čtvrtek 3. října 2019

Mikey Dread.... at the Controls!

Už v mnoha článcích jsem psal, že reggae a punk k sobě nikdy neměli tak daleko, jak by se mohlo na první pohled zdát. Především první vlna britského punku byla do určité míry ovlivněna reggae, čehož jsou největším důkazem The Ruts, The Stranglers (se svým singlem Nice'N'Sleazy) a hlavně The Clash, kteří došli v propojování punku a reggae nejdál. Nebyli to ovšem jenom britští punkeři, kteří si oblíbili reggae, i jamajčani žijící v Británii 70. let si všimli punkové exploze a oblíbenosti reggae u některých punkerů, příkladem může být Tonny Ellis se svým singlem "Punky Reggae", Bob Marley, který po návštěvě Británie nahrál společně s místními Aswad song "Punky Reggae Party" a nebo dokumentarista a selector Don Letts, autor dokumentů The Punkrock Movie a Punk Attitude. A právě The Clash jsou propojovacím můstkem k osobě Mikeyho Dreada, s kterým později začali vystupovat a nahráli i několik singlů, z nichž některé i produkoval. Mikey Dread byl jedním z nejvlivnějších interpretů a inovátorů v reggae muzice, jeho vášeň pro reggae vytvořila obrovskou sbírku vinylů, kterou později mohl využít ve své práci ve státní rozhlas. stanici JBC, kde začal pracovat jako DJ a poprvé tak pustil do jamajského éteru reggae. Jeho show "Dread at the Controls" se stala nejposlouchanějším pořadem na Jamajce. I když nejvíce ho proslavila právě spolupráce s The Clash na jejich desce "Sandinista". Mikey Dread vl. jménem Michael George Campbell se narodil 4.června 1954 v jamajském Port Antoniu. Už v mládí měl jisté technické nadání a tak jeho studium elektro-inženýra, bylo celkem logickým krokem a právě díky tomu se později dostal k práci v rozhlas. stanici JBC (Jamaica Broadcasting Corporation). JBC i přesto, že Jamajka v té době prožívala zlatou éru roots reggae, do svého repertoáru přebírala většinou zahraniční popové hity a reggae se vůbec nezabývala. Mikey se tedy rozhodl přesvědčit šéfa stanice ať mu dá prostor a nechá ho rozjet vlastní pořad, který bude primárně zaměřený na reggae. A tak v roce 1976 začal svojí pravidelnou radio show "Dread at the Controls", která se stala prvním reggae pořadem v jamajském éteru, byl tak prvním moderátorem, který pouštěl reggae do místního radia. Mohl tak konečně zužitkovat své zkušenosti z doby, kdy jako teenager vystupoval se sound systémem Safari and Sound. Jeho  show se brzo stala nejposlouchanějším pořadem na Jamajce a jeho hlas známý široko daleko po celém ostrově. A právě v té době začíná i jeho hudební kariéra, kdy začal vystupovat jako toaster. Postupně se tak dostal ke spolupráci se známými producenty jako byl např. Joe Gibbs nebo Lee "Scrach" Perry, který produkoval jeho dubutové album "Dread At The Controls" z roku 1979, také začal vystupovat se sound systémem Socialist Roots, který patřil v té době k jedněm z nejznámějších. Bohužel konzervativnímu vedení JBC se Dreadův novátorský přístup nezamlouval a tak na protest v roce 1978 z radia odchází a svojí show končí. Na nějakou chvíli se usadí v legendárním studiu Treasure Isle, kde pracuje jako zvukař, koncem 70. let rozjíždí vlastní label DATC (Dread At The Controls), na kterém kromě vlastní tvorby začíná vydávat a produkovat i další interprety, jako např. Sugar Minott nebo Earl Sixteen. 
Z vlastní tvorby zde vyšly např. alba "Evolutionary Rockers" nebo "World War III". Právě toto období bylo pro Mikeho kariéru zásadní. The Clash, kteří už od svého začátku koketovali s reggae byli velcí fanoušci Mikeyho Dreada a tak ho v roce 1980 pozvali na společné britské tour. Mikey do té doby o The Clash nikdy neslyšel a byla to pro něj prakticky neznámá kapela a tak, i když s nedůvěrou, pozvání nakonec přijal a s The Clash se později stali velcí přátelé. V tom samém roce jim dokonce produkoval singl "Bankrobber", který byl původně klasickým punkem, až právě Mikey z něj udělal reggae song. Celá spolupráce vyvrcholila deskou "Sandinista" (1980), kde se objevil Mikeyho hlas hned v několika tracích a kde se produkčně podílel na většině reggae a dub singlech. V době nahrávaní alba Sandinista se vydává s kapelou na Jamajku, kde chtějí nahrávat ve slavném studiu Channel One, pro co nejvěrohodnější zvuk ale vzhledem k nepokojům před nadcházejícími volbami, Jamajku po nahrání songu "Junko Partner" opouští a letí nahrávat do Spojených států. Od té doby se rozjela jeho spolupráce s The Clash naplno, začíná s nimi pravidelně jezdit na tour, nejen po Anglii ale i zbytku Evropy a USA. Jeho vystupovaní s The Clash začalo mít vliv i na prodejnost jeho vlastních desek ze strany fanoušků The Clash, jak se ukázalo na albu "World War III", které v té době právě vycházelo, a které se začalo objevovat i v distrech punkových labelů (např. Stiff Records, kteří prodávali i spoustu 2tone desek). Zajímavostí je, že i když se produkčně a autorsky podílel na albu Sandinista, nikdy mu nebyly přiznány autorská práva a v podstatě do své smrti z tohoto díla neviděl ani cent. Nakonec se na několik dlouhých let usazuje v Londýně, kde začíná studovat na National Broadcasting School of London, kde ještě více zdokonalil své dovednosti v mediální produkci. V Londýně také na nějaký čas navazuje spolupráci s labelem On-U-Sound dubového producenta Adriana Sherwooda. The Clash ovšem nebyla jediná slavná kapela se kterou spolupracoval. Po úspěchu s The Clash si ho na své tour v roce 1982 pozvali i UB40, kterým dokonce produkoval dub verze singlů "Red Red Wine" a "Cherry Oh Baby". Televizní stanice Channel 4 si ho v roce 1983 přizvala aby komentoval 6. díl dokumentární série "Deep Roots Music" zaměřené na mapování reggae. I přes spolupráci s The Clash a UB40 se Mikey stále stíhal věnovat i vlastní tvorbě, během 80. let vydal celkem šest alb z nichž k nejznámějším patří např. "World War III", "SWALK" nebo "Pave The Way". I když v té době určoval přicházející trendy z Jamajky dancehall, Mikeyho tvorba měla daleko větší záběr. Nejen, že byl vynikající toaster (což bylo nejvíce znát z jeho spolupráce s The Clash) ale i zdatný zpěvák, takže vlastně ani jedna z jeho desek, které vydal během 80. let není čistě rub-a-dub, roots nebo
lovers rock. V nadcházející dekádě je o Mikeym slyšet už o něco méně, v roce 1991 absolvuje tour s další reggae legendou Freddie McGregorem a tehdy nejlepší studiovou reggae kapelou 80. let Roots Radics. Následující rok hostuje na singlu "Can't Hear 'Em" bývalého kytaristy Guns'N'Roses Izzy Stradlina. Nové desky vydává i během 90. let ovšem už ne s takovou četností, jako v předchozí dekádě, která byla pro jeho kariéru pravděpodobně nejzásadnější. V půli 90. let po letech práce jako zvukař a producent se přestěhoval na Floridu, kde začal pracovat pro místní satelitní CSN TV. V té době se na několik let přestal muzice věnovat úplně, až později obnovil svůj label DATC a začal znovu vydávat svoje starší alba. Návrat na podia přišel až v roce 2002, kdy se objevil na Montreux Jazz festivalu ve Švýcarsku, v té době také vydal nové album "Rasta In Control" a o dva roky později vystupuje na slavném Glastonbury Festivalu v Anglii, kde zahraje i songy nahrané společně s The Clash. V roce 2004 se také účastní kompilační desky "Sandinista Project", která je tributem právě albu Sandinista, kde se objevil na singlu "Silicone on Sapphire", společně s kapelou The Blizzard of 78. V roce 2007 vychází jeho poslední album "Life Is A Stage", bohužel v tom samém roce prodělal léčbu mozkového nádoru, kterému po půl roce v březnu 2008 podlehl. Bohužel, reggae zpěváci se vysokého věku zpravidla nedožívají ale i tak po sobě dokážou zanechat nesmazatelnou stopu v hudební historii a to platí i pro Mikeyho Dreada, kterého nám stále budou připomínat nejen The Clash ale i jeho nezapomenutelný moderátorský projev na radiu JBC.

sobota 14. září 2019

Rozhovor - Rozruch!

Po dlouhé době tu máme rozhovor z domácích luhů a hájů. Rozruch je poměrně mladá kapela z jižní Moravy, která se dala dohromady v roce 2017. Najdeme v ní členy znojemských d-beatových Dis-K47, brněnských hardcore-punkových Moral Hangover a punkových K.P.D, kteří také působí v okolí Znojma. Někdo je řadí k oi! jelikož za mikrofonem stojí skinhead, někdo k punku, nicméně jak se zdá mají poměrně dobře nakročeno, za sebou mají už několik koncertů po Evropě a nespočet na Moravě a v Čechách. Jejich song Tomáš Ortel (hoven kotel) zaznamenalo ve scéně už celkem dost lidí, takže nečekejte žádnou lopatovinu na téma pivo, mařky, fotbal ale nekompromisní řízný oi!punk s jasně vymezeným názorem. O punkáčích, skinheadech, koncertech, politice v muzice a o tom, že v Brně je stejně nejlíp se dočtete v následujícím rozhovoru.



