pondělí 19. února 2018

Green Smatroll představují nové singly

Green Smatroll jistě nemá cenu nějak blíže představovat, v prosinci oslavili 15 let na scéně koncertem na pražské Sedmičce, kde zároveň představili nové singly Stolen Nights a Clint Eastwood, které koncem ledna zveřejnili na svém bandzone profilu. Zároveň jde o předzvěst nové desky, na kterou se v současnosti připravují. Po skoro pěti letech, od jejich účasti na kompilačce Our Music, Our Scene, kdy už se zdálo, že usnuli na vavřínech se dočkáme nových věcí. Zároveň tak vytvoří "rekord" mezi českými ska kapelami v nejdelší pauze mezi deskami :-D Nové singly najde k poslechu zde

úterý 13. února 2018

Rozhovor - Pauline Black (The Selecter)

Dlouhou dobu se tu neobjevil převzatý rozhovor, tentokrát jsem přeložil interwiev s Pauline Black, zpěvačkou legendárních The Selecter. Rozhovor byl původně pořízen pro web axs.com v říjnu 2016 a srpnu 2017, během tour po USA. Jak je vidět silné politické poselství se z 2tonu nevytratilo ani po skoro 40 letech a i znovu obnovení The Selecter stále dokažou reflektovat dění kolem sebe.










Pro ty z nás, kdo byli v 80. letech fanoušky ska, když tu byly na tour The Selecter společně s Madness a The Specials, můžeš nám prozradit co vás přivedlo zpátky k náhrávání nové muziky a tour?

Vrátili jsme se ke koncertování v roce 2010 a od té doby jsme vydali celkem tři alba a důvod proč jsem se rozhodli se vrátit? Někteří naši současníci byli rádi, že jsme součástí hudebního dědictví, což je sice fajn ale cítili jsme, že je důležité se už přesunout ze škatulky "veteránů" a začít psát nové věci. Stále hrajeme songy z alb "Too Much Pressure" a "Celebrate the Bullet" ale to bylo před 37 lety a cítili jsme jako umělci, že je potřeba začít tvořit novou muziku a ne žít jen z minulosti. Byla to výzva ale šli jsme do toho. V roce 2011 jsem napsala knížku vzpomínek "Black By Desing" a zdálo se, že je potřeba znovu představit ska nové generaci, protože rasově smíšená kapela se zpěvačkou v čele, je brána dnes úplně jinak, než před 40 lety. Vždycky jsem milovala hudbu, která je trochu alternativní a oslavuje jiný sound, než to čím nás krmí přes X-Factor a mainstream. Cítím to tak, že nejlepší lidi můžeš potkat na kraji většinové společnosti, podobně jako pro mě nejlepší hudba, která je taky na okraji pozornosti.

The Selecter se vždy ve svých textech zabývali tématy jako rasové rozdíly a rovnost. Náš svět je opravdu rozdělen, zdánlivě v neustálém chaosu z Brexitu v Anglii a Trumpa tady v USA. Jak jste se jako kapela dokázali po tolika letech držet vlastního poselství?

Naše poselství nebylo nikdy bezvýznamné, tohle poselství tu bylo už předtím, než přišel 2tone. Vždycky byl nějaký problém, nebo ne? Vždycky tu byla mezera v řešení ekonomických a sociálních problémů. Začala jsem si to uvědomovat při Hnutí za občanská práva v Americe, když mi bylo 15 a to hodně ovlivnilo, jak jsem vnímala svět a jak se cítím v životě. Pokračujeme v tom aby jsme tohle poselství dostali dál, tím nejlepším způsobem, naší muzikou.

Cítila jsi někdy, že k znovuobnovení The Selecter přispěl  všechen ten tlak a neklidná doba, ve které se teď nacházíme... Vzestup UKIP a krajní pravice v Británii, Brexitové fiasko a hnutí Black Lives Matter v Americe?

Ne, ale je naprosto fantastické vidět, jak všichni lidé přicházejí aby hlasitě vyjádřili NE střílení lidí policií. Četla jsem, že tento rok bylo zastřeleno kolem 100 lidí. Zákon sám o sobě dělá toto číslo ohromující. Jsem tu už dlouho a viděla jsem o čem bylo Hnutí za občanská práva, všeho, čeho dosáhlo bylo, jen díky usilí a boji, ne tím, že budeme poslušní a jen sedět na zadku a já vždycky budu stát za mými černými bratry a sestrami, ať jsou kdekoliv. Pokud jde o Velkou Británii po Brexitu, připadalo mi, že právě pravici naklonění jedinci byli schopní přijít a ze všech problémů obviňovat imigraci. Británie by nebyla tam, kde je dnes nebýt imigrace, Amerika by nebyla tím, čím je dnes nebýt imigrantů, stejně jako Austrálie. Proč si tito pomatenci myslí, že je to špatně, opravdu netuším? Znáte to období, kdy se léto pomalu mění v podzim?

V říjnu vám vyjde nové album Daylight, s jakými tématy se chystáte na této nové desce přijít?

Jsou to podobné témata o kterých by mluvila jakákoliv jiná 2tone kapela. Samozřejmě je tam hodně antirasistických a antisexistických postojů ale také i hodně radosti. Song Daylight je o čemkoliv co se zrovna ve světě děje; slunce každý den vyjde ale je to dvojsmyslná píseň, světlo svítící si na problémy jako např. rasismus, které dnes stále existují.

Frontline je úvodní singl z nové desky, ke kterému máte také zajímavé video. O čem je tento song a jak jste přišli ke konceptu toho videoklipu?

Přední linie protestu se dnes změnili, dnes je to jiné. Za cenu mobilu a přístupu, který ti umožňuje tvůj smartphone. Jsme bombardováni tuny inzerátů a reklam na bezplatný kredit, to a tamto a tohle.... Nepotřebuješ sledovat zprávy na svém smartphonu, můžete sledovat zprávy, jak se odvíjí přímo před vašima očima v reálném čase. Což je na jedné straně celkem děsivé ale, když se nad tím zamyslíte je to velký pokrok.

Co jsi poslouchala za muziku, když jsi vyrůstala, která muzika tě do toho všeho dostala?

Při dospívání jsem viděla, jak celá ta myšlenka "black is beautiful" se krásně rozvijí a rozkvétá. Soul byl pro mladé černé dívky, žijící v té době v převážně bílém Londýně (smích), jako dar z nebes. Lidé jako Bob Dylan a Joni Mitchell mě ovlivnili hlavně svojí politickou prací a písněmi. Mám to z obou stránek muziky a nakonec se to přetavilo do toho co děláme dnes.

The Selecter vytvořili v podstatě další verzi soulu smíchanou s 2tonem a ska!?

Přesně tak. Reggae se ke mě dostalo v polovině 70. let s Bobem Marleym a jeho politicky uvědomělými texty a všechny tyto předchozí vlivy zformovali to, jak jsme chtěli dělat muziku. Na 2tonu jsme nechali náš vlastní podpis, když jsme to všechno dali do jednoho tavícího kotle hudebních vlivů, a tak přišli na svět The Selecter.


ENGLISH



For many of us who were fans of ska back in the 80's when The Selecter was touring with Madness and The Specials can you tell us what brought you back to recording new music and touring?

We came back to touring in 2010 and we have released three new albums since and the reason we did is because some of our contemporaries were happy to be heritage style bands which is fine but we felt that it was important to move beyond "heritage music" and write new songs. We still play songs from "Too Much Pressure" and "Celebrate the Bullet" but that was 37 years ago, well 30 back then we felt that as artists even if it's just for yourself, it's important to create new music and not to live just from the past. It was a challenge but we did it. I'd written a memoir "Black By Design" (2011) it seemed to re-introduce ska to a new generation. A mixed race, female-fronted band it's ideal now. I have always loved music that celebrates different sounds and alternative to what feed to us through X-Factor and the mainstream. I feel you meet the best people in out on the edges of society, similarly the best music for me is on the margins.

The Selecter has always tackled subjects of race and equality. Our world is really divided and seemingly in constant turmoil with Brexit in the UK, Trump here of course. How have you guys been able to stay on message for so many years as a band?

Our message has never been irrelevant. Our message was around before 2tone came around. There's always been a problem, hasn't there? There's always been a disconnect a real disconnect with either economic or social issues. I came up during the civil rights movement here in America when I was 15 years old and that impacted how I felt about the world and how I felt about life. We're continuing to get that message out the best way we know how by our music.

Did it ever feel like it was too much pressure to reform The Selecter given the troubling times we find ourselves in... the rise of UKIP and the far-right in the Britain, the Brexit fiasco and the Black Lives Matter movement in the USA?

No, but it's absolutely fantastic for us to see how all these people are coming out to say NO to people being gun down by police. I read that it was something like 100 people this year being shot. The law of averages alone makes that figure astounding. I have lived a long time and I saw what the civil rights movement was about, all those things that the movement achieved they all came through struggle. Not sitting down and being nice. And I will stand with my black brothers and sisters wherever they may be. As for the UK after Brexit it felt like right-leaning people were able to just come out and blame immigration for all their problems. Great Britain would not be one it is without immigrants. American would not be the country it is today without immigration, same as Australia. Why these muddled-headed people think it's a bad thing, I don’t know? You know that time of the year when summer turns to autumn?

You have a new album Daylight coming out in October. What are some of the themes you explore on this new album?

There are similar themes that any 2tone band would be talking about on this album. Obviously, there's a very anti-racism, anti-sexism stance. There's also a great joy to this album. The song "Daylight" is about whatever really happens in the world; the sun is still coming up tomorrow. But it's still a double-edged song, shining light on problems like race issues that still exist today.

