The Wailers... léta šedesátá a early reggae

Bob Marley je bezesporu světovou ikonou reggae, jeho písně jsou notoricky známé i těm, pro které je reggae jen jedním z mnoha žánrů. K běžnému řadovému posluchači se ale většinou nedostane jeho produkce z éry ska, rocksteady a přelomu 60. a 70. let, kdy bylo reggae žhavou novinkou a The Wailers, ještě jako volkální trio, spolupracovali s producenty jako byl Coxone Dodd, Lee "Scrach" Perry nebo Leslie Kong. A právě tímto článkem bych chtěl přiblížit The Wailers a jejich produkci z dob, kdy jejich sláva nesahala za hranice Jamajky. The Wailers si svojí popularitu začali postupně budovat už od éry ska, kdy ve svých písních zmiňovali nechvalně známé rude boys a svými texty tuto subkulturu pouličních chuligánů spíše burcovali. Za to si ovšem vysloužili velkou kritiku z řad jejich soudobých muzikantů, hlavně od tehdejšího krále rocksteady Altona Ellise, který se ve svých písních velmi angažoval proti pouličnímu řádění rude boys, které tehdy zažívalo každé větší jamajské město. Vraťme se ale k tématu, koncem 50. let otevřelo jamajské rádio JBC své nahrávací studio, což vyvolalo velkou odezvu ze strany provozovatelů pouličních sound systémů a producentů a okamžitě v tomto studiu začali nahrávat. Do toho všeho ještě JBC vyhlásilo pěveckou talentovou soutěž, což byla v očích mnoha chudých z předměstí jediná vidina jak se dostat z bídy a nějak se prosadit. Stejně to viděl i Marley s jeho přáteli, kteří do té doby zpívali jen venku a hráli na své improvizované nástroje. O tom jak se The Wailers postupně dostali k nahrávacímu průmyslu se tady rozepisovat nebudu, protože to si můžete přečíst kdekoliv jinde, takže jen ve zkratce. První člověk který začal Marleyho přemlouvat k nahrání písničky, byl jeho kamarád ze sousedství Desmond Dekker, zní to neuvěřitelně ale tenkrát i obyčejný kluk z ulice mohl jen tak přijít do studia a když se producentovi líbila jeho píseň, tak se hned šlo nahrávat, díky tomu dnes máme neuvěřitelné množství nahrávek z 60. let. Tímto způsobem Marley nahrál v roce 1962 v éře ska, svůj první singl "Judge Not" u producenta Leslieho Konga, u něj pak nahrál ještě jednu písen "Do You Still Love Me". V té době ještě ale netušil, že za necelých deset let se jejich cesty opět setkají. Časem dali dohromady spolu se svými přáteli Bunny Wailerem a Peterem Toshem vokální trio, ke kterému ještě přibrali přátelé Juniora Braithwaite, Beverley Kelso a Cherry Smith. Spolupráce s mentorem tehdejších talentů Joe Higgsem je protlačila až do Studia One provozovaného Coxonem Doddem. Po několika změnách názvu (The Teanegers... Wailing Rude Boys... Wailing Wailers) se nakonec kapela pojmenovala The Wailers. Prvním úspěšným hitem se stal ska vál "Simmer Down" natočený ve spolupráci s Doddovou studiovou kapelou, kterou tvořili v podstatě Skatalites. Hit z prosince 1963 byl prvním songem který bral na vědomí existenci rude boys. The Wailers s tímto songem měli velký úspěch i přesto, že tato píseň nenápadně varovala kam až můžou zajít pouliční výtržnosti a krádeže. Všichni členové The Wailers pocházeli ze západního Kingstonu z předměstské čtvrti Trench Town, kde kriminalita rostla do astronomických výšin. Marleyho matka mu tou dobou neustále vyčítala proč se tahá s chuligány jakými byli rudies, na to jí Marley stroze odpověděl, že ne on, ale to oni následují The Wailers. V zimě roku 1964 měli The Wailers první vystoupení v Majestic Theater v Kingstonu, kde těsně prohráli souboj s uhlazenějšími The Uniques. Po této prohře se Marley přímo na podiu pustil do strkanice s The Uniques se zaťatými pěstmi, což zapříčinilo do budoucna kapele velmi špatnou pověst. 