Zdarte Rozruch, takže na začátek mohli byste trochu představit čtenářům vaší kapelu, odkud jste, jak dlouho už hrajete a trochu popsat vaší muziku? Považujete se víc za oi! nebo punkovou kapelu?

Zdarec, jsme čtyřčlenná kapela z tří čtvrtin ze Znojma a z jedné čvrtiny z Brna. Hrajeme asi 731dní :-D První myšlenka byla hrát víc oi!, než punk, ale nakonec to dopadlo spíš naopak. Jednoduše hrajeme tvrdší punk šmrnclej jasnými oi! vlivy.

Co se týče nahrávek, zatím máte na vašem bandcamp profilu 9singlové demo. Co nějaká oficiální nahrávka, chystáte něco v dohledné době vydat?

Naše demo o kterém píšeš jsme udělali na DIY CDs doma na koleni, a na koncerty ho zásadně nevozíme. S nahrávkou jsme celkem spokojeni, ale co se týče našeho vození merche na koncerty s tím máme trošku problém a jisté nedostatky. V plánu máme nahrát 4 nové songy, které by sme rádi použili na split EP / LP ale ještě nevíme s kým. Ale stejně až to vyjde, vozit to nikam nebudem :-D

Hráli jste už i v zahraniční, kde byste řekli, že to bylo zatím nejlepší. Vidíte rozdíly, nejen mezi publikem ale i např. organizací koncertů v zahraničí a u nás v Čechách?

V zahraničí jsme hráli v Polsku, Rakousku, Německu, Slovensku, Slovinsku, Itálii, Švýcarsku a v Brně :-) Rozdíl v organizaci či publiku nějak moc nevnímáme, jednou je to lepší jednou horší, stejně jako tady v Čechách. Jediné co jde znát je životní úroveň i v punkové subkultuře. Ale nejlepší je to stejně v Brně :-D

Tahle otázka je spíš směřovaná na vašeho zpěváka, jakožto skinheada. Předpokládám, že tvůj vztah k SHARP postoji je jasně pozitivní, nicméně jaký máš názor na RASH skins, kteří v tomto jdou ještě dál a sami sebe (nebo skinhead subkulturu obecně) vnímají víc politicky vyprofilovanou a skinhead se tu stává takovým "antisystémovým vojákem"? Myslíš, že existuje nějaká přirozená inklinace skins k radikálně levicové politice? Spousta skinheadů odsuzuje RASH stejně tak, jako nácky, jak se k tomu stavíš ty osobně?

Cirda: Můj názor je, že SHARP a RASH se nevylučuje. Přirozená inklinace k levičáctví u skinheads asi ne, ale k antirasismu by měli inklinovat určitě. Já osobně mám k RASH určitě pozitivní vztah, už jen díky anarchistickýmu mládí.

Z Moravy také pocházela, dnes už dávno nefungující oi! kapela "Last Strike", znali jste je, poslouchali jste je někdy? V podstatě to byla jediná "téměř jasně levicová" oi! kapela na české scéně. Nicméně z vašeho sousedství také pochází další podobná kapela - "Zlá krev", kterou můžete znát ze společného splitka s Rozporem, znáte se, hráli jste někdy spolu?

Last Strike známe z nahrávek všichni, Cirda byl i na jejich koncertě v Malenovicích u Zlína. Se Zlou krví se známe osobně z pořádání koncertů. Na pódiu jsme se se Zlou krví potkali každý z nás, ale spíš jednotlivě se svojí další kapelou.

Líbí se mi váš song "Mocní se ptají", který v podstatě popisuje o čem je přesně tento socio-ekonomický systém, ve kterém všichni do zblbnutí dřeme. Nebál bych se tvrdit, že je za potřebí víc takových songů s jasně antikapitalistickým postojem. Nicméně se mi zdá, že se v dnešní hardcore a HCpunk scéně řeší hlavně práva zvířat, veganství, antirasismus apod. (tím netvrdím, že by to nebyli relevatní témata), víc než přímá kritika systému, který je zodpovědný za ničení solidarity mezi lidmi, totální nerovnost, chudobu a postupnou destrukci planety! Máte podobný pocit, že v textech dnešních kapel tahle přímá kritika mizí, na úkor textů týkajících se osobních postojů (veganství apod.)?

Tento song je jediný z našeho dema co už na koncertech nehrajeme. Jinak takových textů určitě více, je to důležité téma, které je potřeba si neustále připomínat. Jestli si myslíme, že přímá kritika v textech kapel mizí? Dva z nás si myslí, že ano další dva jsou opačného názoru (pozn. zkušebnou létají flašky od piva a držíme se pod krky).

Nikdy nekončící spor... punk & oi! by měli být apolitickou muzikou vs. punk je víc, než jen muzika pro zábavu, muzika s jasným "politickým" postojem. Je mi jasné, že u vás půjde o tu druhou variantu. Ale co byste řekli, proč tolik lidí, speciálně v oi! scéně prosazuje myšlenku totální apolitičnosti? Dokážete si představit, jak by tato muzika vypadala bez kapel, jako byli Crass nebo The Clash?

Ano, jak říkáš, určitě nejsme apolitická kapela! Za nás je punk víc, než pouhá zábava a muzika. Vždycky by tam měl být nějaký přesah. Nejde žít dle hesla: "pivo, fotbal, párek, televize" a nic neřešit. Každý má snad nějaký názor! Neříkáme, že tomu je tak vždy ale často za zástěrkou antikomunismu, boje "proti všem" a heslem  Good Night Any Side se schovává plno pravicově smýšlejících jedinců, kteří se stejně za nějakou dobu ukážou v tom "pravém světle". Osobně na nás měli nejvíc vliv kapely jako Oi Polloi nebo The Oppressed.

Provařený slogam "punks'n'skins united"... souhlasíte? Myslíte, že ta "unity" v české scéně pořád existuje, nebo je to už jen fráze? A jak to vypadá u vás, ve Znojmě a Brně?

Souhlasíme! Punks and skins united by určitě mělo být, ale ne vždy tomu tak je a ne každý to chápe. Ve Znojmě je nás tak málo, že spolu držíme. A v Brně je stejně nejlíp :-D Největší skinheadi jsou stejně Novák a Bubák.... dle velikosti :-D

Ok, to by bylo asi vše. Díky za rozhovor a pokud byste chtěli ještě něco vzkázat na konec, nebo někoho pozdravovat máte možnost.

Zdravíme všechny co si myslí, že jsme dementi. Mají pravdu!!! Díky moc za rozhovor a ať se daří. 161!!!





ENGLISH



Hi, first of all could you little bit introduce to our readers the band? Where are you from, how long have you been playing and try to describe your music, do you consider yourselves more like a oi! or punk band?

Hi, we are four members band from three quarters from Znojmo and one quarter from Brno. We have been playing about 731 days :-D First thought was to play more oi!, than punk but on the end it's on the contrary. We play harder punk little bit influenced by oi!

Regarding to records, I know that for now you have just nine singles demo avalible on your bandcamp profile, but what about official album? Are you going to release something in near future?

Our demo you are writing about, we made DIY on CDs, which we aren't unfortunately bringing on the gigs. With recording we are quite satisfied, but regarding to our taking of merch it's kind of problem for us and we have lack in it. We are going to plan record 4 new songs which we would like to use for split EP / LP but we don't know yet with whom. But anyway when it will be released, we won't bring it to anywhere :-D

Have you ever played abroad already, where everywhere and where would you say it was the best. Did you see difference between audience and organization of gigs there and here in Czech?

We played abroad several times, in Poland, Austria, Germany, Slovakia, Slovenia, Italy, Switzerland and also in Brno :-) We don't see too much differences in organisation or audience, once is good than is worst, same like here in Czech. Only what you can see is different level of living also in punk subculture. But anyway in the Brno is the best :-D

This one will be question dedicated more for your singer as a skinhead. I guess that your relationship to SHARP attitude is clear and positive, but what about RASH skins, who see skinheads more like a political soldiers? Do you think, that there is some natural connection between skins and far-left policy? Lot of skinheads refuses RASH same like nazis, what do you think about that?

Cirda: My opinion is, that between SHARP and RASH necessarily don't have to be a contradiction. Natural inclination to lewft-wing policy among skinheads? Probably not, but they should tend to anti-racism for sure. Personally I have positive relationship to RASH, just thanks to my anarchist youth.

Years ago in you region was playing other oi! band "Last Strike", did you know these guys, did you listen them? It was basically only one almost "left-wing working class" oi! band in all Czech. But there is also other similar band "Zlá krev", have you ever played with them?

We all know Last Strike from records, Cirda (our singer) visited theirs gig years ago in Malenovice close to Zlín. We get know with "Zlá krev" personally from oraganisations of gigs. On the stages we met each of us with them but only separately with our other bands.

