Po titulech "Nenech se zas oblbnout" z roku 2006 a "No Future" z roku 2011 vyšlo na začátku letošního srpna třetí pokračování, navazující na tituly věnující se americkému hardcoru a britskému punku. Dle slov samotného autora jde, nejen o pojednání o tom kam se punk dostal po 40 letech své existence ale i shrnutí toho co se do dvou předchozích titulů nevešlo, především kapely a osobnosti, které vynechal. Knížka je proto z velké části zaměřená hlavně na americkou scénu. Jak už jsem zmiňoval kniha se pokouší po čtyřech dekádách existence, reflektovat punk a hardcore a to, co za sebou tyto styly zanechaly a kam se za tu dobu celá scéna dostala. Oproti předchozím titulům Švamberk tentokrát zvolil trochu jinou metodu, už nejde jen o rozhovory s protagonisty kapel ale o ucelený text, prokládaný jednotlými odpovědmi, ze starších rozhovorů, vztahující se vždy k určitému tématu, které tvoří jednotlivé podkapitoly. Každá zmíněná kapela tu také má svůj krátký profil, ze kterého se dá vyčíst něco z její historie. Knížka je rozdělena do dvou částí. První se věnuje punku a setkáme se tu s členy kapel jako jsou kanadští D.O.A, britští GBH, Avengers, Poison Idea, Casualties, Bad Religion, Toy Dolls, Richie Ramone z Ramones, Strike Anywhere, TV Smith, Rancid, Abrasive Wheels, Slaughter and the Dogs, UK Subs, Vibrators, US Bombs, Pennywise nebo Leftover Crack a další. Nebudu se tu rozepisovat o jednotlivých podkapitolách, vypíchnu jen věci, které se vztaují k tématu knihy. Hned na začátku mě zaujala odpověď britských GBH, kteří potvrdili platnost punku i v dnešní době, protože dle jejich slov se od 80. let, kdy začínali svět v podstatě moc nezměnil. Další zajímavostí, hlavně oproti dnešnímu stavu je vyjádření zpěvačky Penelope Houston z kalifornských Avengers, kdy přiznává, že v počátcích punku, bylo ve scéně mnohem více holek, než dnes. Situace se ale začala pomalu měnit s příchodem oi! a agresivnějšího hardcoru. Duane Peters z US Bombs, je příkladem, že ani punk není tak čistý nevinný a uvědomělý, než jiné styly a i tady někteří lidé dokázali heslo No Future! a nihilismus, který byl punku vždy vlastní, dotáhnout hodně daleko. Proto není překvapující kolik lidí ze scény podlehlo drogám, i když pravdou je, že oproti 80. létům je situace o něco lepší. Hodně lidí přiznává, že punk už není oproti 70. a 80. létům pro společnost a media hrozbou. Hlavně ti co stály u jeho začátků v 70. letech v Anglii a zažili i jeho druhou vlnu v letech 80., přiznávají, že dnešní punk je mnohem uniformovanější a definovaný, než ve svých počátcích, kdy se jednotlivé kapely snažili být originálnější, než ty dnešní. Mnoho z nich také přiznává, že dnes je punk pro společnost mnohem akceptovatelný, oproti svým začátkům, kdy působil jako zjevení. Ovšem pravdou je, že až odejdou do věčných lovišť veteráni 70tkového punku a UK82, kteří sice koncertují dodnes, ale z původních členů byste v kapele našli kolikrát jen dva, punkrock v Anglii chcípne úplně! Nicméně se všichni shodují na tom, že punk je i dnes stále kritizující a politický, což dokazují nejen Dead Kennedys a Jello Biafra, který dotáhl svojí kritiku systému od hudby, až k neúspěšné kandidatuře na prezidenta za Zelené v roce 2000. Stejně tak zpěvák kanadských D.O.A, Joey Shithead, který poprvé kandidoval za Zelené už v 90. letech, což dokazuje to, co si myslím už delší dobu, že pokud chceme něco změnit, je účinější vykročit ze subkulturního gheta, než pokračovat v neustálém přesvědčování přesvědčených.
