Holandské The Upsessions asi netřeba nějak víc představovat, kapela patří k předním evropským early reggae interpretům a minulý rok oslavili kulatých 20 let na scéně. Letos v květnu jim vyšla v pořadí již šestá deska Sheriff Double Gun, která jak už napovídá samotný název odkazuje na tradici spaghetti westernů, které byly stejně tak populární i na Jamajce v 60. letech a částečně se propisovaly do tehdejší hudební produkce. Nové album vyšlo po neuvěřitelně dlouhých deseti letech, kdy pod značkou The Upsessions vyšla jejich předchozí studiovka This is The Upsessions, nicméně to neznamená že by kapela během té doby usnula na vavřínech. Zpěvák Boss van Trigt se aktivně věnuje svému bočnímu projektu Boss Capone se kterým během té doby vydal celkem tři desky. Nové album nese podtitul The Upsessions & Monty Neysmith a odkazuje tak na spolupráci s někdejším členem legendárních The Symarip Monty Neysmithem, který zde hostuje na vokálech. Novinku Sheriff Double Gun si vzalo na starost holandské Aggrobeat Records, které si připravilo pouze klasickou LP verzi, jelikož o CD dnes už stojí opravdu jen málokdo. Celkem zde najdete třináct zářezů v klasickém soudnu The Upsessions, kde se místy propisuje westernová tématika i v hudební podobě, jako např. v úvodním tracku "Sheriff Double Gun" nebo v songu "Apache". Co je u tohoto alba celkem příjemné je střídání tempa, najdete tu jak pomalé utahané tracky odkazující víc k rocksteady, někdy snad až k dubu jako např. "Hot Like Scorcher", tak i svižnější skinhead reggae, které vás nenechá stát na místě. Na vokálech se střídá van Trigt s Montym zhruba po jednom tracku, což desku příjemně oživuje. Je ale na čase být trochu upřímný, co mi na tomto albu chybí je něco výrazného, není tu zkrátka žádný song, který by mě něčím překvapil, který by mohl být potencionální hitovkou této desky. Kritérium, které dělá každou desku zajímavou je, pokud zde máte alespoň tři až čtyři silnější tracky, které nějak vybočují z řady, bohužel album Sheriff Double Gun nemá ani jeden. Ano jsou tu celkem zajímavé songy jako např. úvodní, již zmiňovaný "Sheriff Double Gun", "Fat Coyote", "Nothing in the Coffin", "Mary Jane" nebo "Little Bonnie Revolver" ale stále mi příjde, že navzájem působí dost podobně a řadil bych je spíš do kategorie "neurazí ale ani nenadchne". Jako celek je deska Sheriff Double Gun prostě jen dobrá ale dobrá ve smyslu průměru, kdy se vše slévá do jednoho. Musím říct, že tak na mě působí i tvorba The Upsessions za poslední roky, protože od naprosto skvělé druhé desky Beat You Reggae z roku 2009, nepřišlo už žádné další tak silné album, čímž netvrdím, že by se na těch dalších nenašly chytlavé songy, osobně mám rád např. desku "Shake It" se stejnojmennou hitovkou ale prostě žádné z následujících alb už nebylo tak nabušené jako Beat You Reggae. V tomto ohledu mi příjde daleko zajímavější Trigtův boční projekt Boss Capone, který působí určitou ostrostí, kterou u The Upsessions poslední roky postrádám ale možná je to jen výsledek dvaceti let hraní, kdy nejvíce energie a nápadů máte v počátcích kapely. Samozřejmě, že po hudební stránce se albu Sheriff Double Gun nedá nic vytknout, hudební aranže, instrumentální výkony, kytary, hamond klávesy, občas dechy, celkové melodie, vše je zahráno naprosto profesionálně ale chybí tomu duše, je to něco, co už jsem od The Upsessions slyšel xkrát, nic, co by mě překvapilo. Je to prostě jen průměrně dobrá deska, která možná potěší někoho, kdo není tak náročný reggae posluchač - tady určitě svůj účel splní ale mě pocitu celkové šedi a průměrnosti nezbaví. Albu Sheriff Double Gun dávám pouhých 5 z 10.
