The Slits... girls just want to have punk!

Když se v polovině 70. let objevil punk, nebyla to jen vzpoura hudební, která rozbourala do té doby zažité umělecké bariéry a schémata. Punk ukázal nejen to, že hudba se dá dělat bez producentů, manažerů, velkých peněz a hudebních vydavatelství ale díky DIY přístupu otevřel dveře všem bez ohledu na barvu pleti nebo pohlaví, tudíž i ženám. Byl to právě punk, který dal ženám snad ze všech hudebních žánrů největší prostor, mohly se tak konečně otevřeně vyjádřit o tématech, které mainstreamový hudební průmysl zcela ignoroval. Témata jako je sexualita, tělesnost, gendrové role a společnenská očekávání nebo násilí, bylo to, co punk dokázal protlačit do světa populární hudby. Punkrock popřel tradiční ideály, což se týkalo i ženského vzhledu, tím dal hudebnicím prostor, aby mohly vyjádřit sami sebe a svoje pohledy, nejen to, aby se líbily fanouškům a hezky vypadaly na plakátech v pokojích teenagerů. Dá se říct, že to byl punk, který jako první začal reflektovat feministická témata a právě na těchto základech začali později v 90. letech vznikat Riot Grrrl kolektivy, které na otevřeně feministických postojích stavěli svojí tvorbu. Vraťme se ale zpět do 70. let. Kdo byly tou první čistě dívčí punkovou kapelou, kdo byly ty, které ukázaly, že (punk)rock nemusí být jen doménou mužů? Těmi průkopnicemi byly londýnští The Slits, pravděpodobně první čistě dívčí punková kapela vůbec (pozn., které za oceánem sekundovaly The Bags). Za vznikem The Slits stojí známost jejich první bubenice Palomy "Pamlolive" Romero (původem ze Španělska), která v roce 1976 chodila s Joe Strummerem, který právě odcházel z pubrockových 101!ers, díky němu se později seznámila se Sidem Viciousem (basa) a Viv Albertine (kytara). V této setavě (Sid - basa, Viv - kytara, Palmolive - bicí) spolu začínají zkoušet, základ The Slits byl položen. Nicméně sestava projde ještě pár drobnými změnamy a ustálí se až v dubnu 1977, kdy se basy ujímá Tessa Pollitt a za mikrofon se postaví tehdy patnáctiletá, londýnským koncertem Patti Smith inspirovaná Ari Up. V tomto složení hrají do poloviny roku 1978, kdy stihnout nahrát dvě živá vystoupení v rámci Peel Session, první už v září 1977 a druhé v květnu 1978. To má pro kapelu v té době zásadní význam, jelikož radiová show Johna Peela na stanici BBC Radio 1, kde dává prostor novým nezávislým kapelám, je vstupenkou k širšímu publiku. Díky jejich úzkému navázání na osobu Joe Strummera se v roce 1977 dostávají k předskakování The Clash na jejich "White Riot Tour", kde hrají společně s Buzzcocks, The Jam, The Prefects a Subway Sect. V roce 1978 se objevují v dnes již legendárním dokumentu "Punkrock Movie" režiséra jamajského původu Dona Lettse, mediálního spolupracovníka The Clash, DJe a neúnavného propagátora britské kontrakultury, který byl součástí první punkové vlny. 

V roce 1978 vyráží s The Clash ještě na "Sor it Out Tour" ale to je naposledy, kdy si zahrají v této sestavě. Následující rok kapelu opouští bubenice "Palmolive", končí tak čistě punková a dívčí éra The Slits, protože s příchodem bubeníka Petera "Budgie" Clarka (který se později připojí k Siouxie and The Banshees), přichází i změny hudební, kdy kapela pomalu upouští od divoké punkové surovosti a chaosu a posouvá se více k experimentálnímu pojetí, do kterého zahrnuje dubové a reggae prvky a celkově staví svojí hudbu více na basových linkách a přidává i klávesy. Jejich punkové období zachycuje kompilace "In The Begginning" z roku 1997, která zaznamenává jejich živá vystoupení z let 1977-1981 a již zmiňovaná nahrávka z John Peel Session z roku 1977. V úvodu jsem zmiňoval, že punk dal prostor vnést do populární hudby feministická témata a jestliže The Slits stály na prahu toho všeho, navíc ve věku, kdy členkám kapely bylo mírně prěs dvacet, je víc, než na místě zmínit něco o jejich textech. Ty nebyly jen latentně politické (jak bylo pro mnoho tehdejších punkových kapel typické) ale často vyjadřovaly i ženskou perspektivu, zkušenost a sexualitu, zpochybňovaly tradiční roli žen, jako např. v songu "Typical Girls" nebo "So Tough", to vše zabalené s dávkou humoru a satiry. Nicméně ještě nešlo o radikální vyjádření jako v případě některých kapel pod hlavičkou Riot Grrrl, stojíme teprve u začátků toho všeho u základů, které až později začali nabývat jasnějších a přímých kontur. Po odchodu bubenice "Palmolive" a postupnému odklonu od čistého punku, přichází v roce 1979 jejich první debutové album "Cut". Není úplnou náhodou, že jeho produkce se ujal legendární britský dub/reggae producent, člen Matumbi a prominentní osobnost britské reggae scény Dennis Bovell, navíc to ukazuje tehdejší úzkou propojenost punkové a reggae scény, typickou pro britský punkrock 70. let. Proto ani nepřekpaví, že vydání se chopilo Island Records, label, který vydával např. Boba Marleyho nebo Toots and The Maytals. Obal jejich první desky zobrazuje členky kapely nahé a pomazané blátem, což se někdy uvádí jako důvod odchodu "Palmolive", která to brala jako zpronevěru ideálům kapely i když Viv Albertine tvrdí, že od The Slits odešla již několik měsíců před vydáním desky a že se na ní nijak hudebně nepodílela. Přichází začátek 80. let a The Slits se stále více ponořují do experimentálního a skoro až avangardního přístupu k muzice. S postpunkovými The Pop Group z Bristolu sdílejí bubeníka Bruce Smithe, který zaujal místo po "Budgie" Clarkovi, který odešel k Siouxsie and The Banshees. V roce 1981 vychází jejich druhé album "Return of The Giant Slits", které ještě více rozvijí postupy, které zvolily u první desky. Bohužel tento rok je také posledním rokem existence The Slits, pro některé fanoušky je jejich hudební experimentování stále méně a méně stravitelné a tak o ně začínají postupně přicházet, navíc sdílení bubeníka s The Pop Group oslabuje soudržnost kapely a tak je ukončení činnosti přirozeným a logickým krokem. 

Ovšem není to konec práce jednotlivých členek, po rozpadu kapely se každá vydává trochu jiným směrem. Zpěvačka Ari Up se uchytila v reggae projektu New Age Steppers známého dubového producenta Adriana Sherwooda, Viv Albertine se začala věnovat filmu a televizní režii na BBC, Paloma "Palmolive" Romero, která The Slits opustila už v roce 1979 se připojila k The Raincoats se kterými nahrála jejich debut z roku 1979 a Tessa Pollitt po přestěhování do Afriky a návratu do Londýna se zaměřila na umělecké projekty s ženskou/feministickou tématikou. To byl na dlouhých čtyři a dvacet let konec The Slits, až v roce 2005 se Ari Up s Tess Pollitt rozhodnou kapelu znovu obnovit, Viv Albertine se k reunionu ale odmítá připojit a tak vznikají znovu obnovení The Slits s lehce pozměněnou sestavou. V roce 2006 vydávají EP "Revenge of The Killer Slits" na kterém spolupracoval např. i Paul Cook ze Sex Pistols. V tom samém roce se po dlouhých 25 letech znovu vydávají na tour při kterém zavítají do USA, Austrálie a Japonska. V následujících letech se aktivně věnují koncertování a nevrací se nostalgicky jen k jejich starším materiálům, neúnavně pracují i na nové tvorbě, která v roce 2009 vyustí v třetí album The Slits - "Trapped Animal". To se v duchu jejich předchozích desek také nese v experimentálnějším a nezávislém pojetí, žánrově ne zcela uchopitelné. Najdete tu jak prvky dubu, reggae, punku ale i elektroniku. Bohužel všechny další plány kapely v roce 2010 ukončuje smrt Ari Up, která ve 48 letech podléhá rakovině prsu a to je definitivní konec The Slits, první ženské punkové kapely vůbec!

Operation Ivy... punkrock potkává ska

Operation Ivy jsou neodmyslitelně spjati se jménem Tima Amstronga a mnohými fanoušky jsou bráni za, pokud ne přímo předchůdce Rancid, tak alespoň, jako "rezervoár", ze kterého později Rancid vznikli. Ovšem u Operation Ivy je mnohem podstatnější úplně jiná věc, byli jednou z prvních kapel, která definovala jiný přístup ke kombinování ska a punku. 2tone se o toto propojení snažil také ale mnohem uhlazenějším způsobem, kdy si z punku vypůjčoval jen určité elementy. Operation Ivy na to šli mnohem prostším způsobem, nesnažili se držet zavedených pravidel jako ostatní kapely, nenosili černé obleky a uzké kravaty, neměli ani dechovou sekci, zůstávali prostě punkáči, kteří hrají ska a punk a občas tyto dvě linie propojí, navíc jejich ska v sobě mělo tu klasickou punkovou jednoduchost a syrovost, která u 2tonu chyběla. Pravděpodobně ani nebyli první skapunkovou kapelou, Mighty Mighty Bosstones už hráli od roku 1983, jenže oni "ctili" pravidla, nosili obleky, kravaty, měli několik dechařů - Operation Ivy ne! Možná právě tímto způsobem položili základy toho z čeho později vznikl skapunk. A nezůstali jen u propojení punku a ska po hudební stránce, známá postavička Walt Jabsco dostal bodliny místo porkpie hat a Beat Girl se vrhla do poga, místo sukně oblékla kalhoty a na ruce hodila náramky s pyramidami. Skapunk tak dostal i svojí vizuální podobu. Pojďme se ale podívat na to, jak to vše začalo a čím tato krátká ale přesto zásadní kapitola vznikající třetí vlny skončila.

