Recenze

Socrates - The Skinhead: the life of russian antifascist

V září se mi dostala do ruk velice zajímavá a informačně hodně přínosná publikace, která díky příběhu jednoho z nejprominentnějších aktivistů ruské anarchistické a antifašistické scény, retrospektivně sleduje historii, politické klima a situaci na ulicích ruských (ale i ukrajinských měst) za posledních 25 let. Není to sice první kniha na toto téma, už před třemi roky jsem recenzoval "Exodus" od Petra Silajeva, který se také dotýká ruské pouliční scény, nicméně "Exodus" je spíš literárním nihilistickým punkem a osobním popisem dojmů ze života ve scéně v letech 2000 - 2010, než obrazem vývoje tamního hnutí. Kniha "Socrates - The Skinhead: the life of russian antifascist" sleduje život Alexeje Sutugy, RASH skinheada a jedné z nejvýznamějších tváří ruské aktivistické scény, který zemřel tragicky, leč úplně zbytečně v září roku 2020 po rvačce s obsluhou večerky, která ho napadla společně s jeho přáteli kvůli podezření, že měli večerku údajně vykrást. Od puberty byl přesvědčeným anarchistou a skinheadem, fanouškem dnes již nefugujícího fotbalového klubu Arsenal Kyjev, organizátorem mnohých akcí s politickým přesahem, přispěvatelem do anarchistických periodik, politickým vězněm, zpěvákem kapel Vegativ, Working Boys a také otcem syna Nestora. Alexej opustil tento svět ve věku pouhých 34 let. Kniha vyšla v anglickém překladu v roce 2024 o něco později, než v Rusku, kde muselo být její vydání částečně cenzurováno, protože zmiňuje i organizace, které ruský režim považuje za "teroristické", či za zahraniční "agenty". Necelá polovina knihy je složena z výpovědí a komentářů Alexejových přátel a dalších aktivistů, kteří se s ním potkali, zároveň je tato část asi nejvíce přínosná z hlediska popisu vývoje pouliční politické scény v Rusku zhruba od roku 2000 - 2014. Zajímavostí je, že mnoho z těchto lidí, kteří se v knize objevili po invazi na Ukrajinu z Ruska emigrovali, někteří díky perzekucím zemi opustili ještě dříve. Vpád ruských vojsk na Ukrajinu autoři berou v potaz hned na úvodních stránkách, kde jsou kromě přípomínky ruských antifašistů zabitých nácky (mezi nejznámější oběti patří např. Fiodor Filatov, Ivan Khutorskoi, Timur Kacharava, Stanislav Markelov nebo Anastasiia Baburova), připomenuti i ti, kteří zemřeli v zákopech války na Ukrajině, kde proti putinovskému Z-fašistickému režimu bojuje mnoho ruských anarchistů. Tímto davají do roviny boj ruských antifašistů nejen v kontextu ulice a bitek s nácky ale i s bojem proti režimu.

Vraťme se ale k osobě Alexeje Sutugy, který byl známý pod přezdívkou Sokrat. Ve výpovědích jeho přátel se podíváme na jeho začátky v punkové scéně v Irkutsku, první vážnější střet s nácky, kdy byl v roce 2007 napaden eko kemp nedaleko Angarsku, který spolupořádal a při kterém byl smrtelně pobodán jeho kamarád Ilia Borodaenko, první z obětí v Sokratově okolí. Dalé se dostaneme k jeho pozdějšímu přestěhování do Moskvy, kde se v polovině nultých let pomalu začínají formovat zárodky ruské antify. Zde se kniha hodně zabývá situací na ruských ulicích, kterým ještě první polovinu nultých let dominovali nácci, nicméně zhruba od roku 2006 se pomyslné misky vah začaly překlápět, ovšem neobešlo se to bez obětí. Ruští neonacisté byli asi ty nejbrutálnější z celé Evropy, naše 90. léta jsou v porovnání s tím co se dělo v Rusku nultých let procházka růžovou zahradou. Jedním z nejznámějších případů brutality ruských nácků byl případ, kdy si odchytli jednoho imigranta z Kavkazu, odtáhli ho do lesa a tam mu uřízli hlavu. To vše si natočili na video, které se dostalo na internet. Tento případ tehdy otřásl i samotnou ruskou společností, nicméně policie problému neonacismu ještě nevěnovala takovou pozornost a pokud ano, tak vše hodnotila optikou výtržnictví a běžného ublížení na zdraví a ne jako zločin z nenávisti a předsudků. Toto naprosto stačí pro vykreslení čemu museli ruští antifašisté čelit a proč mnoho z nich zaplatilo životem (viz. věnování v úvodu). Být ozbrojen nožem či pistolí se pro místní antifas stalo nezbytností, jelikož těmito zbraněmi disponovali právě náckové a tak bylo logické se také vyzbrojit. Jak se dále dočteme náckové dost často disponovali i adresami prominentních antifašistů, právníků hajících jejich oběti a dokonce i soudců, kteří proti nim vedli případ. To bylo částečně způsobeno díky tomu, že ruský stát zhruba tak od roku 2007 věnoval daleko větší pozornost právě anarchistům a antifě, než samotným náckům. Ty režim vnímal jako užitečné idioty, které může využívat k potlačení liberálně smýšlející opozice, proto nebylo výjimkou, občasná spolupráce (např. pod příslibem menšího trestu) mezi nácky a policií, či přímo udání konkrétních osob z anarchistického prostředí. Situace se začíná pro nácky měnit až po roce 2010, kdy jim protiextrémistické oddělení začíná věnovat o něco větší pozornost. Nicméně stále nejvíce jí je věnováno anarchistům a antifě. Tento tlak ze strany státu se ještě zesílí po roce 2010, kdy anarchisté napadnou po protestu proti kácení lesa, kvůli výstavbě dálnice v Chimky, místní radnici, kterou zasipají molotovy a kamením. To má za následek, kromě zatýkání i to, že mnoho aktivistů z Ruska uteče, stáhne se ze scény, či se začne skrývat. I přes represe, kterým náckové po roce 2010 musí čelit, mnoho z nich s policií spolupracuje a donáší na antifašisty. V nové dekádě fyzických střetů s nácky začíná postupně ubývat, zdá se, že hnutí dosáhlo jednoho ze svých cílů a podařilo se jim nácky z ulic vytlačit, nabízí se tak konečně prostor pro opravdovou politickou práci. Nicméně tato dekáda přináší ještě větší represe ze strany režimu, represe se zvětšují a ne každý to vydrží. Desátá léta přináší postupné řídnutí antifašistického hnutí, nejen kvůli represím ale i přirozeným jevům jako je generační výměna, kdy mnoho z aktivistů začíná mít rodiny, nebo jim širší aktivismus neumožňuje práce. Zhruba tak do roku 2013 - 2014 zažívá ruská antifašistická scéna období postupného útlumu. To vše je ještě završeno rokem 2017, kdy začíná kauza Síť, zinscenovaný proces proti sedmi ruským anarchistům, který stát v roce 2020 odsoudil za organizaci údajné teroristické skupiny od 6 do 18 let vězení.

Co se týče Sokrata v této době, ten se poprvé dostává do vážnějšího střetu se státem, kdy končí ve vazbě za rvačku s nazi ochrankou v klubu, nicméně z vazby je později propuštěň, jelikož mu ublížení na zdraví není prokázáno. O dva roky později v roce 2014, kdy se mimo jiné zúčastnil protestů na Majdanu už takové štěstí němá. Končí ve vězení za zmlácení nácka, který jak se později ukázalo, byl informátorem protiextrémistického oddělení policie a donášel na antifašisty, zde spekuluje, že to celé na něho mohla narafičit samotná tajná služba. Sokrat, jelikož je policií považován za prominentního představitele a neformálního lídra anarchistického hnutí, je odsouzen na tři roky. První část trestu si odsedí v Moskvě a právě tady se dostáváme k další části knihy, která pojednává o jeho pobytu ve vězení. Jde o přepis z podcastových rozhovorů, které proběhly po jeho propuštění v roce 2017. Zde popisuje nejen, jak se musel vnitřně vyrovnat s rozsudkem ale i to, jak se postupně učil přizpůsobovat vězěňskému životu a jeho nepsaným pravidlům a zákonům. Tato část knihy je celkem dlouhá a logicky se až tak nedotýká politiky jako spíš vězeňského života, vztahy mezi vězni, bachaři, jak se do vězení propašovává kontraband, jak jednotlivé cely komunikují mezi sebou apod. Z hlediska poznání života ve vězení je tato kapitola hodně přínosná. Zde také poukazuje na fakt, kdy se ve vězení potkává s dalšími levicovými aktivisty, kteří zde skončili po protestech na Bolotném náměstí v roce 2011, což byla největší antiputinovská demonstrace, proti opětovnému vítěztví strany "Jednotné Rusko". Dle Sokratových slov se po této události zvýšil počet politických vězňů na takovou míru, že jich bylo víc, jak v době rozpadu SSSR. Z Moskevského vězení Butyrka je na vlastní žádost po nějaké době převezen do Irkustské oblasti, aby byl blíže své rodině. Zde se mu ale dostává toho nejpřísnějšího režimu, několikrát končí na samotce, dvakrát drží hladovku, občas ho navštíví někdo z FSB, která mu navíc dává sežrat jeho účast na Majdanu. Dostává se mu režimu politického vězně a tak se ho věznitelé snaží různými způsoby zlomit, např., když ho dají do společné cely s býv. členem ISIS. V Butyrce se dostával do "úsměvných" situací, kdy ho vedení věznice dalo jakožto skinheada do cely s Tádžiky, což mu samozřejmě jako redskinovi nějak nevadilo. Zde je zajímavé jeho pojednání o tom, jak ruský režim zavírá antifašistické aktivisty za v podstatě nepolitické delikty (ať už jde o výtržnictví, ublížení na zdraví - bitky s nácky - nebo podstrčené drogy) v daleko větší míře, než za přímá politická obvinění (to se ale po únoru 2022 mění). Další zajímavou stránkou jeho pobytu ve vězení byly dopisy, které dostával nejen od rodiny a přátel ale i od zcela neznámých lidí z širšího antifašistického hnutí. Zde popisuje jak je důležité pro vězněného dostávat korepondenci, která udržuje člověka v psychické kondici a s kontaktem s vnějsím světem. Nejde jen o solidární vyjádření od politicky spřízněných lidí, nebo spojení s rodinou, jde o pocit, že na vás nebylo zapomenuto, že pro vás stále existuje svět tam venku za mřížemi. To má na vaši psychickou kondici během trestu daleko větší pozitivní vliv, než si dokážeme představit. Nicméně je to něco tak osobního, že tuto skutečnost čtenář asi nedokáže pochopit v takovém rozsahu, pokud se nikdy nedostal za mříže. Každopádně to ukazuje na fakt, že solidární výzvy o korespondenci s vězněnými aktivistami by se neměly brát na lehkou váhou, protože to je něco, co opravdu pomáhá, i když se nám to možná nezdá. Sokrat na konec této části poznamenává, že ruský vězeňský systém se od časů gulagu v podstatě nezměnil, je nastaven tak, aby člověka, ať už je odsouzen za cokoliv zničil a ne aby ho napravil, otázka je jestli je to případ jen Ruska, protože obecně vězeňský systém vede spíš k recidivitě, než nápravě.