90. léta jsou v kurzu, nejen v mainstreamu ale jak se zdá i tady dole v "undergroundu", nemyslím to vůbec špatně, právě s odstupem času některé věci dostávají jasnější kontury a celkový kontext, který nelze jinak zachytit. V tomto duchu za poslední roky vzniklo několik knih i z prostředí subkultur, proto jsem dílu Krev Kruh Černá zpočátku nevěnoval větší pozornost, protože toho na téma 90. let vyšlo už poměrně dost, nicméně nakonec jsem dal této knize šanci a opravdu mě nezklamala, protože šlo o něco trochu jiného, než jsme čekal. V prosinci 2025 se na pultech knihkupectví objevila tato prvotina někdejšího anarchistického aktivisty Radka Wollmanna ke které jsem se dostal až o pár měsíců později. Nečekejte ucelený popis vývoje pouličních subkultur od počátku 90. let, až do současnosti ani pokus o jeho zachycení skrze osobní zkušenost, i když ta se tu vlastně v jednotlivých kapitolách tak trochu odráží, jenže autor se nesnaží o podání strukturovaného obrazu tehdejšího vývoje, některé epizody (jako např. rioty při zasedání MMF v září 2000) ani nezmiňuje. Kniha začíná víc, než výmluvným výčtem rasistických vražd ve spojení s autorovým věkem od počátku 90. let, až do tragického případu vítkovských žhářů z dubna roku 2009 (z nichž dva jsou již na svobodě). Nikoho asi nepřekvapí, že většina těchto obětí jsou Romové. Wollmann zde nezachycuje pouze tehdejší pouliční násilí, za kterým stáli neonacisté ale i vývoj squatingu, kterého byl tehdy součástí, protože patřil k zakládající partě, která po neúspěšném pokusu o založení squatu v Zenklově ulici, obsadila pražskou vilu Miladu, která už 17. rokem hnije a chátrá. Zde přichází jeho první zkušenost s nějakou formou úspěšné protisystémové akce, kdy přispěje svým legendárním slidem po laně z okna studentských kolejí na střechu Milady k jejímu uhájení. Právě díky obsazení střechy a silné podpoře lidí dole, policie pokus o vyklizení squatu nakonec vzdala. Hodně zajímavé je vyprávění o zapojení do antifašistických aktivit, kdy se v převleku za naziskinheada infiltroval do prostředí neonacistických koncertů, aby mohl monitorovat jejich prostředí zevnitř. Nikoho asi nepřekvapí, že byl svědkem toho, že mezi nácky panovala nedůvěra a vzájemné podrazy za kterými stály většinou peníze, které WP scéna dokázala vyprodukovat ve značném množství. Prostřednictvím (velice detailních) vzpomínek se dostanete na první Global Street Party, která se odehrála v roce 1998 a skončila riotem s policií přímo v centru Prahy, nechybí ani adrenalinem napěchované vzpomínání na 1. Máj 1999, kdy se blokoval náckovský průchod Prahou, který skončil napadením bloku antifašistů fízly, antifa blokády náckovských pochodů z první poloviny nultých let, přímé fyzické konfrontace s nácky v řadách antify, křištálová noc 2007, kdy je většina nácků blokována policií, zatímco do centra Prahy se dostává pár agronácků, kteří dostávají výprask před kamerami novinářů, obvinění z ublížení na zdraví, odchod z Milady a nakonec i brutální cílené napadení jeho osoby nácky, které si vyžádalo pobyt v nemocnici, které lze chápat jako pomstu, jelikož antifa měla v té době velice konkrétně cílenou taktiku, mířenou na přední osobnosti neonacistické scény.
