Rozhovor - Honza Werner

Jistě jste na konci června zaznamenali vydání knihy "Pod jendnou střechou", která se zabývá prostředím subkultur v divokých porevolučních 90. letech. Kniha vznikla jako retrospektivní pohled (nejen) prostřednictvím rozhovorů s mnoha protagonisty tehdejších SHARPs, redskins, hardcore fans, radikálních antifašistů, kališníků, punkerů, zkrátka se všemi, kteří se v té době aktivně pohybovali ve scéně. Kniha mi přišla nesmírně zajímavá, což bylo znát i v její zářijové recenzi a tak jsem se rozhodl, že by nebylo špatné vyzpovídat i samotného autora a dozvědět se tak nejen o tom, jak kniha vznikala ale také jeho osobní příběh spjatý s tehdejšími SHARP skins. Nakonec se ukázalo, že Honza je opravdu hodně výřečný člověk a slovy opravdu nešetří a tak se dostalo i na otázky týkající se dnešní doby, dnešní mládeže a internetu a celkově společnosti, kam za těch 30 let došla a kam spěje. Rozhovor je opravdu mega dlouhý (stejně jako Honzova kniha), takže jsem ho musel rozdělit na dvě části, z nichž si teď můžete přečíst závěrečné pokračování. Pohodlně se usaďte, otevřete pivko, pusťte si něco z devadesátek (nejlépe The Protest) a pojďte se společně s námi ponořit do doby, kdy se mohlo téměř "vše"!

2. část

Po knize se opravdu zaprášilo a předobjednávek bylo mraky ještě před samotným vydáním, myslíš, že bysme se časem mohli dočkat ještě dotisku? Šlo něco i do knihoven?

Mám pocit, že vyprodána ještě určitě není. Pět výtisků šlo do Národní knihovny, to je nezbytnou podmínkou pro vydání jakékoliv knihy, která má být v ČR prodávána. Pokud by se v dohledné době rozprodala a byl o ní následně ještě nějaký větší zájem, myslím, že by se o dotisku dalo uvažovat. Uvidíme ještě, jak to bude vypadat po recenzi, kterou snad sepíše Honza Vedral z Headlineru. V širším prostoru se totiž knize zatím nedostalo prakticky žádné publicity. Proto ti na tomto místě chci poděkovat alespoň za recenzi v tvém webovém zinu.

V knize celkem otevřeně píšeš o tom, že konec Bulldog Boot Boys se nesl v duchu dělání ramen a napadání těch nejsnazších cílů v podobě domnělých "hipíků", což mohl být v podstatě kdokoliv, kdo tomu zdánlivě odpovídal. Jde o to, že pro mnoho mladších, co éru BBB nezažili, to byla celkem nečekaná věc, protože ta reputace je prostě jasně daná - "první SHARP grupa v Praze, žádný zmrdi". Dočkal ses po vydání knihy i nějakých reakcí od tehdejších členů, kteří se ti snažili rozporovat, co se ke konci BBB dělo?

A víš že ani ne? Většina jen řekla "jo, takhle to prostě bylo". Tečka, konec. Jsme už všichni ve věku, pro nějž je typická spíš smířlivost. Skoro všichni kluci jsou tátové od rodin, etablovaní v normálním životě. Kromě pár žabomyších sporů nemá nikdo z nich zájem rozdmýchávat nějaké velké rozepře. Po čtyřicítce si člověk začne uvědomovat, že nastal jakýsi druhý životní poločas a že nemá cenu si jej kazit nějakými vzteky kvůli malichernostem nebo se užírat nějakým nepřátelstvím vůči konkrétním osobám. Vysloveně záporných reakcí jsem se od nikoho nedočkal. Alespoň tedy zatím.

Prožil jsi 90. léta se vším, co k tomu patřilo, jak se díváš na subkultury skinheadů, punku a hardcoru dnes, řekněme retrospektivně i s přihlédnutím na nultá léta, kdy to tu kolem roku 2005 chytlo druhý dech? V čem vidíš největší rozdíly a teď nemyslím to, že přišel internet a Facebook ale v tom, jací byli skinheadi tehdy, jací po roce 2000 a jací jsou dnes?

