Zdar, v první řadě musím pochválit název tvojí kapely, který tak trochu napovídá odkud vlastně jste, nicméně by mě zajímalo, jak vznikli Jahtec Jammin' Job a co tě přivedlo k reggae?
Ahoj, popř. Irie či Cool Runnings, jak říkají bredren nejen na Jamajce! A dobrý postřeh, Jahtec opravdu vznikl ze slova Žatec, kde jsme se "zrodili". Současně odráží rastafariánskou variantu pojmenování Nejvyššího Stvořitele - Jah, tak se to samozřejmě nabízelo. Celý název spadl doslova z nebes do klína v momentě, kdy jsme už nějakou dobu řešili, jak se jmenovat a chvíli jsme přestali tlačit na pilu. A k reggae? No, v mým případě jakožto zakladatele to byla možná trochu překvapivě úvodní znělka k legendárnímu béčkovýmu seriálu s Nickem Slaughterem (to mi bylo tušim patnáct). Pak přišla první kazeta v prváku na střední (1994), na A straně Bob Marley, na B Toots & The Maytals a s tím jsem musel vystačit další asi dva roky, než přišlo první CD (tehdy jsem ale ještě neměl na čem ho přehrávat :-) a první zdroj informací, kterým byl "Oheň v dlaních" (životopis Boba Marleyho), internet tehdy ještě nebyl dostupný. Toto všechno však stačilo na to, aby to ve mně vzbudilo mohutnej zájem o reggae nejen jako o hudbu, ale hlavně význam, smysl zakotvený především v textech - stránka sociální, kulturní, historická i politická, ale hlavně to, čemu všichni z téhle zátoky říkají "One love". Během toho jsem "potkal bylinu" a směr se zpečetil.
Pokud vím, tak na kontě máte zatím jen mini-album "One Job" z roku 2014, na kterém se v dub remixech vystřídalo celkem dost jmen české reggae scény, mimo jiné např. Coco Jammin, Sevak Operator, Dubort apod., navíc deska se skládá z pěti původních a devíti skladeb v remixu, což vlastně není moc. Jak to, že máte po více jak 15 letech hraní, jen jednu desku a ještě s tak "krátkou" stopáží? Nebo už se snad chystá nová věc?
Je to pravda a je to naše velký mínus, navíc letos to bylo roků už sedmnáct. Celkově cítím, že jsme kapela spíš "hrací", než "nahrávací", protože songů na novou desku máme dostatek už roky, jen se k tomu nahrání dokopat přes stálý změny v sestavě. Takže těch příčin je vícero, ale jako tu hlavní bych viděl (protože materiálu je dostatek na druhou desku, jejíž realizace se však táhne už řadu let) fakt, že jsme z malého, vyloženě non-reggae města (vlastně města mimořádně kulturně zívajícího). Důsledek kombinace našeho žánru s tímto místem je, že téměř permanentně už cca 12 let někoho zaučujeme, sestava se z původně čistě žatecké stala po pár letech žatecko-plzeňskou, pak žatecko-pražskou, aktuálně kombinujeme Žatec, Prahu a Kladensko. Několikrát jsme se úplně proměnili, do čehož přišla rodina a další aktivity. Výsledkem je, že na tvorbu zbývá strašně málo času, nebo bych spíš řekl klidu v hlavě. Je to šílený, ale pro nás je typickým rysem, že se vidíme v lepším případě jednou do měsíce (mimo koncerty). Obdivuju všechny, kdo se dokážou kolektivně vybičovat k pravidelný produkci, my to prostě nějak neumíme, což je velká škoda. Každopádně s aktuální sestavou jsme si řekli, že na podzim nahrajeme několik věcí, tak nám držte palce.
