úterý 20. listopadu 2018

Recenze

The Selecter - Daylight

Jak je vidět tak znovuobnovení The Selecter v čele s Pauline Black neusínají na vavřínech, od jejich reunionu v roce 2011 vydali celkem čtyři alba. Zatím poslední věc spatřila světlo světa minulý rok na podzim a nese název Daylight, vyšla u britského labelu DMF Records a najdete na ní celkem 10 zářezů. Stejně tak jako na předchozím albu Subculture i tady můžete čekat víc reggae záležitostí, než ska. Abych byl upřímný asi jen třetina alba by se dala zaškatulkovat do kolonky ska, navíc je tu i víc popových prvků, jako např. v posledním tracku Pass the Power nebo Paved With Cold a jelikož northern soul zažívá posledních pár let svůj comeback, tak i s ním se tu můžete setkat v podobě songu Daylight. Mě ovšem nejvíc zaujaly tracky Things Fall Apart a Mayhem, protože je to taková britská reggae klasika odkazující na jména jako Judge Dread, Harry J. All Stars, Prince Buster, Desmond Dekker nebo Upsetters a to je přesně to reggae, které mám rád. Za pozornost určitě ještě stojí další záležitost v rytmu reggae, song The Big Badoof a ani úvodní Frontline nezní špatně ale tím jsem v podstatě vyčerpal to nejlepší co se dá na desce Daylight najít. Sice teď asi nepotěším skalní fans kapely ale po několikátém poslechu jsem se nemohl zbavit pocitu, že zbytek alba se utápí v šedi průměrnosti, viz. tracky jako Remember Me, Taking Back Control nebo 3 Reasons, kterým jednoduše chybí nápad nebo něco, čím by zaujaly. Nový The Selecter už jsou trochu jinou kapelou, než jak si je většina z vás vybaví, mě osobně jejich nová reinkarnace příjde víc do rocksteady a reggae, i když patřičný britský přístup, ve kterém se odraží vliv 2tonu se v nich samozřejmě nezapře. Kapela si našla svůj nový sound, kterého se drží i na desce Daylight, která sice není špatná ale já osobně bych jí řadil spíš k těm slabším věcem. Možná by jí neuškodilo ještě pár tracků navíc a chvíli počkat a nechat nový materiál uzrát, protože někdy mi příjde, že alba vydávaná s odstupem dvou let toho moc nového nepřináší. Pokud bych měl doporučit něco z jejich novější tvorby, tak určitě sáhněte po deskách Made In Britain a Subculture, které si vedou přece jenom o něco lépe, než je výsledná známka 6 z 10.

středa 7. listopadu 2018

Situace je kritická!

Kritická situace... kultovka českýho hardcoru! Ano přiznávám, že pro tuhle kapelu mám tak trochu slabost a zcela "nezaujatě" tvrdím, že to bylo, to nejlepší co naše předrevoluční a těsně porevoluční hardcore-punková scnéna zplodila, ale taky a to hlavně, Kritická situace je pro mě ztělesněním přesně toho o čem by punk a hardcore, podle mě měl být. Pro mě je to prostě legenda domácí scény, která nemá srovnání. V jejich textech a hudbě bylo něco víc, než jen klasické nihilistické zhnusení nad světem a společností, pacifismus a těžce zakořeněné antimilitaristické postoje a lyrika jak z pera basníka, která dokáže být ostrá jako břitva a bodnout přímo do vosího hnízda.... byl to punk a byl to hardcore přesně takový jaký má být, nekompromisní surový a přímočarý! Nebáli se střílet ani do vlastních řad, o čemž svědčí songy jako např. "Většina" nebo "Český punx". Tohle si mohlo dovolit jen málo tehdejších kapel a právě Kritická situace byla jednou z nich! 

Celé to začalo v únoru 1986 v Praze na gymnáziu Jana Keplera, kde dává dohromady punkově orientovaná parta spolužáků kapelu P.S. (Pohlavní styk). P.S. se oproti Kritické situaci vzhledem k věku věnovali spíš klasickému punku s texty o chlastání. Z původní sestavy zůstali nakonec jen Robert Vlček, pozdější hlavní postava Kritické situace a David "Kratos" Bartoš. Už v roce 1987 se v kapele začínají objevovat první hudební rozkoly, kdy se chtěli kytarista Johny "Chaos" a basák Jarda "Wonid" Cvach věnovat metalovější odnoži - crossoveru, zatímco Kratos s Vlčkem tíhli k političtějšímu punku. A tak vedle hraní v P.S. každý rozjíždí svůj vedlejší projekt. Wonid s Chaosem zakládají A.W.B, z kterých později vzniká Suicidal Commando a Vlček s Kratosem E.I.K (Epileptický Idioti a Kurvy), kteří se krátce na to přejmenovávají na Kritickou situaci. P.S. už koncem roku 1987 prakticky neexistují, v roce 1988 vystoupí ještě dvakrát ale pak se kapela definitivně rozpadá. Únava z všudypřítomného nihilismu, textů o chlastání a sebedestrukci byla asi tím hlavním důvodem k založení kapely, která by nebyla vyloženě politická ale brala by věci trochu vážně. Navíc v té době začaly Vlčka ovlivňovat desky, které přes známé sháněl ze západního Německa a kapely jako Crass, Dead Kennedys, M.D.C, Conflict, Varukers, Depraved, nebo H.D.Q do tohoto političtějšího pojetí punku přesně zapadaly. A tak v sestavě Robert Vlček (bicí), David "Kratos" Bartoš (zpěv), Václav "Drinky" Girsa a Šimon "Sifon" Budský (basa) vzniká základ pozdější Kritické situace. Sestava se během pozdějších let ještě několikrát mění, nicméně už v březnu 1988 odehrají svůj první koncert v Nižboře u Prahy s tehdejší domácí punkovou špičkou (s Šanov 1, Do řady!, Punk Militia a Třemi sestrami). V září 1988 nahrávají první demo kazetu "Zejtra je nám dvacet", na které se oproti tvorbě P.S. posunují k melodičtějšímu hardcoru a textově k antimilitaristickým a pacifistickým tématům, které definovali texty Kritické situace i do dalších let. Pravdou zůstává, že antimilitaristická témata byla z velké části ovliněna i blížící se povinnou vojenskou službou, která postihla tehdy mnoho kapel a na dva roky vykořenila ze scény spoustu lidí a tak byl antimilitaristický postoj celkem samozřejmostí. Do června 1989 do jejich vystoupení ve Strakonicích, kde se objevují s novou generací hardcore-punkových kapel jako byli Zelení kanibalové nebo Svobodný slovo, nebylo o kapele téměř vůbec slyšet. 


V červenci toho roku nahrávají druhou demo kazetu "Stále na útěku", která je už hudebně o něco vyzrálejší, i když textově se stále drží stejné linie, nicméně opírají se tu i do vlastních řad, kdy kritizují např. jako v písni "Český punx" pokrytectví některých punkerů, kteří dělají pravý opak toho co hlásí. Kapela pokračuje v koncertování, koncem roku 1989 poměrně často v Praze, kde se stává její domovskou základnou strahovská Sedmička ale vidět je můžeme i ve Strakonicích a Sokolově, které jsou dalšími centry domácího hardcore-punku. Listopadové údálosti roku 89 kapelu nějak razantně nezasáhly, jelikož proti komunistickému systému nikdy příliš nevystupovali, jak říka sám Rober Vlček názorově stály spíš nad ním a tak se jich přerod ke kapitalismu moc nedotkl. Ostatně kritika poměrů jim nezůstala cizí ani v novém režimu, jak se později dočtete. Na jaře 1990 přichází nabídka od Ády Vitáčka, tehdehšího bubeníka Plexis na účast na kompilaci Epidemie, která byla v porevolučním Československu po ne příliš povedené Punk'n'Oi! Rebelii druhou kompilační LP deskou věnující se punku. Kritická situace se tu objevila společně s Plexisem, Telexem, Zelenými kanibaly, Svobodným slovem, S.P.S, Akutní otravou a Wanastowými vjecy. Navíc dostali možnost podílet se na výběru kapel a tak většinu hardcorovějších spolků na Epidemii dostala právě Kritická situace, která se tu sama prezentuje tracky Eliáš Kozák, Šváb a Chlapci a Chlapy a byla to tak pro ně vůbec první oficiální nahrávka. Kritická situace byla navíc první, kdo do porevolučního Československa začal tahat zahraniční hardcore spolky, vůbec prvním z mnoha HC koncertů, které měl pod palcem většinou Robert Vlček bylo vystoupení Murphy's Law v červnu 1990 v Praze v KD Barikádníků, kterým Kritická situace předskakovala. Pořádání koncertů se od té doby stává pro Vlčka stejně tak důležité jako kapela samotná. V roce 1991 přichází další personální změny, nová sestava si odbyde svojí premiéru v únoru 1991 na strahovské Sedmičce, společně se Zelenými kanibaly. Následující roky se věnují intenzivnímu koncertování a dá se říct, že se z nich pomalu stává přední kapela českého hardcoru. Vlček společně se Sifonem pořádají koncerty zahraničním HC kapelám, což do značné míry ovlivňuje i tvorbu nových věcí, ve které kapela oproti předchozím letům začíná polevovat. V listopadu 1992 nahrávají první desku "Kritická Situace", která vychází v létě 1993 u dodnes fungujícího labelu Day After Records. Na tomto albu už je znát velký hráčský posun a určitá profesionalizace, kterou jen stvrdili svoje postavení na domácí scéně. Po vydání první desky následuje dvouměsíční tour po Evropě a i doma nastávají, co se koncertů týče intenzivní žně, kdy vyrážejí hrát s novými spolky jako jsou V.A.P nebo Cleanslate. Rok 1992 byl pro kapelu zásadní ještě z jednoho důvodu, nebyl by to hardcore, kdyby kapele chyběla určitá angažovanost. Právě basák Sifon stál u zrodu první radikální organizace za práva zvířat v tehdejším Československu - Animal S.O.S. Ta v říjnu toho roku zmařila blokádou Velkou Pardubickou aby tak upozornili na umírání a zranění koní, kterým se nepodařilo přeskočit Taxisův příkop. Byla to první akce po revoluci, kdy zasáhla policie proti "revoltující mládeži", která se v prvních porevolučních letech se svojí pošramocenou pověstí z dob totality, přímích zásahů proti demonstrantům většinou bála. 


