Rozhovor - Analogs

Analogs z polského Štětína ani nemá cenu představovat. Podia brázdí od roku 1995 a i u nás si za ty roky vytvořili silnou fanouškovskou základnu. V letošním roce přišli s novým otevřeně antifašistickým merchem, což mě přimělo se jich zeptat na pár věcí, které s tímto postojem souvisí, protože jak je známo dlouhá léta se prezentovali v podstatě apoliticky. Co je důvodem této změny a jak moc se Polsko změnilo za poslední roky, pod vládou katolických černoprdelníků ze strany Prawo i Sprawiedliwość (PIS) a jak na to reagují samotní Analogs se dočtete v následnujícím rozhovoru. Nejen o současné situaci, jsem si "dopisoval" s jedním ze zakládajících členů Pawlem Czekalou.

Zdarte Analogs, vynecháme klasické obligátní představování, stejně vás všichni dobře známe a na začátek se rovnou zeptám co je v kapele nového?

Po pěti letech, kdy na místo předchozího zpěváka nastoupil náš kytarista Kamil Rosiak, došlo v kapele k jediné změně v line-upu a to, že jsme, před více jak třemi lety ukončili spolupráci s naším minulým bubeníkem. Bicích se teď ujal Kuba May, s kterým se znám mnoho let, možná ho někteří z vás budou pamatovat z kapely "Skambomambo", kde dřív hrál. To je v podstatě vše, protože se snažíme změnám v sestavě vyhnout a spíš se zaměřujeme na koncerty a vydávání alb.

Na vaší poslední desce CHWDP je track s názvem "Ballada o Ronim". Evidentně to vypadá na song o nějakém vašem kamarádovi, pokud se nemýlím. Můžeš nám trochu přiblížit, kdo byl Roni a pozadí tohoto songu?

Ronald "Roni" Kalinowski, byl můj kamarád, kterého před mnoha lety zabil jeden nácek. Byla to naprosto zbytečná smrt. Toho zmrda potkal v jedné hospodě ve Štětíně. A jelikož už nemohl poslouchat ty jeho kecy, tak se prostě sebral a z hospody odešel, ten sráč se za ním vydal a velkým tlustým hrnkem ho několikrát praštil do hlavy, Roni to bohužel nepřežil. Tuhle píseň jsem napsal aby jsem připoměl, co se stalo a aby Roniho smrt nebyla zapomenuta. Musíme si pamatovat, kam vede lidská stupidita a předsudky.

Mohl bys nám říct něco blíže k vaší bokovce - "Projektu Pudlo", o co konkrétně jde?

Projekt Pudlo je o hraní akustických koncertů ve věznicích, protidrogových léčebnách, výchovných ústavech pro problémovou mládež a na dalších podobných místech. Většinou hrajeme songy Analogs. S Kamilem jsme se rozhodli do toho jít, protože tak chceme pomoci odcizeným, ztraceným, osamnělým a různě nepřizpůsobivým lidem si urovnat svůj vlastní život. Já sám jsem strávil několik let ve vězení, takže vím, jak se cítí ten, kdo je za mřížemi. Je hrozně důležité aby tito lidé měli kontakt s vnějším světem a uvědomili si tak, že stojí za to změnit život ve prospěch svůj ale i svých blízkých. V pauzách mezi písničkami si hodně povídáme. Mluvíme o tom, jak se nám podařilo se vrátit do normálního života, o sportu ale i o muzice, která nám pomohla se najít.

Vydáváte alba v intervalech jednoho nebo dvou let, což je poměrně hodně. Nepříjde vám někdy, že si jsou ty desky v takovém množství navzájem dost podobné?

Hrát jedny a ty samé songy pořád dokola je nuda. Před pandemií jsme hráli 100 až 120 koncertů ročně a v roce 2021, jsme jich společně s našimi akustickými koncerty odehráli přes 160. To je fakt dost. Jednou za dva roky ale příjde moment, kdy nás přestane bavit se neustále kodrcat v dodávce od klubu, ke klubu. A tak si sedneme a napíšeme nové songy a jdeme nahrát další desku. Já osobně asi nemám žádné oblíbené album ale na nahrávání první desky vzpomínám rád, protože jsme ji nahrávali v celkem primitivních podmínkách a v relativně krátkém čase. Dá se říct, že první album nás hudebně nastavilo na dalších 26 let. Byl to takový moment změny v našem hraní.

Jaký máš názor na současnou vládu PIS, která je silně napojená na katolickou církev (která by nejradši poslala dnešní společenský a hodnotový progres o staletí zpět). Kde bere PIS takvou podporu, když evidentně, ne všichni poláci jsou s jejich vládou spokojení, jak ukázaly např. ženské protesty proti zákazu potratů (strajk kobiet)?

Politici, více-méně všech směrů, jsou hrozná sračka. Teď je u moci PIS, ale dříve, když vládla PO (Platforma Obywatelska), katolická církev také dostávala co chtěla a stejně, jak teď se krmila na zbytku společnosti. Lidi se až příliš zabývají tím, která vláda je lepší, jestli PO nebo PIS ale ve výsledku jde o stejné svinstvo. Všechen průmysl, co se v Polsku vybudoval mezi lety 1945 až 1989, byl buď zlikvidován nebo odprodán zahraničním korporacím. Máme jeden z nejhorších zákoníků práce v Evropě, represivní zákony, které vytváří z malých velké zločince, protože policii stačí, když chytí někoho s jointem v kapse a tak i mládež často končí ve vězení. A celé to završuje zákon bránící ženám rozhodovat o svém životě. Máme Institut národní paměti, který překrucuje historii a glorifikuje NZS (Narodowe Sily Zbrojne - odbojová organizace), kteří kolaborovali s nacisty.

Váš nejnovější merch je striktně antifašistický.... 161, "Never too old to kick nazis", tři šípy atd.... Před lety jsme nikdy neměli možnost vidět antifašistickou symboliku ve spojení s Analogs. Není to, tak trochu i reakce na změny a náladu v polské společnosti a nedemokratickou vládu PIS v posledních letech?

Dřív to totiž bylo zbytečné. Ve všem bylo jasno a pravicový kreténi se drželi stranou punkové scény. V dnešní době se tyhle mantinely hroutí a politika se nabourala skoro do všeho a my prostě nechceme aby se pravičáci identifikovali s Analogs.

Jak vážná je situace s fašouny, katolickými fanatiky a nacionalisty u vás v Polsku. Vím, že jednou do roka se ve Varšavě dokonce koná společný pochod všech těhle pravicových bastardů. Jsou stále nebezpeční pro ostatní (subkulturní) mládež, dělají na ulici a na koncertech problémy, nebo si žijí ve vlastním kulturně-politickém ghetu?

Katolíci, fašouni a nacionalisti jsou takovým mentálním konglomerátem, který v poslední době vznikl v důsledku výrazného snížení úrovně vzdělání v současném Polsku. Lidé věří tomu, co jim nakecá kněz v kostele a politici a už vůbec neposlouchají vědce a odborníky. Kněží se bez rozpaků vyjadřují k vědeckým, společenským ale i politickým otázkám. Polsko se tím pádem vrací ve společenském vývoji o století zpět. Je to naprosto šílené, chápeš, že v médiích a ve vládě sedí lidi, kteří věří, že Země je placatá!? Nekecám! Ve škole je více hodin náboženství, než fyziky a biologie dohromady. A pokud se v Polsku mluví o náboženství, je tím myšleno jenom katolictví. Odsun němců z uzemí dnešního západního Polska, kteří byli převážně protestanti a začlenění východních částí do SSSR Stalinem, kde žilo pravoslavné obyvatelstvo, zapříčinilo vznik čistě katolického Polska. V podstatě Hitler se Stalinem "vytvořili" katolické Polsko. Navíc díky holokaustu zmizela největší židovská komunita v Evropě, která žila na našem území. No a jak se to promítá do scény a punkových koncertů? Naštěstí je pořád spoustu lidí, kteří uvažují racionálně a rozumí probíhajícím procesům a nepodléhají manipulaci. Tady se hodí ještě jednou zdůraznit, jak je důležité, aby kapely, jako ta naše jasně definovaly svůj postoj k fašismu, rasismu a nacionalismu. Nemůžeme hrát pro všechny, i pro ty, co mají v hlavě nasráno. To bysme se pak nelišili od rockových a metalových kapel, které se z komerčních důvodů nevyjadřují k politickým tématům, protože by si pak třeba někdo nekoupil jejich desku nebo by nepřišel na koncert.

Váš song "Blask Szminki" se objevil v roce 2002 na výběrovce Class Pride World Wide vol. 2. Co pro vás znamená být součástí working class, speciálně v dnešním světě, ve kterém je pracovník Amazonu téměř na úrovni otroka, zatímco si Jeff Bezos letí na výlet do vesmíru?

Sorry ale nepovažuji se za working class. Snažím se uživit muzikou a být trvale "nezaměstnaný". Raději mám méně ale s vědomím toho, že mě nikdo nevyužívá a nikomu nesloužím. Nechci být jako stroj, který někdo řídí a pak ho, po opotřebení vyhodí. Je jasné, že naprostá většina lidí, dnes žije ze dne na den s čím dál, tím menšími prostředky na to, aby byli opravdu šťastní, zatímco hrstka bohatých má všechno. Takhle by to nemělo být a ty kecy o tom, že všeho se dá dosáhnout dřinou, je jen zasraná manipulace. Bohatí podporují rozdělení společnosti a rasismus. Drží na uzdě armádu a policii, aby nás hlídali, protože moc dobře vědí, že dnešní systém přivádí společnost ke kolapsu. Abysme přežili jako druh, potřebujeme rovnostářství a ne neomezené vykořisťování lidí a celé planety.

Jak vnímáš současnou polskou scénu ve srovnání s 90. a 00. léty, když jste s Analogs začínali? Příchází pořád nějaká mladá generace punkáčů a skinheadů nebo i polská scéna pomalu stárne s lidmi v průměrném věku 25 - 35 let? 

Hele já nevím, nikomu se do dokumentů nedívám, abych si ověřil jeho věk. Už řadu let hrajeme na různých koncertech. Někdy to jsou spíš subkulturní akce, na které chodí jen punkáči a skinheadi, někdy hrajeme na velkých festivalech mezi mainstreamovými kapelami, pak zase koncerty pro 70-80 lidí v malých klubech, někde na maloměstě. Všechny ty akce jsou pro mě stejně důležité. Je mi přes 50 a už minimálně dvacet let nesoudím lidi podle toho, jak se oblékají a s jakou subkulturou se ztotožňují. Baví mě to hraní, sdílení svých postřehů z textů songů a to pouto, které potom mezi námi a publikem vzniká. Občas se stane, že mi někdo napíše nebo po koncertě řekne, že jsou pro něj naše songy důležité nebo, že mu to v něčem pomohlo nebo změnilo život. To je to, co mě pak nějakým způsobem naplňuje a v čem vidím smysl. Když jste teenager hodnotíte svět úplně jinak, než, když už si s sebou nesete nějaké zkušenosti. Jasně, taky jsem byl dítě a někdy jen s úsměvem přikývnu, když slyším, co mi po koncertě povídá rebelující teenager. V podstatě jsem rád, že na naše koncerty chodí tak široké věkové rozpětí.

Pawel Czekala (kytara)

ENGLISH

Hi Analogs, we can miss classic introduction of the band, anyway everybody knows you. I will aks on the beginning, what's new in the band, some news?

For five years, when our guitarist Kamil Rosiak took the place of our previous vocalist, the only change in the line-up inside the band was that over three years ago we finished working with our previous drummer. Now Kuba May is a drummer with whom I have known for many years. Some of you may know him from the band "Skambomambo" in which he played many years ago. That's basically it, because we try to avoid any changes in the band and we are focused on palying gigs and releasing albums.

On your last album CHWDP there is a track "Ballada o Ronim". Obviously this song is about some of your friend, if I am right? Can you explain more, who was Roni and what about is story of this song?

Roni, Ronald Kalinowski, was my friend who got killed many years ago by a man who identified himself with the extreme right wing. It was truly a pointless death. Roni met his killer in one of Szczecin's pubs. Then Roni left that pub, not wanting to hear any more nonsense. That piece of shit came out after him and killed Roni by hitting him several times with a thick mug on the head. I wrote this song to remind you of what happened and so that Roni's death would not be forgotten. You have to remember where people's stupidity and prejudices lead to.

Can you tell us something more about your "Projekt Pudlo", what's going on?

