Recenze

The Chains - Crying On The Dancefloor

The Chains jsou nová krev z dánské Kodaně, která konečně po letech přináší na evropskou offbeat scénu dirty reggae sound s nádechem toho s čím, před více jak dvaceti lety začali Aggrolites. Upřímně řečeno early reggae kapel věrných původnímu boss soundu máme v Evropě a především ve Španělsku poměrně "dost" ale už dlouho tu chyběla kapela, která by se za každou cenu nesnažila o retro sound alá skinhead reggae 1969 a právě takovou kapelou jsou The Chains. Toto kombo tvoří celkem šest muzikantů různých generací, kteří prošli za posledních třicet let mnoha dánskými ska & reggae kapelami, ty nejstarší z nich jsou ve scéně aktivní dokonce už od 80. let a přináší do kapely mnoho vlivů a zkušeností, což je ostatně slyšet i na samotné desce. Novinka a zároveň jejich debutové album Crying On The Dancefloor vyšlo na podzim 2024 na značce Black Cheese Records a najdeme na něm celkem 12 tracků v moderním offbeat kábátě. Jak už jsem naznačil v úvodu, styl The Chains by se dal charakterizovat jako dirty reggae, nicméně ne tak úplně. Jejich sound v sobě zahrnuje i vlivy rocksteady a něco málo ska/2tone, přesto tím spojujícím prvkem, který se prolíná všemi těmito polohami, je především typicky hrubý špinavý reggae sound s punkovým nádechem, založeným na absenci dechů, které bravůrně nahrazují kytary a klávesy, které tomu dodávají určitý 2tone feeling. Opět se tak potvrzují moje slova o tom, že dobré ska, nebo reggae jde i bez dechů a u ska to platí dvojnásob. Nicméně The Chains nejsou jedinou dánskou dirty reggae kapelou, pokud vás tato recenze navnadí a já věřím, že ano, protože jde o opravdu dobrou kapelu, tak určitě zapátrejte po Leo & The Lineup, kteří jsou vznikem o víc jak dekádu starší kapelou ale za to stejně kvalitní. Tolik tedy k úvodu, pojďme teď rozpitvat ty nejsilnější věci z alba Crying On The Dacefloor! Prvním z nich bude otvírák celé desky "My Baby Is a Hooligan", typický dirty reggae track s příjemnou melodií na klávesách a charakteristickou "přeskakující" offbeatovou kytarou, přesně ta věc, která vás navnadí v poslechu pokračovat. S následující "Every Hour On The Hour" se rozhoupeme v rytmu rocksteady, i když i tady to chytá díky kytarám uričitý punkový feeling a místy mi to docela připomíná reggae & ska songy z tvorby Tima Amstronga (Rancid). Že dobré ska jde i bez dechů se můžete přesvědčit hned v zápětí v tracku "The Kid Got That Fire". Co si představit pod pojmem dirty reggae, pochopíte u songu "Daddy Got A Gun", hutná hrubě znějící melodická kytara, která je přesně tím "punkovým" prvkem, který se neohlíží na to, jestli to takhle znělo v londýnských tančírnách v roce 1969, výrazné hamond klávesy v podkresu a ještě výraznější v refrénech a basa co boří stěny, to už je více méně samozřejmost! Jak je pro kvalitní track důležitá práce back vokálů se přesvědčíte v rocksteady válu "Stone Cold Killer", který se díky tomu dostává z průměrnosti do mnohem vyšších sfér. Velice příjemnou a oddychovou věcí je song "Crying On The Dancefloor", stěžejní track celé desky a moc povedená reggae pecka, ostatně přesvědčit se můžete sami, protože tento singl má video na youtube. Ovšem můj nejoblíbenější track, který v sobě má všechno to, co jsem o The Chains napsal v úvodu je "Poison", bravůrní a učebnicová ukázka špinavého reggae, která v sobě skrývá samotné Rancid, jelikož jde o cover jednoho z jejich songů. Tady je prostě vše... hlasitý vokál a refrény, opět hrubá melodická punky kytara doprovázející reggae sound a pod tím vším hamond klávesy.... prostě music for rude boys! Nakonec vás opět odkážu na další video a to k songu "So Unkind", abyste mi dali za pravdu, že dobré ska/2tone nepotřebuje dechovou sekci. A tímto bych tuto pitvu asi ukončil, víc nemá cenu prozrazovat. Album Crying On The Dancefloor mi udělalo neuvěřitelnou radost, dlouho jsem čekal, kdy se někdo vytasí s kvalitní dirty reggae deskou a tahle dánská banda mě příjemně překvapila, protože už jsem začínal mít pocit, že tento subžánr je pod množstvím všech těch autenticky znějících trad. ska & early reggae kapel, pomalu na pokraji klinické smrti. Neváhejte a po desce Crying On The Dacefloor sáhněte, určitě nebudete litovat. Dávám 9 z 10 a to zcela zaslouženě!