sobota 10. června 2017

Report

Dresden Contra Bash - (2.6. 2017) Drážďany - Chemiefabrik

Poslední dobou jsem hodně zainteresovaný ve francouzském oi!, takže, když jsem se dozvěděl, že v Drážďanech bude hrát jedna z nejvýznamějších legend francouzského oi! 80. let Komintern Sect, neváhal jsem ani minutu a plán na první červnový víkend byl jasný. Koncert se odehrál v rámci dvoudenní akce The Dresden Contra Bash, kde vystupovali mimo jiné i němečtí Aggresive (kteří už několikrát hráli i u nás), Project 9 ze Švédska nebo Victory ze Států. V pátek nasedám na bus směr Chomutov, kde mě nabírá Adrej s Michalem a vyrážíme přes drsnou severočeskou krajinu plnou lomů, chemiček a fabrik směr "Reich". Zhruba za dvě hoďky jsme v Drážďanech, vybíráme flek k zaparkování v postranní uličce pod dráhou, kousek od místa koncertu. Klub Chemiefabrik, který vypadá jako bývalé garáže nebo sklad s velkým venkovním dvorem se už začíná postutpně plnit, zatímco mi venku dopijíme naší zásobu Bráníků a tlačíme do sebe poseldní wursty a díky tomu propásneme Project 9 ze Švédska, který jsme chtěli všichni tři vidět. Po vypořádání se s naší zásobou piv a žrádla se konečně můžeme přesunout dovnitř, zaplatíme vstup 20 éček, Michal nás mezitím seznamuje s pár jeho známými z Drážďan, jelikož je tady docela často, navíc česko-německá družba zřejmě celkem funguje, protože drážďanský byli už i v Čechách na jednom koncertě. Takže první kapelou jsou pro nás až američtí Victory. Průměrný oi!, podle mě nic extra zajímavýho, navíc během jejich vystoupení asi nefungovalo odvětrávání, protože uvnitř klubu bylo naprosto nedýchatelno. Další nastupují němečtí Aggresive, který i přes ten trapnej videoklip alá MTV s americkou károu a pozáma typu: "pozor na nás, jsme drsnej pouliční gang", mě celkem příjemně překvapili. Naštěstí to nebylo jen oi! středního tempa ale místy i rychlý, až skoro hcpunkový sypačky. Navíc jejich kytarysta, punkáč celý od hlavy k patě v bílym, který si okamžitě vysloužil přezdívku Mr. Proper byl k nepřehlédnutí. Takže Aggresive nakonec předčili moje očekávání. Konečně je to tady, začínají zvučit Komintern Sect, kteří minulý rok vydali u Contra Records, po 30 letech a v nové sestavě, kde původními členy zůstal už jen zpěvák a bubeník, šesti singlové EP D'Une Meme Voix. Nechci nějak rozebírat tyhle reuniony kapel po 25 letech a jejich účelnost ale na druhou stranu je to jediná možnost, jak zažít tyhle starý streetpunkový legendy naživo. Tady ani není co dodat. Po nazvučení se během několika
Komintern Sect
minut strhává pogo se spoustou plešek v publiku, pot kape až ze stropu a i přesto, že asi nikdo z přítomných neumí francouzsky, tak všichni euforicky zpívají refrény (stylem žemle nééé). Asi ani nemá cenu vyjmenovávat co vše zaznělo. Samozřejmě nechyběly jejich největší hitovky jako Sonia, Dernier Combat, Unite z nového EP, Reves de Liberte ale hlavně Les Années d'Acier a to hned dvakrát, z toho jednou jako přídavek na konec. Kominterni nezklamali, z koncertu si odnáším, kromě totálně propocenýho trika i pár modřin ale to k punku prostě patří. Trochu škoda, že po koncertě nenásledovala nějaká skinhead reggae pouštěčka, i když z vinylů se hrálo ale zase jenom oi! Vracíme se k autu, kde si jak houmlesáci usteleme mezi autem a náspem kolejí. Ráno jsem kromě projíždějících vlaků, probuzen řidičkou auta parkujícím před náma, která leze do kufru a nechápavě na mě čumí stylem: "co se to tady valí za špíny?" Po snídani nás čeká špacýrung po městě v příšernym vedru a večer pivko s naší německou družbou. Prohlídka Drážďan začíná starou opuštěnou fabrikou, kde taky čas od času proběhne nějaká akce nebo koncert, kapely tu mají zkušebny a navíc je tu i tekoucí voda a to i přesto, že je celá hala v podstatě nevyužitá. Samozřejmě, že fabriku prolezeme, až na střechu odkud je výhled na Drážďany. Během prohlídky města narážíme na pár exotů. Hned prvním z nich je polský gastarbeiter, který nese v podpaždí na prkně v hliníkovym tácku grilující se maso a nabízí nám ho. Nakonec z něj vyleze, že je to katolík a rozdává ho potřebným a že ho fízli neustále otravují, že nesmí chodit po ulici s kouřícím "grilem" :D Maso dostaneme i my (asi vypadáme fakt zoufale). Horší je, že se ho pak nemůžeme zbavit, navíc vypadal dost sešle a přes ten červený nos bych typoval, že víra v Zubrowku je u něj asi silnější, než v boha. Další úlet byl chlapeček zasedávající prdelí trysku u stříkajícího vodotrysku (holt orientaci si člověk asi opravdu nevybírá :D ) a hosteska nabízející nám pánská tanga se sloní hlavou v doprovodu pěti padestiletých feministek, který z toho měli "ohromnou prdel". V Neustadtu nevynecháváme navštěvu Drop Out Records, kde si nakonec odnáším LP The Beat. V Labi si vymácháme smradlavý spařený nohy, načež voda v řece zezelená a ryby leknou. Prohlídneme centrum a mešitu Yenidze, která vlastně mešitou vůbec není. Je to bývalá fabrika na cigarety postavená v letech 1907 - 1909 v orientálním slohu, jako výraz pocty Turecku, které bylo v dobách Německého císařství významným obchodním partnerem a dnes jsou z toho kanceláře. A přesně takhle vzniká ta hromada předsudků, už vidím Čechy, který neznají historii toho místa, jak si při pohledu na Yenidze trhají vlasy a nadávají na zkurvený arabáče rozpínající se po Evropě. 
Madness Bar
Co se mi na Drážďanech obvzlášť líbí, je četnost kol a cyklistů, kdy je vidět, že kolo jako doprvaní prostředek pro přesuny po městě tady není nic zvláštního. Vracíme se pomalu zpět do Neustadtu. Hlavně v Neustadtu, který je sám o sobě takovou alternativní čtvrtí plnou graffiti, různých kaváren, burgráren, kebabů a barů, je přítomnost subkultury, díky různým nálepkám obzvlášť znát. Nálepek místního klubu Dynamo Dresden a Antifáckých nálepek na metr čtvereční je tu asi víc, než antifáků samotných ale co mě celkem udivuje, že na hodně z nich se objevují komunistické motivy se srpy a kladivy, což bych v bývalém Východním Německu moc nečekal, dokonce i u vstupu do Chemiefabrik, kde se odehrával páteční koncert byl na stěně nasprejovaný srp a kladivo. K večeru začíná chcát, takže se přesouváme do Madness baru, který jak už název samotný napovídá, je stylovou 2tone hospodou (dokonce i heslo k wifi bylo One Step Beyond), kde mezitím co Michal domlouvá spicha s Němcema, který už se taky na druhý den koncertu nechystají, přichází DJs a začínají hrát soul. Paradoxně, když už i u nás máme zákaz kouření v barech a restauracích, v Madness baru v Drážďanech se může kouřit i vevnitř, takže já jsem si zapálil u piva i po 31. květnu (ha!) Bohužel kvůli počasí, kdy neustále chčije a chčije a finanční situaci některých z nás, nakonec náš plán sejít se s Němcema u Chemiefabrik padá, takže nasedáme do auta a vyrážíme přes "Sudety" zpátky do "Protektorátu". Přes noc se ještě stavíme v Litvínově a ráno, potom co obhlídneme betonový brutalismus v centru Mostu, už sedím ve vlaku na Prahu, zpátky do šedi všedních dnů.

pondělí 22. května 2017

I'm an Upstart!

