Report

The Upsessions (14.9. 2026) - Praha / Sedmička

Holandští The Upsessions jsou jednou z prvních early reggae kapel, která se ke mě dostala a společně s Aggrolites mě přivedla k tomuto subžánru. Poprvé jsem je viděl někdy v roce 2008, kdy vystupovali na Mighty Sounds, od té doby kapelu pravidelně sleduji, včetně bočního projektu Boss Capone, který vede jejich frontman Boss Van Trigt. Letos je vidím po neuvěřitelně dlouhých šestnácti letech, kdy vystupovali v pražském klubu Cross. Tentokrát se na svém tour zastavili na strahovské Sedmičce, kde předvedli tuto parádní show. Koncert sice vycházel na pondělí ale nakonec přišlo poměrně dost lidí, což jsem na první den pracovního týdne vůbec nečekal. Sedmička se s přicházející osmou hodinou začala pomalu plnit, takže obavy kapely, že účast bude tragická byly rychle zažehnány. Zhruba v 20:30 přichází na podium The Upsessions - tentokrát to bude bez předkapely, jde se rovnou na věc. Opět jsou všichni v jejich tradičních zelenožlutých teplákovkách, které se staly rozpoznávacím znakem kapely, nicméně vzhledem k mikroklimatu Sedmičky, jdou vrchní části teplákovek po prvních 3 - 4 písních dolu. Upsessions tentokrát vystupují se saxofonem, který nahradil trombon, který je na většině starších nahrávek ale jelikož zní hodně hluboko, místy máte pocit, že jde opravdu o trombon. Saxofonista zároveň pracuje s perkusními nástroji a to hned několika, které během hry různě kombinuje, sledovat jak je komponuje do jednotlivých částí každého tracku bylo celkem zajímavé. V rukou tak střídal saxofon, cow bell, guiro a cabasu a i když máte někdy pocit, že tyto efektové nástroje v celkovém soundu nedělají téměř nic, nebo že zapadnou za zvukem kapely, je to jen zdání. Právě ty občasné jemné zvuky tam někde v pozadí, chrastění, klepání, občasné zacinkání, které slyšíte hlavně na nahrávkách, je výsledek práce perkusních nástrojů. Velkým překvapením bylo představení jednotlivých členů kapely hned ze začátku setu, což se většinou dělá až na konci, takže po prvních peckách jako byly např. "Cool It Down", "Reggae Fever" nebo "Right Way of Loving" to vypadalo, že koncert končí, čili pokud to bylo myšleno jako vtip, tak to kapele prošlo. I když jsem si za poslední roky oblíbil víc tvorbu Boss Capone, co mám na Upsessions opravdu rád, je vokální projev jejich zpěváka, jednak umí skvěle imitovat jamajský přízvuk a místy ze zpěvu přechází až do toastingu alá U-Roy a to mě hodně baví. Druhá stránka jejich vystoupení je práce s publikem, ne každá kapela to umí. Jsou kapely, které jsou sice hudebně špičkové ale naživo se soustředí víc na hru jako takovou a kromě názvů jednotlivých songů vám toho do mikrofonu moc neřeknou a člověk má někdy pocit, že publikum téměř nevnímají, nicméně to není případ The Upsessions. Ty zhruba v půlce koncertu, kdy hráli "Reggae Fever" vytáhli decibelmetr, který dle slov zpěváka vozí už 20 let a začali burcovat publikum k řvaní refrénu, kdy jsme měli všichni zařvat "fever", nakonec se po několika pokusech, kdy se lidi trochu zdráhali, podařilo překonat kapelní rekord z Barcelony a tak od této chvíle, pratří pražské publikum k nejhlasitějším fanouškům Upsessions :-) Koncert jede dál, kapela sype do lidí songy jako "Beat Me Reggae", "Shake It", "Hold Me Belinda", střídá early reggae, ska, rocksteady - průřez téměř celou tvorbou. K radosti kapely pár lidí opravdu paří, takže se jen nestojí a nehoupe boky. Ke konci přichází tracky z nové desky Sheriff Double Gun, na které se podílel i Monty Neysmith, někdejší člen legendárních Symarip. Set zrychluje a přechází víc do ska, přichází ještě vyřvání přídavku v podobě dalších třech tracků v rytmu ska a konec. Zabavný, energický a hudebně naprosto profesionální. Po tomhle koncertě mám pocit, že Upsessions trochu křivdím, když tvrdím, že už mě nebaví tolik co dřív, protože na živo to má pořád šťávu. Pokud budete mít možnost určitě si na ně zajděte, je v tom vše: early reggae, ska, rocksteady, zpěv, toasting, zábava - zkrátka nebudete litovat! 

Report

DIY Fest Tábor (2.5. 2026) - CESTA

Toto je akce, kterou mám už pár let v hledáčku a jelikož mám k Táboru i trochu osobnější vztah, měl jsem v plánu jí navštívit už několik let. Nicméně až letos v květnu se konečně naskytla příležitost se sem podívat. Táborský DIY Fest se odehrává v prostorech starého Ctiborova mlýna, nedaleko parku u potoka v podhradí pod starým městem. Prostor se nazývá CESTA a provozuje ho pár kalifornských hudebníků, Chris Rankin a Hilary Binder, kteří žijí od roku 1993 v Táboře, kde se jim podařilo najít prostor pro pořádání akcí alternativní kultury. Chris s Hilary stojí za hudebním jazzcorovým projektem Sabot, který původně založili ještě v USA a přenesly ho sebou do Tábora. CESTA (Cultural Exchange Station) je místem, kde se pořádají nejen koncerty všech možných hudebních žánrů ale i výstavy, divadlo, či vernisáže bez ohledu na žánr, hlavním spojovatelem je nezávislý přístup ke kultuře. Pokud vám něco říká středočeská Hella, punková stodola nedaleko Berouna, CESTA je podobným prostorem, kde se cítíte jako na venkově, i když jste na okraji centra Tábora. Mlýn tvoří budova do tvaru L s dvorkem, kde večer plápolá oheň z trubek je tu postavená menší tribuna na sezení, ve spodním traktu pod úrovní chodníku najdete bar a sklep s malou stagí na koncerty. V hlavním traktu se nachází v úrovni chodníku půda přístupná z ulice, kde najdete velkou stage a po schodech sejdete na dvůr, dál jsou prostory pro ubytování. Vše je v duchu d.i.y ale přitom praktické a funkční, nechybí ani splachovací záchody a na baru točené pivo. CESTU jako ubytko dokonce můžete najít i na bookingu! Prostě místo, které stojí za návštěvu už samo o sobě. Pojďme se ale vrátit k tomu, proč tu jsme. Letos jsou na programu Táborského DIY Festu slovenští Rozpor, Včera bylo pozdě, 0100, Repelent SS, Pakosteň, Ježíšovi pivo nelej ale i např. folk Adolpho Tramp, navíc je super, že nechybí ani program pro děti (kterých tu nebylo zrovna málo) v podobě divadelního představení O mýtu stvoření světa. Co si budeme nalhávat, mnohým z nás už dávno není dvacet a ne každý sežene hlídání a je super, když je akce tomu trochu přizpůsobená. 

CESTA / Ctiborův mlýn

O nezbytném veganském občerstvení se snad ani nemá cenu zmiňovat. Po několikahodinovém výletu okolo Lužnice dorazíme na CESTU, lidí je už poměrně hodně a to všech věkových kategorií, jak je vidět, moje breky nad stárnutím scény se nakonec ukázaly jako liché. Punk opět ožívá napříč generacemi a všechny ty malé pobíhající děcka okolo, jsou toho důkazem, možná z nich nebudou punkáči a hardcoristi ale nepochybuji o tom, že od rodičů dostanou ty nejlepší hodnoty a i takto se dá punk přenést dál! První kapelu, kterou jdu shlédnout jsou pražští Repelent SS, kteří dole ve sklepě rozbalují svůj hardcore mlýnek na maso. Kapelu znám podle názvu už řadu let ale zatím jsem neměl tu čest na živo. Co říct? Poctivá hardcore sekanice s hutnou basou, pořádně řezavým zpěvem, střídáním rychlých a pomalejších pasáží a díky osobě Tomáše "Ivana" Mládka, který má na svědomí ten řezavý zpěv, je propojená s labelem Pushteek Records. Na rovinu přiznávám, že spoustu dalších kapel prokecávám venku, známých tu mám nakonec celkem dost a tak nejde vidět úplně všechno. Co si ale určitě nechci nechat ujít jsou rožnovští Včera bylo pozdě. Beskydský Rožnov pod Radhoštěm byl dlouhá léta mekkou místní punkové scény, díky dnes již dávno nefungujícímu ale přesto stále legendárnímu klubu Vrah, který dal vzniknout mnoha tamním kapelám a ty měly vždy trochu jiný zvuk, než zbytek republiky. A jelikož jedinou rožnovskou kapelu co znám jsou Telefon, jsem na Včera bylo pozdě opravdu zvědavý, protože na bandcampu to neznělo vůbec špatně. Takže se pomalu přesouvám nahoru na půdu, kde už se připravuje tahle mladá rožnovská krev. Včera bylo pozdě, jsou mladá kapela nejen roky hraní ale i věkem. Mám radost, opět mě to utvrzuje, že nám scéna pomalu nabírá další mladší dech (nebo alespoň na Moravě). Je to vlastně klasický punk, který se ale místy vůbec nesnaží být punkem a držet se zavedených postupů. Je to taková punková alternativa, protože občas hudebně zabrousí někam, kde je úplně zbytečné se snažit najít nějakou definici nebo škatulku. Zpěvačka má skvělý emotivní projev, který tomu dává odpich a energii, chodí s mikrofonem do kotle, řve vám přímo do ksichtu, zvedá oči v sloup.... Je to jednoduché, blaznivé ale zároveň nějakým způsobem geniální. 

