středa 12. září 2018

Recenze

Alex Švamberk - Punk & Hardcore, co bylo, co zbylo

Po titulech "Nenech se zas oblbnout" z roku 2006 a "No Future" z roku 2011 vyšlo na začátku letošního srpna třetí pokračování, navazující na tituly věnující se americkému hardcoru a britskému punku. Dle slov samotného autora jde, nejen o pojednání o tom kam se punk dostal po 40 letech své existence ale i shrnutí toho co se do dvou předchozích titulů nevešlo, především kapely a osobnosti, které vynechal. Knížka je proto z velké části zaměřená hlavně na americkou scénu. Jak už jsem zmiňoval kniha se pokouší po čtyřech dekádách existence, reflektovat punk a hardcore a to, co za sebou tyto styly zanechaly a kam se za tu dobu celá scéna dostala. Oproti předchozím titulům Švamberk tentokrát zvolil trochu jinou metodu, už nejde jen o rozhovory s protagonisty kapel ale o ucelený text, prokládaný jednotlými odpovědmi, ze starších rozhovorů, vztahující se vždy k určitému tématu, které tvoří jednotlivé podkapitoly. Každá zmíněná kapela tu také má svůj krátký profil, ze kterého se dá vyčíst něco z její historie. Knížka je rozdělena do dvou částí. První se věnuje punku a setkáme se tu s členy kapel jako jsou kanadští D.O.A, britští GBH, Avengers, Poison Idea, Casualties, Bad Religion, Toy Dolls, Richie Ramone z Ramones, Strike Anywhere, TV Smith, Rancid, Abrasive Wheels, Slaughter and the Dogs, UK Subs, Vibrators, US Bombs, Pennywise nebo Leftover Crack a další. Nebudu se tu rozepisovat o jednotlivých podkapitolách, vypíchnu jen věci, které se vztaují k tématu knihy. Hned na začátku mě zaujala odpověď britských GBH, kteří potvrdili platnost punku i v dnešní době, protože dle jejich slov se od 80. let, kdy začínali svět v podstatě moc nezměnil. Další zajímavostí, hlavně oproti dnešnímu stavu je vyjádření zpěvačky Penelope Houston z kalifornských Avengers, kdy přiznává, že v počátcích punku, bylo ve scéně mnohem více holek, než dnes. Situace se ale začala pomalu měnit s příchodem oi! a agresivnějšího hardcoru. Duane Peters z US Bombs, je příkladem, že ani punk není tak čistý nevinný a uvědomělý, než jiné styly a i tady někteří lidé dokázali heslo No Future! a nihilismus, který byl punku vždy vlastní, dotáhnout hodně daleko. Proto není překvapující kolik lidí ze scény podlehlo drogám, i když pravdou je, že oproti 80. létům je situace o něco lepší. Hodně lidí přiznává, že punk už není oproti 70. a 80. létům pro společnost a media hrozbou. Hlavně ti co stály u jeho začátků v 70. letech v Anglii a zažili i jeho druhou vlnu v letech 80., přiznávají, že dnešní punk je mnohem uniformovanější a definovaný, než ve svých počátcích, kdy se jednotlivé kapely snažili být originálnější, než ty dnešní. Mnoho z nich také přiznává, že dnes je punk pro společnost mnohem akceptovatelný, oproti svým začátkům, kdy působil jako zjevení. Ovšem pravdou je, že až odejdou do věčných lovišť veteráni 70tkového punku a UK82, kteří sice koncertují dodnes, ale z původních členů byste v kapele našli kolikrát jen dva, punkrock v Anglii chcípne úplně! Nicméně se všichni shodují na tom, že punk je i dnes stále kritizující a politický, což dokazují nejen Dead Kennedys a Jello Biafra, který dotáhl svojí kritiku systému od hudby, až k neúspěšné kandidatuře na prezidenta za Zelené v roce 2000. Stejně tak zpěvák kanadských D.O.A, Joey Shithead, který poprvé kandidoval za Zelené už v 90. letech, což dokazuje to, co si myslím už delší dobu, že pokud chceme něco změnit, je účinější vykročit ze subkulturního gheta, než pokračovat v neustálém přesvědčování přesvědčených. 

Do americké politiky se v rozhovorech strefují i členové Anti-flag, Strike Anywhere nebo newyorských Lefover Crack. Najdeme tu i pár slov o kapelách z druhé vlny britského punku, pořád koncertujících a vydávajících desky i po návratu po dvaceti letech, i když původních členů tu najdete už o něco méně, než před třiceti lety. Švamberk tu zmiňuje i "návrat" punku v 90. letech v USA, který působí skoro jako záchrana zájmu o něj a který přivedl na svět kapely jako Rancid, Anti-flag, Strike Anywhere, nebo Casualties ale i jeho částečné zkomercializování pod vlivem MTV. Produktem, který může být prodán se pak staly kapely jako Offspring nebo Sum41, které budu stěží kdy považovat za punk. Nakonec se většina kapel shoduje na tom, že i když punk od 90. let mainstream už dávno nezajímá, v undergroundu žije pořád čilým životem, což s trochou nadsázky potvrzuje platnost hesla "punks not dead!" Druhá část knížky, o poznání kratší, se věnuje hardcoru. Je trochu škoda, že je z velké části zaměřená hlavně na newyorskou scénu (NYHC) a jen okrajově jsou tu zahrnuté kapely z Washingtonu a Bostonu. Proto tu narazíme na kapely jako Cro-mags, Agnostic Front, Sick Of It All, Madball, Kill Your Idols ale i Slapshot, Bad Brains, Minor Threat, nebo Walls Of Jericho. Hardcore jako o něco mladší bratr vycházející z punku je mnohem agresivnější přímočarejší zásadovější věrný DIY principům ale hlavně političtější, proto jsem čekal trochu obsáhlejší kapitolu. Nicméně i tady se dá najít hodně zajímavostí. Pro mě celkem novinkou bylo konstatování, že HC byl v Americe 80. let hudbou dětí ulice a obecně z dělnické třídy, kdežto punk bral i děcka ze střední třídy. To je oproti Anglii zásadní rozdíl, protože tam byl punk a později hlavně oi!, vždy hudbou mládeže z dělnické třídy. Dalším faktem, na kterém se shodlo hodně protagonistů je, že oproti punku byl HC pro mainstream, díky své zásadovosti a DIY principům, vždy těžko uchopitelný a tak vlastně nikdy nepodlehl takové komerci, jako punk. Pevné postoje a kritika dění a společnosti kolem nás, ve spojení s agresivní hudbou, možná vede někoho k dojmu, že hardcore je negativně laděnou muzikou ale jak řekla zpěvačka Walls Of Jericho Candace Kucsulain, ve své podstatě jde o subkulturu, která v sobě nese pozitivní poselství a touhu po spravedlivějším světě, který bohužel takový není. Samozřejmě, že u mnoha vyzpovídaných členů kapel nechybí kritika současných (nejen politických) poměrů v dnešní Americe, což nejvíce zmiňuje Roger Miret z Agnostic Front v souvislosti se zavřením legendárního newyorského klubu CBGB's v roce 2006. Miret se nakonec kvůli vzrůstajícím životním nákladům, kultivaci starých newyorských čtvrtí, mizení tradičních míst a celkovému vytlačování bohatými, kteří mění město k obrazu svému (což dnes můžeme pozorovat i v mnoha evropských městech), odstěhoval i s rodinou do Arizony. 

Společně se Sick Of It All nešetří ignoraci americké společnosti ale ani zahraniční politiku USA a nedostatky v domácí politice, kdy v podstatě chybí bezplatná zdravotní péče, pojištění a obecně základy sociálního státu a vše podléhá tržním principům. Pro mě osobně bylo hodně zajímavou částí pojednání o vlivu hnutí Hare Krišna uvnitř hardcore scény (Cro-mags, Bloodclot), kdy se část lidí začala přiklánět, spíš, než k politizaci, ke spiritualitě a poznání sebe sama, protože jak říká hodně hardcorystů: "pokud chceš změnit společnost, musíš nejdřív začít u sebe". A nebyl by to HC, kdyby tu chyběla zmínka o sraight edge, které bylo v 80. letech, kdy ještě neexistovaly jasné hranice mezi punkem a hardcorem, odpovědí na množství drog, chlastu a sebedestrukce uvnitř scény. Pro hardcore platí vlastně to samé, co pro punk, i když zažíval období vzestupů a pádů, nikdy díky své rezistenci nezmizel a asi i jen tak nezmizí. Na závěr tu najdete dovětek napsaný Miroslavem Wankem z legendárních FPB, který ve své podstatě dává odpověď na téma této knížky, o co konkrétně jde vám ale nebudu prozrazovat. Co bych knize vytknul je její krátkost. Celkem 178 stran, kde ještě část tvoří fotografie přes celou stránku se mi podařilo přelouskat asi během čtyř dní. Téma je určitě zajímavé ale v podstatě nepřináší až tak zásadní informace a poznatky. Nicméně tím nechci tvrdit, že by nešlo o zajímavé rozhovory a texty, to určitě ne, jen už to pro mě, po těch letech, nejsou žádné novinky. A odpověď, co tedy zbylo? Punk už asi nikdy nedosáhne takové "popularity" jako v 70. a 80. letech, kdy dokázal oslovit mnohem více lidí, než kdykoliv potom a nebál bych se tvrdit, že scéna pomalu ale jistě stárne. Určitě nemá ambice změnit svět ale co se mu za těch 40 let podařilo a co se mu podle mě daří i dnes je, schonost měnit jedince a je jedno jestli se bavíme o punku nebo hardcoru. Přiznávají to i samotné kapely. Punk totiž není jen muzika a hadry, je to určitý pohled na svět, jistý druh myšlení a přístupu k věcem, které jsou pro zbytek společnosti samozřejmostí a o kterých se ani nesnaží přemýšlet. Pro mě osobně to je i o odmítání toho, co nám cpou média a politici o zpochybňování hodnot, které se nám systém snaží vnutit. Není to jen ta nihilistická podoba sebedestruktivního punkáče, který pod heslem No Future! dopijí krabicáka za vysomrovaný prachy a všechno má v píči, protože svět se stejně řítí do sraček. Čím déle v tom jste, tím více si začnete uvědomovat, že je to mnohem víc, než jen o řetězech, čírech a křivácích. Ta náctiletá představa o punku se začne měnit do úplně jiných rovin a právě např. v hardcoru je to vidět asi ze všeho nejvíc. Punk tedy rozhodně ještě mrtvý není a jak je vidět, pořád má co říct!



