pondělí 26. února 2024

Operation Ivy... punkrock potkává ska

Operation Ivy jsou neodmyslitelně spjati se jménem Tima Amstronga a mnohými fanoušky jsou bráni za, pokud ne přímo předchůdce Rancid, tak alespoň, jako "rezervoár", ze kterého později Rancid vznikli. Ovšem u Operation Ivy je mnohem podstatnější úplně jiná věc, byli jednou z prvních kapel, která definovala jiný přístup ke kombinování ska a punku. 2tone se o toto propojení snažil také ale mnohem uhlazenějším způsobem, kdy si z punku vypůjčoval jen určité elementy. Operation Ivy na to šli mnohem prostším způsobem, nesnažili se držet zavedených pravidel jako ostatní kapely, nenosili černé obleky a uzké kravaty, neměli ani dechovou sekci, zůstávali prostě punkáči, kteří hrají ska a punk a občas tyto dvě linie propojí, navíc jejich ska v sobě mělo tu klasickou punkovou jednoduchost a syrovost, která u 2tonu chyběla. Pravděpodobně ani nebyli první skapunkovou kapelou, Mighty Mighty Bosstones už hráli od roku 1983, jenže oni "ctili" pravidla, nosili obleky, kravaty, měli několik dechařů - Operation Ivy ne! Možná právě tímto způsobem položili základy toho z čeho později vznikl skapunk. A nezůstali jen u propojení punku a ska po hudební stránce, známá postavička Walt Jabsco dostal bodliny místo porkpie hat a Beat Girl se vrhla do poga, místo sukně oblékla kalhoty a na ruce hodila náramky s pyramidami. Skapunk tak dostal i svojí vizuální podobu. Pojďme se ale podívat na to, jak to vše začalo a čím tato krátká ale přesto zásadní kapitola vznikající třetí vlny skončila.

Operation Ivy se dali dohromady v roce 1987 v kalifornském Berkeley, kolem kytaristy Tima Amstronga a Matta Freemana, kteří předtím společně působili v kapele "Basic Radio". Postupně do sestavy přibrali ještě Jesseho Michaelse, který se chopil vokálu a Davida Mella, který usedl za bicí. Jméno si dali podle kodového označení americké armády pro jaderné testy z 50. let, ovšem stejný název měla původně i další místní kapela z Berkeley, punkový "Isocracy". Punk poslouchali všichni ale s hraním ska, kromě Amstronga nikdo zkušenost neměl a tak všem členům kapely rozdal kazety s The Specials, Madness, The Beat a Selecter, aby si ska naposlouchali a dostali ho pod kůži. Netrvalo dlouho a už 27. května 1987 odehráli svůj první koncert v bubeníkově garáži, kde se na ně přišlo podívat kolem třiceti lidí, což byli většinou jejich kamarádi a známí, ovšem hned druhý den vystoupili v místním klubu "924-Gilman Street", který se v té době postupně stával centrem undergroundové a punkové DIY scény v Berkeley a na další roky se  stal pro Operation Ivy domovským klubem, hráli tady skoro každý týden. Mimochodem v "Gilman Street" začínalo mnoho dalších punkových kapel, které později slavily úspěch v 90. letech, poprvé si tu zahráli např. Rancid, Green Day nebo Offspring. První koncert přinesl své ovoce, následují další vystoupení po jižní Kalifornii, díky kterým si jich všímá zavedený fanzine "Flipside", který mapoval punkovou scénu na západním pobřeží od roku 1977. V říjnu 1987 je umisťuje na svojí kompilačku "Turn It Around" další slavný fanzine Maximumrocknroll. 

Pro Operation Ivy jde o úplně první debut, na kompilačce se podílejí songy "I Got No" a "Officer". V USA se pomalu začíná dávat do pohybu to z čeho v 90. letech vykrystalizuje třetí vlna ska, v New Yorku už nějakou dobu funguje label Moon Ska Records Roberta "Bucketa" Hingleyho z Toasters a tak se i Operation Ivy snaží prorazit a Bucketovi posílají demáč v naději, že by u něj mohli vydat svojí první desku. Bucket je ale odmítne s tím, že na vydání desky nemá label dostatek financí, i když později přiznává, že je odmítl hlavně proto, že nešlo o čisté ska. V lednu 1988 tedy podepisují smlouvu s labelem Lookout! Records (který mimochodem vydal i první dvě desky Green Day) a vyrážejí do Oaklandu nahrávat jejich první počin. Na svět přichází šestisinglové EP "Hectic", které slaví ohromný úspěch. Původně vyšlo v nákladu tisíc kopií, které se ale velmi rychle rozprodaly a tak museli Lookout! Records zařídit další dotisk. Toto EP se pro label stalo jedním z nejprodávanějších titulů v jejich katalogu vůbec. Krátce na to je label posílá na první tour po Státech, které trvá celekm šest týdnů. Reputace kapely roste, hrají na stále více místech ve stále větších sálech a s tím samozřejmě přichází i tlak na smlouvu s major labelem, v té době neujdou pozornosti EMI, kteří jim nabídnou smlouvu. Tím je paradoxně zatlučen první hřebík do rakve a nastartován konec slibně našlápnuté kariéry. Operation Ivy nechtějí zrazovat svoje DIY principy, navíc v kapele začne docházet k neschodám mezi jednotlivými členy a tak se rozhodnou to po dvou letech radši zabalit. Ovšem abych nepředbíhal, konec přichází až s koncem jara 1989, na konci května vychází opět u Lookout! Records jejich první LP "Energy" a znovu trhá rekordy, po prvních dvou albech Green Day, jde o třetí nejprodávanejší titul u Lookout! Records. Křest proběhl 28. května v jejich domácím klubu na Gilman Street, na tomto koncertě jim předskakují do té doby neznámí Green Day, pro které je to jejich první vystoupení. Následující den zahrají ještě poslední neoficiální show pro známé na dvoře domu Roberta Eggplanta nedaleko Berkeley v Pinole a tím se kapitola Operation Ivy definitivně uzavírá. 

Za ty dva roky stihli zahrát neuvěřitelných 185 koncertů a složit 32 songů. Lookout! Records v roce 1991 vydává "posmrtně" self-titled kompilaci "Operation Ivy", kde se objeví celkem 27 tracků, jak z EP "Hectic", desky "Energy", tak i kompilačky "Turn It Around". Po rozpadu Operation Ivy, Freeman a Amstrong zakládají skapunkové "Downfall", kteří davají svému jménu za pravdu, protože po pár měsících hraní se kapela rozpadá. Stejný osud potkal i jejich další společný projekt hardcore-punkové "Generator". Jak Tim Amstrong tak i Matt Freeman stáli u zrodu jedné z nejznámějších ska kapel ze západního pobřeží a Berkeley - Dancehall Crashers. Bohužel zůstali jen u zrodu, protože zbytek kapely se chtěl věnovat klasickému ska, kdežto dvojce Amstrong a Freeman chtěli kapelu směřovat ke skapunku. V té době se Amstrong už na hraní moc nesoustředí, bojuje se svojí závislostí na alkoholu, Freeman se nevzdává a navrhuje opět založit novou kapelu. V roce 1991 přibírají na bicí Amstrongova spolubydlícího Bretta Reeda a vznikají, dnes již legendární Rancid. Nicméně odkaz Operation Ivy je později znát i u Rancid, kteří za svojí existenci nahráli několik ska tracků, kde je znát typický Amstrongův rukopis, který dostal kontury už v dobách Operation Ivy. Stačí se zaposlouchat do nejznámějšího válu "Time Bomb" a srovnat ho např. se songem "Bankshot" z dob Operation Ivy a hned víte odkud vítr vane. I když reunion, mnohými fanoušky žádaný, byl ze strany býv. členů několikrát vyloučen, odkaz po sobě přece jenom zanechali a i Rancid čas od času zahrají něco z repertoáru Operation Ivy. Navíc to, co např. dnes reprezentují Interrupters je přesně ten styl, který tehdy definovali právě Operation Ivy. Tím nechci tvrdit, že bez nich by skapunk nevznikl ale na jeho podobu měli podstatný vliv. 


Beat "Pogo" Girl

úterý 20. února 2024

Alpheus vydal novou desku "Unify"

V těchto dnech je na světe další deska, dnes už poměrně známého londýnského vokálisty Neila Martina, kterého budete znát pod jeho uměleckým jménem Alpheus. V pořadí již čtvrté album, které si vzal na starost španělský label Liquidator Records a páté, na kterém se producentsky opět podílel Roberto Sánchez. Nové album "Unify" přináší dvanáct tracků v rytmu early reggae, rocksteady a tradičního ska, které se zrodily ve studiu Lone Ark za doprovodu studiové kapely "Lone Ark Force Band", která se postarala o autentický 60's sound se skvělými melodiemi, které dotváří brilantní dechová sekce a v neposlední řadě, vynikající vokál v podání Alpheuse. Zajímavostí je, že všechny písně byly nahrány naživo, aby se docílilo zachycení toho nejautentičtějšího soundu. Že se chystá nová deska bylo jasné už minulý rok, kdy se na youtube objevily singly "Equality", jehož videoklip se natáčel v Montego Bay na Jamajce a "Kitty Kitty", který vyšel na podzim jako 7" na EP. Novinka "Unify" vychází na klasickém černém LP a k dostání je v eshopu Liquidator rec. zde

 


 

 

pondělí 5. února 2024

Rozhovor - Mango Wood

Španělsko se zdá, že je early reggae země zaslíbená a nejen reggae ale obecně oldschool soundu 60. let, který tu reprezentuje poměrně značné množství kapel, které má většinou pod svými křídli label Liquidator Records, který patří v Evropě k jedněm z nejaktivnějších na poli ska, reggae & rocksteady. A právě z tohoto důvodu jsem se rozhodl oslovit Mango Wood z Madridu, které jsem tu nedávno představil v sekci profil, aby jsme zjistili, proč se offbeatu tak daří, právě zrovna ve Španělsku. Nejen o přístupu k původnímu soundu, nahrávání, práci v kapele, španělské scéně, současném offbeatu a jeho směřování ale i o tom, že jamajská muzika je víc, než jen early reggae, rocksteady & ska a rozhodně nestojí na místě se můžete dočíst v následujícím rozhovoru s Mango Wood.



Zdarte kapelo, předpokládám, že v Čechách vás ještě tolik lidí asi nezná, mohli byste se v krátkosti představit, jak dlouho hrajete, odkud jste, něco málo k vašemu založení, protože většina z vás už nějakou tu zkušenost z reggae & ska kapel má, tak proč další kapela?

Ahoj, jsme boss reggae kapela ze Španělska, konkrétně z Madridu. S Mango Wood jsme začali v roce 2016 se zaměřením na zlatou jamajskou éru let 1967-1972. Sice jsme každý už předtím hrál nějaký z jamajských stylů ale rozhodli jsme se pro muziku z této éry, protože to byla přesně ta kapela, kterou jsem tady chtěli slyšet, protože je to styl, který se sice hodně hraje na pouštěčkách ale zase ne tolik kapel se mu věnuje.

