"No future!" realitou?

Punk je tady s námi již padesát let, za tu dobu prošel mnoha proměnami, mnoha vzestupy a pády a přinesl mnoho subžánrů, které dokazovali, že má stále sílu a potenciál se posouvat  dál. Nikdy ale nečelil tomu s čím se musí potýkat právě v posledních letech. Vždy byl spíše okrajovým žánrem ale dlouhá léta měl sílu oslovovat kids po celém světě a nabalovat na sebe další a další generace, nicméně mi příjde, že to se teď pomalu mění. Zhruba tak od roku 2017 pozoruji (a jak je vidět, nejenom já) jistou generační stagnaci, kdy razantně ubylo nově příchozí mladší generace, která nejen, že by byla pasivním "konzumentem" scény ale také by do ní začala přispívat svým dílem, aby s nadsázkou řečeno: těm starším "nakopala prdel", převzala otěže a ukázala jak se to dělá! Bohužel, až na pár výjímek k tomu nedochází. Právě nastala situace, kdy paradoxně máme možná ještě větší množství kapel, než kdykoliv předtím, mraky koncertů každý víkend po celý rok ale velkou většinu z těch kapel a návštěvníků tvoří především třicátníci, kteří dnes tvoří to nejmaldší jádro scény. Nechci samozřejmě generalizovat, vycházím jen z toho co vidím kolem sebe, ne všude to musí být tak, jak popisuji a i já občas narazím na pár výjimek. Navíc nemám pochyb, že na koncertech kapel typu Vision Days, S.P.S, The Fialky, nebo N.V.Ú, těch mladších bude stále poměrně dost, ale uteklo mnoho let na to, aby prošli sítem klasických pogo punkovek a začali objevovat tu hlubší stránku punku a stejně tak, jako mnozí z nás se postupně dostávali ke crustu, hardcoru, anarcho-punku nebo oi! Snažím se už několik let pochopit, co se stalo, že punk "ztratil" na atraktivitě, co se stalo, že dnešní kids netáhnou subkultury a kytarová muzika. Nemohl se přece vyčerpat jen proto, že je mu 50 let, hiphop je jen o něco málo let mladší žánr a stále táhne neuvěřitelné množství děcek, tak proč zrovna punk? Co se stalo, že najednou jakoby mu došel dech a na svých bedrech ho drží těch pár šílenců, kterým se vryl tak hluboko pod kůži, že se toho nadšení nemohou zbavit ani ve svých třiceti / čtyřiceti nebo možná i padesáti letech, kdy už dávno mají děti, rodinu a hypotéku? Není punk v kontextu dnešní doby zkostnatělí a příliš rigidní i přesto, že je znát určitý hudební vývoj a nabízí širokou paletu subžánrů? Otázka ale je, co je tedy ta zkostnatělost a rigidnost, to že nechce ustoupit ze svých principů a postojů, které mnohdy nesouzní s pravidly dnešního umělého digitálního on-line světa? Když to udělá, bude to stále ještě punk? Na druhou stranu právě toto by mu mělo stejně tak, jako v 70. letech dávat energii k protestu a důvod pranýřovat neduhy dnešní digitální společnosti, čili v tomto ohledu si nemyslím, že by ztratil něco ze své relevantnosti, pokud bereme punk jako hudební protest. A jak vidím u dnešní mládeže, ne všichni z nich jsou apatičtí a k fungování dnešního světa lhostejní, hodně z nich uvažuje kriticky, což je vidět na mnoha demonstracích, čili logicky si člověk říká, že i pro ně by mohl být punk přitažlivou formou vzdoru (všichni ten pocit známe, když nám bylo sedmnáct), nebo něčím z čeho se ten vzdor probudí. 

Ale jak je vidět není tomu tak, jako kdyby subkulturní vymezování bylo něco, co patří do 20. století, maximálně ještě tak do nultých let. Přiznejme si fakt, že žijeme v době, která je naprosto odlišná od analogového světa, do kterého jsme se narodili, internet vše převrátil o 180 stupňů, vše ovládl, změnil kanály komunikace ale bohužel s tím i určité návyky, které platily po desítky let do příchodu digitální revoluce (nebo snad degradace?). Mnoho děcek negativně ovlivnil a připoutal jejich pozornost ke stupidním bezobsažným videům na Tik Tiku, Instagramu a vyprádzdněné egoistické verzi hiphopu, kde se oslavují hlavně prachy, zahltil je neuvěřitelným množstvím obsahu, který ani nejsou schopní vstřebat. Vše jim naservíroval pod nos, včetně muziky, kterou do určité míry pokřivují na algoritmech založené aplikace typu Spotify, čili už se nemusíte ani zaobírat hlednáním muziky, umělá inteligence vám jí naservíruje sama (což je něco tak strašně děsivého, že se mi nechce věřit, že je to realita). Kam mají pak dnešní kids soustředit svojí pozornost, když žijí v naprostém digitálním smogu a v iluzi zdánlivého dostatku všeho? Mají vůbec za těchto podmínek možnost se dostat k něčmu hlubšímu, pro něco se nadchnout a je jedno jestli je to zrovna punk nebo třeba metal, však si sami odpovězte, proč dnešní kids nezakládají kapely? Mají vůbec možnost odejmout tu masku iluze, která jim dává pocit, že dnešní svět je "prostě skvělý", tak proč se bouřit, proč se vymezovat? Je jasné, že v takovém světě má punk snad nejvíce stíženou pozici, kterou, kdy ve své historii měl, pokud má být stále hlasem rebelující mládeže a možná to je důvodem jeho generační krize. Pak ale vyvstává otázka, jak jeho pozici změnit, aniž bysme ho oběsili na oprátce on-line světa a Spotify algoritmů ve kterých se dnes vše odehrává? Na druhou stranu to o čem se tu zmiňuji se týká především našeho západního prostoru, potažmo Evropy a Severní Ameriky. Mládež v zemích globálního jihu, která žije v mnohem těžších podmínkách, než my, trápí úplně jiné problémy a jak je vidět možná právě do zemí jako je Indonésie, Barma, Malajsie a na předměstí latinsko-amerických měst jako je Lima, Quito, Bogota, Mexico City, či Sao Paulo bysme měli občas upřít svoji pozornost, pokud máme pochyby o budoucnosti punku. Ale možná, že ještě ne vše je ztraceno. V poslední době vídám na některých koncertech mladší generaci punks & skins, kteří mají maximálně tak dvacet let a upřímně řečeno, je to po nějakých 9-10 letech, kdy se zase začínají (i když hodně minoritně, oproti minulým dekádám) objevovat mladší kids. Jak kdysi řekl Joe Strummer: "The Future is Unwritten" a možná, že za pár let bude myšlenka této úvahy už dávno neplatná! No a jelikož si myslím, že toto je téma víc, než aktuální, zajímal mě názor i ostatních lidí, kteří jsou nějakým způsobem zainteresováni ve scéně ať už v kapelách, či jako promotéři koncertů nebo vydavatelé fanzinů. Těm sem položil následující otázku, která v podstatě shrnuje, to o čem jsem psal.

Nemáte pocit, že za poslední dekádu scéna, bez ohledu na to jestli jde o punk, hardcore, oi! nebo ska celkem zestárla? Na koncertech potkáváme dokola jedny a ty samé tváře, nejmladší lidi ve scéně mají lehce pod třicet a i když máme poměrně velké množství nových kapel, většině členů je přes třicet. Jak kdyby časy, kdy k těm nejaktivnějším patřili davacátníci, kteří zakládali kapely, psali fanziny a organizovali koncerty, byly už dávno pryč. A když už se pár mladších kids objeví, člověk je vidí jen příležitostně, jak kdyby chodili jen na koncerty těch známějších kapel a ne na všechno, co se děje. Co myslíte, že je důvodem, že tahle muzika a subkultura s ní spojená už není pro dnešní Evropskou a Americkou mládež tak atraktivní? Nestojí za tím i sociální média jako Tik Tok nebo Instagram a všechen ten umělý prefabrikovaný moderní internetový svět, který představuje všechno, proti čemu se punk vždycky vymezoval? A právě proto, že se punková subkultura stále z velké části drží mimo sračky sociálních sítí (Facebook berme jako náhražku za kapelní stránky), tak je pro mladé jaksi neviditelná? Nebo možná centra těchto subkultur už nějakou dobu neleží tady na západě ale přestěhovali se někam do jihovýchodní Asie a latinské Ameriky a jenom náš zakořeněný "západní egocentrismus" nám to neumožňuje vidět.

Šoty / Zeměžluč

Je to přesně tak, jak již píšeš ve své otázce. Ano, svět je úplně jinde než před čtyřiceti lety když jsme začali hrát. Nejen, že je jinde, ale strašně rychle se mění a s ním i lidé. Všechny mladší generace se již rodí do něčeho zcela jiného než ty před nimi. Mládež v Evropě i Severní Americe se rodí do neskutečného blahobytu. Potřeba revolty a angažovanosti je u drtivé většiny mládeže nulová a nebo minimální. Jak jinak, když je vše dosažitelné, když jsou obklopeni vším nač si vzpomenou a v ničem v tomto globálním blázinci nestrádají. Bavíme se o většině, ne o extrémech nebo procentuální menšině populace konkrétně na těchto dvou kontinentech. Tito mladí jsou ve své většině zkrátka zcela jinde a tím pádem i jejich zájmy. Podívejme se na to spíš tak, že je zázrakem existence těchto subkultur v tom rozsahu v jakém dnes vůbec jsou. Není to tedy jen otázka poslední dekády, ale jde o dlouhodobý trend. Toto se přece nakonec týká veškeré živě hrané muziky a s ní spojených aktivit. Mladí lidé jsou dnes v zajetí všech těch technických vymožeností jež jmenuješ. Ono jim to sice umožňuje spoustu jiného, ale daleko více jim to v životě bere - tedy dle názoru mne šedesátníka.

Kozel / Thalidomide

Ahoj, nesnadné otázky kladeš. O tom vycházejí celé knihy a pojednání. Zkusím jen telegraficky. Tahle anketa (díky za ní!), si už ve svém základu i v zásadě sama odpovídá. Trendy v kultuře se sice mění, ale ano, v konečném důsledku jsou tzv. sociální sítě (jaký to eufemismus pro turbokapitalistickou a autoritářskou metlu lidstva) zodpovědné, kromě jiného i za zmrtvění městských, lokálních, potažmo celosvětových (kontra)kulturních proudů. Ovšem pozor, samy o sobě by na to přesto nestačily, nebýt "lidské" lenosti (všimněte si že je na prvním místě), tuposti a stádnosti. To jsou tři soupeři, které ostrůvky pozitivní deviace nikdy nemohou porazit, ale mohou se o to stále pokoušet. A to je ta rozdílová, klíčová činnost, kde je na vás, čím jí učiníte náplň. Mně je kupříkladu vlastně jedno jestli je scéně a (kontra)kultuře v průměru třináct nebo sedmdesát tři, nebo jestli se její potenciální konzumenti dobrovolně podvolují brainrottingu nebo brainwashingu a na základě toho seděj ustrašeně doma; jádro socializace, rezistence a networkingu zabít nelze. A pokud k tomu chcete být náhodou soundtrackem, ano, je to čím dál těžší, musíte být dobří, komunikativní, zábavní, odolní, političtí, výtvarní a hlavně, relevantní. Otázka, lze to dělat poctivě a svědomitě jinak, i když na vás ve zkušebně kouká jeden člověk? Rather.... taqwacore then mediocore. Příhoda s ponaučením na závěr. Starší půlka kapely naprosto pohrdá "sociálními" médii a je připravena nést riziko autentické "neviditelnosti", avšak čistoty, mladší polovina si to bez nich ne zcela dokáže představit, byť jsou obřími kritiky tech bros. atd. Co zvítězí? Vnitropodnikové autoritářství, nebo pluralitní demokracie? V konečném zúčtování pouze většinový BOJKOT. Znič, co tě může zničit. Díky za prostor.