Angelic Upstarts asi nemá cenu dlouze představovat, společně s kapelami jako byli Cockney Rejects, Sham 69, Cock Sparrer, 4Skins nebo Peter and the Test Tube Babies patřili k průkopníkům oi!, respektive streetpunku. Do dějin punku udělali hlubokou stopu nejen díky jejich hitům jako I'm an Upstart, Teenage Warning nebo jejich pravděpodobně neznámější a nejvíce přebírané skladbě Solidarity ale i díky jejich postoji, který byl v době, kdy spousty oi! kapel a skins koketovaly s britskou National Front, naprostým protipolém. Právě díky jejich striktně antifašistickému ale především  levicovému pro-working class postoji se stali jak nenáviděnou, tak i milovanou kapelou a Mensi, jakožto frontman oblíbeným terčem National Front. Všechno to začalo v roce 1977 v South Shields nedaleko Sunderlandu v severovýchodní Anglii, původní line-up zahrnoval Mensiho (vlastním jménem Thomas Mensforth) na postu zpěváka, Raymonda Cowieho (kytara), Steva Forstena (basa) a Decca Wada (bicí). První debut přišel krátce po vzniku v roce 1978 se singlem Liddle Tower, který narážel na policejní brutalitu. Liddle Tower si vydali ještě na vlastní náklady ale právě díky tomuto singlu si jich všimnul Jimmy Pursey ze Sham 69 a o rok později jim produkuje první LP Teenage Warning a přivádí kapelu k major labelu Warner Bros. V dubnu 1980 vychází druhá deska We Gotta Get Out Of This Place, která jde oproti debutu na odbyt o něco hůř. Po vydání tohoto alba Warner Bros ruší s Angelic Ustarts smlouvu, vzhledem k násilnostem na koncertech, zákazu vystupování v Top Of The Pops a zapojení kapely do riotů v Sunderlandu. Samozřejmě jak rostla obliba Angelic Upstarts, rostly i útoky ze strany National Front. Angelic Upstarts byli ještě před The Oppressed možná první oi! kapelou se silnými antinazi postoji ale díky Mensimu hlavně levicovými postoji, kdy si podobně jako tehdejší 2tone kapely (a mnohé další) nebrali servítky s neoliberální, antisociální vládou Margaret Thatcherové, která zavírala doly, zničila britský průmysl a připravila hodně lidí o práci a živobytí. Na začátku 80. let přichází první z mnoha personálních změn, v roce 1980 se objevují singly Guns For Afghan Rebels a Last Night Another Soldier na legendární
výběrovce Garryho Bushella Oi! The Album. V červnu 1981 vychází třetí deska 2 000 000 Voices, která se už striktně nedrží jen streetpunku a kapela se nebojí trochu experimentovat. Objevuje se tu reggae (I Understand, Never Come Back), saxofon (Ghost Town), piano (I Wish) nebo i folk (England). V roce 1982 přišli s jejich největším propadákem albem Still From The Heart, kde se je jejich nový vydavatel (EMI) snažil tlačit více do popu a mainstreamu, což vedlo k předčasnému rozvázání smlouvy ze strany kapely a Angelic Upstarts už později s major labely nikdy nespolupracovali. Naštěstí o rok později se vrací k oi! a vydávají desku Reasons Why, která je mnoha fanoušky považována za jejich nejlepší album vůbec. Právě na této desce se objevuje jejich nejznámější song a s trochou nadsázky by se dalo říct i hymna - Solidarity. Song který Mensi věnoval polskému odborovému svazu Solidarnosc, který se v roce 1980 postavil mocenskému monopolu komunistické strany, dodnes tento song přebírá mnoho streetpunkových kapel. V polovině 80. let se začíná formovat z původní Red Action (odštěpenců od Socialist Worker Party) Antifascist Action, kterou hlavně díky Mensimu začínají Angelic Upstarts aktivně podporovat. Mensi zůstává v kontaktu s AFA i po neoficiálním rozpadu kapely na přelomu 80. a 90. let a objevuje se v dokumentu Fighting Talks věnovanému tenhdejší Antifě. V druhé půlce 80. let se kapela začíná dostávat do finančních potíží a i Mensi si musí najít přivýdělek jako taxikář. V letech 1984-87 přichází další personální změny až posledním z původních členů zůstává už jen Mensi. V roce 1985 si zahrají v tehdejší Jugoslávii z čehož vzniká druhý živák Live In Yugoslavia (1985). Bohužel druhá polovina 80. let nebyla pro Angelic Upstarts zrovna přívětivá, na podiu se objevují čím dál, tím míň a jejich deska Power Of Press z roku 1986 nevzbudila větší pozornost. Angelici o sobě dávají opět vědět až singlem Brighton Bomb, "schvalujícím" nevydařený bombový atentát
I.R.A na sjezd konzervativců v brightonském Grand Hotelu, kterého se zúčastnila i premiérka Margaret Thatcherová. Další singl kterým hnou žlučí hlavně britským mediím Blood Of The Terraces, vychází v roce 1987, následovám stejnojmenným albem. Hudební komentátoři ho považují za oslavu fotbalového násilí a někteří paranoidní novináři navrhují jeho stažení z prodeje. Ke konci 80. let se kapela na pár let odmlčí, i když k oficiálnímu rozpadu nikdy nedošlo. V roce 1992 se vrací s poměrně slušnou deskou Bombed Out, kde je slyšet návrat k jejich prvotinám, ovšem během následujících 20 let se na podiích objevují jen sporadicky. Na další desku si fanoušci počkají dalších deset let. V roce 2002 vychází album Sons Of Spartacus a Mensi mezi tím pokračuje v praci ve stavebnictví. V roce 2006 oznamuje svůj odchod z kapely ze zdravotních ale i osobních důvodů. Ná pár měsíců ho na postu zpěváka nahrazuje Chris Wright, až se na konci roku 2007 Mensi opět k Angelicům vrací a kapela chytá po skoro 20 letech druhý dech a začíná opět pracovat na nových věcech. V roce 2011 opět po skoro deseti letech, přichází s další deskou The Dirty Dozen, split album s kapelou Crashed Out a pokračují v nahrávání. V roce 2014 vychází split EP s kanadskými Prowlers a v roce 2015 deska Bullingdon Bastards. Tento rok to tedy bylo 40 let co se v málem severoanglickém zapadákově dala dhoromady jedna z nejzásadnějších oi!/streetpunkových legend, nenáviděná i milovaná, každopádně jedna z těch originálnějších kapel s postojem, který podle mě vyjadřuje přesně to o čem by streetpunk měl být, aby tolik zmiňované sousloví "working class" neznělo jen jako otřepaná fráze. Nakonec bych přidal odkaz na rozhovor s Mensim ať to máte z přímo z první ruky.

pátek 12. května 2017

Návraty legend

Keith & Tex... still same old story

Legendární jamajské rocksteady duo Keith & Tex vydali po letech zbrusu nový materiál. Deska "Same Old Story" vyšla u španělského Liquidator Records letos v březnu a celkem na ní najdete 11 originálních tracků, především rocksteady ale i něco málo ska & reggae. Na albu se podílel producent Roberto Sanchez, který se v reggae pohybuje už nějaký pátek a spolupracoval např. s Alpheusem. Duo Keith & Tex se prosadilo v druhé polovině šedesátých let, díky hitům jako "Stop That Train", "Tonight", "Good Bye Baby" nebo "Don't Look Back". Původně začínali jako pětičlenná vokální skupina, zkoušející štěstí u všech nejdůležitějších producentů té doby jako byli Duke Reid, Coxsone Dodd nebo Prince Buster ale až zpěvák a producent Derrick Harriott, rozpoznal jejich talent a zaznamenal ho na nepřeberné množství singlů. Deska vyšla tradičně jak na vinylu, tak i na CD. Ochutnávku z nového alba v podobě tracku Party Night si můžete poslechnout zde.







Les Partisans po 18 letech s třetí deskou

O téhle partě z francouzského Lyonu tu nepadá první zmínka, už v minulých příspěvcích jsem se několikrát zmiňoval o jejich reunionu, po dlouhých 13 letech. Po několika nových singlech, které vypustili do světa v průběhu minulého roku, jsme se konečně dočkali i nového alba, které bylo jen otázkou času. Deska Rallumer Tous Les Soleils vyšla letos v květnu jako jejich třetí řadovka, po dlouhých 18 letech od vydání alba Sono Mondiale. Opět tu najdete originální mix pouličního soulu a ska, kterým navazují na svojí předchozí tvorbu. Novou desku má na starosti francouzský label Casual Records. O distribuci se postarají další zaběhnutá jména jako např. německý label Fire and Flames. Nové album obsahuje celkem 9 zářezů z toho některé singly, které vyšly během minulých měsíců a k dispozici je jak na vinylu, tak i ve formě CD. Pokud jste se našli v kapelách jako Skin Deep, The Redskins, Burial, Kortatu, Camera Silens nebo Nuclear Device, jsou pro vás Les Partisans a jejich nové album Rallumer Tous Les Soleils povinností! Celou desku najdete k poslechu na jejich bandcamp profilu zde.

pondělí 1. května 2017

Rozhovor - Ballantynes

Západní Kanada není zrovna místem, které byste si spojovali se soulem a přesto i tady se dá najít celkem silná a pulzující scéna. Právě Ballantynes z východního Vancouveru tu zastupují soul a pár jejich členů mělo na starosti i místní northern soulový allnighter. Kapela spojuje soul s dalšími prvky a výsledkem je jejich originální garage-soul. Celkem pětičlenné kombo se zatím nevydalo za hranice Severní Ameriky ale co není může být. Zatím byli k vidění jen v Kanadě a USA a před pár lety část kapely doprovázela legendárního Stranger Cola na místním Vicotria Ska Festivalu. No a pokud máte rádi kapely jako The Inciters nebo Elevations, tak přesně pro vás je toto interview. Za kapelu odpovídala Jeny.







Zdar, Takže na začátek, mohla by jsi představit vaší kapelu, předpokládám, že vás v Čechách moc lidí znát nebude. Odkud jste, jak dlouho už hrajete a něco k vaší diskografii?

