čtvrtek 22. dubna 2021

Recenze

Alpheus - The Victory

Se jménem Alpheus se setkávám už poměrně dlouho ale až poslední rok jsem se o jeho tvorbu začal zajímat trochu víc a byl jsem příjemně překvapen, protože jsem čekal něco trochu jiného. Toto je návrat ke kořenům, k rocksteady, k tradičnímu ska a kvalitnímu autentickému early reggae, ke kterému se nevrací jen muzikanti v Evropě a Americe ale jak se ukazuje na příkladu Alpheuse i samotní jamajčani. I když tady by se slušelo trochu upřesnit Alpheusův původ, protože i přesto, že jeho rodiče pochází z Jamajky on sám se narodil v Londýně, kde začala vystupováním s různými místními sound systémy, jeho hudební kariéra. V 90. letech se během svého pobytu v USA setkal s Tony Brevettem členem rocksteady tria The Melodians, který ho představil zakladateli Studia One, legendárnímu Clementu Doddovi. Toto setkání vedlo k jeho debutovému albu "Quality Time", které vyšlo v roce 1998. Od desky "Good Prevalis" (2014) zakotvil u španělského Liquidator Records, kde vyšlo i jeho poslední album, na které se podíváme v dnešní recenzi. Deska "The Victory" vyšla na jaře 2020, jako šestý zářez v řadě (jak na CD, tak již tradičně i na vinylu) a zároveň jako třetí album na kterém Alpheus opět spolupracoval se španělským reggae producentem Robertem Sánchezem. Celkem tu najdete 11 tracků, převážně v early reggae ale nechybí ani ska a rocksteady. Album otevírá perfektní úvodní reggae track "The Victory", kde mě kromě skvělých autentických aranží zaujalo hlavně klávesové intro a výbroný Alpheusův pěvecký projev. Většinou jsem zvyklý, že to nejlepší se nechává na konec ale v případě songu "The Victory", je tomu přesně naopak. Krása střídá nádheru, hned v zápětí následuje skvělý rocksteady track "Hooray" začínající výborným intrem. Tady dostává Alpheus asi největší prostor ukázat svůj pěvecký talent. Dalším z top 5 tracků je "Valiant", uhánějící early reggae ponurejší atmosféry s perfektní doprovodnou melodickou kytarou, jako vystřiženou z roku 1969. Nechybí ani ska, které je na tomto albu zastoupeno celkem třikrát. Jeho nejpovedenějším zástupcem je podle mě song "Live It Up", pomalejší měkčí tradiční ska, lehce koketující s rocksteady. To tu naopak skvěle reprezentuje track "Rude Love" s dokonale přizvukující dechouvou sekcí, která mě zaujala hned od prvních tonů. Co je velkou předností nejen této desky ale všech alb, na kterých spolupracoval s Robertem Sánchzem je perfektní oldschoolová autenticita aranží, která nejvíc vyniká hlavně v early reggae pasážích. Tady kdyby nechybělo klasické "šumění" a "křupání" jehly v drážkách vinylu, tak bych věřil, že jde o album z konce 60. let. Ostatně není se čemu divit, přesně v tomto duchu hraje většina španělských early reggae / rocksteady kapel, které má pod svými křídly Liquidator a když ještě přihlédneme ke skutečnosti, že i samotné album se nahrávalo ve Španělsku, tak výsledek je jasný. Toto je recept na úspěšnou offbeatovou desku!!! Celková bilance alba je tedy pět silných early reggae tracků, tři rocksteady bonbonky a skanking, který tu má také po třech zářezech. Deska "The Victory" je tedy skvěle vyváženým albem pro všechny milovníky trad. oldchool soundu 60. let, který jak je vidět stále neztrácí na oblibě i v této futuristické sci-fi éře. Podle mě je to skvělé album, po kterém stojí za to sáhnout. Konec konců jeho poslech vám toho řekne mnohem víc, než tyto řádky. Za mě 8 z 10.

pondělí 12. dubna 2021

"Daddy" U-Roy

Deejaying nebo také toasting je originální jamajskou vokální disciplínou, která je s reggae (a později i s dancehallem) spojena už od 60. let. Pokud někdo hledá kořeny rapu v USA, hledá na špatném místě. Právě toasting (čili recitovaný text na hudebním podkladu), který díky osobě DJe Kool Herce pronikl na začátků 70. let z Jamajky do Spojených států, byl inspirací pro vznik rapu a hiphopu. U-Roy patřil v té době k jednomu z nejpopulárnějších deejayů na Jamajce, a právě jeho skladby byly jedním z inspiračních zdrojů a tak se dá, s trochou nadsázky říct, že právě on (a mnozí další) byl jedním z předchůdců rapu. Ovšem nešlo jen o rap. U-Roy se stal opravdovou deejayskou legendou a na Jamajce se těšil velkému uznání od mnoha pozdějších interpretů (především v dancehallu), prakticky po celý svůj život. Mnohým z nich pomohl v hudební kariéře právě on. U-Roy, vlastním jménem Ewart Beckford se narodil 21.9. 1942 v hlavním městě Kingstonu. Hudební předpoklady měl již od mala, jelikož pocházel z hudební rodiny. Jeho matka hrála na varhany v místním kostele a tak byla otázka času, kdy se tyto vlohy projeví i u mladého U-Roye. Během 50. let ho hudebně začali ovlivňovat jména jako např. Fats Domino, Ruth Brown, Smiley Lewis, Rufus Thomas, pozdeji i James Brown a Louis Jordan, který ho inspiroval svým frázováním a možná právě tady začala jeho vášeň pro toasting. Svojí přezdívku si vysloužil od jednoho ze svých mladších sourozenců, který měl problém s výslovností jeho jména a nakonec se rozhodl ji používat jako svoje umělecké jméno. Na svojí premiéru, kde se mohl předvést pod svojí přezdívkou si ale musel ještě pár let počkat. Padesátá léta byla dobou formování jam. muziky, dobou prvních sound systémů a amerického rythm and blues, které se postupně mícháním místních vlivů začalo měnit ve ska. V té době se také objevil Count Matchuki, který byl první deejayskou hvězdou na ostrově a právě on byl pro tehdy devatenáctiletého U-Roye velkou inspirací. A tak to pod vlivem jeho tvorby zkouší od roku 1961, jako deejay i on. Začíná u sound systému Dickieho Wonga, kde se ohřeje jen chvíli, později se přesouvá k Atomic Sound System a nakonec se na nějakou dobu usidluje u soud systému Downbeat legendárního Sira Coxona Dodda, zakladatele Studia One. Tady po boku další deejayské legendy Kinga Stitta, který je u Downbeat číslem jedna, hraje pomyslné druhé housle. Koncem 60. let přechází k sound systému Hometown Hi-Fi, který provozuje pozdější průkopník dubu, legendární King Tubby, který tou dobou pracuje pro Duka Reida a jeho label Treasure Isle. Právě v této době se U-Roy poprvé dostává do studia, do kterého ho přivede producent Keith Hudson, výsledkem je jeho první singl "Dynamic Fashion Way" z roku 1969. V tom samém roce ho následuje "Earth's Rightful Ruler", který produkuje Lee "Scrach" Perry a úvodní slova na začátku odříkává v amharštině Peter Tosh. V tomto singlu se U-Roy konečně mohl naplno vyznat ze své rastafariánské víry. V roce 1970 navštívil jednu z produkcí Hometown Hi-Fi sound systému také John Holt (někdejší lídr rocksteady tria The Paragons), zaujal ho U-Royův toasting na podkladu jednoho z mnoha osvědčených rocksteady hitů ze stáje Treasure Isle, které se v dancehallech hrály ještě dlouho potom, co už byla éra rocksteady dávno pryč. Holt Reidovi doporučil U-Roye ke spolupráci, a tak si ho Reid za nedlouho pozval do studia. Výsledkem byly singly "Wake the Town" a "Wear You to the Ball", první ze singlů, které nahrál u Treasure Isle. Okamžitě se z nich staly hity, které na U-Roye obrátily pozornost a pomohly mu se prosadit jako jednomu z nejpopulárnějších deejayů na Jamajce. Jeho pozici ještě více upevnilo vydání prvního alba "Version Galore" z roku 1971, na kterém toastoval osvědčené rocksteady hity ze stáje Treasure Isle. Poté začal spolupracovat s dalšími známými producenty, jako např. Bunny Lee, Phil Pratt, King Tubby, Lee "Scrach" Perry nebo Rupie Edwards. Po úspěchu desky "Version Galore" se v roce 1972 společně s Maxem Romeem a Royem Shirleyem vydává na britské tour, které zajistil londýnský label R&B Records.

V roce 1974 vychází druhá deska self-titled album "U-Roy", které o rok později následuje úspešná deska "Dread in a Babylon", která vyšla nejen na Jamajce ale i v USA a Evropě, kde zaznamenala největší prodej ve Velké Británii. Úspěch alba Dread in a Babylon vedl ke spolupráci s producentem Tony Robinsnem. Výsledkem této kolaborace byly skvělé desky "Natty Rebel" (1976), "Rasta Ambassador" (1977) a "Jah Son of Africa" (1978). U-Royova popularita začala pomalu přesahovat hranice Jamajky, album Natty Rebel vyšlo díky labelu Virgin až v Nigérii, zatímco Polydor se postaral o jeho vydání ve Francii. Konec 70. let naznačuje další hudební změny, o slovo se začíná pomalu hlásit dancehall, který začíná vytlačovat uvědomělé roots reggae a dává prostor především deejayům. U-Roy v roce 1978 zakládá vlastní sound system Stur Gav, který se postupně stává školou a rodištěm budoucích talentů. Pod U-Royovým dohledem začínali takové legendy dancehallu jako např. Josey Wales, Charlie Chaplin, Early B, Super Cat, Tenor Saw ale i Shabba Ranks. V této době se jeho aktivita soustředí především na sound system a tak nahrávání ustupuje do pozadí, navíc nová dekáda přináší novou generaci DJs a střídání stráží na hudební scéně. Mnozí z těch kteří v 70. letech patřili k těm nejpopulárnějším DJs na ostrově (Dillinger, Prince Jazzbo, I-Roy, Big Youth, Dennis Alcapone) nedokázalo na přelomu 70. a 80. let pohotově zareagovat a obstát tak v konkurenci nových talentů. To platí i pro U-Roye, který ještě v roce 1980 vydává album "Love Is not a Gamble" ale po zbytek 80. let se ve studiu objeví jen zřídka. Další deska "Line up and Come" přichází až v roce 1986, o rok později ji následují ještě alba "The Seven Gold" a "Music Addict", které produkoval Prince Jazzbo a tím končí výčet jeho tvorby během 80. let. Žezlo už dávno převzala nová generace, které pomohl na výsluní mimo jiné i U-Roy a i když už není tím kdo udává trendy, je i během 80. let (ale i v dalších dekádách) stále uznávanou a respektovanou legendou, kterou jako svůj zdroj inspirace uvádí mnoho deejayů. V 90. letech se opět začíná více věnovat nahrávání, v této dekádě vydává celkem pět alb, z kterých asi největší úspěch zaznamenala deska "Serious Matter" z roku 1999. Také začíná znovu více koncertovat a objevuje se na podiích, jak doma na Jamajce ale i v Evropě, kde vystupuje jako jedna z legend reggae. To v podstatě platí i v dalších dekádách, kdy kromě živého vystupování se čas od času objeví nová deska. Z těch novějších počinů zaznamenaly dobré ohlasy alba "Now" (2001), "Pray Fi Di People" (2012) a jeho poslední "Talking Roots" z roku 2018, které produkoval Mad Professor, což ukazuje že byl ve vynikající formě i po 50 letech v hudebním průmyslu. Ovšem takové nasazení si jednou vyžádá svojí daň a ta přišla v únoru 2021, kdy musel být po léčení s cukrovkou a vysokým krevním tlakem hospitalizován. Bohužel potom, co byl 17. února, po prodělané operaci znovu přijat na operační sál v kingstonské West Indies Hospital, zemřel. Opustil nás tak jeden z největších inovátorů reggae a legenda, která se svým významem dá zařadit po boku takových průkopníků jakými byli např. Skatalites nebo samotný Bob Marley.