Juantxo Skalari & La Rude Band - Rudi Records


Španělští Skalariak jsou sice už dávno minulostí ale jejich zvuk žije dál. Jejich frontman Juantxo Skalari dal v roce 2014 dohromady kapelu La Rude Band, kterou tvoří z velké části právě bývalí členové Skalariak. Deska Rudi Records je tak už druhou studiovkou po EP London Studio Session z roku 2016 a debutu Rude Station, který vyšel v roce 2014. Album Rudi Records vyšlo letos v dubnu na zančce Panda Artist Management a najdete na něm celkem 10 zářezů, včetně singlů ze zmiňovaného EP. Srovnávání se Skalariak se asi určitě nevyhnu a nebál bych se tvrdit, že tu skoro žádný rozdíl nevidím. Desku otevírá úvodní singl Sarrera VIII, což je jen dalším důkazem návaznosti na Skalariak, protože přesně tak se jmenoval úvodní song na každém jejich albu, kdy se vždy přidala jen číslovka. Garantuji vám, že nepoznáte, že jde o jinou kapelu. Rudi Records je prostě typická deska v duchu starých Skalariak a tak se můžete těšit na poctivé ska třetí vlny, proložené libozvučnou španělštinou. Na albu se objeví i host v podobě Alexe Vendrella, zpěváka bývalých Inadaptats a crossoverových EINA (ve Španělsku celkem známé kapely), který hostuje v songu En Silencio. Velkou radost mi udělal cover Hooligan od Count Lashera, což je stará jamajská kalypso pecka, kterou zde uslyšíte ve ska verzi. Za pozornost stojí i další tracky, jako např. Partisana, Rudi Not Dead (ke kterému mají i videoklip), Fuego Negro, jako pocta starým jamajským ska & reggae legendám, nebo Puedo Olvidar. I když jde v podstatě o pokračování, malý rozdíl oproti Skalariak by se tu přece jenom našel, La Rude Band se nedrží jen striktního ska a nebojí se v některých pasážích zabrousit i do kytarovějších pasáží (viz. např. Nuevo Octobre nebo Puedo Olvidar). To je ale asi tak jediný rozdíl, takže klidně můžete o této kapele mluvit dál, jako o "Skalariak". Deska sice ubíhá pěkně v rytmu na druhou ale co mi tady chybí, je nějaká opravdová hitovka, která by se vám vryla do paměti. Většina tracků jsou si totiž podobné jako vejce vejci, až začnete mít dojem, že posloucháte jeden dlouhý set. Jde sice o kvalitní ska ale na druhou stranu, nejde o album, které by přinášelo něco nového a které bych musel nutně mít ve své sbírce. Je to přesně ta deska na kterou platí "neurazí ale ani nenadchne", prostě album, které hodně rychle zapadne. Za mě 6 z 10.

neděle 2. září 2018

2tone news...


The Chancers po 20 letech končí!

Bohužel je to tak, jedna z našich nejlepších ska kapel, česko-britští The Chancers ohlásili svůj konec. "Řekli jsme si, že pokud chceme končit, tak stylově. A když se nám začal rýsovat festival Rude Boy Paradise, došlo nám, že lepší příležitost už nebude," říkají The Chancers. Jak jistě všichni víte v polovině září se bude konat v Praze na Střeleckém ostrově festival Rude Boy Paradise, kterým kapela oslaví svoje výročí a právě tady odehraje svůj poslední koncert. Po dvou letech se vrátí i dlouholetý frontman Simon Ruffskank, který ze zdravotních důvodů kapelu opustil a přestěhoval se zpět do Anglie. Bude to po dlouhé době první vystoupení se Simonem v čele ale zároveň i poslední. Kapele se za několik posledních let podařilo backovat známým legendám jako např. Rhodě Dakar z The Bodysnatchers a v prosinci minulého roku vystupovali v Praze společně s Mr. Symaripem. Právě na festivalu Rude Boy Paradise, který pořádají vystoupí, jak Mr. Symarip a Rhoda Dakar (pro kterou to bude v Čechách její premiéra) ale i Mr. T-Bone z Itálie a domácí Green Smatroll. "Museli jsme sice už odmítnout i nabídky na koncerty, které vypadaly skvěle, ale shodli jsme se, že nastal čas to utnout. Ale Marco chystá sólovou desku, s kterou mu rádi pomůžeme a část kapely už pracuje na novém projektu. Takže muzice konec není," říká kytarista Ondřej Horák.



The Specials připravují nové album

Ano je to tak! Legendární The Specials, kteří stáli u vzniku 2tone Records a druhé vlny ska chystají materiál na novou desku. Oznámil to koncem srpna na svém FB profilu basák Horace Panter, kdy se zmínil, že pracují společně se zpěvákem Terry Hallem a kytaristou Lynvalem Goldingem na nových skladbách. The Specials se tak konečně zařadí po boku dalších 2tone legend jako The Selecter, Madness, The Beat nebo Bodysnatchers v čele s Rhodou Dakar, které po svém reunionu po pár letech přišly i s novým albem. Podle zatím nepotvrzených informací by měla nová deska spatřit světlo světa v únoru 2019.

čtvrtek 12. července 2018

Report

This is Ska festival - (21.-23.6. 2018) Wasserburg - Rosslau

Konec června patří tradičně This Ska Festivalu v německém Rosslau, kdy se prostory hradu Wasserburg rozezní rytmy na druhou. I tento rok se tu objevili přední kapely a interpreti jako Bad Manners, kteří pár dní na to zahráli na pražské Sedmičce, dále pak Hotknives, Intensified, Mark Foggo & The Skasters, Reggae Workers of the World, Dr. Ring Ding, Buster Shuffle, Jokerface, Die Tornados, nebo Arthur & The Spooners, kteří se na začátku června objevili také v Praze. Nechyběly, jako už tradičně ani jamajské legendy, z kterých tu vystoupili The Heptones, Susan Cadogan a duo Keith & Tex. Pro ty zvás, kdo se podobně jako já festivalu nezúčastnili tu mám krátký videoreport, za který je zodpovědný Baffy.




středa 11. července 2018

Legendární Trojan Records slaví 50 let

Trojan Records asi ne třeba představovat. Tento label udělal ve své době pro propagaci reggae a rocksteady asi víc, než kdokoliv jiný a možná právě díky němu přežil starý jamajský sound do dnešních dnů a inspiroval spoustu dalších kapel. Letos slaví 50 let od svého vzniku a k této příležitosti se na začátku června objevil dokumentární film v režii Nicolase Jacka Daviese, Rude Boy: The Story of Trojan Records. Film popisuje prostřednictvím legend jako jsou Lee "Scratch" Perry, Toots Hibbert, Ken Boothe, Dave Barker, Neville Staple, Marcia Griffiths, Dandy Livingstone, Lloyd Coxsone, Pauline Black, nebo Derrick Morgan, příběh jamajské muziky od jejího počátku v 50. letech, kdy začaly vznikat první sound systémy a objevovat se zárodky ska, po první vlnu jamajských imigrantů přicházejících do Velké Británie počátkem 60. let s kterými se do země dostává i ska a později rocksteady, až k prvnímu prolínání britské a jamajské kultury v podobě skinheads a zrodu reggae na konci 60. let. K 50. výročí vyšla i stejnojmenná publikace ve které najdete stovky fotografií, nahrávek a archvního materiálu, který nikdo neviděl už věky. A nebylo by to Trojan Records, kdyby nepřišlo s dalším box setem! Trojan Records 50th Anniversary Box Set spatří světlo světa 27. července a půjde opravdu o hodně nabušený release, kde najdete 4xLP, 6xCD a dva 7", obsahující kromě těch nejvýznamnějších hitů a raritních kousků i dosud nevydaný materiál.


neděle 8. července 2018

Obsaď a žij!

K napsání článku o squattingu mě inspirovala hlavně současná bytová krize. Ne z toho důvodu, že bych squatting vnímal primárně jen jako alternativu k dnešnímu předraženému a pro většinu obyčejných lidí nedostupnému bydlení ale proto, protože celá myšlenka squattingu nabourává zájmy různých spekulantů a developerských společností, kteří jsou v podstatě zodpovědní za dnešní bytovou krizi a uměle vyšroubované ceny bydlení. Squatting, nebo chcete-li nezákonné obsazení nevyužívané nemovitosti totiž nepoškozuje zájmy společnosti, jak si bohužel myslí většina lidí naočkovaná tržní logikou. Squatting poškozuje maximálně tak zájmy developerů a spekulantů, kteří by si do doby, než jejich chátrající nemovitost někdo neobsadí ani nevzpoměli, že jsou jejími vlastníky. Kdo je tedy tou obětí? Ano, české zákony squatting kriminalizují ale je správné nechat chátrat desítky, ne-li stovky prázdných domů, které by se mohli stát, pokud by jejch majitelé měli zájem, znovu obyvatelnými? Není stejně tak nezákonné nechat chátrat budovu, jen kvůli tomu, že se pod ní nachází lukrativní pozemek, který se dá po totálním zchátrání a demolici objektu výhodně prodat? Nejsou to právě oni, kdo nás staví do role obětí jejich spekulací? Squatting samozřejmě není řešením této situace ale jeho existence poukazuje na to, že pokud existuje v kapitalismu tzv. nedotknutelnost soukromého majetku, měla by také existovat i zodpovědnost za udržování tohoto majetku aby plnil svůj účel, navíc pokud má být veřejný. Bohužel systém ve většině států stále nedokáže pochopit, pokud se určitá skupina lidí pokusí tomuto majetku vdechnout život, že nejde o krádež ale jen o naplnění určitého účelu, který chtějí dané nemovitosti o kterou není zájem dát. Je to v podstatě to samé, jako v době kamenné, kdy pokud skupina lidí opustila jeskyni, někdo další příchozí nečekal na jejich svolení, protože už jí prostě nikdo nevyužíval a tak proč jí nechat ladem, když může dál plnit svůj účel? Tuto zabedněnost státu a úřadů můžeme krásně vidět na příkladu v současnosti jediného fungujícího squatu v Čechách, pražské Klinice, která bojuje (zatím úspěšně) o svojí existenci už od listopadu roku 2014, kdy byla obsazena. České úřady mají ještě to specifikum, že tu stále funguje garnitura s těžce normalizačním smýšlením, kdy cokoliv co se vymyká jejich zažitým představám a představuje určitý alternativní přístup, je okamžitě podezřelé a vystavované hromadě nesmyslných předsudků. Na příkladu Kliniky je to vidět asi nejvíce. Jsem si jistý, že představa radních Prahy 3 (ale i českých úředníků a politiků obecně) je, že squatteři z Kliniky jsou bandou nemakačenků, feťáků, "ultralevicových radikálů", a že se z takového místa stane magnet pro různé narkomany a drogové dýlery. Smýšlení hodné zamrzlé generace vyrůstající v bolševickém režimu, která nikdy nedokázala vidět dál, než za horizont Sametové revoluce a tak je tento systém pro ně konečná a vše, co nezapadá do jejich omezeného pohledu na fungování světa sem nepatří. A právě proto mi imponuje vše co nabourává tyto mantinely a jejich zabedněnost! Přitom pokud se podíváme na to, co squat ve skutečnosti představuje můžeme se těmto představitelům moci a nesmyslům v jejich hlavách vysmát. Pokud opomineme určitý rozpor se zákonem, nejde o nic jiného, než o prostor, kde se může každý realizovat aniž by musel mít tučné konto, prostor, který dává příležitost kultuře v jiném smyslu, než jí chápe MTV, nebo obří zábavní centra, prostor který dává příležitost alternativním názorům a pohledu na společnost. Ne náhodou je středobodem každého squatu zřízení autonomního kulturního centra, kde se toto bude realizovat. Možnost bydlení je už jen nedílnou součástí a většinou znamená zapojení se do těchto aktivit. Navíc pokud už se nějaký kolektiv rozhodne obsadit nějakou nemovitost, většinou jí na vlastní náklady v duchu D.I.Y, bez státních grantů, dotací a podobných nesmyslů začne opravovat a s majitelem se snaží domluvit. Naštěstí v některých zemích úřady už dávno pochopily, že squatting není nutně tím, za co ho považují radní z Prahy 3, kteří se společně s dalšími úřady snaží toto místo zničit. Doufám, že se jednou dočkáme takového přístupu, jako např. v Německu i u nás, protože místa jako je Klinika by neměla zaniknout. Neměla by zaniknout, už jen proto, protože nabízejí alternativu k místům, která se díky náporu turistů stali jen atrakcí, která už pomalu ztrácí svůj smysl a hlavně dostupnost. Proto přeji Klinice ať ve svém boji vytrvá, protože bohužel zlatá éra Ladronky se už asi nevrátí a Praha si zaslouží místo, které by se jí alespoň trochu přiblížilo.

