pondělí 22. dubna 2019

Rozhovor - Slut / Skinread

2.část

V dnešní době internetu, je každý papírový fanzin pomalu vzácností a ve své podstatě i skvostem. Na druhou stranu např. hardcore scéna za poslední roky přinesla spoustu nových plátků a znovu navrátila ducha starých punkových tiskovin, které byly kdysi jediným informačním zdrojem. Bohužel co se týká oi! a domácích skinzinů, minulý rok vyšlo poslední číslo Skinread fanzinu, za kterým stál jeho vydavatel Slut. Skinread byl hodně osobitým a originálním plátkem (viz. recenze na poslední číslo zde), ostatně stejně tak jako většina fanzinů, které píše jeden člověk. Navíc Slut je velký svéráz, individualista a tak trochu provokatér a tak ne každý měl pro Skinread pochopení (možná si někteří vzpomenete na výměnu názorů v Move Your Ass). A právě kombinace všech těchto faktorů dělala tento časák tím čim byl a tak jsem si řekl, že by nebylo na škodu, vyzpovídat samotného Sluta a udělat tak pomyslnou tečku za jeho 18 let trvající prací.



V posledním čísle Skinreadu jsem si nemohl nevšimnout na základě některých tvých úvah a i náznaků v grafice, že i přesto, že jsi pořád kovaný socialista, určitého příklonu k duchovnu, teď nemyslím přímo ve smyslu víry v boha ale jako určitou odpoveď na to, jak přežít v dnešním čím dál brutálnějším kapitalismu, konzumu a světě naprosto převrácených hodnot, kde jednotlivec nemá šanci nic změnit a tak hledá jinou cestu, jak z toho uniknout, protože nějaká "revoluce" je čím dál, tím větší utopií. Vnímáš to tak, že dlouhá léta pěstovaný +- levicový pohled na systém, člověka nakonec přivede k nějaké vnitřní přeměně i po stránce duchovní?

Já se vždycky smál faktu, že za rozpadem kdysi mé velice oblíbené kapely z dětství Valašská liga stál odchod stěžejního článku kapely k hare krishna, protože už se na ty hajlující pitomce pod pódiem, kteří o národním socialismu či fašismu nevěděli zhola nic, nemohl dívat. A tak si našel vnitřní rovnováhu. A vidíš, dnes jsem na tom podobně. Víš, já se vždycky skrze bojové umění, které jsem praktikoval, vzhlížel v Asii. Tam mě to pak samozřejmě táhlo také skrze stránku hudební. A Asie je prodchnutá všemi zákonitostmi a mnohé kouty má díky Bohu ještě oproštěné od konzumu a ti lidé jsou tam napojeni na vyšší nótu a vlnu. Ale ke všemu se musí dospět. Stejně, jako jsem dospěl k socialismu, dospěl jsem i k osobní svobodě. Táta je praktikující katolík, ale na církvi mi toho nesedí strašně moc. Křesťanství mně nevadí, naopak. Je to takový ideový socialismus a nemyslím si, že by tyhle 2 věci musely být nutně ve při. Kdyby se lidé řídili zlatým pravidlem a desaterem, tak nepotřebujeme zákony, stát, instituce, represe. Ale ať už vlivem kdysi osvojeného pohanství (a nebo jen zdravým rozumem) se prostě nemohu smířit s tím, že Bůh je jakási bytost. Bůh je všechno. Je to dobro, láska, úsměv, empatie, strom, hory, řeky, lesy. Je jedno, že to píšu s velkým B, ale myslím to právě takto. S velkým písmenem to píši proto, že mám k tomu úctu. Snažím se žít dobře a bezúhonně. Nelhat, jednat fér, nepodvádět, nečinit zlo. Násilí používat jen jako obranný prvek, nikoliv jako útočný mechanismus. Prakticky Ti můžu prozradit, že jsem se stal před pár lety vegetariánem. Pak jsem začal chodit do indické restaurace, kde byla spousta literatury. A zlomem roku 2013 jsem se začal zajímat o náboženství jako taková. Zaprvé hodně mnou zpovídaných kapel byli muslimové, za druhé i mezi skinheads se objevují věřící (fanoušci Jesus Skins, Living Fire, kališníci...) a za třetí bývalý zpěvák z kanadské kapely Rahowa taktéž přestoupil na hinduismus a jelikož mám rád jeho hlas a jeho "prozření" a sleduji jeho cestu už mnoho let (vlastně od dob druhého CD Rahowa a debutu Novacosm), tak jsem chtěl vědět víc. Začal jsem náboženství studovat, abych si rozšířil obzory. Abych nepodléhal dogmatům či islámofóbii tenkrát hodně živelně krmené. Zůstal jsem u Buddhismu, ke kterému mě to od dětství táhlo. Protože nejde o náboženství jako takové, spíše o návod na štěstí a vůbec se nevylučuje, když chce být Buddhistou třeba katolický kněz. Navíc jsem začal všude kolem vnímat, jak se společnost mění k lepšímu. To, co jsem čítával ve všech těch mnišských knihách, jsem najednou cítil. Zní to třeba přitaženě, ale na to kašlu. Prostě můj život najednou hledal nějaký další směr a cíl. Ale musel jsem k tomu dospět. Když to vezmu ad absurdum, tak mezi třídním bojem proti škatulím a Buddhovým vzepřením se kastovnímu sektářství není rozdíl! Stejně tak mezi Manifestem a Desaterem :-) Ty analogie jsou všude. I socialismus má mnoho tváří. Je inter(nacionální), státní nebo národní. Dnes Ti o socialismu zazpívají redskin kapely, aby Ti o něm pak zapěly Brutal Attack, Faustrecht, Kommando Skin a nebo Bound For Glory! Chci jenom říct, že jsem dospěl k tomu, že daleko snadnější je učinit šťastným sám sebe, než bojovat za lepší svět "tam venku". To duchovno je v posledních dvou číslech skutečně znát a jsem rád, že je to takto čitelné! Já jsem ještě hodně koketoval s anarchií. S tou v jejím pravém smyslu slova. Ale i ta je rozpolcena tolika názorovými proudy, že by se v tom čuňátko vyznalo. Zatěžovalo mi to mysl natolik, že i to jsem malinko odsunul a teď vstřebávám pouze podstatu sebe sama. Po intenzivních skoro 25 letech aktivní činnosti ve a pro scénu jsem dospěl k tomu, že než plánovat výjezd na akci, na které utratím lováky, ožeru se a druhý den proležím v (morálním) kómatu, tak je lepší jít dřív spát, ráno se brzy probudit, rozdýchat se, zacvičit si, něco pošolichat, jít se proběhnout, jet někam na kole, dát si pivko, zastavit se v přírodě, vnímat svět, zhluboka dýchat, hladit kytky (místo cizí baby po prdeli na koncertě :-D, objímat stromy... neboj, nehráblo mi. Ale tak to prostě mám a tak to je. Materiální statky z nás právě tvoří otroky všech těch "ismů". Něco mezi nebem a zemí je. Není to jen tak, že přestaneš dýchat a šlus. Ne každý tomu věří, já ale ano a dle toho žiju. A myslím, že žiju velmi dobře. Cestujte, rozšíří vám to obzory; otevře mysl!!!

Jaký máš názor to neustále podsouvané apolitické dogma, že skinheads by neměli být spojováni s politikou? Podle mě sublkultura, která je zahleděná jen sama do sebe a nedokáže reflektovat svět kolem sebe postrádá jakýkoliv smysl, vždyť punk ale i hardcore už od začátku byl o tom upozorňovat na neduhy naší společnosti, mít nad ní určitý nadhled a otevírat tím oči lidem, kteří jsou toho součástí? Nehledě na to, že příklon k pravicové "politice" u některých dříve apolitikou se ohánějících kapel, mnoho jedinců vůbec nevnímá ale hraní pod zástavou SHARP už by z tebe v jejich očích udělalo "zasranýho levičáka"!!!

Tady s Tebou budu souhlasit na 100%! Je to přesně, jak říkáš! Je všeobecně známo, že jsem rád provokoval. Ono je jednoduché papouškovat něčí názory, rozšiřovat klevety a být pokrytecký sráč. Je jednoduché prožít celý život s jedním názorem a nevstřebávat nic, co by mi názor trošku rozkolilo. Daleko těžší je přiznat to, že jsem se mýlil a nebo najít pravdu vyšší a to, co jsem hlásal prostě přehodnotit nebo odsoudit. Nevím, na kolik jsem názory pozměnil já. Ale od počátku říkám, že subkultura (skinheads i punks) byla VŽDY prodchnutá politikou. Vždy reflektovala na situace a existenční podmínky. Vždyť celá Jamajka a reggae je politické! A tihle lidé ti dnes budou říkat, že spirit of 69 nebylo o politice? Vždyť v té době bylo všechno jinak, než dnes. A nebo takhle, i kdyby ta subkultura o politice nebyla, tak my ale žijeme o 50 let poté! Což znamená, že ze subkultury se stala kontrakultura (mimo jiné proti establishmentu). Tudíž já jsem hrdým a právoplatným členem politické kontrakultury. Subkulturu ať si popisují humanitní umaštěnci a študentíci a klidně ať ji proklamují jako apolitickou. Já jsem dál. Já jsem (a byl vždycky) "politický voják". Pár českých borců vychází jen z Bushella nebo knih jako Spirit of 69, Cream of the Crops a tvrdí, že "neither red nor racist" a podobně. Ale když vyslechneš další dobové účastníky nebo budeš pečlivě vnímat odpovědi tehdejších kapel na dobře mířené otázky, tak z toho vyvodíš, že ta subkultura byla politická vždy. Nebo byla politikou minimálně extrémně ovlivňovaná. Dnes se akorát neví, jestli začaly první vystrkovat růžky aktivisti proti rasismu (RAR) a nebo ti pro rasismus a proti rasismu nebílému (RAC/WP). To se ostatně ale neví ani u nás, když se z jednoho rodinného sémě začaly vylučovat anarchisté a nazi(onalisté) a vytvořily 2 neslučitelné tábory. A kdo si začal první? Která ideologie má větší opodstatnění? Problém je, že když nějaký vydavatel dělá rozhovor s nějakou legendou, tak si dostatečně nepřipraví otázky. Výsledkem pak je nudný, fádní rozhovor. Občas jsem narazil v Real Enemy na dobrou otázku a ještě lepší odpověď. Převážně v novějších číslech mi do očí píchlo pár kapel, které by regulérně mohly být představeny v mém zinu (díky jejich "streetpolitické" angažovanosti). Prostě se nebáli nahlas přihlásit k socialistické větvi a nebo aspoň k nálepce SHARP. Tady u nás je celkem trapné, že staří, co se rekrutoval z řad SHARP, dnes toto všechno haní nebo tím aspoň přestali aktivně žít. Když půjdeš do důsledku, tak co je vlastně špatné na tom, že jsi skinhead proti rasismu? Stále jsem nepochopil, v čem tkví ta jakoby slabost?! Vždyť ti, co nechtějí být SHARP a nebo to ještě povýší na to, že si říkají grey zone a nebo přímo RAC, tak si honí brka nad barevným pornem a nebo aspoň očumují barevné holky a slintají při tom do trenýrek. To je vrchol pokrytectví. O poslechu barevných skupin ani nemluvě. Já jsem tak nějak ztratil punc na to, jak soudit, co ještě je a není normální. Když ti tehdejší lidi z 90. let, co se rvali s náckama, dnes zdvihají pravice a hajlují a nebo se předvádí, kdo si vezme na akci ilegálnější ohoz, tak je něco zvláštního, ne? Já vím, že jít proti všem není pro každého. A že je jednodušší s vlky výti, protože pravicových lidí je ve společnosti hafo a s každým si sedneš líp, když máte společného nepřítele (např. cikány). A že ne každý má koule na to, aby dokola vysvětloval, že on je ten jiný skinhead, ten hodný... Takže díky vlastní pohodlnosti se svezeme s davem a začneme se chovat tak, jak po nás vlastně ta společnost chce. No, když už ta politická korektnost nabírala na obrátkách i na našich akcích a z druhé strany sílil antifašistický tlak, který tak ale docílil jen toho, že se apolitici ještě více zfanatizovali doprava, tak to byl okamžik, kdy už jsem si řekl DOST, této scény nechci být členem! Pak jsme to ještě vytočili a vyšroubovali (jako Skrewdriver, haha) do radikálnosti, když jsme se dohodli, že na oi! akce budeme nosit nějakou dobu tak radikální trika, jak jen to půjde. Dělali jsme vlastně takový sociologický průzkum. No a co myslíš... místo, aby nám někdo vyspílal a pokáral, tak jsme byli za největší hrdiny! Piva a panáky lítaly, nosili nás na ramenou. No a pak jsme si vzali triko SHARP a redskins, Stage Bottles atd. a najednou se s náma nikdo nebavil, každý byl na nás škarohlíd. Tak jsme si říkali, proč ti lidé na ty koncerty chodí. To nemají dostatek koulí na to, aby šli na regulérní WP gig? Ne, děkuju! Já zůstávám skinheadem. Klidně i sám pro sebe. Ale nechci být součástí davu bez vlastní identity! Čím se dnes liší takový skinhead od většinového proudu? Vždyť už ani tím oblečením ne! Vždyť je to tady samej disko brouk v teniskách, ty vole!!! Je škoda, že například SHARP movement nemá v ČR nějakou ikonu. Kdyby tu byla osobnost, která by tu myšlenku proklamovala a lidé v ní spatřili charakter a charizma, tak by těch SHARPů bylo víc a hodně kluků by se tak díky nášivce nebo placce vyhnulo násilným vyhroceným střetům s imigranty, cikány a majoritními, protože by měli jasně čitelnou identifikaci. Jenže my takovou osobnost nemáme. Je to záležitost individualit. Otázkou je, zdali celá scéna už vlastně není tak trošku RAC/oi! v reakci na to, co se všude děje. Jestli se někdo ještě vůbec jako SHARP cítí, víš? Ale to je na jinou debatu, na nějaký hlubší výzkum. Ale k čemu by vlastně byl?! 

