Holandští The Upsessions jsou jednou z prvních early reggae kapel, která se ke mě dostala a společně s Aggrolites mě přivedla k tomuto subžánru. Poprvé jsem je viděl někdy v roce 2008, kdy vystupovali na Mighty Sounds, od té doby kapelu pravidelně sleduji, včetně bočního projektu Boss Capone, který vede jejich frontman Boss Van Trigt. Letos je vidím po neuvěřitelně dlouhých šestnácti letech, kdy vystupovali v pražském klubu Cross. Tentokrát se na svém tour zastavili na strahovské Sedmičce, kde předvedli tuto parádní show. Koncert sice vycházel na pondělí ale nakonec přišlo poměrně dost lidí, což jsem na první den pracovního týdne vůbec nečekal. Sedmička se s přicházející osmou hodinou začala pomalu plnit, takže obavy kapely, že účast bude tragická byly rychle zažehnány. Zhruba v 20:30 přichází na podium The Upsessions - tentokrát to bude bez předkapely, jde se rovnou na věc. Opět jsou všichni v jejich tradičních zelenožlutých teplákovkách, které se staly rozpoznávacím znakem kapely, nicméně vzhledem k mikroklimatu Sedmičky, jdou vrchní části teplákovek po prvních 3 - 4 písních dolu. Upsessions tentokrát vystupují se saxofonem, který nahradil trombon, který je na většině starších nahrávek ale jelikož zní hodně hluboko, místy máte pocit, že jde opravdu o trombon. Saxofonista zároveň pracuje s perkusními nástroji a to hned několika, které během hry různě kombinuje, sledovat jak je komponuje do jednotlivých částí každého tracku bylo celkem zajímavé. V rukou tak střídal saxofon, cow bell, guiro a cabasu a i když máte někdy pocit, že tyto efektové nástroje v celkovém soundu nedělají téměř nic, nebo že zapadnou za zvukem kapely, je to jen zdání. Právě ty občasné jemné zvuky tam někde v pozadí, chrastění, klepání, občasné zacinkání, které slyšíte hlavně na nahrávkách, je výsledek práce perkusních nástrojů. Velkým překvapením bylo představení jednotlivých členů kapely hned ze začátku setu, což se většinou dělá až na konci, takže po prvních peckách jako byly např. "Cool It Down", "Reggae Fever" nebo "Right Way of Loving" to vypadalo, že koncert končí, čili pokud to bylo myšleno jako vtip, tak to kapele prošlo. I když jsem si za poslední roky oblíbil víc tvorbu Boss Capone, co mám na Upsessions opravdu rád, je vokální projev jejich zpěváka, jednak umí skvěle imitovat jamajský přízvuk a místy ze zpěvu přechází až do toastingu alá U-Roy a to mě hodně baví. Druhá stránka jejich vystoupení je práce s publikem, ne každá kapela to umí. Jsou kapely, které jsou sice hudebně špičkové ale naživo se soustředí víc na hru jako takovou a kromě názvů jednotlivých songů vám toho do mikrofonu moc neřeknou a člověk má někdy pocit, že publikum téměř nevnímají, nicméně to není případ The Upsessions. Ty zhruba v půlce koncertu, kdy hráli "Reggae Fever" vytáhli decibelmetr, který dle slov zpěváka vozí už 20 let a začali burcovat publikum k řvaní refrénu, kdy jsme měli všichni zařvat "fever", nakonec se po několika pokusech, kdy se lidi trochu zdráhali, podařilo překonat kapelní rekord z Barcelony a tak od této chvíle, pratří pražské publikum k nejhlasitějším fanouškům Upsessions :-) Koncert jede dál, kapela sype do lidí songy jako "Beat Me Reggae", "Shake It", "Hold Me Belinda", střídá early reggae, ska, rocksteady - průřez téměř celou tvorbou. K radosti kapely pár lidí opravdu paří, takže se jen nestojí a nehoupe boky. Ke konci přichází tracky z nové desky Sheriff Double Gun, na které se podílel i Monty Neysmith, někdejší člen legendárních Symarip. Set zrychluje a přechází víc do ska, přichází ještě vyřvání přídavku v podobě dalších třech tracků v rytmu ska a konec. Zabavný, energický a hudebně naprosto profesionální. Po tomhle koncertě mám pocit, že Upsessions trochu křivdím, když tvrdím, že už mě nebaví tolik co dřív, protože na živo to má pořád šťávu. Pokud budete mít možnost určitě si na ně zajděte, je v tom vše: early reggae, ska, rocksteady, zpěv, toasting, zábava - zkrátka nebudete litovat!
Po více než třiceti letech existence přichází Thalidomide s novou nahrávkou. Jejich desky tradičně nemají názvy a poznávacím znamením je jejich barevné označení. Po černé desce z roku 2005, žluté z roku 2010 a splitově červené z roku 2019 tak nyní přichází modrá. Deset nových songů opět potvrzuje, že jejich osobitý politický hardcore neztratil nic ze své údernosti a naléhavosti. Na novince převládá rodný jazyk a výrazná textová složka, která stejně jako hudba zůstává pevně zakotvena v protestním a společensky angažovaném postoji kapely. Album vznikalo v letech 2023 až 2026 ve studiu Sonic Library pod produkčním dohledem bývalého basáka Kejmyho a Kozla, který se v současné sestavě znovu chopil baskytary. Výsledný mix má na svědomí Richard Scheufler jr. V aktuální sestavě kapelu tvoří kytaristé Jáchym a Lukáš, přičemž prvně jmenovaný obstarává i vokální party, a aktuálně i nový stálý člen, bubeník Julo. Na samotné nahrávce se ale na bubenickém postu objevuje několik hostů. Možná i díky tomu dostáváme hudebně mnohem barevnější tvář kapely, než bývalo v minulosti zvykem. Zásadní odklon od osmdesátkového amerického politického hardcore, ke kterému se Thalidomide vždy hlásili se však nekoná. Novinka tak přináší další výbušný aktivistický koktejl, který potvrzuje, že tahle kapela neztratila nic ze své nebezpečnosti, podnětnosti a osobitosti. Novinka vychází ve spolupráci PHR a Emergency Recods. Celou desku si můžete poslechnout na bandcampu a následně objednat zde.
Clorix jsou poměrně mladá oi! kapela z německého Wuppertalu, poprvé o sobě dali vědět v roce 2022, kdy vyšla jejich první nahrávka "AFA Anthems", která jasně definovala, kde kapela stojí. A právě, protože se sami řadí k RASH skins, rozhodl jsem se k tomuto rozhovoru, abysme se podívali na to jak vnímají skinheadskou subkulturu levicový redskins. Neexistuje totiž asi žádná jiná subkultura, která by byla natolik názorově a hodnotově rozpolcená právě jako ta skinheadská. Stačí se začíst do starých apolitických skinzinů, kde se všichni až křečovitě snaží odmítat politiku jako takovou, protože "zničila skinheadský kult", navíc političtí jsou pro ně i SHARP. Náckové a RAC skinheadi uznávají, jen svou white power verzi a tak nějak se nedokáží vyrovnat s černobílými kořeny kultu, které většinou ignorují nebo přizpůsobují svému vnímání světa. SHARP lavírují na tom zda-li jde o odnož nebo jen vyjádření, že skinhead nemůže být rasista, podle někoho i oni mají blíž k levici. Ale co RASH? Čím jsou skini v jejich očích a uznávají jen svou verzi skinheadství dle hesla "skinhead only red"? Právě na tyto otázky odpovídal zpěvák kapely Timo.
Zdarte Clorix, vaše album (jestli se to tak dá nazvat) "AFA Anthems", jsem na bandcampu poprvé zaznamenal někdy v roce 2022, po Fontanelle, Oi! of the Tiger, Enraged Minority, Produzenten Der Froide a United Struggle, jste jedna z mála otevřeně RASH oi! kapel v Německu. Mohl bys prozradit co vás přesvědčilo se přidat k této redskin frakci, co vás přesvědčilo zaujmout radikálně antikapitalistické a antifašistické pozice?
Všechny krize na této planetě jsou v podstatě způsobeny kapitalistickým způsobem výroby, ten stále více ničí naše životní zdroje. Pokud se díváš na svět otevřenýma očima, musíš logicky zaujmout antikapitalistický postoj. A pokud se vydáš touto cestou, být antikapitalistou nutně znamená být i antifašistou, stejně tak jako být antifašistou vede k tomu být antikapitalistou.
Někteří skins tvrdí, že dnes už je rozdíl mezi SHARP a RASH skinheads téměř smazaný, že v podstatě obě dvě skupiny jsou stejně nějakým způsobem levicové. Co myslíš? Řekl bys, že SHARP jsou stejně otevřeně levicový jako RASH, nebo vnímáš SHARP stále jako méně politické, možná ani ne levicové, narozdíl od redskins, kteří berou politiku z širšího hlediska?
Já bych hlavně řekl, že nelze najít nějakou jednotnou uniformní ideologii, jak pod labelem SHARP nebo RASH. Pokud chápeš postoj "být antirasistou" ve smyslu, že netoleruješ rasisty nebo rasistické chování ve tvém okolí, subkultuře nebo na pracovišti, ano můžeš být antirasista bez levicového postoje. Ale pokud se snažíš postavit také strukturálnímu rasismu, logicky to vede k tomu být i antikapitalistou, protože rasismus je neodmyslitelným jevem kapitalistického systému.
"Skinheads only red", nebo uznáváte i apolitické skinheady, kteří sice nejsou nějak političtí nebo angažovaní v antifašistických/levicových aktivitách ale zároveň jsou stále antirasisti a proti náckům?
Mně to připadá jak nějaká neurální disonance, když se rasisti prohlašují za skinheady. Možná mají nějakou svou vlastní, čistě bílou debilní boneheadskou kopii naší subkultury ale je to prostě k smíchu. Lidi co nejsou rasisti a mají vztah k hudbě, stylu a všemu kolem toho, jsou součástí této subkultury (nebo by se dalo říct, subkultura je jejich součástí) nezávisle na politických názorech. Ale fakt mě sere když má někdo plnou hubu o hrdosti na dělnickou třídu apod., a přitom nemá vůbec žádné třídní povědomí. To je něco tak strašně stupidního!
Vidíš jako RASH nějaké přirozené pojítko mezi skinheadskou subkulturou a radikálně levicovou politikou? Proč by vlastně "měl být" skinhead antikapitalistou? Myslíš, že toto směřování bylo už nějak zakodované v samotných začátcích subkultury nebo tato radikalizace začala až s příchodem neonácků a boneheadů?