Operation Ivy se dali dohromady v roce 1987 v kalifornském Berkeley, kolem kytaristy Tima Amstronga a Matta Freemana, kteří předtím společně působili v kapele "Basic Radio". Postupně do sestavy přibrali ještě Jesseho Michaelse, který se chopil vokálu a Davida Mella, který usedl za bicí. Jméno si dali podle kodového označení americké armády pro jaderné testy z 50. let, ovšem stejný název měla původně i další místní kapela z Berkeley, punkový "Isocracy". Punk poslouchali všichni ale s hraním ska, kromě Amstronga nikdo zkušenost neměl a tak všem členům kapely rozdal kazety s The Specials, Madness, The Beat a Selecter, aby si ska naposlouchali a dostali ho pod kůži. Netrvalo dlouho a už 27. května 1987 odehráli svůj první koncert v bubeníkově garáži, kde se na ně přišlo podívat kolem třiceti lidí, což byli většinou jejich kamarádi a známí, ovšem hned druhý den vystoupili v místním klubu "924-Gilman Street", který se v té době postupně stával centrem undergroundové a punkové DIY scény v Berkeley a na další roky se  stal pro Operation Ivy domovským klubem, hráli tady skoro každý týden. Mimochodem v "Gilman Street" začínalo mnoho dalších punkových kapel, které později slavily úspěch v 90. letech, poprvé si tu zahráli např. Rancid, Green Day nebo Offspring. První koncert přinesl své ovoce, následují další vystoupení po jižní Kalifornii, díky kterým si jich všímá zavedený fanzine "Flipside", který mapoval punkovou scénu na západním pobřeží od roku 1977. V říjnu 1987 je umisťuje na svojí kompilačku "Turn It Around" další slavný fanzine Maximumrocknroll. 

Pro Operation Ivy jde o úplně první debut, na kompilačce se podílejí songy "I Got No" a "Officer". V USA se pomalu začíná dávat do pohybu to z čeho v 90. letech vykrystalizuje třetí vlna ska, v New Yorku už nějakou dobu funguje label Moon Ska Records Roberta "Bucketa" Hingleyho z Toasters a tak se i Operation Ivy snaží prorazit a Bucketovi posílají demáč v naději, že by u něj mohli vydat svojí první desku. Bucket je ale odmítne s tím, že na vydání desky nemá label dostatek financí, i když později přiznává, že je odmítl hlavně proto, že nešlo o čisté ska. V lednu 1988 tedy podepisují smlouvu s labelem Lookout! Records (který mimochodem vydal i první dvě desky Green Day) a vyrážejí do Oaklandu nahrávat jejich první počin. Na svět přichází šestisinglové EP "Hectic", které slaví ohromný úspěch. Původně vyšlo v nákladu tisíc kopií, které se ale velmi rychle rozprodaly a tak museli Lookout! Records zařídit další dotisk. Toto EP se pro label stalo jedním z nejprodávanějších titulů v jejich katalogu vůbec. Krátce na to je label posílá na první tour po Státech, které trvá celekm šest týdnů. Reputace kapely roste, hrají na stále více místech ve stále větších sálech a s tím samozřejmě přichází i tlak na smlouvu s major labelem, v té době neujdou pozornosti EMI, kteří jim nabídnou smlouvu. Tím je paradoxně zatlučen první hřebík do rakve a nastartován konec slibně našlápnuté kariéry. Operation Ivy nechtějí zrazovat svoje DIY principy, navíc v kapele začne docházet k neschodám mezi jednotlivými členy a tak se rozhodnou to po dvou letech radši zabalit. Ovšem abych nepředbíhal, konec přichází až s koncem jara 1989, na konci května vychází opět u Lookout! Records jejich první LP "Energy" a znovu trhá rekordy, po prvních dvou albech Green Day, jde o třetí nejprodávanejší titul u Lookout! Records. Křest proběhl 28. května v jejich domácím klubu na Gilman Street, na tomto koncertě jim předskakují do té doby neznámí Green Day, pro které je to jejich první vystoupení. Následující den zahrají ještě poslední neoficiální show pro známé na dvoře domu Roberta Eggplanta nedaleko Berkeley v Pinole a tím se kapitola Operation Ivy definitivně uzavírá. 

Za ty dva roky stihli zahrát neuvěřitelných 185 koncertů a složit 32 songů. Lookout! Records v roce 1991 vydává "posmrtně" self-titled kompilaci "Operation Ivy", kde se objeví celkem 27 tracků, jak z EP "Hectic", desky "Energy", tak i kompilačky "Turn It Around". Po rozpadu Operation Ivy, Freeman a Amstrong zakládají skapunkové "Downfall", kteří davají svému jménu za pravdu, protože po pár měsících hraní se kapela rozpadá. Stejný osud potkal i jejich další společný projekt hardcore-punkové "Generator". Jak Tim Amstrong tak i Matt Freeman stáli u zrodu jedné z nejznámějších ska kapel ze západního pobřeží a Berkeley - Dancehall Crashers. Bohužel zůstali jen u zrodu, protože zbytek kapely se chtěl věnovat klasickému ska, kdežto dvojce Amstrong a Freeman chtěli kapelu směřovat ke skapunku. V té době se Amstrong už na hraní moc nesoustředí, bojuje se svojí závislostí na alkoholu, Freeman se nevzdává a navrhuje opět založit novou kapelu. V roce 1991 přibírají na bicí Amstrongova spolubydlícího Bretta Reeda a vznikají, dnes již legendární Rancid. Nicméně odkaz Operation Ivy je později znát i u Rancid, kteří za svojí existenci nahráli několik ska tracků, kde je znát typický Amstrongův rukopis, který dostal kontury už v dobách Operation Ivy. Stačí se zaposlouchat do nejznámějšího válu "Time Bomb" a srovnat ho např. se songem "Bankshot" z dob Operation Ivy a hned víte odkud vítr vane. I když reunion, mnohými fanoušky žádaný, byl ze strany býv. členů několikrát vyloučen, odkaz po sobě přece jenom zanechali a i Rancid čas od času zahrají něco z repertoáru Operation Ivy. Navíc to, co např. dnes reprezentují Interrupters je přesně ten styl, který tehdy definovali právě Operation Ivy. Tím nechci tvrdit, že bez nich by skapunk nevznikl ale na jeho podobu měli podstatný vliv. 

Beat "Pogo" Girl

National Wake... apartheidu navzdory!

Dlouho jsem přemýšlel o jaké kapele napsat band story, nechtěl jsem psát o další americké, či britské punk/hardcore legendě, která sice pro daný žánr byla zásadní ale ve výsledku, kromě změn v sestavě, výdání první zásadní desky, postupné dobývání scény a prvního tour, vlastně nemá ve svém příběhu nic extra zajímavého, snad jen to, že její muzika ovlivnila několik generací a na jejich koncertech docházelo k výtržnostem za občasné asistence policie. Takových kapel je totiž ve scéně mraky a i když byly nějakým způsobem formující daný žánr, nic neobvyklého se s nimi nepojí. Dlouho jsem hledal právě kapelu s kterou je spojená určitá kontroverze, nebo zajímavý příběh například spojený s problémy se systémem. Ano, mohl jsem sáhnout do naší československé punkové historie, kde měli s režimem problém snad všichni a někteří museli čelit nátlaku STB, nicméně toto je kapitola, která je poměrně dobře známá a zmapovaná. Nakonec jsem chtěl podobný příběh najít i mimo bývalý východní blok a právě Jihoafrická republika, která byla domovem National Wake a kde přes čtyřicet let panoval rasistický režim apartheidu, který separoval většinu původního černošského obyvatelstva od potomků býlých kolonizátorů, mi přišla tím správným místem, kde bych takový příběh mohl najít. J.A.R v letech 1948-1994 (ale v podstatě i dávno předtím), byla vedena režimem, který si sebou stále nesl většinu prvků britské koloniální nadvlády, rasistické předsudky vůči domorodému obyvatelstvu, pocit bílé nadřazenosti a snahu nepřipustit k podílu na vedení země původní obyvatelstvo. To vše vedlo k rozhodnutí razantně oddělit černé od bílých ve všech formách a aspektech běžného života. Černošské obyvatelstvo bylo nahnáno do tzv. bantustanů, což byly uměle vytvářená uzemí na půdě J.A.R, které byli vymezeny černošské populaci, něco na způsob indiánských rezervací v USA. Nicméně ne všude se podařilo černé od bílých oddělit i územně, segregace se projevovala především v zákazu vstupu černým do restaurací pro bílé, škol pro bílé, nemocnic, veřejné dopravy, kin, parků, pláží apod. To vše bylo sice dostupné i pro černochy ale v daleko horší kvalitě a úrovni. V roce 1964 tamní režim doživotně uvěznil Nelsona Mandelu, zakázal Africký národní kongres, což J.A.R uvrhlo do mezinárodní izolace a přerušení diplomatických vztahů ze strany některých členů OSN. Jediný Izrael udržoval s J.A.R poměrně vřelé vztahy, což vzhledem k jeho přístupu k palestincům mluví za vše. Tolik ve zkratce k poměrům v J.A.R, abyste si udělali představu v čem National Wake fungovali. Čím ale byla tato kapela pro režim J.A.R tak problematická, když např. první jihoafrická punková kapela "Wild Youth" fungovali bez problémů? Byla to totiž jediná multirasová kapela působící v rasistickém státě, už to samo o sobě ji do budoucna předurčilo, že jejich fungování nebude procházka růžovým sadem. Právě tato skutečnost byla pro režim jako červený hadr pro býka. Jejich samotná existence byla popřením všeho, co apartheid symbolizoval. Tady je příběh první jihoafrické černo-bílé punkové kapely, příběh National Wake!

National Wake se dali dohromady v roce 1978 v Johannesburgu, dva roky po riotech v Sowetu, kde policie zmasakrovala protestující černošské studenty. Tato událost, vzhledem k tomu, že z tohoto gheta pocházela rodina dvou členů kapely, byla jedním z motivů založení National Wake. Druhá polovina 70. let nepřinesla zrod punku jen v USA a Británii, punk se postupně přeléval do celého světa a nakonec se dostal i do J.A.R a stejně tak ovlivnil i National Wake, kteří ve svém stylu nekopírovali jen ortodoxní punkrock ve stylu Sex Pistols, Ramones, The Clash, nebo Damned. Velký vliv na ně mělo i reggae (především desky Boba Marleyho, které se v J.A.R prodávali v jakési poloilegalitě, což jen dokazovalo to, že režim není schopen vše uhlídat, stejně tak se do J.A.R později začali dostávat např. desky Lintona Kwesi Johnsona) a přístup prvních amerických punkových/proto-punkových kapel, kteří do škatulky žánru možná nezapadali po hudební stránce ale nechyběl jim D.I.Y punkový přístup a etika (viz. např. Television) a nebáli se experimentovat, což platilo i pro National Wake, kteří neměli problém od punku přejít např. i k funky. Kapelu založil Ivan Kadey, tehdejší student architektury z Johannesburgu, který se chopil kytary a zpěvu, společně s černými bratry Garym a Punkem Khozou, jejichž rodina byla násilně přestěhována právě do již zmiňovaného gheta Soweto. Gary se chopil basy, zatímco Punka usedl za bicí, později se k nim na druhou kytaru, přidává Steve Moni. Název National Wake odvodili od tehdy vládnoucí "National Party", která držela v rukou otěže apartheidního režimu. Právě to slovíčko "Wake" (vstávat) byla jakási narážka na název strany, které už svým významem nabádalo k povstání. Všichni čtyři se potkali v komunitě, která sice byla převážně bílá ale i přes apartheidní zákony tu žili i černoši, což bylo na tehdejší poměry dost neobvyklé. Právě tato skutečnost byla důvodem, proč jejich čtvrť čelila neustálým nájezdům policie, která zde hledala ubytované černochy a pod různými záminkami, jako bylo držení marihuany, neustále obtěžovala místní obyvatele. National Wake se dostali do hledáčku režimu poměrně velmi brzy od svého vzniku, jelikož jejich písně nešetřili místní vládu a poměry v J.A.R. Příkladem jsou songy "International News", nebo "Everybody Loves Freedom", kde kapela odsuzuje cenzuru, apartheid ale i tehdejší angažmá J.A.R v občanské válce v Angole. Jejich multirasové složení jim sice v okolí Johannesburgu přineslo řadu příznivců ale na druhou stranu jim právě díky této skutečnosti mnoho klubů zavíralo dveře, buď ze strachu z problémů s úřady, nebo z principu, kdy jejich bílí majitelé s apartheidními zákony souhlasili. V roce 1979 se zkusili připojit k celonárodní tour "Riot Rock", kde vystupovali i tehdejší jihoafrické punkové kapely jako např. "Wild Youth", nebo "The Safari Suits", to znervoznilo promotéry, kteří měli strach z účasti multirasové kapely, proto nejdříve požádali úřady o povolení ke schválení účasti National Wake, které jim samozřejmě bylo zamítnuto. National Wake se však nedali odradit a i přes zákaz na tour vyrazili a podařilo se jim odehrát celkem tři koncerty, čtvrtý koncert ve Fish Hoek se jim odehrát nepodařilo, jelikož místní těžce konzervativní promotéři vyplnuli kapele proud, jakmile se objevili na podiu. Právě díky tomu na ně zbytek místních punkových kapel hleděl se značnou dávkou respektu, jelikož se okolo National Wake začala utvářet určitá aura neustále pronásledované kapely. 