Nevím jak často navštěvuješ akce a koncerty, nicméně nemáš pocit, že punk a s ním spojené subkultury stárnou pomalu s náma, že není vidět přicházet mladou generaci ve věku 16 - 18 let, která by pomalu začínala přebírat štafetu? Ve scéně jsem zhruba od roku 2006-2007 ale za poslední roky potkávám stejně většinou ty samé ksichty! Myslíš, že mladý punks & skins tu budou ještě třeba za 20 let?

Těžko říci, kam se bude ubírat tato společnost a s ní i všechny ty subkultury a kontrakultury. Abych pravdu řekl, tak jsem na posledních několika akcích, které jsem (se sebezapřením) navštívil, nepotkával ani ty staré známé. Kde jsou ty armády holých hlav v těžkých botách? Já jsem na sebe hrdý, že jsem přes všechno to pracovní vypětí, kolikrát ne moc zdařený soukromý život a veškeré ty patálie vždy zůstal tím, kým jsem byl a to i včetně pravověrného outfitu. OK, občas mě to táhlo více k punku a k vlasovým excesům, ale stále jsem byl skinheada věrný syn. Mnozí ale tak silní nejsou. Stačí jen jedna malinká překážka v našich nuzných životech a s přesvědčením je šlus. Kdysi jsem bral skinheads jako rodinu. Přátele, na které se můžeš spolehnout vždy a všude. Ano, pár takových mám. Ale plošně se to říci nedá. Někdo ujíždí moc na chlastu, takže se stává nespolehlivým. Druhý zase místo činů používá jenom hubu a ruce s tlamou Bohužel ještě nikdo nezpřevodoval. Další je třeba málo průbojný... je to těžké. Vytvořit něco fungujícího je až za hranicí nemožnosti. A ve finále zjistíš, že bez takových lidí můžeš žít. Že ti "normální" kamarádi, se kterými trávíš 8 hodin v práci, Ti vlastně dokáží dát daleko víc. Ať už kapitálových benefitů anebo toho tak říkajíc sociálního kapitálu. Takže si pak uvědomíš, že prázdné mlácení hubou mezi "svými" je ztrátou času. To si jdu radši na pivko ve svém pěkném ohozu mezi páprdy do naší putyky, dám si 4 pivka a hrdě si to pochoduju domů s pocitem, že kult neumírá. Není totiž nic horšího, než když začneš někomu věřit a on to pak všechno posere. O to víc to pálí, když Ti ještě pár týdnů před tím přetřásá písně o loajalitě a bratrství... každý čumí stejně jen na svůj vlastní profit (nemyslím prachy, ale třeba zábavu, výdobytky, privilegia atp.). Zkus si pozvat pár kámošů na vykopání základů pro barák. Třetina Ti neodpoví, třetina se omluví a třetina dorazí s vidinou strašné srandy, neřízeného chaosu a následné ožíračky. No a takhle já prostě nepřemýšlím. Nejdřív práce, potom zábava. Jsem prostě uvědomělý socialista :-D Subkultura by měla nahrazovat rodinu. Komu se to ale poštěstilo? Mně ne, protože lidi dnes prostě nemají čas... Navíc si myslím, že pokud chceš v rámci kontrakultury něčeho dosáhnout, musíš se zříci individuality a musíš se organizovat. A po tom dnes už také nikdo netouží. Lidé mají svůj komfort. RASH ani SHARP ani třeba žádný patriotický kališnický spolek prostě nezorganizuješ a neudržíš naživu. Vždy to bude o pár přátelích, o lidech, co si vzájemně sednou. Já nikdy neměl ambice nějaký spolek založit. Díky Bohu. Dnes bych se mlátil do hlavy, že to byla ztráta času a energie. Pokud se nedokážou organizovat ti, kdož mají k tomu předpoklady a batoh předsudků (BHS, B&H, Odpor, Autonomové...), tak jak a vlastně i proč bychom se o to měli pokoušet my? Nějaká skinheadská platforma je větší utopie, než jakákoliv jiná knižní pohádka. Styl zůstává, ale to je tak jediné. Člověk se párkrát spálí, ztratí iluze a dál už jede jen sám na sebe.

Vím, že jsi dřív také hodně cestoval za kapelami a lidmi, které se do Čech téměř vůbec nedostanou. Navštívil si např. Katalánsko a lidi z Opcio K-95, pár akcí v Německu (Fire and Flames), Brixton Cats a Erode v Berlíně apod. Já osobně tento typ "dovolené" mám taky moc rád, není nic zajímavějšího, než poznávat scénu i mimo hranice naší republiky. Z kterého místa jsi si odvezl nejvíc zažitků, kontaktů a navázal nová přátelství? Daří se ti tyto kontakty stále udržovat?

Vlastně to, co mi po SkinReadu zůstalo, jsou ještě cestovatelské choutky, které musím zrealizovat. Ano, tímto principem vlastně časák žije a žít bude pořád. Dostal jsem fotky skinheadů třímajících SkinRead z Moskvy, New Yorku, Itálie, Singapuru, Brazílie... A to člověka vždy nakopne. Dříve to cestování bylo intenzivnější. Malým deficitem bylo, že jsem byl na všechno vždycky sám. Ale o to to bylo lepší. Prakticky můžu jet za holými hlavami kamkoliv mě napadne. Vždycky vím, že dostanu jídlo, pivo, místní schnaps a budu mít kde spát a k tomu průvodce po místech, kam se běžný turista asi jen tak nepodívá. To je neoddiskutovatelná a nepochybná výsada skinheadského "národa". Co bych chtěl podniknout, tak to určitě ještě jednou Asii, Rusko, Rumunsko a New York. Poslední 2 jmenované jsou mými nejbližšími plány. Hned, jak budou nějaké kačky a čas navíc. Ne všechny kontakty je v mé moci držet. Některé upadly, některé spí, některé jen tak dřímají a pokukují a čekají. Nikdy ničeho nelituju. Nic se nestává náhodou. Všechno má svůj čas, ale spěchat nemá cenu. Ale 2 akce, na kterých jsem nebyl mě mrzí. Asi si nikdy neodpustím absenci na 161 festu v Londýně s kapelami Brigada Flores Magon (měli tehdy comeback), Non Servium, Youngang a další. A pak jsem chyběl na comebacku Erode v Římě. Ale obě tyto akce bych podstoupil opět sám, protože tahle banda zdejších balíků by jela leda tak na Cock sparrer :-D. A navíc by jedna ta sranda vyšla na více než 10.000,- a to se mi zdálo tenkrát dost. A je to pořád dost, ale na to, že ty kapely už třeba nikdy nezahrají... no jo, člověk si toho na ty pomyslné misky vah musí dát více, aby se správně rozhodl. Nebyl jsem tam, ale vidíš, svět se točit nepřestal; svět se ani po těch gigách nijak rapidně nezměnil... Asi něco děláme špatně.

Zhruba od roku 2015 - 2016, kdy se Evropou přehnala uprchlická krize, která se naší republice vyhla obloukem se tu rojí různé obskurní spolky jako SPD v čele se samurajem Pitomiem, různé "národní gardy" a "domobrany", jejichž činnost spočívá hlavně ve vysedávání v hospodě a siláckých rasistických kecech, zmanipulavaní důchodci kácí stromy aby vykolejili vlak a upozornili tak na "příval" muslimů, kteří ani netuší, kde nějaká Česká republika leží, hodně lidí a politiků se začalo ohánět vlastenectvím... Ultraparvicové názory se staly mainstreamem, že i neonáckové a různí RAC pomatenci ve scéně se stávají pro mě naprosto marginálním problémem a jako bonus si tento národ zvolí premiérem velkokapitalistu a nenažrance Babiše. Vím, že jsi celkem vlastenecky smýšlející osoba ale dokážeš se i přes všechny ty sračky, které ze sebe česká společnost dokázala za poslední 3 - 4 roky vyblít, stále přihlásit k myšlence vlastenectví, já opravdu nevidím nic na co bych měl být hrdý?

I to vlastenectví má mnoho symptomů a verzí. Už i zde působí nacionální anarchisté, národní bolševici atd. Po roce 2000 jsem začal prohlašovat, že největším šiřitelem rasismu je vláda. Nemůžu se zbavit dojmu, že vše, co se děje, je nějak konspirativně naplánováno. Nic se neděje náhodou. A kdyby volby mohly něco změnit, už by je dávno zakázali (pravili chytří anarchisté)! Ve vynikajících filmech jako DIAZ – neuklízej tu krev, Zeitgeist nebo Vendetta pak narazíš na odpor k moci a k neomezenému systému vládnutí. Lidé by se neměli bát své vlády... Dřív lidé odevzdávali daně mimo jiné i pro to, že jim na oplátku stát poskytl ochranu. Dnes si tím ale platíš své vlastní vrahy a žoldáky! Je to tak průhledné!!! Na jakýkoliv stát ti bastardi z NATO či USA zaútočí, má to vždy stejný scénář! Naprosto stejná šablona! Každý to ví. Každý ví, co se stalo s "dvojčaty". A co se stalo? Nic! Svět běží dál, kola ekonomiky se točí. Je mír. Máme teplo, vodu, žrádlo. Ale bude tomu tak navždy? Jsme připraveni na krizi, mayhem, chaos a zlořády? To, co se děje lokálně i globálně, je připravené. Poukazováním na "rasismus" a "extremismus" ti nahoře jen zametají stopy svých opravdových zločinů proti svobodě a holé lidskosti! To, že se pošťuchují neonacisté s anarchisty, jim jen žene vodu na mlýn! Dej lidem chléb a hry a můžeš neomezeně vládnout. Rozděl a panuj! Každý ví, kdo dnes vládne světu. Jsou to lobbistické a finanční klany. Když to začneš rozkrývat, tak i v tom poznáš jistou antisemitskou notu. A je to tak dané anebo je to vykonstruované a profašisticky smýšlející? Já osobně nikdy nepřistoupím na tuto hru médií. Nevěřím tomu, co slyším v TV nebo rádiu. Na toto mám silnou intuici. Nedám se ovlivnit ani zlomit, i kdyby všichni byli přesvědčeni o opaku! Stále se ptej; stále pochybuj!!! (Sokrates, Buddha...). Ať si mainstream razí, co chce. Vždy to budou jen ovce. Já je nebudu nenávidět, ale pohrdání mi nikdo nevezme. Ti paraziti dole skutečně jsou. Kriminalita a násilí a rasismus naruby také! Kdo je mírotvorce a nebo slepý, tak ať věří, že jsme si všichni rovni. Nejsme. A nemluvím teď o barvě kůže, ale o různých psychosomatických sklonech a deviacích! Ale nezapomínejme i na ty parazity tam nahoře! Věřím, že takový ten ubohý slepý rasismus, už je pryč. Vždyť i dnes Ti špičky ledovce, kteří kdysi zakládali např. Bohemia Hammer Skins, řeknou, že nejsou rasisté. I oni si uvědomili, že nepřítel je skutečně jinde. Víš, nějaká ta revolta za lidská práva, za právo shromažďování, tisku, projevu... ta se k nám z médií nikdy nedostane! Sen o světovládě ty bestie stále drží. Svoboda je tak křehká a napadnutelná. Někdy mám pocit, že vizionáři jako George Orwell poskytli těm sviním manuál, jak na to. Přijde den, kdy budeme stát na ulicích. Holé ruce mít doufám, ale nebudeme. Buďte připraveni. A snažte se přemýšlet a nebojovat mezi sebou. Buďte nezfanatizovaný black block! Držte, vy obyčejní lidé, při sobě! THE UNITY IS POWER! THE KNOWLEDGE IS STRENGHT!!!

Skinread ve své tištěné podobě sice skončil, nicméně jeho online verze funguje dál, dokonce jsem zaznamenal, že přibil i rozhovor s pražskými Aculeos, recenze a pár reportů. Je tedy možné, že bys pokračoval jen formou webzinu, nebo je Skinread už definitivně uzavřenou kapitolou?

V nejlepším se má přestat! Už bych se pak jen vykrádal tématicky i graficky. A jak jsem řekl, já už nevím, co je ještě gut a co už ne, takže jsem ztratil štempl na to, co tolerovat a co hanit ;-). Nebyl to s těmi Aculeos takový omyl? Haha. Byla to snad poslední kapka pro ukončení editace? Jednou vejdou do dějin jako ti, co pohřbili nenáviděný i opěvovaný SkinRead, haha. Vtip! O ukončení vydávání a jakékoliv další tvorby bylo rozhodnuto dávno před tím. Web běží už nějakou řádku let. PC programování mě ale nebaví, tak jsem tam vždycky matroš naházel a vlastně mě ani nezajímala návštěvnost. Blíží se pár desítkám tisíc, takže asi svůj účel plní. Je tam téměř vše ze všech předchozích čísel. Občas i nějaká ta glosa navíc. Kdysi jsem přemýšlel ještě o občasníku s názvem A-RASH-ID (to A mělo být v kroužku a vše mělo být publikováno pro více méně zahraniční redskins). Také Skinhead Nation, což jsem ale zavrhl, protože jak jsem zjistil, tak existuje stejnojmenný občasník pro GSM (gay skinheady, haha). Další na mysli bylo redigování zinu SKIN.N.NEWS, než jsem zjistil, že pod tímto jménem vyšlo v Sudetenlandu jedno číslo klerofašistického skinheadského zinu ve 2. polovině 90. let. No a pak jsem chtěl Proti všem! - 1938, ale pro kluka ze Sudet by to bylo mírně kontraproduktivní, haha. Takže nápadů bylo mnoho. Ale když už není pomalu pro koho psát, tak to smysl postrádá. Nechám za sebou to velké dílo a je mi jedno, co se s ním stane. Už mě to ničím nenaplňuje. Odcházím dalek a sám. Zůstávají krásné vzpomínky, pár věrných přátel a snad i respekt ze strany vás, které jsem dokázal těšit. Nikdy neříkej nikdy, ale... ano, SkinRead opravdu definitivně skončil!