Skinheadi se prezentují jako subkultura dělnické třídy s militantním rebelským postojem. Tudíž je přirozené, že by měli hájit zájmy working class, což znamená boj proti vykořisťování a skoncování s touhle zasranou třídní společností. Neznamená to, že by člověk musel hned být součástí dogmatických komunistických stran, ale chovat se jako poslušný poddaný otrok mi taky nepříjde moc skinheadské. Na tuhle otázku jsem pořád celkem mladý ale řekl bych, že na začátku byli skinheadi se všemi možnými politickými názory, nicméně korupce scény fašouny určitě podnítila organizování levicových skinheads v SHARP a RASH.
Minulý rok jste vydali EP "Cropper Lads". Na této nahrávce mě zaujal text písně "Die Wupper", protože souvisí s historickými událostmi spojenými s revolučními časy v Německu po první světové válce. Mohl bys čtenářům v krátkosti vysvětlit, jakou roli v této socialistické revoluci hrálo vaše město?
Revoluce byla reakcí na vojenský převrat, který v roce 1920 provedli reakcionáři Lüttwig a Kapp proti mladé demokratické vládě složené ze stran SPD, Zentrum a DDP. Vláda ihned kapitulovala, nicméně dělníci odpověděli generální stávkou, která ochromila celý systém. Dělníci v severním Vestfálsku (socialisté, komunisti a anarchosyndikalisté) vytvořili ozbrojené formace, které čelili kontrarevoluční agresi a zahájili sociální revoluci. V Elberfeldu a Barmenu (obě města se později spojila do Wuppertalu) tisíce dělníků vyhnaly armádu, policii a protofašistické milice zvané "Freikorps". Založili dělnické výbory a na několik týdnů převzali kontrolu nad oběma městy. Kapp s Lüttwigem byli poraženi a stará vláda se vrátila k moci. Každopáně SPD nakonec zradila dělníky - a to ne poprvé v historii - a vyslala armádu a Freikorps, aby revoluci potlačily. Dnes je absolutně nepředstavitelné, že by město jako Wuppertal spravovala samotná pracující třída. Právě to dělá tento příběh tak vzrušujícím.
Nemáte někdy pocit, že být politickou kapelou, která zpívá songy pro publikum, které je v podstatě na stejné politické linii, je tak trochu "k ničemu", protože ve výsledku je to něco jako přesvědčování přesvědčených a kolektivní utvrzování společných hodnot a postojů? Chci tím říct, že možná mainstreamové levicové kapely jako např. Rage Against the Machine, měli mnohem větší vliv a dopad na své posluchače, protože se mohli se svým poselstvím dostat k daleko širšímu publiku?
Možná, ale my nejsme jen političtí aktivisté, jsme i součástí subkultury jako takové a vyjadřujeme své pocity a myšlenky způsobem, který milujeme a baví nás. Kromě toho německá RASH scéna není moc velká a často hrajeme koncerty, kde publikum nemusí být nějak spjato s naším politickým postojem ani se skinheadskou subkulturou. Navíc songy jako "Die Wupper" nebo "Cropper Lads" vyprávějí příběhy, které jsou pro většinu lidí stejně neznámé. Na našich koncertech se lidi schází a navzájem se poznávají, nejde jen o politiku. Možná to je ale první krok k tomu, aby se začali organizovat, takže si myslím, že děláme alespoň něco na tomto poli.
Je docela děsivé jak v posledních letech některé státy začínají kriminalizovat antifašistické aktivity, v USA jde z pohledu zákona o terorismus, stejně tak jako tomu bylo v orbánovském Maďarsku. Nedokážu pochopit, že se toto děje 80 let po druhé světové válce, co je tak kriminálního na tom stavět se proti fašismu, proti ideologii, která zabila miliony lidí? Cítíte stejný tlak ze strany státu a policie i v Německu, především po kauze s tzv. Hammerbande / Antifa Ost a v tomto kontextu, necítí se teď díky tomu němečtí náckové silnější a sebejistější?
V posledních letech čelí němečtí antifašisté stále silnějším represím, což odčerpává zdroje a omezuje akceschopnost jednotlivých antifa skupin. Možná je teď pro fašistické organizace v některých oblastech zase o něco snažší se zviditelnit v ulicích, ale obecně to nijak nebrání antifašistickým akcím proti nim. Mnohem větší problém je podle mě to, že "radikální levice" je totálně marginalizovaná a kromě demonstrací a klasických autonomních strategií, nemá žádnou odpověď na posun společnosti směrem doprava. Autonomní strategie sice funguje na militantní neonácky, ale rozhodně ne na AfD.
Dnešní svět se zdá, že se totálně zbláznil a otočil vzhůru nohama, USA se pod vládou Trumpa po malých krůčcích blíží k fašismu, v post-komunistické Evropě státy ovládli miliardáři, byznysmani a místní podnikatelská oligrachie a na druhé straně Rusko pod vládou Putina zamrzlo do stádia ortodoxní rusofašistické diktatury, kde opravdoví antifašisté končí ve vězení (v minulosti např. Alexej Sutuga), zatímco se válka a militarismus staly novým státním náboženstvím. Nicméně hodně levičáků ze západní Evropy jsou vůči politickým podmínkám v Rusku, valečným zločinům, intervencím a válkám vedeným Ruskem, které se v mnoha ohledech chová úplně stejně imperiálně jako USA, téměř slepí. Hodně z nich tvrdí, že to vše je jen reakcí na tlak západu. Jaký máš názor na současný ruský režim, politické klima v zemi a roli Ruska ve válce na Ukrajině?
NATO a Západ mají v tomto regionu už po desetiletí svoje geostrategické zájmy a tahle válka jim dává možnost oslabit konkurenta o tom nepochybuji. Jenže v této otázce neexistuje žádný jednotný západní blok, některé evropské státy, včetně Německa i přesto s Ruskem udržovali silné hospodářské vazby. Nicméně za tuto hroznou váku jsou jednoznačně zodpovědné nacionalistické a imperiální ambice ruského režimu. Tady nejsme v roce 1914, jde o situaci, kdy velká země napadá tu menší. Co asi měli dělat Ukrajinci, když ruská dělnická třída nedokázala válce zabránit? Vůbec si nedokážu představit, co by pro obyvatele Ukrajiny znamenala celková ruská okupace? Myslím si, že je důležité podporovat tamní lidi ale i naše soudruhy bez ohledu na to, jeslti se rozhodnou proti invazi bojovat, nebo zvolí útěk před válkou nebo nuceným odvodem do ukrajinské armády. Nesnáším tenhle levicový "kampismus" ve stylu: "nepřítel mého nepřítele, je můj přítel" - internacionalismus znamená bojovat i proti ruským imperiálním ambicím.
Tohle možná bude pro někoho kontroverzní téma ale stejně se musísm zeptat. Nemáš někdy pocit, že celá ta agenda okolo LGBT a transgender a všechny ty kulturní války mezi pravicí a levicí v posledních letech, jsou tak trochu nafouknutá bublina, kterou možná vytvořili liberálové, aby zaměstnávala levici, která díky tomu nemá čas zabývat se politkou zaměřenou na třídní otázky, ekonomická témata a reálné systémové strukturální změny? Protože dnes to vypadá, že všechna antikapitalistická hnutí jako 99%, Occupy Wall Street nebo anti-globalizační hnutí, kompletně zmizela rozředěná v kulturních válkách dneška? Doufám, že chápete, že to neznamená, že bych byl proti LGBT, gayům nebo trans lidem a chtěl bych jim nějak upírat jejich práva - v žádném případě!!! Já si prostě jen nemyslím, že je potřeba politizovat něco, co by mělo být adresováno sexuologům vzdělaným v tomto oboru, politizovat něco tak osobního a individuálního jako je cítění vlastní sexuální identity, nic víc, nic míň. Konec konců přiznejme si, kde by se otázka LGBT měla opravdu politizovat, jsou muslimské země, ortoxní Rusko, katolické Polsko apod.
Já si myslím, že boj proti různým formám diskriminace ať už jde o antisemitismus, sexismus, homofobii nebo nenávist vůči trans osobám, je i tak důležitý, hlavně kvůli pravicové reakci v naší společnosti v posledních letech. Skoro každý druhý den dojde k nějakému útoku na ženy, jsme svědky narůstajících útoků proti LGBT komunitě. Problém je ale v tom, že většina lidí nechápe, že ten samý systém, který tuto nenávist živí, je zodpovědný za jejich každodenní problémy. Podíl pracujících (v marxistickém slova smyslu) v naší společnosti je dnes mnohem vyšší, než na začátku 20. století, a přesto valná většina lidí postrádá jakékoliv třídní uvědomění, většina z nás maká ve stále horších prekarizovaných podmínkách pro zisk někoho jiného. Liberálové stejně jako zbytek pravice sdílejí zájem na tom, aby tyto okolnosti zůstávaly pro lidi tak trochu skryté, protože oba dva tábory ze systému vykořisťování těží. Kulturní války jsou totiž jejich hrou ne naší a proto bysme jí neměli hrát. Kapitalismus a patriarchát jsou úzce propojeny, trpíme různými příznaky stejné nemoci a k uzdravení potřebujeme, abysme bojovali společně a ne proti sobě! Existuje totiž jen jedna válka, která ukončí všechny ostatní - a tou je Klassenkampf!
ENGLISH
Hi Clorix I noticed your album (if we can call it like this) "AFA Anthems" on bandcamp first in 2022, after Fontanelle, Oi! of the Tiger, Enraged Minority, Produzenten Der Froide and United Struggle, you are one of the few openly RASH oi! bands in Germany. Could you tell us what convinced you to join to this redskin fraction, what convinced you to take radical anticapitalist & antifascist positions?
All the crises on this planet are caused by the capitalist mode of production. The capitalist system increasingly destroy resources we need to live. If you go through this world with open eyes, you have to take an anticapitalist stance. If you follow that line, to be anticapitalist necessarily means to be antifascist. And antifascist means to be anticapitalist.
Some skins claims, that in these days, there is no difference between SHARP and RASH skinheads, that both these groups are in some way lef-wing anyway. What about you? Do you think, that SHARP is same directly and openly left like RASH, or SHARP is still less political, maybe even not left-wing, than redskins who takes policy more widely?
I think you can't find uniform ideologies, neither under the label SHARP, nor under the label RASH. If you understand "to be antiracist" in that sense, that you shouldn't tolerate racist people or behaviour in your neighbourhood, subculture or working place, you can be antiracist without a leftwing stance. But if you try to oppose structural racism too, you have to be anticapitalist, because racism is an inherent phenomenon of the capitalist system.
"Skinheads only red", or do you also recognize apolitical skinheads, who aren't somehow political or engaged in antifascist/left-wing activities, but still they are anti-rascist and anti-nazi?