Do americké politiky se v rozhovorech strefují i členové Anti-flag, Strike Anywhere nebo newyorských Lefover Crack. Najdeme tu i pár slov o kapelách z druhé vlny britského punku, pořád koncertujících a vydávajících desky i po návratu po dvaceti letech, i když původních členů tu najdete už o něco méně, než před třiceti lety. Švamberk tu zmiňuje i "návrat" punku v 90. letech v USA, který působí skoro jako záchrana zájmu o něj a který přivedl na svět kapely jako Rancid, Anti-flag, Strike Anywhere, nebo Casualties ale i jeho částečné zkomercializování pod vlivem MTV. Produktem, který může být prodán se pak staly kapely jako Offspring nebo Sum41, které budu stěží kdy považovat za punk. Nakonec se většina kapel shoduje na tom, že i když punk od 90. let mainstream už dávno nezajímá, v undergroundu žije pořád čilým životem, což s trochou nadsázky potvrzuje platnost hesla "punks not dead!" Druhá část knížky, o poznání kratší, se věnuje hardcoru. Je trochu škoda, že je z velké části zaměřená hlavně na newyorskou scénu (NYHC) a jen okrajově jsou tu zahrnuté kapely z Washingtonu a Bostonu. Proto tu narazíme na kapely jako Cro-mags, Agnostic Front, Sick Of It All, Madball, Kill Your Idols ale i Slapshot, Bad Brains, Minor Threat, nebo Walls Of Jericho. Hardcore jako o něco mladší bratr vycházející z punku je mnohem agresivnější přímočarejší zásadovější věrný DIY principům ale hlavně političtější, proto jsem čekal trochu obsáhlejší kapitolu. Nicméně i tady se dá najít hodně zajímavostí. Pro mě celkem novinkou bylo konstatování, že HC byl v Americe 80. let hudbou dětí ulice a obecně z dělnické třídy, kdežto punk bral i děcka ze střední třídy. To je oproti Anglii zásadní rozdíl, protože tam byl punk a později hlavně oi!, vždy hudbou mládeže z dělnické třídy. Dalším faktem, na kterém se shodlo hodně protagonistů je, že oproti punku byl HC pro mainstream, díky své zásadovosti a DIY principům, vždy těžko uchopitelný a tak vlastně nikdy nepodlehl takové komerci, jako punk. Pevné postoje a kritika dění a společnosti kolem nás, ve spojení s agresivní hudbou, možná vede někoho k dojmu, že hardcore je negativně laděnou muzikou ale jak řekla zpěvačka Walls Of Jericho Candace Kucsulain, ve své podstatě jde o subkulturu, která v sobě nese pozitivní poselství a touhu po spravedlivějším světě, který bohužel takový není. Samozřejmě, že u mnoha vyzpovídaných členů kapel nechybí kritika současných (nejen politických) poměrů v dnešní Americe, což nejvíce zmiňuje Roger Miret z Agnostic Front v souvislosti se zavřením legendárního newyorského klubu CBGB's v roce 2006. Miret se nakonec kvůli vzrůstajícím životním nákladům, kultivaci starých newyorských čtvrtí, mizení tradičních míst a celkovému vytlačování bohatými, kteří mění město k obrazu svému (což dnes můžeme pozorovat i v mnoha evropských městech), odstěhoval i s rodinou do Arizony.
Společně se Sick Of It All nešetří ignoraci americké společnosti ale ani zahraniční politiku USA a nedostatky v domácí politice, kdy v podstatě chybí bezplatná zdravotní péče, pojištění a obecně základy sociálního státu a vše podléhá tržním principům. Pro mě osobně bylo hodně zajímavou částí pojednání o vlivu hnutí Hare Krišna uvnitř hardcore scény (Cro-mags, Bloodclot), kdy se část lidí začala přiklánět, spíš, než k politizaci, ke spiritualitě a poznání sebe sama, protože jak říká hodně hardcorystů: "pokud chceš změnit společnost, musíš nejdřív začít u sebe". A nebyl by to HC, kdyby tu chyběla zmínka o sraight edge, které bylo v 80. letech, kdy ještě neexistovaly jasné hranice mezi punkem a hardcorem, odpovědí na množství drog, chlastu a sebedestrukce uvnitř scény. Pro hardcore platí vlastně to samé, co pro punk, i když zažíval období vzestupů a pádů, nikdy díky své rezistenci nezmizel a asi i jen tak nezmizí. Na závěr tu najdete dovětek napsaný Miroslavem Wankem z legendárních FPB, který ve své podstatě dává odpověď na téma této knížky, o co konkrétně jde vám ale nebudu prozrazovat. Co