Ok díky Slute za rozhovor a díky za Skinread, protože tenhle časák byl pro mě v začátcích velkou inspirací... Jestli chceš ještě něco vzkázat tady máš možnost!

Děkuji Ti moc, Marku, za možnost se vyjádřit! Asi se nedokáži vyjádřit ve zkratce, tudíž se omlouvám za tak dlouhé glosy. Ale chtěl jsem, aby koncept byl ucelený a trošku celistvě schematický. Myslím, tedy jsem! Používám mozek. Nehltám předžvýkaná dogmata, proto nejdu zařadit do tabulek. Můžu působit kontroverzně, ale když si to přečteš víckrát, tak do těch jinotajů pronikneš. Skinhead je postojem proti všem! A neodsoudíš nikoho, aniž by sis zkusil ujít pár mil v jeho botách. Aspoň já to tak mám. Já se vypovídal a je mi vlastně jedno, jak si to ostatní vyloží. Když srovnám rozhovory, které jsem poskytoval někdy na začátku nového milénia, s tímto, tak se nic zas tak radikálně ve výpovědích a deskripcích nezměnilo. Takže asi nekecám a nemlátím hubou prázdnou slámu. V Prase to budete mít hozené asi jinak. My vesničani a nebo i "socouši" to máme prostě diferenciální. A svět je krásnej a pestrej a díky Bohu za to, že jsme!!! Skinhead – 8 písmen, která jsou pro mě posvátná. Být skinheadem je moje osobní hrdost a radost. Dává mi to sílu, vůli, vytrvání, formuje mi to charakter. Je to moje identita. Dnes už k tomu nepotřebuji žádnou příponu ani předponu. Prostě skinhead. Vyjádření nespoutanosti a totální svobody. Také pojem dobra a spravedlnosti. Je to můj světonázor. Výraz odporu a nestádovitosti. Je to moje resistence vůči všem nešvarům. Jasný postoj proti zlu, ať už má jakoukoliv tvář! SkinRead – 8 písmen znamenajících mých posledních (předešlých) skoro 20 let. Dar, který mi byl seslán a vnuknut skrze moji vůli a prozřetelnost, jak by řekl strýček Dolfy, haha. Díky mému zinu jsem si brutálně rozšířil obzory, získal jsem přátele po celém světě, cestoval jsem po zeměkouli, naučil se koncepčně přemýšlet, naučil se milovat a znát hudbu, naučil se plynule 2 světové jazyky a to nejpodstatnější, snad jsem skrze své stránky změnil k lepšímu myšlení byť jen 1 jediného človíčka! I to by byl můj ohromný úspěch! Našel jsem mnoho cest. Všechny vedly k jednomu stěžejnímu cíli k prozření a k najití sebe sama!!! 

oi! oi! – SLUT, ex-vydavatel skinheadského zinu "rozumem proti fanatismu"; jaro 2019 SkinRead zine 

www.red.skinhead.cz 

čtvrtek 11. dubna 2019

Francie to není jenom Eifelovka a víno!

Přesně tak! Taky je to země, kde se řeže hodně dobrý punk & oi! Když jsem se před několika měsící probíral svojí sbírkou vinylů a muzikou v počítači, uvědomil sem si, že kapely z Francie vlastně tvoří podstatnou část. Nikdy jsem nebyl nějak zvlášť zaměřen na francouzskou scénu ale asi přirozeně tím, že jsem hodně náročný posluchač, snažím se hledat kvalitní kapely a Francie (jak jsem později sám zjistil) jich má opravdu hodně a tak začaly postupně tvořit značnou část mé sbírky. Hodně lidí mi už říkalo, že francouzština se do punku nehodí a že se to nedá poslouchat, mě naopak její charakteristické "chrochtání" do oi! & punku sedne jako prdel na hrnec. Je sice pravda, že 99% tamních kapel zpívá ve své mateřštině a i texty v bookletech bývají málokdy přeloženy do angličtiny, takže jazyková bariéra je opravdu velká ale ani to mě nikdy neodradilo, protože frantíci do kytar prostě řezat umí a nebál bych se tvrdit, že francouzská scéna patří k těm nejkvalitnějším v Evropě! I přes velikost tamní scény a množství kapel, je trochu škoda, že až na pár vyjímek moc často mimo Francii nejezdí. A tak, když nemůže "hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře", a je pár kapel o kterých uvažuji už delší dobu, že bych se kvůli nim do Francie klidně vypravil. Tento článek neberte ani jako scene report, jde jen o můj top list oblíbených kapel, které určitě stojí za pozornost a protože Francie nejsou jenom dnes tak protěžovaní Lion´s Law, tak doufám, že tu objevíte i něco nového. Některé z kapel zde uvedených už bohužel nefungují, nicméně to nevidím jako důvod proč se o nich nezmínit. Některé možná znáte, některé ne a u některých se vám zrovna nemusí líbit jejich politický postoj ale to už je věc čistě na vás, jak se s tím poperete. Většinou jde o oi! ale najdete tu i punk, folkpunk nebo post-punk. Dobrá muzika se má rozšiřovat a já se vždycky rád podělím a někomu zase rozšířím obzory. Nečekejte žádný podrobný popis s rozsáhlou diskografií ani bandstory, jde jen o stručný náhled, navíc v době internetu si podrobnější informace a hudební ukázky dokáže obstarat každý sám. Takže tady to máte! 




Berurier Noir

Kapela vznikla v Paříži v roce 1983 a za šest let své existence se stala ikonou tamní punkové scény 80. let. Dodnes patří ke kultovním francouzským kapelám. Co bylo na Berurier Noir zajímavé je to, že místo bubeníka používali automat na vytváření beatů, solovou kytaru + zpěv a tak se v podstatě jednalo o dvoučlennou kapelu, která i s tímto naprostým minimem dokázala produkovat naprosto energickou a přímočarou muziku. Nicméně jejich vystoupení často doprovázela cirkusově stylizovaná show v podobě žoglérů, fireshow, klaunů apod., takže na podiu měli častokrát víc lidí, než většina punkových kapel. Postupem času jejich popularita stále rostla, až se dostali i do velkých koncertních hal a párkrát se objevili i v televizi. Berurier Noir sice nepatřili přímo k anarcho-punkové scéně ale byli anarchysmem do velké míry ovlivnění o čemž svědčí např. jejich songy Makhnovtchina nebo Descendons Dans la Rue. Kapela se rozpadla v roce 1989, v roce 2003 se na pár let opět vrátili na podia a začali vydávat nové desky ale už v roce 2006 se definitivně rozpadají. Jelikož Berurier Noir jsou opravdovou legendou francouzské scény a zasluhovali by si podrobnější popis, odkážu vás na jeden starší článek.

diskografie



Komintern Sect

Legenda francouzského oi! a jak já s oblibou říkám "francouzští 4-Skins". Kapela se dala dohoromady v roce 1981 v Orleans. V 80. letech patřili společně s Tolbiac's Toads, R.A.S, Warrior Kids a Camera Silens, k předním oi! kapelám ve Francii. Podle mě jejich nejlepší album je druhá deska Dernier Combat z roku 1985, kde najdete jedny z jejich nejznámějších hitů jako jsou Les Années D'Acier, Sonia, Reves de Liberte nebo Dernier Combat. Pro mě je tahle kapela synonymem toho co si představím, když se řekne oi!, hrubý a neobroušený punk ulice, jak se sluší a patří. V roce 1987 se kapela rozpadá, skoro 30 let o nich nebylo slyšet až v roce 2014 se vrací na podia a o dva roky později vydávají u Contra Records mini-album D'Une Meme Voix.

diskografie



Camera Silens

Z Bordeaux pochází další oi! legenda - Camera Silens. Vznikli v roce 1981 a stihli vydat dvě alba. První deska Réalité byl klasický streetpunk ovlivněný britskou školou, kdežto na druhém album Rien Qu'en Trainant se pustili do vod reggae a soulu, podobně jako např. jejich kolegové Nuclear Device. A i tato deska, přesto, že hudebně byla úplně jinde, jen potvrdila jejich hudební nadání. Kapela se rozpadla v roce 1988 a dodnes patří k základnímu pilíři francouzského punku.

diskografie



Heyoka

Pomalu se dostáváme do 90. let. Heyoka se dali dohromady v roce 1991 v Dijonu. Postupně se stali důležitou kapelou tamní anarcho-punkové scény, zajímavostí je, že kromě ženského zpěvu občas zpívali i německy, což je jazyk, který většina francouzů díky historickým souvislostem nemůže vystát. Hudebně jde o hodně řízný, agresivní ale přesto melodický punk. Kapela se rozpadla v roce 1997, v roce 2010 se vrací opět na podia a vydávají best of album Piqures de Rappel. O dva roky později vydávají výbornou desku Etat des Lieux a v roce 2014 přichází definitivní rozpad.

diskografie



Brigada Flores Magon

Asi nejznámější redskins z Francie a zároveň legenda místní RASH scény. Kapela vznikla v Paříži v roce 1996 a postupně si dobyla svoje místo i na evropské scéně. Některými lidmi nenáviděná - prý pro jejich "dogmatičnost", některými naopak milovaná. Jisté je jen jedno, hudebně jde o naprosto špičkovou kapelu. Ve své muzice kombinují oi! s občasnými prvky ska a politickými texty vycházejícími z jejich anarchystických pozic. Jejich bubeník Julien Terzic patřil v 80. letech k Red Warriors, k jedné z prvních organizovaných antifašistických skupin ve Francii, která se snažila vyčistit Paříž od nácků. K vidění byl i ve známém dokumentu Antifa-Chasseurs de Skins. O tom, že členové Brigady Flores Magon svými ideály žijí a nekončí jen u prázdných proklamací během koncertů, vypovídá např. jejich zapojení v syndikalistických odborech C.N.T, které hrály důležitou roli ve španělské občanské válce. V roce 2010 se na pár let rozpadli aby se o tři roky později mohli opět vrátit na podia a koncertovat dál. Zatím poslední album Tout pour Tous vydali v roce 2007.

dsikografie



Bolchoi!

Asi kontroverznější název pro redskin kapelu nelze vymyslet. I když s naší historickou zkušeností s jejich názory úplně nesouhlasím, jejich anti-stalinských pozic jsem si vědom. I přesto je po hudební stránce dokážu brát, jako jednu z nejkvalitnějších kapel tamní scény. Bolchoi! působili v letech 2000 - 2004 v Toulouse a zanechali za sebou jenom jedno self-titled album a EP Gueules Cassées z roku 2002. Hudebně jde o hodně přísný a úderný oi! místy podbarvený reggae a ska prvky se saxofonem, kde se pro radost všech feministek :-D střídá jak ženský, tak i mužský zpěv. Doporučuji poslechnout songy jako např. Gueules Cassés, Violence Rouge et Coleré Noire nebo Saoul de Toi, které mluví za vše.

diskografie



RIXE

O tom, že duch 80tkového oi! ještě nezmizel a je stále velkou inspirací pro mnoho dnešních kapel, svědčí právě RIXE. Tříčlenná kapela z Paříže, která je bočním projektem muzikantů z dnes už zavedených kapel Maraboots, HardXtimes a Lion's Law, čili špičky pařížské SHARP scény. Debutovali v roce 2015 epéčkem Coups et Blessures, kde poprvé předvedli svůj hrubý, nabustrovaný, špinavý oi! v duchu kapel jako např. Combat 84, 4-Skins, Blitz nebo Nabat. Určitě se poohlédněte po LP RIXE - Collection, kde najdete všechny jejich dosud vydané singly.

diskografie



Syndrome 81

Tuto kapelu jsem objevil někdy před třemi roky a totálně mě posadila na prdel a naprosto upřímně tvrdím, že je to jedna z nejlepších streetpunkových kapel ve Francii, co jsem zatím měl možnost slyšet. Syndrome 81 pochází z Brestu, kde jsou spřízněni z post-punkovými Litovsk, debutovali v roce 2013 self-titled singlem Syndrome 81. Hudebně jde o hodně úderný, našláplý a místy až post-punkově temný streetpunk, ve kterém se přesto nezapře inspirace školou 80. let. Jelikož od svého vzniku vydali hromadu singlů a splitek, doporučuji se podívat po kompilačce singlů Béton Nostalgie, která vyšla v roce 2017. Protože tahle kapela je opravdu skvost odkážu vás na podrobnější článek, který najdete v sekci profil.

diskografie



Litovsk

Další kapelka z Brestu jsou post-punkový Litovsk. Jak už jsem zmiňoval kapela je spřízněná s jejich kolegy Syndrome 81, se kterými v roce 2015 vydali společné splitko. Na kontě mají zatím dvě plnohodnotné desky, self-titled album z roku 2016 a druhou desku Dispossessed, kterou vydali koncem roku 2018. Podobně jako Syndrome 81 i Litovsk mě naprosto "rozsekali", především jejich první album. Je to jedna z mála kapel, která zpívá i anglicky, což se ve Francii moc často nevidí. Hrají temnější post-punk uhánějící ve středním tempu s výbornou basou a kytarovýma linkama, místy připomínající Joy Division. Rozhodně kapela po které byste se měli poohlédnout!

diskografie



Hors Controle

Z městečka Montceau les Mines poblíž Lyonu pochází další RASH skinheadi - kapela Hors Controle. Dohromady se dali v roce 2000 a společně s Brigadou Flores Magon patří k jedněm z nejdéle působících levicových oi! kapel ve Francii. Mastí rychlý a hrubě nabustrovaný oi! s anarchysmem ovlivněnými texty zaměřenými na témata jako svoboda, odpor pracujících, třídní hrdost ale i na ty čistě subkulturní, týkající se skinheads. Za těch skoro dvacet let vydali slušných šest alb, z kterých bych doporučil desky L'Union Fait la Force z roku 2013 a Enfants du Chabron, kterou vydali v roce 2008. Zatím poslední věc, mini-album Vauriens se objevilo v roce 2016.

