Začarovaný kruh

Punk & hardcore a různé jejich další varianty a subžánry sami sebe do nějaké míry vnímají nebo se na ně dá hledět jako na žánry, které v podstatě systémem opovrhují nebo se k němu staví kriticky. To je sice moc hezká definice ale ruku na srdce, realita většinou vypadá trochu jinak, žijeme v éře postmoderního kapitalismu, který kromě toho, že nám přinesl neduhy v podobě degeneratvních účinků sociálních sítí a chytrých telefonů a ještě více nám jich jistě přinese se všude se deroucí umělou inteligencí, nás stále drží v tom klasickém nikdy nekončícím koloběhu dělení času, který chceme naplnit, tím co máme opravdu rádi a baví nás a práce, kde trávíme o něco více času, než bysme chtěli a chodíme do ní jen proto, abysme neskončili na ulici. I přesto, že chodíme na kapely, které na systém nadávají stejně tak jako my, ty aktivnější z nás se zapojují do aktivit, které by mohli alespoň o trochu udělat tento svět lepší i tak se prostě nevyhneme námezdnímu otroctví ve kterém jsme s postupujícím věkem stále více zaháčkovaní. Mnozí z nás se přitom musejí potýkat s dilematem (jako např. já před několika lety), zda-li tím, co dělají nezrazují svoje ideály a nekálejí si tak do huby, dostavují se pocity frustrace, že vám systém snad ani jinou možnost, než odejít do lesů, postavit srub, začít lovit a pěstovat pro vlastní spotřebu ani nedává, pokud se tomu všemu chceme vyhnout. A právě tématu práce a její smysluplnosti bych se chtěl věnovat v tomto článku, protože i ty "největší" punkáči, hardcoristi a skinheadi, kteří skoro až s posvátností vyzdvihují working class, musí chodit do práce a nějaká subkultura na tom nic nemění. 

Mám rád Davovou psychozu, v podstatě skoro všechno ale nedávno mě utkvěl v paměti jejich song "Práca" z třetí desky Kríza vedomia, má totiž geniální refrén, kde je ukryta skvělá myšlenka: "Proti práci nemám nič - čo nás naplňa a je užitočná, proti práci nemám nič - čo dává sílu a je potrebná". A to je přesně ono, nejde o to, jak by nám tvrdil Fiala, Klaus nebo jiná odsácká verbež, že jsme prostě líní a nechceme pracovat, podívejte se kolik lidí dnes dělá práci, která ani nedává smysl, práci pro práci, ne pro užitek všem, kolik v práci trávíme času a kolik z ní dostáváme. K čemu jsou všichni ti telemarketéři, co otravují s nesmyslnými průzkumy trhu, nebo firmy poskytující poradenství v oblasti marketingu, když každá větší firma má většinou svoje marketingové oddělení, takže tady máme marketéry, kteří radí dalším marketérům (dnes spíš správcům profilů na soc. sítích)! Nemluvě o různých školitelech takových nesmyslů, jako je např. "lidský faktor", z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že obsah a smysluplnost tohoto školení, které ve firmě, kde jsem dělal, poskytovala třetí strana, ucházelo všem zúčastněným. A to je přesně ono, jsme zavaleni hromadou pozic, které, kdyby neexistovali, svět ani ekonomika by se pravděpodobně nezhroutili, navíc je hodně paradoxní, že to připomíná stav z dob komunismu, kdy v zájmu udržení plné zaměstnanosti, práci co by zastal jeden člověk dělali tři, takže, kde je ta tolik protěžovaná efektivita? Není toto ukázka, že té práce tolik potřeba není, že by se konečně v 21. století člověk mohl věnovat něčemu, co ho opravdu duševně naplňuje a ne trávit většinu svého života v pracovním procesu, jen proto, aby až mu skončí šichta se konečně mohl věnovat rodině, či něčemu kreativnějšímu a nakonec odešel do důchodu v 70 letech a po dvou letech vyčerpáním zkapal? Zeptejte se sami sebe, jeslti vás to, co děláte opravdu naplňuje, nebo je to jen prostředek, jak získat peníze na to, co vás skutečně baví! Myslím si, že většina odpoví to druhé, protože těch šťastlivců, pro které je práce zároveň i duševní potravou je opravdu mnohem méně. A tak aniž jsme si toho vědomi, žijeme v naprostém odcizení práce a člověka a tak utíkáme k různým koníčkům, které nám poskytují daleko větší duševní potravu, než naše zaměstnání, jezdíme na ryby, proháníme motorku, chodíme po horách, hrajeme v kapele, neustále opravujeme svojí chatu, kam se jezdíme schovat, před vším tím hnusem, který zažíváme