bych knize vytknul je její krátkost. Celkem 178 stran, kde ještě část tvoří fotografie přes celou stránku se mi podařilo přelouskat asi během čtyř dní. Téma je určitě zajímavé ale v podstatě nepřináší až tak zásadní informace a poznatky. Nicméně tím nechci tvrdit, že by nešlo o zajímavé rozhovory a texty, to určitě ne, jen už to pro mě, po těch letech, nejsou žádné novinky. A odpověď, co tedy zbylo? Punk už asi nikdy nedosáhne takové "popularity" jako v 70. a 80. letech, kdy dokázal oslovit mnohem více lidí, než kdykoliv potom a nebál bych se tvrdit, že scéna pomalu ale jistě stárne. Určitě nemá ambice změnit svět ale co se mu za těch 40 let podařilo a co se mu podle mě daří i dnes je, schonost měnit jedince a je jedno jestli se bavíme o punku nebo hardcoru. Přiznávají to i samotné kapely. Punk totiž není jen muzika a hadry, je to určitý pohled na svět, jistý druh myšlení a přístupu k věcem, které jsou pro zbytek společnosti samozřejmostí a o kterých se ani nesnaží přemýšlet. Pro mě osobně to je i o odmítání toho, co nám cpou média a politici o zpochybňování hodnot, které se nám systém snaží vnutit. Není to jen ta nihilistická podoba sebedestruktivního punkáče, který pod heslem No Future! dopijí krabicáka za vysomrovaný prachy a všechno má v píči, protože svět se stejně řítí do sraček. Čím déle v tom jste, tím více si začnete uvědomovat, že je to mnohem víc, než jen o řetězech, čírech a křivácích. Ta náctiletá představa o punku se začne měnit do úplně jiných rovin a právě např. v hardcoru je to vidět asi ze všeho nejvíc. Punk tedy rozhodně ještě mrtvý není a jak je vidět, pořád má co říct!
Španělští Skalariak jsou sice už dávno minulostí ale jejich zvuk žije dál. Jejich frontman Juantxo Skalari dal v roce 2014 dohromady kapelu La Rude Band, kterou tvoří z velké části právě bývalí členové Skalariak. Deska Rudi Records je tak už druhou studiovkou po EP London Studio Session z roku 2016 a debutu Rude Station, který vyšel v roce 2014. Album Rudi Records vyšlo letos v dubnu na zančce Panda Artist Management a najdete na něm celkem 10 zářezů, včetně singlů ze zmiňovaného EP. Srovnávání se Skalariak se asi určitě nevyhnu a nebál bych se tvrdit, že tu skoro žádný rozdíl nevidím. Desku otevírá úvodní singl Sarrera VIII, což je jen dalším důkazem návaznosti na Skalariak, protože přesně tak se jmenoval úvodní song na každém jejich albu, kdy se vždy přidala jen číslovka. Garantuji vám, že nepoznáte, že jde o jinou kapelu. Rudi Records je prostě typická deska v duchu starých Skalariak a tak se můžete těšit na poctivé ska třetí vlny, proložené libozvučnou španělštinou. Na albu se objeví i host v podobě Alexe Vendrella, zpěváka bývalých Inadaptats a crossoverových EINA (ve Španělsku celkem známé kapely), který hostuje v songu En Silencio. Velkou radost mi udělal cover Hooligan od Count Lashera, což je stará jamajská kalypso pecka, kterou zde uslyšíte ve ska verzi. Za pozornost stojí i další tracky, jako např. Partisana, Rudi Not Dead (ke kterému mají i videoklip), Fuego Negro, jako pocta starým jamajským ska & reggae legendám, nebo Puedo Olvidar. I když jde v podstatě o pokračování, malý rozdíl oproti Skalariak by se tu přece jenom našel, La Rude Band se nedrží jen striktního ska a nebojí se v některých pasážích zabrousit i do kytarovějších pasáží (viz. např. Nuevo Octobre nebo Puedo Olvidar). To je ale asi tak jediný rozdíl, takže klidně můžete o této kapele mluvit dál, jako o "Skalariak". Deska sice ubíhá pěkně v rytmu na druhou ale co mi tady chybí, je nějaká opravdová hitovka, která by se vám vryla do paměti. Většina tracků jsou si totiž podobné jako vejce vejci, až začnete mít dojem, že posloucháte jeden dlouhý set. Jde sice o kvalitní ska ale na druhou stranu, nejde o album, které by přinášelo něco nového a které bych musel nutně mít ve své sbírce. Je to přesně ta deska na kterou platí "neurazí ale ani nenadchne", prostě album, které hodně rychle zapadne. Za mě 6 z 10.
Žádné komentáře:
Okomentovat