Recenze

The Offenders - Generation Nowhere

Je to něco málo přes rok, co vyšla poslední deska The Offenders - Lucky Enough to Live a už tu máme další album. Generation Nowhere vyšlo letos v lednu u labelu Destiny rec. a obsahuje celkem 13 tracků, z nichž k hned úvodnímu Berlin Will Resist (Riot 87 In SO36), natočili nový videoklip. Offenders si udržují celkem vysokou laťku a od alba Shots, Screams & Broken Dreams (2011), které už bylo mnohem rock'n'rollovější, než jejich předchozí tvorba si konečně našli svůj specifický zvuk. Ani nová deska Generation Nowhere na tom není jinak, album je opět jejich typickou kombinací 2tonu a rock'n'rollu, takže nečekejte velkou změnu od předchozí desky Lucky Enough to Live. Album otevírá již zmniňovaný track Berlin Will Resist (Riot 87 In SO36), i když mě jako první zaujal až čtvrtý song Stay true, který se nese v kombinaci reggae tempa a toho jejich "2tone-rock'n'rollu". Další takovou peckou je stejnojmenná Generation Nowhere, ke které bych jen dodal, že jde o klasický Offenders. Stejně tak, jako na předchozí desce i tady se opět objevil soul a to v podobě tracku Tonigt, i když ani tady si Offenders neodpustili trochu přitvrdit do kytar. V posledních pár letech se objevuje dost kapel, které spíš, než na dechy dají hlavně na klávesy a i když to je příklad samotných Offenders, tak právě využití kláves v rock'n'rollových pasážích je staví někam úplně jinam. Právě to jak doukážou klávesama podbarvit rock'n'roll a ještě ho smíchat s 2tonem, je to proč mám tuhle kapelu rád. I když mluvím tady neustále o rock'n'rollu ale ve skutečnosti nejsem moc schopnej to někam zařadit :-D Jedeme dál! Sedmý track v pořadí Rude Fans, je podle mě nejlepší z celého alba, hotová potencionální hymna. Věřím, že tohle na koncertech bude mýt hodně velký úspěch. První co vás chytne je intro, přísná, dunivá, skoro až rockabilly kytara, která zazní i v refrénu a pak už typický uhánějící ska tempo....prostě nice! Don't Ever Say Again jsou ukázkový Offenders, tady není co dodávat. Další zajímavý song Heil Angela, jak už samotný název napovídá se týká "führerky - evropské unie - německé říše, soudružky Merkelové". Jak je známo, i když jsou Offenders Italové tak celá kapela žije v Berlíně, takže je celkem logický, že reflektujou situaci v Německu a Evropě vůbec. Bohužel tracky jako The Youth Paid, Face the Power, Crying at the Bar, Cripple Superstar, We'll Always Be With You mi splívaj dohromady v jeden celek, nevidím v nich žádný rozdíl, sice nejde o špatné songy ale taky ničím nevyčnívají z řady. Zachraňuje to snad poslední track s celkem vtipným názvem Pogo in Togo ale celkově bych hodnotil desku Generation Nowhere, dost rozpačitě. Nemyslím si, že je nutný sypat alba jedno za druhým v intervalu jednoho roku, když si jsou tak podobný. Sice u Offenders neplatí, že by s kvantitou šla dolu i kvalita, protože tady spíš platí, že s kvantitou jde dolu hudební posun. Tak snad příští album toho přinese víc. Takže závěr je asi jasný, Generation Nowhere není sice špatný album ale taky se naprosto ničím neliší od těch předchozích, zkrátka "starý dobrý Offenders" na který jsme zvyklý.

 

The Branlarians - The First and maybe the Only

Na tohle jsem byl hodně zvědavej, bohužel i když mám francouzkou scénu rád, tak musím říct, že jsem od Branlarians čekal trochu víc. Kapela se pohybuje ve vodách early reggae a na kontě mají, kromě debutové desky, ještě splitka s Bobby Sixkiller z roku 2011 a s The Woodsenders z roku 2012. Debut s dost nejistým názvem The First and maybe the Only vyšel koncem roku 2013 ve spolupráci hned několika labelů a to francouzkého Red Head Man, Mass Productions, Casual Records a Fraggle Rock Music. No ten název mi příjde, jak kdyby čekali, že se někdy v dohledný době rozpadnou. Deska vyšla jak na LP tak i v podobě CD, celkem na ní najdete 14 zářezů, většinou ve stylu early reggae, i když najde se tu i pár trad. ska pasáží a menší náznak rocksteady. Desku po úvodním intru otvírá track Yeah, Yeah, Yeah, který je podle mě asi takovou charakteristikou soundu Branlarians, protože ne každá early reggae kapela využívá dechy až tak často (plná dechová sekce, kde nechybí trombon /který je tu nejvýraznější/ a saxofon). Až k Moonlight Melody, kde nepřeslechnete houpavý klávesy, podbarvený hamondama a která je jedna z asi nejvíce klávesových instrumentálek z celé desky, se mi nic moc nevrylo do paměti. Následující One Shot je v podstatě klasický reggae, kde opět nechybí dozvučující trombon, který si tu hodí pár solo partů. Big T Song je na mě až moc utahaný a obyčejný rocksteady a trad. ska Interlude mě taky nepřišlo ničím zajímavý. Až osmý song Gogo Boots stojí za zmínku. Uhánějící early reggae opět doplněný o tormbon a ke konci, dokonce i o foukací harmoniku. Hned po něm následuje reggae instrumentálka Rainy Day, která začíná příjemným uvolněným intrem a nese se ve stejně uspávajícím tempu, ovšem tady si naopak vyhráli dechaři. Já jen dodám, že ten název je naprosto výstižnej, když si představíte zamračený nedělní odpoledne, venku déšť, ten pocit kdy člověk nemusí nic dělat, jen se rozvalí do křesla....a k tomu tenhle track!? Asi nejvýraznějším songem z celý desky je Kung-Fu Masta. Ve zběsilym tempu uhánějící dirty reggae instrumentálka, která ě dostala díky opakující se "funky" kytaře. Tady ze sebe kapela vydala opravdu vše.....hotová "scorcha", jak by řekli na Jamajce! Předposlední track Dirty Western bych zařadil po boku Kun-Fu Masta taky k tomu lepšímu. Ovšem tady jde o prvotřídní kombinaci trad. ska a rockabilly. No a poslední věc před outrem je High Grow II, což je další povedený reggae, ke konci doplněný o toasting, i když mě tu mnohem víc zaujalo to, co hrály klávesy. Tím jsem v podstatě vyčerpal ty silnější vály z desky "První a možná i jediná", jak zní doslovný překlad. Zbytek na mě působí až moc jednoduše, obyčejně a bez nápadu, je sice pravda že většina alba je spíš zaměřená na instrumentálky (který jsou pro tenhle žánr charakteristický) ale ani to mě neodradí od tohohle hodnocení. Takže 6 z 10