The first single off the new album is "Frontline" which also has an interesting video. What is the song about and how did you come up with the concept for the video?

The frontlines of protesting have changed, there's a different frontline today. For the price of a mobile phone and access with your smart phone, there is the new frontline. We're being bombarded with ads, commercials, ads for free credit, ads for this that and whatever.... You don't need to watch the news anymore with a smartphone; you can watch the news as it unfolds right in front of your eyes in real time. Which on the one hand, it's quite scary but if you think about it, that's quite a big development. The frontline is ever moving.

What music were you listening to growing up that made you want to get into music?

Growing up I saw that whole idea of "black is beautiful" develop and blossom eventually. Soul music was manna from heaven for little black girls that lived in a predominately white town in London (laughs). People like Bob Dylan and Joni Mitchell had an impact on me with their political work and songs. I got it from both sides of music, and that translates into what we do today.

The Selecter created another version of soul music with 2tone and even ska music.

Well, yes exactly. Reggae came along for me in the mid 70's with Bob Marley and his politically conscious lyrics and all those previous influences formed how we wanted to make music. We made our own stamp on 2tone music. When we all put it together in a whole sort of melting pot of musical influences, that's how we came up with The Selecter.

pátek 2. února 2018

P.M.S 84

V dnešním profilu bych rád představil poměrně mladou kapelu z amerického Portlandu, P.M.S 84. Tahle čtyřčlenná banda je takovou učebnicovou ukázkou toho co si představím, když se řekne UK82, protože inspirace druhou vlnou britského punku a kapelami jako Discharge, Chaos UK, Partisans, Anti-Nowhere League, Oi Polloi, Amebix nebo GBH se v nich zkrátka nezapře. O to zajímavější, že zrovna ve Státech, kde má hardcore přecejenom větší tradici a vliv se dá také najít něco inspirováno Británií. V jejich muzice je přesně to co, podle mě charakterizuje tuto odnož punku, energie, údernost, agrese, tempo, uřavný vokál a chuť nakopat systém pořádně do prdele. Zkrátka punk z kterého je cítít atmosféra 80. let, bodliny a číra, někde ve squatu na kraji Londýna a koncerty pro pár lidí ve špinavym sklepě. Přesně tohle ve mě evokují P.M.S 84.... poctivý špinavý nasraný a agresivní punk, který dokáže kolem sebe pořádně kopat. Víc asi ani nemá cenu jejich muziku popisovat, protože mi dáte za pravdu, až je uslyšíte sami! Za poměrně krátkou dobu jejich fungování stihli odjet už i tour po Evropě, kdy navštívili Itálii, Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko, Rakousko, Čechy, Německo, Norsko, Švédsko, Belgii, Francii a Španělsko a to celé během necelých tří týdnů v dubnu 2017, kdy si stihli zahrát např. s francouzskými RIXE, se kterými odjeli část tour. K jejich diskografii se toho zatím moc napsat nedá, první demo o šesti tracích vydali v roce 2014, druhé o dva roky později a v tom samém roce self-titled singl na 7". V roce 2017 jim vyšlo mini-album Easy Way Out, což je zatím jejich poslední počin. Pokud si tedy libujete ve staré UK škole 80. let a poctivém pogo punku, tak vám můžu P.M.S 84 vřele doporučit..... Konec konců, přesvěčte se  sami!

https://pmseightyfour.bandcamp.com/

neděle 21. ledna 2018

Recenze

The Offenders - Heart of Glass

Představovat The Offenders asi nemá moc cenu, za těch 12 let se vryli do paměti nejednoho fanouška, původně italská kapela, působí už několik let v Berlíně, který se stal dočasně jejich druhým domovem. U nás jsme je mohli vidět už nesčetněkrát a můžu říct, že pokaždé to stálo za to. Letos v lednu přišli se svojí celkově už sedmou deskou Heart of Glass, která přišla, po více jak dvou letech od alba X, které já osobně považuji za jejich nejslabší kousek. Ovšem s novou deskou jakoby opět nabrali síly a vrátili se k tomu co započali na desce Generation Nowhere. Nový počin vyšel opět na zančce Destiny Records, jak na CD, tak i na vinylu a celkem na něm najdete 16 zářezů, jejich klasického 2tone ska míchnutého se špetkou punku a rock'n'rollu, jak jsme u Offenders zvyklí. Nečekejte proto nějaké velké žánrové přemety, Offenders si prostě jedou v tom, co jim jde nejlíp a co od nich většina fanoušků očekává a to platí i o albu Heart of Glass. Pojďme se tedy na Heart of Glass podívat podrobněji! K úvodnímu tracku Wie Get's, který otevírá celé album stihli natočit i video, takže tady nechám hodnocení na vás, ovšem mě asi nejvíc zaujal druhý song s názvem Fighters or Survivors, který začíná perfektní kytarovou vyhrávkou v intru a refrénech, která krásně nahrazuje melodiku dechů, což je přesně to co mám na Offenders nejradši, jinak jde o takovou kombinaci 2tonu, zakončenou pořádnou punkovou pogovačkou. Následující Hope As Drugs, je taková klasická melodická singalovka na druhou, v duchu The Offenders. Další Kott Is Not L.A. opět jen potvrzuje, že melodická kytara je nejsilnější stránkou kapely, schválně se do ní zaposlouchejte v refrénech. Nemůžu si pomoct ale tu melodiku mají prostě v merku, jejich kytarista je prostě génius, což dokazuje v tracku Fallin', který je opět takovu melodičtější věcí s krásnou vyhrávkou. Missing the Dawn s punkovějším záčátkem je dalším potvrzením, toho o čem tu mluvím, takže se nebudu opakovat. V Set Fire můžeme slyšet menší inspiraci legendárními The Specials, stejně tak jako v posledním songu Sons of Specials, který pokud to chápu dobře, je právě takovu poctou této 2tone legendě. To jsou podle mě ty nejsilnější tracky, pak tu samozřejmě máme pár věcí do tuctu, které sice neurazí ale dost splyvají do jednoho, ale to už tak bývá, když se snažíte do alba narvat víc, jak 15 tracků. Právě proto si říkám, že by nebylo na škodu udělat desku kratší ale za to, nabušenou hitovkami, protože právě ten zbytek jí ubírá dost plusových bodů. Songy jako Payday, Take me Home, Boots And Braces Don't Mean Racist (kde si nemůžu odpustit malé rýpnutí, protože tracků o tom, kde se skinheadi snaží ukazovat, že nejsou rasisti, je dost. Nic proti ale kde je vaše hrdost hoši, snad víte za čím si stojíte ne? Co si myslí většinová společnost vám může být u prdele ne?), One of This Times, Set Fire, nebo My Darling A.C.A.B vyzní dost lacině a je to škoda, protože jinak bych k nové desce neměl jedinou výtku. The Offenders na novém albu nabrali druhý dech (v porovnání s předchozí deskou) a i když v podstatě nepřišli s něčím novým, mě tahle deska docela baví, protože jsem dostal to, co od kapely očekávám. Že se dá kvalitní ska nebo 2tone dělat bez dechů nám dokazují už pěknou řádku let a troufám si říct, že v Evropě neznám kapelu, která by ke ska přistupovala podobně, jako oni, takže za mě 7 z 10.

