Tak trochu jiný ultras

V tomto článku tentokrát nepůjde o muziku ale pojítko by se tu díky skins přecijenom našlo, jelikož fotbal byl odjakživa jejich nedílnou součástí, která se částečně promítá i do muziky, především pokud se bavíme o oi! a street-punku. A tak jsem se rozhodl přiblížit trochu jiný pohled na fotbalové fans a ukázat, že na ochozech stadionů a mezi ultras, nejsou jenom bitky chtivý hooligans, kteří především ve střední a východní Evropě inklinují hlavně ke krajní pravici a iq mnohých z nich odpovídá vypnuté automatické pračce. I přesto, že nejsem fanoušek fotbalu, dokážu ocenit atmosféru, kterou dokáží ultras díky choreu, pyru a chorálům na stadionu vytvořit a dokážu si představit, že to může být strhující. O to víc si cením těch fanoušků, kteří se nebojí dát najevo své postoje a hodnoty, jako antirasismus a odpor k nacionalistickým tendencím a fašounům jim není cizí, protože co si budem nalhávat pohled na některé tribuny, zejména ve východoevropských zemích, kde kelťák nebo totenkopf není vyjímkou, je prostě na blití. Pokud tedy existují i ultras, kteří stojí na druhé straně pomyslné barikády, není to nic jiného, než odpověď na tyto tendence. Stejně tak jako u skinheads, pokud totiž někdo tvrdí, že se SHARP nebo reds snaží do subkultury zavést "politiku", neuvědomuje si jednu věc a to, že právě fašizace skins byla to, co zapříčinilo štěpení na SHARP nebo RASH. To samé by se dalo říct, v tomto případě i o fotbalových ultras, proto nechci vypadat, jako pseudoradikál sedící za klávesnicí počítače, který si honí ego nad tím, když vidí, ať už je to kdekoliv, sebemenší náznak levicovosti. Ve výčtu fotbalových klubů záměrně nezmiňuji pražskou Bohemku a slovenský Trenčín, jelikož se v tomto prostředí nepohybuji a zápasy nenavštěvuji a nerad bych tak psal o prostředí ve kterém se nevyznám. Navíc většina z nás určitě ví, jakou má část Bohemky reputaci o čemž svědčí družba se St. Pauli (Barflies United) a tak nevidím důvod se o tom dál rozepisovat. Pojďme se tedy podívat, které evropské kluby a jejich fans stojí na té druhé straně "barikády".

 

FC St. Pauli

založeno: 1910
soutěž: 2. liga

St. Pauli se stal bezpochyby asi nejznámějším fotbalovým klubem, který otevřeně deklaruje svoje antirasistické a antifašistické postoje, což se projevuje nejenom díky fanouškům a jejich choreu ale i na stadionu, jako takovém, což je známka toho, že i vedení klubu si tuto tradici uvědomuje a lebka s překříženými hnátami, která byla původně symbol užívaný jenom fanoušky se stala symbolem klubu. Co se fotbalu týká, St. Pauli během své historie, především, mezi lety 1922 - 1963 hrálo většinou v první lize, do které se ve své novodobé historii dostalo celkem pětkrát, naposledy v roce 2011, v tom roce sice setupuje do druhé ligy ale po 33 letech poráží svého městského rivala Hamburg SV. Největším úspěchem klubu byl asi zápas s Bayernem Mnichov v roce 2002, který skončil porážkou Bayernu 2:1. V sezoně 2002/2003 přichází propad do třetí ligy a přicházejí finanční potíže, které se díky iniciativě fanoušků ale i města podaří vyřešit a klub je tak zachráněn. Zajímavostí by mohlo být, že na přelomu 80. a 90. let kopal za St. Pauli český reprezentant Jan Kocián.