To je trochu ošemetná otázka. Přiznám se, že nemám úplně nejlepší vhled do scény po roce 2000, byť jsem se s některými lidmi čas od času dále vídal. Ale pokusím se o to. Zásadní rozdíl vidím v prostředí, které ty lidi formovalo v útlém mládí. Ti, co byli v uvedených scénách aktivní, řekněme, v letech 1989-1998, měli ještě zkušenost se socialistickým školstvím, systémem a nastavením společnosti. Zažili tu šedivou šatlavu, v níž se jen přikazovalo, zakazovalo, trestalo, usměrňovalo a hlavně v ní nebyly k sehnání věci, po kterých mladí lidé obvykle touží, tj. hudba a móda. Deprivace, frustrace a naštvanost se kupily někde pod víkem pomyslného tlakového hrnce a když najednou přišla svoboda a pocit, že si můžu dělat, co chci, tak to na způsob chemické reakce vyvolalo explozi. Byla to vlna obrovské energie, mladické debility a nadšení. Nebyla ničím usměrňována a jejím vedlejším produktem bylo nevyhnutelně násilí. A to vše bylo navíc zesíleno naprostým nedostatkem informací, kulturní omezeností z předchozí dlouholeté izolace a také pokračující kupní mizérií, protože ještě první dva roky po revoluci bylo poměrně velkým problémem se k určitým věcem dostat normální cestou. Mladí a neklidní se po hlavě vrhali do náruče oněch subkultur a mnozí se v bezbřehém nadšení z jejich vyhraněnosti a extravagantnosti rychle radikalizovali. Být punkerem, skinem nebo anarchistou proto v těch letech znamenalo být permanentně s někým v konfliktu, mít za každou cenu nějakého nepřítele, co nejvíc na sebe navenek upozornit, hlavně cestou srocování a demonstrací, a zvedat co nejvýše pomyslnou laťku extrému. Bavíme-li se jen o skinheads, tak v první půli devadesátek to nebylo o nějakých módních finesách, o sbírkách elpíček, tričkách Fred Perry ve skříni, natož o ska, Jamajce a nějakých skútrech. Ne, bylo to o tom se sjet trojkou, sehnat jakéhokoliv bombera, poslouchat Orlík, Tři Sestry nebo Bráník, ozbrojit se, najít podobně smýšlející souputníky a vyrazit do boje. Být skinheadem a současně doufat, že se vyhnu násilí, ať už jako jeho aktér nebo jako jeho oběť, bylo nemyslitelné. A tohle všechno ty lidi nějak profilovalo a zároveň je to dost poznamenávalo. Někdy i na spoustu let dopředu. 

O patnáct let později, tj. okolo toho roku 2005, na který se ptáš, už to byl jiný příběh. Zuřivost dost vychladla. Dorostla generace, která už socialismus v podstatě nezažila, vyrůstala za svobody, v jiné atmosféře a v relativním dostatku všeho možného, pročež už nebyla tak výbušná, nebyl v ní takový vztek, ale zároveň ani nějaký extra velký elán. Tím ale nechci říct, že zmizelo násilí, to určitě ne. Mělo jen jinou podobu. Bylo disciplinovanější a spíš přesně cílené. Změnila se samozřejmě i struktura a podoba vzájemně znepřátelených stran. Jestliže se v letech 1991 nebo 1992 někde na demonstraci střetli na jedné straně rozevlátí anarchisté a ukoptění pankáči a na druhé fyzicky lépe disponovaní a vojensky upravení skinheads a řezali se vším, co bylo po ruce, tak v nultých letech už proti sobě stály na obou stranách zhruba stejně ostříhané, vytrénované a sportovně oděné skupiny bijců z tělocvičen. Byla tu militantní Antifa a proti ní organizace typu Národního odporu. Ryzí skinheadi, namnoze už úplně odpolitizovaní, ustoupili spíš do pozadí, stáhli se do klubů, k zábavě, muzice, tetování a piercingům. Politické motivované šarvátky přenechali zakukleným a konspirativně vedeným organizacím, v nichž subkulturní hledisko nebylo zas až tak moc podstatné. V otázce chceš, abych se vyhnul internetu, ale ono to dost dobře nejde, protože ty názorové střety se v té době už do značné míry přesunuly do virtuální reality. V ní se samozřejmě lépe vyhrožuje, lépe funguje propaganda, snadněji a rychleji se vyřizují účty. Tím bych si asi vysvětloval skutečnost, že v ulicích už to okolo roku 2005 nebylo tak horké jako dvanáct patnáct let předtím, kdy prostě člověk musel ven, jinou volbu neměl. A k tomu tehdejšímu druhému dechu – to byl právě ten nástup lidí narozených zhruba okolo let 1988-1991, tj. přesně těch, kteří už vyrůstali po revoluci a bylo jim plus mínus šestnáct, sedmnáct. Měli už jiný vnitřní náboj. Objevili subkultury, stejně jako jsme je předtím objevovali my, tentokrát už ovšem s tou výhodou, že měli ke všemu obrovskou sumu informací, uměli jazyky a dostali se lehce k muzice a dalšímu sortimentu. Být punker a skinhead už navíc s sebou neneslo takové riziko jako v těch devadesátkách. Definoval bych to, aniž bych to chtěl nějak dehonestovat, jako takové spíš rekreační subkulturní nastavení. Skinheadi, které si vybavuju z těch dob z fotografií, byli vizuálně téměř dokonalí. Barevné kérky, vysportované postavy, různé stylové oblečení, o kterém si mohli jejich předchůdci z devadesátek jen zdát. K tomu prakticky nepřetržitý řetězec koncertů a možnost si stahovat hudbu na mp3. Stalo se z toho spíš takové příjemné hobby a kratochvíle, oproštěné od velkého adrenalinu a potřeby být neustále ve střehu.

