Report

Dresden Contra Bash - (2.6. 2017) Drážďany - Chemiefabrik

Poslední dobou jsem hodně zainteresovaný ve francouzském oi!, takže, když jsem se dozvěděl, že v Drážďanech bude hrát jedna z nejvýznamějších legend francouzského oi! 80. let Komintern Sect, neváhal jsem ani minutu a plán na první červnový víkend byl jasný. Koncert se odehrál v rámci dvoudenní akce The Dresden Contra Bash, kde vystupovali mimo jiné i němečtí Aggresive (kteří už několikrát hráli i u nás), Project 9 ze Švédska nebo Victory ze Států. V pátek nasedám na bus směr Chomutov, kde mě nabírá Adrej s Michalem a vyrážíme přes drsnou severočeskou krajinu plnou lomů, chemiček a fabrik směr "Reich". Zhruba za dvě hoďky jsme v Drážďanech, vybíráme flek k zaparkování v postranní uličce pod dráhou, kousek od místa koncertu. Klub Chemiefabrik, který vypadá jako bývalé garáže nebo sklad s velkým venkovním dvorem se už začíná postutpně plnit, zatímco mi venku dopijíme naší zásobu Bráníků a tlačíme do sebe poseldní wursty a díky tomu propásneme Project 9 ze Švédska, který jsme chtěli všichni tři vidět. Po vypořádání se s naší zásobou piv a žrádla se konečně můžeme přesunout dovnitř, zaplatíme vstup 20 éček, Michal nás mezitím seznamuje s pár jeho známými z Drážďan, jelikož je tady docela často, navíc česko-německá družba zřejmě celkem funguje, protože drážďanský byli už i v Čechách na jednom koncertě. Takže první kapelou jsou pro nás až američtí Victory. Průměrný oi!, podle mě nic extra zajímavýho, navíc během jejich vystoupení asi nefungovalo odvětrávání, protože uvnitř klubu bylo naprosto nedýchatelno. Další nastupují němečtí Aggresive, který i přes ten trapnej videoklip alá MTV s americkou károu a pozáma typu: "pozor na nás, jsme drsnej pouliční gang", mě celkem příjemně překvapili. Naštěstí to nebylo jen oi! středního tempa ale místy i rychlý, až skoro hcpunkový sypačky. Navíc jejich kytarysta, punkáč celý od hlavy k patě v bílym, který si okamžitě vysloužil přezdívku Mr. Proper byl k nepřehlédnutí. Takže Aggresive nakonec předčili moje očekávání. Konečně je to tady, začínají zvučit Komintern Sect, kteří minulý rok vydali u Contra Records, po 30 letech a v nové sestavě, kde původními členy zůstal už jen zpěvák a bubeník, šesti singlové EP D'Une Meme Voix. Nechci nějak rozebírat tyhle reuniony kapel po 25 letech a jejich účelnost ale na druhou stranu je to jediná možnost, jak zažít tyhle starý streetpunkový legendy naživo. Tady ani není co dodat. Po nazvučení se během několika