Mango Wood jsou:

Daniel Garcia - bicí
Alejandro Veiga - basa
Pablo Delgado - piano & klávesy
Tibstar Groove - kytara & doprovodné vokály
Javier Ochoa - kytara & doprovodné vokály
Sando Hope - vokál

V říjnu 2023 jste vydali druhé album "In the Beginning" s podtitulem "A sides & B sides". Můžete nám říct o této desce něco víc?

Všechny singly, které vyšli, před vydáním prvního alba jsou už dávno vyprodané a jelikož vydání každého singlu jednotlivě bylo dost drahé a lidi se po nich stále sháněli, takže když přišla šance, hodili jsme je všechny dohromady na LP, protože jsme usoudili, že to bude nejlepší způsob, pro všechny, kdo si nás chtějí poslechnout z gramofonu.

Musím přiznat, že když jsem poprvé slyšel vaše debutové album "Stomp You Down", co mě opravdu zaujalo, byl ten naprosto autentický oldschool sound, dokonale imitující nahrávky z konce 60. let. Jak jste dosáhli takového soundu, používali jste nějaké staré nahrávací zařízení, nebo v čem spočívá to tajemství?

Dosáhnout pořádného oldschool soundu, bylo spíš otázka procesu, než, že by to byl přímo náš cíl. Desku jsme nahrávali v "Estudios Brazil", kteří mají analogové nahrávací vybavení z 60. let. To nám hodně pomohlo, protože je to jedna třetina toho, co tvoří výsledný zvuk, další třetina je mix a mastering a v neposlední řadě je to, jak je song zkomponován. Nicméně naše předchozí práce nebyla nahrávána na žádném starém zařízení a přesto si zachovala tu oldies atmosféru. Osoba, která stála za tímto výsledným jedinečným zvukem v průběhu roku, kdy jsem desku nahrávali, je David Kasinski.

Před několika lety jste založili vlastní studio "Imported Grooves". Vyplatí se kapele taková investice z hlediska návratnosti peněz, které se takto ušetří za nahrávání v cizím studiu, kde byste za to museli platit?

Imported Grooves je spíš náš přístup k nahrávání, než fyzické studio. Je to náš způsob jak píseň připravujeme, co s ní děláme před, během a po nahrávání. Začíná to akrody, harmoniemi a způsobem vyjadřování. Cílem je aby to znělo, jako když se nahrávalo, bez toho všeho luxusního vybavení, které je dnes k dispozici. Nahrát to tak, jak se dříve nahrávalo, nebo se k tomu alespoň přiblížit, co nejvíce to je možné. V mixu a masteringu můžete zapomenout na všechno, co jste se naučili během posledních let. Na druhou stranu, můžete sice nahrávat se starým vybavením ale song s harmoniemi a postupy z 80. let, prostě bude znít jako z 80. let. Rozhodující vliv má samozřejmě i to na jaké úrovni jsou nástroje a jak jasný je zvuk... to vše dohromady jsou faktory, jejichž výsledkem je náš sound.

Vaší kapelu tvoří muzikanti z dalších bandů, jakými jsou např. "Rude Pride", "Upsttemians", "Hypochondriacs", "The Creptians", nebo "Ready Getters"... Jak stíháte hraní ve více kapelách najednou? Předpokládám, že jako zkušení muzikanti asi nemusíte zkoušet tak často, kolikrát do týdne jste ve zkušebně?

Zkušenosti jsou samozřejmě vždy něco navíc. Zkoušíme jednou týdně asi tak tři hodiny ale vše záleží, kolik je času. Chodíme do práce, stanovujeme si cíle, kterých chceme dosáhnout ale mít více kapel, když do toho jezdíte koncerty a turné, je někdy opravdu obtížné.

Myslím, že všem je jasné, že máte rádi jamajský 60's sound, co si ale poslední dobou všímám, hodně fanoušků (i když netvrdím, že všichni) ska, rocksteady & early reggae, jsou zaseknutí právě jen na tom soundu 60. a začátku 70. let a neberou jamajskou muziku jako celek, který se v průběhu dekád vyvíjel ze ska, roots reggae až k dancehallu. Někdy mám totiž pocit, že to pro ty lidi je (a to platí hlavně u skinheads), jen určitou součástí subkulturního hudebního "portfolia", bez hlubšího zájmu. Já osobně mám rád jak early, tak i roots, rub-a-dub z 80. let ale i ragga/dancehall z let 90., protože toto je prostě jamajská muzika, která v průběhu let měnila svojí podobu a v každé dekádě přinesla nový originální sound a je hrozná škoda se o to ochuzovat. No a co vy jako kapela, jak jste na tom v tomhle ohledu? Jste spíš "puritáni", co preferují early sound z šedesátek, nebo máte rádi i roots, rub-a-dub, 80's digital, nebo ragga/dacehall? Dokážete si představit, že byste někdy hráli vedle roots reggae kapely?

Jsme šestičlenná kapela a každý má nějaký svůj hudební vkus. Někteří z nás milují jamajskou hudbu jako celek, od menta po dnešní moderní produkci. Někteří jsou více zaměření na muziku z 60. a 70. let, nejen na tu z našeho milovaného ostrova uprostřed Karibiku ale i z jiných zemí. Někdo naopak miluje černou muziku obecně, ale společné máte to, že všichni sdílíme lásku k jamajským oldies.

Ok, když se ale zaměřím na tu část kapely, která bere jamajskou muziku jako celek, kterou její dekádu, kromě 60. a počátku 70. let máte nejradši? A posloucháte i současnou jam. produkci, která je dnes už většinou zaměřená hlavně na dancehall a popravdě řečeno, hudebně už je hodně daleko, nejenom od toho, co reprezentují Mango Wood ale i co reprezentovali veteráni jako např. Yellowman, Eek a Mouse nebo Shabba Ranks, v podstatě, bez jakýchkoliv elementů reggae muziky?

V kapele jsme v tomto smyslu rozděleni, většina členů má nejradši 2tone z 80. let, roots, rub-a-dub, lover's rock atd. a také sound a to, jak se vyvýjela muzika v těch letech, speciálně ve Velké Británii, kde byla hodně živá scéna. Ale i 50. léta, která byla érou menta a calypsa, nebo jamajské R&B, které rozjelo kulturu sound systémů. Je úžasné, jak se za 20-30 let, proměnila hudba z tak malého ostrova, která vycházela z něčeho, co by se dalo přirovnat k jazzu do moderní elektronické podoby.

Mango Wood reprezentují něco, co můžeme na "offbeat" scéně pozorovat zhruba tak od roku 2005, kdy se začaly objevovat kapely, které se vracely spíš k původnímu jamajskému soundu 60. let. Někteří do toho ještě přimíchali prvky funky a objevilo se dirty reggae, ale stejně.... to už je víc, než patnáct let! Nemáte pocit, že za poslední roky se ten sound tak trochu zasekl na místě? Nebo znáte nějakou současnou kapelu, která přinesla něco nového, jako Aggrolites před dvaceti lety?

Aggrolites byli se svým "Dirty Reggae" revoluční, ale hudba se nezastavila, možná to chce jenom čas a odstup, než z toho něco vykrystalizuje. Např. v Mexiku můžete najít skvělé kapely, u kterých už je pomalu znát, že vyvíjejí svůj vlastní sound. Kapely z USA mají také svůj unikátní zvuk, který začal být rozpoznatelný, již před mnoha lety. V Evropě je spousty kapel, které vědí moc dobře, jeslti je song z roku 1968 nebo 2023. Pro nás je to otázka blízké budoucnosti, kdy se dříve staré věci stávají novými.

Když se podívám na španělskou scénu, tak se zdá, že early reggae, rocksteady & ska má u vás poměrně stabilní pozici. Liquidator Records stále vydává nová alba a singly, máte v porovnání s naší částí Evropy celkem dost tradičních ska & early reggae kapel a nebál bych se tvrdit, že španělé mají jamajskou muziku opravdu rádi. A v podstatě nezáleží ani tak na tom, jak se zrovna daří "offbeatu" ve světě nebo Evropě, ve Španělsku to vypadá, že se nic nemění. Máte nějaké vysvětlení, že zrovna španělé mají takové nadšení pro jamajský 60's sound, je tam nějaká esence, která je společná pro váší náturu a jamajskou muziku (mimochodem to samé můžeme pozorovat i v Mexiku)?

Mít v zemi nebo ve městě tak silný label jakým je Liquidator Music, je vždy luxus. Je to jako kořeny stromu, který se postupně rozrůstá. Ale také je to neustálá práce, aby to vše klapalo a mohlo fungovat dál, potřebuješ rádia, akce, koncerty, fanziny, kapely, sound systémy atd. Máme tu kapely, které hrají nepřetržitě od 90. let, což drží kulturu při životě ale také inspiruje i ostatní a tak se to celé neustále udržuje v chodu.

Jak si na tom u vás v současnosti stojí subkultury okolo ska & reggae, oi!, punku & hardcoru? Přicházejí stále do scény i mladší ročníky, řekněme okolo 20-25 let, nebo v porovnání s minulostí, byste řekli, že španělská scéna spíš stárne?

No ten pocit, že scéna stárne určitě máme ale možná spíš stárneme my (smích), kdo ví? V posledních letech se sice objevilo pár nových kapel ale ukáže až čas, jaký budou mít na scénu dopad. Spousta lidí bude vždycky tvrdit, že dříve bylo všechno lepší, to je přesně ten typ lidí "jo za starejch dobrej časů". Ale muzika se opakuje v cyklech, takže kdo ví, co bude... My si hlavně přejeme, aby bylo hodně kapel, DJs, parties, radií, fanzinů a celé to jelo dál. Jedině jak k tomu umíme přispět, je makat dál a podporovat ostatní, aby se také pustili do vlastního projektu!!! 

A jak dlouho máte tento pocit nebo, kdy jste si začali poprvé všímat, že scéna začína pomalu stárnout? Já jsem totiž někdy v roce 2017 dělal interview s Kaos Urbano, kteří jsou mimochodem také z Madridu a v té době mi tvrdili, že u nich je to naopak, že mladší generace a kapely se stále objevují.... tak co se od té doby změnilo?

Punk je něco jiného, než reggae scéna. Máš tu pořád poměrně velkou scénu, která začala v 80. letech a je pořád celkem silná, mraky festivalů od velkých po malé. Punk má možná pořád tu přitažlivost, pro mladší generaci kvůli rytmice, agresivitě, síle a rebelantskému duchu, což se dobře hodí k problémům, kterým člověk v dospívajícím věku čelí. Po celém světě a Evropě máš tuny punkových festivalů, v podstatě je víc fanoušků punku, než reggae, nemluvě o boss reggae, rocksteady & ska. A ten náš pocit vychází hlavně z toho, že někdy je i na našich koncertech a pouštěčkách opravdu těžké najít někoho, komu by bylo méně jak třicet. Možná ti dvacátníci jedou na punku a až po třicítce přesedlají na boss reggae, hehehe?!


ENGLISH


Hi, so first of all, because I guess that not too much people in Czech knows your band, could introduce yourselves. How long have you been playing, where are you from, some story about the foundation of the band, because most of you have already eperiences with other reggae & ska bands, so why another one?