Blížíme se ke konci knihy. Sokrat je v roce 2017 propuštěn, nicméně svého aktivismu se nevzdává. Po jeho propuštění s ním vyšlo několik rozhovorů, kde rozebíral nejen svůj pobyt ve vězení ale i jiná témata jako např. subkulturu, situaci s neonácky, politckou atmosféru v zemi apod. Přepisy několika rozhovorů se nakonec objevily i v poslední části této knihy. Významnou kapitolou jeho života po propuštění, byla i jeho pravidelná účast v divadelním představení jisté umělecko-aktivistické skupiny, která formou divadla prezentovala reálie kauzy "Síť", která byla v té době asi největším útokem režimu na antifašisty. To jen dokazuje jeho silné odhodlání stavět se vůči režimu i po tom, co měl za sebou zkušenost s vězením, policií, FSB, výslechy a perzekucí obecně. Poslední stránky knihy psané dalšími ruskými aktivisty pojednávají o současném (z jejich pohledu před válkou na Ukrajině) směřování ruského anarchistického hnutí a budoucnosti místní antify, která je podobně jako u nás jen fragmentem toho, čím bývala. Kniha "Socrates - The Skinhead: the life of russian antifascist" je nejen detailní osobní sondou do situace v Rusku za posledních 25 let z pohledu anarchisty ale také příkladem neuvěřitelně silného ducha, odhodlání, odvahy a pevného přesvědčení, které nezlomilo ani vězení. V tomto kontextu se mi vryla do paměti jedna ze Sokratových odpovědí na otázku zda lituje pobytu ve vězení, jeho odpověď? "V historii snad každý revolucionář seděl ve vězení, vězení je neodmyslitelnou součástí života všech revolucionářů, je to součástí jejich osobnosti a něco s čím musí počítat, jinak není žádného revolucionáře, z toho důvodu ne, nelituji! Může snad být silnější důkaz tak pevného přesvědčení? Možná to někomu zní jako přehnaná poza ale vzhledem k tomu, že Rusko je totalitní stát, kde být anarchistou opravdu znamená, že jste v hledáčku státu, je to víc, než upřímné. Je tragédie, že odešel tak nešťastným způsobem, který navíc neměl nic společného s jeho politickým přesvědčením. V knize se obejví spekulace od jednoho přispěvatele, který vyjádřil doměnku, že je dost možné, že se Sokrat zapojil, krátce před svou smrtí do protestů proti Lukašenkovi v srpnu 2020. Já věřím, že kdyby byl Alexej Sutuga stále mezi námi, bojoval by dnes na Ukrajině proti fašizujícímu Rusku v řadách (nejen) ruských anarchistů, kteří na rozdíl od komoušů a nacionálních bolševiků, chápou na které straně zákopů je fašistická hydra, nebo by se možná přidal k těm, kteří sabotují režim uvnitř země, vypalují vojenské náborové kanceláře, či nechávají vykolejit vlaky s vojenským materiálem! R.I.P Alexej Sutuga (1986 - 2020). Kniha je stále k sehnání zde.

*Jako memento bych na konec dal song "The Fourth Rome" od Bystreet, protože naprosto vystihuje, jak je Rusko (potažmo tamní totalitní režim) zkurvenou zemí!

Recenze

Travelers Allstars – XV Anos de Reggae Gordo

Travelers Allstars jsou v současné době asi jedna z nejvýraznějších early reggae kapel na světové offbeat scéně, asi jen málokterá kapela hrající tak okrajový žánr jakým je skinhead reggae a k tomu ještě pouze instrumentálně se může pochlubit pěti miliony shlédnutí na youtube. Přesně tolik má jejich stěžejní track "Don't Give Up", který nahráli před pěti lety a díky kterému si začali získávat pozornost fanoušků po celém světě. Přesto nejde o žádné nováčky, na scéně se pohybují od roku 2009 a od té doby za sebou nechali několik singlů a nespočet koncertů. Letos na konci léta se tato banda z mexické metropole Mexico City, vydala na evropské tour, kdy navštívili i Prahu, kde mimo jiné zahráli naprosto skvělý koncert, při kterém ještě stihli backovat Judge Dread Memorial show - ostatně přesvědčit se můžete ve videích pod článkem. Latinskoamerická scéna do sebe dokázala vstřebat zájem o ranné formy jamajské muziky už poměrně brzy potom, co vyrazili do světa Aggrolites se svým dirty reggae, příkladem mohou být La Sonora Brixton, Crabs Corporation a Los Aggrotones z Argentiny, Tempranos z Paraguaye nebo Jamaica 69 z Mexika. No a jelikož právě Mexiko má jednu z nejsilnějších scén v latinské americe, není divu, že právě zde vznikl takový hudební skvost jakým jsou Travelers Allstars. Kapela se dočkala svého prvního LP na začátku roku 2025, kdy vyšlo na značce Chez Nobody Records vynikající instrumentální album XV Anos de Reggae Gordo, které si postupně rozebereme v této recenzi. Desku otevírá song "Another Life", který už na začátku tak trochu napovídá v jakém duchu bude zbytek desky. Samozřejmě, že jde o instrumentálku, kde hrají hlavní roli hamond klávesy, které dostávají díky absenci vokálů prostor v podstatě na celé desce, nicméně nejde o nic rychlého blížící se ska tempu. Ano jde o early reggae ale jedeme pěkně zlehka pomalu s citem pro detail a práci kytar, pokud zrychlíme, tak maximálně do středního tempa, kam se posouváme hned s následujícím trackem "Desert Boots". Třetím v pořadí je stěžejní "pětimilionovka" "Don't Give Up", učebnicová skinhead reggae instrumentálka s příjemnou melodií, houpavým středním tempem, feelingem, kdy by člověk snad uvěřil, že jde o zapomenutý singl od Trojan Records z roku 1969.... ostatně mrkněte na video na youtube a přesvěčte se sami. Následuje track "Weekend Lover", který začíná zajímavou ostrou kytarovou zadrhávačkou, která to pěkně nakopne i přesto, že opět trochu zpomalíme. Dostáváme se do druhé třetiny desky, tady na rovinu přiznávám, že tuto část spíš přeskakuji, songy jako "All Fat Sound, do rocksteady hozený "Sweet Loneliness", kde i přesto musím uznat, že ta vybrnkávající kytara je opravdu dobrá, nebo "Maybe It's Too Late", patří spíš k tomu průměrnějšímu. Výjimkou je snad jen track "George's Haircut", kde jsou opět hodně výrazné kytary a prostor tu tentokrát dostává saxofon. Jak jste si asi mohli všimnout, hodně zmiňuji práci kytar, ta je tu dotáhnutá do posledního detailu, nicméně chce to hodně poslouchat a zaměřit se na to, co hraje v podkladu a na pozadí, pak mi dáte za pravdu. Různé vybrnkávačky alá rocksteady, dozvuky, krátké figury jako např. na konci songu "Love In The Streets", nebo naprosto geniální a přesto vlastně jednoduchý motiv v intru "Space Invaders" - o práci kláves se ani nemá cenu zmiňovat. Autentičnost je jednou z předních stránek Travelers Allstars, nejen na desce ale i na živo znějí přesně tak, jak znělo reggae v letech 1968-1971, pokud by byl sound na této nahrávce o něco špinavější, neměl bych problém uvěřit, že jde o nahrávku právě z těchto let. Je to jedna z mála kapel (snad ještě s výjimkou španělských Mango Wood), která má neuvěřitelný smysl pro detail a původní sound. Pokud snad budete mít ještě někdy možnost je vidět na živo, klidně podlehnete pocitu, že reggae snad muselo vzniknout v Mexiku, protože není možné, aby se někdo přiblížil tak věrně tomu, jak se hrálo před 55 lety. Dostáváme se pomalu ke konci, dvanáct zářezů toho nejlepšího mexického skinhead reggae uzavírají songy "Yellow Laces", který odpálí tři jednoduché údery kláves, které jsou ale nějakým způsobem zvláštní a geniální a poslední a svojí atmosférou trochu temnější track "Sabata", kde opět dostanou prostor hlavně hamondy. Chybí mi tu snad jen song "Victory", který nevím proč ale na album zařazen nebyl, protože to je další z těch věcí, která má v sobě vše, co jsem popisoval o pár řádků výše, když jsem mluvil o práci kytar, smyslu pro detail a krásných hřejivých melodií. A to je vše dámy a panové, podle mě jedna z nejlepších early reggae desek letošního roku a jedna z nejšpičkovějších kapel žánru, prostě nemám slov. Za mě je "XV Anos de Reggae Gordo" album, které bez debat zasluhuje 10 z 10. Ještě bych snad jen dodal, pokud máte pocit, že ska & early reggae je za poslední roky trochu ospalým žánrem a že se nic moc neděje, kapel je málo a moc toho nevychází, možná není na škodu se podívat jak se mu daří mimo Evropu a USA, někdy je člověk totiž příjemně překvapen, když vidí, že centra dění se přesunují do zemí, kde by to ještě před dvaceti lety nečekal!

Recenze

Green Smatroll - Carousel of Pain

Je to neuvěřitelné ale po 15 letech jsme se dočkali čtvrté desky pražských Green Smatroll, která spatřila světlo světa v listopadu 2024. Za vznikem desky stála mimo jiné, jak prozradil sám Filip Kaňkovský v rozhovoru pro hudební magazín Headliner i jejich nová manažerka, která kapelu k nahrání nové desky tak trochu dotlačila. Nicméně abych Green Smatroll nekřivdil, během let 2009-2024 se objevilo pár nových singlů, které dávali vědět, že kapela neusnula na vavřínech a stále pracuje na nové tvorbě. V roce 2013 se objevili na kompilačce Our Music, Our Scene se songy "Movement" a "Dirty & Poor" a o čtyři roky později představili singly "Stolen Nigts" a "Clint Eastwood", druhý jmenovaný vyšel v roce 2022 na společném split singlu s pražskou reggae kapelou Priestly Meadows. Listopad 2024 přinesl novou desku Carousel of Pain, která jak už je zvykem posledních let, vyšla na klasickém 12" vinylu o který se postaral label BrainZone. Novinka obsahuje celkem osm nových tracků a dvě nově nahrané verze starších singlů "Stolen Nights" a "Clint Eastwood". Album otevírá velice příjemná věc v podobě songu "Train", ska ve středním tempu se zajímavě pojatým pianem v intru, uvolněnou melodií a doprovodnými ženskými vokály, které do ska přináší další netradiční rozměr. Za mě asi jedna z nejlepších věcí z celého alba! Následuje nová verze "Clint Eastwood", která tentokrát davá prostor i solové kytaře. Třetí zářez v pořadí "Carousel of Pain" jsou typičtí Green Smatroll, rukopis kapely je v tomto tracku tak silně propsaný, že jí tu poznáte téměř okamžitě, podle mě jeden z nejvýraznějších songů na celé desce vůbec. Co je opět společným jmenovatelem tohoto alba, je výrazná dechová sekce, která je jednou z nejsilnějších stránek Green Smatroll, dechové aranže jsou skoro až jazzově profesionální a přesné, což je další z poznávacích znamení kapely. Jedeme dál! Nově nahraná verze "Stolen Nights" mi příjde téměř identická s její první verzí, nicméně je to také jeden z těch výraznějších počinů. Green Smatroll nejsou jen ska ale i reggae, především jeho raná forma, kterou předvedli už na albu Rude Jazz v podobě tracků "Friendship" a "Victor". Na desce Carousel of Pain se v tomto duchu nesou songy "Ugly Hippie", instrumentálka někde na pomezí rocksteady a reggae a podle mě jeden z nejsilnějších válů alba, track "Lovely Princess". Naprosto skvělá pohodová věc s mírným nádechem early reggae, výbornou kytarovou vybrnkávačkou v podkladu, opět exceletními doprovodnými ženskými vokály a jako vždy špičkovými dechy, které tentokrát jen přizvukují. Dalším počinem v rytmech reggae je předposlední song "Transit", instrumentálka, kde dostávají prostor hlavně dechy a hutný klávesový reggae podklad, nicméně je tu hodně cítít určitý funky feeling, který nese především dechová sekce. Pak tu máme tu část alba, kterou sice vnímám hudebně jako zdařilou, nicméně ne nijak výraznou. Jde o tracky jako např. "Captain Hanukkah", "Bobby Sixkiller" nebo "Griefy Boys", což je většinou instrumentálně zdařilé ska ale v podstatě na můj vkus nic, co bych od Green Smatroll nečekal. A tím bych asi hudební pitvu alba "Carousel of Pain" ukončil a přesunul se k rekapitulaci. Můj první dojem z poslechu desky byl velice rozpačitý, v podstatě jsem si říkal, že nepřichází s ničím novým, že jsou to stále ti samý Green Smatroll jako na předchozích albech, ale tato deska chce čas a trochu větší pozornost. Nejsou to ti samý Green Smatroll jako před 20 lety, je tu znát větší náběh do vod reggae a rocksteady rytmů a myslím si, že tato poloha Smatrollům sedí velice dobře a bylo by zajímavé, kdyby jí začali rozvíjet dál, protože early reggae se v Čechách v podstatě nikdo nevěnuje. Carousel of Pain není sice deska, která by mi nedala spát, každopádně je tu pár velice zajímavých songů, které mě hodně překvapili a které si určitě budu pouštět opakovaně, což tomuto albu dává plusové body. Tentokrát se zdržím bodového hodnocení, jelikož některým trackům bych se nebál dát 10 z 10 ale u dalších by bylo moje hodnocení hodně vlažné, čili to tentokrát nechám na vás. Carousel of Pain je celkem dobrá deska, což si myslím, že mluví za vše!

