I'm an Upstart!

Angelic Upstarts asi nemá cenu dlouze představovat, společně s kapelami jako byli Cockney Rejects, Sham 69, Cock Sparrer, 4Skins nebo Peter and the Test Tube Babies patřili k průkopníkům oi!, respektive streetpunku. Do dějin punku udělali hlubokou stopu nejen díky jejich hitům jako I'm an Upstart, Teenage Warning nebo jejich pravděpodobně neznámější a nejvíce přebírané skladbě Solidarity ale i díky jejich postoji, který byl v době, kdy spousty oi! kapel a skins koketovaly s britskou National Front, naprostým protipolém. Právě díky jejich striktně antifašistickému ale především  levicovému pro-working class postoji se stali jak nenáviděnou, tak i milovanou kapelou a Mensi, jakožto frontman oblíbeným terčem National Front. Všechno to začalo v roce 1977 v South Shields nedaleko Sunderlandu v severovýchodní Anglii, původní line-up zahrnoval Mensiho (vlastním jménem Thomas Mensforth) na postu zpěváka, Raymonda Cowieho (kytara), Steva Forstena (basa) a Decca Wada (bicí). První debut přišel krátce po vzniku v roce 1978 se singlem Liddle Tower, který narážel na policejní brutalitu. Liddle Tower si vydali ještě na vlastní náklady ale právě díky tomuto singlu si jich všimnul Jimmy Pursey ze Sham 69 a o rok později jim produkuje první LP Teenage Warning a přivádí kapelu k major labelu Warner Bros. V dubnu 1980 vychází druhá deska We Gotta Get Out Of This Place, která jde oproti debutu na odbyt o něco hůř. Po vydání tohoto alba Warner Bros ruší s Angelic Ustarts smlouvu, vzhledem k násilnostem na koncertech, zákazu vystupování v Top Of The Pops a zapojení kapely do riotů v Sunderlandu. Samozřejmě jak rostla obliba Angelic Upstarts, rostly i útoky ze strany National Front. Angelic Upstarts byli ještě před The Oppressed možná první oi! kapelou se silnými antinazi postoji ale díky Mensimu hlavně levicovými postoji, kdy si podobně jako tehdejší 2tone kapely (a mnohé další) nebrali servítky s neoliberální, antisociální vládou Margaret Thatcherové, která zavírala doly, zničila britský průmysl a připravila hodně lidí o práci a živobytí. Na začátku 80. let přichází první z mnoha personálních změn, v roce 1980 se objevují singly Guns For Afghan Rebels a Last Night Another Soldier na legendární

výběrovce Garryho Bushella Oi! The Album. V červnu 1981 vychází třetí deska 2 000 000 Voices, která se už striktně nedrží jen streetpunku a kapela se nebojí trochu experimentovat. Objevuje se tu reggae (I Understand, Never Come Back), saxofon (Ghost Town), piano (I Wish) nebo i folk (England). V roce 1982 přišli s jejich největším propadákem albem Still From The Heart, kde se je jejich nový vydavatel (EMI) snažil tlačit více do popu a mainstreamu, což vedlo k předčasnému rozvázání smlouvy ze strany kapely a Angelic Upstarts už později s major labely nikdy nespolupracovali. Naštěstí o rok později se vrací k oi! a vydávají desku Reasons Why, která je mnoha fanoušky považována za jejich nejlepší album vůbec. Právě na této desce se objevuje jejich nejznámější song a s trochou nadsázky by se dalo říct i hymna - Solidarity. Song který Mensi věnoval polskému odborovému svazu Solidarnosc, který se v roce 1980 postavil mocenskému monopolu komunistické strany, dodnes tento song přebírá mnoho streetpunkových kapel. V polovině 80. let se začíná formovat z původní Red Action (odštěpenců od Socialist Worker Party) Antifascist Action, kterou hlavně díky Mensimu začínají Angelic Upstarts aktivně podporovat. Mensi zůstává v kontaktu s AFA i po neoficiálním rozpadu kapely na přelomu 80. a 90. let a objevuje se v dokumentu Fighting Talks věnovanému tenhdejší Antifě. V druhé půlce 80. let se kapela začíná dostávat do finančních potíží a i Mensi si musí najít přivýdělek jako taxikář. V letech 1984-87 přichází další personální změny až posledním z původních členů zůstává už jen Mensi. V roce 1985 si zahrají v tehdejší Jugoslávii z čehož vzniká druhý živák Live In Yugoslavia (1985). Bohužel druhá polovina 80. let nebyla pro Angelic Upstarts zrovna přívětivá, na podiu se objevují čím dál, tím míň a jejich deska Power Of Press z roku 1986 nevzbudila větší pozornost. Angelici o sobě dávají opět vědět až singlem Brighton Bomb, "schvalujícím" nevydařený bombový atentát

I.R.A na sjezd konzervativců v brightonském Grand Hotelu, kterého se zúčastnila i premiérka Margaret Thatcherová. Další singl kterým hnou žlučí hlavně britským mediím Blood Of The Terraces, vychází v roce 1987, následovám stejnojmenným albem. Hudební komentátoři ho považují za oslavu fotbalového násilí a někteří paranoidní novináři navrhují jeho stažení z prodeje. Ke konci 80. let se kapela na pár let odmlčí, i když k oficiálnímu rozpadu nikdy nedošlo. V roce 1992 se vrací s poměrně slušnou deskou Bombed Out, kde je slyšet návrat k jejich prvotinám, ovšem během následujících 20 let se na podiích objevují jen sporadicky. Na další desku si fanoušci počkají dalších deset let. V roce 2002 vychází album Sons Of Spartacus a Mensi mezi tím pokračuje v praci ve stavebnictví. V roce 2006 oznamuje svůj odchod z kapely ze zdravotních ale i osobních důvodů. Ná pár měsíců ho na postu zpěváka nahrazuje Chris Wright, až se na konci roku 2007 Mensi opět k Angelicům vrací a kapela chytá po skoro 20 letech druhý dech a začíná opět pracovat na nových věcech. V roce 2011 opět po skoro deseti letech, přichází s další deskou The Dirty Dozen, split album s kapelou Crashed Out a pokračují v nahrávání. V roce 2014 vychází split EP s kanadskými Prowlers a v roce 2015 deska Bullingdon Bastards. Tento rok to tedy bylo 40 let co se v málem severoanglickém zapadákově dala dhoromady jedna z nejzásadnějších oi!/streetpunkových legend, nenáviděná i milovaná, každopádně jedna z těch originálnějších kapel s postojem, který podle mě vyjadřuje přesně to o čem by streetpunk měl být, aby tolik zmiňované sousloví "working class" neznělo jen jako otřepaná fráze. Nakonec bych přidal odkaz na rozhovor s Mensim ať to máte z přímo z první ruky.