A dnešní skinheads? Upřímně nevím, žádné vyloženě mladé, tj. narozené někdy v letech 2005-2007, neznám. Já už tu subkulturu dlouho nesleduji, pro mě osobně je to passé, ta moje kniha byla jen splněním jakéhosi dávného předsevzetí a po ní mělo následovat konečné zaklapnutí, přesně jak v rozhovoru říká Hynek B. z Mostu. Proto si netroufnu tuto generaci punks a skins, pokud vůbec existuje, nějak hodnotit. V obecné rovině jsou ale dnešní náctiletí v mnoha ohledech úplně jinde. Jsou formováni jinak než jejich předchůdci, jež dospívali v nultých letech, které já osobně považuji ze společenského hlediska za jakési neutrální přechodové období, které následovalo po těch divokých devadesátkách. Dnešní mladí jsou programově nešťastní, rozervaní, nejistí, křehčí a v některých ohledech pomaleji dospívají. Mám jistého známého z Nikaraguy, jehož syn v ČR studuje soukromou kinematografickou školu a já mu zde občas pomáhám s některými administrativními záležitostmi. Nedávno mě pozval do kina Oko na malý festival krátkých desetiminutových filmů, které natočil se svými spolužáky. Po zhlédnutí prvních dvou jsem chtěl odejít. Byla to hluboká depka a smutek. Namísto rozesmátých mladých lidí plných síly jsem viděl uplakané dlouhé a prázdné pohledy melancholických očí. A bohužel ta beznaděj byla společným jmenovatelem i všech ostatních následujících filmů. Koneckonců i oni sami to uznávají a festival nazvali příznačně Shattered. Je mi jich svým způsobem líto, když si uvědomím, kdo na ně dnes ideologicky působí. Nám nejdřív vnucovali bolševický komunismus, posléze bezohledný individualistický neoliberalismus amerického střihu, jim je dnes servírován levicový progresivismus. My jsme komunismus nesnášeli a probuzoval v nás vzdor a rebelii. Nekritickým obdivem k USA a náboženstvím peněz a konzumu, které tady razily porevoluční vlády, jsme zase do určité míry opovrhovali. Prostě uměli jsme být kritičtí, byť každý trochu jinak a na základě různých pohnutek. Oni se naopak tomu progresivismu podvolují, souzní s ním, jsou konformní s mainstreamem a oficiální politikou. Zatím jsem neslyšel, že by se mu snažili nějak oponovat, spíš jen papouškují, co jim předkládá. Zaobírají se genderem, transgenderem, sexuální identitou, LGBT, neustálými pokusy se stylizovat do role oběti, omílají pořád něco o nějaké diskriminaci, která je ale namnoze vyfabulovaná a uměle nafukovaná. Tomu věnují značnou energii i studijní úsilí. Na druhou stranu jsou ale pořád příliš mladí, takže je, stejně jako nás v jejich letech, určité mnohem důležitější společenské problémy míjejí a zajímat se o ně začnou až v pozdějším věku. Doufejme. 