přes týden v kanceláři nebo kdekoliv jinde, protože jen tady zapomeneme, že jsme jen obyčejnou servisní složkou, kolečkem v celém tom soukolí, zapomeneme, že nejsme v podstatě nic, než jen mravenci. Když nad tím tak přemýšlím, mám pocit, že člověk, který žil někdy v době před dva tisíce lety, někde v chatrči za hranicemi Říma, pásl stádo ovcí a krav, okopával svoje políčko, lovil ryby a zvěř, viděl ve své práci daleko větší smysl, než my dnes, kdy se práce změnila na ukazatel sociální hiearchie a mnohdy ztrácí jakékoliv opodstatnění a stala se jen servisní složkou odvětví, které vyprodukovala přebujelá ekonomika, založená na nekonečném sebevražedném růstu ale která z hlediska fungování lidstva, je úplně zbytečná (viz. právě ti různí poradci). Samozřejmě, že je x zaměstnání, které smysl dávají a bez kterých by svět nefungoval, ať jsou to doktoři, mechanici, uklízečky, zedníci, kuchaři, řidiči, učitelé apod., netvrdím, že všechny práce jsou zbytečné, přesně  v duchu toho, co zpívá Davovka. Je přitom paradoxní, že právě čím smysluplnější a společensky prospěšná práce to je, tím hůře je zaplacená. A pak tu máme mraky pozic s nic neříkajícími názvy jako PR manažeři, telemarketéři, poradenství, lobbisté, různí rozvážeči objednaných jídel (protože jsme už tak líní, že ani pro jídlo si nejsme schopni dojít sami) a mraky dalších zaměstnání, jejichž společnou náplní je posílání a přeposílání emailů, delegování úkonů na další prostředníky, vyplňování stupidních tabulek a nekonečné schůzovaní, taková práce má i svůj sociologický "pojem", který vymyslel americký antropolog David Graeber - bullshit jobs a ano toto jsou podle mě ty práce na hovno, kde člověk jen zabijí svého ducha, svojí kreativitu a hlavně čas, který by se dal smrsknout z osmi hodin klidně na šest denně po dobu čtyř dnů. Často právě tyto pozice jsou ty, kde se po několika letech na vás podepíše syndrom vyhoření, protože si uvědomíte, že taková práce vůbec žádný smysl nedává a hlavně kromě peněz nedává nic vám.

Tady už se můžeme reálně bavit o tom, že pracovní týden by se dal u mnoha zaměstnání opravdu zkrátit z pěti na čtyři dny a ještě jen po šesti hodinách denně a není to žádná socialistická utopie, v některých evropských zemích se už s tímto začíná experimentovat a výsledky nejsou vůbec špatné. Jelikož člověk musí svůj pracovní výkon nacpat do šesti hodin, netráví čas vykecáváním se s kolegy v kuchyňce u kafe, nesedí na obědě hodinu a půl a nečumí na mobilu na instagram, facebook nebo podobnou píčovinu, prostě si jdete odmakat co máte a po šesti hodinách jdete domu - efektivita mnohem vyšší, zaměstnanci mnohem spokojenější, protože v práci strávili ne třetinu ze svého dne ale jen čtvrtinu, beztak cestu do/z práce vám jaksi nikdo nepočítá, přesto vám vezme klidně i další dvě hodiny. Zní to skvěle, čtyřdenní prac. týden - ale to bysme nesměli žít v Čechách, které se stali kapitalistickým skanzenem, kde je výsadou lidi držet v práci co nejdéle a radši je moc nepřeplácet, aby jsme byli pro zahraniční zaměstnavatele a investory zajímavý = disponovali levnější pracovní silou, než na západ od nás. Bohužel, kdyby této zemi nevládli pouze zakonzerovovaní staří kreténi, kteří nechápou, že svět nestojí na místě a že hnát lidi na dvanáct hodin do skladů či motoven zahraničních automobilek, ať už ve dne nebo v noci, není úplně to, po čem by český (ale i zahraniční) pracovník toužil, tak bysme se možná i my za pár let mohli dočkat pokusů nastolit tam, kde to jde čtyřdenní prac. týden ale to nastane asi tehdy, až vychcípají všichni ty političtí zombíci, kteří jsou u koryt už třicet let a jejichž myšlení zamrzlo v 90. letech. I když někdy nadávám na generaci Z, jedno je na nich přece jenom pozitivní a to, že nechtějí práci obětovat většinu ze svého volného času, tak jako jejich rodiče, kteří to možná také nechtěli ale nedokázali si představit, pod tíhou keců Václava Klause, že svět může fungovat jinak. Daleko více si váží svého volného času. V tomto vidím malinkou kapku naděje, že zaměstnavatelům s nástupem této generace na prac. trh nezbyde nic jiného, než se přizpůsobit. 

