Recenze

Socrates - The Skinhead: the life of russian antifascist

V září se mi dostala do ruk velice zajímavá a informačně hodně přínosná publikace, která díky příběhu jednoho z nejprominentnějších aktivistů ruské anarchistické a antifašistické scény, retrospektivně sleduje historii, politické klima a situaci na ulicích ruských (ale i ukrajinských měst) za posledních 25 let. Není to sice první kniha na toto téma, už před třemi roky jsem recenzoval "Exodus" od Petra Silajeva, který se také dotýká ruské pouliční scény, nicméně "Exodus" je spíš literárním nihilistickým punkem a osobním popisem dojmů ze života ve scéně v letech 2000 - 2010, než obrazem vývoje tamního hnutí. Kniha "Socrates - The Skinhead: the life of russian antifascist" sleduje život Alexeje Sutugy, RASH skinheada a jedné z nejvýznamějších tváří ruské aktivistické scény, který zemřel tragicky, leč úplně zbytečně v září roku 2020 po rvačce s obsluhou večerky, která ho napadla společně s jeho přáteli kvůli podezření, že měli večerku údajně vykrást. Od puberty byl přesvědčeným anarchistou a skinheadem, fanouškem dnes již nefugujícího fotbalového klubu Arsenal Kyjev, organizátorem mnohých akcí s politickým přesahem, přispěvatelem do anarchistických periodik, politickým vězněm, zpěvákem kapel Vegativ, Working Boys a také otcem syna Nestora. Alexej opustil tento svět ve věku pouhých 34 let. Kniha vyšla v anglickém překladu v roce 2024 o něco později, než v Rusku, kde muselo být její vydání částečně cenzurováno, protože zmiňuje i organizace, které ruský režim považuje za "teroristické", či za zahraniční "agenty". Necelá polovina knihy je složena z výpovědí a komentářů Alexejových přátel a dalších aktivistů, kteří se s ním potkali, zároveň je tato část asi nejvíce přínosná z hlediska popisu vývoje pouliční politické scény v Rusku zhruba od roku 2000 - 2014. Zajímavostí je, že mnoho z těchto lidí, kteří se v knize objevili po invazi na Ukrajinu z Ruska emigrovali, někteří díky perzekucím zemi opustili ještě dříve. Vpád ruských vojsk na Ukrajinu autoři berou v potaz hned na úvodních stránkách, kde jsou kromě přípomínky ruských antifašistů zabitých nácky (mezi nejznámější oběti patří např. Fiodor Filatov, Ivan Khutorskoi, Timur Kacharava, Stanislav Markelov nebo Anastasiia Baburova), připomenuti i ti, kteří zemřeli v zákopech války na Ukrajině, kde proti putinovskému Z-fašistickému režimu bojuje mnoho ruských anarchistů. Tímto davají do roviny boj ruských antifašistů nejen v kontextu ulice a bitek s nácky ale i s bojem proti režimu.