Musím k tomuto ale na závěr dodat, že pak je tu ještě určitá primitivnější část mládeže, která inklinuje k násilí, tentokrát samoúčelnému, exhibicionistickému a stavěnému na odiv na sociálních sítích za účelem získání vyššího statusu mezi vrstevníky. Toto násilí už nemá žádný politický ani kvazipolitický kontext, nestojí za ním žádné ideje. Hrajou v něm určitou roli drogy, k nimž jsme si jako společnost v posledních dvaceti letech vypěstovali velkou toleranci. V některých regionech je piko mezi mladými skoro normou, v Praze se zase bavíme o koksu, který bere a dealuje kdekdo, a to bohužel i někteří veteráni z té naší původní scény. Silně se na tom také podepsaly různé idiotské reality show, internetové výzvy a rovněž zbytnělá propagace MMA ve veřejném prostoru. Zápasníci jsou prezentováni jako bůhvíjací hrdinové, vulgárně se urážejí, dělají trash talk, předvádějí se a média je v tom mohutně podporují. Někdy už to se sportem nemá nic společného a je to jen manifestace strašného úpadku, hlouposti, stádovosti a soutěži o tom, kdo bude ještě větším dementem. Bohužel, pro mnoho duchem prostších mladých jsou tyto figury vzorem a snaží se je napodobovat. To je dost znepokojující.

No tady tě mohu ujistit, že z generace narozené v letech 2005-2007 už opravdu žádná vlna punks a skins nevzešla, spíš vlna youtuberů. Podle mě právě ta generace okolo roku 1990 (což jsem i já) je tou poslední, nebo alespoň já osobně neznám a ani jsem už roky nepotkal punkáče nebo skinheada ve věku 16-18 let. A na tohle bych navázal další otázkou. Asi souhlasíš, že ty roky 2010-2020 byly v kontextu generací přelomové v tom, že nastal určitý zlom, kdy v podstatě začaly mizet určité kulturně-společenské vzorce z 90. let, které ještě do nějaké míry přetrvávaly až do nultých let a dorostla první digitální generace, která už je úplně jinde. Jak vůbec hodnotíš ten celospolečensko-technologický vývoj ve vztahu k této generaci?

To by asi bylo na obsáhlejší úvahu. Částečně jsem se k tomu již vyjádřil v úvodu mé knihy, v němž ten můj pohled na digitální generaci může být vnímán jako na první pohled příliš kritický, byť jsem to tak nezamýšlel. Proto chci nejprve říct, že v žádném případě dnešní mladé nepovažuji za lidsky a osobnostně horší, zkaženější či slabší, než byli jejich předchůdci. To je klišé a stereotyp, k nimž se starší generace ve své mentorské a moralizující tendenci často uchylují a mají díky nim klapky na očích. 

Šlo mně spíš o to definovat vlivy a změny, které na dnešní mladé působí a odráží se v jejich hodnotách, názorech a pohledu na svět. A digitální konjunktura je v uvedeném ohledu opravdu naprostý zlom, jak uvádíš. Je to podle mě epochální změna srovnatelná s Gutenbergovým vynálezem knihtisku, náboženskou reformací nebo s průmyslovou revolucí. A stejně jako tyto historické milníky přináší s sebou i digitální revoluce značná pozitiva a negativa. Kdybych se měl pokusit o nějaké krátké resumé, což je docela oříšek, řekl bych asi toto: virtuální svět je sám o sobě paradoxem. Na jednu stranu člověka přibližuje celému světu, na druhou ho izoluje od blízkého okolí, což je vlastně reverze původního nastavení světa, které před érou internetu fungovalo po tisíciletí. Lidé tak ztrácí své přirozené socializační a komunikační dovednosti, emočně se oplošťují, nepotřebují tolik fyzický kontakt. V reálu to může vypadat třeba takto: díky on-line platformám vím, co se zrovna děje v Mexiku nebo Austrálii, nevím však, co se děje v baráku u mých sousedů, mnohdy ani netuším, co je to za lidi. 

Ve virtuálním světě je dále alfou a omegou vizuál, všimni si třeba, jak se neustále zvedají technické parametry displejů a televizí, stupeň rozlišení a množství megapixelů. S obrazovou dokonalostí pak souvisí posedlost svojí vizáží. Mladí a někdy i ti starší se neustále fotí, natáčí se jak zběsilí z mnoha úhlů, retušují si fota, různě se upravují a někdy vymýšlí vyložené hovadiny. A vše samozřejmě ihned postují. Někteří šílenci se stávají ještěrkami, někteří živým Kenem nebo Barbie, jiní soutěží o co největší potetovanost, prsa a zadek. Díky sociálním sítím a mohutné reklamě se toto vše šíří rychlostí zvuku k milionům dalších lidí, kteří to nejenom náruživě sledují, ale bohužel si takové kreatury berou za vzor a chtějí se jim podobat. 