Recenze

Peter Cricket - My Life Antifa

V roce 2021 vyšla bez většího ohlasu kniha "My Life Antifa", kterou napsal bývalý aktivní člen antify, který vystupuje pod pseudonymem Peter Cricket. V knize, která vyšla bohužel jen v elektronické podobě a navíc jen v angličtině (+ v portugalském a polském překladu) se snaží popsat jeho 20 let, kdy byl součástí naší domácí antify. Jde nejen o popis tehdejší taktiky, kterou ve svém boji AFA využívala ale i o její vývoj a reflexi tehdejší doby, která si díky agresivitě neonacistů žádala úplně jinou formu boje, než dnes. V dnešní době jde v podstatě už o přežitek, neonacisté napadající subkulturní mládež z ulic téměř vymizeli, stejně tak jako subkulturní mládež samotná a tak postupně zmizela i v ulicích aktivní antifa, která cíleně napadala nácky a jejich přední osobnosti. Dnes jak sám autor poznamenává se tehdejší platforma neofašistů a neonacistů přesunula z ulic do zakládání různých národoveckých stran, legitimizace ultrapravicové politiky v mainstreamu a vzestup radikální pravice a proto-fašistického populismu v podobě stran a politiků jako jsou u nás SPD, jinde v Evropě např. italská Liga Severu,, německá AFD, ve Francii Národní Fronta, či v USA Donald Trump, kteří legitimně vstupují do politiky. Navíc jak dodává, v dnešní době by nedávalo smysl atakovat voliče SPD, či fanoušky Ortelu, kteří jsou dnes asi nejviditelnějšími představiteli radikálně pravicové politiky v ulicích, jelikož sami o sobě nepředstavují agresora, tak jako náckové před 20 lety. V tomto případě by jako agresoři byli vnímáni samotní antifašisté. A právě proto tato kniha vyšla až v této době, kdy přesto, že zde kromě nácků, nejsou uvedena žádná konkrétní jména ani místa, už nehrozí vyzrazením taktiky boje a popisem určitých střetů, ohrožení samotné organizace ze strany státních složek.

Kniha začíná autorovým popisem dětství na jednom z (pravděpodobně) pražských sídlišť v 90. letech, první setkání se skinheady díky jeho tehdejší zálibě ve fotbale, kam chodilo značné množství naziskinheadů. Hodně zajímavé je pojednání o tom jak ho ovlivnili foglarovky a popis reakce jeho dědečka na tehdejší zprávy o neonacitech, kdy se mu vrylo do paměti, jak říká, že toto se musí zadusit už v zárodku. To mělo na autorovo budoucí názorové a politické směřování formující vliv a tak v době střední školy, kdy začal pronikat více do DIY a hardcore-punkové subkultury, kdy např. navštívil jeden z posledních Ladrofestů, těsně předtím, než došlo k vyklizení Ladronky, nebo se zúčastnil protestů proti zasedání MMF v Praze, se postupně stále více dostával k aktivistické scéně, která ho postupně vtáhla až k organizovanému antifašismu v řadách AFA. Zajímavé je, že jak sám přiznává, nebyl do té doby žádný rváč ale vrozený odpor k nespravedlnosti ho dostal až k antifě, kterou dle tehdejších technologických možností poprvé kontaktoval přes P.O. Box, tady jsme někdy v letech 2000 - 2001. Kniha se v tomto okamžiku začíná postupně rozjíždět a nabírat poměrně zajímavý spád, autor se postupně rozepisuje o jeho prvních fyzických střetech s nácky, odhaluje taktiku boje, která se stále zdokonalovala a především po roce 2007 se téměř rovnala policejní práci. Nechybělo sledování z auta, aby se zjistilo, kde dotyčný nácek bydlí v kolik odchází do práce v kolik se varcí, nabourávání se do jejich osobních e-mailů a profilů na tehdy populárním foru hooligans.cz, díky kterému se antifě dařilo získávat informace a zdokonalovat monitoring ale také mezi nácky samotné vysílat falešné zprávy a tak je poštvávat proti sobě. Nejenže díky tomu měla AFA kvalitně pokrytý monitoring a detailní informace o předních aktivistech, ale také měla možnost je i fyzicky konfrontovat např. v místě jejich bydliště. Toto mělo značný psychologický účinek, kdy daný jednotlivec při opakovaném útoku např. při cestě z práce, začal podléhat paranoe až nakonec aktivit v neonacistickém prostředí zanechal. Cílem nebylo jen náckům vrátit fyzicky to, co sami činili ostatním, šlo také o to nabourat jejich ego, které jim dávalo pocit neohrožených "vládců ulic", kteří si mohou dělat co chtějí. Pokud byl takový jedinec několikrát atakován, dost často tento pocit začal ztrácet. Autor se nesnaží zakrývat, že si AFA v těchto případech nebrala servítky, mezi běžné prostředky patřily boxery, pendreky, tyče apod., ostatně sám to přiznává i Filip Vávra ve svém podcastu,  kde jen potvrzuje, že antifa dělala svojí práci opravdu efektivně. Zajímavý je i autorův poznatek ze setkání s dalšími AFA kolektivy ze zahraničí, kdy možná kromě Německa, jen česká AFA měla tak dokonale propracovanou taktiku založenou na monitoringu, sledování, vytváření informační sítě a adresném atakování určitých jedinců či skupin. Toto dle jeho tvrzení ostatní kolektivy v Evropě nedělali, i když se dostávali do střetů s nácky, antify v jiných evropských zemích fungovaly především na sebeobraném charakteru. To bylo to, co odlišovalo českou antifu, která měla tyto možnosti také do značné míry, díky velikosti naší republiky. 

Jestliže aktivní antifašismus znamenal i násilí a fyzická napadání nácků, člověk se musí vyrovnat i s psychikou, adrenalinem a přirozeným stracehm, který s tím dost úzce souvisí. Toto se autor snaží popsat zhruba tak v polovině knihy, kdy celkem dost stránek věnuje tématu sebekontroly a práce s vlastní psychikou. Zajímavé bylo pojednání o tom, jak se i přes to všechno musel naučit pracovat s vyvoláním určitého vnitřního afektu, aby byl vůbec schopen efektivně zaútočit a zároveň si zachovat sebekontrolu do té míry, aby byl schopný sledovat situaci kolem sebe a předcházet tak např. nechtěným svědkům, okům kamer apod. a především vyhodnotit, kdy už má nácek dost. To byl zásadní rozdíl mezi nasilím ze strany AFA a násilím páchaným samotnými neonacisty, kteří chtěli především demonstrovat svojí sílu (většinou na slabších) a jelikož valná většina z nich byli "asociální psychopati", tak obvykle nekladli žádnou pozornost svědkům, kamerám, či jakémukoliv způsobu jak se vyhnout prokazatelnosti svých činů, pokud někoho napadli. Toto byl pravý opak toho co dělala AFA, která se naopak snažila svoje akce pokud to šlo, vždy do nějaké míry zakonspirovat. K tomu jak sám autor popisuje, patřila i silná sebedisciplína, kdy si dával pozor, aby u sebe doma neměl nic ze "zbraní" co používal, to samé se týkalo i oblečení, které někdy muselo končit ihned v koši. Autor popisuje okamžik, kdy se dostal do fáze, kdy musel vést určitý "dvojí" život, aby nevyzradil nic ze svých aktivit, které by ho z pohledu státu mohli dostat do potíží. To bohužel znamenalo i to, že se např. musel vyhýbat small talku s kolegy z práce o tom jak bude trávit nastávající víkend, nebo si plánovat společný víkend se svojí přítelkyní. Místo toho nejednou trávil "volné" chvíle čekáním v autě na další náckovskou vepřovou hlavu, na kterou se chystala jejich AFA úderka. Toto pro něj bylo extrémně důležité, protože si vždy zakládal na tom, aby se o něj nikdy nezajímala policie a mimo okruh lidí z AFA o jeho aktivitách nikdo nevěděl. Nutno podotknout, že za celou jeho aktivistickou kariéru se mu to opravdu dařilo a až na jeden incident z kterého se nakonec dostal se o jeho osobu nikdy policie nezajímala. Z mého pohledu asi nebylo úplně pozitivní, kdy ho antifašismus začal pohlcovat natolik, kdy pro něj AFA aktivity byly top prioritou, až ho přestalo bavit navštěvovat i koncerty a běžný pokec "o ničem", který se na takových akcích vede mu přišel naprosto plytký a zbytečný. Nemohu si pomoc ale toto už tak trochu smrdí určitým "elitářstvím", nicméně autor má dostatečnou dávku sebereflexe, aby dokázal vyhodnotit, jeslti to už nezašlo za určitou hranici, kde by to být nemělo.