sobota 27. března 2021

Scene news

All Mad Here představují další singl

I přes nekonečně dlouho trvající lockdown a neexistenci koncertů, mnoho kapel nestagnuje a tvoří. To platí i pro pohrobky The Chancers, All Mad Here, kteří si odbyli svojí premiéru minulý rok v létě singlem "Cops With Guns" a koncertem na strahovské Sedmičce. Právě před týdnem vypustili do světa další rocksteady singl, "Walk Away From Love", který je cover verzí stejnojmenného funky songu od Davida Ruffina. Tento singl provází kapelu už od dob The Chancers, kdy ho hráli při backování legendárním The Heptones. Jak uvádí samotná kapela na svém facebookovém profilu: "Tenhle song původně od Davida Ruffina jsme začali hrát s The Heptones. Nejdřív jsme je backovali na Mighty Sounds, pak jsme jeli do Mnichova, kde natřískanej klub zpíval celej koncert slovo od slova. A když The Heptones odcházeli z pódia za zpěvu "I'm leaving, yes, I'm", dva dvoumetrový německý rastamani si v první řadě navzájem ukazovali slzičky v očích. Byli smutní, že to končí, my jsme byli dojatí. Ta skladba s náma pak už nějak zůstala a když nám o pár let později zbylo ve studiu trochu času, natočili jsme jí. A když jsme pak mezi lockdowny nevěděli coby, udělali jsme k ní i tenhle spontánní klip". Novinku můžete shlédnout zde.



The Valkyrians vypouští první ochutnávku z připravované desky

Novinky se chystají také u finských The Valkyrians, kteří v současnosti pracují na novém albu "Monsterpiece", z kterého právě před nedávnem předvedli první singl. Nová deska vzniká pod drobnohledem známého finského producenta Janne Haavista, který se v hudebním byznysu pohybuje od roku 1983. Bude to v pořadí již páté album. Zatím poslední počin, deska "Rock My Soul" vyšla před šesti lety ve spolupráci labelů Stupido a Grover Records. V roce 2018 se ještě objevilo EP "Poor Boy Reggae", které vyšlo také u německého Groveru ale od té doby tito matadoři severského ska, nepřišli s žádnou novinkou. To se změnilo 19. března, kdy vyslali první vlaštovku v podobě hororového singlu "The Monster", který si můžete poslechnout zde.

čtvrtek 18. března 2021

Rozhovor - Jednota Kolín

Jednota Kolín je kapela, která vystřelila před lety, jako šíp a rychle si vydobyla svoje místo, takže ne třeba je dlouze představovat. Jejich pouliční oi! rock'n'roll si podle koncertů, získal mnoho příznivců po celé republice. Někomu možná nevoní jejich vlastenečtější zaměření, na druhou stranu, právě Jednota je podle mě důkazem, že se dá vyjádřit bez šovinismu a s čistou upřímností, bez pachuti ideologie, "anti" postojů a nutnosti být za každou cenu kontroverzní a provokovat svoje ideologické oponenty. Já osobně s takovým pojetím nemám problém, i když sám za sebe, zase tak silné vlast. sentimenty necítím. Kapela v současnosti připravuje třetí album "Kuráž na život", které brzy spatří světlo světa a které v lednu uvedla stejnojemnným singlem. O tom co se u Jednoty chystá o tom kam celá ta naše "scéna" směřuje, a že ne vše je takové jak se zdá, jsem si "pokecal" s Visáčem, frontmanem kapely.



Zdar, tak na začátek klasika, mohl bys trochu představit kapelu, jak douho jste na světě a jaká hudební tělesa předcházela Jednotu Kolín?

Zdar! Nu, vlastně jakýsi první náznak Jednoty proběhl někdy kolem roku 2010, kdy jsme s Talpíkem a Honzou Bubnem ještě fungovali v kapele MVS, což byla naše stará HCcountry punk kapela. Tehdy jsme uvažovali nad tím, přejmenovat MVS na Jednotu Kolín, ale nakonec jsme od tohoto záměru upustili. Skutečný plamen byl zažehnut o pár let později, když mi Štoky, na, pro nás na tím pádem památném koncertě Sto zvířat, po xxx osvěžovačích pivních, prozradil svůj sen, naučit se hrát na kytaru. A tak jsem obvolal kluky a druhý den byla kapela. Abych moc nezdržoval, tak historie je na našich stránkách a bandzone. A po různých peripetiích, pivech a větrech jsme došli až k současné sestavě, již tvoří staří ostřílení, velmi šikovní harcovníci s letitou mnohastrunnou cestou po různých zvučných kapelách. Honska na kytaru, Jarmut na basu, nadějný bubnobijec Kalda, který už taky pár kapel za sebou má, a "otcové zakladatelé" rock'n'rollový muž Štoky na kytaru, mocným působením ve vodách metalu a MVS zocelený Talpík na kytaru a já, co by hlaholík. V současné době bych řekl a nerad bych to zakřikl, že prožíváme dobré období, v kapele je výborná atmosféra a s klukama do kapely přišel svěží a čerstvý vítr. A tak se i konečně podařilo udělat třetí album.

V současné době se chystá vydání vaší třetí desky, kterou tak trochu předznamenává v lednu publikovaný singl "Kuráž na život". Co můžeme od nového alba čekat, objeví se na něm i váš singl z roku 2018 "Bráníků věrnej syn" věnovaný k poctě Františka Sahuly? Půjde opět o vlastní náklad nebo do toho tentokrát zapojíte i nějaký label?

Co můžete čekat? My z něj máme radost. Baví nás a jsme zvědaví, jestli se bude líbit i někomu dalšímu. Samozřejmě člověk se nějak vyvíjí a kráčí po nějaké cestě a to se odráží i v tvorbě, takže i když některé písně byly složeny dřív, je to obraz současné sestavy a atmosféry v kapele a určitě je na ní hodně slyšet významný vliv nových členů dobrým směrem, řekl bych. Je to poměrně různorodá deska o životě se zdravou dávkou vlastenectví a začíná tam, kde končí minulá. Tak bych ji asi charakterizoval já. Píseň "Braníku věrnej syn" jsme zvažovali dát na fyzickou verzi alba jako bonus, ale nakonec jsme se rozhodli, že ji tam nedáme. Děláme si všechno sami, i když zajímavé nabídky jsme měli i na vydání minulých alb. Vážíme si jich a děkujeme za ně. Ale řekli jsme si, že to budeme dělat všechno podle sebe a sami za sebe. Sami si i rozhodovat, co jak má vypadat, jak to má znít, kde budeme hrát a kde ne.

Miluju song "Holka s tulipánem" z druhé desky, kde jsou kromě saxofonu slyšet i housle. Sice jde o trochu atypičtější věc ale právě proto jí mám tak rád, stejně tak třeba "Všichni spějem k svýmu cíli", z vaší prvotiny. Dočkáme se něčeho podobného i na připravovaném albu?

Holka s tulipánem je pro mě srdeční záležitost, taky ji mám opravdu velmi rád. Takže mě fakt těší Tvůj vztah k ní. Díky. Mám rád takovou tu "špinavou hořkosladkou romantiku života a noci". Tehdy jsem s tím textem váhal, jestli se k Jednotě hodí a kdyby Starý pušky, které máme hodně rádi, tedy zejména jistá část kapely (zdravíme tímto na Moravu), nekývli a neudělali nám tím velkou radost, možná by na albu ani nebyla. Ale takhle se tam pěkně hodí... i příběhem... I na novém albu je poslední píseň "trochu jiná se speciálním hostem". Tentokrát díky barevnosti alba bylo více adeptů, ale vyhrála píseň Poháry, kde bravurně nahrál party harmoniky Průža, čímž píseň velmi obohatil a nás hodně svou přítomností potěšil - zdravíme jeho, i kluky z kapel Arogants a Driák. Ono to bylo a je celkově super, když se sejde třeba i na zpěvy a sbory skvělá parta kámošů, jak v kapelách nepůsobících, tak i z kapel. Když Ti přijedou i kámoši z kapel co máš rád, třeba si na nich vyrůstal, Rosťa Řízek Cerman ze Synů Výčepu, Štěpán Málek z V.V.Ú / N.V.Ú, Petr Hebek z Proi!ektu, na zpěvy pak ještě Bart z Alkeholu, Torru a z Promilí... prostě paráda... co víc si přát... Vlastně jediná smůla byla ta, že byly kapacity omezené a tak nebylo možné pozvat všechny, koho bychom rádi a kdo by si to i zasloužil. Hodně z té atmosféry zachytil skvěle na svých fotografiích, které postupně zveřejňujeme na svém facebooku, mistr okamžiku Kevin V Ton. Díky všem a všechny zdravíme.

Jednota Kolín je poměrně nezvyklý název pro kapelu, co má vlastně znamenat, odkaz na vaše město je jasný ale je v tom i nějaký hlubší význam nebo jde zkrátka jen o jméno?

Název vymyslel kolem toho roku 2010 Talpík (viz. výše), ještě v MVS a vlastně písně "Jednota Kolín" a "Od Zborova k Bachmači" vznikly také v té době a pak jsme je převzali. Skládali jsme je my, pod hlavičkou MVS nikdy nevyšly, tak to ničemu nevadí. Nám se název líbí. Je to vlastně takový dvojsmysl. V někom to může evokovat takové to pěkné retro spojené s retro obchody, ale zároveň také Jednotu lidí. Takovou tu zdravou a slušnou Jednotu lidí, které je taky potřeba. A Kolín? Protože jsme z Kolína, i když to úplně už neplatí, neboť Honska je toho času z Heřmanova Městce a Kalda z Řečan nad Labem.