Jde o to, jak to nejlépe vnímat. Řekl bych, že současnost je ve znamení už víceméně bez výjimky výborně zahraných koncertů ale těch bývá míň, popř. lidí na ně přicházejících. Nejvíc koncertů a celkově zájmu jak o nás, tak celkově o reggae bylo v době vzniku a cca 5-7 let poté. Pak začalo času (a opět i klidu) na kapelní činnost rapidně ubývat. Je to zčásti i věc volby, ale něco ovlivníš, něco ne a kapela, jakkoli pro mě byla vždycky důležitá, není víc než rodina. A protože s reggae se u nás dá uživit opravdu jen výjimečně, musela jít muzika trochu stranou. Upřímně, když se dívám kolem sebe po kamarádech muzikantech, tak považuju za malej zázrak, že jsme to vůbec udrželi při životě až dodnes. V kapele hraje skoro od začátku i moje žena, takže si asi dovedeš představit to fungování, logistiku s dětmi ohledně zkoušek, soustředění, koncertů - ne na všechny je lze brát s sebou. Na druhou stranu je super, že doma nemusíš obhajovat zkoušky, koncerty a vlastně i děti s "hluchátky" na uších s námi na podiu s omalovánkami, panenkami, či synek v šátku na zádech klávesistky... to vypadá cool! :-D Se ska šlo reggae ruku v ruce vždycky, ačkoli oba žánry mají přesahy i jinam. Ska je celkově blíž evropským posluchačům a tanečníkům, je na první pohled rychlejší, takže lépe vyhovuje typu večírků, které jsou i pro nás, středoevropany typické. Reggae zase přesahuje víc do kruhů spiritualistických, je víc o rozjímání a tak. Velmi zjednodušeně lze říct, že u ska se víc pije, u reggae víc hulí a je jasný, co je tady u nás víc doma. Zažil jsem i momenty určitý nevraživosti mezi částí ska a reggae komunity, ale to si myslím, že je dneska pryč, že všem došlo, že je to pitomost jakkoli se spolu dohadovat všeobecně, natož pak v tom malým rybníčku jménem "Česká kotlina".
Musím přiznat jednu věc, vaši kapelu jsme poprvé zaregistroval někdy v roce 2013, díky songu "Smile at the World", který je učebnicovým příkladem early reggae, které u nás v podstatě skoro nikdo nehraje, ačkoliv ve světě si tahle etapa reggae, kterou prezentuje především Trojan Records, už roky užívá svůj návrat. Byla to náhoda, že jste zabrousili kytarou do toho rychlejšího přeskakujícího offbeatu, kvůli tempu písničky, nebo jste také fanoušky reggae soundu z přelomu 60. a 70. let, kdy se hrálo o něco svižněji?
Tak to mě moc těší, tohle "ohodnocení". "Smile at the World" je celkově naše možná nejoblíbenější písnička, soudě i dle reakcí publika. Já měl tenhle rocksteady styl vždycky rád, sic nejvíc je pro mě osobně roots druhý půlky 70's na Jamajce. Ale miluju už zmíněnýho Tootse, však byl jedním z prvních dvou jmen, který mě do týhle kultury uvedly a Toots je se spoustou dalších rovněž symbolem celý vývojový linie ska-rocksteady-roots. Stejně jako všichni tvůrci pozdních 60's a celých 70's (samozřejmě i dále) je pro mě základní jednotkou muziky prostě písnička, snažím se o tvorbu melodií, který když párkrát slyšíš, začneš si je pískat, můžou se ti usídlit v hlavě po ránu a provázet tě po celej zbytek dne. "Smile at the World" je přesně tenhle příklad a co se týče kytarovýho rocksteady riffu, tak mi to tam prostě sedlo samo a rovnou. A ano, asi tam byl i záměr mít na playlistu něco víc do skoku, sic to už úplně na sichr nevím.
Dost často se setkávám s názorem, že všechno reggae zní stejně, že je mezi jednotlivými kapelami a interprety jen minimální rozdíl. Mě osobně to příjde jako naprostý nesmysl, už jen, když si člověk vezme jak se měnila podoba reggae & ska od 60. let až do současnosti, kdy každá dekáda přinesla nové hudební postupy a vzorce. Nesetkáváš se s tímhle názorem občas také, např. po koncertech? A jaké je tvoje vysvětlení dotyčným, většinou reggae muzikou nepolíbeným jedincům?