Závěrečná část knihy nahlíží na události konce nultých let, kdy byla česká neonacistická scéna asi naposled na svém vrcholu, na který se už nikdy potom nedostala. Autor tu zmiňuje tehdy velmi medializované události, jako byl např. pokus o pogrom na Romy na litvínovském sídlišti Janov na podzim roku 2008, Dělnická strana, žhářský útok ve Vítkově v dubnu 2009, kdy tři neonacisté ve věkovém rozmezí 20-23 let zaútočili zápalnými lahvemi na dům místní bezproblémové romské rodiny, při kterém byla těžce popálená tehdy dvouletá Natálka Kudriková. Paradoxem toho incidentu je, že všichni tři útočníci byli v letech 2023-2024, předčasně propuštěni z vězení a po pokusu o vraždu, tak mohou opět svobodně chodit mezi námi! V té době také přichází období, kdy se náckové pod vlivem trendů z Německa snaží přebírat nové taktiky, viz. příklad autonomních nacionalistů, kteří začínaj být aktivní po roce 2005. V druhé polovině nultých let náckové postupně odhazují skinheadskou image a přebírají víc hooligans a casual styl, nicméně jejich snaha nabourat se do subkultur nekončí ani v tomto období. V té době se i u nás pod vlivem nazi verze hardcoru (hatecore/NSHC), snaží nabourat i tuto subkulturu a přivlastnit si jí pro sebe. Tyto snahy vyvrcholily v roce 2009, kdy se tehdejší výkvět náckovské scény pokusil navštívit koncert amerických Terror v klubu Exit Chmelnice, ze kterého byli řádně vykázáni. Právě této události se zúčastnil i sám autor, který na tomto příkladu ukazuje, jak byla v některých případech důležitá a účinná pouhá odhodlanost a připravenost k akci, která nakonec nácky dokázala psychicky rozložit, aniž by bylo nutné se uchýlit k fyzické konfrontaci. Samozřejmě, že jejich výmluvy, že přišli pouze na koncert jim nikdo nesežral a tak u vstupu začala houstnout atmosféra, až nakonec přišli i samotní Terror, kteří byli připraveni společne s ostatními, čelit pokusu nácků dostat se na koncert, klidně i fyzicky. To nakonec nácky odradilo, nicméně jen do chvíle, kdy se vrací s posilou, kterou překvapí dalších 50 lidí, zmobilizovaných a odhodlaných bránit klub. To nácky opět psychicky rozkládá a odvetu vzdávají. To později vedlo AFA k natočení několika rozhovorů s členy předních hardcore kapel, které jasně deklarovali svoje antifašistické pozice a dali tak náckům najevo, že v hardcoru nemají co pohledávat. 

Tady už se prakticky dostáváme na konec autorova vyprávění, kterému chybí určité zakončení, shrnutí nebo reflexe svých aktivistických let pod vlajkou antify. Konec je věnován popisu jedné z jeho posledních akcí, kdy opakovaně atakovali jednoho z předních nazi aktivistů, který se pod jejich tlakem z nazi scény nakonec stáhl úplně. Zde autor konstatuje, že toto byl poslední okamžik, předtím, než zanechal svých antifa aktivit. Musím říct, že konec knihy mě trochu zklamal, protože jsem čekal nějaké vysvětlení, proč se přestal věnovat aktivnímu antifašismu, bohužel nic takového tu není, nebo mi to uteklo mezi řádky, nicméně konec je opravdu hodně useknutý a byl pro mě tak trochu zklamáním. Na druhou stranu pokud budu na knihu nahlížet jako na celek, jde o hodně zajímavý materiál, který dává nahlédnout pod pokličku tomu, co znamenal antifašismus v letech, kdy náckové v ulicích českých měst představovali fyzické nebezpečí. Bohužel jako jediné a podle mě nejpodstatnější mínus vnímám absenci českého překladu, když jde o popis především domácího prostředí, proto jsem se v této recenzi nezdráhal spoilerovat víc, než by bylo vhodné, protože chápu, že ne každý ovládá angličtinu. No a pokud pro vás angličtina není problém e-kniha "My Life Antifa" je stále ke stažení na tomto odkaze za cca 140 kč.

Recenze

Mango Wood - The Sound of Now

Mango Wood se na těchto stránkách neobejvují poprvé, minulý rok jste se s touto skvělou early reggae kapelou z Madridu mohli setkat v krátkém rozhovoru a ještě předtím se tu objevil jejich profil, kterým jsem vám chtěl tuto bandu představit. V listopadu 2024 jim vyšla jejich druhá deska, kterou si opět vzal na starost španělský Liquidator Records. Novinka nese název The Sound of Now, najdete na ní celkem dvanáct zářezů a předcházela jí kompilace singlů In The Beginning - A Sides And B Sides, která vyšla o rok dříve, nicméně nepřinášela žádný nový materiál, ten tu máme až teď po čtyřech letech. Mango Wood si hodně zakládají na autentickém soundu z přelomu 60. a 70. let, což bylo ostatně hodně znát na jejich debutovém albu Stomp You Down, které znělo, jako kdyby bylo opravdu nahráno před více jak padesáti lety a tak jsem čekal, že i tady si udrží smysl pro detail ale příjde mi, že na této desce se jim tu autentickou atmosféru 60. let už zachitit nepodařilo. I přesto vás album The Sound of Now svým zvukem vrátí do doby, kdy bylo reggae žhavou novinkou a skinheadi v Británii, byli jeho nejvěrnějšími posluchači (samozřejmě mimo Jamajku). Nicméně už takto na začátek si dovolím malou sumarizaci, protože je podle mě zbytečné tu rozpitvávat, každý jednotlivý song. Deska The Sound of Now sice není vůbec špatná, hudebně si drží stále hodně vysoký level a je vidět, že cit pro early reggae mají muzikanti vrytý opravdu hodně hluboko pod kůží, každopádně ani po několika posleších se nemůžu zbavit pocitu, že tu v podstatě není jediný záchytný bod, který by nějak vyčníval z řady. Pokud ale nejste náročný posluchač a nepotrpíte si na nějak výrazné melodie a stačí vám k tanci a poslechu jednoduché klávesové formy zahrané na hamondy a typická rytmická offbeatová early reggae kytara, tak vás toto album určitě nezklame. Konec konců early reggae nikdy neaspirovalo na to být nějak složitou muzikou! Ale aby to nevypadalo, že chci desku The Sound of Now shazovat, přece jenom je tady pár tracků, které mě docela baví. Mezi první z nich patří "Ram It All Night", skvělá houpavá věc ve stylu 54-46 Was My Number od The Maytals, kde mě baví hlavně vokál a jeho přízvuk, na kterém si zpěvák dává hodně záležet. Další takový song je "Hurts When I'm Gone", který tak trochu vyvrací moje tvrzení, že tu není nic s výraznou melodií, tady nechybí nic - krásný vokál alá rocksteady, přeskakující rytmická reggae kytara podkreslená vybrnkávající melodickou kytarou a krásná medová melodie, kterou drží klávesy. Hned v zápětí navazuje titulní track alba "The Sound of Now", který má rovnou i videoklip. Naprosto ukázková skinhead reggae pecka, která vás rozhoupe do stran a spálí podrážky vašich Martenů, hodně hutná věc, jak po stránce vokální, tak i rytmické. Poslední výraznější track, který mě zaujal je "The Colt From Manjatan", střednětempá instrumentálka ve stylu ranných Upsetters, kde asi největší roli hrají hamondy, které drží celý song, pod nimi jede lehce přeskakující offbeat rytmika, pod kterou si vybrnkává melodická kytara v pravidelných krátkých figurách - geniální věc, nebál bych se tvrdit, že to je asi nejzajímavější track z celého alba. Jak vydíte z celkových dvanácti songů jsem dokázal vypíchnout alespoň třetinu, což není úplně špatná bilance a možná to desce "The Sound of Now" hodí ještě nějaké ty body navíc! Pojďme to tedy rozlousknout, pokud bych měl hodnotit jen tyto čtyři tracky, tak bych dal bez váhání 9 z 10, protože Mango Wood jsou opravdu skvělí muzikanti, pokud bych ale měl hodnotit album jako celek, stále si stojím za tím, co jsem psal v úvodu, chtělo by to víc výraznějších melodií a obecně víc prostoru pro melodie, možná trochu upozadit klávesová sola a hned bych byl spokojenější :-) Takto je to pouze celkem dobrá skinhead reggae deska ale určině ne ta, která by ve mě vzbudila to nutkání si jí koupit. Mango Wood mám sice ale rád ale tady musím dát slabších 7 z 10.

Recenze

The Chains - Crying On The Dancefloor

The Chains jsou nová krev z dánské Kodaně, která konečně po letech přináší na evropskou offbeat scénu dirty reggae sound s nádechem toho s čím, před více jak dvaceti lety začali Aggrolites. Upřímně řečeno early reggae kapel věrných původnímu boss soundu máme v Evropě a především ve Španělsku poměrně "dost" ale už dlouho tu chyběla kapela, která by se za každou cenu nesnažila o retro sound alá skinhead reggae 1969 a právě takovou kapelou jsou The Chains. Toto kombo tvoří celkem šest muzikantů různých generací, kteří prošli za posledních třicet let mnoha dánskými ska & reggae kapelami, ty nejstarší z nich jsou ve scéně aktivní dokonce už od 80. let a přináší do kapely mnoho vlivů a zkušeností, což je ostatně slyšet i na samotné desce. Novinka a zároveň jejich debutové album Crying On The Dancefloor vyšlo na podzim 2024 na značce Black Cheese Records a najdeme na něm celkem 12 tracků v moderním offbeat kábátě. Jak už jsem naznačil v úvodu, styl The Chains by se dal charakterizovat jako dirty reggae, nicméně ne tak úplně. Jejich sound v sobě zahrnuje i vlivy rocksteady a něco málo ska/2tone, přesto tím spojujícím prvkem, který se prolíná všemi těmito polohami, je především typicky hrubý špinavý reggae sound s punkovým nádechem, založeným na absenci dechů, které bravůrně nahrazují kytary a klávesy, které tomu dodávají určitý 2tone feeling. Opět se tak potvrzují moje slova o tom, že dobré ska, nebo reggae jde i bez dechů a u ska to platí dvojnásob. Nicméně The Chains nejsou jedinou dánskou dirty reggae kapelou, pokud vás tato recenze navnadí a já věřím, že ano, protože jde o opravdu dobrou kapelu, tak určitě zapátrejte po Leo & The Lineup, kteří jsou vznikem o víc jak dekádu starší kapelou ale za to stejně kvalitní. Tolik tedy k úvodu, pojďme teď rozpitvat ty nejsilnější věci z alba Crying On The Dacefloor! Prvním z nich bude otvírák celé desky "My Baby Is a Hooligan", typický dirty reggae track s příjemnou melodií na klávesách a charakteristickou "přeskakující" offbeatovou kytarou, přesně ta věc, která vás navnadí v poslechu pokračovat. S následující "Every Hour On The Hour" se rozhoupeme v rytmu rocksteady, i když i tady to chytá díky kytarám uričitý punkový feeling a místy mi to docela připomíná reggae & ska songy z tvorby Tima Amstronga (Rancid). Že dobré ska jde i bez dechů se můžete přesvědčit hned v zápětí v tracku "The Kid Got That Fire". Co si představit pod pojmem dirty reggae, pochopíte u songu "Daddy Got A Gun", hutná hrubě znějící melodická kytara, která je přesně tím "punkovým" prvkem, který se neohlíží na to, jestli to takhle znělo v londýnských tančírnách v roce 1969, výrazné hamond klávesy v podkresu a ještě výraznější v refrénech a basa co boří stěny, to už je více méně samozřejmost! Jak je pro kvalitní track důležitá práce back vokálů se přesvědčíte v rocksteady válu "Stone Cold Killer", který se díky tomu dostává z průměrnosti do mnohem vyšších sfér. Velice příjemnou a oddychovou věcí je song "Crying On The Dancefloor", stěžejní track celé desky a moc povedená reggae pecka, ostatně přesvědčit se můžete sami, protože tento singl má video na youtube. Ovšem můj nejoblíbenější track, který v sobě má všechno to, co jsem o The Chains napsal v úvodu je "Poison", bravůrní a učebnicová ukázka špinavého reggae, která v sobě skrývá samotné Rancid, jelikož jde o cover jednoho z jejich songů. Tady je prostě vše... hlasitý vokál a refrény, opět hrubá melodická punky kytara doprovázející reggae sound a pod tím vším hamond klávesy.... prostě music for rude boys! Nakonec vás opět odkážu na další video a to k songu "So Unkind", abyste mi dali za pravdu, že dobré ska/2tone nepotřebuje dechovou sekci. A tímto bych tuto pitvu asi ukončil, víc nemá cenu prozrazovat. Album Crying On The Dancefloor mi udělalo neuvěřitelnou radost, dlouho jsem čekal, kdy se někdo vytasí s kvalitní dirty reggae deskou a tahle dánská banda mě příjemně překvapila, protože už jsem začínal mít pocit, že tento subžánr je pod množstvím všech těch autenticky znějících trad. ska & early reggae kapel, pomalu na pokraji klinické smrti. Neváhejte a po desce Crying On The Dacefloor sáhněte, určitě nebudete litovat. Dávám 9 z 10 a to zcela zaslouženě!