We are a boss reggae band from Madrid, Spain. We started the project in 2016 and we focus on the jamaican golden years (1967-72). We came from other jamaican styles and we decided to focus on these years because it was the kind of group that we wanted to hear. It's a style that we listen in parties but not so many bands played it.

Mango Wood's Members are:

Daniel Garcia - drums
Alejandro Veiga - bass
Pablo Delgado - piano & organ
Tibstar Groove - guitar & backing vocals
Javier Ochoa - guitar & backing vocals
Sando Hope - vocals

In the October 2023 you have released your second album "In the Beginning" with subtitle "A sides & B sides". Can you tell us something more about this release?

All the singles that were released before the first album were sold out and releasing each single separately was very expensive but people were looking for them. So when the chance came out to release them as an LP, we thought it was the best way for everyone to listen to our music in a turntable.

When I have heard your debut album "Stomp You Down" for the first time, what really got interested me, was that absolutely authentic oldschool sound, like from the recordings of the 60's. How did you achieve such a sound on that record? Did you use some vintage recordings equipments, or where is that secret?

To achieve a proper oldies sound is more of a process than a goal. We recorded the album at Estudios Brazil, which has all the equipment from the 60's. This helps a lot because it's one third of the sound. One third is how you mix and master. The last but not least is how the songs are made. But our previous works weren't recorded on old equipment and still got the old vibe. The person behind this unique sound over the year was David Kasinski.

Couple years ago you founded your own studio "Imported Grooves". Is worth for the band that investment in the perspective of return of money, which can be saved, because you don't have to pay for the recordings sessions in other studios?

Imported Grooves is more of a mindset than a physical studio. It's how you prepare a song before, during and after recording. It starts with the chords, the harmonies and the expressions and idioms. It's trying to sound like they used to without fancy equipment. Then record how they used to if you can, at least get the closest possible. Then mix and master forgetting everything you know from the later years. You can record with old equipment but a song with the harmonies and the progressions of the 80's and will probably sound like the 80's. Also the levels of the instruments or brightness of the sound.... Everything sums up.

Your band is formed from the musician from the other combos such as "Rude Pride", "Upsttemians", "Hypochondriacs", "The Creptians", "Ready Getters" and more... How can you chase it, to play in more bands? I guess that you like experienced musicians, don't need to practise too much or how many times in the week do you spend in the rehearsal room?

Experience is always an extra. We rehearse once a week around 3 hours. But time is the master. We go to work, we set our goals and try to reach them. Having more bands can be difficult when going live, touring, etc.

I think that is quite clear, that you like jamaican 60's sound, but what I noticied, lot of fans (but I don't say all) of ska, rocksteady & early reggae are stucked just in the 60's and early 70's sound and doesn't take jamaican music as whole, which developed across decades from ska, roots reggae to the dancehall. Sometimes it looks that for them (especially skinheads), it's just part of subculture music portfolio, without deeper interest. Me personally, like same early, like roots, rub-a-dub from 80's and also 90's ragga/dancehall, becasue it's just jamaican music which was changing it's form in each decade and each decade brought unique sound. What about you, are you "puritans" who prefer just early sound of 60's or do you like also roots, rub-a-dub, 80's sound, ragga/dacehall? Can you imagine your band to play next to some roots reggae band?

We are a band of six and each one has their own musical taste. Some of us love jamaican music as a whole, from Mento to jamaican modern music. Some of are more centered in a period of time but from other countries besides our loved treasure island. Some of us love black music in general, but we all share the common love for the jamaican oldies.

Ok, and if I will focus on that guys from the band who likes jamaican music as whole, which decade, if we don't count 60's and early 70's do you like most? And do you also listen current jamaican production, which is mostly focused on dancehall and is very far away, not just from what Mango Wood presents, but also from what presented people like Yellowman, Eek a Mouse or Shabba Ranks, basically without any elements of reggae music?

The band is divided in this matter, most of the members prefer 80's 2tone, roots, rub-a-dub, lover's rock, etc. The sound and the evolution of the music those years specially in the UK with a vibrant scene. But also the 50's with the mento and calypso era, or the a jamaican R&B with old sound system culture. It's amazing how music changed from a jazz-like music to modern electronic-like music in 20-30 years in a small island in the middle of the Caribbean.

You represent something what we can see in the "offbeat" scene, since approximately 2005, when started to appear bands playing and getting back to the original jamaican 60's sound. Some of them mixed it with funky and created dirty reggae, but still.... it's already more than fifteen years. You don't have impression, that in the last years that sound stucked, or do you know any today's band which changed sound and brought something new, like Aggrolites twenty years ago?

Aggrolites was a revolution with their "Dirty Reggae", but the music hasn't stop, maybe it needs time and perspective to name it. You can find great bands in Mexico developing its own sounds. Bands in the US have their unique sound and it's been recognizable from many years ago. There are many bands in Europe that sometimes know if the song is from 1968 or 2023. For us, that is the near future, the new thing is the old thing.

When I look on the spanish scene, it seems, that early reggae, rocksteady & ska has there quite stable position. Liquidator Records is still releasing new albums and singles, you have there comparing with our part of Europe, quite lot of traditional ska & early reggae bands and it looks that spanish people really like it. And basically doesn't matter how popular is "offbeat" right now in the rest of the world or Europe, in Spain still same. Can you explain why just Spanish has such entusiasm for oldschool jamaican sound, is there any essence, which is common for your national character and jamaican music (by the way the same, we can see in the Mexico)?

Having a label as strong as Liquidator Music in your city or your country is always a luxury. It's like the roots of a tree, it's strong and it's a start ahead. But you need to work to keep the scene alive, you need radios, parties, fanzines, bands, sound systems and so on, to keep it running. Also there have been bands since the 90's that some are still performing, that makes the culture alive, feeds and inspires the other areas that keeps the wheel spinning.

How it looks in Spain in these days with subcultures around ska & reggae, oi!, punk & hardcore? Can you see there still coming young people, let's say around age 20-25, or comparing with past, spanish scene is also getting older? 

We have the feeling that the scene is getting old, but maybe is us getting old hehehe... who knows, there are some bands that they have emerge in the last years but only time will tell. People will always say that in the past everything was better, the "in the old days" people. But music in cyclical, so who really knows... we would really love to lots of bands, selectors, parties, radios, fanzines and so alive and kicking and the only thing we know, is how to keep working and support the others that start a project!!!

And how long do you have this feeling about your scene, or when did you start to note, that scene is slowly getting old? In the 2017 I was doing interview with Kaos Urbano also from Madrid and they told me, in that time, that it's oposite, that young generation and bands are still coming.... so did it change?

Punk scene is different than reggae, there is a very big scene that started in the 80's and still very alive. There are lots of festivals from big to small. Punk might have a greater appeal to young generations with the beat and the tone. It's aggressiveness, power and rebel spirit matches pretty well with the problems you face in that period of time. You have tons of punk festivals in Europe and all over the world, there is essentially, more people that listen to punk than reggae, not to mention rocksteady, boss reggae & ska. This feeling comes, because sometimes is hard to find people below 30 years old in our parties or concerts. Maybe those 20 years old people who are listening to punk and when they will reach 30 years,they will start with boss reggae hehehe?!

pátek 26. ledna 2024

Recenze

Stage Bottles - We Need Each Other

V dnešní recenzi zabrousíme výjimečně do vod oi! & streetpunku, konkrétně se podíváme na poslední album německých Stage Bottles, kteří patří k jedněm z mých nejoblíbenějších kapel v daném subžánru vůbec. Je to podobná srdcovka, jako např. Brigada Flores Magon, prostě kapela, za kterou neváhám se táhnout čtyři hodiny autem, až třeba do Berlína a vracet se za vánice domů. Na novou desku jsme čekali opravdu hodně dlouho a upřímně, už jsem ani nedoufal, že se něčeho nového dočkáme. Novinka "We Need Each Other" vyšla v prosinci 2023, po neuvěřitelně dlouhých deseti letech od vydání, podle mě jednoho z jejich nejpovedenějších alb - "Fair Enough". Nové album vyšlo v kooperaci labelů Cargo Records a Fettfleck k třicátému výročí kapely a celkem na něm najdete 12 zářezů. Já mám k recenzi LP verzi, která obsahuje po šesti tracích na každé straně. Celkově se dá říct, že oproti "Fair Enough", kde Stage Bottles ukázali, že dokáží streetpunk zahrát v polohách, skoro až rockové balady a kde si dali hodně záležet na melodiích a pocitech z nich vycházejících a celkově na jednotlivých aranžích. Na "We Need Each Other" se spíš soustředí na údernost, tempo a většina songů jde přímo k věci a deska působí daleko našlápějším dojmem, jakoby se vraceli do dob alb "Mr. Punch" nebo "We Need a New Flag". Ostatně možná je to i výsledek nové sestavy, která se objevila až na této desce. LP vyšlo na červeném vinylu, opět nechybí přiložený booklet s texty, kde je u každé písně i krátké vysvětlení čeho se daný song týká, což je věc, kterou mám u Stage Bottles opravdu rád, protože někdy není sdělení úplně jasné. A stranu otevírá stejnojmenný track "We Need Each Other", skvělá úderná melodická streetpunkovka s řezavými kytarami, zpěvnými refrény a textem o přátelství, které nezůstává jen na poli osobním ale i tom široce pojatém, protože po sociální stránce i my všichni ve scéně, máme něco společného. Následující "Chat Group" je naprostý kopanec přímo do držky, dokonalý výbušný začátek, bicí, které boří zdi, Olafův saxofon a text o tom, jak jsou silové složky německého státu prostoupeny fašoidními názory. Třetí v pořadí "Useless Idiots" mě sice tolik nebaví po hudební stránce ale svým obsahem, song proti všem sobcům, kteří se obohacují na úkor ostatních, proti neoliberálům, diktátorům, politikům a celkově proti sobectví, které v lidech živý tento systém. Následující "Let The Antifascist Ball Rock'n'Roll on at The Ground" s fotablovou tématikou mě příjde, jako jeden z nejslabších počinů na desce. Tento dojem je hned vyvážen další nakopávačkou "You'll Never Stop Us", na které hostují Moscow Death Brigade. Úderná streetpunková věc, která ukazuje, že rap a punk jdou dohromady a zní to kurevsky dobře! A stranu uzavírá track "She Hates the City", což je taková ta klasická nemastná neslaná věc, která sice nepřekvapí ale ani neurazí. B stranu otevírá jeden z mých nejoblíbenějších tracků "A Clockwork Arsehole", song nabourávající jeden z "nedotknutelných" subkulturních symbolů a to konkrétně Mechanický pomeranč, který je, jak správně poukazují v tomto tracku, ve streetpunkové scéně dost slepě zbožňován. Přitom, když se nad tím zamyslíte, tak co je na Alexovi a jeho bandě tak obdivuhodné, když jsou to vlastně jen zmrdi, co na ulici zkopou nevinného člověka, znásilní bezbranou ženu, psychopati závislý na násilí a adrenalinu. Čili co z nich dělá takový symbol, co z nich dělá takové "hrdiny", že si je všichni dávají na trika, na kérky, na přebaly desek nebo do loga kapely? Popravdě řečeno, také jsem se předtím nad tím nezamyslel, čili jasný důkaz, že muzika je prostě silná zbraň. V "Dangerous World" hodně spomalíme, na tomto tracku je zajímavý dětský vokál v refrénu, jinak jde spíš o pomalejší věc, kde opět dostane prostor Olafův saxofon. Tempo nakopne "Power Psycho", skvělá svižná melodická streetpunkovka, kterou následuje song, který považuji za numero uno z celé desky - "The People Who Don't Care", výbroná pomalá melodická vybrnkávačka v intru doprovázená Olafovým zpěvem, který mi přijde desku od desky daleko vytříbenější a lepší i v těchto pomalých, skoro až baladických polohách, kde to musí hodně natahovat do melodie. Už jenom ten začátek je opravdu skovst, který přejde do ska, kde místo saxofonu zaujímá melodická kytara a postupně to v refrénu celé přechází do punku, zatímco ta skvělá melodie a zpěv zůstávají bez změny. Ke knoci se vše opět uklidní a končí podobnou vybrnkávačkou jako na začátku. Prostě bomba, však posuďte sami na youtube. Předposlední věc "One Mans Terrorist is Another Mans Freedomfighter" sice není po hudební stránce taková pecka, jako předchozí "The People Who Don't Care", ale za to mě baví svým sdělením, které ukazuje na to, jak stát dokáže označit za teroristy i ty, kteří bojují jen za svojí svobodu. Navíc na Stage Bottles, je tu netradičně zakomponována irská flétna, což zní hodně zajímavě. No a jsme u konce, poslendní track "Open the Door" je taková klasická pěkně ubíhající streetpunkovka alá Stage Bottles, která se ve své polovině sekne ve ska, aby se opět rozjela. Text o tom, že člověk by se neměl zasekávat jen ve své subkulturní bublině a myslet si, že díky tomu je lepší, než všichni ostatní, kteří se nikam neřadí, protože za člověka mluví, ne to jakou poslouchá hudbu a jak se obléká ale především jeho činy! Ok, pojďme si to shrnout, "We Need Each Other" v pořadí osmá studiovka a album, na které jsme čekali dlouhých deset let. Musím přiznat, že někdy má člověk celkem strach, když příjde kapela s deskou po tak dlouhé době, protože si nemůžete být jistí jestli to náhodou nebude něco jiného, než to na co jste byli zvyklí. Naštěstí musím konstatovat, že toto se netýká alba "We Need Each Other", které i když se na něm podílela nová sestava a přece jenom zní trochu jinak, ve výsledku jsou to pořád Stage Bottles, tak jak je známe. Myslím, že 8-9 z 10 je určitě zasloužených, nicméně desku "Fair Enought" to určitě nepřekoná!