I like your song "Mocní se ptají" that basically describes what about is today social-economical system. I would say that there is need more these songs with anticapitalist attitude but sometimes seems to me that today hardcore or HCpunk scene is more focused on animal rights, veganism, antirascism and so (I don't claim, it's not relevant topics), than criticism of the system which is responsible for destroying of solidarity between the people, inequality, poverty and destruction of planet! Do you think that there is lack of criticism of the system comparing with last years?

This song is the only one of our demo we don't play at gigs anymore. Otherwise certainly is need to have more lyrics like this, it's important topic and still is need to remind it to poeple. If do we think, that this kind of criticism in bands lyrics disappear? Two of us thinks yes other two has opposite opiniom (note. beer bottles are throwing through the rehearsal room and we choke each other)

Never ending contradiction... punk & oi! should be apolitical contra punk is more than music for fun, music with clear "political" attitude. I quess that for you is a second choice, but why would you say, that some people (especially in oi! scene) too much push idea that punk & oi! should be apolitical? Can you imagine how this music could look without bands like Crass or The Clash?

Yes certainly, we are not apolitical band! For us punk is more than just fun. There should be always something more, some overlap. It's not possible to live according the motto: "beer, football, sausage, television" and just don't care. Everybody has some opinion! We don't claim that is like that in every case, but very often behind pretext of anticommunism, struggle "against all" and mottos like Good Night Any Side is hidden lot of right-winged individuals, who will show up in some time in "right light". Personally, we were influenced by bands like Oi Polloi or The Oppressed the most.

Famous slogan "punks'n'skins united"... do you agree? Would you say that, this unity is still working in czech scene and how it looks in your cities in Znojmo and Brno?

Agree! Punks and skins should be unite, for sure, but not always is like that and not everybody to understand it. In Znojmo there is not much punk-subculture youth, that's why we stand together and in Brno there is always the best :-D The biggest skinheads are "Novák" and "Bubák" anyway... according to height :-D

Ok thanks for interview, that's all... if you want to say something on the end or to greet somebody go for it!

Greetings belongs to everybody who thinks, that we are morons. They are right, we are!!! Thanks lot for interview and good luck. 161!!!

čtvrtek 12. září 2019

Novinky nejen ze světa

The Slackers se chystají do Evropy s novým singlem 

Newyorští ska & rocksteady veteráni The Slackers vydávají v těchto dnech nový singl The Way Of A Woman. Novinka vychází na značce Screaming Records oficiálně až 25. října, nicméně předprodej je záhájen už v těchto dnech, jak u samotného Screaming Recodrs, tak i u německého Groveru. Singl vychází exkluzivně na 7" vinylu v pěti limitovaných 100 kusových seriích, kdy má každá z nich jiný obal a barevný vinyl. Na B straně najdete, jak už to tak bývá zvykem, dub verzi s názvem The Dub Of A Woman. A jelikož se The Slackers chystají letos na podzim na evropské tour, kdy, kromě Anglie, Holandska, Německa, Rakouska a Belgie navštíví i Prahu (konkrétně 22. října), budete mít možnost tuto novinku sehnat i na tomto koncertě. Komu se ovšem nechce čekat do konce října, singl je k dostání zde a nebo zde.



SPOTS a Interpunkce vydávají společnou desku

V těchto dnech také vychází společné album dvou pražských part, anarchopunkových SPOTS a hardcore punkové Interpunkce. SPOTS jsou na scéně už opravdu hodně dlouho ale s vydáváním nového materiálu si evidentně starost nikdy nedělali. Od roku 1995, kdy začínali vydali v podstatě jen dvě desky, debutové album "Žádnej strach" z roku 2008 a letos v září splitko s Interpunkcí. Deska se nahrávala v průběhu letošního února v pražském Dodsmord studiu, vydaná byla vlastním nákladem a každá z kapel tu je zastoupena šesti tracky, kdy vždy poslední dva jsou coverem té druhé. Pro Interpunkci, která válí svůj HC punk od roku 2014, je to už jejich třetí splitko. Novinku si můžete poslechnout na těchto odkazech zde a zde. Desku v podobě 12" vinylu seženete na webu SPOTS.

středa 11. září 2019

Recenze

The Beat ft. Ranking Roger - Public Confidential

Musím přiznat, že ze všech původních britských 2tone kapel mě The Beat baví nejvíc. Jasně The Specials, Madness, Bad Manners, The Selecter a spol. samožřejmě taky beru ale The Beat svým soundem, vždycky tak trochu vyčnívali z řady a platí to i o jejich nových věcech. Těžko mluvit o nějakém reunionu, jak tomu je např. u Specials, kteří navíc letos vydali nové album. The Beat ve svých inkarnacích pod jmény English Beat nebo Special Beat v podstatě fungovali pořád, nicméně před pár lety začali hrát opět jako The Beat v čele s toasterem Ranking Rogerem. V roce 2016 jsme se tak mohli dočkat nového alba "Bounce", které vyšlo opět pod jménem The Beat (i když tentokrát feat. Ranking Roger). "Druhá" deska na sebe nechala čekat tři roky. Letos v lednu vyšlo u labelu DFM Records album Public Confidential, na které se podíváme v dnešní recenzi. Bohužel k této desce se váže i jedna smutná zpráva, jelikož je to poslední album na kterém můžeme slyšet Ranking Rogera, který nás letos v březnu, po odoperování nádoru na mozku a léčbě rakoviny plic, opustil. Ale zpět k desce Public Confidential! Můj první dojem z tohoto alba byl víc, než pozitivní, hodně mi připomíná staré The Beat z éry 2tonu, z období alb "I Just Can't Stop It" a především "Wha'penn". The Beat nikdy nehráli čisté ska, nebál bych se tvrdit, že byli snad víc "2tone reggae" band, občas zabíhající až do popu a to platí i o této desce. Ranking Roger tu opět dokázal, že byl jak nadaný toaster ale i dobrý zpěvák a musím přiznat, že jsem při poslechu měl kolikrát problém rozeznat, jeslti jde stále o zpěv nebo už o raggamuffin (toasting). Celkem 10 zářezů otevírá úvodní track Maniac, který je naprosto ukázkovým příkladem jejich soundu, reggae beat doplněný dozvučujícím saxofonem, uhánějící basa, v refrénu trochu přitvrzující kytara.... kdo The Beat znáte, tak určitě víte o čem mluvím (přesvědčit se můžete i ve videoklipu) a navíc, jak je vidět ani sociálně politická reflexe se nevytratila. Následujcí Public Confidential, jsou opět staří dobří The Beat z 80. let přenesení do dnešní doby. To samé platí i o Who's Dat Looking, opět výborná práce rytmické sekce, ostatně basa byla u The Beat vždycky hodně silnou stránkou. Další track On The Road je na The Beat trochu netypický, melodika evokující dub, na bicích dancehallový beat, stejně tak jako předposlední song Skank Away, který zní opět mnohem "moderněji", než zbytek alba a i tady je znát mírná inspirace tanečnější muzikou. Asi nemá cenu rozebírat každý jednotlivý track, nemůžu si pomoct ale i po několikátém poslechu tu nenacházím něco slabšího, co song to kvalitka. Ať už je to např. Dangerous se svojí zvláštní atmosférou a Rogerovým perfektním toastingem, nebo více do ska hozený Long Call Short Talk společně s Giving It Up, či klasická popárna alá The Beat, v podobě tracku A Good Day For Sunshine. Album uzavírá song Civilisation, který je pro kapelu opět o něco méně typický. Tak si to shrňme, uznávám, že předchozí desku "Bounce" nemám tak dobře naposlouchanou ale jelikož mě většinou přesvědčí první dojem (a u ní zrovna nebyl nejlepší), tak bych se nebál tvrdit, že album Public Confidential je přece jenom o něco lepší. Za mě nekompromisních 10 z 10, ta deska je prostě dobrá!!! Bohužel je obrovská škoda, že nás Ranking opustil, protože jak je vidět na albu Public Confidential, "nový" The Beat měli hodně dobře našlápnuto. Na druhou stranu nechal za sebou hromadu skvělých songů, takže bysme si ho mohli připomenout touhle raritkou z 80. let (zde). R.I.P Ranking Roger!