Co je ovšem nejhorší, to je ústup opravdového a hlubšího přemýšlení, čím dál větší rozmazávání reality a fikce a stírání rozdílů mezi pravdou a lží. To je skutečný průser, který ještě zanedlouho zesílí deepfakes vytvořené za pomoci sítí GAN a AI. Už teď se pohybujeme v neskutečném informačním smogu, přičemž my, kteří ještě máme zkušenost s čtením knih, kvalitním tiskem, publicistikou a seriózním novinářstvím, zvládáme jakžtakž ten obrovský tok filtrovat. Ryze virtuální generace s tím však má a bude mít velký problém. Mnohdy bezmezně a nekriticky hltá vše, čím jí nezměrná internetová kloaka zahlcuje a ve všem se ztrácí. To je pak zdrojem jejích depresí a úzkostných stavů. S chycením do digitální pasti a pěstování závislosti na virtuální realitě pak souvisí i otázka, kterou mně pokládáš ve vztahu k subkulturám. Ty totiž byly inherentně spojeny s tím být venku a mít fyzický kontakt s druhými. Potloukat se po ulicích, žít jeden pro druhého, družit se. Digitálové, kteří jsou zcela vnořeni do virtuálního oceánu, tuto potřebu ztrácí. Zanedlouho už možná vůbec nebudou potřebovat kamarády z masa a kostí, ti budou nahrazeni sofistikovanými roboty vybavenými umělou inteligencí. Budou s nimi pařit, souložit, rvát se, a kdoví, třeba se tak ještě v budoucnu bude konat comeback punku, oi! a hardcore, tentokrát však v ryzí kyber podobě. Anebo taky přijde úplný opak – návrat k přírodě, náboženství a přirozenosti. Těžko říct, jsou to otázky pro křišťálovou kouli.

Agnostic Front v 90. letech na Sedmičce

V rozhovorech ve tvé knize v meziřádcích, docela často zmiňuješ současné rozšíření kokainu, co si budeme nalhávat, člověk na to čas od času narazí i ve scéně a teď je úplně jedno, jestli jde o skinheads, punk, hardcore, grind, metal atd. atd. Jak často jste se jako skinheadi setkávali s drogami (a teď nemyslím jen trávu) v 90. letech, našli se už tehdy skinheadi, co by si občas dali jointa? Např. náckové ačkoliv všem svým odpůrcům nadávali do "levičáckých fetek", neměli k fetu zase tak daleko?

Tohleto by bylo asi na samostatný rozhovor, protože já osobně problém drog považuji vedle masového neregulovaného přistěhovalectví do Evropy za jednu z největších bezpečnostních hrozeb pro naši společnost. Tento rozhovor je ale o subkulturách, a tak budu stručnější. Když půjdeme do minulosti, tak před rokem 89 byl s drogami spojován v podstatě jen punk, metal se k nim stavěl kriticky, jak dokazují vybrané písně od kapel jako Vitacit, Törr, Dux nebo Mamut. Někteří pankáči čichali toluen, jiní brali to, co jim místní podmínky umožňovaly, tj. hlavně braun, alnagony, nebo další farmaka. Když potom padla Železná opona, tak se ten sortiment pochopitelně rozšířil o klasické tvrdé drogy. Na punku proto ulpělo stigma feťáctví, což se v době vrcholné popularity Orlíku a první vlny skinheadství promítlo v jeho odmítání a odsuzování a pleškám posloužilo jako "ušlechtilá" záminka pro napadání punkerů coby špinavých narkomanů. Souběžně s tím se skinheadská subkultura na důkaz svého protikladného postoje prezentovala jako jednoznačně protidrogová, přičemž musím říct, že právě proto byla, nejenom pro mě, na přelomu let 90/91 tolik přitažlivá. Slova songu Perník "skinheadi, ty nefetujou, z nich si chlapče příklad vem", silně rezonovala a pro některé lidi byla dokonce i tím jediným důvodem, proč se k hnutí připojili. 

