Rozhovor - Prince Buster

Po delší době tu máme převzatý rozhovor. Tentokrát s legendárním Princem Busterem (vlastním jménem Cecil Campbell), který byl jedním z průkopníků jamajské muziky a zároveň autorem známeho hitu "Madness", který později předělala stejnojmenná britská 2tone legenda, která do svého repertoáru zařadila Busterův další hit "One Step Beyond". I on jako mnozí jeho krajané, během 60. let emigroval do Anglie, kde se jeho muzika stala velmi populární mezi Mods. V 50. letech v dobách, kdy na Jamajce začínali první produkce venkovních sound sytémů, působil Buster jako vyhazovač a zároveň jako vyhazovač u sound systému Downbeat, budoucího krále jamajského nahrávacího průmyslu Coxsona Dodda. Po přestěhování do Anglie se dále věnoval nahrávání a producentské činnosti, kterou začal už na Jamajce, přidal se tak ke krajanům jako byli např. Laurel Aitken, Desmond Dekker nebo Mr. Symarip. Později v době 2tone éry byli spolu s Laurelem Aitkenem hlavními "patrony" a podporovateli tohoto fenoménu. The Specials v té době slavily velký úspěch s předělávkou Busterova ska hitu "Al Capone". Bohužel Prince Buster nás opustil v září roku 2016 ve věku 78 let, proto berte tento rozhovor, který byl pořízen původně v březnu 2003, během jeho vystoupení v Japonsku, jako vzpomínku na jednu z největších legend ska.

zdroj: rock-a-shacka.com

Jak jsi si užil svůj bobyt v Japonsku?

Velmi jsem si to tu užil, opravdu.

Jak jsi přišel na nápad na propojení perkusí a ska v 60. letech, byl jsi vlastně prní producent, který spojil nyabinghi a ska?

Ještě jako dítě na Jamajce, když jsme začínali zpívat, neměli jsme peníze na nákup nástrojů a tak jsme musleli improvizovat. Používali jsme různé cínové pánve a klacky a snažily jsme se z toho vyloudit nějaké zvuky a mnoho z nás také používalo svoje ústa. Ve škole při hudební výchově jsme toto využili a byla to paráda. To bylo ještě když, jsme si nemohli koupit bicí a basu, takže jsme museli používat plechovky a pánve, bušili jsme do těch pánví a plechovek a do toho ještě používaly svá ústa (pozn. jde o typický zvuk "tkčk tkčk tkčk" používaný v mnoha ska písních z 60. let). Postupem času, když už jsme vyrostli, tak jsme si koupili své hudební nástroje ale tenkrát jsme byli ještě děti.

Které songy nejvíce hrál tvůj sound systém?

No tak byly to hitovky jako např. "Two Barrel a Second", "Toothache", "Dumping whith the Duke", "Humpty Dumpty", "Shake a Leg", "They Got to Come My Away", "Time Longer than Rope". Bylo jich tenkrát opravdu hodně ale tyto se hrály nejvíce. A "Oh Calrolina", tenkrát ještě nebyla ani nahraná.

Proč jsi tenkrát rozpustil svůj sound system?

Tenkrát jsem už nebyl "pánem" svého soundu ale hlavně to bylo asi z rozhodnutí Emila Sharleta. Emil Sharlet byl vlastníkem londýnského Blue Beat Records. Přijel tenkrát na Jamajku a viděl mě, tehdy jsem se zabýval hlavně producentskou činností ale on se zajímal o mé pěvecké a textařské aktivity. Jednou přišel na clash ("souboje" sound systémů) mého sound systému a řekl mi, že bych se měl víc zabývat prací ve studiu, než hraní po večerech. Nabídl mi, že by mohl distribuovat moje nahrávky v Londýně. Musel jsem o tom dost přemýšlet, protože jsem byl na Jamajce "králem soundů". Nicméně jsem to udělal, protože mám ve zvyku dávat na rady starších, protože mají víc zkušeností a tak jsem to neochotně udělal ale dnes můžu říct, že to bylo to nejlepší rozhodnutí jaké jsem mohl udělat. Možná, že kdybych u toho zůstal tak by mě někdo možná i zastřelil, nebo bych někoho zastřelil já, protože tenkrát to v ghetech dost vřelo a já bych tu třeba nebyl a vy byste neznali moje songy. Jeho činnost byla pro mě později velmi důležitá, protože díky němu se moje hudba tak rozšířila. A velmi si ho za to vážím. Sice už mezi námi není ale já bych mu za to vše chtěl poděkovat.