neděle 1. září 2019

Report

Suede Razors + Endless Summer festival (8.-11.8.2019) Berlín - Německo

Někdy v prosinci mi přišla zpráva od mého dlouholetého kamaráda Chrise, kytaristy kanadských Streetlight Saints, že by byla možnost se opět po letech vidět, jelikož pojede evropské tour, společně s kalifornskými Suede Razors, kterým se bude během koncertů starat o merch. Suede Razors je mimochodem boční projekt zpěváka streetpunkových Harrington Saints, se kterými jsem měl před třemi lety také možnost strávit pár dní na cestách po západním pobřeží (viz. tour report). Takže pro mě to byla skvělá příležitost se opět vidět se starými kámoši ze zámoří. Čas uplynul jako voda, přišlo léto a já nasedám na autobus směr Berlín, kde se ke kapele připojím na jejich poslední dva koncerty v Německu, z nichž jeden bude v Berlíně Kreuzbergu a druhý na Endless Summer festivalu v Torgau. Pro mě to byla už druhá návštěva Berlína, takže po pár hodinách, kdy jsem si prošel centrum a shlédl nejznámější památky, razím na hotel kousek od centra, kde mám spicha s Chrisem, Darellem a zbytkem kapely. No asi si dokážete představit jak to vypadá, když se potkáte s někým koho jste už několik let neviděli, takže vás nebudu zatěžovat popisováním mého nadšení, rozléváním panáků apod. Naskakujeme do dodávky a razíme směr Kreuzberg, kde se bude odehrávat dnešní akce. Klub "Wild at Heart", je něco jako naše pražská Sedmička nebo dnes už nefungující klub Buben. Kolem 18:30 jsme na místě, začínáme pomalu vykládat aparaturu, načínat se bloody mary (mimochodem kam se na to hrabe vodka s džusem) a připravovat podium. Jako první kapela dnešního večera budou hardcorový Remmision z Chile, takže jsem hodně zvědavý, jelikož pro jihoamerické kapely mám slabost, navíc na bedně jejich distra mají nálepku smíchovské Eternie ale jestli u nás hráli, jsem se neptal. Suede Razors mezitím zvučí - upřímě, radši mám Harrington Saints, jelikož jsou přímočařejší a hlavně punkovější. Suede Razors jedou spíš skinhead rock'n'roll středního tempa, v podstatě jediná jejich punková věc je song Berlin or Bust, ale mě jde hlavně o setkání s lidma, které mám možnost vidět jednou za pár let, takže muziku tolik neřeším. Na to, že je čtvrtek se klub začíná solidně plnit, ale vzhledem k tomu, že Berlin je "hlavní město" evropského punku, tak je to tady asi normální.
Na podium mezitím nastupují Remmision a rozjíždějí svůj set. Pro mě je to naprosto neznámá kapela, takže nevím co mám od nich čekat, zprvu na mě působí na hardcore až moc punkově ale nakonec začínájí přitvrzovat a hrát rychlejší věci. V podstatě je to taková ta klasická HC sypačka alá oldschool hardcore americké školy. Ke konci zahráli i pár coverů od Minor Threat, takže spokojenost byla na místě a i podle ovací publika sklidili docela úspěch. O pauze se dáváme společně s Chrisem do řeči z lidma z berlínských Berlin Blackouts, s kterými jeho kapela vydala před pár měsíci společné split EP. Byl jsem trochu zklamaný, že znali z české scény většinou ty sračkovější kapely ale budiž, každý máme nějaký vkus. Dost mě taky překvapilo, že basák ze Suede Razors znal Protest a jak sám říkal, tak v Čechách už byl několikrát a znal kromě Prahy i Beroun, což bych fakt nečekal. Po kratší pauze nastupují Suede Razors se svým skinhead rock'n'rollem. Můj šálek kávy to zrovna není ale nakonec musím uznat, že v tomto žánru prostě umí. Darell je neuvěřitelný showman, který dává do vystoupení všechno. I přesto, že musí vážit skoro 200 kg, tak lítá po podiu tam a sem. Nakonec největší úspěch sklízí celkem logicky song Berlin or Bust. Po koncertě ještě chvíli kalíme na místě, naložíme věci a jedem zpátky na hotel. Zítra nás čeká Endless Summer festival. Bohužel i na hotelu se to chlastání trochu protahuje, takže nakonec většina z nás jde spát nad ránem... moje maličkost zaujatá slečnou recepční :D se odebírá až v 5:00, což má za následek, že ráno zpozdím odjezd o dobrou půlhodinu :D Mimochodem, tady by se celkem hodilo popsat, jaké to ve skutečnosti je, být pár dní na tour s kapelou. Většina lidí si myslí, jak je celé to cestování a hraní každý den hrozně cool a velká prdel (což je v podstatě pravda), ale na druhou stranu (a teď je jedno, zda hrajete, nebo jste jen jako bedňák), každý večer se chlastá, spát jdete pozdě v noci, na další akci vstáváte ráno, protože přesuny, ubytování se na hotelu, nějaká ta chvilka na sprchu, jídlo a následný přesun do klubu, zaberou nějaký čas, takže máte neustále nedostatek spánku a s každým dalším dnem jste unavenější víc a víc, navíc pokud nedokážete usnout v autě jako já, tak je to ještě o to těžší.
Nakonec zjistíte, že se to dá vydržet tak maximálně týden. Ráno vyrážíme přes Kreuzberg, kde po snídani navštívíme známý berlínský punk store Coretex Records a pak směr Torgau, kde se odehrává Endless Summer festival. Zhruba po dvou hodinách jízdy nudnou placatou východoněmemckou krajinou dorážíme na místo. S Chrisem ještě uděláme menší výměnu, kdy za dvě poslední čísla Real Enemy fanzinu, dostávám z distra split EP Streetlight Saints / Reckless Upstairs a EP amerických Legion 76. Festival běží už od čtvrtka a většina kapel jsou spíš z Německa, my dorazíme až na pátek, kdy mě z line-upu zajímají akorát Jaya The Cat se svým reggae, ska, punk crossoverem a legenda bostonského hardcoru Slapshot. Suede Razors hrají ve čtyři odpoledne v hlavním stanu, takže se naštěstí vyhnu spalujícímu slunci ale vedro je pořád stejné. Darell (zpěvák) se při vystoupení potí jako prase až má celou košili úplně mokrou ale nakonec dávají ještě dva přídavky a přítomní skins si je evidentně pochvalují. Bohužel Jaya The Cat jsem nakonec prokecal v backstagy ale vzhledem k tomu, že tento den se naše cesty rozcházejí, protože Suede Razors pokračují druhý den do Curichu, odehrát svůj poslední koncert jejich tour a Chris společně se mnou zůstáváme na fesťáku až do neděle, tak jsem dal přednost pokecu s kapelou. Nakonec ještě společná fotka se Suede Razors před odjezdem, poslední rozloučení a jde se na kapely. Jak už jsem říkal, páteční line-up byl o něco slabší, kromě propásnutých Jaya The Cat, jsem viděl v podstatě jen Slapshot. Musím říct, že mě hardcore baví poslední dobou, čím dál, tím  víc. Nikdy jsem sice nebyl fanouškem tamního punku ale americký hardcore, pro ten mám slabost, obzvlášť pro youth crew kapely z 80. let,
takže pro mě byli Slapshoti naprosto rozsekávající, prostě našlápnutý řízný, úderný, agresivní a energický hardcore jak se patří. Co bych nečekal, že potkám v Německu na festivalu punkáče v mikině S.A.S. Hned se za týpkem rozbíhám s nadšením, že to bude taky čech, no nakonec po spršce češtiny z něj vyleze, že mi nerozumí ani hovno, jelikož je to němec jak poleno :D Nevadí.... nicméně týpek znal hodně dobře plzeňskou scénu, nejen kapely ale i lidi a říkal, že k nám čas od času jezdí, takže moje srdce "zaplesalo" ha ha! Jelikož toho už máme plný kecky, tak se pomalu ubíráme na hotel, což je zhruba půl hodiny chůze do města. Cestou z fesťáku se ještě zasekneme na nějakou chvíli na garden party místních puberťáků (nebo co to bylo?), kde pravděpodobně nikomu z nich nebylo ještě ani dvacet, každopádně jejich zjištění, že jsme turisti z Čech a Kanady, nám zajistilo, že jsme byli okamžitě centrem pozornosti a vysloužili si pár panáků :D Druhý den, kdy chvíli společně s Chrisem bloudíme po městě a sháníme jídlo, vyrážíme zpátky na fesťák. Sobota bude o něco zajímavější, dnes hrají Perkele a Cock Sparrer, jako dva největší tahouni, já jsem ještě hodně zvědavý na Oxo 86, které jsem poprvé viděl na This is Ska festivalu v Rosslau, někdy v roce 2012 a Risk It! z Dráždaň. Je vidět, že díky dnešnímu line-upu je i lidí o něco víc. Jako první na co se jdeme podívat jsou Oxo 86 - německý skapunk, vynikající show plná energie od začátku až do konce. Trochu jsem litoval, že neznám texty, navíc ještě v němčině, každopádně je vidět, že v Německu to bude hodně oblíbená kapela, protože přitáhli před hlavní stage skoro celý festival a zpívali všichni kolem (tedy až na nás).
Chris je neustále přirovnával k Mighty Mighty Bosstones, což celkem chápu ale nakonec mi dal za pravdu, že jsou vynikající. Chvíli prohlížíme distra, nakonec oba dva docházíme k zvěru, že si stejně nic nekoupíme, protože triček a mikin s motivy kapel máme každý doma mraky a mě se do báglu stejně nic, kromě EP už nevejde. Další na řadě máme Perkele. Upřímně? Po jejich posledním videu co jsem viděl na youtube, jsem měl dojem, že se koukám na nějakou rockovou MTV kapelu a byl jsem docela zklamaný ale nakonec to co předvedli na Endless Summer bylo užasný. Přiznávám, že to bylo možná i tím, že jsem je viděl na živo poprvé ale musím uznat, že pořád valí vynikající úderný streetrock a jejich bubeník je prostě bůh. Zazněli snad všechny zásadní tracky od Here To Stay, The Disease, My Home, My Own Way, Smash The Scum, When You're Dead, Yellow & Blue, Believe, 1621 až po klasiku Heart Full of Pride, které jsem narozdíl od Oxo 86 byl schopný odzpívat snad úplně všechny.... co song to hymna. To už se ale na halvní stagy připravovali Cock Sparrer. Nikdy jsem moc nepochopil co lidi na této kapele vidí, nikdy jsem nebyl velkým fanouškem a i když jsem měl zhruba tak před pěti lety období, kdy jsem album Shock Troops sjížděl docela dost, nikdy jsem se z Cock Sparrer na prdel neposadil. Nemůžu si pomoct ale, i když pro 90% punks & skins jsou jejich songy hymny, mě to prostě nějak netankuje. Co jsem taky moc nepochopil, tak místo toho aby si nástroje nazvučili sami, mají na to profi muzikanta, který s nimi jezdí a před koncertem jim nazvučí a naladí nástroje podle jejich představ a ani tady v Německu tomu nebylo jinak. Chris z nich byl samozřejmě úplně na měkko, za to já jsem poznával jen songy jako Riot Squad, Take'em All, Working, England Belongs To Me, Argy Bargy, Where Are They Now, We're Coming Back a What's Like To Be Old, takže jen věci z
alba Shock Troops. Musím sice uznat, show a atmosféru to mělo dokonalou, protože co song to hymna, kterou všichni znájí nazpaměť a lidi kolem byli úplně šílený ale já prostě nikdy nebyl moc velkým fanouškem Cock Sparrer, takže jsem to tolik neprožíval. Poslední na co jsem se těšil byli Risk It! - hardcore úderka z Drážďan. Poprvé jsem je viděl před dvěma lety v Drážďanech, kde pro mě byli ještě naprosto neznámou kapelou, nicméně mě to přesvědčilo natolik, že jsem si tenkrát koupil jejich LP. A i tady na Endlessu stáli za to a předvedli pořádnou hardcore nakopávačku, i když podle Chrise to byla sice jen "kopie NYHC" ale mě bavili mnohem víc, než dědci z Cock Sparrer a jeho severoamerickej pohled mám u zadku (sorry kámo!). Tím uzavíráme celý festival a pomalu se klidíme na hotel, zítra ráno nás čeká odjezd vlakem zpátky směr Berlín, kde se naše cesty opět na nějakou dobu rozejdou. Po pár hodinách zevlení v centru města se každý vydáváme svým směrem. Mě se ještě podaří naskočit na špatnou nadzemku, díky čemuž stratím asi tak 25 minut a málem tak nestihnu autobus do Prahy, který bych vlastně nestihl, kdyby neměl 20 minut zpoždění. Náhoda? Neřekl bych!