Počátek levicového kolte na St. Pauli sahá do poloviny 80. let, kdy vzrůstá počet fotbalových chuligánů a nasilí na stadionech. S tím také roste i nárůst rasistických a nacionalistých projevů během hry, což bylo právě důvodem, proč se většina fans vymezujících se proti tomuto trendu, začala stahovat právě k St. Pauli. Původně totiž místní punks, kteří založili tuto tradici, chodili na zápasy Hamburg SV, kde se stávali terčem útoků nácků a fašizujících chuligánů a tak se někdy kolem let 1986 - 1987 začali přesouvat na zápasy St. Pauli, kde byl klid. Dalším faktorem byla do určité míry i blízkost Hafen Strasse, kde se nacházelo spoustu squatů a autonomních center, které se v té době policie (podobně, jako dnes u nás) snažila vyklízet. Právě tato oblast Hamburku se stala základnou pro fanoušky St. Pauli, kteří byli z části z řad punks, anarchistů a dalších autonomů a tak byli vždy terčem nácků a tak se i na zápasech začali jasně vymezovat proti fašismu a rasismu a vznikla tak tradice a pověst klubu, která trvá dodnes.

A.S. Livorno Calcio

založeno: 1915
soutež: 2. liga

AS Livorno bych v tomto případě řadil k extrémnější verzi toho o čem jsem psal, jelikož jde o klub, kde jsou sice antirasismus a odpor ke krajně pravicovým projevům, také doma ale v jejich pojetí jde o něco, co země s historickou zkušeností s komunismem asi nikdy nepochopí. Bohužel v jižní Evropě, které právě tato zkušenost chybí jsou stále lidi, kteří asi opravdu věří, že pokus o komunismus, byla procházka růžovou zahradou. O tom ale později. AS Livorno hrálo během své historie, jak první, druhou ale i třetí ligu, v sezonách 1932/1933 a 1936/1937 získalo dvakrát titul mistra 2. ligy a v sezoně 2006/2007 se poprvé dostali do poháru UEFA. V sezoně 2012/2013 dosáhli na třetí místo v serii B a v další sezoně postupují do první ligy, kde se drží pod sředem tabulky. V současnosti hrají opět druhou ligu.

Určitě ne všichni fanoušci Livorna inklinují ke komunismu ale velká část ultras ano, o čemž svědčí i jejich chorea, kde nechybí srpy a kladiva, vlajky SSSR, Kuby, nebo portréty Che Guevary. Asi nejradikálnější v tomto směru je skupina ultras, pod názvem Curva Nord. Ovšem ultralevicová tradice Livorna sahá už do počátků klubu, protože právě Livorno bylo městem, kde byla v roce 1921 založena italská komunistická strana a kde byla levicová politika a dělnické, průmyslové prostředí nedílnou součástí místní komunity, což se projevilo i u fanoušků Livorna, kteří byli klubovým barvám stejně tak oddaní, jako jejich politickým ideálům a tak je toto pojetí pro AS Livorno tradicí už do začátků klubu. Ovšem politické zaměření se neprojevovalo u Livorna jen na tribunách ale i na hřišti samotném a to díky jejich býv. útočníkovi Cristiano Lucarellimu, který dával po každém vítězném golu najevo své sympatie levicovým fans, zaťatou zdviženou pěstí. Za zmínku určitě stojí, že právě mezi ultras Livorna, Olimpique Marseille a A.E.K Athény existuje už několik let družba.

Olimpique Marseille

založeno: 1899
soutěž: 1. liga

Zajímavostí Olimpiqu je, že v prvních letech jeho existence bylo nejdůležitějším sportem klubu rugby, až s příchodem němců a angličanů se stal fotbal hlavním klubovým sportem. První celonárodní titul získali v roce 1924, když vyhráli Coupe de France. Olimpique vyhrál francouzkou první ligu celkově devětkrát, v roce 1993 porazil 1:0 AC Milán a stal se tak poprvé vítězem Ligy Mistrů. Po úplatkářském skandálu z roku 1994 dostal zákaz obhajovat titul a tak sezonu 1994/1995 odehrál v druhé lize. V sezoně 2003/2004 byl poražen Valencií, ve finále Poháru UEFA. Zatím poslední prvoligový titul vybojoval v sezoně 2009/2010.
 