Sabot

Tohle mě hodně baví, mám rád kapely co si to jedou po svém. "Včera bylo pozdě" bylo pro mě velkým překvapením a rozhodně doporučuji na živo! Mezitím dole ve sklepě řežou svůj emo hardcore pražští 0100, ty ale prokecávám venku, ostatně jako většinu kapel :-D Nahoře se mezitím připravují Rozpor. Těm nedávno vyšla u Papagáje vinylová reedice jejich prvního ofiko alba Ilegálna spravodlivosť z roku 2002. A právě proto hrají celý rok songy pouze z této desky, čili moje celotýdenní naposlouchávání jejich posledního alba Hrubá sila, bylo celkem k ničemu, protože z ní nezahráli vůbec nic :-D Na druhou stranu alespoň jsem znal témeř vše, co ten večer odehráli, beztak starý Rozpor byl podle mě nejlepší! Sál už vře v očekávání a začíná se pěkně plnit, krátká zvukovka a první odpal ve stejném pořadí jako na desce, takže "Ilegálna spravodlivosť, Výtržnosti, Tajný fízel.... atd. Rozjíždí se menší pogo, které po chvilce začne nabalovat další a další lidi, Fabko jako již tradičně mlátí železnou tyčí do plechového barelu, který občas pošle i mezi lidi a tak si do rytmu zamlátím i já. V půlce koncertu po songu "Zákony aj pre bohatých" vypadne proud, načež se z davu ozve, "Však elektrika je len pre bohatých!" :-D. Po pár minutách se podaří nahodit proud a vše opět valí dál. No a jelikož je můj zážitek umocněn tím, že znám téměř celý playlist, zpívám a neustále se seru dopředu - v ruce mi na refrén tracku, který si už nepomatuji, "přistává" mikrofon a tak si můžu zahalekat pěkně solo :-D Rozpor ovšem nehráli jen jejich první desku, vzhledem k tomu jak po malinkých krůčcích hnědne politická atmosféra na Slovensku ale i v Čechách, přišlo na řadu i na hymnu "Až do konca života" a jelikož konflikt na Ukrajině se přes všechny silácké sliby oranžového narcifašisty nepodařilo ukončit a Putin si s ním pěkně vytřel prdel, přišlo na řadu i na song "Víťazi", kterým Rozpor před lety vzdali hold bránícím se Ukrajincům. A ať už si o geopolitickém pozadí této války myslíme cokoliv, Rusko je teď ten, kdo se chová jako imperiální roztahovačná svině! Krátce a stručně - Rozpor opět kvalitka, nakonec musím uznat, že Fabko zaujal Rumunovo místo s "grácií", i když má o něco hlubší hlas, pořád tam něco ze starých Rozporů slyšet je, čímž nechci tvrdit, že by se snažil napodobovat Rumunův projev ale pro fungování kapely je asi nezbytností, aby ty hlasy do toho sedly. A jsme u konce, víc jsem toho z táborského DIY Festu 2026 nestihl. Zbytek je už jen klasická punková kaše, kdy končím na dvoře u ohně a plácám prázdnou slámu s ostatními, při doprovodu kytary a to za další řádky opravdu nestojí. Nicméně příští rok opět rád zavítám, protože nejen kapely ale i atmosféra tohoto místa mě opravdu pohltila! Ještě jsem si vzpoměl na jednu věc spojenou s táborským DIY Festem a to je "unikátní" závod rychlovarných konvic, světové klání, které můžete zažít pouze tady. Už to je důvod se sem přístí rok vrátit! 

Report

The Protest (10.1. 2026) - Winter oi! is coming / Praha - Futurum

Protest legenda pozdních 90. let, první otevřeně antirasistická oi! kapela v Čechách, první SHARP kapela v Čechách... těch přívlastků by mohlo být ještě víc, prostě legenda domácí scény, kterou není třeba představovat. Pro mnohé vzpomínka na divoké devadesátky, pro další základ subkulturního kapitálu, který se přenáší přes desetiletí. Každopádně ještě do léta 2025, kdy se zveřejnilo, že Protest po 25 letech znovu vystoupí, nikdo asi nevěřil, že by tuto legendu ještě někdy mohl slyšet naživo a přece, sen se stal skutečností na začátku ledna 2026. Kapelu zná i mnoho mladších ročníků, kteří je sice neměli šanci v 90. letech zažít (já) ale, protože Protest byl takový pojem, tak bylo pro každého nově vstupujícího do scény téměř povinností si je poslechnout! Koncert se odehrál v pražském Futuru za podpory domácích Pilsner Oiquel, německých Underdogs a 4 Promile, původně měli zahrát i slovenští Začiatok Konca a britští Infa Riot, nicméně tyto kapely nakonec nevyšly, takže se line-up musel malinko měnit. Akce takových rozměrů přitáhla opravdu velké množství lidí (nejen) z celé republiky ale i Slovenska, potkávám tu ksichty, které jsem už roky neviděl, což nebylo asi nic překvapujícího, dokonce i zpěváka z Podwórkowých chuliganů. První kapelu Underdogs bohužel nestíháme, do ve švech praskajícího Futura dorazíme těsně před vystoupení Pilsner Oiquell a musím říct, že už hodně dlouho jsem neviděl tolik skinheadů pohromadě! Jak kdyby se člověk vrátil o dvacet let zpět! Pilsneři vydali minulý rok album "Vítejte do lepší společnosti", které mě abych pravdu řekl nějak extra nenadchlo, jak kdyby měli dobrou jen každou druhou desku, jejich self-titled album z roku 2018, považuji stále za jejich nejlepší desku vůbec. Nicméně, abych Pilsnerům nekřivdil v této sestavě jsou podle mě nejvyhranější, co kdy byli a song "My Name is Oiquell" z nového alba je hitovka jako prase. Pro mě to byla celkem nostalgie a vrátilo mě to tak o patnáct let zpět, kdy jsem jezdil na silvestry do Plzně na Božkov. Hráli nejen novější věci ale přišlo i na jejich hitovky z let dávno minulých jako "Svatá pravda", "Zapal si vlasy" nebo "Skins sa brania útokom". Vlastně musím říct, že mě to hodně bavilo, i když jsem se hudebně posunul mnohem dál a Pilsnery beru jako kapelu ze svých začátků. O tom, že pod podiem se mlelo pogo od prvních tonů asi ani nemá cenu se zmiňovat, skinheadi tam rozjížděli celkem peklo, které se táhlo až do vystoupení Protestu. Další přišli na řadu němečtí 4 Promile, které jsem vzhledem k množství známých, které jsem nestíhal ani obíhat, viděl jen hodně zběžně, což je možná trochu škoda, protože to neznělo vůbec špatně. Co mě ale hodně překvapilo byly jednotlivé skupinky mladých skins ve věku cca 17-20 let, už v září na Stage Bottles jsem jich taky pár zaregistroval a v listopadu na Gorilla Biscuits, kde dokonce díky jednomu z nich v triku Warzone, zahráli jejich cover. Na jednu stranu si stěžuju, že subkultury umírají ale vidím určitá světýlka na knoci tunelu, že se situace možná pomalu mění, jenže v dnešní době Tik Toku a cosplay si člověk vůbec nemůže být jistý, zda-li to berou vážně, nebo jde jen u nějakou Larp hru. 

Já doufám, že platí ta první možnost, tak doufejme, že to dospěje do stádia, kdy začnou zakládat i kapely. A je to tu okamžik, na který se čekalo 25 let se stal skutečností a pro mladší z nás splněným snem v který jsme ani nedoufali. Na podium přichází The Protest! Vlastně ani nevím jak to pojmout, bylo v tom tolik nostalgie, emocí, nadšení a radosti z okamžiku, že se mi to celé slévá do jednoho, tudíž jsem se ani nějak nesoustředil na výkon kapely nebo zvuk, protože co song, to samá hymna domácí scény, které mám pořád po těch letech zaryté někde hluboko v hlavě. Najednou se vám v okamžiku vybaví text a tak neřešíte jestli je zvuk ok, nebo je kapela sladěná, je vám to uplně jedno, chcete si prostě jen zazpívat songy, které jste na živo nikdy neměli šanci si zahulákat! Neuvěřitelné nutkání naběhnout do poga, kde se odehrávalo totální peklo, kterému jsem neodolal, ať už to bylo na "Antifascist Skin" (hitovka Protestu, původně od Poblers United), což je mimochodem skvělá oi!ska pecka, "Protest" nebo další oi!ska klasika "Hooligans". No je vidět, že už nejsem nejmladší v kotli dávám tak maximálně minutu - toto je totiž hrozná řežba :-D Protest měli v podstatě celkem jednoduché texty a tak se člověku hned vybaví, i když by si na ně za normálních okolností nevzpoměl, hlasivky jsem si postupně oddělal u "Jamaica Ska", "Dobýváme svět" a jako rodilý cajzl, jsem je definitivně odpálil, když hráli "Prahu", protože ten text má prostě sílu jak "bejk", i když v něm není nic hlubokýho, než jen láska ke svýmu rodnýmu městu! Přišlo i na "Fuck the RASH" - ok ten text je prostě odrazem tehdejší doby, ostatně jako všechny texty Protestu. Nikdy jsem nebyl fanoušek toho zarputilýho skinheadskýho distancu od politiky, jak napravo, tak i nalevo, kterým se snaží udržet nějakou "čistotu" kultu. Chápu, že tu tehdy bylo mrtě nácků ale redskins by i tehdá člověk napočítal na prstech jedný ruky, čili je to takový vymezení se proti něčemu, co tu vlastně nebylo. Faktem zůstává, že skins pošpinila politika radikální pravice, ne levice, ta byla jen reakcí! Každopádně musím uznat, že hudebně je "Fuck the RASH" mrda song! Většinu koncertu mi to prostě nedá, toto je čistá esence radosti, kterou nechávám v pogu, nedá se jen tak stát a kývat hlavou a podupávat si nohou, prostě cítíte jak vás to táhne pod podium, kde probíhá totální inferno! A tak to není jen o muzice ale i o pořádném tělocviku :-D Po hudební stránce musím na Protestech vyzdvihnout jednu věc a tou je basová kytara, která je v některých válech naprosto excelentní, viz. např. intro v "Hooligans", "Dobýváme svět", nebo "Svatý válečník", zrovna v punku a oi! málokdy člověk registruje právě basu. Tady nemá cenu se dál rozepisovat, ne vše se dá popsat slovy, jsou koncerty, které se musí prostě zažít a toto byl jeden z nich. Na druhou stranu se sluší říct, že sestava Protestu se nesešla úplně kompletní, původní kytarista, kterého dnes můžete potkávat v Crossczechu se tohoto vzpomínkového koncertu odmítl zúčastnit. Na druhou stranu reunion Protestu by byl podle mě pro mnoho lidí těžko uvěřitelný (až na bubeníka, nikdo z nich už jako skin nevypadal) a tak si myslím, že je fajn, že to udělali jen formou jednoho koncertu. Oživovat něco, co bylo aktuální před 25 lety v dnešní době, kdy subkulturní podmínky a současný stav skinheads a i nějaký pouliční konflikt s nácky, jsou úplně někde jinde by nedávalo smysl, proto mám pro jeho rozhodnutí celkem pochopení. Takto to podlě mě úplně stačilo, podobně jako v roce 2013 a 2014, kdy Kritická situace svými dvěma vzpomínkovými koncerty vyprodala pražskou Lucernu. Nemá totiž cenu oživovat něco, co už je dávno minulostí, protože pak z toho vznikne akorát zombík. A upřímně, když vidím některé reuniony např. Dead Kennedys bez Biafry, nebo Sham 69 bez Purseyho, nevidím za tím nic, než jen tribute band, který nikdy nebude mít takovou sílu jako originál a možná i trochu kalkul. 