Co tě inspirovalo k napsání písní, jako byli "Seven Wonder of World" a "Prince of Peace", na které měli zřejmě vliv východní filosofie?

Tenkrát se děli na Jamajce různé "věci". Hodně jsem začal přemýšlet, fyzicky jsem byl na Jamajce ale duševně jsem byl stále více někde na východě. Vložil jsem do těch písní to, co se mi honilo v té době hlavou, byla to moje duševní cesta. Pak jsem napsal ještě jednu "One step beyond", protože když se člověk dostane do tohoto stavu mysli, tak pak vše vyjde najevo. Moje myšlení tenkrát opravdu směřovalo na východ ale možná i Bible mě v tom hodně ovlivnila, protože než jsem se stal muslimem, byl jsem vychováván v křesťanských poměrech.

Jak šlo tenkrát v 60. letech nahrávání? Nahrávali jste vše na první pokus, probíhalo to rychle?

Někdy to bylo opravdu hned a někdy se to táhlo. Moje kapela hrála v klubu Baby Grand, hráli jsem obvykle do tří hodin do rána a zkoušeli jsme, když všichni odešli z klubu. Takže, když jsme potom přišli do studia tak už byli všichni připravení a šlo nám to rychle a stihli jsme udělat i víc písniček. Někdy nahrávání trvalo dlouho a muzikanti už z toho byli frustrovaní, protože jsem stále trval na svém a hrálo se do té doby, dokud to neodpovídalo mým představám.

Co si myslíš o současných jamajských umělcích, co už netvoří hudbu instrumentálně?

Většinou se všichni drží vokálů ale myslím si, že by měli i víc používat dechy, oni už nezažily ty časy, kdy byly v hudbě hlavním elementem. Musíme hrát s dechy i dnes aby jsme je přesvědčili o jejich důležitosti. Můžeš třeba udělat dub bez dechů ale já si myslím, že to není to pravé, nahrávka má být kompletní, takto je to prostě neúplné.

Co dělali s publikem v dancehallech písně jako "Seven Wonder of World"?

Lidi křičely a prosili abychom to zahráli ještě jednou. Když jsem pak nahrával ve studiu, nedělal jsem to pro komerční účely ale proto abych se udržel "na vrcholu" sound systémů a abych měl v zásobě hromadu hitů a s těmito deskami jsem pak soutěžil s jinými sound systémy. Měl jsem spoustu nápadů a hodně mých přátel to kopírovalo ale na rozdíl od mě jejich verze spíše odpuzovaly (smích). Snažil jsem se v hudbě vždy hledat jiné a najít k ní jiný přístup, tak jako jsem to udělal s "Oh Carolina". Pozval jsme do studia rastafariánské bubeníky a zakomponoval jsem to do nahrávky i když si to trendy nežádaly. Okamžitě jsem se stal králem ska a lidi šíleli, zkrátka jsem kreativní, nemám rád monotonost.

Který zpěvák tě ovlivnil nejvíce?

Billy Ekstine, mám všechny jeho nahrávky. Další kdo mě hodně inspiroval byl Jesse Belvin, poslouchal jsem ho s ostatními přátely ale Billy Ekstine mě ovlivnil asi nejvíc. 

Ekstine byl jamajský zpěvák?

Ne ne, byl to američan.

Jáký máš názor na doprovodnou kapelu se kterou si dnes hrál, protože oni jsou přibližně ve stejném věku jako tvoje děti.