Projekt Pudło is about playing acoustic concerts in prisons, drug rehabilitation centers, educational institutions for troubled youth and other similar places. We mostly play Analogs songs. Me and Kamil decided that we would do it because we want to help alienated people, lost people, lonely people and unadapted people to organize their lives. I used to be in prison for several years, so I know what someone who is behind bars feels like. It is important that these people have contact with the outside world and that they know, that it's worth changing their lives for the benefit of themselves and their loved ones. We talk a lot with them in the breaks between songs, we talk about how we managed to return to normal life, about sports and music that helped us find each other.

You release albums at intervals of one or two years, which is really often. Don't you ever feel that in this amount, that records can be very similar to each other?

It's really boring to play the same songs over and over again. Under normal circumstances, before the pandemic, we played 100-120 of them a year, and in 2021 we played them together with acoustic concerts in prisons of over 160. That's a lot. Every two years or so, there came a moment when we wanted a break from the monotony of sitting in a van and going from club to club. We wrote some new songs and recorded another album. I personally don't have a favorite album. I remember the first album with great fondness, because we recorded it in a very primitive recording studio and in a very short time. You could say that this album set us musically and professionally for the next 26 years. It was a game changer for us.

What is your opinion about current goverment of PIS with strong connections of Catholicism (which is in my view, sending society values and progress decades back). Where the PIS is taking support, when not all Poles are satisfied with them obviously? Like a good example I would notice womens striking against ban on abortions.

Politicians of all options are terrible shit. Now PIS is in power, but earlier it was in power the PO (Platforma Obywatelska) and the Catholic Church also got what it wanted, and just like now it was feeding on society. People in Poland got into an argument and are busy discussing who is better PO or PIS but it's exactly the same shit. The entire industry that was built in Poland between 1945 and 1989 was either liquidated or sold to a foreign corporations. We have the most anti-labor labor laws in Europe, a repressive law that produces large-scale criminals because all the police need to do is catch someone with a blunt in their pocket and the kid ends up in jail. We have a repressive law that prevents women from making decisions about their lives. We have the Institute of National Remembrance that distorts history and glorifies the NZS (National Armed Forces), that collaborated with the nazis.

Your latest merch is strictly antifascist... 161, "Never too old to kick nazis", three arrows etc... Long time ago we didn't see any antifascist symbolism in connection with Analogs. Is this related somehow with the changes and mood of polish society and governance of PIS in last years?

It used to be unnecessary. It was all clear and the right-wing idiots stayed away from the punkrock scene time ago. Now there are politics crashing everywhere and we don't want right-wing people to identify with The Analogs.

How serious is situation with various versions of fascist, catholic fanatics and nationalists in your country? I know that once in year in Warsaw is a big march of these right-wing bastards. Are they dangerous for other (subculture) people, does they make trouble in the streets and on the punk gigs?

Catholics, fascists and nationalists are a kind of mental conglomerate that has recently emerged as a result of dismantling and significantly lowering the level of education in Poland. People believe what the priest and the politician say and don't listen to scientists. Priests express their opinions on political, scientific and social issues without any embarrassment. It's terrible and makes Poland go backwards in social development. It's ridiculous but there are people in the media or government who believe the earth is flat. Seriously! There are more religion lessons at school than physics and biology combined. Remember that in Poland, when using the phrases religion or faith, one speaks only about catholicism. Due to the expulsion in 1945 of the Germans from the territories of today's western Poland, who were mostly protestants and the eastern lands with orthodox believers, Stalin incorporated into the USSR, as a result of which, instead of a multi-cultural and multi-religious country, a mono-religious one was created. Catholic Poland is in fact the work of Stalin and Hitler, who during the war killed the largest Jewish community in Europe that inhabited our territory ... How does this translate into the scene and punk-rock concerts? Fortunately, there are a lot of people who think rationally and understand the processes that are taking place and don't succumb to manipulation. Here it's worth emphasizing once again how important it's for bands like ours to clearly define their attitude towards fascism, racism and nationalism. If we play for everyone, even for those who have shit in their heads, then we will not be different from a rock or metal band that sings about nothing and for commercial reasons doesn't comment on ideological topics, because someone may not buy their album or a ticket for concert.

Your song "Blask Szminki" appeared on the compilation Class Pride World Wide vol. 2 (2002). What means for you to be part of working class? Especialy in today's world where workers of Amazon are almost like a slaves, while Jeff Bezos fly on the trip to the universe.

Sorry, I'm not working class. I try to make a living from music and be permanently unemployed. I prefer to have less, but be aware that no one is taking advantage of me. I don't want to be a machine that someone runs and then throws away. The obvious thing is that the overwhelming majority of people exist day by day with too little resources to be happy, and a handful of the rich have it all. It shouldn't be like that, and the fucking stupidity that everything can be accomplished with hard work is manipulation. The rich support division and racism. They keep the police and the army on a leash to guard us because they know very well that such a system as now brings society to collapse. To survive as a species, we need far-reaching egalitarianism, not the unlimited exploitation of people and the exploitation of the entire planet.

How do you see today's polish scene compared with 90's and 2000's when you started? Can you see to come new young generation of punks and skins or polish scene is slowly getting older with the people in average age 25 - 35?

Oh I don't know. I don't look at anyone's documents to check his age. We have been playing at very different concerts for many years. Sometimes they are subcultural events that come almost only punks and skins, sometimes we play at large festivals inserted between mainstream bands and sometimes we play small, intimate concerts for 70-80 people in a small club in a small town. All these events are important to me. I'm in my 50's and for at least 20 years I haven't judged people based on how they dress and what subculture they identify with. I enjoy just playing, being with them, sharing my insights from the lyrics of the songs and the bond that develops between us. Sometimes it happens that someone will write to me or say at a concert that my songs are important to him, or that it helped him or changed his life, and then I feel happy and fulfilled. The world is assessed differently when you are a kid and differently when you carry a lot of experience with you. I was a kid once and sometimes I just nod and smile when I hear what a rebellious teenager is saying to me. I am very happy that our concerts are attended by people of very different ages.

Pawel Czekala (guitarist)

Recenze

Bim Skala Bim - Sonic Tonic

Bim Skala Bim patří společně s Toasters k nejstarším americkým ska kapelám. Tahle banda z Bostonu začánala už v roce 1983 a za tu dobu stihli vydat celkem deset alb. Nové album Sonic Tonic se objevilo v létě 2021, po dlouhých osmi letech od vydání předchozí desky Chet's Last Call. Na starosti si ho má zaběhnutý americký ska label Jump Up Records z Chicaga, který má pod sebou většinu americké produkce. Nová věc obsahuje celkem 9 zářezů, z toho dva covery. Desku otevírá song "Go Back", což je taková hodně příjemná ska houpačka kombinující druhou dobu s pomalým reggae beatem (což je pro Bim Skala Bim celkem typické). Následující track "Too Sentimental", naopak tempo zpomalí. Tady se dostáváme k reggae ale jak já říkám, žádná ska kapela nezahraje reggae tak věrně, vždy je v tom slyšet trochu jiný hudební postup, zjednodušeně řečeno, chybí tomu ta jemnost a cit ve hře, která je pro reggae důležitá a to platí i v tomto případě. Tím ale nechci tvrdit, že by šlo o špatnou věc, naopak jako příklad, že i "skáčkové" reggae má něco do sebe bych uvedl další song "Loon", kde jsou výborné dechy a hlavně naprosto dokonalá flétna v outru, která tomu dodává úplně jiný rozměr. Vraťme se ale k těm rychlejším věcem. "Cuz a You" je skoro, až do popu hozené ska ale to je vlastně to, co mě na tomhle tracku hrozně baví, mám rád tyhle kombinace druhé doby a popu. No a pokud budeme chtít ještě o něco víc zrychlit, tak tu máme song "Lightning", kde asi nejvíc vynikne trombon, který je u Bim Skala Bim tím nejvýraznějším dechem a poznávacím znamením. Málokdy nějaký track chci schodit ale "Gumbo" mě opravdu nebaví, nevím jestli to má být nějaká kombinace mezi reggae a blues ale nic lacinějšího jsem dlouho neslyšel. Naštěstí hned následující song je jeden ze zmiňovaných coverů, který vše opět napraví. Easy Skanin' je původně jeden z těch méně známých tracků od Boba Marleyho, který Bim Skala Bim předělali do perfektního pomalejšího ska. To už se ale polmalu blížíme ke konci, předposlední věc "It's a Mix of Things" je dubovou verzí tracku "Loon" a tím posledním trackem, který celé album uzavírá je další z coverů, instrumentálka "Last Boat To Monkville", což neni nic jiného, než 2tone klasika od Madness - "Night Boat to Cario". Pojďme si to shrnout, album Sonic Tonic je přesně jednou z těch desek, která na první poslech zapadá do průměru ale u které se to kouzlo dostaví, až po několikátém poslechu. Mě osobně začala bavit asi až tak u čtvrtého poslechu. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je síla a to přesně platí i pro tuhle desku. Kapela se nesnaží zbytečně nic překombinovávat (na rozdíl od jejich kolegů Mighty Mighty Bosstones s jejich posledním počinem), sazí na jednoduché a dalo by se říct, skoro až strohé aranže, v kterých je ale naopak hrozná síla. Zkrátka podle hesla: "méně je někdy více". Ta deska je v podstatě tak pěkně průměrná, až je vlastně dobrá. Jo jo, je to tak, Sonic Tonic mě baví! Pokud chcete klasické 3rd wave ska, po tomhle albu určitě sáhněte! Já dávám 7,5 z 10.

Skins Italia

Tímto článkem bych vám chtěl přiblížit pozadí a krátkou historii italské skinheadské scény v 80. a 90. letech, nečekejte podrobný výčet kapel, o těch to tentokrát nebude. Chci se zaměřit spíš na politické a sociální pozadí tamní scény, která se formovala od počátku 80. let a společně s tou britskou, patří k jedné z nejstarších. Velkou inspirací mi byl rozhovor s Flaviem Frezzou autorem knihy Italia Skins, která vyšla v roce 2017 (bohužel jen v italštině), pár jeho odpovědí najdete ocitovaných i v samotném textu.

A jak se tedy tento plešatý kult dostal ze své britské domoviny až do Itálie? Podobně jako v ostatních zemích bylo jeho největším šiřitelem oi!, které vracelo punk po zkomerčnění jeho první vlny, znovu "na ulici". A tak i v Itálii podobně jako v mnoha dalších zemích byli první skins původně punkáči, co začali objevovat oi! a později si holit hlavy a svůj vzhled přizpůsobovat tomu skinheadskému. První italští skinheadi se začali objevovat na začátku 80. let především v Bologni, Genově, Savoně, Turíně, Římě, Miláně a Benátkách (kde převažovali spíš WP skins) a jelikož šlo původně o punkáče o historii kultu a jeho kořenech neměli tušení. Tomu do určité míry odpovídal i jejich vzhled, kdy se volilo to, co bylo nejlépe k sehnání, džíny, vojenské boty, bombr, nebo džínová bunda, triko, případně jakékoliv polo a kšandy. Většinou se vycházelo z fotek v bookletech desek anglických kapel, jelikož jiný zdroj inspirace prostě neexistoval. Formování italských skinheads na začátku 80. let má také jedno místní specifikum. Pro mnoho bývalých punks to byla do určité míry reakce na rozmáhající se anarcho-pacifistické punks následující Crass, kteří na zbytek punkové (nepolitické) scény hleděli jako na "pozéry". V odpovědi na to si začala většina nepolitických punks (kteří sami sebe nazývali "nihilist punks") holit hlavu - první vlna italských skinheads byla na světě! S termínem nihilist punks, kterým se vymezovali nepolitičtí punkáči od anarcho-pacifistů přišel zpěvák první italské skinheadské kapely Nabat - Stefano "Steno" Cimato, který se tím nechtěl vymezovat vůči anarchismu ale vůči jejich pacifismu. Termnín "nihilist" totiž odkazoval na ruské anarchistické hnutí odmítající pacifismus.