diskografie



Les Clébards

Další z těch kapel, které si zamilujete hned při prvním poslechu, stejně tak jako já. Jelikož pro folkpunk mám opravdu slabost, tak si mě získali téměř okamžitě. Kapela pochází z města Fougéres v Bretani. Sami svůj styl nazývají chanson punk, i když všichni "nefrancouzi" dobře víme, že jde o poctivý a vytříbený folkpunk, kde nechybí akordeon, akustická kytara, místy i banjo, to vše ve spojení s nabustrovanou kytarou a bicími, které tomu dodávají tu správnou punkovou výbušnost. Debutovali v roce 2008 deskou Histoires de Trottoirs a za tu dobu vydali celkem šest alb, z kterých bych vypíchl desku Le Genre Humain z roku 2011. Zatím poslední počin On Attend vyšel v roce 2017 na zančce Mass Productions. Pokud vás baví kapely typu The Mahones, Flogging Molly, The Rumjacks a celticpunk obecně, Les Clébards si určitě zamilujete!

diskografie



Brixton Cats

Je zajímavé, že většina politicky "extrémních" kapel (ať už nalevo nebo napravo) produkuje hodně kvalitní muziku a platí to i o Brixton Cats - dalších RASH skins, tentokrát z Paříže. Brixton Cats se dali dohromady v roce 2003 a částěčně jsou propojeni s Brigadou Flores Magon. Je to další z kapel s ženským zpěvem, který doplňuje ostrý a hodně řízný streetpunk, doplněný texty o sionistickém útlaku v Palestině, pokrytectví církve, dělnické třídě, fízlech, jakožto sluzích systému, poctě partizánům z F.T.P a vzpomínce na Carla Guilianiho, který byl zastřelen těžkooděnci v roce 2001, při protestech proti zasedání summitu G8 v Ženevě. To vše zabaleno do úderného streetpunkové podání, dělá z Brixton Cats jednu z nejzajímavějších francouzských kapel. Kromě dvou alb, z nichž poslední Quartier Maudit vyšlo v roce 2015, mají na kontě i split EP s dnes už nefungující katalánskou legendou Opcio-K95.


diskografie



Kroska

Z Béziers na jižním pobřeží pochází kapela Kroska. I když by název mohl být trochu zavádějící, nejde tak úplně o ska. Kapela vznikla v roce 2005 a dlouhých šest let nic nevydali, až v roce 2011 se objevilo demo Punk Ska Meme Combat. Po hudební stránce je považuji, za jednu z nejzajímavějších kapel na francouzské scéně. Ve své muzice kombinují melodický rychlejší oi! se ska. Jasně určitě si řeknete, že takových kapel je přece mraky ale Kroska nejsou skinheadskou kapelou, která občas zahraje i ska. Kroska propojují oi! se ska takovým způsobem, že vám příjde, jako kdyby druhá doba byla součástí streetpunku odjaživa a jako kdyby punková kytara do ska patřila zcela přirozeně. I přesto, že zpívají francouzsky, z názvů některých songů (Guerrier Trojan, Working Class, Trisomie 88) bych usuzoval, že nebudou mít daleko k SHARP. Zatím vydali dvě desky L'Appel de la Oi! z roku 2012 a Guerrier Trojan, která spatřila světlo světa v roce 2016. 

diskografie



Maraboots

Tak tuto kapelu asi ne třeba nějak podrobně představovat. Mladá krev z Paříže, která se objevila na scéně v roce 2009 a za poměrně krátkou dobu prorazila i do zbytku Evropy. Sice jejich nejaktivnější roky 2010 - 2014 jsou dávno pryč ale právě na základech této kapely vznikli Lion's Law, kteří patří v současné době k jedné z ikon nové vlny francouzského oi! Maraboots podobně jako např. RIXE vycházeli ze staré školy melodického 80tkového oi! doplněného saxofonem... prostě v jednoduchosti je síla a přesně tak by se dala charakterizovat jejich muzika. I přesto, že kapela už pár let nefunguje, minulý rok vyšlo u labelu UVPR reedice jejich mini-alba Dans la Nuit (původně z roku 2013), rozšířená o singly z jednotlivých EPček.

diskografie


Redweiler

Dnes už dávno nefungující redskin band z Bordeaux, hrající hodně úderný oi! ve stylu italských Erode. Zajímavostí bylo, že vystupovali s dvěma zpěváky, bohužel vlajky SSSR nebyli na jejich koncertech něčím neobvyklým, stejně tak jako všude na jihu Evropy. Nicméně bych byl opatrný s přirovnáváním ke kapelám typu Nucleo Terco, Kominterna 43 nebo Cor Fort. I přes jejich politické smýšlení za jejich nejlepší věc považuji antihippie song 1 Hippy = 1 Triplex, odkazující na výprask kovovým triplex páskem :-D Kromě účasti na kompilačce Appel Aux Luttes z roku 2009 a desky Bordeaux Saigne, která vyšla ve spolupráci labelů Conehead Records a Solitude Urbaine v roce 2008, po sobě víc nezanechali. Dnes je nahradila podobně znějící kapela, také z Bordeaux - Retrograd. Ty mají na kontě zatím jen EP Benuinguts, které vyšlo v roce 2016 a kromě domácích koncertů i vystoupení na festivalu Ultrash v Německu. 

diskografie

úterý 26. března 2019

Rozhovor - Slut / Skinread

1.část

V dnešní době internetu, je každý papírový fanzin pomalu vzácností a ve své podstatě i skvostem. Na druhou stranu např. hardcore scéna za poslední roky přinesla spoustu nových plátků a znovu navrátila ducha starých punkových tiskovin, které byly kdysi jediným informačním zdrojem. Bohužel co se týká oi! a domácích skinzinů, minulý rok vyšlo poslední číslo Skinread fanzinu, za kterým stál jeho vydavatel Slut. Skinread byl hodně osobitým a originálním plátkem (viz. recenze na poslední číslo zde), ostatně stejně tak jako většina fanzinů, které píše jeden člověk. Navíc Slut je velký svéráz, individualista a tak trochu provokatér a tak ne každý měl pro Skinread pochopení (možná si někteří vzpomenete na výměnu názorů v Move Your Ass). A právě kombinace všech těchto faktorů dělala tento časák tím čim byl a tak jsem si řekl, že by nebylo na škodu, vyzpovídat samotného Sluta a udělat tak pomyslnou tečku za jeho 18 let trvající prací.



Zdar Slute, tak na začátek mohl bys se představit, jak dlouho si na Skinreadu dělal, co tě vedlo k tomu začít psát zine a také jak a kdy ses dostal ke skinheads?

Ahoi! Marku. Je mi skoro 40, skinheadem jsem od půli 90. let. Začínal jsem jako reakce na cikánské nešvary v našem špinavém městě, tudíž nemám (jako asi většina Tvých čtenářů) kořeny ryze apolitické a řekněme bez etnických pohnutek. Porevoluční klima bylo divoké a u nás převážně cikáni si to vysvětlovali po svém. Ad absurdum jim dnes děkuji za to, že jsem vůbec skinhead. Stejně jako náckům děkuji za to, že nejsem jedním z nich. Paradoxně mě totiž ze spárů zla vytrhla jejich vlastní nadutost, omezenost, rozpory, předsudky, hloupost, agresivita a neznalost. Nikdy jsem se necítil být rasistou. Od jakživa jsem poslouchal streetpunk či skinheadské japonské kapely nebo např. The Templars a nikdy jsem slepě neinklinoval k "ismům", nýbrž jsem je vždy podroboval studiím a subjektivním rozborům. Nic není jen černé či bílé. Na každém systému (když už holt v nějakém lidé musí žít, neboť anarchii či duchovnu se ještě nenaučili) je něco dobrého a přenositelného. A jelikož jsem nebyl nijak obzvlášť přesvědčeným "hammer skinem", tak začaly problémy. Tenkrát se to tu hodně rvalo: kališníci vs. náckové. Bohužel náglové napadali i normální lidi pod záminkou čehokoliv. No a já se svým intelektem prostě nezapadal do jejich nemorální kladivovité šablony a začal tak boj. Můj pohár přetekl. A abych ten boj ustál, hledal jsem podporu a přátele. Dostal se mi do rukou zin Bulldog, pak další jako Spartacus a Anti-hero a k tomu i apolitická oi! muzika společně poté s výběrem redskins a SHARP kapel (Class Pride World Wide) a byl jsem doslova učarován. Omámen svobodou, jednotou, volnou myslí. Také improvizací a motivací. Chtěl jsem být součástí této ohromné rodiny. Věřil jsem, že tam nalevo je skutečná opozice proti pouličnímu nešvaru, kterým mnozí (ne všichni) neonáglové skutečně byli. Psal se rok 1999/2000. No, a to hledání věrných se mi na dlouhých 19/20 let splnilo. Po tehdejších cikánech i nácíčcích se slehla zem. Nepřítel ale zůstal v hlavě napořád zapsaný. Stejně jako ostražitost a připravenost s dávkou mírné arogance a despektu k blbosti všeho druhu. Dnes už se ale na nikoho periodicky nezlobím. Jsem dál a výš. Dnes jsem jim spíše vděčný, že nejsem žádná přiteplená moderní bábovka. Dnes si dokážu promluvit v klidu s každým. A těch pár nácků, co tu přesto zbyli, to už jsou hodní strejdové, kteří mě po těch letech spíše honosí a vzývají, protože na rozdíl od nich já jsem skinhead pořád, svůj styl jsem neztratil a svoji pravdu razím pořád Proti Všem! I když dnes už vlastně nikoho nezajímá. Bo mají přece FB! :-). SkinRead jsem pak psal hlavně proto, aby se lidé z ČR dozvěděli o světě. Neboť i ta apolitická či oi! scéna začínala být zkostnatělá a duchem omezená. Lidé začali opakovat nesmysly, dogma a klišé. Stejně, jako to dělávali ti náglové. A já se nechtěl točit ve stereotypu. A tak jsem rozčeřil vody a nutil lidi k zamyšlením. Nikomu jsem nic necpal. Pouze jsem do každého čísla narval to, k čemu by se běžně z mnohých důvodů nedostali. Dělal jsem to pro lidi rád. Jsem filantrop :-). Prvotním cílem bylo obklopit se stejně smýšlejícími lidmi a bojovat perem i mečem (když to bude zapotřebí) proti rasismu a nazi(onalismu). Poté, co nepřítel z ulic dávno vymizel, už nemá cenu pokračovat dál.

Minulý rok vyšlo definitivně poslední číslo Skinreadu, podle mě to bylo zárověň i to nejlepší, kde bylo vidět, že si v něm nechl i kus sebe. Proč jsi se po tolika letech rozhodl se Skinreadem skončit?

Nejlepší bylo asi číslo 10. To byla taková kniha, která mě stála pěknou zámořskou dovolenou pro celou rodinu s all inclusive. To číslo bylo TOP! Byla to moje oběť na oltář - omezení vztahu, rodiny, spaní. Recenze jsem psával např. od 3 ráno do 5 a pak jsem jel na šichtu do fabriky. A takhle třeba rok v kuse. Bez osobního volna, výletů. Číslo 11 a 12 (to poslední) bylo již tištěno v zahraničí přes výborného kamaráda Picka z Real Enemy a kvalita byla taktéž vynikající. Tato 3 čísla beru jako svůj mezník a triumf zároveň. Ještě si vzpomenu na číslo 6 (s podtitulem 666), které bylo tištěno v černo-rudém přebalu a RASH tematického schématu na obálce. Paradoxem je, že mi to nabídl dnes ještě aktivní nazi skinhead. Já nevěděl, že mu ta tiskárna patří, ale když jsem tam přišel, sám mi nabídl skvělou cenu a tento bonus k tomu se slovy "já to pro vás udělám, i když jste tak trochu RED". Když jsem tam šel na konzultaci ohledně tisku oblečen do bombera s plackama redskins, tak jsem měl v každé kapse nějakou zbraň, bo jsem se bál, že mě vlákal do léčky, haha. Bydlím (bydlíval jsem) totiž v zóně 100% naziskins. Ale oni nejsou Antifa, takže takto neférově nejednají (haha - vtip) a nakonec jsem odcházel s megataškou plnou antirasistické propagandy s dvoubarevným tiskem par exellance. Vždy jsem vše dělal naplno. Mám to v povaze. A nakonec jsem se rozhodl skončit, neboť už nebylo koho provokovat. Zmizeli ti, co souhlasili a zároveň i ti, kterým bylo stále co vysvětlovat. A já se rozhodl mít už vnitřní klid. Daleko více mě už pár let naplňuje příroda, meditace, pokojné pivko s přáteli. Navíc mám čím dál víc raději samotu a lidi nevyhledávám, protože jimi jsem obklopen v práci. Mám svoji zahrádku, svůj dům (na který jsem si nevydělal prodejem zinu, haha) a svůj klid a zdraví. Zbytek mě už opravdu nezajímá... Nechci řešit voloviny, tahanice, třenice, nesmysly. Pravá versus levá, patrioti versus AFA. Já se ve zlém rozešel s NS kvůli tomu všemu a po letech jsem zjistil, že je to všude. Dokonce i v punku! Poslední kapkou bylo, když se SHARP a REDS začali chovat daleko více fašisticky, než samotní pomyslní fašisti, kteří už jsou vlastně dnes jen dinosauří menšinou a strašákem pro politické demokratické a liberální loosery. Ta nenávist, zloba, předsudky a rasismus a hloupost všech možných barev je všude. Takže jsem ztratil iluze. Jediné, v co věřím, je vůle, síla v sebe sama (takže v subjektivní pocit, co by slovo SKINHEAD mělo vyjadřovat). A k tomu v dobro. Ve zlaté pravidlo etiky (kdyžtak si najděte na netu). Věřím v karmu, v dharmu, v Buddhovo učení (ano, stále i v jeho svastiku) a v pravdu Mistra Jana. A jak řekl, tuším, ex-zpěvák Buldoku: "Jako součást něčeho nemůžeš být nikdy dokonale šťastný a svobodný. Nemůžeš být nikdy sám sebou". Necituji, jen parafrázuji ;-)

Přibliž nám trochu co všechno obnáší vydávání fanzinu, přece jenom v dnešní digitální éře už moc lidí nemá představu o tom, co všechno se za tím skrývá a kolik času to zabere. V jakém nákladu si vydával jednotlivá čísla, jak si řešil distribuci, kolik peněz si utopil v tisku, podle čeho si vybíral kapely na rozhovory nebo desky na recenze apod.?