více info o dění na Klinice na těchto odkazech

Klinika451
Autonomní sociální centrum Klinika

Než se pustím do popisování toho, jak se vyvíjel squatting v Čechách, nastíníme si nejprve jeho vznik a odkud se vlastně tento městský fenomén vzal. Historie squattingu se datuje do 60. let, kdy v západním světě sílila potřeba hledání alternativ ke konzumnímu životnímu stylu kapitalistické společnosti v atmosféře studené války. Tato nová vlna nebyla nutně hnaná potřebou nalezení alternativního bydlení ale spíše vyjádřením odporu k nastavení západní společnosti. Již od začátku bylo patrné zaměření na kulturní, sociální a politické dění. Je proto logické, že první generace squatterů sympatizovala s hippies. Ostatně právě hippies v USA stojí u vzniku squattingu v dnešním slova smyslu. Prvními předchůdci dnešních squatterů byli tzv. "diggers", což byla část hippies, kteří v 60. letech obsadili čtvrť San Francisca nazývanou Haigh Ashbury, kde si vytvořili vlastní komunu, kde realizovali svojí představu o alternativním způsobu života. Brzy si vytvořili síť podobných komunit po celých Spojených Státech. Paradoxem ale zůstává, že mnohem víc se squatting rozšířil v Evropě, kdy začal výrazněji sílit až začátkem 70. let, hlavně v Holandsku a Západním Německu, kde docházelo k rušení starých dělnických kolonií a zůstávalo tak velké množství opuštěných domů, které působily jako magnet na tu levicověji orientovanou část německé mládeže. Koncem 70. let se squatting začal propojovat s punkem a anarchistickou scénou a do jisté míry se stal její součástí. I přístup úřadů v jednotlivých zemích se značně lišil, zatímco např. v Německu se postupem času podařilo dostat k jisté úpravě legislativy nahrávající squatterům, v dalších k určité toleranci ze strany úřadů, v mnoha zemích dochází stále k tvrdým represím ze strany státu, což je důvodem proč má mnoho squatů životnost jen několik let, zatímco jiné fungují už desítky let.


squat Klinika
Squatting se dostal do tehdejšího Československa až po uvolnění poměrů po pádu komunismu na samém počátku 90. let, v době majetkových restitucí komunisty zabaveného majetku, což vytvářelo ideální podmínky pro obsazování domů, díky stále nevyjasněným vlastnickým poměrům. Mnoho nemovistostí se v rozbouřené atmosféře začátku 90. let stalo předmětem různých spekulací, což se týkalo hlavně velkých měst a těch vlastníků, kteří vlastnili nemovitost v centru větších měst, kterým se vzhledem k regulaci nájemného vyplatilo plochy využívat komerčně např. vybudováním kancelářských prostorů. V jiných případech se rozhodli pro demolici či samovolné zchátrání objektu s následným prodejem lukrativní plochy. Někteří restituenti prostě jen neměli peníze na rekonstrukci nečekaně získaného majetku a budovy rychle chátraly či o ně nikdo nejevil zájem. Byl-li vlastníkem stát, tak se vždy našlo mnoho důležitějších investic, než je rekonstrukce budovy či hledání vhodného postupu, jak se o chátrající státní majetek postarat. A právě dvě poslední uváděné možnosti daly vzniknout subkultuře squatterů u nás. Největší monžství squatů proto začalo vznikat po revoluci v Praze. První generace českých squatterů začala logicky přebírat prvky a myšlenky svých západních kolegů, ovlivněna zejména Berlínskými squaty 80. let, až později se přidaly prvky z Velké Británie v podobě techno kultury, která se začala prolínat s punkem a hardcorem. Je neoddiskutovatelné, že první generace českých squatterů vycházela z tehdy rodícího se anarchistického hnutí a tak je logické, že se spousty z nich anagažovali i za prahem obsazeného domu v různých kampaních, demonstracích, vydávání politických tiskovin apod. Ovšem život na squatu nebyl jen o aktivismu, provozování baru, infocentra, přednášek, diskuzí a pořádání koncertů a beneficí. Obnáší to také další aspekty, které jako návštěvník nemáte šanci vidět. Ke squattingu a obecně k obsazování patří neustálá nejistota z vyklizení, zda to co daný kolektiv vybudoval nebude ze dne na den pryč a rozmláceno policejními robokopy. Dalším aspektem je život v komunitě, který se sice může zdát ideální ale v realitě dřezu přeplněného nádobím se můžou sny o komunitním způsobu života rychle rozplynout. S tím souvisí i tzv. squaterská turistika, kdy se např. na Ladronce během léta nacházelo celkově až 30 lidí z dalších evropských měst, což značně omezovalo soukromí. I když na druhou stranu to pomáhalo k navazování kontaktů s dalšími squaty po celé Evropě. Pravdou zůstává, že i čeští squatteři jezdili navštěvovat squaty v Berlíně, Amsterdamu nebo Kodani, kde brali inspiraci, kam dál s českým squattingem. Život v komunitě vůbec není takový ideál, jak se může na první pohled zdát. Často se musí řešit problém s těmi, kdo se do chodu baráku příliš nezapojují a jen se vezou na vlně nicnedělání, protože, to je ten správný "punk". V horším případě je potřeba vyloučit ty, kdo si pletou squat s místem prodeje drog a narkomany, kteří se snaží jen někde zabydlet. Důležité je také zmínit fakt, že většina peněz, které se utrží z pořádání různých akcí se vrací opět do údržby a vybavení squatu a i jistá finanční podpora ze strany jeho obyvatel je nezbytná. Squatteři samozřejmě nejsou sourodou skupinou lidí vykazující stejné znaky, nedá se
říct, že squatterem je zpravidla pouze někdo, kdo inklinuje k anarcho-punku, stejně tak jím může být i technař, rastafarián, hipík, zkrátka kdokoliv, kdo vyznává podobné ideály, které vedly ke vzniku squattingu. Může to být prostě kdokoliv, kdo nesouhlasí s nastavením současného ekonomicko-politického systému, nebo jenom hledá jiný přístup k současnému životnímu stylu. Dalším předsudkem je názor, že většina squatterů nepracují a squatting je pro ně jen způsobem, jak "parazitovat" na společnosti. To je samozřejmě totální nesmysl, většina z nich pracuje, chodí na brigády, nebo studuje. Jako příklad bych mohl jmenovat vyklizení pražského squatu Papírna v roce 2003, které proběhlo právě v době, kdy byla většina jeho obyvatel v práci. Dalším hojně rozšířeným mýtem je, že jde o "smetiště" feťáků, což už jsem vyvrátil o pár řádků výše. Je sice pravdou, že existují i takové "squaty" ale ty nelze chápat v tom podání, jak o squattingu pojednává tento článek, protože u nich jde primárně jen o potřebu střechy nad hlavou a konzumaci drog. Squatting má u nás svoje nejsilnější roky dávno za sebou ale je až neuvěřitelné, že v průběhu 90. let došlo ke skoro 30 pokusům o založení squatu a to i mimo Prahu. Na následujících řádcích se podíváme na ty nejznámější a nejdéle fungující z nich. Nicméně za zmínku stojí i první pokusy z kraje 90. let, jakými byl "Dům u divého muže", který měl být alternativním kulturním centrem fungujícím v období 1990-91, "Zlatá loď" (1991-94), která byla spíš apolitickým squatem a kulturním centrem, osada "Buďánka" (1991-92), nebo "Usedlost Cibulka", kterou se úřadům podařilo vyklidit až v roce 2015. I mimo Prahu došlo k několika, většinou neúspěšným pokusům o založení squatu. V Brně začaly první pokusy o squatting v roce 1994, kdy se až v roce 1997 podařilo založit squat "Nová zahrada", který ale fungoval pouze rok. Ve východních Čechách došlo k nejvíce pokusům ve Dvoře Králové, kde se podařilo zasquattovat Malkův Statek (1996-1997) a na půl roku Mlýn Valcha (2000-2001). K dalším pokusům docházelo také v Karlových Varech, Trutnově ale i v Plzni. Toto byly první pokusy, které většinou neměli díky nelibosti státní správy dlouhého trvání. Pojďme se tedy podívat na ty, které přežily několik let a staly se nejznámějšími pražskými squaty, z nichž jeden, dodnes legendární měl věhlas i v zahraničí.



Sochorka / Papírna (1992, 1995-2003)

Sochorka byla prvním, jak se tehdy říkalo politickým squatem u nás. V roce 1991 začala vycházet, tehdy stěžejní tiskovina rodícího se anarchistického hnutí A-kontra a právě redakce tohoto plátku se v roce 1992 přestěhovala do sqautu Sochorka. Squat se nacházel v ulici pplk. Sochora na Praze 7. Tady také začala poprvé vycházet názorová konkurence A-kontra, časopis Autonomie. Obsazení Sochorky provázela řádná medializace a boj za její existenci až byla po napadení nácky a následném policejním zásahu vyklizena. Ovšem po třech letech se squatteři rozhodli o tento dům zabojovat znova, až jim byla přidělena část objektu v ulici Za Papírnou. Zde se rozhodli vybudovat projekt Centra svobodného vzdělávání, ve kterém se angažoval známý aktivista Jakub Polák. Vznikl tak nový squat Papírna. Papírna fungovala do roku 2003, kdy byla vyklizena pod záminkou "neoprávněného užívání prostor nespadajících do zony pronajatých Centrem svobodného vzdělávání". Jak už jsem zmiňoval dříve, vyklizení proběhlo v době, kdy byla většina jeho obyvatel v práci a tak nikdo neměl šanci dům ubránit.



Ladronka (1993-2000)

Ladronka se stala bez pochyby nejznámějším českým squatem, který si získal jméno i v zahraničí. Dodnes zůstává legendárním místem ale zároveň i smutnou připomínkou toho, jak se systém dokáže pomstít a najít si vždy svého obětního beránka. Původní barokní usedlost poblíž Strahova byla od konce 70. let opuštěna až do roku 1993, kdy jí obsadili pražští squatteři. Podnětem k obsazení bylo v roce 1992 oznámení o záměru pronájmu budovy, která byla ve státním vlastnictví. Žádný z navrhovaných projektů nebyl schválen a tak objekt zůstával dál opuštěný. První kdo Ladronku obsadili byl kolektiv kolem časopisu Autonomie, který se sem přestěhoval z vyklizené Sochorky. Samozřejmě, že reakce systému na sebe nenechala dlouho čekat a tak se v roce 1994 město rozhodlo, že dům svěří společnosti Trade Centre Praha (T.C.P). V reakci na to si squatteři založili nadaci Ladronka a začali s úřady vyjednávat a pokusili se svůj pobyt legalizovat. Na jaře 1994 to už vypadalo na vystěhování ale díky jednání s T.C.P bylo ultimátum staženo. Během následujícího roku po několika policejních raziích, přišel další zájemce o objekt ale to už měla Ladronka širokou podporu a proběhlo několik demonstrací a benefčních koncertů na její záchranu (dokonce se podařilo vyvěsit na věž Staroměstské radnice obří transparent na její podporu). Díky těmto počinům byla existence Ladronky zachráněna na několik dalších let. Ladronka si postupně začala získávat jméno i za hranicemi, kde byla považována za centrum české anarchistické a antifašistické scény. Během následujích let zažila ještě několik pokusů o vyklizení, potencionálních zájemců ze strany developerů ale především plnila svojí funkci, kterou má squat plnit. Proběhlo zde nesčetně koncertů různých žánrů, přednášek, diskuzí a výstav, známá česká reggae kapela Švihadlo dokonce Ladronce věnovala stejnojmennou píseň. Dům obývalo asi 12 lidí, zajímavostí je, že během prvního roku obsazení se podařilo obnovit rozvod elektřiny, ten byl ale brzy odpojen a tak byl nahrazen generátorem, tekoucí voda tu ale fungovala dál. Materiál na údržbu budovy se povětšinou sháněl z různých demolic nebo staveb, některé firmy ho dokonce dovážely rovnou na Ladronku aby se tak zbavili jeho likvidace. Ladronce bohužel zlomily vaz až pouliční rioty při zasedání Mezinárodního měnového fondu v září 2000 v Praze, kdy se do Čech sjeli demonstrovat tisíce lidí z celé Evropy. I když squat jako takový neměl nic společného s pouličním násilím, které probíhalo mezi policejními robokopy a tou radikálnější částí demonstrantů, stát se samozřejmě potřeboval po tomto debaklu na někom zahojit a tak se squat, který i když určitě názorově sympatizoval s motivy demonstrujích, zdál jako nejvhodnější oběť, protože přece každý pražský úředník věděl, že Ladronka je rojištěm "těch ultralevičáků, anarchistů a feťáků" a tak musela být exemplárně potrestána a vyklizena. Osud Ladronky se naplnil v listopadu roku 2000, kdy přišel její definitivní konec. Do roku 2003 zela prázdnotou až do doby, kdy tu začala rekonstrukce a přestavba na multifukční zábavní centrum, které přece nikomu neškodí a hlavně.... generuje zisk!