Tak, po koncertech musím rád říct, že ne, tam bývá většinou mnohohlasý nadšení a radost z fajn strávenýho času s námi. Ale je fakt, že lidi, kteří k reggae přijdou náhodou, nijak se mu nikdy nevěnovali, tenhle pohled mívají. Je to zajímavý, že stačí zřejmě jenom opakující se skank na 2. a 4. dobu a už lidi řeknou "to je furt to samý". Já se jim vždycky snažím říkat, že to nemají poslouchat jenom v téhle rovině, ale zkusit se zaměřit právě na melodii a představit si jí v jakýmkoliv jiným kabátě, že to jsou prostě písničky a dají se hrát folkově, soulově, rockově a vždycky to bude dobrý, když je chytlavá melodie, ačkoli mně by v těch ostatních žánrech zásadně chyběl ten "heartbeat". Další zásadní rozdíly jsou samo v basovejch linkách a drum patternech (zejm. offbeat), ale je fakt, že co se týče třeba harmonií, tak ano, tam je typickej spíš menší počet akordů, který se používají ve stovkách až tisících písní, ale v tom minimalismu je to hlavní kouzlo! Ten umožní dosáhnout mimo jiné tý meditační roviny reggae a dubu, něco jako mantra - stále dokola, stále minimalisticky, to ti pomůže se do toho ponořit do patřičnejch hloubek. A ano, i já mám už léta radši songy na dva, max tři akordy, je tam víc prostoru pro splynutí s tím celkem, člověk nemusí myslet na to, kdy bude změna, jestli jeden z pěti akordů nevynechá (zejména s tím, co se k reggae zpravidla užívá) a podobně. Taky mě obrovsky baví sledovat, kolik originálních melodií či groovů se dá vytvořit na stejný akordový set. Mám rád riddim alba, kdy na jeden spodek udělá dvacet umělců každý úplně origo vlastní song. No a v neposlední řadě razím teorii, že reggae je tak jednoduchý (protože jednoduchost je klíčem, čím víc ho kapela dokáže zahrát, tím víc je to reggae) prostě proto, že ty muzikanty v jamajských studiích musel nutně ten riddim rajcovat, aby ho pustili dál, ale současně nemohl bejt příliš složitej, aby se v něm spliff po spliffu neztráceli. Ale třeba je to blbost :-D
Já myslím (a myslím, že je to dobře), že reggae se postupně stalo hlavně světovým hlasem, dědictvím a tedy i materiálem k rozvíjení ve kterýmkoli koutě zeměkoule. Přesto je a vždycky bude Jamajka místem zrození a asi pro každýho muzikanta v tomto žánru bude hrát alespoň malou roli otázka "co by tomu řekli tam?". A taky mi příjde zajímavý, že ať jde o Afriku, Japonsko nebo třeba Island, tak alespoň v tom, co jsem slyšel vidím, že ty jamajský kořeny jsou to spojující, jejich otisk najdeš vždycky, ať už se v tý či oný zemi reggae vyvinulo do čehokoliv. Pokud bych měl mezi všemi žánry vybrat jeden, kterej má podle mě potenciál lidi spojovat ve smyslu touhy po vzájemným soužití v míru spolu i s přírodou, absolutně bych neváhal. A co se týče dancehallu, tak vedle toho "conscious", tedy nezapomínajícího na roli reggae jakožto pozitivního messengera, se ho část přesunula do rovin, který mi taky nic neříkají, homofobní, někdy i rasistický opačným směrem, ty mě samozřejmě i štvou, protože jdou proti člověku a rozhodně nevedou k míru, ale naopak k boji.
Ještě bych zůstal u předchozí otázky, máš přece jenom nějaké oblíbené současné jamajské interprety na poli roots a dubu, kteří by stáli za doporučení?
Jej, těch je strašně moc a není mi z toho zřejmý, jestli ti jde i o ty pamětníky, kteří tu muziku pomáhali zrodit a dneska mávají po podiích sněhobílýma dreadama, nebo vyloženě o jejich nástupce. Z těch mladších určitě jména jako Chronixx, Kabaka Pyramid, Jah9, Patrice, Raging Fyah, Elijah Prophet, Lutan Fyah, Fantan Mojah, Tarrus Riley či všichni mladí Marleyové. Ok, někteří už mají taky šediny, ale já je vnímám jako tu mladší generaci, která přišla třeba až s přelomem milénia. Ale já nejsem ideální na tuhle otázku, protože musím přiznat, že aktuální vývoj stíhám sledovat opravdu velice špatně a co mi kdo vyloženě nepřihraje před oči, to snadno přehlídnu. A třeba za Evropu bych určitě vypíchl aspoň jedno jméno: španělské The Emeterians, z těch jsem opravdu hodně na větvi, jak jsou dobří nejen zručností muzikantskou, ale neméně autorskou!
K reggae také neodmyslitelně patří sound systémy, selectors a DJing. Sbírá někdo z kapely vinyly, věnuje se někdo z vás pouštění vinylů? A pokud ano, jakých konkrétních desek, ať už zhlediska raritnosti, nebo oblíbenosti si vážíš nejvíc?