Na vaší druhé desce máte song věnovaný našim válečným letcům v řadách RAF, je asi jasné, co pro vás tito lidé a tato kapitola dějin, na kterou můžeme být právem hrdí, znamená ale spíš by mě zajímal tvůj názor na současnou podobu naší armády a její angažmá v řadách NATO, ve válkách v zájmu USA (viz. Afghánistán), kdy se z ní stala jen servisní složka sloužící zájmům někoho jiného. Myslíš, že zasluhuje nějakou úctu podobně jako naši veteráni z 2. sv. váky?

Na to se hůř odpovídá. Nevím, jak to přesně mají ostatní kluci, za sebe bych řekl, že ze současného "využívání a fungování" naší armády jsem místy minimálně v rozpacích, ale to nijak nesnižuje moji úctu k našim veteránům a vojákům, kteří jsou ochotni za naši zemi "s lvem na prosou " bojovat a položit život. Lidé dneska hodně věcí berou samozřejmě a zapomínají na historii, která jasně ukazuje, jak je mír a klid velmi relativní iluze, která se velmi lehce složí jako domeček z karet a pak jsou potřeba chlapi a ženský, co se dokážou postavit a udělat, co je třeba. Mám i rozepsanou píseň věnovanou veteránům, kterou bych rád dodělal. Tak třeba pokud nám bude přáno a bude se klukům líbit, tak na čtvrtém albu. Jinak taky ještě byla myšlenka na aktuální album jako bonus zařadit cover staré "hymny" "Duní stroje vzduchem", což jsme nakonec neudělali, ale zůstává to otevřené, tak uvidíme do budoucna... možná.

Jednotu jsem poprvé zaregistroval někdy v roce 2016, kdy se obejvila i vaše první deska "Každej je rád mezi svými", nicméně příjde mi, že jste ze strany některých domácích punkových medií (hlavně "dětí&hrdinů") už řadu let ignorováni, i když jak koncerty ukazují u fanoušků je tomu přesně naopak. Čím myslíš, že to je?

To je asi spíš myslím dotaz na ta některá domácí punková média. Možná se jim nelíbíme, nezajímáme je nebo se nehodíme do jejich vidění světa, a tak je asi vlastně v pořádku, že nás ignorují. Nás to ale nijak netrápí. Důležité je, že reakce od lidí jsou skvělé, podporují nás a chodí na nás. Že vidíme, že to, co děláme, má smysl. Je to krásný pocit, když lidi zpívaj s námi naše písničky a v jejich očích vidíš, že to tam je. A je paráda třeba i to, že jsme díky kapele potkali hromadu skvělejch lidí, který člověk pak opravdu rád potkává i třeba jinde než na koncertě. To je prostě super. Je to dar a pokorné díky za něj.

Nemůžu se zbavit pocitu, že pokud se v oi! scéně (obecně) objeví kapela, která se prohlašuje za patriotickou, vždy to tak trochu srmdí R.A.C, různými "anti" postoji, slepou averzí vůči levici (což je pojem, za který se dá dnes schovat cokoliv a kdokoliv), schovávání se za apolitiku i přes zjevnou propagaci vlastních pravicových názorů a skrytými předsudky v hlavách samotných interpretů. Proč je tak málo kapel, které dokážou svoje vlastenectví podat čistě bez ideologicky zabarvené politiky a předsudků vůči tomu co neznají a nechápou?

Ledacos se dá dneska schovat za ledasco. Na jednu stranu je pravda, že mnohdy chvíli trvá, než se ten nebo onen pozná, jak to vlastně myslí, ale dřív nebo později se ukáže, kdo je kdo a kdo, kde vlastně opravdu stojí. Kdo je idiot a kdo ne. Kdo je nácek, kdo je komunista, kdo jenom vůl. Za mnohem horší považuji dlouhodobé tlaky, které se (poměrně úspěšně) snaží o vytvoření ovzduší, že co je vlastenecké, je "minimálně podezřelé, vesměs špatné a spíš to smrdí". A některé kapely a lidi se bojí vlastenecky projevit, aby je někdo nepovažoval za xenofoby a nácky. Aby se náhodou nedostali na černou listinu, aby si zahráli. Jako by Čech bylo sprosté slovo. Ale my jsme Češi, tady jsme se narodili a vyrostli a žijeme mimo jiné i z výdobytků lidí, co tu byli před námi a mnozí z nich si zaslouží, aby se na ně nezapomínalo. Dlužíme jim. Nejsme víc, než jiní ale nejsme ani míň. A pokud to tak člověk cítí, proč by se měl bát to projevit? Stejně tak, pokud to někdo tak necítí, je to přece jeho věc a není důvod ho proto třeba nenávidět. Každý si svůj štít neseme sami. A není přece pravda, že je jen černá a bílá. Samozřejmě jsou lidi a kapely, co stojí na krajích, pravém i levém a mnozí se i tváří, že ne ale mezi nimi přece není vakuum a území nikoho. Když třeba z 12 písní na albu jsou 3 - 4 s vlasteneckým podtextem, co je na tom špatně? Ale to je celkově problém dneška. Lidi dost přestali poslouchat, co ten druhý říká, nezamyslí se nad tím a hned dají druhému nálepku, hned druhého odsoudí. Staví hráze, kopou příkopy a pak se diví, že to tu vypadá jak vypadá. Přitom opravdová špína se vždycky pozná, ať už se tváří sebečistší. Když jsme kapelu zakládali, tak jedním z cílů bylo a je, zpívat i vlastenecké písničky, bez pachutí a skrytých vůní a toho se držíme.

Pokud mám dobré info, tak za texty jseš zodpověný ty. Mám rád ty metafory ale i silné refrény. Jako příklad bych vzal song "Braň svůj svět", o čem ten text vlastně pojednává, je to spíš subkulturní nebo osobní téma?

Ano, texty píšu já a jsem tedy zodpovědný za tuto stránku kapelní. Opravdu jsem velmi rád, že se líbí. To je pro autora nejlepší odměna."Braň svůj svět" jsem úmyslně postavil tak, že si v něm může najít každý ten svůj význam. Každý máme svůj svět nebo své světy a ty bychom si měli bránit. Když je ztratíme, zbyde temno, bolest a prázdnota. Ať už je tím světem rodina, domov, vlast, způsob života nebo třeba toulání po hvězdách.

Když si odmyslíme aktuální situaci spojenou s Covidem, jak hodnotíš současnou scénu, jakým směrem si myslíš, že se to bude ubírat? Ruku na srdce generaci narozenou po roce 2000 už subkultury dávno nezajímají. Nemáš pocit, že z punku & oi! se postupně stane subkultura šedesátníků, tak jako se stala z trempů?

To je možné, že se tak stane. Je jiná doba a dnešní mladé zajímá něco jiného. Navíc co si budem nalhávat, budem-li se bavit o naší současné oi! / punk scéně, tak je nepočetná a ještě k tomu rozhádaná. Ty nepřijedou na koncert támhle, ty zas támhle, protože tamten s tamtím a támhleten s támhletím, jedni koketujou s těmihle a druzí zase s tamtěma a k tomu nějak už zapomněli, že se třeba i dřív kamarádili a taky kde je to opravdu podstatné v životě. Moc se řeší právě ty, ne vždy podstatné věci a řeka teče a život s ní a co bude za zákrutou, nikdo neví. A teď nemám na mysli ani ty akce, které už prostě jsou až moc hnědý nebo moc rudý. Že se cesty lidí rozejdou, to už tak bývá. Ale tvářit se pak, že ten kus cesty, kdy šli spolu, nebyl, mi přijde minimálně hloupé. Samozřejmě se taky, jako na všem dnes, podepisují řady internetových hrdinů. Na druhou stranu, co jim umožníme, to bude. Takže je to jenom o lidech. Na druhou stranu jsou tu ale pořád dobrý lidi, kteří stojí při sobě a víš, že se o ně můžeš opřít a dobré akce, kde bývá skvělá, až rodinná atmosféra, pevný a mnohdy léty osvědčený držáci i pár mladých lidí, takže není tak zle myslím... Díky za to... Kam se to bude ubírat, těžko odhadnout. Některé vlny se vracejí... Hlavně ale člověk by měl dělat to, co má rád a jak věci cítí, snažit se, aby svůj pohár dobře naplnil a aby jeho štít zůstal čistý a nenechal se zatáhnout do bahna válek bez vítězů. Každopádně za nás díky Ti za zájem a rozhovor. Ať se Ti daří a pevné zdraví. A taky ať se dočkáš i dalšího tištěného čísla Tvého zinu. Internet je sice dobrej, ale papír je papír!

Visáč

úterý 2. března 2021

Favela punks.... aneb punk v Brazílii (1978 - 2000)