Čím více rostla jejich obliba, tím více se dostávali do hledáčku úřadů, dům kde všichni bydleli byl pod neustálým dohledem policie, jednotliví členové kapely byli předvoláváni k výslechům, kde jim policie doporučovala, že by pro ně bylo lepší J.A.R opustit a věnovat se hudbě v zahraničí. Nemůžu si pomoct ale tak moc mi to připomíná praktiky STB ve vztahu k punkáčům v 80. letech, kdy jednou z oblíbených metod byl i psychologický nátlak. Tomu samému čelili i National Wake, i když motivace k jejich represi byla odlišná - praktiky zůstávali stejné. Kapela také dost často hrála na venkově, kde na ně chodilo černošské publikum, což sice bylo stále dost nebezpečné ale přece jenom, zde byli vystavováni menší pozornosti policie, než ve městě. Nicméně i přes to vše, co se s kapelou táhlo dostali dokonce nabídku od major labelu Warner Brothers. V roce 1981 jim u labelu WEA vychází jejich jediná deska self-titled album "National Wake", kterého se prodalo přes 700 kopií ale na nátlak režimu, bylo z prodeje postupně staženo. To, že to kapela neměla opravdu lehké ukazuje i fakt, že ty "nejradikálnější" texty na desce byli začerněny a některé songy radši vypustili úplně a na desku se vůbec nedostali. Krátce po vydání alba se dostali na celostátní vystoupení jihoafrických kapel v klubu "Chelsea" v Johannesburgu, což bylo pro kapelu zlomové vystoupení. Klub podléhal striktně segregačním pravidlům a tak hráli před rasově separovaným publikem, kdy v jedné půlce sálu stáli černí a v druhé bílí. To nejvíce znechutilo basáka Garyho Khozu, který z kapely následně odchází, což vedlo v roce 1982 k rozpadu. Kytarista Steve Moni nakonec z J.A.R odešel, později emigroval i zakládající člen Ivan Kadey, který končí v USA. Nejsmutnější osud potkal bratry Khozovi, Punka umírá na AIDS, zatímco jeho bratr trpící duševní nemocí, páchá sebevraždu. Rok 1982 byl sice koncem National Wake ale stále to nebyl konec apartheidu, Nelson Mandela byl už 18 let ve vězení, Africký národní kongres byl stále zakázanou organizací a pro černošské obyvatelstvo se ještě několik let nic radikálního nezmění. Jejich jediná deska byla z prodeje stažena ale i tak hudba National Wake přežívala po celá 80. léta dál na pirátsky šířených kazetách, které s sebou dál nesly jejich antirasistické poselství, které bylo trnem v oku jihoafrickému režimu. Rozpad National Wake, tak vlastně přišel vládě vhod, nicméně koncem 80. let už bylo jasné, že apartheid dřív, nebo později padne, ale to už by byla trochu jiná kapitola. National Wake by možná zmizeli v zapomění, nebýt dokumentu režisérky Mirissy Neff - "This Is National Wake" z roku 2022, která se v 66 minutách pokusila znovu oživit jejich příběh a připomenout tak, že apartheid měl své disidenty, nejen na poli politickém ale i na poli kulturním!

Phyllis Dillon - "Queen of Jamaican Soul"

Reggae, ska & rocksteady je muzika, která mě provází životem už bezmála dvacet let a měla na mě podstatný vliv a má ho doteď. Ani nedokážu popsat co mě na ní tak baví, každopádně během těch let jsem do ní pronikal stále víc a víc a objevoval jsem její jednotlivé podoby, které se měnily v průběhu let. Jednou z těch podob je i rocksteady, které si sice ze všech forem jamajské muziky užívalo svojí slávu nejkratší čas ale pro budoucí podobu reggae mělo zásadní vliv. A samozřejmě, jako každá fáze offbeatové muziky i rocksteady mělo svoje ikony a Phyllis Dillon byla jednou z nich. Pro mě to má ještě trochu osobní ráz, protože je to podle mě jeden z nejhezčích ženských vokálů v celé historii reggae, kde je žen přece jenom menšina. Zároveň je obdivuhodné, že se dokázala tak významně zapsat do historie reggae, i když její hudební kariéra trvala pouhých pět let. Tímto článkem vám nechci jen stroze odvyprávět její biografii, chtěl bych vám popsat její hudbu jako takovou, to co na ní mám rád a ukázat vám songy, které potvrzují moje slova. Phyllis Dillon se narodila v roce 1944 ve městečku Linstead, kousek od druhého největšího města Jamajky, Spanish Townu. Stejně jako mnoho ostatních v době, kdy se z mixu amerických a karibských vlivů zrodilo ska, i ona zkoušela svoje štěstí v různých pěveckých talentových soutežích, které dostaly do nahrávacího průmyslu mnoho pozdějších legend reggae. Její chvíle přišla při jednom vystoupení se skupinou The Vulcans v kingstonském klubu Glass Bucket, kde si jí všiml tehdejší kytarista Skatalistes a studiový hráč u producenta Duka Reida, Lynn Taitt. Byl to ale až jeho další spoluhráč ze Skatalites saxofonista Tommy McCook, který jí uvedl do studia Duka Reida, kde v roce 1966, tedy v době nastupujícího rocksteady, nahrála svůj první a později jeden z nejúspěšnějších singlů "Don't Stay Away", který vznikl ve spolupráci s McCookovou studiovou kapelou The Supersonics. Právě éra rocksteady přinesla Phyllis Dillon největší úspěch a pozdější přezdívku "Queen of Jamaican Soul". V roce 1967 nahrává svůj pravděpodobně nejznámější hit "Perfidia", který je ve skutečnsoti coverem původně kubánské písně ze 40. let, a kterou v 60. letech předělala skupina The Ventures, která jí tak patřičně proslavila. 

Pro mě osobně to byl pravděpodobně asi jeden z prvních rocksteady songů, které jsem kdy slyšel, aniž bych si tehdy vůbec uvědomoval, že jde právě o rocksteady. Někdy v deváté třídě jsem měl na CD vypálenou kompilačku "Ska's the Limit", kde bylo prvotní jam. ska & rocksteady. Tehdy to pro mě bylo všechno prostě jen ska a zároveň i prvotní setkání s tím, jak znělo ve své originální podobě z 60. let. Hned jsem si zamiloval tu měkce znějící dechovou sekci v intru založenou na hře saxofonů, houpavé tempo a medový hlas pro mě tehdy ještě neznámé zpěvačky, kteoru jsem si nemohl nějak ověřit, protože booklet jsem pochopitelně neměl ale moje pubertální duše si pod tímto hlasem představovala nějakou neuvěřitelně sexy černou krásku :-) Až o pár let později jsem se dopátral komu patří ten krásný hlas a začal jsem po její tvorbě pátrat dál. Vraťme se ale zpět k její hudební kariéře. Od roku 1966 nahrávala pro Reidův label Treasure Isle, kde se čas od času potkala s další ikonou rocksteady Altonem Ellisem se kterým nahrála skvělé duety "Why Did You Leave Me to Cry" a "Remember That Sunday". První zmiňovaný singl, je snad jedno z nejkrásnějších rocksteady, které jsem kdy slyšel. Houpavé střední tempo, doplňující dechy, měkce znějící kytary v podkladu, které vytváří tu celkovou hudební hradbu vybrnkávaček, melodií a basových linek, tak typickou pro rocksteady a na mikrofonu dva nejikoničtěší hlasy žánru. Druhý singl "Remeber That Sunday" z roku 1967, se v solo verzi objevil i na Ellisově albu "Mr. Soul of Jamaica". Phyllis Dillon měla na Ellisovu kariéru ještě jeden podstatný vliv, byla to totiž její píseň "It's Rocking Time" z roku 1966, kde se poprvé objevil pojem rocksteady a která později inspirovala Ellise k nahrání songu "Rocksteady". Traduje se, že rocksteady vzniklo díky horkému počasí roku 1966, kdy tehdejší ska kapely musely zpomalit své tempo, protože to v tom vedru nikdo nemohl utancovat. 