For me it looks like neuronal dissonance, if racists claim to be skinheads. Maybe they have their own pure white shitty bonehead copy of our subculture, but that's just ridiculous. Non-racist people who have a connection to the music, style etc. are a part of this subculture (or the subculture is a part of them) independent of their political views. But I am really annoyed by people talking about working class pride and things like that who are totally free from class consciousness. For me that's dumb as fuck!
As a RASH, do you see any natural connection between skinhead subculture and radical left-wing policy? Why skinhead "should be" anticapitalist? Do you think, that this direction was coded between skins already from the beginning or that radicalization started because of neonazis and boneheads?
Skinhead presents itself as a working class subculture, with a militant and rebellious attitude. So skinheads should stand up for the interests of the working class too. This means to fight against exploitation and bring this fucking class society to the end. It doesn't mean one must stand alongside dogmatic communist parties, but to play the obedient subject is not very skinhead for me. I am too young for this question, but I think there were skins with all political views in the beginning. For sure the corruption of the scene by fascists fueled the organisation of left side skinheads in groups like SHARP and RASH.
Last year you have released EP "Cropper Lads". On this record I was caugh by the lyrics from the song "Die Wupper", because it relates to the historical events connected with socialist revolution times in Germany after first world war. Could you shortly explain for the readers, what role in that revolution played your city?
The revolution was a reaction to the military coup by the reactionaries Lüttwig and Kapp against the young democratic government of SPD, Zentrum and DDP in 1920. The government capitulated immediately. But the workers answered with a general strike, which paralyzed the whole system. In Northern-Westfalen the workers (social democrats, communists and anarchosyndicalists) created armed formations to face the counter-revolutionary aggression and started a social revolution. In Elberfeld and Barmen (both cities later became Wuppertal) thousands of workers kicked out the military, police and protofascist militias called "Freikorps". They formed worker councils and took control over the cities for some weeks. Kapp and Lüttwig were defeated and the old government returned to power. The SPD betrayed the workers, not for the first time in history and sent military and freikorps to crush the revolution. Today it's unimaginable that a city like Wuppertal is managed by the workers themself. That's what makes the story so exciting.
Don't you have sometimes a feeling, that to be a political band singing political songs for the audience which is basically on the same political line, can be quite "useless", because on the end it's like persuading of the convinced and collectively affirming of shared attitudes? I mean maybe left-wing bands in the mainstream like for ex. Rage Against the Machine had bigger influence, because could get to the wider audience with theirs message?
Maybe, but we aren't just political activists, we're also part of a subculture and express our feelings and ideas in the way we love. Beside that, the RASH scene in Germany isn't so big and we often play gigs where the audience is not so connected with our political stance or the skinhead subculture. Even if so, songs like "Die Wupper" or "Cropper Lads" tell a story which is unknown to most people. On our shows people come together and they get to know each other. Maybe that's a first step to get organized. So I think we are doing our part in an admittedly small niche.
It's quite dangerous how some states in last years are starting to criminalize antifascist activities, in the USA it's taken as "terrorism", same like in Hungary under Orban. I can't uderstand it, this is happening 80 years after second world war, what is criminal to be against fascism, against ideology, which killed milions of humans? Do you feel same pressure from the state and police also in Germany, especially after case with so called Hammerbande / Antifa Ost? And in this context, are german neonazis thanks to this stronger and feel more confident?
Antifascists in Germany face increasingly more repression in the last years. This ties up resources and reduces the scope for action of antifascist groups. Maybe it's easier for fascist organisations to build up a street presence in some areas, but in general it doesn't prevent antifascist interventions. I think the bigger problem is that the "radical left" is totally marginalized and has no answer to society's shift to the right, beside demonstrations and classic autonomous strategies. This works for militant neonazi groups, but not for the AFD.
The world today seems to have gone completely crazy, USA under Trump is slowly becoming fascist state, in the post-communist Europe, states are owned by billionaires and businessmens and on other side, Russia under Putin has frozen into orthodox rusofascist dictatorship, where real antifas are ending in the jail (for ex. Aleksei Sutuga in the past) and war and militarism became the new state religion. But lot of leftists from the west Europe are blind to political conditions in Russia and wars, crimes and interventions of Russia, which basically behave same imperial like USA and are claiming that all this, is just reaction on pressure from west. What is your opinion on the russian regime, political conditions there and role in the war in Ukraine?
Of course NATO and the west have geostrategic interests in the region for decades and the war gives them the possibility to weaken a competitor. Nevertheless there is no monolithic western block in this question and some european countries had good economic connections with russia and Germany too. But clearly the nationalist and imperialist ambitions of the russian regime are responsible for this terrible war. It's not 1914. You have a big country which invades a smaller one. What could the ukrainian people do if the russian working class is unable to prevent the war? I can't imagine what a russian occupation would mean for the people in Ukraine. I think we have to support the people and our comrades regardless of whether they decide to resist against the invasion or flee from war or forced recruitment by the ukrainian government. I hate this campist shit in the left, internationalism means to fight russian imperialism too.
This one could be quite controversial topic for someone, but I will ask anyway. Don't you have feeling that all agenda around LGBT and trans persons and all that cultural wars between right and left in last decade is a little bit an inflated bubble pushed by liberals, that has kept the left-wing busy from dealing with policy dedicated on the class issues, economical topics, systemic structural changes? Becase untill these days all anticapitalist movements like 99%, Occupy Wall Street or anti-globalization movement seems, that completely disappeared diluted in todays culture wars? I hope that you understand, that it doesn't mean, that I am against LGBT persons, gays or trans and want to take away any rights from them - not at all!!! I just don't think that is need to politicize some issues that should be addressed by sexologists educated in this field and to politicize something such a personal and individual as feeling one's own sexual identity, nothing else nothing more! After all where LGBT needs to be really politicize are muslims countries or orthodox Russia, catholic Poland etc.
I think the fight against different forms of discrimination (racism, antisemitism, sexism, homophobic or transphobic hate) is very important here too. Especially because of the rightwing backlash in our society. We have increasing attacks on LGBT and femicides every second day. But the problem is that the most people don't understand that the same system, which fueled this hate, is also responsible for the problems in their daily life. Today the portion of workers (in a marxist sense) in our society is much higher than in the early 20th century, nevertheless most of the people have no class-consciousness. Most of us have to work under increasingly poor conditions for the profit of others. The liberals and the rightwing share the same interest to make these circumstances invisible. Cause they build on the same system of exploitation. The culture war is their game, not ours. So we shouldn't play it. Capitalism and patriarchy are closely intertwined. We are suffering from various symptoms of the same disease and healing means fighting togehter, not against each other. There is just one war to end all wars and this is class war!
Jamajka dala světu mnoho skvělých muzikantů, někteří z nich stáli u zrodu offbeatu od jeho počátků na přelomu 50. a 60. let a stali se tak součástí celé hudební evoluce reggae, mnozí z nich už mezi námi, vzhledem k věku nejsou a někteří odešli dřív, než stačila jamajská hudební scéná udělat další krok a stvořit tak další nový žánr. Jednou z těchto hudebních legend je i Donald Willis Drummond, známější jako Don Drummond, zakládající člen Skatalites a pravděpodobně jeden z nejnadanějších trombonistů, které dal tento malý karibský ostrov světu. Průkopník, který stál u zrodu ska, vynikající muzikant ale zároveň jedna z nejtragičtějších postav jamajské hudební scény. Jeho životní příběh je plný nejen hudebního talentu, který mu musel darovat snad samotný jah ale má i svou odvrácenou stránku, kde je talent vyvážen psychickými problémy, depresemi, schizofrenií a životní tragédií, která si nakonec vybrala oběť nejvyšší a předčasně a v poměrně mladém věku ukončila, nejen jeho hudební kariéru ale i život. Don Drummond je postavou geniální svým hudebním umem ale zároveň tragickou a nešťastnou, vzhledem k tomu co vedlo ke konci jeho života a právě proto je jeho osud tak zajímavý. I po skoro šedesáti letech od jeho smrti nám ho stále připomíná nesčetné množství nahrávek z éry ska (jen namátkou: Man in the Street, Occupation, Eastern Standard Time, Confucius, Silver Dollar, Latin Goes Ska, Guns of Navarone, Garden of Love atd.) a tak je jeho hudební stopa navždy vryta do hudebních dějin. Kým ale ve skutečnosti byl a jaký byl jeho životní příběh? To se dočtete v následující biografii tohoto hudebního velikána.
Don Drummond se narodil 12.3. 1934 v Kingstonu, jeho matka Doris se živila jako uklízečka, zatímco otec Uriah se nikdy nestal součástí jejich života. Mladý Don se díky záškoláctví dostal do slavné Alpha Boys School, která se striktním vedením k hudební výchově snažila napravit problémové chlapce z celého Kingstonu. Vedlejším efektem bylo, že díky tomu objevila a vychovala mnoho hudebních talentů, kteří se později stali průkopníky jamajského offbeatu napříč dekádami. Právě díky pobytu v Alpha Boys School se seznámil s budoucími členy Skatalites, zde potkal saxofonistu Tommy McCooka, kytaristu Lestra Sterlinga, trumpetistu Johny "Dizzy" Moora, saxofonistu Cedrica Brookse, trombonistu Vina Gordona, přezdívaného Don Drummond Jr., který se podílel na legendárním Real Rock riddimu ale i mladičkého Rico Rodrigueze (The Specials), který se stal Donovým žákem, školu navštěvoval i Winston Foster, pozdější první hvězda dancehallu známá pod uměleckým jménem Yellowman. Hlavní látkou v Alpha Boys School byla výuka jazzu, blues a latina, díky tomu se ústav pro problémové chlapce stal jakýmsi rezervoárem pro kingstonské kapelníky, kteří zde nabírali hráče do svých orchestrů. Právě tímto způsobem získal teprve šestnáctiletý Drummond v roce 1950 svoje první angažmá v Eric Dean Orchestra, kteří hráli jazzové standardy pro turisty po kingstonských hotelích a na akcích pro vyšší společnost. Díky tomuto angažmá se dostává poprvé mimo Jamajku, kdy se s orchestrem dostane i na Haity. Paradoxem je, že jen díky odmítnutí nabídky jeho spolužáka Edie Thorthona, který se ho snažil přesvědčit ať s ním odejde do Anglie a který se díky tomu později dostal ke spolupráci např. s Beatles a Rolling Stones se z Drummonda nikdy nestala víc, než jen jamajská hudební legenda, protože jeho hudební talent by v podmínkách swingujícího Londýna 60. let, dostal daleko větší šance, než doma na Jamajce. V roce 1954 od Eric Dean Orchestra odchází a poprvé zakládá vlastní soubor Don Drummond All-Stars, kde mu hostují takový jazzový velikání jako např. Sarah Vaughan nebo Dave Brumbeck. Koncem 50. let je Drummond již uznávaným kingstonským hudebníkem a vyhledávaným studiovým hráčem, jeho Don Drummond All-Stars vystupují po největších kingstonských klubech jako je Big Bucket nebo Silver Slipper a v rozjíždějícím se jamajském hudebním průmyslu figuruje na prvních nahrávkách, které jsou ještě pouze prototypem ska. První Drummondova studiová nahrávka vznikla pravděpodobně někdy v letech 1956/1957, účinkováním v písni "On the Beach" od Owena Graye, kterou nazpíval pro tehdy začínajícího producenta Coxona Dodda. V té době se postupně začíná rozjíždět kultura venkovních sound systémů a konkurenční boj mezi jejich provozovateli z kterých se zároveň stávají první producenti a změna soundu amerického rythm'n'blues, které doteď vládlo místním dancehallům a které se mění pozvolna na rock'n'roll, což je žánr, který jamajskému publiku příliš nesedí, pomalu podněcuje hudební inovace, které vedou ke vzniku ska. Postupně se tak kolem Drummonda a dalších budoucích členů Skatalites, které potkává na kingstonské hudební scéně začíná formovat nový sound, hudebníci nahrávají jak pro Coxona Dodda, tak i pro jeho největšího konkurenta Duka Reida. V té době jsme ale stále v éře, kdy se ska ještě rodí, Jamajka je pořád britskou kolonií a kromě prvních hudebních experimentů se také hraje i mento a calypso, jakožto původní karibské hudební formy.