Report

Stage Bottles (20.9. 2025) - Riot Over River / Praha - Cross

Koncem září jsme měli opět možnost vidět v Praze stálici německé oi! scény Stage Bottles, kteří zahráli v rámci Riot Over River festivalu, který se tradičně koná ve venkovních a vnitřních prostorách klubu Cross. Vzhedem k tomu, že line-up je převážně plný crustu, power-voilencu a hardcoru, tak jsem většinu kapel vynechal a dorazil až na Stage Bottles. Jelikož mi je celý den blbě a piju hektolitry horkého čaje s medem a zobu brufen, abych se dal do večera dohromady, tak bych stejně nemohl dorazit dřív. Stage Bottles je srdcovka, kterou si prostě nemůžu nechat ujít i kdybych měl čtyřicítky horečky, takže dělám vše proto, abych se spravil. Naštěstí do podvečera se dávam dohromady a tak vyrážím směr Holešovice, na místě ještě stíhám část vystoupení slovenských hardcore-crustových Adacta, potkávám staré známé ksichty, prohazuji pár slov s kámoši, pivko, zkrátka klasické socializační rituály, tak jako na každém koncertě, znáte to :-) Kolem deváté se na podiu konečně chystají Stage Bottles, sestava je opět trochu jiná, než jak si je pomatuji z Berlína před dvěma lety, už dávno nejde o skinheadskou kapelu, jediný skinhead tu je v podstatě už jen Olaf a nebál bych se tvrdit, že je možná i posledním zakládajícím členem. Je nazvučeno, kapela odpaluje první songy, mezi kterými jsou tracky "She Hates the City" z poslední desky We Need Each Other, "I'll Live My Live", "May I Be Impolite" nebo "Come Together" ze starší tvorby. Festival jede už od oběda, takže publikum je značně rozhycované, kotel před podiem se mele v pogu už od prvních tonů, všímám si mladých skins v prvních řadách, zhruba tak ve věku 18-20, což mě hodně příjemně překvapuje. Jak je vidět, věci se asi začínají pomalu měnit, takhle mladý skinheady jsem viděl naposledy možná tak před deseti - třinácti lety. Pravdou je, že si za poslední rok a půl začínám všímat, že se opět začínají objevovat i mladý punks... jasně možná na koncertech N.V.Ú, Totálního nasazení, S.P.S a E!E nikdy nevymizeli ale na tyhle kapely nechodím už tak od osmnácti, takže fakt nevím. Každopádně je super, že tahle generace začíná objevovat i tu autentičtější podobu punku! Stage Bottles jedou dál... je vidět neuvěřitelná vyhranost, v podstatě to nemá žádnou chybu, je to namrdáno energií, která se převaluje do publika a zpět ke kapele. Olaf je nejen skvělý zpěvák a frontman ale i saxofonista a baví mě, jak přechází od vokálů k saxofonu. Znějí tracky jako "One World One Crew", "Sailing Close to the Win" (což je neuvěřitelná hymna) nebo "We Need Each Other", kdy přichází moment, kdy se Olaf vyjadřuje k proběhlé antifašistické demonstraci ve Frýdku-Místku, která byla napadena nácky, název songu je v tu chvíli víc, než výstižný. 

Zazněla i moje oblíbená skvěle melodická "Milions of Stupid People" a jeden z jejich nejsilnějších válů "Russia", který složili před patnácti lety na počest ruským antifašistům, kteří měli v nultých a na začátku desátých let v Evropě asi nejtěžší pozici, nejen kvůli brutalitě místních nácků ale i represím ze strany Putinova režimu. Tady nezapoměl zmínit, že nejde o track, co by měl adorovat Rusko, což snad lidi v publiku pochopili. I když refrén "Russian antifascists keep the fight, Let's keep the fight all day all night" moc lidí nezpívalo... já ano, protože spoustu ruských antifas a anarchistů bojuje na straně Ukrajiny, proti režimu, který je dusí a pošlapává důstojnost každého, kdo s putino-fašismem nesouhlasí. Stejně tak, jako v Berlíně ani tady nechyběla další z jejich textově hodně silných věcí - "Too Young To Die", přes dvacet let stará pecka, kterou složili jako vzpomínku na Mattyho Blagga, zpěváka legendárních Blaggers ITA se kterými Olaf na začátku 90. let krátce vystupoval. Matty se v roce 2000 předávkoval heroinem a tento song byl věnován všem, kdo ztratili někoho blízkého. Tady se pomalu moje dojmy blíží ke konci, nechyběl cover od Angelic Upstarts - "Solidarity" a jako poslední song nemohlo zaznít samozřejmě nic jiného, než ta nejzásadnější hymna "Sometimes Antisocial But Always Antifascist". I když to člověk slyšel už milionkrát, pořád je to naživo neuvěřitelná bomba, která i tady způsobila čiré peklo! Trochu mě mrzí, že se nepočítalo s přídavkem. Možná, že už na kapelu tlačil čas ale myslím si, že to klasické hecování publika před koncem si to zasloužilo. Stage Bottles mám opravdu rád a i letos mi jejich koncert udělal radost, i když jsem ještě ráno byl chabruz (a ani večer jsem se necítil úplně ok) ale už nikdy ten zážitek nebude takový, jako, když jsem je viděl poprvé. Tu radost z okamžiku, to člověk zažije jen jednou a tomu koncertu před čtyřmi lety se už žádné jejich vystoupení prostě nevyrovná - oi!

Report

Non Servium & Fontanelle (4.5. 2025) - Praha / Sedmička

Na začátku května zavítala do Čech po několikaleté pauze španělská legenda, madridští Non Servium, kteří tu předvedli naprosto brutální show. Koncert byl několikaměsíční prací kluků z Knockout Records & Booking, kteří investují do koncertů a vydávání desek neuvěřitelné množství energie, i když je dnešní stav scény takový jaký je, nicméně ani to je neodrazuje a jak ukázal tento koncert, vložená energie se opravdu vyplatila. Akce byla vyprodána několik měsíců předem. Ani šibeniční termín, který vycházel na neděli na "rekordní" účasti vůbec nic neměnil. Obrovského zájmu si všimli i samotní Non Servium, kteří přišli s návrhem na dvojkoncert, jeden odpoledne a druhý klasicky večer. Odpolední gig se odehrál za podpory berlínských The Detained, večerní část supportovali Fontanelle z Lipska. Já osobně jsem se zúčastnil večerního koncertu, kdy pro mě byli velkým lákadlem nejen Non Servium ale právě i Fontanelle. Tahle kapela sice funguje už několik let ale do mého zorného pole se dostali až teprve nedávno, kdy mě zaujal jejich hrubý, němčinou zpívaný oi! Kapela se nedrží jen klasických skinheadských klišé a rozhodně nekončí jen u SHARP postojů. Kolem osmé hodiny přichází pánové z Lipska a odpalují první tony, zpěvák je celkem "řízek" o těžké váze, který se svojí muskulaturou vypadá, že na něm každou chvíli praskne triko, rozhodně žádné ořezávátko. Kromě jednoho punkáče na kytaře, jde o full skinhead band. Jejich styl je přímý, jednoduchý, úderný, bez zbytečné snahy ukázat, "jak moc jsme dobří muzikanti", žádná sola, vyhrávky a další zbytečnosti, prostě hrubý deutsche oi!, který si na nic nehraje! Navíc ve spojení se zpěvákovým hlubokým hrdelním chraplákem, to dostává tu správnou fazonu. Němčina je pro takový styl prostě jak stvořená. Hodně lidí v publiku je přirovnává k Loikaemie, což je srovnání, které mě vlastně nikdy nenapadlo ale něco na tom je. Posledním songem odhalují karty: "Für uns heißt skinhead klassenkampf.... skinhead anticapital, skinhead internacional.... RASH!". Za mě naprosto parádní vystoupení a i když se do poga nikdo moc nehrnul a většina lidí jen spokojeně přikyvovala hlavou, Fontanelle sklidili celkem slušný potlesk. Po kratké pauze, kdy stačím oběhnout všechny známé, kterých je tu dnes opravdu hodně, přichází hlavní tahoun večera, španělští Non Servium. Dnes už se dá říct streetpunková legenda, hrající od roku 1997 zavítali na Sedmičku po dlouhých 17 letech. Sál je totálně natřískaný, kdo nezaujal pozice vepředu před příchodem kapely, nemá už šanci se dostat blíž, poslední řady končí až u zvukaře, kde nakonec stojím i já. Paradoxně v narvané Sedmičce je to možná to nejlepší místo, kde je vidět na kapelu (i když z dálky), kdo totiž nemá dva metry a stojí někde uprostřed, moc toho obvykle neuvidí. Před podiem se mele kotel už do prvních songů, mezi které patří hitovky jako např. "Ratas", "Nuestra Lucha" nebo "A.C.A.B". Atmosféra by se dala popsat jako totální inferno, Non Servium mají neuvěřitelnou energii, kterou přelévají do publika, zpěvák v triku "Welcome to Prague", které dostal od kluků z Knockoutu, lítá ze strany na stranu, triko samozřejmě za chvíli letí dolů, což chápu jelikož v klubu je asi tak sto stupňů. Kapela si s sebou přivezla i vlastního zvukaře, i když si myslím, že Kuře by to zvládl nazvučit stejně tak dobře, nicméně zvuk je naprosto brutální a technicky čistý. Sedmička se proměňuje na menší hell, pot kape nejen z lidí, kapely, ale snad i ze stropu. Non Servium sypou jednu hymnu za druhou, zazněli notoricky známé songy jako např. "El Espiritu Del Oi!", "Torpedos", nebo "Punk y Skins". Zpěvák svým štěkavým hlasem burcuje přední řady a tak se v některých chvílích pogo překlápí do mosh pitu. Jestli peklo vypadá takhle, tak nechci skončit v nebi! Jednoduše řečeno Non Servium jsou naživo totální mrda a neuvěřitelný náser. Není náhodou, že ikonou španělské scény jsou zrovna oni! Myslím, že právě jižanský temperament je to, co dělá zvuk španělských kapel tak specifický, protože to nejsou jen Non Servium, kdo má ten brutál agresivní zvuk o síle několika megatun. Těch kapel je tam na jihu daleko víc, ať už to jsou třeba Kaos Urbano, Zartako, Noise & Oi!, Boot Boys (Baskicko), RPG-7, KOP nebo Ignotus..... vše to má neuvěřitelný náboj a energii. Non Servium přinesli ten večer na zem čisté inferno, tady nemá cenu dodávat něco víc, ostatně slovy se to dá jen těžko popsat. Sympatické je, že i přes pozici, kterou na evropské scéně zaujímají si nehrají na žádné superstars, žádné speciální přání a extra požadavky na promotéry, čistá pokora.... navíc ještě sami přišli s nápadem na dvojkoncert, aby se dostalo na všechny fanoušky. Myslíte, že by toto udělala nějaká z dnešních hiphopových "stars", která má hubu plnou zlatých zubů a musí mít v backstagy "lososové bagetky"? Dost o tom pochybuji! Velký dík, nejen za mě ale i za všechny fans, patří klukům z Knockout Records & Booking, protože toto byla podle mě jedna z jejich nejlepších akcí. N.S.A Siempre!