čtvrtek 11. ledna 2018

Report

Mr. Symarip & The Chancers (28.12. 2017) Praha - Cross

Tak jsme se po skoro 10 letech dočkali! Mr. Symarip, koncert na který spoustu z nás, kdo tenkrát nebyli v Abatonu, čekalo už hodně dlouho. V Praze jsme Mr. Symaripa mohli vidět naposledy v roce 2008, i když je fakt, že na festivalech tu zahrál už dvakrát ale dá se snad festivalový koncert srovnávat s tím klubovým? Já myslím, že ne! Největší zásluhu na jeho návštěvě mají Chancers, které si Roy Ellis vybral jako doprovodnou kapelu pro svoje vánoční tour, které zakončil právě v Praze. V podstatě jen díky anketě na Facebooku, "Kolik lidí by přišlo na Symaripa?" se Chancers rozhodli uspořádat poslední koncert tour doma a za to jim patří velký dík, protože tahle akce opravdu stála za to a litovat může každý, kdo nedorazil. Upřímně nedovedu si představit lepší zakončení roku. Během prosince postupně začalo přibývat lidí, až byl Cross den před akcí beznadějně vyprodán. Díky tomu jsme se po x letech sešli ve velký sestavě a člověk tak po dlouhý době zase potkal starý známý. Sraz na Holešovicích a za chvíli už v deseti lidech okupujeme večerku nedaleko Crossu, kde nakupujeme pivka, než vlezeme dovnitř do klubu. Okolo Crossu se mezitím začínají srocovat hloučky skinheadů, což musí být pro lidi směřující dolu na techno a smažky okupující Cross docela zajímavý pohled :D Upřímně řečeno myslím si, že výběr místa vzhledem ke kapacitě mohl být o něco lepší a určitě by se v Praze našel větší prostor, nicméně nakonec jsem se docela divil, že se lidi vešli a i náš "kontingent" obsadil stůl. Jediný co mi na Crossu vadí jsou jejich turistický ceny, pokud si neřeknete, že chcete Platana, tak vám samozřejmě natočí pivko s turisticky vyšroubovanou cenou. Sorry ale 50,- za pivo, to jděte normálně do prdele! Nemluvě o záloze na kelímek! Ale zpátky k muzice, protože moje stěžování si na drahý pivo, by bylo na dlouho. Celou show otevíral Dreadskin Kickbox, oneman projekt z Německa, který už víc, jak 10 let vystupuje jen s elektrickou kytarou a kopákem a dokazuje nám, že ska, rocksteady a reggae se dá zahrát i s minimem nástrojů a lidí, vřele doporučuju, mrkněte na youtube! Chancers tu nehráli jen jako doprovod Mr. Symaripovi ale i samostatně, takže jsem byl hodně zvědavý, jak jim to půjde bez Simona, který co si budem povídat byl tváří kapely. Nakonec ale musím uznat, že Marco jeho post zastoupil celkem obstojně. Chancers to odpálily jejich nejčerstvější věcí, novinkou Damnation Alley, která mi hrozně připomíná Mandness, nechyběli ani starší věci z prvních dvou desek, který pro mě budou stejně nepřekonatelný. Přišlo i na novější věci, jako One of the Oldschool a No More z jejich posledního alba, která mi zase naopak hrozně připomíná The Specials. Nechyběl ani cover
Fight Dem Back od Lintna Kwesi Johnsona s kterým přišli v říjnu a nakonec, jako poctu The Clash zahráli vlastní verzi Police & Thieves a tím mi udělali hroznou radost, protože jsem ortodoxním fanouškem The Clash :D Sice to bez Simona, už není úplně ono ale pokud se Chancers nebudou nějak stylově vzdalovat od 2tonu, tak bych nad nima ještě hůl nelámal. Po asi 40 minutový pauze se vrací opět na podium, tentokrát už se samotnou hvězdou večera Royem Ellisem. Sál se začíná pomalu plnit, "plešatět" a měnit na saunu. Koncert ještě ani nezačal a za pár minut už je vevnitř nedejchatelno, až se z toho i strop orosil. Krátký nazvučení a je to tu, na podium přichází samotný Roy Ellis a.k.a Mr. Symarip!!!! Začíná novějšími věcmi jako např. Sugar Dumpline, Skinhead Dem a Come, Hog In Minty, One Way Ticket, nebo Boss Is Back, který mě upřímně moc neberou. Naštěstí tvořily jen malou část playlistu a brzy příšly na řadu i původní věci z 60. let, který sice nepatří k těm nejprovařenějším, jako např. Chicken Merry, Try Me Best, These Boots Are Made For Stomping, Stay With Him apod. ale o to větší úspěch sklidily a lidi pořádně rozpumpovaly. Chancers mezitím svým výkonem potvrzovali, že patří k našim nejtalentovanějším ska kapelám a troufám si říct, že i nějaký ten boční early reggae projekt by jim neuškodil. Mr. Symarip naopak dokazoval, že je neuvěřitelný showman, hecování publika a navozování správný davový atmosféry mu opravdu jde, člověk by ani nevěřil, že je mu 70, když vidí co s publikem dokáže. V druhý půlce přišlo konečně na ty největší hity a hymny boss reggae, při kterých lidi začali šílet... Skinhead Girl, Skinflint a samozřejmě Skinhead Moonstomp, kdy to odzpíval sborově celý sál a nejeden člověk tam nechal hlasivky, včetně mě :D Nakonec přišla na řadu i Banana ale tentokrát bez banánů :D Lidi si vyřvali ještě další dva přídavky a byl konec! Sečteno potrženo, prostě zážitek! Po koncertě ještě následovala nezbytná pouštěčka v rytmu ska, early reggae a 2tonu ale to už se zbylý (méně střízlivý) jádro naší bandy začalo přesouvat do centra, dělat bordel někam jinam.

středa 3. ledna 2018

The Autocratics po roce s dalším albem

Toto sedmičlenné 2tone kombo z japonského Tokya, pro vás už možná díky předchozím článkům a recenzím, není úplně neznámým pojmem. Kapela v roce 2017 oslavila 10 let existence a jako dárek si nadělili celkově už šestou desku. Nové self-titled album vyšlo koncem listopadu u japonského labelu Ska In The World, přesně rok po vydání předchozího počinu Fall Of The Wall. The Autocratics přichází s celkem 15 tracky, vycházejícími z původního britského 2tonu, ovšem s notnou dávkou jejich vlastního pojetí. Hodně štěstí, pokud se vám tohle album podaří sehnat v některém distru tady v Evropě, zatím si můžete vychutnat pár ukázek zde.


neděle 24. prosince 2017

Scene report - Japonsko

Asijská skinhead scéna o sobě dala za poslední roky hodně vědět, koho by před dvaceti-třiceti lety napadlo, že se skins začnou objevovat i v takových zemích jako je Indonésie, Malajsie nebo Singapur a že i punk tu bude stále při síle. A dnes? Z každé této země můžeme jmenovat alespoň jednu zásadní kapelu, ať už to jsou A.C.A.B z Malajsie, kteří se dali dohromady už v roce 1994, No Man's Land z Indonésie, kteří vydali svojí první kazetu v roce 1995 nebo Mi San Dao z Číny. Ovšem stále se tak nějak v tom množství kapel z Jihovýchodní Asie zapomíná na Zemi vycházejícího slunce, která má ze všech asijských zemí scénu pravděpodobně nejstarší. Na rozdíl např. od Indonésie se v Japonsku neobjevuje tendence kopírovat naprosto vše co příjde ze západu, i když ruku na srdce i Japonci jsou velcí kulturní kopírovači a kolikrát dokážou naučené věci posouvat ještě dál, jako příklad bych mohl uvést např. japonský hardcore. Nicméně nenajdete tu antifa oi! kapely nebo dokonce redskins, jako v Indonesii, kde bych chtěl opravdu vidět, proti komu bojují a jestli pak někdy viděli nácka na vlastní oči, nebo jen na internetu. Nevykládejte si to špatně, že bych byl zaujatý proti antifašisticky zaměřeným kapelám, jen poukazuji na to, že musí existovat i nějaká spojitost nebo předpoklad pro existenci něčeho takového, ne jen bezhlavě kopírovat vše, co se vyskytuje ve scéně na západě. Také mi přišlo, když jsem se prodíral tím množstvím kapel, že je tu méně pozy, než u některých kapel z Jihovýchodní Asie, kdy se někdy při sledování videí na youtube, nemůžu zbavit dojmu, že skinhead je v tamních zemích tak trochu modní záležitost, zprostředkovaná internetem. To se ale nedá říct o Japonsku, kde se první skinheadi začínají objevovat už v půlce 80. let, společně s druhou vlnou punku přenesenou z Anglie do zbytku světa. Pravděpodobně první japonskou oi! kapelou byli Baws, i když nejznámější byla Cobra z Osaky, o které se ale ještě nedá mluvit jako o čistě skinheadské kapele, navíc postupem času se
z nich stala kapela vyprodávající obrovské haly a hrající na stadionech, takže tady se o punku a DIY přístupu  už moc mluvit nedá. Jelikož Japonci milují vše západní není divu, že se tady punk a oi! rozšířilo poměrně rychle, už v roce 1985 vychází kompilace Oi! Of Japan, která mapuje nejdůležitější kapely první poloviny 80. let (Cockney Cocks, Bad Vultures, The Wanderers, Bull The Dougs, Cracker Jacks). Co je ale na japonské skinhead scéně asi nejzajímavější je, že ze všech asijských zemí je asi jediná, kde místní skins přijaly i krajně pravicové postoje, tím netvrdím, že celá jejich scéna začínala pod vlivem RAC a WP kapel. To je spíš tendence, kterou můžeme pozorovat až na přelomu 80. a 90. let, kdy vznikají nacionalistické kapely, které většinou pod vlivem RAC a WP kapel z USA a Evropy, vychází ze spojenectví Japonska s Německem a vytváří si tak vlastní filosofii vycházející z nacionalismu císařského Japonska v období druhé světové války a samurajských tradic. Tyto kapely se začínají sjednocovat pod hnutím Samurai Spirit Skinheads (SSS). Mezi nejznámnější patří Sledgehammer, kteří vznikli na začátku 90. let v Tokyu, Ikazuchi, Ouka, Hawks, nebo Aggroknucle. Těžko říct, kdo je v případě těchto japonských "nácků" předmětem jejich nenávisti? Ovšem dnes už hnutí Samurai Spirit Skinheads nemá zdaleka takovou sílu, jako tomu bylo v 90. letech a jedná se jen o část scény. Nejznámějším japonským oi! labelem je Bronze Fist Records z Osaky, který v roce 1995 založil Hideki Takasaki a má pod svými křidly většinu místních kapel (mimo SSS), jako např. Cropped Men, No Escape, Gruesome, Kaiga, Booted Cocks, nebo kompilace Sons Of Skinheads a Skinhead! It's An Asian League. Stejně tak jako jinde ve světě i v Japonsku dnes najdete tradiční skinheady, kteří si našli zálibu ve ska ale i ty kteří tíhnou spíš k oi! a punku, i když evidentně scéna už není tak velká jako tomu bylo v 90. letech, kdy byla na svém vrcholu. Pojďme se tedy podívat na ty nejdůležitější kapely japonské oi! scény od 80. let, až do současnosti!




Shuffle

Kapela z Tokya, společně s Bad Vultures, Baws a Cobrou, jedna z prvních oi! kapel v Japonsku. Dali se dohromady někdy v polovině 80. let. Jejich basák Masa se později přidal k Sledgehammer, kteří se stali jednou z nejznámějších japonských RAC kapel. Za svou existenci nevydali ani jedno album, na kontě mají jenom čtyři EP z konce 80. let.





DISKOGRAFIE

We Are Tokyo Skins (EP-1987)
Violence of Oi! (EP-1988)
Shin Kankakuha (EP-1988)
Beat Up (EP-198?)