Díky prostředí klubů a hotelů se mladý Don seznamuje se svojí budoucí osudovou ženou, tanečnicí Anitou "Margaritou" Mahfood, dcerou bílé jamajčanky a libanonského obchodníka, která je v té době oficiálně vdaná za boxera Rudolpha Benta, se kterým se rozvádí až v roce 1964. Blízký vztah k sobě nacházejí až díky společným návštěvám Wareika Hills, kde se usadila nyabinghi komunita okolo rasta bubeníků Counta Ossieho (zakladatel pozdějších Mystic Revelation of Rastafari). Právě zde se potom co v noci zavře většina kingstonských klubů, scházejí místní hudebníci a za doprovdu nyabinghi bubnů zde společně jamují, až do brzkých ranních hodin. Na tomto mystickém místě začíná být Drummond postupně vtahován k rastafariánské víře a protože sem chodí téměř celá kingstonská hudební scéna, tak se postupně nyabinghi bubeníci Counta Ossieho dostávají i do rodícího se jamajského nahrávacího průmyslu. Na své taneční představení si je zve i samotná Margarita a Prince Buster, který je na Wareika Hills také častým návštěvníkem s nimi později nahrává píseň "Oh Carolina", což je vůbec první nahrávka, kde se objevuje nyabinghi bubnování. Drummond na Wareika Hills postupně přivádí i svoje bývalé spolužáky a budoucí členy Skatalites, kteří pod vlivem spiritualismu tohoto místa po krůčcích také přijímají rastafariánskou víru. Jsme na přelomu 50. a 60. let, shuffle-ska postupně dostává jasnější kontury a je jen otázkou pár let, kdy se konsoliduje jako nový hudební žánr. Drummond společně s dalšími členy Skatalites se už v té době objevuje na většině nahrávek, jak pro Coxona Dodda, tak i Duka Reida. Skatalites jakožto kapela ještě sice neexistují ale jelikož na většině nahrávek jsou přítomní víceméně skoro všichni budoucí členové Skatalites, dá se mluvit o jejich začátku již v této době. Počátkem 60. let už můžeme mluvit o novém soundu, právě se zrodilo ska, které se dostává do popředí především s rokem 1962, kdy se stává díky písni "Foward March" Derricka Morgana soundtrackem k nezávislosti Jamajky, které ostrov dosáhl právě v tomto roce. Na hudební scéně se usazují dva konkurenční labely, které diktují trendy po celá 60. léta, Coxonovo Studio One a Treasure Isle Duka Reida. Sound většiny nahrávek těchto labelů v různých obměnách tvoří z velké míry muzikanti budoucích Skatalites, kde samozřejmě nechybí ani Don Drummond. Nicméně nahrávají i pro další měnší producenty, jako např. pro Prince Bustera nebo Leslieho Konga, teprve až od roku 1963 se začínají více koncentrovat ve Studiu One, které se stává jejich hlavním labelem. I přes tak početná angažmá, většina muzikantů dostává od producentů velice malé honoráře, to se týka i samotného Drummonda, který i když je jedním z nejlepších trombonistů na ostrově, patří stále ke stejné mase chudých jako většina obyvatel Jamajky. Tento paradox přetrvává i po další roky, kdy mnoho legend reggae ve svých začátcích, kdy nahrávají ty nejlepší věci, dlouhá léta dostává jen malé odměny, zatímco největší zisk shrábnou producenti. Vraťme se ale ke Skatalites, oficiální vznik kapely přichází až s rokem 1964, kdy se k nim přidává zpěvačka Doreen Shaffer, jenže jejich společné působení trvá jen něco málo přes rok.
Drummond měl už delší dobu psychické problémy, které se jen zhoršovali. Jeho diagnozu se nikdy nepodařilo přesně zjistit ale s velkou pravděpodobností se jednalo o určité stádium schizofrenie, dost často se přes svou hudební genialitu choval divně až podivínsky, stál upřeně uprostřed silnice, oloupal si banán, aby ho v zápětí obalil pískem apod. Několikrát se na svou žádost dokonce nechal zavřít do kingstonské léčebny Belleuve Mental Hospital. A možná právě jeho dlouhodobý psychický stav vedl k události, která předčasně ukončila jeho hudební kariéru a později i život. 2. ledna 1965 bylo v jejich společném bytě nalezeno Margarity mrtvé tělo se čtyřmi bodnými ranami. Jejich soused později vypověděl, že v ten den byla z jejich bytu slyšet hádka, která zřejmě předcházela vraždě. Drummond se vydal na policii s tvrzením, že jeho přítelkyně spáchala sebevraždu a bodné rány si způsobila sama, což policie okamžitě vyvrátila. Případ se ale dostal k soudu až v roce 1966, Drummond byl shledán vinným z vraždy své přítelkyně Margarity Mahfood. Nicméně vzhledem k jeho psychickému zdraví, soudce vyhodnotil, že není schopný nastoupit trest v klasickém vězení a byl mu nařízen doživotní pobyt v kingstonské Belleuve Mental Hospital. Bohužel po třech letech pobytu v psychiatrické léčebně, podrobován neustále se opakujícím medikacím, 6.5. 1969 umírá na srdeční selhání a anémii. Příčina Drummondovi smrti nebyla dodnes jednoznačně objasněna, existují dvě verze. Ta oficiální tvrdí, že šlo o sebevraždu spojenou s jeho schizofrenií a Drummond se předávkoval léky, ta druhá se přiklání k hypotéze, že mu byly podávány příliš silné dávky sedativ, případně mu nebyly podávány správné léky, což vedlo k celkovému selhání organismu. Bohužel díky nepříliš precizně vedené zdravotní dokumentaci a zničeným dokumentům se pravdy dnes už asi nedopátráme a tak nad smrtí jednoho z nejnadanějších jamajských muzikantů všech dob, zůstává mnoho nezodpovězených otazníků. Don Drummond *12.3. 1934 +6.5. 1969 - in music forever!
The Upsessions & Monty Neysmith - Sheriff Double Gun
Holandské The Upsessions asi netřeba nějak víc představovat, kapela patří k předním evropským early reggae interpretům a minulý rok oslavili kulatých 20 let na scéně. Letos v květnu jim vyšla v pořadí již šestá deska Sheriff Double Gun, která jak už napovídá samotný název odkazuje na tradici spaghetti westernů, které byly stejně tak populární i na Jamajce v 60. letech a částečně se propisovaly do tehdejší hudební produkce. Nové album vyšlo po neuvěřitelně dlouhých deseti letech, kdy pod značkou The Upsessions vyšla jejich předchozí studiovka This is The Upsessions, nicméně to neznamená že by kapela během té doby usnula na vavřínech. Zpěvák Boss van Trigt se aktivně věnuje svému bočnímu projektu Boss Capone se kterým během té doby vydal celkem tři desky. Nové album nese podtitul The Upsessions & Monty Neysmith a odkazuje tak na spolupráci s někdejším členem legendárních The Symarip Monty Neysmithem, který zde hostuje na vokálech. Novinku Sheriff Double Gun si vzalo na starost holandské Aggrobeat Records, které si připravilo pouze klasickou LP verzi, jelikož o CD dnes už stojí opravdu jen málokdo. Celkem zde najdete třináct zářezů v klasickém soudnu The Upsessions, kde se místy propisuje westernová tématika i v hudební podobě, jako např. v úvodním tracku "Sheriff Double Gun" nebo v songu "Apache". Co je u tohoto alba celkem příjemné je střídání tempa, najdete tu jak pomalé utahané tracky odkazující víc k rocksteady, někdy snad až k dubu jako např. "Hot Like Scorcher", tak i svižnější skinhead reggae, které vás nenechá stát na místě. Na vokálech se střídá van Trigt s Montym zhruba po jednom tracku, což desku příjemně oživuje. Je ale na čase být trochu upřímný, co mi na tomto albu chybí je něco výrazného, není tu zkrátka žádný song, který by mě něčím překvapil, který by mohl být potencionální hitovkou této desky. Kritérium, které dělá každou desku zajímavou je, pokud zde máte alespoň tři až čtyři silnější tracky, které nějak vybočují z řady, bohužel album Sheriff Double Gun nemá ani jeden. Ano jsou tu celkem zajímavé songy jako např. úvodní, již zmiňovaný "Sheriff Double Gun", "Fat Coyote", "Nothing in the Coffin", "Mary Jane" nebo "Little Bonnie Revolver" ale stále mi příjde, že navzájem působí dost podobně a řadil bych je spíš do kategorie "neurazí ale ani nenadchne". Jako celek je deska Sheriff Double Gun prostě jen dobrá ale dobrá ve smyslu průměru, kdy se vše slévá do jednoho. Musím říct, že tak na mě působí i tvorba The Upsessions za poslední roky, protože od naprosto skvělé druhé desky Beat You Reggae z roku 2009, nepřišlo už žádné další tak silné album, čímž netvrdím, že by se na těch dalších nenašly chytlavé songy, osobně mám rád např. desku "Shake It" se stejnojmennou hitovkou ale prostě žádné z následujících alb už nebylo tak nabušené jako Beat You Reggae. V tomto ohledu mi příjde daleko zajímavější Trigtův boční projekt Boss Capone, který působí určitou ostrostí, kterou u The Upsessions poslední roky postrádám ale možná je to jen výsledek dvaceti let hraní, kdy nejvíce energie a nápadů máte v počátcích kapely. Samozřejmě, že po hudební stránce se albu Sheriff Double Gun nedá nic vytknout, hudební aranže, instrumentální výkony, kytary, hamond klávesy, občas dechy, celkové melodie, vše je zahráno naprosto profesionálně ale chybí tomu duše, je to něco, co už jsem od The Upsessions slyšel xkrát, nic, co by mě překvapilo. Je to prostě jen průměrně dobrá deska, která možná potěší někoho, kdo není tak náročný reggae posluchač - tady určitě svůj účel splní ale mě pocitu celkové šedi a průměrnosti nezbaví. Albu Sheriff Double Gun dávám pouhých 5 z 10.