úterý 9. ledna 2024

Podworkowi Chuligani představují nové album

Polská ska/oi! úderka Podworkowi Chuligani, kteří jsou dobře známí i v našich končinách, vydávají v těchto dnech svoje páté album. Nová deska nese název "Tatoo Krol", vychází na klasickém 180g vinylu a celkem na ní najdete 14 zbrusu nových skladeb. Novinka přichází opět v rozmezí sedmi let, které se kapele daří udržovat od vydání alba "Na Pohybe!", které přišlo na svět v roce 2010 po dlouhých osmi letech, které daly kapele dostatek času, aby se ukázali v hudebně mnohem vyzrálejší formě, kterou dokázali přetavit i na další desku "Prowincjonalna Lobuzerka" z roku 2017. Album "Tatoo Krol" je k dostání u polského Zima Records nebo si o něj můžete napsat na facebook zde.

 

čtvrtek 4. ledna 2024

Report

Never Forget Fest (9.12. 2023) - Berlín / SO36

Někdy v létě 2023 se dozvídám, že v prosinci má v Praze zahrát legenda, některými obdivovaná, druhými zatracovaná za své politické pozice ale přesto vše, nezpochybnitelná ikona RASH scény, francouzská Brigada Flores Magon. Jelikož jsem je viděl poprvé na živo v září 2022 na Riot Over River, kde byli naprosto užasní, až mi z toho spadla čelist a po koncertě mi zůstala huba dokořán, bylo jasné, že v prosinci si je opět nenechám ujít. Nakonec vše bylo úplně jinak, někdy v říjnu mi píše "Soudruh", že hrají den na to v Berlíně společně s Stage Bottles, Red Bricks, Nabat a The Oppressed a jestli si neuděláme výlet za kopečky, kde to má přece jenom jinou fazonu :-D Neváhám ani minutu, protože, kdy člověk bude mít opět šanci vidět taková jména takhle pohromadě. Nakonec se ukázalo, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsme se Soudruhem mohli udělat, akce v Praze se díky zrušenému letu nakonec udála bez přítomnosti BFM, která zůstala seknutá ve Francii a tak na Sedmičce vystoupili pouze němečtí Fontanelle. Naštěstí akci v Berlíně to neohrozilo a tak v sobotu ráno odmetám závěje sněhu z auta, startuji Fabii a v 13:30 na Proseku nabírám Soudruha a už si to valíme po D8 směr Berlín. Jak se ukazuje můj plán, že na Berlín je to jednoduchý, jelikož stačí jet "prostě furt na sever", po tankování kousek za Drážďany nevychází, protože místo na sever si to šineme na východ, což zjišťujeme až po 50 km, kdy nám Soudruhova prozřetelnost vyndat navigaci, ušetřila nechtěný výlet do Polska :-D A tak si zbytečně najíždíme 100 km, vracíme se k Drážďanům a za západu slunce jedeme dál, zatímco nás předjíždějí nervozní němci v nejnovějších BMW, Mercedesech a Audinách. Motáme se okrajem Berlína, kde po několika otočkách konečně nacházíme Hornbach, kde chceme nechat auto a do SO36 se dokodrcat tágem, protože Fábka do centra Berlína díky emisím, nebo roku výroby nesmí. Závora na prakovišti a fakt, že je sobota a druhý den je v Reichu všechno zavřené, nás nenechává klidnými a tak opět díky úsudku zkušenějšího a německých poměrů znalého Soudruha, necháváme auto radši ve vedlejší ulici, protože by se nám mohlo stát, že už bysme z parkoviště nevyjeli. Chytáme tágo a po 15 minutách jsme před SO36 (a to jsme chtěli jít pěšky, ha ha). Před klubem už postává slušné množství plešek, asi tolik, kolik jich je v současnosti v celých Čechách :-D Navíc i mnohem mladších, než my a dokonce tu je i jeden černý skinhead. Jsme v Krezbergu a po 4 hodinách v autě dost vyhládlí a tak se jdeme najíst, jak jinak, než do kebabu. Jelikož jsme oba dva jantaři a nemáme výkonné mobily, tak společné selfie před SO36 vzdáváme a jdeme radši dovnitř. Klub mě překvapil svojí velikostí, což se na první pohled od vstupu vůbec nezdá ale sál je celkem velký asi tak, jako v pražské Meetfactory. Dokonce tu je kuřárna i s barem (nebo spíš bar s kuřárnou?). Nevýhodou je, že lístky jsou "one-way" a tak se ven sice dostanete ale dovnitř vás už nepustí, což v průběhu večera způsobí, že všichni kouří v chodbě spojující sál a prostor vstupu, kde si ani nemusíte zapalovat a můžete rovnou inhalovat. Sál už je pěkně narvaný, jelikož řídím, jdu si pro svoje první a poslední pivko, na podiu se už mezitím rozjíždějí hamburští Red Bricks, které jste díky Knockout Records & Booking mohli minulý rok vidět i v Praze. 

Brigada Flores Magon
Není to špatné ale na zadek z nich rozhodně nepadám. Klasický melodický oi! ve středním tempu s vokálem v angličtině, singalong vokály, SHARP postoj, na živo to nebylo špatné ale takto znějících kapel jsou mraky a asi bych neměl nutkání si to pustit doma. Po Red Bricks se všichni ženou do chodby na cigáro, která se díky tomu během sekundy mění v zakouřenou testovací inhalační místnost koncernu Philip Morris, kde trápí pokusné primáty, pod náporem nezdravých dávek nikotinu, které si tu v tomto případě dopřávají zcela dobrovolně. Druhou kapelou je legenda a veteráni italské oi! scény bolonští Nabat, kapela, která funguje od roku 1979 a už tehdy se považovali za anarchisty a tak se pojmenovali po ukrajinské anarchistické podzemní organizaci z dob chaosu bolševické revoluce. Každopádně z původní sestavy tu najdete už jen zpěváka. Legenda nelegenda, Nabat mě nikdy nebavili, až na pár svižnějších věcí, které celkem stály za poslech, to byla jednoduchá pivní agro-oi! lopatovina a tak se alespoň bavím přetextováváním jejich songů do češtiny, čímž kazím dojem Soudruhovi, který si je zjevně užívá a moje verze refrénů jako např. "Oi! mě nesere" a přirovnávání ke Kabátům, nebo Argemě se u něj setkávají jen s malým pochopením :-D Ale abych Nabatům nekřivdil, nakonec musím konstatovat, že v těch rychlejších pogo pasážích se závanem 80tek, to mělo celkem šťávu a odpich. Třetí na řadě jsou Brigada Flores Magon, kapela kvůli které se sem táhneme takovou dálku, za což nám jeden ital na cigáru vzdává RESKEPT! Ještě plný dojmů z jejich vystoupení na Riotu, jsem natěšený jak malý smrad na Vánoce. Tady ještě musím zmínit, že jsme měli tak trochu štěstí v neštěstí, kluci z Knockout Records & Booking zklamaní zrušením jejich pražského vystoupení se rozhodli, že nakonec do Berlína vyrazí taky a pojedou dodávkou, kterou původně měli převést Brigadu z Prahy na jejich další štaci v Berlíně. Bohužel dodávka jim na hranicích vypověděla službu a tak se museli otočit, protože do Berlína by to kára nedala. A tak kdyby BFM zahráli v Praze, smůlu bysme měli my v Berlíně. Ale zpět ke koncertu. Je to tady! Na podium za doprovodu latinskoamerických rytmů přichází Brigada Flores Magon. Jenže roky letí a také už to není ta samá Brigada jako před lety, z původní sestavy tu je už jen zpěvák Mateo a bubeník Julien, nicméně jak ukázala jejich nová deska "Immortels", ta esence z předchozích let tam stále je, neztratili nic z údernosti ani politické naléhavosti. Pořád je to ta Brigada, před kterou jsem padl na prdel před 15 lety, kdy jsem je slyšel poprvé a padám na prdel i dnes! Odpalují první tony. Stejně tak, jako v Praze mezi prvními songy zazní "Partisans", skvělý song ale příjde mi, že opět vynechávají tu ska pasáž, která je na něm to nejlepší. Ostatně to jak umí propojit oi!/punk s prvky ska & reggae je naprosto geniální. Nemá cenu vypisovat co všechno ten večer zaznělo, koncert totálně natřískaný energií, přední řady před podiem se melou v nekončícím pogu, kdy ze zadních řad vidíte změť těl, které lítají jedno přes druhé. Pecka jak hovado! Moje srdce plesá a jásá (he he). Nedalo se tomu odolat, zaťatá levice letí nahoru. V "Continente Olvidado" nechávám hlasivky za pokřiku "Viva Latina America", mimochodem toto je naprosto dokonalá věc, ska intro pozvolna přecházející do punku, který v refrénu vybuchne jako atomovka! Kapela jede průřez celou tvorbou, "Violence", "Identite", jako pocta Camera Silens, "Paria" ale na řadu se dostane i pár věcí z nového alba Immortels. Nedá mi to a mlatím sebou na místě, do poga se mi moc nechce, jenže co song to hymna jako prase a tak nejde jen stát a kývat hlavou :-D Netrpělivě čekáme na jejich největší pecku "R.A.S.H", která zatím stále ne a ne přijít a upřímně si ani nevybavuji, jeslti vůbec zahráli "Rock or Die", což je jejich další hitovka. Jede se dál, blíží se konec, kapela napíná publikum až k prasknutí, hlasí poslední songy. Přichází ještě dva přídavky, to už začínáme být se Soudruhem na vážkách jeslti na ní vůbec dojde..... ale nakonec jsme se dočkali.... je to tady!!! "R.A.S.H", jako třešnička na závěr. Strhává se mela, lidi lezou na podium a vrhají se do davu, přední řady řvou společně s kapelou "Redskin, redskin, redskinhead... Reeeed and anarchist skinhead... We are the reds!!!" Mazec, pot ze mě leje jako z vola, hlasivky na odpis ale řvu dál společně s kapelou. Pro někoho možná kontroverzní song ale tohle je prostě kultovka a neskutečná hymna. A upřímně na kontroverznost sere pes, za mě naprosto v pořádku. Navíc také proč ne, když se dnes bývalí SHARPs fotí společně s veterány náckovské scény. A to je konec dámy a pánové. Brigada Flores Magon opět perfektní. Musím konstatovat, že v Berlíně byli ještě lepší, než před rokem. Tady to mělo neskutečný náboj, který v Praze chyběl, možná to bylo místem, možná to bylo publikem ale rozhodně je chci vidět ještě jednou! 