Sifonovi se také podařilo dovést dokonce trestní oznámení podané na členy kapely Bráník, kvůli textům nabádajícím k rasismu a napadaní v podstatě všech, kdo nejsou bílí. Bylo to poprvé po revoluci, kdy byla souzena kapela kvůli obsahu svých textů. Členové Bráníku nakonec vyšli s podmínkou a kapela se tak rozpadla. Soud hrozil i firmě Monitor, která desku distribuovala ale jak to tak bývá, firma se z toho za pomoci právníků nakonec nějakým způsobem vymotala. Sice osobně úplně nesouhlasím s metodou, kdy se využije i státní aparát ale stupidní texty o upalování cikánů, napadání větnamců byly už hodně přes čáru, bez ohledu na dobu a atmosféru ve které vznikly. Možná, kdyby tehdejší posluchači zaměnily slovo cikán se slovem žid, tak by kapely jako Bráník a Orlík neměly takový úspěch. 90. léta jsou pro Kritickou situaci ve znamení koncertů nejen vlastních, kdy je průměrná návštěvnost 200 - 300 lidí ale i zahraničních kapel, které má pod palcem Robert Vlček. Počet těchto akcí se dá vyčíslit do několika stovek, přitom propagace byla naprosto minimální a kdo domácí hardcore scénu nesledoval, neměl v podstatě šanci se o koncertech dozvědět, i přesto byla návštěvnost neustále na vyské úrovni. Za zmínku stojí koncerty kapel jako Agnostic Front, M.D.C, Doom, Cro-Mags, Gorilla Biscuits, Fugazi, Born Against, No Means No, Oi Polloi, Shelter a mnohé další, které sem Robert Vlček dokázal dotáhnout. V té době rozjíždí na nějaký čas distribuci Desperate Love a prezentuje svoje názory v mnoha HC fanzinech, čímž ovlivňuje spoustu lidí v tehdejší scéně. Jak už jsem zmiňoval, právě díky pořádání koncertů a intenzivnímu hraní, kapela prakticky přestala pracovat na nových věcech. Až v roce 1996 vychází opět u Day After Records nové EP Forgiveness, ovšem tento rok je pro Kritickou situaci také rokem posledním a tak v prosinci 96 odehrají svůj, na dlouhou dobu poslední koncert. Asi nejrelevantnějším důvodem k rozpadu kapely bude vyjádření samotného Roberta Vlčka z roku 2005: "Konec Kritické situace nastal hlavně proto, že jsme si uvědomili, že tak trochu šíříme jiné ideje, než vlastně chceme, protože u nás pořád převažovaly texty ze staré doby, který jsem napsal, když mi bylo 18. A najednou mi bylo pětadvacet. A to je docela zásadní rozdíl v lidském životě, někdy to lidi nechtějí pochopit, ale... Já tím nechci říct, že si nestojím za tím, co jsem napsal v těch osmnácti, ale chtěl jsem, aby to bylo lepší. Třeba první dva texty na EP Forgiveness, to byl takový vzor, kam jsme to chtěli posunout. Zase mě ale přišlo blbý, aby se kapela pořád jmenovala Kritická situace a přestala hrát starý songy a hrála ty nový, to by i lidi byli nasraný. Tak jsme si řekli: "hele, hrajeme devět let, tak to prostě zabalíme a uděláme něco novýho". No tak jsme to zabalili a nic novýho už neudělali." Konec Kritické situace je tak trochu i koncem zlaté éry českého hardcoru, od roku 1997 klesá zájem o koncerty a snad kromě Sedmičky se i kluby začínají přeorientovávat na nově přicházející trendy v podobě housu, ravu a techna a hardcore zůstává v těžkém undergroundovém podzemí. Nicméně právě na odkazu kapel jako byla Kritická situace začala vznikat koncem 90. let další vlna domácích HC kapel, kterou reprezentuje např. Balaclava. Rok 1996 ovšem nebyl úplně posledním koncertem, v roce 2013 začaly prosakovat informace, že se chystá několik vzpomínkových vystoupení a přesně tak se stalo. V listopadu 2013 jsme měli, po téměř 17 letech možnost si opět vychutnat Kritickou situaci na živo, což bylo pro hodně lidí zároveň i poprvé. Všechny tři koncerty byli samozřejmě beznadějně vyprodány, poslední koncert Kritické situace jsme tak měli možnost vidět v pražském Lucerna Music Baru 22. března 2014.

Kritická situace - 1990-1996

neděle 21. října 2018

Have a nice listening!

Po více jak třech letech přináším opět další mixtape, tentokrát zaměřený na současné rocksteady, dirty reggae a ska. Celkem 120 minut muziky vám nabídne většinou léty ověřené interprety jako jsou The Valkyrians, Soul Radics, The Delirians, Beatdown, Prizefighters, The Frightnrs, Leo & The Lineup, The Slackers, Pannonia Allstars Ska Orchestra, Upshitters, Autocratics, Melbourne Ska Orchestra, Prince Perry, Oi!Skall Mates, Aggrolites, Interrupters, Heavy Ball, Arthur & The Spooners, Podworkowi Chuligani, Planet Smashers, Banda Bassotti, Offenders, Skaferlatine, La Furruska, Les Partisans, T-Killas, Warrior Kids, Decibelios, Chancers a The Selecter. Přeji vám příjemný a ničím nerušený poslech na vlnách rocksteady, dirty reggae a ska s....

Porkpie Mixtape vol. 3

stahuj

pondělí 8. října 2018

Rozruch!

Tak se zdá, že za posledních pár let, začala česká oi! scéna znovu ožívat. Na naše místní poměry se objevilo celkem "dost" nových kapel od Jednoty Kolín, Arogants, Diverze, Haymaker, až po politicky vyhraněnější Aculeos a právě na podobné vlně jede i poměrně mladá oi! kapela z Moravy, znojemští Rozruch. I když, mluvit o Rozruchu jako o oi! kapele je trochu zavádějící, jelikož skinhead je v kapele jen jeden (zpěvák) a i hudebně jde spíš o klasickou punkovou sypačku a aby toho nebylo málo i s tím místem původu to není úplně jednoduché, jelikož část bandu pochází z Brna. Kapela se dala dohromady někdy v průběhu roku 2017 ze členů znojemských Dis-K47, kteří jedou nekompromisní d-beat punk, brněnských hardcore-punkových Moral Hangover a punkových K.P.D, kteří jsou také z okolí Znojma. Jak už jsem psal v úvodu, nečekejte žádnou apolitickou klasiku o pivu, fotbale, mařkách a násilí. Rozruch bych názorově řadil po boku kapel, jako jsou RozpoR, Aculeos, otrokovická Zlá krev, nebo dnes už nefungující Last Strike, takže pro mnoho zaslepených jedinců bude jejich SHARP postoj asi velký problém. Pro mě jsou naopak problém kokoti v trikách Kill Baby Kill a Oi! Ain't Red, kteří se mi snaží namluvit, že tohle je ta "apolika" a že R.A.C je jen vlastenecká muzika :-D Nechť je vám země lehká hoši!!! Zpět ke kapele. Rozruch jedou rychlejší punk, možná místy zabíhající až do hardcore-punku, textově se naváží nejen do čecháčkovského rasismu, náckovských hovad, kteří sbírají Slavíky (doporučuju song Tomáš Ortel), životního prostředí (Otrávenej svět) ale i do finančního otroctví (Mocní se ptají), které nazýváme volným trhem, kde má přece každý svobodu volby ne? ...tedy pokud máte prachy! Co se koncertů týká, kromě domácích luhů a hajů si už stihli střihnout koncert i v nedaleké Vídni. Pokud jde o nahrávky, na světě je zatím jen letos nahrané 9singlové demo, které vzniklo ve zkušebně ale i přesto zní hudebně naprosto profesionálně. Víc už asi nemá cenu dodávat, o tom jak se hobluje oi! na jihu Moravy se můžete přesvědčit sami na jejich bandcamp profilu.

https://rozruch.bandcamp.com/releases

pátek 5. října 2018

Report

Toots and The Maytals - (24.9. 2018) Praha - Lucerna Music Bar

Na tento koncert jsem čekal bezmála deset let. Tato naprosto zásadní reggae kapela tu měla hrát už někdy v roce 2009 ale nakonec bylo celé vystoupení zrušeno. Sice je pravda, že rok na to, byla možnost si to vynahradit na Real Beatu ale tam jsem jaksi chyběl. Toots Hibbert je opravdovou legendou a průkopníkem jamajské muziky, který se svým původně vokálním triem The Maytals zanechal stopu v každé éře jam. muziky od ska, rocksteady a nakonec i reggae a právě jeho píseň Do The Reggay z roku 1968 dala název nově vznikajícímu hudebnímu žánru, čili pro mě to byla povinost si tuto akci nenechat ujít. Koncert byl naplánován na pondělí, což může být celkem šibeniční termín ale jak se nakonec ukázalo na návštěvnost to nemělo vůbec žádný vliv. Před Lucernou se tvořila pěkná fronta už od osmi a dobrá třetina návštěvníků byli cizinci. Toots and The Maytals nejsou např. od Mr. Symaripa tak úzce subkulturně vyhraněnou kapelou a tak bylo zajímavé sledovat v publiku stojící skinheady vedle stejného množství dreadařů, což je něco co se na skinhead reggae moc často nevidí. Sál se začíná pomalu plnit, stojí se fronty na pivo, narváno je i na balkonech a na podium přichází předskokan, dnes už zavedená pražská reggae kapela Ting v čele s MC Turnerem, tentokrát jen ve dvou a akusticky, což sice neznělo špatně ale kompletní sestava by potěšila asi víc lidí. Ting se po zhruba půlhodinovém setu klidí z podia a na scénu přichází hlavní hvězda večera. Nejdřív kapela a po představení a za velkých ovací publika i samotný Toots Hibbert, společně s doprovodným vokálním duem. I když bych to nečekal hned jako jedna z prvních hitovek zazněla Do The Reggay, na druhou stranu dost písní bylo i z novějších alb a tak se musím přiznat, že ne všechny tracky jsem znal. Nicméně zazněly skoro všechny zásadní hity od Sweat and Dandy, Funky Kingston, kterou Toots odehrál na akustiku a přidal i solo, stylově trochu vybočující Bam Bam, kterou převzal např. i Shaggy, na rychlejší Pressure Drop se mezi skins v kotli strhlo menší "pogo", což se asi u lidí kolem nesetkalo úplně s pochopením :-D Monkey Man zahráli ve ska a tak to vlastně znělo jako verze od The Specials. Nechyběly ani Louie Louie nebo Take Me Home Country Roads (kterou určitě všichni znáte jako "Veď mě dál cesto má" od Pavla Bobka) a spoustu dalších pecek. Moc často se nezmiňuji o jednotlivých muzikantech ale jejich klávesák, který hrál na tři klávesy zároveň až chvílema připomínal varhaníka za zmínku určitě stojí, stejně tak jako bedňák, který měl trefně kulicha s číslem 54-46. To už se ale pomalu blížil konec a ten musel patřit jak jinak, než tomu největšímu hitu 54-46 Was My Number. Asi všichni znáte ten refrén, kde se odpočítává na sloku Give to me one time... Give to me two time... Toots nakonec vyburcoval publikum k Give to me seven time a měl hroznou radost, když se to davu podařilo odpočítat na sedmkrát. A to byla poslední třešnička na dortu, po necelých dvou hodinách koncert končí Maytals sklízejí potlesk, publikum šílí, kapela děkuje! Koncert neměl chybu, pro mě určitě velká satisfakce vidět na vlastní oči jednu z největších reggae legend. Je celkem škoda, že i přesto, že zazněly skoro všechny hity na Brodway Jungle řada nepřišla. I když po pravdě řečeno, přesto, že jsem si Toots and The Maytals fakt užíval, po těch letech a po tom nepřeberném množství kapel, to už člověk neprožívá tolik co dřív, nicméně když bude možnost, určitě se na Maytals půjdu podívat znovu.

středa 26. září 2018

Rozhovor - Mister X

Představovat Mister X v našich zeměpisných šířkách nemá moc cenu, tahle kapela si našla cestu k mnoha skins & punx nejen v Čechách ale i v Polsku nebo sousedním Německu, kde hrají poměrně často. Nebojím se tvrdit, že jde o jednu z nejznámějších ikon východoevropského oi! a asi nejznámější běloruskou kapelu. Začínali v roce 2003 jako Oi!Bombers a za těch 15 let nahráli, kromě dema a živáku celkem čtyři alba, z toho poslední All Against All vyšlo letos v únoru u německého Fire and Flames Music jako split, společně s hardcorovými What We Feel z Moskvy. Mister X jsem si k rozhovoru vybral ještě z jednoho důvodu a tím je Bělorusko jako takové, společně s Ruskem jde totiž o jeden z nejrepresivnějších režimů v Evropě, kde mít jiný názor, než představitelé moci může smrdět kriminálem a to se zákonitě musí odrážet i do místní oi!/punk scény. Nejen o muzice, fotbalu a politice jsem si povídal se zpěvákem Igorem, pár odopovědí přidal i kytarysta Slepoi!




Zdar Igore, začnu hned s poslední novinkou. Na začátku roku jste vydali splitko s moskevskými What We Feel, hardcore společně s oi! je docela neobvyklá kombinace, bořící hranice ve scéně, což je podle mě super! Jak jste se dostali ke spolupráci s What We Feel a kdo přišel s nápadem na společné split album?