Zdravím Porkpie a Českou republiku! Ballantynes jsou garage-soul band z Vancouveru v Kanadě tvořen šesti kámoši. Já jsem Jen, zpívám a hraju na klávesy. Pak tu je taky Corey (kytara), Jarrod (zpěv a kytara), Vanessa (zpěv), Max (basa) a Mick (bicí). Mívali jsme dva bubeníky ale teď už máme jen jednoho. Hrajeme spolu něco málo přes pět let a zatím jsme vydali tři 7" singly, EP, jedno LP a kazetu, která je vlastně kolekcí siglů plus bonus v podobě našeho prvního coveru co jsem se naučili, což byl song od Clash.
 

Nedávno jste vydali na kazetě kolekci vašich singlů. Proč jste se rozhodli pro tenhle formát, který byl a pořád je tak nepraktický? Mě to prostě nedává smysl, protože spousta dnešních hi-fi systémů je buď na CD nebo USB a prakticky nikdo už dnes nevyrábí kazeťáky? Nehraje v tom taky trochu roli i tlak dnešního trendu, kdy spoustu kapel (hlavně v hardcore scéně), začali znovu vydávat na kazetách?

O žádný tlak nejde. Byl to jeden z těch "proč ne" nápadů. Máme rádi všechen náš materiál na vinylu ale kolikrát musíš vydržet ty měsíce a měsíce mučícího čekání, než se nahrávka připraví a vylisuje. Naše kazeta byla hotová během několika týdnů od doby, kdy nás to napadlo! Pro kapely je to celkem dostupný způsob, jak dostat svojí muziku (fyzicky) mezi lidi! Je to levný, rychlý a jednoduchý a není to žádný velký závazek, protože můžeš udělat hodně malou objednávku. Takže to může být spontánní, což pro nás bylo. I když koluje takový vtip o tom, kolik kapel co vydaly něco na kazetě, to nikdy neslyšely, protože nikdo v kapele nemá kazeťák... To se může ale i nemusí týkat i nás.

Vaše první album Dark Drives, Life Signs, jste vydali před dvěmi lety. Pracujete na nových věcech nebo je druhé album ještě běh na dlouhou trať?

Jo pořád děláme na nových věcech! Máme nahrány čtyři nevydané songy, na které jsme opravdu hrdí, ty by měly být brzy venku. Dva tracky jsme nahráli ve Vancouveru ve Warehouse studiu s naším producentem Felixem Fungem a další dva jsme nahráli v B-Side studiu v Portlandu s Gregem Pothierem. Máme další nové songy na kterých děláme a doufáme, že bysme mohli letos v létě neco nahrát. Nejsme si jistí, jestli půjde o LP nebo EP, nebo prostě jen víc singlů ale nějakou novou muziku určitě tento rok uslyšíte.
 

Hráli jste už někdy s nějakou legendou nebo veteránem soulu, jako doprovodná kapela nebo alespoň jako předskokan a je někdo ze soulu s kým byste si chtěli jednou zahrát?

Ballantynes jako backing band nikdy nevystupovali, i když půlka kapely (Jarrod, Mick a Já) zformovali část doprovodné kapely pro Stranger Cola, když hrál před pár lety ve Victorii, v rámci každoročního Victoria Ska Festu. Je to opravdu osobnost! Měli jsme to potěšení, že jsme mohli tady ve Vancouveru už třikrát předskakovat Lee Fieldsovi. Jeho hlas je prostě samotná síla přírody.
 

Jestli mám dobré info tak Ballantynes se zformovali z party DJs, kteří u vás ve městě pořádali northern soul allnighter s názvem East Van Soul Club. Hrajete pořád jako DJs a jak to vypadá s Northern Soulem ve Vancouveru a Victorii, je dost akcí a lidí?

Jarrod a Corey patří tady ve Vancouveru k místním DJs. Občas na plakátech uvidíš slovo "Motown" ale opravdový "Northern Soul" allnighter se ve Vancouveru odehraje jen párkrát do roka a jsou docela ojedinělý ale soulu oddaných je celkem dost. Corey taky dělá  party s názvem Boss Takeover, kde pouští early reggae & rocksteady a návštěvnost roste každý rok. Jarrod měl každý měsíc northern soul allnighter (East Van Soul Club), který byl hodně speciální, protože hrál pouze ze 7" singlů a vždy jen z určitých roků 60. let. Ve východním Vancouveru to bývala skvělá klubová noc, která fungovala spoustu let a někteří z nás se tam poprvé potkali. Ale nic netrvá věčně a od té doby, co to před pár lety skončilo se nový fans uchytili v jiných klubech, pod jinými jmény a s nepatrně odlišnými kritérii co hrát. Victoria má taky svůj allnighter Garden City Soul Club, který hostuje spoustu skvělých akcí. Takže jo, lidí a akcí je dost!
 

Dá se na západním pobřeží Kanady mluvit o nějaké Mod/scooter scéně, podobně jako o Mod scéně v Kalifornii, která má kořeny v 80. letech, nebo je tahle subkultura v Kanadě už dávno mrtvá a to co můžeme vidět jsou jenom fragmenty a ojedinělí jednotlivci?

Jsem jenom občasný pozorovatel ale řekla bych, že skůtr scéna na západním pobřeží Kanady je součástí celé skůtr scény západního pobřeží Severní Ameriky. Skůtrysti z Vancouveru jezdí do Seattlu a Portlandu aby navštívili každou klubovou scooter rally a naopak spousta američanů jezdí do Kanady na rally ve Vancouveru a Victorii. Mívali jsme dva bubeníky a Trevor, který už delší dobu není v kapele je mechanik ve skůtr shopu Vespa Metro. Náš další bubeník Mick, má dokonalou starou PGO z doby, kdy firma v 80. letech spolupracovala s Piaggiem. Takže skůtr scéna tu žije a celkem funguje, alespoň v prostředí kolem mě. I když asi bych to nespojovala s nějakým určitým stylem hudby, alespoň ne tady... Na skůtr akcích totiž můžeš vidět kapely jako jsme my, stejně tak i punk nebo ska nebo klidně bys mohl slyšet DJe hrát soul, brit pop nebo hip hop z devadesátek.
 

I když to nesouvisí s muzikou, musím se stejně zeptat. Co se ti vybaví, když se řekne Česká republika nebo Praha? A může to být klidně i nějaká kapela, jestli znáš!

Byla jsem v Praze! Líbilo se mi tam. Je to tak zajímavé místo. Lidi jsou tam otevření, moderní, navíc město, kde žijí se skládá z architektury z mnoha různých historických období. Trochu jsem cestovala střední Evropou a Praha tímhle způsobem opravdu vyčnívala. Když tak přemýšlím o Praze, taky si vzpomínám na zajímavé graffiti, skvělé jídlo a jeden gay bar s tajným vchodem, do kterého jsem vešla, kde bylo spoustu pěkných kluků.
 

A poslední otázka! Bude nějaká šance v budoucnu, vidět  Ballantynes i v Evropě?

Je to náš sen zahrát si v Evropě. Budem na to tlačit příští rok! Uvidíme se v první řadě ok?



ENGLISH

 


Hi! On the beginning could you itroduce your band because I think that not much people in Czech republic knows your band. Where are you from, how long have you been already playing and something about your discoraphy?

Hi Porkpie, hi Czech republic! The Ballantynes are a garage-soul band from Vancouver, Canada made up of six good friends. I’m Jen, I sing and play keyboard. There’s also Corey (guitar), Jarrod (vocals, keys and guitar), Vanessa (vocals), Max (bass) and Mick (drums). We used to have two drummers, now we have only one. We’ve been playing together for a little over five years and have released three 7" singles, EP, one LP and a cassette that’s a collection of the singles plus a bonus recording of us doing the first cover we ever learned, which was a Clash song.
 

Recently you released collection of your singles on tape/cassette. Why did you decide for this format, which was and still is so impractical? For me it doesn't make sense because most of todays hi-fi systems are made for CD's or USB and practically nobody is making hi-fi or radios for cassettes. Was there little bit pressure of current fashion when lot of bands (especially in hardcore scene) are again releasing on tapes?

No pressure, it was sort of a "why not" thing. We love having all our material on vinyl but you often have to endure an agonizing wait of months and months to get records pressed. We got our tapes made within a couple of weeks of having the idea! It's a really accessible way for bands to distribute their music physically. It's cheap, fast and easy and not a huge commitment because you can make a very small order. So it can be spontaneous, which it was for us. Although there is a running joke about how many bands have released cassettes that they haven't ever heard because nobody in the group has a tape player... we may or may not fall into that category.
 

You released your first album Dark Drives, Life Signs two years ago, are you working on new stuff or second album is still long time run?

Yes we are always working on new stuff! We have four unreleased songs recorded that we are really proud of, those should come out soon. Two tracks were recorded in Vancouver at the Warehouse studio with our producer Felix Fung and two were recorded at B-Side studio in Portland with Greg Pothier. We have other new songs that we are working on and we are hoping to do some recording this summer. We're not sure if it will be an LP or EP or just more singles, but there will be definitely new music to hear this year.
 

Have you ever played also with some legend or veteran of soul as backing band or just like support and is there anybody from soul who is your big wish to play with?