Stage Bottles
Další jsou na řadě Stage Bottles, jedna z mých srdcovek a kapela, kterou jsem měl možnost vidět také zatím jen jednou. Zrovna v den odjezdu se dozvídám, že jim po deseti letech vychází nová deska "We Need Each Other", takže jsem lehce nervozní, aby ve snaze protlačit nové album, nehráli hlavně ty nejnovější songy. Vystoupení BFM mi ubralo hodně sil, takže si je užívám radši z povzdálí zadních řad a tuším, že to nebude taková pecka, jako když jsem je viděl před třemi lety. Ono se není ani čemu divit, když už je něco málo po půlnoci a prakticky pět hodin jsme si se Soudruhem nesedli. Jak je vidět i Stage Bottles prošli dost podstatnou presonální obměnou, jen Olaf (zpěv/saxofon) vypadá po těch letech pořád stejně (staře :-) Každopádně únava už je znát a tak Stage Bottles tolik neprožívám, i když ten večer mají skvělou formu. Na playlistu jsou všechny zásadní hitovky od "Sometimes Antisocial but Always Antifascist", "Too Young to Die", "Solidarity", "Russia", "Real Skinhead", "Sailing Close to the Wind" a mnohé další, které si už ani nevybavím, vše zahráno naprosto bezchybně. V klidu si vychutnávám jeden song za druhým, hlavně ty ve kterých dostává prostor Olafovo ságo, které je jedním z důvodů, proč jsem před lety začal Stage Bottles poslouchat, protože kombinace oi! a saxofonu je prostě kombinací boží!!! Zhruba po necelé hodině a pár přídavcích konec. Stage Bottles byli sice parádní ale já už začínám mlít z posledního, při představě, že před sebou máme opět čtyři hodiny cesty domů. Jako poslední měli zahrát The Oppressed, kteří nakonec nedorazili o čemž jsme se Soudruhem neměli vůbec tušení a tak ještě chvíli po Stage Bottles se naivně motáme na sále v očekávání cardiffské legendy. Až pak, při zpozorování, že se celá stage uklízí, nám dochází, že asi nic nebude, což nám ještě potvrdí obsluha na baru a u vstupu plakát u pokladny, který oznamuje že The Oppressed nebudou. Je rozhodnuto, tlačí nás čas, chytáme tágo a jedeme zpět k Hornbachu na okraji Berlína. Samozřejmě, že závora na parkoviště je dole, takže máme opravdu štěstí, že jsme auto nechali o ulici vedle. Posílám do sebe první ultrasilné kafe z termosky a za hustého deště vyjíždíme domů. Cesta je fakt hnus, až k Drážďanům vydatně prší a za čárou se přivalí sněžení, které pokryje silnici asi tak 20 čísli sněhu, takže až někam za Litoměřice nejedu víc jak 60 km/h. Do toho do sebe posílám další kafe, díky kterým po příjezdu domů a zalehnutí do postele nemůžu vůbec usnout :-D A proč jsme jako jantaři jeli takhle na otočku? Protože Soudruh je naprostý šílenec, extrémista a totální blázen a ještě v neděli dopoledne musel jít na přednášku, aby se dostal k zápočtu. I takto se dají zabít dvě mouchy jednou ranou :-D Každopádně podruhé, už do toho fakt nejdu :-D

pondělí 18. prosince 2023

Mango Wood... reggae a kvalitní dřevo

Že má Španělsko co se týče early reggae & rocksteady celkem stabilní scénu, jste si jistě všimli, ať už je na tom offbeat v rámci Evropy jakkoliv na Pyrenejském poloostrově se zdá, že žádným výkyvům nepodléhá. Důkazem o tom není jen label Liquidator Records, který má pod svými křídli mimo jiné taková jména jako Mr. Symarip nebo Alpheus ale právě i mnoho místních kapel. A právě jendnou z nich jsou i Mango Woods. Toto šesti členné kombo z Madridu vzniklo začátkem roku 2016 z již zaběhnutých muzikantů, kteří zde zúročili své zkušenosti z kapel Upsttemians, Ready Getters, Rude Pride, The Crepitans a Free Mode. Jako svoje inspirační zdroje uvádí klasické jamajské soubory z 60. let, jako např. The Maytones, The Versatiles, Kingstonians, Ethiopians apod., čili stylově vychází hlavně z klasického early reggae s občasným přesahem do trad. ska & rocksteady. Navíc potom, co si založili vlastní studio Imported Grooves, tak se jim podařilo docílit naprosto autentického soundu, který vycházel z jamajských nahrávacích studií na konci 60. let. To byla ostatně jedna z věcí, která mě na Mango Woods zaujala nejvíc, protože při poslechu máte opravdu pocit, že posloucháte nějakou desku z konce 60. let. Ovšem kapela debutovala singlem "Fall" z roku 2016, jehož místem vzniku je zavedené madridské studio Musigrama, pod patronací producenta Pablo Martíneze, až po té zakládají studio Imported Grooves, kde končně nachází svůj osobitý oldschool sound. Zde vznikají další prvotiny, kterými jsou singly "First Time" a jejich první ska věc "The Way". V následujících letech vydají ještě několik samostatných singlů až se nakonec v roce 2020 objeví debutová deska "Stomp You Down", která vychází, jak jinak, než u Liquidator Records. Na tomto albu předvedou celkem třináct tracků, převážně v duchu early reggae, kde nechybí, kromě již zmiňovaného oldschool soundu, hutná hamondová sola, vícehlasý zpěv, skvělé melodie, instrumentálky, vyloženě taneční skinhead reggae songy, jako např. "Ah Reggae", "Stomp You Down" nebo "Night Terror", ale i pomalejší rocksteady v podobě tracků "One and All" nebo "Let it Free". V tom samém roce ještě vydávají další skvělou early reggae instrumentálku, singl "Tough Girl Duppy Man". V létě 2023 se u Liquidatoru objevil živák "Live At Desko", který je záznamem jejich vystoupení z listopadu 2022 v Barceloně a v říjnu vychází kompilace singlů, "In the Beginning - A Sides And B Sides", kde najdete dříve nevydaný starší materiál, mimo jiné se zde objevil i song "Wrong Way", který je původně coverem od Rude Pride, který určitě znáte z youtube a již zmiňovaná pecka "Tough Girl Duppy Man". Takže pokud máte rádi kvalitní dřevo a skinhead reggae, Mango Wood je správná volba! A jelikož má kapela na youtube celkem dost videí, přesvědčit se o jejich kvalitách můžete přímo zde.

https://mangowood.bandcamp.com/

Ah ReggaeIt's AlrightNever Grow Old / Wrong Way


středa 6. prosince 2023

Rozhovor - Honza Werner

Jistě jste na konci června zaznamenali vydání knihy "Pod jendnou střechou", která se zabývá prostředím subkultur v divokých porevolučních 90. letech. Kniha vznikla jako retrospektivní pohled (nejen) prostřednictvím rozhovorů s mnoha protagonisty tehdejších SHARPs, redskins, hardcore fans, radikálních antifašistů, kališníků, punkerů, zkrátka se všemi, kteří se v té době aktivně pohybovali ve scéně. Kniha mi přišla nesmírně zajímavá, což bylo znát i v její zářijové recenzi a tak jsem se rozhodl, že by nebylo špatné vyzpovídat i samotného autora a dozvědět se tak nejen o tom, jak kniha vznikala ale také jeho osobní příběh spjatý s tehdejšími SHARP skins. Nakonec se ukázalo, že Honza je opravdu hodně výřečný člověk a slovy opravdu nešetří a tak se dostalo i na otázky týkající se dnešní doby, dnešní mládeže a internetu a celkově společnosti, kam za těch 30 let došla a kam spěje. Rozhovor je opravdu mega dlouhý (stejně jako Honzova kniha), takže jsem ho musel rozdělit na dvě části, z nichž si teď můžete přečíst závěrečné pokračování. Pohodlně se usaďte, otevřete pivko, pusťte si něco z devadesátek (nejlépe The Protest) a pojďte se společně s námi ponořit do doby, kdy se mohlo téměř "vše"!


2. část

Po knize se opravdu zaprášilo a předobjednávek bylo mraky ještě před samotným vydáním, myslíš, že bysme se časem mohli dočkat ještě dotisku? Šlo něco i do knihoven?

Mám pocit, že vyprodána ještě určitě není. Pět výtisků šlo do Národní knihovny, to je nezbytnou podmínkou pro vydání jakékoliv knihy, která má být v ČR prodávána. Pokud by se v dohledné době rozprodala a byl o ní následně ještě nějaký větší zájem, myslím, že by se o dotisku dalo uvažovat. Uvidíme ještě, jak to bude vypadat po recenzi, kterou snad sepíše Honza Vedral z Headlineru. V širším prostoru se totiž knize zatím nedostalo prakticky žádné publicity. Proto ti na tomto místě chci poděkovat alespoň za recenzi v tvém webovém zinu.

V knize celkem otevřeně píšeš o tom, že konec Bulldog Boot Boys se nesl v duchu dělání ramen a napadání těch nejsnazších cílů v podobě domnělých "hipíků", což mohl být v podstatě kdokoliv, kdo tomu zdánlivě odpovídal. Jde o to, že pro mnoho mladších, co éru BBB nezažili, to byla celkem nečekaná věc, protože ta reputace je prostě jasně daná - "první SHARP grupa v Praze, žádný zmrdi". Dočkal ses po vydání knihy i nějakých reakcí od tehdejších členů, kteří se ti snažili rozporovat, co se ke konci BBB dělo?

