Real Rock... real reggae!

Real Rock je jedním z nejznámějších a nejpoužívanějších riddimů v historii reggae napříč všemi dekádami, možná bych se nebál tvrdit, že je tím nejzásadnějším riddimem vůbec. Za ty roky vzniklo přibližně asi 400 verzí s různými umělci, jejichž řada se ani nedá vyjmenovat, do svého repertoáru ho zahrnuli i The Clash nebo hip hopový KRS-One a nesčetná řada reggae umělců, jen namátkou např. Dennis Brown, Horace Andy, Delroy Wilson, Sugar Minot, Michigan & Smiley, Lone Ranger, Ken Boothe, Johny Osborne, Brigadier Jerry, Cocoa Tea, Ninjaman, Luciano a mnoho a mnoho dalších. Popularita tohoto riddimu v podstatě nikdy neklesla i přesto, že brzy bude slavit šedesát let od svého vzniku. Asi nejznámější verzí je "Armagedeon Time" od Willie Williamse z roku 1978, díky které hodně lidí řadí Real Rock do zlaté éry roots reggae, do 70. let. Nicméně skutečnost je taková, že vznik tohoto singlu sahá mnohem dál až do éry rocksteady, které tak potvrzuje, jak moc bylo pro vznik reggae formujícím žánrem, protože právě rocksteady dalo vzniknout mnoha hudebním postupům, které se nakonec propsaly i do samotného reggae. Real Rock má i přesto, že vznikl v éře rocksteady naprosto charakteristický (roots) reggae vibe a tak vlastně můžeme stále polemizovat, kdo byl tím prvním, kdo nahrál první reggae song vůbec. Pokud nahlédneme do historie jamajské muziky, jsou tu hned tři adepti, kteří se přou o prvenství prvního reggae singlu. Všichni tři mají společného jmenovatele a tím je rok vzniku 1968, který se obecně považuje za konec éry rocksteady. Tím asi nejznámějším je track "Do The Reggay" od Toots & The Maytals, který dal novému žánru jméno, dalším, kdo si nárokuje prvenství je song "Bangarang" od Lester Sterling & Strange Cole a aby toho nebylo málo, tím třetím je "People Funny Boy" od Lee Scrach Perryho. Problém je ten, že dnes vám každý z veteránů jamajské muziky, řekne, že to byl právě on, kdo má to prvenství, ať už je to v rocksteady nebo reggae, takže dopátrat se pravdy je o to víc komplikované. Jenže Real Rock byl nahrán v roce 1967, kdy v dancehallech stále dominovalo rocksteady a výtržnosti rude boys byly na svém vrcholu, reggae bylo otázkou následujícího roku a půl, přesto hudebně předběhl svojí dobu o dobrých osm let, protože má v sobě nezaměnitelný roots sound, který začal být pro reggae typický s blížící se polovinou 70. let. Vlastně je až neuvěřitelné, že něco takového bylo nahráno už v roce 1967, hudebně je Real Rock mnohem pestřejší, než všechno ostatní rocksteady, je mnohem dál, než ranné reggae z přelomu 60. a 70. let plné hamondek, které přišlo s roky 1968/69, přesto by správně mělo jít o rocksteady ale všichni vnímáme Real Rock jako reggae?! Takže není nakonec tím prvním reggae songem právě Real Rock? Pravděpodobně nejznámější reggae riddim na světě, který byl nahrán o měsíce dřív, než první oficiálně uznávané reggae písně, riddim který vznikl v éře rocksteady, kterou předběhl skoro o deset let a kterému nikdo prvenství prvního reggae songu nepřisuzuje! Je otázkou, čím se tedy to prvenství vymezuje, pokud bereme měřítkem to, že po vzniku těchto singlů začalo docházet k výraznějším změnám v celkovém soundu a postupech producentů, pak ano, prvenství patří písním jako "Bangarang", "Do The Reggay", či "People Funny Boy", protože po nich přišlo něco nového ale pokud bereme jako měřítko hudební ztvárnění, to prvenství má podle mě jednoznačně Real Rock, který by mohl být považován za takovou první vlaštovku, která předznamenala příchod hudebních změn. A nemění nic na tom podle mě ani fakt, že oficiálně Real Rock vyšel právě až v roce 1968. V té době bylo běžnou praxí novou věc nechat nejdřív kolovat po sound systémech a pokud se ujala, tak teprve potom jí vydat.

Coxone Dodd

A kdo vlastně stojí za jedním z největších hitů Jamajky, kdo byli ti geniální muzikanti? Za vznikem Real Rock nestojí nikdo jiný, než legendární label Studio One, producenta Coxsona Dodda a jeho tehdejší studiová kapela Sound Dimension, kterou v roce 1967 založil jeden z nejnadanějších reggae klávesistů Jackie Mitto, původní člen Skatalites. Mitto po rozpadu Skatalites zakládá kapelu Soul Vendors, z kterých později vznikají Sound Dimension. V této kapele se prostřídala celá řada významných muzikantů od saxofonisty Cedrica Brookse, basáka Leroye Sibblese až po kytaristu Ernesta Ranglina. Mitto v polovině 70. let emigroval do kanadského Toronta ale v průběhu let se stále vracel nahrávat na Jamajku, dokonce navázal spolupráci s dalšími jamajskými přistěhovalci v Kanadě, jako např. s Lordem Tanamo a nahrával i v Torontu. Pojďme se ale vrátit k sestavě, která se sešla v tom v roce v Jamaica Recording Studiu, hlavním stanu Studia One. Hlavou Sound Dimension byl sice Jackie Mitto ale po svém boku měl basáka Borise Gardinera, kytaristu Erica Fratera, trombonistu Vina Gordona, bubeníka Phila Callendera a za mixážním pultem samotný Coxson Dodd. Tato sestava je zodpovědná za jednu z největších jamajských hudebních senzací a jelikož každý z nich se později zapsal do dějin reggae, tak se podíváme i na jednotlivé členy Sound Dimension. O Jackiem Mitto už byla řeč, jeho geniální klávesy jsou asi tím nejvýraznějším rysem Real Rock, stejně jako basová linka, kterou hrál Boris Gardiner, který později hrál v tak významných kapelách jako byly Upsetters nebo Aggrovators. Jeho basu můžete slyšet v hitech jako např. "Elizabethan Reggae" z roku 1970 nebo "Police and Thieves" od Juniora Murvina, kterou předělali The Clash. Kytarista Eric Frater později spolupracoval s vokálními skupinami jako např. Gladiators, kde je doprovázel v písni "Hello Carol" nebo s The Heptones, kde se podílel např. na písni "Sweet Talking". Vin Gordon známý pod přezdívkou "Don Drummond Junior", žák slavné Alpha Boy School a od 80. let také člen znovuobnovených Skatalites, jeden z nejvýznamějších trombonistů v historii reggae. Jeho medově znějící melodie je spolu s klávesami a basou dalším z charakteristických rysů této legendární instrumentálky. V průběhu své kariéry spolupracoval např. s The Heptones, Bobem Andym, Lee Scrach Perrym a také se podílel na albech Kaya a Exodus Boba Marleyho. Posledním z této pětice je bubeník Phil Callender původně narozený v Colonu v Panamě, který se začátkem 60. let přestěhoval na Jamajku, kde se krátce po svém příjezdu začal díky zálibě v nově vzniklém ska, učit hře na bicí. Díky známostem mezi muzikanty se dostal, nejprve jako záskok do Studia One a později i jako pravidelný studiový hráč. V průběhu dalších dekád se z něj stal jeden z nejdůležitějších bubeníků, který např. stojí za steppers kick paternem, jedním ze základních bubenických reggae rytmů. Tato pětice pod producentskou taktovkou Coxona Dodda, je zodpovědná za jeden z největších hitů v historii jamajské muziky, za singl, který dost možná definoval reggae, ještě předtím, než vůbec vzniklo.

Report

The Protest (10.1. 2026) - Winter oi! is coming / Praha - Futurum

Protest legenda pozdních 90. let, první otevřeně antirasistická oi! kapela v Čechách, první SHARP kapela v Čechách... těch přívlastků by mohlo být ještě víc, prostě legenda domácí scény, kterou není třeba představovat. Pro mnohé vzpomínka na divoké devadesátky, pro další základ subkulturního kapitálu, který se přenáší přes desetiletí. Každopádně ještě do léta 2025, kdy se zveřejnilo, že Protest po 25 letech znovu vystoupí, nikdo asi nevěřil, že by tuto legendu ještě někdy mohl slyšet naživo a přece, sen se stal skutečností na začátku ledna 2026. Kapelu zná i mnoho mladších ročníků, kteří je sice neměli šanci v 90. letech zažít (já) ale, protože Protest byl takový pojem, tak bylo pro každého nově vstupujícího do scény téměř povinností si je poslechnout! Koncert se odehrál v pražském Futuru za podpory domácích Pilsner Oiquel, německých Underdogs a 4 Promile, původně měli zahrát i slovenští Začiatok Konca a britští Infa Riot, nicméně tyto kapely nakonec nevyšly, takže se line-up musel malinko měnit. Akce takových rozměrů přitáhla opravdu velké množství lidí (nejen) z celé republiky ale i Slovenska, potkávám tu ksichty, které jsem už roky neviděl, což nebylo asi nic překvapujícího, dokonce i zpěváka z Podwórkowých chuliganů. První kapelu Underdogs bohužel nestíháme, do ve švech praskajícího Futura dorazíme těsně před vystoupení Pilsner Oiquell a musím říct, že už hodně dlouho jsem neviděl tolik skinheadů pohromadě! Jak kdyby se člověk vrátil o dvacet let zpět! Pilsneři vydali minulý rok album "Vítejte do lepší společnosti", které mě abych pravdu řekl nějak extra nenadchlo, jak kdyby měli dobrou jen každou druhou desku, jejich self-titled album z roku 2018, považuji stále za jejich nejlepší desku vůbec. Nicméně, abych Pilsnerům nekřivdil v této sestavě jsou podle mě nejvyhranější, co kdy byli a song "My Name is Oiquell" z nového alba je hitovka jako prase. Pro mě to byla celkem nostalgie a vrátilo mě to tak o patnáct let zpět, kdy jsem jezdil na silvestry do Plzně na Božkov. Hráli nejen novější věci ale přišlo i na jejich hitovky z let dávno minulých jako "Svatá pravda", "Zapal si vlasy" nebo "Skins sa brania útokom". Vlastně musím říct, že mě to hodně bavilo, i když jsem se hudebně posunul mnohem dál a Pilsnery beru jako kapelu ze svých začátků. O tom, že pod podiem se mlelo pogo od prvních tonů asi ani nemá cenu se zmiňovat, skinheadi tam rozjížděli celkem peklo, které se táhlo až do vystoupení Protestu. Další přišli na řadu němečtí 4 Promile, které jsem vzhledem k množství známých, které jsem nestíhal ani obíhat, viděl jen hodně zběžně, což je možná trochu škoda, protože to neznělo vůbec špatně. Co mě ale hodně překvapilo byly jednotlivé skupinky mladých skins ve věku cca 17-20 let, už v září na Stage Bottles jsem jich taky pár zaregistroval a v listopadu na Gorilla Biscuits, kde dokonce díky jednomu z nich v triku Warzone, zahráli jejich cover. Na jednu stranu si stěžuju, že subkultury umírají ale vidím určitá světýlka na knoci tunelu, že se situace možná pomalu mění, jenže v dnešní době Tik Toku a cosplay si člověk vůbec nemůže být jistý, zda-li to berou vážně, nebo jde jen u nějakou Larp hru. 