Vraťme se ale k osobě Alexeje Sutugy, který byl známý pod přezdívkou Sokrat. Ve výpovědích jeho přátel se podíváme na jeho začátky v punkové scéně v Irkutsku, první vážnější střet s nácky, kdy byl v roce 2007 napaden eko kemp nedaleko Angarsku, který spolupořádal a při kterém byl smrtelně pobodán jeho kamarád Ilia Borodaenko, první z obětí v Sokratově okolí. Dalé se dostaneme k jeho pozdějšímu přestěhování do Moskvy, kde se v polovině nultých let pomalu začínají formovat zárodky ruské antify. Zde se kniha hodně zabývá situací na ruských ulicích, kterým ještě první polovinu nultých let dominovali nácci, nicméně zhruba od roku 2006 se pomyslné misky vah začaly překlápět, ovšem neobešlo se to bez obětí. Ruští neonacisté byli asi ty nejbrutálnější z celé Evropy, naše 90. léta jsou v porovnání s tím co se dělo v Rusku nultých let procházka růžovou zahradou. Jedním z nejznámějších případů brutality ruských nácků byl případ, kdy si odchytli jednoho imigranta z Kavkazu, odtáhli ho do lesa a tam mu uřízli hlavu. To vše si natočili na video, které se dostalo na internet. Tento případ tehdy otřásl i samotnou ruskou společností, nicméně policie problému neonacismu ještě nevěnovala takovou pozornost a pokud ano, tak vše hodnotila optikou výtržnictví a běžného ublížení na zdraví a ne jako zločin z nenávisti a předsudků. Toto naprosto stačí pro vykreslení čemu museli ruští antifašisté čelit a proč mnoho z nich zaplatilo životem (viz. věnování v úvodu). Být ozbrojen nožem či pistolí se pro místní antifas stalo nezbytností, jelikož těmito zbraněmi disponovali právě náckové a tak bylo logické se také vyzbrojit. Jak se dále dočteme náckové dost často disponovali i adresami prominentních antifašistů, právníků hajících jejich oběti a dokonce i soudců, kteří proti nim vedli případ. To bylo částečně způsobeno díky tomu, že ruský stát zhruba tak od roku 2007 věnoval daleko větší pozornost právě anarchistům a antifě, než samotným náckům. Ty režim vnímal jako užitečné idioty, které může využívat k potlačení liberálně smýšlející opozice, proto nebylo výjimkou, občasná spolupráce (např. pod příslibem menšího trestu) mezi nácky a policií, či přímo udání konkrétních osob z anarchistického prostředí. Situace se začíná pro nácky měnit až po roce 2010, kdy jim protiextrémistické oddělení začíná věnovat o něco větší pozornost. Nicméně stále nejvíce jí je věnováno anarchistům a antifě. Tento tlak ze strany státu se ještě zesílí po roce 2010, kdy anarchisté napadnou po protestu proti kácení lesa, kvůli výstavbě dálnice v Chimky, místní radnici, kterou zasipají molotovy a kamením. To má za následek, kromě zatýkání i to, že mnoho aktivistů z Ruska uteče, stáhne se ze scény, či se začne skrývat. I přes represe, kterým náckové po roce 2010 musí čelit, mnoho z nich s policií spolupracuje a donáší na antifašisty. V nové dekádě fyzických střetů s nácky začíná postupně ubývat, zdá se, že hnutí dosáhlo jednoho ze svých cílů a podařilo se jim nácky z ulic vytlačit, nabízí se tak konečně prostor pro opravdovou politickou práci. Nicméně tato dekáda přináší ještě větší represe ze strany režimu, represe se zvětšují a ne každý to vydrží. Desátá léta přináší postupné řídnutí antifašistického hnutí, nejen kvůli represím ale i přirozeným jevům jako je generační výměna, kdy mnoho z aktivistů začíná mít rodiny, nebo jim širší aktivismus neumožňuje práce. Zhruba tak do roku 2013 - 2014 zažívá ruská antifašistická scéna období postupného útlumu. To vše je ještě završeno rokem 2017, kdy začíná kauza Síť, zinscenovaný proces proti sedmi ruským anarchistům, který stát v roce 2020 odsoudil za organizaci údajné teroristické skupiny od 6 do 18 let vězení.

Co se týče Sokrata v této době, ten se poprvé dostává do vážnějšího střetu se státem, kdy končí ve vazbě za rvačku s nazi ochrankou v klubu, nicméně z vazby je později propuštěň, jelikož mu ublížení na zdraví není prokázáno. O dva roky později v roce 2014, kdy se mimo jiné zúčastnil protestů na Majdanu už takové štěstí němá. Končí ve vězení za zmlácení nácka, který jak se později ukázalo, byl informátorem protiextrémistického oddělení policie a donášel na antifašisty, zde spekuluje, že to celé na něho mohla narafičit samotná tajná služba. Sokrat, jelikož je policií považován za prominentního představitele a neformálního lídra anarchistického hnutí, je odsouzen na tři roky. První část trestu si odsedí v Moskvě a právě tady se dostáváme k další části knihy, která pojednává o jeho pobytu ve vězení. Jde o přepis z podcastových rozhovorů, které proběhly po jeho propuštění v roce 2017. Zde popisuje nejen, jak se musel vnitřně vyrovnat s rozsudkem ale i to, jak se postupně učil přizpůsobovat vězěňskému životu a jeho nepsaným pravidlům a zákonům. Tato část knihy je celkem dlouhá a logicky se až tak nedotýká politiky jako spíš vězeňského života, vztahy mezi vězni, bachaři, jak se do vězení propašovává kontraband, jak jednotlivé cely komunikují mezi sebou apod. Z hlediska poznání života ve vězení je tato kapitola hodně přínosná. Zde také poukazuje na fakt, kdy se ve vězení potkává s dalšími levicovými aktivisty, kteří zde skončili po protestech na Bolotném náměstí v roce 2011, což byla největší antiputinovská demonstrace, proti opětovnému vítěztví strany "Jednotné Rusko". Dle Sokratových slov se po této události zvýšil počet politických vězňů na takovou míru, že jich bylo víc, jak v době rozpadu SSSR. Z Moskevského vězení Butyrka je na vlastní žádost po nějaké době převezen do Irkustské oblasti, aby byl blíže své rodině. Zde se mu ale dostává toho nejpřísnějšího režimu, několikrát končí na samotce, dvakrát drží hladovku, občas ho navštíví někdo z FSB, která mu navíc dává sežrat jeho účast na Majdanu. Dostává se mu režimu politického vězně a tak se ho věznitelé snaží různými způsoby zlomit, např., když ho dají do společné cely s býv. členem ISIS. V Butyrce se dostával do "úsměvných" situací, kdy ho vedení věznice dalo jakožto skinheada do cely s Tádžiky, což mu samozřejmě jako redskinovi nějak nevadilo. Zde je zajímavé jeho pojednání o tom, jak ruský režim zavírá antifašistické aktivisty za v podstatě nepolitické delikty (ať už jde o výtržnictví, ublížení na zdraví - bitky s nácky - nebo podstrčené drogy) v daleko větší míře, než za přímá politická obvinění (to se ale po únoru 2022 mění). Další zajímavou stránkou jeho pobytu ve vězení byly dopisy, které dostával nejen od rodiny a přátel ale i od zcela neznámých lidí z širšího antifašistického hnutí. Zde popisuje jak je důležité pro vězněného dostávat korepondenci, která udržuje člověka v psychické kondici a s kontaktem s vnějsím světem. Nejde jen o solidární vyjádření od politicky spřízněných lidí, nebo spojení s rodinou, jde o pocit, že na vás nebylo zapomenuto, že pro vás stále existuje svět tam venku za mřížemi. To má na vaši psychickou kondici během trestu daleko větší pozitivní vliv, než si dokážeme představit. Nicméně je to něco tak osobního, že tuto skutečnost čtenář asi nedokáže pochopit v takovém rozsahu, pokud se nikdy nedostal za mříže. Každopádně to ukazuje na fakt, že solidární výzvy o korespondenci s vězněnými aktivistami by se neměly brát na lehkou váhou, protože to je něco, co opravdu pomáhá, i když se nám to možná nezdá. Sokrat na konec této části poznamenává, že ruský vězeňský systém se od časů gulagu v podstatě nezměnil, je nastaven tak, aby člověka, ať už je odsouzen za cokoliv zničil a ne aby ho napravil, otázka je jestli je to případ jen Ruska, protože obecně vězeňský systém vede spíš k recidivitě, než nápravě.

