Srdeční záležitost

Minulý rok se tu objevil článek, kde jsem se snažil vypsat můj top ten punkových songů, které jsou pro mě z nějakého důvodu zásadní. Že se z top ten nakonec vyklube top patnáct, jsem tak nějak očekával, protože to množství muziky, co se ke mě za ty roky dostalo, je prostě nekonečné. Po pravdě řečeno, dalo mi hodně velkou práci a dost sil k zamyšlení, dát takový top list dohromady. Letos jsem se rozhodl, že mnohem jednodušší bude napsat rovnou o kapelách, které mám rád. A protože i tak by to byl zase seznam na několik stran, který by stejně nikdo nečetl, rozhodl jsem si to zjednodušit a napsat jen o těch, které pro mě mají nějaký speciální význam. Nakonec jsem dospěl k závěru, že jsou jen dvě kapely, pro které mám slabost a až zaslepený obdiv a dají se považovat za, jak se říká "srdeční záležitost". Obě dvě fungovaly v 80. letech a rozpadly se ve stejném roce, obě dvě jsou z Velké Británie a obě dvě se staly legendami. Jsou to The Clash a The Redskins! K té první není třeba cokoliv dodávat, ta druhá je pojmem spíš v subkulturním prostředí ale jedno mají společné, obě dvě byly naprosto brilantní hudební tělesa, geniální skladatelé a skvělí muzikanti. Nechci tady vyprávět žádnou zdlouhavou band story, ostatně v tomto duchu jsem o Clash a The Redskins, psal už před lety (viz. odkaz zde a zde). Spíš chci popsat, jak jsem si k těmto dvoum kapelám našel cestu, proč jsem si je zamiloval, co na nich vidím a co pro mě znamenají, prostě takový můj osobní příběh spojený se jmény The Clash a Redskins. No a pokud se mi podaří tímto článkem přesvědčit i někoho z vás a začnete se o ně také zajímat, bude to pro mě satisfakcí, protože dobrá muzika se musí šířit dál!!!

The Redskins

Začnu právě u The Redskins, protože tahle kapela, kterou jsem poprvé slyšel někdy v roce 2008 na střední, mě tenkrát naprosto ohromila a ohromuje mě svou originalitou dodnes a kdo čte moje moudra pravidelně, tak si mého obdivu k téhle kapele mohl už určitě všimnout, protože to nenápadně podsouvám dost často, pokud se to zrovna hodí. Ano je to tak, jsem fanatik!!! Miluju tu jejich kombinaci soulu se špetkou punkové syrovosti a naprosto geniálních melodií a textů, co mají co říct. Jen se zaposlouchejte do Kick Over The Statues a jejich největší pecky - Keep On Keepin' On a pochopíte o čem mluvím. Jasně, někomu se nemusí zamlouvat jejich angažovanost v řadách trockistické SWP (Socialist Workers Party), ve které byli zpěvák Chris Dean a basák Martin Hewes a upřímně ani já nejsem fanoušek podobných politických stran a bere mě hlavně jejich hudební stránka. Ale jejich postoj, pokud odfiltruji nános politiky SWP, mi nikdy nebyl zase tak cizí, protože proč by měla existovat spravedlnost jen pro ty, kdo vládnou penězi a ostatní musejí vždy plnit, vykonávat a hlavně držet krok? A jejich aktivní podpora v hornických stávkách v letech 1984 - 1985, v době vlády Margaret Thatcherové, která trvdila, že nic jako společnost a solidarita neexistuje, která vydláždila cestu systému co stvořil dnešní oligarchy (a kterou nesnášeli všichni od punkáčů až po 2tone kapely), je pro mě větším gestem proti systému, než nekonečné benefity pro zvířátka a útulky, pořádané hardcorovou scénou (teď mě neberte špatně, jasně, že je správný pomáhat němým tvářím ale jaksi se někdy zapomíná na to, že systém tvoří a mění hlavně lidi). Pro The Redskins nakonec nebylo důležité to slovo skins ale red a na rozdíl od některých dnešních RASH kapel, netrpěli přehnanou potřebou neustále ukazovat svoje antinazi postoje, protože ty braly jako samozřejmost a i přesto zůstávali striktně antifašistickou kapelou. A jak tahle moje obsese vůbec začala? Úplnou náhodou. Někdy v roce 2008, ještě na střední, kdy jsem byl lačný po všem co souviselo s Trojan reggae, ska, 2tone, skinheads, mods, rude boys... a každá nová informace pro mě měla cenu zlata. V té době jsem se soulovou muzikou teprve seznamoval, prakticky jediná věc co jsem měl k dispozici byla na CD vypálená kompilace "Northern Soul Generation" a díky jednomu z mnoha internetových for, které byli v dobách před facebookem klasickým komunikačním kanálem, jsem byl v jedné diskuzi o skinheads, poučen Papa Rejnokem (který už nějaký ten pátek roztáčí v Praze reggae a dancehall desky) o tom, že Redskins jsou tým amerického fotbalu z Washingtonu a The Redskins kapela z 80. let (nebo něco v tom smyslu). Samozřejmě mi to nedalo a začal jsem pátrat po netu.