Podle mě na takové spolupráci není nic neobvyklého. Jasně, teď můžeme vídat (hlavně na západě) tyhle neviditelné bariéry, kdy punkové kapely nechtějí hrát s hardcorovými nebo oi! kapelami a odmítají hrát s kapelami jiných žánrů. Je to stupidní, já osobně poslouchám reggae, ska, oi!, punk stejně tak jako hardcore, crossover nebo dokonce i metal! Když pár mých kámošů po poslechu nejnovějšího alba Madballu řeklo, že je to sračka, tak jsem s nima nesouhlasil, protože podle mě tenhle neobvyklý mix hardcoru a reggae melodií je prostě brilantní. Můj šestiletý syn rád zpívá "Rev Up", track z téhle desky se skvělým reggae outrem a Madball jsou prostě pořád hardcore legenda. Srát na to, co tvrdí ostatní. Takže zpátky k tvojí otázce. Když se mě můj kámoš Igor z What We Feel zeptal co říkám na nápad natočit splitko, zabralo mi to jen pár minut na odpověď, protože jsem ještě musel zavolat našemu kytarystovi a ten byl okamžitě nadšeně pro. What We Feel jsou tu legendou a dělají spoustu skvělých věcí na podporu antifašismu a antirasismu ve východoevropské scéně, takže pro nás byla tahle kolaborace radost a čest, navíc s lidmi, kteří jsou naši skvělí kámoši a s kapelou, která v je post-sovětském undergroundu a DIY scéně milníkem.

V sestavě máte slepého kytaristu s celkem výstižnou přezdívkou Slepoi! Musím uznat, že naučit se hrát slepý na kytaru vyžaduje asi celkem talent a upřímě, "klobouk dolů"! Je slepý už od narození a tak mu nedělalo takový problém se naučit hrát, nebo musel těžce dřít aby dostal tu kytaru do rukou?

Slepoi!: Nejsem slepý od narození, o zrak jsem přišel, když mi bylo 14. Ale víš co, díky tomu jsem byl schopný naučit se celkem snadno, protože jsem byl zaměřený jen na hraní muziky a se zrakem jsem si nedělal starosti! Jediná věc, která mě sere je, že při koncertu nemůžu lítat po podiu. Cítim tu atmosféru tu flow a chci být součástí toho všeho kolem ale nemůžu se moc hýbat, protože prostě nevím kam se hnout :D

Můžeš vysvětlit jak jste dospěli ke jménu Mister X? Co to přesně znamená, pokud mám správné info, tak předtím jste hráli jako Oi!Bombers?

Mister X byla původně moje garážová kapela a Oi!Bombers byla zase garážová kapela našeho prvního kytarysty Boryi. Na začátku roku 2000 se obě kapely daly dohromady, takže když jsme se rozhodli, že budem hrát oi! bylo to spojením těhle dvou kapel. Když jsme pak přemýšleli, jak se bude naše kapela jmenovat, vzali jsme Mister X a pár starých songů od Oi!Bombers a v roce 2002 jsme začali zkoušet. Teď máme rok 2018 a stále jsme tu! Za tu dobu jsem viděl hodně změn uvnitř post-sovětské scény, spoustu kapel co se objevily a pak zase zanikly... Takže není to jméno kapely, co je důležité ale ten plamen v srdci, který tě žene dopředu a nikdy ti nedovolí přestat, bez ohledu na to co se děje kolem!

Nebál bych se tvrdit, že jste nejznámější běloruskou oi! kapelou. Mohl bys nám trochu přiblížit zbytek vaší domácí scény a jaká je současná běloruská skinheadská scéna?

O tom není pochyb, že jsme nejznámější bělorusko oi! kapelou. Pro někoho je to jen stupidní vtip ale tvrdě makáme a celých těch 15 let tomu dalo za své a jsme celkem hrdí, že jsme to dotáhli až sem, sereme na to co kdo tvrdí, jdeme stále dopředu! Buďte si jistý, že v následujících letech uděláme všechno proto aby jsme se stali součástí evropské scény, chceme hrát víc koncertů na západě aby si nás tady lidi dobře zapomatovali! O běloruské skinhead scéně ti toho moc nepovím. Bělorusko je malá země ovládaná autoritářským lídrem už 24 let, takže si asi umíš představit jak se tady žije... Kromě Mister X tu ještě máme jen jednu oi! kapelu Noizy Boys ze Schuchynu a The Goonzz od nás z města, kteří hrají skapunk, kde hraje i náš současný kytarysta a trumpetista je skinhead. A to je všechno... To je celá skinhead scéna v Bělorusku roku 2018, smutný ale pravda...

Chodíval jsi na zápasy Partizanu Minsk, když ještě hrál? Co se stalo po zkrachování klubu? Kde jsou dnes všichni ty fans a ultras, kteří v podstatě vytvořili nejznámější fotbalový klub s antifašisticky zaměřenou fanouškovskou základnou ve východní Evropě?

Na zápasy Partizanu Minsk jsem chodíval od doby, kdy byl klub založen (původně se jmenoval MTZ-RIPO), už od začátku nultých let. Jako kapela jsme hráli několik koncertů na podporu klubu. Byla to asi největší a nejznámější antifašistická ultras skupina ve východní Evropě. Poslední koncert jsme pro ně odehráli v roce 2013. Byla to nabušená show v Minsku, kdy přijeli What We Feel, Stage Bottles z Německa a další. Koncert navštívilo přes 1000 lidí, což byl rekord, nikdy předtím ani potom nezažila běloruská scéna něco takového, prostě čistý šílenství! A to byl vrchol naší scény a fanoušků Partizanu. Po válce na Ukrajině (2014) se východoevropská scéna začala rozcházet, kvůli všem těm politickým sračkám. Nevyhnulo se to ani Bělorusku, rozdělilo to nejen lidi v zemi ale i ultras Partizanu. Pár z posledních fanoušků Partizanu můžeš vídat na zápasech národního týmu ale většinou spíš jen na webu ale to je nová generace, lidi, kteří nikdy nenavštívili žádný ze zápasů Partizanu. Podle mě je to jen nějaká trendová záležitost a jsem docela přesvědčený, že se nám už znova nepodaří vybudovat další takovou ultras skupinu. Bohužel ztratili jsme všechno co se během minulých let udělalo.

Je něco co ti na současné oi!/punk scéně chybí, v porovnání s dobou, když jste s kapelou začínali? Mám na mysli hlavně věci týkající se třeba návštěvnosti koncertů, kapel, počtu lidí ve scéně a nadšení dělat cokoliv pro ní a být její součástí.

Slepoi!: Chybí mi lidi, kteří jsou scéně plně oddaní. Jsme už prostě starý a není moc lidí, kteří by ve scéně zůstali 10 nebo 15 let. Pro dnešní mládež je to jen sezoní trend. Byl jsem s takovýma lidma v kontaktu a ani nechodili na koncerty, hlavně, že nosili trika s cool potiskem, chlastali s kámošema v centru města a vůbec nic nedělali, žádná aktivita, prostě nic.

V oi! a punk scéně (a obecně undergroundové) nesnáším faleš, lidi, kteří nevědí vůbec nic o tom co to znamená být opravdový a jen předstírají jak jsou cool. Myslím, že za to můžou prachy! Když se vrátíme zpátky k originálnímu pojetí punku, nikdy nebyl na prodej. Jasně, někdo se snaží punkrock prodat, už od doby, kdy se objevil ale pro většinu punkáčů, skinheadů a dalších to byla jejich denní realita podle které chtějí žít. Teď vidíš v některých kapelách trendy punkáče, trendy skinheady a já si říkám: "Ok vypadají dobře, skládají dobré songy, vydělají peníze ale chci být jedním z nich?" A moje odpověď je NE! Chci zůstat REAL, i když pár kindrošů co nechápou, co to znamená "spirit" mě teď obviní, že jsem "starej kokot", miluju to tak a nezajímá mě, co kdo tvrdí. Je smutné uznat, že se většina dnešní mládeže stará víc o hadry a fotky na instagramu a o podobné sračky. Realný život je tam venku na ulici, ne na webu ale to asi moc mladých nechápe...

Vím, že jako kapela sympatizujete s různými anti-autoritářskými nebo anarchistickými spolky a iniciativami. Zrovna v Rusku nemájí tyto hnutí lehký život a jejich členové jsou neustále vystavováni represím a soudním procesům ze strany policie a státní moci. Jaká je v tomto ohledu situace v Bělorusku, jak to vypadá s mírou represí proti těmto hnutím a opozici proti Lukašenkovi obecně?

Samozřejmě, že situace v Bělorusku je hodně podobná ale Bělorusko je malá země a jak vždycky říkám, právě proto tu bylo jednodušší převzít kontrolu nad opozicí, než v Rusku. Teď tu nemáme jedinou legální opoziční stranu, poslední je malá a marginalizovaná Unie pracujících a to je tak všechno. Spoustu anarchistických iniciativ začalo fungovat v různých městech po celém Bělorusku ale jde hlavně o lokální aktivity, téměř bez návaznosti na další skupiny ve zbytku země, snad s vyjímkou Anarchistického černého kříže. Ale i když se někdo pokusí založit nějakou "organizaci" stále je to ilegální, protože tu máme paragrafy, jako např. ten o "chování v zájmu neregistrované organizace", za který si můžeš jít sednout. Takže je to pořád dost nebezpečné, i když zvenčí se může zdát, že Bělorusko je normální evropský stát, což opravdu není. Lukašenko tu vládne od roku 1994 a nic nenasvědčuje tomu, že by se chtěl svého postu někdy v budoucnu vzdát.

Není pochyb o tom, že Lukašenkův režim, který je u moci už 24 let, je stejně totalitní shit, jako ten Putinův v Rusku. Měli jste někdy jako kapela problém se státní mocí nebo policií, kvůli vašim sympatiím s anti-autoritářským hnutím nebo kvůli účasti na nějaké akci, pořadané přímo anarchisty?

Během těch let se událo dost sraček. Hodně z našich koncertů přerušila policie, spoustu našich kámošů bylo už několikrát zatčeno a někteří z nich jsou stále ve vězení. Já osobně jsem byl zatčen už několikrát, kvůli mým sociálním aktivitám pro militantní antifašisty. V dubnu 2018 fízlové stopli náš koncert v Minsku s odůvodněním, že se bojí vzniku nepokojů. Hodně lidí je už z těchto sraček unavených a spousty mladých a nějakým způsobem aktivních lidí - i z antifašistické scény, ze země odešlo, protože už nevěří, že příjde nějaká změna. Ale my jsme tu pořád a jen tak jednoduše se nevzdáme. I já jsem měl čas od času pochybnosti ale nechci emigrovat, protože, když zmizí všichni chytřejší a schopnější lidi, začne docházet k negativní sociální selekci a nechci si představit scénář, kdy tahle země začne upadat, protože už tu nezbyde nikdo, kdo by se postavil a bojoval za naše občanská práva!

Na vašem profilu píšete, že podporujete squating, což je celkem netypické u oi! kapely, nicméně mě se to docela líbí! Takže se zeptám rovnou, jak to vypadá se squatingem v post-sovětských zemích, protože upřímě řečeno neznám ani jeden známý squat někde v Moskvě, Minsku nebo Petrohradě, jako nař. ty v Berlíně nebo Amsterdamu? 

Hraní na squatech milujeme, už od doby co jsme s Mister X začínali. Náš první zahraniční koncert jsme odehráli v DeCentru, což je squat v Bialystoku v Polsku. Jo máme rádi pobyty a hraní na squatech, protože pro nás to jsou "místa svobody" a něco co u nás nenajdeš. V Bělorusku, Rusku ani na Ukrajině žádné squaty nejsou! Několik let po rozpadu SSSR tu bylo v několika městech pár pokusů o založení squatů ale vždycky to skončilo bez výsledku. Smutný co?





ENGLISH



Hi Igor, I will start right with your latest news. On the beginning of this year you released split album with What We Feel from Moscow. Hardcore together with oi! is unusual combination breaking borders between scenes down, which is great! How did you get to colaboration with What We Feel and who came with idea for split album?

According to me, there is nothing strange in this kind of colaboration. Of course that right now in the western scene we can see this kind of invisible walls when punk bands don't want to play with hardcore bands or oi! bands, reject to play with bands from other music styles. It's so stupid. Me personally I am listening to reggae, ska, oi!, punk in the same way as hardcore, crossover or even some metal music too! When some friends of mine said after listening of the brand new Madball album that it's a shit I disagreed with them, because this great (unexpected!) mix of hardcore tunes and warm reggae tunes is brilliant in my opinion. And my 6 years old son love to sing "Rev Up" track from the album with great reggae outro! And Madball is still hardcore legend, doesn't matter what people say. So, back to your question, when friend of mine - Igor from What We Feel asked me what I'm thinking about this kind of cooperation, to do a split album with two bands from different music styles it took me just few minutes to give him the answer, because I had to call my guitarist to talk with him and he was totally into that shit. So... What We Feel are legends here in my area, they do a lot of great things to promote antifascist / antiracist attitude in eastern punkrock scene, so it was a pleasure and honour for us to do this kind of cooperation with the people who are our great friends and the band which is the milestone of ex-USSR underground / DIY scene!