pátek 5. července 2019

Rozhovor - Ventil RG

Ventil RG patří k našim nejstarším "domácím" ska kapelám, společně s kapelami jako byly Acylpirín, Brutus, Instant nebo Halier vytvořili v Bratislavě a okolí naší první lokální ska scénu. Počátek 80. let patřil 2tonu, který pronikal z Britských ostrovů přes rakouské vysílání, až za železnou oponu a tak se i spoustu mladých v tehdejší Bratislavě, nechalo inspirovat a po vzoru Madness, The Specials, Bodysnatchers, Bad Manners a The Selecter začalo postupně zákládat vlastní kapely (víc o této době se můžete dočíst z rozhovoru s Joe67). Ventil začínal v roce 1979, pod názvem Skrat ještě jako punkrocková kapela. Skupina fungovala do roku 1985 a začínal v ní jako zpěvák i Robo Grigorov, který se poprvé prosadil s hitem Žuvačka za uchom, kde byl ještě znát vliv z jeho předchozího působení ve Ventilu RG. Tak jako mnohým dalším kapelám ani Ventilu se nepodařilo během 80. let nahrát regulerní album, na to si museli počkat až do roku 1991, kdy "posmrtně" nahráli jejich jedinou studiovku "Ventil RG". Začátkem tohoto roku se objevila zpráva, že kapela obnovuje svojí činnost a tak jsem rozhodl pro menší promo v podobě tohoto mini-rozhovoru. Na otázky odpovídal kytarista Dušan Giertl.



Zdar Dušane! Tak pro začátek, Ventil RG je už nějaký ten rok zpět, můžeš nám prozradit, kdy jste kapelu obnovili a kolik v ní hraje původních členů? Co vás vlastně vedlo k znovuobnovení kapely, pokud se tedy dá mluvit o nějakém oficiálním rozpadu?

Nedá sa povedať, že by bol Ventil RG rozbehnutý už nejaký rok naspäť. Boli síce nejaké koncerty asi 3 alebo 4 za posledných 10 rokov, ale nedalo by sa to nazvať pravidelným koncertovaním, alebo činnosťou. Činnosťou by som to nazval až od začiatku roku 2019, kedy sa vlastne partia ľudí pod týmto názvom rozhodla zreštaurovať skoro všetky staré pesničky, čo v najpôvodnejšom znení a nahrať jednu novú skladbu. Na otázku koľko pôvodných členov dnes hrá, musím povedať, že keby sme zobrali veľmi detailne prvý Ventil RG (prvý názov bol SKRAT), ktorý vznikol ešte v Rovinke pri Bratislave tak tam boli piati ľudia. Nikto nievie, ktorá bola doba najväčšej slávy, preto z tej doby v podstate ostal jeden člen, teda ja gitarista Dušan Giertl.

Jak je na tom současný Ventil RG, chodí na vás i mladší ročníky, kteří znají kapely jako např. Polemic a Sto zvířat nebo i starší generace, která si vás pomatuje z dob svého mládí?

S koncertnou činnosťou v podstate ešte len teraz začíname, takže odpoveď na otázku aké ročníky na nás v súčasnosti chodia a budú chodiť nevieme, ale je veľká pravdepodobnosť, že ľudia ktorí to poznajú prídu napríklad z nostalgie. Ale podľa toho ako sme hrali pár tých koncertov za posledných 10 rokov na festivaloch, bolo jasné, že ani mladším generáciám naše pesničky nie sú cudzie. Ale to všetko samozrejme ukáže čas.

Co říkáš na tvrzení Jojo Pešty a.k.a Joe67, že jste byli tenkrát první ska kapelou v celém Československu?

Či veríme tvrdeniu, že Ventil RG sú prvá ska kapela u nás? Keď mám pravdu povedať neviem, ale viem isto že Jojo je jeden z najväčších odborníkov na reggae a ska  hudbu v Československu a možno, že aj v strednej Európe. On sa tým naozaj zaoberá celý život, ja si ho ešte pamätám ako aktívneho člena takého fanklubu Ventilu RG a on má naozaj veľmi hlboké znalosti o tejto problematike. Ak to tvrdí on, že to bola prvá ska kapela, je to celkom možné. Na Slovensku a špeciálne v Bratislave sme vždy mali lepší prístup k aktuálnemu hudobnému dianiu vo svete vďaka blízkosti Viedne a Rakúska a poznali sme tie trendy, ktoré išli v západnej Európe okamžite ešte v ten deň ako vyšli. Viem že do Prahy a celkovo do Čiech sa dostávali nové veci ťažšie a komplikovanejšie.

Jelikož Ventil RG patřil k prvním ska kapelám v  Československu, mohl bys nám trochu přiblížit tehdejší bratislavskou ska scénu a vaše začátky? Kolik bylo kapel a koncertů, kolik tehdy na vás chodilo lidí?

Život, čo sa týka našich začiatkov to bolo šialenstvo. Naozaj vtedy v tom osemdesiatom sa to začalo a veľmi dobre si to pamätám. V PKO (Park kultúry a oddychu) bolo hudobné leto alebo kultúrne leto a v rámci vonkajších koncertov hrávali raz do týždňa spolu amatérske kapely. Dvakrát za deň sa hralo a vznikla tam absolútna mánia, začali chodiť stovky ľudí. Potom vlastne bola prvá súťaž vo vnútri v PKO a zrazu bolo vypredané. Súťaž amatérskych skupín no ďakujem za tie chvíle, fakt jedno neskutočné šialenstvo. Na to obdobie kedy sa chodilo hodne na koncerty nebol problém, že by ľudia nechodili. No a potom sa z toho stala jedna kultová vec, keď sa ľudia začali na tie koncerty špeciálne obliekať a neskôr si na hudbu nacvičovať choreografie. Keď bol koncert v PKO, alebo niekde inde tu v meste, to bola naozaj udalosť. Vtedy boli ľudia poobliekaní do rovnakého oblečenia a ešte dneska spomínajú na to, že ako sa stretávali, ako sa dohadovali, že kto si čo oblečie, kto bude vedúci choreografie, ako sa bude tancovať na ktorú pesničku, čo sa bude skandovať na pesničku apod. Koncerty si ľudia nahrávali na taký obyčajný kazeťák a stredoškolskí študenti to začali roznášať. A takto sme boli propagovaní vlastne bez akýchkoľvek médií, t.j. bez rádia a bez televízie. Rozšírilo sa to na celé Slovensko a neskôr sme bez nejakej veľkej reklamy vedeli predať veľké amfiteátre v B.Bystrici, Košiciach alebo v Nitre. Čo boli fakt veľká amfiteátre, všetko tak nad 5000 miest a všetky boli vypredané. Veľa vtedy veľmi populárnych muzikantov s nami nechcelo hrať, pretože sa báli, že budeme mať väčší úspech ako oni. To musím ale povedať, že jediní ktorý nám fandili od prvej sekundy boli veľmi populárny Mekky Žbirka a Laco Lučenič. My sme boli vtedy aj dosť chudobní chlapci a oni nám požičali gitary. Ja som hral vtedy na Fender Stratocaster ročník 1963, ktorý má dnes cenu asi jeden milion korún a fakt sa o nás dosť starali. Pomáhali nám napríklad aj tým, že nás občas brali ako predkapelu a to bol vtedy Mekky Žbirka Zlatý slávik, hviezda ale on sa toho ujal a dokonca aj jediná profesionálna nahrávka ktorá existuje z tých čias (1982-1983), tak tú Mekky vybavil v Opuse. Nahrávali sme pesničky "Fajčenie škodí zdraviu" a "Radšej budem dnes aktívny". To je asi jediná zvuková profesionálna nahrávka ktorá existuje z tých osemdesiatych rokov do roku 1984, kedy sa to tak nejak rozišlo.