Radek Wollmann - Krev Kruh Černá
90. léta jsou v kurzu, nejen v mainstreamu ale jak se zdá i tady dole v "undergroundu", nemyslím to vůbec špatně, právě s odstupem času některé věci dostávají jasnější kontury a celkový kontext, který nelze jinak zachytit. V tomto duchu za poslední roky vzniklo několik knih i z prostředí subkultur, proto jsem dílu Krev Kruh Černá zpočátku nevěnoval větší pozornost, protože toho na téma 90. let vyšlo už poměrně dost, nicméně nakonec jsem dal této knize šanci a opravdu mě nezklamala, protože šlo o něco trochu jiného, než jsme čekal. V prosinci 2025 se na pultech knihkupectví objevila tato prvotina někdejšího anarchistického aktivisty Radka Wollmanna ke které jsem se dostal až o pár měsíců později. Nečekejte ucelený popis vývoje pouličních subkultur od počátku 90. let, až do současnosti ani pokus o jeho zachycení skrze osobní zkušenost, i když ta se tu vlastně v jednotlivých kapitolách tak trochu odráží, jenže autor se nesnaží o podání strukturovaného obrazu tehdejšího vývoje, některé epizody (jako např. rioty při zasedání MMF v září 2000) ani nezmiňuje. Kniha začíná víc, než výmluvným výčtem rasistických vražd ve spojení s autorovým věkem od počátku 90. let, až do tragického případu vítkovských žhářů z dubna roku 2009 (z nichž dva jsou již na svobodě). Nikoho asi nepřekvapí, že většina těchto obětí jsou Romové. Wollmann zde nezachycuje pouze tehdejší pouliční násilí, za kterým stáli neonacisté ale i vývoj squatingu, kterého byl tehdy součástí, protože patřil k zakládající partě, která po neúspěšném pokusu o založení squatu v Zenklově ulici, obsadila pražskou vilu Miladu, která už 17. rokem hnije a chátrá. Zde přichází jeho první zkušenost s nějakou formou úspěšné protisystémové akce, kdy přispěje svým legendárním slidem po laně z okna studentských kolejí na střechu Milady k jejímu uhájení. Právě díky obsazení střechy a silné podpoře lidí dole, policie pokus o vyklizení squatu nakonec vzdala. Hodně zajímavé je vyprávění o zapojení do antifašistických aktivit, kdy se v převleku za naziskinheada infiltroval do prostředí neonacistických koncertů, aby mohl monitorovat jejich prostředí zevnitř. Nikoho asi nepřekvapí, že byl svědkem toho, že mezi nácky panovala nedůvěra a vzájemné podrazy za kterými stály většinou peníze, které WP scéna dokázala vyprodukovat ve značném množství. Prostřednictvím (velice detailních) vzpomínek se dostanete na první Global Street Party, která se odehrála v roce 1998 a skončila riotem s policií přímo v centru Prahy, nechybí ani adrenalinem napěchované vzpomínání na 1. Máj 1999, kdy se blokoval náckovský průchod Prahou, který skončil napadením bloku antifašistů fízly, antifa blokády náckovských pochodů z první poloviny nultých let, přímé fyzické konfrontace s nácky v řadách antify, křištálová noc 2007, kdy je většina nácků blokována policií, zatímco do centra Prahy se dostává pár agronácků, kteří dostávají výprask před kamerami novinářů, obvinění z ublížení na zdraví, odchod z Milady a nakonec i brutální cílené napadení jeho osoby nácky, které si vyžádalo pobyt v nemocnici, které lze chápat jako pomstu, jelikož antifa měla v té době velice konkrétně cílenou taktiku, mířenou na přední osobnosti neonacistické scény.
Projdeme si celými nultými léty, otevřením vlastního baru "V lochu", který napadnou náckové a pozdějšího baru "Resort", kteří si pomatují i mnozí z nás, obdobím opětovného vzestupu punks & skins kolem poloviny nultých let, érou (tehdy) antifašistické Bohemky, kdy se nikdo nezdráhal dát náckům najevo, že na tribuny nepatří. Nechybí ani popis snahy nácků infiltrovat se do hardcoru a postupně ho přebrat pro sebe, která začala být zjevná koncem nultých let a vyvrcholila zabráněním vstupu jádra Národního odporu na koncert amerických Terror, to vše zabalené do atmosféry konce nultých let a událostí jako byl pokus o pogrom na Romy v Janově v roce 2008, pokus o upálení romské rodiny vítkovskými žháři v vo roce 2009, až po pokus o opakování těchto akcí v Českých Budějovicích v roce 2013. Zde adrenalin končí a autor se dostává do osobnější roviny, kde se právě ve stínu těchto událostí dostává k adopci romského chlapečka, k práci za barem v "Kafe na půl cesty", podpoře tehdy vznikajícího squatu Klinika a dalších nezavislých prostor, jako byl např. žižkovský Prostor 39. Poslední část je vzhledem k tématu nejaktuálnější a týka se Palestiny a událostí, které následovali po 7. říjnu 2023 a o tom, jak je vnímal a reagoval na ně samotný autor ale i česká společnost, která má (mírně řečeno) většinově o postavení palestinců v izraelsko-palestinském konfliktu velice zkreslenou představu. Zde si nemohu odpustit poznámku pod čarou, podpora Palestiny neznamená podporu Hamásu, toto stále hodně lidí nedokáže pochopit!!!! I když od událostí v knize popisovaných uplynulo někdy i více, než dvacet let, spousta lidí zde není jmenována a najdete tu jen písmeno, což svědčí o tom, že i po tolika letech se stále pohybujeme z pohledu systému na tenkém ledě a tak je lepší preventivně udržet určitou dávku anonymity. I zde se dostaneme k niternějším popisům vnímání vlastních činů, polemice jestli z vás radikální antifašistické akce nakonec nedělají to samé, čím jsou vaši nepřátelé, což jsem vypozoroval např. i v knize "My Life Antifa". Jsme u konce těchto 261 stran. Pokud bych měl knihu Krev Kruh Černá shrnout určitě bych jí popsal jako surovou výpověď své doby, která se nesnaží o její zachycení a následné zdokumentování, je to založeno více na osobní zkušenosti někoho, kdo se toho všeho zúčastnil a jak to vše vnímal. Má to "drive", tempo, napětí i adrenalin, je neuvěřitelně čtivá, má tu schopnost vás vtáhnout do děje a nepustit vás na dlouhé hodiny. Na literarní prvotinu jsem byl velice příjemně překvapen, protože jsem čekal, něco, co už tady v nějaké formě napsal autor "My Life Antifa" ale Krev Kruh Černá je koncepčně trochu jinak uchopené dílo, které určitě stojí za přečtení. Kniha je stále k sehnání zde.
Sice jde o zprávu hodně neaktuální ale nejde si tuto novinku nechat pro sebe. V květnu vyšla druhá deska "kapely" Prisonnier du Temps, což je boční projekt basáka Syndrome 81 Jackyho Cadiou. Nové album "Prendre le Pouvoir par la Force" (v překladu: Zmocnit se moci silou) vyšlo tentokrát u známého britského labelu La Vida Es Un Mus a podobně jako na předchozí desce i zde najdete stopáž osmi tracků toho nejlepšího, co nabízí současný francouzský punk. Zajímavostí Prisonnier du Temps je, že jde o jednočelnný projekt, čili vše od basy po kytary, bicí až ke zpěvu, je nahráno samotným Jackym po jednotlivých stopách a následně poskládáno dohromady - výsledkem je tento cold-oi!vý skvost. A co můžete od nové desky očekávat? Posun o další level v podobě písní jako je např. "La liberté s'obtient par le sang", kde vás určitě zaujme tamburýna doplňující bicí, "Trahisons et mensonges" s intrem hraném na akustickou kytaru, melodická "Dernier regard", synťáky okořeněná "Et jusqu'a la mort" nebo závěrečná "A bout de nerfs" s nádherným melancholickým outrem. Nové album "Prendre le Pouvoir par la Force" chladné jako pobřeží severní Francie seženete zde.