Co vím, tak vyloženě takhle popsanou činnost nedělá ze současných Jahtec Jammin' Job nikdo. Basák Jakub k tomu má hodně blízko, ale že by měl sbírky vinylů a dělal parties jako třeba Dasha Fyah, Ras Ikel nebo lidi kolem našich sound systémů, to ne. I já si je rád kupuju, ale nedá se to zdaleka srovnat s tahem na branku našich skvělých DJs. Snad jednou "až děti odmaturujou", jak poslední roky často říkávám :-D
Roots reggae nejen, že nese určitý politický ale především i spirituální náboj. Je mi jasné, že dready v českém prostředí nemusí nutně znamenat rastafariánství ale něco určitě symbolizují. Čím je pro tebe tenhle spirituální prvek reggae v našem středoevropském prostředí, kde o sobě prohlašovat, že věřím v božkost Haile Selassieho I. mi vzhledem k historii a (mnohdy negativnímu) údělu, jaký si z historie sebou nesou evropané a okolnostech, za kterých vzniklo rastafariánství, příjde jako nesmysl? Nebo myslíš, že i běloch může být rasta v tom pravém slova smyslu?
Tahle otázka mě zaměstnávala opravdu hodně hlavně první řádku let, co jsem se touhle kulturou začal zabývat. Časem pro mě ale, možná překvapivě, ztratila na významu. Jednak bych to tedy nenazýval úplně nesmyslem, protože nikdo nemá klíč do nejzazších hlubin kohokoli jinýho a ty niterný propojení neradno soudit, ale chápu, jak to myslíš. Tohle téma by vydalo asi na samostatný číslo tvýho zinu, takže alespoň stručně, jak to vidím já. Jednak, co vím, tak neexistuje žádná definice, či "vstupní podmínky" pro to být rasta, buď to tak člověk cítí, nebo ne a taky ho tak okolí buď přijímá, nebo ne (což ale vnímám stále jako druhořadý, protože ten individuální pocit je hlavní). Tím, že reggae a související kultura naprosto přirozeně, bez tlaku dobyla celý svět, stala se sdílenou veškerým lidstvem (ačkoli existují puritáni, kteří toto nevítají), dokázala mi, že tam nutně musí být nějaké kontektivní prvky. A kromě muziky vnímám dready právě takto, je to tedy určitá forma identifikace s touto kulturou a jejími vyznavači kolem dokola celé planety a to mi přijde naprosto skvělý. Jejich nošením o sobě tedy člověk sděluje nějaké informace, poznáme se navzájem a samozřejmě je i sposuta dreadařů, kteří jdou úplně jinudy, ale to mi kupodivu ten pohled nijak neboří. Pro mě se za ty dlouhý roky stala Rastafari kultura něčím, co mám dneska poměrně jasně ukotveno, sic to samozřejmě prodělává další vývoj, pro mě je to jedna z cest vedoucích k Nejvyššímu. A je to právě cesta, která mě nejvíc oslovila skrze svou čistotu i tu muziku, čímž doplnila mezery, který mi chyběly v křesťanství. A stejně silně je to prostě zdroj pozitivní inspirace pro dobrý život. Reggae a kultura kolem něj mi hrozně moc daly, snad nic nevzaly, nabádají lidi k tomu, aby spolu soužili v míru a lásce, aby se bránili agresi (např. se mi absolutně nijak nevylučuje s maximální podporou Ukrajiny ve vyhnání ruských agresorů). A zlom byl, když jsem jednou v jednom ze svých mnoha hloubání došel k tomu, že když pro ty svatý muže z Jamajky (myslím tím "ancient" reggae tvůrce jako Burning Spear, Joseph Hill, Don Carlos, samozřejmě Wailers a desítky dalších) je Haile Selassie Bohem, musí na tom prostě něco bejt! Nemusím to mít stejně, ale rozhodně není na místě jen nad tím mávnout rukou, naopak to stojí za pozornost a inspirování se jejich myšlenkami a spíš hledat, proč to tak mají, než kolem toho kličkovat. K dreadům samotným chovám velký respekt, můžu to odlehčeně vyjádřit tím, že když jsem si ve svých tuším 31-33 nechal postupně udělat celou hlavu, (jako pracující ve školství jsem chtěl svoje kolegy šokovat radši po menších dávkách) zastavil mě můj tehdejší ředitel (na Církevním gymnáziu v Plzni pro přesnost) na chodbě s tím, jestli se mě může zeptat na něco osobního. Povídám: "no jasně, povídej" (všichni jsme si tam tykali, je to skvělá škola) - a on, že prý co mě k tomu vedlo zrovna v tomhle věku. Tak mu říkám: "No, víš, prostě jsem došel k tomu, že už jsem na ně dost starej." A to je ono, já je chtěl až tehdy, kdy si jednoho rána řeknu: "ok, cejtím se jich být hoden" a to zdaleka, ZDALEKA nežiju život ortodoxních rastafariánů ale poslouchám svý svědomí a tohle mi řeklo.