Drogy jinak obecně v první půlce devadesátek zažily obrovský rozmach, v Praze se nejvíc dealovalo okolo náměstí Republiky, Na Příkopě v klubu Sluníčko, proslulá byla v tomhle ohledu taky zahrádka starého Slováče. Velkou popularitu zažívalo i hulení, jeho tehdejší Mekkou byl legendární bar Taz. Ubalit takzvaně brko bylo populární napříč subkulturami, když člověk například skejtoval, patřilo to k pravidelnému rituálu v komunitě. Na druhou stranu se jako subkulturní protireakce mladých, kteří drogami opovrhovali a nechtěli je brát, objevil a zpopularizoval postoj straight edge, který se vymezoval nejenom proti drogám v klasickém slova smyslu, ale i proti cigaretám a chlastu. 

Ptáš-li se pak na Propast a BBB a jointy, ano, byli mezi námi lidé, kteří občas ubalili. Někdo sporadicky, někdo častěji, nikdo to moc neřešil. Já osobně jsem nehulil nikdy, ale těm ostatním, kteří sem tam něco smotli, jsem to nijak nevyčítal. Našli se ale i kluci, kteří hulení striktně odmítali coby záležitost hippies. A jestli v něčem takovém jeli i tehdejší náckové? Tak to netuším. Každopádně v té skinheadské partě okolo Propasti nebyly drogy, a to ani ty měkké, záležitostí, která by příliš stála za řeč. Na prvním místě se hlavně chlastalo. 

V dotazu zmiňuješ kokain, kterému bych chtěl na závěr věnovat pár řádků. Myslím si, že se nyní nalézáme v období velkého kokainového boomu, přičemž je zajímavé, že stejný fenomén byl zaznamenán v minulosti mezi oběma světovými válkami. Je proto k úvaze, zda tahle jeho současná masová obliba nepředznamenává opět nějakou blížící se velkou pohromu ve smyslu "pojďme se všichni naposledy pořádně pobavit, než půjde všechno do řitě a nastane peklo". Ale to je jen moje zamyšlení a spekulace. Kokain bohužel ve velkém zasáhl subkulturní scény. Nechci teď planě moralizovat, ale bylo pro mě poměrně nemilým překvapením a zklamáním zjištění, kdo všechno z okruhu lidí, které znám, propadnul jeho vábení a to nejenom na úrovni konzumace, ale i dealování. Dvojnásob mě to potom mrzí u lidí, kteří v devadesátkách deklarovali určité morální principy, vymezovali se proti mnoha nespravedlnostem a nešvarům a dnes jim sníh leze ven nosem i ušima a ještě se tomu pomalu smějí. Můžu pominout zpronevěření se ideálům, kterých měli kdysi plná ústa, můžu mávnout rukou nad dopady na jejich zdraví a psychiku, což je nakonec pouze jejich osobní věc, nemůžu však nepomyslet na další, mnohem širší rozměr, do něhož se to všechno rozlézá a těm lidem to zřejmě vůbec nedochází, nebo si to v honbě za zábavou a penězi nechtějí připustit. Za každou šňupnutou čárou jsou totiž obrazně řečeno schovány tisíce mrtvých, umučených a zmizelých lidí. Vraždy, masakry, krvavá spirála brutálního násilí. Společenské rozvraty ve státech jako Kolumbie, Mexiko a čerstvě třeba Ekvádor. A hlavně obří biliónové zisky globalizovaných kartelů, které se dřív nebo později musí někde objevit a nějak vyprat. A to je průser, protože takové kvantum peněz je spojeno s obrovskou mocí a schopností rozkládat společnosti jednotlivých států zevnitř skrze korupci, ovládnutí veřejných institucí a postupného získání kontroly ve všech oblastech života. Tohle všechno ale někoho, kdo žije jen pro okamžitý požitek, vůbec nezajímá. 

Jak si sám popsal, mimo subkulturní dění stojíš už celkem pěknou řádku let a docela podrobně si popsal důvody, proč si ze scény odešel. Nicméně se tě musím zeptat, jak vnímáš lidi, kteří v tom jedou i dávno po třicítce, čtyřicítce a pravděpodobně už z toho nikdy nevykročí? Nejsou pro tebe přerostlými "dětmi" a zamrzlíky, nebo naopak chováš respekt k jejich entusiasmu?