Vzpomínáš si na svoje první setkání se ska a 2tone muzikou, kolik ti tentkrát bylo a které tehdejší 2tone kapely tě inspirovali nejvíc?

Ja si myslím, že som sa k tejto hudbe dostal so Specials a Madness a to sme to počúvali nové, pekné a to sa spájalo s tzv. novou vlnou - taký prúd, ktorý išiel z Nemecka.

Jak jste to tenkrát měli s pořádáním koncertů, punk byl pod drobnohledem režimu a punkáči to neměli tenkrát lehké, jak je všeobecně známo a tak zůstával v podstatě v "poloilegalitě". Bylo tomu tak i u ska, dělali komouši problémy i vám nebo jste to měli jednodušší?

Nás na koncerty volali, my sme nič neusporadúvali. Zavolali nám, že vtedy a vtedy kapela príde. Bol profesionálny zoznam skupín pod Slovkoncertom, tak tam musela mať kapela takzvaného zriaďovateľa.  A my sme mali zriaďovateľa vtedy novovytvorený Uníq - vysokoškolský klub na Mlynoch v Bratislave. Vlastne o tieto koncerty sa starali oni, dostávali oficiálne objednávky. Inak neviem o žiadnom probléme s koncertom, iba to že bolo často vypredané a usporiadatelia mali strach aby ľudia nesákali na pódium, alebo aby nevznikla škoda, ale to bol zbytočný strach. Ľudia sa vždy zabávali a tancovali, tak všetko čo spravili, bolo že spievali pesničky.

Pokud se nemýlím, tak Ventil stejně tak, jako většina tehdejších bratislavských ska kapel se rozpadl někdy v polovině 80. let, nicméně v roce 1991 jste vydali vaší jedinou studiovku "Ventil RG". Byla tehdy snaha pokračovat s kapelou dál nebo šlo jen o to, za sebou něco zanechat a proč jste se tenkrát vlastně rozpadli? Navíc v roce 2007 jste vydali živák "Randal 2007", je tedy šance, že by se ještě mohl objevit nějaký další počin?

V osemdesiatych rokoch zrazu nastali problémy. Teraz to nerád rozoberám, to je strašne komplikovaná záležitosť, ale nastali problémy a zrazu tých koncertov bolo čím ďalej tým menej. Činnosť uviazla skoro na bode mrazu a vtedy prišiel za spevákom Robom Grigorovom známy textár Kamil Peter a ponúkol mu sólovú dráhu. Za mnou prišiel Žbirka a ponúkol miesto u seba a vlastne sa to začalo rozkladať. Za saxofonistom prišli z kapely Lojzo, či by nechceli ísť hrať k nim. V podstate je pravda, že ešte tam bol nejaký pokus, prišli nejakí ďalší noví muzikanti. Janko Kuric sa vrátil z vojny a postavil si kapelu Vidiek. Takým prirodzeným spôsobom sa to akosi samé skončilo. V roku 2007 sa vydal živák z klubu Randál, to bol dvojkoncert s Neville Staplem zo Specials a to bol posledný počin vydavateľstva ohľadne vydania kapely Ventil RG. Momentálne aktuálna zostava nadviazala spoluprácu s vydavateľstvom Warner Music a urobili sme jednu novú pesničku autora Richarda Autnera s názvom Neverná Klára. Je to šikovný slovenský mladý herec. Okrem toho je v pláne, že vyjde veľká platňa, kde bude 10 pôvodných pesničiek v čo najoriginálnejšem obleku a som rád, že ako bonus bude na tomto nosiči aj ten singel z roku 1982 "Fajčenie škodí zdraviu" a "Rádioaktívny", ktorý nikdy v živote nevyšiel a ostal len zaznamenaný. A tak vlastne prvýkrát v živote aj verejnosť bude môcť počuť dobovú nahrávku a zároveň bude možno aj zaujímavá konfrontácia pôvodného Ventilu z roku 1983 a nového z roku 2019.


čtvrtek 27. června 2019

Začiatok Konca představují mini album Babylon A.D.

Začiatok Konca asi ne třeba blíže představovat, tato slovenská oi! banda z Topolčan se zapsala do československé scény už před mnoha lety. Do povědomí se nám vryla nejen splitkem "Skinhead's Brotherhood", které nahrály v roce 2003 společně s Operací Artaban ale i deskami "Morskí vlci", "Čas hrá proti nám" a poslední studiovkou "Zovretá pasť", kde se poprvé objevil jejich nový zpěvák Trojan a na které se začali pomalu přiklánět k tvrdšímu hardcorovějšímu zvuku. A přesně v tomto duchu se nese jejich poslední tvorba. V roce 2015 kapela oslavila 25 let a na jejich bandzone profilu se objevilo pět nových skladeb, které bohužel zůstaly viset pouze na netu. To samé platí o jejich aktuální novince, mini albu "Babylo A.D.", které se objevilo na začátku letošního června a je k poslechu, jak na youtube tak i na bandzone. Podle slov samotné kapely se v brzké době vydání na CD nebo vinylu nechystá, což je podle mě velká škoda. Začiatok Konca tu opět navazují na předchozí tvorbu, kde míchají úderný melodičtější oi! s hardcorem a s texty, reflektující dnešní svět, scénu a celkově život v tomto všepožírajícím Babylonu. Tématicky jde o podobnou věc, jako poslední deska "Zovretá pasť", která byla sdělením hodně přímočará. Ostatně texty jsou hodně silnou stránkou kapely, takže pokud vás nebaví poslouchat dokola alko songy oslavující páteční večery, lásku k pivu a fotbalu, nebo nicneříkající písně o skinheadské hrdosti a bití se do prsou nad leskem svých Martenů a hledáte v muzice i něco víc, můžu "desku" Babylon A.D. jedině doporučit. Nové album k poslechu zde.

středa 19. června 2019

Warzone.... Don't forget the struggle!