Report

Bob Marley Tribute (8.2. 2025) - Lisabon / Portugalsko

Tak jako před třemi lety, jsem se letos v únoru opět vydal na jih Evropy se trochu ohřát v pro nás jarním počasí a hlavně navštívit moje kamarády a fanoušky fotbalového klubu C.F. Os Belenenses, který sídlí v lisabonské čtvrti Belém. Jak už jste jistě pochopili tento report bude z Portugalska, kde se mi tentokrát podařilo perfektní načasování mojí návštěvy, jelikož jsem měl možnost zúčastnit se famozní reggae party při příležitosti 80 let od narození Boba Marleyho, která byla pro mě natolik nezapomenutelným zážitkem, že se o ní s vámi musím podělit tímto článkem. Můj příjezd začal v turbolentním tempu hned po příletu, kdy po vyzvedntí mojí maličkosti z letiště, jedeme rovnou směr Belém a vyrážíme na páteční fotbalové utkání, které nakonec zakončujeme ve fanouškovské klubovně přímo v útrobách stadionu, kde se pije až do brzkých ranních hodin. Mimochodem, zde je mi představen jeden ze starých lisabonských skinheadů, který se koncem 80. let snažil šířit myšlenku SHARP, jelikož jak je známo, většina tehdejších skinheads byla těžce doprava. Diskutujeme i přes nedostatečný level angličtiny skoro hodinu a půl a já začínám cítit, že jsem v pravý čas na pravém místě. Druhý den po nezbytné prohlídce míst, kam jsem se při mé první návštěvě Lisabonu nedostal, vyrážíme opět na pivo do místního komunitního centra v Belému, kde se setkáváme s dalšími známými a po pár pivech vyrážíme do centra, kde se odehraje zmíněná reggae party. Jedeme autem asi v pěti lidech a tady musím udělat menší kulturní vsuvku, v Portugalsku je totiž tolerance alkoholu za volantem, kdy do určité míry dostanete pouze pokutu, navíc policie tu nečíhá na řidiče na každém rohu a tak to mají místní pěkně na háku a řídí bez ohledu na to, kolik toho už vypili nebo vyhulili, ano joint za volantem také není vyjímkou :-D Nechci generalizovat, možná to není praxí u všech ale moji portugalští přátelé to praktikují celkem často :-D A tak jedeme, včetně řidiče všichni s promilí v krvi směr centrum. Po asi 15 minutách jsme na místě, akce se odehrává v budově, která připomíná spíš školu a která dřív sloužila místním tiskařům. Samotný sál o něco větší, než naše Malostranská Beseda se nachází v jejím posledním patře. Je něco kolem 20:00, čili je ještě poloprázdo. Po stranách sálu jsou stolky s merchem pořádajícího sound systému Mindel Reggae Familia Soundsystem a další prodejci s různými etno proprietami a podobným zbožím, nechybí ani občerstvení v podobě pro nás středoevropany neznámých jídel původem z Kapverd a jiných částí Afriky. To, že Portugalsko stále neztratilo určité kulturní spojení se svými bývalými africkými koloniemi je znát i zde, kdy dobrá šestina návštěvníků jsou černoši a mezi nimi i dost rastamanů. Na začátek rozehřívá zatím prořídlý dav DJka (chcete-li při zachování správného reggae nazvosloví - selectorka) a musím říct, že má celkem zajímavý set a do určité míry je to i pohled na reggae z ženské perspektivy, pouští jemnější věci, někdy až na hranici lovers rocku (což, je subžánr reggae, který moc nemusím) ale ve výsledku to není vůbec špatné a vystihuje to, že večírek teprve začíná. Musím zmínit jednu zásadní věc a to je soundsystem jako takový, před podiem je stěna z repráků, pravý nefalšovaný soundsystem, tak jak to má na pořádné reggae party být. V Portugalsku totiž většina reggae kolektivů má svojí vlastní aparaturu tvořenou z více jak deseti repráků. Netvrdím, že u nás bysme na to nenarazili také ale na většině reggae akcí, co jsem navštil (snad kromě festivalů), soundsystem resp. stěna z repráků prostě chyběla. No a jelikož šlo o oslavu 80 let od narození krále reggae, byla tato akce naplánována do nejmenšího detailu, kdy se např. na stěně nad východem ze sálu promítaly záběry z koncertů Boba Marleyho a scény z dnes už zásadních reggae filmů, jako např. Rockers. 

Bylo vidět, že pořadatelé do toho dali úplně všechno a mysleli i na nejmenší detaily, jako např. natáhnutí červených, žlutých a zelených pruhů láky mezi ochozy, aby před prostorem soundsystému vytvořili dojem nízkého stropu a komornější vnímání samotného dancehallu. Minuty se pomalu blíží k desáté hodině a sál už začíná být celkem slušně zaplněný a pomalu se tvoří první hloučky tanečníků, které se do dalších minut zvětší natolik, až se vytvoří dav a tak se odvaží stále další a další návštěvníci a ledy studu povolují a všichni se začínají vlnit a hopsat v rytmech roots a dubu.... večírek začíná! Tady asi těžko popíšu každou jednotlivou hodinu a selectory ale dá se říct, že to byla jedna z nejlepších selekcí, jakou jsem za poslední dobu slyšel. Každý selector měl svůj vlastní osobitý styl. Na začátku zněl hodně rub-a-dub z 80. let a klasický dub ve sylu King Tubby nebo Scientist, pak už jsem si spíš užíval muziku, než to, kdo co konkrétně hraje. Sálem na začátku znělo hodně roots ze 70. let ale i britský dub ve stylu Brother Culture, Mungo's Hi-Fi nebo Zion Train. Někdy po půlnoci se toho chopili deejays (rozuměj MCs), většinou umělci původem z Afriky, potažmo býv. portugalských území a tak jsem měl možnost poprvé v životě slyšet raggamuffin v portugalštině. Deejays mohlo být zhruba tak 3 až 4 a diktovali celkem solidně. Samozřejmě nechyběly ani nezbytné vracečky na začátku songu a následné puštění desky znovu s davovým pokřikem "rewind!", prostě všechny nezbytnosti, které ke kultuře reggae soundsystémů patří. Zazněl prakticky průřez od 70. let, až po dnešní jamajskou produkci jako např. Chronixx, či Protoje, mimochodem tady jsem "objevil Ameriku" v podobě pecky "Spanish Town Rockin'", která mě dostala totálně do kolen. Čas od času nechyběl ani Bob Marley, což byla tak trochu povinnost. Velkou radost mi udělalo zahrání "54-46 Was My Number" od The Maytals, kdy týpek vedle mě s rovným kšiltem a kudrnatou řepou, při spatření mého pola Lonsdale, vyhrnul rukáv a ukazuje mi vytetovanou Trojan helmu :-D, nicméně to byl asi jediný song, který se blížil skinhead reggae. Naopak co nehráli skoro vůbec byl dancehall, malinko jsem čekal třeba něco z 90. let, kdy bylo ragga pro svět žhavou novinkou ale toto byla "strictly reggae party". Selectors promlouvali imporvizovaně i mezi jednotlivými tracky, nebo přímo do nich, nechybělo nezbytné pálení Babylonu :-D hesla proti fašismu a rasistům. Lidí v dancehallu neubývalo, naopak jsem měl pocit, že s každou další hodinou blížící se k ránu, jich snad i přibývá. Snad nikomu až na mě nedocházela energie a tak jsem někdy v 01:30 zůstal už jen na vodě :-D Asi je to temperamentem latinos z jižní Evropy ale sál byl narvaný tanečníky až do konce, žádné řídnutí davu se nekonalo a kdyby soundsystem hrál až do rozbřesku, tak věřím, že lidí bude pořád stejně. Jak se říká v Portugalsku zkrátka pořádná "padrada". Musím uznat, že dlouho sem neslyšel pohromadě tolik mých oblíbených pecek, což ještě mnohem víc umocňovalo samotný prožitek z téhle akce, buď už mám toho tolik naposloucháno, nebo se mi prostě jen trefili do vkusu. Něky v 5:00 ráno zazněl z repráků "Redeption Song" od krále reggae, kterým Mindel Reggae Familia Soundsystem, vzdali hold této legendě a krásným gestem ukončili celou akci. Na konec ještě přišlo společné focení všech zúčastněných před soundsystémem, což jsem např. u nás snad nikdy nezažil a pomalý rozhchod. Nechci se nikoho z domácí reggae scény dotknout ale myslím si, že z lisabonské scény si můžeme vzít hodně inspirace. Za mě nezapomenutelný zážitek a tímto bych chtěl poděkovat Francescovi a Afonsovi a všem z Belému a Furia Azul, jeslti to čtete (samozřejmě za pomoci překladače), že jste mě sem vzali.... Top padrada amigos, obrigado!!!!