Nejsem velkým příznivcem umělé inteligence a různých algoritmů, které se nás na netu snaží scanovat a profilovat, aby nám pak mohly cpát personalizovaný obsah, úpřímně řečeno se těchto technologií spíš děsím, jelikož rozšiřují možnosti, jak nás ještě víc kontrolovat, nicméně i přesto musím uznat, že někdy si mě algoritmy umí přečíst velice dobře a naservírují mi obsah, přesně podle mého vkusu, což se týká především youtubu, který mi občas podsune velice příjemná hudební překvapení. A právě jedním takovým překvapením jsou AOS3 z britského Sunderlandu. Kapela, která v současnosti možná už ani nevystupuje, protože od roku 2022 o nich nejsou žádné zprávy a pravděpodobně už nepatří k aktivním, nicméně hudebně jde o jeden z nejzajímavějších projektů, na které jsem kdy narazil! A proč? Protože v sobě spojují to, co se snažím spojovat i na těchto stránkách, reggae & ska a punk! Možná si ještě vybavujete, když jsem tu zhruba tak před rokem a půl prezentoval polské FATE, kteří hudebně také propojují tyto dva světy, ovšem FATE je pořad víc punk s prvky dubu a reggae, kdežto AOS3 na to jdou z té druhé strany. Hlavním jádrem je reggae, ska & dub, který propojují s punkem, navíc jelikož kapela vzešla z britské anarchopunkové scény, je tu znát i odkaz těchto kapel. AOS3 vznikly v roce 1990 v severoanglickém Sunderlandu (podobně jako např. Angelic Upstarts nebo Red London) v prostředí místní anarchopunkové komunity pozdních 80. let. V té době vydávají první demo kazetu, kterou v roce 1992 následuje split kazeta s legendárními Blaggers I.T.A, která vyšla pod hlavičkou Antifascist Action. Název kapely odkazuje k iniciálům August Owsley Stanley III, zvukař a spolupracovník mnoha kapel spojených s hippie scénou 60. let a také jeden z prvních velkoproducentů LSD. Jejich logo v sobě propojuje nejen tyto iniciály ale i symboliku míru, anarchie a východních filosofií v podobě symbolů Jing Jang a Om. Během těch let stihli projet celou Británii a propojit se s hudebně ale i politicky podobně laděnými kapelami, jako např. Radical Dance Faction, Citizen Fish s kterými v roce 1993 vydali split EP, či Culture Shock. Politicky kritické texty odrážející subkulturní prostředí z kterého vzešli, navíc propojují s východní filozofií, což není úplně obvyklá kombinace, na druhou stranu anarchistický přístup těmto myšlenkovým směrům není natolik vzdálený, aby se tu nenašel průsečík. V roce 1994 vychází první regulerní album "God's Secret Agent", které následuje v roce 1995 druhá deska "Diversionary Tactics", bohužel po vydání této desky přichází rozpad kapely. Zpěvák John Horabin se tou dobou stěhuje do Londýna, kde s Philem Beckettem z Radical Dance Faction zakládají další hudební projekt propojující punk, ska & reggae - kapelu P.A.I.N. Tak se na
několik let uzavírá kapitola AOS3, až do roku 2007, kdy se po dlouhých dvanácti letech vrací na podia a vyráží na společné tour s Citizen Fish. Kapela začíná opět aktivně koncertovat a v roce 2015 vychází třetí album "Far and Few", bohužel od roku 2022 nejsou o AOS3 žádné zprávy a vypadá to, že kapela v současné době není aktivní, to ale vůbec nebrání vám jí představit a hudebně si jí rozebrat, protože projektů, které v sobě propojují reggae s punkem je stále jako šafránu. Nečekejte jen strohý reggae-punk založený na kytarách, AOS3 se nebojí zapojovat klávesy a místy můžete slyšet i saxofon, v jejich tvorbě najdete jak rychlejší věci založené na ska rytmech, jako např. "Last of the Summer of 77", "Where's the Real Country Gone?" nebo "10 Billion", tak i melancholičtější dubem okořeněné tracky, jako "Norton The First", "It's Jungle out There" nebo "Sinking Sands", které sice nejsou úplně pomalé ale dubové prvky v nich nelze popřít. To vše zabalené do punkového kabátu, který sice není hlavním nosným prvkem jejich tvorby ale je přítomný na všech třech albech. A pokud máte opravdu pozorné ucho, jistě si všimnete i odkazů na britský anarchopunk. Podívejte se na jejich bandcamp, kde najdete všechny tři alba + jeden živák a ponořte se do dubových tonů říznutých politickým punkem. AOS3 vás velice rychle vyvedou z omylu, pokud máte pocit, že reggae & punk nejdou dohromady!
Všichni asi víte co se stalo na začátku května po AFA Festu, kdy byl nácky napaden a brutálně zbit, nejen jeden z vracejících se účastníků ale proběhl i pokus o napadení klubu jako takového. Vše to tak trochu zapadá do aktuálního politického klimatu, který nám po volbách nabral směr hodně doprava a právě proto jsem se rozhodl opět sednout ke klávesnici a zamyslet se nad tím, kam vlastně směřujeme, co je tato vláda zač a co se děje v naší společnosti, protože to vše, ať se nám to líbí nebo ne, jak se na začátku května ukázalo se propisuje i do naší scény. Snad nikdy za posledních 30 let jsem z žádné vlády necítil takový pocit ohrožení a nejistoty a nenápadný závan něčeho, co by se dalo nazvat demoverzí fašounství, jako teď. Navíc ještě v kontextu celosvětového dění, kdy je v USA opět u moci oranžový fašizující narcistní idiot s inteligencí malého dítěte - Trump a v Rusku vládne tvrdou rukou geront Putin, který se také opírá o ty tzv. "správné" tradiční pravoslavné hodnoty a jemuž jezdí líbat nohy Fico, pravděpodobně nejpravicovější sociální "demokrat" ve střední Evropě. Vzorem karikatur na politiky, jako je Macinka, Turek nebo Babiš jsou přesně osobnosti typu Trump, Orbán, Milei, Musk a vlastně každý podobný pravičák, pro kterého jsou novináři a svobodná média otravný hmyz, který do všeho strká nos, humanitní obory zbytečné tlachání o abstraktních nesmyslech, globální oteplování liberální zelenou lží a neziskovky nepřítelem ještě horším, než ilumináti se svobodnými zednáři dohromady. A právě proto bysme měli být na pozoru, nejen kvůli hodnotám a principům, které vyznáváme ale i proto, že klima vytvářené těmito politiky, může pomalu aktivizovat ulici a já rozhodně nechci návrat 90. a nultých let, kdy se muselo čelit náckům v ulicích a kdy návrat z koncertu byl vždy loterií. Na druhou stranu bych chtěl říct, že mi nikdy nebyla sympatická ani ta předchozí Fialova garnitura, zcela bez zájmu o lidi a jejich potřeby. Pak tu máme ještě Milion chvilek pro demokracii, spolek liberálních havlistů, kteří nikdy nedokázali pochopit, že Babiš je jen produktem kapitalismu a jeho nastavení, ne nějakou anomálií. Není pak divu, že jejich akce nemají žádný reálný dopad, i když dokážou nahnat tisíce lidí na Letnou ale pokud nedokážete nazvat věci pravými jmény a odhodlat se k přímějším akcím typu blokád, stávek apod., jste zcela neškodní, nemluvě o tom, že ani nejsou schopni pojmenovat tendence současné vlády jako pravicové autoritářství barvící se do hněda a melou něco o tom, že chtějí návrat slušnosti do politiky, sociální rozměr u nich chybí zcela. Pokud to vezmeme ze široka musíme mít pocit, že se dnešní svět totálně posral, 20. léta začala pandemií covidu, pokračovala válkou na Ukrajině, energetickou krizí, Gazou, opětovným zvolením Trumpa - "geniálního" stratéga na poli geopolitiky, se kterým si teď vytírá prdel Irán a díky kterému čerpáme tak šíleně drahý benzín. Když to shrneme, toto desetiletí od svého začátku stojí dost za hovno a je až neuvěřitelné kam kleslo dno politiky. Hodně lidí to vnímá prostřednictvím svých peněženek a hodně lidí je nasraných, protože líp už bylo a tak hledají odpovědi ve stále složitějším světě, který ovládla instagramová povrchnost a víra v konspirační bludy. A jako v každé krizové době začínají vystrkovat růžky různé politické extrémy, kteří jako falešný prorok nabízí jednoduchá řešení na složité problémy. Nalevo to jsou deriváty bolševiků, kteří se začali bratřit s klaunskou verzí české radikální pravice okolo samuraje Tomia (mimo Rusko v Evropě absolutní unikát!), zatímco levice jako taková, je zcela vykastrovaná a až na anarchisty, kteří stále dokáží aktivizovat část mládeže, neschopná se postavit na odpor tomu, co se děje! Pak tu máme pravé spektrum, které má v dnešní době daleko realnější dopad.
Éra dekád minulých, kdy vládl hlavně ekonomicky neoliberální diskurz maximálně deregulovaného trhu, který uvrhl svět do hospodářské krize roku 2008 a dal vzniknout verzi kapitalismu, která popírá i vlastní pravidla, je částečně pryč - nebo vlastně není, ekonomický systém běží pořád stejně, jen nabral ještě obludnějších rozměrů a k tomu všemu se přidalo ještě víc pravice, víc konzervatismu, víc nenávisti, víc polarizace společnosti, víc útočení na politické oponenty, méně dialogu, rozšířená víra v konspirační nesmysly, víc silných slov z úst pravičáků a víc verbální agrese, kterou si ne náhodou už před sto lety osvojili i všichni fašouni. Ano, možná je to i reakcí na do určité míry přehnanou woke politiku desátých let, kdy se přepisují koncovky slov, aby se někdo necítil dotčen, do filmů z prostředí středověké Evropy se obsazují černoši a tak se na základě objednávky politické korektnosti, přepisují historická fakta, vytváří se dojem, že fyzické pohlaví (!ne genderové role!) je jen sociální konstrukt apod.... ano chápu, že u mnoha lidí to mohlo vyvolat obrat doprava a vlastně nebál bych se říct, i když se to někomu nebude líbit, že si tím levice podsekla větev, protože, i když nepopírám důležitost boje proti rasismu, předsudkům a ochrany marginalizovaných (která teď bude obzvlášť potřeba), přílišným akcentem na kulturní témata, levice ztratila mnoho svých voličů a stala se pro spoustu lidí díky tomu až opovrhovanou, protože naprostou většinou obyčejných lidí trápí hlavně sociální otázky typu: dostupnost bydlení, důstojná mzda a pracovní podmínky, životní náklady, dostupnost škol a školek, sociální rozdíly, gentrifikace městských čtvrtí, životní prostředí, celorepublikově porodnost atd. Levice byla vždy nositelem těchto témat a je paradoxem, že např. pravicově-katolický PIS v Polsku v době své vlády, měl po ekonomické stránce sociálně-demokratický program (o té hodnotové stránce to samozřejmě neplatí). Nebo se možná mílím a dnešní vzestup pravice není reakcí na woke poltiku ale spíš v době ekonomicko-společenských krizí, vždy vidí příležitost se chopit moci a tvářit se jako spasitel, který znovu obnoví upadající..... a tady si můžete dosadit: svět, Evropu nebo snad bílou rasu?! Problém je ten že skoro všechny deriváty pravičáků nejsou schopni pochopit, že krize společnosti mají vždy eknomický původ, imigrace a pododbné kulturní problémy, které sužují Evropu, jsou opět jen projevem globální ekonomické nerovnosti. A tak není divu, že historicky konzervativci a fašisti nikdy žádný z těchto problémů nevyřešili a nevyřeší, protože skrze jejich vidění světa, příčinu problému možná ani nevidí, vídí jen jeho projevy a důsledky a tak ani Mussolini, Franco, Salazar, Pinochet ani Hitler, i když lidem slibovali radikální změnu systému, žádnou v jádru nepřinesli. Ekonomický systém jak ve fašistické Itálii, tak i v nacistickém Německu se prakticky, až na pár detailů nezměnil, lidé možná dostali práci (díky zbrojení) ale nerovnosti nezmizely. Ani v jedné z těchto zemí se bohatí miliardáři nemuseli o své majetky bát (pokud tedy nešlo o židy). O Pinochetově Chile nemluvě!