Recenze

The Inciters - Bring Back the Weekend

Kalifornští The Inciters, kteří se pohybují na hranici Mod scény a soulu, vydali před rokem svojí pátou řadovku. Album "Bring Back the Weekend" přišlo na svět po neuvěřitelně dlouhých jedenácti letech od vydání desky "Soul Clap" z roku 2012. Novinku si vzalo na starost americké Pirate Press Records, které i když se pohybuje spíš v punkových vodách, občas se na jeho kontě objeví i ska, reggae nebo v tomto případě soul. Celkem jedenáct zářezů tradičně na LP nám nabídne šedesátkami ovlivněný soul, kde nechybí klasické vokální dívčí trio, dechová sekce a rytmika za kterou by se nemuseli stydět ani Temptations nebo The Supremes. Desku otevírá titulní track "Bring Back the Weekend", svižný uptempo soul s důraznými bicími o kterém bych se nebál tvrdit, že jde v podstatě o učebnicový northern soul. To samé platí i o následujícím songu "If I Didn't", až u "Love Comes Around" přichází příjemné zpomalení do středního tempa v kterém si jsou Inciters stejně tak jistí, jako v rychlejších polohách. Co mě na tracku "Love Comes Around" zaujalo asi nejvíc je rytmika bicích a basy, která je v soulu hodně výrazným nástrojem, ženské back vokály v pozadí a doplňující saxofon se zbytkem dechové sekce, jsou už jen takovou třešničkou na dortu, která to celé dotahuje k dokonalosti. Po krátkém odpočinku se allnighter opět rozjede v podobě pecky "Boot'n'Soul", kterou si ostatně můžete poslechnout a ohodnotit sami, jelikož je k ní videoklip na youtube. V další northern soulovce "Walk Away" nám Inciters předvedou, že se nebojí trochu hrábnout do strun, nicméně v následujícím "Up In a Puff of Smoke", šli na můj vkus až moc do popu. V "Only Time Will Tell" mi dáte za pravdu, jak moc výrazným a důležitým nástrojem je v soulu basa. Toto je nejen ukázkový příklad, jak má znít správná svižná soulová basa na kterou prošoupete podrážky ale také, jak má znít pořádný a nefalšovaný northern soul. Za mě definitivně nejlepší track z celé desky! Blížíme se pomalu ke konci, přes pomalejší "Waiting By the Phone", až k ještě o něco pomalejšímu a funkovou basou podbarvenému songu "Love (Your Pain Goes Deep)" se dostáváme k poslednímu bonbonku v podobě slaďárny alá Sluneční hrob od Blue Effectu - tracku "Always, Sometimes, Never". Soul má i svou melancholičtější stránku, někdo by možná řekl romantičtější, to už nechám na vás, nicméně i tady Inciters dokazují, že zvládají soul ve všech jeho polohách. A proč jsem si vzpoměl zrovna na Blue Effect a jejich nejznámější song? Schválně se zaposlouchejte do kytary, jakou krásnou melodii vybrnkává a určitě mi dáte za pravdu. Tahle pecka aspiruje na pomyslnou stříbrnou medaili. Navíc zvuk rozjíždějícího se skůtru na konci tracku tomu dává notnou dávku nostalgie po éře Mods, která uzavírá album Bring Back the Weekend. Ok, pojďme si to zrekapitulovat, Inciters možná nejsou tou nejlepší soulovou kapelou v Americe, každopádně soul opravdu umí a umí ho dobře, čehož je album Bring Back the Weekend důkazem. Takže pokud chcete soul s nádechem 60. let, rychlé northern soulové pecky k pátečnímu allnighteru a nebo i něco pomalejšího a melancholičtějšího, sáhněte po desce Bring Back the Weekend a přesně to dostanete. Dávám 8 z 10.... Keep the Faith!

Recenze

Podworkowi chuligani - Tatoo Krol

Podworkowi chuligany nemá cenu v našich končinách nějak blíže představovat, jejich jméno sahá mnohem dál, než k hranicím Polska a to především k nám a na Slovensko, kde už nesčetněkrát hráli. Jak jsem psal již před lety v recenzi na předposlední desku Prowincjonalna lobuzerka, kapela se s albem Na pohybe! neuvěřitelně hudebně posunula a tak jsem tak trochu očekával, že jejich nějnovější věc Tatoo Krol se ponese v podobném duchu, bohužel tomu tak není ale v tomto okamžiku nechci předbíhat na vše se dostane. Novinka vyšla v lednu 2024 na klasickém černém LP, vlastním nákladem kapely, celkem na ní najdete čtrnáct tracků jak ska, tak oi! v přibližně stejném poměru, ostatně jak je u Podworkowích chuligánů zvykem. Co mě osobně na desce poprvé zaujalo nejvíc, je její obal - motiv unaveného skinheada sedícím na trůnu v královském rouše, triku 2tone Records a s korunou na hlavě, je prostě dokonalý. Škoda, že tak trochu předchází muziku, kterou na desce najdete. Nicméně tím netvrdím, že by šla kapela hudebně dolu, nebo se snad vrátila k jednoduchému pojetí ska, jako na prvních dvou albech, to rozhodně ne. Jak už jsem psal na začátku, od desky Na pohybe!, jsou jejich ska tracky mnohem propracovanější, detailnější a celkově muzika promyšlenější. Bohužel ať poslouchám album Tatoo Krol ze všech stran, jak chci, pořád nemůžu najít nějaký konkrétní song, který by vybočoval z řady a nějakým způsobem se mi vryl pod kůži. Deska sama o sobě je v podstatě dobrá v oi! pasážích si jsou Podworkowci hodně jistí a slušně vyhraní, ale ve ska, mi tu oproti předchozím dvoum albům chybí, ta již zmiňovaná propracovanost a promyšlenost muziky. Vyvolává to ve mě dojem, jako kdyby do jednotlivých aranží dali jen zlomek sil a umu, který v nich je. Velká škoda je, že tentokrát úplně vypustili dechy, které by některým ska trackům přidaly na atraktivitě. Zjednodušeně řečeno, ska na desce Tatoo Krol má v sobě tak 80% toho, co na albech Prowincjonalna lobuzerka a Na pohybe!. A právě těch 20% chybí k tomu standardu, na který jsem si u Podworkowců za poslední roky zvykl. Na konec se pokusím vypíchnout pár jednotlivých songů, které podle mě stojí přece jenom za pozornost. Z A strany je to určitě úvodní title track "Tatoo Krol", poctivá rychlá oi!ařina, doprovázená pianem, dále pak "Niewierne Kobiety", což je možná jeden z mála ska songů podobných kvalit, jako na předchozích deskách. Z B strany "Wspomnienia", skvělá skapunkovka podbarvená klávesami, "Agro Ska", kde melodická kytara nahrazuje dechy, bych ještě také zařadil k těm lepším ska věcem, no a nakonec předposlední "Labadziary", jakožto kalsická rychlá melodická oi!ovka. Jenže i tak, když si pustím album Tatoo Krol, působí na mě víc jako jednolitý celek, kde není žádný výraznější záchytný bod, který by mě opravdu zaujal. Přesto nechci tvrdit, že by šlo o špatnou desku, to určitě ne, pořád zde dostanete slušnou a kvalitní porci oi! a ska, jen chci říct, že Podworkowi chuligáni umí dělat muziku ještě o nějaký level výš. Konečné skore 7-8 z 10.

