Ruská scéna a ruské antifašistické prostředí mě zajímá, už víc jak deset let, kdy si i zbytek Evropy začal uvědomovat, že i na východ od nás se také něco děje. Právě proto jsem byl plný očekávání, když jsem narazil na netu na knížečku "Exodus" z roku 2010 z pera ruského anarchisty, člena hardcorové kapely a novináře Petra Silajeva, v současnosti politického emigranta, žijícího ve Finsku, který zažil ty nejdivočejší léta (tj. 2000-2010), kdy probíhala na ulicích ruských měst otevřená válka mezi nácky a formujícícm se antifašistickým hnutím. Všichni jistě znáte jména jako Timur Kacharava, Ivan Chuturskoy, Fjodor Filatov, Anastasia Baburová, Stanislav Markelov, ty všichni byli v těch letech zavražděni ruskými neonacisty a jejich jména se částečně objevují i v této knize. Proto jsem čekal barvitý popis toho, jak to vše v těch letech probíhalo, jak se formovala moskevská antifa, přibývalo stále víc SHARP a RASH skinheadů, rostla ruská oi!, punk a hardcore scéna a na ulicích se pomalu vyrovnávaly síly. Zkrátka popis toho, jak to vše tehdy vznikalo. Bohužel, přesně tohle v knížce skoro vůbec nenajdete a to mě dost zklamalo. Nenajdete tady popis toho, jak nejdříve nechápající policie nevěděla jak reagovat na střety mezi nácky a antifou, ani to jak začal postupem času putinův režim stále více postihovat lidi z anarchistického a antifa hnutí, díky čemuž spoustu z nich muselo Rusko opustit (což je příklad samotného autora). "Exodus" je spíš popisem jednotlivých dojmů ze života v té době, místy až glorifikací pouličního násilí a v mnoha kapitolách popisem jednotlivých příhod z moskevských ulic a jejich obyvatel, kdy se ani hardcore scéně nevyhnuly drogy a v Rusku tolik přítomný alkoholismus. Kapitoly nemají žádnou návaznost a autor se nesnaží držet nějakou posloupnost, a tak jde spíš o slepenec, někdy až místy dost negativně vyjádřených pocitů, frustrace a zklamání z ruského prostředí. Nihilismus je hodně silnou a přítomnou stránkou této knížky a i samotný autor hned v úvodu přiznává, že to pochopí jen ten, kdo se v Rusku narodil. V jednotlivých kapitolách se objevují tehdy ještě žijící ruští antifašisté jako Fjodor Filatov a právník a lidskoprávní aktivista Stanislav Markelov, dočkáte se i historek z výjezdů na utkání Partizanu Minsk a Arsenalu Kyjev, které v té době byly jedinými kluby s antifašistickými fanoušky ve východní Evropě. Nasilí je nití, která v podstatě prostupuje celou knihu a Rusko je zemí opravdu divokou a úroveň násilí zde popsaná je úplně jinde, než na co jsme ve střední Evropě zvyklí a tak ani ruská antifa nebyli žádná ořezávátka a z knihy je cítit, že člověku, který chtěl v těchto podmínkách přežít, nezbývalo nic jiného, než se s násilým sžít a přijmout ho jako každodenní součást. Tento pocit v autorových slovech pak ústí v popis bitek až s euforickými pocity, kdy lítají zuby, cáká krev a rozbíjejí se lebky, zatímco v dálce houkají policejní sirény a vy končíte na policejní stanici, kde dostáváte ještě přídavek od fízlů. Zkrátka Rusko nebyla a stále není žádná prdel! Jak už jsem psal v úvodu, už mnohem méně, až prakticky vůbec se tu autor nesoustředí na (alespoň) stručný popis a vysvětlení reálií toho, jak se v letech po roce 2000 začala formovat ruská anarchistická a AFA scéna, naopak kniha je mnohem víc pokusem o "beletrii násilí", s tím rozdílem, že ty příběhy se opravdu staly. V hlavě mi asi nejvíce utkvěla kapitola popisující tour s jeho hardcorovou kapelou, s kterou tehdy navštivili i Prahu, kdy hráli na Sedmičce (kterou popisuje jako: "nějakej studentskej klub") a pořadatel koncertu jim zajistil ubytování na Miladě, kterou podle popisu autora, tehdy obývaly spíš fetky a špíny, než ty kterým by záleželo na squatingu jako takovém. Co mě nejvíce zarazilo při vykreslování jednotlivých postaviček s kterými přišel autor v těch letech do kontaktu a které měli problémy s drogamy, alkoholem nebo potřebou se neustále rvát, jakou sílu asi v Rusku musí mít pravoslavná církev, protože spoustu těchto lidí zde vylíčených, končí nebo si prošlo kláštery, kdesi daleko od Moskvy a Petrohradu. Někdo se vrátil a vytrval, někdo se vrátil a i tak znovu spadl do kolotoče sraček, ve kterých se brodil už předtím. Další zajímavou kapitolou byl popis prvomájového průvodu, kdy v jednom zástupu pochodovali komouši, ruští nacionální bolševici a nakonec pro mě překvapivě i anarchisti a alternativci, kteří se dle slov auora s komouši a jejich deriváty zrovna v lásce neměli a tak na bolševiky a rudou pakáž v zástupu dopadají ze zadních řad petardy a dělobuchy a "ukázněná" pionýrská mládež se marně snaží umravnit zadní chvost "anarchistů". O sedm let později už prochází tím samým místem samostatný anarchistický pochod, z náklaďáků řve techno a místní radní mají strach aby se něco náhodou nerozbilo. Pokud hledáte v této knížce odpovědi na to, jak se vyvíjela ruská scéna, tak budete zklamaní, protože o tom "Exodus" vůbec není, tahle knížečka je spíš o tom jaké to bylo žít v Rusku v té době, o tom jaké pocity ve vás vyvolává život v zemi jako je Rusko, jak vnímáte realitu, když každou chvíli slyšíte, že někdo z vašich kamarádu byl právě pobodán, zmlácen nebo zatčen. Z mnoha historek jsem se nemohl ubránit pocitu, jestli se člověk postupem času nestává tím samým, čím je jeho nahnědlý nepřítel. Moje očekávání tohle dílko tedy určitě nesplnilo, nicméně zaleží na úhlu pohledu. Pokud budu hodnotit autorův vypravěčský styl, je to dokonalý nihilistický literární punk (dokonce tu věnoval jednu kapitolu králi všech nihilistů G.G. Allinovi, proti kterému byl Sid Vicous čajíček). Zkrátka a dobře se tu odráží hlavně ruská mentalita a prostředí a to je to, jak je potřeba se na "Exodus" dívat.
Žádné komentáře:
Okomentovat