A víš že ani ne? Většina jen řekla "jo, takhle to prostě bylo". Tečka, konec. Jsme už všichni ve věku, pro nějž je typická spíš smířlivost. Skoro všichni kluci jsou tátové od rodin, etablovaní v normálním životě. Kromě pár žabomyších sporů nemá nikdo z nich zájem rozdmýchávat nějaké velké rozepře. Po čtyřicítce si člověk začne uvědomovat, že nastal jakýsi druhý životní poločas a že nemá cenu si jej kazit nějakými vzteky kvůli malichernostem nebo se užírat nějakým nepřátelstvím vůči konkrétním osobám. Vysloveně záporných reakcí jsem se od nikoho nedočkal. Alespoň tedy zatím.

Prožil jsi 90. léta se vším, co k tomu patřilo, jak se díváš na subkultury skinheadů, punku a hardcoru dnes, řekněme retrospektivně i s přihlédnutím na nultá léta, kdy to tu kolem roku 2005 chytlo druhý dech? V čem vidíš největší rozdíly a teď nemyslím to, že přišel internet a Facebook ale v tom, jací byli skinheadi tehdy, jací po roce 2000 a jací jsou dnes?

To je trochu ošemetná otázka. Přiznám se, že nemám úplně nejlepší vhled do scény po roce 2000, byť jsem se s některými lidmi čas od času dále vídal. Ale pokusím se o to. Zásadní rozdíl vidím v prostředí, které ty lidi formovalo v útlém mládí. Ti, co byli v uvedených scénách aktivní, řekněme, v letech 1989-1998, měli ještě zkušenost se socialistickým školstvím, systémem a nastavením společnosti. Zažili tu šedivou šatlavu, v níž se jen přikazovalo, zakazovalo, trestalo, usměrňovalo a hlavně v ní nebyly k sehnání věci, po kterých mladí lidé obvykle touží, tj. hudba a móda. Deprivace, frustrace a naštvanost se kupily někde pod víkem pomyslného tlakového hrnce a když najednou přišla svoboda a pocit, že si můžu dělat, co chci, tak to na způsob chemické reakce vyvolalo explozi. Byla to vlna obrovské energie, mladické debility a nadšení. Nebyla ničím usměrňována a jejím vedlejším produktem bylo nevyhnutelně násilí. A to vše bylo navíc zesíleno naprostým nedostatkem informací, kulturní omezeností z předchozí dlouholeté izolace a také pokračující kupní mizérií, protože ještě první dva roky po revoluci bylo poměrně velkým problémem se k určitým věcem dostat normální cestou. Mladí a neklidní se po hlavě vrhali do náruče oněch subkultur a mnozí se v bezbřehém nadšení z jejich vyhraněnosti a extravagantnosti rychle radikalizovali. Být punkerem, skinem nebo anarchistou proto v těch letech znamenalo být permanentně s někým v konfliktu, mít za každou cenu nějakého nepřítele, co nejvíc na sebe navenek upozornit, hlavně cestou srocování a demonstrací, a zvedat co nejvýše pomyslnou laťku extrému. Bavíme-li se jen o skinheads, tak v první půli devadesátek to nebylo o nějakých módních finesách, o sbírkách elpíček, tričkách Fred Perry ve skříni, natož o ska, Jamajce a nějakých skútrech. Ne, bylo to o tom se sjet trojkou, sehnat jakéhokoliv bombera, poslouchat Orlík, Tři Sestry nebo Bráník, ozbrojit se, najít podobně smýšlející souputníky a vyrazit do boje. Být skinheadem a současně doufat, že se vyhnu násilí, ať už jako jeho aktér nebo jako jeho oběť, bylo nemyslitelné. A tohle všechno ty lidi nějak profilovalo a zároveň je to dost poznamenávalo. Někdy i na spoustu let dopředu. 

O patnáct let později, tj. okolo toho roku 2005, na který se ptáš, už to byl jiný příběh. Zuřivost dost vychladla. Dorostla generace, která už socialismus v podstatě nezažila, vyrůstala za svobody, v jiné atmosféře a v relativním dostatku všeho možného, pročež už nebyla tak výbušná, nebyl v ní takový vztek, ale zároveň ani nějaký extra velký elán. Tím ale nechci říct, že zmizelo násilí, to určitě ne. Mělo jen jinou podobu. Bylo disciplinovanější a spíš přesně cílené. Změnila se samozřejmě i struktura a podoba vzájemně znepřátelených stran. Jestliže se v letech 1991 nebo 1992 někde na demonstraci střetli na jedné straně rozevlátí anarchisté a ukoptění pankáči a na druhé fyzicky lépe disponovaní a vojensky upravení skinheads a řezali se vším, co bylo po ruce, tak v nultých letech už proti sobě stály na obou stranách zhruba stejně ostříhané, vytrénované a sportovně oděné skupiny bijců z tělocvičen. Byla tu militantní Antifa a proti ní organizace typu Národního odporu. Ryzí skinheadi, namnoze už úplně odpolitizovaní, ustoupili spíš do pozadí, stáhli se do klubů, k zábavě, muzice, tetování a piercingům. Politické motivované šarvátky přenechali zakukleným a konspirativně vedeným organizacím, v nichž subkulturní hledisko nebylo zas až tak moc podstatné. V otázce chceš, abych se vyhnul internetu, ale ono to dost dobře nejde, protože ty názorové střety se v té době už do značné míry přesunuly do virtuální reality. V ní se samozřejmě lépe vyhrožuje, lépe funguje propaganda, snadněji a rychleji se vyřizují účty. Tím bych si asi vysvětloval skutečnost, že v ulicích už to okolo roku 2005 nebylo tak horké jako dvanáct patnáct let předtím, kdy prostě člověk musel ven, jinou volbu neměl. A k tomu tehdejšímu druhému dechu – to byl právě ten nástup lidí narozených zhruba okolo let 1988-1991, tj. přesně těch, kteří už vyrůstali po revoluci a bylo jim plus mínus šestnáct, sedmnáct. Měli už jiný vnitřní náboj. Objevili subkultury, stejně jako jsme je předtím objevovali my, tentokrát už ovšem s tou výhodou, že měli ke všemu obrovskou sumu informací, uměli jazyky a dostali se lehce k muzice a dalšímu sortimentu. Být punker a skinhead už navíc s sebou neneslo takové riziko jako v těch devadesátkách. Definoval bych to, aniž bych to chtěl nějak dehonestovat, jako takové spíš rekreační subkulturní nastavení. Skinheadi, které si vybavuju z těch dob z fotografií, byli vizuálně téměř dokonalí. Barevné kérky, vysportované postavy, různé stylové oblečení, o kterém si mohli jejich předchůdci z devadesátek jen zdát. K tomu prakticky nepřetržitý řetězec koncertů a možnost si stahovat hudbu na mp3. Stalo se z toho spíš takové příjemné hobby a kratochvíle, oproštěné od velkého adrenalinu a potřeby být neustále ve střehu.

A dnešní skinheads? Upřímně nevím, žádné vyloženě mladé, tj. narozené někdy v letech 2005-2007, neznám. Já už tu subkulturu dlouho nesleduji, pro mě osobně je to passé, ta moje kniha byla jen splněním jakéhosi dávného předsevzetí a po ní mělo následovat konečné zaklapnutí, přesně jak v rozhovoru říká Hynek B. z Mostu. Proto si netroufnu tuto generaci punks a skins, pokud vůbec existuje, nějak hodnotit. V obecné rovině jsou ale dnešní náctiletí v mnoha ohledech úplně jinde. Jsou formováni jinak než jejich předchůdci, jež dospívali v nultých letech, které já osobně považuji ze společenského hlediska za jakési neutrální přechodové období, které následovalo po těch divokých devadesátkách. Dnešní mladí jsou programově nešťastní, rozervaní, nejistí, křehčí a v některých ohledech pomaleji dospívají. Mám jistého známého z Nikaraguy, jehož syn v ČR studuje soukromou kinematografickou školu a já mu zde občas pomáhám s některými administrativními záležitostmi. Nedávno mě pozval do kina Oko na malý festival krátkých desetiminutových filmů, které natočil se svými spolužáky. Po zhlédnutí prvních dvou jsem chtěl odejít. Byla to hluboká depka a smutek. Namísto rozesmátých mladých lidí plných síly jsem viděl uplakané dlouhé a prázdné pohledy melancholických očí. A bohužel ta beznaděj byla společným jmenovatelem i všech ostatních následujících filmů. Koneckonců i oni sami to uznávají a festival nazvali příznačně Shattered. Je mi jich svým způsobem líto, když si uvědomím, kdo na ně dnes ideologicky působí. Nám nejdřív vnucovali bolševický komunismus, posléze bezohledný individualistický neoliberalismus amerického střihu, jim je dnes servírován levicový progresivismus. My jsme komunismus nesnášeli a probuzoval v nás vzdor a rebelii. Nekritickým obdivem k USA a náboženstvím peněz a konzumu, které tady razily porevoluční vlády, jsme zase do určité míry opovrhovali. Prostě uměli jsme být kritičtí, byť každý trochu jinak a na základě různých pohnutek. Oni se naopak tomu progresivismu podvolují, souzní s ním, jsou konformní s mainstreamem a oficiální politikou. Zatím jsem neslyšel, že by se mu snažili nějak oponovat, spíš jen papouškují, co jim předkládá. Zaobírají se genderem, transgenderem, sexuální identitou, LGBT, neustálými pokusy se stylizovat do role oběti, omílají pořád něco o nějaké diskriminaci, která je ale namnoze vyfabulovaná a uměle nafukovaná. Tomu věnují značnou energii i studijní úsilí. Na druhou stranu jsou ale pořád příliš mladí, takže je, stejně jako nás v jejich letech, určité mnohem důležitější společenské problémy míjejí a zajímat se o ně začnou až v pozdějším věku. Doufejme. 

Musím k tomuto ale na závěr dodat, že pak je tu ještě určitá primitivnější část mládeže, která inklinuje k násilí, tentokrát samoúčelnému, exhibicionistickému a stavěnému na odiv na sociálních sítích za účelem získání vyššího statusu mezi vrstevníky. Toto násilí už nemá žádný politický ani kvazipolitický kontext, nestojí za ním žádné ideje. Hrajou v něm určitou roli drogy, k nimž jsme si jako společnost v posledních dvaceti letech vypěstovali velkou toleranci. V některých regionech je piko mezi mladými skoro normou, v Praze se zase bavíme o koksu, který bere a dealuje kdekdo, a to bohužel i někteří veteráni z té naší původní scény. Silně se na tom také podepsaly různé idiotské reality show, internetové výzvy a rovněž zbytnělá propagace MMA ve veřejném prostoru. Zápasníci jsou prezentováni jako bůhvíjací hrdinové, vulgárně se urážejí, dělají trash talk, předvádějí se a média je v tom mohutně podporují. Někdy už to se sportem nemá nic společného a je to jen manifestace strašného úpadku, hlouposti, stádovosti a soutěži o tom, kdo bude ještě větším dementem. Bohužel, pro mnoho duchem prostších mladých jsou tyto figury vzorem a snaží se je napodobovat. To je dost znepokojující.

