Dlouho jsem přemýšlel o jaké kapele napsat band story, nechtěl jsem psát o další americké, či britské punk/hardcore legendě, která sice pro daný žánr byla zásadní ale ve výsledku, kromě změn v sestavě, výdání první zásadní desky, postupné dobývání scény a prvního tour, vlastně nemá ve svém příběhu nic extra zajímavého, snad jen to, že její muzika ovlivnila několik generací a na jejich koncertech docházelo k výtržnostem za občasné asistence policie. Takových kapel je totiž ve scéně mraky a i když byly nějakým způsobem formující daný žánr, nic neobvyklého se s nimi nepojí. Dlouho jsem hledal právě kapelu s kterou je spojená určitá kontroverze, nebo zajímavý příběh například spojený s problémy se systémem. Ano, mohl jsem sáhnout do naší československé punkové historie, kde měli s režimem problém snad všichni a někteří museli čelit nátlaku STB, nicméně toto je kapitola, která je poměrně dobře známá a zmapovaná. Nakonec jsem chtěl podobný příběh najít i mimo bývalý východní blok a právě Jihoafrická republika, která byla domovem National Wake a kde přes čtyřicet let panoval rasistický režim apartheidu, který separoval většinu původního černošského obyvatelstva od potomků býlých kolonizátorů, mi přišla tím správným místem, kde bych takový příběh mohl najít. J.A.R v letech 1948-1994 (ale v podstatě i dávno předtím), byla vedena režimem, který si sebou stále nesl většinu prvků britské koloniální nadvlády, rasistické předsudky vůči domorodému obyvatelstvu, pocit bílé nadřazenosti a snahu nepřipustit k podílu na vedení země původní obyvatelstvo. To vše vedlo k rozhodnutí razantně oddělit černé od bílých ve všech formách a aspektech běžného života. Černošské obyvatelstvo bylo nahnáno do tzv. bantustanů, což byly uměle vytvářená uzemí na půdě J.A.R, které byli vymezeny černošské populaci, něco na způsob indiánských rezervací v USA. Nicméně ne všude se podařilo černé od bílých oddělit i územně, segregace se projevovala především v zákazu vstupu černým do restaurací pro bílé, škol pro bílé, nemocnic, veřejné dopravy, kin, parků, pláží apod. To vše bylo sice dostupné i pro černochy ale v daleko horší kvalitě a úrovni. V roce 1964 tamní režim doživotně uvěznil Nelsona Mandelu, zakázal Africký národní kongres, což J.A.R uvrhlo do mezinárodní izolace a přerušení diplomatických vztahů ze strany některých členů OSN. Jediný Izrael udržoval s J.A.R poměrně vřelé vztahy, což vzhledem k jeho přístupu k palestincům mluví za vše. Tolik ve zkratce k poměrům v J.A.R, abyste si udělali představu v čem National Wake fungovali. Čím ale byla tato kapela pro režim J.A.R tak problematická, když např. první jihoafrická punková kapela "Wild Youth" fungovali bez problémů? Byla to totiž jediná multirasová kapela působící v rasistickém státě, už to samo o sobě ji do budoucna předurčilo, že jejich fungování nebude procházka růžovým sadem. Právě tato skutečnost byla pro režim jako červený hadr pro býka. Jejich samotná existence byla popřením všeho, co apartheid symbolizoval. Tady je příběh první jihoafrické černo-bílé punkové kapely, příběh National Wake!
National Wake se dali dohromady v roce 1978 v Johannesburgu, dva roky po riotech v Sowetu, kde policie zmasakrovala protestující černošské studenty. Tato událost, vzhledem k tomu, že z tohoto gheta pocházela rodina dvou členů kapely, byla jedním z motivů založení National Wake. Druhá polovina 70. let nepřinesla zrod punku jen v USA a Británii, punk se postupně přeléval do celého světa a nakonec se dostal i do J.A.R a stejně tak ovlivnil i National Wake, kteří ve svém stylu nekopírovali jen ortodoxní punkrock ve stylu Sex Pistols, Ramones, The Clash, nebo Damned. Velký vliv na ně mělo i reggae (především desky Boba Marleyho, které se v J.A.R prodávali v jakési poloilegalitě, což jen dokazovalo to, že režim není schopen vše uhlídat, stejně tak se do J.A.R později začali dostávat např. desky Lintona Kwesi Johnsona) a přístup prvních amerických punkových/proto-punkových kapel, kteří do škatulky žánru možná nezapadali po hudební stránce ale nechyběl jim D.I.Y punkový přístup a etika (viz. např. Television) a nebáli se experimentovat, což platilo i pro National Wake, kteří neměli problém od punku přejít např. i k funky. Kapelu založil Ivan Kadey, tehdejší student architektury z Johannesburgu, který se chopil kytary a zpěvu, společně s černými bratry Garym a Punkem Khozou, jejichž rodina byla násilně přestěhována právě do již zmiňovaného gheta Soweto. Gary se chopil basy, zatímco Punka usedl za bicí, později se k nim na druhou kytaru, přidává Steve Moni. Název National Wake odvodili od tehdy vládnoucí "National Party", která držela v rukou otěže apartheidního režimu. Právě to slovíčko "Wake" (vstávat) byla jakási narážka na název strany, které už svým významem nabádalo k povstání. Všichni čtyři se potkali v komunitě, která sice byla převážně bílá ale i přes apartheidní zákony tu žili i černoši, což bylo na tehdejší poměry dost neobvyklé. Právě tato skutečnost byla důvodem, proč jejich čtvrť čelila neustálým nájezdům policie, která zde hledala ubytované černochy a pod různými záminkami, jako bylo držení marihuany, neustále obtěžovala místní obyvatele. National Wake se dostali do hledáčku režimu poměrně velmi brzy od svého vzniku, jelikož jejich písně nešetřili místní vládu a poměry v J.A.R. Příkladem jsou songy "International News", nebo "Everybody Loves Freedom", kde kapela odsuzuje cenzuru, apartheid ale i tehdejší angažmá J.A.R v občanské válce v Angole. Jejich multirasové složení jim sice v okolí Johannesburgu přineslo řadu příznivců ale na druhou stranu jim právě díky této skutečnosti mnoho klubů zavíralo dveře, buď ze strachu z problémů s úřady, nebo z principu, kdy jejich bílí majitelé s apartheidními zákony souhlasili. V roce 1979 se zkusili připojit k celonárodní tour "Riot Rock", kde vystupovali i tehdejší jihoafrické punkové kapely jako např. "Wild Youth", nebo "The Safari Suits", to znervoznilo promotéry, kteří měli strach z účasti multirasové kapely, proto nejdříve požádali úřady o povolení ke schválení účasti National Wake, které jim samozřejmě bylo zamítnuto. National Wake se však nedali odradit a i přes zákaz na tour vyrazili a podařilo se jim odehrát celkem tři koncerty, čtvrtý koncert ve Fish Hoek se jim odehrát nepodařilo, jelikož místní těžce konzervativní promotéři vyplnuli kapele proud, jakmile se objevili na podiu. Právě díky tomu na ně zbytek místních punkových kapel hleděl se značnou dávkou respektu, jelikož se okolo National Wake začala utvářet určitá aura neustále pronásledované kapely.
Čím více rostla jejich obliba, tím více se dostávali do hledáčku úřadů, dům kde všichni bydleli byl pod neustálým dohledem policie, jednotliví členové kapely byli předvoláváni k výslechům, kde jim policie doporučovala, že by pro ně bylo lepší J.A.R opustit a věnovat se hudbě v zahraničí. Nemůžu si pomoct ale tak moc mi to připomíná praktiky STB ve vztahu k punkáčům v 80. letech, kdy jednou z oblíbených metod byl i psychologický nátlak. Tomu samému čelili i National Wake, i když motivace k jejich represi byla odlišná - praktiky zůstávali stejné. Kapela také dost často hrála na venkově, kde na ně chodilo černošské publikum, což sice bylo stále dost nebezpečné ale přece jenom, zde byli vystavováni menší pozornosti policie, než ve městě. Nicméně i přes to vše, co se s kapelou táhlo dostali dokonce nabídku od major labelu Warner Brothers. V roce 1981 jim u labelu WEA vychází jejich jediná deska self-titled album "National Wake", kterého se prodalo přes 700 kopií ale na nátlak režimu, bylo z prodeje postupně staženo. To, že to kapela neměla opravdu lehké ukazuje i fakt, že ty "nejradikálnější" texty na desce byli začerněny a některé songy radši vypustili úplně a na desku se vůbec nedostali. Krátce po vydání alba se dostali na celostátní vystoupení jihoafrických kapel v klubu "Chelsea" v Johannesburgu, což bylo pro kapelu zlomové vystoupení. Klub podléhal striktně segregačním pravidlům a tak hráli před rasově separovaným publikem, kdy v jedné půlce sálu stáli černí a v druhé bílí. To nejvíce znechutilo basáka Garyho Khozu, který z kapely následně odchází, což vedlo v roce 1982 k rozpadu. Kytarista Steve Moni nakonec z J.A.R odešel, později emigroval i zakládající člen Ivan Kadey, který končí v USA. Nejsmutnější osud potkal bratry Khozovi, Punka umírá na AIDS, zatímco jeho bratr trpící duševní nemocí, páchá sebevraždu. Rok 1982 byl sice koncem National Wake ale stále to nebyl konec apartheidu, Nelson Mandela byl už 18 let ve vězení, Africký národní kongres byl stále zakázanou organizací a pro černošské obyvatelstvo se ještě několik let nic radikálního nezmění. Jejich jediná deska byla z prodeje stažena ale i tak hudba National Wake přežívala po celá 80. léta dál na pirátsky šířených kazetách, které s sebou dál nesly jejich antirasistické poselství, které bylo trnem v oku jihoafrickému režimu. Rozpad National Wake, tak vlastně přišel vládě vhod, nicméně koncem 80. let už bylo jasné, že apartheid dřív, nebo později padne, ale to už by byla trochu jiná kapitola. National Wake by možná zmizeli v zapomění, nebýt dokumentu režisérky Mirissy Neff - "This Is National Wake" z roku 2022, která se v 66 minutách pokusila znovu oživit jejich příběh a připomenout tak, že apartheid měl své disidenty, nejen na poli politickém ale i na poli kulturním!
Žádné komentáře:
Okomentovat