Report

Junior Dell & D-Lites (24.9. 2024) - Praha / Sedmička

Letošní podzim je na ska & reggae akce celkem slušně nabitý. Na začátku října proběhl, jak už to tak vypadá, tradiční Prague Reggae Weekender, zakončený pouštěčkou na lodi, před námi je koncert Mark Foggo & The Skasters, opět se k nám chystá Mr. Symarip a na konci listopadu po dlouhých letech, pokřtí nové album domací Green Smatroll za doprovodu skapunkových 2v1. Ovšem tento podzim "na druhou" odstartoval zářijový koncert Junior Dell & D-Lites na pražské Sedmičce, o který bych se s vámi rád podělil, protože to byla naprostá pecka. Kdo čtete pravidelně, tak jste jistě zaznamenali článek o Original Gravity Records a osobě Neila Adersona, který stojí za tímto britským labelem a právě Junior Dell patří do stáje Original Gravity. Mladý jamajský zpěvák z Montego Bay, který spolupracuje s Neilem na jeho ska & early reggae produkcích si během tohoto koncertu střihl svůj vůbec první koncert mimo rodnou Jamajku. Stejně tak jste v doporovodné kapele mohli vidět i samotného Neila Adersona, který několik dní před koncertem, pilně zkoušel s domácími muzikanty z nichž někteří působili v kapelách, jako The Chancers, Green Smatroll, CCTV-Allstars, Madhouse Express nebo Hentai Corporation. Navíc, kdo sledujete na youtube pořad Kumšt, tak jste na druhých klávesách mohli poznat i Matěje Belka. Tentokrát žádná předkapela, celý večer bude vyhrazen jen pro Juniora Della. Přicházím na Sedmičku kolem osmé hodiny a jsem mile překvapen, vzhledem k tomu, že je úterý je celkem narváno, nicméně polovina osazenstva jsou cizinci, díky kterým měl koncert poměrně slušnou návštěvnost. Jen si říkám, kde jsou ty časy, kdy ska kapely byly schopné zaplnit prostory jako Lucerna nebo Futurum. Je to tady s úderem půl deváte přichází na podium Junior Dell a pokud se to tak dá říct, společně s "D-Lites". Junior je vyfintění ve stříbrně třpitivém sáčku, což působí lehce kýčovitě ale jak tak sleduji vkus mnoha dalších zpěváků, vlastně typicky jamajské a docela i cool! Odpalují první tony v rytmu early reggae, kde Dell v jendom songu odzpívá refrény ze známých oldschool hitovek, od The Maytals až po Maxe Romea a dalších, za mě skvělý úvod, který vzdává hold legendám jamajské muziky. Hned z kraje následují asi jedny z jeho nejznámějších věcí a to cover "Jump Around" od House of Pain, předělaný do striktního early reggae soundu, ve kterém v kombinaci s Dellovým vokálem zní jako, kdyby šlo o originál. Podle mě v tomto tracku Dellovi vokální schopnosti vynikají asi nejvíc, skvělý hlas, frázování na hranici rapu, prostě frajer :-D Další takovou peckou je cover "Praise You" od Fatboy Slim, hozený do příjemného středního rocksteady tempa, které (nejen) se mnou houpe ze strany na stranu. Show se pomalu dostává do varu a na řadu přichází ska a i tady si Junior Dell vede naprosto skvěle, až mě udivuje, že někdo v jeho věku má takový cit pro muziku, která se na Jamajce už dávno nehraje. Vokálem mi hodně připomíná interprety z rocksteady éry, kteří byli také ovlivněni soulem a ani tomu srovnání s Altonem Ellisem, bych se nebránil. Z dalších hitovek přišly na řadu např. "Comin' Home Baby", úhánějící ska, které je ale tuším také nějaký cover, ska instrumentálka "Hold The Riddim", kde se předvedli především klávesy, které tu byly hned dvoje, což jsem nikdy předtím neviděl a nebo reggae track "Second Shot", který byl speciálně věnován žižkovskému Mod butiku Second Shot a to i během tohoto večera. 

Musím také zmínit i samotnou kapelu, protože jak je vidět, pořád v Čechách máme skvělé muzikanty, kteří umí tradiční ska & early reggae a hrají zatraceně dobře, proto mi po celou dobu koncertu hlodala hlavou myšlenka, když už mají za sebou backování Mr. Symaripovi, společně s Neilem Andersonem dají dohormady naprosto špičkový set tradičního jamaican 60's soundu, proč to vždy zůstane jen na podiu? Proč tu souhru pokaždé rozpustí po koncertě a nic z toho nevzejde. Z českého ska zbyly už jen fragmenty a vždy tu chyběla domácí kapela (Green Smatroll ať prominou), která by se věnovala primárně skinhead reggae a přitom ty muzikanti tu jsou! Já chápu, že poptávka po téhle muzice je někde jinde, než před 15-20 lety ale každé zboží si svého kupce najde ne? Ve zkratce, skvělý vokál Juniora Della a producentské nápady Neila Adersona, interpretované tím nejlepším, co z české ska scény zbylo, vytvořilo naprosto jedinečnou show plnou ska, rocksteady & early reggae, která vznikla jen pár dní před koncertem ale tady jste měli pocit, že ty muzikanti spolu hrají už roky a ty songy znají nazpaměť, proto mě ani nepřekvapilo, že si publikum vyřvalo přídavek, protože toto si o něj opravdu říkalo! A co si pro nás přichystali na konec? Reggae verzi tracku "Wonderwall" od Oasis v podání soulového vokálu Juniora Della, což byla naprostá pecka. Upřímně baví mě ta myšlenka předělávat hitovky z posledních dekád, do ještě staršího retro soundu, ty songy tak dostávají úplně jiný rozměr, kdy by člověk snad i uvěřil, že toto je originál. Nebál bych se tvrdit, že toto byl jeden z nejlepších ska & reggae koncertů, které jsem měl letos možnost vidět. Pokud bude možnost Juniora ještě někdy vidět, určitě se nebudu dlouho rozmýšlet.

Report

The Congos & The Gladiators (11.6. 2024) - Praha / Lucerna Music Bar

Na začátku června vystoupili v Praze legendární The Congos, kapela, která se řadí k tomu nejlepšímu, co nám Jamajka ve své historii dala. No a jelikož běh času je neúprosný a mnoha legendám reggea & ska táhne už na 80 let, káždá z příležitostí vidět někoho z nich se stává jedinečnou, protože už nás opustilo mnoho skvělých zpěváků ze zlaté éry 60. a 70. let. Takže, když jsem se dozvěděl, že v Praze zahrají The Congos v čele s nesmrtelným Cerdicem Mytonem, jehož jedinečný vysoký hlas se stal jejich rozpoznávacím znakem, neváhal jsem ani minutu a okmažitě jsem koupil lístek. The Congos patří k zásadním uskupením zlaté éry roots reggae 70. let, jejich debutová deska "Heart of The Congos" z roku 1977, kterou produkoval Lee Scrach Perry, patří k pilířům žánru a hitovka "Fisherman", je nejen jejich nejznámějším songem ale také zásadním roots reggae hitem vůbec. Koncert připadá na úterý, což ale nakonec, jak se ukáže, návštěvnost nijak neovlivní, Lucerna byla narvaná i v tento všední den. Přicházím do poloprázdné Lucerny naivně už v 20:00, publikum zatím rozehřívá "selecta" pouštěním roots klasik ze 70. let, zhruba v 21:30 nastupuje na podium doprovodná kapela, kde mojí pozornost nejvíce upoutal post perkusisty, který nehrál na conga ale na duté dřevěné válečky, které sice nevím, jak se jim říká ale ten zvuk z dubu a reggae nahrávek určitě znáte, do toho používal cowbells a typické šustění cabasy a vrzání guira, které i když se zdá, že není podstatné, tak vytváří na pozadí basy a beatu to, co dělá z roots reggae, roots reggae. Lucerna už je pořádně zaplněná a tak přichází čas na první kapelu. Na stage přichází další z legend zlaté éry reggae a předskokan - The Gladiators, kteří začínali už někdy v roce 1968. Popravdě řečeno, kromě jména, nic konkrétního od nich neznám a tak pro mě byli velkou neznámou. Měl jsem za to, že šlo o vokální trio ale na podium přichází pouze zpěvák, který pokud kapela existuje tak dlouho, vůbec nevypadá na svůj věk. Někteří jamajčani jakoby vůbec nestárli. Za ty roky jsem viděl už mraky zpěváků a kapel z Jamajky a mnoho z nich vypadalo tak o dvacet let mladší, než ve skutečnosti jsou. Zajímalo by mě, co je udržuje v takové kondici. I když The Gladiators odehráli skvělý koncert, tolik mě nenadchli, chyběla tomu určitá energie, kterou v sobě měli The Congos. 

Zhruba po necelé hodině a výměně bubeníka, přichází na řadu headliner večera legendární rasta trio The Congos! Tři prošedivělí staříci v čele se skoro osmdesátiletým Cerdicem Mytonem, který s dready a kšiltovkou dozadu působí daleko mladším dojmem. Set odpalují dubovou verzí tracku "Congoman", který má přesně ten typický skrytě rychlý hopsavý stepper rytmus. Další přichází na řadu "Open Up The Gate", další stepper pecka, kde se už zapojují vokály, skvělá volba na rozehřátí publika, kterou jsem já osobně čekal spíš někde na konci. Lucernou se linou další positive vibes v podobě songů "La La Bam Bam", "Sodom & Gomrrow" nebo "Ark Of Covenant", lidi hopsají, vlní se... stejně tak já, hopsám a vlním se a nechávám sebou prostupovat energii, kterou v sobě má jen reggae. Samozřejmě, že nechybí ani klasické vracečky na začátku skoro každého známějšího tracku, kterým kapela navnadí publikum, aby se po deseti sekundách vrátila opět na začátek. Musím také ocenit práci zvukaře, který přidává do bicích echa, do soundu reverby a vlastně tak na živo vytváří dub. Nestačím zírat, všichni tři zpěváci celý koncert i přes svůj věk lítají po podiu jako by jim bylo o padesát let méně, vůbec nedokážu pochopit, kde se v nich bere taková životní energie, tady opravdu platí, že věk je jenom číslo. Ostaně ta sehranost a kombinace v hlasech, kdy se střídají v duetech, doprovodných vokálech, refrénech nebo zpívají všichni tři zároveň, je naprosto dokonalá. Hrají většinu tracků z alba "Heart of The Congos", což ale není vůbec na škodu, protože to jsou přesně ty dubem ovlivněné a na stepper rytmu založené pecky. Miluji tu kombinaci "rychlého" skočného rytmu basového bubnu, který vás nutí hopsat a zároveň měkkých basových linek, které vás rozhoupavají do stran, to je přesně ta esence, která vás při poslechu nutí zavřít oči a nechat se jen unášet, to je přesně ten vibe, který má jen a pouze roots reggae. Koncert běží dál. Na řadu přichází i pár novějších věcí a na konec, pravděpodobně jejich největší hit - "Fisherman", který společně s The Congos, odzpívala celá Lucerna... "Row fisherman row, lots of hungry belly pickney, they ashore", naprostá dokonalost, toto je jedna z nejvíc rasta pecek, která, kdy v historii reggae vznikla. The Congos sklízejí ohromný potlesk a zasloužené ovace ale bohužel přídavek v plánu už není a tak po skoro hodině přichází konec. Na jednu stranu se vzhledem k jejich věku nedivím, i když energie měli i tak na rozdávání. Odcházím s pocitem zadostiučinění, že jsem měl možnost tuhle legendu vidět, navíc můžu říct, že šlo o jeden z nejlepších reggae koncertů, které jsem, kdy v životě viděl. Takže pokud budete mít někdy možnost, neváhejte a určitě si na The Congos zajdětě, protože čas je neúprosný a už nás opustilo mnoho z veteránů a průkopníků reggae music. Můžu vám garantovat, že zažijete neopakovatelný koncert, na který jen tak nezapomenete! One love... vole!

