Recenze

Roy Ellis - The Boss Skinhead (Honza Vedral)

Na začátku března se objevila vůbec první biografie legendárního bosse of skinhead reggae - Mr. Symaripa, za kterou stojí Honza Vedral, někdejší saxofonista The Chancers. Je to vůbec první česká publikace týkající se ska, 2tonu a early reggae, která se u nás objevila. Bohužel pro některé z vás knížka je psaná v angličtině, na druhou stranu díky tomu se okamžitě po svém vydání rozletěla do celé Evropy, kde po ní byl celkem velký zájem. Nicméně angličtina, kterou je psaná je celkem jednoduchá a tak pokud jste na úrovni minimálně mírně pokročilí až pokročilí, neměla by vám dělat problémy. Na její korektuře se mimo jiné podílel i Simon "Ruffskank" Francis, který kromě toho, že zpíval v Chancers, tak během doby, kdy žil v Praze učil angličtinu, takže ví moc dobře, jak češi tento jazyk vnímají. Knížka vznikala necelé tři roky a předcházely jí lockdownové videorozhovory s Royem Ellisem, které se postupně objevovali na facebooku tohoto projektu. Pojďme k samotné recenzi, celkem 239 stran, krásná obálka od Hany Hemalové a životní story jedné z nejaktivnějších legend jamajské muziky. Kniha v podstatě sleduje celý Ellisův život, od prvních let Jamajce, kde žil do svých zhruba 14 let, pracoval na farmě a byl na čas "opuštěn" svojí matkou, která odešla do Velké Británie, což do budoucna narušilo jejich vztah. Zajímavostí také je, že hned na začátku Roy Ellis spekuluje, zda-li nemá náhodou společného otce s legendou rocksteady Altonem Ellisem, protože na Jamajce se příjmení dědí po otci, i když stejně jako Ellis, místní děcka dost často své otce nikdy v životě nepotkají a tamní matky zůstávají jako samoživitelky. Kapitola života na Jamajce je hodně krátká, Ellis se během svého života podíval na rodný ostrov jen jednou a to až v roce 1981, kdy letěl se svojí matkou na pohřeb Boba Marleyho. Mnohem podstatnější roli v jeho hudebním směřování hrálo jeho dospívání ve Velké Británii, kam se odstěhoval za svojí matkou. První stránky popisují jeho školní léta v Anglii, odchod od matky v 16 letech, míru rasismu, která byla, bráno dnešními měřítky na mnohem vyšší úrovni, než dnes. Jako příklad tehdejší zakonzervovanosti britské postkoloniální společnosti svědčí Ellisův popis toho, jak byli tehdejší kluby počátkem 60. let pro černošské publikum uzavřené a tak se místní karibská komunita scházela na house parties, kde se postupně seznámil s muzikanty jeho první kapely "The Bees". Nicméně ještě, než přišel do "The Bees", se v roce 1962 zúčastnil talentové pěvecké soutěže, díky které mu vyšel první singl v rytmu ska. S "The Bees", kteří se věnovali kromě ska, také soulu se postupně dostali i k backování, tehdy největší jamajské legendě působící v Anglii, Laurelu Aitkenovi. A nebyl to jen Aitken, v té době backovali i "The Maytals" a "Price Busterovi", při jejich vystoupeních v Británii. Tou dobou také učil mladého Mr. Symaripa na trombon další významný ska muzikant, pozdější člen The Specials - Rico Rodriguez, až později vyměnil mladý Roy trombon za mikrofon. V dalších kapitolách popisuje Mods a jejich postupnou přeměnu v hard Mods a později skinheady a také to, že jako tehdejší teenager, který se proháněl ulicemi Londýna na svém skůtru, byl toho všeho součástí. Co pro mě bylo trochu překvapující, že vývoj jam. muziky mezi diasporou žijící ve Velké Británii, byl stejný, jako na Jamajce. Téměř nedocházelo k větším prodlevám a tak, jak se postupně ska v průběhu 60. let měnilo a transformovalo přes rocksteady až k reggae, stejně tak se měnilo i v Anglii, kde s opravdu minimálním zpožděním na tyto změny reagovali tamní černoští muzikanti. 