Já doufám, že platí ta první možnost, tak doufejme, že to dospěje do stádia, kdy začnou zakládat i kapely. A je to tu okamžik, na který se čekalo 25 let se stal skutečností a pro mladší z nás splněným snem v který jsme ani nedoufali. Na podium přichází The Protest! Vlastně ani nevím jak to pojmout, bylo v tom tolik nostalgie, emocí, nadšení a radosti z okamžiku, že se mi to celé slévá do jednoho, tudíž jsem se ani nějak nesoustředil na výkon kapely nebo zvuk, protože co song, to samá hymna domácí scény, které mám pořád po těch letech zaryté někde hluboko v hlavě. Najednou se vám v okamžiku vybaví text a tak neřešíte jestli je zvuk ok, nebo je kapela sladěná, je vám to uplně jedno, chcete si prostě jen zazpívat songy, které jste na živo nikdy neměli šanci si zahulákat! Neuvěřitelné nutkání naběhnout do poga, kde se odehrávalo totální peklo, kterému jsem neodolal, ať už to bylo na "Antifascist Skin" (hitovka Protestu, původně od Poblers United), což je mimochodem skvělá oi!ska pecka, "Protest" nebo další oi!ska klasika "Hooligans". No je vidět, že už nejsem nejmladší v kotli dávám tak maximálně minutu - toto je totiž hrozná řežba :-D Protest měli v podstatě celkem jednoduché texty a tak se člověku hned vybaví, i když by si na ně za normálních okolností nevzpoměl, hlasivky jsem si postupně oddělal u "Jamaica Ska", "Dobýváme svět" a jako rodilý cajzl, jsem je definitivně odpálil, když hráli "Prahu", protože ten text má prostě sílu jak "bejk", i když v něm není nic hlubokýho, než jen láska ke svýmu rodnýmu městu! Přišlo i na "Fuck the RASH" - ok ten text je prostě odrazem tehdejší doby, ostatně jako všechny texty Protestu. Nikdy jsem nebyl fanoušek toho zarputilýho skinheadskýho distancu od politiky, jak napravo, tak i nalevo, kterým se snaží udržet nějakou "čistotu" kultu. Chápu, že tu tehdy bylo mrtě nácků ale redskins by i tehdá člověk napočítal na prstech jedný ruky, čili je to takový vymezení se proti něčemu, co tu vlastně nebylo. Faktem zůstává, že skins pošpinila politika radikální pravice, ne levice, ta byla jen reakcí! Každopádně musím uznat, že hudebně je "Fuck the RASH" mrda song! Většinu koncertu mi to prostě nedá, toto je čistá esence radosti, kterou nechávám v pogu, nedá se jen tak stát a kývat hlavou a podupávat si nohou, prostě cítíte jak vás to táhne pod podium, kde probíhá totální inferno! A tak to není jen o muzice ale i o pořádném tělocviku :-D Po hudební stránce musím na Protestech vyzdvihnout jednu věc a tou je basová kytara, která je v některých válech naprosto excelentní, viz. např. intro v "Hooligans", "Dobýváme svět", nebo "Svatý válečník", zrovna v punku a oi! málokdy člověk registruje právě basu. Tady nemá cenu se dál rozepisovat, ne vše se dá popsat slovy, jsou koncerty, které se musí prostě zažít a toto byl jeden z nich. Na druhou stranu se sluší říct, že sestava Protestu se nesešla úplně kompletní, původní kytarista, kterého dnes můžete potkávat v Crossczechu se tohoto vzpomínkového koncertu odmítl zúčastnit. Na druhou stranu reunion Protestu by byl podle mě pro mnoho lidí těžko uvěřitelný (až na bubeníka, nikdo z nich už jako skin nevypadal) a tak si myslím, že je fajn, že to udělali jen formou jednoho koncertu. Oživovat něco, co bylo aktuální před 25 lety v dnešní době, kdy subkulturní podmínky a současný stav skinheads a i nějaký pouliční konflikt s nácky, jsou úplně někde jinde by nedávalo smysl, proto mám pro jeho rozhodnutí celkem pochopení. Takto to podlě mě úplně stačilo, podobně jako v roce 2013 a 2014, kdy Kritická situace svými dvěma vzpomínkovými koncerty vyprodala pražskou Lucernu. Nemá totiž cenu oživovat něco, co už je dávno minulostí, protože pak z toho vznikne akorát zombík. A upřímně, když vidím některé reuniony např. Dead Kennedys bez Biafry, nebo Sham 69 bez Purseyho, nevidím za tím nic, než jen tribute band, který nikdy nebude mít takovou sílu jako originál a možná i trochu kalkul. 

Recenze

Liquidators - Intensified!

Liquidator není jen známý ska/reggae label z Madridu ale také výborná francouzská ska kapela z Lille, která vystupuje pod jménem Liquidators už od roku 2016, což už je pár let, nicméně až v roce 2025 vydali svojí debutovou desku Intensified!. Album vyšlo u labelu Wuga Wuga Recordings v podobě LP, které obsahuje celkem deset zářezů, i když digitální verze desky nabízí dvanáct tracků. Zajímavostí celého alba a vlastně důvod, proč jsem se rozhodl ho podrobit recenzi, je, že ho tvoří pouze ska verze známých songů převážně z 60. a 70. let, které v některých případech dokazují, jak má jamajský offbeat blízko k soulu a funky. Každopádně i přesto, že jde o covery, pořád se dá na většinu tracků dívat, jako na originály, vzhledem k tomu, že jsou hrané v jiném žánru, což obnáší určité změny, kterým se nelze vyhnout. Deska Intensified! se nese spíš v tradičním ska hávu, který se ale nesnaží za každou cenu znít jako ska z 60. let, čekejte byť "trad." ska ale ve stylu kapel třetí vlny. Album na první poslech zdánlivě nenabízí nic převratného, hudebně nejde o nic, co by nehrál nikdo před nimi, styl je hodně klasický až konzervativní, ale co dělá tuto desku zajímavou je, jak vyzní tyto staré klasiky v novém kabátě na druhou. A to je to, co mě na tomto albu opravdu baví a pokud znáte originály ve svém původním znění, tak mi dáte za pravdu. Prvním takovým příkladem je jedna z největších soulových klasik z roku 1970 "Move on Up" od Curtise Mayfielda, neuvěřitelná pecka sama o sobě. Jak ale zní ve ska? Melodie dechů je ponecháná, tak jako v originále, pod ní uhání hamondkami podbarvené ska, doplněné pianem a skvělý ženský vokál. Právě melodie dechů je tady to nejvýraznější, soul má přece jenom trochu jiné dechové aranže ale jak je vidět, naprosto krásně souzní se ska a dodávají tomu další rozměr. Toto je podle mě song No.1! Dalším trackem, který vám vyrazí dech, pokud znáte originál je "Seven Days Too Long", northern soulová klasika od Chucka Wooda z roku 1966, opět naprostý hudební skvost, tady bych i věřil, že jde o jejich věc, protože dechy jsou tu o něco víc přizpůsobeny ska aranžím. Ovšem ne vše se dá předělat do ska, hodně povedenou předělávkou je song "How Long" z roku 2005, původně od skvělé soulové kapely The Dap Kings, kteří vystupují se zpěvačkou Sharon Jones. Originál sám o sobě je soul ve středním tempu z čehož vzniklo toto rocksteady s krásnou medovou melodií, kde je z originálu ponechána doprovodná kytara, která vždy na začátku refrénu hraje krátký riff, díky kterému si zamilujete obě verze. A když už jsem u těch pomalejších věcí, musím zmínit i track "Mr. Big Stuff" od Jean Knight, soulovou klasiku z roku 1971, která se tady oblékla do rocksteady/reggae kabátu, který jí sedne stejně tak dobře, jako kdyby šlo o originál. Nechybí tu ani další northern soulová klasika "Tainted Love" od Glorie Jones, song původně z roku 1964, který jen potvrzuje, jak se dá ska krásně naroubovat na soul. Další věcí, kde jsem ale měl problém poznat originál je "Seven Nation Army" od The White Stripes. Předělat rockový song do ska, není úplně snadné ale i tady si Liquidators poradili. Problém originálu je, že začíná jen basovou linkou a bicími a samozřejmě tu chybí dechy, takže cover je hodně odlišný. Každopádně i tady je začátek oholen na dřeň, doprovázen kytarou držící druhou dobu a doprovodnými vokály, až později se přidává basa, která celkem zachovává linku z původní verze, která je v tomto tracku právě tím nejvýraznějším elementem. Smekám klobouk, protože toto předělat do ska musel být tak trochu "skladatelský oříšek". Tím ale nekončíme, deska nabízí další celkem povedené covery ale ty jakoby postrádaly určitou nápaditost na rozdíl od těch, které jsme si teď rozebraly. Ať už jde o "Light My Fire" od Doors, "Sweet Dreams" - hit 80. let od Eurythmics, "These Boots" - klasiku z roku 1966 od Nancy Sinatra, kterou předělal i samotný Mr. Symarip, či "Day Tripper" od Beatles (ke kterému mají i videoklip), jakoby jim něco chybělo? Možná, že jde i o samotný výběr songů, přece jenom soul je melodičtější a tanečnější a tak i jeho předělání do ska, ke kterému má blíž, je barvitější. LP verze je zkrácená o tracky "Chameleon" a "Perfida", které najdete pouze v digitální podobě. Prvním z nich, song "Chameleon" od Herbbie Hancocka je původně jazzfunková instrumentálka z roku 1973, předělaná stejně tak do instrumentálního reggae a poslední věc, uzavírající album Intensified!, je dubová verze rocksteady klasiky "Perfida" od Phillys Dillon. Ano, Liquidators možná nehrají nejoriginálnější styl ska, kapel držících se tradičního pojetí s důrazem na hráčkou přesnost, detaily a skoro až jazzový přístup je stále celkem dost, nicméně co je dělá originální je koncept této desky. Nejen, že jde o výborné songy, jak ve svých původních verzích, tak i v tomto offbeat kabátě, ale navíc je to potvrzení, jak blízko k sobě má soul, funky a jamajský offbeat. Vlastně se ani není čemu divit, vždyť právě díky inspiraci americkým rythm'n'blues vzniklo ska, které se částečně i pod vlivem rodícího se soulu transformovalo v rocksteady. Liquidators jsou toho důkazem. Dávám 7-8 z 10.

"No future!" realitou?