I název SkinRead znamenal víc, než jen spojení dvou slov. Read se totiž v past participu (čase minulém) čte jako RED. Zároveň se ale za věděním a znalostí skrývá moudrost a k naplnění tohoto je potřeba číst, tj. READ. Rád lidem rozšiřuju obzory a bořím jejich dogmata a částečně i iluze. Vydávání fanzinu je řeholí. Kámoš by asi i řekl, že je to házení perel sviním. Je to taková práce na částečný úvazek. Začínal jsem v nákladu 200 - 250 ks a u toho jsem i zůstal. Nejdříve jsem to distribuoval přes street obchody, což ale mělo nevýhodu, že jsi jim musel z každého čísla dávat provizi. Navíc se obchodníkům pořád něco nelíbilo (přílišná politizace, nekorektní výběry kapel a podobné nesmysly). Takže jsem se na to vykašlal a po vydání každého čísla se těšil na to, až svolám lidi ve spřízněných městech, dáme si pořádně do řepy, rozprodám jim osobně několik desítek kusů a druhý den hurá domů s prima zážitky. Jelikož tu žádné lokální skinheady nemám (vyjma pár přeživších náglů – těch dnes hodně umírněných hodných pánů), tak jsem jezdil křížem krážem do Hradce Králové, severních Čech, Pardubic, Brna, Prahy, Havlíčkova Brodu, Liberce, Plzně, Ostravy, Budějovic, Náchoda... Největším zabijákem zinů je totiž Česká pošta! Ceny dopravy jsou nemorální, proto jsem se vždy sebral a vyrazil na divoký víkend. Tím, že platí "jiný kraj jiný mrav", jsem se dostával do kontaktu s lidmi různých názorů a povah. A to tvořilo SkinRead tak osobitý a nefádní. Každý mě něčím pozitivně ovlivnil. Někdo byl RASH, někdo RED, někdo SHARP, někdo vyléčený nácek, někdo HC kid, někdo kališník, někdo rasta, někdo nepolitický oi!ař a někdo jen herbert. A pro tu celou škálu lidí jsem to vždycky dělal. Vzpomínám si na příhodu, jak Peťa Hebek z Proi!ektu na nějakém post-kališnickém srazu, kde bylo více méně několik desítek pravicových (nacionalistických) individuí, vyzval všechny, ať si SkinRead kupují. Do té doby jsem jen seděl a pozoroval. A on přišel ke stolu, bouchl do něj a povídá: "tak hele bando, tady Slut udělal parádní zin, dal do toho kupu peněz, věnoval tomu spoustu času a sil, tak si ho vole koukejte kupovat!" No a prodalo se rázem asi 30 kusů. Jediný shop, se kterým jsem nepřerušil nikdy spolupráci, je Hardset, za což klukům děkuji! Ono je to vůbec takové paradoxní, ale nás řekněme apolitiků či nerasistických skins bylo kolem roku 1998 fakt jen pár (desítek). Takže nás pak nedokázaly rozdělit prkotiny alá politické zaměření. Dnes mnozí Operaci Artaban nenávidí. Já je mám více než rád! Společně s Jednotou Kolín a Arogants jsou nejlepšími klenoty zdejších luhů a hájů!!! Dnes se to vůbec jebe každý s každým a já už u toho být nechci. Chtěl bych tímto poděkovat všem distributorům, kteří za mě vždy odvedli tu "propagandistickou" práci. A všem, kdož si to moje vymazlené "děťátko" kupovali! Bez vás by to nešlo!!! Tisk v začátcích sežral 2 - 3 průměrné měsíční výplaty. Pak už to bylo o něco méně. Asi jsem začal brát více peněz, haha. S kapelami pro rozhovory to je takto: buď mě kapela prostě dostala na první poslech svými kvalitami a já ji musel mít v mozaice. To je například případ Oxymoron, Erode, Brigada Flores Magon, Banda Bassotti, Generation 69 atd. A nebo prostě byla něčím zajímavá. Ať už národností, složením, vyznáním, politickým přesvědčením. Nikdy bych neudělal rozhovor s tou kapelou, která je třeba jenom populární. Pokud se mi nelíbí její hudba nebo názory, tak na ni prostě kašlu. Proto bys u mě nenašel nějaké vyloženě čisté reggae, ska, mainstreamový oi!, sladký punk a nebo vykřičený tuctový HC. CD, EP a LP jsem si na recenze zprvu kupoval sám. Po prvních číslech začaly ale firmy nebo i jednotlivé kapely samy věci zasílat. Když jsem pak přišel na jakýkoliv koncert (se vstupem povětšinou grátis, bo jsem "od tisku"), dostal jsem present (placky, triko) a něco k recenzi. Tím jsem kolikrát zpět financoval tisk nového čísla. Prachy jsem tak koloritně vracel zpátky do scény. Všechna čísla se vždy prodala. Nikdy mi nic nezůstalo viset. Lidé toužili po dotiscích, ale to už by pozbylo autentičnosti, takže jsem na to nikdy nekývl. Za úplně nejlepší úlet považuji od čísla 10 zahraniční zájem o SkinRead ze strany RAC/WP skinheadů. Byl jsem několikrát poprosen o rozhovor a o napsání reportů o všech možných scénách. Neměl jsem nic proti této spolupráci. Dostal jsem v jejich recenzích dost vysoké skóre a se vzájemnými díky jsme se rozešli v dobrém :-D To mě jen trošku utvrdilo v tom, že dnešní "pravicová" scéna je daleko tolerantnější, než ta samozvaná "libertinská". 

Jak se jako ex-vydavatel tištěného fanzinu díváš na webziny? Pravdou je, že práce na online-zinu nestojí tolik peněz, nezabere tolik energie a publikování je daleko kontinuálnější. Myslíš, že mají v dnešní době větší potenciál, než papírový zine? Nebo jako tradicionál nikdy nedáš dopustit na papír a věříš, že se stále najdou jedinci, kteří budou dávat přednost tištěnému zinu?

Papírová forma je moje srdcová záležitost. Já nemám rád moderní dobu. Nesnáším PC a obejdu se bez internetu. Nová generace je banda srágorů a já nechci být jako oni. Kdykoliv vidím papírový zin, tak si ho koupím. Mám rád vůni tisku. Můžeš si ho vzít na výlet, na zahradu, na lehátko k pívečku. Nekazí Ti to oči a můžeš v tom listovat neustále dokola a vždy tam najdeš něco nového. Po letech si takhle pročítám staré ziny (zleva doprava – myslím tím teď politicky a zaměřením a ne směrem listování, haha) a vždy mě tam něco nového stejně překvapí. Mám rád knihy, ziny, originální CD, kazety, desky všech velikostí a skinheadské oblečení, vlajky, placky, boty. Je to takový fetiš ;-). Přírodní kozy budou vždy šťavnatější, než ten silikonový brak! Já neshazuji práci lidí, co se s netovými periodiky sžili. Například Bob z Boots & Braces tomu zasvěcuje celý svůj (svobodný) život a je neuvěřitelné, jak propracované rozhovory tvoří. Nebo i "nadčlověk" Picko, který stíhá výlety po světě, rodinu, sport, práci, svého času i studium VŠ a do toho ještě vydává Real Enemy. Ale já budu vždy rád mimo kontrolu; tj. offline, a budu vždy podporovat ziny tištěné (alias momentálně Real Enemy či Břitvu Mistra Lazebníka). Jinak s tím mým webem: hostuji na doméně skinhead.cz zcela zdarma, protože přítel, co mi to nabídl, je fakt borec! Dal mi ultimátum, ať si vyberu příznačné jméno. A já, ačkoliv provokatér, jsem tentokrát nechtěl kalit vodu, takže jsem mu nahlásil: "hele, asi Read.skinhead". A on na to, že to není moc úderné a že se s tím nesmím srát! Že dám buď na hulváta RED.SKINHEAD.CZ a nebo že to nemá smysl. No, a tak se také stalo!!! Děkuju ti, Kamaráde!!! ;-). Ale jinak celkově ve světě tištěné ziny stále vychází. Mrtvé to není. Furt ten pocit, když přijdeš s kámošema do hospody a hodíš jim k pivu na stůl své zbrusu nové a voňavé číslo a diskutuješ s nimi nad ním, žene asi mladou i starou krev stále kupředu v této sebemrskačské práci.

Ty jsi začínal jako kališník, což byla kapitola hlavně 90. let, pak jsi začal psát Skinread, kde už byl cítit nějaký příklon k více méně levicovějšímu pohledu na svět. Co tě tenkrát vedlo k tomu názorovému přerodu?

Fašistou nebo jeho protipólem (antifašistou) se člověk nerodí a ani nestává ze dne na den. Má to svoji kontinuitu a evoluci. Nikdo (zřejmě) nevstane ráno z postele a neřekne si: "tak, a ode dneška budu nácek". Psychopaty nepočítám. Formuje Tě přece prostředí, ve kterém se pohybuješ, a s tím spojené zážitky a zkušenosti. Schopnost reagovat na podněty. A buď jsi resistentní a nevykolejí Tě to a nebo se začneš bránit zprvu defenzivně a pak ofenzivně. Začneš reagovat. Akce vyžaduje reakci. A po příčině následuje důsledek. A pokud žiješ v exkluzi a vyexponované sociální oblasti jako já, tak pak si holt vybereš nějakou stranu barikády. Mám rád osobní svobodu, ačkoliv nejsem hipísák, vítač nebo sluníčkář (použiji-li tu dnešní terminologii). Jsem skinhead, tudíž bojovník. Nemám rád pokrytectví a snahu být za každou cenu tzv. apolitický, ačkoliv politika je denodenním chlebem nás všech, ať chceme či ne. Mně se ze všech těch hesel jako "neither red nor cacist", nebo "good night any side" líbí toto: "unpolitisch? rather red than that" :-D Tehdá jsem se nedostal na VŠ; musel jsem začít makat, neboť jsme čekali rodinu. Přes mé kvality mě nechtěli nikdy zaměstnat. Natož pak za nějaký normální plat. Začal jsem více vnímat svět kolem sebe. A být socialista najednou nebyla ostuda, jak Ti všude tvrdili, ale přednost a privilegium. Jediná válka, ve které stojí za to zemřít, je válka třídní. To jsem tehdy hodně proklamoval a tím jsem žil. Bez kompromisů a s nenávistí, jakou jen redskins můžou mít. A šlo to ruku v ruce s produkcí mnoha světových kapel. Utvrzoval jsem se v této pravdě den co den několik dlouhých let. Vynikající hudba jen podtrhávala to, co jsem věděl, že je správné. A hudba je skutečná zbraň. Ať už lidé dokáží zničit jakkoliv ušlechtilou ideu, tak je ale pravda, že hudba činí ideály nehynoucími a podtrhuje je. Třeba z nazi scény můžeš odsoudit strategii a úplně všechno okolo, ale jedno jim upřít nemůžeš – ta jejich hudba, to je opravdu POWER! Na to, kolik těm klukům bylo let, když skládaly ty kompoziční skvosty, je to téměř neuvěřitelné, co dokázali! Jako fundovaný hudební kritik musím sežrat pomyslný klobouk například před alby Attacku (Kill Your Fear), Buldoku (Triumf), Division, Excaliburu (Apokalypsa), Justície... To není propagace nebo nesmyslný provokativní a kontroverzní výstřelek, to je prostě fakt. Nemusíš mít rád RAC ani metal, ale toto jim upřít nemůžeš! Já poslouchám vše od ska-punku, oi!, streetpunku, heavy metalu, deathu a grind core s HC. Jsem dost fundovaný na to, abych věděl, co je dobré. A WP z mnoha % skutečně silnou hudbou je! Je však na jedinci, co si z toho vezme. Existuje to. Nemůžeš to ignorovat. Znám lidi, kteří s těmi myšlenkami vůbec nesouhlasí, ale např. ke cvičení, na kolo nebo do posilovny nic jiného netahají. Inteligenta to prostě neovlivní a hlupáka lopatu poznáš. Politická hudba je reakcí na dění kolem. A skinheadská hudba (pokud není o hovnu) vždycky politická byla.... já vím, prameny a studnice tvrdí opak, ale my víme své.

Skinread a i ty sám si měl vždycky blízko k redskins, což v našich končinách s naší historií obnáší naprosté nepochopení, vystavování se hormadě předsudků a nesmyslů, navíc v době, kdy i SHARP je už pár let bráno, buďto jako přežitek, "slabost" nebo nadávka. Jak často jsi se dostával do situací, kdy si lidem musel vysvětlovat, že nejsi obdivovatel KSČ a režimu před listopadem 1989? Setkal jsi se za tu dobu někdy s bojkotem Skinreadu např. ze strany dister nebo v recenzích?