No tady tě mohu ujistit, že z generace narozené v letech 2005-2007 už opravdu žádná vlna punks a skins nevzešla, spíš vlna youtuberů. Podle mě právě ta generace okolo roku 1990 (což jsem i já) je tou poslední, nebo alespoň já osobně neznám a ani jsem už roky nepotkal punkáče nebo skinheada ve věku 16-18 let. A na tohle bych navázal další otázkou. Asi souhlasíš, že ty roky 2010-2020 byly v kontextu generací přelomové v tom, že nastal určitý zlom, kdy v podstatě začaly mizet určité kulturně-společenské vzorce z 90. let, které ještě do nějaké míry přetrvávaly až do nultých let a dorostla první digitální generace, která už je úplně jinde. Jak vůbec hodnotíš ten celospolečensko-technologický vývoj ve vztahu k této generaci?

To by asi bylo na obsáhlejší úvahu. Částečně jsem se k tomu již vyjádřil v úvodu mé knihy, v němž ten můj pohled na digitální generaci může být vnímán jako na první pohled příliš kritický, byť jsem to tak nezamýšlel. Proto chci nejprve říct, že v žádném případě dnešní mladé nepovažuji za lidsky a osobnostně horší, zkaženější či slabší, než byli jejich předchůdci. To je klišé a stereotyp, k nimž se starší generace ve své mentorské a moralizující tendenci často uchylují a mají díky nim klapky na očích. 

Šlo mně spíš o to definovat vlivy a změny, které na dnešní mladé působí a odráží se v jejich hodnotách, názorech a pohledu na svět. A digitální konjunktura je v uvedeném ohledu opravdu naprostý zlom, jak uvádíš. Je to podle mě epochální změna srovnatelná s Gutenbergovým vynálezem knihtisku, náboženskou reformací nebo s průmyslovou revolucí. A stejně jako tyto historické milníky přináší s sebou i digitální revoluce značná pozitiva a negativa. Kdybych se měl pokusit o nějaké krátké resumé, což je docela oříšek, řekl bych asi toto: virtuální svět je sám o sobě paradoxem. Na jednu stranu člověka přibližuje celému světu, na druhou ho izoluje od blízkého okolí, což je vlastně reverze původního nastavení světa, které před érou internetu fungovalo po tisíciletí. Lidé tak ztrácí své přirozené socializační a komunikační dovednosti, emočně se oplošťují, nepotřebují tolik fyzický kontakt. V reálu to může vypadat třeba takto: díky on-line platformám vím, co se zrovna děje v Mexiku nebo Austrálii, nevím však, co se děje v baráku u mých sousedů, mnohdy ani netuším, co je to za lidi. 

Ve virtuálním světě je dále alfou a omegou vizuál, všimni si třeba, jak se neustále zvedají technické parametry displejů a televizí, stupeň rozlišení a množství megapixelů. S obrazovou dokonalostí pak souvisí posedlost svojí vizáží. Mladí a někdy i ti starší se neustále fotí, natáčí se jak zběsilí z mnoha úhlů, retušují si fota, různě se upravují a někdy vymýšlí vyložené hovadiny. A vše samozřejmě ihned postují. Někteří šílenci se stávají ještěrkami, někteří živým Kenem nebo Barbie, jiní soutěží o co největší potetovanost, prsa a zadek. Díky sociálním sítím a mohutné reklamě se toto vše šíří rychlostí zvuku k milionům dalších lidí, kteří to nejenom náruživě sledují, ale bohužel si takové kreatury berou za vzor a chtějí se jim podobat. 

Co je ovšem nejhorší, to je ústup opravdového a hlubšího přemýšlení, čím dál větší rozmazávání reality a fikce a stírání rozdílů mezi pravdou a lží. To je skutečný průser, který ještě zanedlouho zesílí deepfakes vytvořené za pomoci sítí GAN a AI. Už teď se pohybujeme v neskutečném informačním smogu, přičemž my, kteří ještě máme zkušenost s čtením knih, kvalitním tiskem, publicistikou a seriózním novinářstvím, zvládáme jakžtakž ten obrovský tok filtrovat. Ryze virtuální generace s tím však má a bude mít velký problém. Mnohdy bezmezně a nekriticky hltá vše, čím jí nezměrná internetová kloaka zahlcuje a ve všem se ztrácí. To je pak zdrojem jejích depresí a úzkostných stavů. S chycením do digitální pasti a pěstování závislosti na virtuální realitě pak souvisí i otázka, kterou mně pokládáš ve vztahu k subkulturám. Ty totiž byly inherentně spojeny s tím být venku a mít fyzický kontakt s druhými. Potloukat se po ulicích, žít jeden pro druhého, družit se. Digitálové, kteří jsou zcela vnořeni do virtuálního oceánu, tuto potřebu ztrácí. Zanedlouho už možná vůbec nebudou potřebovat kamarády z masa a kostí, ti budou nahrazeni sofistikovanými roboty vybavenými umělou inteligencí. Budou s nimi pařit, souložit, rvát se, a kdoví, třeba se tak ještě v budoucnu bude konat comeback punku, oi! a hardcore, tentokrát však v ryzí kyber podobě. Anebo taky přijde úplný opak – návrat k přírodě, náboženství a přirozenosti. Těžko říct, jsou to otázky pro křišťálovou kouli.

Agnostic Front v 90. letech na Sedmičce
V rozhovorech ve tvé knize v meziřádcích, docela často zmiňuješ současné rozšíření kokainu, co si budeme nalhávat, člověk na to čas od času narazí i ve scéně a teď je úplně jedno, jestli jde o skinheads, punk, hardcore, grind, metal atd. atd. Jak často jste se jako skinheadi setkávali s drogami (a teď nemyslím jen trávu) v 90. letech, našli se už tehdy skinheadi, co by si občas dali jointa? Např. náckové ačkoliv všem svým odpůrcům nadávali do "levičáckých fetek", neměli k fetu zase tak daleko?

Tohleto by bylo asi na samostatný rozhovor, protože já osobně problém drog považuji vedle masového neregulovaného přistěhovalectví do Evropy za jednu z největších bezpečnostních hrozeb pro naši společnost. Tento rozhovor je ale o subkulturách, a tak budu stručnější. Když půjdeme do minulosti, tak před rokem 89 byl s drogami spojován v podstatě jen punk, metal se k nim stavěl kriticky, jak dokazují vybrané písně od kapel jako Vitacit, Törr, Dux nebo Mamut. Někteří pankáči čichali toluen, jiní brali to, co jim místní podmínky umožňovaly, tj. hlavně braun, alnagony, nebo další farmaka. Když potom padla Železná opona, tak se ten sortiment pochopitelně rozšířil o klasické tvrdé drogy. Na punku proto ulpělo stigma feťáctví, což se v době vrcholné popularity Orlíku a první vlny skinheadství promítlo v jeho odmítání a odsuzování a pleškám posloužilo jako "ušlechtilá" záminka pro napadání punkerů coby špinavých narkomanů. Souběžně s tím se skinheadská subkultura na důkaz svého protikladného postoje prezentovala jako jednoznačně protidrogová, přičemž musím říct, že právě proto byla, nejenom pro mě, na přelomu let 90/91 tolik přitažlivá. Slova songu Perník "skinheadi, ty nefetujou, z nich si chlapče příklad vem", silně rezonovala a pro některé lidi byla dokonce i tím jediným důvodem, proč se k hnutí připojili. 

Drogy jinak obecně v první půlce devadesátek zažily obrovský rozmach, v Praze se nejvíc dealovalo okolo náměstí Republiky, Na Příkopě v klubu Sluníčko, proslulá byla v tomhle ohledu taky zahrádka starého Slováče. Velkou popularitu zažívalo i hulení, jeho tehdejší Mekkou byl legendární bar Taz. Ubalit takzvaně brko bylo populární napříč subkulturami, když člověk například skejtoval, patřilo to k pravidelnému rituálu v komunitě. Na druhou stranu se jako subkulturní protireakce mladých, kteří drogami opovrhovali a nechtěli je brát, objevil a zpopularizoval postoj straight edge, který se vymezoval nejenom proti drogám v klasickém slova smyslu, ale i proti cigaretám a chlastu. 

Ptáš-li se pak na Propast a BBB a jointy, ano, byli mezi námi lidé, kteří občas ubalili. Někdo sporadicky, někdo častěji, nikdo to moc neřešil. Já osobně jsem nehulil nikdy, ale těm ostatním, kteří sem tam něco smotli, jsem to nijak nevyčítal. Našli se ale i kluci, kteří hulení striktně odmítali coby záležitost hippies. A jestli v něčem takovém jeli i tehdejší náckové? Tak to netuším. Každopádně v té skinheadské partě okolo Propasti nebyly drogy, a to ani ty měkké, záležitostí, která by příliš stála za řeč. Na prvním místě se hlavně chlastalo. 

V dotazu zmiňuješ kokain, kterému bych chtěl na závěr věnovat pár řádků. Myslím si, že se nyní nalézáme v období velkého kokainového boomu, přičemž je zajímavé, že stejný fenomén byl zaznamenán v minulosti mezi oběma světovými válkami. Je proto k úvaze, zda tahle jeho současná masová obliba nepředznamenává opět nějakou blížící se velkou pohromu ve smyslu "pojďme se všichni naposledy pořádně pobavit, než půjde všechno do řitě a nastane peklo". Ale to je jen moje zamyšlení a spekulace. Kokain bohužel ve velkém zasáhl subkulturní scény. Nechci teď planě moralizovat, ale bylo pro mě poměrně nemilým překvapením a zklamáním zjištění, kdo všechno z okruhu lidí, které znám, propadnul jeho vábení a to nejenom na úrovni konzumace, ale i dealování. Dvojnásob mě to potom mrzí u lidí, kteří v devadesátkách deklarovali určité morální principy, vymezovali se proti mnoha nespravedlnostem a nešvarům a dnes jim sníh leze ven nosem i ušima a ještě se tomu pomalu smějí. Můžu pominout zpronevěření se ideálům, kterých měli kdysi plná ústa, můžu mávnout rukou nad dopady na jejich zdraví a psychiku, což je nakonec pouze jejich osobní věc, nemůžu však nepomyslet na další, mnohem širší rozměr, do něhož se to všechno rozlézá a těm lidem to zřejmě vůbec nedochází, nebo si to v honbě za zábavou a penězi nechtějí připustit. Za každou šňupnutou čárou jsou totiž obrazně řečeno schovány tisíce mrtvých, umučených a zmizelých lidí. Vraždy, masakry, krvavá spirála brutálního násilí. Společenské rozvraty ve státech jako Kolumbie, Mexiko a čerstvě třeba Ekvádor. A hlavně obří biliónové zisky globalizovaných kartelů, které se dřív nebo později musí někde objevit a nějak vyprat. A to je průser, protože takové kvantum peněz je spojeno s obrovskou mocí a schopností rozkládat společnosti jednotlivých států zevnitř skrze korupci, ovládnutí veřejných institucí a postupného získání kontroly ve všech oblastech života. Tohle všechno ale někoho, kdo žije jen pro okamžitý požitek, vůbec nezajímá. 