Za chvíli už se mi v hi-fi věži roztáčelo vypálené CD jejich prvního a jediného alba "Neither Washington Nor Moscow" z roku 1986. Vůbec jsem tenkrát nechápal, byly tam dechy, které jsem měl rád ze ska ale ke ska to mělo sakra daleko, bylo tam něco ze soulu (hlavně basa) ale čistý soul to také nebyl, do té doby jsem nic podobného prostě neslyšel. Sám jsem si to tenkrát pro sebe pojmenoval street-soul. Když jsem to pustil kámošovi prohlásil: "Hmm takový jiný ska" :-D (jo jo byla to ta doba, kdy vše s dechy bylo ska). Až o něco později, opět díky pokecu na foru, jsem objevil další kapely, které z jejich odkazu čerpaly, jako např. Skin-deep a moje velké oblíbence z Francie Les Partisans. Upřímně moc neřeším a nikdy jsem neřešil, jestli The Redsksins byli opravdu skinheadi, nebo jenom levičáci co se za skinheady oblékali, aby vzali náckům vítr z plachet ale pravdou zůstává, že např. londýnský fanzin Hard As Nails (který byl v 80. letech v Anglii hlavním médiem nefašizujících tradičních skins), jim na svých stránkách vyjadřoval podporu a pokud se podíváme do dnešních dnů, jméno The Redskins dodnes rezonuje ve skinheadských kruzích, i přesto, že na ně v posledních letech jejich existence chodilo v podstatě mainstreamové publikum. Konec konců i já sám jsem na ně narazil právě při diskuzi o skinheadech. Ohromnou radost jsem si pak udělal v roce 2015, když jsem úplnou náhodou narazil na desku "Neither Washington Nor Moscow" během výletu do Drážďan. Mít ji na vinylu byla pro mě velká satisfakce a když tenhle rok na začátku dubna vyšla výběrovka "Rarites" (která vyšla původně v roce 1997 na kazetě), poprvé na limitovaném červeném vinylu, neváhal jsem ani minutu a hned jsem po ní sáhnul! Tady najdete nejen singl verze některých písní z "Neither Washington Nor Moscow" ale i ty co se na album nevešly, jako např. Unionize, kterou já osobně řadím k jejich top věcem, trochu kultem osobnosti smrdící ale přesto hudebně perfektní a udérnou Lev Bronstein, punkovku Peasant Army nebo Red Strike The Blues nebo Young And Proud. Mile překvapen jsem byl i v roce 2010, kdy kanadský label Insurgence Records vydal výběrovku "Epiloque", kde se objevily nikdy nevydané songy z dob, kdy ještě hráli oi!, říkali si No Swastikas a chodili na ně skinheadi. A víte co mám na nich rád asi nejvíc? Tu basu, protože to bylo to, co vytvářelo ten originální sound. Schválně se zaposlouchejte do nikdy nevydaného singlu Name Were Named, uznejte sami, Martin Hewes byl prostě basy bůh! Mimochodem právě Martin Hewes je jediný, kdo se po více jak 30 letech objevil a poskytl v roce 2018 rozhovor o jeho působení v The Redskins. Co dnes dělá Chris Dean nikdo neví, ví se jen to, že v 90. letech se odstěhoval do Paříže a od té doby se za ním zavřela voda. Každopádně pro mě osobně zůstávájí top kapelou, která měla potenciál vytvořit úplně nový sound, bohužel jen málo kapel se snažilo jít v jejich stopách. I když i v dnešní době se najdou výjmky v podobě Les Partisans, německých T-Killas, nebo Suzio 13 ze Španělska, kteří dokonce nahráli song "Redskins", jako poctu této britské legendě.