A tak se ptám, když vidím v TV Babiše, klauny z SPD a především Motoristy, v čem jako spočívá ta vámi slibovaná změna? V čem je ta přidaná hodnota cílená na obyčejné rodiny, matky samoživitelky, prekarizovanou pracující chudinu v českých skladech a fabrikách, co jste těmto lidem přinesli, co jim nabízíte a jak chcete řešit jejich problémy? Obávám se že hlavně u Motoristů a.k.a klausových radical-capitalist fašos pohrobků, tento rozměr politiky úplně chybí. Ostatně není se čemu divit, jak se může miliardář typu Babiš vcítit do potřeb "spodiny", jak se může parta rozmazlených ambiciozních fracků kolem Macinky a Turka, backovaná vekslákem Chladem a uhlobaronem Tykačem, odkojená klausovými nesmysly, vcítit do potřeb někoho ze severních Čech, kde je jediným zdrojem obživy sklad, fabrika nebo elektrárna, navíc za peníz dost nuzný? Jak by tato sorta politiků mohla pochopit, že není v pořádku, aby média vlastnili miliardáři a ten zbytek si ochočil stát. Jak by to mohli pochopit, když stát se má řídit jako firma, jenže firma není institucí demokratickou ale direktivní, jak by jim to mohlo vadit, když sami pochází z prostředí miliardářů, milionářů, luxusu a drahých aut, kde největším veřejným zájmem je dálnice, kde můžou prohánět svoje Jaguáry a koupě lukrativních pozemků, kde mohou stavět svoje vily nebo sklady v čemž jim nemá bránit žádné CHKO či nár. park, nebo podobný ekoteroristický nesmyl!? Čili opět se ptám, co mohou jejich hodnoty přinést obyčejným lidem s průměrným až podprůměrným platem, co mohou přinést lidem ze sociálně vyloučených oblastí, romům, matkám samoživitelkám, rodinám, studentům - myslím, že asi velký hovno, protože pro ně ve vládě určitě nejsou! Je pak tedy otázkou, mají oligarchové - milionáři/miliardáři vůbec právo vstupovat do politiky? Jasně, že nemají, protože celou politiku, která má být veřejnou službou jen pokřivují k vlastním zájmům! Dostali jsme se tedy k tomu, co by se řešit mělo, co je problémem ale co ze své sociálně-ideové pozice, lidi jako Turek, Macinka, Babiš, Fiala a celá ODS, nikdy řešit nebudou. Pojďme se ale podívat na to, co je pro naší novou vládu problémem a co řešit chtějí, tady je totiž potřeba být hodně na pozoru, protože toto už opravdu začíná smrdět fašounstvím, především u Motoristů, které vidím jako největší trn v oku domácí politiky za posledních 35 let.
"Máme vlastní odborníky" (na to, jak se chopit moci)
Co je největším vykřičníkem je snaha všechny klíčové instituce a úřady obsadit vlastními loajálními lidmi, bez ohledu na to, zda-li donutí k odchodu specializovaného odborníka na danou tématiku, který svojí funkci vykonává zcela apoliticky a je ve své pozici, protože je zkrátka specialista ve svém oboru ale výstupy jeho práce se jaksi kříží se zájmy strany a jejích sponzorů, proto musí být odejit. Místo toho sem dosadí ideově loajálního lokaje, který jedná zcela v zájmu strany! Toto je praktika, kterou Motoristi provádí na všech jimi obsazených postech a ministerstvech, především životního prostředí a kultury. Vůbec fakt, že se zmocnili právě MŽP, je jak kdybyste nechali pedofila pracovat ve školce. Jaký asi může mít zájem na životním prostředí někdo, kdo má ve svém názvu Motoristi, jehož nejvíraznější mediální tvář, je v podstatě lobistou evropských automobilek a koho podporuje uhlobaron Tykač. To samé platí o ministerstvu kultury, protože ta je přece plná těch "liberálních umělců a flákačů". Nemůžu si pomoct ale nedělali komunisti, když v roce 1946 vyhrály volby to samé? Nezbavovali se postupně lidí kompetentních ve svých funkcích a pozicích a nenahrazovali je svými lidmi? Toto je klasická totalitní praktika, kterou mají Motorky společnou s Orbánem, polským PISem a všemi autoritativními zmrdy, toužícími kontrolovat a co nejvíce centralizovat svojí moc. Už jen jejich pohrdání novináři, kdy ze svých tiskovek vylučují ty, kteří kladou nepříjemné dotazy, je důkazem jejich totalitou smrdících praktik. Nicméně vztah politiků k novinářům, kteří dělají svojí práci dobře, byl vždy negativní ale u Motorek to dostává úplně jiný rozměr. Vlastně by mě zajímalo, kdo jsou ty, kdo je volili, kdo je těch 6%, kdo dal hlas téhle bandě arogantních zmrdů a co od nich čekali, toto? Pokud ano tak to znamená, že 6% Čechů jsou latentní fašouni. Pojďme se ale podívat na oblasti, které jsou Motorkám a této vládě trnem v oku, protože jsou zde vidět určité historické podobnosti s praktikami totalitních režimů dekád dávno minulých. A to je důvod, proč jsem se rozhodl o tom psát, protože je potřeba být hodně na pozoru!
Povaleči z divadel a galerií & ekoteroristé
Začněme ekologií, to, že pro Motorky je úhlavním nepřítelem mě vlastně ani tak nepřekvapuje, už z jejich názvu se to dalo celkem čekat. Drsné kecy o potokách zelené krve, nazývání ekologů a všech co se tomuto oboru věnují "ekoteroristy", ukazuje na očividnou ideovou předpojatost a notnou dávku primitivnosti a zjednodušeného vnímání světa, které je vlastní jak Babišovi, SPD, tak i Motorkám. Sorry jako! ale popírači globálního oteplování, jehož projevy jsou už 25 let všem na očích, jsou to samé jako pomatenci, kteří věří, že Země je placatá. Zcela zvrhlý je jejich pohled na ochranu životního prostředí, která dle vládního prohlášení, nemá omezovat soukromé vlastnictví. Jinými slovy, pokud se např. Chlad nebo Tykač rozhodne, že chce stavět v chráněné oblasti, dle představ Motorek a vlády mu asi má být vyhověno. Zkraťme to, jediným cílem je deregulace ochrany životního prostředí, aby se mohl Turek prohánět ve svém Jaguáru 250 km/h i po hřebenech Šumavy. Je to smutné - pedofil se právě dostal do školky a děti jsou zneužívány! Přínos pro lidi - žádný! Další na řadě je kultura, tady se naše vláda pod taktovkou Motorek, inspirovala rovnou u obou extrémů, bolševici se taky rádi zbavovali nepohodlných umělců, různě jim házely klacky pod nohy, nebo jim kariéru rovnou stopli (viz. Marta Kubišová). Pinochet šel ještě dál, ten je nechal rovnou střílet na fotbalovém stadionu (viz. Victor Jara). Nicméně tento Klempířův vlhký sen by asi neprošel, proto se spokojíme s osekáváním dotací, protože umění může být podvratné, může nést sdělení, můžeme skrze něj kritizovat a to naše nová vláda přece nechce. Navíc umělci jsou nemakačenkové a odporní liberálové a ti do naší nové společnosti nepatří. Očima Motorek: umění negeneruje skoro žádné zisky, tak k čemu do něj cpát peníze, to dá rozum, ne? Já vlastně nechápu, co sledují tím osekáváním peněz pro kulturu, jsou opravdu v této vládě všichni takový kreténi, nebo potřebují ty prachy nasměrovat do výstavby dálnic, montoven a skladů, protože to je asi větší priorita, než např. dostupné bydlení!? Kultura je vývozní artikl každé země.... skrze filmy, literaturu, obrazy a hudbu se vytváří veřejné povědomí o (nejen) naší zemi. Právě filmy, hudba, literatura apod., je to s čím se setkáte jako s vývozním artiklem té dané země, to je to, co jí stejně jako zboží a produkty proslavuje ve světě, není to něco navíc, co tu je jen pro zábavu. Kde by např. byly USA bez své kinematografie, kde by byly severské změmě, bez svých kriminálek? Kultura obohacuje ale způsobem, který fašizující technokrati nedokáží pochopit, protože její obohacení se nedá měřit penězi.
Univerzitní tlachání o ničem
Další na mušce jsou humanitní obory, odvěký nepřítel všech totalitních systémů od fašismu až po komunisty. Zdánlivé "tlachání" o abstraktních věcech vás dokáže naučit, že ne vše, co považujeme za pevně dané, je pevně dané a že to tak vždy bylo a musí to tak i zůstat. Spousta společenských jevů a institucí, jsou jen konstruktem poplatným době svého vzniku. Zkrátka, kde jinde se naučíte kritickému myšlení, pochopení komplexnosti společenských a sociálních problémů a světa, než studiem humanitních oborů! Kdyby všichni ti technokratičtí prospěcháři, co se nasrali za poslední roky do politiky měli vystudované humanitní obory, možná by ta politika vypadala úplně jinak, než teď, protože zrovna u Motoristů to pochopení o komplexnosti světa podle mě chybí zcela. Není náhodou, že právě všem konzervám, fašounům a bolševikům, humanitní obory tak vadí, jednak zpochybňují jejich vidění světa, druhak v okamžiku, kdy jsou totalitáři u moci z univerzitních kampusů by mohla vzejít opozice, protože příliš kritického myšlení podkopává jejich moc. Proto náckové zavírali vysoké školy a komouši hlásali heslo: "Povaleči z kaváren, do polí a továren", které bylo namířeno proti všem nedělnickým profesím, včetně inteligence a studentů. Ta paralela se slovníkem Macinky a Turka je víc, než zjevná a pokud vezmu v potaz, že tyhle dva sedí ve vládě, tak mě to celkem děsí. Další vysvětlení je, že pokud jste Macinka nebo Turek a svět měříte jen v penězích, rychlosti na tachometru a čistě technickém užitku, tak vaše uzavřená mysl prostě nemůže pochopit význam humanitních oborů. Nepochopí, že bez lidí, kteří se začali humanitními obory zabývat už v 18. století a uvědomili si, že lidé mají i něco jako práva, bysme ještě dnes žili ve feudalismu a chodili do roboty pro naše pány - ale možná toto jsou ty skvělé staré časy, kdy byl dle všech pravičáckých konzerv, svět ještě v pořádku.
Za všechno můžou neziskovky!