Historie Olimpiqu Marseille sice není tak zajímavá a ani jeho pověst, jako klubu s levicovými ultras není tolik rozšířená, jako v případě St. Pauli a AS Livorna ale co do počtu, patří k těm největším. V rámci Olimpiqu existují tři velké ultras skupiny, Comando Ultra 84, Yankee Nord a South Winners. A právě South Winners se profilují jasně levicově a jsou největší ultras skupinou, čítající kolem 5500 fanoušků. Kořeny této skupiny sahají podobně, jako u St. Pauli do poloviny 80. let, konkrétně do roku 1987, kdy byla založena. Vzhledem k tomu, že spoustu obyvatel Marseille se ani nepovažují za francouze a s přihlédnutím k liberálnímu a multikulturnímu prostředí města ale i složení fans Olimpiqu, není divu, že se skupina profilovala hned od začátku, jako antirasistická a levicová. Jméno si dali podle jižní tribuny, kde se scházeli a podle transparentu "Win for us". V té době se ve Francii začaly rozšiřovat skupinky konfrontující naziskinheady (Red Warriors, Marseille Red Army) a mnozí z nich patřili i k fanouškům Olimpiqu Marseille. Bombr obrácený oranžovou podšívkou navrch se stal symbolem odporu k náckům a právě oranžová barva se stala, po roce 1989, po demonstraci fanoušků Olimpiqu, proti náckům ze skupiny KOP of Boulogne, patřící k ultras Paris Saint Germain, symbolickou barvou South Winners. Oranžový bombr byl potom k vidění na jejich stadionu, ještě několik let.

A.E.K Athens

založeno: 1924
soutěž: 1. liga

A.E.K Athens patří se svými městskými rivaly Panathinaikosem a Olimpiakosem, ke třem nejúspěšnějším řeckým klubům. Klub byl založen válečnými uprchlíky po prohrané řecko-turecké válce, na začátku 20. let. Jako jediný řecký klub se dostal v sezoně 1976/1977 do semifinále poháru UEFA. Klub v roce 2013 sestupuje z první ligy a kvůli finančním potížím, přechází rovnou do amaterské třetí ligy. V roce 2015 se opět vrací do první ligy, kde skončil celkově čtvrtý.

Většina fanoušků jsou potomci uprchlíků z Istambulu, po nucené výměně nár. menšin, po uzavření míru mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923, tudíž není divu, že jim je vlastní antirasistický a antifašistický postoj. Největší ultras skupinou jsou Original 21, zatímco nejstarší Gate 21, kteří se zformovali už v roce 1975. Jak už bylo řečeno, díky společně vyznávaným hodnotám mají družbu s fanoušky Olimpique Marseille a AS Livorna. Co asi nejvíc vystihuje postoje fanoušků A.E.K Athény je zápas ze 13. září 2015, proti PAS Giannia, kdy na stadion přišli společně s uprchlíky ze Sýrie a s transparentem "A.E.K matka všech uprchlíků".

Celtic Glasgow

založeno: 1888
soutěž: 1. liga

Celtic patří k jedněm z nejstarších fotbalových klubů, nejen ve Skotsku ale i na světě. První zápas odehráli v roce 1888 proti Rangers FC, kteří jsou dodnes jejich městskými rivaly, i když v současnosti hrají druhou ligu. Celtic byl založen, jako klub irských katolických přistěhovalců, což se v něm, díky fanouškům odráží dodnes. V sezoně 1966/1967 vyhráli, jako první britský tým Champions League a v sezoně 2002/2003 skončili druzí v poháru UEFA.