Marley jako frontman kapely psal na rozdíl od ostatních ska seskupení té doby texty o realitě života v chudé předměstské čtvrti, čímž si The Wailers vysloužili velkou oblibu u obyvatel kingstonských ghet. Podobné problémy měli i jiní interpreti, například Derrick Morgan složil svůj hit "Thouger Than Though" pod výhružkou jednoho z rude boys ze západního Kingstonu. The Wailers měli v éře ska ale i další songy podobně zaměřené jako "Simmer Down", byli to např. "Hooligan", "Jail House", "Maga Dog", který zpíval Peter Tosh nebo "Rude Boy" z roku 1965. Coxone Dodd se snažil celou kapelu držet radši od těchto témat dál, protože každý takový song vyvolával u publika všelijaké reakce ať už pozitivní či negativní. Vystoupení The Wailers ve Ward Theater o vánocích roku 1964 bylo velkým magnetem, jak pro kingstonskou mládež tak i pro rude boys, kteří se dokonce servaly s policií aby se dovnitř mohli dostat bez placení. Tento incident se zasloužil o to, že kapela měla prakticky ve všech větších sálech zakázáno vystupovat. Ska v té době zažívalo svůj velký úspěch i ve světě, v Anglii slavila úspěch patnáctiletá Millie Small se svým hitem "My Boy Lollipop", který se stal prvním mezinárodním ska hitem. Ve spojených státech měli veřejné vystoupení Byron Lee and the Dragonaries, všechny tyto kapely byli ale mnohem uhlazenější než The Wailers, dokonce i hlavní tahouni Skatalites, kteří měli velmi blízko k rastafariánství, nebyli vhodným kandidátem na prezentaci jamajského offbeatu, a to právě kvůli jejich sympatiím k rastafariánství. Jamajský deník Daily Gleaner napsal o The Wailers krátký velmi krtický sloupek, kde se psalo, že The Wailers svou tvorbou jen podrývají veřejné snahy o vyzdvižení jamajského ska a přitahují k sobě jen problémy. Kritiku si Marley vysloužil i od budoucího krále rocksteady Altona Ellise, který přesně z těchto důvodů neměl The Wailers rád a ve svých písních byl k rude boys velmi kritický. V roce 1966 odjel Marley za matkou do Delawaru v USA na delší pracovní pobyt, což pro kapelu znamenalo menší útlum. V té době se začalo ska měnit a nenápadně zpomalovat v rocksteady a proto májí The Wailers z této éry tak málo nahrávek. Kapela po Marleyho odjezdu poněkud "vyměkla", už to nebyly ty nechvalně známí The Wailers, kteří mají zákaz hraní skoro v každém větším sále na ostrově a žádný promotér s nimi nechce mít nic společného. V roce 1966 The Wailers opouští trojce Junior Braithwaite, Beverley Kelso a Cherry Smith a zůstává jen původní trio Bob, Bunny a Peter. Marley vstupuje do éry rocksteady, krátce před svým odjezdem do USA písněmi "Freedom Time", "Bus Them Shot" a "Good Good Rudie", potom se zpěvu v kapele ujímá bratranec Rity Marley - Dream a částečně také Peter Tosh. Producent Coxone Dodd novu sestavu akceptoval a dál je vydával pod jménem The Wailers a ani navštěvnící produkcí sound systémů si nevšimli, že se z repráků neozývá hlas Boba Marleyho. Ten samozřejmě o aktivitách kapely, díky telefonátům s manželkou Ritou věděl a až na pár vítek novou verzi The Wailers akceptoval, přitom stále připravoval "do šuplíku" svůj vlastní materiál. Mezi nejúspěšnější rocksteady písně z období Marleyho nepřítomnosti patří určitě "Let Him Go", "Jerk In Time", "What am I To Do", "Sinner Man", "Rolling Stone", "Can't You See", nebo "Funeral". Po návratu na Jamajku se Marley pustil s The Wailers opět do nahrávání, ostatně materiálu z pobytu v USA měl víc, než dost. Výsledkem byly songy jako "Mellow Mood", "Thank You Lord", "Nice Time", "Hurting Inside", "Hypocrites", nebo "Pound Get A Blow", kterými překvapil i samotného Coxona Dodda, který už s The Wailers, jako hlavními tahouny své stáje nepočítal. To byl zároveň i konec spolupráce The Wailers se Studiem One, se kterým se kapela dostávala do stále větších finančních neshod a rozepří. 

