Kalifornští The Interrupters jsou v současnosti asi jedna z nejznámějších a nejprotěžovanějších ska kapel, i když v jejich případě, jde spíš o ska & punkrock, aby sme byli přesnější. Upřímně nejsem moc fanoušek věcí, co jsou mi podsouvány na každém rohu ale čas od času udělám vyjímku a ze zvědavosti se podívám na to, proč má ta konkrétní kapela takovou odezvu a poslouchatelnost a ano přiznávám, že někdy jsem i mile překvapen a předsudky jdou stranou. A právě z toho důvodu jsem se pustil do recenze posledního alba téhle party z Los Angeles. The Interrupters fungují od roku 2011 a od vydání jejich debutu v roce 2014 se vyšvihli hodně vysoko, dnes už by jim asi určitě nestačil klub o velikosti pražského Crossu, kde hráli v roce 2015 v rámci jejich evropského tour. V té době ovšem šlo o kapelu na úrovni "objev roku", která si svojí cestu na scénu teprve klestila. Dnes už jsou dávno zavedenou kapelou, které určitě pomohlo i to, že je pod svá křídla vzalo Hellcat Records a Tim Amstrong z Rancid. Mimochodem ta spojitost s Rancid je na místě, protože se při poslechu The Interrupters, nemůžu ubránit srovnání s mnoha ska vály od Rancid.... podobný přístup, podobné postupy ale ve finále to i tak funguje, i když by někdo mohl říct, že jde v podstatě o kopii. Nicméně ať se na to dívate tak, či onak, ani kopii nikdy nezahrajete naprosto přesně. No a jaké tedy je jejich čtvrté album "In The Wild"? Celkově vzato, oproti předchozí tvorbě je o něco pestřejší, kapela se nedrží jen striktně ska & punkrocku (i když je na tom pořád většina alba z velké části postavena) a pouští se i do různých forem reggae, víc se objevují dechy, na druhou stranu zabíhají i do, pro mě naprosto nepochopitelných úletů, nad kterými jsem jen nechápavě kýval hlavou. Deska vyšla v srpnu 2022 opět u Hellcat Records a celkově na ní najdete čtrnáct zářezů, jejichž většinu si tu postupně rozebereme. Prvním je úvodní punkový track "Anything Was Better", který je už takovou jejich klasikou alá melodický punkrock, slunná Kalifornie, sigalong refrény, zkrátka nic převratného z čeho byste se měli posadit na zadek. Následuje do ska hozená "As We Live", tady musím konstatovat, že v této poloze mě The Interrupters baví mnohem víc, lehce uhánějící 2tone tempo, dechy, které jsou slyšet jen lehce a na pozadí, skvělá melodická kytara v intru, která by s přehledem dokázala zastat roli dechů a na mikrofonu jako hosté Rhoda Dakar (The Bodysnatchers) a Tim Amstrong, za mě hodně povedená věc. Se songem "Raised by Wolves" se dostáváme k prvnímu úletu, popem nasmrádlý punkrock s hodně whaaaaa, hůůůůůů a oooooo v refrénech, kde ve výsledku není ani špetka punku jako spíš poprocku, který se dobře prodá v rádiích. Tak protivnou hudební aranž bych u The Interrupters opravdu nečekal, už při poslechu prvních částí refrénu jsem okamžitě začal přepínat na další track. Následující "In The Mirror" je podobným příkladem ale jen ve ska podání, nicméně nebýt těch popových prvků (opět hodně oooooo ahaaaaa v refrénech), tak by to nebyl zase tak špatný song, protože ta punkrocková basa posazená do ska, zní opravdu zajímavě a celý track tak dostává trochu netradiční nádech. Naštěstí dojem mi spravil song "Kiss The Ground", skvělé klasické reggae s trochu přísnějším "ghetto" nádechem, kde naopak zpěv hodně cením, moc povedená věc, která zaslouží palec hore. Další na řadě je punkovka "Jailbird", zajímavě podkreslená klávesy, nicméně The Interrupters v jejich punkových pasážích mě nějak extra nebaví. Je sice fakt, že Aimee Allen má skvělý "nakřáplý" hlas, který do toho skvěle sedne ale ani další punkovky, jako "Worst For Me" nebo "Afterthought" mě nevyvedly z míry. Nemůžu se ubránit pocitu, že jsou si podobné jako vejce vejci, ničím nevybočují z řady a ještě ke všemu víc v nich slyším Rancid. Naopak songy "The Hard Way" a "Let 'Em Go" mě opět přesvědčily, že jejich nejsilnější parketa je ska bez dechů s lehkým punkovým nádechem (a to mám rád). A že se umí pohybovat ve více formách reggae, ukázali v tracích "Burdens", který je poctivým dirty reggae, které zaručeně roztancuje každou plešatou hlavu :-D a "Love Never Dies", tradičněji pojaté reggae s typicky houpavým rytmem, kde na vokálech hostují britští The Skints a kde určitě nepřeslechnete skvělý trombon v intru a refrénech. Není na škodu, když kapela po letech začne trochu experimentovat a oživovat svůj styl, je to celkem přirozené, jelikož skoro každého muzikanta přestane po letech hrát pořád to samé, každopadně podle mě by se nemělo nic přehánět. Přeháňky mají zůstat na nebi, ne v drážkách LP. Co chtěla kapela říct songy "My Heart" a hlavně závěrem alba v podobě, typicky americké patetické a "za srdce beroucí" ufňukané balady/slátaniny - "Alien", jsem opravdu nepochopil, i taková "Raised by Wolves" se oproti tomu drží ještě hodně při zemi a to je i tak dost otravná věc. Ok, pojďme to zrekapitulovat. "In The Wild" by nebyla úplně špatnou deskou, kdyby se z ní vypreparovaly nesmysly, o kterých jsem psal teď v závěru. Pořád je vidět, že tvůrčí potenciál se v nich ještě úplně neztratil a kromě ska si osvojili celkem úspěšně i reggae, nicméně neškodilo by se trochu držet konceptu a neděravět desku totálními úlety. Za mě 6-7 z 10.
Žádné komentáře:
Okomentovat