Nabat

Faktem je i to, že "nihilisté" se na tamní scéně s "pacifistickými anarcho-punks" částečně překrývali a spoustu fanoušků oi! byli i anarchisté. Pojďme se ale vrátit ke kapele, která měla na tamní scéně prvenství a která italskou skinhead scénu nakopla. Nabat vznikli v roce 1979 v Bologni, původně jako klasická punková kapela. Název kapely měl odkazovat na ukrajinskou anarchistickou federaci z období bolševické revoluce, kterou později smetli rudí. Už v začátcích se u Nabat začali objevovat silné anarchistické a levicové tendence, kapela vystupovala po squatech (v Itálii známých pod názvem "centri sociali"), na akcích pořádaných anarchisty a s dalšími levicovými kapelami. V jejich počátcích patřilo mnoho jejich fanoušků k militantům z italského autonomního hnutí "Autonomia Operaria". A zatímco část scény šla postupem času doprava, Nabat společně např. s Rough z Turína zaujímali stále striktnější levicový postoj. Ale ani to jim nebránilo v tom se občas proklamovat spíš na apolitických pozicích, jako např. v songu "Zombie Rock", kde posílají do hajzlu jak fašisty, tak i komunisty. Pravdou ovšem zůstává, že šlo hlavně o vyjádření postoje k politikaření a prázdným heslům Komunistické strany, která měla v Bologni tradičně silné postavení. Mezi další první oi! kapely patřily Dioxina z Rimini a Rip Off z Boloni, kteří, jak se ještě dočtete, scénu nakonec rozštěpili. Kolem roku 1982 začali díky koloběhu fanzinů italští skinheads objevovat své kořeny spjaté s mods a rudies a uvědomili si tak, že nejsou jen třídnější verzí punku ale mnohem starším kultem. Asi nejvlivnějším z těchto fanzinů, které utvářely povědomí o scéně byl plátek "Working Class Kids", psaný manažerem Nabat a fanatickým sběratelem reggae a ska - Tizianem Ansaldim, který zde už v té době referoval o skinhead reggae a ska, i když jamajská muzika první vlnu italských skinheadů v drtivé většině nezajímala. Na začátku 80. let dokonce většina skinů opovrhovala mods a ska, což vzhledem k tomu, že mnoho z nich byli v podstatě plešatí punkáči, není zas tak překvapivé. V té době také začalo jezdit mnoho italských skinheadů do Londýna, aby mohli vidět na vlastní oči svůj britský vzor. Díky těmto návštěvám se do Itálie dostal zvyk nosit národní trikoloru, stejně tak jako britští skins, kteří v 80. letech nosili Union Jack, někteří si přivezli i v Itálii těžko sehnatelný harrington. Vráťme se ale ještě k Nabat, ti v roce 1982 vydávají svoje první demo - split kazetu s Rip Off. Rok po vydání dema vystupují na 3rd Raduno Oi! Festivalu v toskánském Certaldu, společně s Rip Off, Rough, Dioxina a F.U.N. Právě tady začali první třenice a štěpení mezi nerasistickou, "levicovou" a fašizující pravicovou částí skinheadské scény. Celá akce se nesla ve znamení potyček a drobných bitek už od jejího začátku, nejen kvůli tradiční fotbalové rivalitě nebo nevraživostí mezi punkery a skinheady ale i díky vystoupení Rip Off, kteří už v té době začali směřovat doprava. Právě behěm vystoupení Rip Off vyběhli na podium dva z jejich fanoušků a začali hajlovat. Přítomní Rough, kteří na své vystoupení ještě čekali, odmítli pro takové publikum zahrát, v tom okamžiku se strhla hromadná bitka mezi přívrženci Rip Off a odpůrci pravice. 

Místo konání akce bylo tímto incidentem kompletně zdemolováno, což mělo za následek, že od těchto událostí, už nebylo tak lehké zajistit prostory pro oi! koncerty, protože promotéři se přítomnosti skinheadů a případných potyček začali obávat. Dokonce i "centri sociali" skinheadům zavřeli dveře. Co pro scénu znamenaly události v Certaldu dosvědčují slova samotného Flavia Frezzi: "Před Certaldem bylo směřování k radikální pravici většinou spíš pozou, nebo jen určitou fází, chcete-li. Samozřejmě, že když pak přišly problémy (které na sebe radikální politika nabaluje), někteří pochopili důsledky toho, co dělají a už nechtěli mít s fašisty a pravicí nic společného, zatímco z jiných se staly skuteční krajně pravicový militanti. Certaldo znamenalo začátek rozkolu italské scény: na jedné straně jste měli levicové a apolitické skinheady a na druhé neonacisty. Rozdíl byl ten, že pravicový skins přitahovaly lidi, kterým nezáleželo na subkultuře jako takové, a byli v ní jen kvůli politice, takže jejich počet během 80. let rostl." V 2. polovině 80. let začíná (podobně jako po celé Evropě, díky neustále se opakujícím zprávám o skinheadském násilí) narůstat vliv krajní pravice a italská oi! scéna začne pomalu upadat. Nabat v roce 1985 sice vydávají svojí první desku "Un Altro Giorno Di Gloria" (kterou věnovali tehdy vězněnému Nelsonu Mandelovi) ale o dva roky později se rozpadají. Jejich kytarista Stiv navíc po rozpadu kapely udělal politický obrat o 180 stupňů a přidává se ke Skrewdriveru. I když v druhé polovině 80. byla italská scéna výrazně menší, objevily se nové kapely, které převzaly oteže, v roce 1985 vznikají Klasse Kriminale ze Savony a další výraznou kapelou začali být bolonští Ghetto 84. U mnoha skins v 2. polovině 80. let začal hrát velkou roli zájem o fotbal, což do určité míry rozšířilo řady boneheads, protože italská krajní pravice, už byla v té době na stadionech velmi dobře etablovaná. I přes útlum scény v půlce 80. let a politické rozdělení, které následovalo po událostech v Certaldu, počet nerasistických skinheads stále narůstal (nejvíce kolem let 1987-1988). Mnoho skins se začalo tehdy přiklánět k tradičnějšímu uhlazenějšímu stylu a začali se prolínat s mod scénou (což je oproti začátku 80. let výrazný rozdíl), ze které na začátku 90. let začali opět postupně mizet. Fašizace scény v 2. polovině 80. let měla za následek i radikalizaci na druhé straně politického spektra. V polovině 80. let se začínají objevovat první skinheadi, hlásící se k redskins. Právě v té době (1987) vznikají v Římě Banda Bassotti, kteří se do roku 1995 orientují na radikálně levicovou skinhead scénu (i když dnes už u nich politika dávno převážila nad stylem). Politizovat se začalo i spoustu, do té doby apolitických skinheads. To vedlo na začátku 90. let k nástupu prvních SHARP posádek, které se začali objevovat po celé zemi. 

SHARP Italia

Tyto skupiny zahrnovali jak levicovější, tak i nepolitické jedince, které spojovala společná myšlenka odporu k nazi-skinheadům. V roce 1994 vzniká první koordinovanější síť SHARP Italia, která měla tyto skupiny spojovat napříč celou Itálií. Právě nástup prvních redskins, kteří se pouštěli do otevřených konfliktů s nácky a později rozšíření SHARP vyrovnalo v 90. letech pomyslné mysky vah a pravice přestala mít převahu. Nicméně díky vnitřním sporům se tuto celonárodní síť nepodařilo dlouhodobě udržet, jak o tom vypovídá samotný Flavio Frezza: "V SHARP scéně v té době probíhala velmi dobrá a intenzivní spolupráce, ale jak roky ubíhaly, tak se některé kolektivy snažili přinutit celou scénu, aby přijala jejich politické názory a pohledy, a tehdy začaly problémy. K hádkám a rozepřím docházelo kvůli pomluvám a různým nedorozuměním a často zde vládla atmosféra honu na čarodejnice." Začátek 90. let je také spojen s novou vlnou kapel, v roce 1991 vzniká dodnes jedna z nejvlivnějších italských oi! kapel hlásících se k SHARP - Los Fastidios z Verony, kterou zná snad úplně každý, kdo alespoň trochu přičichnul k punku. Podobně významnou kapelou v 90. letech byli i Reazione z Rimini, kteří vznikli v roce 1993 a kde se objevilo pár bývalých členů Klasse Kriminale. Na redskins scéně zazářili Erode, kteří debutovali v roce 1995 EP "Orgoglio Proletario" a v roce 1997 albem "Tempo Che Non Ritorna", které je podle mnoha lidí jednou z nejlepších desek na italské oi! scéně 90. let. V roce 1995 se na podia vrací Nabat, vydávají druhé album "Nati Per Niente", ale o tři roky později se kapela opět rozpadá, aby se v roce 2007 mohla dát opět dohromady. A jak vidí současnou scénu samotný autor Italia Skins? "Nejprve musím říct, že ačkoliv jsem stále zapojen do skinheadské scény, už v ní nejsem tak aktivní. Když jsem byl mladší, jezdil jsem po celé Itálii na koncerty a různá setkání, což dnes už neplatí, takže můj pohled může být trochu zkreslený. I když se mi zdá, že tu je stále dost mladších skins, navštěvují mnohem méně akcí a většinou se objeví jen na "velkých kapelách", než na těch lokálních. Hodně z nich jsou spíš "konzumenty" scény, než, že by jí aktivně utvářeli. Existují tu ale i určité protichůdné signály. Je sice pravda, že většinu dnešních oi! kapel tvoří třicátníci a čtyřicátníci, ale skinziny, které teď zažívají svůj návrat, tak jsou většinou vytvářeny právě mladšími ročníky. Také tu je skvělá DJ scéna, hlavně co se reggae, rocksteady a ska týče ale i mod a soul si nevedou vůbec špatně, ale opět (!), většina DJs jsou starší ročníky. Myslím, že to bude chtít ještě čas a pak možná uvidíme, s čím příjde mladší generace. Musím ale zdůraznit, že s podobnými nesnázemi se potýkají i jiné scény, jako např. ta hardcorová, takže tahle situace může souviset s širšími problémy."

zdroj: creaseslikeknives.wordpress.com

Rozhovor - Miro (ziny.info)

V dnešním rozhovoru se podíváme na nově vydanou knihu "Dělej něco", která vyšla na konci srpna, jako kolektivní dílo autorů Miroslava Micheli, Jana Lomíčka a Karla Šima. Jak už jsem psal na začátku měsíce, kniha se zabývá česko-slovenskou fanzinovou tvorbou, která byla dlouhá léta opomíjenou součástí undergroundové tvorby. Právě tímto dílem se autoři snaží dostat fenomén fanzinů do širšího povědomí, nejen na akademické půdě. O nové knize, fanzinech, projektu ziny.info a vztahu k subkulturám jako takovým jsem si "povídal" s jedním z autorů Mirem, kterého můžete znát také díky fanzinu "Reggae Recipe".

Ahoj Miro, v první řadě mohl by ses čtenářům představit, nejen v souvislosti s knihou, jakožto spoluautor ale i obecně, čím se zabýváš a jaká scéna je ti nejbližší, nebo z které jsi vzešel?

Ahoj, dlhodobo sa pohybujem v punkovej a skinheadskej scéne, v minulosti som sa v tomto smere viac angažoval, ale už vyše 20 rokov ma zaujíma najmä ska a reggae a všetko čo s tým súvisí. Rád tiež púšťam platne ako ska & reggae selektor. Zároveň pracujem ako výskumník a pedagóg na univerzite a podarilo sa mi tým vlastne spojiť môj dlhodobý koníček - záujem o dejiny - so zamestnaním. 

V českém prostředí nejde o první knihu, která se věnuje fanzinové tvorbě, v roce 2017 vyšla pod kolektivem autorů kniha "Křičím: To jsem já". Co vás jako kolektiv inspirovalo k vydání a v čem je vaše dílo jiné?

Ide o veľmi zaujímavú a pekne graficky spravenú knihu. Odporúčam všetkým. Podobne aj odborné práce jej zostavovateľa Miloša Hrocha. V čase keď táto kniha vychádzala sme už aj my plánovali vlastnú knihu a začali s výskumom. Keďže nám nešlo len o zachytenie spomienok vybraných  vydavateľov, ale o syntetizujúci, zovšeobecňujúci pohľad, bolo od začiatku jasné, že tieto dve knihy sa budú výraznejšie líšiť. Už cca od roku 2015 sme začali robiť na digitálnom archíve fanzinov a postupne sme sa prepracovali k myšlienke aj niečo o nich napísať. Toto rozhodnutie súvisí aj s grantovým projektom, ktorý sme získali a tak sme mohli viac cestovať a venovať sa tomu aj v rámci pracovnej doby, a nie len vo voľnom čase.

V knížce se objevuje hodně přímích citací od samotných autorů zinů. Vzhledem k tomu, že některé už dávno nevychází, bylo těžké tyto lidi zpětně vyhledat aby jste je mohli vyzpovídat a jak jste kontakty na tehdejší autory sháněli? Nebo šlo primárně o ty, kteří vydávají dodnes?

Pravdupovediac, povodne som si myslel, že tých citácií z rozhovorov a príbehov konkrétnych ľudí tam dáme ešte viac, však sme vyspovedali vyše 80 ľudí, ale nakoniec sme sa rozhodli pre viac zovšeobecňujúci text. Do budúcnosti však plánujeme ešte využiť aj dané rozhovory, napr. pri doplňovaní registru zinov na stránke ziny.info. Vydavateľov som oslovoval z rôznych generácií, aj žánrovo rozlične orientovaných. Niektorých som poznal osobne, na niektorých som dostal kontakt, alebo som napríklad aj prišiel zvoniť na ich starú adresu, ktorú som od niekoho získal.

Slyšel jsem, že materiálu na knihu se vám podařilo nashormáždit mnohem víc, než jste ve finále mohli publikovat. Je tedy možné, že by se časem objevilo pokračování nebo, že tento materiál uvidíme někde na internetu?

Áno, to je pravda. Musím na tomto poďakovať množstvu ľudí, ktorí nám neraz venovali aj svoje zbierky, alebo čas, pričom stále to vnímam, že sme len na začiatku. Ako som písal, rozhovory iste nejako ešte spracujeme, či už na stránky, alebo sme rozmýšľali o vydaní zinu o zinoch, resp. ja by som teraz chcel oveľa podrobnejšie spracovať obdobie prelomu 80. a 90. rokov, keďže aj knihu sme museli výraznejšie skrátiť, takže podkladov máme dosť veľa. Zároveň, pokračujeme aj vrobení rozhovorov, aj v zbieraní zinov a iných vecí.

Knížka vyšla koncem srpna, což je pořád ještě celkem krátká doba. Máš už nějaké zpětné reakce, bude se po vyprodání dělat dostik? Máš povědomí o tom kolik výtisků se již prodalo?

V tomto smere je ešte skoro hovoriť, ešte čakáme na informácie.

V knížce také zmiňujete, že v současnosti zažíváme návrat fanzinové tvorby a poptávky po tištěných zinech. Od kdy ty osobně vnímáš tenhle návrat zinů? Dokázal bys odhadnout jeslti to bude mít delšího kontinuálního trvání (jako např. návrat vinylových desek), nebo to má spíš charakter určité vlny, která časem odezní?

Áno, pociťujem to tak, že prožívame určitý návrat k fanzinom, čo mňa osobne veľmi teší. Snažím sa postupne čítať všetko čo vychádza, aj keď nečítam ziny tak ako v minulosti, od začiatku do konca, ale skor si vyberám články a po čase sa k daným zinom zas vraciam a potom čítam to ostatné. Taký silnejší návrat je možno odsledovať od roku 2014, resp. teraz pred niekoľkými rokmi sa to ešte viac rozbehlo, ale ako sme sa snažili ukázať aj v knihe, je to už iná doba a trochu iné fanziny, ako boli v 80. a 90. rokoch. Nie je to nič zvláštne, že s premenou doby, technologických možností sa menia aj priority vo vydávaní. Články a rozhovory bývajú dlhšie, grafika a jazyk premakanejší, atď. Nechcem nič predpovedať, teším sa aspoň z toho čo je teraz, ale celkovo záujem o subkultúry vnímam cez určité generačné vlny, či otázky vkusu a stability prostredí kde vznikajú a šíria sa. Dobrým príkladom takýchto zmien je pre mňa ska a reggae scéna. V roku 2008 bolo len v Prahe úplne bežných niekoľko akcií denne, dnes je problém s návštevnosťou, stále však je tu veľký potenciál, aby po čase zas trochu narástla.

Ty jseš také zapojen do projektu ziny.info, který jsi zmiňoval už v předchozích odpovědích a který je takovou databazí česko-slovenských fanzinů. Disponujete i nějakým hmotným zazemím, archivem, kde by bylo možné si tyto ziny prohlédnout, nebo případně vypůjčit?

Snažíme sa vytvárať archív subkultúrnej produkcie, či už digitálny, alebo aj fyzický. Momentálne poskytujeme veci len v menšej miere, napr. ak niekto píše knihu, záverečnú prácu atď. Nemáme vhodné priestory, kde by sa dali ziny sprístupniť, ale ide aj o časový problém, preto je to vždy na osobnom dohovore. Do budúcnosti by som si vedel ale niečo také predstaviť, dokonca je to jedným z našich cieľov, ale to je beh na veľmi dlhú trať. Preto budem vďačný za akúkoľvek pomoc a rady v tomto smere.

Do jaké míry se na psaní "Dělej něco" podepsalo tvoje angažování se v projektu ziny.info?

Do veľmi veľkej miery. Archív je dlhodobá a dobrovoľná činnosť, pričom pôvodne som neplánoval o subkultúrach vôbec písať. Nejako sa to však zmenilo a v rámci knihy už skôr išlo o to, ako to urobiť. Do akej miery byť konkrétny, do akej miery spomínať aj vlastné skúsenosti a zážitky. To, ako sme sa nakoniec rozhodli si môže každý prečítať, pričom našu knihu stále vnímam ako nejaký úvod, ako začiatok niečoho, čo môže teraz ktokoľvek ďalej rozvíjať. Či už ako pamätník či pamätníčka, alebo v rámci akademického písania. Je tam množstvo vecí, ktoré by bolo fajn rozšíriť, doplniť a práve aj náš archív by k tomuto mal do budúcnosti prispieť.

V roce 2020 se objevil nový fanzine Reggea Recipe, který je po brněnské Bananě, která naposledy vyšla v roce 2006, jediným česko-slovenským ska & reggae fanzinem. Za tímto časákem opět stojí tvoje osoba. Ty si zvolil v dnešní době celkem netradiční koncept, který byl běžný spíš v 90. letech, časák vydáváte zatím třikrát do roka s menším obsahem stránek, než je dnes běžné. Není to přece jenom z hlediska "redakčních" uzávěrek na články a rozhovory, nakonec mnohem náročnější s tak krátkou periodicitou?

No, ono tu už aj nejaké iné ska alebo reggae časáky boli. O tom už dlhšie plánujem napísať článok do Reggae Recipe. Ohľadne konceptu, áno, chcel som v tomto smere urobiť takú fúziu old school - new school. Mne sa to zdalo ako niečo iné oproti zinom, ktoré teraz vychádzajú. Zároveň tento koncept počíta s tým, že sa okolo zinu vytvorí stabilnejšia komunita čitateľov, distribútorov, ale aj autorov, čo sa čiastočne už aj podarilo. Máš však pravdu, je to dosť časovo náročné - príprava aj distribúcia. Obzvlášť v záverečnej fáze bývam z toho veľmi unavený, ale baví ma to a mám okolo seba veľmi fajn ľudí, s ktorými zin spoločne tvoríme, alebo ho čítajú. Ja verím, že Reggae Recipe bude vychádzať dokiaľ nás to bude baviť. Veď to robíme všetci pre radosť.

Díky za rozhovor, je ještě něco na závěr, co bys chtěl v souvislosti s knihou vzkázat?

Takto ani neviem, bolo to celkom náročných päť rokov, snažili sme sa, aby kniha nebola len čisto akademickou záležitosťou, ale zároveň sme nechceli písať nejakú beletriu, či sa nám to podarilo posúdia už čitatelia, ja už od toho nejako odstup nemám. V každom prípade ale ocením nejaké konštruktívne reakcie, ktoré možu mňa, alebo kohokoľvek iného nakopnúť k ďalšej práci na zine, alebo inej knihe na podobnú tému. Marku, ďakujem za záujem!

Pokud se chcete dozvědět víc o mapování naší fanzinové scény, tady to máte přímo od Mira

Report

Polemic (7.7. 2021) Praha - Ledárny Braník

Sice jde už o dva měsíce starou akci ale i tak mi moje grafomanské nutkání nedá se o ní nepodělit, protože to byl jeden z prvních koncertů po 3/4 roce lockdownu (a.k.a období temna), což by se dalo přirovnat k svátku, nebo snad i vánocům :-D Ani ne týden po náročném punkovém víkendu stráveném v Ostravě (viz. minulý report), jsem se vypravil do pražského Braníka na slovenskou klasiku Polemic. K Polemicu mám trochu osobnější vztah, jelikož to bylo jedno z prvních ska, se kterým jsem přišel ještě na základní škole do kontaktu a protože jsem je už roky neviděl na živo, nemohl jsem si tento koncert ujít. Navíc dnešní covidové šílenství nám moc možnost výběru nedává a tak si lidi najednou začali vážit i domácích kapel. A tak v naději, že se mi podaří na koncert nalákat co nejvíce lidí, s týdenním předstihem začnu rozhazovat sítě. I když ze začátku to vypadá, že nás půjde skoro deset, jak už to tak bývá na poslední chvíli to valná většina odpískala, takže se v Braníku střetávám jen s Jendou. Areál Ledáren se pomalu začíná plnit, za chvíli dorazí i Jenda a kolem 20:30 to vše pomalu začíná. Musím přiznat jednu věc, nová tvorba Polemicu za posledních deset let mě nějak výrazně neoslovila a tak jsem byl trochu v rozpacích jestli budou hrát spíš nové tracky nebo přijde i řada na staré osvědčené klasiky jako např. "Komplikovaná". Začátek koncertu odstartovali spíš novějšími songy, které moc neznám, takže jsem se první čtvrtinu moc nechytal. Co mě dostalo nejvíc, byl playback v prvním tracku "Tancuj", což bych u Polemiců fakt nečekal, naštěstí pak už ho zpěvák nepoužil (to už bych asi fakt uvažoval o odchodu :-) Zhruba po první čtvrt hodině konečně přišlo na starší klasiky (kterých nakonec byla většina), mezi kterými zazněly "Blázni", "Fred" z druhé desky Yaman, nebo např. "Trapný den" z jejich prvontiny. Dokonce zahráli cover "Sally Brown" od Laurela Aitkena, což mi udělalo hodně velkou radost, i když většina publika to pravděpodobně považovali za jejich song. Je super, že i po těch 30 letech tam pořád je ten odkaz k subkulturním kořenům. Nakonec do melodie Sally Brown zakomponovali text z tracku "Baba Ryba, což byla hodně zajímavá kombinace. Z těch novějších věcí mě baví sice jen zlomek ale "Dáma" je taková Polemic klasika ve stylu alba Nenudin a tracků jako jsou např. "Blázni" a song "Svetlá mesta" patří taky k těm lepším počinům. Během koncertu přišlo ještě na jeden cover a to hned ve stylu, který není pro Polemic zrovna typický. Jejich cover songu Informer od Snowa v dancehallovém podání a se slovenským textem byla hitovka jako prase, tady by nebylo na škodu, kdyby jí nahráli jako singl! 

Mezi dalšími peckami, kterými roztancovávali areál Ledáren zazněly např. "Skandál", "Ako to prežijem", kde celý refrén odzpívalo místo kapely publikum, nebo jeden z jejich nejlepších songů "Slnko v sieti", který zahráli v o něco rychlejším tempu, než je na desce, což ho posunulo ještě o level výš. Přišla na řadu i jedna z jejich nejnovějších věcí "Staré časy", kterou nahráli společně s Medial Bananou. Po zhruba necelé hodině přichází klasické "divadlo", kdy kapela předstírá konec (kolikrát jsem už tohle viděl????), což samozřejmě nezůstává bez ohlasu publika, které si vyřve ještě tři přídavky. No a jelikož za celou dobu nezazněla "Komplikovaná", tak nějak bylo jasné co bude následovat. "Ona je taká", kde byl text pro potěšení domácího publika pozměněn na "Praha je taká", "Já som to veděl" a na závěr (jako už tradičně) "Komplikovaná". A to byl konec. Já jsem z koncertu odcházel nadmíru spokojen, protože starších věcí, na kterých jsem byl hudebně "odkojen" a které jsem na živo neslyšel už roky, zaznělo většina. Polemici jsou dnes už hudebně někde trochu jinde a tak nějak se s většinou jejich novější tvorby nedokážu ztotožnit ale jak ukázal tenhle koncert, muzikanti jsou to vynikající a pokud to neposere zvukař, tak si můžete být jistí kvalitním hudebním zážitkem. 

Dělej něco!... aneb mapování Česko-slovenské fanzinové scény

Na pultech našich knihkupectví se v těchto dnech objevila nová kniha kolektivu autorů Miroslava Michely, Jana Lomíčka a Karla Šími "Dělej něco!", která nese podtitul "České a slovenské fanziny a budování alternativních scén". Jak už napovídá samotný podtitul, jedná se o rozbor a historii naší domácí fanzinové tvorby, kterou v 80. letech nejvíce symbolizovaly samizdaty, v 90. letech hardcore-punkové ziny a později i skinziny, které v době před internetem plnily také funkci informační. Kniha zaznamenává i dobu útlumu fanzinové tvorby a reflektuje jejich současný návrat na scénu. Na našem domácím trhu se nejedná o první titul zabývající se fenoménem fanzinů. V roce 2017 vyšla kniha kolektivu autorů "Křičím: To jsem já", která nabízí více vypravěčský a popularizační přístup k tématu domácích fanzinů. "Dělej něco!" je naopak více propracovaným historickým ale i sociologickým rozborem naší domácí fanzinové scény, na kterou se snaží autoři dívat z různých úhlů pohledu, ať už jde o historii, motivaci k tvorbě, obsah, či technologii a konečnou realizaci nebo distribuci. Knihu "Dělej něco!" seženete v knihkupectvích Kosmas nebo u vydavatelství Grada.

Report

Punk!!! (3.7. 2021) Ostrava - Slezskoostravský hrad

Taaaak konečně po skoro 3/4 roce jsem se dočkal koncertu a pořádné podzemní kultury, kterou jsem během zimy už pomalu vnímal jen jako mlhavou vzpomínku. Musím říct, že lockdown mi lezl posledních pár měsíců už pořádně na nervy a tato akce mi (po mentální stránce :-) opravdu dobila monočlánky. Někdy koncem května hází "Soudruh" do placu otázku jestli by někdo nejel na začátku července do Ostravy na Exploited, upřímně skoti mě moc netáhli ale když jsem viděl, že hned další headliner jsou Discharge a polští Analogs, tak jsem neváhal a na tenhle plán okamžitě kývnul. Dalším lákadlem pro mě byli brněnská Zeměžluč, která je album od alba lepší a lepší, no a jelikož jsem si chtěl nostalgicky zavzpomínat na moje punkové začátky tak i Malomocnost Prázdnoty byl důvod, proč se vypravit přes půlku republiky. Bohužel paranoa spojená s covidovým šílenstvím a mraky neustále se měnících omezení nakonec zapříčinily, že týden před koncertem museli být Exploited i Discharge odvoláni. "Soudruh" se začíná vykrucovat, že nepojede, naštěstí se mi ho podaří přesvědčit a tak náš tříčlenný kontingent zůstává v celku. Promotérům se podařilo zajistit podle mě adekvátní náhradu v podobě polských punkáčů Prawda, které jsem před lety viděl na Sedmičce a hodně velkým překvapením pro mě byli další polská záplata, Ga-Ga Zielone Zabki ale o tom později. OK je to tady, nasedám v sobotu na vlak Praha - Ostrava, v Pardubicích přiskakuje "Soudruh" s Maruš, cesta proložená piváky a skoro roční pauzou co jsme se neviděli, příjemně utíká. Než stačíme probrat vše možné a nemožné, jsme v "Chacharově". Akce se koná kousek od centra na hradě, který jak poznamenal "Soudruh" nikdo nebrání :-D Díky navigaci ho nacházíme bez problémů. Přicházíme v momentě, kdy hrají Vision Days, kapela která by mě v 16 letech určitě neuvěřitelně bavila a byl by to pro mě vrchol punku, dnes už se nad tím jen nostalgicky pousměju, nicméně za tu tahací harmoniku mají u mě plus. Když se na ně podívám očima začínajícího kinderpunka, tak vlastně tak špatní nejsou. Po nich nastupují pražáci Saint & Sinners se svým oi!/street rock'n'rollem. V dobách vydání jejich prvního alba mě celkem bavili ale dnes jsme se všichni tři schodli na tom, že je to velká nuda. Dokonce i Vision Days měli třikrát tak větší kotel pod podiem, než Saint & Sinners. Upřímně, nebaví mě moc kapely, kde velkou část refrénů tvoří hlavně "hej" a "hou", člověk si občas připadal jak na pastvě nebo při nahánění dobytka :-D Na druhou stranu, když si odmyslím, že mě jejich hudba nebaví, tak musím přiznat, že po technické stránce to mají hoši zmáklé dokonale. Po pražácích se jdeme občerstvit, halušky a Radegast (jak jinak, když jsme v Ostravě) zahání hlad a žízeň. Mezitím "Soudruh" potkává poláka z červnového Vespa srazu, což se nám později "vymstí" a tak odjezd nočním vlakem se stává science-fiction. Jelikož si s našimi severními sousedy hned padneme do oka, tak jsme zváni na vodku, která dá některým jedincům slušně zabrat. Po česko-polské alkoholové družbě se opět vracíme na nádvoří ke stagy, kde právě zvučí, pro nás naprosto neznámá polská kapela s podivným názvem Ga-Ga Zielone Zabki, o které "Soudruh" prohlašuje, ještě, než začínají, že to bude "hroznej děs". No opak je pravdou! Zabki pro nás byli asi největším překvapením celého festivalu. Jednoduchý úderný punk v čtyřčlenné sestavě s "anarchistickým kryšnařem" v čele, geniálně prokládaný reggae a dubovými prvky, což okamžitě upoutalo pozornost naší ale i dalších zvědavců a tak se prostor pod podiem začíná pomalu zaplňovat. I když kapelu vidíme poprvé, všichni společně zpívají refrény a nechvají se burcovat zpěvákem, který to s publikem opravdu umí a vytváří skvělou pozitivní atmosféru. 

Nadšení z jejich vystoupení bylo nakonec tak velké, že jak já, tak i "Soudruh" hned běžíme k jejich distru, kde si každý bereme po jednom CD (vinyl by tu cestu asi nepřežil). Sluníčko pěkně peče a tak se běží pro pivo, mezitím se chystá další banda, legenda polského punku - Prawda. Kapela na kterou jsem se hodně těšil a jeden z důvodů, proč jsem tady. Jejich deska "Chaos in Poland" z roku 2017 mě naprosto rozsekala, je v tom všechno, hněv, nasranost na ultrakonzervativní vládu katolíků z PIS, posílání "národowcow" do hajzlu, prostě flusanec do ksichtu všem politickým extrémistům jak zprava, tak i zleva. Výborný hrubý rychlý melodický punk v čele se zpěvákem Melonem, co má hlas jak zvon, který opravdu svojí zavalitou postavou ten meloun tak trochu připomíná. No a jejich vystoupení? Dostal jsem přesně to co jsem očekával, námrd energie a výborného polského punku a jako bonus k tomu i cover "If the Kids are United" od Sham 69, který mi málem oddělal hlasivky. Prawda se hodně líbila, takže nakonec si lidi vyřvali ještě pár přídavků a bylo vidět, že je z podia nechtějí pustit. Zpětně musím říct, že si vedli daleko líp, než Analogs. Po Prawdě se začala chystat brněnská Zeměžluč, na kterou jsem byl hodně zvědavý. Poslední rozhovory s Šotym v různých zinech mě opravdu bavili, mám rád lidi, co mají co říct a mají mysl otevřenou. Jak člověk s věkem zraje, zraje i jeho kapela, což je na Zeměžluči v poslední době hodně znát. Jejich poslední album "Kolik a komu" je toho příkladem, tak jsem byl zvědavý, jak se to promítne do jejich živého vystoupení. Po nazvučení odpalují svůj "fajné hardcore-punk ze Štatlu" :-) Začínají novými fláky z posledního alba, čímž mi dělají velkou radost, protože jejich poslední deska má hroznou sílu. Pod podiem se začíná rozjíždět celkem slušný kotel a zvedat se prach. Začíná hell!!! :-) Pro mě je to vlastně asi poprvé co vidím Zeměžluč na živo, tak spíš stojím a pozorně poslouchám. Na řadu přichází starší songy, které jsem kdysi dávno poslouchal ale mnohem víc mám zažitou současnou Zeměžluč, která je daleko údernější. I tak to nebylo vůbec špatné, nicméně dojmy a nadšení z předchozího vystoupení Prawdy to nepředčilo. Možná, že se už začala dostavovat únava z celodenního lití piva, běhání tam a sem, přeřvávání se apod. Bylo to tak, slovenský Konflikt mě stejně nikdy nezajímal a tak sem se odebral ven si na chvíli sednout a odpočinout. Vracím se na Analogs, kteří díky absenci Exploited a Discharge jsou hlavním tahounem festivalu. Legenda polské street-punk scény pro mě byla nakonec celkem zklamáním, jelikož vystupovali bez původního zpěváka. Koncert sice měl sílu a energii (i když lidí už tolik nepařilo) ale něco tomu chybělo, navíc jak jsme se pak dozvěděli od poláků, zpěváky mají celkem asi tři a různě se točí, což mi příjde docela úlet. Kapela pak působí spíš jako divadelní představení, kde jednu roli v sezoně může hrát víc herců. Na druhou stranu bylo vidět, že za ty roky a po tom ohromném množství alb, jsou neuvěřitelně vyhraní. I když zpěvák to s publikem uměl a to na něj celkem reagovalo, nemohl jsem se zbavit toho pocitu, že je to něčím umělé. Kdybych byl tak velkým fanouškem Analogs asi bych si koncert užil víc, takhle to byla jen taková tečka na konec. Po vystoupení Analogs ještě padne jedno pivo s našimi polskými kamarády, což úplně mění náš původní plán odjezdu nočním vlakem ve 2:30, protože je nám nabídnut nocleh u nich na hotelu, kde se ještě něco popije a tak se každý dostáváme domu, rozbitý, špinaví a unavení až někdy v neděli podvečer. Koncert Malomocnosti, která to celé měla zakončit, jsme v tom opojení (nebo spíš opijení?) tak nějak přirozeně vynechali. Co dodat, lepší návrat do kulturního života po 3/4 roce lockdownu jsem si ani nezasloužil. Je sice Prawda, že kdyby dorazili Discharge a Exploited tak by tu bylo lidí podstatně víc ale i tak to byla celkem dobře zvládnutá akce.