Strašně moc. Uff, to nebude snadný popsat... Jako, já měl ty zásady v sobě asi vždycky, z výchovy a nějaký dětský zkušenosti - to, že pro férovost, poctivost, dobrotu a další má smysl i třeba trpět, nechat si uškodit a vyjít z toho ještě silnější ale reggae a rastafariánství mi pomohlo dát tomu jakýsi ukotvení, definování, a hlavně se ujistit, že takhle je to opravdu dobře, sic to někdy může dost bolet, protože pro spoustu lidí projevy férovosti, dobroty aj. znamenají prostě slabost a signál, že si můžou na tvůj úkor urvat ještě víc. Určitě mě udělalo šťastnějším, spokojenějším se sebou samým a mám i pocit, že lidem je kolem mě povětšinou dobře a to všechno je hodně moc podpořeno veškerou inspirací, kterou mi reggae dnes a denně sype. Co se týče politiky, pomohlo mi reggae k uvědomění, že je potřeba nerezignovat, ačkoli v naší části světa to zřejmě nabývá trochu jinejch podob, než v Karibiku, každopádně jsem opustil myšlenky ortodoxní apolitičnosti, protože s tou tady u nás dáváš akorát prostor parazitům, aby zemi, lidem a přírodě ještě víc škodili ve svůj prospěch. Náboženská rovina mi zůstává jako velice osobní, vnitřní, až intimní záležitost, bohužel setkávání s podobně laděnýma lidma, např. z komunity, která se postupně formovala kolem našeho projektu Radia Rastafari, jsou velice vzácný. Bydlíme daleko od sebe, máme svoje rodiny, starosti ale o to intenzívnější bývají ty setkávání. A stravování? Tam by mě ortodoxové nepochválili, ačkoli se snažíme preferovat farmářskou produkci, přesto maso z našeho jídelníčku nezmizelo, vidím to podobně jako s těma dreadama, až jednou ráno vstanu a v hlavě zazní "vybodni se na to", nebudu váhat ani minutu. Ale tady přiznávám i určitou slabost a neřest i proto se neoznačuju za rastu, ale hlásím se (silně) k inspiraci touhle cestou.
Jelikož se na těhle stránkách většinou věnuji spíš punku a ska, co Jahtec Jammin' Job, najdou se u vás nějaké punkové kořeny, posloucháte v kapele i punk nebo hardcore? Cítíš tam tu spřízněnost, potkáváte se s tím na koncertech? Koneckonců punk a reggae k sobě po ideové stránce měli hodně blízko, už od začátku v 70. letech. Určitě znáš Bad Brains, nebo osobu Roberta Brylewskiho, někdejšího frontmana polských Izrael, který hrál mimo jiné v hc-punkových kapelách, o The Clash nemluvě!