The Clash

Tou další srdcovkou jsou Clash. Tady se vracíme do roku 2006, do doby, kdy jsem končil základku a punk byl pro mě ještě neprobádaná oblast muziky, kterou stejně ve třídě nechápal nikdo jiný, než já a tak jsem pátral po informacích o kapelách a samozřejmě, že po Sex Pistols a Ramones jsem se vrhl na Clash. Je to návrat do doby, kdy jsme vypalovali CD, navzájem si je půjčovali a každé dobré muziky jste si vážili, protože získat jí vám dalo nějakou práci, na rozdíl od dnešní doby, kdy jen kliknete na logo Spotify a hned můžete poslouchat téměř cokoliv. V těch dobách se celkem kvalitní muzika dala sehnat v jedné nejmenované půjčovně CD, která tenkrát sídlila v Praze kousek za Kotvou (hádám, že někteří z vás určitě budete vědět), kterou jsem tehdy dost často navštěvoval a přepaloval z jejich nabídky spoustu CDs (což byl, už v té době dost 90tkový způsob jak získávat muziku). A tak jsem si jednoho dne domu přinesl první dvě alba Clash v domění, že to bude podobný nářez jako Sex Pistols, které můj hudebně konzervativní otec nemohl vystát. Největší paradox je, že jsem byl spíš zklamaný a moc mě tenkrát nenadchli, měl jsem rád "White Riot" a pár věcí z první desky ale Give'Em Enough Rope mi přišla jako totální slabotina oproti Pistolím a Ramones ale i přesto jsem si postupem času k těmhle deskám našel cestu, i když pořád pro mě byli jen jednou z mnoha "77" kapel. Až po několika letech jsem pochopil, že byli mnohem nadanější muzikanti, než zfetovaný Sid Vicous a spol, a že jejich muzika daleko přesahovala punk, což se začalo projevovat už na EP Cost of Living z roku 1979, kde se kromě songů "I Fought The Law" a "Capital Radio", které ještě odkazovali k punku objevily i tracky "Groovy Times" a "Gates Of The West", které už pomalu naznačovali, že mají hudebně mnohem vyšší ambice, což se později ukázalo na legendárním albu London Calling. K tomu jsem se dostal až někdy v roce 2009 a dodnes ho považuji za jejich nejvydařenější desku. A právě to byl ten rok, kdy se můj zájem o Clash začal prohlubovat. Tou dobou vyšel na dnes už nefungujícím webu ska.sk, článek o jejich koketování s reggae a v tom okamžiku mě začali zajímat ještě víc. Právě tehdy jsem si uvědomil, proč se od punku hudebně posunuli někam jinam, což v jejich době muselo zapříčinit odklon mnoha, do té doby věrných fanoušků z řad punkáčů. Jenže, když se na to koukáte s odstupem 30 let, vnímáte to úplně jinak, a co si budem nalhávat, punk je přece jenom dost limitující a pokud cítili potřebu, že se v něm už nemůžou posunout dál, bylo celkem logické, že začali experimentovat. Clash se totiž nedají brát pouze jako punková kapela, i když na něm začínali. Na Clash se musíte dívat bez přívlastků a škatulek, oni se jich taky striktně nikdy nedrželi a nebáli se prozkoumávat i jiné hudební styly, ať už to bylo reggae, s kterým si začali už na první desce, kde se objevil cover "Police and Thieves", spolupráce s Mikey Dreadem na albu Sandinista, funky, dub, rockabilly, pop a spoustu dalších věcí, které se snad ani nedají hudebně někam zařadit. Když se nad tím tak zamyslím, tak asi právě ta rozmanitost a schopnost pohybovat se napříč žánry, je to, co mě na nich tak baví. Ale musím uznat, že ten hlavní důvod byla jejich záliba v reggae a dubu, nejen proto, že mám reggae hodně rád ale i proto, protože ze všech punkových kapel své doby se dokázali k originálnímu reggae soundu přiblížit nejvíc. Nehledě na to, že punk a reggae k sobě měly vždycky poměrně blízko, tedy alespoň v UK. Jejich koketování s Jamajkou neskončilo jen u spolupráce s Mikey Dreadem.