Rok 1968 přinesl na taneční parket opět novinku, v tom roce přišli Toots and The Maytals s písní "Do The Reggay", která dala jméno novému žánru, rocksteady se pod náporem menších producentů, jako byli Lee "Scrach" Perry, Bunny Lee, Leslie Kong, Winston Riley, nebo Clancy Eccles, začalo postupně trasformovat v reggae. V té době The Wailers (stále ještě jako vokální trio) navazují spolupráci s producentem čínského původu Leslie Kongem. Ten je dává dohromady s jeho studiovou kapelou Beverley's All-Stars. A tady bych si dovolil tvrdit, že začíná to hudebně nejzajímavější období The Wailiers, protože jejich early reggae nahrávky jsou podle mě jedny z nejkvalitnějších v celém žánru a pokud máte pocit, že kvalitní "boss sound" v té době nahrávala jen jamajská diaspora v Británii, určitě zapátrejte po ranných reggae věcech od The Wailers. Výsledkem spolupráce s Leslie Kongem byly skvělé reggae vály jako "Caution", "Soul Captives", "Soul Shakedown Party", "Soon Come", "Cheer Up", "Stop The Train", "Go Tell It On The Mountain", "Can't You See" nebo "Back Out". Nicméně spolupráce s Kongem kapele nepřinášela kýžený finanční úspěch, prodejnost singlů byla menší, než u Coxona Dodda a tak se rozhodli pokračovat dál s někým jiným. Kong v roce 1971 vydal songy nahrané s The Wailers, jako kompilaci pod názvem "The Wailers - The Best Of The Wailers", kterou doporučuji k poslechu, pokud vás zajímá jaké early reggae hrál Bob Marley a spol na přelomu 60. a 70. let. Tím dalším producentem, se kterým se rozhodli jít dál, nebyl nikdo jiný, než legendární "Mr. Upsetter" a.k.a Lee "Scrach" Perry, se kterým navázali spolupráci v létě 1970. Perry byl do roku 1968 zaměstnán u Coxona Dodda, nicméně svůj producentský talent se mu podařilo rozvinout až po založení vlastního labelu Upsetter a zformování studiové kapely The Upsetters, která se stala mezníkem v počátcích reggae. Právě Perry se zasloužil o přerod The Wailers z vokálního tria v kapelu. Mnoho z Marleyho pozdějších hitů, které se v průběhu 70. let objevovali na jeho deskách, vznikly již mezi lety 1970 - 1971 ve spolupráci s Perrym, tedy v době, kdy The Wailers byli pojmem mimo Jamajku absolutně neznámým. Ať už to byly pozdější hity jako "Soul Rebel", "Small Axe", "African Herbsman", "My Cup" (který byl jedním z prvních singlů pod Perryho patronátem), "Put It On", "Fussing And Fighting", "Keep On Mooving", "Lively Up Yourself", "Kaya", "400 Years", "Rebel's Hop", "Mr. Brown", "Sun Is Shining", nebo "Duppy Conqueror", můžete si být jistí, že byly nahrány několik let předtím (ve svých early reggae verzích), než se z některých staly světové reggae hity. Pokud vás zajímá co produkovali The Wailers ve spolupráci s Lee Perrym, určitě se poohlédněte po albech "Soul Revolution Part II" (1971) a asi nejznámějším "Soul Rebels" (1970), které bylo první deskou The Wailers, která vyšla mimo Jamajku. Tady naše hudební pátrání po prvotních nahrávkách Wailers pomalu končí, dál už totiž začíná éra alb "Catch a Fire" a "Burnin'", které se pojí s osobou Chrise Blackwella a labelu Island Records, kteří pomohli prosadit Marleyho mimo Jamajku a pomohli mu se stát mezinárodní reggae hvězdou. To je ale kapitola, kterou většina fanoušků reggae zná velice dobře a nemá tak cenu se o tom dál rozepisovat. Já jsem vám chtěl přiblížit The Wailers v době, kdy je mimo Jamajku, kromě pár lidí pohybujících se v hudebním byznisu, téměř nikdo neznal.

foto: The Wailers při vystoupení v Kingston Queens Theather (1969)