Rozruch - Nenech mysl vláčet vůdcem

O znojemské kapele Rozruch na stránkách zinu už padlo pár slov, nejen ve formě profilu ale i krátkého rozhovoru. Přece jenom pro ty z vás, kdo by nevěděli jen v krátkosti. Rozruch je znojemská oi!/punk kapela vzniknuvší na troskách předchozího projektu - Terč společnsoti, někdy v roce 2017. Za těch sedm let si na naší domácí scéně vydobyli poměrně pevné postavení, které zaujímají po boku kapel typu Remdik, Aculeos, Crossczech, Začiatok konca, nebo Rozpor. Jak jste jistě pochopili myšlenka "united" a především SHARP jim není vůbec cizí. Pojďme se ale vrátit k desce samotné. Ta měla totiž původně vyjít už o nějaký ten pátek dříve, jako splitko s pražskými Acuelos, kteří se k realizaci nového materiálu stále nedokázali rozhoupat, až se Rozruch rozhodli ve spolupráci s pražským labelem Knockout Records vydat svojí půlku, jako samostatné LP. Deska vyšla v září 2024 v netradičním formátu 10" na klasickém černém vinylu. Na první pohled graficky minimalistický obal ukrývá texty, kde hodně cením i krátké vysvětlení myšlenky některých songů (ne vždy člověk ví, co měl básník na mysli) a povedenou koláž z fotek z koncertů a samozřejmě fota jednotlivých členů kapely a "především" poděkování kapele Acuelos za jejich neschopnost, díky které mohla vzniknout tato deska (toto mě hodně pobavilo). Album Nenech mysl vláčet vůdcem vyšlo také ve spolupráci s polským labelem Silesian Blood Records, který se postará o distribuci u našich severních sousedů, takže přeji klukům hodně fanoušků i v Polsku. Placka obsahuje celkem devět tracků, bohužel největší hitovka kapely "Tomáš Ortel, hoven kotel" a ani další věci z demáče z roku 2018 tu nenajdete, kapela sem naházela pouze nejnovější materiál, což je vlastně dobře a dává to celkem smysl, vzhledem k tomu, že jde o cca dva roky staré tracky, z nichž se některé objevili poprvé až na tomto LP. Ok, dost keců a omáčky kolem, pojďme se na tuhle čerstvou sklizeň plešatého vína z jižní Moravy podívat pod drobnohledem. A stranu otevírá song "Na co seš tak hrdej", namrdaná svižná oi!ařina s textem, který se vysmívá všem pivním vlastencům, hokejovým patriotům a debilům, pro které láska k vlasti znamená nenávist ke všemu cizímu a především tomu, co není bílé ale o historii a pravých hrdinech jako byli Gabčík s Kubišem, naši piloti v R.A.F nebo Milada Horáková, nevědí zhola nic! Skvělá myšlenka zabalená do výstižného obalu, který jí jen podtrhává. Druhá věc "Tvůj život", je o něco pomalejší ale přesto neztrácí nic z naléhavosti předchozího tracku a pokud budete poslouchat pozorně, uslyšíte i název desky. Následuje "To jsme my", kde se v hlasech střídají Cirda (zpěv) s Kraťasem (bicí) a v refrénech se přidává celá kapela - klasická rychlá streetpunkovka, vzdávající hold skins & punks. Jedeme dál, "Válka mocných" - surový, skoro až "hardcorový" náser, kde se nezapřou (ostatně, tak jako v mnoha dalších tracích) Kraťasovi bicí ovlivněné dis-beatem a Cirdův hrdelní ostrý štěkot, který ze sebe chrlí jednotlivá slova a sloky s kadencí nasraného dobrmana :-D A hlavně, je to song o zbytečnosti války, což je v těchto dnech víc, než aktuální. Poslední z A strany je "Uniform Punx", skvělá (a opět) pěkně svižná punkovka, která střílí do vlastních řad, především do těch, které rádi protáhnou rypákem nějaký ten bílý prášek, což je bohužel součástí dnešní scény a člověk až někdy žasne nad tím, jak je např. kokain, některými jedinci dáván na úroveň trávy - hnus!!! B strana má celkem čtyři zářezy. Prvním z nich je "Kompromis", track, který opět uhání v nabroušeném tempu, které pro oi! není vůbec typické (což mám ale na Rozruchu rád), následující další rychlou sekanicí, která se pak ale o něco zpomalí - v podobě songu "Pořád dokola", který je takovou naší generační výpovědí. Předposlední věc je track "Povstaň s výbornou tlumenou kytarou v intru, která je ostrá jak břitva, tenhle track mám hodně rád ale vlastně nikdy jsem nechápal o čem je text, že jde o poctu Osvobozenému divadlu a Voskovci s Werichem, kteří satirou upozorňovali na nebezpečí fašismu, by mě vůbec nenapadlo (díky vysvětlivkám v texťáku). Konec patří "Prioritám", tak se totiž jmenuje závěrečná věc z celé desky. Tady se opět potvrzuje, jak skvěle má Cirda uštěkaný hlas, opět se tu potkají i s Kraťasovým doprovodným vokálem. No a že jde o další možná víc punkovou rubanici v pořádně rychlém tempu a s kytarami ostrými, jak sekáček na maso, než o oi! pogovačku ve středím tempu se asi ani nemusím zmiňovat. Pojďme si to shrnout, Rozruch je duší oi! ale hudebně je to vlastně ostrý rychlý punk, kde občas zazní streetpunkové singalong refrény, což je kombinace, která mi opravdu sedne. Je to znát skoro na všech tracích, bicí v sobě nezapřou léta odehraná v dis-beatu, kytary jedou party rychle, ostře a krátce, žádné zbytečné solo píčoviny patřící do heavy metalu a to vše doprovázeno skvěle uštěkaným projevem zpěváka. Co víc dodat, tady už bylo vše řečeno, tohle je pro všechny ať už mají hlavu holou, bodliny, či pár dreadů. Máš rád oi/punk rychle, jasně, ostře a s texty, které mají myšlenku? Sáhni po albu "Nenech mysl vláčet vůdcem". Dávám 9 z 10, což je skoro jak 10, protože deset nedávám skoro nikdy :-D Deska vyšla v nákladu 200 ks, tak neváhej a mrkni na Knockout Records, kde je stále k sehnání.

Recenze

Spicy Roots - Tie Me Up

Němečtí Spicy Roots nejsou u nás tak úplně neznámou kapelou. Letos v březnu přivezli na pražskou Sedmičku opět plný autobus fanoušků a stejně tak, jako minulý rok, předvedli skvělý koncert v rytmech na druhou. Na Sedmičku nepřivezli jen fanoušky ale také i písně z nové desky Tie Me Up, která vyšla v dubnu u Randale Records na červeném a černém vinylu ale i klasicky na CD. Nové album vyšlo po pěti letech od vydání desky Penny Black a v pořadí jde už o pátý zářez v jejich diskografii. Nová věc obsahuje celkem třináct tracků, které zůstávají věrné tomu, co Spicy Roots umí nejlépe a to je klasické 3rd Wave ska. Deska Tie Me Up si na nic nehraje, kapela se nepouští do žádných žánrových přemetů a veletočů, naopak všechnu energii dávají do toho, co se jim v minulosti již osvědčilo. Jasně možná pro někoho to může být nuda, protože vám budou připadat všechny desky stejné a ano uznávám, že u některých kapel to opravdu je na škodu ale jsou kapely u kterých prostě člověk ani nechce slyšet žádné hudební kotrmelce a jinou tvůrčí gymnastiku a očekává ten typický osobitý sound, kterým si ho kapela poprvé získala. A to je přesně případ Spicy Roots a jak je vidět z koncertů, tak to i tak funguje. Pokud jste se ke ska dostali někdy na přelomu devadesátek a nultých let, album Tie Me Up si vás určitě získá, protože má v sobě přesně ten nádech devadesátkového ska feelingu, který si tou dobou pomalu razil cestu i k nám. Jen namátkou: zaposlouchejte se do songů "From Ska to London", "Ska Mexicano", "Jump and Run", nebo Ska Es Bailar zpívaný španělsky, toto jsou totální soundtracky devadesátek. Snad jen s vyjímkou tracku "Too Many Questions", kde hostuje Dr. Ring Ding a možná i posledního do rocksteady hozeného songu "Rastaman", tu máme jasný otisk devadesátých let. Vše tak jak má být, klávesy, dechy, jednoduchá rytmika, žádné zbytečnosti navíc, striktní přímočaré ska, které se nesnaží být ničím víc, ska takové jak jsme ho pravděpodobně většina z nás slyšeli poprvé. To je přesně deska Tie Me Up, takže pokud nehledáte nic zbytečně opentleného, máte rádi jednoduché ska třetí vlny, tohle album je přesně pro vás. Naopak pokud si libujete v moderním offbeat soundu, kde se prolíná trad. ska, dirty reggae, staré early reggae, rocksteady a ještě snad i soul a funky, nad deskou Tie Me Up mávnete rukou. Jak vidíte zaleží na úhlu pohledu, proto tentokrát vynechám moje tradiční bodové ohodnocení a nechám to čistě na vás.

Recenze

Boss Capone meets George Dekker - Blackfire

Boss Capone nemá asi cenu nějak blíže představovat, všichni jistě víte, že jde o vedlejší projekt frontmana holandských The Upsessions Bosse Van Trigta, který představil Boss Capone, někdy kolem roku 2013. Není to tak dávno, co jsem tu recenzoval jejich třetí album "Kings and Queens", na kterém hostovala zpěvačka Patsy a máme tu, ani ne po roce další desku. Novinka vyšla na jaře 2024 na značce Aggrobeat Records, nese název Blackfire a podtitul "meets George Dekker", kterým nám dává jasně najevo, že hostem na tomto albu není nikdo jiný, než George Dekker (nevlastní bratr Desmonda Dekkera) z legendárních The Pioneers, které určitě znáte díky jednomu z nejznámějších skinhead reggae hitů "Long Shot Kick The Bucket". Kromě George Dekkera tu opět hostuje v doprovodných vokálech zpěvačka Patsy. Songy byly nahrány ve spolupráci hudebníků z The Upsessions a německých Steadytones, celkově tu najdete dvanáct zářezů v tradičním early reggae hábitu, který neztrácí nic z rukopisu Boss Capone. Upřímně mě překvapilo, že se nová deska objevila tak brzo po vydání třetího alba, budí to dojem, že se prostě naskytla příležitost nahrát desku s takovou legendou, jakou je George Dekker a ta se zkrátka neodkládá. Nicméně alba vydávaná s tak krátkým rozestupem toho moc nového nepřináší a to bohužel platí i o desce Blackfire, čímž netvrdím, že by po hudební stránce nešlo o kvalitní early reggae, Boss Capone tu opět potvrzují svoje kvality a pokud budeme desku hodnotit samostatně, bez srovnání s předchozím materiálem, není jí co vytknout. Jediné co by se dalo přece jenom vytknout je, že v některých tracích nejde rozeznat, jestli zpívá George Dekker nebo Boss Van Trigt, protože jejich vokály jsou si dost podobné, navíc někde zpívají oba dva společně s Patsy, každopádně toto bych považoval za drobnost, která na kvalitách nic neubírá. Jenže i přes zjevnou muzikantskou profesionalitu tu neslyším nic, co by se mi nějak výrazně vrylo do paměti, netvrdím, že je potřeba, aby se desky od sebe nějak výrazně lišily, tím by pak kapela ztrácela svůj charakteristický rukopis ale člověk tak nějak předpokládá, že na každém albu najde alespoň jeden nebo dva výraznější tracky, bohužel toto se o Blackfire říct nedá. Přesto jsem se pokusil vypíchnout alespoň pár songů, které mě do nějaké míry zaujaly. Určitě mezi ně patří tracky "Woman You a Scorpion", skvělé houpavé střední tempo, dozvučující melodika na kterou narazíte i v dalších tracích, dále pak následující "Helea" se zajímavou vybrnkávačkou v intru a refrénech, "Blackfire (vs. Apollo 14)", kde je naprosto dokonalé hutné hamondové intro, které boří zdi a vysklívá okení tabulky, za zmínku stojí i "Diamonds & Rubies & Pearls", opět díky melodice (ano, je to můj oblíbený nástroj :-) a nakonec "I've Got to Bite The Dust", protože je to skvělé svižné early reggae, tak jak má být a celé to opět podkresluje melodika. Tím jsem vyčerpal to nejlepší, co podle mě album Blackfire nabízí. Co závěrem? Jak jsem již napsal v úvodu, deska to sice není špatná, pokud jste od Boss Capone nikdy nic neslyšeli a setkáte se s tímhle albem, určitě si kapelu oblíbíte ale pro mě tu není v podstatě nic nového. Za mě 6-7 z 10!