In the line-up you have blind quitarist with apposite nickname Slepoi! I have to admit that to learn play blind on guitar requires huge talent and honestly I admire him. Is he blind since he was born and that's why he didn't have problem to learn play, or he had to hardly drudge in order to get guitar to hands?

Slepoi!: I wasn't blind when I was born. I lost my sight when I was 14 years old. But you know what? Because of that I was able to learn the guitar more easily, because I've got no problems with my eyes, and I was focused only on playing music! Just one thing that pissed me off is the fact that I can't move freely on the stage during our show. I feel the flow and want to be a part of all what's happening around, but I can't move on, because I don't know where to run :-D

Can you explain how did you get to name Mister X, what it means? If I have right informations before you were playing as Oi!Bombers.

Mister X it was my garage band and Oi!Bombers it was garage band of our first guitar player Borya. In the beginning of 2000 both bands splitted, so when we decide to continue play oi! it was done by this way. When we should decide which name of the band we want to use, we just took Mister X and took some old Oi!Bombers songs and in 2002 we started with rehersals. Right now is 2018 and We're still alive and kicking! During this time I see so many changes in ex-USSR scene, I see so many bands which born and died... So it's not the name of the band what is important, but the flame inside your heart that push you forward and don't gives you to give up, doesn't matter what's happening around you!

I wouldn't afraid to claim that you are the most famous belorussian oi! band. Could you little bit introduce rest of your home scene and how is current belorussian skinhead scene?

That's sure we're the most famous belorussian oi! band. For some stupid people it's just a joke, but we work hard and all this 15 years to get this name and we're proud that we reached this point of our so-called career and we don't care about what haters says! We will move forward. Be sure, that in next years we will do our best to join the european scene. Definitely we will play more gigs in western Europe to be more recognized here! About belorussian skinhead scene I can't say too much. Belarus is a small country, ruled by authoritarian leader for 24 years, so you can imagine how looks life in here... For now in Belarus we've got besides Mister X just one more oi! band called Noizy Boys from Shchuchyn and skapunk band The Goonzz from our city, where is playing our current drummer and trumpetist is skinhead. And that's it... This is skinhead scene in Belarus in 2018. Sad but truth...

Did you used to go on the matches of Partizan Minsk when they were still playing? What happened after bankrupt of the team? Where are now all that fans, who basically created the most famous football team with antifascist supporters in the east Europe?

I used to visit matches of Partizan Minsk since the team was build (original name was MTZ-RIPO) in the early 2000's. Like a band during all this years we've played several shows to support this movement. Yeah, that was the biggest and most famous antifascist supporters movement in eastern Europe. Last gig was played for them in 2013, it was blasting show in Minsk with friends from What We Feel, Stage Bottles and others. Over 1000 people visited this show! That was a record! Never before and never after belorussian underground scene haven't seen something like that. The real madness happened that day. But it was top point of our scene and Partizan's ultras movement. After the war in Ukraine (2014) ex-USSR scene was splitted out and many shit happened here because of all this political crap. So it's also take place in belorussian scene, it also divided people in our country, in Partizan's movement as well... So now you can find just last of the Partizan's supporters at some national football team matches but mostly on the web and it's a new generation who's coming. These are people who have never visited any of Partizan's matches. So it's just some fancy trendy stuff in my opinion. And according to me we won't rebuild this movement anymore. Unfortunately we've lost everything that was done in past years.

Is there something what is missing to you in current oi!/punk scene, comparing with the years when you started with band? I mean things regarding to attendance of gigs, bands, amount of people in scene and enthusiams to do whatever and be part of it.

Slepoi!: I miss the people who are fully committed to the scene. We're so old and there is not lot of people like us, who will stay in scene for 10 or 15 years. For youth it's mainly just an seasonal trend. I was in touch with this kind of people. They don't even visited any of gigs, they just weared t-shirts with cool prints, drinking with friends in the city center and do nothing more, don't do any kind of activities.

In current oi! / punk scene (and wider - in underground scene) I hate fake people, who knows nothing about what it means to be REAL and just pretend to be a cool people. I think it's all because of money, yeah! Back to the original, punk never was a fashion thing to sell. Yeah somebody is trying to sell punkrock since this music was born, but for most of punks, skinheads and others it was their reality and they just live as they want to live. Nowdays I see the fashion punks, fashion skins from some big bands and I think to my self: Ok they looks great, they are composing nice songs, they earn good money but do I want to be one of them? And my answer is no! I want to stay truth, even if some youngsters who doesn't understand what the word "spirit" means will accuse me that I'm stupid old motherfucker. I love it like this and I don't care what people will say. For me is sad to recognize, that most of young generation cares about fashion about pics in instagram and shit like that. Real life is still on the streets, not on the web, but not many of young people understand that...

I know that you as a band sympathize with various anti-authoritarian or anarchist organizations and initiatives. Just in Russia these kind of movements has hard live and are always exposed by repressions from police and state power. Is it similar also in Belorussia? How it looks with measure of repressions against these kind of movements and oposition against Lukašenko generally?

For sure situation in Belorussia is very similar to Russia, but  Belorussia is the small country. Like I am always saying, to take control over the opostion was more easier than in Russia. Right now in Belorussia there is no any of legal oposition party, last one is small and marginalized Workers Union party and that's it. Various of anarchist initiatives took place in different cities of the Belorussia, but it's local activities almost unlinked with other groups in rest of the country, maybe except of Anarchist Black Cross. But even if people try to arrange some "organization" it's still illegal and we have got this kind of laws in Belorussia for example like: that you can go to jail if you will "behave in the name of unregistered organization". So it's so dangerous although from ouside Belorussia looks like usual european country which isn't. Lukašenko rules the country since 1994 and there is no evidence that he want to leave his post in near future.

There is no doubt that Lukašenko regime, which has been in power already for 24 years, is same repressive shit like that one in Russia. Have you ever had some problems with state power or police because of your sympathies with anti-authoritarian movement or participation on some event organized by anarchists?

A lot of shit happened all this years. That was situations when police broke the gigs. Many times many of our friends was arrested, some of them are still in prison. I was arrested several times because of my social activities, both for militant antifascist. April 2018 police broke the gig of Mister X in Minsk, because they "were affraid of riots". People are tired about this shit, and many of young active people - also from antifascist / antiracist scene just left the country, because they doesn't belive that changes will come. But we're still here and we won't give up easily. Of course from time to time I had some doubts, but I don't want to leave my country because when all clever people will dissapear it gonna be some kind of negative social selection then and I don't want to imagine this kind of scenario when my country will fall down because nobody left here who would stand and fight for the citizens rights!

On your profile you write, that you support squating, which is not typical for oi! band, however I like it! So I would like to aks how it looks with squating movement in ex-ussr countries, because to be honest I don't know any famous squats somewhere in Moscow, Minsk or Petrograd like that ones in Berlin or Amsterdam?

We love to play in squats, we support squats since our band was born. Our first gig outside of Belorussia was in DeCentrum Squat in Bialystok in Poland. So, yeah we love to be and play in squats, because they are "places of freedom" for us. Something what you will never find in our area! There is no squats in Belorussia, Russia or Ukraine! During all this years after break up of USSR there was several tries undertaken, to arrange squats in different cities, but it ended always without result. So, that's very sad story.... yeah!

středa 12. září 2018

Recenze

Alex Švamberk - Punk & Hardcore, co bylo, co zbylo

Po titulech "Nenech se zas oblbnout" z roku 2006 a "No Future" z roku 2011 vyšlo na začátku letošního srpna třetí pokračování, navazující na tituly věnující se americkému hardcoru a britskému punku. Dle slov samotného autora jde, nejen o pojednání o tom kam se punk dostal po 40 letech své existence ale i shrnutí toho co se do dvou předchozích titulů nevešlo, především kapely a osobnosti, které vynechal. Knížka je proto z velké části zaměřená hlavně na americkou scénu. Jak už jsem zmiňoval kniha se pokouší po čtyřech dekádách existence, reflektovat punk a hardcore a to, co za sebou tyto styly zanechaly a kam se za tu dobu celá scéna dostala. Oproti předchozím titulům Švamberk tentokrát zvolil trochu jinou metodu, už nejde jen o rozhovory s protagonisty kapel ale o ucelený text, prokládaný jednotlými odpovědmi, ze starších rozhovorů, vztahující se vždy k určitému tématu, které tvoří jednotlivé podkapitoly. Každá zmíněná kapela tu také má svůj krátký profil, ze kterého se dá vyčíst něco z její historie. Knížka je rozdělena do dvou částí. První se věnuje punku a setkáme se tu s členy kapel jako jsou kanadští D.O.A, britští GBH, Avengers, Poison Idea, Casualties, Bad Religion, Toy Dolls, Richie Ramone z Ramones, Strike Anywhere, TV Smith, Rancid, Abrasive Wheels, Slaughter and the Dogs, UK Subs, Vibrators, US Bombs, Pennywise nebo Leftover Crack a další. Nebudu se tu rozepisovat o jednotlivých podkapitolách, vypíchnu jen věci, které se vztaují k tématu knihy. Hned na začátku mě zaujala odpověď britských GBH, kteří potvrdili platnost punku i v dnešní době, protože dle jejich slov se od 80. let, kdy začínali svět v podstatě moc nezměnil. Další zajímavostí, hlavně oproti dnešnímu stavu je vyjádření zpěvačky Penelope Houston z kalifornských Avengers, kdy přiznává, že v počátcích punku, bylo ve scéně mnohem více holek, než dnes. Situace se ale začala pomalu měnit s příchodem oi! a agresivnějšího hardcoru. Duane Peters z US Bombs, je příkladem, že ani punk není tak čistý nevinný a uvědomělý, než jiné styly a i tady někteří lidé dokázali heslo No Future! a nihilismus, který byl punku vždy vlastní, dotáhnout hodně daleko. Proto není překvapující kolik lidí ze scény podlehlo drogám, i když pravdou je, že oproti 80. létům je situace o něco lepší. Hodně lidí přiznává, že punk už není oproti 70. a 80. létům pro společnost a media hrozbou. Hlavně ti co stály u jeho začátků v 70. letech v Anglii a zažili i jeho druhou vlnu v letech 80., přiznávají, že dnešní punk je mnohem uniformovanější a definovaný, než ve svých počátcích, kdy se jednotlivé kapely snažili být originálnější, než ty dnešní. Mnoho z nich také přiznává, že dnes je punk pro společnost mnohem akceptovatelný, oproti svým začátkům, kdy působil jako zjevení. Ovšem pravdou je, že až odejdou do věčných lovišť veteráni 70tkového punku a UK82, kteří sice koncertují dodnes, ale z původních členů byste v kapele našli kolikrát jen dva, punkrock v Anglii chcípne úplně! Nicméně se všichni shodují na tom, že punk je i dnes stále kritizující a politický, což dokazují nejen Dead Kennedys a Jello Biafra, který dotáhl svojí kritiku systému od hudby, až k neúspěšné kandidatuře na prezidenta za Zelené v roce 2000. Stejně tak zpěvák kanadských D.O.A, Joey Shithead, který poprvé kandidoval za Zelené už v 90. letech, což dokazuje to, co si myslím už delší dobu, že pokud chceme něco změnit, je účinější vykročit ze subkulturního gheta, než pokračovat v neustálém přesvědčování přesvědčených. 