Rozdíl byl jen v tom, že ska bylo striktně odděleno od bělošské většiny, která si sebou stále nesla dost velkou míru rasismu a tupé britské (post)koloniální nabubřelosti. Z "The Bees" postupně vznikly "The Pyramids" (1967), kapela, která se pro Roye stala na dalších 20 let součástí jeho života a která zásadně ovlivnila i jeho osobní život. S "The Pyramids" se ještě v 60. letech dostali i do Francie a stali se tak první kapelou, která zahrála muziku z Jamajky na půdě pevninské Evropy, dávno předtím, než se o pár let později na scéně obevil Bob Marley. To už jsme na konci 60. let, ulice britských měst zaplavují skinheadi, na koncertech se objevují společně černí a bílí a reggae si užívá svojí první slávu, kterou doprovází dupot těžkých bot. V té době se vedle "The Pyramids" objevuje další, pozdější významná postava britské reggae scény, zatím jen v roli vyhazovače a pomyslné ochranky kapely, Judge Dread. V roce 1969 vychází první album pod jménem "The Pyramids", vůbec jedno z prvních dlouho-hrajících reggae alb, kterých v té době plné singlů ještě nebylo tolik. Ve stejném roce vychází i deska pro Roye Ellise vůbec nejzásadnější - "Skinhead Moonstomp". A tady se dostáváme k tomu, jak vznikl název "Symarip". Jelikož kapela měla v té době smlouvu s labelem President, který stál za jejich prvním LP a další materiál, který chtěli vydat díky smlouvě by nemohli vydat pod stejným názvem, vzali svoje původní jméno napsali ho obrácěně, vynechali s, přehodili i za y a další deska mohla jít směle do světa. Zajímavostí je, že i když se název "Symarip" vryl do historie reggae & ska mnohem víc, než "The Pyramids", kapela po celou dobu své existence vystupovala jako "The Pyramids" a ani Ellis neměl tušení, že díky desce "Skinhead Moonstomp" je/ho zná většina lidí jako "Symarip". Na přelomu 60. a 70. let koncertují po celé Británii a skinheads šílí, deska "Skinhead Moonstomp" jde na dračku a skini na koncertech dělají výtržnosti, které jdou za kapelou a postupně jim začínají zavírat dveře koncertních sálů. Kapela se v té době právě proto rozhodne změnit styl a přeorientují se na funky a taneční muziku, začnou koncertovat hlavně po střední Evropě (Německo, Švýcarsko, Rakousko), díky tomu se do Německa přestěhuje na nějaký čas i Ellisova žena, protože tu začne trávit víc času, než v Británii (dokonce se naučí i německy). Dnes si ani neuvědomujeme jaký pokrok (alespoň) západní společnost udělala, co se rasismu týče, na mnoha místech Symaripova vyprávění se čtenář setkává s tím čemu byl černoch v 60. ale ještě i na začátku 80. let vystavován, což už je dnešními měřítky mnohdy neakceptovatelné. V roce 1979, během jednho z jejich mnoha vystoupení v Německu (tehdy hráli pod jménem "The Pyramids from Jamaica"), jim kdosi poví o 2tone horečce, která právě zachvátila Velkou Británii, o tom, že jejich staré hity z éry skinhead reggae hrají nové kapely a i staré legendy jako Laurel Aitken nebo Prince Buster se znova vrací na scénu. "The Pyramids" pod vlivem těchto zpráv dostanou nabídku nahrát reggae album. Po deseti letech se tak kapela dostává do studia a vrací se k reggae, výsledkem této práce je jejich téměř neznámé album "Drunk and Disorderly" z roku 1979, které natočili v Německu a začali s materiálem z této desky koncertovat, tentokrát hlavně po Německu. Ellis se chtěl v té době vrátit na scénu a připojit se k 2tone, protože po celá 70. léta se k reggae dostal jen díky coverům Boba Marleyho, které občas s "The Pyramids" zahráli a ke ska už vůbec ne. Bohužel většina kapely, díky předchozím zkušenostem s výtržnostmi a skinheady tuto možnost odmítne, pro ně je to jen návrat toho, co tu bylo o deset let dříve, pouhý revival roku 1969 ke kterému se nechtějí vracet. A tak díky tomuto rozhodnutí, "The Pyramids" promarňují šanci vrátit se zpět ke ska & reggae, šanci na kterou bude muset Roy Ellis čekat dalších 25 let.