Warzone, legenda newyorského hardcoru a kapela, která je neodmyslitelně spjata s osobou frontmana Raymonda "Raybeeze" Barbieryho, který byl prakticky jediným stálým členem kapely od jejího začátku. Raybeez byl nejen důležitý, jako zpěvák Warzone ale i jako postava newyorské scény celkově, člověk který dokázal stmelovat lidi, kapely a hardcorem žil od začátku až do konce. Narodil se v roce 1961 v New Yorku, kde vyrůstal v chudé dělnické čtvrti Washington Heights a možná právě dětství prožité v tomto prostředí, později ovlivnilo jeho směřování a texty Warzone. Ovšem počátky Warzone se vztahují k jiné NYHC legendě a to k Angnostic Front, kde Raybeez v letech 1981-1983 působil jako bubeník a také s nimi nahrál jejich debutové EP United Blood. U Agnostic Front se moc dlouho neohřál, ještě v roce 1983 se přidává ke kapele Rat Poison z Lower East Side a opět usedá za bicí, na doporučení Rogera Mireta (zpěvák Agnostic Front), který jeho hru na bicí nehodnotí zrovna pozitivně, později přechází na post zpěváka. Rat Poison se později přejmenovávají na Skinhead Youth. Potom co se Raybeez ujímá mikrofonu, kapela mění název na Warzone. Trvá celkem tři roky, než se na světě objeví jejich první demo, nahrávka "As One", která spatřila světlo světa, až v roce 1986. Na této nahrávce je ještě první sestava, která se v průběhu následujících let častokrát měnila, nicméně první zakládající line-up byl následující: Sebastian Perez (basa), Charlie Scalfani (bicí), Brad Davis (kytara), Todd Youth (kytara) a Raybeez na postu zpěváka. Warzone společně s Agnostic Front, Cro-Mags, Slapshot, nebo Youth Defense League, patřili k první generaci amerických skinheads, kteří byli do zančné míry ovlivněny právě hardcorem, zároveň v New Yorku tvořili D.M.S Crew (Doctor Martens Skinheads), což byla jedna z prvních newyorských skinhead crew vycházející z místní hardcore scény (dodnes se na ní odvolává mnoho legendárních NYHC spolků, jako např. Madball). Nebylo by to New York City, kdyby většinu svých koncertů nehráli v legendárním C.B.G.B's, kde Raybeez pořádal o nedělích koncerty dalším kapelám. I přesto, že Warzone nikdy nebyli oficiálně sXe, patřili ke generaci Youth Crew, která združovala kapely aktivní zhruba od poloviny 80. let až do začátku let 90., sem patřili legendy jako např. Minor Threat, Bad Brains, 7 Seconds, Blag Flag, SSD, nebo Youth of Today, čili kapely většinou inklinující k sXe, nicméně po jejich boku tu byli i HC skins spolky, jako právě Warzone nebo Youth Defense League. Přichází rok 1987, Warzone jsou v New Yorku už dobře zaběhnutou kapelou a tak je jejich první deska na spadnutí. V tom roce vydávají na značce Fist Records album "Don't Forget the Struggle Don't Forget the Streets", asi jedna z nejzásadnějších desek amerického hardcoru. Díky obalu alba, kde je vyobrazen železný kříž (někomu připomínající německý válečný kříž), ve kterém je stylizovaná americká vlajka, vyvolají u některých lidí kontroverze ohledně jejich politických postojů.
Skutečnost ale byla taková, že o politický motiv vůbec nešlo, Raybeez musel později dlouze vysvětlovat rozdíl mezi skinheady v Americe a Evropě, kdy většina tehdejších amerických hardcore skins byli patrioti ale vždy antirasisti, navíc i song "Skinhead Youth" byl spíš o jednotě, než o násilí a nepřátelství vůči jiným skupinám. O rok později se Raybeez podílí na sestavení kompilačky "New York City Hardcore - The Way It Is", kterou si bere na starosti Relevation Records a představuje většinu tehdy zásadních NYHC kapel. Ten samý rok také přichází druhé album "Open Your Eyes", na kterém se jako producent podílel, kytarista legendárních Bad Brains - Dr. Know. Warzone se tu textově vymezovali proti nálepce rasistických skinheads, která kapelu provázela o začátků. Přitom ve svých textech oslavovali soudržnost a pocity sounáležitosti v rámci NYHC scény. Raybeez se vůbec ve svých textech zabýval bořením bariér, jak mezi punks, sXe a skinheads, odmítáním rasismu a nabouráváním čehokoliv, co rozdělovalo mládež. Zajímavostí je, že do desek Warzone vkládal literaturu a různá tel. čísla na tísňové linky, pomáhající dětem na útěku, zneužívaným a celkově problémové mládeži. Dává to logiku, když vezmeme v potaz, že tehdejším HC kids bylo mezi 18-20 lety a možná i jeho zkušenosti s vyrůstáním v chudé newyorské čtvrti, byly určitou motivací pomáhat tímto způsobem. Za zmínku stojí songy jako "Brotherhood and Sisterhood", povzbuzující dívky k větší aktivitě v rámci scény, "War Between Races", jasně se vymezující proti rasovému násilí, nebo "Uder 18" zabývající se věkovou diskriminací, kdy je v mnoha klubech u vstupu po nezletilích vyžadována občanka, nebo jsou pro ně určité koncerty rovnou nepřístupné. Raybeez mimo Warzone a poselství, které se snažil skrz kapelu ventilovat, spolupracoval i s mnoha neziskovými organizacemi, které se zabývali prací s problémovou mládeží. Vraťmě se ale zpět ke kapele, přichází rok 1989 a Warzone vydávají svojí třetí desku, self-titled album "Warzone", které se díky svému heavymetalovějšímu pojetí u skalních HC fans moc neujalo. Po té se kapela na několik let s novými deskami odmlčela. Další počin přišel až po dlouhých pěti letech v roce 1994 s albem "Oldschool to Newschool", které vyšlo u labelu Victory Records. Warzone se tu objevili v nové sestavě, která se zformovala na počátku 90. let. Nová deska byla z velké části složená z coverů ostatních hardcore kapel předchozí dekády (Youth of Today, Cause for Alarm, Urban Waste apod.) a nových verzí jejich starších songů. Následující roky byly pro kapelu, vzhledem k hraní (v roce 1996 zavítali dokonce i na pražskou Sedmičku) a prací na dvou albech najednou, dost náročné. V roce 1995 vychází split s Cause For Alarm a o rok později deska "Sound of Revolution", na které se jako producent opět podílel Dr. Know z Bad Brains. Warzone tou dobou už dávno nejsou jen lokálními hvězdami na domácí půdě ale známou hardcore veličinou i v Evropě ale prakticky po celém světě, kapelou, která je zmiňována a vyzpovídána ve fanzinech, zvána na koncerty nejen po Spojených státech ale i do Evropy. Warzone tou dobou prožívali svoje pravděpodobně nejsilnější období. V roce 1997 vychází další album "Fight for Justice", bohužel je to poslední deska, kterou kdy Warzone
nahrají. Během nahrávání nového materiálu v Chicagu v září 1997, začne mít Raybeez dýchací potíže a musí být, jako býv. veterán amerického námořnictva, hospitalizován v místní vojenské nemocnici. Bohužel 11. září, po pár dnech strávených na nemocničním lůžku, umírá na zdánlivě banální zápal plic. A to znamená konec i pro Warzone jako takové. Americká skinhead a hardcore scéna tím přichází o jednu z nejzásadnějších postav. U vchodu do C.B.G.B's bude ještě nějakou dobu po jeho smrti viset vzkaz "Rest in peace Ray". Rok po Raybeezově smrti vychází u Vicotry Records kompilační album "The Victory Years", které je věnováno jeho památce a zároveň je společně se vzpomínkovými koncerty, beneficí na několik neziskových organizací s kterými Raybeez spolupracoval. Ovšem duch Warzone nezemřel, dodnes jsou inspirací pro monoho kapel, které následují jejich cestu. Není hardcore nebo oi! koncertu, kde byste nepotkali alespoň jednoho fanouška v triku Warzone. Já jsem naposledy velkou inspiraci Warzone objevil u kapely Rude Riot z Kyjeva, kteří mastí poctivý skinhead hardcore newyorské školy, takže jejich odkaz žije dál.... Don't forget the strggle, don't forget the streets! R.I.P Raybeez!!!


pátek 7. června 2019

Have a nice listening!

Je tomu více jak půl roku od posledního mixtapu a máme tady další pokračování. Tentokrát jsem se zaměřil na originální jamajskou produkci druhé poloviny 60. let a konec okořenil špetkou northern soulu. Celkem 110 minut původního rocksteady, early reggae a soulu, které vám nabídnou známé i méně známé interprety jako např. Phyllis Dillon, Judy Mowatt, The Heptones, Carlton & The Shoes, Ken Boothe, Alton Ellis, The Techniques, Lee "Scrach" Perry, Slim Smith, Prince Buster, The Sensation, Pioneers, Upsetter, The Tenors, The Gaylads, B.B. Seaton, The Maytals, Delroy Wilson, Isralites, Stranger Cole, The Concords, Jo Jo Benet, Winston Groovy, Bobby Paris, Connie Questell, The Yum Yums, Chuck Wood, The Majestics a mnoho dalších. Takže back to the roots s.....


Porkpie Mixtape vol. 4

úterý 28. května 2019

Recenze

The Hacklers - Between The Lines

Irsko zrovna nepatří k zemím, u kterých byste si hned vybavili alespoň jednu ska kapelu a přece jenom (a celkem i logicky, vzhledem k blízkosti Anglie) i tady má svoje místo. Právě k takovým zástupcům patří The Hacklers, poměrně mladá kapela z irského Dublinu. Dohromady se dali v roce 2014 a na kontě mají zatím jen desku Between the Lines, na kterou se podíváme v dnešní recenzi. Album vyšlo u německého streetpunk labelu Contra Records v roce 2016 a obsahuje celkem dvanáct zářezů klasického 2tone ska ve stylu Rough Kutz, Loafers nebo The Rifffs, čili kapel odkojených britskou školou. Desku otevírá track Get Out, ska klasika ve svižném tempu, která ve vás bude evokovat tu chvíli při pátečním večeru, kdy vyrážíte ven, obouváte svoje Marteny, dotahujete tkaničky, hodíte na sebe harringtona, upravíte límeček u košile a razíte do ulic :-) Následující Between the Lines je sice stále pěkně uhánějící ska ale s o poznání uvolněnější atmosférou. Dalším zajímavým počinem je Crosshairs, kde mě nejvíc zaujalo kytarové rockabilly intro, následující Bring it Back je podle mě jeden z nejlepších tracků z celé desky, kde asi nejvíc zaujme soxofon. Saxofon je vůbec hodně silnou stránkou The Hacklers, v podstatě je to jediný dechový nástroj a přesto je to naprosto dostačující, přesně podle hesla "méně je někdy více", ostatně, jak se můžete přesvědčit v dalších tracích, jako je např. našlápnutý Stay Or Run, The Way Things Go, nebo Out On The Street (ke kterému mají i videoklip). To samé tu platí i o hamond klávesách, bez kterých by nebylo pořádného 2tonu. Hacklers jsou prostě ukázkovou ska kapelou se vším co k tomu patří!!! Určitě bych neměl opomenout další songy, jako např. Ain't Got Me, protože lepší reggae kytaru jsem už hodně dlouho neslyšel, nebo Leave It Alone, který je další klasikou alá ságo, hamondy a kytara uhánějící na druhou, pěkně podbarvená dunějící basou - to vše = ska jak se sluší a patří!!! Celou desku pak uzavírá cover legendárního italského popěvku Bella Ciao, ovšem s trochu pozměněným textem. Abych to nějak shrnul, Between The Lines sice není kdovíjak světobornou deskou, která by vybočovala z řady. Kapela vsadila na osvědčené postupy, nepouští se do experimentů, vsází na jednoduchost a drží se celkem klasického přístupu ale v tom je právě síla tohoto alba. Takže pokud hledáte klasické nenáročné 2tone ska, můžu desku Between The Lines jedině doporučit, takže za mě 7 z 10. Mimochodem minulý rok nahráli zatím poslední novinku, výborný singl Rude Bhoy, který si můžete vychutnat zde.