The Ballantynes have not performed as a backing band, although half of us (Jarrod, Mick and Jen) formed part of the backing band for Stranger Cole when he came to Victoria to perform as a part of the annual Victoria Ska Fest, years ago. He is such a cool character! We have had the pleasure of opening for Lee Fields three times here in Vancouver. His voice is a force of nature.
 

If I have right informations Ballantynes were formed from bunch of DJs who were doing in your city northern soul allnighter East Van Soul Club. Are you still playing as a DJs and how it looks with Northern Soul nights in Vancouver and Victoria is there enough events and people who cares?

Jarrod and Corey are both working DJs here in Vancouver. You'll see the word "Motown" on posters sometimes, but the true "Northern Soul" DJ nights in Vancouver only happen every few months and are pretty unique, so there's a good turn-out of devotees. Corey is also DJing a night called Boss Takeover where he plays OG reggae & rocksteady and attendance is growing every month. Jarrod used to have a monthly Northern Soul night (East Van Soul Club) that was really specific because they would only play 45's and only from certain years in the 1960's and no other time. It was a great club night in east Vancouver that ran for many years and that's where some of us met each other. But these things don't last forever and since they stopped a few years ago, new fans have taken the reigns in different venues under different names, with slightly different criteria of what they play. Victoria also has their Garden City Soul Club that hosts cool events. So yes, there are people who care!
 

Is possible to speak about any Mod/scooter scene on the west coast of Canada, similarly like Mod scene in California which has roots in the 1980's or in the Canada this subculture is dead and only what we can see now are fragments and sporadic individuals?

I'm only a casual observer, but I think the scooter scene on the west coast of Canada fits in with the overall west coast of North America scooter scene. Scooter people from Vancouver travel down to Seattle, Portland and beyond to attend each club's rallies and lots of Americans come to Canada for the Vancouver and Victoria rallies. We used to have two drummers and the one who is no longer in the band (Trevor) is a mechanic at a scooter shop down the street called Vespa Metro. Our other drummer, Mick has a cool old PGO from when the company collaborated with Piaggio in the 1980's. So the scooter scene is alive and well, at least in my world. Although I wouldn't associate it with any particular style of music, at least not here... at a rally event you might see a band like us or a punk band or a ska band or you could just as easily hear a DJ playing soul, brit pop or 90's hip hop.
 

Although it's not related with music but I have to ask. What you imagine when you hear Czech republic or Prague? And it can be perhaps some band if you know!

I've been in Prague! I loved it, it's such an interesting place. The people are very forward-thinking and modern and yet the city where they live is set on a backdrop of architecture from many different eras of history. I travelled a bit through central Europe and your city stands out in that way. When I think of Prague I also remember interesting graffiti, great food and a gay bar I went to, that had a secret entrance and many good looking men inside.
 

And last question, will be any chance to see Ballantynes in Europe in near future?

It's a dream to play for you in Europe. We will be pushing for it next year! See you in the front row ok?

středa 26. dubna 2017

Report

Steady 45's & The Delirians - (19.4. 2017) Praha - Café na půl cesty

Po celkem dlouhé době jsme se v Praze dočkali nějaké kvalitnější ska akce. Kalifornští Steady 45's společně s The Delirians navštívili během svého evropského tour i Českou republiku a jako ne mnoho kapel, které na svém tour zamíří i do Čech zahráli nejenom v Praze ale i v Kutné Hoře a Černošicích u Prahy (což jsem vůbec nepochopil), kde na ně přišlo asi pět lidí. Všichni víme jak si ska & rocksteady v ČR vede, takže nakonec zvolit Café na půl cesty se svojí komorní atmosférou byla trefa do černého. Ruku na srdce víc lidí, než bylo na Půlce by určitě stejně nepřišlo a alespoň těch 50-60 lidí vytvořilo dojem, že bylo narváno (a ono fakt bylo) i když asi ne všichni přišly kvůli koncertu. První začínají Steady 45's z Los Angeles, kteří hrají tradiční ska & rocksteady ale nejlíp jim jde hlavně rocksteady. Dlouho jsem neviděl kapelu s tak vypracovanými back vokály, které jsou pro tenhle žánr prostě nezbytností a málokterá kapela na nich staví a umí s nimi pracovat ale muzikanti ze Steady 45's jsou zkrátka perfekcionalisti. Pozadu nezůstávala ani jejich dechová sekce, která dokázala vyluzovat ty nejsladší tony, což mi opět potvrdilo, jak má rocksteady blízko k soulu. Samozřejmě přišlo i na ska a na pár coverů od Skatalites ale v rocksteady jsou stejně nejlepší. Asi nejvýraznější postavou kapely byl jejich basák, který kormě toho, že hrál palcem se rytmicky pohupoval s basou tam a sem, takže pokud jste stáli blíž ke kapele, ryskovali jste, že dostanete kytarou do hlavy :D Vtipná situace nastala v půlce koncertu, kdy dav před kapelou malinko prořídnul a tak se kapela ptala, jestli jsou tak spocení a smrdí, že se lidi posunuli :D Nakonec musím uznat, že i když jsem přišel hlavně kvůli The Delirians, tak asi nejlepší výkon večera předvedli Steady 45's. Po krátké pauze nastupují The Delirians. Další kapela z Los Angeles, ovšem tentokrát hlavně early reggae & rocksteady. Je fakt, že na začátku setu sice zaznělo pár early reggae songů a i něco málo rocksteady (a i Delirians mají perfektní dechaře a rytmickou sekci) ale většina koncertu hráli hlavně ska a z alba Get Up! toho zaznělo minimum i přesto super výkon a bylo vidět, že stylově mají k sobě tyhle dvě kapely dost blízko. Ono nejenom stylově, když víc jak půlku obou kapel tvoří hispánci. No...předpokládám, že na podobně kvalitní kapely si zase hodně dlouho počkáme. Mezitím si třeba můžete zajít na nějakou místní blbost typu Bandaska! Aneb ať "žije" český ska!





The Movement & The Peacocks - (21.4. 2017) Praha - Rock Café

Dva dny po koncertě Steady 45's a The Delirians, jsem se konečně po letech dočkal koncertu dánských The Movement, které jsem poprvé viděl na Mighty Sounds 2011, kde hráli odpoledne a stálo to celkem za prd. Je sice pravda, že ještě několikrát potom hráli v Praze ale nikdy jsem neměl čas si na ně zajít. Další kapelou která patřila do kategorie "must be seen" byli Peacocks, takže když se tyhle dvě kapely sešly v Praze v rámci jarního Mighty Sounds, program na páteční večer byl jasný. Movement jsou těžce zařaditelnou kapelou, v jejich muzice je slyšet něco z punkrocku, něco málo z powerpopu, ska ale i soulu. Těžko říct, co to vlastně hrají ale je to prostě dobrý, energický a má to koule! Další zajímavostí je ani ne tak to, že se hlásí k Mods a hrají v oblecích ale to, že tuhle subkulturu spojují s revolučním socialismem a jejich zpěvák Lukas Sherfey je kovanej komouš (rudější už jsou snad jen Banda Bassotti). A přesně v tomhle duchu se nese jejich muzika a texty! Do Rockáče dorážím, tak akorát, před začátkem koncertu Movement a ani mě nějak nepřekvapuje, že je tu lidí o poznání míň, než na koncertě Buster Shuffle a Fast Foodů před měsícem. Rudý Mods to odpalují intrem v podobě legendárního tracku The Revolution Will Not Be Televised od Gila Scotta a jako první track hrají Karl Marx z desky Revolutionary Sympathies.... na reprácích vlajka Antify ale samozřejmě, že ta rudá, mezi jednotlivýma songama pouštějí projevy Fidela Castra :D čili politická agitka, jak se patří. Zazněl v podstatě celý průřez jejich tvorbou od starších věcí, jako One Way Culture, Control Your Temper, Play It Save po Revolution Sympathies, More Products až k novějším, jako We Got Marx, It's All In Your Mind nebo Set Me Free ale i úplně nové věci. Většinu tracků hrají asi tak "desetkrát" rychleji, než na deskách a i přes ty kvádra co na sobě mají, basák se válí na zádech, přehazuje kytaru za hlavu, zpěvák stojí na odposlechu a je vidět, že do vystoupení dupou fakt na 100% ale z toho jak lítali po stagy bych se nedivil, kdyby si před koncertem něčeho frkli :D Jak už jsem říkal v úvodu, mezi jednotlivýma songama se pouští projevy Fidela Castra, možná Che Guevary ale jak je vidět 99% lidí v publiku je jejich komunistický agitování stejně u prdele. Každopádně Movement předvádí

super show s parádníma solama, kdy nám basák dokazuje, že i s basovkou se dají zahrát perfektní sola (basa byla vždycky silnou stránkou Movement a nenajde se moc podobných kapel s tak výraznou basovou linkou). V jednom okamžiku dokonce seskakuje z podia přímo do kotle mezi lidi, až se divím, že si nevyrve kabel z komba. Konec byl opět agitační a jako intro před posledním songem zazněla španělská verze Internacionály, to už mi přišlo po všech těch projevech přehnaný :D Dokázal bych si představit, že ani koncerty The Redskins v 80. letech nebyly taková propaganda jako Movement. Ale víte co? Mě to bavilo, hudebně jsou super, politicky mi to taky není tak vzdálené, takže nad jejich rudou agitkou dokážu přimouřit oči, takže až se v ČR objeví zase, určitě půjdu. Příště bych akorát zvolil pro koncert místo 21. dubna 1. Máj :D Hned po nich nastupují švýcarští Peacocks se svým rock'n'rollem v klasické sestavě kytara, kontrabas a bicí. Kapela kterou sice znám léta ale vidím poprvé. Těšil jsem se hlavně na tracky z alb "Touch and Go" a "After All" ale nakonec jich moc nezaznělo, i přesto parádní poctivý rock'n'roll s klapajícím kontrabasem, spoceným zpěvákem s vychlastaným hlasem a pogujícím kotlem pod podiem. I když po pátym přídavku jsem si přece jenom říkal, že jich je už nějak moc. Nicméně Peacocks nezklamali ale už tak odvařený jako z Movement jsem nebyl.... Mods rules ok?  

čtvrtek 13. dubna 2017

Recenze

The Upsessions - This is Upsessions

Holadští Upsessions oslavili minulý rok první kulaté výročí od svého vzniku a tak si na jaře 2016 ke svým narozeninám nadělili 10th Anniversary EP, které předcházelo jejich páté studiovce, která spatřila světlo světa na podzim 2016. Nová deska vyšla už tradičně u německého Grover records a celkem na ní najdete 13 zářezů. Pokud berete Upsessions hlavně, jako dirty reggae kapelu, tak vás tohle album vyvede z omylu, protože jak je vidět Upsessions se za posledních pár let začali pouštět i do calypsa a tradičního ska & rocksteady, což tahle deska jen potvrzuje, protože tady tentokrát žádné dirty reggae nenajdete. Celkově je deska This is Upsessions dokonale vyvážená co se týče poměru ska, rocksteady a instrumentálek a i když se kapele nedá upřít značný hudební um na mě tohle album působí celkem průměrně nebo lépe řečeno jako deska, která nemá čím překvapit ale na druhou stranu ani neurazí, zkrátka klasičtí Upsessions, i když tentokrát víc v rocksteady & ska podání. Z celkového počtu 13 tracků tu najdete pět instrumentálek (The Last Return of Rawhide, Long Branch Saloon, kde určitě nepřeslechnete kytaru alá Ernest Ranglin, Golddigger's Catch of the Day, Samoan Revenge a Lincoln County War), jak ska tak i rocksteady. Jak už jsem předesílal v úvodu Upsessions se tu (podobně jako na předchozím albu Shake It!) pustili i do calypsa, které tu zastupují songy Coconut, The Woman is a Shark a Blackberry Pie, i když upřímě, mě tahle muzika leze docela na nervy :D Jak je vidět už z obalu desky tak westerny jsou velkým inspiračním zdrojem kapely a řekl bych, že na desce This is Upsessions je to znát zatím nejvíc. Nejen z některých názvů tracků (Ride on Donkey, Long Branch Saloon) ale i z hudebního pojetí (viz. intro a kytara v The Last Return of Rawhide, řehtání koní, pískání, imitace klusání apod.) Asi nejvíc mě zaujal song What If These Tears. Perfektní rocksteady oddychovka, kde nechybí to nezbytný soulový "aaahhh" a "uuuhhh" v doprovodných vokálech, což je přesně to co mám na rocksteady rád. Bohužel je to asi jediný track, který mě opravdu baví, zbytek alba se mi jaksi ztrácí v šedi průměru. I přesto, že se tu najdou zajímavé pasáže a kytarová sola nebo dechy, nic to nemění na tom co už jsem říkal v úvodu, Upsessions mě tentokrát nepřesvědčili. "This is Upsession" just průměr!

sobota 18. března 2017

Scene report - Kolumbie

punx z Medellinu (80. léta)
Je s podivem, jak muzika dokáže bořit hranice a rozšířit se téměř kamkoliv, kde je po ní poptávka. To samozřejmě platí i pro punk & hardcore a všechny další příbuzné subžánry, proto se člověk i kolikrát díví, že i v takových zemích jako je např. Indonesie, Malajsie nebo právě Jižní Amerika se najde poměrně silná a zažitá scéna. No a jelikož mám neuvěřitelnou zálibu právě v latinsko-amerických kapelách, rozhodl jsem se přiblížit vám scénu v Kolumbii, která má společně s Mexikem, Brazílií, Chile a Argentinou jednu z největších scén na kontinentě. Punk se dostal do Kolumbie, krátce po jeho vypuknutí v Anglii v roce 1977. Už v roce 1978 vzniká v Medellinu, který se stal později prvním centrem místní scény kapela Complot, která hrála covery britských kapel, jako byli Damned, Generation X, Buzzcocks, Clash, Sex Pistols a byla tak první kolumbijskou punkovou kapelou. Scéna v Medellinu, který se stal známý i díky kartelu Pablo Escobara se později stala známá jako punk medallo. Právě odtud se přes síť několika lidí, kteří měli punkové desky z USA a především Anglie, přes jejich následné přehrávání na kazety a další kopírování, začal punk šířit i do ostatních měst, jako Bogota, Cali nebo Manizales. Rozkvět scény přišel hlavně v letech 1982-1983, v té době se v Medellinu objevil první record store J.I.V, kde se kromě klasického rocku daly sehnat i punkové desky z Anglie a USA. Punk se postupem času dostal i do místního radia. Na stanici Radio Disco ZH se začal vysílat rockový pořad, kde bylo možné slyšet i punk (GBH, Dead Kenedys, Exploited, Ramones atd.). Začínají se objevovat další kapely, které se později staly legendami místní scény, jako např. Eutanasia, I.R.A nebo Rasix. Zajímavostí místní scény je, že první kapely často neměli ani peníze na vlastní nástroje, takže si je často mezi sebou půjčovali nebo vyráběli svépomocí. Léta 1984-1987 jsou jakousi druhou vlnou kolumbijského punku, v té době do Kolumbie začíná pronikat hardcore a objevují se další kapely jako Fertil Miseria (HCpunk z Cali), Anti Todo (punk), Desadaptados (punk), H.D.T (punk ve stylu UK82), Danger, NN, Denuncia Publica, Los Mutantes atd. Hardcorové kapely se začínají objevovat v letech 1987-1988, především v Bogotě, kde se přibližně ve stejné době začínají objevovat i první skinheadi. 
Orgullo Bogotano Skinheads na fotbale
Většina z nich byla apolitická a antirasistická. Později se místní skins začali dělit na SHARP (první sharps v Kolumbii nosili, podobně jako redskins ve Francii bombery oranžovou podšívkou navrch) a na pravicovější GRAE (v překladu: skinheadi proti imigrantům), z kterých se začali formovat první místní naziskins. Kolem roku 1997 se v Bogotě objevují i první redskins. V Kolumbii se občas používá termín "cabezas rapados", což je v podstatě doslovný španělský překlad slova skinhead, podobně jako např. v Brazílii, kde si první skins říkali "carecas". Konec 80. let se nesl ve znamení násilí, hlavně v Medellinu, které bylo centrem Escobarova kartelu ale i zbytku země, kde mezi sebou bojovali levicová guerilla, paramilitární skupiny propojené s mafií a vladní jednotky. V letech 1988-1991 zemřelo v důsledku těchto konfliktů přibližně 3000 mladých lidí, mezi nimi spoustu těch, kteří v té době formovali punkovou a hardcorovou scénu. Jsme v době kdy kolumbijská scéna už poměrně vyrostla. Centry se stavají Bogota, kde je scéna dodnes největší a Medellin, který má nejstarší scénu. Vyrůstá další generace punkových kapel, ke kterým patří Morgue, Polikarpa y sus viciosas, kteří vznikli, jako čistě dívčí punková kapela a hráli i v Evropě, dále Demncia (kteří si také zahráli po Evropě), Pestilencia (které bylo možné vidět i v USA) a nebo Misterio de vagancia. V hardcoru patří k nejznámějším a nejdůležitějším Estado de coma, Abismo, Grito, Dar a cada uno lo que es suyo, Accion X el cambio nebo Lealtad. První kolumbijskou oi! kapelou byli Sociedad Violenta z Medellinu, kteří vznikli v roce 1985 pod vlivem Sham 69, Cockney Rejects a francouzských Komintern Sect, ovšem dnešní oi! reprezentují Ultimatum, kteří hrají od roku 1999, Skandalo oi!, kteří hrají částečně i ska, také od 90. let. 
hardcore show (Medellin)
Za zmínku určitě stojí Urban Noise, Aggro Gang, Terror Skins, dnes už nehrající Kominterna 43 nebo Estandarte, dřívě čistě skinheadská Brigada Oi!, Adeptos Vehementes nebo Kaos y Kombate. Ska se do Kolumbie dostává pod vlivem postupně doznívající 2tone vlny v půli 80. let. Většina místních kapel je ale do velké míry ovlivněna hlavně americkou 3. vlnou a proto tu najdeme hromadu skapunku a skacoru, nicméně je tu i pár tradičnějších jako např. La Furruska, Beer Klub, Les Elefantes, Lo ke diga el dedo, Rude School nebo Coventry Klub. Hodně známou kapelou jsou Sistema Sonoro Skartel, kteří hrají mix ska, dubu, hip hopu a d'n'b. V Kolumbii je celkem problém s pořádáním větších koncertů zahraničních kapel formátu Cock Sparer, Cockney Rejects, Vice Squad apod. a to hlavně díky vysokým poplatkům za povolení k pořádání koncertu od státní správy. Nicméně byli tu k vidění Non Servium, Vice Squad, Misfits, Total Chaos, Sick Of It All, Agnostic Front, Evil Conduct, Opcio K-95, Oi! the Arrase, Fermin Munguruza a letos v dubnu se do Kolumbie chystají, v rámci latinsko-amerického tour i Cockney Rejects. Samozřejmě nechybí stále přítomný kulturní vliv Španělska, který se začal promítat i v punku a oi! Během 80. let to byl hlavně španělský punk reprezentovaný kapelami jako Eskorbuto, Siniestro Total, Decibelios (oi!/ska), Kortatu (oi!/ska), La Polla a později v 90. letech Negu Gorriak, které byly známé i v Jižní Americe a do určité míry formovali latinsko-americkou scénu. Ze současných to jsou třeba Non Servium, Kaos Urbano nebo Nucleo Terco + hromada dalších. Současnou kolumbijskou scénu reprezentují kapely jako, Tierra y Sangre (hardcore z Bogoty), Sin Pudor (ženský trashpunk), Triple X (77 punkrock), Drunken for Oi! (oi!), dodnes aktivní legendy I.R.A a Polikarpa y sus viciosas, Bestiario (folkpunk) a dokonce tu najdeme i psychobilly, které zastupují Salidos de la cripta a Cowboys from Hell z Bogoty. Dík patří Maximum Rock'n'roll za jejich scene report a také RASH Bogota za zodpovězené otázky a doporučené kapely. Naopak big FUCK OFF Urban Noise, že se neobtěžovali ani odpovědět.