Byli příjemným překvapením, užil jsem si to s nimi. Najít staré členy mé kapely je někdy dost obtížné, jsou už staří a hrát na turné se jim opravdu moc nechce ale když jsem slyšel hrát tuto kapelu, tak jsem si říkal, že to bude ta pravá k zahrání mých starých písní a říkal jsem klukům z kapely, že když budou pokračovat tímto stylem, tak ska jednou dobije svět (smích). Hráli jsme staré písně a lidem se to líbilo, tím jsem dokázal, že moje hudba nezemře a já v podstatě také ne (smích). Japonci to ocenili a znovu mi dokázaly, že energie ska muziky je stále nakažlivá a já si toho vážím. Bylo příjemné vidět na podiu všechny členy kapely v pork-pie hats kloboukách, opravdu hráli velmi dobře.

Napadlo tě před 40 lety, že na ska budou šílet i lidi v Japonsku a bude se hrát po celém světě a co si myslíš o dnešních kapelách?

No, když se na to podívám zpětně, tak si někteří lidi myslí, že jsem prorok (smích), protože něco podobného jsem v jedné mé písni, nadneseně předpovídal už dříve. Teď se cítím jako kdybych to věděl, že tito mladí energičtí lidé budou dále reprezentovat ska. A dnešní ska kapely? Myslím, že jsou docela dobré!

Jaký máš dojem z Japonska a z japonců?

Miluji zdejší města ale myslím, že činy řeknou víc, než slova a jako své uznání Japonsku, se chystám nahrát song "Japanese Woman".

Jaké byly tvoje producentské metody, musela být při nahrávání tvrdá disciplína?

 Když jsem měl nějaký nápad, pořádně jsem si to promyslel, prodiskutoval s muzikanty a pak jsme šli do studia a nahrály to, nic víc, níc míň.

A jako zpěvák?

Byl jsem textař, producent a zpěvák dohromady, takže sem měl seděl na dvou židlích zároveň.

Támhle stojí Duke Vin, on s tebou vlastně prožíval celou tvojí uměleckou kariéru od začátku, můžeš nám o něm říct něco víc?

Je to můj starší kamarád, vyrostli jsme spolu na Charles Street. Tom the Great Sebastian byl první jamajský sound systém a Vinny byl u něj jako selector (pozn. rozuměj DJ). Byl vysoký, vyfintěný jak model, boty měl vždy naleštěné jak zrcadlo a proto se mu začalo říkat Vinny "lustre shoes". Vždy stál na Jubliee Gardens a vybíral peníze u vstupu, pak šel k pultu s gramofonem a k reprákům, tak tam stál, jako stojí teď (smích). Ale hlavně, každý kdo prošel kolem něj, když chodili lidi do dancehallu, tak se podíval na jeho naleštěné boty. Později mu umřel syn a odstěhoval se do Anglie, kde začal podnikat a docela se mu dařilo. Stále jsme dobří přátelé, vidím ho často, je pomalu jak moje žena (smích).

Řekni nám něco o tvé filozofii ve smyslu hesla "ONE STEP BEYOND".

Vzhledem k tomu že, jsem starší tak vám mohu říct, že mě ta filozofie nikdy nezklamala. Zkrátka nemůže vás to zastavit, myslím, že by jste se toho měli držet, protože každý z nás v životě dře a svým způsobem "bojuje". Podle mě cílem člověka na zemi je dřít a "bojovat" a tak bychom si na to měli zvyknout, nedělat nic bezúčelného a když se dostanete do tohoto bodu, kdy už nemůžete, tak se tlačte naopak dopředu, co to jen jde. 

Co tě stále žene dopředu i po těch, více jak padesáti letech, bez ohledu na všechno, co se za tu dobu stalo?

Hlavní je nenechat si věci příliš vstoupit do hlavy. Jseš člověk, máš ducha a energii jít dál a to je to, co tě tlačí dopředu.

Tak a na konec. Můžeš vzkázat nějaké poselství všem skapeople na celém světě, něco co by se nemělo nikdy zapomenout?

Ok! Pro všechny fanoušky a všechny hudebníky, kteří mají zájem hrát ska: "Jste na správné cestě, buďte trpělivý. Úspěch příjde brzy, protože ska se chystá ovládnout svět".