Ok, někdo teď namítne, že přece nemusím prodávat svojí schopnost pracovat, když mě vše toto tak sere, mám přece volbu být vlastním pánem a začít vydělávat tzv. na sebe. Ano toto je opravdu skvělé řešení a možná asi ještě lepší, pokud vás mrzí, že máte až moc volného času a chtěli byste ho trávit pouze v práci. Tuto možnost zvolilo pár mých přátel a dnes je prakticky skoro nevidím, protože v rámci svého podnikání nemají na nic čas, ženou se jak supy za potravou po další a další zakázce, protože by jí náhodou mohla sebrat konkurence (a to je nepřípustné, protože firma přece musí růst), špatně spí, jsou pod neustálým stresem, unavení, jejich zdraví dostává totálně na prdel, své zaměstnance by viděli v práci nejlépe každý den, protože oni sami jsou v ní taky "every day" a hrozně je překvapí, že by také chtěli někdy volno. Ale ano, jistě jsou štastní, že se vymanili z námezdního otroctví a vyměnili ho za podnikání. Systém dává tyto workoholiky z donucení, kteří nemají kvůli práci na nic čas, jako vzor úspěchu, jako hrdiny dnešních dní, jako kdyby míra práce snad byla nějakou morální cností. Vůbec se nepozastaví nad zdravotními důsledky takového pracovního nasazení, kdy člověk dobrovolně ničí sám sebe a pokud má rodinu, tak i vztahy. Ano možná po letech trápení s podnikáním začnou mít konečně času víc ale k čemu vám to je, když už v 45 nebudete mít sílu a energii dělat vše na co jste měli sílu před 10 až 15 lety. Ale chcete se mít dobře firma musí růst, tak jako vše kolem a vy se dřete a doufáte, že jednou se vám to vše vrátí a taky si budete moc užívat všechny ty skvělé věci, co si užívali vaši přátelé (které stejně už moc nevídáte) během let, které vy jste obětovali vlastnímu podnikání. Čekáte na tu vysněnou odměnu, kdy konečně budete mít čas na život, čekáte jako čokl na kus masa za to, že přinesl klacek! Ale toto je přece výhra ne? Toto je přece to, za co se tady v listopadu 1989 cinkalo klíči, nebo snad ne? Takže jak z toho ven? Bohužel na to odpoveď neznám a ani se jí touhle úvahou nesnažím najít, člověk v podstatě moc možností asi nemá a sám nic nezmění, když ani odbory moc nefungují a strany, které by se tímto tématem měly zabývat na prvním místě u nás téměř neexistují nebo je jejich vliv naprosto marginální. Seknout s prací co mě sere si ne všichni mohou dovolit. Kecy o tom, že každý se může realizovat dle svých schopností a najít práci takovou, která ho opravdu něčím naplňuje, vypouští z huby někdo, kdo nikdy neopustil hranice Prahy a nechápe, že zbytek republiky není Praha a že realita a možnosti prac. trhu, jsou v mnoha regionech tak mizerné, že vás, pokud jste např. ze severních Čech nic moc, kromě dvanáctek a směnného provozu ve fabrice, uhelné elektrárně či skladu nečeká o výši mzdy se ani nemá cenu zmiňovat. Tihle chytráci si vůbec neuvědomují, že vaše možnosti splnění si "snů" se odvíjejí od toho, kde žijete a jaká je tam ekonomická situace, ta determinuje vaše vyhlídky a reálné možnosti. Výsledek je ten, že mnoho mladých lidí nevidí možnost se v daném místě realizovat a z těchto regionů odchází. Zůstávají ti, kteří z různých důvodů odejít nemohou a ti, co si ani nedokáží představit, že někde může existovat něco lepšího, zbytek se doplní zahraničními pracovníky, protože ty svoje práva neznají a tak se dřou z kůže ještě lépe. A právě proto v těchto místech chybí hlasy, které by se snažily pracovní kulturu v regionech trochu zlepšit. 