Karol / 29. August

Je to tak, ako píšeš. Aj keď v Bratislave sa stále častejšie objavujú na koncertoch partičky od pätnástich do osemnástich a v poslednom čase sa mi zdá, že ich je stale viac. Ale nie som si istý, či to je chyba len tých mladých, socialných sieti a moderného sveta. Kapely stratili, asi aj vekom svojich členov, trochu zo svojej údernosti, a samozrejme aj tie čo majú čo povedať, hovoria predsa len iným jazykom ako je jazyk mladých. A to naozaj nemyslím tie kapely čo si idu stále pivo, holky a rock'n'roll, to je ináč veľmi smiesne, keď toto zo seba dávajú ľudia okolo päťdesiatky. Takze tí mladí, ktorých baví hudba a majú nejaký názor na svet a revoltu v sebe, pozerajú na iných interpretov. A ti sa stavajú punkom súčasnosti (Kneecap, Berlin Manson u nás nebo Bob Vylan). A k tej Ázii, tam ma to aj osobne prekvapilo, ale tam je to veľmi politické, napríklad v Indonézii, kde tie punkové a oi! kapely sú naozaj hlasom protestu.

Martin / Jet8

Jo, vesměs souhlasíme, scéna stárne a my s ní. Po covidu sem začaly jezdit v mnohem větší míře velké kapely světového formátu a na takový koncert můžeš jít v podstatě každý týden. Tím se ta scéna vyčerpává. Může to být jeden z těch důvodů, na druhou stranu punk furt žije, jen má jinou formu. Mladý lidi furt choděj na koncerty, jen se chtějí definovat se "svojí" scénou. Stejně jako pro mě byli v devadesátkách Sex Pistols starý legendy, který jsem si rád občas pustil, tak jsem si ale chtěl jít svojí vlastní cestou a zajímaly mě víc současný mladý kapely. A to se asi děje i teď. Mladý lidi na undergroundový akce choděj, jen se to přesunulo k trošku jiným žánrům. Z naší zkušenosti se to ale liší i město od města, občas jsme příjemně překvapení. Je potřeba generace propojovat. O sociálních sítích si myslíme svoje, ale neobejdou se bez nich ani ty největší punkový kapely současnosti. Doba plakátů už je sice dávno pryč, ale je pravda, že díky negativnímu dopadu socek na celou společnost se jejich doba snad zase vrátí. Je to na každém z nás!

Bart / Proti směru

Osobně to vnímám jako přirozený vývoj. Tak jak se mění doba a svět kolem nás, mění se i punk, oi! a hardcore. To, že je méně lidí a scéna stárne je logické a popravdě mi až tak nevadí že se oi!, punk a HC stáva opět undergroundem, tak jak tomu bylo v počátcích. Každá generace má svou revoltu a je skvělé, že tahle subkultura obstála v čase a je stále aktivní. Když jsem byl před pár lety v Londýně na The Damned, byl jsem tam v 41 letech jeden z nejmladších a nebylo problém vidět skins a punks, kteří měli přes 70 let. O to víc si vážím každého mladého člověka, kterého punkrock chytne za srdce a nepodlehne trendům doby. Socialní sítě a rozškatulkování má negativní dopad na scénu a to ve smyslu, že dřív být punkerem, skinheadem chtělo mít koule na to postavit se většinové společnosti. Každodenní šarvátky s nácky atd., jsou toho důkazem. Dnes je za monitorem každý hrdina a každý snadno může sdělit svůj názor a může také snadno pomluvit, urazit a ublížit, aniž by došlo k očnímu, či jinému kontaktu. Dnes můžeš být punkerem, oi!, či HC za pět minut, stačí si pres eshop objednat oblečení a veškeré info ti přesně dohledá chat gpt. Rád vzpomínám na dobu, kdy jsme každou informaci, nebo hudbu hltali a těžko se k ní dostávali. Víc jsme si všeho vážili. Pokrok nezastavíš a tak jsem rád, že je tu pořád skvělá parta, která společně stárne a kde se čas od času objeví mladá krev.

Honza / Štamgasti

Ahoj, samozřejmě máš z velké části pravdu. Když budu mluvit za sebe, tak od doby, kdy jsem začal objevovat první punkový a oi! nahrávky, stejně jako i třeba metalové, což je někdy kolem roku 1993-94 se změnilo spousta věcí. A je to prostě a jednoduše vývoj. Dřív nebyl internet, telefony, s tím žádné sociální sítě a stejně všechny komunity fungovaly. Taky to byla doba porevoluční euforie, všechno bylo nový. Dýchal si nasával to. Kapel bylo hodně, ale taky spoustu s jepičím životem. Ty, co hrají dodnes jsou kultovní. Nicméně bych to neviděl tak černě. Myslím, že kdyby dnešní možnosti byly i před těmi třeba třiceti lety, využívaly by je lidi taky. On celkovej trend je dnes u mladé generace jinej. Nejde jen o sublkultury. Ty sociální sítě poměrně dost desocializují. Je to pro dnešní puberťáky jednodušší způsob komunikace. Nemají tak potřebu se slejzat v klubech, nebo hospodách. Z mainstreamové hudby se vytratila, jak to říct - hudba, opravdovost? Z TV zmizely hudební pořady, pitomý Eso a podobně. Ale zase, nedá se to globalizovat na všechny. Je pravda, že kamkoliv jedeme hrát, potkáváme cca zhruba stejně starý (vintage) lidi jako my. Ale víme i o mladší generaci. U nás v Brně se vylíhla parta okolo kapely Septum Šejdrem. Když jsme se potkali, bylo jim nějakých 15-16 let. Uplnej zázrak! A jsou strašně akční, mají kolem sebe podobně starý kámoše, kteří mají další kapely a co tak pozoruju jejich koncerty po Čechách i Slovensku, často hrajou s podobně mladýma pubošema, což je prostě super! Snažíme se je brát na koncerty, když je možnost, držíme tomu palce. Tik Tok třeba jde mimo mě osobně. Taky už "neumím všechno", ale kdo ví. Kdyby existoval v roce 1977, myslíš, že by tam třeba The Clash nebyli, těžko říct? Jde asi o obsah, ne o platformu. Za nás byly DIY ziny, byla jich naštěstí tuna. Ale kdyby se stejný obsah dal přenést v době zinové na Tik Tok, třeba by tam i byl. Ale můžu se plést. Uzavřel bych to bonmotem od The Fialky: "Každá generace má právo na svý Stouny."

Datra / Rozpor

Punk ako hudobný žáner má päťdesiat rokov, je za zenitom a je to hudba starších ľudí. Navyše je ešte aj väčšinou obsahovo dosť irelevantný a skostnatelý. To, že už toľko neoslovuje mladých je úplne normálne a prirodzené. Bolo by divné a nezdravé keby tomu bolo naopak. Je to prirodzený vývoj ako s každým žánrom. Neviem, či sa niekam presťahoval, lebo ma to ako "zakoreneného západného egocentrika" ani nezaujíma :-D Každopádne "Keep calm - Punk's not dead, vy volové!"

Trojka / DIY Pilsen Gigs, RAW Zine, ex-Vzteklec

Zdar, tady Trojka. Vím, že lehce jsme takhle debatovali již na koncertě v Panterovi. Nicméně tohle téma o "přestárlosti scény" je na přetřesu již nějaký ten pátek, bylo již leccos napsáno a taky jsem i něco vyslechl od různých lidí. Tahle otázka mě vlastně taky zajímá, ale na druhou stranu mám pocit, že se v tom my "pamětníci" utvrzujeme, že to tak je a možná chceme takhle remcat, že dřív ta tráva byla na koncertech přece jenom o něco zelenější. Já jsem začal chodit na koncerty asi před dvaceti lety a to už kurva nějakýho piva v knajpě proteklo a ta dnešní doba je prostě jinde, co platilo dřív, už prostě neplatí. V prvním čísle Trhaviny vyšla anketa "Hardcore nad 30", bavilo mě to číst, ale taky mi nepřišlo, že by to v tom srovnání bylo o tolik horší, protože já to předtím třeba nezažil, bylo to prostě jiné, úměrně době. Také si vybavuji zajímavý rozhovor s kamarádem Erikem, který je o něco starší, než já a psal článek ke mně do zinu o Plzeňském aktivismu. Když mi o tom před pár lety povídal, moc jsem tomu nerozuměl, ale teď už to naprosto chápu. Jde o to, že mladí punkáči se nemají kde potkávat s těma staršíma a obráceně, z toho vyplývá, že mladý nemají představu o tom co bylo před tím, protože ty starý jim to nemají kde říct a ze stejného důvodu si ty staří punkáči myslí, že to stojí za hovno, protože prostě nemají přehled o tom, že se něco aktuálně děje. S přibývajícím věkem totiž může přijít rodina, odklon jiným směrem, vyhoření apod. Netvrdím, že tohle musí být pravidlo, ale mám pocit, že se to děje a pokud ne, tak alespoň myšlenka je to zajímavá.

Dalším takovým zamyšlením by bylo zda tahle "naše scéna" je pro mladé lidi zajímavá, proč by to někoho mělo vlastně v roce 2026 bavit, co může "scéna" nabídnout? Nejsme přes hlásanou otevřenost všemu až moc zakonzervování a pro mladší generaci lehce vyprázdnění? Hodnoty, které zajímají nás, nemusí zajímat mladé? Na druhou stranu nemyslím si, že je úplně tak zle, například kluci v Plzni kolem Toutatis crew, kapely Hyacinth, LiliXElbe nebo nově Blisterer, jsou dost možná nejlepší kapely, které tady v Plzni byly a jsou to pořád mladý kluci. Myslím, že zrovna v Americe je ta scéna celkem zdravá, co se týče věku nebo respektive, záleží na lokaci a na aktuální vlně, která je zrovna trendy. Další zásadní bod by mohl být, jakási roztříštěnost scény. Dřív si pamatuji, že nebylo tolik koncertů a chodili jsme na kde co, hlavně, že je večírek a můžeme dělat bordel. Teď se spíš probíráš kam jít, víc si vybíráš a také neustálý boj s časem, kterého moc není. Nedílnou součástí "scény" býval vždy alkohol a bujaré večírky. Je ještě v dnešní době pro někoho zajímavé jít se vykropit na koncert a druhý den být jako zombie? Jasně, existuje sXe, ale víš jak to myslím, teď se daleko víc hledí na zdraví životní styl atd. Nová doba přináší nové možnosti a to jsme ještě nenakousli sociální sítě, ale o tom jindy. Nicméně si říkám jestli je přínosné se ankety účastnit, protože ono dost možná to takhle není, jen na to koukáme špatnou optikou nebo chodíme na špatné koncerty, kdo ví?