úterý 7. března 2017

Klub Buben končí!

Smutný noviny se šíří rychle a většina z vás už o tom asi slyšela, nicméně skutečně je to pravda a Klub Buben musí k 1. dubnu 2017 (kéž by to byl Apríl) vyklidit svoje prostory v Myslíkově 8. Myslíme si, že nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že se tahle adresa stala za poslední roky přinejmenším kultovní, a to ať už pro štamgasty, kapely nebo náhodný kolemjdoucí. Už od zahajovací párty 31.12. 2013 klub spojoval všechny možný odnože všech možnejch spřátelenejch subkultur a kromě nejrůznějších divokejch i decentnějších mejdanů, pouštěček, burz nebo sportovních večerů, hostil především víc než 300 živejch koncertů! Obrovskej dík si samozřejmě zasloužíte vy všichni, co jste do Bubnu vytrvale chodili a spoluvytvářeli jste tak celou tu super atmosféru. Děkujem za ty 3 roky a 3 měsíce s váma! Do konce března ještě pár dní zbejvá a doufáme, že se s váma všema ještě uvidíme během celýho března na koncertech nebo mejdanech, který si určitě nenechte ujít. Celý to pak zakončíme 31.3. na poslední megapárty v Myslíkově. A co bude dál? Určitě sháníme prostory, kam by se dal Buben přesunout! Hledáme tudíž prostor v širším centru Prahy podobnej Bubnu, tzn. pokud možno ve sklepě a bez obytnejch prostor nad sebou, kde se bude dát provozovat živá hudební produkce. Budeme rádi za každej tip a snad se brzo sejdem v novým a ještě lepším Bubnu! Díky!

převzato z FB

pondělí 6. března 2017

2tone news

Neville Staple se vrací jako Judge Roughneck

V polovině února vyšlo další solo album bývalého člena legendárních The Specilas Nevilla Stapla. Deska "Return of Judge Roughneck" vyšla po necelých dvou letech od předchozího počinu Ska Crazy!, opět u Cleopatra records. Tentokrát tu najdeme na celkem 21 tracích nové verze starých jamajských klasik, něco málo nového materiálu, pár starších věcí z Nevillovi předchozí tvorby a jako bonus i několik dubových verzí. Album vyšlo, jak na CD, tak tradičně i na vinylu v podobě double LP. Videoklip k úvodnímu songu Return of Judge Roughneck můžete shlédnout zde.




 

Rhoda Dakar s novým EP

Ani Rhoda Dakar, zpěvačka další 2tone legendy The Bodysnatchers nezahálí. Po vydání alba "Rhoda Dakar Sings The Bodysnatchers" z roku 2014, na kterém se objevily i nikdy nevydané singly z tvorby The Bodysnatchers a de facto se tak stalo, po 34 letech jejich první (posmrtnou) deskou, vychází v říjnu 2016 EP The LoTek Four vol. 1. Na tomto 7" spolupracovali, kromě jejího syna Frenchieho muzikanti z Pama International, Sidewalk Doctors a Lee Thompson Ska Orchestra. O realizaci EP se postaral label Pledge Music a letos v únoru se objevilo druhé vydání. Celkově zde najdete 4 nové tracky v tradičním ska/rocksteady hábitu na straně A a netradičně v jazzovějším podání na straně B.

čtvrtek 2. března 2017

Rozhovor - Harrington Saints

Harrington Saints oi!punk ze slunné Kalifornie, jste mohli už několikrát vidět i v Čechách, naposledy v říjnu 2015 na Sedmičce, kde si zahráli s pražskými Punto D' Onore. Kapela hraje nepřetržitě, od roku 2005 a pravidelně se objevuje i v Evropě, kde je můžeme s největší pravděpodobností potkat i letos. V čele kapely stojí hora masa, zpěvák Darrel, který stojí za většinou textů. Jeho postoje a názory se samozdřejmě promítají i do jednotlivých textů, které si s americkým konzumerismem a politikou vůbec neberou servítky. Jak vidí dnešní Ameriku, Donalda Trumpa a oi!&punk scnénu v Evropě a ve Státech se dozvíte v následujícím rozhovoru.


 


Zdar mohl bys v krátkosti představit Harrington Saints, odkud jste, jak dlouho už hrajete a čím se jednotliví členové živí v civilním životě?

Zdar! Dík za rozhovor! Harrington Saints jsem já Darrel na vokálech. Byl jsem barman / vedoucí ale teď jsem spíš fotrem doma a dělám většinou brigády. Na basu hraje Duece Miller - facilities manažer, na kytaru Jay Shepard - IT, bicí Forrest Maestretti, taky IT a Mike na hlavní kytaru - prodává vybavení do restaurací. Většina z nás žije v Alamedě v Kalifornii, vedle Oklandu a dva z nás v severní části Bay Area (okolí San Francisca). K dnešku má kapela za sebou 12 let, všichni původní line-up, jenom Deuce přišel na post basáka v roce 2009, když jsem to vyměnil jen za vokály.
 

Do teď jste vydali dvě alba ale na druhou stranu Harrington Saints májí na kontě hromadu EP a splitů s jinými kapelami. Poslední split EP "Pick Your Poison" s kapelou Control, jste vydali v roce 2016 a vaše minialbum Fish & Chips v roce 2015. Co to dát vše dohromady na jedno album a vydat to jako kolekci singlů? Přemýšleli jste někdy o tom?

Jasně, ve skutečnosti jsme to už udělali v roce 2013, před naším anglickým tour. Vydali jsme "Betting on a Longshot" jako kolekci singlů a EPs nahraných do roku 2013. Jsou na tom dokonce i dva bonusové tracky. Potom jsme vydali singl Upright Citizen/Let's go Rob a Bank, z roku 2014. A pak ty dvě co jsi právě zmínil. Nejsem si jistý o distribuci v Čechách ale příště až přijedem, tak je vezmeme sebou.
 

Máte poměrně kritické texty, což je perfektní, baví mě, když má oi! nějaký názor a nebojí se být trochu političtější, ne jenom nudný kolovrátek o "skinheadský hrdosti" a "pivu, botech a kšandách" a hlavně "žádná politika!" Spoustu skinů ale tvrdí, že ve skinhead scéně není pro politiku místo, co si o tom myslíš?

Já si naopak myslím, že oi! a punk JE TO MÍSTO, kde máš a vyjadřuješ svoje postoje. Já osobně jsem hodně politický. Ne všichni v kapele jsou ale všichni máme nějaký společný základ, kde stojíme. Deuce a já píšeme všechny texty. Často spolupracujeme a ostatní v nás mají velkou důvěru a nechávají nás dělat cokoliv chceme. Teď musím říct, že bych nikdy nenutil někoho hrát song, který by šel proti nečemu v co věří. Moje názory můžou být někdy extrémní, takže se snažím držet v mantinelech a psát o věcech, v kterých je 100% shoda.


Vím, že jste jako kapela podporovali Bernieho Sanderse v prezidentských primárkách. Co je alespoň v USA neobvyklé, on se otevřeně nazýval demokratickým socialistou. Jako evropanovi mi příjde, že v USA je vnímání toho, co je politicky levicové, trochu jinde, než tady v Evropě. Co my vidíme jako sociálně demokratické, nebo socialistické může být americkými médii a establišmentem vnímáno, jako "radikálně levicové" nebo (pro ty paranoidnější jedince) dokonce jako "komunismus". Vnímá americká společnost levicovou politiku stejně a myslíš, že by to mohl být důvod, proč se Demokratická strana Sanderse zbavila?