 

Věděli jste např., že na začátku 80. let se dali dohromady s Rankingem Rogerem z 2tonových The Beat, s kterým nahráli DJ verze "Rock The Casbah" a "Red Angel Dragnet", které dnes patří k raritkám? Další věc co mi vždycky imponovala, byly jejich postoje, protože mám rád kapely co nezpívají o hovně! S trochou nadsázky se dá říct, že společně s Crass (které inspirovali k jejich vzniku, jelikož Steve Ignorant byl fanouškem Clash), položili základy politického punku. A tak zatímco jedna část scény následovala Sex Pistols, pro které byla největší revolta vyfuckovat moderátora během jejich interview v televizi a nadávat vlastnímu publiku, Clash vystoupili společně, např. s Sham 69, Buzzkocks a Steel Pulse v lodnýnském Victoria Parku na koncertu Rock Against Racism, který byl manifestací proti vzrůstajícímu vlivu ultrapravicové National Front. A název jejich čtvrté desky - Sandinista z roku 1980, pojmenované po nikaraguiských Sandinistech (partyzánech FSLN), kteří se v roce 1979 zbavili diktatury rodiny Somozů, to jen stvrdil. Jasně, z pohledu našeho postkomunistického prostředí, možná byli naivní a dost si ten socialismus idealizovali, ale ruku na srdce, kdo z nás zažil reálie thatcherovské Británie 80. let a chápe důvody, proč tíhli doleva? Sběratelská satisfakce stvrzující můj vztah k The Clash, přišla v roce 2013 při mém pobytu v Londýně, kdy jsem je konečně sehnal i vinylu a nebyl to žádný repress ale původní vydání EP Cost of Living z roku 1979 a na 7" singl "(White Man) In Hammersmith Palais" z roku 1978, na které jsem dodnes patřičně hrdý! Koupě LP London Calling a dalších desek o pár let později, už byla zkrátka fanouškovskou poviností. Teď bych se chtěl na chvíli zastavit i u jednotlivých singlů. Nebudu vám tady vyjmenovávat klasiky co všichni dobře známe, spíš bych chtěl zmínit pár věcí, z kterých se nikdy nestaly hitovky, i když by si to podle mě určitě zasloužili. Jmenovitě např. skvělé kytarovky "Somebody Got Murdered" a "Up in Heaven" (Sandinista), "Inoculated City" (Combat Rock), moje oblíbená popárna "Lost In The Supermarket" (London Calling), punková balada "Stay Free" (Give'Em Enough Rope), v podobném duchu laděná "Groovy Times" (The Cost of Living EP), dubem ovlivněná "Straight to Hell" (Combat Rock), "Train in Vain" (London Calling), singl "Bankrobber", který produkoval Mikey Dread a v neposlední řadě i reggae míchnutá "The Call Up" (Sandinista). Těch písní bych dokázal určitě vyjmenovat mnohem víc ale o tom tenhle článek není, zaposlouchejte se do nich sami a pochopíte, proč jsem do Clash blázen. A že se postupem času stali součástí hudebního mainstreamu? Ani to jim nezazlívám. Hudebně se stále posouvali a tak rostla i jejich popularita a i když punkáče už dávno nezajímali, pořád dokázali oslovit spoustu dalších fanoušků. Je totiž velký rozdíl, když jste komerční, protože vás někam procpal váš manažer a label a nebo proto, protože jste prostě dobrá kapela, která se lidem líbí! A to byl příklad The Clash. Pro mě budou pořád punkovou kapelou, i když vyprodávali stadiony a hráli je v rádiu a punkrock byl jen jednou jejich etapou, na jejich kvalitách to nic nemění. Prostě Clash forever!!!!