Do americké politiky se v rozhovorech strefují i členové Anti-flag, Strike Anywhere nebo newyorských Lefover Crack. Najdeme tu i pár slov o kapelách z druhé vlny britského punku, pořád koncertujících a vydávajících desky i po návratu po dvaceti letech, i když původních členů tu najdete už o něco méně, než před třiceti lety. Švamberk tu zmiňuje i "návrat" punku v 90. letech v USA, který působí skoro jako záchrana zájmu o něj a který přivedl na svět kapely jako Rancid, Anti-flag, Strike Anywhere, nebo Casualties ale i jeho částečné zkomercializování pod vlivem MTV. Produktem, který může být prodán se pak staly kapely jako Offspring nebo Sum41, které budu stěží kdy považovat za punk. Nakonec se většina kapel shoduje na tom, že i když punk od 90. let mainstream už dávno nezajímá, v undergroundu žije pořád čilým životem, což s trochou nadsázky potvrzuje platnost hesla "punks not dead!" Druhá část knížky, o poznání kratší, se věnuje hardcoru. Je trochu škoda, že je z velké části zaměřená hlavně na newyorskou scénu (NYHC) a jen okrajově jsou tu zahrnuté kapely z Washingtonu a Bostonu. Proto tu narazíme na kapely jako Cro-mags, Agnostic Front, Sick Of It All, Madball, Kill Your Idols ale i Slapshot, Bad Brains, Minor Threat, nebo Walls Of Jericho. Hardcore jako o něco mladší bratr vycházející z punku je mnohem agresivnější přímočarejší zásadovější věrný DIY principům ale hlavně političtější, proto jsem čekal trochu obsáhlejší kapitolu. Nicméně i tady se dá najít hodně zajímavostí. Pro mě celkem novinkou bylo konstatování, že HC byl v Americe 80. let hudbou dětí ulice a obecně z dělnické třídy, kdežto punk bral i děcka ze střední třídy. To je oproti Anglii zásadní rozdíl, protože tam byl punk a později hlavně oi!, vždy hudbou mládeže z dělnické třídy. Dalším faktem, na kterém se shodlo hodně protagonistů je, že oproti punku byl HC pro mainstream, díky své zásadovosti a DIY principům, vždy těžko uchopitelný a tak vlastně nikdy nepodlehl takové komerci, jako punk. Pevné postoje a kritika dění a společnosti kolem nás, ve spojení s agresivní hudbou, možná vede někoho k dojmu, že hardcore je negativně laděnou muzikou ale jak řekla zpěvačka Walls Of Jericho Candace Kucsulain, ve své podstatě jde o subkulturu, která v sobě nese pozitivní poselství a touhu po spravedlivějším světě, který bohužel takový není. Samozřejmě, že u mnoha vyzpovídaných členů kapel nechybí kritika současných (nejen politických) poměrů v dnešní Americe, což nejvíce zmiňuje Roger Miret z Agnostic Front v souvislosti se zavřením legendárního newyorského klubu CBGB's v roce 2006. Miret se nakonec kvůli vzrůstajícím životním nákladům, kultivaci starých newyorských čtvrtí, mizení tradičních míst a celkovému vytlačování bohatými, kteří mění město k obrazu svému (což dnes můžeme pozorovat i v mnoha evropských městech), odstěhoval i s rodinou do Arizony. 

Společně se Sick Of It All nešetří ignoraci americké společnosti ale ani zahraniční politiku USA a nedostatky v domácí politice, kdy v podstatě chybí bezplatná zdravotní péče, pojištění a obecně základy sociálního státu a vše podléhá tržním principům. Pro mě osobně bylo hodně zajímavou částí pojednání o vlivu hnutí Hare Krišna uvnitř hardcore scény (Cro-mags, Bloodclot), kdy se část lidí začala přiklánět, spíš, než k politizaci, ke spiritualitě a poznání sebe sama, protože jak říká hodně hardcorystů: "pokud chceš změnit společnost, musíš nejdřív začít u sebe". A nebyl by to HC, kdyby tu chyběla zmínka o sraight edge, které bylo v 80. letech, kdy ještě neexistovaly jasné hranice mezi punkem a hardcorem, odpovědí na množství drog, chlastu a sebedestrukce uvnitř scény. Pro hardcore platí vlastně to samé, co pro punk, i když zažíval období vzestupů a pádů, nikdy díky své rezistenci nezmizel a asi i jen tak nezmizí. Na závěr tu najdete dovětek napsaný Miroslavem Wankem z legendárních FPB, který ve své podstatě dává odpověď na téma této knížky, o co konkrétně jde vám ale nebudu prozrazovat. Co bych knize vytknul je její krátkost. Celkem 178 stran, kde ještě část tvoří fotografie přes celou stránku se mi podařilo přelouskat asi během čtyř dní. Téma je určitě zajímavé ale v podstatě nepřináší až tak zásadní informace a poznatky. Nicméně tím nechci tvrdit, že by nešlo o zajímavé rozhovory a texty, to určitě ne, jen už to pro mě, po těch letech, nejsou žádné novinky. A odpověď, co tedy zbylo? Punk už asi nikdy nedosáhne takové "popularity" jako v 70. a 80. letech, kdy dokázal oslovit mnohem více lidí, než kdykoliv potom a nebál bych se tvrdit, že scéna pomalu ale jistě stárne. Určitě nemá ambice změnit svět ale co se mu za těch 40 let podařilo a co se mu podle mě daří i dnes je, schonost měnit jedince a je jedno jestli se bavíme o punku nebo hardcoru. Přiznávají to i samotné kapely. Punk totiž není jen muzika a hadry, je to určitý pohled na svět, jistý druh myšlení a přístupu k věcem, které jsou pro zbytek společnosti samozřejmostí a o kterých se ani nesnaží přemýšlet. Pro mě osobně to je i o odmítání toho, co nám cpou média a politici o zpochybňování hodnot, které se nám systém snaží vnutit. Není to jen ta nihilistická podoba sebedestruktivního punkáče, který pod heslem No Future! dopijí krabicáka za vysomrovaný prachy a všechno má v píči, protože svět se stejně řítí do sraček. Čím déle v tom jste, tím více si začnete uvědomovat, že je to mnohem víc, než jen o řetězech, čírech a křivácích. Ta náctiletá představa o punku se začne měnit do úplně jiných rovin a právě např. v hardcoru je to vidět asi ze všeho nejvíc. Punk tedy rozhodně ještě mrtvý není a jak je vidět, pořád má co říct!



Juantxo Skalari & La Rude Band - Rudi Records


Španělští Skalariak jsou sice už dávno minulostí ale jejich zvuk žije dál. Jejich frontman Juantxo Skalari dal v roce 2014 dohromady kapelu La Rude Band, kterou tvoří z velké části právě bývalí členové Skalariak. Deska Rudi Records je tak už druhou studiovkou po EP London Studio Session z roku 2016 a debutu Rude Station, který vyšel v roce 2014. Album Rudi Records vyšlo letos v dubnu na zančce Panda Artist Management a najdete na něm celkem 10 zářezů, včetně singlů ze zmiňovaného EP. Srovnávání se Skalariak se asi určitě nevyhnu a nebál bych se tvrdit, že tu skoro žádný rozdíl nevidím. Desku otevírá úvodní singl Sarrera VIII, což je jen dalším důkazem návaznosti na Skalariak, protože přesně tak se jmenoval úvodní song na každém jejich albu, kdy se vždy přidala jen číslovka. Garantuji vám, že nepoznáte, že jde o jinou kapelu. Rudi Records je prostě typická deska v duchu starých Skalariak a tak se můžete těšit na poctivé ska třetí vlny, proložené libozvučnou španělštinou. Na albu se objeví i host v podobě Alexe Vendrella, zpěváka bývalých Inadaptats a crossoverových EINA (ve Španělsku celkem známé kapely), který hostuje v songu En Silencio. Velkou radost mi udělal cover Hooligan od Count Lashera, což je stará jamajská kalypso pecka, kterou zde uslyšíte ve ska verzi. Za pozornost stojí i další tracky, jako např. Partisana, Rudi Not Dead (ke kterému mají i videoklip), Fuego Negro, jako pocta starým jamajským ska & reggae legendám, nebo Puedo Olvidar. I když jde v podstatě o pokračování, malý rozdíl oproti Skalariak by se tu přece jenom našel, La Rude Band se nedrží jen striktního ska a nebojí se v některých pasážích zabrousit i do kytarovějších pasáží (viz. např. Nuevo Octobre nebo Puedo Olvidar). To je ale asi tak jediný rozdíl, takže klidně můžete o této kapele mluvit dál, jako o "Skalariak". Deska sice ubíhá pěkně v rytmu na druhou ale co mi tady chybí, je nějaká opravdová hitovka, která by se vám vryla do paměti. Většina tracků jsou si totiž podobné jako vejce vejci, až začnete mít dojem, že posloucháte jeden dlouhý set. Jde sice o kvalitní ska ale na druhou stranu, nejde o album, které by přinášelo něco nového a které bych musel nutně mít ve své sbírce. Je to přesně ta deska na kterou platí "neurazí ale ani nenadchne", prostě album, které hodně rychle zapadne. Za mě 6 z 10.

neděle 2. září 2018

2tone news...


The Chancers po 20 letech končí!

Bohužel je to tak, jedna z našich nejlepších ska kapel, česko-britští The Chancers ohlásili svůj konec. "Řekli jsme si, že pokud chceme končit, tak stylově. A když se nám začal rýsovat festival Rude Boy Paradise, došlo nám, že lepší příležitost už nebude," říkají The Chancers. Jak jistě všichni víte v polovině září se bude konat v Praze na Střeleckém ostrově festival Rude Boy Paradise, kterým kapela oslaví svoje výročí a právě tady odehraje svůj poslední koncert. Po dvou letech se vrátí i dlouholetý frontman Simon Ruffskank, který ze zdravotních důvodů kapelu opustil a přestěhoval se zpět do Anglie. Bude to po dlouhé době první vystoupení se Simonem v čele ale zároveň i poslední. Kapele se za několik posledních let podařilo backovat známým legendám jako např. Rhodě Dakar z The Bodysnatchers a v prosinci minulého roku vystupovali v Praze společně s Mr. Symaripem. Právě na festivalu Rude Boy Paradise, který pořádají vystoupí, jak Mr. Symarip a Rhoda Dakar (pro kterou to bude v Čechách její premiéra) ale i Mr. T-Bone z Itálie a domácí Green Smatroll. "Museli jsme sice už odmítnout i nabídky na koncerty, které vypadaly skvěle, ale shodli jsme se, že nastal čas to utnout. Ale Marco chystá sólovou desku, s kterou mu rádi pomůžeme a část kapely už pracuje na novém projektu. Takže muzice konec není," říká kytarista Ondřej Horák.



The Specials připravují nové album

Ano je to tak! Legendární The Specials, kteří stáli u vzniku 2tone Records a druhé vlny ska chystají materiál na novou desku. Oznámil to koncem srpna na svém FB profilu basák Horace Panter, kdy se zmínil, že pracují společně se zpěvákem Terry Hallem a kytaristou Lynvalem Goldingem na nových skladbách. The Specials se tak konečně zařadí po boku dalších 2tone legend jako The Selecter, Madness, The Beat nebo Bodysnatchers v čele s Rhodou Dakar, které po svém reunionu po pár letech přišly i s novým albem. Podle zatím nepotvrzených informací by měla nová deska spatřit světlo světa v únoru 2019.