Podle mě je ale pravda někde trochu jinde a následující singly Phyllis Dillon to jen potvrzují. Jamajská muzika 60. let byla v podstatě jen místní specifická interpretace vývoje amerického rythm and blues, které se postupně transformovalo v soul a přesně v té době začalo docházet k hudebním změnám i na Jamajce. Ty změny vedly k rocksteady. Jeden z mých nejoblíbenějších songů od téhle "Queen of Jamaican Soul" je vlastně čistá soulovka, cover písně "Make Me Yours" z roku 1967, původně od Bettye Swann, kterou Dillon nahrála s McCookovými The Supersonics. Možná bych se nebál tvrdit, že je to její nejzdařilejší singl, protože tady její libozvučně medový hlas vyniká asi úplně nejvíc. A nebyl to jenom soul, co jí inspirovalo, songy jako např. "Tulips and Heather", "Midnight Confessions", nebo jedna z jejích nejhezčích pecek "Love the One You're With", byly ve skutečnosti covery tehdy populárních popových singlů. A u "Love the One You're With" se ještě musím zastavit, protože ten podkres dechové sekce, je něco tak krásnýho a vytváří takovou atmosféru.... zkrátka poctivá slaďárna inspirována americkým soulem. Rocksteady je hudba založená, podobně jako soul na procítěnosti a melodiích, které ve vás mají vyvolávat pocity. A přesně to Phyllis Dillon uměla dokonale, jak ukazuje např. singl "Love is All I Had". A opět! Musím vystihnout prvek, který je v tom tracku téměř nepatrný ale je přesně tím, co tomu dodává tu oduševnělost. Schválně se zaposlouchejte do doprovodné melodie, kterou v podkresu hrají dechy a pochopíte o čem mluvím.  Zajímavé je, že se tak krátce po začátku své poměrně dobře našlápnuté kariéry z Jamajky nakonec odstěhovala. V roce 1967 začala svůj nový život v New Yorku, kde založila rodinu a našla si novou práci. Nicméně ani přesto s muzikou nesekla a následujících pět let se pravidelně vracela na Jamajku, aby mohla dál nahrávat pro Duke Reida. Výsledkem této spolupráce bylo její první (a zároveň jediné) album "One Life to Live" z roku 1972, které vyšlo i v Británii u Trojan Records. Z této desky musím určitě zmínit dva singly: "Woman Of the Ghetto", přísně znějící early reggae se sociálním přesahem, tady zapomeňte na rocksteady slaďárny, tohle je výpověď lidí třetího světa, dokonalý soundtrack k životu v kingstonských slumech na začátku 70. let. A tím druhým je "Picture on the Wall", moc příjemná a uvolněná věc, kde opět vyniká její hlas, který je prostě jako hedvábí :-) Bohužel vydáním alba "One Life to Live" její hudební kariéra na dalších dvacet let končí. Ke zpěvu se vrací až v roce 1991, kdy jí produkční kingstonského hotelu Oceanea, přemluví k raritnímu vystoupení, které ze začátku odmítá ale nakonec svolí a po necelých dvaceti letech se tak opět vrací na podium. V roce 1998 se společně s kytaristou Lynnem Taittem po dlouhých letech opět vrací do studia, kde se snaží navázat na tehdejší zájem amerického publika o ska. Tou dobou jezdí i na četná tour po Evropě ale také Japonsku. Bohužel v roce 2002 se u ní objevila zákeřná rakovina, která ukončila její návrat do hudebního byznysu, 15.4. 2004 si vybírá oběť nejvyšší.

Dead Kennedys

V říjnu 2022 nás opustil bubeník legendárních Dead Kennedys, D.H. Peligro, vl. jménem Darren Henley, který se ke kapele přidal v roce 1980, krátce po vydání první desky "Fresh Fruit for Rotting Vegetables". Nejen jako památku na něj ale i připomenutí této legendy amerického punku, tu máme jejich bandstory. A nejde jen o vzpomínku, Dead Kennedys pro mě osobně symbolizují to, čím by punk měl opravdu být, provokativním, kritizujícím, nabourávajícím stereotypy společnosti, DIY kontra-kulturním hnutím a ne jen bandou "číratců", kteří i když po vizuální stránce splňují všechny atributy, tak je pro ně vrcholem punku chlastat krabičáka za vysomrované prachy, "bejt na šrot", válet se ve špíně a na koncertě se ještě hádat na vstupu o cenu. Ruku na srdce ale takových alkopunks je v našich končinách mraky a pro mě nejsou ničím jiným, než jen trosky, kteří už ani nejsou schopní odůvodnit, co pro ně punk znamená, nehledě na to, že punk je pro ně hlavně o vizuální stránce! Neříkám, že jediný pravý punk, musí být nutně anarcho-punk ale jsou mi mnohem blížší kapely, co mají co říct a nezasekli se na pojetí punku alá náctiletí kinderpunks. Čili v parafrázi na jeden slavný song: "Alcopunks fuck off!" :-D Takže pochopitelně, že Crass nebo Clash jsou pro mě mnohem větším symbolem, než Sex Pistols, protože punk sahá daleko dál, než jen k muzice a provokativnímu vzhledu a Dead Kennedys a vůbec celá americká hardcore-punková scéna první poloviny 80. let, je toho důkazem. Jak to tedy celé začalo? 

Slunná Kalifornie, San Francisco roku 1978 dává kytarista Raymond Pepperell dohromady, potom co podal inzerát do místních novin The Recycler, tehdy ještě naprosto neznámou punkovou kapelu, kterých bylo po Státech a v Anglii mraky. Za mikrofon se postavil tehdy 20 letý Jello Biafra (vl. jménem Eric Reed Boucher), na basu Geoffrey Lyall a za bicí usedl Bruce Slesinger, v červenci se přidal ještě Carlos Cadona jako druhý kytarista. Dead Kennedys byli na světě! První koncert odehráli 19.7. 1978 v Mabuhay Gardens v San Francisku. Kvůli provokativnímu jménu museli čas od času vystupovat pod různými pseudonymy jako např. The DK's, The Sharks nebo The Creamsicles, ovšem podle samotného Jello Biafry nebyl název myšlen jako výsměch rodině zavražděného amer. prezidenta ale jako symbolika blízkého konce "amerického snu". V červenci 1979 vychází u vlastního labelu Alternative Tenacles, první singl "California Uber Alles", po kterém následuje poměrně úspěšné tour po východním pobřeží. V roce 1980 mají na světě svoje první LP "Fresh Fruit for Rotting Vegetables", které se v Anglii umístilo na 33. příčce, což kapele zajistilo, jako jedné z prvních amer. hardcore-punkových kapel úspěch i na Britských ostrovech. Právě v tomto okamžiku se ke kapele přidává D.H. Peligro, který nahrazuje Bruce Slesingera na postu bicích. 

V roce 1981 navrhl kytarista Raymond Pepperell, že by Dead Kennedys mohli podepsat smlouvu s major labelem Polydor rec., což u Biafry vyvolalo takovou nevoli, že přísahal, že jestli se tak stane, tak z kapely odejde, to mohlo znamenat konec Dead Kennedys, tak jak je známe dnes. Naštěstí ještě, než se tak stalo, když Polydor rec. zjistily, že název dalšího singlu bude "Too Drunk To Fuck" od úvah podepsat s kapelou kontrakt upustily. Singl "Too Drunk To Fuck" se v Anglii dostal na 33. příčku, což znamenalo, že kdyby se dostal na 30., tak by musel být uveden v Top of the Pops na BBC, to se sice nikdy nestalo ale BBC uvažovala o případné cenzuře názvu. Co nelze opomenout je obsah většiny textů Dead Kennedys, za kterými stojí Jello Biafra. Asi nejvíc společenský řád nabourávající písně se objevily na desce "In God We Trust, Inc." z roku 1981 (Moral Majority, Nazipunks Fuck Off!, We've Got a Bigger Problem Now, Religious Vomit), i když se nedá říct, že by byli DK anarcho-punkovou kapelou ale díky sociálnímu komentáři v textech, které Biafra psal formou ironie, politické satiry a morbidního humoru a které se týkali americké společnosti éry Ronalda Regana, sociálního ale i politického života si začali získávat stále větší oblibu a stali se de-facto politickou "silou" uvnitř punku (ovšem bez nánosu ideologie, jako tomu bylo u anarcho-punkových kapel, i když skutečnost je taková, že Dead Kennedys, nebo alespoň Jello Biafra svými postoji k nim nemá daleko, dnes je dokonce členem americké Strany Zelených). V roce 1982 vychází druhá deska "Plastic Surgery Disasters", kapela intenzivně koncertuje po celých Státech, Evropě ale i Austrálii, čímž si vytvořila dostatečný počet fanoušků a poměrně slušné renomé. V roce 1985 vydávají třetí desku "Frankenchrist", kde je znát značný hudební ale i textový posun, nicméně díky tomuto albu se kapela dostala do potíží se zákonem. LP obsahovalo totiž plakát na kterém bylo zobrazeno devět kopulujících penisů a když si v prosinci 1985 koupila v Los Angelském Wherehouse Records toto LP, dospívající puberťačka, pobouřilo to její matku natolik, že začala podávat stížnosti kalifornskému generálnímu prokurátorovi a státnímu zástupci v Los Angeles. V roce 1986 byli členové Dead Knnedys, spolu s dalšími zúčastněnými stranami obviněny z distribuce mladistvým škodlivého materiálu. Hrozilo jim tehdy jeden rok ve vězení a pokuta 2000 dolarů. 

V srpnu 1987 trestní řízení skončilo a zbytek obžalovaných byl sproštěn viny, nicméně deska "Frankenchrist" byla v mnoha hudebních obchodech po celých Spojených Státech zakázána. Kromě soudního procesu, ignorace mainstreamovými médii (většina rozhlasových stanic ale i MTV Dead Kennedys naprosto ignorovala), začala kapela reflektovat i samotnou scénu ze které vzešla. V půli 80. let přitahoval hardcore-punk stále více chuligánů a "existencí", které zde vyvolávali konflikty, nasilí a původní ideály jim byly naprosto ukradené. Z hardcore-punku se začala vytrácet idea kontra-kultury. To samozřejmě u většiny členů kapely vyvolávalo pocit frustrace a v lednu 1986 oznámili svůj plánovaný konec, poslední koncert odehráli 21. února. Ještě v létě toho roku nahráli svojí poslední desku "Bedtime for Democracy", která vyšla v listopadu 1986 a v prosinci oznámili definitivní konec. Tracky jako "Anarchy for Sale" nebo "Chickenshit Conformist", z konce činnosti DK vystihují jejich pocity z postupného "otupování" scény asi nejvíc. Biafra vydal po rozpadu Dead Kennedys řadu alb mluveného slova, kde dále prezentoval svoje politické názory a objevil se v mnoha televizních pořadech. Konec 90. let se nesl ve znamení soudních sporů mezi Jello Biafrou a zbylými členy kapely, kvůli honorářům, které měli dostat od Alternative Tentacles rec. Biafra dokonce obvinil členy kapely z toho, že chtěli použít song "Holiday in Cambodia" pro reklamu zančky Levis. Reklama sice nikdy nebyla natočena a song "Holiday in Cambodia" se tak nikdy neobjevil v žádné reklamě, nícméně i přesto Biafra v mnoha rozhovorech tvrdil, že zná přesně okolnosti tohoto nápadu, dokonce i reklamní agenturu, která tento scénář měla vytvořit. V roce 2001 se dávají Dead Kennedys opět dohromady, ovšem bez Jello Biafry, který se k reunionu do dnešních dnů nikdy nepřidal, s tím, že jde stejně jen o prachy. Za to v roce 2008 dal dohromady svůj vlastní solový projekt, kapelu "Jello Biafra and the Guantanamo School of Medicine", která je svým zvukem ale i sdělením dost podobná Dead Kennedys. Na kontě mají zatím tři studiová alba The Audacity of Hype (2009), White People and the Damage Done (2013), Tea Party Revenge Porn (2020) a EPčka Enhanced Methods of Questioning (2011), SHOCK-U-PY! (2012) a singl Blunder Blubber (2021). 