Punk je tady s námi již padesát let, za tu dobu prošel mnoha proměnami, mnoha vzestupy a pády a přinesl mnoho subžánrů, které dokazovali, že má stále sílu a potenciál se posouvat  dál. Nikdy ale nečelil tomu s čím se musí potýkat právě v posledních letech. Vždy byl spíše okrajovým žánrem ale dlouhá léta měl sílu oslovovat kids po celém světě a nabalovat na sebe další a další generace, nicméně mi příjde, že to se teď pomalu mění. Zhruba tak od roku 2017 pozoruji (a jak je vidět, nejenom já) jistou generační stagnaci, kdy razantně ubylo nově příchozí mladší generace, která nejen, že by byla pasivním "konzumentem" scény ale také by do ní začala přispívat svým dílem, aby s nadsázkou řečeno: těm starším "nakopala prdel", převzala otěže a ukázala jak se to dělá! Bohužel, až na pár výjímek k tomu nedochází. Právě nastala situace, kdy paradoxně máme možná ještě větší množství kapel, než kdykoliv předtím, mraky koncertů každý víkend po celý rok ale velkou většinu z těch kapel a návštěvníků tvoří především třicátníci, kteří dnes tvoří to nejmaldší jádro scény. Nechci samozřejmě generalizovat, vycházím jen z toho co vidím kolem sebe, ne všude to musí být tak, jak popisuji a i já občas narazím na pár výjimek. Navíc nemám pochyb, že na koncertech kapel typu Vision Days, S.P.S, The Fialky, nebo N.V.Ú, těch mladších bude stále poměrně dost, ale uteklo mnoho let na to, aby prošli sítem klasických pogo punkovek a začali objevovat tu hlubší stránku punku a stejně tak, jako mnozí z nás se postupně dostávali ke crustu, hardcoru, anarcho-punku nebo oi! Snažím se už několik let pochopit, co se stalo, že punk "ztratil" na atraktivitě, co se stalo, že dnešní kids netáhnou subkultury a kytarová muzika. Nemohl se přece vyčerpat jen proto, že je mu 50 let, hiphop je jen o něco málo let mladší žánr a stále táhne neuvěřitelné množství děcek, tak proč zrovna punk? Co se stalo, že najednou jakoby mu došel dech a na svých bedrech ho drží těch pár šílenců, kterým se vryl tak hluboko pod kůži, že se toho nadšení nemohou zbavit ani ve svých třiceti / čtyřiceti nebo možná i padesáti letech, kdy už dávno mají děti, rodinu a hypotéku? Není punk v kontextu dnešní doby zkostnatělí a příliš rigidní i přesto, že je znát určitý hudební vývoj a nabízí širokou paletu subžánrů? Otázka ale je, co je tedy ta zkostnatělost a rigidnost, to že nechce ustoupit ze svých principů a postojů, které mnohdy nesouzní s pravidly dnešního umělého digitálního on-line světa? Když to udělá, bude to stále ještě punk? Na druhou stranu právě toto by mu mělo stejně tak, jako v 70. letech dávat energii k protestu a důvod pranýřovat neduhy dnešní digitální společnosti, čili v tomto ohledu si nemyslím, že by ztratil něco ze své relevantnosti, pokud bereme punk jako hudební protest. A jak vidím u dnešní mládeže, ne všichni z nich jsou apatičtí a k fungování dnešního světa lhostejní, hodně z nich uvažuje kriticky, což je vidět na mnoha demonstracích, čili logicky si člověk říká, že i pro ně by mohl být punk přitažlivou formou vzdoru (všichni ten pocit známe, když nám bylo sedmnáct), nebo něčím z čeho se ten vzdor probudí. 

Ale jak je vidět není tomu tak, jako kdyby subkulturní vymezování bylo něco, co patří do 20. století, maximálně ještě tak do nultých let. Přiznejme si fakt, že žijeme v době, která je naprosto odlišná od analogového světa, do kterého jsme se narodili, internet vše převrátil o 180 stupňů, vše ovládl, změnil kanály komunikace ale bohužel s tím i určité návyky, které platily po desítky let do příchodu digitální revoluce (nebo snad degradace?). Mnoho děcek negativně ovlivnil a připoutal jejich pozornost ke stupidním bezobsažným videům na Tik Tiku, Instagramu a vyprádzdněné egoistické verzi hiphopu, kde se oslavují hlavně prachy, zahltil je neuvěřitelným množstvím obsahu, který ani nejsou schopní vstřebat. Vše jim naservíroval pod nos, včetně muziky, kterou do určité míry pokřivují na algoritmech založené aplikace typu Spotify, čili už se nemusíte ani zaobírat hlednáním muziky, umělá inteligence vám jí naservíruje sama (což je něco tak strašně děsivého, že se mi nechce věřit, že je to realita). Kam mají pak dnešní kids soustředit svojí pozornost, když žijí v naprostém digitálním smogu a v iluzi zdánlivého dostatku všeho? Mají vůbec za těchto podmínek možnost se dostat k něčmu hlubšímu, pro něco se nadchnout a je jedno jestli je to zrovna punk nebo třeba metal, však si sami odpovězte, proč dnešní kids nezakládají kapely? Mají vůbec možnost odejmout tu masku iluze, která jim dává pocit, že dnešní svět je "prostě skvělý", tak proč se bouřit, proč se vymezovat? Je jasné, že v takovém světě má punk snad nejvíce stíženou pozici, kterou, kdy ve své historii měl, pokud má být stále hlasem rebelující mládeže a možná to je důvodem jeho generační krize. Pak ale vyvstává otázka, jak jeho pozici změnit, aniž bysme ho oběsili na oprátce on-line světa a Spotify algoritmů ve kterých se dnes vše odehrává? Na druhou stranu to o čem se tu zmiňuji se týká především našeho západního prostoru, potažmo Evropy a Severní Ameriky. Mládež v zemích globálního jihu, která žije v mnohem těžších podmínkách, než my, trápí úplně jiné problémy a jak je vidět možná právě do zemí jako je Indonésie, Barma, Malajsie a na předměstí latinsko-amerických měst jako je Lima, Quito, Bogota, Mexico City, či Sao Paulo bysme měli občas upřít svoji pozornost, pokud máme pochyby o budoucnosti punku. Ale možná, že ještě ne vše je ztraceno. V poslední době vídám na některých koncertech mladší generaci punks & skins, kteří mají maximálně tak dvacet let a upřímně řečeno, je to po nějakých 9-10 letech, kdy se zase začínají (i když hodně minoritně, oproti minulým dekádám) objevovat mladší kids. Jak kdysi řekl Joe Strummer: "The Future is Unwritten" a možná, že za pár let bude myšlenka této úvahy už dávno neplatná! No a jelikož si myslím, že toto je téma víc, než aktuální, zajímal mě názor i ostatních lidí, kteří jsou nějakým způsobem zainteresováni ve scéně ať už v kapelách, či jako promotéři koncertů nebo vydavatelé fanzinů. Těm sem položil následující otázku, která v podstatě shrnuje, to o čem jsem psal.

Nemáte pocit, že za poslední dekádu scéna, bez ohledu na to jestli jde o punk, hardcore, oi! nebo ska celkem zestárla? Na koncertech potkáváme dokola jedny a ty samé tváře, nejmladší lidi ve scéně mají lehce pod třicet a i když máme poměrně velké množství nových kapel, většině členů je přes třicet. Jak kdyby časy, kdy k těm nejaktivnějším patřili davacátníci, kteří zakládali kapely, psali fanziny a organizovali koncerty, byly už dávno pryč. A když už se pár mladších kids objeví, člověk je vidí jen příležitostně, jak kdyby chodili jen na koncerty těch známějších kapel a ne na všechno, co se děje. Co myslíte, že je důvodem, že tahle muzika a subkultura s ní spojená už není pro dnešní Evropskou a Americkou mládež tak atraktivní? Nestojí za tím i sociální média jako Tik Tok nebo Instagram a všechen ten umělý prefabrikovaný moderní internetový svět, který představuje všechno, proti čemu se punk vždycky vymezoval? A právě proto, že se punková subkultura stále z velké části drží mimo sračky sociálních sítí (Facebook berme jako náhražku za kapelní stránky), tak je pro mladé jaksi neviditelná? Nebo možná centra těchto subkultur už nějakou dobu neleží tady na západě ale přestěhovali se někam do jihovýchodní Asie a latinské Ameriky a jenom náš zakořeněný "západní egocentrismus" nám to neumožňuje vidět.

Šoty / Zeměžluč

Je to přesně tak, jak již píšeš ve své otázce. Ano, svět je úplně jinde než před čtyřiceti lety když jsme začali hrát. Nejen, že je jinde, ale strašně rychle se mění a s ním i lidé. Všechny mladší generace se již rodí do něčeho zcela jiného než ty před nimi. Mládež v Evropě i Severní Americe se rodí do neskutečného blahobytu. Potřeba revolty a angažovanosti je u drtivé většiny mládeže nulová a nebo minimální. Jak jinak, když je vše dosažitelné, když jsou obklopeni vším nač si vzpomenou a v ničem v tomto globálním blázinci nestrádají. Bavíme se o většině, ne o extrémech nebo procentuální menšině populace konkrétně na těchto dvou kontinentech. Tito mladí jsou ve své většině zkrátka zcela jinde a tím pádem i jejich zájmy. Podívejme se na to spíš tak, že je zázrakem existence těchto subkultur v tom rozsahu v jakém dnes vůbec jsou. Není to tedy jen otázka poslední dekády, ale jde o dlouhodobý trend. Toto se přece nakonec týká veškeré živě hrané muziky a s ní spojených aktivit. Mladí lidé jsou dnes v zajetí všech těch technických vymožeností jež jmenuješ. Ono jim to sice umožňuje spoustu jiného, ale daleko více jim to v životě bere - tedy dle názoru mne šedesátníka.

Kozel / Thalidomide

Ahoj, nesnadné otázky kladeš. O tom vycházejí celé knihy a pojednání. Zkusím jen telegraficky. Tahle anketa (díky za ní!), si už ve svém základu i v zásadě sama odpovídá. Trendy v kultuře se sice mění, ale ano, v konečném důsledku jsou tzv. sociální sítě (jaký to eufemismus pro turbokapitalistickou a autoritářskou metlu lidstva) zodpovědné, kromě jiného i za zmrtvění městských, lokálních, potažmo celosvětových (kontra)kulturních proudů. Ovšem pozor, samy o sobě by na to přesto nestačily, nebýt "lidské" lenosti (všimněte si že je na prvním místě), tuposti a stádnosti. To jsou tři soupeři, které ostrůvky pozitivní deviace nikdy nemohou porazit, ale mohou se o to stále pokoušet. A to je ta rozdílová, klíčová činnost, kde je na vás, čím jí učiníte náplň. Mně je kupříkladu vlastně jedno jestli je scéně a (kontra)kultuře v průměru třináct nebo sedmdesát tři, nebo jestli se její potenciální konzumenti dobrovolně podvolují brainrottingu nebo brainwashingu a na základě toho seděj ustrašeně doma; jádro socializace, rezistence a networkingu zabít nelze. A pokud k tomu chcete být náhodou soundtrackem, ano, je to čím dál těžší, musíte být dobří, komunikativní, zábavní, odolní, političtí, výtvarní a hlavně, relevantní. Otázka, lze to dělat poctivě a svědomitě jinak, i když na vás ve zkušebně kouká jeden člověk? Rather.... taqwacore then mediocore. Příhoda s ponaučením na závěr. Starší půlka kapely naprosto pohrdá "sociálními" médii a je připravena nést riziko autentické "neviditelnosti", avšak čistoty, mladší polovina si to bez nich ne zcela dokáže představit, byť jsou obřími kritiky tech bros. atd. Co zvítězí? Vnitropodnikové autoritářství, nebo pluralitní demokracie? V konečném zúčtování pouze většinový BOJKOT. Znič, co tě může zničit. Díky za prostor.