Dobrá otázka! Demokratická strana se Sanderse nezbavila, protože není členem. Je nezavislý. Nicméně s nimi většinu času spolupracuje. A k další části tvojí otázky... Je to poprvé v mém životě, kdy jsme měli někoho, kdo použil výraz socialista, k vlastnímu popisu v hlavních volbách, obrovských volbách, celostátních! Máš pravdu v tom, že v Evropě by byl těžko levicový, kdežto v Americe to vypadá, jako něco "radikálního" nebo alespoň mimo mainstream. Ano, američani smýšlejí proti-socialisticky, ve všech směrech to pro ně není jenom komunismus ale sovětský styl komunismu. Po generace tu v tomhle směru, byla těžká, mozek vymívající propaganda. To je příčinou. Nicméně se to mění a spoustu mladších si myslí, že socialismus, alespoň v nějaké míře je správná a spravedlivá věc. Prostě vidí, že neomezený kapitalismus ničí životní prostředí a uspořádání společnosti.
 

USA o sobě rádi tvrdí, že jsou "nejskvělejší" zemí na světě, celý svět je tím neustále krmen z amerických filmů, kde to vidíš každou chvíli. Ale celý svět také ví, že USA je země velkých sociálních rozdílů, kde nefunguje bezplatná zdravotní péče, pojištění, bezplatné vzdělání.... v podstatě sociální stát, který ve většině evropských zemí "funguje" od konce druhé světové války. Jak se žije v USA, ve společnosti pod tak silným neoliberálním tlakem, kde všechno podléhá penězům a tržním principům?

Život v USA je dobrý ale zároveň i na hovno! Máme nádhernou zemi s některými úžasnými lidmi a dosáhli jsme spousty věcí v naší krátké historii. Nicméně hodně lidí jsou totálně zaslepeni zdejší propagandou... To jsou hlavně ty, kteří neustále prohlašují, jak skvělí a svobodní jsme. Většina z nich nikdy neopustila stát ve kterém se narodili a určitě nikdy nebyli mimo Státy. Jenom slepě konzumují to, co je jim předhazováno. Já jenom vždycky doufám, že nás kvůli těmhle lidem, zbytek světa v tomhle směru nesoudí. Nemáš tu zdravotní péči, bez náročné práce a přesto musíš pořád platit hromadu peněz. Cena za vzdělání je extrémně vysoká. Bez vzdělání neseženeš dobrou práci, takže to drží spoustu lidí u dna. Jseš svobodný ale s největší pravděpodobností budeš celý život pracovat na tom abys měl slušný život, jídlo, přístřeší, oblečení atd. Dostaneš jeden týden dovolené ročně dva, když máš štěstí, vyhodit tě můžou kdykoliv. Je jen málo prací, kde zaměstnancům pomáhají odbory. Takže neustále honíš peníze abys uživil vzdělání, ošacení a bydlení pro svou rodinu. Příjde vám to jako svoboda? Jediná věc ve které jsme nejlepší, je se navzájem zabíjet a žraní!


Celý svět teď řeší Donalda Trumpa. Jak si vysvětluješ, že mohl vyhrát někdo tak egoistický s názory tupýho burana, odněkud z Texasu? Pokud Hillary Clinton představovala pro američany někoho, kdo by jenom dál udržoval status quo, někoho kdo má vazby na Wall Street, tak proč lidi místo ní volily Trumpa, který je vlastně stejnou sračkou, biznisman, další figurka z Wall Streetu, jenom s kontroverzním postojem a názory. V mých očích nepředstavuje absolutně žádnou změnu, pro sociálně-ekonomický systém v USA. Co si o tom myslíš?

Trump vyhrál, protože spoustu lidí jednoduše nevolilo. Všichni si mysleli, že kdyby vyhrála Hillary, byla by to stejná sračka další čtyři roky. Lidi co volili Trumpa si mysleli, že býval "řadovým občanem" (jo! jasně! zkurvenej milionářskej egomaniak) a že by skoncoval se starou politikou Washingtonu. Nakonec dokazuje, že to bude daleko horší. Taky spousta lidí v USA jsou rasisti a myslí si, že jejich země (a bílá privilegia) se jim pomalu vzdalují. Doufejme, že bude brzy obžalován, když neustále pokračuje s porušováním zákonů.
 

Jako americká kapela s nějakou zkušeností z Evropy, řekl bys, že je nějaký rozdíl v rámci punku & oi! mezi USA a Evropou, co se týče organizace koncertů, klubů, fans, promoterů apod.?

Jasně, rozhodně! Evropani se zdají být do muziky mnohem víc zapálení, víc než Američani. Taky je to silnější scéna, kde spoustu lidí dělá show, provozuje kluby, píše ziny atd. V Evropě je mnohem aktivnější komunita! Proto sem rádi jezdíme. Lidi to zajímá, věnují se tomu, můžeš vážně pokecat a ne jen se ukázat, postěžovat si a ožrat se.
 

Hráli jste už několikrát i v Čechách, jaké jsou tvoje dojmy z naší země a kdy tady uvidíme Harrington Saints znovu?

Milujeme Českou republiku! Nejlepší publikum, nejlepší pivo!!! Vždycky si na EU tour zajhrajeme i v ČR. Měl jsem čas, před pár lety, po našem tour, tady strávit pár dní. Je to nádherná země s úžasnými, inteligentními lidmi. Jedna z mých nejoblíbenějších, kde jsem zatím byl.

Díky za rozhovor. Na našem facebooku a stránkách se brzy objeví data našeho EU tour, takže se přijďte podívat!!!




ENGLISH


 

Hi could you shortly introduce Harrington Saints, where are you from, how long have you been playing and what is employment of members from band in "civil" life?

Hi! Thanks for the interview! Harrington Saints is myself, Darrel on vocals. I was a bartender / manager but now mostly stay at home like a Dad and work just part-time these days. On bass is Deuce Miller - facilities manager, on guitar Jay Shepard - IT support, drums Forrest Maestretti also IT support and Mike lead guitar - restaurant equipment sales. Most of us live in Alameda in California, next to Oakland and 2 guys live in the northern part of the Bay Area. As of now, the band has completed 12 years! All original line up. Deuce came in on bass in 2009 when I switched to just vocals.
 

You have released so far two albums but the other hand Harrington Saints has lot of EPs and splits with other bands. Last EP Pick Your Poison with band Control you released in 2016 and your minialbum Fish & Chips in 2015. What about to put together all singles on the one album and publish it as singles collection? Did you ever think about this?

Well, We actually did it in 2013 before our UK tour. We released "Betting on a Longshot" singles collection with all of the singles and EPs up through 2013. It also has two bonus tracks on it. After that we released a single in 2014 Upright Citizen/Let's go Rob a Bank. Then the two releases you just mentioned. Not sure about the distribution in Czech but next time we come we will bring copies!!!!
 

You have quite critical lyrics, which is perfect I like when oi! has some opinion and isn't afraid to be little bit political, not just in boring circle about "our skinhead proud" and "beer, boots and braces" and mainly "no policy!" But lot of skins claims that in skinhead scene is not place for policy, what do you think about that?

I absolutely think oi! and punk IS THE PLACE to have and express your views. Personally I'm very political. Not everyone in the band is but we all have some common ground on where we stand with things. Deuce and I write all the lyrics. Many times we collaborate and the others have great trust in us and let us do whatever we want. Now, that being said, I would never force someone to play a song that went against something they believe (my views can be extreme sometimes) so I try to be polite and write about subjects where there is 100% approval.


I know that you were like a band supporting Bernie Sanders in primary election. What is at least in USA unusual, he was openly calling himself as democratic socialist. Me as europian have a impression that in USA is perception of what is politicaly left little bit different then here in Europe. What we see as social democratic or socialist can be seen by US media and establishment like "radical left" or (for very paranoid individuals) "communism". Do american society has same perception for left-wing policy and do you think that it could be reason why Democratic Party got rif of Sanders?

Good question! The Democratic Party did not "get rid of Sanders" because he isn't a member. He is an independant. He does however, work with them a majority of the time (we call this caucusing). As for the other part of your question.... It is the first time in my life we had someone use the term socialist to describe themselves in a main election. A huge election! You are correct in saying that in Europe he would be barely left wing and whereas in America looked at as somewhat "radical" or at least out of the mainstream. Yes, Americans think ain't socialist of any kind is not just communist but soviet style communist. There has been generations of brainwashing propaganda about this. That is the reason. However, it is changing and many young people are thinking that socialism, at least to some degree is a good and fair thing. They see that unfettered capitalism is destroying the environment and the fabric of our society.


USA likes claim that is a "greatest" country on the world, all world si feeding by american movies, where you can see it in every occasion. But all the world also knows that USA is country of big social differences, country where is not working free healthcare, insurance, education for free.... basically social state, which has been "working" in most of europian countries since end of second world war. How is life in USA in society under strong neoliberal pressure where everything depends on money and market principles?