Asta / DIY Pilsen Gigs, Sarayevo, ex-Kawakamiho rýže zine, ex-Vzteklec

Ahoj, díky za otázku, téma aktuální, i když tisíckrát omílané. Je pravda, že už třeba v roce 2015, když jsme jezdili na Ostrovy, jsme tam byli na akcích nejmladší punx (bylo mi lehce před třicítkou), jakoby kolébka punku tenkrát naprosto vyhořela. Situace ale hodně záleží na místním kontextu. Nové kapely vznikají, hrají třeba méně/více extrémní styly, ale stále punk. Taky nutno říct, co to ten punk je, co je ta scéna, někam chodíme my a někam jinam chodí posluchačstvo E!E, kde bude věkovej průměr například dvacet let. Ty geneze jsou pak různý, lidi toho nechaj nebo jsou líný, opustí je taková ta adolescentní revolta. Naprosto běžný a normální. Ty časy, o kterých píšeš jsou ale asi opravdu pryč, čest výjimkám. Přelévají se různé trendy, vytrácí se politika a množí se pokusy uchopit další a další hudební styly. Velmi aktivní jsou mladší ročníky například v grindcore, power violence, což jsou styly, které mají výchozí bod v metalu a punku a dávno ho překonaly. Jsem za ně rád, i když mě sere, že je dnes často důležitější forma (rychle a technicky zahrát blastbeat!), než obsah. Punk, ska, hardcore a další styly jsou také stále velmi alternativními žánry, vždycky byly na okraji a patří tam! I když třeba dříve táhly více lidí, vždycky jsme byli menšinou, nechtěli jsme být většinou! I přesto tahle "free" menšina až velmi často sklouzávala k exkluzivitě: punkáčstvo se povyšovalo nad zlatou mládež, hardcore kids zase pičovali na lidi, co žrali maso a nebo chlastali! Tahle určitá forma exkluzivity, nebojím se říct až povyšování, způsobovala rovněž uzavření týhle scény lidem z vnějšku, spolu s tím, že to je vlastně underground, neměla možnost oslovit v posledních letech mladší lidi a neměla dokonce možnost ani nic nového nabídnout. Z punku ale nevymizely jenom mladší ročníky, odešlo i spousta kamarádů a kamarádek, který s náma vyrůstali. Někteří a některé se dokonce vybarvili a jsou z nich otevření rasisti, politici, nebo prostě jen fotři a matky. Tím do jisté míry vymizely i aktivistický myšlenky, byť mnoho z nich hraje třeba v kapele, nijak se nevymezuje. Z druhý strany se ale taky zdá, že kdo dneska dělá nějakou formu aktivismu v tzv. punkový scéně je rovněž často terčem posměchu i uvnitř týhle scény. Terčem "starejch" dinosaurů, kteří ví, o čem je život, o čem je svět a vysmívají se problémům současný doby i problémům mládeže. Okrajem jen shrnu například duševní zdraví, sexualita, chudoba, bydlení v hajzlu apod. tohle jsou prostě relevantní témata. Je mi z těhle idiotů, kteří bagatelizujou problémy mladejch a problémy dnešní společnosti na pouhé: "INSTAGRAM je sračka, mladý nic o světě neví, my víme a oni jen tuší, nic není černobílý", vlastně smutno. Pokud jsi vyhořel táhni hrát vyumělkovanej metal, vole! Obdobně je to také v diskuzích a aktivitách ve virtuálním světě, o tom ale není tahle otázka. A tak tenhle rozklad spolu se stárnutím hudebního stylu, populace (demografie je zmrd!), změnou diskurzů a rétoriky podle mě stojí za tím, proč tady nová mladá punková scéna téměř není (opět čest výjimkám, např. kapela FOSGEN, ANTISTRESS, z jiného sudku třeba VČERA BYLO POZDĚ apod.). Ale není tak špatně, stále tu něco zůstává. To, co to všechno za mě drží pohromadě je agresivní a nasraná hudba, přátelství a touha po (sociální) spravedlnosti. Tohle může bejt pro lidi z venku dost náročný. 

Ne každej miluje agresivní, hlasitou hudbu, divný zjevy, číra, alkohol, drogy. Hodně mladších ročníků je dneska aktivních, nesou témata sociální, nebo třeba klimatický spravedlnosti, vymezují se proti politice, demonstrují za práva menšin, nebo utlačovaných skupin, bojují proti kožešinovým farmám. Dělaj to, co dřív punx! Nemají ale potřebu se zařadit do nějaké subkultury. Tohle je pro mládež, podle mě taky ten důvod: "Jsem víc individualistickej, nepotřebuju někam patřit!" Nakonec nositelem revolučních myšlenek dneska nejsou subkultury, ale zejména sdílenej virtuální prostor! Dobrý sluha zlý pán. V tomhle prostoru ve kterým chtě nechtě fungujeme už vlastně skoro všichni se utváří i myšlenky, diskurzy, sounáležitost. Pak stačí jít ven jednou za měsíc, potkat se, pomilovat, poklábosit a zase zalézt. Nemusíš číst ziny, mluvit s lidma, chodit na koncerty. Vše máš na dosah, sere Tě to? Dělej to jinak, stejně je to vždycky jenom na nás! Mladý za to nemůžou, prostě to je doba. Odpověď na poslední část otázky. Tvoje úvaha je tady dost zkratkovitá (sorry!), je taková evolucionistická, jakoby říkáš: "Tam v Orientu jsou ještě pravý punx a revoluce na denním pořádku a my jsme už tuhle fázi přešli a vyhořeli." Myslim si, že jinde ve světě punk žije svým vlastním životem, máme různé kulturní kontexty, všude se vymezujem, ale asi jinak radikálně. Např. punx v jižní, nebo střední Americe, nebo v jihovýchodní Asii vydávají skvělý desky, jsou živelný, divoký, po ulici běhá desítky lidí s číry, žijí na squatech, bojují s lokální administrativou, nemají co žrát v takových podmínkách ti nezbývá víc, než přitvrdit, žít to naplno! Je tam i jistej nádech toho nihilismu, podobně jako u nás v 80. letech. I tihle lidé migrujou a dostávají do Evropy tuhle určitou živelnost! Často se usadí např. ve Španělsku nebo Německu, dělaj ziny (např. PAPERCORE), jezdí po akcích v Evropě. Takovej meeting point je třeba IZERO HARDCORE FEST. Tam jsem neměl nikdy pocit, že "vymíráme". Jasně, že v Evropě, kde máš všechno na talíři, to tak prostě není, nechcípáme hlady, není tu absolutní extrémní chudoba, ale přesto jsou tu "naše krize", "naše problémy" – drahý bydlení, komercionalizace medií, monetizace revolty, apod. Vidím lidi, co proti tomu bojujou, ale ne pod vlajkou punku, no. A co dělají čeští punx? Jedni poslouchají VISION DAYS, lejou a fuck off všechno (odkaz právě těch 80. let) a druzí láteří, že tu není žádná mladá krev! Každýho volba.... Díky za prostor!

Darrel / Brigata Vendeta, ex-Harrington Saints (USA)

Myslím, že jsi vystihl spoustu podstatných věcí a ano, scéna určitě stárne. Řekl bych, že většina dnešních kapel jsou většinou třicátníci, čtyřicátníci a teď asi mluvíš s jedním z těch nejstarších, když nepočítám pár starých britských kapel. Každopádně si myslím, že je to kombinace mnoha faktorů. Dnešní mládež má mnohem víc možností, čemu se věnovat ať už si o tom, čemu se věnují myslíme cokoliv. Děje se toho strašně moc. Jsou prostě takový víc "hybridní", zajímají se o spoustu různých věcí, nejsou to jen punkeři, skinheadi nebo hardcore kids. Chodí třeba na úplně jiné koncerty, což nám může třeba znít divně ale podle mě je to prostě způsob, jakým to dnes chodí. Další věc je, že punk už možná dávno nepůsobí tak "cool", rebelsky nebo dokonce "nebezpečně přitažlivě". Víš co, když do toho člověk poprvé proniká, má to v sobě něco trochu "děsivého" a přitažlivého zároveň ale dnes to mladým může připadat spíš trapné nebo nezajímavé. A na druhé straně tu máš třeba oi! nebo skinheadskou scénu, kde většina mladých už vůbec netuší. Všechno, co o tom ví, je z televize a tam je to skoro vždycky zobrazené negativně. Tak proč by se chtěli přidávat k něčemu takovému? A pokud si o tom opravdu myslí to, co vidí v médiích, tak je vlastně dobře, že se nechtějí přidávat k žádným tupým a násilným boneheadům. Navíc u skinheads je to vidět nejméně, že by se k nim dnešní kids přidávali. Není to prostě jednoduchý, taky si myslím, že pro dnešní mládež je svět díky sociálním sítím až moc zjednodušený, nemusí chodit někam hledat kapely nebo se hrabat po obchodech v deskách ani objevovat scény, které by je zaujali, všechno mají na dosah ruky online.

Takže ano, je to kombinace několika faktorů. Na západě, konkrétně tady v Severní Americe, je to, jak stárnutí scény ale možná i fakt, že dnešní mládež nemá tak rebelského ducha, nebo možná jejich pojetí rebelství už nepotřebuje žádné škatulky a uniformy. Navíc mám pocit, že pokud se dnes nějací mladí přece jenom zapojují, často k tomu přišli přes rodiče nebo nějakého strýce, který je do toho zasvětil. Dnes mají prostě tolik jiných možností čemu všemu se věnovat. A hlavně nemůžu opomenout hip hop, který je po celém světě dominantním žánrem číslo jedna. A nakonec ještě k tvojí poznámce, že jde v podstatě o geosociální proměnu. Mám pocit, že právě v těch rozvojových zemích ten ethos punku rezonuje mnohem víc. Je tam mnohem víc mladých z dělnické třídy, která si je svého sociálního postavení vědoma. Naopak na západě se spousta mladých za working class ani nepovažují, i když do této třídy patří nebo jsou opravdu chudí ale tak nějak doufají, že jednou zbohatnou. Právě v těch rozvojových zemích pořád nevymizela nějaká hrdost na dělnickou třídu a její tradice a rezonují tam antiautoritářské postoje, takže ta subkultura, které jsme součástí je místním přirozeně daleko bližší. Naopak v Evropě nebo Severní Americe je to jinak, čas subkultur je dávno za zenitem, protože se změnil i pohled dnešní generace, který je úplně jiný, než u té předchozí. Co dodat, je to dobrá otázka, každopádně žádné nové mládežnické hnutí na obzoru nevidím ale co není, může být. Nicméně musím dodat, že např. scéna v Los Angeles je mnohem mladší, než ve spousty jiných městech USA a tvoří jí hlavně latinos, jelikož je tam velká dělnická a latino komunita. A to je podle mě důvod, proč L.A., latinská Amerika, jihovýchodní Asie a podobná místa představují budoucnost.

Krzychu / Skorupa (Polsko)

O tomhle můžu mluvit jen z perspektivy Polska, protože většinu koncertů, co jsem odehrál a zažil se odehrálo tady v Polsku. Jsem součástí punkové scény od 90. let, takže jsem viděl už hodně věcí a zažil jak dobré, tak i horší časy naší scény. Na rovinu - posledních deset let patřilo právě k těm horším, možná kvůli většímu vlivu internetu, možná kvůli odlišné kultuře dnešní mládeže, nevím. Jak sám poukazuješ, na koncertech potkáváme hlavně starší punks a kámoše, což mě také přinutilo přemýšlet a dospěl sem k závěru - smířit se s tím, možná je to konec subkultur, tak jak je známe. Dnešní mladí lidé se už asi nepotřebují vymezovat jako punker, metalista atd. a nechtějí chodit na koncerty ani zakládat vlastní kapely. Ale přece jenom vidím určité světlo na konci tunelu. Minulý rok byl o něco lepší, na koncertech jsem začal vídat čím dál tím víc mladých lidí, většině z nich ani nebylo ještě osmnáct. Všímám si toho jak u nás ve městě, tak i jinde, poslouchají staré kapely, zkoušejí zakládat vlastní kapely a díky tomu je i o něco lepší návštěvnost na koncertech. Dokonce jsem si všiml, že skoro každý punkový koncert má levnější vstup pro mládež, tak doufejme, že teď příjdou pro punkrock lepší časy. My jen můžeme pokračovat v hraní a ukazovat těm mladým jak na to, mluvit s nimi a pomáhat jim s čímkoliv budou chtít. Zbytek už nezáleží na nás.

Marcos / Aggrotoxico (Brazílie)

Já si myslím, že jde hlavně o lokální problém. V některých scénách je patrná větší obměna, zatímco v jiných je znát stárnutí a jsou zaseklé v minulosti. To může mít několik různých vysvětlení a těžko dospět k jednoznačnému závěru. Jedna z hypotéz se týká samotného stárnutí rocku jako takového, který je kulturní scénou zahrnující různé subkultury. Vem si, že ubývá i velkých rockových kapel, protože mladí lidé se dnes zapojují do jiných kultur a aktivit, včetně těch online, což je faktor, který oslabil mezilidské vztahy. Dalším faktorem je klasická cykličnost. Subkultury vždy procházely svými vzestupy a pády, obdobími koncertů a aktivit s malým publikem a pak se najednou objevil nějaký impuls, který je znovu oživil, např. vznik nového subžánru nebo vlna nových kapel. Stručně řečeno, subkultury nikdy nezmizí, odolaly zkoužce času a jsem si jistý, že znovu porostou i přes změny, které přinesla digitální revoluce.

Bluekilla po letech představí nový materiál

Jedna ze zásadních kapel německého ska třetí vlny, mnichovští Bluekilla letos slaví čtyřicet let od svého založení, ke kterému si připravili dlouho očekávanou novinku. Od posledního alba "Never Was a Ska Band" z roku 2011 uplynulo dlouhých čtrnáct let, které byly konečně prolomeny až v letošním roce, kdy kapela oznámila, že se chystá nový materiál. Novinka - EP "They Call it Ska", které můžeme stejně tak považovat za minialbum, jelikož se na něm objeví celkem osm tracků, mezi které budou patřit i covery "Pogo in Togo" od německých United Balls, "Staring at the Rude Boys" od The Ruts, kde se jako host předvede Dr. Ring Ding se svým toastingem a nebo "Here I Come" od Barringtona Levyho, vyjde na začátku prosince. Dále tu najdete to, co dělá Bluekilla nejlépe - tradiční ska třetí vlny v podobě singlů jako jsou např. "The Big Red Kangaroo" nebo "Zeit unseres Lebens", kde se snoubí new wave a skinhead reggae. Jak je vidět novinka "They Call it Ska" nabídne jak tradiční sound tak i zajímavé kombinace, které osvěží poslední roky tak trochu pokulhávající žánr. Předprodej je již spuštěn, nicméně oficiální datum vydání je stanoveno na 5. prosince, zatím je k dispozici malá ochutnávka v podobě tracku "Pogo in Togo" na jejich bandcamp profilu zde.

Rudeboy Polka po 24 letech poprvé na vinylu!

The Chancers jsou sice už od roku 2018 minulostí ale jejich dozvuky rezonují do dnešních dnů, až tak hlubokou stopu zanechala na domácí scéně tato česko-britská 2tone kapela, která ve své době patřila ke špičce domácího ska. Počátky The Chancers sahají do roku 1998, kdy se v pražské British Council potkali tři učitelé angličtiny, nepřehlédnutelný "nejmenší skinhead na světě" Simon "Ruffskank" Francis, Stephen Elder a Marco McKee, kteří se rozhodli založit v Praze ska kapelu. Potom co se jim podařilo sehnat bubeníka, bylo jádro kapely na světě, krátce na to přicházejí další hudebníci a postupně i první koncert, který se odehrál 4. května 1999, kde jinde, než na strahovské Sedmičce. V roce 2001 vychází jejich první album, dnes už legendární deska domácího ska - "Rudeboy Polka", kterou si vydali vlastním nákladem. Od té doby uplynulo již dlouhých 24 let, dnes se toto legendární 2tone album vrací zpět a to díky práci pražského labelu Knockout Booking & Records, kteří se postarali o jeho reedici v podobě klasického vinylu. Deska vychází v nákladu 250 ks v remasterované verzi z roku 2025, uvnitř najdete kromě krásného zeleného LP i foto přílohu. Deska je k dostání za 450 kč na stránkách KBR zde. Takže pokud jste nostalgici a toužíte mít ve své fonotéce kus historie českého ska, koupě druhého vydání Rudeboy Polky je trefou do černého!

Squateři, feťáci, anarchisti

Je to víc jak šest let od vyklizení pražského squatu Klinika, který byl zatím poseldním pokusem o vytvoření autonomního centra, kterých je na západ od nás přece jenom o něco víc a i jejich životnost je delší, než u nás. Přesto jak je vidět snaha o vytvoření dalšího podobného prostoru je stále živá. Jak jste jistě zaznamenali na konci května byl vyklizen ještě ne zcela rozjetý squat v Praze v Papírenské ulici, který měl být po letech dalším pokusem o navázání na Kliniku. Nechci tady rozebírat zda byl postup policie adekvátní, či nikoliv v konzervativním českém prostředí to už asi lepší nebude. Přece jenom pro fízly a většinovou společnost jsou squateři/anarchisté "banda feťáků, nemakačenků a bolševiků", co sní o rozvratu systému a všechno by lidem nejradši vzali", čili šanci si bouchnout nebo povláčet po zemi nějakou tu "zfetovanou levotu" si nenechá žádný robocop ujít. A právě nad tímto pohledem bych se chtěl pozastavit, protože jak je vidět za těch 35 let se toho v myslích lidí opravdu moc nezměnilo. Díky facebooku jsem měl samozřejmě možnost sledovat dění ze zásahu online ale co mě přimělo k zamyšlení, byly komentáře pod příspěvky, které ve velké většině měli jeden společný jmenovatel - a to narušení soukromého majetku a naprosto slepou oddanost jeho nedotknutelnosti i přesto, že v minulosti šlo paradoxně o státní majetek, jako např. v případě squatů Milada a legendární Ladronky. V případě Papírenské šlo o majetek obchodní korporace Lidl, která je stejně tak anonymní entitou tvořenou zás(tupci) v oblecích, zrovna tak jako stát. Tady přece nejde o narušení soukromého majetku ve smyslu nabourání se do fungujícího objektu, který někdo využívá ať už k bydlení nebo podnikání, to nikdy cílem squaterů nebylo a přesto většina komentujících se ohání argumenty typu: "jak by se vám líbilo, kdyby vám do domu vlezla banda lidí a vaší nemovitost si zabrala?" nebo "proč si nevemou hypotéku nebo nepronajmou nějaký prostor?". Pokud by nájmy a hypotéky byly tak dostupné, tak by asi nebyl problém že? Navíc trh nikdy takovým projektům jako jsou hudební kluby a komunitní centra, nakloněn nebyl. Nechci teď rozebírat jestli je taktika squaterů v našem právním prostředí efektivní, nebo jeslti by nebylo lepší pro zachování životnosti daného prostoru, přistoupit k určitému kompromisu s majitelem nemovitosti. Spíš se chci zamyslet nad tím proč je squating majoritou vnímán stále tak negativně i po letech, kdy se ukázalo především na příkladu Kliniky, že nejde o doupě plné nemakačenků a feťáků ale o fungující komunitní bezpečný kulturní prostor, který si v případě Kliniky oblíbily i maminky s dětmi, pro které tu byl vytvářen program. Klinika vůbec dokázala vykročit ze subkulturního ghetta a otevřít se širší společnosti. Jenže jak jsem si všiml na základě mé výměny názorů pod příspěvky týkající se Papírenské, velká většina lidí nemá vůbec ponětí o čem squat vlastně je. Valná většina komentujících má představu o squatu jako snaze vyhnout se chození do práce, či povinnosti platit nájem, ty tupější přidají ještě něco o smažkách, což je opravdu k smíchu, když mnoho z těch, kdo daný barák obývají nebo se na jeho chodu podílí, chodí do práce, protože na squating na rozdíl od tepelných čerpadel žádné dotace stát nedává a aktivní narkomani jsou z baráku vyhozeni hned na začátku. V tomto kontextu mě pobavilo, když jsem na facebooku narazil na profi fotky ze slovinského squatu Metelkova v Lublani, o kterém se v příspěvku jako o squatu přímo nepsalo, nicméně většina z komentujících se nad Metelkovou rozplívala, jako nad opravdu zajímavým a krásným uměleckým místem. Nemohl jsem si to odpustit a komentující upozornit na to, že je sice hezké, že z toho mají všichni brady dole ale, že jde vlastně o squat, každopádně pokud se o něco podobného pokusí někdo v Čechách, hned se spustí vlna moralizování za narušení posvátného soukromého majetku, který patří státu nebo obchodnímu řetězci a snůžka nadávek do fetek a nemakačenků apod. To co nedokážu pochopit je, proč lidem tak strašně záleží na nevyužitém a chátrajícím majetku státu, nebo tak neosobní a člověku vzdálené právní formě, jakou je nadnárodní obchodní řetězec. 

Dokázal bych ještě "pochopit", že někdo může cítit empatii s majitelem nemovitosti, který je fyzickou osobou ale ta slepota většiny komentujících hájící právo Lidlu na barák, který nijak nevyužívá a hajení něčeho tak neosobního jako je obchodní korporát, mě opravdu překvapovala. Pomalu jak kdyby šlo o nabourání se do soukromého domu, kde bydlí mladá rodina s dětmi, kterou zlí squateři vyhodili na ulici. Zajímavé ale je, že pokud stát např. při stavbě dálnice vyvlastní pozemky, či nemovitost (byť za finanční kompenzaci), žádná vlna morální paniky se většinou nezvedne. Kde jsou najednou všichni ti ochránci soukromého majetku? Přitom jde z pohledu státu o realizování věřejného zájmu, kterému musí ustoupit zájem soukromý, který představuje pozemek nebo nemovitost. Proč je potom tedy tak těžké pochopit, že založení squatu v podstatě představuje to samé. Tržní logika není nakloněna místům pro alternativní kulturu, přesto tu také existuje poptávka po takových místech. Ano asi není tak velká jako u příkladu dálnice a možná by nebylo na škodu přistoupit k určité dohodě s majitelem i na finančním základě, aby takový prostor mohl fungovat déle, než jen pár měsíců či let ale to tu řešit nechci. Chci se zamyslet nad tím, co lidi tolik pobuřuje nad tím, když se někdo snaží vdechnout život domu, který leží ladem a navíc ještě patří státu či nějaké korporaci ale pokud si např. miliardářka Tykačová koupí celé patro v bytovém domě v centru Prahy a přetvoří ho na Airbnb hotel, který nejenže ničí díky náporu turistů život posledním starousedlíkům a žene ceny bydlení nahoru ale zabírá i místo k bydlení pro místní. To lidem jaksi nevadí, i když to má negativní dopad na ně samotné (na rozdíl od squatu), proti tomu se žádná morální odsuzující panika většinou nezvedne. Spekulanti s nemovitostmi jsou pro ně sebemrskačsky akceptovatelnější, než pár mladých lidí, kteří chtějí vdechnout život starému nevyužitému domu, čímž nikomu neškodí. Toto prostě nedokážu pochopit, tu naprostou oddanost mantinelům systému a jeho logice. Oni to nazývají krádeží a vloupáním ale není stejně tak příklad Tykačové také takovou nepřímou krádeží, protože její snaha se dál obohatit, je na úkor toho, že obyčejní lidé jsou připraveni o dostupnost bydlení? Stejně tak i v tomto případě by měl být veřejný zájem (bydlení) nadřazen nad tím soukromým (zisk). Říkám si, jestli toto slepé hájení soukromého vlastnictví a tak těžce negativní postoj české společnosti proti squatingu, není jen výsledkem kolektivních traumat z naší vlastní historie, kdy komunisti zabírali majetky plošně a všem, protože na západ od nás takovou averzi nevidím. Na druhou stranu v našem středoevropském postkomunistickém prostoru si nedokážeme představit zrcadlový scénař, kdy např. zahraniční agrární korporace vlastní 90% půdy ve vaší zemi a většina místních, jsou díky tomu bezzemci, kteří navíc musí pracovat na plantážích oné společnosti, tak jak tomu bylo v mnoha latinskoamerických zemích. V tomto případě nikdo vyvlastnění pozemků této korporace negativně nevnímá a její právo na soukromý majetek nehájí, protože je proti zájmům většiny obyvatel a paradoxně proti jejich vlastnímu soukromému nároku na půdu. Chci tím poukázat na to, že ne vždy je soukromé vlastnictví (hlavně to korporátní) bez dopadu na potřeby majority. 

Ano asi se to nedá srovnávat s případem Papírenské, protože tady nejde o zájem majority ale pořád je to, byť minoritním, zájmem veřejným a komunitním. Navíc vždy jde o budovu chátrající, stojící ladem, nikomu reálně žádná škoda nevzniká, naopak stav nemovitosti se do určité míry, díky úpravám squaterů zlepší nebo se chátrání alespoň zakonzervuje. Přesto se vždy 99% v myšlení svázané úzkoprsé české společnosti postaví proti, dokonce i na stranu obchodního řetězce! Přitom určitá forma squatingu tu byla už před listopadem 1989, kdy máničky a mládež z undergroundu utíkali před bolševickým režimem na venkov, kde obsazovali opuštěné usedlosti a chalupy, kde žili společně jako komunita (viz. kniha "Baráky - souostroví svobody" od Jiřího Kostůra & Františka "Čuňase" Stárka). Takže by nemuselo jít pouze o generační nepochopení. Tak proč je tu stále taková averze, když dnešní mládeži jde v podstatě také o útěk před systémem, rozdíl je jen ten, že chtějí utéct před tlakem dnešního pokřiveného turbokapitalismu, který se na ně valí prostřednictvím mobilů, sociálních sítí a influencerů, kteří jsou jen chodící reklamou, či raperů v drahých autech, rozhazující bankovky, rapující o tom, že vydělávat hromadu peněz je cestou ke svobodě. Tyto novodobé "vzory" škodí dnešním mladým daleko více, než lehké překročení "zákona", které je s pohledu systému se squatingem spojeno. Problém je podle mě také v tom, že majoritní společnost nedokáže uvažovat mimo mantinely vymezené systémem, pravidla jsou podle nich přirozená a neměnná a pokud se je někdo snaží překračovat, vyvolává to nepochopení a odpor, protože: "My je taky musíme dodržovat!". Přitom pokud se podíváme do historie naší společnosti, nevedlo právě porušování pravidel a zpochybňování řádu k větší svobodě? Kdyby jsme vše brali jako přirozený a neměnný řád, tak stále žijeme ve feudalismu. Kdyby porobený nevolník nezačal zpochybňovat systém ve kterém žije, nikdy by nedošlo k francouzské revoluci, nikdy by nedošlo k revolucím roku 1848! K tomu všemu došlo v době, kdy po staletí člověk věřil, že je to vše "bohem" daný řád. Jasně je to trochu přitažené za vlasy do této roviny stavět i squating, netvrdím, že je to nástroj, který povede k emancipaci nás všech, či něco podobného ale chci ukázat, proč squateři jednají tak jak jednají a proč je lidé nechápou. Mě osobně jejich počínání žíly netrhá, upřímě opravdu nevím proč bych se měl zastávat nějakého obchodního řetězce, či korporace, které formou reklamy, zastavováním parcel dalšími obchoďáky, zaplavují veřejný prostor, jim na mých zájmech také nezáleží, tak proč by mě mělo záležet na těch jejich! V podstatě podporuji jakýkoliv pokus o založení dalšího autonomního centra ale když vidím tu nekonečnou zabedněnost české společnosti vůči squatingu a její naprosto mylné představy o tom o čem squating vůbec je, nemůžu se opět ubránit myšlenkám o nějakém kompromisnějším řešení či přístupu jak v dané nemovitosti setrvat, aby její majitel neměl tendenci se squaterů hned zbavit. Jestli tím myslím nějaký symbolický nájem, možná, proč ne? Že to úplně neodpovídá anarchistickým představám mi je po těch letech celkem fuk, protože možná by se i vnímání majority změnilo a alespoň bysme se někam pohnuli. Je to možná odpovědí na to, proč dokážou squaty v Berlíně, Holandsku nebo ve Vídni fungovat i 20 - 30 let, zatímco u nás se za poslední roky, kromě Milady nedokázal jediný squat udržet přes deset let.  Nakonec sem dávám k poslechu píseň od MC Bonus, kde hostuje i Banán, která to vše dokonale vystihuje.

Jarní novinky u Liquidator Records

Nesmrtelné duo Keith & Tex s dalším albem!

Španělský label Liquidator Records je v současnosti asi nejaktivnějším vydavatelstvím na evropské offbeat scéně. Mezi jeho nejčerstvější dubnovou novinku patří deska Gun Life jamajského rocksteady dua Keith & Tex, kteří jsou autory dnes již legendarních hitů jako "Stop That Train", "Tonight", "Don't Look Back" nebo "Down The Streets", které v 60. letech pomohly definovat rocksteady jakožto žánr. Album "Gun Life" je jejich šestou řadovkou od jejich reunionu koncem 90. let, kdy se opět vrátili k tradičnímu rocksteady. Album si vzal na starost známý španělský producent Roberto Sánchez ve spolupráci se studiovou formací Lone Ark Riddim Force, která je ve spojení s labelem garancí kvalitních riddimů, jak mimochodem ukazuje i jejich společná spolupráce s Alpheusem, který také patří do stáje Liquidator Records. Novinka Gun Life přináší celkem dvanáct tracků moderního rocksteady, které přesto neztrácí nic ze své autenticity a 60's feelingu. Album vychází již tradičně na vinylu a k sehnání je na eshopu Liquidator Records zde.

Britští Nine Ton Peanut Smugglers představují novinku Pieces of Eight

Další novinkou je deska Pieces of Eight, britské kapely Nine Ton Peanut Smugglers, která je na scéně téměř dvacet let, i když nepatří k nejznámějším jménům britské ska scény. Přesto se mohou pochlubit předskakování legendám jako Toots & The Maytals, či Skatalites a jejich dechaři backováním a spoluprácí s Altonem Ellisem, Derrickem Morganem, Laurel Aitkenem, Davem Barkerem, nebo Linval Goldingem z The Specials. A je tak trochu škoda, že unikají pozornosti většiny fanoušků, protože tato kapela hraje neobvyklý mix 60's ska, rhythm & blues, jamajského boogie, rocksteady a reggae, kterému se moc kapel nevěnuje. Novinka Pieces of Eight vyšla jako jejich třetí počin letos v únoru, poprvé u Liquidator Records. Celkem na ní najdete šestnáct tracků, které vás hudebně vrátí do éry, kdy se ska teprve formovalo. Takže pokud chcete slyšet jak přibližně znělo v době, kdy ještě nikdo netušil, že vzniká nový hudební žánr, který z Karibiku vystřelil do světa jako raketa, určitě sáhněte po desce Pieces of Eight. LP seženete na eshopu na tomto odkaze.

The Offenders oslaví 20 let novou deskou

The Offenders slaví letos 20 let existence a k tomuto výročí nám naservírují v pořadí již desáté album. Kapela vznikla v roce 2005 v italské Consenze, kde působila do konce roku 2008, kdy se její členové přestěhovali do Berlína, který se stal jejich novým domovem. Do té doby stihli ještě v Itálii vydat svoje ikonické první album Hooligan Reggae z roku 2007 se stejnojmenným hitem, díky kterému pomalu prorazili na evropská podia. Letošní novinka Storm Over The Mainland vyjde v půli února u německého Sunny Bastards Records a kapela o ní prozradila, že se bude jednat o jednu z jejich nejrozmanitějších desek, která má zachytit všechny jejich dosavadní polohy od ska, folkpunku, punkrocku a skapunku. The Offenders se od alb Class Of Nations z roku 2019 a zatím posledního Orthodoxy Of New Radicalism postupně začali přesouvat od jejich osobitého ska a 2tone, čím dál tím víc k punkrocku a překvapivě i folkpunku, díky zapojení mandolíny. Postupná přeměna k směrem k punkrocku vlastně ani není tak překvapivá, jelikož byla znát minimálně už od alba Generation Nowhere, kde se čím dál tím víc prosazovali prvky punku, nicméně ska hrálo u kapely stále hlavní roli, i když se postupně přesouvala víc ke kytarovějšímu soundu, který u ní v poslendích letech začal přirozeně převládat. Proto neberte jejich žánrovou změnu jako "zradu" pro všchny ortodoxní rude boy fans, protože jak už bylo vidět v předchozích letech kapela k tomuto pojetí postupně a pomalými krůčky směřovala sama. Nicméně, že i po letech stále umí zahrát perfektní ska nám dokázali ochutnávkou z nové desky v podobě songu Partizani in Budapest, kterou můžete shlédnout zde. Novinku Storm Over The Mainland seženete v distribuci německého Coretex Records, jak na vinylu, tak i klasicky na CD.

Novinky na domácí půdě

Brněnský subcultural beat Štamgasti představuje svojí prvotinu

Nová streetpunk smečka z Brna, kapela Štamgasti vydává v těchto dnech svojí první desku. Vznikli sice teprve v roce 2023 ale za ten necelý rok se s tím pánové z Brna vůbec nesrali a dokázali nastřádat dostatek materiálu na debutové album, které vychází právě v těchto dnech. Deska "Subcultural Beat" přináší směs oi!, melodického punku, punkrocku ale i rychlejších říznějších válů ve stylu UK82 či hardcore punku. Novinku má na svědomí domácí label G.O.B Records, který si připravil kormě klasické edice na černém LP i limitku v podobě bíločerného marble vinylu v červeném obalu v počtu 80 kusů. Desku seženete buď přímo u G.O.B Records nebo v distribuci u PHR. A pokud jste o Štamgastech ještě neslyšeli, seznamte se prostřednictvím videoklipu k jejich songu "Roadcrew".

