Jelikož mám opravdu rád The Redskins a soulovou muziku obecně, dlouho jsem hledal kapelu, která by byla hudebně The Redskins nejblíž. A právě Skin-deep byli asi jedinou kapelou, která se jim trochu přiblížila. Podobně jako Redskins i oni po sobě zanechali pouze jedno jediné album a podobně jako oni i Skin-deep dbali spíš na svoje working class kořeny, než na to aby se starali o to aby "Anglie byla zase jednou provždy bílá". Není divu, vždyť v době kdy se dali dohromady probíhaly na severu Anglie velké hornické stávky proti uzavírání dolů a jako teenageři byli svědky toho, jak politika Margaret Thatcherové ničila životy mnoha lidem v jejich okolí, ovšem nikdy nebyli vyloženě politickou kapelou. I když v několika rozhovorech později přiznaly, že sympatizují spíš s levicí. Stačí jen výčet kapel od kterých brali inspiraci (Madness, The Specials, Angelic Upstars, Housemartins nebo The Redskins) a je jasné odkud tenkrát vítr vál. Po hudební stránce šlo o jejich vlastní a jedinečnou interpretaci soulu, míchnutého trochou ska a popu, těžko se to definuje ale asi jedinou kapelou v Anglii (pokud nepočítám Redskins), která měla ještě podobný přístup byli jejich soukmenovci The Burial a francoužští Les Partisans (především na albu Sono Mondiale z roku 2000 a na posledním singlu Le Spectre Danse Encore z roku 2002). Skin-deep dal dohromady, v roce 1985 zpěvák Wayne Kenyon společně Mikem Whitnallem (kytara), Andy Statem (bicí) a Shaunem Parkinem (basa) v anglickém Doncasteru. První koncert odehráli v lednu 1986 a už po třech vystoupeních je oslovil label Link Records k nahrání singlu na připravovanou kompilaci Oi! The Ressurection. Jejich první singl s názvem Self Respect byl tedy na světě. Hudebně šlo ještě o klasický oi!, nicméně jak ukázal druhý singl My Life's Fine, kapela se velmi rychle vyprofilovala a našla si vlastní originální sound. Díky kompilaci Oi! The Ressurection se poprvé dostaly do povědomý fanoušků oi! a punku. V září 1986, potom co poslali do redakce časopisu Scootering svoje první demo My Life's Fine se
objevil jejich profil na stránkách právě tohoto časopisu, což byla další věc, která kapele pomohla prorazit. Pravě jejich druhý singl My Life's Fine z roku 1986, který nahráli pro kompilaci The Sound of Oi!, jasně naznačil jakým směrem se boudou Skin-deep ubírat. Kytara se sice držela spíš punkovějších partů ale basová linka a zbytek už byl jasný "skinhead soul" alá The Redskins. V roce 1987 dostali dokonce nabídku odjet tour po Jižní Africe, celá kapela nakonec nabídku odmítla s tím, že "v žádnym případě nepojede hrát do rasistyckýho státu". Na přelomu roku 1986/1987 podepisují smlouvu právě s Link Records, kteří stáli za jejich prvním singlem a pouští se do nahrávaní jejich první (a zároveň i jediné) desky More Than Skin-deep. Album se nahrávalo v Leedsu ve studiu The Billiard Room, během ledna 1988 a kapela za nahrávání utratila 650 liber. V červenci toho samého roku bylo LP na světě, o prodej mimo Anglii se postaral sublabel Skank Records. Na desce se také poprvé objevila dechová sekce a klávesy a kromě soulu i pár ska pasáží. Právě v té době přišli do kapely Carol Jenkinson (saxofon) a Gav Miller (trumpeta), kteří Skin-deep rozšířili o dechovou sekci. LP More Than Skin-deep zahrnovalo celkem 10 songů, které pojednávaly o fotbale jako např. Baddies Boogie (mimochodem Wayne a Mik byly fanoušci Liverpool FC), o pouličním násilý (I Won't be Fooled) nebo o vládě Margaret Thatcherové (What else Could We Do) o které se nám mainstreamová média snaží nakukat jak byla ve své zemi "milovaná".
Nicméně většina textů byly vesměs apolitické. Bohužel rok 1988 znamenal pro kapelu definitivní konec, svůj poslední koncert odehráli v Londýně v prosinci 1988, kdy předskakovali Bad Manners. Za tři roky odehráli pouze 19 koncertů a přitom nikdy nehráli doma v Doncasteru, nicméně díky fanzinům se o nich vědělo i mimo Anglii a to především mezi skinheads. Měli vlastní originální styl, který byl pro rude boys málo ska a pro skinheady málo oi!, dle vlastních slov "uvízlý někde uprostřed". Kytarysta Mike Whitnall spolu s dalšími pár členy kapely, založil po rozpadu Skin-deep ska/early reggae kapelu 100 Men, která víc jak 13 let před Aggrolites hrála skinhead reggae. Racists? No. Commies? No. Just aware of being working class in the mid 1980's. "Skin-deep"
Žádné komentáře:
Okomentovat