Report

The Legends of Ska Movie (13.4. 2024) - Praha / Rock Café

Na začátku dubna se v pražském Rock Café odehrál kulturně vzdělávací večer spojený s promítáním dokumentu "Legends of Ska" amerického režiséra Brada Kleina, spojený s následnou pouštěčkou ve stylu 60's ska. Jednalo se zároveň o českou premiéru tohoto dokumentu z roku 2015, který vyhrál první místo v kategorii dokumentární film na "Jamaica Film Festivalu 2015". Akci měli na starosti známé postavičky okolo "Prague Reggae Weekender" a žižkovského Mod shopu "Second Shot", kterým se podařilo zařídit promítání i se samotným režisérem Bradem Kleinem, pro kterého je tento dokument zároveň jeho režisérským debutem a který na konci promítání zodpověděl pár dotazů z publika. Pojďme se ale podívat na samotný dokument. V celkem 102 minutách se podíváte na vznik ska, které se začalo formovat na konci 50. let a v roce 1964 se díky hitu My Boy Lollipop od Millie Small, rozletělo do zbytku světa a strhlo na sebe pozornost celého světa. Nebýt ska, není ani reggae a Jamajka by pravděpodobně zůstala jen další z mnoha dovolenkových karibských destinací. Toto je podle mě hlavní myšlenka celého díla a proto se nezabývá další evolucí v podobě rocksteady a reggae. Dokument sleduje období od konce 50. let, kdy se díky konkurenčnímu souboji mezi sound systémy, které do té doby hrály hlavně americkou produkci vycházející z rhythm & blues, rozhodli jejich tehdejší provozovatelé ze kterých se později stali producenti, vytvořit vlastní originální sound, který se stal zárodkem ska. Celým dokumentem prochází jako spojující nit záznam z koncertu Skatalites a dalších, dnes již dávno zesnulých legend ska v Kalifornii v roce 2002. Díky tomu můžete vidět na jednom podiu prakticky kompletní sestavu Skatalites, Derricka Morgana, Rico Rodrigueze, Stranger Cola, Prince Bustera, King Stitt, Justina Hindse a mnoho dalších legendárních muzikantů. Mnoho z těchto legend tu má také svoje "okénko", kde popisují okolnosti vzniku žánru a různé historky spojené s jejich kariérou v první polovině 60. let. Můžete se tu setkat s vyprávěním od takových jmen, jako jsou Coxone Dodd, Lord Creator, Prince Buster, Patsy Todd, která po zbytek svého života pracovala v USA jako obyčejná úřednice, Alton Ellis, který se zde zmiňuje o tom, že se na rozdíl od Wailers a Marleyho snažil zpívat proti chuligánství rude boys, ke slovu se dostane i Chris Blackwell, který pomohl prosadit Boba Marleyho jako světovou reggae star.... Mě osobně nejvíc zaujala historka, týkající se producenta Duka Reida, který vyjadřoval spokojenost s nahráváním výstřely do vzduchu ze svého revolveru :-D Co se týká informací, pokud znáte okolnosti vzniku ska, moc nového se tu nedozvíte, je tu samozřejmě zmíněná Alpha Boy's School, která se stala díky lpění na hudební výchově, rezervoárem budoucích muzikantských legend, které pod taktovkami producentů jako byli Coxone Dodd, Duke Reid a Prince Buster vytvořili ska, vznik kultury sound systémů v 50. letech, osamostatnění Jamajky v roce 1962, kdy se ska stalo soundtrackem této události, mizerné honoráře, které vypláceli producenti muzikantům, talentové soutěže díky kterým se do hudebního byznysu dostalo spousty pozdějších legend ska & reggae, rude boys a další všeobecně "známé" informace. Na druhou stranu přece jenom jsem tu pár nových informací pochytil, například se tu dozvíte, kdo přivezl na Jamajku první nahrávací zařízení a že Byron Lee and the Dragonaires byli první jamajskou kapelou, která se objevila celosvětově v médiích, díky jejich komparzovému vystupování v první Bondovce "Dr. No" s Seanem Conerym z roku 1962 (viz. odkaz). Proto jsem se spíš zaměřil na mnoho amatérských, šedesát let starých kamerových záběrů, které zachycovali tehdejší Jamajku a pouliční muzikanty a spontálně tak dokumentovaly i místní styly, které ovlivnily vznik ska, jako např. mento. Těchto záběrů je v dokumentu použito poměrně dost a dle pozdejších slov samotného autora, jde o 8mm filmy, které několik let pracně sháněl po internetových bazarech od dnešních důchodců (či jejich dětí) - tehdejších mladých turistů, kteří navštívili Jamajku právě v těch letech. To je podle mě, co se vizuálu týče, jedna z nejzajímavějších a asi i nejceněnjších věcí na celém dokumentu. "Legends of Ska" jsem bral spíš jako takové "opáčko", co se poznatků a informací o vzniku ska týče, upřímně v podstatě nic moc nového jsem se tu nedozvěděl ale to jsem ani nečekal. Hodně mě bavily prostřihy z již zmíněného koncertu Skatalites, kde si člověk mohl vychutnat tehdejší hitovky a vidět na jednom podiu skoro všechny důležité osobnosti ska. Nicméně dílo svůj účel splňuje na 100%, pokud o vzniku ska víte "kulový", určitě můžu doporučit. Po konci promítání byl prostor na dotazy na samotného režiséra, kterých vzhledem k tomu, že se promítalo s anglickými titulkami, padlo více ze strany pár přitomných cizinců, každopadně pokud jsem dobře rozuměl celý dokument vznikl jako výsledek desetileté práce (pokud to čte někdo, kdo tam byl taky, klidně mě opravte). Následující oldschool ska pouštěčky, jsem se už nezúčastnil, bohužel únava byla silnější, než moje vůle tancovat.

Report

Never Forget Fest (9.12. 2023) - Berlín / SO36

Někdy v létě 2023 se dozvídám, že v prosinci má v Praze zahrát legenda, některými obdivovaná, druhými zatracovaná za své politické pozice ale přesto vše, nezpochybnitelná ikona RASH scény, francouzská Brigada Flores Magon. Jelikož jsem je viděl poprvé na živo v září 2022 na Riot Over River, kde byli naprosto užasní, až mi z toho spadla čelist a po koncertě mi zůstala huba dokořán, bylo jasné, že v prosinci si je opět nenechám ujít. Nakonec vše bylo úplně jinak, někdy v říjnu mi píše "Soudruh", že hrají den na to v Berlíně společně s Stage Bottles, Red Bricks, Nabat a The Oppressed a jestli si neuděláme výlet za kopečky, kde to má přece jenom jinou fazonu :-D Neváhám ani minutu, protože, kdy člověk bude mít opět šanci vidět taková jména takhle pohromadě. Nakonec se ukázalo, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsme se Soudruhem mohli udělat, akce v Praze se díky zrušenému letu nakonec udála bez přítomnosti BFM, která zůstala seknutá ve Francii a tak na Sedmičce vystoupili pouze němečtí Fontanelle. Naštěstí akci v Berlíně to neohrozilo a tak v sobotu ráno odmetám závěje sněhu z auta, startuji Fabii a v 13:30 na Proseku nabírám Soudruha a už si to valíme po D8 směr Berlín. Jak se ukazuje můj plán, že na Berlín je to jednoduchý, jelikož stačí jet "prostě furt na sever", po tankování kousek za Drážďany nevychází, protože místo na sever si to šineme na východ, což zjišťujeme až po 50 km, kdy nám Soudruhova prozřetelnost vyndat navigaci, ušetřila nechtěný výlet do Polska :-D A tak si zbytečně najíždíme 100 km, vracíme se k Drážďanům a za západu slunce jedeme dál, zatímco nás předjíždějí nervozní němci v nejnovějších BMW, Mercedesech a Audinách. Motáme se okrajem Berlína, kde po několika otočkách konečně nacházíme Hornbach, kde chceme nechat auto a do SO36 se dokodrcat tágem, protože Fábka do centra Berlína díky emisím, nebo roku výroby nesmí. Závora na prakovišti a fakt, že je sobota a druhý den je v Reichu všechno zavřené, nás nenechává klidnými a tak opět díky úsudku zkušenějšího a německých poměrů znalého Soudruha, necháváme auto radši ve vedlejší ulici, protože by se nám mohlo stát, že už bysme z parkoviště nevyjeli. Chytáme tágo a po 15 minutách jsme před SO36 (a to jsme chtěli jít pěšky, ha ha). Před klubem už postává slušné množství plešek, asi tolik, kolik jich je v současnosti v celých Čechách :-D Navíc i mnohem mladších, než my a dokonce tu je i jeden černý skinhead. Jsme v Krezbergu a po 4 hodinách v autě dost vyhládlí a tak se jdeme najíst, jak jinak, než do kebabu. Jelikož jsme oba dva jantaři a nemáme výkonné mobily, tak společné selfie před SO36 vzdáváme a jdeme radši dovnitř. Klub mě překvapil svojí velikostí, což se na první pohled od vstupu vůbec nezdá ale sál je celkem velký asi tak, jako v pražské Meetfactory. Dokonce tu je kuřárna i s barem (nebo spíš bar s kuřárnou?). Nevýhodou je, že lístky jsou "one-way" a tak se ven sice dostanete ale dovnitř vás už nepustí, což v průběhu večera způsobí, že všichni kouří v chodbě spojující sál a prostor vstupu, kde si ani nemusíte zapalovat a můžete rovnou inhalovat. Sál už je pěkně narvaný, jelikož řídím, jdu si pro svoje první a poslední pivko, na podiu se už mezitím rozjíždějí hamburští Red Bricks, které jste díky Knockout Records & Booking mohli minulý rok vidět i v Praze. 