Je to jako začarovaný kruh, člověk má při uvědomění si toho všeho a té bezmoci to změnit, chuť řvát, vzít do ruky baseballovou pálku a navštívit kancelář pana ředitele a důrazně mu vysvětlit, že tento zkurvený sklad s elektronikou, nebo továrna na výrobu jogurtů opravdu nemusí běžet 24/7, že pokud by se jogurty přes noc nevyráběli, pravděpodobně by se asi hovno stalo ale to by tato společnost musela překonat paradigma neustálého růstu, kdy se musí produkovat stále víc a víc, bez ohledu na to, jestli je po jogurtech opravdu taková poptávka, že by se s vypnutím linky přes noc, výrazně narušil dodavatelský řetězec a odbyt. To samé platí i o výrobě automobilů, léků či spotřebičů, celé to slouží jen k navyšování zisku, ze kterého vy máte jen ohlodanou kost. Pokud by se podařilo překonat mantru o neustálém ekonomickém růstu, nastavit ekonomiku jinak, tak bysme se konečně mohli zbavit i nočních směn, pracovní kultura by byla snesitelnější a životní prostředí by si trochu ulevilo. Dostávám se tak k dalšímu přežitku z dob kapitalismu 19. století, který je potřeba překonat a to jsou noční směny. Sám jsem dělal na směnný provoz i s nočními směnami deset let a můžu potvrdit všechna zdravotní negativa, která jsou s tím spojená. Poslední dva roky jsem měl problémy s usínáním a spánkem celkově, tělo je časově totálně dezorientované, trpíte spánkovým deficitem, který se vám vrací náhlou potřebou spánku v denních hodinách, především po obědě, opravdu hnus, nehledě na to, že v některých dnech vám spánek po noční krátí váš volný den na polovinu, což ale vašeho chlebodárce vůbec nezajímá. Ačkoliv si to neuvědomujeme, organismus během práce v noci dostává neskutečně na prdel. Ostatně o škodlivosti noční práce vyšly už kvanta studií a přesto se stále nic neděje, nikdo se o její omezení nesnaží, ačkoliv jde o naprosté podkopávání lidského zdraví a důstojnosti ve vztahu k zaměstnancům. Chápu, že jsou provozy, kde se prostě nočním nevyhnete, ať už jde o nemocnice, hasiče, zachranáře, energetiku nebo určité oblasti dopravy ale užitkový význam toho, proč musí např. všechny sklady a fabriky běžet i v noci v podstatě neexistuje, viz. jak jsem psal o pár řádků výše, nejde o nic jiného, než jen o zisk. Nevidím na tom nic utopického, neustále se jako civilizace oháníme naším tech. pokrokem a "dokonalostí" ve všech oblastech ale v oblasti práce nechceme žádné pokroky připustit, jako kdyby se ti nahoře báli, že by se ekonomika musela transformovat v něco, co lidi nedegraduje jen na "lidské zdroje". Jako kdyby maximem cílů měl zůstat dávno vybojovaný boj za osmihodinovou pracovní dobu a zrušení dětské práce (alespoň na západě). Není tedy na čase, místo "řešení" uměle vytvářených problémů s počtem pohlaví a tím, kdo se čím zrovna cítí, začít se zabývat realnými problémy a udělat další krok a zrušit práci v noci a prac. týden zkrátit na čtyři dny? Žijeme v době, kdy toto není nereálný krok, ovšem stále tady máme mocensko/vlastnické kruhy, které se budou ve jménu svých zájmů snažit tomu zabránit a tak se opět dostáváme k tomu začarovanému kruhu. Paradoxem zůstává, že jeden z nejvýznamějších ekonomů 20. století John Maynard Keynes ve 30. letech 20. století předpokládal, že v budoucnosti bude ekonomika a vývoj na takové úrovni efektivity, že pracovní týden se scvrkne na 15 hodin týdně. Pokud by viděl současnou Českou republiku asi by se hodně divil, že jsme se nikam neposunuli. V podstatě se ani nedivím, že se u nás nic neděje, když šéf odborů, místo aby dělal svojí práci se chce stát rovnou prezidentem, na odborářské demonstraci strpí miliardáře Babiše a čeští hokejoví čumilové, žeroucí smažák s hranolkami a upíjející u toho pivo, radši sedí doma u bedny a je jim úplně jedno, že do důchodu půjdou těsně před tím, než je uloží do rakve. Za hodně věcí si tak vlastně můžeme sami svojí nečinností, takový francouzi se nebojí kvůli důchodům klidně zapálit celou Paříž, protože ti na rozdíl od nás ještě neztratili svojí důstojnost ale to už bych zabíhal někam trochu jinam. 