Když se řekne Brazílie, každý z nás si většinou vybaví takové věci, jako je karneval v Riu, pláž Copacabana, Amazonka, Samba, ti větší hudební znalci snad ještě Bossa novu. Jenže Brazílie není jen "slůníčko, pláž a koktejly", je to také chudoba, favely ve kterých bují kriminalita, pouliční násilí, zkorumpovaná policie a také pátá největší země světa s bohatou hudební scénou, která se tu formovala už od poloviny 20. století. O tom, že nejenom kapely z Evropy a Severní Ameriky můžou být světové nás už v 90. letech přesvědčila právě brazilská Sepultura, která se v metalu stala legendou a pojmem. Upřímně řečeno i pro mě bylo tenkrát velkým překvapením, že kapela takového formátu pochází z Brazílie. A právě proto by nemělo být tak překvapující, že i punk, oi! a hardcore tady zapustily kořeny a daly vzniknout jedné z největších scén v Jižní Americe, na kterou se podíváme v následujícím článku. Kořeny brazilského punku můžeme hledat už v průběhu 70. let u glam a hardrockových kapel Jelho De Porco a Made In Brazil. Tyto dvě kapely jako jedny z prvních přinesly hudební elementy punku a alternativní přístup v porovnání s místním rockovým mainstreamem. Především texty Jelho De Porco měli velký vliv na formování scény v Sao Paulu, které se později stalo centrem brazilského punku. Hudební scéna v Sao Paulu byla už v první polovině 70. let silně ovlivněna americkými proto-punkovými kapelami jako např. MC5, New York Dolls nebo Stooges, tudíž bylo logické, že punková exploze, která přišla koncem 70. let z Anglie a USA vypukne právě tady. A tak když začali Sex Pistols šířit anarchii, The Clash chtěli změnit svět a Ramones řezat do kytar a nasrat co nejvíc lidí, ovlivnilo to, díky průsakům do mainstreamových médií, mnoho teenagerů po celém světě, nejen v Evropě a Severní Americe. Bylo tedy otázkou času, kdy hrábne do kytar i brazilská mládež a začnou vznikat kapely i v exotické Brazílii. Centrem se stalo Sao Paulo, které bylo do určité míry ovlivněno i méně známými kapelami první vlny punku, jako např. Speedtwins. I Brazílie měla svojí verzi Malcolma McLarena, byl jím muzikant, aktivista a spoluzakladatel pravděpodobně první brazil. punkové kapely Restos De Nada, Douglas Viscaino. Viscaino nebral punkrock jen jako nový hudební žánr, snažil se skrz něj strhnout místní mládež a politicky jí aktivizovat proti režimu vojenské junty, která vládla v Brazílii v letech 1964-1985 a za podpory CIA, se pod pláštěm operace Condor, zbavovala veškteré opozice (podobně jako ve většině Amerikou podporovaných jihoamerických státech). Právě z tohoto důvodu byli Restos De Nada silně politickou a protirežimně založenou kapelou. První sestava fungovala od roku 1978, po dvou letech se kapela rozpadá a na scénu se vrací až v polovině 80. let. Punkrock se začíná postupně šířit celou zemí, společně s Restos De Nada se v Sao Paulu objevují další kapely AI-5 a N.A.I (kteří se později přejmenovávají na Condutores De Cadáver). Sao Paulo sice stále zůstává centrem mladé scény, nicméně pozadu nezůstávají ani hl. město Brasília, které reprezentují např. Aborto Eléctrico a ani jih Brazílie nezůstává pozadu, zde působí Carne Podre z Curitiba, kteří vznikli v roce 1978. Začátek 80. let přináší druhou vlnu punku, na kterou reagují i brazilské kapely. Část z první vlny se začne s rozvíjejícím hráčským umem přiklánět k post-punku, zatímco ta druhá ortodoxnější část a nově příchozí generace, bere za své ostřejší formy v podobě UK82 a hardcore-punku, který se v té době začíná formovat (i když každý po svém) na obou stranách Atlantiku. Jednou z prvních brazilských hardcore-punkových kapel jsou Olho Seco ze Sao Paula, kteří vznikli už v roce 1979. Tato kapela hrála v šíření punku po Brazílii důležitou roli. Jejich zpěvák Fábio Sampaio zakládá první record shop s punkovými deskami. Obchod nese jednoduchý název "Punkrock Discos", později tak pojmenuje i vlastní label, který bude stát za mnoha místními kapelami 80. let. Obchod má vliv na formování scény nejen v samotném Sao Paulu, kde se stává centrem setkávání punks z jednotlivých čtvrtí města, ale i v celostátním měřítku. Sampaio má poměrně bohaté kontakty na zahraničí a tak je jeho obchod zásobován aktualní produkcí z Anglie, kterou reprezentují kapely ve stylu UK82 a britský hardcore-punk. 

Restos De Nada
Bohužel Brazílie je zemí globálního jihu a tak si většina místních punkerů, pocházející z předměstských dělnických čtvrtí a favel, desky z dovozu nemůže dovolit. Sampaio proto začne nahrávat levnější kazety s tím, co považuje za to nejlepší z aktuální scény, a právě proto je v té době mnoho brazilských kapel ovlivněno klasikami jako např. Discharge, Chaos UK, Disorder, nebo One Way System ale i švédským a finským hardcore-punkem. První polovina 80. let patří novému drsnějšímu a rychlejšímu soundu, hardcore-punk opanoval i brazilskou scénu. Sao Paulo v té době reprezentují kromě Olho Seco i Coléra a Inocentes. Tyto tři kapely se objevují na prvním punkovém sampleru v Brazílii a latinské Americe vůbec, LP Grito Suburbano, které vyšlo v roce 1982 na značce Punkrock Discos. Vydání Grito Suburbano spustilo lavinu prvních brazil. nahrávek, mezi ně patří EP Violencia & Sobrevivencia kapely Lixomania, která se datem vzniku v roce 1979, ještě dá počítat k první vlně brazilského punku. I toto EP vyšlo na Punkrock Discos. Následovala je další hardcore-punk legenda ze Sao Paula Ratos De Porao, kteří se dali dohromady v roce 1981. I oni vydali u Punkrock Discos svoje první LP Crucificados Pelo Sistema (1984), které bylo jedním z prvních hardcore-punkových alb z latinské Ameriky. V roce 1983 vychází další kompilace SUB, kde se kromě Ratos De Porao, Coléra, Fogo Cruzado, reprezentujících Sao Paulo objevují i Psykoze z hl. města Brasília. Druhá vlna punku sebou také přinesla streetpunk/oi! a skinheady.

První skinheads v Brazílii (a dost možná i v latinské Americe) se začali objevovat na předměstí Sao Paula kolem roku 1982, většinou šlo o odpadlíky z řad punks a na rozdíl od jejich zahraničních protějšků přijali místní pojmenování carecas. Carecas totiž v portugalštině znamená holohlavý. Pravděpodobně první crews byli Carecas De Suburbano ze Sao Paula, Carecas Do ABC (kteří byli spíš pravicově orientovaní) a Carecas Do Brazil. Ještě, než se podíváme na první oi! kapely, stálo by za vysvětlení pár specifik brazilských skinheads. Většina carecas byli (a dodnes jsou) politicky pravicově orientovaní, nicméně vzhledem k tomu, že Brazílie je multikulturní a multirasová země, jejich konzervativní postoje, patriotismus a nacionalismus, nespojují s rasismem ani dalšími ultrapravicovými ideologiemi a dají se mezi nimi najít i černoši. I když většina carecas nesnáší levici, stejně tak se staví i proti náckům. Nicméně ne vždy to musí být pravidlem, dají se najít (v menší míře) i carecas, kteří jsou přece jenom pravicovými radikály a rozdíl mezi nimi a nácky je čistě kosmetický. Během 80. let se ještě více vyprofilovaly rozdíly mezi punks a skinheady a tak většina punks začala přicházet do konfliktů s carecas, což platí v podstatě do dnešních dnů. Carecas byla kapitola hlavně 80. a 90. let, kdy se v Brazílii prakticky jiné proudy skinheads nenacházely. Pojďme se tedy konečně podívat na první brazilské oi! kapely. Pravděpodobně prvními byli Néuroticos a Histéria, další významnou kapelou byli Virus 27, kteří začínali jako punkeři, v 80. letech byli mezi carecas velmi oblíbení i Garotos Podres, kteří jsou takovou místní verzí Angelic Upstarts (čím víc se kapela profilovala doleva, tím víc jí carecas začali bojkotovat), Dose Brutal, kteří byli spíš punks ale i přesto na ně chodilo spoustu skinheads, v Salvadoru se v roce 1988 zformovali Bandiera De Combate, kteří reprezentují spíš tu pravicovější část carecas, kapela se v roce 1993 přemístila do Sao Paula, kde působí dodnes. Ideologické tření a mediální obraz skinheads zapříčinil, že i v Brazílii se začali objevovat naziskins, kteří se z řad carecas začali vyčleňovat koncem 80. let. V Brazílii, podobně jako v Argentině se po druhé sv. válce ukrývali prchající nacisté, v kombinaci s početnou německou a italskou emigrací žijící na jihu, není existence nácků v tak exotické zemi až tak překvapující. Zajímavostí také je, že tamní neonacisté "bojují" za odtržení jižních států od zbytku Brazílie, jelikož se domnívají, že je jih kulturně natolik odlišný a ekonomicky silnější, že nestojí za to aby táhl zbytek země s sebou. 

