Je to už skoro 7 let co jsem tu sepsal úvahu nad stavem "scény" a apatií lidí v ní. V té době to bylo rok co jsem se plný entusiasmu vrhl do psaní tohoto internetového "plátku" a možná v hlouby duše jsem doufal, že tím článkem strhnu pár lidí sebou a najde se pár dalších nadšenců, kteří do toho půjdou se mnou. Nic takového se ale nestalo, 7 let uběhlo jako voda a Porkpie je stále jen a pouze v mých rukou. Ale víte co, mě to vlastně vůbec nevadí, rád si dělám věci po svém a nemám rád, když mi do toho někdo kecá a jak je vidět asi to funguje, jinak by tyhle stránky nikdo nečetl. V lednu to bude 8 let existence tohoto webzinu a já už to beru, jako takové moje osobní "dílo", které roste a vyvijí se společně se mnou a stává se tak i určitým zrcadlem samotného autora. Už pár let to není jen o ska / reggae, jak tomu bylo v začátcích, také už nejsem takovým zatvrzelým odpůrcem facebooku jako před 7 lety, ostatně i mě semlela doba sbírání lajků a tak i Porkpie už má svůj profil. Za těch 7 let se toho změnilo hodně, v té době, ještě coby studující, stále trochu naivní, jsem měl hromadu času. Dnes naprosto chápu, že je pro někoho vůbec zázrak navštívit alespoň 2 koncerty za měsíc. Když si přečtu ten článek dnes, mám z něj dojem jako kdybych měl tenkrát pocit, že domácí "scéna" tu bez mého apelu a burcování nemůže přežít ani do konce dekády, jako kdybych to byl snad já, kdo je tím feedbackem a drží jí při životě, což je hodně úsměvná představa :D Upřímně? Punk, oi!, hardcore, ska nebo reggae tu jsou pořád a to, jestli bych já někdy začal nebo nezačal s psaním by na to nemělo asi žádný vliv a to je jedině dobře, protože to vypovídá o životaschopnosti scény. Nebo, že by přece jenom ta moje snaha na tom měla také podíl? Ta scéna žije, i když asi už nemá takovou sílu nabalovat na sebe další a další generace ale za poslední rok jsem se osobně přesvědčil, že přece jen pár mladších to stále dokáže oslovit a to je super, samozřejmě otázkou zůstává jak dlouho u toho vydrží. A v mnoha směrech jsem byl i překvapen, tenkrát jsem nečekal, že papírový fanzine, který mi v té době přišel, už jako ohrožený druh tu pořád bude. Stále vychází (hlavně v hc-punk scéně) celkem "dost" plátků a za to můžeme být v dnešní digitální éře, kdy je těch hmatatelných věcí stále méně a méně, jedině rádi. Takže nakonec musím konstatovat, že se moje skeptické představy nenaplnily a ta pomyslná scéna si žije pořád dál, jenom je někdy nahoře a pak zase dole ale to je asi celkem normální. No a pokud mluvím o scéně myslím tím vše dohromady, bez ohledu na to jestli jde o punk, ska, oi! nebo hardcore. Pro mě je to všechno prostě PUNK a jak to tak vypadá po těch 12 letech, tak mě to asi už jen tak nepustí. Za těch 7 let se změnilo hodně, stihlo se rozpadnout pár kapel, které se tu objevily v rozhovorech, nastoupil jsem do pracovního procesu, strávil skoro dva roky v zahraničí, kde se mi nakonec potvrdilo, že subkultura je neuvěřitelný sociální tmel a díky tomu jsem poznal hodně skvělých lidí z venku, kteří mě s radostí uvedli zase do toho jejich světa (tímto zdravím do Kanady všechny lidi z Calgary okolo SLS), toto by se mi asi jen tak lehce nepodařilo nebýt punku. Když už vám začne táhnout na 30 a stále vidíte, že v tom pořád jedete, že 90% vašich kámošů, jsou tím postiženy stejně tak jako vy, že i v práci aniž byste to někomu cpali si toho lidi dřív nebo později začnou všímat, že úplně nezapadáte mezi ostatní, což nemusí být nutně chováním :D ale např. oblečením a vůbec návštěvováním D.I.Y akcí, kdy mnozí nechápou ten přístup a vás to pořád baví.... myslím si, že to je ten okamžik, kdy si uvědomíte, že to z vás už nikdo nikdy neodpáře a když už, tak alespoň uvnitř vás to zůstane napořád a pokud to máte ještě vytetováno na kůži, tak to s váma půjde až do hrobu. Ta minulá úvaha byla hlavně o tom aby se lidi víc angažovali, já bych se ale teď chtěl spíš pozastavit nad tím, jak to jde skloubit dohromady, když už léta kdy je vám kolem 20, máte na to hromadu času, žádný závazky a nejste ještě systémem tak svázáni, jsou už dávno pryč. Jak zpívají Rozpor, "hrát velkého rebela, keď má človek náct, to vie každý kokot a potom z toho vyrást", přesto si nemyslím, že práce, hypotéka nebo rodina je důvodem k tomu hodit vše za hlavu a vykašlat se na to, ve výsledku by to znamenalo vybodnout se se i na hromadu kamarádů.