Karol / 29. August

Je to tak, ako píšeš. Aj keď v Bratislave sa stále častejšie objavujú na koncertoch partičky od pätnástich do osemnástich a v poslednom čase sa mi zdá, že ich je stale viac. Ale nie som si istý, či to je chyba len tých mladých, socialných sieti a moderného sveta. Kapely stratili, asi aj vekom svojich členov, trochu zo svojej údernosti, a samozrejme aj tie čo majú čo povedať, hovoria predsa len iným jazykom ako je jazyk mladých. A to naozaj nemyslím tie kapely čo si idu stále pivo, holky a rock'n'roll, to je ináč veľmi smiesne, keď toto zo seba dávajú ľudia okolo päťdesiatky. Takze tí mladí, ktorých baví hudba a majú nejaký názor na svet a revoltu v sebe, pozerajú na iných interpretov. A ti sa stavajú punkom súčasnosti (Kneecap, Berlin Manson u nás nebo Bob Vylan). A k tej Ázii, tam ma to aj osobne prekvapilo, ale tam je to veľmi politické, napríklad v Indonézii, kde tie punkové a oi! kapely sú naozaj hlasom protestu.

Martin / Jet8

Jo, vesměs souhlasíme, scéna stárne a my s ní. Po covidu sem začaly jezdit v mnohem větší míře velké kapely světového formátu a na takový koncert můžeš jít v podstatě každý týden. Tím se ta scéna vyčerpává. Může to být jeden z těch důvodů, na druhou stranu punk furt žije, jen má jinou formu. Mladý lidi furt choděj na koncerty, jen se chtějí definovat se "svojí" scénou. Stejně jako pro mě byli v devadesátkách Sex Pistols starý legendy, který jsem si rád občas pustil, tak jsem si ale chtěl jít svojí vlastní cestou a zajímaly mě víc současný mladý kapely. A to se asi děje i teď. Mladý lidi na undergroundový akce choděj, jen se to přesunulo k trošku jiným žánrům. Z naší zkušenosti se to ale liší i město od města, občas jsme příjemně překvapení. Je potřeba generace propojovat. O sociálních sítích si myslíme svoje, ale neobejdou se bez nich ani ty největší punkový kapely současnosti. Doba plakátů už je sice dávno pryč, ale je pravda, že díky negativnímu dopadu socek na celou společnost se jejich doba snad zase vrátí. Je to na každém z nás!

Bart / Proti směru

Osobně to vnímám jako přirozený vývoj. Tak jak se mění doba a svět kolem nás, mění se i punk, oi! a hardcore. To, že je méně lidí a scéna stárne je logické a popravdě mi až tak nevadí že se oi!, punk a HC stáva opět undergroundem, tak jak tomu bylo v počátcích. Každá generace má svou revoltu a je skvělé, že tahle subkultura obstála v čase a je stále aktivní. Když jsem byl před pár lety v Londýně na The Damned, byl jsem tam v 41 letech jeden z nejmladších a nebylo problém vidět skins a punks, kteří měli přes 70 let. O to víc si vážím každého mladého člověka, kterého punkrock chytne za srdce a nepodlehne trendům doby. Socialní sítě a rozškatulkování má negativní dopad na scénu a to ve smyslu, že dřív být punkerem, skinheadem chtělo mít koule na to postavit se většinové společnosti. Každodenní šarvátky s nácky atd., jsou toho důkazem. Dnes je za monitorem každý hrdina a každý snadno může sdělit svůj názor a může také snadno pomluvit, urazit a ublížit, aniž by došlo k očnímu, či jinému kontaktu. Dnes můžeš být punkerem, oi!, či HC za pět minut, stačí si pres eshop objednat oblečení a veškeré info ti přesně dohledá chat gpt. Rád vzpomínám na dobu, kdy jsme každou informaci, nebo hudbu hltali a těžko se k ní dostávali. Víc jsme si všeho vážili. Pokrok nezastavíš a tak jsem rád, že je tu pořád skvělá parta, která společně stárne a kde se čas od času objeví mladá krev.

Honza / Štamgasti

Ahoj, samozřejmě máš z velké části pravdu. Když budu mluvit za sebe, tak od doby, kdy jsem začal objevovat první punkový a oi! nahrávky, stejně jako i třeba metalové, což je někdy kolem roku 1993-94 se změnilo spousta věcí. A je to prostě a jednoduše vývoj. Dřív nebyl internet, telefony, s tím žádné sociální sítě a stejně všechny komunity fungovaly. Taky to byla doba porevoluční euforie, všechno bylo nový. Dýchal si nasával to. Kapel bylo hodně, ale taky spoustu s jepičím životem. Ty, co hrají dodnes jsou kultovní. Nicméně bych to neviděl tak černě. Myslím, že kdyby dnešní možnosti byly i před těmi třeba třiceti lety, využívaly by je lidi taky. On celkovej trend je dnes u mladé generace jinej. Nejde jen o sublkultury. Ty sociální sítě poměrně dost desocializují. Je to pro dnešní puberťáky jednodušší způsob komunikace. Nemají tak potřebu se slejzat v klubech, nebo hospodách. Z mainstreamové hudby se vytratila, jak to říct - hudba, opravdovost? Z TV zmizely hudební pořady, pitomý Eso a podobně. Ale zase, nedá se to globalizovat na všechny. Je pravda, že kamkoliv jedeme hrát, potkáváme cca zhruba stejně starý (vintage) lidi jako my. Ale víme i o mladší generaci. U nás v Brně se vylíhla parta okolo kapely Septum Šejdrem. Když jsme se potkali, bylo jim nějakých 15-16 let. Uplnej zázrak! A jsou strašně akční, mají kolem sebe podobně starý kámoše, kteří mají další kapely a co tak pozoruju jejich koncerty po Čechách i Slovensku, často hrajou s podobně mladýma pubošema, což je prostě super! Snažíme se je brát na koncerty, když je možnost, držíme tomu palce. Tik Tok třeba jde mimo mě osobně. Taky už "neumím všechno", ale kdo ví. Kdyby existoval v roce 1977, myslíš, že by tam třeba The Clash nebyli, těžko říct? Jde asi o obsah, ne o platformu. Za nás byly DIY ziny, byla jich naštěstí tuna. Ale kdyby se stejný obsah dal přenést v době zinové na Tik Tok, třeba by tam i byl. Ale můžu se plést. Uzavřel bych to bonmotem od The Fialky: "Každá generace má právo na svý Stouny."

Datra / Rozpor

Punk ako hudobný žáner má päťdesiat rokov, je za zenitom a je to hudba starších ľudí. Navyše je ešte aj väčšinou obsahovo dosť irelevantný a skostnatelý. To, že už toľko neoslovuje mladých je úplne normálne a prirodzené. Bolo by divné a nezdravé keby tomu bolo naopak. Je to prirodzený vývoj ako s každým žánrom. Neviem, či sa niekam presťahoval, lebo ma to ako "zakoreneného západného egocentrika" ani nezaujíma :-D Každopádne "Keep calm - Punk's not dead, vy volové!"

Martin / Remdik

Zostarnutá scéna nie je pocit, je to realita. Väčšinu dôvodov si trafil priamo v otázke. Kedysi boli tieto subkultúry jedinou cestou, ako vyjadriť nesúhlas so systémom a niekam patriť. Dnes mladí vyjadrujú svoj nesúhlas cez sociálne siete z pohodlia gauča. Chýba im chuť a motivácia reálne niečo tvoriť, zakladať kapely alebo robiť koncerty. Jasné, občas sa na koncertoch objavia aj mladé tváre, čo nás teší, ale nie vždy je to obraz z ktorého máme radosť. Nedávno sme boli svedkami toho, ako si partia mladých ľudí bez hanby a priamo pred ľuďmi šľahala ketamín a piko. Povedzme si to na rovinu, drogy nie sú cesta, je to cesta do sračiek a Sid Vicious nie je punk! Toto je jeden z hlavných dôvodov, prečo je scéna a veľká časť spoločnosti tam, kde je. Verím, že žánre ako punk, oi!, hardcore alebo ska prežijú ale musíme preto niečo robiť. Treba podporovať organizátorov, ktorí majú chuť robiť akcie v tejto dobe, tvoriť kvalitné priestory a dať šancu mladým kapelám, ak sa nejaké nájdu. A my ako kapely musíme otvárať aktuálne a hlbšie témy, ktoré ľudí serú dnes. Nemôžeme dookola omielať texty spred tridsiatich rokov. Buďme aktuálni, nekompromisní a skúsme mať na seba, a okolie trochu prísnejšie nároky. Dík za otázku a záujem.

Trojka / DIY Pilsen Gigs, RAW Zine, ex-Vzteklec

Zdar, tady Trojka. Vím, že lehce jsme takhle debatovali již na koncertě v Panterovi. Nicméně tohle téma o "přestárlosti scény" je na přetřesu již nějaký ten pátek, bylo již leccos napsáno a taky jsem i něco vyslechl od různých lidí. Tahle otázka mě vlastně taky zajímá, ale na druhou stranu mám pocit, že se v tom my "pamětníci" utvrzujeme, že to tak je a možná chceme takhle remcat, že dřív ta tráva byla na koncertech přece jenom o něco zelenější. Já jsem začal chodit na koncerty asi před dvaceti lety a to už kurva nějakýho piva v knajpě proteklo a ta dnešní doba je prostě jinde, co platilo dřív, už prostě neplatí. V prvním čísle Trhaviny vyšla anketa "Hardcore nad 30", bavilo mě to číst, ale taky mi nepřišlo, že by to v tom srovnání bylo o tolik horší, protože já to předtím třeba nezažil, bylo to prostě jiné, úměrně době. Také si vybavuji zajímavý rozhovor s kamarádem Erikem, který je o něco starší, než já a psal článek ke mně do zinu o Plzeňském aktivismu. Když mi o tom před pár lety povídal, moc jsem tomu nerozuměl, ale teď už to naprosto chápu. Jde o to, že mladí punkáči se nemají kde potkávat s těma staršíma a obráceně, z toho vyplývá, že mladý nemají představu o tom co bylo před tím, protože ty starý jim to nemají kde říct a ze stejného důvodu si ty staří punkáči myslí, že to stojí za hovno, protože prostě nemají přehled o tom, že se něco aktuálně děje. S přibývajícím věkem totiž může přijít rodina, odklon jiným směrem, vyhoření apod. Netvrdím, že tohle musí být pravidlo, ale mám pocit, že se to děje a pokud ne, tak alespoň myšlenka je to zajímavá.

Dalším takovým zamyšlením by bylo zda tahle "naše scéna" je pro mladé lidi zajímavá, proč by to někoho mělo vlastně v roce 2026 bavit, co může "scéna" nabídnout? Nejsme přes hlásanou otevřenost všemu až moc zakonzervování a pro mladší generaci lehce vyprázdnění? Hodnoty, které zajímají nás, nemusí zajímat mladé? Na druhou stranu nemyslím si, že je úplně tak zle, například kluci v Plzni kolem Toutatis crew, kapely Hyacinth, LiliXElbe nebo nově Blisterer, jsou dost možná nejlepší kapely, které tady v Plzni byly a jsou to pořád mladý kluci. Myslím, že zrovna v Americe je ta scéna celkem zdravá, co se týče věku nebo respektive, záleží na lokaci a na aktuální vlně, která je zrovna trendy. Další zásadní bod by mohl být, jakási roztříštěnost scény. Dřív si pamatuji, že nebylo tolik koncertů a chodili jsme na kde co, hlavně, že je večírek a můžeme dělat bordel. Teď se spíš probíráš kam jít, víc si vybíráš a také neustálý boj s časem, kterého moc není. Nedílnou součástí "scény" býval vždy alkohol a bujaré večírky. Je ještě v dnešní době pro někoho zajímavé jít se vykropit na koncert a druhý den být jako zombie? Jasně, existuje sXe, ale víš jak to myslím, teď se daleko víc hledí na zdraví životní styl atd. Nová doba přináší nové možnosti a to jsme ještě nenakousli sociální sítě, ale o tom jindy. Nicméně si říkám jestli je přínosné se ankety účastnit, protože ono dost možná to takhle není, jen na to koukáme špatnou optikou nebo chodíme na špatné koncerty, kdo ví?