The Wailers... léta šedesátá a early reggae

Bob Marley je bezesporu světovou ikonou reggae, jeho písně jsou notoricky známé i těm, pro které je reggae jen jedním z mnoha žánrů. K běžnému řadovému posluchači se ale většinou nedostane jeho produkce z éry ska, rocksteady a přelomu 60. a 70. let, kdy bylo reggae žhavou novinkou a The Wailers, ještě jako volkální trio, spolupracovali s producenty jako byl Coxone Dodd, Lee "Scrach" Perry nebo Leslie Kong. A právě tímto článkem bych chtěl přiblížit The Wailers a jejich produkci z dob, kdy jejich sláva nesahala za hranice Jamajky. The Wailers si svojí popularitu začali postupně budovat už od éry ska, kdy ve svých písních zmiňovali nechvalně známé rude boys a svými texty tuto subkulturu pouličních chuligánů spíše burcovali. Za to si ovšem vysloužili velkou kritiku z řad jejich soudobých muzikantů, hlavně od tehdejšího krále rocksteady Altona Ellise, který se ve svých písních velmi angažoval proti pouličnímu řádění rude boys, které tehdy zažívalo každé větší jamajské město. Vraťme se ale k tématu, koncem 50. let otevřelo jamajské rádio JBC své nahrávací studio, což vyvolalo velkou odezvu ze strany provozovatelů pouličních sound systémů a producentů a okamžitě v tomto studiu začali nahrávat. Do toho všeho ještě JBC vyhlásilo pěveckou talentovou soutěž, což byla v očích mnoha chudých z předměstí jediná vidina jak se dostat z bídy a nějak se prosadit. Stejně to viděl i Marley s jeho přáteli, kteří do té doby zpívali jen venku a hráli na své improvizované nástroje. O tom jak se The Wailers postupně dostali k nahrávacímu průmyslu se tady rozepisovat nebudu, protože to si můžete přečíst kdekoliv jinde, takže jen ve zkratce. První člověk který začal Marleyho přemlouvat k nahrání písničky, byl jeho kamarád ze sousedství Desmond Dekker, zní to neuvěřitelně ale tenkrát i obyčejný kluk z ulice mohl jen tak přijít do studia a když se producentovi líbila jeho píseň, tak se hned šlo nahrávat, díky tomu dnes máme neuvěřitelné množství nahrávek z 60. let. Tímto způsobem Marley nahrál v roce 1962 v éře ska, svůj první singl "Judge Not" u producenta Leslieho Konga, u něj pak nahrál ještě jednu písen "Do You Still Love Me". V té době ještě ale netušil, že za necelých deset let se jejich cesty opět setkají. Časem dali dohromady spolu se svými přáteli Bunny Wailerem a Peterem Toshem vokální trio, ke kterému ještě přibrali přátelé Juniora Braithwaite, Beverley Kelso a Cherry Smith. Spolupráce s mentorem tehdejších talentů Joe Higgsem je protlačila až do Studia One provozovaného Coxonem Doddem. Po několika změnách názvu (The Teanegers... Wailing Rude Boys... Wailing Wailers) se nakonec kapela pojmenovala The Wailers. Prvním úspěšným hitem se stal ska vál "Simmer Down" natočený ve spolupráci s Doddovou studiovou kapelou, kterou tvořili v podstatě Skatalites. Hit z prosince 1963 byl prvním songem který bral na vědomí existenci rude boys. The Wailers s tímto songem měli velký úspěch i přesto, že tato píseň nenápadně varovala kam až můžou zajít pouliční výtržnosti a krádeže. Všichni členové The Wailers pocházeli ze západního Kingstonu z předměstské čtvrti Trench Town, kde kriminalita rostla do astronomických výšin. Marleyho matka mu tou dobou neustále vyčítala proč se tahá s chuligány jakými byli rudies, na to jí Marley stroze odpověděl, že ne on, ale to oni následují The Wailers. V zimě roku 1964 měli The Wailers první vystoupení v Majestic Theater v Kingstonu, kde těsně prohráli souboj s uhlazenějšími The Uniques. Po této prohře se Marley přímo na podiu pustil do strkanice s The Uniques se zaťatými pěstmi, což zapříčinilo do budoucna kapele velmi špatnou pověst. 

Marley jako frontman kapely psal na rozdíl od ostatních ska seskupení té doby texty o realitě života v chudé předměstské čtvrti, čímž si The Wailers vysloužili velkou oblibu u obyvatel kingstonských ghet. Podobné problémy měli i jiní interpreti, například Derrick Morgan složil svůj hit "Thouger Than Though" pod výhružkou jednoho z rude boys ze západního Kingstonu. The Wailers měli v éře ska ale i další songy podobně zaměřené jako "Simmer Down", byli to např. "Hooligan", "Jail House", "Maga Dog", který zpíval Peter Tosh nebo "Rude Boy" z roku 1965. Coxone Dodd se snažil celou kapelu držet radši od těchto témat dál, protože každý takový song vyvolával u publika všelijaké reakce ať už pozitivní či negativní. Vystoupení The Wailers ve Ward Theater o vánocích roku 1964 bylo velkým magnetem, jak pro kingstonskou mládež tak i pro rude boys, kteří se dokonce servaly s policií aby se dovnitř mohli dostat bez placení. Tento incident se zasloužil o to, že kapela měla prakticky ve všech větších sálech zakázáno vystupovat. Ska v té době zažívalo svůj velký úspěch i ve světě, v Anglii slavila úspěch patnáctiletá Millie Small se svým hitem "My Boy Lollipop", který se stal prvním mezinárodním ska hitem. Ve spojených státech měli veřejné vystoupení Byron Lee and the Dragonaries, všechny tyto kapely byli ale mnohem uhlazenější než The Wailers, dokonce i hlavní tahouni Skatalites, kteří měli velmi blízko k rastafariánství, nebyli vhodným kandidátem na prezentaci jamajského offbeatu, a to právě kvůli jejich sympatiím k rastafariánství. Jamajský deník Daily Gleaner napsal o The Wailers krátký velmi krtický sloupek, kde se psalo, že The Wailers svou tvorbou jen podrývají veřejné snahy o vyzdvižení jamajského ska a přitahují k sobě jen problémy. Kritiku si Marley vysloužil i od budoucího krále rocksteady Altona Ellise, který přesně z těchto důvodů neměl The Wailers rád a ve svých písních byl k rude boys velmi kritický. V roce 1966 odjel Marley za matkou do Delawaru v USA na delší pracovní pobyt, což pro kapelu znamenalo menší útlum. V té době se začalo ska měnit a nenápadně zpomalovat v rocksteady a proto májí The Wailers z této éry tak málo nahrávek. Kapela po Marleyho odjezdu poněkud "vyměkla", už to nebyly ty nechvalně známí The Wailers, kteří mají zákaz hraní skoro v každém větším sále na ostrově a žádný promotér s nimi nechce mít nic společného. V roce 1966 The Wailers opouští trojce Junior Braithwaite, Beverley Kelso a Cherry Smith a zůstává jen původní trio Bob, Bunny a Peter. Marley vstupuje do éry rocksteady, krátce před svým odjezdem do USA písněmi "Freedom Time", "Bus Them Shot" a "Good Good Rudie", potom se zpěvu v kapele ujímá bratranec Rity Marley - Dream a částečně také Peter Tosh. Producent Coxone Dodd novu sestavu akceptoval a dál je vydával pod jménem The Wailers a ani navštěvnící produkcí sound systémů si nevšimli, že se z repráků neozývá hlas Boba Marleyho. Ten samozřejmě o aktivitách kapely, díky telefonátům s manželkou Ritou věděl a až na pár vítek novou verzi The Wailers akceptoval, přitom stále připravoval "do šuplíku" svůj vlastní materiál. Mezi nejúspěšnější rocksteady písně z období Marleyho nepřítomnosti patří určitě "Let Him Go", "Jerk In Time", "What am I To Do", "Sinner Man", "Rolling Stone", "Can't You See", nebo "Funeral". Po návratu na Jamajku se Marley pustil s The Wailers opět do nahrávání, ostatně materiálu z pobytu v USA měl víc, než dost. Výsledkem byly songy jako "Mellow Mood", "Thank You Lord", "Nice Time", "Hurting Inside", "Hypocrites", nebo "Pound Get A Blow", kterými překvapil i samotného Coxona Dodda, který už s The Wailers, jako hlavními tahouny své stáje nepočítal. To byl zároveň i konec spolupráce The Wailers se Studiem One, se kterým se kapela dostávala do stále větších finančních neshod a rozepří. 

Rok 1968 přinesl na taneční parket opět novinku, v tom roce přišli Toots and The Maytals s písní "Do The Reggay", která dala jméno novému žánru, rocksteady se pod náporem menších producentů, jako byli Lee "Scrach" Perry, Bunny Lee, Leslie Kong, Winston Riley, nebo Clancy Eccles, začalo postupně trasformovat v reggae. V té době The Wailers (stále ještě jako vokální trio) navazují spolupráci s producentem čínského původu Leslie Kongem. Ten je dává dohromady s jeho studiovou kapelou Beverley's All-Stars. A tady bych si dovolil tvrdit, že začíná to hudebně nejzajímavější období The Wailiers, protože jejich early reggae nahrávky jsou podle mě jedny z nejkvalitnějších v celém žánru a pokud máte pocit, že kvalitní "boss sound" v té době nahrávala jen jamajská diaspora v Británii, určitě zapátrejte po ranných reggae věcech od The Wailers. Výsledkem spolupráce s Leslie Kongem byly skvělé reggae vály jako "Caution", "Soul Captives", "Soul Shakedown Party", "Soon Come", "Cheer Up", "Stop The Train", "Go Tell It On The Mountain", "Can't You See" nebo "Back Out". Nicméně spolupráce s Kongem kapele nepřinášela kýžený finanční úspěch, prodejnost singlů byla menší, než u Coxona Dodda a tak se rozhodli pokračovat dál s někým jiným. Kong v roce 1971 vydal songy nahrané s The Wailers, jako kompilaci pod názvem "The Wailers - The Best Of The Wailers", kterou doporučuji k poslechu, pokud vás zajímá jaké early reggae hrál Bob Marley a spol na přelomu 60. a 70. let. Tím dalším producentem, se kterým se rozhodli jít dál, nebyl nikdo jiný, než legendární "Mr. Upsetter" a.k.a Lee "Scrach" Perry, se kterým navázali spolupráci v létě 1970. Perry byl do roku 1968 zaměstnán u Coxona Dodda, nicméně svůj producentský talent se mu podařilo rozvinout až po založení vlastního labelu Upsetter a zformování studiové kapely The Upsetters, která se stala mezníkem v počátcích reggae. Právě Perry se zasloužil o přerod The Wailers z vokálního tria v kapelu. Mnoho z Marleyho pozdějších hitů, které se v průběhu 70. let objevovali na jeho deskách, vznikly již mezi lety 1970 - 1971 ve spolupráci s Perrym, tedy v době, kdy The Wailers byli pojmem mimo Jamajku absolutně neznámým. Ať už to byly pozdější hity jako "Soul Rebel", "Small Axe", "African Herbsman", "My Cup" (který byl jedním z prvních singlů pod Perryho patronátem), "Put It On", "Fussing And Fighting", "Keep On Mooving", "Lively Up Yourself", "Kaya", "400 Years", "Rebel's Hop", "Mr. Brown", "Sun Is Shining", nebo "Duppy Conqueror", můžete si být jistí, že byly nahrány několik let předtím (ve svých early reggae verzích), než se z některých staly světové reggae hity. Pokud vás zajímá co produkovali The Wailers ve spolupráci s Lee Perrym, určitě se poohlédněte po albech "Soul Revolution Part II" (1971) a asi nejznámějším "Soul Rebels" (1970), které bylo první deskou The Wailers, která vyšla mimo Jamajku. Tady naše hudební pátrání po prvotních nahrávkách Wailers pomalu končí, dál už totiž začíná éra alb "Catch a Fire" a "Burnin'", které se pojí s osobou Chrise Blackwella a labelu Island Records, kteří pomohli prosadit Marleyho mimo Jamajku a pomohli mu se stát mezinárodní reggae hvězdou. To je ale kapitola, kterou většina fanoušků reggae zná velice dobře a nemá tak cenu se o tom dál rozepisovat. Já jsem vám chtěl přiblížit The Wailers v době, kdy je mimo Jamajku, kromě pár lidí pohybujících se v hudebním byznisu, téměř nikdo neznal.