Člověk nakonec zjistí, že subkultura nesubkultura, je moc malý pán na to aby to vše obešel a udělal to jinak. I když se tomu brání, systém ho dřív nebo později stejně semele ať už je sebevětší "rebel a radikál s plnou hubou antisystémových řečí". To už by asi jako jediná alternativa zbývalo, odstěhovat se na venkov, pořídit si farmu, pěstovat si zvířata zeleninu a ovoce a být tak naprosto nezávislým na systému, nebo další možnost (i když méně reálná ale rád o ní sním) by byla jedině revoluce a překopání celého ekonomicko-sociálního systému, tak abysme se necítili jako otroci svých finančních závazků a poviností. Všechna čest všem, kdo našli tu alternativu jak tohle obejít a přitom se nekurvit se systémem, pokud znáte recept sem s ním. I přes všechny postoje a radikální názory, nakonec jsme jen určitou skupinou uvnitř stáda, jen s tím rozdílem, že možná právě ta pozice subkultury nám dává určitý nadhled a reflexi systému ve kterém žijeme. Je pravda, že texty některých kapel nebo minimálně jejich politické postoje mě donutily přemýšlet a zajímat se o širší dění kolem nás, v tomto je punk a hlavně hardcore neuvěřitelně subverzivní. Otázka je, jak s tím pracovat dál? Jak s tím pracovat dál, když člověk i přes to všechno skončí v soukolí systému, kdy musí makat aby si jeho šéf mohl koupit poslední model BMW, platit nájem nebo hypotéku, později má na krku děti a rodinu, auto ale uvnitř je to stále ten 20letý nasraný punk nebo skinhead, který chce tyhle řetězy zpřetrhat a žít opravdu svobodně. Není právě potom ta subkultura už jen takovým únikem před drsnou realitou kolem nás? Já neříkám, že vztah a nebo dítě jsou důvodem se na to vykašlat a pověsit Marteny na hřebík, naopak u pár lidí ze scény vidím, že to tak nějak jde, i když asi je potřeba trochu polevit a uvědomit si, že to přece neznamená konec navštěvování nebo pořádání koncertů, kupování desek a nebo psaní fanzinů, jediný rozdíl asi bude jen v četnosti těhle aktivit. Já osobně si to už po těch letech nedokážu ani představit, cítil bych se jako, kdyby ve mě chcípla část mě samotného. I když tady už si musí každý ten recept najít sám. Můj "problém" je asi i ten, že celou tu punkovou kulturu jsem už od začátku vnímal jako něco rezistentního vůči systému, předsudkům ve společnosti, zaběhnutým pravidlům a hodnotám a v konfrontaci s realitou a postupujícím věkěm si začínám uvědomovat, že se (i přes pár odlišných názorů a postojů) vlastně vůbec v ničem od ostatních neliším. Anarcho-punx mluví o tom, že je potřeba začít hlavně u sebe, pokud chceme změnit společnost (jednej lokálně - mysli globálně). Výsledek je ten, že hodně z nich to řeší stejně jen vegetariánstvím nebo veganstvím ale mě nepříjde, že toto je cesta jak něco změnit, nebo jak se z něčeho vysvobodit. Vegan nevegan, sociální rozdíly stále rostou, jednotlivé státy vysává nadnárodní kapitál, nebo v našem případě domácí oligarcha, do práce chodit musíme a účty platit taky, nemluvě o pozdější potřebě živit rodinu. Takže k čemu to všechno, i přesto, že máme tu reflexi a nadhled o kterém jsem mluvil o pár řádků výše a díky tomu teoreticky "víme co je na světě špatně"? Dělá nás to snad tím pádem lepšími oproti většinové společnosti? Ono, když se člověk podívá na některé postavičky ve scéně, ať už jde o punkáče, HC nebo skinheady, někdy se dá narazit na dost podivné existence, u kterých vyvstává otázka, zda právě tím, že na sebe vezmou image určité skupiny lidí se nesnaží zakrývat vlastní osobní problémy. To o čem chci teď mluvit se týká spíš té političtější části scény, příjde mi to trochu směšný, je to jako kdyby jsme měli být nějakou avantgardou, která má ten správný recept na to, jak by měl svět fungovat ale za celou 40letou existenci punku jsme se globálně nikam nepohnuli. Tím neříkám, že by kapely měly kašlat na poselství v textech, to určitě ne ale po těhle úvahách jsem po několika letech dospěl k závěru, že je sice super, že vám určitá muzika otevře oči, přivede vás k určitým postojům a hodnotám ale světu kolem nás je nějaká subkultura těžce u prdele a je možná daleko účinnější chápat politiku nebo snahu o nějakou změnu systému, v celospolečenském měřítku a neuzavírat se do subkulturního ghetta a skončit tak u přesvědčování přesvědčených! Ono by se teď mohlo zdát, že vlastně tím chci říct, že existence punku se všemi těmi odnožemi, je vlastně naprosto zbytečná a přesto tvrdím, že není, jenom nemá ambice změnit svět ale jedince evidentně ano. Stačí jenom používat mozek, pěstovat v sobě kritické myšlení, neposlouchat kapely co zpívají o sračkách, číst, sebevzdělávat se makat na sobě a nepřijímat vše co nám cpou ty nahoře jako nezpochybnitelnou pravdu. Vědění je moc!!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat