V dnešní recenzi zabrousíme výjimečně do vod oi! & streetpunku, konkrétně se podíváme na poslední album německých Stage Bottles, kteří patří k jedněm z mých nejoblíbenějších kapel v daném subžánru vůbec. Je to podobná srdcovka, jako např. Brigada Flores Magon, prostě kapela, za kterou neváhám se táhnout čtyři hodiny autem, až třeba do Berlína a vracet se za vánice domů. Na novou desku jsme čekali opravdu hodně dlouho a upřímně, už jsem ani nedoufal, že se něčeho nového dočkáme. Novinka "We Need Each Other" vyšla v prosinci 2023, po neuvěřitelně dlouhých deseti letech od vydání, podle mě jednoho z jejich nejpovedenějších alb - "Fair Enough". Nové album vyšlo v kooperaci labelů Cargo Records a Fettfleck k třicátému výročí kapely a celkem na něm najdete 12 zářezů. Já mám k recenzi LP verzi, která obsahuje po šesti tracích na každé straně. Celkově se dá říct, že oproti "Fair Enough", kde Stage Bottles ukázali, že dokáží streetpunk zahrát v polohách, skoro až rockové balady a kde si dali hodně záležet na melodiích a pocitech z nich vycházejících a celkově na jednotlivých aranžích. Na "We Need Each Other" se spíš soustředí na údernost, tempo a většina songů jde přímo k věci a deska působí daleko našlápějším dojmem, jakoby se vraceli do dob alb "Mr. Punch" nebo "We Need a New Flag". Ostatně možná je to i výsledek nové sestavy, která se objevila až na této desce. LP vyšlo na červeném vinylu, opět nechybí přiložený booklet s texty, kde je u každé písně i krátké vysvětlení čeho se daný song týká, což je věc, kterou mám u Stage Bottles opravdu rád, protože někdy není sdělení úplně jasné. A stranu otevírá stejnojmenný track "We Need Each Other", skvělá úderná melodická streetpunkovka s řezavými kytarami, zpěvnými refrény a textem o přátelství, které nezůstává jen na poli osobním ale i tom široce pojatém, protože po sociální stránce i my všichni ve scéně, máme něco společného. Následující "Chat Group" je naprostý kopanec přímo do držky, dokonalý výbušný začátek, bicí, které boří zdi, Olafův saxofon a text o tom, jak jsou silové složky německého státu prostoupeny fašoidními názory. Třetí v pořadí "Useless Idiots" mě sice tolik nebaví po hudební stránce ale svým obsahem, song proti všem sobcům, kteří se obohacují na úkor ostatních, proti neoliberálům, diktátorům, politikům a celkově proti sobectví, které v lidech živý tento systém. Následující "Let The Antifascist Ball Rock'n'Roll on at The Ground" s fotablovou tématikou mě příjde, jako jeden z nejslabších počinů na desce. Tento dojem je hned vyvážen další nakopávačkou "You'll Never Stop Us", na které hostují Moscow Death Brigade. Úderná streetpunková věc, která ukazuje, že rap a punk jdou dohromady a zní to kurevsky dobře! A stranu uzavírá track "She Hates the City", což je taková ta klasická nemastná neslaná věc, která sice nepřekvapí ale ani neurazí. B stranu otevírá jeden z mých nejoblíbenějších tracků "A Clockwork Arsehole", song nabourávající jeden z "nedotknutelných" subkulturních symbolů a to konkrétně Mechanický pomeranč, který je, jak správně poukazují v tomto tracku, ve streetpunkové scéně dost slepě zbožňován. Přitom, když se nad tím zamyslíte, tak co je na Alexovi a jeho bandě tak obdivuhodné, když jsou to vlastně jen zmrdi, co na ulici zkopou nevinného člověka, znásilní bezbranou ženu, psychopati závislý na násilí a adrenalinu. Čili co z nich dělá takový symbol, co z nich dělá takové "hrdiny", že si je všichni dávají na trika, na kérky, na přebaly desek nebo do loga kapely? Popravdě řečeno, také jsem se předtím nad tím nezamyslel, čili jasný důkaz, že muzika je prostě silná zbraň. V "Dangerous World" hodně spomalíme, na tomto tracku je zajímavý dětský vokál v refrénu, jinak jde spíš o pomalejší věc, kde opět dostane prostor Olafův saxofon. Tempo nakopne "Power Psycho", skvělá svižná melodická streetpunkovka, kterou následuje song, který považuji za numero uno z celé desky - "The People Who Don't Care", výbroná pomalá melodická vybrnkávačka v intru doprovázená Olafovým zpěvem, který mi přijde desku od desky daleko vytříbenější a lepší i v těchto pomalých, skoro až baladických polohách, kde to musí hodně natahovat do melodie. Už jenom ten začátek je opravdu skovst, který přejde do ska, kde místo saxofonu zaujímá melodická kytara a postupně to v refrénu celé přechází do punku, zatímco ta skvělá melodie a zpěv zůstávají bez změny. Ke knoci se vše opět uklidní a končí podobnou vybrnkávačkou jako na začátku. Prostě bomba, však posuďte sami na youtube. Předposlední věc "One Mans Terrorist is Another Mans Freedomfighter" sice není po hudební stránce taková pecka, jako předchozí "The People Who Don't Care", ale za to mě baví svým sdělením, které ukazuje na to, jak stát dokáže označit za teroristy i ty, kteří bojují jen za svojí svobodu. Navíc na Stage Bottles, je tu netradičně zakomponována irská flétna, což zní hodně zajímavě. No a jsme u konce, poslendní track "Open the Door" je taková klasická pěkně ubíhající streetpunkovka alá Stage Bottles, která se ve své polovině sekne ve ska, aby se opět rozjela. Text o tom, že člověk by se neměl zasekávat jen ve své subkulturní bublině a myslet si, že díky tomu je lepší, než všichni ostatní, kteří se nikam neřadí, protože za člověka mluví, ne to jakou poslouchá hudbu a jak se obléká ale především jeho činy! Ok, pojďme si to shrnout, "We Need Each Other" v pořadí osmá studiovka a album, na které jsme čekali dlouhých deset let. Musím přiznat, že někdy má člověk celkem strach, když příjde kapela s deskou po tak dlouhé době, protože si nemůžete být jistí jestli to náhodou nebude něco jiného, než to na co jste byli zvyklí. Naštěstí musím konstatovat, že toto se netýká alba "We Need Each Other", které i když se na něm podílela nová sestava a přece jenom zní trochu jinak, ve výsledku jsou to pořád Stage Bottles, tak jak je známe. Myslím, že 8-9 z 10 je určitě zasloužených, nicméně desku "Fair Enought" to určitě nepřekoná!
Žádné komentáře:
Okomentovat