Olho Seco
Vraťme se ale k punku, v 80. letech se formují silné scény i v dalších městech. Hlavní město Brasílii reprezentují Aborto Elétrico, kteří se dali dohormady v roce 1980 a byli první místní punkovou kapelou, další jejich soukmenovci byli Blitx a v té době i Plebe Rude, nicméně většina těchto kapel během 80. let přesedlala na post-punk, nicméně i v Brasílii se dal najít ostřejší punk, ten tu reprezentovali Detrito Federal nebo BSBH. I nejznámějšímu městu Riu De Janeiru se nevyhla punková horečka, tu tady rozjížděli skejťáci ze čtvrti Grande District. K nejznámějším kapelám patří Eutanásia, Descarga Suburbana nebo Coquetel Molotov. Další silná scéna se formuje v Porto Alegre, hlavně po roce 1982, po vydání kompilace Grito Suburbano. Prvními průkopníky tu jsou Pupilas Dilatadas, kteří se pohybovali někde na pomezí post-punku a punku, hned v patách jim byli Os Replicantes, kteří vznikli v roce 1984 a zaznamenali širší úspěch i v braz. mainstreamu, kdy je hrála některá rádia a vydávali na major labelech, tu tvrdší část místní scény reprezentovali Atraque, kteří na rozdíl od zbytku braz. kapel, hráli kalifornskou scénou inspirovaný hardcore-punk a v neposlední řadě také Lixo Urbano, kteří ve svých počátcích řezali nekompromisní hardcore/trash-punk. Počínaje rokem 1984, který zároveň předznamenal pomalý konec vojenské diktatury, začíná scéna v Sao Paulu pomalu upadat. V té době vzrůstá násilí mezi punkery a skinheady, na které neustále reaguje policie a tak se většina koncertů neobejde bez problémů a policejních zátahů. Punkeři a skinheadi se stávají pro místní policii oblíbeným terčem, což vede k postupnému útlumu scény. Část kapel se díky tomu začne přiklánět k post-punku (jako např. Inocentes, As Mercenárias, Banda 365) ta další, kterou reprezentují např. Ratos De Porao nebo Lobotomia se začne přiklánět naopak k trash metalu a crossoveru. V roce 1985 vychází další kompilační LP Ataque Sonoro, které zahrnuje kromě punku a hardcoru i oi!. Na desce se objevují Virus 27, Desordieros, Espermogramix, Aushwitz ale i stálice jako Ratos De Porao, Coléra nebo Garotos Podres. Koncem 80. let procházela Brazílie hyperinflací a finanční krizí, což se začalo projevovat i ve scéně. V té době nastal útlum a kapely vydávali čím dál, tím méně nových singlů a desek. V Sao Paulu ale i dalších větších městech začíná být také problém
Garotos Podres
násilí mezi punks, skinheady a metalheads, které nezřídka končí těžkými zraněními, v některých případech i smrtí. I když byla brazilská scéna koncem 80. let poměrně neaktivní, násilí v ní se stalo její běžnou součástí, což zapříčinilo, že začalo ubývat i koncertů, protože ne každý majitel klubu chtěl riskovat zátah policií, nebo demolici zařízení. I přes tuto krizi se našly kapely, které byly aktivní a produkovaly nové nahrávky, jako příklad bych uvedl Offensor z Belo Horizonte, Lobotomia, nebo Psychic Possesor (kteří se v té době už věnovali spíš trash metalu). Konec 80. let je také obdobím, kdy se na brazil. scéně začal o slovo hlásit grindcore a cestu si sem našel i americký hardcore, jehož vliv se výrazněji projevil až v 90. letech. Po relativně neaktivním období konce 80. let, přichází oživení v první polovině 90. let. V té době, jak už byla řeč, sem výrazněji začal pronikat hardcore z USA, který sebou přinesl myšlenky sXe, objevují se politicky profilované anarcho-punkové kapely a na rozdíl od 80. let, hodně kapel zpívá v angličtině. V Sao Paulu se objevuje nová generace kapel, z kterých stojí za zmínku např. Abuso Sonoro (hardcore-punk), Execradores (anarcho-punk), čistě punkový Juventude Maldita, Safari Hamburgers, Nitrominds, street-punkový Blind Pigs, dívčí Dominatrix, které se inspirovaly hnutím riot grrrl, Calibre 12 (hardcore) nebo Point of No Return (sXe hardcore). Hlavní metropoli reprezentují hardcore-punkový D.F.C, pozadu nezůstávají ani další města, např. Recife odkud pochází sXe Devotos Do Ódio, Bosta Rala z Bahia, nebo hardcore-punkový Dead Fish z Vitoria. 90. léta jsou oživením a přibývá nových kapel, scéna se začíná opět stabilizovat a tak vzniká množství nových labelů a síť koncertů a festivalů. Násilí mezi punks a carecas sice stále pokračuje, nicméně ne v tak brutální míře, jak tomu bylo o dekádu dřív. Tím se opět dostáváme ke skinheads. Na oi! scéně stále vládnou kapely jako Virus 27, Histéria, Bandeira De Combate, Garotos Podres (jejich zpěvák se v 90. letech veřejně prohlásil za komunistu, což zapříčinilo bojkot ze strany carecas), vznikají i nové kapely, jako např. The Skulls z Vitoria, Contra Ataque, Carbonário, kteří nahráli v roce 2000 split s francouzskými The Herberts, nebo Puro Impacto. Bohužel většina brazilských skinheads se v 90. letech stále hlásí ke carecas a tak jsou skoro všechny oi! kapely více-méně doprava. První trads a SHARP skins se v Brazílii začínají objevovat až po roce 2000, přirozeně za svoje nepřátelé považují, kromě nácků i carecas. Je ale potřeba si uvědomit, že carecas jsou jen určitou podskupinou, stále se dají najít skinheads, kteří stojí mimo toto dělení. Zajímavostí je, že carecas opovrhují i trad skins uznávající původní podobu z roku 1969. Kromě SHARP se tu po roce 2000 začali objevovat v menší míře i redskins, kteří v Sao Paulu zakládají kapelu Veteranos de Guerra, která vzniká v první polovině nultých let, určitý vliv
Execradores 
redskins se dá vystopovat i u punkrockových 
Subversivos z Recife. Po roce 2000 opět vzrůstá násilí mezi carecas a nácky na jedné straně a punks společně s SHARPs na straně druhé. Po, v tomto ohledu relativně klidných 90. letech se subkulturní násilí stupňuje a podobně jako v 80. letech, opět dochází i k vraždám. Realita brazilských ulic spojená s chudobou ve favelách, vysokou kriminalitou a mentalitou mládeže vyrůstající na předměstí, je příčinou proč tu násilí graduje do takové míry, kterou z pohodlí střední Evropy asi těžko pochopíme. Tady má lidský život úplně jinou hodnotu, než na bohatém severu. V tomto ohledu je hodně vypovídající rozhovor s jedním z punks ze Sao Paula, který na svém webu publikovala antifa v roce 2014. Dostáváme se tak k přelomu milénia, kde bych tento článek ukončil, protože v této době je brazilská scéna hodně živým a zaběhnutým organismem, vzniká opět velké množství punkových a hardcorových kapel, které si získávají renomé, nejen po celé Jižní Americe ale i v zahraničí. Brazílie je už v té době, dávno zaběhnutou krajinou na hudební mapě světa a díky internetu se místní punk a hardcore šíří mnohem dál. Já jsem chtěl přiblížit hlavně jeho začátky, které se formovaly v 80. ale částečně ještě i v 90. letech a ukázat vám ty nejdůležitější kapely, které stály u jeho vzniku. Pokud vás brazilská scéna zaujala, stačí zapátrat na youtube, je toho opravdu hodně. Já osobně mám hodně rád např. Agrotoxico (hardcore-punk), Mosca Negra (hardcore) ze Sao Paula, hodně zajímavý jsou i C.V.O.D (hardcore) a nezapomínám ani na ska & reggae, z kterého určitě zapátrejte po kapele Firebug, kde hrál ex-člen The Slackers Victor Rice (poslední album vydali v roce 2010) a DJs z Jurassic Sound System ze Sao Paula, kteří stojí za projektem youandmeonajamboree.com, který hlavně v nultých letech přinášel spoustu zajímavých selekcí starého jamajského soundu let šedesátých.

Brazil punk - 1983

středa 10. února 2021

Recenze

Crazy Baldhead - Go Oasis

Crazy Baldhead se na těchto stránkách neobjevují poprvé, už minulý rok na jaře jsem avizoval, že se chystá vydání jejich páté desky. Album nakonec vyšlo na jaře 2020 na značce Badasonic Records a nese název Go Oasis. Pokud stále tápete a nic vám jméno kapely neříká, můžete se spolehnout, že jde o hodně kvalitní hudební těleso, jelikož zakladatelem je Jay Nugent, kytarista The Slackers. Což napovídá, že se hudebně nacházíme za velkou louží v New Yorku. Crazy Baldhead mají za sebou více desek, než koncertů, protože kapela vznikla jako čistě studiový projekt, což je hodně znát na jejich do posledního detailu vyšperkovaném soundu, který si zakláda na čistých melodiích a spolupráci s různými vokálisty. Ne jinak je tomu i na albu Go Oasis. Nová deska přináší celkem deset zářezů, které se nenuceně přelévají ze ska, rocksteady až k reggae, takovým způsobem, že v podstatě přestanete vnímat rozdíly mezi těmito subžánry. Album otevírá perfektní ska "Wait for The Night", které je klasickým rukopisem Crazy Baldhead. Nečekejte žádný 2tone, ani 3rd wave ska, toto je čisté úmění! Tradiční ska sound naroubovaný zajímavými kytarovými motivy a až dubově utlumenými dechy, které dozvučují v pozadí. A málem bych zapoměl na líbezný hlas zpěvačky Maddie Ruthless, která na desce hostuje společně s Vicem Ruggierem (The Slackers) a L. Marie Cook. Následující "Hey Monday" nás přibrzdí do reggae tempa. Opět kombinace roots motivů, dubu a dokonale čistý, skoro až sterilní sound. "El Bang Bang" v pomalejším rocksteady tempu je poctou Skatalites, kterou nemá cenu nějak komentovat. Další klidnou a přesto svěží věcí je track "Stowaway", kde hostuje zpěvačka L. Marie Cook. Tady se přesvědčíte, že i ska dokáže být klidná a oddechová záležitost. Hlavní důvod proč mám Crazy Baldhead rád je, že se nedrží vymezených mantinelů a nesnaží se znít autenticky, tak, jako kapely, které jsou pro ně jistě inspirací. Jejich hudební výlety do vod ska, rocksteady a reggae sebou přináší originální přístup, kdy neváhají přidávat prvky, které tomu dávají úplně jiný nádech. Jako příklad bych mohl jmenovat songy "Aging Out", kde opravdu nejde o typické reggae a nebo utahanou "Soft Landing", kde skoro až dubovou atmosféru nabourává nabustrovaná kytara. Pomalu se blížíme ke konci a také k mému favoritu této desky, tracku "No Night for Magic", který je výborným pomalým reggae s libozvučným klávesovým motivem. Abysme neusnuli, na konec alba na nás čeká ska instrumentálka "Go Oasis Adventure Theme", která jen potvrzuje, že Crazy Baldhead jsou prostě top muzikanti a profíci, co nahrávají takové skvosty, jako je toto album. Pojďme si to shrnout! Go Oasis je skvěle vyvážená deska, máme tu jak instrumentálky, změny tempa, díky kterým album nepůsobí tak strnule a jednotvárně, hostující vokálisty, kombinace, které i ze ska vykouzlí rychlejší "dub" (jako např. v songu "Malatesta") a skvělé muzikantské výkony. Až po několikátém poslechu jsem si uvědomil, že vlastně celou deskou prostupuje (a to dost sofistikovaně a nenuceně) dub, který tomu celému dává uplně jiný rozměr. Možná toto je důvod, proč Crazy Baldhead zní tak jinak. Za mě nekompromisně 10 z 10, zkrátka povinost toto album zařadit do své fonotéky! 

úterý 2. února 2021

French punk connection

Francouzská oi! / punk scéna mě nikdy nepřestane překvapovat. Musím přiznat, že pro kapely ze země baget, vína a nikdy nekončících stávek (které se staly národním sportem), mám slabost už pěknou řádku let a i když nejsem na tamní scénu zaměřen cíleně, když už narazím na něco, co mě totálně vyrazí dech, skoro pokaždé jde o kapelu z Francie. Člověk si pomalu říká, že nemůže jít o náhodu?! A ani tentokrát tomu není jinak. Poslední dobou jsem začal pátrat po kapelách, které něčím vybočují z řady, které jsou nějakým způsobem originální a zní jinak. Prostě už mě přestal bavit ten neustále se opakující kolovrátek kapel znějících stejně, držících se striktních hudebních postupů, nebo snažící se vykrádat nějakou z legend let minulých, což neznamená, že bych na tradiční oi! a punk zanevřel, jen to chce občas nějakou změnu. Hodně mě poseldní dobou začal bavit post-punk a kapely typu Joy Division nebo PIL a různé další variace na punk a právě následující tři kapely, i když nejde o post-punk v sobě tu jinakost tak nějak mají. Takže pokud chcete slyšet punkrock trochu jinak a přesvěčit neustále brblající metalisty, že i punk se dá posouvat dál, určitě doporučuji následující tři kapelky, z kterých jsem poslední dobou totálně perplex a vy budete určitě taky!



Sordid Ship

První z těchto tří objevů jsou Sordid Ship z města Lorient na západním pobřeží Francie. Kapela o sobě dala vědět poprvé v roce 2014, kdy jim na labelu Forty Tapes vyšly kazety "Tales Form The Beach" a "Salling Off". Jako jedna z mála kapel za poslední roky, mě jejich originální tvorba naprosto uchvátila. Sordid Ship jsou směsicí uřvaného 80tkového punku, surfových kytar, bravůrně zvládnutých úderných melodií a notné dávky hráčského umu. Já osobně doporučuji EP "Vague Digitale" z roku 2019, kde předvádí naprosto dokonalou směsici úderného temně melodického punku středního tempa, který je místy až atmosféricky post-punkový. Dalším počinem, který stojí za poslech, je zatím jejich jediné self-titled LP z roku 2018, kde naopak více propojují punk se surfem. Za mě jsou určitě jedním z nejzajímavěších objevů na současné francouzské scéně.