středa 15. května 2019

Report

210, The Zapoy, Aculeos - (23.4.2019) Praha - 007

Po roce opět navštívila Prahu špička ruského hardcoru, moskevští 210. Jelikož poslední koncert v Café na půl cesty na Pankráci byl, vzhledem k prostoru, narván k prasknutí, přesunula se letošní akce na strahovskou Sedmičku. Týden před koncertem se snažím zaktivizovat všechny známe HC friends ale bohužel plzeňáci na to v týdnu serou a Václav už moc koncertů nenavštěvuje. No ani přesto se nenechám odradit a na koncert se po 12 hodinové šichtě vydávám sám, protože ruskou HC scénu mám fakt rád. Ovšem kromě 210 byli dalším lákadlem The Zapoy! z Moskvy - rock'n'oi! ve stylu Templars. Pomalu přicházím na Sedmičku, kde už se z útrob klubu derou poslední rytmy z vystoupení místních Aculeos, kteří celou akci otevírali. Vzhledem k tomu, že koncert připadal na úterý tak lidí bylo na kapacitu Sedmičky, tak akorát ale myslím, že za takovou účast ve všední den se obě kapely nemusí vůbec stydět. V tom už pomalu začínají zvučit 210, jelikož The Zapoy!, kteří měli hrát jako druzí jsou stále ještě na cestě. Skinheadské období kapely je už pár let pryč, i když druhý zpěvák stále nosí triko s ukřižovaným skinheadem a první má na lokti vytetovanou pavučinu, navíc jejich kytarista vypadá jako Vinnie Stigma za mlada, takže podobnost s Agnostic Front je víc, než na místě. Basák v triku skapunkových Mighty Mighty Bosstones - tááák se mi to líbí, hranice scén by se měli bořit! Tento report bude tentokrát trochu zvláštní. Zvláštní v tom, že vzhledem k tomu, že neumím azbuku, tak u většiny ruských kapel neznám názvy songů :-D takže se spíš pokusím přiblížit atmosféru celé akce. Trochu mě mrzí, že už se nevrací ke svým skinheadským začátkům a nehrají jejich starší oi! věci, nicméně s posledními dvěma deskami Pokoleniye (2014) a Dust In Eyes (2017), šli hudebně hodně nahoru. Už je to taková pěkně utříbená hardcorová "brutál řežba", jak se sluší a patří, odzpívaná pěkně v ruštině, což je jazyk pro HC & punk jako stvořený. Navíc mají dva zpěváky, kteří na podiu zpívají s tím správným hardcorovým zaujetím a celý efekt tak znásobují. Během setu nezapoměli věnovat song svým mrtvým kamarádům, kteří byli v minulosti zavražděni ruskými neonacisty. Chápu, že na radikální antifašismus a antifašisty v našich končinách, můžete mít názor různý ale co se situace v Rusku v letech 2000 - 2014 týče, kdy šlo na ulicích opravdu o krk, tak celkem chápu, že většina lidí ze scény zaujímá tento nekompromisní postoj, navíc ve spojení s ruskou mentalitou ani tamní antifas nebyli žádná ořezávátka. I přes menší účast se přece jenom po pár tracích rozjíždí menší moshpit, který se držý skoro až do konce koncertu. Ke konci setu si 210 pozvali na podium odzpívat, jednoho ze svých kamarádů z Běloruska - týpek v mikině Partizanu Minsk, takže jak je vidět odkaz jediného východoevropského fotbalového klubu, kde nebylo místo pro ultrapravičáky, je stále živý. Co se zvuku týče, tak Sedmička má skoro vždy perfektní nazvučení a zrvona u hardcoru je dobré nazvučení celkem potřeba a to platilo i o vystoupení 210, kde vynikl každý kytarový riff, každá basová linka, bicí řezali v šíleném tempu a oba dva zpěváci, museli v Praze nechat určitě i hlasivky. A to je to, co se mi na hardcoru libí o něco víc, než na punku, protože většina HC muzikantů do toho (pro někoho kytarového bordelu), dává neuvěřitelný prožitek, jak hráčský tak v případě zpěváků i emoční. Zhruba po 45 minutách přichází pomalý ale neodvratný konec. Sečteno podtrženo, předvedli jako vždy ukázkovou nekompromisní HC show narvanou energií, jistou dávkou agrese, poselstvím a pozitivní "nasraností" :-), jak se na pořádný hardcore sluší a patří! Co si budem nalhávat oi! &
punk jsou proti HC jen slabí odvar a čajíček!!!! Jak řekl jendnou Robert Vlček z Kritické Situace v seriálu ČT - Bigbeat "hardcore punk, je ten nejtvrdší z punku". Dalšími pány na holení byli jejich moskevští kolegové The Zapoy! Pro mě je to kapela, kterou jsem obejvil poměrně nedávno ale celkem jsem si je oblíbil a tak jsem byl na jejich výkon docela zvědavý. Hudebně je to spíš rock'n'rollem ovlivněný oi!, připomínající americké Templars. Hrají už něco málo přes 15 let let, takže nejde o žádné nováčky. Na kontě mají šest desek, zatím poslední album "The New World" vydali lestos v zimě, tak se po něm podívejte. Původně neměli v Praze ani hrát ale jelikož jeli zrovna tour po Evropě a jsou dobří kámoši s 210, tak byli přizváni na skok do Prahy. Bohužel je to stejný případ jako u všech ruských kapel co poslouchám, ani tady neznám kvůli azbuce jediný jejich song podle názvu :-D V hlavě mi utkvěl jen jeden novější track začínající povedeným skinhead reggae intrem, které pak přešlo do svižnějšího oi! - název? Fakt netušim :-D A samozřejmě taky song Saturday Night, který mají jediný odzpívaný v angličtině. Po HC řežbě v podání 210 to byl v podstatě příjemný oddych, poctivý skinhead rock'n'roll ze srdce Moskvy. Po zhruba 35 minutách přichází konec, vzhledem k časům, kdy se musí na Sedmičce končit s hud. produkcí mám pocit, že se přídavek ani nekonal. Jak by řekl klasik "kaněc filma!". Jako už tradičně beru jedno pivko na cestu a mizím pomalu domu, jelikož musím druhý den, tak jako většina z nás opět do háku aby byli bohatí bohatšími a já měl vůbec na placení účtů. Za 170 kč tři kapely, z toho dvě zahraniční, které patří ke špičkám tamní scény, já myslím, že není o čem diskutovat, po 12 hodinové šichtě příjemný kulturní zážitek!

pondělí 6. května 2019

News

Aggrolites přichází po letech s novou deskou

Průkopníci dirty reggae, kalifornští Aggrolites chystají koncem května dlouho očekávané nové album. Deska ponese název "Reggae Now" a na starost si jí vzal americký label Pirate Press. Oficiální datum vydání připadá na 24. května, kdy by měla být k dispozici jak na CD tak i tradičně na vinylu. Novou desku předznamenal singl Help Man / Aggro Reggae Party, který kapela vypustila do světa v roce 2016. Na albu "Reggae Now" představí 14 novinek, včetně již vydaných singlů. Zatím poslední studiovka Rugged Road vyšla v roce 2011, takže nový počin byl již opravdu na spadnutí. Ukázky z nové desky si můžete poslechnout zde.



Mikrofon je naše bomba

Minulý rok vyšlo u nakladatelství Togga celkem objemná kniha zabývající se už milionkrát probranou tématikou subkultur mládeže. Co do tématu, jde o podobné dílo jako byla trilogie Kmeny, která byla pojatá dost povrchně, mainstreamově a komerčně. "Mikrofon je naše bomba", je na rozdíl od Kmenů daleko hlubší sociologickou analýzou, rozebírající nejen vznik a jejich vývoj v českém prostředí ale i vztah společnosti k jednotlivým subkulturám, jejich proměny po roce 1989, vnitřní rozkoly a politické pozadí. Kniha je dílem kolektivu autorů pod vedením Jana Charváta, Boba Kuříka a Ondřeje Slačálka a dalších autorů, kteří se věnují jednotlivým skupinám. Velkým plusem knihy je, že nejde jen o strohý pohled zvenčí ale autory několika kapitol jsou právě i příslušníci jednotlivých subkultur. Pod drobnohledem tu jsou skinheads, hardcore, squatting, punk pohledem rožnovské lokální scény, freetekno, které je tu rozebíráno optikou přístupu společnosti k Czechteku a nechybí tu ani pohled na postavení žen v subkulturách punku a hiphopu. Poslední kapitola načíná téma subkultur obecně, rekapituluje závěry jednotlivých kapitol a staví se ve svém úvodu kriticky k projektu Kmeny, který v letech 2011 až 2016 proběhl českým mediálním prostorem a snažil se populární (dle slov autorů), katalogovou formou, přiblížit současné subkulturní podhoubí. Pokud vás toto téma zajímá z hlubšího hlediska, než nabízely Kmeny, mohu tuto knihu doporučit. Jedinou její nevýhodou je místy až přílišná odbornost a akademičnost, kdy pokud se neorientujete v sociologi nebo sociální antropologii, máte problém pochopit co autor vlastně chtěl říct (což byl samozřejmě i můj případ). Celkově vzato, kniha není pro milovníky radostně pojatých Kmenů, které politizaci subkultur opomíjejí a nabízí jen letmý přehled. Zároveň je stále dobře čitelná a tak akademický titul pro její pochopení není potřeba :-) Kniha by měla být stále dostupná u všech větších knihkupců.