Report

Never Forget Fest (9.12. 2023) - Berlín / SO36

Někdy v létě 2023 se dozvídám, že v prosinci má v Praze zahrát legenda, některými obdivovaná, druhými zatracovaná za své politické pozice ale přesto vše, nezpochybnitelná ikona RASH scény, francouzská Brigada Flores Magon. Jelikož jsem je viděl poprvé na živo v září 2022 na Riot Over River, kde byli naprosto užasní, až mi z toho spadla čelist a po koncertě mi zůstala huba dokořán, bylo jasné, že v prosinci si je opět nenechám ujít. Nakonec vše bylo úplně jinak, někdy v říjnu mi píše "Soudruh", že hrají den na to v Berlíně společně s Stage Bottles, Red Bricks, Nabat a The Oppressed a jestli si neuděláme výlet za kopečky, kde to má přece jenom jinou fazonu :-D Neváhám ani minutu, protože, kdy člověk bude mít opět šanci vidět taková jména takhle pohromadě. Nakonec se ukázalo, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsme se Soudruhem mohli udělat, akce v Praze se díky zrušenému letu nakonec udála bez přítomnosti BFM, která zůstala seknutá ve Francii a tak na Sedmičce vystoupili pouze němečtí Fontanelle. Naštěstí akci v Berlíně to neohrozilo a tak v sobotu ráno odmetám závěje sněhu z auta, startuji Fabii a v 13:30 na Proseku nabírám Soudruha a už si to valíme po D8 směr Berlín. Jak se ukazuje můj plán, že na Berlín je to jednoduchý, jelikož stačí jet "prostě furt na sever", po tankování kousek za Drážďany nevychází, protože místo na sever si to šineme na východ, což zjišťujeme až po 50 km, kdy nám Soudruhova prozřetelnost vyndat navigaci, ušetřila nechtěný výlet do Polska :-D A tak si zbytečně najíždíme 100 km, vracíme se k Drážďanům a za západu slunce jedeme dál, zatímco nás předjíždějí nervozní němci v nejnovějších BMW, Mercedesech a Audinách. Motáme se okrajem Berlína, kde po několika otočkách konečně nacházíme Hornbach, kde chceme nechat auto a do SO36 se dokodrcat tágem, protože Fábka do centra Berlína díky emisím, nebo roku výroby nesmí. Závora na prakovišti a fakt, že je sobota a druhý den je v Reichu všechno zavřené, nás nenechává klidnými a tak opět díky úsudku zkušenějšího a německých poměrů znalého Soudruha, necháváme auto radši ve vedlejší ulici, protože by se nám mohlo stát, že už bysme z parkoviště nevyjeli. Chytáme tágo a po 15 minutách jsme před SO36 (a to jsme chtěli jít pěšky, ha ha). Před klubem už postává slušné množství plešek, asi tolik, kolik jich je v současnosti v celých Čechách :-D Navíc i mnohem mladších, než my a dokonce tu je i jeden černý skinhead. Jsme v Krezbergu a po 4 hodinách v autě dost vyhládlí a tak se jdeme najíst, jak jinak, než do kebabu. Jelikož jsme oba dva jantaři a nemáme výkonné mobily, tak společné selfie před SO36 vzdáváme a jdeme radši dovnitř. Klub mě překvapil svojí velikostí, což se na první pohled od vstupu vůbec nezdá ale sál je celkem velký asi tak, jako v pražské Meetfactory. Dokonce tu je kuřárna i s barem (nebo spíš bar s kuřárnou?). Nevýhodou je, že lístky jsou "one-way" a tak se ven sice dostanete ale dovnitř vás už nepustí, což v průběhu večera způsobí, že všichni kouří v chodbě spojující sál a prostor vstupu, kde si ani nemusíte zapalovat a můžete rovnou inhalovat. Sál už je pěkně narvaný, jelikož řídím, jdu si pro svoje první a poslední pivko, na podiu se už mezitím rozjíždějí hamburští Red Bricks, které jste díky Knockout Records & Booking mohli minulý rok vidět i v Praze. 