Milada (1998-2009)

Dalším významným pražským squatem byla vila Milada. Její největší zajímavostí je, že po právní stránce tento objekt neexistuje, jelikož byla z katastru nemovitostí vyškrtnuta už na konci 80. let. Proto jde po právní stránce vlastně jen o stavební parcelu. Milada byla obsazena původními obyvateli squatu Zenklovka, který měl jen krátkého trvání v roce 1998. Při jejím obsazování bylo dokonce z protější budovy studentských kolejí nataženo lano na střechu budovy, po kterém byli okupující squatteři zásobováni. Milada fungovala podobně jako všechny ostatní squaty. I tady probíhala řada koncertů, akcí a diskuzí (dokonce i veřejná diskuze na téma squattingu vysílána ČT). K vyklizení se začalo schylovat v roce 2009, kdy Ústav pro informace ve vzdělání, který je správcem parcely pod právně neexistující vilou, chtěl pozemek nabídnout dál. Squatteři okamžitě projevili zájem o odkoupení pozemku ale Ú.I.V s nimi odmítl jednat a v březnu 2009 požádal o opětovné zapsání objektu do katastru nemovitostí. K 30.6. 2009, kdy byla vila zapsána do katastru, došlo k jejímu vyklizení policí, za asistence bezpečnostní agentury, která zdemolovala střechu a vnitřek budovy. Na rozdíl od Ladronky, Milada i po skoro deseti letech od svého vyklizení stále leží ladem a chátrá dál.

pondělí 11. června 2018

Rozhovor - 8°6 Crew

8 6 Crew určitě nemá cenu moc představovat, v současnosti patří k tomu nejlepšímu a nejznámějšímu, co můžeme ve francouzském ska najít. Kapela objíždí evropská podia celkem pravidelně a už i u nás si udělali zastávku. Naposledy jsme je tu mohli vidět v roce 2015, kdy si zahráli na Mighty Sounds. 8 6 Crew fungují, už více jak 20 let a za tu dobu vydali celkově čtyři desky. Zatím poslední album Working Class Reggae spatřilo světlo světa začátkem roku 2017 a letos v dubnu jim vyšlo splitko s anglickými Downsetters. Nejen o muzice a scéně v jejich domovské Paříži, jsem si "popovídal" s jejich frontmanem Charlym.




Zdravím 8 6 Crew! Takže na úvod, mohl bys nám říct něco k vašim začátkům? Vím, že jste v 90. letech začínali s oi! kapelou pod názvem Survet Skins, kdy a proč jste se rozhodli hrát ska?

8 6 Crew jsme dali dohromady ve čtyřech lidech v roce 1995, ze začátku jsme hráli oi!, ska a reggae. Pak jsme se na jednom koncertě rozhodli pozvat pár našich přátel k nahrávání. Dechy, klávesy, perkuse, až nakonec v kapele zůstali na trvalo, tak jsme zůstali jen u ska a reggae, takže už to nebylo jako předtím, kdy půlka kapely mohla jít pít na bar, zatímco zbytek hrál :-) Survet Skins jsme založili v roce 2000 se třemi členy 8 6 Crew Lolo, Mama, Já a Beck a Ludo z Happy Kolo (punk band našich kamarádů z předměstí Paříže). V součastnosti se Survet Skins skládají ze členů 8 6 Crew, Komintern Sect, Bromur a Lion's Law. Hrajeme regulerně vlastní koncerty. S 8 6 Crew jsme hráli i naše starší věci, jako takovou připomínku ale naší prioritou je hlavně 8 6 Crew.

V dubnu vám vyšlo splitko Dub Clash společně s anglickými Downsetters. Už podle názvu jde evidentně o dub, kde můžeme najít dub verze z vaší poslední desky Working Class Reggae. Proč jste se rozhodli je vydat znovu?

Za to je zodpovědný Judah, náš bývalý perkusista a nový bubeník, který mixoval album a zremixoval pár tracků do dubu. Objevily se jen na CD ale už ne na vinylu. Jeden z našich producentů Vincent Mass Prod přišel s návrhem, že by se to mohlo vydat i na vinylu, společně s další kapelou z jeho labelu a tou byli právě Downsetters z Ipswiche. Samozřejmě, že jsme souhlasili a i obal je skvělý, což si jako první uvědomil Guillaune, kytarista z Branlarians.

Po albu Menil'Express (2001) o vás dlouhou dobu nikdo neslyšel, skoro jako kdybyste zmizeli ze stagí, pak jste se v roce 2010 vrátili s výbornou deskou Old Reggae Friends. Co bylo důvodem pro tak dlouho pauzu a co vás přinutilo se vrátit a začít znovu hrát?

Rozhodli jsme se tou dobou dát si pauzu. Byli jsme mladý a víc, jak pět let v kapele na nás bylo už dost. Každý chtěl jít svou cestou a věnovat se vlastním věcem ale zůstali jsme v kontaktu a jednoho dne jsme se rozhodli zajít zpátky do studia a nahrát songy, které se na albech Bad Bad Reggae a Menil'Express neobjevily a pár nových věcí a vydat to jako novou desku. Trvalo to nějakou dobu ale logicky, po několika nabídkách jsme se vrátili zpátky na podia. Jediné co se během naší pauzy změnilo je, že jsem nahradil Becka (z Happy Kolo) na postu zpěváka.


Pověz nám něco o skinhead scéně v Paříži. Před pár lety jsem četl v jednom fanzinu rozhovor se zpěvákem HardXtimes, kde tvrdil, že místní redskins májí problém dokonce i s SHARPs. Je to pravda, protože mě to moc nedává smysl, přece jenom tyhle dvě skupiny skinheadů mají lecos společného?

Jo a měl pravdu... ale oni to v podstatě ani redskins ve skutečnosti nejsou, se skinheadskou kulturou toho nemají moc společného. Byl to problém hlavně tady v Paříži ale naštěstí, už to pomalu opadlo. Navíc pařížská SHARP scéna je teď větší, než kdykoliv předtím, máme tu kapely jako Lion's Law, Bromur, Outreau, HardXTimes, Gonna Get Yours, Rixe, Skelette, Tchernobil, Survet Skins...

Většina vašich songů jsou ve francoužštině, mohl bys nám popsat o čem jsou vaše texty, o čem zpíváte? Máte i nějaké vážnější a političtější témata?

Zpívám už víc o minulosti, starých dobrých časech, chybách a lítosti. Jasně, určitě mluvím i o politice ale ne o stranické politice. Kritizuji pohrdání vládnoucí třídy pracující třídou a chudými obecně. Mluvím o tom takovým docela cynickým způsobem. Také zpívám o fotbale, z kterého se stal za poslední roky nechutný biznis a samozřejmě o lásce.... o čem jiném :D

Jste z Paříže ok? Takže se zeptám na rovinu, jak moc je Paříž a speciálně její předměstí nebezpečná? Tady v Čechách kolují historky o "no go zonách" a čtvrtích imigrantů, kam se bojí zajet i policie samotná, takže jaká je ve skutečnosti realita?

Jasně, jsou tu místa, která docela nahání hrůzu... Je to velký problém a vyvolává to nevraživost a udržuje strach uvnitř francouzské společnosti ale nikdo není schopný najít řešení. Lidé začali jednotlivé čtvrti postupně opouštět a zůstaly jen sociální a místní problémy jako např. obchod s drogami. Stát je za tuhle mizérii zodpovědný už 40 let a každé jejich řešení je přinejmenším kontraproduktivní, pokud zrovna nepřilévají olej do ohně. Potom si musíš uvědomit ten rozdíl, co se dočteš v některých novinách. V roce 2005 tu byly rioty ve více, než 400 městech ale kromě toho, že policie dostala nové "hračky" se toho moc nezměnilo... Na druhou stranu je pravda, že rioty jsou naší národní tradicí.

V podstatě od doby kdy se prezidentem stal Emmanuel Macron, můžeme neustále vidět demonstrace a stávky po celé Francii. Zrovna na přelomu dubna a května jsme mohli vidět probíhající stávky a demonstrace, provázené (jak jinak) policejní brutalitou a mlácením demonstrujících, systém opět projevil svojí pravou podstatu, jako vždy, když mu teče do bot. Proč ho tolik francouzů nenávidí a co je důvodem k tak velkému odporu proti jeho vládě? A hlavně, jak mohl vyhrát volby, když ho nesnáší tolik lidí?

Je to kvůli jeho reformám. Socialisti, kteří vládli přetím, jsou totálně zruinovaní, jako vždy se lidem jen vysmáli. Bylo tu pár korupčních skandálů s jejich kandidátem, který byl opravdu marný pro celou Francii, od jihu až po sever. Je dobře, že lidi konečně proti Macronovi povstali, což je skvělé ale většina země také volila proti Národní Frontě, proto vyhrál. Celá naše politická elita jsou stále stejný zmrdi, francouzi jsou už znechucení těmi všemi skandály, chtěli prostě něco nového ale tenhle prcek je k opovržení. Podvedl celý národ, mladý stejně tak, jako starý ale výsledkem je, že to sjednotilo spousty lidí. On si myslí, že Francie je snad nějaký zasraný start up projekt!


Občas mám pocit, že dnešní mládež subkultury jako punk, skinheads, psychobillies nebo hardcore vůbec nezajímají. Na koncertech potkáváš většinou lidi ve věku kolem 25 a zrovna v mém případě pořád stejné ksichty. Jak jste na tom ve Francii, taky tam scéna pomalu stárne, nebo ještě dokáže přitáhnout i pár puberťáků?

Jo určitě, scéna se mění, stejně tak jako svět kolem a stárne. I když jak jsem říkal, je tu pořád hodně kapel a mladých lidí, někdy se i naše děti zapojí do subkultury a to je přesně to, co s nimi chceme sdílet. Všichni se znají navzájem, my také známe už roky lidi po celé Francii. Musím ale uznat, že ubylo klubů a sálů, kde by se dalo hrát, ubylo celkově kultury a přibylo akorát stresu ale pořád tu máš spoustu nadšenců a je skvělé, když se s nimi po letech můžeš opět potkat.

Ok, na konec se zeptám, jaká je současná francouzská ska scéna? Jaké kapely ze ska, rocksteady nebo early reggae bys nám mohl doporučit? Tady v Čechách lidi většinou znají jen vás, nebo Skarface... a co ty, znáš nějaký český ska nebo punk?