Pilsner Oi!quell slaví 25 let novým albem

Další čerstvá zpráva přichází z hlavního města piva ze západočeské Plzně. Pislner Oi!quell vydávají po šesti letech páté album, které začalo vznikat po poslední změně sestavy v roce 2022, výsledek je 15 nových songů a deska "Vítejte do lepší společnosti", která vznikala ve studiu ExAvik. Nový materiál přináší kromě oi! i netradiční nástrojové obsazení v podobě banja, harmoniky, mandolíny a dudy, které se objevili už na desce "Svatá pravda". Obal alba je ručně malovaný, což v dnešní době plné AI shitů jen vyniká a na svědomí ho má zpěvák kapely Pežot. Novinka zároveň vychází jako upomínka k 25. výročí kapely. Desku "Vítejte do lepší společnosti" má na svědomí plzeňský label Avik, který se postaral o realizaci LP, kde najdete 13 zářezů a také o CD, které obsahuje 15 tracků. K dostání u Avik.cz či v plzeňském Tatto Rock Shopu. 

Lonsdale...

aneb historie jedné subkulturní ikony

Asi žádná jiná oděvní firma na světe se nestala tak jasným symbolem a rozpoznávacím znamením pro určitou subkulturu, jako britská boxerská značka Lonsdale. Určitě namítnete, že by se sem dal ještě zařadit např. i Fred Perry ale tuto značku nikdy neprovázely takové kontroverze, jako právě Lonsdale, který se ve své více, než šedesátileté historii, vůči tomu musel vymezit vlastní kampaní, aby obhájil své dobré jméno. Ano, určitě jste pochopili, že bude řeč o vztahu skinheads k jejich oblíbeným oděvním značkám, které hrají tak důležitou roli, až se z nich stává prvek, který definuje subkulturu jako takovou. Samozřejmě i u jiných městských kmenů lze najít vztah k určitému typu oblečení ale nikde jinde nenajdete tak silnou fixaci k určité značce, jakou lze vidět u skinheadů. Pokud je Lonsdale takovým symbolem, jehož jméno bylo v minulosti spjato s určitou kontroverzí, nebylo by na škodu se podívat na historii této ikonické značky podrobněji. 

Kořeny značky Lonsdale sahají až daleko do 19. století, kdy v roce 1891 uspořádal Hugh Lowther 5. - hrabě z Lonsdalu, první boxerské klání s použitím rukavic. Do té doby se totiž běžně boxovalo na pěsti, což občas způsobovalo taková zranění, která vedli k umrtí boxera. Právě to byla Lowtherova motivace udělat boxerská klání taková, aby byla bezpečnější. Lowther sám byl velkým fanouškem a donátorem sportu, nejen boxu ale i např. fotbalu, byl zakladatelem National Sporting Clubu, boxerského svazu, který pro popularizaci toho sportu v tehdejší Británii udělal víc, než kterákoliv jiná organizace předtím. V roce 1909 přichází s boxerskou trofejí Lonsdalova pásu, která je jednou z nejstarších v historii britského profesionálního boxu a která navazovala na tradici boxerských pásů, které jsou doložené už na počátku 19. století. Prvním vítězem Lonsdalova pásu se stal v roce 1909 boxer Freddie Welsh. Hugh Lowther umírá v roce 1944 ve věku 87 let, on sám na založení značky jako takové žádný vliv něměl ale jeho jméno a práce, kterou vykonal pro (nejen) britský box se stala inspirací pro založení jedné z nejikoničtějších boxerských značek na světě, tento příběh se ale začal psát až o patnáct let později v roce 1959. V tom roce se rozhodne býv. profesionální boxer Bernard Hart založit svojí vlastní značku boxerského vybavení, kterou se rozhodne pojmenovat Lonsdale na počest jedné z nejvýznamějších postav britského boxu. Aby mohl toto jméno použít musel v první řadě dostat svolení od vnuka hraběte z Lonsdalu Jamese Lowthera 7. V roce 1960 tak otevírá svůj první obchod v londýnské Soho na adrese 21 Beak Street v blízkosti vyhlášené Carnaby Street. Londýn je počátkem 60. let neuvěřitelně pulzujícím městem, rodí se subkultura Mods v kinech běží první Bondovky s Seanem Connerym, na scénu se derou Beatles a rock'n'roll vstupuje do své další fáze, kterou definují hippies. Carnaby Street, jako jedno z center dění je toho všeho svědkem, díky tomuto strategickému umístění se Hartův obchod stal velice rychle populární a značka Lonsdale se během několika let stala natolik známou ve světe profesionálního boxu, že se v ní od roku 1963 začali pravidelně objevovat takové legendy, jako např. Muhammad Ali, Henry Cooper, nebo Sugar Ray Robinson, což její popularitu ještě zvýšilo a tak si Hart mohl dovolit otevřít další pobočky. Nejen vzrůstající obíbenost mezi boxery dopomohla k popularitě Lonsdalu i mezi širokou veřejností. V produktech značky se začali veřejně objevoat také tehdejší hvězdy showbyznysu, jako např. herci Gregory Peck, Anthony Quinn, Tony Curtis, nebo samotný Paul McCartney. Paradoxně první vlna Mods a skinheads z konce 60. let, Lonsdale úplně ignorovala, dnes už se můžeme jen domnívat, zda-li to bylo její cenou, kterou si tehdejší dělnická děcka nemohla dovolit, či důvod byl mnohem prozaičtější. V té době u skinheads vévodili úplně jiné značky ale to je kapitola o které toho bylo sepsáno už mraky a předpokládám, že tuto historii všichni jistě dobře znáte. Obrat nastal až s druhou vlnou skinheads, která přišla koncem 70. let s nástupem punku. 

Lonsdale belt

V té době se styl začal oproti svému originálu z konce 60. let značně měnit, do obliby přišli bombery, různé variace military stylu (které se objevili hlavně s nástupem 80. let) a tou dobou si tehdejší britští oi! skins našli zálibu v nošení triček značky Lonsdale. Bohužel tato obliba zůstala i u těch, kteří se začali postupně přiklánět k National Front a tíhli k fašismu. Proč si oblíbili zrovna Lonsdale se můžeme dnes už jen dohadovat. Otázkou je, do jaké míry na rozšíření u skinheads měla vliv i ta skutečnost, že se Lonsdale stal oblíbenou značkou frontmana The Jam a jedné z nejvýznamějších postav druhé vlny Mods - Paula Wellera, který se v triku této značky objevoval celkem často a v roce 1979 v něm dokonce s The Jam odjel tour po Japonsku, což do určité míry dopomohlo rošířit značku i v zahraničí, nebo jestli šlo jen o to, že Lonsdale byla prostě boxerská značka, což mohlo mnohým skins, kteří neměli k nasilí zase tak daleko, nějakým způsobem imponovat. Největší rozšíření nošení Lonsdalu ale přichází až v 90. letech, kdy se z USA postupně šíří i nošení lehčí obuvy v podobě Adidas Samba a mnoho skinheadů obléká mikinu s kapucí, tak jako hardcore skins v USA. Bohužel mediální pozornost, která se v té době primárně zaměřuje hlavně na nácky, kteří stále nosí skinheadské atributy a značky, včetně Lonsdale a Fred Perry, má za následek, že se na značku jako takovou postupem let, stále více lidí dívá jako na produkt spojený s radikální pravicí a značku, podle které lehce identifikovat nácka. Oblibu si začíná získávat i u různé pravicové mládeže a fotbalových chuligánů, kteří jsou napojení na neonacistickou scénu. Veřejnost si sice uvědomuje, že Lonsdale jako takový není produktem neonacistů, tak jako např. dnes Thor Steinar, nicméně začíná v něm vidět jeden z jejich symbolů, což se ještě zhorší kolem roku 2000, kdy je obliba nošení produktů značky Lonsdale u radikální pravice asi největší. 

The Jam

Firma si toho začne postupně všímat a rozhodne se proti tomu vymezit. Nejdříve začíná sponzorovat různé antirasistické kampaně, až v roce 2003 přichází s vlastní kampaní "Lonsdale Love All Colors", která má ukázat, že se s hodnotami rasistů a fašounů, kteří si jí oblíbili, neztotožňuje. Do obchodů se dostává merch "Lonsdale London Against Racism and Hate a do reklamních kampaní se snaží zapojit modely všech barev pleti. Kampaň začíná postupně sklízet svoje ovoce a do několika let se neonacisti a radikální pravice obecně, začne od nošení Lonsdale odvracet. Na scéně se objevuje Thor Steinar, který se postupem let stane novou symbolickou značkou ultrapravice. Lonsdalu se tak podařilo očistit svoje jméno a tak si značku oblíbilo i mnoho antifašistů, nicméně firma ve svém aktivismu ani potom nepolevila. Dalším krokem bylo zastavení distribuce produktů do obchodů, které byly jakýmkoliv způsobem spojené s neonacistickou scénou. Na základě zkušeností s kampaní "Lonsdale Love All Colors", firma pokračuje ve sponsoringu fotbalových klubů s antifašisticky zaměřenými fanoušky, ať už jde o ty profesionální, jako např. německý SV Babelsberg 03 a od roku 2011 St. Pauli, či amaterské, jako je Roter Stern Leipzig. Lonsdalu se tak po několika letech podařilo očistit svoje jméno natolik, že jen málokdo se v dnešní době na tuto značku dívá, jako na symbol ultrapravice. V nedávné době čelila podobnému zneužití ze strany radikální pravice další subkulturně symbolická značka a to Fred Perry, jehož legendární černé polo s žlutým lemováním si oblíbili členové amerických Proud Boys, kteří si dokonce vzali za své i typické vavříny. Fred Perry na to reagoval v roce 2020 zastavením prodeje tohoto typu pola na severoamerickém trhu a prohlášením, kdy se firma od hodnot a politiky Proud Boys jasně vymezila. Dnes už se ani o Lonsdale nedá říct, že by šlo čistě o skinheadskou značku, ačkoliv je u nich stále oblíbená o čemž svědčí i využívání typického zakřiveného fontu v názvech mnoha oi! kapel. Lonsdale se stal hlavně tím, čím byl od svého začátku a to sportovní značkou, která je dnes dostupná široké veřejnosti, která už ani nemá ponětí o její subkulturní symbolice.

Hugh Cecil Lowther 5. - hrabě z Lonsdalu

Green Smatroll po 15 letech představí nové album!

Pražská stálice na poli ska, rocksteady & early reggae - Green Smatroll, vydávají po neuvěřitelně dlouhých patnácti letech svojí čtvrtou desku. Nové album Carousel of Pain vychází 15. listopadu a kromě nových skladeb se na něm objeví i tracky z kompilací Our Music Our Scene a Kings of Prague, které byly publikovány v minulých letech a kde se za domácí offbeat scénu objevili i Green Smatroll. Novinka bude pokřtěna 28. listopadu v pražském klubu Futurum za podpory skapunkových 2v1, kteří po svém nedávném návratu na podia, oslaví pětadvacet let od prvního vystoupení. Na křtu zazní kromě klasického koncertního setu i celé nové album a pár raritních starších věcí, které kapela běžně nehraje. Navíc jako hosté se objeví i řada bývalých členů a přátel, kteří mají ke kapele blízko. Novinka Carousel of Pain se tak zařadí po boku alb Green Perception (2003), So This Night (2006) a Rude Jazz (2009) do diskografie jedné z našich nejdéle působících domácích ska kapel. 