foto: The Wailers při vystoupení v Kingston Queens Theather (1969)

"Daddy" U-Roy

Deejaying nebo také toasting je originální jamajskou vokální disciplínou, která je s reggae (a později i s dancehallem) spojena už od 60. let. Pokud někdo hledá kořeny rapu v USA, hledá na špatném místě. Právě toasting (čili recitovaný text na hudebním podkladu), který díky osobě DJe Kool Herce pronikl na začátků 70. let z Jamajky do Spojených států, byl inspirací pro vznik rapu a hiphopu. U-Roy patřil v té době k jednomu z nejpopulárnějších deejayů na Jamajce, a právě jeho skladby byly jedním z inspiračních zdrojů a tak se dá, s trochou nadsázky říct, že právě on (a mnozí další) byl jedním z předchůdců rapu. Ovšem nešlo jen o rap. U-Roy se stal opravdovou deejayskou legendou a na Jamajce se těšil velkému uznání od mnoha pozdějších interpretů (především v dancehallu), prakticky po celý svůj život. Mnohým z nich pomohl v hudební kariéře právě on. U-Roy, vlastním jménem Ewart Beckford se narodil 21.9. 1942 v hlavním městě Kingstonu. Hudební předpoklady měl již od mala, jelikož pocházel z hudební rodiny. Jeho matka hrála na varhany v místním kostele a tak byla otázka času, kdy se tyto vlohy projeví i u mladého U-Roye. Během 50. let ho hudebně začali ovlivňovat jména jako např. Fats Domino, Ruth Brown, Smiley Lewis, Rufus Thomas, pozdeji i James Brown a Louis Jordan, který ho inspiroval svým frázováním a možná právě tady začala jeho vášeň pro toasting. Svojí přezdívku si vysloužil od jednoho ze svých mladších sourozenců, který měl problém s výslovností jeho jména a nakonec se rozhodl ji používat jako svoje umělecké jméno. Na svojí premiéru, kde se mohl předvést pod svojí přezdívkou si ale musel ještě pár let počkat. Padesátá léta byla dobou formování jam. muziky, dobou prvních sound systémů a amerického rythm and blues, které se postupně mícháním místních vlivů začalo měnit ve ska. V té době se také objevil Count Matchuki, který byl první deejayskou hvězdou na ostrově a právě on byl pro tehdy devatenáctiletého U-Roye velkou inspirací. A tak to pod vlivem jeho tvorby zkouší od roku 1961, jako deejay i on. Začíná u sound systému Dickieho Wonga, kde se ohřeje jen chvíli, později se přesouvá k Atomic Sound System a nakonec se na nějakou dobu usidluje u soud systému Downbeat legendárního Sira Coxona Dodda, zakladatele Studia One. Tady po boku další deejayské legendy Kinga Stitta, který je u Downbeat číslem jedna, hraje pomyslné druhé housle. Koncem 60. let přechází k sound systému Hometown Hi-Fi, který provozuje pozdější průkopník dubu, legendární King Tubby, který tou dobou pracuje pro Duka Reida a jeho label Treasure Isle. Právě v této době se U-Roy poprvé dostává do studia, do kterého ho přivede producent Keith Hudson, výsledkem je jeho první singl "Dynamic Fashion Way" z roku 1969. V tom samém roce ho následuje "Earth's Rightful Ruler", který produkuje Lee "Scrach" Perry a úvodní slova na začátku odříkává v amharštině Peter Tosh. V tomto singlu se U-Roy konečně mohl naplno vyznat ze své rastafariánské víry. V roce 1970 navštívil jednu z produkcí Hometown Hi-Fi sound systému také John Holt (někdejší lídr rocksteady tria The Paragons), zaujal ho U-Royův toasting na podkladu jednoho z mnoha osvědčených rocksteady hitů ze stáje Treasure Isle, které se v dancehallech hrály ještě dlouho potom, co už byla éra rocksteady dávno pryč. Holt Reidovi doporučil U-Roye ke spolupráci, a tak si ho Reid za nedlouho pozval do studia. Výsledkem byly singly "Wake the Town" a "Wear You to the Ball", první ze singlů, které nahrál u Treasure Isle. Okamžitě se z nich staly hity, které na U-Roye obrátily pozornost a pomohly mu se prosadit jako jednomu z nejpopulárnějších deejayů na Jamajce. Jeho pozici ještě více upevnilo vydání prvního alba "Version Galore" z roku 1971, na kterém toastoval osvědčené rocksteady hity ze stáje Treasure Isle. Poté začal spolupracovat s dalšími známými producenty, jako např. Bunny Lee, Phil Pratt, King Tubby, Lee "Scrach" Perry nebo Rupie Edwards. Po úspěchu desky "Version Galore" se v roce 1972 společně s Maxem Romeem a Royem Shirleyem vydává na britské tour, které zajistil londýnský label R&B Records.

V roce 1974 vychází druhá deska self-titled album "U-Roy", které o rok později následuje úspešná deska "Dread in a Babylon", která vyšla nejen na Jamajce ale i v USA a Evropě, kde zaznamenala největší prodej ve Velké Británii. Úspěch alba Dread in a Babylon vedl ke spolupráci s producentem Tony Robinsnem. Výsledkem této kolaborace byly skvělé desky "Natty Rebel" (1976), "Rasta Ambassador" (1977) a "Jah Son of Africa" (1978). U-Royova popularita začala pomalu přesahovat hranice Jamajky, album Natty Rebel vyšlo díky labelu Virgin až v Nigérii, zatímco Polydor se postaral o jeho vydání ve Francii. Konec 70. let naznačuje další hudební změny, o slovo se začíná pomalu hlásit dancehall, který začíná vytlačovat uvědomělé roots reggae a dává prostor především deejayům. U-Roy v roce 1978 zakládá vlastní sound system Stur Gav, který se postupně stává školou a rodištěm budoucích talentů. Pod U-Royovým dohledem začínali takové legendy dancehallu jako např. Josey Wales, Charlie Chaplin, Early B, Super Cat, Tenor Saw ale i Shabba Ranks. V této době se jeho aktivita soustředí především na sound system a tak nahrávání ustupuje do pozadí, navíc nová dekáda přináší novou generaci DJs a střídání stráží na hudební scéně. Mnozí z těch kteří v 70. letech patřili k těm nejpopulárnějším DJs na ostrově (Dillinger, Prince Jazzbo, I-Roy, Big Youth, Dennis Alcapone) nedokázalo na přelomu 70. a 80. let pohotově zareagovat a obstát tak v konkurenci nových talentů. To platí i pro U-Roye, který ještě v roce 1980 vydává album "Love Is not a Gamble" ale po zbytek 80. let se ve studiu objeví jen zřídka. Další deska "Line up and Come" přichází až v roce 1986, o rok později ji následují ještě alba "The Seven Gold" a "Music Addict", které produkoval Prince Jazzbo a tím končí výčet jeho tvorby během 80. let. Žezlo už dávno převzala nová generace, které pomohl na výsluní mimo jiné i U-Roy a i když už není tím kdo udává trendy, je i během 80. let (ale i v dalších dekádách) stále uznávanou a respektovanou legendou, kterou jako svůj zdroj inspirace uvádí mnoho deejayů. V 90. letech se opět začíná více věnovat nahrávání, v této dekádě vydává celkem pět alb, z kterých asi největší úspěch zaznamenala deska "Serious Matter" z roku 1999. Také začíná znovu více koncertovat a objevuje se na podiích, jak doma na Jamajce ale i v Evropě, kde vystupuje jako jedna z legend reggae. To v podstatě platí i v dalších dekádách, kdy kromě živého vystupování se čas od času objeví nová deska. Z těch novějších počinů zaznamenaly dobré ohlasy alba "Now" (2001), "Pray Fi Di People" (2012) a jeho poslední "Talking Roots" z roku 2018, které produkoval Mad Professor, což ukazuje že byl ve vynikající formě i po 50 letech v hudebním průmyslu. Ovšem takové nasazení si jednou vyžádá svojí daň a ta přišla v únoru 2021, kdy musel být po léčení s cukrovkou a vysokým krevním tlakem hospitalizován. Bohužel potom, co byl 17. února, po prodělané operaci znovu přijat na operační sál v kingstonské West Indies Hospital, zemřel. Opustil nás tak jeden z největších inovátorů reggae a legenda, která se svým významem dá zařadit po boku takových průkopníků jakými byli např. Skatalites nebo samotný Bob Marley.

Svobodu vám vezou... Modrý tanky!