Ne, s tím jsem problém neměl. Vždy šlo spíše o vlídnou komunikaci. Lidi to spíš zajímalo, proč jsem se dal na takovou dráhu. Dodnes za mnou chodí, plácají mě po ramenou a vzdávají respekt. To pro mě moc znamená. Za celou dobu jsem se setkal jen s dvěma afektovanými (ten jeden byl kretén ;-). Tím jedním byl jakýsi "punkáč" z Hradce, kterého asi srala moje popularita mezi tamními skins a punks a po dlouhých mnoha letech napsal nějakou snůšku blitek na FB, ačkoliv mě léta před tím chlácholil a blahořečil. Proto nemám rád virtuální svět. Do očí by mi to ten rachytickej chudák nikdy říci nemohl. A ta druhá zkušenost je z poslední doby: ona jediná správná SHARP kapela z Prahy, se kterou jsem udělal rozhovor, se nechala slyšet, ať je pomocí grafiky nespojuji s RASH. Napsal jsem k jejich rozhovoru na web upravený citát z písně The Oppressed (od kterých mají covery), kde Roddy zpívá "SHARP as a razor, RASH as a knife". A té kapele to vadilo. Ačkoliv jejich hudební modly jako Moreno či Non Servium běžně koncertují s redskins a inklinují k anarcho-komunismu a na fotkách z koncertů oné kapely můžeš několik RASH návštěvníků identifikovat. A přestože sami tíhnou k volnomyšlenkářství, měli nějaký problém s identifikací. Oni, že s komunismem by se nikdy nesmířili, ať to odstraním... Tak co na toto říci? Usměješ se, zakroutíš hlavou, v duchu je pošleš do hajzlu či pražské prdele a otočíš list. Kluci okolo mě z okolních velkých měst byli a jsou spíše pravicově zaměření. A nikdy tato hovna neřešili! To začalo až pár let zpátky s facebookem. A většinou Tě řeší ti, kteří Tě ani neznají, ale od těch Tě to vůbec nemrzí. Ba naopak, díky těmto blbům pak aspoň dáš do pytle více ran, než kdybys trénoval v úplném klídečku a pohodě. Naštěstí mě nikdo nikdy neslučoval s KSČ, ačkoliv jsem si vědom toho, že pár kapel mnou recenzovaných nemělo nikdy problém se Stalinem, Maem a podobnými zvěrstvy. Já ano a vždycky jsem to patřičně okomentovával. Vlevo ve světě se ale podobné ptákoviny a roztržky neřeší. To byla výsada převážně Česko-Slovenska. A jelikož můj brácha a mnozí další starší skins byli a jsou ryzí antikomunisti a přesto SkinRead milují, tak jsem se malichernostmi zdali mě ostatní můžou či ne nikdy nezabýval. Je to prostě cesta životem, která Tě formuje. Každý se vyvíjíme. A já mám rád lidi, kteří komunikují a mluví. Kteří dávají najevo svůj názor a nejsou jen schovaní s ocasem mezi nohami v davu a nepapouškují to, co je zrovna košér. Dokážu si promluvit s každým, ať už má nad kapsičkou svého bombera vlajku říšskou, jižanskou, jamajskou, českou nebo rudočernou. Jsme lidi, máme mozek. Pokud někdo někoho vyloženě nenapadá či neomezuje, pak si s ním rád promluvím a buď ho z jeho názoru "vyvedu" a nebo si ho obhájí. Každopádně pouze diskuse vede k nějakému konsensu. Dnes už lidé diskutovat neumí. Přes profilovku Tě odsoudí, smáznou z přátel a hotovo, šmitec! Já si na to prostě pořád nemohu zvyknout, haha. A ti, kteří nejvíce mluví o lidských právech, o toleranci a o svobodě žití, projevu a myšlení, jsou ve finále těmi největšími usurpátory svobody a nejhoršími inkvizitory. Vždy jsem se Churchillovskému sloganu smál, ale dnes je pravdivější stále více: "Fašisté budoucnosti se budou nazývat antifašisty". Já chápu, že mnozí (tzv. anarchisté) chtějí rozbít starý zkostnatělý svět plný předsudků, fám a nepravostí. Ale zhoupnout se hned do opačného extrému je stejně špatné. Je to jako ze sraček do hoven. Nikdy jsem nikoho nenapadl jen tak z rozmaru. Nemám to v DNA a beru to jako ubohost. Skinhead je pro mě pouliční bojovník, ale zároveň šlechetný rytíř. Pokud násilí, tak jedině z důvodu obrany sebe či svých přátel. Nikdy jako ofenzivní náčiní hojení si jakýchkoliv mindráků. Ti, kdož mě zažili při nějakém střetu, to rádi dosvědčí. Jsem pokojný bojovník. Ale nesmí bouchnout saze... pak to, kurva, lítá hodně a bez náhrad na lítost!!!


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ....

úterý 19. března 2019

Report

Lion's Law, BAD Co. Project, La Inquisicion - (15.3. 2019) Praha - Fuchs2

Jelikož únor byl v mém případě měsíc bez akcí, naplněn hlavně otročením v práci a zaslouženou dovolenou na Šumavě, vyrazit na Lion's Law byla jasná věc. I když je už téměř neposlouchám, tak šlo spíš o stretálku s kamarády, které člověk vidí jednou za čas, takže na co sedět doma. Tahle francouzská kapela je už na scéně poměrně zaběhnutým pojmem, i když já se stále nemůžu zbavit dojmu, že už jde o takový oi! mainstream. Na dnešní večer přijeli ještě s německými BAD Co. Project, což jsou pohrobci legendárních Oxymoron a mladou katalánskou partou z Barcelony La Inquisicion. Vyrážíme ve složení Praha, Příbram, Brdy a jeden kousek z Plzně, sraz klasicky na Smícháči, nasledující pár škopkama U Brouka a přesunem na Štvanici, kde se celý ten plešatý kolotoč má odehrávat. Akce byla naplánována v bývalé kdysi "vyhlášené" diskotéce Face 2 Face, která se dnes jmenuje Fuchs2. Zvenku vypadá spíš jako squat a u vchodových dveří, kde se nachází hajzly a šatna to srmdí jako kočičí chcanky :-D U vchodu potkávám Majkla, který má lupeny z předprodeje a jeden navíc, takže ještě ušetřím na vstupu pár pětek. Míříme k baru, kde začíná klasická napáječka, i když upřímě hnusnější pivo jsem dlouho nepil. Lidí je tu fakt mraky, že možná ani Rockáč nebo Futurum by to nepobraly, takže nakonec i to nepitelný pivo přejdu mávnutím ruky, protože se tady dá při tom množství lidí alespoň hnout, což beru jako velký plus. Po asi půl hodině nastupuje první kapela - katalánští La Inquisicion. Pro mě naprosto neznámá kapelka, z který upřímně nemám žádné dojmy, až na jejich zpěváka, který se neustále válel po podiu. Kapela vydala minulý rok svůj debut s názvem LVX ale po hudební stránce docela slabota, prostě další tuctový oi!, kterých je na scéně milion. Jako druzí nastupují Lion's Law, což bylo pro mě trochu překvapením, protože, i když nechci snižovat kvality BAD Co. Project, tak většina lidí si myslím přišla hlavně na Lion's Law, takže bych je čekal spíš nakonec. No nic, proč ne. Jejich první desku A Day Will Come jsem před 4 lety poslouchal celkem dost ale upřímně? Já měl vždycky radši jejich první kapelu - Maraboots a vedlejší projekt pár členů Lion's Law - RIXE, který hrajou nekompromisní hrubý 80tkový oi!, na ty nedam nikdy dopustit a kdybych si měl vybrat jít na koncert RIXE nebo Lion's Law... no odpověď asi znáte! Hudební vyzrálost se jim opravdu nedá upřít, na živo se to skvěle poslouchá, má to náboj, energii a jistou dávku agrese, takže po této stránce si není na co stěžovat. Kapele to fakt šlape. Zazněli skoro všechny zásadní pecky od Knock'em Out, La Fayette, Every Night, I Don't Give A Damn, až po In Your Veins. Jak je vidět Lion's Law jsou asi hodně oblíbení i u punkáčů, kteří tu v kotli rozjíždějí pogo a tak atmosféře nechybí vůbec nic. Nakonec zahrají jejich největší pecku na kterou čeká většina z nás - For My Clan. Jako druzí nastupují berlínští BAD Co. Project. Oxymoron jsem nikdy neposlouchal a tak mě ani BAD Co. Project nějak moc nazajímali a i když jsem se na chvíli přestal zabývat přesvědčováním Týny ať si se mnou dá panáka a šel se na ně podívat, hudebně mě nějak zásadně neoslovili, i když lidí na ně bylo stejně jako na Lion's Law... holt jsem asi moc náročný posluchač. To už se ale blížíme ke konci, koncert končí a my se přesouváme k Sudu, kde díky turistům není k hnutí a tak to ukončíme zpátky v domácícm prostředí na Andělu U Brouka, kde si po pár pivech začínají ustlávat na supermana slabší kousky. Srabi a to jste ani nemuseli ráno do práce :-D !!! Já jsem to nepojal ani tak jako koncert, spíš jako střetnutí a podle toho vypadá i tenhle report, ze kterého jste se nedozvěděli skoro nic o výkonech učinkujících kapel, jen to, že jsem se z toho na prdel neposadil :-D Pokud vás ale zajímají výkony naší bandy v počtu vypitých piv a panáků a naše alkoholické excesy, pište do mailu. S Tomášem jsme ještě domluvení na nedělní koncert Oipolloi na Sedmičce, který mě zajímal mnohem víc, takže víkend ještě nekončí.



Oipolloi - (17.3. 2019) Praha - Sedmička

A tak víkendoví maraton pokračuje dál. Bohužel Tomáš píše, že je mu blbě a na Oipolloi už nedorazí, takže nakonec po práci (ano není nic lepšího, než víkend strávený v háku) vyrážím sám. Oipolloi jsem viděl už dvakrát a vždycky to byl masakr, i když nikdy se už asi nebude opakovat zážitek, kdy jsem je viděl uplně poprvé ještě v Bubnu, kde byli naprosto peckový. Na Strahov dorážím až v 21:30 a tak předkapely, domácí Kung-Fu Girls a mě nic neřikající Trophy Jump z Kanady už nestíhám a přicházím tak akorát na Oipolloi. U vchodu se mě ptá ještě jeden postarší punkáč na cestu ze Strahova na nejbližší vlak, nakonec z něj vyleze, že přijel až ze Šumavy a Oipolloi viděl naposledy tady na Sedmičce před 20 lety, prostě srdcař!!! Lezu dovnitř, kde už do toho řežou Oipolloi. Jelikož je neděle, tak se můj předpoklad, že by tu mohlo být celkem k hnutí vyplnil a tak se mi po nějaké chvíli podaří dostat doprostřed davu a vidět na kapelu, což je na Sedmičce při větším množství lidí a mém vzrůstu celkem problém :-D Opolloi zatím mastí brutál údernou pecku Victims of a Gas Attack, která je na začátek setu jako stvořená. Tyhle skoro až crustový nářezy s energií rozkopávající vše kolem mě prostě baví. Asi ne třeba připomínat, že jde o anarcho-punk a tak si před každým songem zpěvák neodpustí kratší proslov týkající se tématiky daného tracku, což kvituji - jednak textům není kolikrát moc rozumět a v dnešní době je potřeba lidem trochu otevřít oči, i když někdy mi výčet témat u anarcho-punkových kapel příjde jak přes šablonu. Na druhou stranu nemůžu říct, že bych s jejich postoji nesympatizoval, takže palec hore! Byl jsem hodně zvědavý na singly z jejich posledních dvou desek, kde se kromě klasických punkových sypaček objevilo i dost, na Opolloi melodických věcí. A dočkal jsem se! Nechyběla street-punkovka Let the Boots Do the Talking ani protitrumpovská The Face. Z dalších věcí zazněli nářezovky jako Guilty, moje oblíbená Don't Burn the Wich (s výstižným refrénem: "Nepal čarodejnice, pal bohatý!") ale i pomalejší vály jako Punx & Skins nebo Pigs For Slaughter. Kapela byla předtím zřejmě v Polsku a tak bylo celkem sranda pozorovat skota jak hlásí nadávky v polštině :-D Dost mě překvapilo, když zahráli song proti Brexitu. U anarchystů bych čekal, že EU nesnáší stejně tak, jako stát jako takový a tak bych předpokládal, že Brexit berou jen jako politikaření, nicméně song byl zaměřen hlavně na britský šovinismus a vzedmutou vlnu nazionalismu, která přišla právě s Brexitem a kterou můžeme pozorovat po celé Evropě. Další parádní anti-nazionalistickou peckou byl track Union Jack Thall's Cac, toto bych si pustil nejlépe k čaji o páté (ha ha). V Čechách se moc často nevidí, že by skinheadi chodili na anarcho-punkovou (levicovou) kapelu ale v případě Oipolloi, jak sem tak vypozoroval z předchozích koncertů, je to asi jediná vyjímka. Ono se není čemu divit, kdo kapelu zná tak ví, že v začátcích to byla čistě skinheadská grupa a dodnes mají tracky s united tématikou a pokřik oi! oi! z úst zpěváka můžete slyšet skoro v každém songu. Nakonec skinheadů by se ten večer dalo spočítat tak do desítky, což je celkem "úspěch", schválně kolik by jich dorazilo např. na Birgadu Flores Magon, Brigadir nebo jinou čistě RASH bandu? No nic to byl jen takový "sociologický" poznatek bokem. Pomalu se blížíme ke konci, jak už to tak bývá kapela předstírá poslední song a tak po pár přídavcích následuje anti-nazi hitovka Bash the Fash, na kterou se na poslední okamžik ještě rozjede kotel a po zhruba hodině konec. Já si běžím ještě pro poslední pivo na cestu a mažu domu. Co dodat? Určitě mi tato akce byla mnohem sympatičtější, než Lion's Law na Štvanici v obřím sále s ochozem, kde s kapelou nemáte skoro žádný kontakt. Chápu pořadatele, že to s takovým zájmem lidí jinak asi nešlo.... jenže mě asi tyhle monstr akce přestávají bavit. Navíc Oipolloi jsou kapelou, která je na scéně o několik desetiletí déle, než Lion's Law a nikdy nepohrdnou hraním, jak v malém klubu, tak i na squatu nebo někde na vsi (jak jsme mohli vidět v roce 2012, kdy hráli na Cultburger Picnicu v Bystřičce u Vsetína) a upřímně si je ani nedokážu představit někde ve Futuru nebo podobném prostoru. Takže anarcho-punk real underground!!!!