Intensified po více jak deseti letech s novým albem

Londýnští Intensified, kteří patří k jedněm z nejdéle působících kapel na britské offbeat scéně v těchto dnech vydávají zbrusu novou desku Hang Fire. Album vyšlo začátkem srpna u německého Randale Records, jako jejich šestý počin, zajímavostí je, že s novinkou přicházejí po neuvěřitelně dlouhých třinácti letech, kdy vyšla jejich předposlední deska Lunar City Groove. Na albu Hang Fire nám naservírují celkem dvanáct tracků tradičního ska, early reggae a rocksteady v tom nejkvalitnějším podání, jak bývá u Intensified zvykem. Novinka vychází na vinylu a tradičně i na CD, které je zatím ještě ve výrobě. K dostání je nejen na e-shopu Randale Records ale objeví se i v distribuci u španělského Liquidator Records u německého Moskito Mailorder a holandského Aggroshop. A to není všechno, během září se chystá vydání druhého LP Down The Back of the Sofa, kde se objeví celkem čtrnáct zářezů, doposud nikdy nevydaných nahrávek a také to, co se nevešlo na desku Hang Fire. Tento počin si vzal na starost Black Butcher Classics, sublabel německého Mad Butcher Records. To je po třináctileté pauze docela slušná porce, nemyslíte?

Začarovaný kruh

Punk & hardcore a různé jejich další varianty a subžánry sami sebe do nějaké míry vnímají nebo se na ně dá hledět jako na žánry, které v podstatě systémem opovrhují nebo se k němu staví kriticky. To je sice moc hezká definice ale ruku na srdce, realita většinou vypadá trochu jinak, žijeme v éře postmoderního kapitalismu, který kromě toho, že nám přinesl neduhy v podobě degeneratvních účinků sociálních sítí a chytrých telefonů a ještě více nám jich jistě přinese se všude se deroucí umělou inteligencí, nás stále drží v tom klasickém nikdy nekončícím koloběhu dělení času, který chceme naplnit, tím co máme opravdu rádi a baví nás a práce, kde trávíme o něco více času, než bysme chtěli a chodíme do ní jen proto, abysme neskončili na ulici. I přesto, že chodíme na kapely, které na systém nadávají stejně tak jako my, ty aktivnější z nás se zapojují do aktivit, které by mohli alespoň o trochu udělat tento svět lepší i tak se prostě nevyhneme námezdnímu otroctví ve kterém jsme s postupujícím věkem stále více zaháčkovaní. Mnozí z nás se přitom musejí potýkat s dilematem (jako např. já před několika lety), zda-li tím, co dělají nezrazují svoje ideály a nekálejí si tak do huby, dostavují se pocity frustrace, že vám systém snad ani jinou možnost, než odejít do lesů, postavit srub, začít lovit a pěstovat pro vlastní spotřebu ani nedává, pokud se tomu všemu chceme vyhnout. A právě tématu práce a její smysluplnosti bych se chtěl věnovat v tomto článku, protože i ty "největší" punkáči, hardcoristi a skinheadi, kteří skoro až s posvátností vyzdvihují working class, musí chodit do práce a nějaká subkultura na tom nic nemění. 

Mám rád Davovou psychozu, v podstatě skoro všechno ale nedávno mě utkvěl v paměti jejich song "Práca" z třetí desky Kríza vedomia, má totiž geniální refrén, kde je ukryta skvělá myšlenka: "Proti práci nemám nič - čo nás naplňa a je užitočná, proti práci nemám nič - čo dává sílu a je potrebná". A to je přesně ono, nejde o to, jak by nám tvrdil Fiala, Klaus nebo jiná odsácká verbež, že jsme prostě líní a nechceme pracovat, podívejte se kolik lidí dnes dělá práci, která ani nedává smysl, práci pro práci, ne pro užitek všem, kolik v práci trávíme času a kolik z ní dostáváme. K čemu jsou všichni ti telemarketéři, co otravují s nesmyslnými průzkumy trhu, nebo firmy poskytující poradenství v oblasti marketingu, když každá větší firma má většinou svoje marketingové oddělení, takže tady máme marketéry, kteří radí dalším marketérům (dnes spíš správcům profilů na soc. sítích)! Nemluvě o různých školitelech takových nesmyslů, jako je např. "lidský faktor", z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že obsah a smysluplnost tohoto školení, které ve firmě, kde jsem dělal, poskytovala třetí strana, ucházelo všem zúčastněným. A to je přesně ono, jsme zavaleni hromadou pozic, které, kdyby neexistovali, svět ani ekonomika by se pravděpodobně nezhroutili, navíc je hodně paradoxní, že to připomíná stav z dob komunismu, kdy v zájmu udržení plné zaměstnanosti, práci co by zastal jeden člověk dělali tři, takže, kde je ta tolik protěžovaná efektivita? Není toto ukázka, že té práce tolik potřeba není, že by se konečně v 21. století člověk mohl věnovat něčemu, co ho opravdu duševně naplňuje a ne trávit většinu svého života v pracovním procesu, jen proto, aby až mu skončí šichta se konečně mohl věnovat rodině, či něčemu kreativnějšímu a nakonec odešel do důchodu v 70 letech a po dvou letech vyčerpáním zkapal? Zeptejte se sami sebe, jeslti vás to, co děláte opravdu naplňuje, nebo je to jen prostředek, jak získat peníze na to, co vás skutečně baví! Myslím si, že většina odpoví to druhé, protože těch šťastlivců, pro které je práce zároveň i duševní potravou je opravdu mnohem méně. A tak aniž jsme si toho vědomi, žijeme v naprostém odcizení práce a člověka a tak utíkáme k různým koníčkům, které nám poskytují daleko větší duševní potravu, než naše zaměstnání, jezdíme na ryby, proháníme motorku, chodíme po horách, hrajeme v kapele, neustále opravujeme svojí chatu, kam se jezdíme schovat, před vším tím hnusem, který zažíváme přes týden v kanceláři nebo kdekoliv jinde, protože jen tady zapomeneme, že jsme jen obyčejnou servisní složkou, kolečkem v celém tom soukolí, zapomeneme, že nejsme v podstatě nic, než jen mravenci. Když nad tím tak přemýšlím, mám pocit, že člověk, který žil někdy v době před dva tisíce lety, někde v chatrči za hranicemi Říma, pásl stádo ovcí a krav, okopával svoje políčko, lovil ryby a zvěř, viděl ve své práci daleko větší smysl, než my dnes, kdy se práce změnila na ukazatel sociální hiearchie a mnohdy ztrácí jakékoliv opodstatnění a stala se jen servisní složkou odvětví, které vyprodukovala přebujelá ekonomika, založená na nekonečném sebevražedném růstu ale která z hlediska fungování lidstva, je úplně zbytečná (viz. právě ti různí poradci). Samozřejmě, že je x zaměstnání, které smysl dávají a bez kterých by svět nefungoval, ať jsou to doktoři, mechanici, uklízečky, zedníci, kuchaři, řidiči, učitelé apod., netvrdím, že všechny práce jsou zbytečné, přesně  v duchu toho, co zpívá Davovka. Je přitom paradoxní, že právě čím smysluplnější a společensky prospěšná práce to je, tím hůře je zaplacená. A pak tu máme mraky pozic s nic neříkajícími názvy jako PR manažeři, telemarketéři, poradenství, lobbisté, různí rozvážeči objednaných jídel (protože jsme už tak líní, že ani pro jídlo si nejsme schopni dojít sami) a mraky dalších zaměstnání, jejichž společnou náplní je posílání a přeposílání emailů, delegování úkonů na další prostředníky, vyplňování stupidních tabulek a nekonečné schůzovaní, taková práce má i svůj sociologický "pojem", který vymyslel americký antropolog David Graeber - bullshit jobs a ano toto jsou podle mě ty práce na hovno, kde člověk jen zabijí svého ducha, svojí kreativitu a hlavně čas, který by se dal smrsknout z osmi hodin klidně na šest denně po dobu čtyř dnů. Často právě tyto pozice jsou ty, kde se po několika letech na vás podepíše syndrom vyhoření, protože si uvědomíte, že taková práce vůbec žádný smysl nedává a hlavně kromě peněz nedává nic vám.

Tady už se můžeme reálně bavit o tom, že pracovní týden by se dal u mnoha zaměstnání opravdu zkrátit z pěti na čtyři dny a ještě jen po šesti hodinách denně a není to žádná socialistická utopie, v některých evropských zemích se už s tímto začíná experimentovat a výsledky nejsou vůbec špatné. Jelikož člověk musí svůj pracovní výkon nacpat do šesti hodin, netráví čas vykecáváním se s kolegy v kuchyňce u kafe, nesedí na obědě hodinu a půl a nečumí na mobilu na instagram, facebook nebo podobnou píčovinu, prostě si jdete odmakat co máte a po šesti hodinách jdete domu - efektivita mnohem vyšší, zaměstnanci mnohem spokojenější, protože v práci strávili ne třetinu ze svého dne ale jen čtvrtinu, beztak cestu do/z práce vám jaksi nikdo nepočítá, přesto vám vezme klidně i další dvě hodiny. Zní to skvěle, čtyřdenní prac. týden - ale to bysme nesměli žít v Čechách, které se stali kapitalistickým skanzenem, kde je výsadou lidi držet v práci co nejdéle a radši je moc nepřeplácet, aby jsme byli pro zahraniční zaměstnavatele a investory zajímavý = disponovali levnější pracovní silou, než na západ od nás. Bohužel, kdyby této zemi nevládli pouze zakonzerovovaní staří kreténi, kteří nechápou, že svět nestojí na místě a že hnát lidi na dvanáct hodin do skladů či motoven zahraničních automobilek, ať už ve dne nebo v noci, není úplně to, po čem by český (ale i zahraniční) pracovník toužil, tak bysme se možná i my za pár let mohli dočkat pokusů nastolit tam, kde to jde čtyřdenní prac. týden ale to nastane asi tehdy, až vychcípají všichni ty političtí zombíci, kteří jsou u koryt už třicet let a jejichž myšlení zamrzlo v 90. letech. I když někdy nadávám na generaci Z, jedno je na nich přece jenom pozitivní a to, že nechtějí práci obětovat většinu ze svého volného času, tak jako jejich rodiče, kteří to možná také nechtěli ale nedokázali si představit, pod tíhou keců Václava Klause, že svět může fungovat jinak. Daleko více si váží svého volného času. V tomto vidím malinkou kapku naděje, že zaměstnavatelům s nástupem této generace na prac. trh nezbyde nic jiného, než se přizpůsobit. 