Ovšem největším nepřítelem číslo jedna, absolutním arciďáblem a tím nejpodvratnějším živlem dnešní doby, který předčí i svobodné zednáře s ilumináty, jsou neziskovky! Už někdy v době uprchlické krize v roce 2015, kdy se ulicemi producíroval entomolog Konvička v čele iniciativy "Islám v ČR nechceme" (nebo snad Island v ČR nechceme?), začali všichni jeho příznivci a různí light i hard fašouni poukazovat na neziskovky a obviňovat je z propagace "woke politiky", podpory imigrantů, multikulturalismu apod. V té době našli čeští pravičáci nového obětního beránka, kterým je dodnes, nicméně většina jejich argumentů je na úrovni antisemitismu 19. století a naprosto vyvratitelná, bez ohledu na to, že valná většina kritiků neziskovek, nemá ani tušení čím se zabývají a kolik peněz od státu ve skutečnosti dostávají. Rádi používají pojem "politické neziskovky" ale pravdou je, že tyto dostávají od státu peněz snad úplně nejméně. V tomto kontextu je vtipné, že např. líheň Motoristů - Institut Václava Klause, kde pracoval Macinka, který není nic jiného, než politická neziskovka, dostal od státu celkem přes 100 tisíc korun, což ale Motoristům v tomto případě samozřejmě nevadí. Neziskovky jsou zkrátka snadný hromosvod, pracují v nich lidé, kteří chtějí, aby jim práce dávala smysl a měla nějaký pozitivní společenský dopad, lidé, kteří chtějí řešit určité společensko-sociální problémy. Neziskovkáři mají zkrátka ideály a hodnoty, které jsou opakem toho, co vyznává Turek, Macinka, Klaus nebo Okamura a mnohdy je motivuje jen chuť pomáhat a ne konkrétní politické ideály, jak se domnívají všichni pravicový konzervativci a fašouni. Navíc plat v neziskovém sektoru nepatří zrovna k těm nejlepším, takže pokud si vám někdo bude stěžovat, jak zlí progresivisti z neziskovek za svojí podvratnou činnost ještě berou horentní sumy, můžete se mu rovnou vysmát do ksichtu. V pravičácky konzervativním zjednodušeném vidění světa, je pak snadné podlehnout smyšlené představě, že v neziskovkách pracují "woke aktivisté" propagující LGBT politiku, multikulturní Evropu a Green Deal ve své nejradikálnější podobě a chtějí tuto agendu procpat do politiky. A právě z této pozice jsou neziskovky jejich novým nepřítelem, bez ohledu na to, jaká je jejich reálná práce. A to je zásadní problém, protože chtějí osekávat peníze jen na základě smyšlenek a politické předpojatosti. Samozřejmě osekávání zdrojů se určitě nemusí bát politické neziskovky jako je Občanský institut, Institut Václava Klause, Hnutí pro život ČR nebo Stop genocidě, které se snaží prosadit zákaz potratů. Naopak ty, které se zabývají sociální prací a ekologií, by měli být na pozoru, přitom valná většina neziskovek supluje stát v oblastech, kde naprosto selhává - poskytují sociální služby pro handicapované, pracují se seniory, zabývají se zdravotní péčí, prací s drogově závislými, ochranou přírody, prací se sociálně ohroženými skupinami obyvatel, mládeží, zahraničními pracovníky apod. Kde se vzala ta představa, že jde o maskování k prosazování politické agendy? Napadlo by snad někoho v letech 1992-1995, kdy zuřila válka v Bosně, napadat Člověka v tísni, protože pomáhal válečným uprchlíkům?
A dnes? Naprosto běžná praxe! Chci vidět současnou vládu, pokud oseká neziskovkám finanční zdroje, jak bude řešit nedostatek pracovníků v oblasti péče o seniory, zdravotnictví, sociálně vyloučené, handicapované, válečné uprchlíky nebo práce s drogově závislými. Politické neziskovky, které tvoří jen výsek z celé palety neziskového sektoru, je jen výmysl pravičáky vycucaný z prstu a jen nový obětní beránek, kterého vytvořili všichni dnešní spasitelé toho správného starého světa, kterými jsou Klaus, Okamura, Zeman, Konvička, Turek, Macinka, Orbán, Fico, Trump, Musk, Putin, Milei, Kaczyński a jim podobní fašouni. Je to nový obětní beránek, podobně jako jím byli v minulosti židé, kterým se také připisovala určitá podvratná role ve fungování společnosti, ten princip je úplně stejný a stejně smyšlený. Víte co je na tom nejhorší? Že přesně v tomto duchu psali o neziskovkách už před 20 lety všichni hardcore neonáckové typu Filipa Vávry a dnes to slyšíme z úst mluvících hlav, jako jsou Turek s Macinkou! A navíc na jakém základě chtějí posuzovat, která neziskovka je politická a která ne? Je ta co se zabývá prací s imigranty politická, je politická ta, která se zabývá prací se zahraničními pracovníky nebo ochranou přírody? Doufám, že se tedy radikálně omezí i financování Fotbalové asociaci ČR a České unii sportu, protože to jsou neziskovky s tím největším příjmem statních dotací. Celé je to prostě neskutečný blud a absolutní nesmysl, kterému podlehlo mraky lidí, kteří si neumí ověřovat fakta (což je bohužel díky internetu dnes asi většina). Neziskovky je argument stejné váhy, jako, že je svět ovládán židy! Stát na ně poskytuje zhruba jen 2% svého rozpočtu, takže neobstojí ani argument, že nás stojí peníze, nehledě na reálný vliv politických neziskovek, které od státu dostávají peněz nejméně. Podle Motorek to ale vypadá, že celou politiku doteď ovládali liberální progresivistické neziskovky, naštěstí tomu už bude konec a Česko bude opět silné!
Pozor! Teroristé z antify
Vraťme to ale na začátek, nechci tvrdit, že za útokem na AFA Fest stojí pouze politické klima vyvolané touto vládou, došlo by k němu i bez nich, jelikož 30 let antify si náckové nemohli nechat ujít. Nicméně tak nějak vnímám, že se opět cítí na koni a mají pocit, že doba je jim nakloněná. Opět se objevují v ulicích, jak ukázal případ White Zone SS na Slovensku, kdy parta mladých nácků napadala v ulicích Bratislavy kohokoliv, kdo se jim nelíbil. Napadení antifašistického pochodu ve Frýdku-Místku v září 2025, lednový útok na mladé SHARP skins v Praze před Hlavákem, květnové napadení účastníka AFA Festu, jemuž předcházel útok na samotný klub, a posledním případem je zdemolované WC v pražském klubu Cross, kdy se opět ukázala náckovská inteligence, protože hákové kříže namalovali obráceně :-) Ne určitě to není k smíchu, je to apel na to, být opět ve střehu a dávat si pozor, protože je toho za těch posledních pár měsíců nějak moc. Olej do ohně ještě přililo Trumpovo rozhodnutí, následované Orbánem, zařadit antifu na seznam teroristických organizací, což je z hlediska fungování, činnosti a struktury antify úplně mimo mísu, což potvrdí každý nezaujatý politolog. Každopádně celá krajní pravice i u nás začala jásat a oslavovat Trumpovo rozhodnutí kriminalizovat antifu, od Vávry až po Turka s Macinkou, který podle mě o antifě slyšel poprvé možná tak před 9 lety, kdy se o ní dozvěděl i Trump :-D Zajímalo by mě jestli jsou pro Trumpa a Macinku teroristy i všichni veteráni 2. sv. války, partizáni a odbojáři, političtí vězni Francova režimu, nebo ti, kdo riskovali život a postavili se Pinochetově diktatuře, která svoje oponenty střílela na fotbalovém stadionu, nebo je rovnou shazovala z helikoptéry. Jsou i oni teroristé, protože se podobně jako dnešní antifa, postavili fašismu silou? Co je v kontextu dějin tak kriminálního na tom, stavět se fašismu na odpor? Je to jen trapná snaha najít smyšlené radikální nebezpečí na levici a tak jí ještě více dehonestovat nebo signál ke kriminalizaci antifašismu jako takového - v tom případě je to jasný náznak k čemu směřujeme. Nejde o to, že ve většině evropských zemí antifa nebyla zařazena mezi teroristické organizace, jde o to, že se o tom jen mluví a to bohatě stačí, zdegenerovaný internet se postará o zbytek. Každý blbeček nakrmený pravicovými nesmysly z internetu, který ještě před 10 lety ani netušil, že nějaká AFA vůbec existuje, natož jak funguje, teď papouškuje, že jde o teroristy. Vidí 20 let starou fotku Bartoše z antifašistické blokády s vlajkou AFA a hned se začínají šířit absolutní nesmysly o napojení Pirátů na antifu na levicové teroristy! Fakta v dnešní turbulentní instagramové době nikoho z těchto lidí nezajímají. Nový strašák byl vytvořen a pak už není problém toto zblblé stádo nasměrovat tam kam chcete! Navíc, když se v tomto duchu ještě vyjadřují politici, mnoho real fašounů, neonácků a podobných zmrdů má pocit, že jejich jednání teď bude ospravedlnitelné i ze strany státních autorit a v tom spočívá to největší nebezpečí, které většinou jako první pocítí menšiny a lidé ze subkultur a proto o tom píšu! Antifašistické blokády náckovských pochodů, kde docházelo ke stavění barikád z popelnic, kde lítali molotovy a dlažební kostky, všude kolem houkaly policejní sirény, nabíhaly těžkooděnci a docházelo k daleko větší míře násilí, než dnes, byli běžnou realitou nultých let, hlavně její první poloviny a nikoho tenkrát nenapadlo nazývat antifu teroristy! Média stále užívala v dozvuku 90. let výraz: "střet anarchistů s neonacisty", ale bylo to alespoň přesnější, než označení "teroristé", které je úplně absurdní.
Jsme už definitivně v prdeli?
Ani nevím jak to celé zakončit, celé mi to příjde jako noční můra, slovník nácků z nultých let teď přebrala mainstreamová pravice, která stále více nabírá hnědý odstín. Ultrabohatí si kupují média a jejich prostřednictvím a prostřednictvím svých loutek, jako jsou Motoristi se snaží otočit veřejné mínění ve svůj prospěch a pokud jim k tomu má dopomoct latentní fašismus, nebudou váhat ho použít, aby si udrželi svoje pozice. Jenže já nechci svět, kde se má příroda podřídit kolům vašeho Jaguáru, nechci svět podle skupiny lidí, která žije odtržená od reality nás tady dole, která uznává jen individualismus, moc, uznání, prachy, prestiž a kapitalistické sobectví, bez zodpovědnosti k okolnímu světu a která jak se ještě ukazuje, nemá daleko k tomu z čeho může s pomyslným přišlápnutím na plyn, vzniknout nová forma fašismu. Pokud jsme pro všechny Turky, Macinky, Trumpy, Orbány, Musky a Mileie ekoteroristy, antifa-teroristy, liberály, nebezpečnými progresivisty, máme co dělat s vytvářením vnitřního nepřítele, což je mimochodem jedna z historických podstat fašismu. Buďte ve střehu, analizujte, diskutujte s ostatními, vysvětlujte a rozbíjete jejich lži a polopravdy, všude, kde to jen jde! Ještě není tak pozdě a pořád věřím, že dnešní společnost má stále dost brzd na to, abysme neskončili tak, jako naši předci před sto lety, kdy sílil fašismus napříč celou Evropou.