Jak si sám popsal, mimo subkulturní dění stojíš už celkem pěknou řádku let a docela podrobně si popsal důvody, proč si ze scény odešel. Nicméně se tě musím zeptat, jak vnímáš lidi, kteří v tom jedou i dávno po třicítce, čtyřicítce a pravděpodobně už z toho nikdy nevykročí? Nejsou pro tebe přerostlými "dětmi" a zamrzlíky, nebo naopak chováš respekt k jejich entusiasmu?

To je dost individuální, protože jsou lidé ve středním věku, u kterých to subkulturní nastavení už vnímáš jako jejich přirozenou součást a posunuli se v něm na level, který je už natolik prokombinovaný s běžným dospělým životem, že tě ani nenapadne se nad tím nějak pozastavovat. Podstatné je samozřejmě také to, v čem konkrétně a v jaké formě to jedou. Ona totiž není subkultura jako subkultura. Každá se opírá o jiné atributy, hodnoty a životní styl. Čtyřicetiletý šedivějící skejťák v kšiltovce Suicidal Tendencies, který se pořád rád projede na prkně a učí na něm svoje ratolesti, působí jinak, než jeho vypasený nateklý vrstevník s vypelichaným sidem na hlavě, který někde vyřvává "Punk's not dead" a "No future!" a vylitej u toho píčuje a rozdává fakáče. 

U toho druhého se bohužel bavíme o smutné karikatuře něčeho, co bylo kdysi možná atraktivní a uvěřitelné, dnes už nad tím ale jenom mávneš rukou a škodolibě se zasměješ. Ale jak říkám, je to o jedincích a proto v tomhle směru nechci paušalizovat. Pokud se budeme bavit konkrétně o skinheads, tak tam je to ještě zapeklitější díky všem kontroverzím, modifikacím a implikacím (sorry za to slovo), které jsou s nimi spojeny. Existují třeba lidé, kteří se našli v takovém, jak s oblibou říkám, rekreačně sběratelském módu, kdy si kupují anglickou módu, poslouchají ska a reggae, sbírají desky, jezdí na skůtru a tak nějak na okolí nepůsobí dojmem, že by byli afektovaní a směšní. To samé pak platí o starých pákách, které na sebe čas od času hodí bombera, berou vše s nadhledem a vyjdou si s kámoši sem tam někam na koncert nebo na fotbal. 

Na druhou stranu takoví ti "plakátoví" skins, kteří pořád na sítích pózují v hadrech za tisíce, hrozí pěstmi, tváří se jako ti největší zabijáci na zemi, pečlivě dbají na svůj předpisový vzhled a stylizují se do rolí pouličních desperátů, sorry, ti mně přijdou o ničem a v tu chvíli si říkám - bože, to je postpubertální zastydlost. A podobně to mám s agroskin verzí, která se sem před lety dostala z Německa – nafouklé svaly v těsných tričkách, tepláky, bojoví psi, MMA, fitness, kérky od hlavy až po paty. U obou si pak kladu otázku, jaký mají vlastně smysl. K čemu je životní postoj založený na tom, že se mě ostatní mají bát? To mě mohlo oslovit někdy v telecích nácti, ale po čtyřicítce to ve mně spíš vyvolává odpor a averzi. 

Vedle image a lifestylu je tu samozřejmě ještě otázka aktivismu, přičemž ode mě asi budeš chtít slyšet můj názor na SHARP resp. na to, zda v tom ještě dnes spatřuji nějaký smysl. Odpovím diplomaticky – ano i ne. V čistě teoretické osobní rovině ano, protože ta myšlenka člověka vedla a pořád vede k tomu posuzovat druhé pouze podle charakteru a chování a nikoliv podle etnického původu nebo barvy kůže. V praktické už naopak ne, a to jednak kvůli tomu, že tady už v podstatě žádní kování náckové, kteří by někoho venku ohrožovali, nejsou a pak taky proto, že si nálepku SHARP přisvojují progresivisté a radikálně levicoví jedinci, s kterými názorově nesouzním. Přesto mám k SHARP náklonnost a v té úplně původní podobě se s ním dodnes víceméně názorově ztotožňuji. Jsem přesvědčen, že proti skutečnému (nikoliv domnělému) rasismu a nacismu lze bez problému vystupovat i z pravicovějších pozic, o čemž však zarytí, nenávistní ultralevičáci a progresivisté nechtějí ani slyšet. 

Teď už jsem se možná dostal moc daleko za mantinely tvé otázky, ale ono to s tím souvisí, protože při úvahách o nějaké ztvrdlosti ve vybraných subkulturních škatulkách se prostě nevyhnutelně dostaneme k názorům a postojům, které jsou s nimi spojeny. A pokud někdo není schopen reflektovat změny, ke kterým ve světě a ve společnosti za posledních třicet let došlo a dál tvrdošíjně lpí na nějakých dogmatech, která už jsou překonaná, neaktuální a neodpovídají reálnému stavu věcí, pak je pro mě také tím zamrzlíkem, jak ho tak hezky nazýváš (smích). Tož tak...

pondělí 27. listopadu 2023

Recenze

The Interrupters - In The Wild

Kalifornští The Interrupters jsou v současnosti asi jedna z nejznámějších a nejprotěžovanějších ska kapel, i když v jejich případě, jde spíš o ska & punkrock, aby sme byli přesnější. Upřímně nejsem moc fanoušek věcí, co jsou mi podsouvány na každém rohu ale čas od času udělám vyjímku a ze zvědavosti se podívám na to, proč má ta konkrétní kapela takovou odezvu a poslouchatelnost a ano přiznávám, že někdy jsem i mile překvapen a předsudky jdou stranou. A právě z toho důvodu jsem se pustil do recenze posledního alba téhle party z Los Angeles. The Interrupters fungují od roku 2011 a od vydání jejich debutu v roce 2014 se vyšvihli hodně vysoko, dnes už by jim asi určitě nestačil klub o velikosti pražského Crossu, kde hráli v roce 2015 v rámci jejich evropského tour. V té době ovšem šlo o kapelu na úrovni "objev roku", která si svojí cestu na scénu teprve klestila. Dnes už jsou dávno zavedenou kapelou, které určitě pomohlo i to, že je pod svá křídla vzalo Hellcat Records a Tim Amstrong z Rancid. Mimochodem ta spojitost s Rancid je na místě, protože se při poslechu The Interrupters, nemůžu ubránit srovnání s mnoha ska vály od Rancid.... podobný přístup, podobné postupy ale ve finále to i tak funguje, i když by někdo mohl říct, že jde v podstatě o kopii. Nicméně ať se na to dívate tak, či onak, ani kopii nikdy nezahrajete naprosto přesně. No a jaké tedy je jejich čtvrté album "In The Wild"? Celkově vzato, oproti předchozí tvorbě je o něco pestřejší, kapela se nedrží jen striktně ska & punkrocku (i když je na tom pořád většina alba z velké části postavena) a pouští se i do různých forem reggae, víc se objevují dechy, na druhou stranu zabíhají i do, pro mě naprosto nepochopitelných úletů, nad kterými jsem jen nechápavě kýval hlavou. Deska vyšla v srpnu 2022 opět u Hellcat Records a celkově na ní najdete čtrnáct zářezů, jejichž většinu si tu postupně rozebereme. Prvním je úvodní punkový track "Anything Was Better", který je už takovou jejich klasikou alá melodický punkrock, slunná Kalifornie, sigalong refrény, zkrátka nic převratného z čeho byste se měli posadit na zadek. Následuje do ska hozená "As We Live", tady musím konstatovat, že v této poloze mě The Interrupters baví mnohem víc, lehce uhánějící 2tone tempo, dechy, které jsou slyšet jen lehce a na pozadí, skvělá melodická kytara v intru, která by s přehledem dokázala zastat roli dechů a na mikrofonu jako hosté Rhoda Dakar (The Bodysnatchers) a Tim Amstrong, za mě hodně povedená věc. Se songem "Raised by Wolves" se dostáváme k prvnímu úletu, popem nasmrádlý punkrock s hodně whaaaaa, hůůůůůů a oooooo v refrénech, kde ve výsledku není ani špetka punku jako spíš poprocku, který se dobře prodá v rádiích. Tak protivnou hudební aranž bych u The Interrupters opravdu nečekal, už při poslechu prvních částí refrénu jsem okamžitě začal přepínat na další track. Následující "In The Mirror" je podobným příkladem ale jen ve ska podání, nicméně nebýt těch popových prvků (opět hodně oooooo ahaaaaa v refrénech), tak by to nebyl zase tak špatný song, protože ta punkrocková basa posazená do ska, zní opravdu zajímavě a celý track tak dostává trochu netradiční nádech. Naštěstí dojem mi spravil song "Kiss The Ground", skvělé klasické reggae s trochu přísnějším "ghetto" nádechem, kde naopak zpěv hodně cením, moc povedená věc, která zaslouží palec hore. Další na řadě je punkovka "Jailbird", zajímavě podkreslená klávesy, nicméně The Interrupters v jejich punkových pasážích mě nějak extra nebaví. Je sice fakt, že Aimee Allen má skvělý "nakřáplý" hlas, který do toho skvěle sedne ale ani další punkovky, jako "Worst For Me" nebo "Afterthought" mě nevyvedly z míry. Nemůžu se ubránit pocitu, že jsou si podobné jako vejce vejci, ničím nevybočují z řady a ještě ke všemu víc v nich slyším Rancid. Naopak songy "The Hard Way" a "Let 'Em Go" mě opět přesvědčily, že jejich nejsilnější parketa je ska bez dechů s lehkým punkovým nádechem (a to mám rád). A že se umí pohybovat ve více formách reggae, ukázali v tracích "Burdens", který je poctivým dirty reggae, které zaručeně roztancuje každou plešatou hlavu :-D a "Love Never Dies", tradičněji pojaté reggae s typicky houpavým rytmem, kde na vokálech hostují britští The Skints a kde určitě nepřeslechnete skvělý trombon v intru a refrénech. Není na škodu, když kapela po letech začne trochu experimentovat a oživovat svůj styl, je to celkem přirozené, jelikož skoro každého muzikanta přestane po letech hrát pořád to samé, každopadně podle mě by se nemělo nic přehánět. Přeháňky mají zůstat na nebi, ne v drážkách LP. Co chtěla kapela říct songy "My Heart" a hlavně závěrem alba v podobě, typicky americké patetické a "za srdce beroucí" ufňukané balady/slátaniny - "Alien", jsem opravdu nepochopil, i taková "Raised by Wolves" se oproti tomu drží ještě hodně při zemi a to je i tak dost otravná věc. Ok, pojďme to zrekapitulovat. "In The Wild" by nebyla úplně špatnou deskou, kdyby se z ní vypreparovaly nesmysly, o kterých jsem psal teď v závěru. Pořád je vidět, že tvůrčí potenciál se v nich ještě úplně neztratil a kromě ska si osvojili celkem úspěšně i reggae, nicméně neškodilo by se trochu držet konceptu a neděravět desku totálními úlety. Za mě 6-7 z 10.