Recenze

Stage Bottles - We Need Each Other

V dnešní recenzi zabrousíme výjimečně do vod oi! & streetpunku, konkrétně se podíváme na poslední album německých Stage Bottles, kteří patří k jedněm z mých nejoblíbenějších kapel v daném subžánru vůbec. Je to podobná srdcovka, jako např. Brigada Flores Magon, prostě kapela, za kterou neváhám se táhnout čtyři hodiny autem, až třeba do Berlína a vracet se za vánice domů. Na novou desku jsme čekali opravdu hodně dlouho a upřímně, už jsem ani nedoufal, že se něčeho nového dočkáme. Novinka "We Need Each Other" vyšla v prosinci 2023, po neuvěřitelně dlouhých deseti letech od vydání, podle mě jednoho z jejich nejpovedenějších alb - "Fair Enough". Nové album vyšlo v kooperaci labelů Cargo Records a Fettfleck k třicátému výročí kapely a celkem na něm najdete 12 zářezů. Já mám k recenzi LP verzi, která obsahuje po šesti tracích na každé straně. Celkově se dá říct, že oproti "Fair Enough", kde Stage Bottles ukázali, že dokáží streetpunk zahrát v polohách, skoro až rockové balady a kde si dali hodně záležet na melodiích a pocitech z nich vycházejících a celkově na jednotlivých aranžích. Na "We Need Each Other" se spíš soustředí na údernost, tempo a většina songů jde přímo k věci a deska působí daleko našlápějším dojmem, jakoby se vraceli do dob alb "Mr. Punch" nebo "We Need a New Flag". Ostatně možná je to i výsledek nové sestavy, která se objevila až na této desce. LP vyšlo na červeném vinylu, opět nechybí přiložený booklet s texty, kde je u každé písně i krátké vysvětlení čeho se daný song týká, což je věc, kterou mám u Stage Bottles opravdu rád, protože někdy není sdělení úplně jasné. A stranu otevírá stejnojmenný track "We Need Each Other", skvělá úderná melodická streetpunkovka s řezavými kytarami, zpěvnými refrény a textem o přátelství, které nezůstává jen na poli osobním ale i tom široce pojatém, protože po sociální stránce i my všichni ve scéně, máme něco společného. Následující "Chat Group" je naprostý kopanec přímo do držky, dokonalý výbušný začátek, bicí, které boří zdi, Olafův saxofon a text o tom, jak jsou silové složky německého státu prostoupeny fašoidními názory. Třetí v pořadí "Useless Idiots" mě sice tolik nebaví po hudební stránce ale svým obsahem, song proti všem sobcům, kteří se obohacují na úkor ostatních, proti neoliberálům, diktátorům, politikům a celkově proti sobectví, které v lidech živý tento systém. Následující "Let The Antifascist Ball Rock'n'Roll on at The Ground" s fotablovou tématikou mě příjde, jako jeden z nejslabších počinů na desce. Tento dojem je hned vyvážen další nakopávačkou "You'll Never Stop Us", na které hostují Moscow Death Brigade. Úderná streetpunková věc, která ukazuje, že rap a punk jdou dohromady a zní to kurevsky dobře! A stranu uzavírá track "She Hates the City", což je taková ta klasická nemastná neslaná věc, která sice nepřekvapí ale ani neurazí. B stranu otevírá jeden z mých nejoblíbenějších tracků "A Clockwork Arsehole", song nabourávající jeden z "nedotknutelných" subkulturních symbolů a to konkrétně Mechanický pomeranč, který je, jak správně poukazují v tomto tracku, ve streetpunkové scéně dost slepě zbožňován. Přitom, když se nad tím zamyslíte, tak co je na Alexovi a jeho bandě tak obdivuhodné, když jsou to vlastně jen zmrdi, co na ulici zkopou nevinného člověka, znásilní bezbranou ženu, psychopati závislý na násilí a adrenalinu. Čili co z nich dělá takový symbol, co z nich dělá takové "hrdiny", že si je všichni dávají na trika, na kérky, na přebaly desek nebo do loga kapely? Popravdě řečeno, také jsem se předtím nad tím nezamyslel, čili jasný důkaz, že muzika je prostě silná zbraň. V "Dangerous World" hodně spomalíme, na tomto tracku je zajímavý dětský vokál v refrénu, jinak jde spíš o pomalejší věc, kde opět dostane prostor Olafův saxofon. Tempo nakopne "Power Psycho", skvělá svižná melodická streetpunkovka, kterou následuje song, který považuji za numero uno z celé desky - "The People Who Don't Care", výbroná pomalá melodická vybrnkávačka v intru doprovázená Olafovým zpěvem, který mi přijde desku od desky daleko vytříbenější a lepší i v těchto pomalých, skoro až baladických polohách, kde to musí hodně natahovat do melodie. Už jenom ten začátek je opravdu skovst, který přejde do ska, kde místo saxofonu zaujímá melodická kytara a postupně to v refrénu celé přechází do punku, zatímco ta skvělá melodie a zpěv zůstávají bez změny. Ke knoci se vše opět uklidní a končí podobnou vybrnkávačkou jako na začátku. Prostě bomba, však posuďte sami na youtube. Předposlední věc "One Mans Terrorist is Another Mans Freedomfighter" sice není po hudební stránce taková pecka, jako předchozí "The People Who Don't Care", ale za to mě baví svým sdělením, které ukazuje na to, jak stát dokáže označit za teroristy i ty, kteří bojují jen za svojí svobodu. Navíc na Stage Bottles, je tu netradičně zakomponována irská flétna, což zní hodně zajímavě. No a jsme u konce, poslendní track "Open the Door" je taková klasická pěkně ubíhající streetpunkovka alá Stage Bottles, která se ve své polovině sekne ve ska, aby se opět rozjela. Text o tom, že člověk by se neměl zasekávat jen ve své subkulturní bublině a myslet si, že díky tomu je lepší, než všichni ostatní, kteří se nikam neřadí, protože za člověka mluví, ne to jakou poslouchá hudbu a jak se obléká ale především jeho činy! Ok, pojďme si to shrnout, "We Need Each Other" v pořadí osmá studiovka a album, na které jsme čekali dlouhých deset let. Musím přiznat, že někdy má člověk celkem strach, když příjde kapela s deskou po tak dlouhé době, protože si nemůžete být jistí jestli to náhodou nebude něco jiného, než to na co jste byli zvyklí. Naštěstí musím konstatovat, že toto se netýká alba "We Need Each Other", které i když se na něm podílela nová sestava a přece jenom zní trochu jinak, ve výsledku jsou to pořád Stage Bottles, tak jak je známe. Myslím, že 8-9 z 10 je určitě zasloužených, nicméně desku "Fair Enought" to určitě nepřekoná!

Recenze

The Interrupters - In The Wild

Kalifornští The Interrupters jsou v současnosti asi jedna z nejznámějších a nejprotěžovanějších ska kapel, i když v jejich případě, jde spíš o ska & punkrock, aby sme byli přesnější. Upřímně nejsem moc fanoušek věcí, co jsou mi podsouvány na každém rohu ale čas od času udělám vyjímku a ze zvědavosti se podívám na to, proč má ta konkrétní kapela takovou odezvu a poslouchatelnost a ano přiznávám, že někdy jsem i mile překvapen a předsudky jdou stranou. A právě z toho důvodu jsem se pustil do recenze posledního alba téhle party z Los Angeles. The Interrupters fungují od roku 2011 a od vydání jejich debutu v roce 2014 se vyšvihli hodně vysoko, dnes už by jim asi určitě nestačil klub o velikosti pražského Crossu, kde hráli v roce 2015 v rámci jejich evropského tour. V té době ovšem šlo o kapelu na úrovni "objev roku", která si svojí cestu na scénu teprve klestila. Dnes už jsou dávno zavedenou kapelou, které určitě pomohlo i to, že je pod svá křídla vzalo Hellcat Records a Tim Amstrong z Rancid. Mimochodem ta spojitost s Rancid je na místě, protože se při poslechu The Interrupters, nemůžu ubránit srovnání s mnoha ska vály od Rancid.... podobný přístup, podobné postupy ale ve finále to i tak funguje, i když by někdo mohl říct, že jde v podstatě o kopii. Nicméně ať se na to dívate tak, či onak, ani kopii nikdy nezahrajete naprosto přesně. No a jaké tedy je jejich čtvrté album "In The Wild"? Celkově vzato, oproti předchozí tvorbě je o něco pestřejší, kapela se nedrží jen striktně ska & punkrocku (i když je na tom pořád většina alba z velké části postavena) a pouští se i do různých forem reggae, víc se objevují dechy, na druhou stranu zabíhají i do, pro mě naprosto nepochopitelných úletů, nad kterými jsem jen nechápavě kýval hlavou. Deska vyšla v srpnu 2022 opět u Hellcat Records a celkově na ní najdete čtrnáct zářezů, jejichž většinu si tu postupně rozebereme. Prvním je úvodní punkový track "Anything Was Better", který je už takovou jejich klasikou alá melodický punkrock, slunná Kalifornie, sigalong refrény, zkrátka nic převratného z čeho byste se měli posadit na zadek. Následuje do ska hozená "As We Live", tady musím konstatovat, že v této poloze mě The Interrupters baví mnohem víc, lehce uhánějící 2tone tempo, dechy, které jsou slyšet jen lehce a na pozadí, skvělá melodická kytara v intru, která by s přehledem dokázala zastat roli dechů a na mikrofonu jako hosté Rhoda Dakar (The Bodysnatchers) a Tim Amstrong, za mě hodně povedená věc. Se songem "Raised by Wolves" se dostáváme k prvnímu úletu, popem nasmrádlý punkrock s hodně whaaaaa, hůůůůůů a oooooo v refrénech, kde ve výsledku není ani špetka punku jako spíš poprocku, který se dobře prodá v rádiích. Tak protivnou hudební aranž bych u The Interrupters opravdu nečekal, už při poslechu prvních částí refrénu jsem okamžitě začal přepínat na další track. Následující "In The Mirror" je podobným příkladem ale jen ve ska podání, nicméně nebýt těch popových prvků (opět hodně oooooo ahaaaaa v refrénech), tak by to nebyl zase tak špatný song, protože ta punkrocková basa posazená do ska, zní opravdu zajímavě a celý track tak dostává trochu netradiční nádech. Naštěstí dojem mi spravil song "Kiss The Ground", skvělé klasické reggae s trochu přísnějším "ghetto" nádechem, kde naopak zpěv hodně cením, moc povedená věc, která zaslouží palec hore. Další na řadě je punkovka "Jailbird", zajímavě podkreslená klávesy, nicméně The Interrupters v jejich punkových pasážích mě nějak extra nebaví. Je sice fakt, že Aimee Allen má skvělý "nakřáplý" hlas, který do toho skvěle sedne ale ani další punkovky, jako "Worst For Me" nebo "Afterthought" mě nevyvedly z míry. Nemůžu se ubránit pocitu, že jsou si podobné jako vejce vejci, ničím nevybočují z řady a ještě ke všemu víc v nich slyším Rancid. Naopak songy "The Hard Way" a "Let 'Em Go" mě opět přesvědčily, že jejich nejsilnější parketa je ska bez dechů s lehkým punkovým nádechem (a to mám rád). A že se umí pohybovat ve více formách reggae, ukázali v tracích "Burdens", který je poctivým dirty reggae, které zaručeně roztancuje každou plešatou hlavu :-D a "Love Never Dies", tradičněji pojaté reggae s typicky houpavým rytmem, kde na vokálech hostují britští The Skints a kde určitě nepřeslechnete skvělý trombon v intru a refrénech. Není na škodu, když kapela po letech začne trochu experimentovat a oživovat svůj styl, je to celkem přirozené, jelikož skoro každého muzikanta přestane po letech hrát pořád to samé, každopadně podle mě by se nemělo nic přehánět. Přeháňky mají zůstat na nebi, ne v drážkách LP. Co chtěla kapela říct songy "My Heart" a hlavně závěrem alba v podobě, typicky americké patetické a "za srdce beroucí" ufňukané balady/slátaniny - "Alien", jsem opravdu nepochopil, i taková "Raised by Wolves" se oproti tomu drží ještě hodně při zemi a to je i tak dost otravná věc. Ok, pojďme to zrekapitulovat. "In The Wild" by nebyla úplně špatnou deskou, kdyby se z ní vypreparovaly nesmysly, o kterých jsem psal teď v závěru. Pořád je vidět, že tvůrčí potenciál se v nich ještě úplně neztratil a kromě ska si osvojili celkem úspěšně i reggae, nicméně neškodilo by se trochu držet konceptu a neděravět desku totálními úlety. Za mě 6-7 z 10.