Recenze

Hlasatel no. 2

Někdy v březnu v době tvrdého lockdownu, kdy se nic moc dělat nedalo a stal se ze mě čtenář a hráč deskových her na plný úvazek, jsem po dlouhé době obohatil svojí fanzinovou knihovničku o další kousek. Brněnského Papagáje, který je stálicí mezi českými punkovými labely netřeba dlouze představovat, nejen, že se za touto značkou skrývá množství vydaných desek ale také pěkně nabušený fanzin "Hlasatel". Jeho druhé číslo, které tu budu "smažit" na recenzi vyšlo v roce 2014 a to rovnou s flexi EP splitkem Zeměžluč/Gride a právě to je ten důvod proč má tak netradiční čtvercový formát. Do ruky se mi dostala "bichle" o 227 stránkách, splňující dnes už poměrně vysoký standard kladený na fanziny. Na jednu stranu je fajn, že jsou graficky přehlednější, vymakanější a díky dnešním technologiím se dokážou přiblížit profesionálně tvořeným tiskován. Na druhou stranu si říkám, jestli se tím trochu neztrácí to kouzlo punkové strohosti, jednoduchosti a přístupu ve smyslu "nesrat se s tim". Mám rád tu jednoduchost zinů z 90. let a je super, když jí i dnes někdo dokáže přenést do dnešních dnů. Nicméně tím netvrdím, že se mi dnešní styl zinů nelíbí - naopak! Ok pojďme se vrátit k druhému číslu Hlasatele. Klasická barevná obálka na křídovém papíře, obsah černobíle, grafika pěkně přehledná a hlavně hromada rozhovorů, které tvoří v podstatě celé číslo a jsou rozděleny do dvou tématických celků. Což je nápad, který se mi celkem líbí, protože kolikrát rozhovor na určité téma řekne více, než kdyby šlo o samostatný článek. Z kapel tu najdete interwiev s domácími Malignant Tumour, Innoxia Corpora, Insania, Šotym ze Zeměžluče (s kterým jsem se setkal v rozhovorech i v jiných zinech a vždy to bylo příjemné a obohacující čtení), Dezinfekcí, hc-punkovými Alert z Izraele, Davem Jonsem (který bubnoval v Agnostic Front), Danem z někdejší Tyranie identity a Tupak Amaru (mimochodem skvělý náhled do života v maloměstě jako je Orlová) a pár dalších, jejichž jména mi nic neříkají. Jedna z mých oblíbených fanzinových rubrik jsou cestopisy a ani v Hlasateli nechybí, protože jak je vidět punkáči jsou světoběžníci. Dojmy z cest po Indii najdete v článku Survival punk v Indii a zajímavé je i povídání o životě v Číně (no nechtěl bych býr číňan). Co mě trochu na Hlasateli vadilo, je neuspořádanost jednotlivých témat, kdy tu máme rozhovory s kapelami, recenze, články a tour reporty jdoucí po sobě na přezkáčku. Neříkám, že je to mínus ale jistá uspořádanost by neuškodila. Nicméně abych autorovi nekřivdil, ke konci zinu už to začne být přehlednější. Sice tu chybí recenze na muziku, zato tu najdete pořádně nabušenou (20ti stránkovou) rubriku fanzinovna, ve které jsou pod drobnohledem rozpitvány (nejen) domácí plátky jako např. Buryzone, Drunk Nach Osten, Fema, legendární Hluboká orba, Chyba, Kazimír, polský Pasazer, V prach cest, Revenge of the Nerds a mnoho a mnoho dalších. V podobném duchu se nese i rubrika knižní ostrov, kde dává typy na četbu a nějaké to povídání k tomu Zajíc, coby kytarista Telefonu. S osobitým nadhledem byla sepsána úvaha na téma "Kdo je největší punkáč ze vsi", která se sice jmenuje úplně jinak ale pěkně reflektuje, jak se punkuje po třicítce, a že nakonec tím největším punkem je někdo u koho byste to moc nečekali. Na začátku jsem trochu načal dva tématické celky rozhovorů, tím druhým po kapelách jsou interwiev s jednotlivými provozovateli punkových & HC labelů, kterým předchází článek na téma vydávání desek od samotného autora (mimochodem doporučuji přečíst, pokud se např. chystáte do vlastního releasu alba). V podobném duchu jsou i samotné rozhovory a pro mě to bylo asi nejzajímavější téma z celého zinu. Na toto téma navavazuje rozhovor s bubeníkem brněnských See You in Hell, který je vašnivým sběratelem českých vinylů. Další mojí oblíbenou fanzinovou rubrikou jsou tour reports (zvlášť pokud to znáte z vlastní zkušenosti). Zde si můžete přečíst dojmy z tour od Šanov 1 a společného výletu po Evropě od domácích Empty Hall of Fame a brazilských Kactus. Máte rádi trochu punkové historie a chcete si doplnit vzdělání? I na to se v tomto čísle dostalo a to v podobě článků o Dead Kennedys a amerických předchůdcích punku. Nechybí ani fotopříloha s momentkami z koncertů a nakonec rozhovor s autorem obálky/kytarystou domácích Rapsod, který je ke konci doplněn pár jeho "malůvkami". Sečteno, podtrženo Hlasatel splnil moje očkávání. Papagájovi dlouholeté zkušenosti s labelem se odražejí i v tomto plátku, což je hodně vidět na rozhovorech, kde chybí obligátní otázky typu: "Jak jste spokojení s vaší poslední deskou?", což je velké plus. A co se mi na zinu líbilo nejvíc, je vzkaz na vnitřní straně obálky, který mluví za vše: "....Je čas udělat svůj časopis!" Tak si to vemte k srdci! Zin je stále k sehnání zde. 

Rozhovor - Mighty Mighty Bosstones

Po delší době tu máme převzatý rozhovor, tentokrát s legendou amerického 3rd wave ska Mighty Mighty Bosstones, kteří mají v těchto dnech venku svojí nejčerstvější novinku, album "When God Was Great". Bosstones patří, společně s Toasters a Bim Skala Bim k jedněm z nejstarších amerických ska kapel. První line-up začínal už v roce 1983. Ovšem největší úspěch přišel až v 90. letech s deskami "More Noise and Other Disturbances" (1992) a "Let's Face It" (1997), tedy v době, kdy v USA vrcholila třetí vlna. Původní interview (které jsem musel zkrátit) bylo pořízeno pro magazine.awayfromlife.com, po jejich vystoupení na festivalu Mission Ready v německém Giebelstadtu v roce 2019. Nejen o tom, jak se povedla tehdy aktuální deska "While We're at It" ale i o tom, jak se daří skloubit osobní život, práci, hraní v kapele a tour, si tamní redakce povídala s jedním ze zakládajících členů, basákem Joem Gittlemanem. 

Rád vás vidím panové, evropské tour se blíží ke konci ale vy byste se měli brzo vrátit domů, nemám pravdu? Nebo budeme čekat dalších pět let?

Už je to nějaký ten pátek, co jsme byli v Evropě. Naposledy jsme tu hráli před pár lety ale to byly jenom dva koncerty a z toho jsem moc nadšený nebyl. Aktivně se díváme po možnostech a příležitostech k hraní. Budeme se snažit vrátit, snad nejpozději příští rok. Teď v srpnu máme krátší desetidenní tour po Státech, až ho dokončíme, víkend na to se chystáme hrát na 30. výročí The Bouncing Soul's v New Jersey.

Jakým akcím dáváte přednost, velké festivaly nebo malé kluby?

Dávám přednost jakémukoliv místu, kde se lidé pod podiem dobře baví. Někdy je to velký festival, někdy je to malý klub. Pro mě osobně je to hlavně o energii, bez ohledu na to, jestli jde o velký dav nebo malé publikum. Dokud máme v nějakém směru kontakt s publikem, je mi jedno, kde hrajeme.

Minulý rok jste hráli benefiční koncert pro Jimmyho G z Murphy's Law v Thompson square parku v New Yorku (šlo o benefit na pokrytí výdajů spojených s několika operacemi, které podstoupil). Jak se mu teď daří a jak dlouho se znáte? Myslíš, že je nějaká možnost, že byste vzali Murphy's Law v budoucnu na společné tour?

Ok, vzpomínám na tour s Murphy's Law, protože už jsme jedno podnikli. Jedno z prvních tour, které jsme jeli po středozápadě, bylo právě jako předskokani Murphy's Law, to bylo někdy v roce 1989. Jimmy nás vzal do Chicaga a pak do Detroitu. Murphy's Law byla vlastně první kapela, která nás vytáhla ven z Bostonu a od té doby jsme kámoši. S Jimmym jsem se znal už z dob, kdy jsem hrál v Gang Green, protože jsme s nimi párkrát hráli. Jimmy se s námi zná už dlouho, hostoval dokonce i na našem prvním albu "Devils Night Out", kde se objevil společně s Dickem v songu "Little Bit Ugly". V New Yorku s ním dokonce máme i společnou show v rádiu. Nikdo z nás neváhal, když se naskytla příležitost mu pomoct. Pro nás to byla čest. Nevím jak se má právě teď, o jeho aktuálním zdravotním stavu nemám moc informací, ale podle toho co jsem slyšel, tak se věci ubírají správným směrem.

Minulý rok jste vydali, po nějakých šesti sedmi letech, vaší poslední desku "While We're at It". Naplnila vaše očekávání, co se týče odezvy fanoušků?

No my už v nějaký velký úspěch ani nedoufáme. Na umělecké úrovni je to naprosto dostačující. Chtěli jsme udělat trochu dobrodružnější nahrávku a myslím, že z toho vyšlo skvělé album! Pro mě osobně bude tahle deska patřit k třem nejlepším. Bylo skvělé, když jsme byli v Anglii a lidi poznávali nové songy. Takže i když díky Spotify a dalším streamovacím službám, prodeje nebyly zrovna nejlepší, nová deska měla dosah a to je úspěch.

Dosáhlo album "While We're at It" podobného úspěchu jako např. deska "Let's Face It"?

Bože ne! Děláš si srandu? Ani zdaleka se tomu nepřiblížila. Byli jsem tenkrát na vrcholu. Podívej se, hrajeme už 30 let a byl jen jeden rok, kdy jsme vydali "Let's Face It" a žádná z našich desek se tomu roku už nikdy nepřiblížila.

Co je pro tebe, jako basáka důležitější hudba (rytmus) nebo text?

Píseň vnímám jako kombinaci rytmu, textu, melodie a harmonie, je to prostě mix všeho. Jeden prvek sám o sobě ve skutečnosti neudělá to samé, co ti dá jejich kombinovaná energie. Pro mě je hlavně inspirativní způsob, jakým se věci kombinují. Řekl bych, že na albu "While We're at It" jsme na tom trochu zapracovali. Dick byl v L.A. a já v Cape Cod, komunikovali jsme každý den a posílali si po síti dema a tak. Dick dokáže napsat takové texty, které mě určitě inspirují k skládání muziky ale samotný text a sdělení, které je v něm obsažené má mnohem větší váhu, než samotný rytmus.

Dokážete vyžít z příjmů, které máte z kapely?

Pokud bysme se rozhodli, že budeme jezdit na tour tak často, jak jsme jezdívali, tak určitě. Ale aktuálně každý z kapely má v životě svoje povinnosti, díky kterým si musí od Bosstones držet trochu odstup. Zabírá to kus našich osobních životů. Tour nás baví a jsme z nich nadšení, byly doby, kdy jsme hráli 300 koncertů ročně, jenže při takovém počtu je těžké si to nadšení udržet. Líbí se mi jak to máme teď, kdy každý z nás má jak osobní, tak i profesní život a pořád dokážeme dělat kvalitní show. Zkusím odpovědět ve zkratce, určitě bysme dokázali z naší muziky vyžít, kdybysme se vrátili k takovému počtu tour a koncertů, které jsem hrávali dřív. Jenže potom by nezbyl čas na nic jiného a to teď opravdu není naším cílem.

Mají členové kapely nějakou další práci, nebo vedlejší projekty kromě Bosstones?

Ano, já jsem např. vysokoškolský profesor. Před deseti lety jsem začal svůj seminář hudebního biznisu na Vermont State Collage. A teď jsem předsedou katedry hudby a múzických umění, člen fakulty a stále učím. Dicky je hlasatelem show Jimmyho Kimmela v L.A. Náš saxofonista Tim pracuje ve filmovém průmyslu, jako koordinátor produkce, další saxofonista Leon hraje v doprovodné kapele Justina Timberlaka "Tennessee Kids". Mimochodem je vyhledávaným studiovým muzikantem a v L.A. je o něj velký zájem. V kapele máme širokou paletu povolání!

Je pro vás hodně složité opustit rodinu, práci, osobní život a vyrazit na tour? Stýská se vám někdy po domově?

Největší problém v dnešní době, je dát dohromady všech devět čenů kapely, kteří mají na starosti svoje další záležitosti. Předvídat dostatečně dopředu, plánovat, to je pořád stejné, věci se za ta léta zase tak moc nezměnily. Ale dnes je určitě mnohem jednodušší zůstat ve spojení s domovem a rodinou, než když jsem začínaly v 90. letech v době před mobilními telefony a internetem, takže to je jiné. Jinak pořád v autobuse a pořád starý dobrý joky, jenom desetiletí se mění.

Znáte kapelu Distemper? Nějaká možnost, že byste si zahráli společný koncert nebo tour?

Jasně, už nějakou dobu, co se objevilo jejich jméno. No určitá možnost tu vždycky je.

Který cover hrajete nejradši?

Na tomhle tour jsme hráli např. covery "I Can See Cleary Now" od Johnnyho Nashe a "Simmer Down" od Boba Marleyho, což je další track, který máme rádi. Za ty roky jsme zahráli mimo jiné i mraky punkových a hardcorových coverů.

Tak díky za interview, něco na závěr?

Ne, myslím, že jsme to shrnuli všechno. Díky a měj se!

Joe

ENGLISH

Great to see you guys. The European tour is coming to an end but you guys will be back soon, is that correct? Or will we have to wait another five years?

It's been a long time since we were last here in Europe. We were here five years ago but only played two shows. I'm not really positive when. We are actively looking at our options and opportunities. We will be looking to come back next year at the latest. We will have short U.S. tour something like ten days, in August. When we get back, we are going to be playing The Bouncing Souls's 30th anniversary bash in New Jersey the weekend after we get back.

What type of venue do you prefer, a large festival or small club?

I would prefer any kind of venue where people are down to have a good time. Sometimes it's a big festival and sometimes it's a small club. To me, it's largely about the energy, whether it's a small crowd or large. As long as we can connect with the audience in a meaningful way. Otherwise I don't care either way.

Last year you played at the benefit show for Jimmy G from the band Murphy's Law in Thompson square park in New York (It was benefit gig to cover his medical bills related to operations he had to undergo). First off all how is he doing? How long have you known him? Is there a possibility of taking Murphy's Law with you on tour in the future?