Jak už bylo řečeno Celtic má irské kořeny a to se samozdřejmě promítá i do ultras. Řeč je především o skupině Green Brigade, která vznikla v létě 2006 odtržením se od ultras Jungle Bhoys. Green Brigade sami se sebe označují za politicky profilovanou skupinu ultras, dle vlastních slov: "Jako politicky orientovaná ultras skupina, je základem pro naší přítomnost na zápasech používání bannerů, pyra a chorea a to, jak doma, tak i venku". Skupina se netají podporou Severního Irska a odtržení Skotska od zbytku Velké Británie. Během zápasů často zpívají irské republikánské písně, což bylo vládou kriminalizováno a označeno za urážlivé, jelikož některé chorály se vztahují k IRA. V sezoně 2011/2012 vyjádřili podporu palestinským vězňům držícím hladovku, což je dalším dokladem jejich postojů.

Partizan Minsk (MTZ-Ripo)

založeno: 2002
soutěž:

Asi nejtěžší situaci v tomto ohledu mají ultras z postsovětských zemí, kde mají nacionalistické tendence ve společnosti poměrně silné zastoupení, což jenom dokazuje konflikt na Ukrajině. Nicméně i tady se dá na tribunách najít pozitivnější přístup. Běloruské MTZ-Ripo patřilo ve východoevropském prostoru asi k nějvětšímu klubu s antirasistickými fanoušky, bohužel klub v nedávné době, díky finančním potížím i přes snahu fanoušků o záchranu zaniknul. Partizans Minsk vznikl sloučením dvou městských klubů FK Traktor Minsk a Trudovje Rezervy-RIPO, pod názvem MTZ-Ripo a poměrně brzo od svého založení začal hrát první ligu a to v letech 2004 - 2010. V sezonách 2004/2005 a 2007/2008 jí dokonce i vyhrál. Zlé časy přišly potom co litevský majitel Vladimir Romanov pozastavil sponzoring klubu. V té době vzniká iniciativa fanoušků na záchranu klubu a začínají se vybírat peníze a pořádat benefiční koncerty, kde např. vystupují kapely jako What We Feel, Mister X ale i němečtí Stage Bottles, bohužel i přes tyto akce se klub nepodařilo zachránit a v červenci 2014 zaniká.

Vznik antifašistického kotle v rámci Partizanu se dá datovat k roku 2003, ke skupině Rebel Ultras, která měla později kolem 100 až 130 členů a byla první skupinou v celém postsovětském prostoru, která se takto politicky profilovala. To mělo za následek nejen to, že byli terčem pro místní nácky (samozdřejmě i oni pro ně) ale i stát, jelikož zázemí této skupiny má kořeny v běloruském anarchistickém a antifa prostředí, které je vystavováno neustálým represím ze strany Lukašenkova režimu.

Arsenal Kyjev

založeno: 1925
soutěž: 2. liga

Arsenal Kyjev zůstává po zániku Partizanu Minsk, v současnosti asi jediným východoevropským klubem s levicově orientovanými ultras. Arsenal hrál až do roku 1936, kdy se poprvé dostal do první ligy, většinou jenom regionální soutěže. Po roce 1964 je z něj vytvořen rezervní tým Dynama Kyjev a později hraje v nižších amaterských soutěžích a koncem 80. let klub zaniká. Znovuobnovení klubu přišlo v roce 2001 potom, co díky finanční krizi zaniká CSKA Kyjev. Bohužel po ztrátě dvou hlavních sponzorů v roce 2013, musel klub vyhlásit bankrot, a až v následujícím roce byl opětovně obnoven a probojoval se do druhé ligy.

V rámci Arsenalu působí skupina ultras s názvem Hoods Hoods Klan, která se dala dohromady, někdy mezi lety 2006 - 2007, jejich počty dosahují kolem stovky členů. Bohužel získat podrobnější informace o pozadí vzniku levicového kotle v rámci Arsenalu Kyjev se mi nepodařilo zjistit.