Nightwatchers

Dalším hudebním skvostem jsou Nightwatchers z Toulouse. V roce 2016 vyšla u místního labelu Coffe Doped jejich první kazeta "Good Kids Obey", kde se poprvé prezentovali sedmi tracky, které už pomalu naznačovaly kam se bude kapela ubírat. Opět tu máme melodičtější punk středního tempa uhánějící v perfektních kytarových vyhrávkách a silných basových linkách inspirovaných post-punkem. V tomto duchu nahráli jejich druhý počin, šesti singlové EP "Who's To Blame?" z roku 2017, kde už jejich tvorba začala dostávat jasné obrysy. Jejich poslední album "La Paix Ou Le Sable" z roku 2019, je podle mě jejich nejpodařenějším počinem. Kromě toho, že na této desce najdete ostře střižený ale přesto melodický punk / post-punk, který místy podbarvují i klávesy, celá deska je po textové stránce také protestem proti koloniální minulosti Francie a tak trochu reflexí francouzských dějin, která jak jistě všichni dobře víme, mnoha zaslepeným nacionalistům chybí. Navíc od většiny francouzských kapel, zpívají anglicky a je jim i docela dobře rozumět, což u francouzů nebývá zvykem. Nightwatchers jen potvrzují, že Francie je na punkové mapě Evropy pojem, i když trochu přehlížený.



Short Days

Poslední z této trojce jsou Short Days z Liile poblíž belgických hranic. Kapela nahrála svoje první demo v roce 2012 a do vydání jejich prvního LP stihli nasekat, kromě druhé demo kazety (2014) celkem tři 7" EP. Opět tu máme anglicky zpívající kapelu, i když v tomhle případě s hodně silným francouzským přízvukem. Hudebně se pohybují na hranici středně rychlého punkrocku s esencí 70tkových kapel, kombinovaného s ostrými kytarovými indie motivy (podobně jako např. u švédských Rotten Mind). Příkladem může být jejich zatím jediné self-titled LP z roku 2017, kde bych jako příklad vybral songy "Antisocial", "Wasted Time", "Anguish" nebo "Sleepless Night". Takže pokud vás už nebaví neustále stejně znějící streetpunkové kapely a chcete slyšet něco originálního, sáhněte po Short Days! 

pátek 22. ledna 2021

Pork Pie poprvé na papíře!

Tento měsíc je to přesně deset let co se na netu objevil Porkpie-ezin a tak je na čase toto kulaté výročí patřičně oslavit. A jelikož je naše redakce (čili já) velkorysá, připravila pro vás papírovou verzi, protože jak je vidět tištěný fanzin stále odolává tlaku moderní digitální éry a co si budem nalhávat papír má určité kouzlo, které jedničky a nuly nikdy mít nebudou. Pork Pie fanzin je takovou částečnou retrospektivou těch deseti let, proto tu najdete výběr z věcí, už dřívě publikovaných na netu. Nicméně pochybuji, že při tom množství článků je budete všechny zpětně poznávat, navíc skoro každý fanzin je tak trochu neaktuální už v okamžiku, kdy si ho autor vyzvedává z tiskárny. Hlavní motivací k vydání zinu bylo také, částečně zachovat tu desetiletou práci i v nějaké fyzické podobě a tak jsem na 81 stránkách sesmolil toto skromné dílo. A co v něm najdete? Rozhovory se Ska2tonics, Discoballs, Joe 67, Crabs Corporation, Tempranos, Toasters, The Movement, Les Partisans, Stage Bottles, Harrington Saints, Kaos Urbano, 210, Thalidomide, dále pak články o ska v Rusku, o legendárním skůtru Lambretta, levicovém odkazu v reggae, squatingu v Čechách, historii jugoslávského punku, o evropských antifa ultras, dále pak scene reporty, profily zajímavých kapel, band story, reporty z koncertů, recenze na muziku a knihy apod. Pokud máte o fanzin zájem pište na FB profil nebo na mail: prasecikolac@seznam.cz, cena je 120 kč + poštovné. Zin je také k sehnání v distru Emergency Recordstore na tom to odkaze.

čtvrtek 14. ledna 2021

Rozhovor - The Hacklers

Velká Británie se na hudební mapu světa zapsala celkem významě ale co Irsko? Zelený ostrov možná neoplývá tak známými jmény jako jeho vedlejší soused, ale za to místní kapely nezaostávají ve kvalitě za těmi britskými. Jednou z těchto kapel jsou i The Hacklers, částečně z Dublinu a okolí a Belfastu, kteří hrají perfektní 2tone ska od roku 2014. Kapela v roce 2020 vydala svoje druhé abum "Another Round", které dostalo velice pozitivní recenze i za oceánem. Během přípravy této desky je bohužel tragicky opustil jejich kytarista ale ani přesto, že nemají aktuálně možnost svojí novou desku prezentovat na tour, to nevzdávají a pokračují dodnes. Za kapelu odpovídal Kevin Kenny, frontman kapely.



Zdarvím The Hacklers! Na začátek, mohl bys trochu představit kapelu, předpokládám, že v Čechách vás zatím zrovna moc lidí znát nebude.

The Hacklers jsme založili v roce 2014 s touhou hrát kvalitní ska muziku. Většina členů kapely vyrůstala v dobách 2tone éry, což má s trochou punku velký vliv na náš sound, až do dnešních dnů. Hlavní jádro kapely se v podstatě nikdy nezměnilo. Aktuální sestava je následující: Kevin (zpěv), Carl (saxofon), Mark (rytmická kytara), Richie (basa) Ganto (bicí), Cormac (klávesy).

Minulý rok jste vydali vaší druhou desku "Another Round", jaké jsou na ní zatím reakce?

Jo "Another Round" byla hodně dobře přijata, nejen v Evropě ale i v Americe a Jižní Americe, což je fantastické. Při tvorbě toho alba jsme vyrojili hodně slz a potu a dík patří i Smith & Miller Records z Německa, že se toho ujali a vyslali to do světa. Doufáme, že se vám nová deska líbí!!!

Na konci roku 2019 zesnul váš kytarista Bob, jak jste se s tím jako kapela vyrovnali? Ovlivnila, nějak jeho smrt nahrávání vašeho nového alba?

Ano Bob tragicky zemřel v den, kdy jsme dokončovali nahrávání posledního alba, takže jeho party můžete slyšet na celé desce, hlavně v tracích "Don't Look Back", kde má výbornou souhru s Carlem na saxofon. Také jeho solo v titulní skladbě "Another Round" je naprosto geniální. Bob byl součástí kapely poměrně krátkou dobu, ale prosadil se a byl vždy 100% oddaný kapele a moc nám chybí. Ale rozhodli jsme se, že to nevzdáme a budeme dál pokračovat a měli jsme to štěstí, že jsme mohli znovu přivítat našeho původního kytaristu Marka, který hrál na naší první desce "Between the Lines".

Jaký máš názor na různé hudební straemovací služby, jako je např. Spotify, ve vztahu k prodeji CDeček a LPíček? Někteří hudebníci (jako např. Robert "Bucket" Hingley z Toasters) totiž tvrdí, že v podstatě toto pomalu zabijí prodej desek a stěžuje hudebníkům živobytí.

Podívej, my jsme working class kapela, začali jsem hrát z lásky k muzice, ne proto, aby jsme na tom vydělávali ani kvůli vzrušení z vydání desky. Bohužel, i když všechno uděláš D.I.Y i tak z toho má kapela jen málo peněz. Měli jsme štěstí, že jsme spolupracovali s dvěma skvělými labely. Prvním byli Contra Records a teď je to náš nový label Smith & Miller Records, kteří se o nás postarali opravdu dobře. Z online streamování vyděláme fakt málo, ale lidi zkrátka chtějí i tento formát, tak hold musíme vyhovět všem. Ale prodáme i hodně CDéček a desek, když jezdíme na tour, tak doufáme, že brzy zase začneme, ale nejde to tak snadno, všichni chodíme do práce.

Pokud se nepletu hrajete už přes pět let, takže předpokládám, že za sebou máte alespoň jedno evropské tour, nemám pravdu? Můžete nám říct, kde všude jste si už zahráli?

Německo a německé publikum bylo skvělé. Poprvé jsme venku hráli v roce 2015 na This Is Ska festivalu v Rosslau, pokud si dobře vzpomínám. Od té doby se to pěkně rozeběhlo. Potkali jsme Franze Vogela z FFDABEI booking a od té doby jezdíme do Německa pravidelně. V tuto chvíli jsme tam odehráli přes padesát koncertů. Také jsme hráli ve Švýcarsku ale zahráli bysme si kdekoliv, kam nás pozvou, tak doufejme, že se brzo podíváme i k vám. Většinou koncertujeme v Německu a Anglii, docela vtipné, že doma v Irsku koncertujeme jen zřídka.

Jste kapela z Irska ale lidi většinou znají britské ska a legendy jako The Specials, Selecter, Bad Manners, Madness, The Beat, Bodysnatchers apod. Ale co Irkso, pomatujete éru 2tonu před čtyřiceti lety? Měl 2tone nějaký vliv i v Irsku, vznikaly tam v té době nějaké kapely?

Jak určitě víš, Irsko je v těsné blízkosti Velké Británie, takže se nám líbily více méně stejné věci, ať už jde o muziku, sport nebo modu. 2tone měl na některé z nás (a na mě především) velký vliv. Měl jsem rád Madness a Bad Manners a všichni moji kámoši byli ve scéně a měli ten správný smysl pro modu s tím spojenou, byly to skvělé časy. Některé kapely se začali objevovat na přelomu 80. a 90. let, nejdéle působící z nich jsou Gangsters, kteří přišli se skvělým albem "A New Beginning", které vyšlo v Americe. Čas od času se ještě objeví na podiu ale už nejde o původní sestavu. Začátkem 90. let to byli ještě Trenchtown z Droghedy. Tyhle týpci byli fantastičtí a svolili, aby jsme mohli nahrát jejich song "View to Above" na album Another Round. Bohužel jejich zakládající člen nedávno zemřel, což byla obrovská ztráta. R.I.P Lezzo.

Skinheads je subkultura původně z Anglie, kde to prošlo nějakým vývojem, který většina z nás zná, ale jaké byly začátky této subkultury v Irsku? V Anglii byla Národní Fronta, která měla do značné míry na skinheady vliv. Bylo něco podobného i v Irsku? Dalo by se říct, že např. irský republikanismus (I.R.A) měl na tamní skinheady nějaký politický vliv?

Jak jsem říkal, obvykle přebíráme to, co jede v UK, jak to dobré, tak i to špatné. Takže ano, skinheads byli v Irsku velká věc, hlavně ve velkých městech jako Dublin, Belfast, Derry, i v malých městech napříč celou zemí si mohl celkem snadno narazit na skiny. Je pravda, že někteří irští skinheadi následovali National Front ale hodně to souviselo s tím, že jednak neměli ponětí a jednoduše kopírovali vývoj v Anglii. Na druhou stranu už od rané fáze byli mezi irskými skinheady také antifašisti, antirasisti a docházelo ke střetům mezi oběma frakcemi. Dá se říct, že boneheadů bylo poměrně málo a po pár "pohlavcích" se většinou probrali. Města jako Belfast (Severní Irsko), měla skinheady na obouch stranách barikády, rozdělení podle "náboženského" měřítka. Byli tam pro-irští katolíci/nacionalisti ale stejně tak i pro-britští loyalisti/protestanti. A právě hodně skinů, kteří se hlásili k loyalistům byla špína z National Front nebo Combat 18. Na severu také probíhala permanentní válka a hodně lidí umíralo, celkově to tam bylo mnohem tvrdší. 