V tomto článku se vrátíme o téměř pětatřicet let zpátky, do doby, kdy jsme žili zamčení za ostnatým drátem a na vše dohlížela všeobímající Komunistická strana, která se snažila strkat nos do každého aspektu života občanů tehdejšího Československa. Vrátíme se zpět do poloviny 80. let, kdy punk už sice nebyl čerstvě narozeným dítětem rock'n'rollu ale stále si užíval svůj pubertální věk a pomalu dozrával. Nová vlna, která sebou přinášela nejenom punkrock ale i další styly se nevyhnula ani tehdejší ČSSR a tak i u nás se od začátku 80. let začali objevovat první punkáči a punkové kapely. Nechystám se tu vypisovat historii naší punkové scény v dobách totality, jména jako např. H.N.F, Plexis nebo F.P.B, zná určitě každý. Mezi tím nepřeberným množstvím tehdejších kapel byla jedna, která tak trochu vybočovala z řady, tou kapelou byli Modrý tanky! Já osobně jsem se k Modrým tankům dostal před deseti lety po přečtení dnes už zásadní knihy československého punku "Kytary a řev aneb co bylo za zdí". Modrý tanky mě tenkrát nedostaly agresivním úderným hardcore punkem ani perfektní melodičností typickou pro punkrock střihu 77 (ostatně ani do jednoho z těchto hudebních rámců nazapadali), to čím mě dostali byly především jejich texty. Upřímná mladická naléhavost, nasranost na skostnatělou společnost, anti-militarismus (společně s H.N.F a Kritickou situací, patřili k jedněm z nejvíce anti-militaristicky založeným kapelám), hluboký punkový nihilismus, kritika k vlastní scéně a beznaděj, že by se lidstvo někdy poučilo ze svých chyb, aby se historie neustále neopakovala dokola - to vše bylo v textech Modrejch tanků, jedné z nejzajímavějších domácích kapel 80. let. Kromě textů vynikali i hudebně, z dnešního pohledu by se dali označit za post-punk, protože šli mimo rámec tehdy zažitých punkových postupů, nicméně v jejich muzice se punk nevytrácel, jen k němu přistupovali po svém. Na rozdíl od ostatních kapel, které dávaly důraz hlavně na rytmiku, u Modrejch tanků byla nejdůraznější basová linka, která navozovala potemnělou, skoro až gotickou atmosféru, která dokonale souzněla s jejich texty. Vašek Kunc (zakladatel kapely) se po letech ke vzniku hudby Modrejch tanků vyjádřil takto: "Muzika vznikala následujícím způsobem: někdo napsal text, vzal doma španělu se čtyřma strunama (jakože basa), vymyslel linku aby se k tomu dalo zpívat a taky aby se lehce pamatovala. Na

zkoušce proběhla předváděčka linky, basák se ji naučil, kytarista to zkopíroval v akordech a bubeník dal rytmus. Žádný Yes, Floydi, T.Y.A. Hodně minimalistickej Kmoch, řekl bych." Kapelu založil v Praze v roce 1986, již zmíněný Vašek Kunc, jak už to tak bývá prvotní sestava vydržela jen pouhé dva měsíce, po kterých přišlo střídání několika kytaristů, až se sestava ustálila v podobě Kunc (zpěv), Patrik Eler (bicí), který se ke kapele přidal, jen díky tomu, že zkoušeli u něj v baráku, Ivan Gregar (kytara) a Lukáš Bouček (basa). Už po roce hraní vychází první demo kazeta nazvaná "Beznaděj", ovšem na svojí první živou premiéru si kapela musela počkat do roku 1988, kdy vystupovala společně s Demoliční četou a Třemi setrami v Neutonicích u Prahy. Další koncert následoval v dubnu 1988, kdy dostali možnost vystupovat na Rock Festu v rámci programu "tvrdé jádro", který se konal v Paláci kultury (dnešním Kongresovém centru). Tady se jejich vystoupení příliš nepovedlo, protože po deseti minutách hraní a selhání zvukaře, odešla aparatura a tak se i kapela musela poroučet. Jejich druhý koncert na Rockfestu popisuje sám Kunc v roce 2002 takto: "V sále plném židlí sedělo přemnoho zadumaných mániček, čekajících na svoji dávku jazz rockové alternativy. Ubozí, byli nuceni vyslechnout hudební blok adolescentní čtveřice, jež jim diktovala mladistvé a rozhořčené songy plné otázek, jež mělo publikum tohoto druhu většinou již dávno zodpovězené. Nicméně intelektuálním šepotem a potleskem povzbuzovali celou kapelu k výkonu, jenž nebyl nakonec až tak špatný." Ze začátku publikum Modrý tanky nepřijalo zrovna s pochopením, právě díky jejich neortodoxnímu přístupu se z nich dle fanzinu Oslí uši stali "vyklízeči sálů", pro které"konzervativní" domácí punks neměli pochopení, což vedlo k tomu, že se kapela po čtyřech prvních koncertech rozpadá. Deziluze z nepochopení publika trvala jen krátce. Na přelomu května a června 1988 se objevuje jejich druhá demo kazeta "Všechno špatně", a také živák "Live", který kapela, kvůli kvalitě nahrávky raději nedává do oběhu. Po celý rok 1988 aktivně koncertují, doma v Praze se zabydlují (podobně jako většina punkových kapel) na strahovské Sedmičce, stejně tak se často objevují i mimo Prahu, např. v Litomyšli nebo v Hamrech u Žďáru n. Sázavou. Na podzim 1988 dochází v kapele k prvním neshodám, které vedou ke ztrátě zkušebny a k odchodu basáka Lukáše Boučka, který se ujímá v S.P.S. Basy se chopí Vašek Kunc, který se i nadále drží zpěvu. Na konci roku 1988 se kapela na nějakou dobu odmlčela, díky snaze Kunce a kytaristy Ivana Gregara, založit vedlejší projekt "Department", z kterého nakonec nic

nebylo. Téměř po celý rok 1989 vystupují v tříčelnné setavě, až do podzimu, kdy přichází Karel Němeček (z kapely Nocturno), který se staví za mikrofon. V tom samém roce se Modrý tanky davají dohromady s dalšími pražskými kapelami ve volném sdružení "Nezávislá Praha". Tyto kapely (kam patřily např. Couchette, Nocturno, Čínská čtvrť, Kurtizány z 25.Avenue nebo Rány těla) zdomácněly na strahovské Sedmičce a tak se o nich začíná mluvit, jako o strahovských kapelách. Mimo Sedmičku se lidé z těchto kapel scházeli i v pražských hospodách U Zpěváčků, Na Žofíně a v kavárně Slávia, o které se Modrý tanky zmiňují ve svém stejnojmenném songu z prvního dema. Přichází revoluce, pád režimu a uvolnění i v kulturní sféře a tak mizí otravná "povinnost" kapel mít svého zřizovatele. Kunc se na jaře 1990 vrací na post zpěváka a basu bere do rukou Jan P. Muchov, další příchozí člen z kapely Nocturno. To už je ale pomalý začátek konce Modrejch tanků, kapela ještě stíhá nacvičit nový materiál ale na jaře 1991 přichází s odchodem Jana P. Muchova a Ivana Gregara, její definitivní konec. Právě Muchov s Gregarem zakládají jednu z nejznámějších českých kytarovek 90. let Ecstasy of St. Theresa, což pohřbívá jednu z našich mála nadějných post-punkových kapel 80. let. Naštěstí jejich dvě nahrávky "Beznaděj" a "Všechno špatně" se dochovaly do dnešních dnů a vy máte možnost si je stáhnout na tomto odkaze a ponořit se zpět do atmosféry Československa 80. let, do doby kdy číra a bodliny vládly ulicím našich měst!

Brigada Flores Magon

Jak už jsem tu psal několikrát, francouzskou streetpunk scénu mám hodně rád, dovolil bych si s klidem tvrdit, že tamní kapely patří k tomu nejlepšímu co nám Evropa nabízí. Jednou z takových kapel je i Brigada Flores Magon, která působí na scéně skoro 25 let. Tahle banda z Paříže se za tu dobu stala téměř pojmem a stělesněním místní RASH scény. Mě zaujali, nejen díky jejich angažovanosti ale především díky naprosto propracované muzice, ve které míchají nejen vlivy oi! punku ale i občasné prvky ska (což bylo znát především na jejich prvním albu). Jasně možná si řeknete: "Bože, zase další levičácká kapela" ale pravda je taková, že mi prostě příjde zajímavější psát bandstory o kapele, která nezpívá o pátečních večerech v hospodě, pivu, strastích života, zlomených srdcích a podobných sračkách. Netvrdím, že potřebuji do uší jen "politickou" muziku a že se moje názory 100% shodují s těmi jejich, jenom je vnímám jako výbornou kapelu, která si zaslouží zmínku na těchto stránkách, bez ohledu na jejich politické postoje. Kořeny BFM sahají až do druhé poloviny 80. let, kdy se v Paříži začali formovat první organizované skupinky redskins, konfrontující rozmáhající se nácky. Jednou z takových skupin byli i Red Warriors, mezi které patřil i budoucí bubeník Brigady Flores Magon a její nejstarší člen Julien Terzic. Právě generace prvních antifašistických bojůvek z 80. let dala vzniknout v 90. letech francouzské RASH scéně, ze které vzešla i samotná Brigada Flores Magon. Kapela se dala dohromady v roce 1996, ze členů francouzské sekce anarchosyndikalistických odborů C.N.T, takže její politické směřování bylo jasné už od začátku. Jméno si dali podle mexického anarchisty Ricarda Flores Magona, který byl společníkem Emiliana Zapaty, během mexické revoluce. Na jejich prvotinu si museli počkat ještě dva roky. V roce 1998 tedy vychází u německého Mad Butcher Records, split EP se španělskými Opcio-K95 "International Socialism", o dva roky později  vychází jejich první deska "Brigada Flores Magon", kterou já osobně považuji za jejich nejlepší kousek. Díky tomuto albu se kapela začala postupně dostávat do širšího povědomí i mimo rodnou Paříž. V roce 2001 rozjíždí lidé kolem BFM první ročník Barricata Festu, který se stává na dalších deset let hlavní přehlídkou nejen francouzských RASH a SHARP kapel (jen namátkou: Oprressed, Banda Bassotti, Hors Controle, Ya Basta, Los Fastidios, Stage Bottles, Opcio-K95, Non