Ze ska tu máme Two Tone Club, jejich poslední deska je fantastická, pak tu jsou Branlarians, Ska Cover Klub, The Ready Mates, 65 Mines Street... z punku Traitre, The Headliners, Janitors, Coupe Gorge, Iron Lizards, Hangry Vet, Lush Rush, R.A.S, Frustration, Warum Joe, Syndrome 81, Asphalt, Last Night, Bell Mary, Barel Kick, Bulgarian Yogurt... a všechny kapely z labelu Une Vie Pour Rien? O české scéně toho moc nevím, byl jsem v Praze na dovolené a DJ na jedné party tam zahrál i 8 6 Crew, takže jsme pokecali a bylo to fajn. Býval jsem také v kontaktu s Bukvičákem... Zdar kámo, tak kdy budeš chtít udělat koncert?

Díky za rozhovor

Charly



ENGLISH



Hello 8 6 Crew! For the start could you tell us something to your beginnings? I know that you started like oi! band under the name Survet Skins back in the 90's, when did you decide to play ska and why?

We formed 8 6 Crew in 1995 in four people, our first compositions were oi!, ska and reggae. Then we decide to invite some friends on a concert for a recording. Horns, keyboard and percussionist, than they finally stay on full time. So we decided to play just ska and reggae not only half of the group is drinking while the rest is playing, how it was before. In 2000 we also formed Survet Skins a oi! group with three members of 8 6 Crew, Lolo, Mama and Charly and Beck and Ludo from Happy Kolo, (punk band of our friends from Paris suburbs). Now Survet Skins is composed from members of 8 6 Crew, Komintern Sect, Bromur and Lion's Law. We regularly play our own gigs. With 8 6 Crew we used to play our old songs like a reminder but 8 6 Crew stays our priority.

In April you released split album Dub Clash with english band Downsetters. It's dub thing (obviously), where appeared your six dub versions from your last album Working Class Reggae. Why did you decide to release these tracks again?

It was work of Judas, our former percussionist and new drummer, who mixed the album and remixed some songs to dub. They are on the CD version but not on the vinyl. One of our producers Vincent Mass Prod has proposed to release it in LP with another group of his label, The Downsetters from Ipswich. Of course we have accepted and we can say that cover is super, actually who first realized it was Guillaune, guitarist from Branlarians.

After album Menil'Express (2001) nobody hear about you for long time, you almost disappeared from stages, than in 2010 you came back with great album Old Reggae Friends. What was the reason for that long break and what forced you to come back a start playing again?

We decided to take a break at this time. We were young and more than five years in a band, it was already a lot of time. Each of us wanted to go to and just to see the world... everyone was doing own stuff but we stayed friends and in contact, and one day we decided to go back to the studio to record songs which weren't on Bad Bad Reggae and Menil'Express, make some songs and release a new album. It took a lot of time and logically after some proposals we came back on the stages. Only thing what changed is that during the break I replaced Beck (from Happy Kolo) as a singer.

Tell me something about skinhead scene in Paris. I have read long time ago in one fanzine interview with singer from HardXtimes where he claimed that local redskins has also problem with SHARPs. Is it truth, becasue for me it doesn't make a sense, these two groups of skinheads has lot of common?

Yeah, and he was right... but they are not really redskins, they don't have too much to do with skinhead culture. It was mainly in Paris where was this problem. Fortunately this things already subsided now. Paris SHARP skins scene now is bigger than ever was, with bands like Lion's Law, Bromur, Outreau, HardXTimes, Gonna Get Yours, Rixe, Skelette, Tchernobil, Survet Skins...

Most of your songs are in french, could you describe what about are your lyrics, what about are you singing? Do you have also any more serious and political topics?

I talk more and more about the past, good times, mistakes and regrets. Yes certainly I speak about politics, but not about party politics. I criticize the contempt of the ruling class for the working class and the poor in general. I just say it in a cynical way. I'm also singing about the football, which became popular for a disgusting business. And of course I'm also singing about love, what else...

You are from Paris right?  So how much dangerous is Paris, especially suburbs of city? Here in Czech are going around urban stories about "no go zones" and immigrant neighbourhoods where also police is afraid to go in. So how is reality?

Yeah there are some places that can be scary... there is a very big problem on this issue, it raise all the evil in the french society, maintain the fear but nobody is able to solve the problems. Neighborhoods were abandoned, with a high concentration of social and community problems like drug trafficking. State has been responsible for this crappy for 40 years. Each of their's solution is counterproductive when it doesn't really put oil on the fire. After that, you have to realize the difference in what says some newspapers! There were riots in more than 400 cities in 2005 but since then not much has changed, except for police equipment... But truth is that riots are French tradition. 

Basically since the time when Emmanuel Macron became a president we can still see some demonstrations and strikes. Just right know on the end of April and beginning of May we could see big demonstrations, strikes in progress and police brutality. Could you explain why ordinary Frenchs hates Macron and what is reason for such big resistance against his government? And how he could win elections when people hates him?

It's because he's making bad reforms. Socialist who ruled before are totally dead, they ridicule like always. There was corruption scandal with the candidate and that candidate was really pathetic for all France from south to north. It's right that finally people stood up against Macron which is great but most of the country votes against National Front, so that's why he won. The whole political class are still the same assholes, french are disgusted by the all scandals, they just wanted something new, but this little guy is despised. He coned all nation young as old, but result is that it unite lot of people. He thinks that France is some fucking start up!

I have sometimes feeling that subcultures like punks, skinheads, psychobillies or hardcore today's youth doesn't interest at all. On gigs you can meet mostly people in the age around 25 and in my case still same faces. What is situation in France, is scene there also getting older or still can catch some teenagers?

Yeah that's for sure the scene has changed like the world, it's getting old, although like I said, there are many bands and young people, sometimes our own children are involved in the subculture and that's what we want to share with them. Everybody knows each other. We also know people from all over the France for many years. There is also less clubs and concert halls, less culture and more stress... but there are always keen people and it's always good to see them over the years.

Ok, on the end I would aks you how is current french ska scene? Which ska, rocksteady or early reggae bands from France would you recommend us? Here in Czech people mostly knows only you or Skarface. And what about you do you know any czech ska or punk bands?

In ska there is Two Tone Club, their's last album is fantastic, than we have Branlarians, Ska Cover Klub, The Ready Mates, 65 Mines Street... in punk; Traitre, The Headliners, Janitors, Coupe Gorge, Iron Lizards, Hangry Vet, Lush Rush, R.A.S, Frustration, Warum Joe, Syndrome 81, Asphalt, Last Night, Bell Mary, Barel Kick, Bulgarians Yogurt... and all the bands of the label Une Vie Pour Rien? I don't know too much about czech scene. I was already in Prague on vacation and DJ on the party played 8 6 Crew, so we talked little bit and it was nice. I was also in contact with Buqi... Hi buddy when do you want to do a gig? 

Thank you for the interview.

Charly

úterý 5. června 2018

Arthur & The Spooners

Znáte to, necháte náhodně přehrávat youtube a najednou se na vás z repráků valí něco, co vás posadí na zadek, kapela o které jste před tím nikdy neslyšeli ale máte hroznou radost, že jste opět objevili další hudební skvost. Tak přesně takovým způsobem jsem objevil Arthur & The Spooners, kteří se pohybují na scéně od roku 2007. Kapela původem z Berlína, která má podle mě celkem originální koncept, jak se za chvíli dočtete. Tahle banda jen potvrzuje to, jak mají tak zdánlivě odlišné styly jako reggae, ska a punk k sobě blízko. Ve své tvorbě totiž kombinují ska s punkem a oi!, na tom by nebylo ještě nic převratného, takových kapel jsou mraky ale pozor, tady nejde o nějakou prvoplánovou skapunkovku. Arthur & The Spooners vzali legendární ska & reggae songy, které navlékli do poctivého oi!punkového kabátu a naopak streetpunkové klasiky převlékly do ska. Výsledkem jsou dvě desky All Spooned Up z roku 2009 a zatím poslední album Skinhead Spoonstomp z roku 2017. Pokud se na Arthur & The Spooners podíváme podrobně a trochu je hudebně rozpitváme, co se týká ska, jde spíš o 2tone s absencí dechové sekce, což není vůbec na škodu, protože tam kde chybí dechy to většinou perfektně zastoupí klávesy a nebo kytary a jak už jsem psal v několika recenzích, dobré ska nedělají jen dechy ale i kvalitní klávesový podklad a především celková rytmika, což jim jde na výbornou. Zkrátka ska bez dechů má v sobě něco, co se u kapel, které jsou zaměřené především na dechovou sekci ztrácí a mě tenhle styl začíná poslední dobou bavit, čím dál tím víc. Navíc slyšet tracky jako Gotta Go od Agnostic Front, Staring At The Rude Boys od The Ruts, The Jinx od Peter and The Test Tube Babies, New England od Billyho Bragga, We're Coming Back od Cock Sparrer nebo BNP od The Oppressed ve ska se vám jen tak nepoštěstí. I když mě osobně baví mnohem víc jejich punkové verze starých reggae & ska klasik, protože co si budem nalhávat, do ska se dá v podstatě předělat cokoliv. Schválně si poslechněte jejich punk verze klasik jako Do Nothing od The Specials, Prejudice od Mr. Review, Johny Too Bad od The Slickers, nebo The Harder They Come od Jimmyho Cliffa, kterou považuji za vůbec nejzdařilejší předělávku. Co se mi líbí, že ani do punku se nebojí zapojit klávesy a tak můžete narazit na pořádnou oi!punkovou nakopávačku, jako je např. Skinheads All Around, pěkně podbarvenou hamond klávesy, což kvituji. Ale nenechte se zmást Arthur & The Spooners nejsou jen cover bandem, předělávající 30 - 40 let staré pecky, samozřejmě, že mají i svojí originální tvorbu, která je poctivým 2tone ska, jak se sluší a patří a stejně tak dobře řežou streetpunk, který potěší sluchovody všech pouličních "děcek". Poslechněte si jejich poslední desku Skinhead Spoonstomp a uvidíte sami!

https://steeltownrecords.bandcamp.com/album/arthur-the-spooners-skinhead-spoonstomp-lp

úterý 22. května 2018

The Interrupters chystají novou desku!

Kalifornští The Interrupters jsou už za šest let existence poměrně dobře zaběhnutou kapelou. Pod křídly Hellcat Records vydali už dvě alba a koncem června chystají svůj třetí počin. O produkci se opět postaral Tim Amstrong (Rancid) a tak můžete čekat ska míchnuté se špetkou punkrocku a skapunku, jak se na The Interrupters sluší a patří. Nové album ponese název Fight The Good Fight a najdete na něm celkem 12 tracků. Světlo světa by mělo oficiálně spatřit 29. června. Ochutnávku v podobě singlů She's Kerosene a Title Holder můžete ale shlédnout už teď.