čtvrtek 12. července 2018

Report

This is Ska festival - (21.-23.6. 2018) Wasserburg - Rosslau

Konec června patří tradičně This Ska Festivalu v německém Rosslau, kdy se prostory hradu Wasserburg rozezní rytmy na druhou. I tento rok se tu objevili přední kapely a interpreti jako Bad Manners, kteří pár dní na to zahráli na pražské Sedmičce, dále pak Hotknives, Intensified, Mark Foggo & The Skasters, Reggae Workers of the World, Dr. Ring Ding, Buster Shuffle, Jokerface, Die Tornados, nebo Arthur & The Spooners, kteří se na začátku června objevili také v Praze. Nechyběly, jako už tradičně ani jamajské legendy, z kterých tu vystoupili The Heptones, Susan Cadogan a duo Keith & Tex. Pro ty zvás, kdo se podobně jako já festivalu nezúčastnili tu mám krátký videoreport, za který je zodpovědný Baffy.




středa 11. července 2018

Legendární Trojan Records slaví 50 let

Trojan Records asi ne třeba představovat. Tento label udělal ve své době pro propagaci reggae a rocksteady asi víc, než kdokoliv jiný a možná právě díky němu přežil starý jamajský sound do dnešních dnů a inspiroval spoustu dalších kapel. Letos slaví 50 let od svého vzniku a k této příležitosti se na začátku června objevil dokumentární film v režii Nicolase Jacka Daviese, Rude Boy: The Story of Trojan Records. Film popisuje prostřednictvím legend jako jsou Lee "Scratch" Perry, Toots Hibbert, Ken Boothe, Dave Barker, Neville Staple, Marcia Griffiths, Dandy Livingstone, Lloyd Coxsone, Pauline Black, nebo Derrick Morgan, příběh jamajské muziky od jejího počátku v 50. letech, kdy začaly vznikat první sound systémy a objevovat se zárodky ska, po první vlnu jamajských imigrantů přicházejících do Velké Británie počátkem 60. let s kterými se do země dostává i ska a později rocksteady, až k prvnímu prolínání britské a jamajské kultury v podobě skinheads a zrodu reggae na konci 60. let. K 50. výročí vyšla i stejnojmenná publikace ve které najdete stovky fotografií, nahrávek a archvního materiálu, který nikdo neviděl už věky. A nebylo by to Trojan Records, kdyby nepřišlo s dalším box setem! Trojan Records 50th Anniversary Box Set spatří světlo světa 27. července a půjde opravdu o hodně nabušený release, kde najdete 4xLP, 6xCD a dva 7", obsahující kromě těch nejvýznamnějších hitů a raritních kousků i dosud nevydaný materiál.


neděle 8. července 2018

Obsaď a žij!

K napsání článku o squattingu mě inspirovala hlavně současná bytová krize. Ne z toho důvodu, že bych squatting vnímal primárně jen jako alternativu k dnešnímu předraženému a pro většinu obyčejných lidí nedostupnému bydlení ale proto, protože celá myšlenka squattingu nabourává zájmy různých spekulantů a developerských společností, kteří jsou v podstatě zodpovědní za dnešní bytovou krizi a uměle vyšroubované ceny bydlení. Squatting, nebo chcete-li nezákonné obsazení nevyužívané nemovitosti totiž nepoškozuje zájmy společnosti, jak si bohužel myslí většina lidí naočkovaná tržní logikou. Squatting poškozuje maximálně tak zájmy developerů a spekulantů, kteří by si do doby, než jejich chátrající nemovitost někdo neobsadí ani nevzpoměli, že jsou jejími vlastníky. Kdo je tedy tou obětí? Ano, české zákony squatting kriminalizují ale je správné nechat chátrat desítky, ne-li stovky prázdných domů, které by se mohli stát, pokud by jejch majitelé měli zájem, znovu obyvatelnými? Není stejně tak nezákonné nechat chátrat budovu, jen kvůli tomu, že se pod ní nachází lukrativní pozemek, který se dá po totálním zchátrání a demolici objektu výhodně prodat? Nejsou to právě oni, kdo nás staví do role obětí jejich spekulací? Squatting samozřejmě není řešením této situace ale jeho existence poukazuje na to, že pokud existuje v kapitalismu tzv. nedotknutelnost soukromého majetku, měla by také existovat i zodpovědnost za udržování tohoto majetku aby plnil svůj účel, navíc pokud má být veřejný. Bohužel systém ve většině států stále nedokáže pochopit, pokud se určitá skupina lidí pokusí tomuto majetku vdechnout život, že nejde o krádež ale jen o naplnění určitého účelu, který chtějí dané nemovitosti o kterou není zájem dát. Je to v podstatě to samé, jako v době kamenné, kdy pokud skupina lidí opustila jeskyni, někdo další příchozí nečekal na jejich svolení, protože už jí prostě nikdo nevyužíval a tak proč jí nechat ladem, když může dál plnit svůj účel? Tuto zabedněnost státu a úřadů můžeme krásně vidět na příkladu v současnosti jediného fungujícího squatu v Čechách, pražské Klinice, která bojuje (zatím úspěšně) o svojí existenci už od listopadu roku 2014, kdy byla obsazena. České úřady mají ještě to specifikum, že tu stále funguje garnitura s těžce normalizačním smýšlením, kdy cokoliv co se vymyká jejich zažitým představám a představuje určitý alternativní přístup, je okamžitě podezřelé a vystavované hromadě nesmyslných předsudků. Na příkladu Kliniky je to vidět asi nejvíce. Jsem si jistý, že představa radních Prahy 3 (ale i českých úředníků a politiků obecně) je, že squatteři z Kliniky jsou bandou nemakačenků, feťáků, "ultralevicových radikálů", a že se z takového místa stane magnet pro různé narkomany a drogové dýlery. Smýšlení hodné zamrzlé generace vyrůstající v bolševickém režimu, která nikdy nedokázala vidět dál, než za horizont Sametové revoluce a tak je tento systém pro ně konečná a vše, co nezapadá do jejich omezeného pohledu na fungování světa sem nepatří. A právě proto mi imponuje vše co nabourává tyto mantinely a jejich zabedněnost! Přitom pokud se podíváme na to, co squat ve skutečnosti představuje můžeme se těmto představitelům moci a nesmyslům v jejich hlavách vysmát. Pokud opomineme určitý rozpor se zákonem, nejde o nic jiného, než o prostor, kde se může každý realizovat aniž by musel mít tučné konto, prostor, který dává příležitost kultuře v jiném smyslu, než jí chápe MTV, nebo obří zábavní centra, prostor který dává příležitost alternativním názorům a pohledu na společnost. Ne náhodou je středobodem každého squatu zřízení autonomního kulturního centra, kde se toto bude realizovat. Možnost bydlení je už jen nedílnou součástí a většinou znamená zapojení se do těchto aktivit. Navíc pokud už se nějaký kolektiv rozhodne obsadit nějakou nemovitost, většinou jí na vlastní náklady v duchu D.I.Y, bez státních grantů, dotací a podobných nesmyslů začne opravovat a s majitelem se snaží domluvit. Naštěstí v některých zemích úřady už dávno pochopily, že squatting není nutně tím, za co ho považují radní z Prahy 3, kteří se společně s dalšími úřady snaží toto místo zničit. Doufám, že se jednou dočkáme takového přístupu, jako např. v Německu i u nás, protože místa jako je Klinika by neměla zaniknout. Neměla by zaniknout, už jen proto, protože nabízejí alternativu k místům, která se díky náporu turistů stali jen atrakcí, která už pomalu ztrácí svůj smysl a hlavně dostupnost. Proto přeji Klinice ať ve svém boji vytrvá, protože bohužel zlatá éra Ladronky se už asi nevrátí a Praha si zaslouží místo, které by se jí alespoň trochu přiblížilo.

více info o dění na Klinice na těchto odkazech

Klinika451
Autonomní sociální centrum Klinika

Než se pustím do popisování toho, jak se vyvíjel squatting v Čechách, nastíníme si nejprve jeho vznik a odkud se vlastně tento městský fenomén vzal. Historie squattingu se datuje do 60. let, kdy v západním světě sílila potřeba hledání alternativ ke konzumnímu životnímu stylu kapitalistické společnosti v atmosféře studené války. Tato nová vlna nebyla nutně hnaná potřebou nalezení alternativního bydlení ale spíše vyjádřením odporu k nastavení západní společnosti. Již od začátku bylo patrné zaměření na kulturní, sociální a politické dění. Je proto logické, že první generace squatterů sympatizovala s hippies. Ostatně právě hippies v USA stojí u vzniku squattingu v dnešním slova smyslu. Prvními předchůdci dnešních squatterů byli tzv. "diggers", což byla část hippies, kteří v 60. letech obsadili čtvrť San Francisca nazývanou Haigh Ashbury, kde si vytvořili vlastní komunu, kde realizovali svojí představu o alternativním způsobu života. Brzy si vytvořili síť podobných komunit po celých Spojených Státech. Paradoxem ale zůstává, že mnohem víc se squatting rozšířil v Evropě, kdy začal výrazněji sílit až začátkem 70. let, hlavně v Holandsku a Západním Německu, kde docházelo k rušení starých dělnických kolonií a zůstávalo tak velké množství opuštěných domů, které působily jako magnet na tu levicověji orientovanou část německé mládeže. Koncem 70. let se squatting začal propojovat s punkem a anarchistickou scénou a do jisté míry se stal její součástí. I přístup úřadů v jednotlivých zemích se značně lišil, zatímco např. v Německu se postupem času podařilo dostat k jisté úpravě legislativy nahrávající squatterům, v dalších k určité toleranci ze strany úřadů, v mnoha zemích dochází stále k tvrdým represím ze strany státu, což je důvodem proč má mnoho squatů životnost jen několik let, zatímco jiné fungují už desítky let.


squat Klinika
Squatting se dostal do tehdejšího Československa až po uvolnění poměrů po pádu komunismu na samém počátku 90. let, v době majetkových restitucí komunisty zabaveného majetku, což vytvářelo ideální podmínky pro obsazování domů, díky stále nevyjasněným vlastnickým poměrům. Mnoho nemovistostí se v rozbouřené atmosféře začátku 90. let stalo předmětem různých spekulací, což se týkalo hlavně velkých měst a těch vlastníků, kteří vlastnili nemovitost v centru větších měst, kterým se vzhledem k regulaci nájemného vyplatilo plochy využívat komerčně např. vybudováním kancelářských prostorů. V jiných případech se rozhodli pro demolici či samovolné zchátrání objektu s následným prodejem lukrativní plochy. Někteří restituenti prostě jen neměli peníze na rekonstrukci nečekaně získaného majetku a budovy rychle chátraly či o ně nikdo nejevil zájem. Byl-li vlastníkem stát, tak se vždy našlo mnoho důležitějších investic, než je rekonstrukce budovy či hledání vhodného postupu, jak se o chátrající státní majetek postarat. A právě dvě poslední uváděné možnosti daly vzniknout subkultuře squatterů u nás. Největší monžství squatů proto začalo vznikat po revoluci v Praze. První generace českých squatterů začala logicky přebírat prvky a myšlenky svých západních kolegů, ovlivněna zejména Berlínskými squaty 80. let, až později se přidaly prvky z Velké Británie v podobě techno kultury, která se začala prolínat s punkem a hardcorem. Je neoddiskutovatelné, že první generace českých squatterů vycházela z tehdy rodícího se anarchistického hnutí a tak je logické, že se spousty z nich anagažovali i za prahem obsazeného domu v různých kampaních, demonstracích, vydávání politických tiskovin apod. Ovšem život na squatu nebyl jen o aktivismu, provozování baru, infocentra, přednášek, diskuzí a pořádání koncertů a beneficí. Obnáší to také další aspekty, které jako návštěvník nemáte šanci vidět. Ke squattingu a obecně k obsazování patří neustálá nejistota z vyklizení, zda to co daný kolektiv vybudoval nebude ze dne na den pryč a rozmláceno policejními robokopy. Dalším aspektem je život v komunitě, který se sice může zdát ideální ale v realitě dřezu přeplněného nádobím se můžou sny o komunitním způsobu života rychle rozplynout. S tím souvisí i tzv. squaterská turistika, kdy se např. na Ladronce během léta nacházelo celkově až 30 lidí z dalších evropských měst, což značně omezovalo soukromí. I když na druhou stranu to pomáhalo k navazování kontaktů s dalšími squaty po celé Evropě. Pravdou zůstává, že i čeští squatteři jezdili navštěvovat squaty v Berlíně, Amsterdamu nebo Kodani, kde brali inspiraci, kam dál s českým squattingem. Život v komunitě vůbec není takový ideál, jak se může na první pohled zdát. Často se musí řešit problém s těmi, kdo se do chodu baráku příliš nezapojují a jen se vezou na vlně nicnedělání, protože, to je ten správný "punk". V horším případě je potřeba vyloučit ty, kdo si pletou squat s místem prodeje drog a narkomany, kteří se snaží jen někde zabydlet. Důležité je také zmínit fakt, že většina peněz, které se utrží z pořádání různých akcí se vrací opět do údržby a vybavení squatu a i jistá finanční podpora ze strany jeho obyvatel je nezbytná. Squatteři samozřejmě nejsou sourodou skupinou lidí vykazující stejné znaky, nedá se
říct, že squatterem je zpravidla pouze někdo, kdo inklinuje k anarcho-punku, stejně tak jím může být i technař, rastafarián, hipík, zkrátka kdokoliv, kdo vyznává podobné ideály, které vedly ke vzniku squattingu. Může to být prostě kdokoliv, kdo nesouhlasí s nastavením současného ekonomicko-politického systému, nebo jenom hledá jiný přístup k současnému životnímu stylu. Dalším předsudkem je názor, že většina squatterů nepracují a squatting je pro ně jen způsobem, jak "parazitovat" na společnosti. To je samozřejmě totální nesmysl, většina z nich pracuje, chodí na brigády, nebo studuje. Jako příklad bych mohl jmenovat vyklizení pražského squatu Papírna v roce 2003, které proběhlo právě v době, kdy byla většina jeho obyvatel v práci. Dalším hojně rozšířeným mýtem je, že jde o "smetiště" feťáků, což už jsem vyvrátil o pár řádků výše. Je sice pravdou, že existují i takové "squaty" ale ty nelze chápat v tom podání, jak o squattingu pojednává tento článek, protože u nich jde primárně jen o potřebu střechy nad hlavou a konzumaci drog. Squatting má u nás svoje nejsilnější roky dávno za sebou ale je až neuvěřitelné, že v průběhu 90. let došlo ke skoro 30 pokusům o založení squatu a to i mimo Prahu. Na následujících řádcích se podíváme na ty nejznámější a nejdéle fungující z nich. Nicméně za zmínku stojí i první pokusy z kraje 90. let, jakými byl "Dům u divého muže", který měl být alternativním kulturním centrem fungujícím v období 1990-91, "Zlatá loď" (1991-94), která byla spíš apolitickým squatem a kulturním centrem, osada "Buďánka" (1991-92), nebo "Usedlost Cibulka", kterou se úřadům podařilo vyklidit až v roce 2015. I mimo Prahu došlo k několika, většinou neúspěšným pokusům o založení squatu. V Brně začaly první pokusy o squatting v roce 1994, kdy se až v roce 1997 podařilo založit squat "Nová zahrada", který ale fungoval pouze rok. Ve východních Čechách došlo k nejvíce pokusům ve Dvoře Králové, kde se podařilo zasquattovat Malkův Statek (1996-1997) a na půl roku Mlýn Valcha (2000-2001). K dalším pokusům docházelo také v Karlových Varech, Trutnově ale i v Plzni. Toto byly první pokusy, které většinou neměli díky nelibosti státní správy dlouhého trvání. Pojďme se tedy podívat na ty, které přežily několik let a staly se nejznámějšími pražskými squaty, z nichž jeden, dodnes legendární měl věhlas i v zahraničí.