Asta / DIY Pilsen Gigs, Sarayevo, ex-Kawakamiho rýže zine, ex-Vzteklec

Ahoj, díky za otázku, téma aktuální, i když tisíckrát omílané. Je pravda, že už třeba v roce 2015, když jsme jezdili na Ostrovy, jsme tam byli na akcích nejmladší punx (bylo mi lehce před třicítkou), jakoby kolébka punku tenkrát naprosto vyhořela. Situace ale hodně záleží na místním kontextu. Nové kapely vznikají, hrají třeba méně/více extrémní styly, ale stále punk. Taky nutno říct, co to ten punk je, co je ta scéna, někam chodíme my a někam jinam chodí posluchačstvo E!E, kde bude věkovej průměr například dvacet let. Ty geneze jsou pak různý, lidi toho nechaj nebo jsou líný, opustí je taková ta adolescentní revolta. Naprosto běžný a normální. Ty časy, o kterých píšeš jsou ale asi opravdu pryč, čest výjimkám. Přelévají se různé trendy, vytrácí se politika a množí se pokusy uchopit další a další hudební styly. Velmi aktivní jsou mladší ročníky například v grindcore, power violence, což jsou styly, které mají výchozí bod v metalu a punku a dávno ho překonaly. Jsem za ně rád, i když mě sere, že je dnes často důležitější forma (rychle a technicky zahrát blastbeat!), než obsah. Punk, ska, hardcore a další styly jsou také stále velmi alternativními žánry, vždycky byly na okraji a patří tam! I když třeba dříve táhly více lidí, vždycky jsme byli menšinou, nechtěli jsme být většinou! I přesto tahle "free" menšina až velmi často sklouzávala k exkluzivitě: punkáčstvo se povyšovalo nad zlatou mládež, hardcore kids zase pičovali na lidi, co žrali maso a nebo chlastali! Tahle určitá forma exkluzivity, nebojím se říct až povyšování, způsobovala rovněž uzavření týhle scény lidem z vnějšku, spolu s tím, že to je vlastně underground, neměla možnost oslovit v posledních letech mladší lidi a neměla dokonce možnost ani nic nového nabídnout. Z punku ale nevymizely jenom mladší ročníky, odešlo i spousta kamarádů a kamarádek, který s náma vyrůstali. Někteří a některé se dokonce vybarvili a jsou z nich otevření rasisti, politici, nebo prostě jen fotři a matky. Tím do jisté míry vymizely i aktivistický myšlenky, byť mnoho z nich hraje třeba v kapele, nijak se nevymezuje. Z druhý strany se ale taky zdá, že kdo dneska dělá nějakou formu aktivismu v tzv. punkový scéně je rovněž často terčem posměchu i uvnitř týhle scény. Terčem "starejch" dinosaurů, kteří ví, o čem je život, o čem je svět a vysmívají se problémům současný doby i problémům mládeže. Okrajem jen shrnu například duševní zdraví, sexualita, chudoba, bydlení v hajzlu apod. tohle jsou prostě relevantní témata. Je mi z těhle idiotů, kteří bagatelizujou problémy mladejch a problémy dnešní společnosti na pouhé: "INSTAGRAM je sračka, mladý nic o světě neví, my víme a oni jen tuší, nic není černobílý", vlastně smutno. Pokud jsi vyhořel táhni hrát vyumělkovanej metal, vole! Obdobně je to také v diskuzích a aktivitách ve virtuálním světě, o tom ale není tahle otázka. A tak tenhle rozklad spolu se stárnutím hudebního stylu, populace (demografie je zmrd!), změnou diskurzů a rétoriky podle mě stojí za tím, proč tady nová mladá punková scéna téměř není (opět čest výjimkám, např. kapela FOSGEN, ANTISTRESS, z jiného sudku třeba VČERA BYLO POZDĚ apod.). Ale není tak špatně, stále tu něco zůstává. To, co to všechno za mě drží pohromadě je agresivní a nasraná hudba, přátelství a touha po (sociální) spravedlnosti. Tohle může bejt pro lidi z venku dost náročný. 

Ne každej miluje agresivní, hlasitou hudbu, divný zjevy, číra, alkohol, drogy. Hodně mladších ročníků je dneska aktivních, nesou témata sociální, nebo třeba klimatický spravedlnosti, vymezují se proti politice, demonstrují za práva menšin, nebo utlačovaných skupin, bojují proti kožešinovým farmám. Dělaj to, co dřív punx! Nemají ale potřebu se zařadit do nějaké subkultury. Tohle je pro mládež, podle mě taky ten důvod: "Jsem víc individualistickej, nepotřebuju někam patřit!" Nakonec nositelem revolučních myšlenek dneska nejsou subkultury, ale zejména sdílenej virtuální prostor! Dobrý sluha zlý pán. V tomhle prostoru ve kterým chtě nechtě fungujeme už vlastně skoro všichni se utváří i myšlenky, diskurzy, sounáležitost. Pak stačí jít ven jednou za měsíc, potkat se, pomilovat, poklábosit a zase zalézt. Nemusíš číst ziny, mluvit s lidma, chodit na koncerty. Vše máš na dosah, sere Tě to? Dělej to jinak, stejně je to vždycky jenom na nás! Mladý za to nemůžou, prostě to je doba. Odpověď na poslední část otázky. Tvoje úvaha je tady dost zkratkovitá (sorry!), je taková evolucionistická, jakoby říkáš: "Tam v Orientu jsou ještě pravý punx a revoluce na denním pořádku a my jsme už tuhle fázi přešli a vyhořeli." Myslim si, že jinde ve světě punk žije svým vlastním životem, máme různé kulturní kontexty, všude se vymezujem, ale asi jinak radikálně. Např. punx v jižní, nebo střední Americe, nebo v jihovýchodní Asii vydávají skvělý desky, jsou živelný, divoký, po ulici běhá desítky lidí s číry, žijí na squatech, bojují s lokální administrativou, nemají co žrát v takových podmínkách ti nezbývá víc, než přitvrdit, žít to naplno! Je tam i jistej nádech toho nihilismu, podobně jako u nás v 80. letech. I tihle lidé migrujou a dostávají do Evropy tuhle určitou živelnost! Často se usadí např. ve Španělsku nebo Německu, dělaj ziny (např. PAPERCORE), jezdí po akcích v Evropě. Takovej meeting point je třeba IZERO HARDCORE FEST. Tam jsem neměl nikdy pocit, že "vymíráme". Jasně, že v Evropě, kde máš všechno na talíři, to tak prostě není, nechcípáme hlady, není tu absolutní extrémní chudoba, ale přesto jsou tu "naše krize", "naše problémy" – drahý bydlení, komercionalizace medií, monetizace revolty, apod. Vidím lidi, co proti tomu bojujou, ale ne pod vlajkou punku, no. A co dělají čeští punx? Jedni poslouchají VISION DAYS, lejou a fuck off všechno (odkaz právě těch 80. let) a druzí láteří, že tu není žádná mladá krev! Každýho volba.... Díky za prostor!

Darrel / Brigata Vendeta, ex-Harrington Saints (USA)

Myslím, že jsi vystihl spoustu podstatných věcí a ano, scéna určitě stárne. Řekl bych, že většina dnešních kapel jsou většinou třicátníci, čtyřicátníci a teď asi mluvíš s jedním z těch nejstarších, když nepočítám pár starých britských kapel. Každopádně si myslím, že je to kombinace mnoha faktorů. Dnešní mládež má mnohem víc možností, čemu se věnovat ať už si o tom, čemu se věnují myslíme cokoliv. Děje se toho strašně moc. Jsou prostě takový víc "hybridní", zajímají se o spoustu různých věcí, nejsou to jen punkeři, skinheadi nebo hardcore kids. Chodí třeba na úplně jiné koncerty, což nám může třeba znít divně ale podle mě je to prostě způsob, jakým to dnes chodí. Další věc je, že punk už možná dávno nepůsobí tak "cool", rebelsky nebo dokonce "nebezpečně přitažlivě". Víš co, když do toho člověk poprvé proniká, má to v sobě něco trochu "děsivého" a přitažlivého zároveň ale dnes to mladým může připadat spíš trapné nebo nezajímavé. A na druhé straně tu máš třeba oi! nebo skinheadskou scénu, kde většina mladých už vůbec netuší. Všechno, co o tom ví, je z televize a tam je to skoro vždycky zobrazené negativně. Tak proč by se chtěli přidávat k něčemu takovému? A pokud si o tom opravdu myslí to, co vidí v médiích, tak je vlastně dobře, že se nechtějí přidávat k žádným tupým a násilným boneheadům. Navíc u skinheads je to vidět nejméně, že by se k nim dnešní kids přidávali. Není to prostě jednoduchý, taky si myslím, že pro dnešní mládež je svět díky sociálním sítím až moc zjednodušený, nemusí chodit někam hledat kapely nebo se hrabat po obchodech v deskách ani objevovat scény, které by je zaujali, všechno mají na dosah ruky online.

Takže ano, je to kombinace několika faktorů. Na západě, konkrétně tady v Severní Americe, je to, jak stárnutí scény ale možná i fakt, že dnešní mládež nemá tak rebelského ducha, nebo možná jejich pojetí rebelství už nepotřebuje žádné škatulky a uniformy. Navíc mám pocit, že pokud se dnes nějací mladí přece jenom zapojují, často k tomu přišli přes rodiče nebo nějakého strýce, který je do toho zasvětil. Dnes mají prostě tolik jiných možností čemu všemu se věnovat. A hlavně nemůžu opomenout hip hop, který je po celém světě dominantním žánrem číslo jedna. A nakonec ještě k tvojí poznámce, že jde v podstatě o geosociální proměnu. Mám pocit, že právě v těch rozvojových zemích ten ethos punku rezonuje mnohem víc. Je tam mnohem víc mladých z dělnické třídy, která si je svého sociálního postavení vědoma. Naopak na západě se spousta mladých za working class ani nepovažují, i když do této třídy patří nebo jsou opravdu chudí ale tak nějak doufají, že jednou zbohatnou. Právě v těch rozvojových zemích pořád nevymizela nějaká hrdost na dělnickou třídu a její tradice a rezonují tam antiautoritářské postoje, takže ta subkultura, které jsme součástí je místním přirozeně daleko bližší. Naopak v Evropě nebo Severní Americe je to jinak, čas subkultur je dávno za zenitem, protože se změnil i pohled dnešní generace, který je úplně jiný, než u té předchozí. Co dodat, je to dobrá otázka, každopádně žádné nové mládežnické hnutí na obzoru nevidím ale co není, může být. Nicméně musím dodat, že např. scéna v Los Angeles je mnohem mladší, než ve spousty jiných městech USA a tvoří jí hlavně latinos, jelikož je tam velká dělnická a latino komunita. A to je podle mě důvod, proč L.A., latinská Amerika, jihovýchodní Asie a podobná místa představují budoucnost.