Recenze

Po jednou střechou - Jan Werner

Za poslední roky se na české scéně doslova rozthl pytel se subkulturními publikacemi, jmenovitě jen namátkou: "Kmeny 90", "Dělej něco", "Padáme i na tvou hlavu", "Jsou to jen desky, kusy palstu", letos biografie Mr. Symaripa "The Boss Skinhead" a koncem června k tomuto výčtu přibyla tato nabušená bichle o 700 stranách, mapující počátky SHARP skins a dalších nerasistických skinheadů a na ně navázaných subkultur v našem porevolučním prostředí. Ano... devadesátky stále táhnou a tak tu máme další knihu ohlížející se za českou verzí západních 60. let. Tentokrát náhled do prostředí prvních českých SHARPs, takže jsme se konečně dočkali odpovědi na fašounem Vávrou sepsané "Těžký boty", které se na pultech knihkupectví objevili v roce 2017. Kniha se jmenuje "Pod jednou střechou" a už svým názvem tak trochu napovídá, že tu najdete mnohem víc, než jen zaměření na SHARP skins. Autor samotný byl členem dnes již dobře známe pražské skinhead crew Bulldog Boot Boys (BBB), kteří se ve svých počátcích profilovali jako SHARP a rozhled do ostatních subkultur mu opravdu nechybí. Kniha vyšla v nákladu několika stovek kusů u nakladatelství JaS a vyprodána byla snad už před svým vydáním, takže pokud se vám jí podaří ještě někde sehnat klobouk dolů, protože dotisk se už prý dělat nebude. Pojďme se ale podívat tomuto veledílu na zoubek. Začátek patří předmluvě, kde se autor přiznává, že to vše bere pohledem, který je vystaven odstupu 30 let a tak se nesnaží nic glorifikovat a nebo obhajovat a přiznává, že bude ukazovat i tehdejší Bulldog Boot Boys také v tom negativním světle, které na sebe začali vrhat ve svých posledních letech (tj. 1998), kdy se pod vlivem, dnes již legendárního pražského fanzinu Bulldog začali postupně v několika vlnách odvracet od SHARP k apolitice (čímž není myšleno příklon k RAC, bráno dnešními měřítky, ale postupné směřovaní ke skinheadskému kolovrátku - pivo, mařky, oi! a mlácení "hipíků", což pro ně mohl být kdokoliv). Kniha je rozdělena do dvou částí, kdy ta první je věnována autorově vykreslení tehdejších mládežnických subkultur, kulturních vlivů a specifik daných let, mapujíce naše subkulturní prostředí od konce 80. let až do konce let 90. Čili se tu dozvíte pohledem toho, kdo to zažil, něco o metalistech, kteří v 80. letech byli asi nejrozšířenější subkulturou a vládli i fotbalovým tribunám, punkáčích, kteří si prošli po revoluci svojí částečnou politizací směrem k anarchismu, prvních skinheadech a orlíkovské plešaté mánii, která zaplavila tehdejší Československo, squaterech, anarchistech, kteří se pouštěli do křížku s postupně fašizujícími skinheady, o hardcoristech a sXE, crossoveru, prvních redskins a SHARP a také skejťácích, kteří byli v té době oblíbeným terčem nácků a mnoho dalších zajímavých věcí, které ovlivňovali mládež 90. let. Pro mě byla tato část knihy hodně informativní a obzvláště pasáže věnované Bulldog Boot Boys mě hodně překvapily, protože dnes mnoho nás mladších vnímá BBB jako "legendu", skoro až foglarovsky správné hochy, co vždy stáli na té správné straně. To, že se z některých z nich později stala banda bezmozků, pro které byl každý s dready, delšími vlasy, či africkým bubínkem "hipík", který si zaslouží nějakou formu šikany, mě hodně překvapilo. Pokud byla odhozena idea SHARP, jakožto nositel myšlenky a opozice vůči tehdy se všude hojně vyskytujícím steroidním náckům asi ti méně bystřejší potřebovali nového "nepřítele", vůči kterému se mohli vymezit. Vůbec polemika nad tím, co je podstatou skinheadství se hodně rozvijí v rozhovoru s Vláďou Červeným. Já osobně moc nechápu v čem by se skinheads (kromě určitých osobnostních vlastností a typů, které tato subkultura vždy přitahovala) měli od zbytku společnosti odlišovat, pokud by uvnitř neexistovali třecí plochy na pomezí redskins/RASH, SHARP, apolitiků až po RAC a krajní pravici. Nebyli by ničím jiným, než jen jinak oblíkanou skupinou lidí, která se ale ve své vnitřní podstatě od zbytku společnosti nijak neliší. Ok to už ale z recneze zabíhám spíš k úvaze. Mimochodem v této první části knihy jsou u každé kapitoly skvělé punkové koláže sestavené tak, aby se týkali tématu dané kapitoly, po grafické stránce moc povedená záležitost a v podstatě jedniné obrázky, které v knize najdete. Konec první části knihy je věnován autorově úvaze, kde se v kontextu pohledu zpět do 90. let, zamýšlí nad dnešním světem, nad dnešní přetechnizovanou érou, sociálními sítěmi infikovanou mládeží, řešením uměle vytvořených problémů, jako je např. trans/gender - "problém", který kromě evropanů a lidí v Americe ve zbytku světa vůbec nikoho netrápí! Na můj vkus to mohlo být mnohem kratší, protože místy je to už dost nepřehledné, co vlastně bylo myšleno ale ve výsledku s autorem souhlasím.

Druhá část knihy je věnována rozhovorům, které jsou rozděleny do celkem čtyř celků. První z nich se věnuje hardcoru a nechybí tu rozsáhlý rozhovor s Robertem Vlčkem z Kritické Situace, tehdy neúnavným promotérem hardcore koncertů, díky kterému se sem dostalo mraky zahraničních HC kapel. Dále s Pumlíčem ze Svobodnýho Slova z města uhlí a kouřících komínů - Sokolova. Kapela, která se v roce 1990 objevila na kompilačce "Epidemie" a do třetice je tu vyzpovídán i Bobík ze Zelených Kanibalů, kteří se také objevili na Epidemii. Druhá část je věnována redskins a nutno, říct, že zatím v Čechách nikdo takovou sondu do této levicové opozice neudělal. Docela zajímavé, jak tehdy 16 až 20 letá mládež vnímala tuto jasně politicky definovanou subkulturu, kdy pro některé to byla jen jakási uniforma a ta nejradikálnější platforma proti náckům, aniž by je vlastně nějaká hlubší trockistická či anarchistická idea vůbec zajímala (viz. rozhovor s Křupanem u kterého vlastně moc nechápu, proč se vůbec za redskina prohlašoval), druzí tomu rozuměli vzhledem ke svému tehdejšímu věku velice vágně, což je cítit z rozhovoru s kytaristou z tehdy jediné české redskins kapely "Opozice". Snad s vyjímkou Germána s kterým nakonec autor rozvine celkem zajímavou polemiku na různá současná témata z levicových i těch konzervativnějších pozic. Z toho malého vzorku snad jediný, u kterého to redskinství bylo autentické. Na jednu stranu všem patří uznání, protože v té době se profilovat jako redskin znamenalo být tím nejviditelnějším terčem pro nácky. Třetí a zároveň ten nejobsáhlejší celek rozhovorů se věnuje SHARP skins, nejen pražským BBB ale i dění mimo Prahu, které tu reprezentují rozhovory např. s vydavatelem mosteckého fanzinu Rytíř, s dalším tehdejším SHARPem z Liberce Honzou P, či Kořínkem z Brna. Nicméně BBB tu figurují nejvíc a nechybí samozřejmě Buqi a Vláďa Červený, který tehdy vydával fanzin Bulldog a mnozí další, kteří v 90. letech brázdili ulice Prahy. Jako režná nit se skoro všemi rozhovory nese téma nasilí, které bylo v té době téměř všudypřítomné. Na jednu stranu bych tu dobu tak přehnaně neglorifikoval, každý, kdo ty roky pomatuje s kým se bavím, tak přiznává, že ho to ve skutečnosti sralo se neustále ohlížet přes rameno, kde na něj vyběhne nějaká fašistická gorila, čelit útokům nácků na koncertech a "žít se staženou prdelí". Čtvrtý celek rozhovorů je takový tématický pel-mel, co se jinam nevešlo. Najdete tu skvělý rozhovor se Šroubem, tehdejším majitelem žižkovského baru Propast, který byl v roce 1996 z dodnes nevysvětlených důvodů

napadem policejní zásahovkou, dále pak s tehdejším členem prvních militantních autonomních antifašistů, který si přál zůstat v anonymitě. Na konec tu nechybí ani zástupce kališníků a Vlastenecké ligy, což bylo specifikum mezi českými skinheady 90. let. Kališníci vzešlí z orlíkovské mánie a do značné míry propojeni s osobou Daniela Landy, který byl čestným členem Vlastenecké ligy, stáli mezi mlýnskými kameny, kdy je ta antifašisitcká část subkulturního prostředí podezřívala, pro jejich nacionalismus a konzervatismus, kdežto otevřená neonackovská ultrapravice, je považovala za prvek, který štěpí pravici a zrazuje její "arijské ideály". Z tohoto důvodu se i kališníci dostávali do otevřených střetů s nácky. Pro mě je to dodnes pořád těžko uchopitelná odnož, kdy vlastně úplně nevím, jak k nim přistupovat, na jednu stranu kališníci a ani Vlastenecká liga nebyla fašizující organizací, dostávali se do potyček s nácky, na stranu druhou odmítali levici a tehdejší anarchisté pro ně byl stejný nepřítel. A aby to bylo ještě komplikovanější i někteří kališníci měli vzájemné kontakty na SHARP skins. Tímto rozhovorem se v podstatě kniha uzavírá. Pojďme tedy udělat nějaké závěrečné hodnocení. Dovoluji si tvrdit, že je to jedna z nejvíce vyčerpávajících a obsahově a do hloubky jdoucích publikací, týkající se subkultur v porevolučních 90. letech, která za poslední roky vyšla. Před autorem smekám klobouk, protože najít po tolika letech všechny ty lidi k rozhovorům, vymyslet otázky, přepsat je, nehledě na detailnost první části, muselo zabrat neuvěřitelné množství času a práce. Nicméně na druhou stranu je mi trochu líto při vědomí toho, že je to opět fragment něčeho, co pomalu odchází a umírá. Člověk má po přečtení skoro až dojem, že pokud by se kniha měla věnovat např. rokům 2005 - současnot, že by vlastně ani nebylo o čem psát. Na jendu stranu je to logické, 90. léta byly roky objevování a vše přicházelo nové a vše se teprve formovalo a pomalu krystalizovalo do podoby, která byla v nultých letech už jasně definovaná. Není tedy divu, že se po "Pod jednou střechou" zaprášilo a pravděpodobně je už beznadějně vyprodaná, navíc druhé vydání ani dotisk se konat už nebude. Za mě naprosto skvělá práce!!!


Bulldog Boot Boys v TV (1996): část 1. / část 2.