Sochorka / Papírna (1992, 1995-2003)

Sochorka byla prvním, jak se tehdy říkalo politickým squatem u nás. V roce 1991 začala vycházet, tehdy stěžejní tiskovina rodícího se anarchistického hnutí A-kontra a právě redakce tohoto plátku se v roce 1992 přestěhovala do sqautu Sochorka. Squat se nacházel v ulici pplk. Sochora na Praze 7. Tady také začala poprvé vycházet názorová konkurence A-kontra, časopis Autonomie. Obsazení Sochorky provázela řádná medializace a boj za její existenci až byla po napadení nácky a následném policejním zásahu vyklizena. Ovšem po třech letech se squatteři rozhodli o tento dům zabojovat znova, až jim byla přidělena část objektu v ulici Za Papírnou. Zde se rozhodli vybudovat projekt Centra svobodného vzdělávání, ve kterém se angažoval známý aktivista Jakub Polák. Vznikl tak nový squat Papírna. Papírna fungovala do roku 2003, kdy byla vyklizena pod záminkou "neoprávněného užívání prostor nespadajících do zony pronajatých Centrem svobodného vzdělávání". Jak už jsem zmiňoval dříve, vyklizení proběhlo v době, kdy byla většina jeho obyvatel v práci a tak nikdo neměl šanci dům ubránit.



Ladronka (1993-2000)

Ladronka se stala bez pochyby nejznámějším českým squatem, který si získal jméno i v zahraničí. Dodnes zůstává legendárním místem ale zároveň i smutnou připomínkou toho, jak se systém dokáže pomstít a najít si vždy svého obětního beránka. Původní barokní usedlost poblíž Strahova byla od konce 70. let opuštěna až do roku 1993, kdy jí obsadili pražští squatteři. Podnětem k obsazení bylo v roce 1992 oznámení o záměru pronájmu budovy, která byla ve státním vlastnictví. Žádný z navrhovaných projektů nebyl schválen a tak objekt zůstával dál opuštěný. První kdo Ladronku obsadili byl kolektiv kolem časopisu Autonomie, který se sem přestěhoval z vyklizené Sochorky. Samozřejmě, že reakce systému na sebe nenechala dlouho čekat a tak se v roce 1994 město rozhodlo, že dům svěří společnosti Trade Centre Praha (T.C.P). V reakci na to si squatteři založili nadaci Ladronka a začali s úřady vyjednávat a pokusili se svůj pobyt legalizovat. Na jaře 1994 to už vypadalo na vystěhování ale díky jednání s T.C.P bylo ultimátum staženo. Během následujícího roku po několika policejních raziích, přišel další zájemce o objekt ale to už měla Ladronka širokou podporu a proběhlo několik demonstrací a benefčních koncertů na její záchranu (dokonce se podařilo vyvěsit na věž Staroměstské radnice obří transparent na její podporu). Díky těmto počinům byla existence Ladronky zachráněna na několik dalších let. Ladronka si postupně začala získávat jméno i za hranicemi, kde byla považována za centrum české anarchistické a antifašistické scény. Během následujích let zažila ještě několik pokusů o vyklizení, potencionálních zájemců ze strany developerů ale především plnila svojí funkci, kterou má squat plnit. Proběhlo zde nesčetně koncertů různých žánrů, přednášek, diskuzí a výstav, známá česká reggae kapela Švihadlo dokonce Ladronce věnovala stejnojmennou píseň. Dům obývalo asi 12 lidí, zajímavostí je, že během prvního roku obsazení se podařilo obnovit rozvod elektřiny, ten byl ale brzy odpojen a tak byl nahrazen generátorem, tekoucí voda tu ale fungovala dál. Materiál na údržbu budovy se povětšinou sháněl z různých demolic nebo staveb, některé firmy ho dokonce dovážely rovnou na Ladronku aby se tak zbavili jeho likvidace. Ladronce bohužel zlomily vaz až pouliční rioty při zasedání Mezinárodního měnového fondu v září 2000 v Praze, kdy se do Čech sjeli demonstrovat tisíce lidí z celé Evropy. I když squat jako takový neměl nic společného s pouličním násilím, které probíhalo mezi policejními robokopy a tou radikálnější částí demonstrantů, stát se samozřejmě potřeboval po tomto debaklu na někom zahojit a tak se squat, který i když určitě názorově sympatizoval s motivy demonstrujích, zdál jako nejvhodnější oběť, protože přece každý pražský úředník věděl, že Ladronka je rojištěm "těch ultralevičáků, anarchistů a feťáků" a tak musela být exemplárně potrestána a vyklizena. Osud Ladronky se naplnil v listopadu roku 2000, kdy přišel její definitivní konec. Do roku 2003 zela prázdnotou až do doby, kdy tu začala rekonstrukce a přestavba na multifukční zábavní centrum, které přece nikomu neškodí a hlavně.... generuje zisk!



Milada (1998-2009)

Dalším významným pražským squatem byla vila Milada. Její největší zajímavostí je, že po právní stránce tento objekt neexistuje, jelikož byla z katastru nemovitostí vyškrtnuta už na konci 80. let. Proto jde po právní stránce vlastně jen o stavební parcelu. Milada byla obsazena původními obyvateli squatu Zenklovka, který měl jen krátkého trvání v roce 1998. Při jejím obsazování bylo dokonce z protější budovy studentských kolejí nataženo lano na střechu budovy, po kterém byli okupující squatteři zásobováni. Milada fungovala podobně jako všechny ostatní squaty. I tady probíhala řada koncertů, akcí a diskuzí (dokonce i veřejná diskuze na téma squattingu vysílána ČT). K vyklizení se začalo schylovat v roce 2009, kdy Ústav pro informace ve vzdělání, který je správcem parcely pod právně neexistující vilou, chtěl pozemek nabídnout dál. Squatteři okamžitě projevili zájem o odkoupení pozemku ale Ú.I.V s nimi odmítl jednat a v březnu 2009 požádal o opětovné zapsání objektu do katastru nemovitostí. K 30.6. 2009, kdy byla vila zapsána do katastru, došlo k jejímu vyklizení policí, za asistence bezpečnostní agentury, která zdemolovala střechu a vnitřek budovy. Na rozdíl od Ladronky, Milada i po skoro deseti letech od svého vyklizení stále leží ladem a chátrá dál.

pondělí 11. června 2018

Rozhovor - 8°6 Crew

8 6 Crew určitě nemá cenu moc představovat, v současnosti patří k tomu nejlepšímu a nejznámějšímu, co můžeme ve francouzském ska najít. Kapela objíždí evropská podia celkem pravidelně a už i u nás si udělali zastávku. Naposledy jsme je tu mohli vidět v roce 2015, kdy si zahráli na Mighty Sounds. 8 6 Crew fungují, už více jak 20 let a za tu dobu vydali celkově čtyři desky. Zatím poslední album Working Class Reggae spatřilo světlo světa začátkem roku 2017 a letos v dubnu jim vyšlo splitko s anglickými Downsetters. Nejen o muzice a scéně v jejich domovské Paříži, jsem si "popovídal" s jejich frontmanem Charlym.




Zdravím 8 6 Crew! Takže na úvod, mohl bys nám říct něco k vašim začátkům? Vím, že jste v 90. letech začínali s oi! kapelou pod názvem Survet Skins, kdy a proč jste se rozhodli hrát ska?

8 6 Crew jsme dali dohromady ve čtyřech lidech v roce 1995, ze začátku jsme hráli oi!, ska a reggae. Pak jsme se na jednom koncertě rozhodli pozvat pár našich přátel k nahrávání. Dechy, klávesy, perkuse, až nakonec v kapele zůstali na trvalo, tak jsme zůstali jen u ska a reggae, takže už to nebylo jako předtím, kdy půlka kapely mohla jít pít na bar, zatímco zbytek hrál :-) Survet Skins jsme založili v roce 2000 se třemi členy 8 6 Crew Lolo, Mama, Já a Beck a Ludo z Happy Kolo (punk band našich kamarádů z předměstí Paříže). V součastnosti se Survet Skins skládají ze členů 8 6 Crew, Komintern Sect, Bromur a Lion's Law. Hrajeme regulerně vlastní koncerty. S 8 6 Crew jsme hráli i naše starší věci, jako takovou připomínku ale naší prioritou je hlavně 8 6 Crew.

V dubnu vám vyšlo splitko Dub Clash společně s anglickými Downsetters. Už podle názvu jde evidentně o dub, kde můžeme najít dub verze z vaší poslední desky Working Class Reggae. Proč jste se rozhodli je vydat znovu?

Za to je zodpovědný Judah, náš bývalý perkusista a nový bubeník, který mixoval album a zremixoval pár tracků do dubu. Objevily se jen na CD ale už ne na vinylu. Jeden z našich producentů Vincent Mass Prod přišel s návrhem, že by se to mohlo vydat i na vinylu, společně s další kapelou z jeho labelu a tou byli právě Downsetters z Ipswiche. Samozřejmě, že jsme souhlasili a i obal je skvělý, což si jako první uvědomil Guillaune, kytarista z Branlarians.

Po albu Menil'Express (2001) o vás dlouhou dobu nikdo neslyšel, skoro jako kdybyste zmizeli ze stagí, pak jste se v roce 2010 vrátili s výbornou deskou Old Reggae Friends. Co bylo důvodem pro tak dlouho pauzu a co vás přinutilo se vrátit a začít znovu hrát?

Rozhodli jsme se tou dobou dát si pauzu. Byli jsme mladý a víc, jak pět let v kapele na nás bylo už dost. Každý chtěl jít svou cestou a věnovat se vlastním věcem ale zůstali jsme v kontaktu a jednoho dne jsme se rozhodli zajít zpátky do studia a nahrát songy, které se na albech Bad Bad Reggae a Menil'Express neobjevily a pár nových věcí a vydat to jako novou desku. Trvalo to nějakou dobu ale logicky, po několika nabídkách jsme se vrátili zpátky na podia. Jediné co se během naší pauzy změnilo je, že jsem nahradil Becka (z Happy Kolo) na postu zpěváka.