Krzychu / Skorupa (Polsko)

O tomhle můžu mluvit jen z perspektivy Polska, protože většinu koncertů, co jsem odehrál a zažil se odehrálo tady v Polsku. Jsem součástí punkové scény od 90. let, takže jsem viděl už hodně věcí a zažil jak dobré, tak i horší časy naší scény. Na rovinu - posledních deset let patřilo právě k těm horším, možná kvůli většímu vlivu internetu, možná kvůli odlišné kultuře dnešní mládeže, nevím. Jak sám poukazuješ, na koncertech potkáváme hlavně starší punks a kámoše, což mě také přinutilo přemýšlet a dospěl sem k závěru - smířit se s tím, možná je to konec subkultur, tak jak je známe. Dnešní mladí lidé se už asi nepotřebují vymezovat jako punker, metalista atd. a nechtějí chodit na koncerty ani zakládat vlastní kapely. Ale přece jenom vidím určité světlo na konci tunelu. Minulý rok byl o něco lepší, na koncertech jsem začal vídat čím dál tím víc mladých lidí, většině z nich ani nebylo ještě osmnáct. Všímám si toho jak u nás ve městě, tak i jinde, poslouchají staré kapely, zkoušejí zakládat vlastní kapely a díky tomu je i o něco lepší návštěvnost na koncertech. Dokonce jsem si všiml, že skoro každý punkový koncert má levnější vstup pro mládež, tak doufejme, že teď příjdou pro punkrock lepší časy. My jen můžeme pokračovat v hraní a ukazovat těm mladým jak na to, mluvit s nimi a pomáhat jim s čímkoliv budou chtít. Zbytek už nezáleží na nás.

Marcos / Aggrotoxico (Brazílie)

Já si myslím, že jde hlavně o lokální problém. V některých scénách je patrná větší obměna, zatímco v jiných je znát stárnutí a jsou zaseklé v minulosti. To může mít několik různých vysvětlení a těžko dospět k jednoznačnému závěru. Jedna z hypotéz se týká samotného stárnutí rocku jako takového, který je kulturní scénou zahrnující různé subkultury. Vem si, že ubývá i velkých rockových kapel, protože mladí lidé se dnes zapojují do jiných kultur a aktivit, včetně těch online, což je faktor, který oslabil mezilidské vztahy. Dalším faktorem je klasická cykličnost. Subkultury vždy procházely svými vzestupy a pády, obdobími koncertů a aktivit s malým publikem a pak se najednou objevil nějaký impuls, který je znovu oživil, např. vznik nového subžánru nebo vlna nových kapel. Stručně řečeno, subkultury nikdy nezmizí, odolaly zkoužce času a jsem si jistý, že znovu porostou i přes změny, které přinesla digitální revoluce.

Disciples - Journey into Malysian Skinheads

Jihovýchodní Asie se postupně od 90. let stala domovem mnoha punks & skins. Tato subkultura etablovaná na západě si zde našla mnoho přívrženců z řad tamní mládeže a postupně tu vyrostly scény, které se mohou v mnohém rovnat těm na západě a možná vzhledem k tomu, že street subkultury mají pro tamní mládež stále určitou atraktivitu v nečem svoje západní vzory předčily, jelikož jim nechybí generační obměna. Jedním takovým příkladem je i Malajsie, původně britská kolonie ze které pochází jedna z nejvýznamějších asijských oi! kapel A.C.A.B, kteří vznikli už v roce 1994. Malajská skinheadská scéna má ale určité specifikum, které v okolních státech nenajdeme a to jsou ultrapravicový "nazi" skinheads, kteří stojí v opozici tamním SHARPs a tradičním skinheads. Právě dokument Disciples z roku 2021 režiséra Jesse Kohla, prostřednictvím čtrnáctiletého SHARP skinheada Martina a dvou členů "Malay Power" Ause a Hakeima, sleduje napětí mezi těmito dvěma frakcemi. Dokument zachycuje obě skupiny těsně před vypuknutím největšího malajského skinhead festivalu Maskad, který ve své apolitičnosti láká jak SHARPs a trads, tak i tamní verzi nácků, kteří se združují pod tzv. "Malay Power", což je z našeho pohledu obskurní asijská verze naziskinheadů z 80. let, slepě přebírající neonacistické prvky, mísící je s islámským kozervatismem (Malajsie je převážně muslimskou zemí) a šovinistickým nacionalismem. Dokument je především sondou do světa, který je stále pevně sešněrován náboženstvím a kde i tradiční skinhead navštěvuje mešitu a kde jsou i punks stále nedílnou součástí ulici tamních velkoměst.

Cold-oi!, aneb ledová smršť z Francie

Jak jste si mnozí za těch posledních pár let určitě všimli, hodně se tu zmiňuji o francouzských kapelách, které poslední roky vytváří něco nového, něco co tu předtím ještě nikdo nezkoušel, něco co bych se nebál nazvat novou vlnou a subžánrem punku. Jak se ukazuje, není to jen moje doměnka už i britský Guardian a mnozí punkový komentátoři na youtube si všímají, že nová vlna francouzského punku je v mnohém jiná a originální a právě v tomto bodě se dostáváme k definování žánru, pro který se postupně vžilo pojmenování cold-oi! Nicméně oi! v pojetí těchto kapel nemusí být nutně spjaté se skinheady, oi! je zde hlavně jako hudební prvek a základ ze kterého cold-oi! vychází. Ani ve svých začátcích na přelomu 70. a 80. let ve Velké Británii, nebyly všechny oi! kapely nutně skinheadské, stačí se podívat na Sham 69, Cockney Rejects, The Blitz nebo na Angelic Upstarts, kde se ani Mensi nutně nedržel skinheadské vizáže. Oi! bylo především punkem z prostředí dělnické třídy, reflektující to, co později experimentující kapely z první vlny punku 70. let dávno hodili za hlavu. V tomto ohledu je vlastně trochu paradoxní, že cold-oi! v sobě spojilo právě postpunk, coldwave a new wave z 80. let s hrubým oi!punkem, který vznikl částečně právě jako vymezení proti novátorství některých tehdejších punkových kapel, které šli od punkrocku ještě dál. Tímto jsem tak trochu napověděl, co definuje cold-oi!, je to právě temnější atmosféra, kytarové rify a postupy převzaté z postpunku a new wave počátku 80. let ve spojení s hrubostí a energií oi! Pojďme se ale podívat trochu do historie, francouzi nejsou úplně první, kdo se od oi! posunuli k experimentování s postpunkem. První vlaštovkou byli pravděpodobně britští The Blitz a jejich druhé album "Second Empire Justice" z roku 1983, kde se kapela pustila do postpunku, nicméně špetka oi! v jejich rukopisu se nedala popřít ani na této desce, stejně tak jako nádech postpunku a new wave v jejich nejznámějším singlu "New Age". Ve své době znamenalo toto album pro mnoho ortodoxních punx & skins asi velké zklamání, nicméně z dnešního pohledu jde o jeden ze základů z kterého cold-oi! čerpá. Pokud jde o samotnou Francii 80. let, tamní oi! kapely jako R.A.S, Snix, Tolbiac's Toads, Komintern Sect, nebo Camera Silens, hráli oproti svým britským protějškům jinak, zatímco oi! z Ostrovů bylo založeno spíš na melodičnosti a určité "rock'n'rollové" zpěvnosti a pubrockové atmosféře, francouzký oi! byl temnější a ponurejší, jako příklad stačí klasiky jako "Sonia", "Dernier Combat" nebo "Les Annees D'acier" od Komintern Sect, či první album "Réalité" od Camera Silens. Základem tedy není klasický britský oi!, pokud bereme v potaz, že většina cold-oi! kapel se inspiruje právě francouzským oi! 80. let, není překvapující chladnější atmosféra jejich alb a inklinace ke spojování s postpunkovou temností.

Toto vše ale nemůžeme ještě brát za pomyslný začátek subžánru, ani druhé album The Blitz nevedlo k dalšímu spojování oi! s postpunkem a i když se některé francouzské punkové kapely 80. let nebáli netradičních postupů jako např. Bérurier Noir, kteří používali místo bubeníka bicí automat, stále to nevedlo k vlně nových kapel, které by v tomto experimentování pokračovali. První krůček nastal až v roce 1994, kdy vznikl projekt Paris Violence, právě tato kapela v sobě spojovala oi! s temnější coldwave až postpunkovou atmosférou, místo bících využívali automat a nebáli se zapojit i klávesy. Na francouzské oi! scéně 90. let šlo o naprosto originální hudební spojení ale ani Paris Violence, kteří by se s určitou dávkou nadsázky dali považovat za první cold-oi!, nepřinesli novou vlnu kapel, které by se vydaly v jejich šlépějích. Zatím šlo vždy jen o pár jednotlivých příkladů, kterými chci ukázat, že spojování oi! s postpunkem možná není tak novou inovací, jak by se mohlo zdát a že tu určitá semínka, která vyklíčila až v posledních letech, byla zaseta dávno předtím, než vznikla většina dnešních kapel, které se dají zařadit pod škatulku cold-oi! Pojďme se ale přesunout do současnosti, vždy když něco nového vzniká v okamžiku samotného zrodu si nikdo moc neuvědomuje, že jsme svědkem něčeho nového. To procitnutí přichází až s odstupem několika let a to platí, nejen v umění, muzice ale např. i v politice a stejně tak to platí i pro tento subžánr. Nic ale nemá jasně dané kontury a tak i časové vymezení nové vlny francouzského punku asi nebude úplně přesné a ne jedna z těchto kapel o kterých bude řeč by s pojmenováním cold-oi! nesouhlasila. Navíc ne každá kapela musí nutně splňovat všechny definice žánru, některé jsou jen ponurejším oi!punkem s tu a tam postpunkovější kytarou, další jsou ukázkovým příkladem cold-oi!, pár z nich jsou už opravdu víc postpunkem, některé jsou v přístupu konzervativnější a drží se jen kytar, zatímco jiné se nebojí zapojit syntezátor a jiné elektronické prvky. Nicméně myslím si, že doba uzrála a pomalu můžeme tuto novou vlnu nějakým způsobem začít definovat, protože jak uvidíte dál, kapely podobného ražení se pomalu objevují i mimo Francii, což už je dobrým důvodem k zamyšlení, zda-li se nám tu nezrodil nový subžánr.