Bad Vultures

Kapela z města Shiga, jedna z prvních skinheadských kapel v Japonsku. Hráli klasický oi! v duchu 80. let. Na kontě mají jedno album a dvě EP a účast na kompilaci Oi! Of Japan z roku 1985. Bohužel víc informací se mi nepodařilo zjistit. 

DISKOGRAFIE

Gang up: Skinhead Anthems (EP-1985)
Live and Strong (1994)
Bullshit All Propaganda (EP-1995)





Eastern Youth

Vznikli v Hokkaidu mezi lety 1985-1986, původně jako Scanners. V roce 1988 si změnili název na Eastern Youth, do roku 1993 patřili mezi nejlepší japonský oi!. Postupem času na oi! a skinheads zanevřeli a od třetího alba se začali věnovat indie rocku. Dnes je z nich jedna z nejznámějších japonských indie kapel, která jezdí tour po USA. Z našeho hlediska nás bude zajímat jejich diskografie do roku 1993.




DISKOGRAFIE

East End Land (1989)
Time Is Running (1990)
For Skins And Punks (EP-1991)





Gruesome

Bohužel datum vzniku této kapely z Osaky se mi nepodařilo zjistit ale podle jejich diskografie půjde pravděpodobně o konec 80. let. Nicméně bych si dovolil tvrdit, že patří k tomu nejlepšímu co v Japonsku vzniklo, jejich styl je daleko ostřejší a hardcorovější, než všechny předchozí jemnované kapely.

DISKOGRAFIE

Live & Demos (kazeta)
Armour & Greed (EP-1991)
Throw Light On (EP-1992)
Skin Survive Skin (1997)
Another Reign (EP-2015)





Raiya

Další hardcorovější kapelou jsou Raiya z Tokya. Kapelu v roce 1993 založili býv. zpěvák a basák z Bull The Buffalos, což byla na začátku 90. let další významná místní oi! kapela. Jejich styl je hodně ovlivněn hardcore punkem a muzika je daleko údernější, než u Bull The Buffalos. Kapela je dodnes aktivní, i když zatím poslední EP vydali v roce 2012, na kontě mají sice hromadu singlů ale zatím jedinou dlouho hrající desku Owarinaki Tatakai vydali v roce 1997.







Youth Anthem

Youth Anthem se dali dohromady v roce 1995 v Osace, hudebně jde o klasický oi! britské školy se spoustou sing-a-long a refrénů. Se svojí prvotinou, kazetou Youth Anthem přišli už v roce 1996. Bohužel jestli je kapela dodnes aktivní se mi nepodařilo zjistit.

DISKOGRAFIE

Standing Point (EP-1998)
A Bolt From The Blue (1999)
Youth Anthem & Cooler King McQueen (split-2003)
Everlasting Tracks (2005)
Impulse Without a Cause (2005)





No Escape

Kapela z města Totorri, hrající klasický oi!. Vznikli v roce 2000 a mohli jste je zaznamenat na kompilačce Sons Of Skinheads od Bronze Fist Records. Na to, že fungují už skoro dvacet let, skoro vůbec nic nevydávají. Zatím poslední věc EP Back On The Streets vyšlo v roce 2016 a split album Action For The Target s Natural Born Masters vydali v roce 2007.








Anger Flares

Anger Flares z Tokya jsou asi nejvíce anglicky znějící japonskou oi! kapelou, i angličtina jim na rozdíl od zbytku japonských kapel, snažících se zpívat anglicky docela jde a je jim celkem rozumět. Kapela vznikla v roce 1999, o pět let později zakládá jejich basák Yuichi Yammamoto label Bootstomp Records na kterém vydali tři desky a několik singlů. Jejich muzika je hodně melodická, rychlá a plná sing-a-long refrénů, dost podobná kapelám jako jsou Evil Conduct, Booze & Glory nebo Stomper 98.

DISKOGRAFIE

Begin To Walk (2001)
A Way Of Life (2006)
On The Street Again (2013)
Rebels With A Cause (2014)
We Strike Back (2015)
All Stick Together (2017)





Raise A Flag

Další kapela z Tokya, hudebně hodně podobní Anger Flares, takže můžete čekat melodický oi! středního tempa se spoustou sing-a-log refrénů a silných melodií, inspirovaný starou UK školou. Nejde o žádné nováčky, na scéně se pohybují od roku 1993 a s prvním EP League Of Faith přišli v roce 1998. Poslední dvě alba vydali u Bootstomp Records.





DISKOGRAFIE

We Are The Skinheads (2001)
Entrance (2008)
Determination (2012)
Raise For Flags (2016)




Samozřejmě, že tím výčet japonských kapel zdaleka nekončí, za zmínku by ještě stáli Cropped Man z Tokya, Booted Cocks z Osaky, Murobushi, kteří jsou v Japonsku přirovnáváni k The Business, Miburo ze Sappora, Oi! Valcans nebo Urancho z Kyota. A to není zdaleka konec, protože jak se zdá, těch kapel bude daleko víc, takže berte to jen jako nástřel těch nejdůležitějších. V Japonsku se dá najít i pár ska kapel, které mají co dočinění se skinheads, skoro všechny jsou opět z Tokya. Asi nejznámější z nich jsou Oi! Skall Mates, kteří hrájí od roku 1996 3rd wave ska, na kontě mají pět alb a dokonce split EP s legendárními Bad Manners. Od roku 2003 tu působí i 69 Yobsters, kteří začínali v roce 2003 jako Hardstopmper 69. Je to prakticky jediná japonská dirty reggae kapela. Zatím nahráli jen jednu desku Angel With Dirty Reggae z roku 2008 ale na druhou stranu od té doby vydali šest singlů, z toho jeden split s Murobushi. Další podobnou kapelou jsou The Autocratics, kteří hrají 2tone a dirty reggae. Vznikli v roce 2007 a za těch deset let se jim podařilo vydat tolik alb co nevydá spousta kapel ani za 20 let, zatím jejich poslední řadovka vyšla koncem roku 2017, jako jejich šestá deska. To by bylo k této, pro nás tak exotické scéně asi vše. Pokud byste ovšem měli nějaké další rozšiřující info, neváhejte mě kontaktovat, protože shánění informací o japonských skinhead kapelách je opravdu detektivní práce. 

pátek 15. prosince 2017

Report

Mad Fest - (25.11. 2017) Drážďany - Eventwerk

Není nad to, když můžete někam vypadnout a ještě to spojit s muzikou, vždycky mě víc bavili akce někde venku. Tento rok se už po druhý vypravujeme do Drážďan. V červnu na Dresden Kontra Bash, kde zahráli Komintern Sect a letos v listopadu na trochu monstroznější akci Mad Fest. Opět v sestavě já, Michal, Ondra a jeho stará Felicie. Nasedám na bus do Chomutova, kde mě nabírají a Felckou si to přes "Sudety" míříme směr "Reich" :-D Celou cestu chčije a bohužel, i když všichni dobře víme, že v Německu je všechno lepší (dokonce, i když tam špatně zaparkujete, tak vlastně parkujete pořád líp, než v Čechách) tak i v Drážďanech po našem příjezdu chčije a chčije. Chvíli po příjezdu se potkáváme s naší česko-německou kamarádkou žijící v Drážďanech Aničkou, která nás nechá přespat v bytě, ze kterýho se právě odstěhovali a je totálně vybydlený ale jsme zvyklí na horší squatáže, takže si nestěžujeme, ani není na co, když nás to stálo jen dvě flašky. Po vybalení věcí se pomalu vypravujeme k místu konání akce. Je to první ročník Mad Festu, kde se mají ukázat Agnostic Front, Cock Sparrer, Bishops Green, Death Before Dishonor, místní Risk It!, Grade 2, Goldside, All For Nothing, Grove Street Families a z Čech sračkoidní Boy, takže celkem solidní line-up narvaný hardcorem a oi! Po skoro hodině peší chůze se konečně dostáváme k místu konání akce, k tovární hale kousek od centra. Venku už je pořádná hromada lidí čekající na vstup, mimo jiné i autobus poláků, který sem přijeli jenom kvůli Cock Sparrer stylem "jedeme na fotbal". Po asi půl hodině čekání, nás konečně pouští dovnitř. Jelikož šlo o docela monstrozní akci, tak mě přítomnost ochranky a šacování, jako na open airu ani tak nepřekvapuje ale co bych nečekal, že může "politická policie" v rámci scény zajít tak daleko, že chtějí vidět i co za triko máte pod mikinou a jestli náhodou nemáte nějakou závadnou značku. Ok, je naprosto v pořádku nevpouštět na koncerty náckovskou špínu, na
Agnostic Front
druhou stranu, pokud se sem budou chtít dostat, tak se stejně oblečou jinak. Co má člověk čekat příště, že mu strčí prst do prdele, jestli nemá u sebe nějaký drogy? Já jdu na koncert ne letištní kontrolou, abych se musel vyslíkat a ukazovat co všechno mám na sobě, tohle mi příjde už docela ponižující. Nebo možná tady nadávám zbytečně a celý je to jen opatření, kvůli několika teror. útokům, co v Německu proběhly během posledních dvou let, tím pádem to beru zpět a sypu si popel na hlavu. Za zmínku stojí i samotný místo konání, bývalá tovární hala přestavěná na pořádání koncertů s balkonem s vlastním barem, kde byla VIP zona, což mi na punkový akci příjde fakt hodně mimo asi jako, když naserete všem punkovym postojům do držky. Navíc schody do VIP zony hlídal jeden ze zaměstnanců Eventwerku aby se tam nedostala žádná neplatící "lůza". Dost mi to připomínalo, jako kdyby jste uspořádali festival typu Mighty Sounds někde v tovární hale. Dokonce tu pobíhal tým zdravotníků ale to je v Německu při akcích s určitým počtem lidí celkem normální. Tyhle monstrozní akce nejsou nic moc pro mě, hromada lidí, nekonečný fornty na pivo i na hajzly, když se vám někdo ztratí, tak ho hledáte půl hodiny, radši komornější akce. Ale ať to nevypadá, že si jenom stěžuju, co se týče kapel, tak v podstatě si nebylo na co stěžovat (až na jednu vyjímku). Jedna z prvních kapel, která to tu otvírala byli brněnští Boy. Jejich MTV punkrock pro náctiletý puberťačky byl nejen utrpením pro uši ale i oči. Kapela, která nemá zjevně jak zaujmout hudebně se to snaží dohnat po vyzuální stránce a stejně je jí to úplně k hovnu. Prostě Češi sem přijeli dělat ostudu. Další kapelou, která napravila ten příšerný začátek byli hardcorový All For Nothing z Holandska s ženským zpěvem. Trochu metaličtější HC, než který poslouchám ale nakonec musím uznat, že jim to sypalo celkem dobře. Další kapelu kterou si vybavuju mezi tím vším hledáním, čekáním na pivo nebo na místo na hajzlu byli Angličtí Grade 2. Kapela mladá věkem i datem založení, která se za posledních pár let celkem prosadila, i když jejich oi! mi nepříjde zrovna nějak zajímavý. Možná to bude tím, jak
Cock Sparrer
je v Anglii punk & oi! už dávno mrtvý a spíš výsadou fotrů ve věku 40-50 let a oni jsou tím pádem vyjímkou, tak se je Contra Records snaží neustále někam protlačovat, i když hudebně nejde o kdovíjaký zázrak. Další a pro mě asi nejvíce očekávanou kapelou byli kanadští Bishops Green z Vancouveru, který předvedli naprosto excelentní výkon. Viděl jsem je vlastně poprvý a musím říct, že na živo jsou mnohem tvrdší, než na deskách. Zazněl průřez jejich tovrbou od věcí z alba A Chance To Change, přes singly z prvního EP jako např. Tumbling Down, Alone nebo Stay Away. Dokonce zaznělo pár fláků z jejich posledního EP Back To Our Roots. Bishops Green nezklamali a určitě až se někdy objeví i u nás, tak nebudu váhat ani minutu. Dalším velkým překvapením byli Risk It! místní hardcore z Drážďan se zpěvákem, který má hlas přesně jako Raybeez z Warzone a i po hudební stránce je u nich znát nepatrná inspirace NYHC. Pro mě to byla jedna z nejlepších kapel večera a už v půli jejich vystoupení mi bylo jasný, že si po koncertě asi skončím do jejich distra. Bohužel Agnostic Front, který jsem před třema lety viděl (nebo spíš neviděl) v Praze v natřískanym Futuru jsem neviděl ani tentokrát, jelikož jsem je prokecal, stejně tak Death Before Dishonor, takže nakonec jsem si alespoň nenechal ujít Cock Sparrer.  Sparreři byla kapela, kterou jsem dlouho ignoroval a hudebně mě vůbec nebavila ale asi tak před třemi lety jsem jim přišel na chuť, i když nepatří mezi kapely, kvůli kterým bych musel jet přes půl Evropy ale i tak si je čas od času rád poslechnu. Upřímě, pozvat Cock Sparrer je tak trochu magnet na lidi a záruka návštěvnosti, stačí se podívat na fesťáky různě po Evropě. Pro spoustu lidí je to legenda, i když já z nich zas tak nevlhnu, příjde mi, že se ve starý UK škole dájí najít daleko zajímavější kapely. Uznávám alespoň to, že nepatří k těm kapelám, který přestali hrát na konci 80. let, v 90. letech se párkrát sešli natočili desku po který neštěkl ani pes a v nultých letech se s pompou vrátili na podia a těží jen ze svýho jména, i když je v kapele původních členů míň, jak polovina. Sparreři zahráli z toho co znám asi jen jednu třetinu ale lidi sborově zpívali doslova každý song. Samozřejmě nesměli chybět klasiky jako Riot Squad, Argy Bargy, Where

Are They Now, Working nebo England Belongs To Me, na kterou v polovině songu přestali hrát a refrén nechali odzpívat celou halu. Lidi si vyřvali ještě pár přídavků a pak už přišel
All For Nothing
definitivní konec. Já ještě zabíhám do distra, kde beru LP Risk It! a postupně se začínáme šikovat k odchodu. Námířeno máme společně s Němcema na skinhead reggae pouštěčku, kterou hodnotím jako nejlepší část večera. Po cestě v tramvaji mi ostatní Němci, když vidí, že mám v ruce LP Risk It! neustále tlačí do hlavy, že je to sračka a proč jsem si to koupil, takže se s nima chvíli z prdele a hádám a posílám je do prdele! Na pouštěčce se nám asi po hodině ztrácí Ondra, jelikož ho reggae ani ska nebaví a jde mrznout do auta, protože klíče má u sebe Michal. I my s Michalem se už pomalu chystáme k odchodu a tak se rozloučíme s našimi přátely ze "sudetenland mannschaftu" a za chvíli mizíme taky. Po asi dvou hodinách bloudění v kruzích a alkoholem "vytříbeným" orientačním smyslem, kdy jdeme i okolo squatu, kde probíhá techno party, na který není ani noha, konečně nacházíme tu správnou ulici. Dostáváme zmrdáno od Ondry, kde jsme takovou dobu a že jsme čuráci a jde se spát. Ráno rychle vystřízlivět, předat klíče, nažrat se a odjezd zpátky do Čech. Samozřejmě, že při přejezdu německo-český hranice se zatáhlo, přišly hnusný šedivý mraky, stoupla nezaměstnanost a díky chemičkám v severních Čechách začalo "sněžení s kyselým deštěm", který začalo rozežírat Ondrovu Felinu, zatímco v Německu byla pořád krásná slunečná neděle... Prostě i to počasí tam mají lepší!

úterý 28. listopadu 2017

Rozhovor - 210

Po skoro roce a půl tu máme rozhovor s další ruskou kapelou, tentokrát hardcorovějšího ražení. 210 už mnozí z vás asi znají jelikož Českou republiku navštivili už několikrát, nicméně pro ty z vás, kteří ještě tápou připomenu, že nejde o žádné nováčky. Na scéně se pohybují už skoro deset let a předchozí zkušenosti nabírali v kapelách Razor Bois, Old Style Values, Feeding The Fire a Maskit. Kapela se pojmenovala po nechvalně známém paragrafu 210, který ruské úřady uplatňují proti místním antifašistům a lidem ze subkulturního prostředí. Mimo Rusko je můžeme vidět celkem často, poprvé v roce 2011, kdy vyrazili na svoje první EU tour, kdy navštívili Polsko, Čechy a Německo, u nás se ukázali naposledy v květnu 2017 na pražské Sedmičce. Za kapelu odpovídal zpěvák Dan.




Zdar 210, takže na začátek klasika! Mohl bys představit kapelu, odkud jste, jak dlouho už hrajete, něco ke členům kapely a tak?

Kapela vznikla v roce 2009. Nápad na založení takové kapely, která bude hrát těžký agresivní hardcore s prvky streetpunku, přišel od mě a našeho ex-kytaristy Saši. Chtěli jsem hrát hodně radikální muziku, která bude adekvátní k našemu životnímu stylu. V té době procházela Moskva hodně nebezpečným obdobím. Radikální akce moskevské antify vytvořily vlnu nekontrolovanho pouličního násilí, do kterého jsem byli také zapojení. A ano, chtěli jsme o tom zpívat, chtěli jsem nést vlajku všech antifašistů a ukázat světu, co se v Moskvě a Rusku obecně, dělo. I jméno naší kapely tomu odpovídá. V té době byl vyšetřován náš kámoš Alexej Škobar. Vláda se snažila ho zavřít za paragraf 210 v trestním řádu Ruské Federace (organizace kriminálního spolčení). Na konec byl odsouzen za jiný paragraf ale kapela už byla pojmenovaná 210. Na basu jsme si přizvali Igora z kapely Maskit. Dlouho jsme nemohli najít vhodnou osobu na post zpěváka, až na konci roku se k nám přidal Tony. Po nějaké době z kapely odešel Saša a Igor a jejich místa vzal Karen Luidgy a Alex, také jsme pozvali nového bubeníka Mullera a pak jsem se stal druhým zpěvákem. Od roku 2014 zatím k žádné změně nedošlo.

Na desce "Pokoleniye" z roku 2014 a novém album "Dust In Eyes" můžeme slyšet velký pokrok v porovnání s prvníma dvěma deskama. Muzika tu zdrsněla, přitvrdila a celkově se hodně zlepšila. Čím to, je to jenom normální hráčský progres nebo proběhlo i pár změn v line-upu?

Jak bylo napsáno výše, podstatně jsme změnili sestavu. Začali jsme věnovat větší pozornost kvalitě hudby a začali jsme se rozvíjet profesionálnějším způsobem. Hodně našich fanoušků věří, že naše první deska byla nejlepší, protože byla autentická a hodně upřímná. Pro mě osobně je skvělý slyšet songy z první desky, protože to ve mě evokuje vzpomínky z minulosti. Zároveň zajímavé a hodně nebezpečné momenty. Teď už se věci změnily, už neběháme po ulici s kladivy, změnily jsme se a naše muzika taky ale stále zpíváme o problémech, které se nás týkají, někdy mnohem intenzivněnji a s mnohem větší dávkou agrese, než předtím.

Ve vašich začátcích jste působili celkem jako skinhead hardcore a i na vašich prvních dvou deskách jste měli pár oi! songů, kam to všechno zmizelo?

Jasně, v začátcích jsme byli asi víc zaměřeni na skinheadskou pouliční kulturu. Může se zdát, že se životní styl členů kapely změnil, ale není to tak. Podle nás oi! prostě není vůbec agresivní. Je ok ho poslouchat ale už není tak zajímavé ho hrát. V hardcoru je něco jako nutkání rozmlátit vše co je kolem tebe, nutkání ze sebe dostat tu agresi, stejně tak jako v boxerském ringu např. To je taky důvod, proč je celkem často během našich show tady v Rusku spousta rozlité krve a zlomených kostí. Přes značný věk jsme stále věrni zásadám DIY a často hrajeme zadarmo pro různé benefiční akce. Jsme teď zodpovědnější při psaní hudby a textů. Je to docela složitý proces ale pokud roste počet našich posluchačů, znamená to, že jsme na spravné cestě.


Je někdo z kapely straight edge nebo vegetarián? Jestli ano, mohli byste vysvětlit co vás vedlo k životu bez alkoholu a všech ostatních druhů společensky přijatelných drog?

V současnosti není nikdo z kapely vegetarián nebo vegan ale skoro všichni byli v určité době na této cestě. Někteří znás byli dlouhá léta vegany a učastnili se akcí ALF (Animal Liberation Front). Tři z nás jsou sXe ale nemůžeš říct, že ostatní jsou jim nějak v opozici. V tomhle jsme nikdy neměli žádný problém, respektujeme se navzájem a respektujeme každého volbu. Nikdy jsme nikomu nevnucovali volbu mezi "pít nebo nepít". Pro mě osobně je sXe něco víc, než jen životním stylem. Předtím, než jsem se dal na tuhle cestu, tak jsem přemýšlel jestli to změní můj život. Po 13 letech kdy jsem sXe, jsem nikdy neměl pomyšlení na alkohol nebo drogy, mám práci, rodinu, sport, koníčky a hudbu, v mém životě prostě není čas na špatné návyky.

Partizan Minsk (MTZ-RIPO) už bohužel nějaký ten rok nekope, formuje se v Rusku nebo Bělorusku opět podobná fanouškovská základna se stejným postojem, jako měl Partizan?

Hahaha, to je dobrá otázka. Samozřejmě, že v Rusku nic takového není a ani by to nebylo do budoucna možné, což si dokážeme představit. V Rusku a Bělorusku sice máme týmy s antifa fanoušky ale jsou hodně malý, bohužel tu není nic srovnatelné s Partizanem Minsk, který hrál běloruskou první ligu a evropské poháry. Možná se zdá, že dnes už to není tak radikální, méně rasistů na ulicích, ale šovinismus a rasismus nezmizel, stále je pevně zakořeněn v myslích spousty mladých. Fotbalové tribuny jsou ideálním inkubátorem pro boneheady, oni jsou lídří, kteří je nedají nikomu jinému a tak to zůstane až do konce, bohužel. Sice je tu spousta lidí zapojených v antifě, kteří chodí na zápasy ruské první ligy, půlka naší kapely také chodí pravidelně na fotbal ale bohužel nemůžeme se otevřeně zúčastňovat a dávat najevo naše postoje, je to pořád dost nebezpečné, i když na zápasy jsme šli s šálamy Partizanu Minsk nebo merchem 210. Nejsme z rasistů nějak vyplašení, nemáme z nich strach!

Řekl bych, že ruská scéna si už za poslední roky svoje místo v Evropě našla a spoustu ruských kapel začalo jezdit koncertovat i do dalších evropských zemí a lidi je už celkem znají. Ale já bych se rád dozvěděl i něco o historii ruské scény, kdy to začalo, kdo byl první punkovou kapelou v SSSR, kdy se do Ruska dostal hardcore, jak to bylo s oi! apod.?

Tohle téma by vydalo na samostatný report. Těžko říct, kdo byl v Rusku první, protože v podstatě neexistovala hranice mezi punkery, rockery a metalisty, všechno to bylo promícháno dohoromady a všem se říkalo "neformaly". Všichni jsme měly podobné problémy s úřady a autoritami. Více méně do roku 2000 do této skupiny patřili i nazi-skinheadi. Boneheadi měli v těchto kruzích dominantní postavení, chodili na punk a všechny mlátili, náckové prostě diktovali pravidla. V té době slovo skinhead a rasista bylo synonymem a dost to ovlivnilo i oi!, protože všichni si samozřejmě mysleli, že oi! je muzika pro nácky. Hodně punkových kapel otevřeně kolaborovalo s nácky, sdíleli podia a byli vydáváni na labelech vlastněnými rasisty. Všechno se to začalo měnit až v roce 2004 s příchodem radikální antify. Vymezila se linie mezi těmi kdo je podporují a kdo jsou proti. Od té doby začalo být důležité s kým hraješ, bavíš se a potřásáš si rukou. Bylo normální dostat přes hubu, jen za to, že jsi se bavil s náckama. Ale pořád je dost kapel, které nikdy nepošpinily svojí čest a nikdy neměli s boneheady nic společného. Asi největší respekt si zaslouží Distemper a The Unsubs.

Jak to v současnosti vypadá s represemi ze strany státu? Jsou antifašisti, anarchisti a další podobně smyšlející lidi stále vlečeni po soudech a vystavováni různým nesmyslným obviněním, tak jako tomu bylo v předchozích letech?

Samozřejmě, že být v Rusku disidentem je nebezpečné. Vlastně by si vůbec neměl být anarchistou nebo antifašistou, pokud nechceš být systémem nějak omezován. Největšími oběťmi represí se stali ty, kdo nesouhlasí s Putinovým kursem. Obyčejní lidé se stali oběťmi a vlastně každý, kdo chce vyjádřit svoje myšlenky a názor. Lidé jsou biti, zastrašováni, likvidováni, nebo je nakonec zničí psychicky. Opoziční vůdci jsou napadáni, nebo je systém totálně zdeptá. Důvěra ke vládě stále klesá, zatímco policie se stala nástrojem represí. Těžko říct, kdy to skončí ale lidi se bojí, nikdo si není jistý svojí vlastní budoucností.

Je jasný jaký postoj ke konfliktu na Ukrajině má ruská vláda a media ale co ruská společnost? Co si myslí obyčejní rusové o válce na Donbasse, podporují separatisty a ruskou anexi Krymu? Předpokládám, že váš postoj (jako kapely) bude samozřejmě protiválečný.

V tomhle případě je všechno v Rusku dost na hovno. Mediální brainwashing je hodně přísný a tak metodický, že už i lidé v běžných rozhovorech používají fráze, které např. slyšely v televizi. Televize v pravidelných intervalech chrlí talk-show týkající se Ukrajiny, nevyčerpatelné zprávy o tom, jak je to teď na Ukrajině na hovno a v Rusku všechno super. I naši herci, komici a umělci procházejí těžkým brainwashingem. Člověk, který se ještě nechce rozloučit se zdravým rozumem by vůbec neměl zapínat televizi. Bohužel poustu lidí upřímně věří ve správnost války na východě Ukrajiny a nucenému připojení Krymu. V roce 2014 jsme otevřeně podporovali Maidan ale po válce to všechno začalo, nezaujali jsme žádný postoj, protože válka po celé Ukrajině rozšířila dost silné rusofobní nálady. Ale ve výsledku jsme všichni proti vstupu vojsk na uzemí Ukrajiny a vypuknutí takového nepřátelství. Každá moderní válka je jen výsledkem oligarchických a geopolitických her, který odnáší nevinní lidé a děti.

Putin už je v čele Ruska dlouhých 18 let, jak dlouho si myslíte, že se ještě udrží u moci? A jakou má podporu veřejnosti, je v Rusku víc lidí co ho podporují nebo těch co mu stojí v opozici?

Nevěříme jedinému slovu, které vláda vypustí z huby. Nevidíme prostě žádnou budoucnost, Putin je tu tak hluboce zakořeněn... je to jak chapadla, která zasahují do každé jednotlivé sféry, že je odpor skoro nemožný. To co se děje v Rusku v současnosti vypadá jak vznik Třetí říše v Německu ve 30. letech. Totální cenzura, potlačování opozice, posilování vynucování práva, kult národních tradic, vzestup národních hodnot a podobných věcí. K tomu všemu ještě přidej různé politické extrémisty, kteří jsou aktivně podporováni justicí (něco jako se to dělo v 90. letech s boneheady). A kdy Putin zmizí z politiky? Asi až nebude schopen vykonávat svojí funkci, kvůli zdravotnímu stavu a věk rozhodne o odchodu do důchodu, jako je mu už 65 let! Ale bohužel pochybuji, že by se to mohlo po jeho odchodu zlepšit, protože ve skutečnosti tu neexistuje žádná opozice, která by pravidelně kandidovala v presidentských volbách. Už od rozpadu SSSR kandidují pořád jedni a ty samý lidi. Historie je psaná krví, ale otázka je: "Čí krev to bude tentokrát?"

U nás v Čechách jste už několikrát hráli, jak jste si to tu užili? Znáte nějaké naše nebo slovenské hardcore, punk nebo oi! kapely?

Jo v Praze jsme hráli několikrát a pokaždý to bylo super. Vždycky se těšíme, když můžeme znovu přijet, protože koncert od koncertu je lepší a lepší. Moc kapel od vás neznáme. Z hlavy se mi teď vybaví akorát Aculeos z Prahy, Rozpor a Municia ze Slovenska a taky známe ještě Pipes and Pints.

Díky za rozhovor a doufáme, že se uvidíme v roce 2018!





ENGLISH



Hi 210 for the beginning classic! Could you introduce a band, where are you from, how long have you been playing, something to members and so on?

The band 210 was established in 2009. Idea to create such a band which will be playing heavy and aggressive hardcore with the elements of streetpunk, has came to Dan and our ex-guitarist Sasha. We wanted to play very radical music, which would be suitable to our lifestyle. During that period Moscow was going through very dangerous times. Radical activity of Moscow antifa activists made a big wave of uncontrolled street violence we have been involved in. And yes we wanted to sing about it, we wanted to wave the flag of all antifascists and show to the world what was going on in Moscow and in Russia in general. The name of our band is appropriate too. At this time our mate Alexey Shkobar was under investigation. The government have been trying to put him into the jail for article 210 in criminal code of the Russian Federation (which stands for "organization of criminal association"). By the end he have been sentenced by the another article, but the band already have been called as 210. To play on the bass we called Igor from the band called Maskit. Long time we couldn't find a right person for the vocalist position and finally by the end of the year Tony has joined us. After some time Sasha and Igor left the band and their place took Karen, Luidgy and Alex. As well we invited a new drummer Muller, and then Dan became a second vocalist. All the members of the band haven't been changed since 2014.

On your album "Pokoleniye" from the year 2014 and new one "Dust In Eyes", we can listen big progress comparing with first two. Your music got tough and hard and overall got better. Is it just normal player progress or did you change line-up?

How was described above, we have significantly changed a line-up of our band. We began to pay more attention to quality of music and develop in more professional way. Many of our fans believe that our first album was the best one, because it was authentic and very sincere. Personally to me it's great pleasure to listen songs from first album, because it evoke memories from the past. From the interesting and same moment very scary and dangerous times. Now things are different, we are not running with hammers around the streets. We have changed and our music is changed as well. But still we're singing about the problems that affect us, sometimes more intense and much more aggressively than before.

In your first years you gave the impression like quite skinhead hardcore band and also on your first two albums you had some oi! songs, where it disappeared?

Yes, probably earlier we have focused more attention to the skinhead street culture. It might seems that style and lifestyle of the band members has changed, but it's not true. In our opinion oi! music is not aggressive at all, it's interesting to listen to it, but not interesting to play. Under the hardcore sound there is something like desire to destroy everything what is around, desire to throw out our aggression same as in a boxing sparring for example. That's why often during our shows in Russia lots of spilled blood and broken bones. Despite the considerable age, we are faithful to the principles of DIY and often playing for free at benefit concerts. We have become more responsible at writing music and lyrics. This is quite difficult process, but if the number of our listeners is growing it means that we are on a good way.

Is anybody from the band straight edge or vegeterian? If yes could you explain what led you to live without alcohol and all kinds of drugs as cigarets for example?

Currently there is nobody who is vegetarian or vegan in our band, but almost everyone has been on this path at some point. Some of us used to be vegans for quite long time and used to take part in radical actions of ALF (Animal Liberation Front). Three members are straight edge, but you can't say that the other participants are their opposites. We never had any problem on this ground, we respect each other and respect everyone's choice. We never impose a choice "to drink or not to drink". For me straight edge is something more than a lifestyle. Before I've got on this path I was thinking to try it to see if it gonna change my life. After 13 years of being straight edge I never had such a thought about alcohol or drugs. I've got a job, family, sport, hobby and music. There is no time for bad habits in my life.

Partizan Minsk (MTZ-RIPO) is not playing anymore unfortunately. Is there in the Belorussia or Russia forming similar fan base with the same stance like it was in Partizan?

Hahaha that's a good question. Of course there is nothing like that in Russia and such a thing wouldn't be possible in a future which we can imagine. Of course, in Russia and in Belarus we have teams which has antifa supporters, but they are very small and unfortunately there is nothing equal to MTZ-RIPO (Partizan Minsk) which used to play in first Belarusian league and european cups as well. It might seems that nowdays are less radical, less racists on the streets, but ideas of racism, chauvinism didn't disappear, it still firmly staying in the minds of young people. Football terraces is ideal incubator for a boneheads and they're leaders who will never give that place to anyone and will stand for it till the end, unfortunately. There is lots of guys from antifa movement who are attending to the RFPL (russian first league) matches, half of 210 are doing that as well regularly. But unfortunately we can't attend there openly, to advertise our position, it's still too dangerous. Although we went to the matches wearing MTZ-RIPO or 210 merch. We're not afraid of racists, we don't fear them at all.

I would say that russian scene found during the years in Europe own place and lot of russian bands started to play also in other europian countries and people knows them. But I would like to get know something about history of russian scene, when it started who was the fisrt punk band in USSR, when got hardcore to Russia, how it was with oi! and so on.... 

This issue pulls a scientific report. It's hard to say who was the first in the USSR because, the line between punks, rockers, metal heads was erased. We all were mixed into one and called "neformaly" (not formal people). We all had similar problems with the authorities. More or less to the 2000 far-right skinheads also belonged to this group, everything was so mixed. The boneheads held a dominant position in these circles, they were coming to the punk concerts and was beating everyone. Nazis was dictating they rules. During this period word skinhead and racist were synonymous and it has affected the oi! music. Everyone was thinking that oi! is music for nazis. Many punk bands actively collaborated with the nazis, they were sharing stages and were issued on the labels owned by racists. But all that changed with the advent of radical antifascist action in 2004. The line have been drown between those who supporting who. Since that moment it became important with whom you are playing, talking or shaking hands. Because it was normal to get head smashed by a hammer even if you was only talking with nazi. But there is quite a lot of bands who haven't tarnished their honor and never had any relations with boneheads. Most respected are Distemper and The Unsubs.

How it looks now with repressions from the state and authorities? Are the antifascists, anarchists and other similar thinking people still towed by courts and exposed to various absurd accusations, as it happened in previous years?

Of course it is very dangerous to be a dissident in Russia. You shouldn't be an anarchist or antifascist to be repressed. Biggest victims of repressions became those who disagree with the course of Putin's government. Ordinary people became victims of oppression, everyone who want to speak their minds and their thoughts. People are being intimidated, killed or by the end having destroyed personality. Opposition leaders are beaten, and they usually getting their properties destroyed. Trust to the government decreases, and the police has become an instrument of repression. It's hard to say how it end, but people are scared to live, no one is sure of their own future.

It's clear what stance to conflict in Ukraine has russian government and media but what about russian society? What ordinery russians thinks about war in Donbass, are they supporting separatists and russian annexation of Crimea? I guess that your stance will be of course anti-war.

Everything is very sad in that case in russian society. Media brainwash is very tight and methodical, that people in conversations already using formulaic phrases which they saw on TV for example. TV on regular basis showing talk-shows about Ukraine, inexhaustible news about "how is bad there and how is good in Russia". Artists, actors, comedians are deeply into brainwashing as well. The men who don't want to say goodbye to healthy thinking, shouldn't be switching on TV at all. Many people sincerely believe in the rightness of the war in the east of Ukraine and forced annexation of the Crimea. In 2014 we've openly supported the Maidan, but after the war it started, we didn't express any open opinion, because war increased russophobic sentiment in Ukraine. But we are all against the entering of troops on the territory of Ukraine and the outbreak of hostilities there. Any modern war is only the result of the oligarchic governmental games. As the result die innocent people, civilians and childrens. All those involved must be brought to an wear.

Putin have been already leading Russia for 18 years now, how long do you think that he will be there yet? And is in the Russia more people who support him or who oppose?

We don't trust to any word of the government. We can't see any future. Putin is so deeply launched, it's like tentacles into all spheres that resistance is almost impossible. At this point, everything what happens in Russia looks like emergence of Third Reich in Germany. Total censorship, repression of dissidents, strengthening law enforcement, cult of tradition, the rise of national values and things like that. To all this are added political extremists, which are actively supported by the judicial system (something like it was happening in Russia in the 1990's with boneheads). And when will Putin leave? Probably when he already will not be able to do his job, because of health conditions and age will decide for his retirement. Still he is 65 years old. But unlikely things will not change after his retirement, it probably wouldn't be better. Because, in fact there is no opposition which goes to the president elections. We still have same people on the list of candidates, who are there since the collapse of Soviet Union. History is written by blood, but there is only one question: "Who's blood is gonna be this time?"

You have already played here in Czech. How did you enjoy it and do you know some of our or slovakians hardcore, punk or oi! bands?

Yes, we've played few times in Prague and each time was great. We are always happy to come again, because every gig is getting better and better. We don't know much bands from Czech or Slovakia. To our heads keeps only Aculeos from Prague, Rozpor and Municia from Slovakia. Also we know Pipes and Pints.