Well, I can think of a tour with Murphy's Law, because we've done that tour. The very first tour we ever did of the mid-west was opening up for Murphy's Law. That was back in 1989. Jimmy took us to Chicago and he took us to Detroit. Really the first band to take us out of Boston was Murphy's Law and we have been friends since then. I was friends with Jimmy when I was in Gang Green and we played with Murphy's Law quite a bit. The Bosstones and Jimmy go way back and he has always been a friend to us. He performed on our very first record . He sang a duet with Dick on that record (Little Bit Ugly - The Devils Night Out). And we've been close ever since. We have also in his radio show with him in New York. There was no hesitation from any of us when the opportunity arose to help Jimmy out. It was an honor. I don't know how he is right now I'm not up to date on his health issues, but from what I understand, things are heading in the right direction.

Last year you released your latest album "While We're At It" it's been six or seven years since the last release. Has it achieved the success that you hoped for?

Yeah, we don't hope for very much success anymore. It is completely satisfying on an artistic level. We set out to make an adventurous record and we made a great record! To me that record will always be among our top three. What's been nice is, that when we were in England, people knew the songs. So if people have been exposed to our music through Spotify or whatever, even if sales haven't been great, then that is success. The people know our music.

Has it reached the achievement level of your album "Let's Face It"?

God no! Are you kidding me? Not even remotely close. We were a number one band. Look we've been a band for 30 years. There was one year when we had that "Let's Face It" thing going on and none of our records have come close to that one year.

As the bassist, what's more important for you the music (beat) or the lyrics?

For me a song is a combination of the beat, lyrics and melody the way it harmonizes, it's a just combination. One element, on its own isn't really going to do the same as, the combined energy can deliver. What I find inspirational is the way things combine. I would say that on the album "While We're at It" we worked on it remotely. Dicky was in L.A. and I was in Cape Cod. We communicated daily and sent demos electronically and all that kind of stuff. He definitely writes the kind of lyrics that makes me excited to write songs. So the lyrics and the message behind the lyrics on their own have more weight than certainly just a beat.

Can you live off the income that the band generates?

If we decided we want to tour like we used to, we could certainly. But we all currently have different things going on in our lives that take us away from Bosstones. It takes up a piece of our personal lives. When we tour, we are really excited to do it. There was a time when we played 300 gigs a year. It's hard to maintain enthusiasm touring like that. I like the way we do it now in that we get to have personal and professional lives. And still deliver high quality shows. The answer in short would be, we certainly could live off the music if we wanted to get back on the road and tour like we used to. But then there would be only time for that and nothing else. Right now that's not really our goal.

Do the band members have other jobs or musical projects outside of the Bosstones?

Yes, for instance I'm a college professor. I started the music business program at Vermont State Collage ten years ago. I am now the Chair of the Music and Performing Arts Department. A tenured faculty member and still teaching. Dicky is the announcer of the Jimmy Kimmel Show in L.A. Our sax player Tim works in the film business as a production coordinator. Our sax player Leon he's part of the "Tennessee Kids", the backing band, and tours with Justin Timberlake. He is also a sought after studio musician and on call for studios in L.A. There is a wide variety of professions in the band.

How difficult is it to leave your family, job, private life and go on tour? Do you get homesick?

The biggest difficulty these days is coordination of the nine band members who all have different things going on. Knowing far enough in advance and doing proper planning. It's still the same for us. Things haven't changed much over the years. It's certainly easier to maintain connections back home than when we first started early 90's pre cellphone and internet so it's different that way. Otherwise still on the bus and the same old jokes but a different decade.

Do you know the band Distemper? Any possibility of playing some shows or doing a tour with them?

Yes, and it's come up before. Their name has come up, there is a possibility sure.

What is your favorite cover song to play?

On this tour we've been playing the song "I Can See Clearly Now" by Johnny Nash, and "Simmer Down" by Bob Marley is another one that we really like. We have done so many over the years and lot of hardcore and punk covers.

Thanks for the interview, any last words?

No thanks, I think we covered it all. Good to meet you!

Joe

Buster Shuffle představují nový singl

Novodobá verze Madness, londýnští Buster Shuffle přišli na konci dubna s novým singlem. Novinka nese název "Sucker Punch Blues" a kapela s ní přišla po roce, kdy se objevilo EP "Unsung Heroes". K dostání je na 7" vinylu v několika barevných provedeních a verzích přebalu, které má na svědomí dánské Screaming Records. Téma singlu je víc, než aktuální. Ačkoliv by se zdálo, že se bude týkat Covidu-19, který většinu kulturních akcí na nějaký čas zazdil, je tomu naopak. Kapela se v songu "Sucker Punch Blues" vyjadřuje k situaci britských hudebníků, do které je dostala nečinnost vlády ve spojení s brexitem, díky kterému se stává hraní v ostatních státech EU nákladným a složitým byrokratickým procesem, spojeným s vízovou povinností, která prakticky znemožňuje jezdit na evropská tour. Novinka "Sucker Punch Blues" se singlem "Snake", který najdete na B straně, bude oficiálně k dostání od 28. května, buď přes web kapely nebo např. u berlínského Coretex Records. Mezitím si můžete jejich novinku vychutnat audiovizuálně v podobě videoklipu.

Srdeční záležitost

Minulý rok se tu objevil článek, kde jsem se snažil vypsat můj top ten punkových songů, které jsou pro mě z nějakého důvodu zásadní. Že se z top ten nakonec vyklube top patnáct, jsem tak nějak očekával, protože to množství muziky, co se ke mě za ty roky dostalo, je prostě nekonečné. Po pravdě řečeno, dalo mi hodně velkou práci a dost sil k zamyšlení, dát takový top list dohromady. Letos jsem se rozhodl, že mnohem jednodušší bude napsat rovnou o kapelách, které mám rád. A protože i tak by to byl zase seznam na několik stran, který by stejně nikdo nečetl, rozhodl jsem si to zjednodušit a napsat jen o těch, které pro mě mají nějaký speciální význam. Nakonec jsem dospěl k závěru, že jsou jen dvě kapely, pro které mám slabost a až zaslepený obdiv a dají se považovat za, jak se říká "srdeční záležitost". Obě dvě fungovaly v 80. letech a rozpadly se ve stejném roce, obě dvě jsou z Velké Británie a obě dvě se staly legendami. Jsou to The Clash a The Redskins! K té první není třeba cokoliv dodávat, ta druhá je pojmem spíš v subkulturním prostředí ale jedno mají společné, obě dvě byly naprosto brilantní hudební tělesa, geniální skladatelé a skvělí muzikanti. Nechci tady vyprávět žádnou zdlouhavou band story, ostatně v tomto duchu jsem o Clash a The Redskins, psal už před lety (viz. odkaz zde a zde). Spíš chci popsat, jak jsem si k těmto dvoum kapelám našel cestu, proč jsem si je zamiloval, co na nich vidím a co pro mě znamenají, prostě takový můj osobní příběh spojený se jmény The Clash a Redskins. No a pokud se mi podaří tímto článkem přesvědčit i někoho z vás a začnete se o ně také zajímat, bude to pro mě satisfakcí, protože dobrá muzika se musí šířit dál!!!

The Redskins

Začnu právě u The Redskins, protože tahle kapela, kterou jsem poprvé slyšel někdy v roce 2008 na střední, mě tenkrát naprosto ohromila a ohromuje mě svou originalitou dodnes a kdo čte moje moudra pravidelně, tak si mého obdivu k téhle kapele mohl už určitě všimnout, protože to nenápadně podsouvám dost často, pokud se to zrovna hodí. Ano je to tak, jsem fanatik!!! Miluju tu jejich kombinaci soulu se špetkou punkové syrovosti a naprosto geniálních melodií a textů, co mají co říct. Jen se zaposlouchejte do Kick Over The Statues a jejich největší pecky - Keep On Keepin' On a pochopíte o čem mluvím. Jasně, někomu se nemusí zamlouvat jejich angažovanost v řadách trockistické SWP (Socialist Workers Party), ve které byli zpěvák Chris Dean a basák Martin Hewes a upřímně ani já nejsem fanoušek podobných politických stran a bere mě hlavně jejich hudební stránka. Ale jejich postoj, pokud odfiltruji nános politiky SWP, mi nikdy nebyl zase tak cizí, protože proč by měla existovat spravedlnost jen pro ty, kdo vládnou penězi a ostatní musejí vždy plnit, vykonávat a hlavně držet krok? A jejich aktivní podpora v hornických stávkách v letech 1984 - 1985, v době vlády Margaret Thatcherové, která trvdila, že nic jako společnost a solidarita neexistuje, která vydláždila cestu systému co stvořil dnešní oligarchy (a kterou nesnášeli všichni od punkáčů až po 2tone kapely), je pro mě větším gestem proti systému, než nekonečné benefity pro zvířátka a útulky, pořádané hardcorovou scénou (teď mě neberte špatně, jasně, že je správný pomáhat němým tvářím ale jaksi se někdy zapomíná na to, že systém tvoří a mění hlavně lidi). Pro The Redskins nakonec nebylo důležité to slovo skins ale red a na rozdíl od některých dnešních RASH kapel, netrpěli přehnanou potřebou neustále ukazovat svoje antinazi postoje, protože ty braly jako samozřejmost a i přesto zůstávali striktně antifašistickou kapelou. A jak tahle moje obsese vůbec začala? Úplnou náhodou. Někdy v roce 2008, ještě na střední, kdy jsem byl lačný po všem co souviselo s Trojan reggae, ska, 2tone, skinheads, mods, rude boys... a každá nová informace pro mě měla cenu zlata. V té době jsem se soulovou muzikou teprve seznamoval, prakticky jediná věc co jsem měl k dispozici byla na CD vypálená kompilace "Northern Soul Generation" a díky jednomu z mnoha internetových for, které byli v dobách před facebookem klasickým komunikačním kanálem, jsem byl v jedné diskuzi o skinheads, poučen Papa Rejnokem (který už nějaký ten pátek roztáčí v Praze reggae a dancehall desky) o tom, že Redskins jsou tým amerického fotbalu z Washingtonu a The Redskins kapela z 80. let (nebo něco v tom smyslu). Samozřejmě mi to nedalo a začal jsem pátrat po netu.

Za chvíli už se mi v hi-fi věži roztáčelo vypálené CD jejich prvního a jediného alba "Neither Washington Nor Moscow" z roku 1986. Vůbec jsem tenkrát nechápal, byly tam dechy, které jsem měl rád ze ska ale ke ska to mělo sakra daleko, bylo tam něco ze soulu (hlavně basa) ale čistý soul to také nebyl, do té doby jsem nic podobného prostě neslyšel. Sám jsem si to tenkrát pro sebe pojmenoval street-soul. Když jsem to pustil kámošovi prohlásil: "Hmm takový jiný ska" :-D (jo jo byla to ta doba, kdy vše s dechy bylo ska). Až o něco později, opět díky pokecu na foru, jsem objevil další kapely, které z jejich odkazu čerpaly, jako např. Skin-deep a moje velké oblíbence z Francie Les Partisans. Upřímně moc neřeším a nikdy jsem neřešil, jestli The Redsksins byli opravdu skinheadi, nebo jenom levičáci co se za skinheady oblékali, aby vzali náckům vítr z plachet ale pravdou zůstává, že např. londýnský fanzin Hard As Nails (který byl v 80. letech v Anglii hlavním médiem nefašizujících tradičních skins), jim na svých stránkách vyjadřoval podporu a pokud se podíváme do dnešních dnů, jméno The Redskins dodnes rezonuje ve skinheadských kruzích, i přesto, že na ně v posledních letech jejich existence chodilo v podstatě mainstreamové publikum. Konec konců i já sám jsem na ně narazil právě při diskuzi o skinheadech. Ohromnou radost jsem si pak udělal v roce 2015, když jsem úplnou náhodou narazil na desku "Neither Washington Nor Moscow" během výletu do Drážďan. Mít ji na vinylu byla pro mě velká satisfakce a když tenhle rok na začátku dubna vyšla výběrovka "Rarites" (která vyšla původně v roce 1997 na kazetě), poprvé na limitovaném červeném vinylu, neváhal jsem ani minutu a hned jsem po ní sáhnul! Tady najdete nejen singl verze některých písní z "Neither Washington Nor Moscow" ale i ty co se na album nevešly, jako např. Unionize, kterou já osobně řadím k jejich top věcem, trochu kultem osobnosti smrdící ale přesto hudebně perfektní a udérnou Lev Bronstein, punkovku Peasant Army nebo Red Strike The Blues nebo Young And Proud. Mile překvapen jsem byl i v roce 2010, kdy kanadský label Insurgence Records vydal výběrovku "Epiloque", kde se objevily nikdy nevydané songy z dob, kdy ještě hráli oi!, říkali si No Swastikas a chodili na ně skinheadi. A víte co mám na nich rád asi nejvíc? Tu basu, protože to bylo to, co vytvářelo ten originální sound. Schválně se zaposlouchejte do nikdy nevydaného singlu Name Were Named, uznejte sami, Martin Hewes byl prostě basy bůh! Mimochodem právě Martin Hewes je jediný, kdo se po více jak 30 letech objevil a poskytl v roce 2018 rozhovor o jeho působení v The Redskins. Co dnes dělá Chris Dean nikdo neví, ví se jen to, že v 90. letech se odstěhoval do Paříže a od té doby se za ním zavřela voda. Každopádně pro mě osobně zůstávájí top kapelou, která měla potenciál vytvořit úplně nový sound, bohužel jen málo kapel se snažilo jít v jejich stopách. I když i v dnešní době se najdou výjmky v podobě Les Partisans, německých T-Killas, nebo Suzio 13 ze Španělska, kteří dokonce nahráli song "Redskins", jako poctu této britské legendě.