Oi! Boys

Pokud tedy chceme tuto vlnu zařadit do nějakého období, začátek hledejme zhruba někde okolo roku 2015, kdy se objevují první alba, dema a EP těchto kapel, druhé vzedmutí by se dalo zařadit okolo roku 2020 a to podle mě trvá dodnes. A jak je možné, že se najednou ve Francii začalo rodit tolik kapel s podobným zvukem? Odpověď je jednoduchá, většina kapel pochází ze stejných měst severní Francie, jako jsou Lille, Brest, Rennes a částečně i Paříž. Toto jsou pomyslné centra scény, kde se jednotlivý členové prolínají ve více kapelách, což logicky vede k podobným hudebním postupům. Pojďme se ale tedy konečně podívat, které kapely lze považovat za cold-oi! O některých z nich jsem se tu již zmiňoval v samostatných profilech, takže se budu asi opakovat ale jde mi o to vytvořit nějaký ucelený seznam, i když jak je vám určitě jasné nebude kompletní, jelikož těch kapel je mnohem víc, než jsem zatím stihl poznat a některé z nich dnes už nefungují. Každopádně tyto kapely podle mě definují nový francouzský sound a jsou důkazem, že i když máme někdy pocit, že v 21. století se muzika už nemá moc kam posouvat, jelikož všechno už bylo vymyšleno v kulturně naprosto napěchované druhé polovině 20. století, není to pravda, hudba nemá hranice! Asi jednou z nejznámějších kapel nové francouzské vlny jsou Syndrome 81 z Brestu, jejich druhá deska "Prisons Imaginaires" je ukázkovým příkladem postpunkem okořeněného streetpunku, podobně jako jejich EP "Désert Urbain", kterým na sebe poprvé upoutali pozornost. Zajímavostí je, že většina členů Syndrome 81 vzešla z hardcorové scény a jak prozradil jejich zpěvák Fabrice, jelikož jejich bubeník dost často zkoušky vynechával, aby se sehráli, museli se naučit hrát pomaleji. Kapela v současnosti rozjíždí vedlejší projekt Grisaille, který také stojí za poslech, navíc nesmím opomenout solo projekt jejich basáka Jackyho - Prisonnier du Temps, který čerpá z podobných vlivů jako Syndrome 81. Další ikonickou kapelou jsou Rancoeur z Nancy, původně začínali jako klasická oi! kapela ale během covidu se ponořili do poslechu postpunku a cold-wave z 80. let, což se logicky po skončení lockdownu promítlo v jejich muzice. Právě oni přišli s názvem cold-oi!, kterým se pokusili charakterizovat svůj sound. Jejich druhé album "Fatalité" z roku 2025 je dalším hudebním skvostem ze země galského kohouta a učebnicovým příkladem cold-oi! Jedním z center nové vlny francouzského punku je město Lille u belgických hranic, právě to se stalo domovem hned několika kapel, které patří k těm, které formovaly nový sound. Jednou z nich jsou Kronstadt, jejichž druhá deska "Quai de l'ouest" z roku 2021, která spojuje melodičnost s celkovou temnější atmosférou, je také jedním z příkladů kam je možné punk ještě posunout. Dalším hudebním skovstem z Lille jsou postpunkový Douche Froide, kteří si mě získali svým self-titled albem z roku 2014. Za zmínku stojí i Traitre se svým self-titled EP z roku 2016 a naprosto skvělý Utopie, kteří dokázali do cold-oi! předělat i legendární "Ghost Town" od The Specials. Můj poslední objev z Lille jsou Chiaroscurou, kapela podobného ražení jako Kronstadt, nicméně s mnohem temnějším a nabasovaným soudem. Jejich EP "La Fange" z roku 2023 je dalším ikonickým počinem, navíc na kompilaci "Bats For Palestine" se předvedli "cold-punkovým" coverem The Cure - geniální! Ani Paříž nezůstává pozadu, Cran vykopli dveře skvělou deskou "Nate" z roku 2023, Tchernobyl sice nejsou čistě cold-oi! ale jejich oi! má hodně temnou a ponurou atmosféru, jak předvedli na EPs "Consumé par le feu" (2020) a "Face a mur" (2023). Ani RIXE, kde působí Wattie z Lion's Law a kteří jsou věrní estetice a soundu francouzského oi! 80. let se nebojí zapojit trochu elektroniky, jak předvedli na posledním EP "Tir Groupe", kde použili bicí automat. V Toulouse najdeme Nightwatchers, skvělou kapelu, která sice není čistý cold-oi! ale jejich zvuk v sobě rozhodně má prvky nově se rodícího žánru, za poslech stojí album "La Paix ou le sable" z roku 2019 a jejich poslední počin split s Accidente z roku 2024. Podobným příkladem jsou i Distance z Bordeaux, chladně melodický punk, který si svoje místo na scéně teprve buduje, na kontě mají zatím jen EP "Le Décor" z roku 2024, které je dalším hudebním skvostem.

Bullshit Detector

Pak tu máme tu část kapel, která se do inspirace postpunkem ponořila natolik, až u nich úplně převážil. Jednou z nich a podle mě i nejzajímavější jsou Litovsk z Brestu, jejich self-titled album z roku 2016 je odrazem postpunkové temnoty ve své nejsurovější podobě, druhá deska "Dispossessed" je o něco méně temnější, nicméně i ta si zachovává jejich specifický sound studený jako led. Oi! Boys z města Metz, jsou již bohužel minulostí, nicméně jejich depresivní synth-punk, využívající bicí automat a syntezátor doplňovaný kytarou, zanechal ve francouzské scéně hodně hlubokou stopu. Poslední kapelou z toho ranku jsou Hinin. Postpunkem inspirované trio z Tulle, které v roce 2019 vydalo skvělou melodickou desku "Hors-Jeu", která se hranic žánru opravdu nedrží. A jak jsem se již zmiňoval na začátku, nový zvuk začíná rezonovat i mimo Francii, nicméně tady je můj rozhled stále poměrně omezený, každopádně jakmile se tento sound dostal za hranice Francie, můžeme už bez pochybností mluvit o novém subžánru. Z Evropy se přesuneme do USA, kde jsou reprezentantem cold-oi! texaští Bullshit Detector, v Jižní Americe to jsou 1186 z Bogoty, kteří se dali dohromady v roce 2019 ze členů kapel Ataque Zero, Trampa a Fatal. V  roce 2024 debutovali albem "Histeria", které si troufám tvrdit, splňuje všechny atributy "francouzské vlny". Zatím poslední objevenou mimofrancouzskou kapelou tohoto ražení, jsou australští Brut z Melbourne, kde najdeme členy Marching Orders, kteří patří ke špičce australského oi! Kapela si mě získala především skvělým cold-oi! coverem singlu "Insight" od Joy Division a synth/postpunkovým mixem jejich singlů od Kallvarld. Budoucnost je ještě nenapsaná a ukáže jen čas, jestli jde jen o určitou vlnu, která se vyčerpá během několika let nebo jestli se z cold-oi! stane regulerní žánr, který se bude šířít dál mimo Francii.

kapely zmiňované v článku

Syndrome 81
Grisaille
Prisonnier du Temps
Rancoeur
Kronstadt
Douche Froide
Traitre
Utopie
Chiaroscurou
Cran
Tchernobyl
RIXE
Nightwatchers
Distance
Litovsk
Oi! Boys
Hinin
Bullshit Detector
1186
Brut

Bluekilla po letech představí nový materiál

Jedna ze zásadních kapel německého ska třetí vlny, mnichovští Bluekilla letos slaví čtyřicet let od svého založení, ke kterému si připravili dlouho očekávanou novinku. Od posledního alba "Never Was a Ska Band" z roku 2011 uplynulo dlouhých čtrnáct let, které byly konečně prolomeny až v letošním roce, kdy kapela oznámila, že se chystá nový materiál. Novinka - EP "They Call it Ska", které můžeme stejně tak považovat za minialbum, jelikož se na něm objeví celkem osm tracků, mezi které budou patřit i covery "Pogo in Togo" od německých United Balls, "Staring at the Rude Boys" od The Ruts, kde se jako host předvede Dr. Ring Ding se svým toastingem a nebo "Here I Come" od Barringtona Levyho, vyjde na začátku prosince. Dále tu najdete to, co dělá Bluekilla nejlépe - tradiční ska třetí vlny v podobě singlů jako jsou např. "The Big Red Kangaroo" nebo "Zeit unseres Lebens", kde se snoubí new wave a skinhead reggae. Jak je vidět novinka "They Call it Ska" nabídne jak tradiční sound tak i zajímavé kombinace, které osvěží poslední roky tak trochu pokulhávající žánr. Předprodej je již spuštěn, nicméně oficiální datum vydání je stanoveno na 5. prosince, zatím je k dispozici malá ochutnávka v podobě tracku "Pogo in Togo" na jejich bandcamp profilu zde.

Recenze

Socrates - The Skinhead: the life of russian antifascist

V září se mi dostala do ruk velice zajímavá a informačně hodně přínosná publikace, která díky příběhu jednoho z nejprominentnějších aktivistů ruské anarchistické a antifašistické scény, retrospektivně sleduje historii, politické klima a situaci na ulicích ruských (ale i ukrajinských měst) za posledních 25 let. Není to sice první kniha na toto téma, už před třemi roky jsem recenzoval "Exodus" od Petra Silajeva, který se také dotýká ruské pouliční scény, nicméně "Exodus" je spíš literárním nihilistickým punkem a osobním popisem dojmů ze života ve scéně v letech 2000 - 2010, než obrazem vývoje tamního hnutí. Kniha "Socrates - The Skinhead: the life of russian antifascist" sleduje život Alexeje Sutugy, RASH skinheada a jedné z nejvýznamějších tváří ruské aktivistické scény, který zemřel tragicky, leč úplně zbytečně v září roku 2020 po rvačce s obsluhou večerky, která ho napadla společně s jeho přáteli kvůli podezření, že měli večerku údajně vykrást. Od puberty byl přesvědčeným anarchistou a skinheadem, fanouškem dnes již nefugujícího fotbalového klubu Arsenal Kyjev, organizátorem mnohých akcí s politickým přesahem, přispěvatelem do anarchistických periodik, politickým vězněm, zpěvákem kapel Vegativ, Working Boys a také otcem syna Nestora. Alexej opustil tento svět ve věku pouhých 34 let. Kniha vyšla v anglickém překladu v roce 2024 o něco později, než v Rusku, kde muselo být její vydání částečně cenzurováno, protože zmiňuje i organizace, které ruský režim považuje za "teroristické", či za zahraniční "agenty". Necelá polovina knihy je složena z výpovědí a komentářů Alexejových přátel a dalších aktivistů, kteří se s ním potkali, zároveň je tato část asi nejvíce přínosná z hlediska popisu vývoje pouliční politické scény v Rusku zhruba od roku 2000 - 2014. Zajímavostí je, že mnoho z těchto lidí, kteří se v knize objevili po invazi na Ukrajinu z Ruska emigrovali, někteří díky perzekucím zemi opustili ještě dříve. Vpád ruských vojsk na Ukrajinu autoři berou v potaz hned na úvodních stránkách, kde jsou kromě přípomínky ruských antifašistů zabitých nácky (mezi nejznámější oběti patří např. Fiodor Filatov, Ivan Khutorskoi, Timur Kacharava, Stanislav Markelov nebo Anastasiia Baburova), připomenuti i ti, kteří zemřeli v zákopech války na Ukrajině, kde proti putinovskému Z-fašistickému režimu bojuje mnoho ruských anarchistů. Tímto davají do roviny boj ruských antifašistů nejen v kontextu ulice a bitek s nácky ale i s bojem proti režimu.