sobota 12. května 2018

Recenze

Skinread No. 12

V našich končinách v podstatě už jediný papírový skinzine, vycházející od roku 2000. Pro mnoho lidí v lecčem kontroverzní ale to bylo vždy jeho cílem. Jeho kontroverznost alespoň nebyla nikdy tak tupá aby spočívala v koketování s R.A.C, jak bylo před pár lety u mnoha jedinců v modě. Právě naopak, spousty lidí nemohlo rozdýchat kapely typu Nucleo Terco, Banda Bassotti nebo Opcio-K95, které se v zinu objevovaly a právě to se mi na Skinreadu líbilo, že se nikdy nesnažil aby se zalíbil všem. Buď ber nebo nech bejt, tak by se asi dal charakterizovat autorův přístup. Letos v únoru vyšlo bohužel, definitivně poslední číslo a já musím říct, že pravděpodobně asi nejlepší. Skinread byl vždy dílem jednoho autora (Sluta) a hodně se tu v jednotlivých číslech promítaly jeho postoje a názory a to je to, co Skinread podle mě dělalo vždy zajímavým oproti jiným skinzinům, které se vehementně snaží držet v mantinelech nicneříkající apolitičnosti a ve výsledku působí dost suše. Naopak já mám rád, když je fanzine určitým zrcadlem autora, což je vidět právě na plátcích, které píše jeden člověk. Skinread byl vždy ovlivněn více-méně levicovými postoji a celkově RASH scénou a mnozí recenzenti ho v minulosti braly jako jediný redskin fanzine v Čechách ale byl bych trochu opatrný s tímhle škatulkováním, protože Slut dal v mnoha číslech prostor i nepolitickým kapelám, což bylo hodně vidět na předchozím čísle, kde už to vypadalo, že dal levicovým skins navždy sbohem. 12. číslo vyšlo po zhruba šesti letech, ještě než se vrhnu na obsah dovolil bych si takovou menší charakteristiku tohoto čísla, jak je vidět Slut se malinko vrací k RASH, SHARP a (nejen)levicovějším skinheads obecně. Ze starších čísel bylo vždy vidět, že autor je kovaný socialista (palec hore) ale nevím jestli je to jen můj pocit ale z tohoto čísla mám dojem, že začíná malinko koketovat s anarchismem ale opět v jeho osobním a originálním pojetí, což pochopíte po přečtení pár jeho úvah na témata jako je systém ve kterém otročíme, scéna apod. Možná i určitý posun k duchovnu tu je cítit, ale nemyslím tím apriori víru v boha, pokud chápete co tím myslím. Toto jsou přesně ty věci, které nazývám tím pomyslným zrcadlem autora a proč mě Skinread a hlavně toto číslo tak baví. Za co dávám Slutovi plusové body je, že stále zůstává provokatérem a nebojí se rýpat do celospolečenských dogmat a předsudků, hlavně do současné vlny islamofobie, která se přehnala napříč Českou republikou, kde je muslimů tak mizivé procento, že se tomu musím smát. Pokud vám říká něco Taqwacore, tak po prolistování a shlédnutí pár obrázků budete vědět na co narážím. 

Ok, pojďme k obsahu. Křídová obálka a stránky jsou už poslední dobou celkem standard, i když nevím jeslti to vydavatelům za ty peníze stojí, já bych třeba ocenil výtisk na recyklovaném papíře, když už chceme jít do hloubky ale každého věc. Na cca 80 stránkách najdete kromě úvodního slova, což je stať asi na stránku a půl (což kvituji), krátkou historii RASH New York, což byla první skinhead crew, která přišla na začátku 90. let s touto jasně levicovou iniciativou mezi skinheady, která se postupně rozšířila i mezi redskins v Evropě a potom do zbytku světa, podobně jako např. SHARP. Mě udělal asi největší radost rozhovor s legendární italskou rudou oi! bandou Erode. Tady vzdávám Slutovi hold, protože to je jejich jediné interview vůbec, což přidává tomuto číslu na hodnotě. Dále rozhovor o japonské skinhead scéně, ze kterého se ale moc nedozvíte, protože týpek se pohybuje spíš v hardcoru. Asie je tu ostatně zastoupena celkem hojně od Indonesie, Singapuru, přes Malajsii - rozhovory se Sta-prest Boys, The Bois (kteří hráli i u nás) a vydavatelem fanzinu Lion City ze Singapuru. Hodně překvapil rozhovor s vydavatelem zinu No Bolox Just Oi!, protože by mě nenapadlo, že i v Rumunsku můžou být normální skins a ne jen náckové. Stejně tak, jako v minulém čísle i tady jsou zastoupeni jesus skins v podobě brazilských Living Fire. Osobně jsem zarytý ateista ale každého věc, já budu církev vždy považovat za nástroj ovládaní lidí. Pro svojí cestu životem nepotřebuji nějakou knihu a člověka na kříži, který mi má ukazovat cestu, jsem svým vlastním pánem a můj osud je jen v mých rukou a ne ovcí, která potřebuje pastýře. Dále tu máme interview s 45 Adapters z New Yorku, kde je úplně normální, že i černoch je skinhead, Keltoi! z Galicie ve Španělsku, kteří spojují, jak je v tamních končinách běžné antifašismums se separatismem, potažmo vlastenectvím. Ještě bych se vrátil ke kapelám z Asie, protože jako příslušníci zemí 3. světa o working class jen nekecají ale žijí to každý den.... mizerný mzdy, šest dní v týdnu v práci, jeden den volna a pak zase dokola, to je jejich denní chleba! Konec je tradičně věnován recenzím, kde k mému potěšení nechybí ani spousta rudočerného oi! :-D S reporty z akcí je to poněkud slabší, kromě skůtr srazu, kdesi ve východních Čechách, kde zahrála Jednota Kolín a návštěvy Rock for People, tu víc nenajdete. Návštěvu Rock for People považuju za docela úlet, na tenhle festival by mě v životě nikdo nedostal ani zadarmo. Konec alá "demise" patří outru, kde Slut vysvětluje důvody ukončení vydávání Skinreada a na závěr thanx list spojený s i fuckingem, kde nechybí zmínka o "jistém" prodavači skinheadské mody, který odmítl distribuci zinu pro jeho údajnou přílišnou političnost, čemuž se já jen směju, protože víc takových plátků s postojem, jako je/byl Skinread, nebo vás by bavilo neustále číst ty nicneřikající apolitické ziny s kapelami bez názoru, které se snaží zalíbit všem? Co dodat? Podle mě jde asi o nejvyzrálejší číslo a je vidět, že s tím, že jde o posledního Skinreada, tak tu Slut skutečně nechal i kus sebe a to dělá toto číslo celkem vyjímečným. Věřím, že za pár let, až papírové fanziny budou jen historickým artefaktem, (což doufám, že se nikdy nestane) Skinread No. 12 bude zinařským skvostem!

k dostání na: skinread@Safe-mail.net

čtvrtek 3. května 2018

Report

I am Pentagon, Cutting Through, Decultivate, Blacklisted - (23.4. 2018) Praha - Underdog

Poslední dobou se hodně dostávám na hardcore akce, sice ne vždy vlastním přičiněním a kolikrát jde i o dost šílenosti ale tentokrát jsem vyrazil na Smíchov cíleně. Hardcore mě vždycky bavil a tak nevidím důvod, proč v pondělí sedět doma na prdeli, když můžu vyrazit za kulturou :-D Po dlouhé době vyrážím na koncert sám ale je mi to celkem jedno, protože I am Pentagon (kde zpívá Banán - pro hardcoru neznalý - známá postavička domácí scény -, který prošel už nespočtem HC a punk kapel od Balaclavy, Spes Erepta, Hanby až po Kovadlinu) jsem si prostě zamiloval ale na živo je ještě nikdy neviděl a nechci si je nechat ujít. Pondělí je asi nejvíce šibeniční termín ale když dorážím do smíchovského Underdogu, tak musím uznat, že na tento den je účast celkem solidní. Underdog je pro mě celkem nový prostor, který jsem objevil teprve nedávno, v podstatě velký sklep ale jinak hodně příjemný místo s dobrým zvukem a celkem přijatelnýma cenama za pivo :-D navíc nahoře v budově je další zajímavý prostor Eternia, kde je dokonce i u-rampa a čas od času se tu odehraje taky nějaký ten koncert nebo jiná kulturní akce. Zpátky ke kapelám, kromě Pentagonů vystupovali ještě Cutting Trough z USA, pražští Decultivate a Blacklisted, taky z USA. Celkově šlo o koncert šesti kapel ale první dvě jsem neviděl, v podstatě kromě I am Pentagon neznám ani jednu z nich. Přicházím až na začátek Cutting Trough. Hodně příjemný překvapení, typická Amerika, trochu mi připomínali Skarhead, měnící se rychlý a pomalý tempo, řízný a útočný, jo... takový hardcore mám rád. Vliv NYHC kapel se v nich nedal zapřít, i když kapela sama pochází z Portlandu. Spokojenost byla vidět i v publiku. Po téhle kapele se určitě podívám. Další následovali pražští Decultivate, kteří vystupovali v sestavě pouze bicí a kytara + zpěv. Nic moc pro mě, powerviolence jsem nikdy rád neměl a nikdy rád mít nebudu, protože je to podle mě muzika, která nemá ani hlavu ani patu, takže se radši jdu provětrat s pivkem ven a čekám, než přejde tahle šílenost. Vracím se až na Pentagony. Tuhle kapelu znám
už dva roky a už od prvního poslechu jejich dema, mi přišli něčím zvláštní a odlišní od zbytku HC kapel, což je asi to co mě na nich tak zaujalo. Samozřejmě, že i Banán za mikrofonem je určitou zárukou "kvality", protože tenhle týpek dává do všeho do čeho se pustí maximum energie a entusiasmu, což se pochopitelně odráží i v muzice. I am Pentagon mají na kontě už dvě desky, první s názvem Zdi nemluví, která vyšla koncem roku 2016 a začátkem dubna pokřtili svůj druhý počin 265 a musím říct, že první album naprosto předčil. Jak už jsem psal v úvodu jejich hardcore je pro mě něco naprosto odlišného od všeho co poslouchám. Nevím jestli se vůbec hodí to nějak škatulkovat ale v jejich muzice je cítit hodně emocí, nálad a i trocha temnoty spojenou s hardcorovou energií a razancí. Trochu v tom slyším inspiraci Kritickou situací a jejich poslední deskou Foregiveness ale malinko tvrdšího rázu. Zazněli hlavně věci z nové desky, pár z prvního alba ale i nové kousky. Banán dával do vystoupení maximum a je vidět, že jeho zápal pro věc je fakt upřímný, do každého songu dává maximální prožitek a energii, komunikuje s publikem, což ještě koresponduje s jeho texty, které se přecejenom v případě I am Pentagon netýkají ani tak resistence vůči systému ale i osobnějších věcí. Já mám asi nejradši "Lampy ve větru", protože tímhle si podle mě prošel v životě asi každý z nás a všichni víme jak zkurvený pocit to je. Víc už asi nejsem schopen k jejich vystoupení napsat, pro mě jedna z nejzajímavějších kapel na současné domácí HC scéně. No určitě je nevidím naposled! Jako poslední zahráli Blacklisted z Philadelphie. Kapela, která mě svým totálním gulášem stylů, který se snaží narvat do každého jednotlivého tracku, vůbec neoslovila. Crossover mezi americkým hardcorem, crustem a možná ještě nu-metalem mi fakt nic neříká. Možná to tam není ale já to tam prostě slyšel. Pár pasáží docela šlo ale celkově mě Blacklisted moc nepřesvědčili. Jediné co jim přičetlo plusový bod byl bubeník s trikem Amebix. V půli jejich vystoupení se začínám opravdu nudit a tak se pomalu klidím domů. Ještě po cestě na mě dopadají dojmy z vysoupení Pentagonů.... tahle kapela je prostě důkazem, že hardcore se dá dělat i jinak a může mít mnoho podob a ne vždy musí jít o totální zběsilou nakládačku a přesto se z toho ta esence nemusí vytratit.

album 265 k poslechu zde

středa 11. dubna 2018

Rozhovor - Thalidomide

Pražští Thalidomide se pohybují na domácí hardcore-punkové scéně, už od roku 1993 a nebál bych se tvrdit, že jde o jednu z našich nejdéle působících hcpunkových kapel. Za tu hromadu let byste čekali mraky desek ale Thalidomide se nikdy na vydávání moc nesoustředili a vnímali se vždy spíš jako projekt, než regulerní kapela, což je také důvod, proč mají na kontě celkově jen tři alba. Zatím poslední počin, splitko s Empty Hall Of Fame vydali v roce 2016 a už podle obalu, je jasné na co chtěla kapela zareagovat. A to byl jeden z podnětů, proč udělat rozhovor právě s nimi, protože stojí za to vyzpovídat kapelu, která má (nejen) ve svých textech co říct a reflektuje dění kolem sebe. Více už v následujícím rozhovoru!

odpovědi: Kozel (basa a zpěv), Lukáš (kytara), Pepa (kytara)





Zdravím Thalidomide, vynecháme obligátní představování, kdo na co hraje a čím se živí. Rovnou se zeptám, proč jste si vybrali zrovna název, dnes už zakázaného sedativa pro těhotné ženy, po kterém se rodili děti s různými fyzickými deformacemi?