To je dost individuální, protože jsou lidé ve středním věku, u kterých to subkulturní nastavení už vnímáš jako jejich přirozenou součást a posunuli se v něm na level, který je už natolik prokombinovaný s běžným dospělým životem, že tě ani nenapadne se nad tím nějak pozastavovat. Podstatné je samozřejmě také to, v čem konkrétně a v jaké formě to jedou. Ona totiž není subkultura jako subkultura. Každá se opírá o jiné atributy, hodnoty a životní styl. Čtyřicetiletý šedivějící skejťák v kšiltovce Suicidal Tendencies, který se pořád rád projede na prkně a učí na něm svoje ratolesti, působí jinak, než jeho vypasený nateklý vrstevník s vypelichaným sidem na hlavě, který někde vyřvává "Punk's not dead" a "No future!" a vylitej u toho píčuje a rozdává fakáče. 

U toho druhého se bohužel bavíme o smutné karikatuře něčeho, co bylo kdysi možná atraktivní a uvěřitelné, dnes už nad tím ale jenom mávneš rukou a škodolibě se zasměješ. Ale jak říkám, je to o jedincích a proto v tomhle směru nechci paušalizovat. Pokud se budeme bavit konkrétně o skinheads, tak tam je to ještě zapeklitější díky všem kontroverzím, modifikacím a implikacím (sorry za to slovo), které jsou s nimi spojeny. Existují třeba lidé, kteří se našli v takovém, jak s oblibou říkám, rekreačně sběratelském módu, kdy si kupují anglickou módu, poslouchají ska a reggae, sbírají desky, jezdí na skůtru a tak nějak na okolí nepůsobí dojmem, že by byli afektovaní a směšní. To samé pak platí o starých pákách, které na sebe čas od času hodí bombera, berou vše s nadhledem a vyjdou si s kámoši sem tam někam na koncert nebo na fotbal. 

Na druhou stranu takoví ti "plakátoví" skins, kteří pořád na sítích pózují v hadrech za tisíce, hrozí pěstmi, tváří se jako ti největší zabijáci na zemi, pečlivě dbají na svůj předpisový vzhled a stylizují se do rolí pouličních desperátů, sorry, ti mně přijdou o ničem a v tu chvíli si říkám - bože, to je postpubertální zastydlost. A podobně to mám s agroskin verzí, která se sem před lety dostala z Německa – nafouklé svaly v těsných tričkách, tepláky, bojoví psi, MMA, fitness, kérky od hlavy až po paty. U obou si pak kladu otázku, jaký mají vlastně smysl. K čemu je životní postoj založený na tom, že se mě ostatní mají bát? To mě mohlo oslovit někdy v telecích nácti, ale po čtyřicítce to ve mně spíš vyvolává odpor a averzi. 

Vedle image a lifestylu je tu samozřejmě ještě otázka aktivismu, přičemž ode mě asi budeš chtít slyšet můj názor na SHARP resp. na to, zda v tom ještě dnes spatřuji nějaký smysl. Odpovím diplomaticky – ano i ne. V čistě teoretické osobní rovině ano, protože ta myšlenka člověka vedla a pořád vede k tomu posuzovat druhé pouze podle charakteru a chování a nikoliv podle etnického původu nebo barvy kůže. V praktické už naopak ne, a to jednak kvůli tomu, že tady už v podstatě žádní kování náckové, kteří by někoho venku ohrožovali, nejsou a pak taky proto, že si nálepku SHARP přisvojují progresivisté a radikálně levicoví jedinci, s kterými názorově nesouzním. Přesto mám k SHARP náklonnost a v té úplně původní podobě se s ním dodnes víceméně názorově ztotožňuji. Jsem přesvědčen, že proti skutečnému (nikoliv domnělému) rasismu a nacismu lze bez problému vystupovat i z pravicovějších pozic, o čemž však zarytí, nenávistní ultralevičáci a progresivisté nechtějí ani slyšet. 

Teď už jsem se možná dostal moc daleko za mantinely tvé otázky, ale ono to s tím souvisí, protože při úvahách o nějaké ztvrdlosti ve vybraných subkulturních škatulkách se prostě nevyhnutelně dostaneme k názorům a postojům, které jsou s nimi spojeny. A pokud někdo není schopen reflektovat změny, ke kterým ve světě a ve společnosti za posledních třicet let došlo a dál tvrdošíjně lpí na nějakých dogmatech, která už jsou překonaná, neaktuální a neodpovídají reálnému stavu věcí, pak je pro mě také tím zamrzlíkem, jak ho tak hezky nazýváš (smích). Tož tak...