Je nějaký zásadní rozdíl mezi irskou oi!/punk scénou, v porovnání s Anglií a to jak dnes, tak i zpětně při pohledu do 70. a 80. let?

Rozdíl ani ne. Hltali jsme stejné kapely, které pravidelně jezdily tour po Irsku. V 70. a 80. letech vznikly některé skvělé irské kapely, mezi nimi samozřejmě Stiff Little Fingers ale i Outcasts, The Undertones, Paranoid Vissions, Skint, úžasní Running Riot a spoustu dalších.

V září 2020 podlehla jedna z největších legend reggae Toots Hibbert onemocnění Covid-19, co pro tebe znamenala jeho muzika, a který song od Maytals máš nejradši?

Toots byl opravdová legenda, jakmile jsi pochopil celou 2tone scénu a co bylo její inspirací, dostal si se ke jménům jako Toots, Prince Buster nebo Desmond Dekker. Vtipné je, že naše první kapela, kde byli skoro stejní muzikanti jako dnes, a která hrála covery se jmenovala Pressure Drop, takže tato píseň bude mít v našich srdcích vždycky zvláštní místo.


ENGLISH


Greetings The Hacklers, for the beginning could you little bit introduce yourselves. I guess that not much people in the Czech knows you. 

The Hacklers formed in late 2014 with a desire to play uptempo good ska music. Most of the band grew up in the 2tone era, so that would have been a big influence on our sound with a bit of punk added in. The main nucleus of the band has never changed as of now the band consists of. Kevin (vocals), Carl (sax), Mark (rythym guitar), Richie (bass) Ganto (drums), Cormac (organ).

Last year you have released your second album "Another Round", what are the reactions so far?

Yes "Another Round" was very well received not only in Europe but in the USA and South America  which is fantastic. We put alot of blood sweat and tears into this album and we thank Smith & Miller records in Germany for making sure the world got to hear it. We hope you guys like it!!!

On the end of the year 2019 your guitarist Bob passed away, how did you deal with that as a band? Did his death influence somehow recordings of your new album?

Yes Bob tragically passed away on the very day we finished recording the album so you can hear his influence throughout the album but especially on tracks like "Don't look back" where there is some amazing back and forth playing with Carl on the sax.  Also his guitar solo on the title track "Another Round" is nothing short of genius. Bob was part of the band for a relatively short time but he made his mark and was always 100% dedicated and we miss him terribly. But we decided we would carry on as a band and are lucky enough to welcome back our original guitarist Mark back into the band. Mark would have played on our first album "Between the lines"

What is your opinion about streaming applications like Spotify in the relationship to sale of CDs and LPs? Some people from the bands (like for ex. Robert "Bucket" Hingley from Toasters) claims, that basically this one is slowly killing sales of albums and living as a musician makes harder.

Look we are a working class band, we starting doing it for the love of playing music, not to make money also the excitement of releasing an album. Unless your going to do everything D.I.Y there's very little money to be made for a band anyway! We've been lucky to work with two great record companies. First Contra Records and now our new label Smith & Miller Records who have looked after us very good. We make very little from online streaming but people want to listen through that format so you need to please everyone. But we also sell a lot of CDs and LPs when we were doing tours and hopefully will again soon. So it works out. But we all have day jobs, working class stiffs.

If I have good informations you have been playing for five years, so I would expected, that you have at least one europian tour behind you, am I right? Could you tell us where everywhere you have already played?

Well Germany and the german audience have been very good to us. We first played This is Ska festival in Rosslau in 2015 if I am correct? And it just steamrolled from there. We met Franze Vogel from FFDABEI booking and has been booking shows in Germany ever since. At this stage we've probably played over 50 shows there. We have also played in Switzerland. But we will play in any country that want us to play, so hopefully we will come to yours soon. So Germany and the UK is where we mostly gig at the moment, funny enough we play very seldom in Ireland.

You are an Irish band, but people mostly knows UK ska, legendary 2tone bands like The Specials, Selecter, Bad Manners, Madness, The Beat, Bodysnatchers and so on. But what about Ireland, do you remeber that times of 2tone era couple decades ago? Had 2tone also influence in the Ireland, was there any ska bands in that time?

As you know Ireland being in close proximity to the UK we have always more or less liked the same stuff be it music or sports fashion etc. 2tone had a big influence for some of us but especially myself. I loved Madness and Bad Manners all my friends were into the scene and the dress sense it was a cool time. Some Irish bands came along but in late 80's early 90's. Gangsters are the longest around and brought out a great album "A New Beginning" on an American label. The guys are still going with not a lot of the original line-up but still gig from time to time. Also Trenchtown from Drogheda were smashing it up early 90's. These guys were fantastic and gave us permission to record their song  "View to Above" for Another Round album. Sadly their founding member just passed away recently which was a huge loss. R.I.P Lezzo

Skinheads is subculture originally form England, where it went trough some development, which most of us knows, but how it started with this subculture in the Ireland? In the UK, there was National Front, which had certain influence on the skinheads. Did you have something similar in the Ireland? Is possibe to say that for example, irish republicanism (I.R.A) had some political influence on the skinheads?

As I've said we usually follow trend of what's happening in the UK. Some good some bad. So yes skinheads was very big in Ireland especially big cities like Dublin, Belfast, Derry. Also throughout the country in the bigger towns you could find skins quite easily. Yes some Irish skins were National Front skins and a lot of this was through not being educated on the subject and more keeping up with the UK skins and they were doing. But also from a very early stage Irish skins were antifacist, antiracist and there would be confrontations between both factions. But saying that, there was very few boneheads and after a few slaps they came to their senses. Cities like Belfast (Norther Ireland) would have had skins on both sides of the divide. These would have been along religious lines. Catholic/national skins who would be pro-Irish and Protestant/ loyalist skins who would be pro-British. A lot of the loyalist skins were full on National Front or Combat18 scum. There was also a war going on and people were being killed, so it was tougher in the north.

Is there any difference between Irish oi!/punk scene compare to England, today but also when you look back to the 70's/80's?

No difference what so ever. We would follow the same bands and they would regularly tour Ireland. Some great Irish bands emerged in the 70's and 80's. Of course Stiff Little Fingers but also The Outcasts, The Undertones, Paronoid Visions, Skint and the amazing Running Riot plus many more.

One of the biggest legend of reggae music Toots Hibbert succumbed to Covid-19 in the September 2020. What his music meant to you and which Maytals song do you like a most?

Toots was a legend and once you understood the whole 2tone scene and what influenced those guys then you discovered Toots, Prince Buster and Desmond Dekker. Funny our first band was a covers band with mostly same members as now and it was called Pressure Drop. So definitely that song always has a special place in our hearts.

čtvrtek 7. ledna 2021

Svobodu vám vezou... Modrý tanky!