Kozel: Ahoj, pro některé se budeme holt opakovat, protože mnohé z toho co zde bude uvedeno se objevilo již v jiných výstupech. Tak tedy, byli jsme velmi mladí, internet byl v té době v podstatě ještě utajeným vojenským projektem a tak jsme z kusých informací vyzvěděli, že to byl původně zamýšlený název pro kapelu, která později vešla ve známost jako DEAD KENNEDYS. Jelikož jsme prapůvodně vznikli jako její "cosi jako revival", volba to byla poměrně jasná. Další souvislosti a konotace k nám docházeli postupně a vlastně do sebe všechno zapadalo. Název získával na mnohovrstevnatosti. Když jsem později Biafrovi při našem setkání říkal co mám za kapelu, podíval se na mě a povídá: "To jsem vymyslel já!"  "Jasně že si to vymyslel ty Jello, ale neprošlo ti to a my si to s dovolením necháme, i když si to nikdo nedokáže zapamatovat, okay?"  "Okay, ya punters."

V roce 2016 vám vyšlo splitko, společně Empty Hall Of Fame s výstižným názvem a ještě výstižnějším obalem You Small Minded Czech Racist Bastards. Jak si všichni dobře pomatujeme v té době naše republika zhnědla do neuvěřitelných rozměrů, díky tehdy probíhající uprchlické krizi, která se nám vyhla téměř obloukem. Otázka ovšem zní, opravdu jsou Češi jen bandou rasistických buranů a máme to prostě v sobě, nebo jde jen o nějakou obranou reakci národa, kde se lidi zavření 40 let za ostnatým drátem, naučili, že "v Čechách musí žít jen Češi a tak to má prostě bejt", zatímco na západě se lidi naučili žít s tím co já nazývám důsledek éry kolonialismu, už od 60. let?

Kozel: Všiml jsem si, že řada tvých otázek už tak trochu obsahuje i částečné odpovědi, což se mi mimochodem docela líbí, není to na škodu a šetří to práci. Zde bych jen doplnil, že název a obal toho splitu byl předmětem mnoha (poměrně klidných a konstruktivních) diskusí a přesto přese všechno jsme se nakonec i s klukama z EHOF shodli na té nejdrsnější variantě umělecké licence a zkratky. Na hrubý pytel (občas) hrubá záplata. K dokonalosti mi chybělo jen realističtější ztvárnění obou "strangulantů". Třeba od Pavla Reisenauera (Respekt). A k těm Čechům. Jako dav a masa a třetina a polovina, či jak to nazvat, působí část tohoto národa vskutku odpudivě až nesnesitelně. Ovšem pozor, já osobně je třeba v reálu v nějakém exekutivním tvaru, kupř. v ulicích, nikdy neviděl. Vy ano? Působí to skoro jako chiméra až do doby, kdy za ně promluví nějaké sčítání, průzkumy, volební výsledky, nebo jejich jediná politická "aktivita" na internetu, dštění zla a hloupé nenávisti. Pak jsou výsledky z našeho pohledu katastrofální. Máte dojem, že žijete v republice plné dobrovolných idiotů a propadáte zoufalství. Ale situace není (ani ve vyspělejších zemích) černobílá, i když se to k protestně/uměleckému výstupu (rozuměj anarcho-hardcore) hodí líp. Je třeba ji stále podrobovat analýze a znovu se ptát, proč tolik lidí končí v naručích populistických politiků, proč rezignují na svůj samostatný (duchovní a mentální) život, rozvoj, atd. atd.  Ano, často se obloukem dostaneš zpátky k mozku, ale punková kapela a vůbec alternativní scéna je tu mj. taky od toho, aby s názorovými souputníky stále a stále vstupovala do disputace a dialogu. Formu ať si zvolí každý sám.

Lukáš: Rok 2015 byl symptom něčeho podle mýho názoru mnohem hlubšího, co nemá jedinou příčinu. Ten historickej kontext je důležitej, trvalá absence styku s čímkoliv trošku odlišnějším. K tomu možná určitej komplex méněcennosti, kterej se projevuje přepjatou a ne úplně oprávněnou hrdostí a představou o "správném češství". Ačkoli nemám moc rád nějaký pokusy o diagnózy národů, obávám se, že Češi v tomhle smyslu mají dlouhodobej problém. Potlesku béčkovýmu Mussolinimu se síťkou na motýly z IVČRN, co by rozemlel čtvrtinu světa na masokostní moučku, předcházely například excesy v podobě pochodů nenávisti, kdy i nezaměstnaní absurdně řvali: "Cikáni, do práce!" Když si patnáctiletej blbec vymyslel útok Romů, tisíce lidí byly hned na nohou. Rasističtí burani určitě v globálu nejsme, ale netolerantní umíme bejt dokonale. Furt se tu nadává, jak Romové nejsou schopní se integrovat, ale zaměstnavatelé se o ně taky zrovna neperou, a když se na to koukneme čistě lidsky s pokusem o určitou empatii, tak pokud máte dlouhodobej (a sakra oprávněnej) pocit, že vámi majorita pohrdá, proč se vlastně snažit integrovat? Kde se ve vás má vzít ten impuls bejt ctihodnej občan? Je to zacyklený. Člověk ze svý podstaty potřebuje respekt a uznání, aby se mohl zdravě vyvíjet a to platí i na společenský rovině. Věci jako systémovej rasismus zkrátka existujou. Říct za A oni jsou "nepřizpůsobiví", ale opomenout za B "proč asi?", je jednoduchý, ale společenská debata tím trpí natolik, že už to možná ani rozumně vyřešit nejde i ty mý tvrzení jsou paušalizující, a je to pochopitelně ještě složitější. A tenhle princip vnímání problémů tu podle mě převažuje. Nechceme tu uprchlíky? Co se třeba nepodílet prodejem zbraní na destabilizaci Blízkýho východu? Nebo nedělat v televizi PR Asadovi? Problém je v pohodlný neochotě nahlížet tyhle problémy v nějaký celistvosti. No a pak je tu samozřejmě "maličkost" v podobě klesající životní úrovně a s tím souvisejícím strachem, a na to lze říct okřídlený: Romové, muslimové, uprchlíci, antifašisti, dobroserové, LGBTQ část populace, bezdomovci, Klinika nebo feminismus skutečně za NAŠE (jsme všichni na jedný lodi) posraný životy nemůžou, za to ti dva nakreslení oběšení géniové a jejich široký okolí tak úplně bez viny nejsou. Přesto všechno se snažím, v rámci zachování duševního zdraví, bejt optimista a věřit, že spoustě lidem tyhle věci docházej, akorát nejsou tolik vidět.


Zaujaly mě dva songy z vaší poslední desky a to konkrétně Pete's Lament a Tak co seš, když nejseš?, kde se v podstatě opíráte do vlastních řad. Můžete trochu příblížit na jakou konkrétní věc těmi songy narážíte?

Kozel: Ano, celá ta deska je tak trochu o mechanismech uvažování z různých úhlů. Lament je momentální povzdech, rychlá myšlenka o stavu scény, což potká asi občas kohokoliv, kdo trpí nějakou kritickou reflexí. Tenkrát mě velmi podráždila jednoduchá věc: na (vybraných) koncertech narváno, na demonstracích a obecně pouličních akcích spojených s hypotetickou občanskou neposlušností spíše poloprázdno. Jakási disproporce ve státě antiautoritářském. No a druhý jmenovaný song zhruba přibližuje frustraci a zároveň legraci z bohorovnosti některých umělců, stavících se do rolí jakýchsi poťouchlých "pozorovatelů" a "glosátorů" toho marasmu kolem nás, nevystupujících v mnohých případech ze svých komfortních zón a dělajících satiru, které se smějí jen oni sami. Za toto všechno pak musí být pochopitelně spravedlivě zaplaceni. Nejlépe na úkor ostatních účinkujících.

Lukáš: Jen bych chtěl krátce navázat na Petrovu odpověď, i když jsem se autorsky na písních nepodílel. To s těmi komfortními zónami je dobrá připomínka. Řekl bych, že to jde opatrně aplikovat i na scénu, která si mohla dlouhý léta dopřávat komfortu nadávání na nácky a podobný evergreeny, jelikož tu fakticky žádná větší hrozba nebyla, ale v současnosti, kdy se k extrémním názorům klaní ne nevýznamná část společnosti, by se tak nějak dalo čekat, že to bude kriticky reflektovat. Místo toho jsme se dočkali kapel a fanoušků, kteří leckdy nemají problém zavtipkovat si o plynovejch komorách nebo potápění lodí. Myslím, že máme jako scéna na víc. A naštěstí to určitá její část dokazuje.

Na scéně jste už nějakých 25 let, pokud se nepletu. Kdo zbyl z původní sestavy? A co počet vydaných desek, jen tři za takovou dobu, je to na vás málo nebo tak akorát?

Kozel: Ano, je to tak, letos to je 25 let. Z původní sestavy jsem zbyl jen já a možná dílem taky proto, že jsem se na počátku snažil číst a naslouchat opravdu pozorně a vždy mě jímal jakýsi stud odhazovat postupně pracně nabyté zásady jako nějaká závaží. Ne, je to dar za který děkuji. A děkuji také současné sestavě (Jirka, Luke, José) a přeju jim ať jim to dlouho vydrží, benefity nehmotného charakteru jsou zřejmé. A desky? Jak už jsem kdysi někde řekl, ten počet je skutečně tak akorát. Tyhle věci se nedají nějak uspěchat a díky tomu si taky za všemi bezezbytku stojím. 

Dead Kennedys jsou pro vás evidentně velkou inspirací, je to vidět i z vašeho loga. Co má vlastně ten symbol znamenat? A co říkáte na Biafrův projekt Guantanamo School Of Medicine, myslíte, že tam ještě něco z DK zůstalo?

Kozel: Jak už jsem uvedl výše, na úplném počátku jsme tu byli víceméně jen proto, abysme tvorbu DK jaksi blíže uvedli a pokusili se aplikovat do českého punkového diskurzu a proto i formální stránka věci byla poněkud přizpůsobena záměru. Podobnost log není čistě náhodná. Oni byli (pro mě byli) Dead Kennedys, my jsme Thalidomide. Jen vertikálně vzato. GUANTANAMO? Hm, jsem nekritický obdivovatel, a asi všichni v kapele k tomu mají víc co říct. Je to dokonalý produkt v tom dobrém slova smyslu. A spirit DK? Bylo by přinejmenším divné kdyby tam nebyl, ostatně zařazují do playlistu pravidelně písně z té doby, protože prostě nadčasovost a relevance.

Lukáš: Jello umí konstruktivně provokovat. Jeho "punching up" humor, kdy se netrefuje do snadnejch cílů, je strašně důležitej a mělo by se jím inspirovat mnohem víc lidí.


Nepříjde vám, že se věkový průměr všeobecně ve scéně, ať už jde o hardcore, nebo prostě punk neustále zvedá? Nevidím zrovna přicházet mladou generaci, lidi ve věku 17-20 let, kteří by chodili na koncerty a po sklepech mastili punk!