Pověz nám něco o skinhead scéně v Paříži. Před pár lety jsem četl v jednom fanzinu rozhovor se zpěvákem HardXtimes, kde tvrdil, že místní redskins májí problém dokonce i s SHARPs. Je to pravda, protože mě to moc nedává smysl, přece jenom tyhle dvě skupiny skinheadů mají lecos společného?

Jo a měl pravdu... ale oni to v podstatě ani redskins ve skutečnosti nejsou, se skinheadskou kulturou toho nemají moc společného. Byl to problém hlavně tady v Paříži ale naštěstí, už to pomalu opadlo. Navíc pařížská SHARP scéna je teď větší, než kdykoliv předtím, máme tu kapely jako Lion's Law, Bromur, Outreau, HardXTimes, Gonna Get Yours, Rixe, Skelette, Tchernobil, Survet Skins...

Většina vašich songů jsou ve francoužštině, mohl bys nám popsat o čem jsou vaše texty, o čem zpíváte? Máte i nějaké vážnější a političtější témata?

Zpívám už víc o minulosti, starých dobrých časech, chybách a lítosti. Jasně, určitě mluvím i o politice ale ne o stranické politice. Kritizuji pohrdání vládnoucí třídy pracující třídou a chudými obecně. Mluvím o tom takovým docela cynickým způsobem. Také zpívám o fotbale, z kterého se stal za poslední roky nechutný biznis a samozřejmě o lásce.... o čem jiném :D

Jste z Paříže ok? Takže se zeptám na rovinu, jak moc je Paříž a speciálně její předměstí nebezpečná? Tady v Čechách kolují historky o "no go zonách" a čtvrtích imigrantů, kam se bojí zajet i policie samotná, takže jaká je ve skutečnosti realita?

Jasně, jsou tu místa, která docela nahání hrůzu... Je to velký problém a vyvolává to nevraživost a udržuje strach uvnitř francouzské společnosti ale nikdo není schopný najít řešení. Lidé začali jednotlivé čtvrti postupně opouštět a zůstaly jen sociální a místní problémy jako např. obchod s drogami. Stát je za tuhle mizérii zodpovědný už 40 let a každé jejich řešení je přinejmenším kontraproduktivní, pokud zrovna nepřilévají olej do ohně. Potom si musíš uvědomit ten rozdíl, co se dočteš v některých novinách. V roce 2005 tu byly rioty ve více, než 400 městech ale kromě toho, že policie dostala nové "hračky" se toho moc nezměnilo... Na druhou stranu je pravda, že rioty jsou naší národní tradicí.

V podstatě od doby kdy se prezidentem stal Emmanuel Macron, můžeme neustále vidět demonstrace a stávky po celé Francii. Zrovna na přelomu dubna a května jsme mohli vidět probíhající stávky a demonstrace, provázené (jak jinak) policejní brutalitou a mlácením demonstrujících, systém opět projevil svojí pravou podstatu, jako vždy, když mu teče do bot. Proč ho tolik francouzů nenávidí a co je důvodem k tak velkému odporu proti jeho vládě? A hlavně, jak mohl vyhrát volby, když ho nesnáší tolik lidí?

Je to kvůli jeho reformám. Socialisti, kteří vládli přetím, jsou totálně zruinovaní, jako vždy se lidem jen vysmáli. Bylo tu pár korupčních skandálů s jejich kandidátem, který byl opravdu marný pro celou Francii, od jihu až po sever. Je dobře, že lidi konečně proti Macronovi povstali, což je skvělé ale většina země také volila proti Národní Frontě, proto vyhrál. Celá naše politická elita jsou stále stejný zmrdi, francouzi jsou už znechucení těmi všemi skandály, chtěli prostě něco nového ale tenhle prcek je k opovržení. Podvedl celý národ, mladý stejně tak, jako starý ale výsledkem je, že to sjednotilo spousty lidí. On si myslí, že Francie je snad nějaký zasraný start up projekt!


Občas mám pocit, že dnešní mládež subkultury jako punk, skinheads, psychobillies nebo hardcore vůbec nezajímají. Na koncertech potkáváš většinou lidi ve věku kolem 25 a zrovna v mém případě pořád stejné ksichty. Jak jste na tom ve Francii, taky tam scéna pomalu stárne, nebo ještě dokáže přitáhnout i pár puberťáků?

Jo určitě, scéna se mění, stejně tak jako svět kolem a stárne. I když jak jsem říkal, je tu pořád hodně kapel a mladých lidí, někdy se i naše děti zapojí do subkultury a to je přesně to, co s nimi chceme sdílet. Všichni se znají navzájem, my také známe už roky lidi po celé Francii. Musím ale uznat, že ubylo klubů a sálů, kde by se dalo hrát, ubylo celkově kultury a přibylo akorát stresu ale pořád tu máš spoustu nadšenců a je skvělé, když se s nimi po letech můžeš opět potkat.

Ok, na konec se zeptám, jaká je současná francouzská ska scéna? Jaké kapely ze ska, rocksteady nebo early reggae bys nám mohl doporučit? Tady v Čechách lidi většinou znají jen vás, nebo Skarface... a co ty, znáš nějaký český ska nebo punk?

Ze ska tu máme Two Tone Club, jejich poslední deska je fantastická, pak tu jsou Branlarians, Ska Cover Klub, The Ready Mates, 65 Mines Street... z punku Traitre, The Headliners, Janitors, Coupe Gorge, Iron Lizards, Hangry Vet, Lush Rush, R.A.S, Frustration, Warum Joe, Syndrome 81, Asphalt, Last Night, Bell Mary, Barel Kick, Bulgarian Yogurt... a všechny kapely z labelu Une Vie Pour Rien? O české scéně toho moc nevím, byl jsem v Praze na dovolené a DJ na jedné party tam zahrál i 8 6 Crew, takže jsme pokecali a bylo to fajn. Býval jsem také v kontaktu s Bukvičákem... Zdar kámo, tak kdy budeš chtít udělat koncert?

Díky za rozhovor

Charly



ENGLISH



Hello 8 6 Crew! For the start could you tell us something to your beginnings? I know that you started like oi! band under the name Survet Skins back in the 90's, when did you decide to play ska and why?

We formed 8 6 Crew in 1995 in four people, our first compositions were oi!, ska and reggae. Then we decide to invite some friends on a concert for a recording. Horns, keyboard and percussionist, than they finally stay on full time. So we decided to play just ska and reggae not only half of the group is drinking while the rest is playing, how it was before. In 2000 we also formed Survet Skins a oi! group with three members of 8 6 Crew, Lolo, Mama and Charly and Beck and Ludo from Happy Kolo, (punk band of our friends from Paris suburbs). Now Survet Skins is composed from members of 8 6 Crew, Komintern Sect, Bromur and Lion's Law. We regularly play our own gigs. With 8 6 Crew we used to play our old songs like a reminder but 8 6 Crew stays our priority.

In April you released split album Dub Clash with english band Downsetters. It's dub thing (obviously), where appeared your six dub versions from your last album Working Class Reggae. Why did you decide to release these tracks again?

It was work of Judas, our former percussionist and new drummer, who mixed the album and remixed some songs to dub. They are on the CD version but not on the vinyl. One of our producers Vincent Mass Prod has proposed to release it in LP with another group of his label, The Downsetters from Ipswich. Of course we have accepted and we can say that cover is super, actually who first realized it was Guillaune, guitarist from Branlarians.

After album Menil'Express (2001) nobody hear about you for long time, you almost disappeared from stages, than in 2010 you came back with great album Old Reggae Friends. What was the reason for that long break and what forced you to come back a start playing again?

We decided to take a break at this time. We were young and more than five years in a band, it was already a lot of time. Each of us wanted to go to and just to see the world... everyone was doing own stuff but we stayed friends and in contact, and one day we decided to go back to the studio to record songs which weren't on Bad Bad Reggae and Menil'Express, make some songs and release a new album. It took a lot of time and logically after some proposals we came back on the stages. Only thing what changed is that during the break I replaced Beck (from Happy Kolo) as a singer.

Tell me something about skinhead scene in Paris. I have read long time ago in one fanzine interview with singer from HardXtimes where he claimed that local redskins has also problem with SHARPs. Is it truth, becasue for me it doesn't make a sense, these two groups of skinheads has lot of common?

Yeah, and he was right... but they are not really redskins, they don't have too much to do with skinhead culture. It was mainly in Paris where was this problem. Fortunately this things already subsided now. Paris SHARP skins scene now is bigger than ever was, with bands like Lion's Law, Bromur, Outreau, HardXTimes, Gonna Get Yours, Rixe, Skelette, Tchernobil, Survet Skins...

Most of your songs are in french, could you describe what about are your lyrics, what about are you singing? Do you have also any more serious and political topics?

I talk more and more about the past, good times, mistakes and regrets. Yes certainly I speak about politics, but not about party politics. I criticize the contempt of the ruling class for the working class and the poor in general. I just say it in a cynical way. I'm also singing about the football, which became popular for a disgusting business. And of course I'm also singing about love, what else...

You are from Paris right?  So how much dangerous is Paris, especially suburbs of city? Here in Czech are going around urban stories about "no go zones" and immigrant neighbourhoods where also police is afraid to go in. So how is reality?

Yeah there are some places that can be scary... there is a very big problem on this issue, it raise all the evil in the french society, maintain the fear but nobody is able to solve the problems. Neighborhoods were abandoned, with a high concentration of social and community problems like drug trafficking. State has been responsible for this crappy for 40 years. Each of their's solution is counterproductive when it doesn't really put oil on the fire. After that, you have to realize the difference in what says some newspapers! There were riots in more than 400 cities in 2005 but since then not much has changed, except for police equipment... But truth is that riots are French tradition. 

Basically since the time when Emmanuel Macron became a president we can still see some demonstrations and strikes. Just right know on the end of April and beginning of May we could see big demonstrations, strikes in progress and police brutality. Could you explain why ordinary Frenchs hates Macron and what is reason for such big resistance against his government? And how he could win elections when people hates him?

It's because he's making bad reforms. Socialist who ruled before are totally dead, they ridicule like always. There was corruption scandal with the candidate and that candidate was really pathetic for all France from south to north. It's right that finally people stood up against Macron which is great but most of the country votes against National Front, so that's why he won. The whole political class are still the same assholes, french are disgusted by the all scandals, they just wanted something new, but this little guy is despised. He coned all nation young as old, but result is that it unite lot of people. He thinks that France is some fucking start up!

I have sometimes feeling that subcultures like punks, skinheads, psychobillies or hardcore today's youth doesn't interest at all. On gigs you can meet mostly people in the age around 25 and in my case still same faces. What is situation in France, is scene there also getting older or still can catch some teenagers?

Yeah that's for sure the scene has changed like the world, it's getting old, although like I said, there are many bands and young people, sometimes our own children are involved in the subculture and that's what we want to share with them. Everybody knows each other. We also know people from all over the France for many years. There is also less clubs and concert halls, less culture and more stress... but there are always keen people and it's always good to see them over the years.

Ok, on the end I would aks you how is current french ska scene? Which ska, rocksteady or early reggae bands from France would you recommend us? Here in Czech people mostly knows only you or Skarface. And what about you do you know any czech ska or punk bands?

In ska there is Two Tone Club, their's last album is fantastic, than we have Branlarians, Ska Cover Klub, The Ready Mates, 65 Mines Street... in punk; Traitre, The Headliners, Janitors, Coupe Gorge, Iron Lizards, Hangry Vet, Lush Rush, R.A.S, Frustration, Warum Joe, Syndrome 81, Asphalt, Last Night, Bell Mary, Barel Kick, Bulgarians Yogurt... and all the bands of the label Une Vie Pour Rien? I don't know too much about czech scene. I was already in Prague on vacation and DJ on the party played 8 6 Crew, so we talked little bit and it was nice. I was also in contact with Buqi... Hi buddy when do you want to do a gig? 

Thank you for the interview.

Charly