The Clash

Tou další srdcovkou jsou Clash. Tady se vracíme do roku 2006, do doby, kdy jsem končil základku a punk byl pro mě ještě neprobádaná oblast muziky, kterou stejně ve třídě nechápal nikdo jiný, než já a tak jsem pátral po informacích o kapelách a samozřejmě, že po Sex Pistols a Ramones jsem se vrhl na Clash. Je to návrat do doby, kdy jsme vypalovali CD, navzájem si je půjčovali a každé dobré muziky jste si vážili, protože získat jí vám dalo nějakou práci, na rozdíl od dnešní doby, kdy jen kliknete na logo Spotify a hned můžete poslouchat téměř cokoliv. V těch dobách se celkem kvalitní muzika dala sehnat v jedné nejmenované půjčovně CD, která tenkrát sídlila v Praze kousek za Kotvou (hádám, že někteří z vás určitě budete vědět), kterou jsem tehdy dost často navštěvoval a přepaloval z jejich nabídky spoustu CDs (což byl, už v té době dost 90tkový způsob jak získávat muziku). A tak jsem si jednoho dne domu přinesl první dvě alba Clash v domění, že to bude podobný nářez jako Sex Pistols, které můj hudebně konzervativní otec nemohl vystát. Největší paradox je, že jsem byl spíš zklamaný a moc mě tenkrát nenadchli, měl jsem rád "White Riot" a pár věcí z první desky ale Give'Em Enough Rope mi přišla jako totální slabotina oproti Pistolím a Ramones ale i přesto jsem si postupem času k těmhle deskám našel cestu, i když pořád pro mě byli jen jednou z mnoha "77" kapel. Až po několika letech jsem pochopil, že byli mnohem nadanější muzikanti, než zfetovaný Sid Vicous a spol, a že jejich muzika daleko přesahovala punk, což se začalo projevovat už na EP Cost of Living z roku 1979, kde se kromě songů "I Fought The Law" a "Capital Radio", které ještě odkazovali k punku objevily i tracky "Groovy Times" a "Gates Of The West", které už pomalu naznačovali, že mají hudebně mnohem vyšší ambice, což se později ukázalo na legendárním albu London Calling. K tomu jsem se dostal až někdy v roce 2009 a dodnes ho považuji za jejich nejvydařenější desku. A právě to byl ten rok, kdy se můj zájem o Clash začal prohlubovat. Tou dobou vyšel na dnes už nefungujícím webu ska.sk, článek o jejich koketování s reggae a v tom okamžiku mě začali zajímat ještě víc. Právě tehdy jsem si uvědomil, proč se od punku hudebně posunuli někam jinam, což v jejich době muselo zapříčinit odklon mnoha, do té doby věrných fanoušků z řad punkáčů. Jenže, když se na to koukáte s odstupem 30 let, vnímáte to úplně jinak, a co si budem nalhávat, punk je přece jenom dost limitující a pokud cítili potřebu, že se v něm už nemůžou posunout dál, bylo celkem logické, že začali experimentovat. Clash se totiž nedají brát pouze jako punková kapela, i když na něm začínali. Na Clash se musíte dívat bez přívlastků a škatulek, oni se jich taky striktně nikdy nedrželi a nebáli se prozkoumávat i jiné hudební styly, ať už to bylo reggae, s kterým si začali už na první desce, kde se objevil cover "Police and Thieves", spolupráce s Mikey Dreadem na albu Sandinista, funky, dub, rockabilly, pop a spoustu dalších věcí, které se snad ani nedají hudebně někam zařadit. Když se nad tím tak zamyslím, tak asi právě ta rozmanitost a schopnost pohybovat se napříč žánry, je to, co mě na nich tak baví. Ale musím uznat, že ten hlavní důvod byla jejich záliba v reggae a dubu, nejen proto, že mám reggae hodně rád ale i proto, protože ze všech punkových kapel své doby se dokázali k originálnímu reggae soundu přiblížit nejvíc. Nehledě na to, že punk a reggae k sobě měly vždycky poměrně blízko, tedy alespoň v UK. Jejich koketování s Jamajkou neskončilo jen u spolupráce s Mikey Dreadem.

 

Věděli jste např., že na začátku 80. let se dali dohromady s Rankingem Rogerem z 2tonových The Beat, s kterým nahráli DJ verze "Rock The Casbah" a "Red Angel Dragnet", které dnes patří k raritkám? Další věc co mi vždycky imponovala, byly jejich postoje, protože mám rád kapely co nezpívají o hovně! S trochou nadsázky se dá říct, že společně s Crass (které inspirovali k jejich vzniku, jelikož Steve Ignorant byl fanouškem Clash), položili základy politického punku. A tak zatímco jedna část scény následovala Sex Pistols, pro které byla největší revolta vyfuckovat moderátora během jejich interview v televizi a nadávat vlastnímu publiku, Clash vystoupili společně, např. s Sham 69, Buzzkocks a Steel Pulse v lodnýnském Victoria Parku na koncertu Rock Against Racism, který byl manifestací proti vzrůstajícímu vlivu ultrapravicové National Front. A název jejich čtvrté desky - Sandinista z roku 1980, pojmenované po nikaraguiských Sandinistech (partyzánech FSLN), kteří se v roce 1979 zbavili diktatury rodiny Somozů, to jen stvrdil. Jasně, z pohledu našeho postkomunistického prostředí, možná byli naivní a dost si ten socialismus idealizovali, ale ruku na srdce, kdo z nás zažil reálie thatcherovské Británie 80. let a chápe důvody, proč tíhli doleva? Sběratelská satisfakce stvrzující můj vztah k The Clash, přišla v roce 2013 při mém pobytu v Londýně, kdy jsem je konečně sehnal i vinylu a nebyl to žádný repress ale původní vydání EP Cost of Living z roku 1979 a na 7" singl "(White Man) In Hammersmith Palais" z roku 1978, na které jsem dodnes patřičně hrdý! Koupě LP London Calling a dalších desek o pár let později, už byla zkrátka fanouškovskou poviností. Teď bych se chtěl na chvíli zastavit i u jednotlivých singlů. Nebudu vám tady vyjmenovávat klasiky co všichni dobře známe, spíš bych chtěl zmínit pár věcí, z kterých se nikdy nestaly hitovky, i když by si to podle mě určitě zasloužili. Jmenovitě např. skvělé kytarovky "Somebody Got Murdered" a "Up in Heaven" (Sandinista), "Inoculated City" (Combat Rock), moje oblíbená popárna "Lost In The Supermarket" (London Calling), punková balada "Stay Free" (Give'Em Enough Rope), v podobném duchu laděná "Groovy Times" (The Cost of Living EP), dubem ovlivněná "Straight to Hell" (Combat Rock), "Train in Vain" (London Calling), singl "Bankrobber", který produkoval Mikey Dread a v neposlední řadě i reggae míchnutá "The Call Up" (Sandinista). Těch písní bych dokázal určitě vyjmenovat mnohem víc ale o tom tenhle článek není, zaposlouchejte se do nich sami a pochopíte, proč jsem do Clash blázen. A že se postupem času stali součástí hudebního mainstreamu? Ani to jim nezazlívám. Hudebně se stále posouvali a tak rostla i jejich popularita a i když punkáče už dávno nezajímali, pořád dokázali oslovit spoustu dalších fanoušků. Je totiž velký rozdíl, když jste komerční, protože vás někam procpal váš manažer a label a nebo proto, protože jste prostě dobrá kapela, která se lidem líbí! A to byl příklad The Clash. Pro mě budou pořád punkovou kapelou, i když vyprodávali stadiony a hráli je v rádiu a punkrock byl jen jednou jejich etapou, na jejich kvalitách to nic nemění. Prostě Clash forever!!!!

Recenze

Alpheus - The Victory

Se jménem Alpheus se setkávám už poměrně dlouho ale až poslední rok jsem se o jeho tvorbu začal zajímat trochu víc a byl jsem příjemně překvapen, protože jsem čekal něco trochu jiného. Toto je návrat ke kořenům, k rocksteady, k tradičnímu ska a kvalitnímu autentickému early reggae, ke kterému se nevrací jen muzikanti v Evropě a Americe ale jak se ukazuje na příkladu Alpheuse i samotní jamajčani. I když tady by se slušelo trochu upřesnit Alpheusův původ, protože i přesto, že jeho rodiče pochází z Jamajky on sám se narodil v Londýně, kde začala vystupováním s různými místními sound systémy, jeho hudební kariéra. V 90. letech se během svého pobytu v USA setkal s Tony Brevettem členem rocksteady tria The Melodians, který ho představil zakladateli Studia One, legendárnímu Clementu Doddovi. Toto setkání vedlo k jeho debutovému albu "Quality Time", které vyšlo v roce 1998. Od desky "Good Prevalis" (2014) zakotvil u španělského Liquidator Records, kde vyšlo i jeho poslední album, na které se podíváme v dnešní recenzi. Deska "The Victory" vyšla na jaře 2020, jako šestý zářez v řadě (jak na CD, tak již tradičně i na vinylu) a zároveň jako třetí album na kterém Alpheus opět spolupracoval se španělským reggae producentem Robertem Sánchezem. Celkem tu najdete 11 tracků, převážně v early reggae ale nechybí ani ska a rocksteady. Album otevírá perfektní úvodní reggae track "The Victory", kde mě kromě skvělých autentických aranží zaujalo hlavně klávesové intro a výbroný Alpheusův pěvecký projev. Většinou jsem zvyklý, že to nejlepší se nechává na konec ale v případě songu "The Victory", je tomu přesně naopak. Krása střídá nádheru, hned v zápětí následuje skvělý rocksteady track "Hooray" začínající výborným intrem. Tady dostává Alpheus asi největší prostor ukázat svůj pěvecký talent. Dalším z top 5 tracků je "Valiant", uhánějící early reggae ponurejší atmosféry s perfektní doprovodnou melodickou kytarou, jako vystřiženou z roku 1969. Nechybí ani ska, které je na tomto albu zastoupeno celkem třikrát. Jeho nejpovedenějším zástupcem je podle mě song "Live It Up", pomalejší měkčí tradiční ska, lehce koketující s rocksteady. To tu naopak skvěle reprezentuje track "Rude Love" s dokonale přizvukující dechouvou sekcí, která mě zaujala hned od prvních tonů. Co je velkou předností nejen této desky ale všech alb, na kterých spolupracoval s Robertem Sánchzem je perfektní oldschoolová autenticita aranží, která nejvíc vyniká hlavně v early reggae pasážích. Tady kdyby nechybělo klasické "šumění" a "křupání" jehly v drážkách vinylu, tak bych věřil, že jde o album z konce 60. let. Ostatně není se čemu divit, přesně v tomto duchu hraje většina španělských early reggae / rocksteady kapel, které má pod svými křídly Liquidator a když ještě přihlédneme ke skutečnosti, že i samotné album se nahrávalo ve Španělsku, tak výsledek je jasný. Toto je recept na úspěšnou offbeatovou desku!!! Celková bilance alba je tedy pět silných early reggae tracků, tři rocksteady bonbonky a skanking, který tu má také po třech zářezech. Deska "The Victory" je tedy skvěle vyváženým albem pro všechny milovníky trad. oldchool soundu 60. let, který jak je vidět stále neztrácí na oblibě i v této futuristické sci-fi éře. Podle mě je to skvělé album, po kterém stojí za to sáhnout. Konec konců jeho poslech vám toho řekne mnohem víc, než tyto řádky. Za mě 8 z 10.