Co se týče kořenů, tak se přiznám, že si nejsem u všech členů jist, na toto jsme vlastně nikdy nenarazili a tím, že se nám jednou za několik let výrazně mění sestava, se vlastně v podobnejch detailech stále ještě poznáváme. Pro mě jsou punk a HC kultury, kolem nichž se v našem městě i v Plzni, kde jsem 15 let mixovaně se Žatcem žil, točilo dění, patřilo a patří k nim spousta mejch kamarádů, takže je mi poměrně blízká a povětšinou sympatická, sic hudebně je to na mě, "stárnoucího konopnýho yamana" už moc "destrukce" (prostě tvrdý). Fandím ale hodně punku, kterej je pozitivní, veselej s dobrou message v textech. Naopak, když narazím na hudbu (jakoukoli) s agresivníma textama, tak to nechápu a jdu od toho pryč, přijde mi, že dřív toho bylo víc, ale vlastně skoro vůbec nestíhám ten vývoj sledovat, tak jsem možná mimo. Z reggae věřím v to, že v muzice by se lidi neměli poštvávat, nadávat si, odsuzovat se, nýbrž naopak - i o problémech zpívat ve snaze o pozitivní nadhled, inspiraci atd. Chápu naštvanost mnoha autorů na svět, systém atd., ale cením si těch, kdo o tom dovedou muzicírovat v pozitivním duchu. Jinak ano, ty historický setkání punku a reggae jsou dobře známý, hodně se to projevilo v evropským pojetí ska, taky punkový kapely jezdily na Jamajku se inspirovat (no, možná hlavně hulit) a leccos dobrýho si odtamtud odvezly, viz. právě např. The Clash a jejich adaptace hitu "Police & Thieves" - a to je právě to. Je to jedna z nejněžnějších písniček jamajský (či prostě reggae) historie, a přesto pojednává vlastně o tom, jak policajti, ruku v ruce s gangy, terorizujou národ. Tohle mě vždycky fascinovalo, zpívat o silně negativních věcech v pozitivním duchu, harmoniích (tenhle song je na asi vůbec nejpohodovější kombinaci akordů, tedy formát G dur - A moll). Výsledkem je, že nevyzývá k násilí, nenávisti atd., ale takovej song chce spíš poukázat, povzbudit a pozitivně motivovat lidi, aby si toto nenechali líbit. A to je myslím to dobrý, co reggae punku dalo. Ano, jsou i songy o pálení a rabování, ale jsou to spíš výjimky, často navíc symbolický (např. v "I Shot the Sheriff" Marley nezpíval o tom, že skutečně odstřelil šerifa, bylo to spíš varování, že lidi jsou naštvaní za to, jak s nimi establishment zachází). Nemá smysl štvát lidi proti sobě ještě víc, má smysl dávat jim důvody a mentální sílu spolupracovat na vzdorování zlu. A co se týče sociální stránky, tak to vnímám tak, že reggae a punk mají společný to, že jejich protagonisté jsou víceméně z okraje společnosti, ať už sociální a ekonomický (Jamajka, Afrika), či názorový (Evropa, Amerika), přičemž naopak rozdíl vidím zčásti v tom, že na Jamajce to byli reálně zástupci chudiny, v Británii a jinde se jednalo spíš o protest zejména mladých lidí, z nichž většina byla a je typická střední třída a část fandů má tendenci se do tý nuznosti stylizovat, ale důležitý je pro mě, když společně razí to, co jsem popsal výše. Zároveň mají společnou tu tendenci negativní společenský jevy měnit k lepšímu (např. jsem v minulosti narazil na propojení HC scény a ochrany přírody) - to je hodně důležitý a dobrý. Mně teda u punku i HC ve smyslu tý čistě hudební stránky vždycky trochu chybí potenciál oslovit širší společenský vrstvy, protože pokud chceš dělat společenskou revoluci, musíš především nadchnout lidi, kteří ještě na tvojí straně nejsou, tedy lidi mimo tyhle subkultury, široký spektrum běžný společnosti. A prostě tahle muzika je na spousty těhle lidí příliš tvrdá, jenže možná právě proto je tu reggae, který je zase na někoho příliš jemný, takže v tý kombinaci to snad nějak funguje. Závěrem uvedu jeden, zdánlivě dost mimo téma příklad (ale jen na první pohled). Největší oslovovací potenciál mají podle mě v současnosti u nás lidi jako Tomáš Klus, ačkoliv hudebně jde vlastně mimo mě a nevyskytnout se občas někde u telky či rádia, asi bych ho ani neznal, tak hrozně cením, že risknul ztrátu části popularity a šel do textů poukazujících na nešvary naší politiky, křivost mnoha lidí a principů apod., to je v našem mainstreamu stále hodně vzácnej jev. Jemu ale naslouchají desetitisíce, má tedy potenciál těma myšlenkama "naočkovat" násobně víc lidí, než celá punk, HC i reggae scéna dohromady a tuhle příležitost pochopil a uskutečnil, za to velkej palec nahoru, na rozdíl třeba od Krajča a jeho "Kryštofertu", tam naopak obří disrespekt za jeho slizkost, jakkoli je zřejmě dobrej autor.
Žádné komentáře:
Okomentovat