Servium, Youngang, Zartako, Brixton Cats apod.). V tom samém roce s vydáním druhé desky - mini-alba "Anges Gardiens", které vychází na jejich nově založeném labelu Machete Records, přichází i první změny v sestavě, odchází kytarista Jeremya, který přechází ke kapele J'aurais voulu, na jeho post přichází Jean z kapely Moonshiners. Další změna přichází s příchodem Tristana, který je zároveň členem Brixton Cats, což je další známá pařížská RASH banda. V této chvíli a po ještě pár drobnějších obměnách se sestava na pár let ustálí a za dva roky se může nahrávat nová deska. V roce 2003 vychází album "Rock or Die", které je považováno za jejich nejméně politickou desku. Textově se na něm podílel i bubeník Julien, který v té době hraje v další francouzské red/oi! kapele Bolchoi! V prosinci 2003 přichází další personální změny, díky kterým se v kapele objevuje kytarista Fred Alpi, který je sám o sobě zajímavou postavou. Narozen ve Švédsku, střídavě žijící ve Francii, Belgii a Německu. Punkerem už od konce 70. let, kromě hudby se věnuje psaní, překladům a přispíváním do anarchistických publikací (pravidelně dopisoval do fanzinu Barricata, který byl hlavním periodikem francouzských RASH). V současnosti má punkabilly kapelu Angry Cats. Brigada se mezi tím intenzivně věnuje koncertování téměř po celé Evropě. V té době se poprvé objeví i u nás a to v roce 2003, kdy vystoupili společně s holandskými Heroes & Zeros na pražské Sedmičce, podruhé jsme je mohli vidět v roce 2007 na tom samém místě, společně s domácími Last Strike. Při této příležitosti poskytli i rozhovor do dnes už nevycházející A-kontry, ze kterého bych si dovolil citovat jednu pasáž, která nejlépe vystihuje jejich postoje: My neříkáme lidem: "Pojďte s námi", ani jim neříkáme: "Tato organizace je dobrá a tato ne". My jen říkáme: "Otevřete oči, shánějte si informace, mluvte s lidmi, myslete sami za sebe, vytvořte si váš vlastní názor a bojujte." My nejsme propagandistická kapela, my jsme politická kapela. Nepracujeme pro tuto organizaci nebo jinou. Na to serem. My jsme anarchisti" (celý rozhovor si můžete přečíst zde). V roce 2007 také vychází jejich zatím poslední album "Tout Pour Tous" a přichází další změny v sestavě, kdy se kapela personálně ještě víc propojuje s Brixton Cats, jedinými stabilními členy

kapely tak zůstávají kytarista Goose, zpěvák Mateo a bubeník Julien, kteří jsou součástí BFM už od začátku. Smutná zpráva přichází v roce 2010, kdy kapela oznamuje "konec" kariéry. Důvodů bylo mnoho, rodina, boční projekty ostatních členů, práce. "Poslední" rozlučkový koncert se měl uskutečnit při příležitosti desátého ročníku Bariccata Festu, za účasti francouzských Horse Controle, španělských Zartako, italských Banda Bassotti a dalších. Bohužel neměl to být "konec" jen pro Brigadu ale i pro samotný Bariccata Fest, který tímto ročníkem definitivně skončil. Ovšem netrvalo to ani tři roky, v roce 2012 dává tvrdé jádro kapely v podobě Matea, Juliena a Goose, dohromady novou sestavu a kapela začíná po necelých třech letech opět zkoušet, koncertovat a chrlit oheň až do dnešních dnů!!! 

Mikey Dread.... at the Controls!

Už v mnoha článcích jsem psal, že reggae a punk k sobě nikdy neměli tak daleko, jak by se mohlo na první pohled zdát. Především první vlna britského punku byla do určité míry ovlivněna reggae, čehož jsou největším důkazem The Ruts, The Stranglers (se svým singlem Nice'N'Sleazy) a hlavně The Clash, kteří došli v propojování punku a reggae nejdál. Nebyli to ovšem jenom britští punkeři, kteří si oblíbili reggae, i jamajčani žijící v Británii 70. let si všimli punkové exploze a oblíbenosti reggae u některých punkerů, příkladem může být Tonny Ellis se svým singlem "Punky Reggae", Bob Marley, který po návštěvě Británie nahrál společně s místními Aswad song "Punky Reggae Party" a nebo dokumentarista a selector Don Letts, autor dokumentů The Punkrock Movie a Punk Attitude. A právě The Clash jsou propojovacím můstkem k osobě Mikeyho Dreada, s kterým později začali vystupovat a nahráli i několik singlů, z nichž některé i produkoval. Mikey Dread byl jedním z nejvlivnějších interpretů a inovátorů v reggae muzice, jeho vášeň pro reggae vytvořila obrovskou sbírku vinylů, kterou později mohl využít ve své práci ve státní rozhlas. stanici JBC, kde začal pracovat jako DJ a poprvé tak pustil do jamajského éteru reggae. Jeho show "Dread at the Controls" se stala nejposlouchanějším pořadem na Jamajce. I když nejvíce ho proslavila právě spolupráce s The Clash na jejich desce "Sandinista". Mikey Dread vl. jménem Michael George Campbell se narodil 4.června 1954 v jamajském Port Antoniu. Už v mládí měl jisté technické nadání a tak jeho studium elektro-inženýra, bylo celkem logickým krokem a právě díky tomu se později dostal k práci v rozhlas. stanici JBC (Jamaica Broadcasting Corporation). JBC i přesto, že Jamajka v té době prožívala zlatou éru roots reggae, do svého repertoáru přebírala většinou zahraniční popové hity a reggae se vůbec nezabývala. Mikey se tedy rozhodl přesvědčit šéfa stanice ať mu dá prostor a nechá ho rozjet vlastní pořad, který bude primárně zaměřený na reggae. A tak v roce 1976 začal svojí pravidelnou radio show "Dread at the Controls", která se stala prvním reggae pořadem v jamajském éteru, byl tak prvním moderátorem, který pouštěl reggae do místního radia. Mohl tak konečně zužitkovat své zkušenosti z doby, kdy jako teenager vystupoval se sound systémem Safari and Sound. Jeho  show se brzo stala nejposlouchanějším pořadem na Jamajce a jeho hlas známý široko daleko po celém ostrově. A právě v té době začíná i jeho hudební kariéra, kdy začal vystupovat jako toaster. Postupně se tak dostal ke spolupráci se známými producenty jako byl např. Joe Gibbs nebo Lee "Scrach" Perry, který produkoval jeho dubutové album "Dread At The Controls" z roku 1979, také začal vystupovat se sound systémem Socialist Roots, který patřil v té době k jedněm z nejznámějších. Bohužel konzervativnímu vedení JBC se Dreadův novátorský přístup nezamlouval a tak na protest v roce 1978 z radia odchází a svojí show končí. Na nějakou chvíli se usadí v legendárním studiu Treasure Isle, kde pracuje jako zvukař, koncem 70. let rozjíždí vlastní label DATC (Dread At The Controls), na kterém kromě vlastní tvorby začíná vydávat a produkovat i další interprety, jako např. Sugar Minott nebo Earl Sixteen. 

Z vlastní tvorby zde vyšly např. alba "Evolutionary Rockers" nebo "World War III". Právě toto období bylo pro Mikeho kariéru zásadní. The Clash, kteří už od svého začátku koketovali s reggae byli velcí fanoušci Mikeyho Dreada a tak ho v roce 1980 pozvali na společné britské tour. Mikey do té doby o The Clash nikdy neslyšel a byla to pro něj prakticky neznámá kapela a tak, i když s nedůvěrou, pozvání nakonec přijal a s The Clash se později stali velcí přátelé. V tom samém roce jim dokonce produkoval singl "Bankrobber", který byl původně klasickým punkem, až právě Mikey z něj udělal reggae song. Celá spolupráce vyvrcholila deskou "Sandinista" (1980), kde se objevil Mikeyho hlas hned v několika tracích a kde se produkčně podílel na většině reggae a dub singlech. V době nahrávaní alba Sandinista se vydává s kapelou na Jamajku, kde chtějí nahrávat ve slavném studiu Channel One, pro co nejvěrohodnější zvuk ale vzhledem k nepokojům před nadcházejícími volbami, Jamajku po nahrání songu "Junko Partner" opouští a letí nahrávat do Spojených států. Od té doby se rozjela jeho spolupráce s The Clash naplno, začíná s nimi pravidelně jezdit na tour, nejen po Anglii ale i zbytku Evropy a USA. Jeho vystupovaní s The Clash začalo mít vliv i na prodejnost jeho vlastních desek ze strany fanoušků The Clash, jak se ukázalo na albu "World War III", které v té době právě vycházelo, a které se začalo objevovat i v distrech punkových labelů (např. Stiff Records, kteří prodávali i spoustu 2tone desek). Zajímavostí je, že i když se produkčně a autorsky podílel na albu Sandinista, nikdy mu nebyly přiznány autorská práva a v podstatě do své smrti z tohoto díla neviděl ani cent. Nakonec se na několik dlouhých let usazuje v Londýně, kde začíná studovat na National Broadcasting School of London, kde ještě více zdokonalil své dovednosti v mediální produkci. V Londýně také na nějaký čas navazuje spolupráci s labelem On-U-Sound dubového producenta Adriana Sherwooda. The Clash ovšem nebyla jediná slavná kapela se kterou spolupracoval. Po úspěchu s The Clash si ho na své tour v roce 1982 pozvali i UB40, kterým dokonce produkoval dub verze singlů "Red Red Wine" a "Cherry Oh Baby". Televizní stanice Channel 4 si ho v roce 1983 přizvala aby komentoval 6. díl dokumentární série "Deep Roots Music" zaměřené na mapování reggae. I přes spolupráci s The Clash a UB40 se Mikey stále stíhal věnovat i vlastní tvorbě, během 80. let vydal celkem šest alb z nichž k nejznámějším patří např. "World War III", "SWALK" nebo "Pave The Way". I když v té době určoval přicházející trendy z Jamajky dancehall, Mikeyho tvorba měla daleko větší záběr. Nejen, že byl vynikající toaster (což bylo nejvíce znát z jeho spolupráce s The Clash) ale i zdatný zpěvák, takže vlastně ani jedna z jeho desek, které vydal během 80. let není čistě rub-a-dub, roots nebo

lovers rock. V nadcházející dekádě je o Mikeym slyšet už o něco méně, v roce 1991 absolvuje tour s další reggae legendou Freddie McGregorem a tehdy nejlepší studiovou reggae kapelou 80. let Roots Radics. Následující rok hostuje na singlu "Can't Hear 'Em" bývalého kytaristy Guns'N'Roses Izzy Stradlina. Nové desky vydává i během 90. let ovšem už ne s takovou četností, jako v předchozí dekádě, která byla pro jeho kariéru pravděpodobně nejzásadnější. V půli 90. let po letech práce jako zvukař a producent se přestěhoval na Floridu, kde začal pracovat pro místní satelitní CSN TV. V té době se na několik let přestal muzice věnovat úplně, až později obnovil svůj label DATC a začal znovu vydávat svoje starší alba. Návrat na podia přišel až v roce 2002, kdy se objevil na Montreux Jazz festivalu ve Švýcarsku, v té době také vydal nové album "Rasta In Control" a o dva roky později vystupuje na slavném Glastonbury Festivalu v Anglii, kde zahraje i songy nahrané společně s The Clash. V roce 2004 se také účastní kompilační desky "Sandinista Project", která je tributem právě albu Sandinista, kde se objevil na singlu "Silicone on Sapphire", společně s kapelou The Blizzard of 78. V roce 2007 vychází jeho poslední album "Life Is A Stage", bohužel v tom samém roce prodělal léčbu mozkového nádoru, kterému po půl roce v březnu 2008 podlehl. Bohužel, reggae zpěváci se vysokého věku zpravidla nedožívají ale i tak po sobě dokážou zanechat nesmazatelnou stopu v hudební historii a to platí i pro Mikeyho Dreada, kterého nám stále budou připomínat nejen The Clash ale i jeho nezapomenutelný moderátorský projev na radiu JBC.