Thank you for the interview! We hope to see you in 2018!

neděle 19. listopadu 2017

Recenze

Elens no. 5

Jelikož zinů je v době facebooku a internetu (který pomalu zabijí hmotný svět kolem nás), jako šafránu, jsem rád za každý tištěný fanzin a lidi, kteří nejsou líný do toho vložit svoji energii i s nejasným výsledkem, jestli se dáný plátek vůbec bude prodávat. Elens je brněnský fanzin zaměřený na punk, crust, oi! a hcpunk, letos v dubnu vyšlo již 5. číslo, tentokrát s kompilačním CD Punkrock light, které mapuje česko-slovenskou DIY punkovou scénu a částí věnovanou komiksům. Co mě na tomto plátku zaujalo není ani tak to cédéčko nebo komiksy ale především jeho široké žánrové rozpětí, abych byl upřímný moc mě nebaví ziny, které se věnují jen určité odnoži punku, příjde mi trochu limitující, když si sice můžete přečíst hromadu rozhovorů, reportů a recenzí ale všechny se týkají např. jen hcpunku a crustu. Elens no. 5 je výsledkem práce kolektivu několika lidí, celkem 137 stránek, barevná křídová obálka, jak už se stalo u dnešních fanzinů pomalu zvykem a grafika odpovídající dnešním standardům, i když pro nostalgiky, občas se tu nějaké to cut & paste alá 90. léta přece jenom najde. Začátek je věnovám úvodníku, kde autoři děkují za ty poslední mohykány, kteří dokaží odtrhnout zraky od obrazovky počítače a čas od času vezmou do ruky i něco papírového. Po úvodníku následuje pár zamyšlení a článků. Asi nejvíc mě zaujala úvaha na téma Facebook, sice nejde o nic nového a ani tady se nezapomíná na jeho fízlovskou podstatu ale sdílím názor autora, že i já byl k používání FB vlastně donucen, protože lidi přestali používat do té doby běžné komunikační kanály a to, že existence FB způsobuje selektivní přístup k inforamcím, jak ukazují různé pozvánky na koncerty, je už bohužel dnešní realitou. Určitě se vám už stalo, že předprodej lístků na koncert byl k dostání jen přes FB nebo info o dostupnosti lupenů zase jen na facebooku. K úvaze Nemístná nostalgie, bych jen dodal, že je celkem logický, že ne vždy bylo tak růžově, jak by se mohlo zdát a některá tvrzení v poslední části úvahy by nebylo na škodu podložit i nějakým tím zdrojem. Hodně povedený a hlavně užitečný je článek Punková zvukařina, který slouží jako návod, jak po technické stránce zařídit koncert. V článku Všichni fízli jsou bastardi a basta!, jsem moc nepochopil o co jde, jelikož jde o nějakou demonstraci z roku 2016, čili pokud nejste zúčastnění a nebo se nepohybujete v anarchistickém prostředí asi stejně jako já, nebudete moc tušit k čemu se autor vlastně vyjadřuje. Poslední ze série článků je report z českého tour italských power violencových xCENEREx. Rozhovory jsou většinou tím určujícím faktorem podle kterého se rozhoduji, zda si daný fanzin koupím a nebo ho nechám ležet ladem a tak, když už píšu tuto recenzi, tak je jasno.... Co tu tedy najdete? Kromě ultra dlouhého rozhovoru s folkpunkovou Znouzecností, rozhovor s ruskými oi! veterány The Klowns, domácími Thalidomide, Slovensko zastupuje Dáša Fon Flaša, který se svojí kytarou brázdí Česko-Slovensko už taky pár let a nakonec za domácí brněnskou scénu Resurgo. V anketě na téma picture disců, většina vinylových nadšenců přiznává, že nejsou jejich velkými fanoušky, jelikož s potiskem jde dolu kvalita zvuku a navíc LP bez obalu a případného bookletu, tak trochu ztrácí svoje kouzlo, kvůli kterému vinyly sbíráme, že? Po estetické stránce je nejzajímavější prostřední komiksová část, začínající sérií kreseb Nuda v Brně, i když nejpovedenější je podle mě zombiepunk komiks Punk's Undead na pokračování, který vás donutí si koupit další číslo + situační picture komiks s kočičí tématikou, končící Solární lampou, která vám vymyje mozek. Nechybí tu ani punková křížovka, kde musím přiznat, že jsem celkem pohořel, takže asi takový znalec zase nejsem. Poslední hodně obsáhlá část je věnovaná recenzím a i tady je opět vidět, že se autoři nedrží jen jedné odnože punku a tak by to mělo být. Recenzenti tu dali prostor všemu od hcpunku, crustu až k oi! a punkrocku. Konec je věnován textům jednotlivých kapel z přiloženého kompilačního CD, které mě upřímě opravdu nezaujalo. Většinou pokud si album po prvním poslechu už nepustím (a to je přesně tenhle příklad), znamená to jen jedno. Netvrdím, že punk musí být jen řežba bicích a zbustrovaných kytar ale některý kapely tu mají k punku podle mě hooodně daleko. Jinak je vidět, že zine je dělaný s notnou dávkou nadšení pro věc, energií ale i uměleckého umu a to se vždy na výsledku musí projevit. Fanzinům ještě asi není úplně konec a to je jedině dobře, proto kupujte, vyměňujte, prostě podporujte tyhle nadšence, protože sbírku internetových stránek si ve vaší poličce uděláte jen těžko. K sehnání tady, nebo tady

středa 8. listopadu 2017

Offbeat news

Green Room Rockers o sobě dávají vědět novým albem

Retro moda vydávání na tom nejnepraktičtějším formátu, jakým je kazeta dorazila už i k reggae & ska, o čemž svědčí vydání nové desky amerických Green Room Rockers, kteří se pohybují ve vodách rocksteady a early reggae. V pořadí již třetí řadovka nese název Sweat Steady a vyšla letos v říjnu u Jump Up Records, nejen na kazetě ale i na vinylu, takže kvůli nové desce, nemusíte nutně prohledávat bazary s elektrem. Na novém albu Green Room Rockers představují kolekci R'N'B singlů z 90. let v reggae & ska podání. Najdete tu předělávky tracků jako jsou Doo Wop od Lauren Hill, I Belive I Can Fly od R. Kellyho, All My Life od KC & JoJo, Are You Somebody od Aaliyah, nebo This Is How We Do It od Montell Jordana. Nová deska je tak dalším počinem po dlouhých sedmi letech od vydání self-titled alba, které produkoval David Hillyard z newyorských The Slackers.




The Selecter představují novou desku

Legendární The Selecter v čele s Pauline Black chrlí desky jak na běžícím páse, letos v říjnu vydali další novinku album Daylight, které je už celkově čtvrtou deskou od jejich reunionu v roce 2011 a zároveň patnáctým albem v řadě. I tentokrát dodrželi interval dvou let a tak po desce Subculture z roku 2015 přichází s dalším albem. O vydání se opět postaral label DMF records a jak už to bývá zvykem vyšlo jak na CD, tak i na vinylu. Ochutnávku v podobě videoklipu k úvodnímu tracku Frontline můžete shlédnout zde.



pátek 20. října 2017

Recenze

8 6 Crew - Working Class Reggae

8 6 Crew z Paříže asi nemá cenu nějak dlouze představovat, tahle kapela si za, víc jak 20 let existence vydobyla na scéně svoje právoplatné místo a vryla se do paměti nejednoho fanouška. V roce 2010 se vrátili na scénu, po skoro desetileté pauze s deskou Old Reggae Friends a v prosinci 2016 jim vyšla čtvrtá řadovka Working Class Reggae. O vydání se tentokrát postaral německý Grover Records ve spolupráci s francouzským labelem Une Vie Pour Rien? (UVPR Records), který se pohybuje spíš v oi! a má na starosti kapely jako Lion's Law, Outreau, HardXTimes, Maraboots apod. Nová deska je nabušená celkově 18 tracky (na CD verzi), z toho 6 jsou dub verze jednotlivých songů a vyšla jak na vinylu, tak tradičně i na CD. Co říct k Working Class Reggae? 8 6 Crew si už léta drží svůj originální nezaměnitelný styl, díky kterému je hned rychle poznáte a ani nová deska nepřináší velké hudební veletoče a drží se ve vyjetých kolejích, čímž vůbec nechci říct, že by šlo o průměrné album, zkrátka jde o staré dobré 8 6 Crew na které jsme zvyklí. Na desce najdete jak ska, reggae, tak i dub, kterému se tu kapela věnuje v bonusech. Oproti předchozí desce Old Reggae Friends, která jela v ortodoxním ska tempu, je nové album o něco pomalejší a dává prostor i reggae a pomalejším variacím. Samozřejmostí je francouština ale najdete tu i anglicky zpívané songy (např. Reggae Music Is So Nice). Mě osobně nejvíc baví track Une fois pour toutes, poctivé ska podbarvené hamondy, pozvolna uhánějící tempo, perfektní dechová sekce a rytmika. Co se mi na 8 6 Crew vždycky líbilo, jsou vokály, protože jejich zpěvák místy zabíhá až do frázování, jako např. v songu Le Parisien, kdy už se dá pomalu mluvit o toastingu (raggamuffinu), který mimochodem ve francouzštině zní opravdu skvěle. Další silnou stránkou alba (ale i kapely samotné) je dechová sekce, u 8 6 Crew sice nikdy nehrála první housle ale v některých tracích, jako např. v reggae songu Yesterday I Was vám doporučuji se zaposlouchat do trumpety, která tu hlavně na začátku vytváří neuvěřitelně libozvučnou melodii. Těch songů, které bych vybral by se našlo hromada a upřímně, mám trochu problém protože, ať už jde o reggae tracky jako Le controle nebo Biasse d'un ton, uhánějící ska Ballroom Bash, Lion en cage, Promesses nebo Confusion, na každém je prostě něco, co ho staví na piedestál. Co se týče posledních šesti bonusů v podobě dub verzí jednotlivých reggae songů, tady není moc co dodávat, soudit 8 6 Crew z hlediska dubu mi příjde blbost, nicméně na ska kapelu to namixovaly celkem dobře. Vyhranost kapely je prostě znát s každým trackem, hamond klávesy podbarvující jednotlivé songy, perfektně zvládnutá dechová sekce, rytmika uhánějící v rychlém ale přecejenom pozvolném tempu, co víc dodat 8 6 Crew prostě umí! Working Class Reggae určitě nezklame, sice tahle deska nepřináší, kromě kvalitního francouzského ska a reggae nic nového ale na druhou stranu u kapely jako je 8 6 Crew je standard nastaven už tak dost vysoko a tudíž kvalita je tu zaručena. Za mě 10 z 10!