Komintern Sect

minut strhává pogo se spoustou plešek v publiku, pot kape až ze stropu a i přesto, že asi nikdo z přítomných neumí francouzsky, tak všichni euforicky zpívají refrény (stylem žemle nééé). Asi ani nemá cenu vyjmenovávat co vše zaznělo. Samozřejmě nechyběly jejich největší hitovky jako Sonia, Dernier Combat, Unite z nového EP, Reves de Liberte ale hlavně Les Années d'Acier a to hned dvakrát, z toho jednou jako přídavek na konec. Kominterni nezklamali, z koncertu si odnáším, kromě totálně propocenýho trika i pár modřin ale to k punku prostě patří. Trochu škoda, že po koncertě nenásledovala nějaká skinhead reggae pouštěčka, i když z vinylů se hrálo ale zase jenom oi! Vracíme se k autu, kde si jak houmlesáci usteleme mezi autem a náspem kolejí. Ráno jsem kromě projíždějících vlaků, probuzen řidičkou auta parkujícím před náma, která leze do kufru a nechápavě na mě čumí stylem: "co se to tady valí za špíny?" Po snídani nás čeká špacýrung po městě v příšernym vedru a večer pivko s naší německou družbou. Prohlídka Drážďan začíná starou opuštěnou fabrikou, kde taky čas od času proběhne nějaká akce nebo koncert, kapely tu mají zkušebny a navíc je tu i tekoucí voda a to i přesto, že je celá hala v podstatě nevyužitá. Samozřejmě, že fabriku prolezeme, až na střechu odkud je výhled na Drážďany. Během prohlídky města narážíme na pár exotů. Hned prvním z nich je polský gastarbeiter, který nese v podpaždí na prkně v hliníkovym tácku grilující se maso a nabízí nám ho. Nakonec z něj vyleze, že je to katolík a rozdává ho potřebným a že ho fízli neustále otravují, že nesmí chodit po ulici s kouřícím "grilem" :D Maso dostaneme i my (asi vypadáme fakt zoufale). Horší je, že se ho pak nemůžeme zbavit, navíc vypadal dost sešle a přes ten červený nos bych typoval, že víra v Zubrowku je u něj asi silnější, než v boha. Další úlet byl chlapeček zasedávající prdelí trysku u stříkajícího vodotrysku (holt orientaci si člověk asi opravdu nevybírá :D ) a hosteska nabízející nám pánská tanga se sloní hlavou v doprovodu pěti padestiletých feministek, který z toho měli "ohromnou prdel". V Neustadtu nevynecháváme navštěvu Drop Out Records, kde si nakonec odnáším LP The Beat. V Labi si vymácháme smradlavý spařený nohy, načež voda v řece zezelená a ryby leknou. Prohlídneme centrum a mešitu Yenidze, která vlastně mešitou vůbec není. Je to bývalá fabrika na cigarety postavená v letech 1907 - 1909 v orientálním slohu, jako výraz pocty Turecku, které bylo v dobách Německého císařství významným obchodním partnerem a dnes jsou z toho kanceláře. A přesně takhle vzniká ta hromada předsudků, už vidím Čechy, který neznají historii toho místa, jak si při pohledu na Yenidze trhají vlasy a nadávají na zkurvený arabáče rozpínající se po Evropě. 

Madness Bar

Co se mi na Drážďanech obvzlášť líbí, je četnost kol a cyklistů, kdy je vidět, že kolo jako doprvaní prostředek pro přesuny po městě tady není nic zvláštního. Vracíme se pomalu zpět do Neustadtu. Hlavně v Neustadtu, který je sám o sobě takovou alternativní čtvrtí plnou graffiti, různých kaváren, burgráren, kebabů a barů, je přítomnost subkultury, díky různým nálepkám obzvlášť znát. Nálepek místního klubu Dynamo Dresden a Antifáckých nálepek na metr čtvereční je tu asi víc, než antifáků samotných ale co mě celkem udivuje, že na hodně z nich se objevují komunistické motivy se srpy a kladivy, což bych v bývalém Východním Německu moc nečekal, dokonce i u vstupu do Chemiefabrik, kde se odehrával páteční koncert byl na stěně nasprejovaný srp a kladivo. K večeru začíná chcát, takže se přesouváme do Madness baru, který jak už název samotný napovídá, je stylovou 2tone hospodou (dokonce i heslo k wifi bylo One Step Beyond), kde mezitím co Michal domlouvá spicha s Němcema, který už se taky na druhý den koncertu nechystají, přichází DJs a začínají hrát soul. Paradoxně, když už i u nás máme zákaz kouření v barech a restauracích, v Madness baru v Drážďanech se může kouřit i vevnitř, takže já jsem si zapálil u piva i po 31. květnu (ha!) Bohužel kvůli počasí, kdy neustále chčije a chčije a finanční situaci některých z nás, nakonec náš plán sejít se s Němcema u Chemiefabrik padá, takže nasedáme do auta a vyrážíme přes "Sudety" zpátky do "Protektorátu". Přes noc se ještě stavíme v Litvínově a ráno, potom co obhlídneme betonový brutalismus v centru Mostu, už sedím ve vlaku na Prahu, zpátky do šedi všedních dnů.