V tomto článku se vrátíme o téměř pětatřicet let zpátky, do doby, kdy jsme žili zamčení za ostnatým drátem a na vše dohlížela všeobímající Komunistická strana, která se snažila strkat nos do každého aspektu života občanů tehdejšího Československa. Vrátíme se zpět do poloviny 80. let, kdy punk už sice nebyl čerstvě narozeným dítětem rock'n'rollu ale stále si užíval svůj pubertální věk a pomalu dozrával. Nová vlna, která sebou přinášela nejenom punkrock ale i další styly se nevyhnula ani tehdejší ČSSR a tak i u nás se od začátku 80. let začali objevovat první punkáči a punkové kapely. Nechystám se tu vypisovat historii naší punkové scény v dobách totality, jména jako např. H.N.F, Plexis nebo F.P.B, zná určitě každý. Mezi tím nepřeberným množstvím tehdejších kapel byla jedna, která tak trochu vybočovala z řady, tou kapelou byli Modrý tanky! Já osobně jsem se k Modrým tankům dostal před deseti lety po přečtení dnes už zásadní knihy československého punku "Kytary a řev aneb co bylo za zdí". Modrý tanky mě tenkrát nedostaly agresivním úderným hardcore punkem ani perfektní melodičností typickou pro punkrock střihu 77 (ostatně ani do jednoho z těchto hudebních rámců nazapadali), to čím mě dostali byly především jejich texty. Upřímná mladická naléhavost, nasranost na skostnatělou společnost, anti-militarismus (společně s H.N.F a Kritickou situací, patřili k jedněm z nejvíce anti-militaristicky založeným kapelám), hluboký punkový nihilismus, kritika k vlastní scéně a beznaděj, že by se lidstvo někdy poučilo ze svých chyb, aby se historie neustále neopakovala dokola - to vše bylo v textech Modrejch tanků, jedné z nejzajímavějších domácích kapel 80. let. Kromě textů vynikali i hudebně, z dnešního pohledu by se dali označit za post-punk, protože šli mimo rámec tehdy zažitých punkových postupů, nicméně v jejich muzice se punk nevytrácel, jen k němu přistupovali po svém. Na rozdíl od ostatních kapel, které dávaly důraz hlavně na rytmiku, u Modrejch tanků byla nejdůraznější basová linka, která navozovala potemnělou, skoro až gotickou atmosféru, která dokonale souzněla s jejich texty. Vašek Kunc (zakladatel kapely) se po letech ke vzniku hudby Modrejch tanků vyjádřil takto: "Muzika vznikala následujícím způsobem: někdo napsal text, vzal doma španělu se čtyřma strunama (jakože basa), vymyslel linku aby se k tomu dalo zpívat a taky aby se lehce pamatovala. Na
zkoušce proběhla předváděčka linky, basák se ji naučil, kytarista to zkopíroval v akordech a bubeník dal rytmus. Žádný Yes, Floydi, T.Y.A. Hodně minimalistickej Kmoch, řekl bych." Kapelu založil v Praze v roce 1986, již zmíněný Vašek Kunc, jak už to tak bývá prvotní sestava vydržela jen pouhé dva měsíce, po kterých přišlo střídání několika kytaristů, až se sestava ustálila v podobě Kunc (zpěv), Patrik Eler (bicí), který se ke kapele přidal, jen díky tomu, že zkoušeli u něj v baráku, Ivan Gregar (kytara) a Lukáš Bouček (basa). Už po roce hraní vychází první demo kazeta nazvaná "Beznaděj", ovšem na svojí první živou premiéru si kapela musela počkat do roku 1988, kdy vystupovala společně s Demoliční četou a Třemi setrami v Neutonicích u Prahy. Další koncert následoval v dubnu 1988, kdy dostali možnost vystupovat na Rock Festu v rámci programu "tvrdé jádro", který se konal v Paláci kultury (dnešním Kongresovém centru). Tady se jejich vystoupení příliš nepovedlo, protože po deseti minutách hraní a selhání zvukaře, odešla aparatura a tak se i kapela musela poroučet. Jejich druhý koncert na Rockfestu popisuje sám Kunc v roce 2002 takto: "V sále plném židlí sedělo přemnoho zadumaných mániček, čekajících na svoji dávku jazz rockové alternativy. Ubozí, byli nuceni vyslechnout hudební blok adolescentní čtveřice, jež jim diktovala mladistvé a rozhořčené songy plné otázek, jež mělo publikum tohoto druhu většinou již dávno zodpovězené. Nicméně intelektuálním šepotem a potleskem povzbuzovali celou kapelu k výkonu, jenž nebyl nakonec až tak špatný." Ze začátku publikum Modrý tanky nepřijalo zrovna s pochopením, právě díky jejich neortodoxnímu přístupu se z nich dle fanzinu Oslí uši stali "vyklízeči sálů", pro které"konzervativní" domácí punks neměli pochopení, což vedlo k tomu, že se kapela po čtyřech prvních koncertech rozpadá. Deziluze z nepochopení publika trvala jen krátce. Na přelomu května a června 1988 se objevuje jejich druhá demo kazeta "Všechno špatně", a také živák "Live", který kapela, kvůli kvalitě nahrávky raději nedává do oběhu. Po celý rok 1988 aktivně koncertují, doma v Praze se zabydlují (podobně jako většina punkových kapel) na strahovské Sedmičce, stejně tak se často objevují i mimo Prahu, např. v Litomyšli nebo v Hamrech u Žďáru n. Sázavou. Na podzim 1988 dochází v kapele k prvním neshodám, které vedou ke ztrátě zkušebny a k odchodu basáka Lukáše Boučka, který se ujímá v S.P.S. Basy se chopí Vašek Kunc, který se i nadále drží zpěvu. Na konci roku 1988 se kapela na nějakou dobu odmlčela, díky snaze Kunce a kytaristy Ivana Gregara, založit vedlejší projekt "Department", z kterého nakonec nic
nebylo. Téměř po celý rok 1989 vystupují v tříčelnné setavě, až do podzimu, kdy přichází Karel Němeček (z kapely Nocturno), který se staví za mikrofon. V tom samém roce se Modrý tanky davají dohromady s dalšími pražskými kapelami ve volném sdružení "Nezávislá Praha". Tyto kapely (kam patřily např. Couchette, Nocturno, Čínská čtvrť, Kurtizány z 25.Avenue nebo Rány těla) zdomácněly na strahovské Sedmičce a tak se o nich začíná mluvit, jako o strahovských kapelách. Mimo Sedmičku se lidé z těchto kapel scházeli i v pražských hospodách U Zpěváčků, Na Žofíně a v kavárně Slávia, o které se Modrý tanky zmiňují ve svém stejnojmenném songu z prvního dema. Přichází revoluce, pád režimu a uvolnění i v kulturní sféře a tak mizí otravná "povinnost" kapel mít svého zřizovatele. Kunc se na jaře 1990 vrací na post zpěváka a basu bere do rukou Jan P. Muchov, další příchozí člen z kapely Nocturno. To už je ale pomalý začátek konce Modrejch tanků, kapela ještě stíhá nacvičit nový materiál ale na jaře 1991 přichází s odchodem Jana P. Muchova a Ivana Gregara, její definitivní konec. Právě Muchov s Gregarem zakládají jednu z nejznámějších českých kytarovek 90. let Ecstasy of St. Theresa, což pohřbívá jednu z našich mála nadějných post-punkových kapel 80. let. Naštěstí jejich dvě nahrávky "Beznaděj" a "Všechno špatně" se dochovaly do dnešních dnů a vy máte možnost si je stáhnout na tomto odkaze a ponořit se zpět do atmosféry Československa 80. let, do doby kdy číra a bodliny vládly ulicím našich měst!

středa 16. prosince 2020

Spirit of 69 v socialistickém tisku!

Fanzinovým badatelům z projektu ziny.info se podařilo nedávno vypátrat, pravděpodobně první zmínku o skinheads v československém tisku. Dnes už téměř kultovní článek "Holohlavci to jsou pane chlapci" z časopisu 100+1 z roku 1986, který byl pro mnohé z pozdější první generace českých skinheadů prvotním setkáním s touto subkulturou, tímto ztrácí svoje pomyslné prvenství. Už v říjnu 1969 vyšel v periodiku Práce článek "Skinheads - patologické dospívání", který popisuje mimo jiné i mods, rockers a další tehdy aktuální subkultury, které skinheady obklopovaly. V článku se můžete dočíst takové zajímavosti jako např.: "Okované boty jsou zároveň jejich hlavní zbraní, pohrdání k nepříteli vyjadřují rázným kopnutím do zadku" :-D Poměrně zajímavý je fakt, že jako jejich úhlavní nepřátele článek, kromě hippies zmiňuje i motorkářský gang Hells Angels, naopak o tehdy běžném paki bashingu a jejich zálibě v reggae tu nepadne ani zmínka. Naopak v dalším článku "Střihouni a kartáči" z počátku 70. let, je zmiňováno hlavně skinheadské násilí, ke kterému patřilo i mlácení pakistánců. Z dnešního pohledu je článek, díky svému slovníku místy až komický, až máte dojem, jestli nebyl sepsán spíš v dobách velké hospodářské krize. Ostatně posuďte sami: "Byli tu elegantně oblečení, ale často zvrhlí páskové z konce 50. let", nebo dále: "Jsou přímí potmci řemenů - s určitou dávkou spontánní surovosti navíc. Ti co mají vlasy o poznání poporostlejší, si říkají kartáči". Evidentně soudruh novinář byl v oblasti mládežnických subkultur a překladu z angličtiny velice "fundovaný". Zajímavé je, že tento článek také zmiňuje, že s přistěhovalci z Karibiku se "střihouni nervou" a dokonce už tu je zmíněno i reggae, o kterém se tu píše jako o "západoindickém blues". Každopádně, vzhledem k tomu, že v té době byli skini čistě britskou záležitostí, není něčím zvláštním, že tyto zmínky v tehdejším tisku neměli žádnou odezvu, jako tomu bylo v případě článku ze 100+1 z 80. let, po kterém se postupně začali objevovat "holé hlavy" i v Českoslovenku.

klikni pro zvětšení

sobota 12. prosince 2020

Recenze

Reggae Recipe no.3

V červnu jsem informoval o vydání prvního čísla nového česko-slovenského fanzinu Reggae Recipe, který je po skoro 15 letech od posledního čísla brněnské Banany, dalším domácím plátkem zaměřeným čistě na ska & reggae. Vydavatel zinu Miro (kterého možná znáte, díky projektu ziny.info) si nasadil laťku hodně vysoko. Ve snaze vykročit z řady v dnešní době vycházejících fanzinů (kterých není mnoho) se Reggae Recipe snaží vydávat třikrát do roka, což se dnes už téměř nevidí. A zatím se mu to opravdu daří, protože právě začátkem prosince 2020 vyšlo již třetí číslo. Jelikož nás v září opustila jedna z největších legend reggae music Toots Hibbert, je obálka věnována právě Toots and The Maytals. Po pár úvodních slovech, které tentokrát napsala Basha z Ugly Selectors, následuje 63 stran (v černobílém) nabitých převážně rozhovory a dalšími zajímavými informacemi. Zin je koncipovaný do několia rubrik, od rozhovorů, band story a biogarfie známých i méně známých interpretů jamajské muziky, profilů, až po např. mojí oblíbenou rubriku "Sedm zásadních hitů podle...", kde jednotlivý domácí selectors musí vyjmenovat jejich top 7. Hned po úvodních slovech je nám představen cateringový projekt Yardie, který se specializuje na jamajskou kuchyni, kterou nám servírují na různých domácích reggae akcích. Následuje povídaní o novém mixtapu s DJem Kayamanem z One Off Rockers a solidární výzva k podpoře pražského klubu Corss, který je podobně jako celá kultura postižen situací kolem covid-19. V rubrice "Sedm zásadních hitů podle..." se tentokrát objevuje Papa Rejnok z Foward March Posse, pro kterého je evidentně zásadní hlavně dancehall. Hodně zajímavým je rozhovor s Joe 67, který, kromě toho, že je fanatickým fanouškem britského 2tone ska a pamětníkem začátků ska v socialistickém Československu počátkem 80. let, je i majitelem bratislavského record shopu vinyloveplatne.sk. Pokud jste tedy zapálenými sběrately desek, tento rozhovor dopručuji. V rozhovoru s DJem Nestou, který hrál reggae v Brně a také kdysi přispíval do Banana fanzinu se dozvíte, jak měl nejdřív strach z prvních SHARP skins a po té je roztancovával v rytmech na druhou. Dále se dozvíte něco málo o novém solo projektu Yellow Flower, zpěvačky Janet Kumah z dnes již nefungujících The Delegators. Mě osobně potěšil článek o The Clash a jejich koketování s reggae, nejen proto, že tu autoři odkazují na mojí selekci reggae & dub singlů, kterou jsem před šesti lety dal na net ale hlavně proto, protože jsem hodně velkým fanouškem The Clash. Dále tu máme rozhovory s Colectiv a mladými domácími reggae kapelami Rising Spirits, Priestly Meadows o kterých jsem ani neměl tušení, že existují. Co se mi na tomto zinu líbí, je, že se v každém čísle dozvím něco zajímavého, něco o čem jsem neměl tušení, že tu v rámci reggae & ska existovalo už v dřevních dobách. Něčím takovým je/byl projekt Black Rubbish Jana Maxy, který v Československu rozjížděl dub už v 80. letech. V biografii se tentokrát dozvíte, kdo to byl Garet Silk a pochopíte, že i zpěváci mají v dancehallu/ragga své místo. V nové rubrice skareggae jukebox, která je v tomto čísle věnována díky smrti Tootse Hibberta, práve The Maytals, musí několik domácích reggae DJs vybrat dva oblíbené vály a něco málo k nim říct. V podobném duchu je i poslední článek, kde opět jednotlivé postavy domácí ska & reggae scény popisují svoje první setkání s hudbou Toots and The Maytals a co pro ně tato kapela znamená. A tím jsme u konce, 63 stran jsem přelouskal během jednoho týdne. Co dodat? Reggae Recipe je určitě něco, co na domácí underground scéně chybělo hodně dlouho a jistá dávka profesionality, která se projevuje především v grafice a designu, prozrazuje, že hlavní autor má s publikací bohaté zkušenosti. Na tomto zinu také oceňuji, že do něj přispívá hned několik autorů a tak dává prostor k vyjádření každému, kdo má o to zájem. Takže pokud byste chtěli Reggae Recipe podpořit, právě teď máte možnost, jelikož další číslo se prý chystá na únor 2021. Aktuální číslo seženete na FB ReggaeRecipeFanzine nebo na mailu reggaerecipe69@gmail.com