Blížíme se ke konci knihy. Sokrat je v roce 2017 propuštěn, nicméně svého aktivismu se nevzdává. Po jeho propuštění s ním vyšlo několik rozhovorů, kde rozebíral nejen svůj pobyt ve vězení ale i jiná témata jako např. subkulturu, situaci s neonácky, politckou atmosféru v zemi apod. Přepisy několika rozhovorů se nakonec objevily i v poslední části této knihy. Významnou kapitolou jeho života po propuštění, byla i jeho pravidelná účast v divadelním představení jisté umělecko-aktivistické skupiny, která formou divadla prezentovala reálie kauzy "Síť", která byla v té době asi největším útokem režimu na antifašisty. To jen dokazuje jeho silné odhodlání stavět se vůči režimu i po tom, co měl za sebou zkušenost s vězením, policií, FSB, výslechy a perzekucí obecně. Poslední stránky knihy psané dalšími ruskými aktivisty pojednávají o současném (z jejich pohledu před válkou na Ukrajině) směřování ruského anarchistického hnutí a budoucnosti místní antify, která je podobně jako u nás jen fragmentem toho, čím bývala. Kniha "Socrates - The Skinhead: the life of russian antifascist" je nejen detailní osobní sondou do situace v Rusku za posledních 25 let z pohledu anarchisty ale také příkladem neuvěřitelně silného ducha, odhodlání, odvahy a pevného přesvědčení, které nezlomilo ani vězení. V tomto kontextu se mi vryla do paměti jedna ze Sokratových odpovědí na otázku zda lituje pobytu ve vězení, jeho odpověď? "V historii snad každý revolucionář seděl ve vězení, vězení je neodmyslitelnou součástí života všech revolucionářů, je to součástí jejich osobnosti a něco s čím musí počítat, jinak není žádného revolucionáře, z toho důvodu ne, nelituji! Může snad být silnější důkaz tak pevného přesvědčení? Možná to někomu zní jako přehnaná poza ale vzhledem k tomu, že Rusko je totalitní stát, kde být anarchistou opravdu znamená, že jste v hledáčku státu, je to víc, než upřímné. Je tragédie, že odešel tak nešťastným způsobem, který navíc neměl nic společného s jeho politickým přesvědčením. V knize se obejví spekulace od jednoho přispěvatele, který vyjádřil doměnku, že je dost možné, že se Sokrat zapojil, krátce před svou smrtí do protestů proti Lukašenkovi v srpnu 2020. Já věřím, že kdyby byl Alexej Sutuga stále mezi námi, bojoval by dnes na Ukrajině proti fašizujícímu Rusku v řadách (nejen) ruských anarchistů, kteří na rozdíl od komoušů a nacionálních bolševiků, chápou na které straně zákopů je fašistická hydra, nebo by se možná přidal k těm, kteří sabotují režim uvnitř země, vypalují vojenské náborové kanceláře, či nechávají vykolejit vlaky s vojenským materiálem! R.I.P Alexej Sutuga (1986 - 2020). Kniha je stále k sehnání zde.

*Jako memento bych na konec dal song "The Fourth Rome" od Bystreet, protože naprosto vystihuje, jak je Rusko (potažmo tamní totalitní režim) zkurvenou zemí!