Vraťme se ale k osobě Alexeje Sutugy, který byl známý pod přezdívkou Sokrat. Ve výpovědích jeho přátel se podíváme na jeho začátky v punkové scéně v Irkutsku, první vážnější střet s nácky, kdy byl v roce 2007 napaden eko kemp nedaleko Angarsku, který spolupořádal a při kterém byl smrtelně pobodán jeho kamarád Ilia Borodaenko, první z obětí v Sokratově okolí. Dalé se dostaneme k jeho pozdějšímu přestěhování do Moskvy, kde se v polovině nultých let pomalu začínají formovat zárodky ruské antify. Zde se kniha hodně zabývá situací na ruských ulicích, kterým ještě první polovinu nultých let dominovali nácci, nicméně zhruba od roku 2006 se pomyslné misky vah začaly překlápět, ovšem neobešlo se to bez obětí. Ruští neonacisté byli asi ty nejbrutálnější z celé Evropy, naše 90. léta jsou v porovnání s tím co se dělo v Rusku nultých let procházka růžovou zahradou. Jedním z nejznámějších případů brutality ruských nácků byl případ, kdy si odchytli jednoho imigranta z Kavkazu, odtáhli ho do lesa a tam mu uřízli hlavu. To vše si natočili na video, které se dostalo na internet. Tento případ tehdy otřásl i samotnou ruskou společností, nicméně policie problému neonacismu ještě nevěnovala takovou pozornost a pokud ano, tak vše hodnotila optikou výtržnictví a běžného ublížení na zdraví a ne jako zločin z nenávisti a předsudků. Toto naprosto stačí pro vykreslení čemu museli ruští antifašisté čelit a proč mnoho z nich zaplatilo životem (viz. věnování v úvodu). Být ozbrojen nožem či pistolí se pro místní antifas stalo nezbytností, jelikož těmito zbraněmi disponovali právě náckové a tak bylo logické se také vyzbrojit. Jak se dále dočteme náckové dost často disponovali i adresami prominentních antifašistů, právníků hajících jejich oběti a dokonce i soudců, kteří proti nim vedli případ. To bylo částečně způsobeno díky tomu, že ruský stát zhruba tak od roku 2007 věnoval daleko větší pozornost právě anarchistům a antifě, než samotným náckům. Ty režim vnímal jako užitečné idioty, které může využívat k potlačení liberálně smýšlející opozice, proto nebylo výjimkou, občasná spolupráce (např. pod příslibem menšího trestu) mezi nácky a policií, či přímo udání konkrétních osob z anarchistického prostředí. Situace se začíná pro nácky měnit až po roce 2010, kdy jim protiextrémistické oddělení začíná věnovat o něco větší pozornost. Nicméně stále nejvíce jí je věnováno anarchistům a antifě. Tento tlak ze strany státu se ještě zesílí po roce 2010, kdy anarchisté napadnou po protestu proti kácení lesa, kvůli výstavbě dálnice v Chimky, místní radnici, kterou zasipají molotovy a kamením. To má za následek, kromě zatýkání i to, že mnoho aktivistů z Ruska uteče, stáhne se ze scény, či se začne skrývat. I přes represe, kterým náckové po roce 2010 musí čelit, mnoho z nich s policií spolupracuje a donáší na antifašisty. V nové dekádě fyzických střetů s nácky začíná postupně ubývat, zdá se, že hnutí dosáhlo jednoho ze svých cílů a podařilo se jim nácky z ulic vytlačit, nabízí se tak konečně prostor pro opravdovou politickou práci. Nicméně tato dekáda přináší ještě větší represe ze strany režimu, represe se zvětšují a ne každý to vydrží. Desátá léta přináší postupné řídnutí antifašistického hnutí, nejen kvůli represím ale i přirozeným jevům jako je generační výměna, kdy mnoho z aktivistů začíná mít rodiny, nebo jim širší aktivismus neumožňuje práce. Zhruba tak do roku 2013 - 2014 zažívá ruská antifašistická scéna období postupného útlumu. To vše je ještě završeno rokem 2017, kdy začíná kauza Síť, zinscenovaný proces proti sedmi ruským anarchistům, který stát v roce 2020 odsoudil za organizaci údajné teroristické skupiny od 6 do 18 let vězení.

Co se týče Sokrata v této době, ten se poprvé dostává do vážnějšího střetu se státem, kdy končí ve vazbě za rvačku s nazi ochrankou v klubu, nicméně z vazby je později propuštěň, jelikož mu ublížení na zdraví není prokázáno. O dva roky později v roce 2014, kdy se mimo jiné zúčastnil protestů na Majdanu už takové štěstí němá. Končí ve vězení za zmlácení nácka, který jak se později ukázalo, byl informátorem protiextrémistického oddělení policie a donášel na antifašisty, zde spekuluje, že to celé na něho mohla narafičit samotná tajná služba. Sokrat, jelikož je policií považován za prominentního představitele a neformálního lídra anarchistického hnutí, je odsouzen na tři roky. První část trestu si odsedí v Moskvě a právě tady se dostáváme k další části knihy, která pojednává o jeho pobytu ve vězení. Jde o přepis z podcastových rozhovorů, které proběhly po jeho propuštění v roce 2017. Zde popisuje nejen, jak se musel vnitřně vyrovnat s rozsudkem ale i to, jak se postupně učil přizpůsobovat vězěňskému životu a jeho nepsaným pravidlům a zákonům. Tato část knihy je celkem dlouhá a logicky se až tak nedotýká politiky jako spíš vězeňského života, vztahy mezi vězni, bachaři, jak se do vězení propašovává kontraband, jak jednotlivé cely komunikují mezi sebou apod. Z hlediska poznání života ve vězení je tato kapitola hodně přínosná. Zde také poukazuje na fakt, kdy se ve vězení potkává s dalšími levicovými aktivisty, kteří zde skončili po protestech na Bolotném náměstí v roce 2011, což byla největší antiputinovská demonstrace, proti opětovnému vítěztví strany "Jednotné Rusko". Dle Sokratových slov se po této události zvýšil počet politických vězňů na takovou míru, že jich bylo víc, jak v době rozpadu SSSR. Z Moskevského vězení Butyrka je na vlastní žádost po nějaké době převezen do Irkustské oblasti, aby byl blíže své rodině. Zde se mu ale dostává toho nejpřísnějšího režimu, několikrát končí na samotce, dvakrát drží hladovku, občas ho navštíví někdo z FSB, která mu navíc dává sežrat jeho účast na Majdanu. Dostává se mu režimu politického vězně a tak se ho věznitelé snaží různými způsoby zlomit, např., když ho dají do společné cely s býv. členem ISIS. V Butyrce se dostával do "úsměvných" situací, kdy ho vedení věznice dalo jakožto skinheada do cely s Tádžiky, což mu samozřejmě jako redskinovi nějak nevadilo. Zde je zajímavé jeho pojednání o tom, jak ruský režim zavírá antifašistické aktivisty za v podstatě nepolitické delikty (ať už jde o výtržnictví, ublížení na zdraví - bitky s nácky - nebo podstrčené drogy) v daleko větší míře, než za přímá politická obvinění (to se ale po únoru 2022 mění). Další zajímavou stránkou jeho pobytu ve vězení byly dopisy, které dostával nejen od rodiny a přátel ale i od zcela neznámých lidí z širšího antifašistického hnutí. Zde popisuje jak je důležité pro vězněného dostávat korepondenci, která udržuje člověka v psychické kondici a s kontaktem s vnějsím světem. Nejde jen o solidární vyjádření od politicky spřízněných lidí, nebo spojení s rodinou, jde o pocit, že na vás nebylo zapomenuto, že pro vás stále existuje svět tam venku za mřížemi. To má na vaši psychickou kondici během trestu daleko větší pozitivní vliv, než si dokážeme představit. Nicméně je to něco tak osobního, že tuto skutečnost čtenář asi nedokáže pochopit v takovém rozsahu, pokud se nikdy nedostal za mříže. Každopádně to ukazuje na fakt, že solidární výzvy o korespondenci s vězněnými aktivistami by se neměly brát na lehkou váhou, protože to je něco, co opravdu pomáhá, i když se nám to možná nezdá. Sokrat na konec této části poznamenává, že ruský vězeňský systém se od časů gulagu v podstatě nezměnil, je nastaven tak, aby člověka, ať už je odsouzen za cokoliv zničil a ne aby ho napravil, otázka je jestli je to případ jen Ruska, protože obecně vězeňský systém vede spíš k recidivitě, než nápravě.

Blížíme se ke konci knihy. Sokrat je v roce 2017 propuštěn, nicméně svého aktivismu se nevzdává. Po jeho propuštění s ním vyšlo několik rozhovorů, kde rozebíral nejen svůj pobyt ve vězení ale i jiná témata jako např. subkulturu, situaci s neonácky, politckou atmosféru v zemi apod. Přepisy několika rozhovorů se nakonec objevily i v poslední části této knihy. Významnou kapitolou jeho života po propuštění, byla i jeho pravidelná účast v divadelním představení jisté umělecko-aktivistické skupiny, která formou divadla prezentovala reálie kauzy "Síť", která byla v té době asi největším útokem režimu na antifašisty. To jen dokazuje jeho silné odhodlání stavět se vůči režimu i po tom, co měl za sebou zkušenost s vězením, policií, FSB, výslechy a perzekucí obecně. Poslední stránky knihy psané dalšími ruskými aktivisty pojednávají o současném (z jejich pohledu před válkou na Ukrajině) směřování ruského anarchistického hnutí a budoucnosti místní antify, která je podobně jako u nás jen fragmentem toho, čím bývala. Kniha "Socrates - The Skinhead: the life of russian antifascist" je nejen detailní osobní sondou do situace v Rusku za posledních 25 let z pohledu anarchisty ale také příkladem neuvěřitelně silného ducha, odhodlání, odvahy a pevného přesvědčení, které nezlomilo ani vězení. V tomto kontextu se mi vryla do paměti jedna ze Sokratových odpovědí na otázku zda lituje pobytu ve vězení, jeho odpověď? "V historii snad každý revolucionář seděl ve vězení, vězení je neodmyslitelnou součástí života všech revolucionářů, je to součástí jejich osobnosti a něco s čím musí počítat, jinak není žádného revolucionáře, z toho důvodu ne, nelituji! Může snad být silnější důkaz tak pevného přesvědčení? Možná to někomu zní jako přehnaná poza ale vzhledem k tomu, že Rusko je totalitní stát, kde být anarchistou opravdu znamená, že jste v hledáčku státu, je to víc, než upřímné. Je tragédie, že odešel tak nešťastným způsobem, který navíc neměl nic společného s jeho politickým přesvědčením. V knize se obejví spekulace od jednoho přispěvatele, který vyjádřil doměnku, že je dost možné, že se Sokrat zapojil, krátce před svou smrtí do protestů proti Lukašenkovi v srpnu 2020. Já věřím, že kdyby byl Alexej Sutuga stále mezi námi, bojoval by dnes na Ukrajině proti fašizujícímu Rusku v řadách (nejen) ruských anarchistů, kteří na rozdíl od komoušů a nacionálních bolševiků, chápou na které straně zákopů je fašistická hydra, nebo by se možná přidal k těm, kteří sabotují režim uvnitř země, vypalují vojenské náborové kanceláře, či nechávají vykolejit vlaky s vojenským materiálem! R.I.P Alexej Sutuga (1986 - 2020). Kniha je stále k sehnání zde.

*Jako memento bych na konec dal song "The Fourth Rome" od Bystreet, protože naprosto vystihuje, jak je Rusko (potažmo tamní totalitní režim) zkurvenou zemí!