Ok, někdo teď namítne, že přece nemusím prodávat svojí schopnost pracovat, když mě vše toto tak sere, mám přece volbu být vlastním pánem a začít vydělávat tzv. na sebe. Ano toto je opravdu skvělé řešení a možná asi ještě lepší, pokud vás mrzí, že máte až moc volného času a chtěli byste ho trávit pouze v práci. Tuto možnost zvolilo pár mých přátel a dnes je prakticky skoro nevidím, protože v rámci svého podnikání nemají na nic čas, ženou se jak supy za potravou po další a další zakázce, protože by jí náhodou mohla sebrat konkurence (a to je nepřípustné, protože firma přece musí růst), špatně spí, jsou pod neustálým stresem, unavení, jejich zdraví dostává totálně na prdel, své zaměstnance by viděli v práci nejlépe každý den, protože oni sami jsou v ní taky "every day" a hrozně je překvapí, že by také chtěli někdy volno. Ale ano, jistě jsou štastní, že se vymanili z námezdního otroctví a vyměnili ho za podnikání. Systém dává tyto workoholiky z donucení, kteří nemají kvůli práci na nic čas, jako vzor úspěchu, jako hrdiny dnešních dní, jako kdyby míra práce snad byla nějakou morální cností. Vůbec se nepozastaví nad zdravotními důsledky takového pracovního nasazení, kdy člověk dobrovolně ničí sám sebe a pokud má rodinu, tak i vztahy. Ano možná po letech trápení s podnikáním začnou mít konečně času víc ale k čemu vám to je, když už v 45 nebudete mít sílu a energii dělat vše na co jste měli sílu před 10 až 15 lety. Ale chcete se mít dobře firma musí růst, tak jako vše kolem a vy se dřete a doufáte, že jednou se vám to vše vrátí a taky si budete moc užívat všechny ty skvělé věci, co si užívali vaši přátelé (které stejně už moc nevídáte) během let, které vy jste obětovali vlastnímu podnikání. Čekáte na tu vysněnou odměnu, kdy konečně budete mít čas na život, čekáte jako čokl na kus masa za to, že přinesl klacek! Ale toto je přece výhra ne? Toto je přece to, za co se tady v listopadu 1989 cinkalo klíči, nebo snad ne? Takže jak z toho ven? Bohužel na to odpoveď neznám a ani se jí touhle úvahou nesnažím najít, člověk v podstatě moc možností asi nemá a sám nic nezmění, když ani odbory moc nefungují a strany, které by se tímto tématem měly zabývat na prvním místě u nás téměř neexistují nebo je jejich vliv naprosto marginální. Seknout s prací co mě sere si ne všichni mohou dovolit. Kecy o tom, že každý se může realizovat dle svých schopností a najít práci takovou, která ho opravdu něčím naplňuje, vypouští z huby někdo, kdo nikdy neopustil hranice Prahy a nechápe, že zbytek republiky není Praha a že realita a možnosti prac. trhu, jsou v mnoha regionech tak mizerné, že vás, pokud jste např. ze severních Čech nic moc, kromě dvanáctek a směnného provozu ve fabrice, uhelné elektrárně či skladu nečeká o výši mzdy se ani nemá cenu zmiňovat. Tihle chytráci si vůbec neuvědomují, že vaše možnosti splnění si "snů" se odvíjejí od toho, kde žijete a jaká je tam ekonomická situace, ta determinuje vaše vyhlídky a reálné možnosti. Výsledek je ten, že mnoho mladých lidí nevidí možnost se v daném místě realizovat a z těchto regionů odchází. Zůstávají ti, kteří z různých důvodů odejít nemohou a ti, co si ani nedokáží představit, že někde může existovat něco lepšího, zbytek se doplní zahraničními pracovníky, protože ty svoje práva neznají a tak se dřou z kůže ještě lépe. A právě proto v těchto místech chybí hlasy, které by se snažily pracovní kulturu v regionech trochu zlepšit. 

Je to jako začarovaný kruh, člověk má při uvědomění si toho všeho a té bezmoci to změnit, chuť řvát, vzít do ruky baseballovou pálku a navštívit kancelář pana ředitele a důrazně mu vysvětlit, že tento zkurvený sklad s elektronikou, nebo továrna na výrobu jogurtů opravdu nemusí běžet 24/7, že pokud by se jogurty přes noc nevyráběli, pravděpodobně by se asi hovno stalo ale to by tato společnost musela překonat paradigma neustálého růstu, kdy se musí produkovat stále víc a víc, bez ohledu na to, jestli je po jogurtech opravdu taková poptávka, že by se s vypnutím linky přes noc, výrazně narušil dodavatelský řetězec a odbyt. To samé platí i o výrobě automobilů, léků či spotřebičů, celé to slouží jen k navyšování zisku, ze kterého vy máte jen ohlodanou kost. Pokud by se podařilo překonat mantru o neustálém ekonomickém růstu, nastavit ekonomiku jinak, tak bysme se konečně mohli zbavit i nočních směn, pracovní kultura by byla snesitelnější a životní prostředí by si trochu ulevilo. Dostávám se tak k dalšímu přežitku z dob kapitalismu 19. století, který je potřeba překonat a to jsou noční směny. Sám jsem dělal na směnný provoz i s nočními směnami deset let a můžu potvrdit všechna zdravotní negativa, která jsou s tím spojená. Poslední dva roky jsem měl problémy s usínáním a spánkem celkově, tělo je časově totálně dezorientované, trpíte spánkovým deficitem, který se vám vrací náhlou potřebou spánku v denních hodinách, především po obědě, opravdu hnus, nehledě na to, že v některých dnech vám spánek po noční krátí váš volný den na polovinu, což ale vašeho chlebodárce vůbec nezajímá. Ačkoliv si to neuvědomujeme, organismus během práce v noci dostává neskutečně na prdel. Ostatně o škodlivosti noční práce vyšly už kvanta studií a přesto se stále nic neděje, nikdo se o její omezení nesnaží, ačkoliv jde o naprosté podkopávání lidského zdraví a důstojnosti ve vztahu k zaměstnancům. Chápu, že jsou provozy, kde se prostě nočním nevyhnete, ať už jde o nemocnice, hasiče, zachranáře, energetiku nebo určité oblasti dopravy ale užitkový význam toho, proč musí např. všechny sklady a fabriky běžet i v noci v podstatě neexistuje, viz. jak jsem psal o pár řádků výše, nejde o nic jiného, než jen o zisk. Nevidím na tom nic utopického, neustále se jako civilizace oháníme naším tech. pokrokem a "dokonalostí" ve všech oblastech ale v oblasti práce nechceme žádné pokroky připustit, jako kdyby se ti nahoře báli, že by se ekonomika musela transformovat v něco, co lidi nedegraduje jen na "lidské zdroje". Jako kdyby maximem cílů měl zůstat dávno vybojovaný boj za osmihodinovou pracovní dobu a zrušení dětské práce (alespoň na západě). Není tedy na čase, místo "řešení" uměle vytvářených problémů s počtem pohlaví a tím, kdo se čím zrovna cítí, začít se zabývat realnými problémy a udělat další krok a zrušit práci v noci a prac. týden zkrátit na čtyři dny? Žijeme v době, kdy toto není nereálný krok, ovšem stále tady máme mocensko/vlastnické kruhy, které se budou ve jménu svých zájmů snažit tomu zabránit a tak se opět dostáváme k tomu začarovanému kruhu. Paradoxem zůstává, že jeden z nejvýznamějších ekonomů 20. století John Maynard Keynes ve 30. letech 20. století předpokládal, že v budoucnosti bude ekonomika a vývoj na takové úrovni efektivity, že pracovní týden se scvrkne na 15 hodin týdně. Pokud by viděl současnou Českou republiku asi by se hodně divil, že jsme se nikam neposunuli. V podstatě se ani nedivím, že se u nás nic neděje, když šéf odborů, místo aby dělal svojí práci se chce stát rovnou prezidentem, na odborářské demonstraci strpí miliardáře Babiše a čeští hokejoví čumilové, žeroucí smažák s hranolkami a upíjející u toho pivo, radši sedí doma u bedny a je jim úplně jedno, že do důchodu půjdou těsně před tím, než je uloží do rakve. Za hodně věcí si tak vlastně můžeme sami svojí nečinností, takový francouzi se nebojí kvůli důchodům klidně zapálit celou Paříž, protože ti na rozdíl od nás ještě neztratili svojí důstojnost ale to už bych zabíhal někam trochu jinam. 

Vrátím se ještě k tomu pocitu odcizení a vyprázdněnosti smyslu mnoha prací. Jak už jsem řekl, člověk, který si během své kariéry toto vše začne uvědomovat, má tendenci utíkat ve svém volném čase k něčemu, co ho opravdu nějakým způsobem naplňuje, možná u takové činnosti zjistí, že mu jde vlastně mnohem lépe, než jeho práce samotná, protože z toho má potěšení. Možná si i řekne, že by bylo super se na svojí starou práci vykašlat a věnovat se tomu, jenže problém je, že zrovna to v čem objevil svůj talent a radost, je na trhu práce mizerně zaplaceno a poptávka po takové činnosti je minimální nebo z ekonomického hlediska neexistuje vůbec. Výsledek? Pocit marnosti se ještě znásobí. A co tím konkrétně myslím? Všechny ty kreativní práce, muzikanty, umělce, malíře, sochaře apod. K čemu vám je, že jste ve volném čase skvělý kytarista, malujete slušné obrazy v ochotnickém spolku dobrý herec, když jste s touto činností v ekonomické hiearchii, až někde na spodních příčkách a váše ekonomická existence by k povaze povolání, byla opravdu hodně nejistá a to si nemůžete dovolit riskovat (pokud tedy nejste tatér, ti tvoří výjimku)? Kdo vlastně určil, že různí PR poradci a administrátoři, jsou pro společnost důležitější, než lidi s kreativním duchem. Není přece umění tím s jehož výsledky se setkáváme daleko více, než s prací "public relations", kde nikdo stejně neví, co si pod tím pojmem má představit? Každý poslouchá muziku, občas zajde do divadla, má doma pověšený nějaký ten obraz. I když se to nezdá ale práce umělců se nás dotýkají daleko více, než si myslíme. Bohužel ekonomika je emočně vyprázdněný technokratický proces, který zkrátka určil, že toto se cenit nebude. Tento technokratismus vytvořil úzkou elitu vlastníků většiny bohatství, které ovládají a ti určují, co je v tomto procesu potřebné, kreativní umělecká činnost to není - málo nese! Čili jak vidíte ani přetavení svých koníčků v zaměstnání, není vždy tou cestou, jak z toho ven. Práce by se rozhodně neměla brát jako nějaká morální hodnota sama o sobě a její míra jako ukazatel cností daného jedince (hleděno touto optikou, tak by např. amazonští indiáni, kteří netrpí civilizačními chorobami a neznají sobectví, museli být naprosto zkažení :-D Nemyslím si, že člověk, co se nežene za kariérním růstem, netouží po tom usednout v křesle vedoucího, nemá v plánu pracovat šest dní v týdnu a brát všechny možné přesčasy, je líný! Vůbec není líný, možná ve svém volném čase je produktivnější a dělá toho mnohem víc, než v práci, která mu kromě výplaty vůbec nic nepřináší, za to má čas na své blízké, dokáže si odpočinout a to i aktivně a ještě ve volných chvílích píše knížku. Takový člověk je mnohem štastnější, takový člověk je vítěz. Takže buďte sakra punkáči - serte na kariérní růst, který je spjatý s větším množstvím práce a stresu, neobětujte svůj čas pro firmu, kde děláte (ona se pro vás také neobětuje), odmítejte přesčasy - dejte přednost životu, protože pokud dřeme v práci, která postrádá smysl, tak má náš volný čas nevyčíslitelnou hodnotu!