Brigada Flores Magon

Není to špatné ale na zadek z nich rozhodně nepadám. Klasický melodický oi! ve středním tempu s vokálem v angličtině, singalong vokály, SHARP postoj, na živo to nebylo špatné ale takto znějících kapel jsou mraky a asi bych neměl nutkání si to pustit doma. Po Red Bricks se všichni ženou do chodby na cigáro, která se díky tomu během sekundy mění v zakouřenou testovací inhalační místnost koncernu Philip Morris, kde trápí pokusné primáty, pod náporem nezdravých dávek nikotinu, které si tu v tomto případě dopřávají zcela dobrovolně. Druhou kapelou je legenda a veteráni italské oi! scény bolonští Nabat, kapela, která funguje od roku 1979 a už tehdy se považovali za anarchisty a tak se pojmenovali po ukrajinské anarchistické podzemní organizaci z dob chaosu bolševické revoluce. Každopádně z původní sestavy tu najdete už jen zpěváka. Legenda nelegenda, Nabat mě nikdy nebavili, až na pár svižnějších věcí, které celkem stály za poslech, to byla jednoduchá pivní agro-oi! lopatovina a tak se alespoň bavím přetextováváním jejich songů do češtiny, čímž kazím dojem Soudruhovi, který si je zjevně užívá a moje verze refrénů jako např. "Oi! mě nesere" a přirovnávání ke Kabátům, nebo Argemě se u něj setkávají jen s malým pochopením :-D Ale abych Nabatům nekřivdil, nakonec musím konstatovat, že v těch rychlejších pogo pasážích se závanem 80tek, to mělo celkem šťávu a odpich. Třetí na řadě jsou Brigada Flores Magon, kapela kvůli které se sem táhneme takovou dálku, za což nám jeden ital na cigáru vzdává RESKEPT! Ještě plný dojmů z jejich vystoupení na Riotu, jsem natěšený jak malý smrad na Vánoce. Tady ještě musím zmínit, že jsme měli tak trochu štěstí v neštěstí, kluci z Knockout Records & Booking zklamaní zrušením jejich pražského vystoupení se rozhodli, že nakonec do Berlína vyrazí taky a pojedou dodávkou, kterou původně měli převést Brigadu z Prahy na jejich další štaci v Berlíně. Bohužel dodávka jim na hranicích vypověděla službu a tak se museli otočit, protože do Berlína by to kára nedala. A tak kdyby BFM zahráli v Praze, smůlu bysme měli my v Berlíně. Ale zpět ke koncertu. Je to tady! Na podium za doprovodu latinskoamerických rytmů přichází Brigada Flores Magon. Jenže roky letí a také už to není ta samá Brigada jako před lety, z původní sestavy tu je už jen zpěvák Mateo a bubeník Julien, nicméně jak ukázala jejich nová deska "Immortels", ta esence z předchozích let tam stále je, neztratili nic z údernosti ani politické naléhavosti. Pořád je to ta Brigada, před kterou jsem padl na prdel před 15 lety, kdy jsem je slyšel poprvé a padám na prdel i dnes! Odpalují první tony. Stejně tak, jako v Praze mezi prvními songy zazní "Partisans", skvělý song ale příjde mi, že opět vynechávají tu ska pasáž, která je na něm to nejlepší. Ostatně to jak umí propojit oi!/punk s prvky ska & reggae je naprosto geniální. Nemá cenu vypisovat co všechno ten večer zaznělo, koncert totálně natřískaný energií, přední řady před podiem se melou v nekončícím pogu, kdy ze zadních řad vidíte změť těl, které lítají jedno přes druhé. Pecka jak hovado! Moje srdce plesá a jásá (he he). Nedalo se tomu odolat, zaťatá levice letí nahoru. V "Continente Olvidado" nechávám hlasivky za pokřiku "Viva Latina America", mimochodem toto je naprosto dokonalá věc, ska intro pozvolna přecházející do punku, který v refrénu vybuchne jako atomovka! Kapela jede průřez celou tvorbou, "Violence", "Identite", jako pocta Camera Silens, "Paria" ale na řadu se dostane i pár věcí z nového alba Immortels. Nedá mi to a mlatím sebou na místě, do poga se mi moc nechce, jenže co song to hymna jako prase a tak nejde jen stát a kývat hlavou :-D Netrpělivě čekáme na jejich největší pecku "R.A.S.H", která zatím stále ne a ne přijít a upřímně si ani nevybavuji, jeslti vůbec zahráli "Rock or Die", což je jejich další hitovka. Jede se dál, blíží se konec, kapela napíná publikum až k prasknutí, hlasí poslední songy. Přichází ještě dva přídavky, to už začínáme být se Soudruhem na vážkách jeslti na ní vůbec dojde..... ale nakonec jsme se dočkali.... je to tady!!! "R.A.S.H", jako třešnička na závěr. Strhává se mela, lidi lezou na podium a vrhají se do davu, přední řady řvou společně s kapelou "Redskin, redskin, redskinhead... Reeeed and anarchist skinhead... We are the reds!!!" Mazec, pot ze mě leje jako z vola, hlasivky na odpis ale řvu dál společně s kapelou. Pro někoho možná kontroverzní song ale tohle je prostě kultovka a neskutečná hymna. A upřímně na kontroverznost sere pes, za mě naprosto v pořádku. Navíc také proč ne, když se dnes bývalí SHARPs fotí společně s veterány náckovské scény. A to je konec dámy a pánové. Brigada Flores Magon opět perfektní. Musím konstatovat, že v Berlíně byli ještě lepší, než před rokem. Tady to mělo neskutečný náboj, který v Praze chyběl, možná to bylo místem, možná to bylo publikem ale rozhodně je chci vidět ještě jednou! 

Stage Bottles

Další jsou na řadě Stage Bottles, jedna z mých srdcovek a kapela, kterou jsem měl možnost vidět také zatím jen jednou. Zrovna v den odjezdu se dozvídám, že jim po deseti letech vychází nová deska "We Need Each Other", takže jsem lehce nervozní, aby ve snaze protlačit nové album, nehráli hlavně ty nejnovější songy. Vystoupení BFM mi ubralo hodně sil, takže si je užívám radši z povzdálí zadních řad a tuším, že to nebude taková pecka, jako když jsem je viděl před třemi lety. Ono se není ani čemu divit, když už je něco málo po půlnoci a prakticky pět hodin jsme si se Soudruhem nesedli. Jak je vidět i Stage Bottles prošli dost podstatnou presonální obměnou, jen Olaf (zpěv/saxofon) vypadá po těch letech pořád stejně (staře :-) Každopádně únava už je znát a tak Stage Bottles tolik neprožívám, i když ten večer mají skvělou formu. Na playlistu jsou všechny zásadní hitovky od "Sometimes Antisocial but Always Antifascist", "Too Young to Die", "Solidarity", "Russia", "Real Skinhead", "Sailing Close to the Wind" a mnohé další, které si už ani nevybavím, vše zahráno naprosto bezchybně. V klidu si vychutnávám jeden song za druhým, hlavně ty ve kterých dostává prostor Olafovo ságo, které je jedním z důvodů, proč jsem před lety začal Stage Bottles poslouchat, protože kombinace oi! a saxofonu je prostě kombinací boží!!! Zhruba po necelé hodině a pár přídavcích konec. Stage Bottles byli sice parádní ale já už začínám mlít z posledního, při představě, že před sebou máme opět čtyři hodiny cesty domů. Jako poslední měli zahrát The Oppressed, kteří nakonec nedorazili o čemž jsme se Soudruhem neměli vůbec tušení a tak ještě chvíli po Stage Bottles se naivně motáme na sále v očekávání cardiffské legendy. Až pak, při zpozorování, že se celá stage uklízí, nám dochází, že asi nic nebude, což nám ještě potvrdí obsluha na baru a u vstupu plakát u pokladny, který oznamuje že The Oppressed nebudou. Je rozhodnuto, tlačí nás čas, chytáme tágo a jedeme zpět k Hornbachu na okraji Berlína. Samozřejmě, že závora na parkoviště je dole, takže máme opravdu štěstí, že jsme auto nechali o ulici vedle. Posílám do sebe první ultrasilné kafe z termosky a za hustého deště vyjíždíme domů. Cesta je fakt hnus, až k Drážďanům vydatně prší a za čárou se přivalí sněžení, které pokryje silnici asi tak 20 čísli sněhu, takže až někam za Litoměřice nejedu víc jak 60 km/h. Do toho do sebe posílám další kafe, díky kterým po příjezdu domů a zalehnutí do postele nemůžu vůbec usnout :-D A proč jsme jako jantaři jeli takhle na otočku? Protože Soudruh je naprostý šílenec, extrémista a totální blázen a ještě v neděli dopoledne musel jít na přednášku, aby se dostal k zápočtu. I takto se dají zabít dvě mouchy jednou ranou :-D Každopádně podruhé, už do toho fakt nejdu :-D

Report

Skarface, 2v1, Stále nič (19.10. 2023) - Praha / Underdogs

Ve čtvrtek 19.10. 2023 se pod hlavičkou Vršovice Skins uskutečnila po dlouhé době parádní ska akce za účasti punkových Stále nič, skapunkových 2v1 a legendárních Skarface z Francie, kteří byli hlavním tahounem večera. Smíchovský Underdogs se ukázal jako prostor víc, než dostačující. Na to, že byl čtvrtek, ska už má svoje nejlepší časy v Čechách dávno za sebou a akce se ještě ke všemu, kryla s koncertem Moscow Death Brigade, byla učást opravdu vysoká, což jsem sám nečekal. Upřímně řečeno, než Skarface vyšla před dvěmi lety nová deska "Non-stop of Chaotic Ska", která se objevila po dlouhých 13 letech, měl jsem za to, že kapela už patří dávno minulosti a že už je horko těžko v Čechách opět uvidíme, stejně tak jsem nedoufal, že by se 2v1 někdy dali zase dohromady a světe div se, opět, jak kdybysme se vrátili do let 2006-2008. Navíc 2v1 hráli přesně v ten samý datum před rokem společně s Jaya the Cat ve Futuru, kde jsem měl možnost je vidět poprvé po 15 letech od jejich rozpadu a i teď to byla velká dávka nostalgie. Pojďme ale zhodnotit samotný koncert, dorážím do Underdogs zhruba tak v polovině vystoupení Stále nič, kapela mi sice vůbec nic neříká ale na první poslech je to celkem solidní punková až hardcore-punková rubanice, která určitě stojí za poslech, nicméně podíval jsem se jen na pár songů a pak se šel věnovat "společenským" záležitostem v podobě piva, zdravice s příchozími známými, kecáním venku před klubem apod. Po kratší pauze a nazvučení nastupují skapunkový 2v1 a stejně tak jako minulý rok, tak i tento večer přichází s dotazy do publika, kdo si je pomatuje a kdo je vidí poprvé a tentokrát bych řekl, že tu bylo o poznání víc lidí, co 2v1 vidělo poprvé. Každopádně jejich set byl naprostá pecka narvaná energií s výbušností dynamitu. Dechaři totální borci, kteří nemají problém přecházet ze ska do punku s plynulostí sobě vlastní, Krlesh pořád ten samý (jakoby) skřípnutý vokál, jako před lety... zkrátka pořád to má ten drive, jako tenkrát, i když jsou všichni v kapele o 15 let starší. 2v1 předvedli neuvěřitelnou skapunkovou smršť, která přiváděla lidi pod podiem k šílenství a bylo vidět, že si ten večer našli spoustu nových fans, protože roztancovali nejednoho z těch, kdo je viděl poprvé. Přitom jejich muzika je v podstatě celkem "jednoduchá", chvíli ska, chvíli zase punk, do toho si to mastí dechová sekce, melodický ale přitom úderný punkový riffy, uřvaný vokál, nic zbytečně navíc, a přesto je to naprosto geniální a neuvěřitelně energická muzika. Kromě starších věcí z desky "Rude 66", které mě opět nostalgicky přenesli o 16-17 let zpátky, zaznělo i poměrně dost nových věcí a musím říct, že ani novým kouskům nic nechybí. Pořád je to ta samá skapunková nálož a rukopis 2v1 se v nich nezapře, takže jsem zvědav, jeslti se nakonec ještě předvedou s druhým albem nebo alespoň EP. Zhruba po necelé hodině 2v1 končí, ze stropu i z lidí "leje" pot a tak jsou všichni už pěkně rozhycovaní na Skarface, kteří jim teprve dají do těla, nicmé o pořádnou rozcvičku se už postarali 2v1. Skarface za těch víc, jak 30 let nahráli tolik alb, že si z hlavy těžko vzpomenu na nějaký konkrétní song, takže i když je poznám podle poslechu, jména songů si kolikrát ani nevybavím a přesně tak to bylo i během jejich setu, který byl naprosto šílenou show a totálním výbuchem euforie a nadšení z toho, zhruba hodinového okamžiku - něco co jsem na ska nezažil už hodně dlouho. Ale ať nepředbíhám, Skarface přichází na podium, začínají zvučit a prostor před nimi se začíná rychle plnit nedočkavci. Kapela vystupuje, jako již tradičně v "all in black", odpalují první tony a už tak rozjeté publikum z vystoupení 2v1, rozjíždí hromadný skank, který se nezastaví celou hodinu. Ze začátku se vůbec nechytám až po nějaké době začínám rozpoznávat tracky "Young Forever", "Fredy Goes", "Jamaica Ska", cover "Day-o" od Harry Belafonte, kterým chce zpěvák Fred zapojit i publikum, až je nakonec sám překvapen s jakou přesností to dav odzpíval. V půlce koncertu jde mezi publikum saxofonista a hned za ním se vydává i Fred, který podává mikrofon do publika a tak se každý může předvést. Další hromadný chorál přichází na intro tracku "Beautiful King Fu" a tak dostávají hlasivky, při společném hulákání "Lo lololololo - lo lololololo - lo lololololo - lo lololololo", pořádně zabrat. Úžasný!!! Zapojit publikum umí Skarface naprosto dokonale, celou dobu jsem si připadal, jak na fotbale nebo spíš v cirkuse :-D Někde ke konci koncertu při "Skarface Go Home" se opět celý sál zapojuje do chorálového "odzpívání" refrénu "Oh ooooh ooooh ooooh ooooh ooooh!" a moje hlasivky dostávají definitivní nakládačku. V sále panuje užasná atmosféra, ve vzduchu je cítit euforie a radost z muziky, kterou jsem na koncertě, ještě ke všemu na ska, nezažil už roky - nejen že byli skvělí samotní Skarface ale i publikum - ke konci pařili snad už úplně všichni a všude! Jak tak pohledem projíždím tu hopsající masu, bylo vidět, že to tu není jen samý třicátník (jako obvykle) ale i tak o deset let mladší lidi, takže možná, že to ještě není úplně ztracený a ska & punk snad nedopadne jako muzika pro "geronty" (he he). Zhruba po hodině a asi třech přídavcích s naprostým vyčerpáním (jak publika, tak i kapely), jsme u konce. Musím uznat, že to byl po letech jeden z nejlepších ska koncertů, co jsem viděl, bylo to jak, kdyby se vše vrátilo do doby před 15 lety, kdy byla taková návštěvnost, že se ska dalo dělat i v Lucerně. Nakonec velký dík patří samozřejmě i klukům z Vršovice Skins, kteří se postarali o tuhle skvělou akci.... Ska's not dead!!!