Kozel: No ono, aktivní podporu "scény" prostě na internetu nenakonfiguruješ. Možná za nějaký čas. Ale vážně, to je asi otázka pro nějakého sociologa, já osobně občas na akcích bojuju s oběma pocity, kde jsou všichni, je to tu jak na abiturientském večírku Charlieho Harpera, anebo naopak - nemají ty děti zde v tom sklepě při svojí prapodivné představě o hardcore v něčem pravdu? Ale situace je možná přírodně vyvážená, je to tak jak to má být a na každou umírající podvratnou energii se tlačí nová, mladá, čerstvá, ochotná teď a tady brutálně nakopávat zadky všeobjímající idiocii.

Při pohledu na dnešní mládež, vyrůstající s moderními technologiemi, především internetem, youtubem a facebookem, který v nich podle mě zabijí přirozené sociální vazby, neustále přikovaní pohledem ke svým iphonům, jako virtualní otroci.... myslíte, že punk nebo hardcore ještě může někoho z nich zaujmout a přimět je k nějakému kritičtějšímu myšlení a pohledu na svět, protože, to je přesně to za co jsem této subkultuře vděčný a co postupem let utvářelo moje názory a postoje.

Kozel: Opět, toto není úplně otázka, ale spíše rovnou část odpovědi, kterou lze v podstatě podepsat. Životy svěřené technologiím mě popravdě děsí. Můžeme jen doufat, že dalším globálním módním trendem bude zvyšování podílu analogového života v digitální psychedelii. A ano, historie a jiné věci se opakují a tak bude stále a stále přicházet na scénu početná armáda pozitivních deviantů, jejichž život bude významně vychýlen punkem / hardcorem, nebo jiným relevantním protestním proudem, který je navede ke kritickému myšlení a sebevzdělávání a odtajní všemožné zákruty srdce a ducha člověka i přírody.

Lukáš: Ono na jednu stranu čteme o tom, jak v důsledku nadužívání sociálních sítí se mezi mladými šíří například deprese, protože jsou pořád konfrontovaný s momentkami životů ostatních, jejichž virtuální presence napovídá, že žijou životy jak z pohádky. Na druhou stranu i přes kvanta fake news a internetovýho nazi alt-right memovýho chaosu, technologie skutečně svět otevíraj a spousta lidí si uvědomí v ranym věku, že zkušenost ze svýho žitýho mikrokosmu nemůžou aplikovat na celej svět. Technologie navíc někdy napomáhaj vzniku novejch sociálních vazeb, a ve střední Americe tak mohl nedávno s jejich pomocí vzniknout hardcore festival, kde hrajou kapely z různých zemí. I já jsem se začal "radikalizovat" :) na internetu, když jsem se v podstatě až tam dozvěděl o existenci těch nejzajímavějších kapel, který se do mýho okolí na vypálenejch cédéčkách tehdy nedostaly. Ale pochopitelně lze na každou pozitivní věc najít x negativních a například současný ne úplně překvapivý dění okolo Facebooku napovídá, že bysme měli hodně přehodnotit, jakým způsobem se těmhle společnostem každodenním užíváním jejich produktů dáváme všanc.

Co skončila ekonomická krize, politická atmosféra nejen v Čechách ale i v Evropě směřuje do pořádných sraček. V postkomunistické části Evropy se ujímají vlády různí nahnědle konzervativní individua typu Jaroslaw Kaczynski a jeho PIS v Polsku, Maďarsku vládne Orbán, který "zachrání" Evropu před uprchlíky a už i Fico na Slovensku za každým průserem vidí "židozednářské spiknutí v čele se Sorosem". No a naše republika Agrofert, v čele se Zemanem k tomu nemá daleko. Vídíte, že by kapely v HCpunk scéně tuhle situaci reflektovali teď nějak víc, bez ohledu na tradiční témata, která jsou pro političtější punk typická?

Kozel: Ano, vypadá to že se Visegrád definitivně zbláznil. Nikdo nemůže jednoduše pochopit co voliče tak fascinuje na antilidech výše jmenovaných a jim podobných. Seriózní média zkoušejí být smířlivá a hledají příčinu v tzv. odmítání nadvlády elit. Co to vlastně ale má být neví nikdo. Lidé jsou prý frustrovaní a naštvaní a jako obvykle nehodlají začít u sebe. A navíc dochází k paradoxní situaci. My odmítáme stávající systém, oni ho také jakoby odmítají, cítí se poražení, ale zároveň stíhají nenávidět nás - ať už nás nazýváte jak chcete, třeba liberální levice. Ten užitečnej idiot na Hradě jim vymyslel termín "pražská kavárna". Pitomci se toho chytili, byť jimi prezident vlastně pohrdá. Hodně absurdní divadlo. Manipulace s nedovzdělaným davem se ale daří, společnost dokonale rozdělena. Líbil se mi (tentokrát skutečný) bonmot Jiřího Suchého: My cítíme že máme pravdu, ale jich je víc. A ten už toho viděl hodně. Reflexe kapel mně osobně přijde nedostatečná a tristní. Pochopitelně ale nemám možnost vidět v akci všechny a tak nechci nikomu křivdit, nicméně marně vzpomínám, kdy mě naposled nějaký interpret šokoval sofistikovaným, provokativním, aktuálním politickým statementem s přesahem a nedejbože s vtipem. No, jsme ve všem tak trochu pozadu.


Pepa: Třeba moje cesta je nesnažit se, pokud možno, určovat kdo je lepší, chytřejší, vzdělanější ani kdo je menší zlo atd. a kdo ne, prostě každý jsme nějaký v mnoha ohledech (naštěstí), např. ať je to člověk z "kavárny" nebo "vesnickej buran". Některé pravdy zkrátka nejsou exaktní a z jiných perspektiv se jeví jinak až ba i opačně, s čímž jsme vlastně všichni denně konfrontováni (a nemusí se jednat zrovna o nějaké mediální manipulace), navíc a to už asi všichni víme... edukace začíná u každého z nás samotných v podstatě jen ve chvíli kdy my sami se vzdělávat a něco dozvědět chceme, jinak to do nás skutečně nikdo nenahustí, v tom vidím sílu a šanci přímých voleb, byť teď (ty prezidentské) dopadly jak dopadly a eventuálně klidně i nějakých lokálních referend se něčemu naučit, přiučit, minimálně vyzkoušet. Možná, že proto to např. ve Švýcarsku funguje i globálněji, jelikož tam historie "přímé demokracie" a referend sahá do hlubokých dějin, tuším až středověkých. Holt si to musíme zažít a projít si tím na vlastní kůži a z toho se poučit, vidím v tom určitou šanci aby se dějiny stále tak prapodivně neopakovaly. Nemyslím si, že tato u nás aplikovaná zastupitelská demokracie, kde si stejná parta psychopatických politiků vytváří zákony tak aby mohla vládnout jak se té partě zrovna hodí není moc normální a to by mohlo nějaké referendum či přímá volba trochu nabourat.

Lukáš: Souhlasím s Petrem ohledně oný nedostatečnosti. Myslím si, že je naprosto v pořádku očekávat zrovna od hcpunk scény nějakou kritickou reflexi toho, co se děje a nějaký silnější postoje. Tuhle scénu to do jistý míry definovalo (pokud si na chvíli nasadíme růžový brejle a přehlédneme spoustu shitu, kterej šel s pozitivním vývojem ruku v ruce). Naštěstí se ale subverzivní umělci objevují v mnoha žánrech, bohužel má člověk občas pocit, že právě z hardcoru se trochu vytrácej. Nicméně nemám absolutně právo nikoho soudit. Na druhou stranu, když se člověk dívá na některý kapely, jak neskutečný věci s tím žánrem dokázaly, jak ho posunuly, rozvinuly a ustavičnou formální a ideovou invencí obohatily, trochu ho může zamrzet, že leckdy chybí v tomhle ohledu i sebemenší aspirace. Právě v tý schopnosti kritický reflexe a práce s ní byla podle mě vždycky největší síla hcpunk scény, bez ní to pak občas působí jak nevybouřenej boys club.

Za několik posledních let jsem úplně přestal jezdit na festivaly, nebaví mě už koukat na kapelu z poza bariéry na metr a půl vysokym podiu, mám radši bližší kontakt s tou kapelou. Jak to vnímáte vy z pohledu muzikantů? Netypoval bych vás, že byste hráli na obřích stagích.

Kozel: Záleží na mnoha faktorech. Chápu, že čím větší akce, tím se méně obejde bez větší stage, koneckonců spousta ambiciózních projektů tohoto typu dříve nebo později narazí na neúprosného protivníka - účetnictví, a to pak bohužel determinuje téměř vše. Je pak na samotných kapelách, pokud přistoupí na tuhle hru, která pak začíná být dost o penězích, aby si v rámci těchto eventů pokud možno zachovaly co nejvíce ze své původní autenticity a takříkajíc se zařídily sami pro sebe, erodovaly tento mikrosystém. Jde to různým způsobem, různě. Odvolání ochranky, aspoň symbolické překonání bariér, pozvání fanoušků na stage atd. Pořadatelům se to líbit nebude, ale co by neudělali pro své hvězdy. Nám se to v "kariéře" přihodilo zhruba třikrát a vždy jsme se poctivě snažili naplňovat výše uvedené. Problémy na sebe sice nenechaly dlouho čekat, ale byla to sranda, dnes už jsou z toho historky "z vytáčení".


Osobně se tak často v HCpunkových kruzích nepohybuji, nicméně i přesto, že mám asi blíž k oi! ska a skinheadům, nedělám rozdíly, vždycky mě spíš zajímaly postoje a názory, než to kam se kdo řadí. I když co si budem nalhávat, příjde mi, že nic jako "jednota" v tomto směru neexistuje a spíš panuje určitá nedůvěra, ze strany mnohých hardcorystů nebo anarcho-punx. Otázka je tedy jasná, co si myslí Thalidomide o skinech, ať už apolitických, SHARP nebo redskins, nebo tohle jste nikdy neřešili?

Kozel: To je zajímavá otázka, dlouho jsme podobnou nedostali. Nechci se tady rozepisovat o kladech a záporech druhé poloviny devadesátých let, ale velkou shodou okolností, když už se ptáš, musím říct, že jsem zažil (poněkud nechtěně) jejich konjunkturální období. Zejména těch "apolitických", jak říkáš, byť jsem k tomuto termínu poněkud rezervovaný. Být apolitický je politické. A kdo je apolitický, ať hodí kamenem. A o tom chci právě mluvit. Pokusím se stručně, protože o legendárním klubu Propast by se dal napsat román. A právě Propast si k nelibosti mnohých rezidenčních punx tenkrát pražští SHARPs vybrali jako svojí základnu. Situaci jsem mohl vnímat velmi bezprostředně, protože jsem tam tehdy pracoval jako barman. Mám velký respekt a zároveň velké výhrady ke všem možným segmentům scény, nicméně, upřímně řečeno, řada těch chlapců nám v té době k srdci nepřirostla, čest vyjímkám. Často jsme si říkali, co s nima, kromě prostor, vlastně máme společného? Byli jsme mladí a poněkud radikální (což je vždy tak trochu na místě) a neskutečně nás vlastně iritovaly kšandy, trika Lonsdale, žádný vlasy a fotbalový hulákání. Podezřívavost - to je to co jsme cítili. Podoba tam prostě byla a u některých, po požití alkoholu, velmi nápadná. Objevovala se agrese. Poslední dvě vážnější bitky co jsem byl nucen absolvovat byly tam a s nimi. Paradox. Dnes s odstupem, na to koukám trochu jinou optikou, kreténi jsou naprosto všude a tak si vážím lidí na stejné vlně (i jiných samozřejmě) s otevřenou myslí, na stejných demonstracích a je mi trochu jedno jak vypadají a jsou oblečení. Hlavně ať nezpívaj fotbalový nebo hokejový chorály :D

Děkujeme moc za prostor k vyjádření a uvidíme se na budoucích akcích!

Thalidomide