čtvrtek 14. března 2019

Recenze

Neville Staple - Return Of Judge Roughneck 

Neville Staple někdejší člen The Specials se před několika lety po reunionu kapely trhnul a vydal se opět na solovou dráhu. V roce 2014 vydal album Ska Crazy a o tři roky později přišel s novou deskou Return Of Judge Roughneck, na kterou se podíváme v dnešní recenzi. Album vyšlo opět u labelu Cleopatra Records na začátku roku 2017 jako 2 vinyl, na kterém se nachází celkem dvanáct zářezů + devět dub verzí jednotlivých tracků. Abych byl přesnější z původních dvanácti songů tu najdete sedm cover verzí klasických Trojan hitů z 60. let, hozených do typicky britského 2tone kabátu, to samé platí i o původních pěti singlech, takže pokud jste fanoušky druhé vlny ska, tak vás toto album určitě potěší. Desku otevírá song Return Of Judge Roughneck, založený na riddimu známého hitu Al Capone od Prince Bustera s malinko pozměněným textem převzatým z tracku Stupid Marriage od The Specials. K tomuto singlu mají dokonce i videoklip, který si můžete vychutnat zde. Další pecka Bangaran je coverem stejnojmenné rocksteady klasiky od Stranger Cola, kde se objeví i toaster Daddy Woody, který tu stejně tak, jako na předchozím albu hostuje v několika dalších tracích. Následující Down My Street už je originální tvorbou z dílny Nevilla Stapla, v podstatě jde o takovou 2tone klasiku, na kterou jsme z ostrovů zvyklí. Lunatics je coverem singlu z časů postupného rozpadu The Specials a pozdější tvorby tria Fun Boy Three, které založil v roce 1981 Terry Hall s Lynvalem Goldingem a Nevillem Staplem, mimochodem tento track se objevil i na letošním album The Specials - Encore. Songy Crime Don't Pay stejně tak, jako Politician Man a Be Happy, který má trochu zvláštnější popový nádech jsou povedeným "2tone" reggae, kde nemám víc co dodat a vlastně jde i o poslední originální tracky z celé desky. V další záplavě coverů tu můžete najít Gang Fever známou původně od The Valentines jako Gun Fever, Maga Dog od The Wailers v reggae verzi, hitovku Sweet Sensation od The Melodians a Enjoy Yourself od Prince Bustera, která je tu hozená, i přesto, že jde stále o ska do kabaretního hávu. Následuje druhé LP, kde najdeme devět bonusů v podobě dub remixů jednotlivých skladeb. Za mě číslem jedna, je verze tracku Roadblock z předchozího alba Ska Crazy a song Bang Bang, kde svůj raggamuffin předvede hned několik toasterů. Tím bych výčet toho nejlepšího z desky Return Of Judge Roughneck asi ukončil..... Tak si to pojďme shrnout, máte rádi The Specials, Selecter nebo The Beat a zároveň si libujete ve starých Trojan klasikách 60. let? V tom případě je toto album pro vás jak stvořené. Na mě působí sice trochu průměrným dojmem ale pokud hledáte nenáročné 2tone ska & reggae, tak jak ho umí jen Britové, sáhněte po této desce! Já dávám 7 z 10

pátek 1. března 2019

The Specials představují novou desku Encore!

Je to téměř deset let od reunionu legendárních The Specials, kapely, která stála před 40 lety u zrodu 2tonu. Asi všichni fanoušci si už pár let pokládali otázku, jestli se také dočkáme i nového materiálu, podobně jako u jejich kolegů The Beat, kteří přišli v roce 2016 s deskou Bounce nebo The Bodysnatchers v čele s Rhodou Dakkar, která v roce 2014 vydala dříve nevydané a nenahrané singly. Nakonec jsme se dočkali i u The Specials, kteří přišli po více jak 20 letech od vydání poslední autorské desky Guilty' Til Proved Innocent! s novým albem Encore. Deska vyšla na začátku února u Island Records a Universal Music a celkem na ní najdete deset zbrusu nových singlů. The Specials se tu opět tématicky strefují do stejných neduhů, jako před 40 lety, protože svět se za tu dobu zas tak zásadně nezměnil a proto i na albu Encore najdete songy s politickým a sociálním komentářem, jako např. track "10 Commandments", kde hostuje britská aktivistka Saffiyah Khan, která byla vyfocena před lety v triku The Specials při názorové konfrontaci s členem ultrapravicové E.D.L, během demonstrace v Birminghamu. Dalším takovým songem je "Vote For Me", který svojí atmosférou připomíná legendární singl Ghost Town, kde se kapela strefuje do arogance a pokrytectví politiků, kterým dobrovolně odevzdáváme svoje hlasy. Jak už všichni asi víte, Jerry Dammers, klávesák a původní zakladatel 2tone Records se s The Specials rozešel, už krátce po opadnutí 2tone horečky v 80. letech. Nicméně ani druhý zpěvák Neville Staple, který se před několika lety vydal na solovou dráhu, už na této desce nefiguruje, bubeník John Bradbury umřel v roce 2015 a tak z původní sestavy tu najdete už jen zpěváka Terry Halla a basáka Horace Pantera. Ochutnávky z nového alba Encore si můžete poslechnout zde.


pondělí 18. února 2019

Piráti ligy

FC St. Pauli asi nemá cenu nějak blíže představovat, tento klub se za ta dlouhá léta stal symbolem ani ne tak fotbalovým, ale do velké míry spíš subkulturním, o čemž svědčí např. i družba s Barflies United z pražské Bohemky. Lebka se skříženými hnáty se stala symbolem nejen klubu, jako takového ale tak trochu i všech fotbalových fanoušků a ultras, kteří nemají potřebu zdvihat pravici a na stadionu vyřvávat rasistická hesla. O tom jaké byly začátky původně druhořadého hamburského klubu a především jeho fanouškovské základny, která mu dala tvář se můžete dočíst v následujícím článku (poměrně staršího data), který jsem si vypůjčil z webu ray.streetpunk.cz.


Nemám presné poňatie, ako starý je skinheadský kult v St. Pauli alebo vôbec v Hamburgu. George Marshall písal vo svojej "Skinhead Bible", že už od konca šesťdesiatych a začiatku sedemdesiatych rokov boli vo veľkých nemeckých pobrežných mestách, ktoré boli spojené s Anglickom vďaka námornej doprave, videní prví skinheadi. Úplne presne sa to ale nevie. Začiatkom 80. rokov sa s nástupom punku a oi! navrátili aj skinheads a tým sa vrátili aj do Hamburgu. V jednom ďalšom severonemeckom meste, v Hannoveri, boli v roce 1984 tzv. Dni chaosu (čo je ale iný príbeh). Počas týchto Dňoch chaosu došlo k veľkým rozporom medzi "ľavicovými" punkermi a "pravicovými" skinheadmi. Toto je pravičiarmi s radosťou používané ako alibi k tomu, aby manifestovali pravicový svetonázor skinheadského kultu v Nemecku a obhajovali tak svoju existenciu. Nakoniec sa vlastne všetci skinheadi obrátili proti "ľavicovým" punks. Médiá rady prevzali tento model, veď to predsa pasovalo do ich koncepcie stigmatizácie menšín. Punk bol automaticky klasifikovaný ako "ľavicový", skinheads ako "pravicový". V rámci objektivity je ale treba dodať, že v tej dobe bola skutočne veľká časť skinheadov nejakým spôsobom previazaná s pravicou a časť dokonca otvorene fašistická. Ale stále boli skinheadi v Nemecku, ktorí neboli pravicoví, ba naopak, boli otvorene ľavicového zamerania. V Hamburgu v tom čase existoval KB84 čisto redskinheadský fanzin a ešte dnes sa šíria fámy o zlých "Black skinheads", anarchizmom ovplyvnenej skupine skinheadov z Hamburgu. Koncom 80. rokov sa vynorila tá záležitosť okolo SHARP a aj v Hamburgu bola možnosť často vidieť tieto nášivky. Počnúc týmto obdobím mám k dispozícii viacero historiek o skinheadoch a  FC St. Pauli: "Vždy som to len tak niekde zachytil, že predtým, asi tak ku koncu 80. rokov, tu bola skutočne veľká SHARP scéna, ktorá stále chodila na FC St. Pauli" (Splitter fanzine #15, 1997/98) V skutočnosti FC St. Pauli nieje nejakým veľkým mužstvom. Klub bol založený (resp. osamostatnený) v máji 1910 a bol len jedným z mnohých mužstiev. Dominantami tej doby boli HSV a Altona 93. St. Pauli sa prebojovávali rokmi nahor a hrávali od roku 1922 do roku 1963 poväčšinou v tedajšej prvej lige, ale niekedy aj v druhej. Vznikom 1. Bundesligy v roce 1963 bol klub St. Pauli typickým, skoro stálym zástupcom druhej ligy, a to ako v regionálnej, tak neskôr aj rozdelenej Bundesligy. V roce 1977 sa po prvýkrát podarilo klubu postúpiť do 1. ligy a v tejto sezóne aj po prvýkrát vyhral (nejakým zázrakom aj jedinýkrát) v derby proti HSV a to dokonca vonku. Každopádne opäť zostúpil a v nasledujúcej sezóne v 2. lige bola FC St. Pauli odobratá licencia kvôli daňovým podvodom a iným veciam. Takto zostúpilo FC až do tretej ligy. Nasledovalo päť rokov amatérskeho futbalu, čo možno zapríčinilo, že je FC St. Pauli tým, čím je podnes: "obyčajným" klubom s trochu "odlišnými" fanúšikmi... 

Keďže hneď v nasledujúcej sezóne roku 1985 klub znova postúpil, od roku 1987 bol klub v podstate súčasťou profesionálneho futbalu. Počas piatich rokov amatérskeho futbalu od 1979/80 do 1984/85 sa vyvinula na nemeckých štadiónoch násilnícka kultúra, ktorá bola s časovým odstupom importovaná z Anglicka. Hoci medzi fanúšikmi St. Pauli bolo tiež nemálo fans, ktorí sa k násilnostiam nestavali vyslovene negatívne, jednalo sa predovšetkým o mimomestských fanúšikov a rockerov z Kiezu. Na ostatných štadiónoch sa ale prejavovali väčšinou nacionalistické a rasistické nálady, ktoré viedli k násilnostiam. V Berlíne napríklad zaplňali negatívnymi titulkami novín fanúšikovia Herthy, tzv. "žaby" (Hertha Frösche) vo Frankfurte "orly" (Adlerfront) a v Hamburgu hlavne "levy" (Löven HSV). Predovšetkým zahalenci v kapuciach a poloviční rockeri tvorili vzrastajúcu pravicovú základňu, ktorá napríklad v Hamburgu cielene napádala punkerov. So všeobecným skinheadským boomom sa na štadiónoch objavujú samozrejme aj skinheadi, predovšetkým pravicoví. V Hamburgu chodili na futbal aj punkeri, hlavne na HSV. Spomeňme si na skupinu Slime, ktorá vo svojej skladbe Block E ospevuje svoju zákrutu na HSV. Títo punkeri a "odlišne vyzerajúci" boli obľúbeným terčom útokov pravicových futbalových fanúšikov, hlavne fanúšikov vlastného klubu. Atmosféra na štadióne, hlavne na HSV bola čoraz negatívnejšia a pravičiari čoskoro ovládli sektory. Inak to bolo u FC St. Pauli. Kvôli relatívnej neúspešnosti sa o klub skoro nikto nezaujímal. Keď sa ale v roku 1984 opäť vynoril v druhej lige, začali niektorí ľudia ukazovať chrbát HSV a navštevovať zápasy St. Pauli na vtedajšom Wilhelm-Koch štadióne. V tom čase Nemecko len ťažko rozdýchavalo veľké sociálne nepokoje. Boli to hlavne nepokoje neonacistov v severnom Nemecku a obrovské nepokoje proti-jadrového hnutia napr. v Brokdorfe. Tiež obsadzovanie domov v Berlíne Kreuzbergu a v Hamburgu v St. Pauli (legendárna Hafenstrasse). Toto obdobie prinútilo neuveriteľné množstvo ľudí, klásť odpor proti možnému vysťahovaniu. Rádovo sa jednalo o niekoľko desiatok tisíc ľudí pripravených brániť sa aj militantným spôsobom násilnému vysťahovaniu. Domy ostali a sú podnes. Celé sa to upokojilo až po tom, čo squatteri dostali legálne zmluvy. V tej dobe boli ale tieto squatty centrom "autonómneho hnutia". Takže sa mohli ľavičiari začať zabávať a hlavne autonómovia si čoskoro našli záľubu vo futbale. Pomerne rýchlo začali zapĺňať rady fanúšikov St. Pauli aj ľudia s úzkym prepojením na punkovú scénu, politicky zmýšľajúci a hlavne aj jednajúci ľudia. Počas sezóny 1986/87 vzrástla návštevnosť oproti posledným dvom ligovým sezónam 1984 a 1985 až o 80%. S narastajúcim záujmom ľudí, už nie výlučne ľavicovo orientovaných začali majitelia klubu plánovať nový štadión, ktorý by sa nevyužíval výlučne pre futbal. Mestská časť St. Pauli sa stala "in" pre všelijakých yuppies a špekulantov. V tejto mestskej časti, ešte stále poznačenej extrémnou sociálnou úrovňou, sa mal vybudovať športový komplex, skoro rovnaký, ako bola Aren A, ktorú pred pätnástimi rokmi vybudovalo FC Schalke 04 v Gelsenkirchene. Tento športový areál bol plánovaný ako multifunkčné zariadenie pre koncerty a podobné záležitosti. Každopádne na základe komerčného využitia tohto projektu by táto mestská časť, resp. jej sociálne slabšie obyvateľstvo, v žiadnom prípade neprofitovalo. Naopak, takáto stavba by mala za následok iba zdraženie cestovného a nárast luxusu v štvrti. Následkom by bola likvidácia celkovej sociálnej štruktúry, prax, ktorú Hamburg už raz absolvoval zrušením takzvaných "štvrtí gangov", tradičných ľavicových štvrtí, za éry nacizmu. Tento zámer klubu, odsúhlasený mestom Hamburg narazil na veľký odpor, ako zo strany fanúšikov, aj keď z ich strany predsa len váhavejší, tak zo strany tam žijúcich obyvateľov (hoci jedno nevylučuje to druhé). Vznikla iniciatíva, ktorej zámerom bolo podniknúť niečo proti vybudovaniu tohto športového komplexu. Na základe tejto iniciatívy vznikol aj futbalový fanzine pod názvom "Millerntor Roar". Kvôli rozličným akciám, na a v okolí štadióna sa nakoniec vybudovaniu tohto komplexu zabránilo. Tento úspech dal krídla aktívnym fanúšikom a posilnil ich vmiešavanie sa do klubových a iných politických záležitostí, rovnako narástla popularita Millerntor Roar v celom Nemecku. V tej dobe existovali v podstate len nekvalitne robené fanziny, ktoré oznamovali len aké množstvo alkoholu autor vypil, kde sa udiali nejaké násilnosti a tým pádom samozrejme aj prezentácia pravicových a krajnepravicových názorov. Toto sa odohrávalo koncom osemdesiatych rokov. Počas majstrovstvá európy roku 1988 došlo v Hamburgu k obrovským útokom zo strany hooligans a fašistov na obsadené domy na Hafenstrasse, ktoré skončili veľkými pouličnými zrážkami. Fanúšikovia FC St. Pauli boli celkovo považovaní za ľavičiarov a po postupe do 1. Bundesligy aj "normálne" Nemecko malo možnosť spoznať "kliešte", ako punks a ľavičiarov nazývali pravičiari. Fanúšikovia St Pauli sa stali obľúbeným terčom útokov fašistov. Každopádne mnoho týchto "kliešťov" nemalo vôbec žiadnu chuť, stať sa vyhľadávnou obeťou pravicovej lúzy na nemeckých štadiónoch a mnoho ľudí sa začalo proti útokom brániť. Hoci medzi fanúšikmi FC St. Pauli sa nenachádzali skutoční chuligáni, o družbu s týmto klubom prebiehali veľké spory, pretože ich prívrženci patrili k jedným z najpriebojnejších. Dôvod bol jednoduchý, keďže v tom čase skutočne veľa ľudí bolo príslušníkmi autonómneho politického hnutia a chodilo na futbal, boli na militantné konfrontácie s fašistami zvyknutí. Vďaka Millerntor Roar sa osmelili aj ľudia z iných klubov na vydávanie podobných fanzinov, ktoré by som jednoducho označil ako kritické až ľavicové. Vzniklo v tej dobe mnoho fanzinov hoci s krátkou životnosťou, ale určitý posun sa dal zbadať, v budúcnosti sa pravičiarom a fašistom nebude tak ľahko dariť, používať futbalových fanúšikov ako základne svojej ideológie. 