2v1

Skarface

Report

Cockney Rejects, Začiatok Konca, Crossczech (8.4. 2023) - Praha / Futurum

Je neuvěřitelné kolik starých legend punku, hardcoru a oi! stále koncertují. Někdy si sice člověk může říkat na kolik je to jen prvoplánový způsob, jak ze své někdejší slávy vytřískat pár chechtáků ale na druhou stranu nikdy u těch kapel nevíte, jestli je ještě budete mít možnost jednou vidět a asi každý jsme na nich začínali nebo nás vtáhli do scény ještě hlouběji, takže jim ten "výdělek" nakonec rádi dopřejeme. A přesně takto jsem uvažoval i o koncertu Cockney Rejects na začátku dubna (tedy ne v kontextu výdělku, jasný!?), navíc pro mě to byla úplná premiéra, takže nebylo o čem přemýšlet. Bohužel (pro mě) koncert je plánovaný na víkend, kdy makám, takže se pojede rovnou z práce a nebude se moc pít ale to mi požitek z muziky zkazit nemůže. Lehce po osmé hodině dorážím na místo dění a jako vždy trefím Futurum až na druhý pokus, tady už se potkávám s Dovrdym alias návrátilcem do scény a Týnou. Venku vidím pár povědomých mimopražských ksichtů ale jinak hodně cizích tváří a celkem dost němců, co zřejmě přijeli s Berliner Wisse. Dole v klubu už valí první tony večera domácí klasika Crossczech, kteří mají v těchto dnech venku druhou desku "Partie bez vítězů", kterou mimochodem doporučuji. Crossczechu to v této sestavě neuvěřitelně šlape, muzika má odpich, tempo a celkově bych řekl, že to celé nabralo energii v porovnání s předchozí tvorbou. Hrají hodně věcí z nové desky, dokonce předvedou i dva songy do ska ale tady by mohli na intepretaci muziky na druhou ještě trochu zapracovat. Jinak to byl standardní výkon, na který už jsme od Crossczechu zvyklí. Jenom kéž by bylo pravda, to co zpívá Vokurka v tracku "Vzpomínky", protože skinheads už dávno nejsou všude a málokdy je jim pod 27! Druhou předkapelou byli slovenští Začiatok Konca, podle mě hudebně jedna z nejlepších street-punk/oi! kapel v Česko-Slovensku. Jo superlativy bych mohl jen rozhazovat, protože je mám fakt rád. Naposledy hráli minulý rok na Sedmičce, kde to nemělo chybu. I když se mi zdál jejich set celkem krátký, tak do něj narvali snad všechno. Přišlo na řadu, kromě starších oi!vějších klasik i na novější hardcorovější tracky z alb "Zovretá past", "Babylon A.D" a jejich poslední věc "Nádej umiera posledná", která je venku něco přes rok, tu v podobě pár songů předvedli taky. Začiatok Konca šel od alba "Čas hrá proti nám" neuvěřitelně nahoru, už to není jen melodický střednětempý oi! ale dokážou zahrát i pořádně hutnou hardcorovou sypačku a zarověň to zkombinovat s melodičtějšími věcmi, které jsou ale přesto technicky propracovanější. A to ani nezmiňuji texty, které vůbec nejsou tím klasickým street-punk kolovrátkem o hrdosti, botách a kšandách..... někdy mám i docela problém si domyslet co tím vlastně bylo myšleno. Každopádně jejich poslední deska se opět trochu vrací spíš k těm "pomalejším" věcem a byla pro mě mírným zklamáním, protože Začiatok Konca mám rád hlavně v těch hardcorovějších polohách. A jejich vystoupení ve Futuru? No to samozřejmě stálo za to. Po ZK nastupují němčouři Berliner Weisse. Kapela mě nějak zlášť nezajímá, takže to prokecávám s kámoši, jediné co se mi z jejich setu vybavuje je, cover G.N.W.P od Loikaemie, na který se k nim skoro nikdo nepřidal. Dav jen stál a čuměl, taková hymna a nikdo jí s kapelou nezpíval!? Mezitím se stačila před klubem zastavit i sanitka a z Futura bylo doslova vykopáno jedno starý náckovský hovado, který předpokládalo, že se v davu ztratí a nikdo ho nepozná - omyl! To už se ale dole v klubu chystali hlavní tahouni večera legenda oi! - Cockney Rejects! Sál se opět začal plnit, takže v tomto okamžiku bylo důležité "zaujmout místa", aby člověk něco taky viděl, což je ve Futuru občas docela problém. 

Kapela to odpaluje novějšími vály a zní to hondě motorheadovsky, takže netrpělivě vyčkávám až příjdou na řadu staré osvědčené klasiky jako např. "Flares'n'Slippers" nebo "Are you Ready to Ruck". Jednu věc musím zmínit hned ze začátku, zpěvák měl celý koncert neuvěřitelnou energii, kterou dokázal posílat do publika a tak se celým jejich vystoupením nesla správně "pozitivně nasraná" atmosféra, kdy se jím dav nechával strhávat, hodně dlouho jsem něco takového nezažil. Po pár úvodních tracích přišlo postupně i na klasiky, kvůli kterým přišla většina lidí. Zazněli songy jako "Bad Man", u kterého jsem začal mít choutky po letech opět vlítnout do poga, protože tohle je prostě neuvěřitelná nakopávačka a street-punková hymna jak hovado.... už jen při prvních tonech intra to k tomu vybízelo. Na řadu přišlo i na fotbalové klasiky jako "War on the Terraces", "We Are The Firm" a hymnu všech kladivářů a fanoušků "západní šunky" alias West Hamu United - "I'm Forever Blowing Bubbles". Zpěvák jak už má ve zvyku, během pauz mezi slokami předvádí boxerské výpady, burcuje publikum a "sálá" z něj energie na všechny strany, vepředu se mele kotel "lachtanů" (jak nazývám pogující skinheady do půli těla), kapela valí do lidí další hitovky jako "We Can Do Anything", "Greatest Cockney Rip Off", nebo "Flares'n'Slippers", což je neuvěřitelná riot pecka a "štěká" na punkáče a skinheady pod podiem svým nesrozumitelným londýnským cockney přízvukem jeden song za druhým. Zadní řady publika začínají po první půlce kocertu být poněkud zticha. Zatímco do té doby zpíval s kapelou snad celý sál, teď jsem ze zadních řad nejvíce slyšet asi už jen já, protože jsem z toho, že vidím konečne Cockney Rejects v neuvěřitelný euforii :-D a jsem tak trochu "nasrán" na přítomné "kývače hlavou", stojící všude okolo. Když zahrají "Are you Ready to Ruck", tak se chuť vlítnout dopředu mezi "lachtany" začíná značně zvětšovat ale zatím sebou mlátím jen na místě a nadšeně řvu s kapelou. Koncert se pomalu blíží ke konci a všichni samozřejmě čekají na hymnu největší, na track, který dal jméno celému žánru - "Oi! Oi! Oi!". Ještě než na ní příjde řada, zazní poslední dva až tři přídavky aby nás ještě trochu napnuli a za chvíli je to tady! V okamžiku, kdy odpálí první tony "Oi! Oi! Oi!", to už nemůžu vydržet a musím tam vlítnout, popadám za ramena Dvordyho a letíme do kotle mezi "lachtany". Sice to už není jako před 15 lety, dech mi sotva stačil ale prostě nešlo odolat. A to je konec přátelé, kdo jste nebyl, tak litujte a pokud budete mít možnost a Cockney ještě budou hrát, jelikož bych jim typoval tak lehce přes šedesát, tak si na ně určitě zajděte, protože dlouho nezažijete tak energickou show!!!