Life in the USA is very good and very bad all at the same time! We do have a lovely country with some amazing people and we have accomplished many things in our short history. However, many people are so blinded by propaganda here.... these are the ones walking around saying how great and free we are. Most of these people have never left the state in which they were born and certainly haven't ever been out of the country. They blindly consume what is told to them. I hope always that the rest of the world doesn't judge all of us in this way because of these people. There is no healthcare without a very demanding job and you still must pay a lot of money. Education costs are extremely high. Without education, you can not get a good job. So it keeps a lot of people down. You are "free" but you will most likely work your life away just to have a decent life... food, shelter, clothing etc. You will get one week holiday a year. Two if you are lucky. You can be fired at any time. There are very few union jobs to help workers. So, you are constantly chasing money to feed educate clothe and house your family. Does this sound like freedom to you? Only thing we are greatest at is killing each other and eating!
 

All world now is talking about Donald Trump. Can you explain how could win somebody so egoistic, with opinions like some stupid redneck from Texas? If Hillary Clinton meant for americans just somebody who will keep status quo, who is conneted with Wall Street, why people voted instead of her for Trump, who is just same shit, businessman, another guy from Wall Street just with controversial stance and opinions. In my eyes he doesn't mean any change for social-economical system in USA. What do you think?

Trump won because many people simply didn't vote. Everyone thought Hilary would win and it would be same shit four years more. People that vote for Trump thought he was a "regular guy" (yeah! right! he is a fucking billionaire egomaniac) and would end the same old politics from Washington. Well he is proving only to make it FAR worse. Also, many white people in USA are racist and think their country (white privilege) is slipping away. He stands for keeping this intact. Hopefully, he will be impeached since he continues to break the law.
 

As a american band with some experience from Europe, would you say that there is some difference within punk & oi! between USA and Europe with regard to organization of gigs, clubs, fans, promoters etc.?

Yes, definitely! The europeans seem to be really into the music and it's message more than Americans. Also, it's a stronger scene with people doing shows, clubs, zines etc. It's a much more active community in Europe! This is why we like to come. People are very interested to engage and have a serious talk and not just show up, complain and get drunk.


You have also played several times in Czech, what are your impressions from our country and when we will see Harrington Saints here again?

We love Czech republic! Best crowds, best beer!!! We will always play CZ on tour. I got to spend time there after tour a couple years ago. It's beautiful country with amazing, intelligent people. It's one of my favourite countries I have been to.

Thanks for the interview. There will be euro dates posting on our facebook and website soon!!! Come out and see us!!!!

neděle 19. února 2017

Report

Moscow Death Brigade - (15.2. 2017) Praha - Žižkostel

Moscow Death Brigade asi nemá cenu představovat, tenhle hardcore / rapový projekt z Moskvy o sobě začal dávat vědět přibližně, někdy kolem roku 2010 a za těch 7 let si na evropské hardcore & punk scéně vydobyli poměrně slušné renomé a tak se není čemu divit, že je můžeme každý rok potkat na tour po Evropě, kdy nevynechávají ani Českou Republiku. Tentokrát šlo o něco větší akci, kdy vystupovali, kromě MDB i pražští Acuelos, skapunkový Jet8 a Athénsko-Berlínské rapové duo Refpolk & Daisy Chain, takže byl celkem rozumně zvolen větší prostor, než je např. Sedmička nebo Buben. Žižkostel je pro mě poměrně novým místem (kde jinde, než na Žižkově), kde čas od času proběhne nějaká zajímavá akce. Většina menších akcí se odehrává v přízemí, které je perfektním DIY prostorem, jak se sluší a patří ale pro tento večer byl připraven i horní velký sál s improvizovaným podiem a ochozem ve stylu "kolosea". Začátek akce byl naplánovaný na 18:00 ale jak už to tak bývá, většinou to znamená o hodinu navíc, takže i já dorážím až na koncert Aculeos, kde se potkávám s Astou a Kristou. Aculeos fungují od roku 2013 a sypou političtější oi! s občasnými vlivy hardcoru. Textově hodně antifašisticky zaměření a nebojí se vyjádřit podporu i squatingu, což je u skinů (alespoň v ČR) jev, ještě celkem neobvyklý! Hudebně mě bavili spíš věci z jejich dema "Uříznu ti hlavu sklem", jmenovitě

Oběti, track trefně vystihující český latentní rasismus, podpořený uplynulou uprchlickou krizí nebo Proti proudu, což je taková jejich další SHARP hymna ale asi nejlepší peckou byl song Policia Mierda v hardcorovějším podání a nechyběl ani track věnovaný Pérákovi, což byla za protektorátu fiktivní postava, bojující, proti německým okupantům. Jako poslední songy si nechali covery Work Together od Oppressed a Dobýváme svět od Protestu, což byla víc, než výstižná tečka na závěr. Aculeos by podle mě mohli ještě trochu přitvrdit a textově se nezasekávat jen na antifašismu ale možná i rozjet nějakou tu systémovější kritiku, protože
antifašismus je podle mě téma, které se celkem rychle vyčerpá. Každopádně podle mě poměrně nadějná kapela, která má na kontě kromě dema a jednoho 12" EP z roku 2015 vystoupení s legendárními Oppressed nebo španělskými Non Servium. Tak uvidíme kam se ještě posunou. Další předkapelou bylo řecko-německé rapové duo Refpolk & Daisy Chain. To už se ale vystoupení přesunulo do horního sálu, který se začíná pomalu plnit. Politický hip hop je fajn ale pokud nerozumíte ani slovo, tak to podle mě ztrácí smysl. Raperka Daisy Chain sice sypala text kadencí samopalu AK-47 ale řecky podlě mě neuměl nikdo v publiku a němčina je jazyk naprosto příšerný ve všech stylech. Za zmínku určitě stojí i složení publika, hodně dlouho jsem nezažil akci přesně v tom klišé o "united" a "punx & skins" ale přesně tak to na koncertu MDB vypadalo a je docela zajímavý pozorovat, kam se to vyvijí, protože vidět skinheady, punkáče a hardcoristy společně na hip hopu, by bylo, ještě před 15 lety nemyslitelný. I když je mi jasný, že je to i tím, že Moscow Death Brigade vzešli z punkovýho prostředí a hodně jejich songů inklinuje k hardcoru. Po kratší pauze přichází Moscow Death Brigade! Klasicky v maskách (což už beru spíš, jako součást kapelní image, než nějakou antifa pozu), to odpalují bez většího nazvučení. Horní sál v tom okamžiku začal praskat ve švech. Tady musím pořadatelům a provozovatelům Žižkostela vzdát všechnu čest, protože to podium s ochozama ve výšce 1,5 m vytvářelo perfektní atmosféru kolosea, kdy jste si (pokud jste stáli dole) díky lidem stojícím na ochozech, připadali skoro jako v aréně. MDB střídali jejich čistě hip hopový věci s těmi hardcorovějšími a nechybělo snad nic z jejich tvorby, od těch nejstarších tracků, věcí z alba Hoods Up, až po jejich nejnovější věci ze splitů s What We Feel a Los Fastidios & Feine Sahne Fischfilet a samozdřejmě i nejaktuálnější Papers Please. Mezi jednotlivýma trackama nechyběly proslovy v angličtině, takže i když ruštinou zrovna nevládnu, tak člověk měl alespoň nějakou představu o čem se zpívá. A nešlo o žádný politický agitace, většina věcí se týkala
aktuální situace v Evropě, proti nárůstu rasist. tendencí a nacionalismu napříč kontinentem, což ještě dotvářel obrovský baner na podiu s nápisem "Nedej nacionalismu žádnou šanci". Trochu mi to připomínalo název jednoho tracku od porevolučních, anarchopunkových Red Silas - Nedej náckům žádnou šanci, tak těžko říct odkud pořadatelé brali inspiraci. Nicméně faktem zůstává, že politická atmosféra napříč Evropou, pod vlivem uprchlický krize, dluhový krize EU ale i tý finanční, za posledních pár let dost zhnědla a populisti nabízející rychlý řešení získávají po 80 letech opět vliv, což mě fakt děsí! Zpátky ke koncertu. MDB to je prostě "circle-pit hip hop" a přesně tak to i na jejich show vypadá. Lidi skákající z ochozů do publika a plující vám nad hlavou, moshující kotel. Texty opírající se do nacionalismu vymaštěných patriotů, kteří jako loutky vstupují do armády, aby nakonec sloužili jen elitám v jejich geopolitických hrách, texty opírající se do systému, pro který není obyčejný člověk hrdinou (viz. track Geroj) a do toho publikum sborově zpívající refrény, prostě atmosféra hodná hardcoru. Jako poslední song přišel na řadu Here To Stay, na který se spustil neskutečný moshpit, bohužel před jeho poslední nejrychlejší částí to MDB usekli, asi by to, co by potom následovalo sál nevydržel :D Za mě to byla určitě jedna z nejvydařenějších akcí za poseldních pár měsíců. Koncert dokazující, že bořit hranice mezi styly se vyplatí a i když se může někomu zdát, že rap a punk & hardcore nemají nic společného, opak je pravdou, protože v jádru jde o stejnou věc. Navíc to o čem Moscow Death Brigade rapují je v současnosti víc, než aktuální a je potřeba o tom mluvit a postavit se proti! Takže víc takových akcí!