Brigada Flores Magon

Není to špatné ale na zadek z nich rozhodně nepadám. Klasický melodický oi! ve středním tempu s vokálem v angličtině, singalong vokály, SHARP postoj, na živo to nebylo špatné ale takto znějících kapel jsou mraky a asi bych neměl nutkání si to pustit doma. Po Red Bricks se všichni ženou do chodby na cigáro, která se díky tomu během sekundy mění v zakouřenou testovací inhalační místnost koncernu Philip Morris, kde trápí pokusné primáty, pod náporem nezdravých dávek nikotinu, které si tu v tomto případě dopřávají zcela dobrovolně. Druhou kapelou je legenda a veteráni italské oi! scény bolonští Nabat, kapela, která funguje od roku 1979 a už tehdy se považovali za anarchisty a tak se pojmenovali po ukrajinské anarchistické podzemní organizaci z dob chaosu bolševické revoluce. Každopádně z původní sestavy tu najdete už jen zpěváka. Legenda nelegenda, Nabat mě nikdy nebavili, až na pár svižnějších věcí, které celkem stály za poslech, to byla jednoduchá pivní agro-oi! lopatovina a tak se alespoň bavím přetextováváním jejich songů do češtiny, čímž kazím dojem Soudruhovi, který si je zjevně užívá a moje verze refrénů jako např. "Oi! mě nesere" a přirovnávání ke Kabátům, nebo Argemě se u něj setkávají jen s malým pochopením :-D Ale abych Nabatům nekřivdil, nakonec musím konstatovat, že v těch rychlejších pogo pasážích se závanem 80tek, to mělo celkem šťávu a odpich. Třetí na řadě jsou Brigada Flores Magon, kapela kvůli které se sem táhneme takovou dálku, za což nám jeden ital na cigáru vzdává RESKEPT! Ještě plný dojmů z jejich vystoupení na Riotu, jsem natěšený jak malý smrad na Vánoce. Tady ještě musím zmínit, že jsme měli tak trochu štěstí v neštěstí, kluci z Knockout Records & Booking zklamaní zrušením jejich pražského vystoupení se rozhodli, že nakonec do Berlína vyrazí taky a pojedou dodávkou, kterou původně měli převést Brigadu z Prahy na jejich další štaci v Berlíně. Bohužel dodávka jim na hranicích vypověděla službu a tak se museli otočit, protože do Berlína by to kára nedala. A tak kdyby BFM zahráli v Praze, smůlu bysme měli my v Berlíně. Ale zpět ke koncertu. Je to tady! Na podium za doprovodu latinskoamerických rytmů přichází Brigada Flores Magon. Jenže roky letí a také už to není ta samá Brigada jako před lety, z původní sestavy tu je už jen zpěvák Mateo a bubeník Julien, nicméně jak ukázala jejich nová deska "Immortels", ta esence z předchozích let tam stále je, neztratili nic z údernosti ani politické naléhavosti. Pořád je to ta Brigada, před kterou jsem padl na prdel před 15 lety, kdy jsem je slyšel poprvé a padám na prdel i dnes! Odpalují první tony. Stejně tak, jako v Praze mezi prvními songy zazní "Partisans", skvělý song ale příjde mi, že opět vynechávají tu ska pasáž, která je na něm to nejlepší. Ostatně to jak umí propojit oi!/punk s prvky ska & reggae je naprosto geniální. Nemá cenu vypisovat co všechno ten večer zaznělo, koncert totálně natřískaný energií, přední řady před podiem se melou v nekončícím pogu, kdy ze zadních řad vidíte změť těl, které lítají jedno přes druhé. Pecka jak hovado! Moje srdce plesá a jásá (he he). Nedalo se tomu odolat, zaťatá levice letí nahoru. V "Continente Olvidado" nechávám hlasivky za pokřiku "Viva Latina America", mimochodem toto je naprosto dokonalá věc, ska intro pozvolna přecházející do punku, který v refrénu vybuchne jako atomovka! Kapela jede průřez celou tvorbou, "Violence", "Identite", jako pocta Camera Silens, "Paria" ale na řadu se dostane i pár věcí z nového alba Immortels. Nedá mi to a mlatím sebou na místě, do poga se mi moc nechce, jenže co song to hymna jako prase a tak nejde jen stát a kývat hlavou :-D Netrpělivě čekáme na jejich největší pecku "R.A.S.H", která zatím stále ne a ne přijít a upřímně si ani nevybavuji, jeslti vůbec zahráli "Rock or Die", což je jejich další hitovka. Jede se dál, blíží se konec, kapela napíná publikum až k prasknutí, hlasí poslední songy. Přichází ještě dva přídavky, to už začínáme být se Soudruhem na vážkách jeslti na ní vůbec dojde..... ale nakonec jsme se dočkali.... je to tady!!! "R.A.S.H", jako třešnička na závěr. Strhává se mela, lidi lezou na podium a vrhají se do davu, přední řady řvou společně s kapelou "Redskin, redskin, redskinhead... Reeeed and anarchist skinhead... We are the reds!!!" Mazec, pot ze mě leje jako z vola, hlasivky na odpis ale řvu dál společně s kapelou. Pro někoho možná kontroverzní song ale tohle je prostě kultovka a neskutečná hymna. A upřímně na kontroverznost sere pes, za mě naprosto v pořádku. Navíc také proč ne, když se dnes bývalí SHARPs fotí společně s veterány náckovské scény. A to je konec dámy a pánové. Brigada Flores Magon opět perfektní. Musím konstatovat, že v Berlíně byli ještě lepší, než před rokem. Tady to mělo neskutečný náboj, který v Praze chyběl, možná to bylo místem, možná to bylo publikem ale rozhodně je chci vidět ještě jednou! 

Stage Bottles

Další jsou na řadě Stage Bottles, jedna z mých srdcovek a kapela, kterou jsem měl možnost vidět také zatím jen jednou. Zrovna v den odjezdu se dozvídám, že jim po deseti letech vychází nová deska "We Need Each Other", takže jsem lehce nervozní, aby ve snaze protlačit nové album, nehráli hlavně ty nejnovější songy. Vystoupení BFM mi ubralo hodně sil, takže si je užívám radši z povzdálí zadních řad a tuším, že to nebude taková pecka, jako když jsem je viděl před třemi lety. Ono se není ani čemu divit, když už je něco málo po půlnoci a prakticky pět hodin jsme si se Soudruhem nesedli. Jak je vidět i Stage Bottles prošli dost podstatnou presonální obměnou, jen Olaf (zpěv/saxofon) vypadá po těch letech pořád stejně (staře :-) Každopádně únava už je znát a tak Stage Bottles tolik neprožívám, i když ten večer mají skvělou formu. Na playlistu jsou všechny zásadní hitovky od "Sometimes Antisocial but Always Antifascist", "Too Young to Die", "Solidarity", "Russia", "Real Skinhead", "Sailing Close to the Wind" a mnohé další, které si už ani nevybavím, vše zahráno naprosto bezchybně. V klidu si vychutnávám jeden song za druhým, hlavně ty ve kterých dostává prostor Olafovo ságo, které je jedním z důvodů, proč jsem před lety začal Stage Bottles poslouchat, protože kombinace oi! a saxofonu je prostě kombinací boží!!! Zhruba po necelé hodině a pár přídavcích konec. Stage Bottles byli sice parádní ale já už začínám mlít z posledního, při představě, že před sebou máme opět čtyři hodiny cesty domů. Jako poslední měli zahrát The Oppressed, kteří nakonec nedorazili o čemž jsme se Soudruhem neměli vůbec tušení a tak ještě chvíli po Stage Bottles se naivně motáme na sále v očekávání cardiffské legendy. Až pak, při zpozorování, že se celá stage uklízí, nám dochází, že asi nic nebude, což nám ještě potvrdí obsluha na baru a u vstupu plakát u pokladny, který oznamuje že The Oppressed nebudou. Je rozhodnuto, tlačí nás čas, chytáme tágo a jedeme zpět k Hornbachu na okraji Berlína. Samozřejmě, že závora na parkoviště je dole, takže máme opravdu štěstí, že jsme auto nechali o ulici vedle. Posílám do sebe první ultrasilné kafe z termosky a za hustého deště vyjíždíme domů. Cesta je fakt hnus, až k Drážďanům vydatně prší a za čárou se přivalí sněžení, které pokryje silnici asi tak 20 čísli sněhu, takže až někam za Litoměřice nejedu víc jak 60 km/h. Do toho do sebe posílám další kafe, díky kterým po příjezdu domů a zalehnutí do postele nemůžu vůbec usnout :-D A proč jsme jako jantaři jeli takhle na otočku? Protože Soudruh je naprostý šílenec, extrémista a totální blázen a ještě v neděli dopoledne musel jít na přednášku, aby se dostal k zápočtu. I takto se dají zabít dvě mouchy jednou ranou :-D Každopádně podruhé, už do toho fakt nejdu :-D