Jeho časté pobyty mimo Velkou Británii se nakonec podepíší i na jeho rodinném životě, na rozpadu manželství, které končí nevěrou a vztahu s vlastními dětmi. Vůbec tahle stránka jeho osobního života mě docela zarazila, protože na to, jak pozitivně působí na podiu, tak o to horší měl rodinné vztahy, ať už se svou matkou, nebo dětmi z prvního manželství. Opravdu nic pěkného! "The Pyramids" se v roce 1988 po 21 letech rozpadají, končí jedna éra a pro Roye Ellise začíná nová kapitola, tou dobou už je natrvalo usazený ve Švýcarsku, kde našel svůj nový domov a svojí současnou manželku. V té době se také začíná věnovat gospelu s kterým se pojí celá 90. léta. Z této části vyprávění mi utkvěla v paměti historka, kdy se na ulici potkal s další jamajskou legendou Lee "Scrach" Perrym, který v té době také žil ve Švýcarsku, nicméně Mr. Symarip ho v tom okamžiku nepoznal a s jeho žádostí aby mu pomohl s vystěhováváním nábytku z jednoho "vykřičeného" domu ho slušně řečeno poslal k šípkům, čehož později, když si uvědomil o koho šlo litoval. Rok 2005 je z hlediska dnešního postavení Roye Ellise na scéně asi tím nejdůležitějším datem, právě v té době přišel jeho návrat ke ska & reggae. Za Symaripův comeback můžeme vděčit jiné legendě a to Laurelu Aitkenovi. Právě Symaripova návštěva jeho koncertu doma ve Švýcarsku, byla v tomto ohledu zásadní, protože právě tady ho Aitken i po těch letech poznal a pozval ho do backstage, která byla plná skinheadů, kteří se chtěli s "godfatherem of ska" vyfotit. Na toto konto je začal Laurel upozrňovat na přítomného Roye Ellise s tím, ať si vyfotí jeho, že toto je legendární Mr. Symarip (ano byl to právě Aitken, který mu vymyslel nové umělecké jméno) tvůrce hitu "Skinhead Moonstomp", čemuž nikdo z nich v tom okamžiku nechtěl věřit. O pár týdnů později klepe partička zvědavých skinheadů na dveře Ellisova domu, aby se přesvědčili, že toto je opravdu Mr. Symarip. Nedlouho po této návštěvě ho díky nim osloví německý label Grover Records a přichází návrat ke ska a první tour se švýcarskou ska formací Kalles Kaviar. S touto kapelou později ukončí spolupráci, díky jejich bubeníkovi, který mu opilí v hotelu po koncertě, začne "ve vtipu" nadávat do negrů. Upřímně toto mě hodně zarazilo, člověka by snad tolik nepřekvapil rasismus na apolitické oi! scéně jako u ska kapely, tam to vzhledem k původu žánru snad ani nepřipadá v úvahu, nebo alkohol z člověka dokáže vytáhnout i to nejhorší co v něm je? Těžko říct, každopádně je obdivuhodné, že Ellis i přesto s kapelou tour dokončil, ačkoliv na bubeníka už nepromluvil a další spolupráci odmítl. V dalších kapitolách rozebírá tvorbu nových alb, které nahrál po návratu na scénu. Hodně dobře si v Ellisově hodnocení spolupráce vede španělský label Liquidator Music, který vyzdvihává hlavně za jejich férový přístup, protože skoro celou knihou se nese jedna nit, kterou je popis toho, jak je ještě v dobách "The Pyramids" skoro každý label podvedl a z nahraných alb neviděli ani penny. Konec knihy patří děkovačce od Roye Ellise AKA Mr. Symaripa, kompletní diskografii od prvního solo singlu, přes "The Bees", "The Pyramids", až k novým věcem z éry "Mr. Symarip" a na posledních stránkách najdete doslov Honzy Vedrala, kde popisuje, jak celý nápad na knihu o legendě skinhead reggae vznikl. Jak tedy knihu hodnotím? Samozřejmě, že jsem z ní byl naprosto nadšený, ska & reggae je muzika, na které jsem vyrůstal, miluji jí a jsem nadšený pokaždé, když o ní vyjde něco v knižní podobě, protože takových knih je opravdu jako šafránu (na češtinu rovnou zapomeňte!). Honza Vedral tady odvedl naprosto bravůrní práci, jazyk je čtivý, vyprávění má svoje tempo, které vás nutí hned začít hltat další kapitolu a tak jsem jí měl za 14 dní přečtenou. Je zajímavé, jak se tehdejší boom z 90. a nultých let, kdy se v Čechách subkulturám okolo ska, oi! a punku dařilo nejvíc, po letech, kdy už dávno odezněl, začal přetavovat do knížek, které se tehdejší atmosféru snaží zachytit. Ano vím, že "The Boss Skinhead" se netýká té doby ale vzhledem k tomu, že Chancers jsou již minulostí, beru to jako takové dozvuky jejich bývalých členů a někdejší síly, kterou u nás ska mělo. Kniha je stále v prodeji, takže neváhejte a kupujte, do výtisku šlo jen 400 kusů.