Vďaka atmosfére Millerntor Roar a kontaktami na fanúšikov a fanziny iných klubov vznikol nápad na vytvorenie B.A.F.F. (Bündnis Antifaschistischer Fussball Fans), Združenia protifašistických futbalových fanúšikov - vtedajší názov. Tu sa stretli najrôznejší fanúšikovia, aby spoločne vystúpili proti permanentnému rasizmu na nemeckých štadiónoch. Medzitým sa názov "protifašistických" zmenil na "aktívnych", ako dôkaz toho, aj názvom demonštrovať, že nejde "len" o protifašistické zasadzovanie sa ale aj o zaoberanie sa inými témami okolo futbalu, ako napr. narastajúcou komercionalizáciou, likvidovaním miest na státie a podobne. Začiatkom deväťdesiatych rokov Nemecko zažilo novú vlnu krajnepravicového násilia zapríčineného predovšetkým vďaka spojeniu s bývalou NDR a vďaka znovu zjednotenýma posilneným veľkonemeckým nacionalizmom. Táto atmosféra bola ďalej politikmi podnecovaná pomocou nenávisti k prisťahovalcom a rasistickými heslami. Následky sú známe: vraždenia v Möllne a Solingene, pogromy v Hoyerswerde, Mannheime alebo v Rostocku a v neposlednom rade faktická likvidácia azylových zákonov. Nemecká pravica manifestovala svoju militantnosť. Postihnutými boli od tej doby, resp. vo futbale obzvlášť, fanúšikovia FC St. Pauli. Hlavne vo východnom Nemecku bola situácia najnepríjemnejšia. Po rôznych veľkých útokov neonacistov a chuligánov a po rôznych diskusiách a rozhovoroch medzi fanúšikmi sa dospelo k záveru, previesť tzv "ostboykott", tz. že sa neorganizovali žiadne výjazdy na zápasy na území bývalej NDR. Dôvodom bolo aj úplné zlyhanie tamojšej polície, ktorá nebola ochotná poskytnúť "ľavicovým" fanúšikom obvyklé minimálne zabezpečenie bezpečnosti. Aj na území západného Nemecka dochádzalo k pravidelným útokom na fanúšikov St. Pauli. Približne v tom období sa v tábore St. Pauli nanovo sformovala malá skupina skinheadov, ktorá existuje až podnes. Samozrejme nebolo to úplne bezproblémové, nakoniec v tej dobe sa skinheadi považovali automaticky za pravicových: 

Aký je vzťah ostatnej časti fanúšikov St. Pauli ku skinheadom? Určite to neprebieha bez problémov? 

V podstate je to vždy tak. V podstate málokto sa nám odváži nahlas dačo povedať, ale keď nás zatýkajú, tak si len povedia: "Hej hej, náckovia, môžete ich pokojne zatknúť tie svine", aj keď máš šál St. Pauli a nášivky St. Pauli Fans Gegen Rechts na bunde a už chodíš na St. Pauli dlhé roky." Nepokúšam sa nás ako skinheadov nejak politicky zatriediť. Ani dnes, ani vtedy. Myslím si, že toto zoskupenie je jednoducho typické pre skinheadskú kultúru, tak pestré, ale zároveň aj také jedinečné. Niektorých je možné teraz nazývať oi! skinheadmi, niektorých ako "tradicionalisticky orientovaných", boli medzi nami presvedčení ľavičiari aj menej presvedčení, ale všetci dohromady sme mali slabosť pre St. Pauli a zakorenený odpor voči pravičiarom a fašistom.

Možno chýba nejaké výraznejšie odlíšenie od pravice? 

Čo má znamenať to, že chýba? Za posledné roky tu v Hamburgu hovorím o nás a o ľuďoch zo St. Pauli, ak niekto mal nejaké problémy s náckami, tak sme to boli my skinheadi zo St. Pauli. Takže nechápem, ako sa výraznejšie odlišovať od pravice, celý život som sa odlišoval a sral som na ľudí. Od tej doby sa toho veľa nezmenilo. Samozrejme niektorí starí skinheadi už nechodia, alebo aspoň nie tak často, na futbal, zato chodia mladší. Prišla doba "výmeny generácií". Skoro dva roky žijem sám v Hamburgu, mám už štyri roky permanentku a prvýkrát som videl zápas St. Pauli asi pred dvanástimi rokmi. V skutočnosti je to krásna doba, aj keď momentálne pobyt v tretej lige dosť toho zničil, ako v klube, v mužstve tak aj vo vnútri fanúšikovskej scény. Napriek tomu stojí na každom zápase od 30 do 40 skinheadov na štadióne, spolu s hŕstkou Mods. Medzitým sa naša situácia upokojila, nakoľko v poslednej dobe skinheadi zo St. Pauli usporiadali niekoľko koncertov, kde si aj "normálni" ľudia mohli všimnúť, že niesme vôbec náckovia ani iné príšery. Jednalo sa predovšetkým o oi! koncerty, ktoré sa mne osobne nie veľmi páčia, za všetky môžem menovať napríklad Hotknives, Rude & Visser (ex- Mr. Review) alebo Skarface, ktorí hrali v St. Pauli. 

Pred tromi rokmi dochádzalo k častejšiemu vzájomnému napádaniu s fanúšikmi HSV, konkrétne s kým? 

Ale starí chuligáni sa viacmenej upokojili. Možno aj preto, že videli, že niesme chuligáni a že v podstate chceme mať svoj pokoj. A oni to akceptovali. Práve tí mladší chuligáni HSV vyhľadávali s nami problémy, ktoré aj našli. V poslednej dobe sa nám ale zdá, že hlavne polícia sa správa čoraz agresívnejšie. Myslím si, že je to preto, lebo o dva roky začínajú majstrovstvá sveta a dovtedy sa má nemecký futbal "klinicky očistiť", tz. za pomoci represálií jednoducho vyhnať z futbalu "normálnych" futbalových fanúšikov. Určite je zopár udalostí, ktoré do toho políciu nútili. K takým došlo zhruba pred rokom po jednom koncerte (počas jednej vyhliadkovej plavby na lodi) v nepodstatnej roztržke medzi fanúšikmi St.Pauli a HSV, ktorá nebezpečne eskalovala, keď polícia voči fanúšikom zasiahla s neuveriteľnou brutalitou (použila pri tom dokonca aj strelné zbrane a iba šťastnou náhodou nebol nikto zranený či usmrtený). Splitter fanzine #15, 1997/98

Pri tej roztržke s HSV síce bolo zopár zranení na oboch stranách, ale médiá to opäť celé nafúkli. Iná vec bola, keď naše FC St. Pauli prehralo pri zápase s amatérskym mužstvom HSV na údajne jednom z vhodných štadiónov majstrovstvá sveta. V závere zápasu v zápale hnevu a frustrácie niektorí fanúšikovia podpálili na štadióne transparent. Vznietilo sa zopár "nehorľavých" sedadiel a usporiadateľom bolo bránené hasiť oheň, kým trval policajný zásah. S tým ale každopádne nemáme nič spoločné. V podstate majú všetci skinheadi zo St. Pauli radi aj iné kluby. Niektorí z nás sú nadšení z West Ham United. A niektorí z nás majú radi aj Celtic Glasgow. V roce 2003 sme mimochodom s vlastným skinheadským zájazdovým autobusom cestovali na pohárový zápas UEFA Celticu do Stuttgartu a juhonemecký teletext varoval pred príjazdom chuligánov zo St. Pauli, celkom vtipné. V Stuttgarte sme natrafili na Celtic Casuals a strávili sme príjemný večer v šenku. Medzi tie ostatné patria aj družby s NAC Breda, Athletico Bilbao a tiež Benátkami. V samotnom Nemecku udržujeme kontakty s rozličnými klubmi. Hlavne s Cottbusom, kde je mimochodom pár milých, nepravicových skinheadov, s ktorými sme už strávili pekné oslavy a boli sme na ceste z párty sledovaní kilometre policajným vrtuľníkom. Tiež máme kontakty s FC Sachsen Leipzig, TeBe Berlin, Fortuna Düsseldorf a 1. FC Köln a cez nich na veľa iných klubov, hlavne ale na privátnej malej báze. Pred pár týždňami sa uskutočnil v Hamburgu antirasistický turnaj fanúšikov z celého Nemecka a Európy. Najlepšie sme si rozumeli s fanúšikmi Levante U.D., medzi ktorými bolo aj niekoľko skinheadov. Mimo futbal sa tiež pokúšame organizovať rôzne akcie, väčšinou nejaké koncerty a allnightery. Najčastejšie nás stretnete v Jolly Rogerovi, našej domovskej krčme ako štamgastov, ktorá je od štadiónu vzdialená asi 400 metrov. Mimochodom štadión bol v roce 2000 premenovaný na Millerntor, nakoľko sa potvrdilo, že bývalý krstný otec Wilhelm Koch bol niekdajším členom NSDAP. Sociálne zázemie, v ktorom sa pohybujeme je rozvrstvené, tak ako aj celá fanúšikovská scéna FC St. Pauli. Medzičasom veľa fanúšikov ukázalo St. Pauli chrbát, medzi nimi aj mnoho niekdajších ľavičiarov a autonomov. Teraz chodí na zápasy veľa ľudí, ktorí nezažili najväčšie výtržnosti na štadióne a inde, a v podstate ani nemajú nejaký veľký záujem zaoberať sa dôležitými témami minulosti. Každopádne od roku 2000 sa aj v FC St. Pauli vyvinula scéna ultras, ktorá je populárna hlavne u mladších fanúšikov. Títo ultras si berú veľmi silný vzor z Talianska a hlavne spomedzi veľkých ľavicových zoskupení. So skupinami ako Working Class a Freak Brothers z Ternana Calcio, popritom ale aj na rímsku časť Juve Fighters Juventusu Turín, či Atalanta Bergamo a Livorno. Práve sa obnovilo aj staré a veľké priateľstvo so Celtic Glasgow, začiatkom roka sa totiž uskutočnil obrovský koncert so Shebeen, na ktorý tiež pricestovalo mnoho Írov a Škótov. Po tomto koncerte bol založený oficiálny Celtic Supporter Club St. Pauli. Aj v St. Pauli je zopár zážitkulačných ľudí, každopádne ich naozaj nieje veľa. Rozumieme si celkom dobre, aj keď ich "biznis" je trochu odlišný od toho nášho. Ale samozrejme už sa stalo, že sme sa spoločne zúčastnili útokov na chuligánov alebo pravičiarov. Mimochodom v Hamburgu sú ešte aj iné kluby. Napríklad už spomínaný AFC. Na nich chodí do štvrtej ligy približne 700 ľudí, medzi nimi rôzni traveller punx, smiešni chuligáni z HSV a tiež zopár "antinemcov", pre ktorých je FC St. Pauli príliš "antisemitské". Ale týchto fanúšikov nemožno brať vážne. Momentálne práve začína letná prestávka, po doterajších dvoch zostupoch za sebou, bolo tentokrát udržanie sa v skupine zaistené už troma zápasmi dopredu. Dúfam, že ak náš klub napriek očakávaniu nezbankrotuje a v dohľadnej dobe sa nerozpadne vďaka vnútorným rozporom alebo jednoducho nezakáže, že si ešte zopár rokov zahráme profesionálny futbal. Zopár expertov si už vypočítalo, že v roku 2010 by sme mali už hrať Ligu Majstrov. Tak sa teda stretneme v Barcelone...