Vrátím se ještě k tomu pocitu odcizení a vyprázdněnosti smyslu mnoha prací. Jak už jsem řekl, člověk, který si během své kariéry toto vše začne uvědomovat, má tendenci utíkat ve svém volném čase k něčemu, co ho opravdu nějakým způsobem naplňuje, možná u takové činnosti zjistí, že mu jde vlastně mnohem lépe, než jeho práce samotná, protože z toho má potěšení. Možná si i řekne, že by bylo super se na svojí starou práci vykašlat a věnovat se tomu, jenže problém je, že zrovna to v čem objevil svůj talent a radost, je na trhu práce mizerně zaplaceno a poptávka po takové činnosti je minimální nebo z ekonomického hlediska neexistuje vůbec. Výsledek? Pocit marnosti se ještě znásobí. A co tím konkrétně myslím? Všechny ty kreativní práce, muzikanty, umělce, malíře, sochaře apod. K čemu vám je, že jste ve volném čase skvělý kytarista, malujete slušné obrazy v ochotnickém spolku dobrý herec, když jste s touto činností v ekonomické hiearchii, až někde na spodních příčkách a váše ekonomická existence by k povaze povolání, byla opravdu hodně nejistá a to si nemůžete dovolit riskovat (pokud tedy nejste tatér, ti tvoří výjimku)? Kdo vlastně určil, že různí PR poradci a administrátoři, jsou pro společnost důležitější, než lidi s kreativním duchem. Není přece umění tím s jehož výsledky se setkáváme daleko více, než s prací "public relations", kde nikdo stejně neví, co si pod tím pojmem má představit? Každý poslouchá muziku, občas zajde do divadla, má doma pověšený nějaký ten obraz. I když se to nezdá ale práce umělců se nás dotýkají daleko více, než si myslíme. Bohužel ekonomika je emočně vyprázdněný technokratický proces, který zkrátka určil, že toto se cenit nebude. Tento technokratismus vytvořil úzkou elitu vlastníků většiny bohatství, které ovládají a ti určují, co je v tomto procesu potřebné, kreativní umělecká činnost to není - málo nese! Čili jak vidíte ani přetavení svých koníčků v zaměstnání, není vždy tou cestou, jak z toho ven. Práce by se rozhodně neměla brát jako nějaká morální hodnota sama o sobě a její míra jako ukazatel cností daného jedince (hleděno touto optikou, tak by např. amazonští indiáni, kteří netrpí civilizačními chorobami a neznají sobectví, museli být naprosto zkažení :-D Nemyslím si, že člověk, co se nežene za kariérním růstem, netouží po tom usednout v křesle vedoucího, nemá v plánu pracovat šest dní v týdnu a brát všechny možné přesčasy, je líný! Vůbec není líný, možná ve svém volném čase je produktivnější a dělá toho mnohem víc, než v práci, která mu kromě výplaty vůbec nic nepřináší, za to má čas na své blízké, dokáže si odpočinout a to i aktivně a ještě ve volných chvílích píše knížku. Takový člověk je mnohem štastnější, takový člověk je vítěz. Takže buďte sakra punkáči - serte na kariérní růst, který je spjatý s větším množstvím práce a stresu, neobětujte svůj čas pro firmu, kde děláte (ona se pro vás také neobětuje), odmítejte přesčasy - dejte přednost životu, protože pokud dřeme v práci, která postrádá smysl, tak má náš volný čas nevyčíslitelnou hodnotu!