Rozhovor - Mister X

Představovat Mister X v našich zeměpisných šířkách nemá moc cenu, tahle kapela si našla cestu k mnoha skins & punx nejen v Čechách ale i v Polsku nebo sousedním Německu, kde hrají poměrně často. Nebojím se tvrdit, že jde o jednu z nejznámějších ikon východoevropského oi! a asi nejznámější běloruskou kapelu. Začínali v roce 2003 jako Oi!Bombers a za těch 15 let nahráli, kromě dema a živáku celkem čtyři alba, z toho poslední All Against All vyšlo letos v únoru u německého Fire and Flames Music jako split, společně s hardcorovými What We Feel z Moskvy. Mister X jsem si k rozhovoru vybral ještě z jednoho důvodu a tím je Bělorusko jako takové, společně s Ruskem jde totiž o jeden z nejrepresivnějších režimů v Evropě, kde mít jiný názor, než představitelé moci může smrdět kriminálem a to se zákonitě musí odrážet i do místní oi!/punk scény. Nejen o muzice, fotbalu a politice jsem si povídal se zpěvákem Igorem, pár odopovědí přidal i kytarysta Slepoi!




Zdar Igore, začnu hned s poslední novinkou. Na začátku roku jste vydali splitko s moskevskými What We Feel, hardcore společně s oi! je docela neobvyklá kombinace, bořící hranice ve scéně, což je podle mě super! Jak jste se dostali ke spolupráci s What We Feel a kdo přišel s nápadem na společné split album?

Podle mě na takové spolupráci není nic neobvyklého. Jasně, teď můžeme vídat (hlavně na západě) tyhle neviditelné bariéry, kdy punkové kapely nechtějí hrát s hardcorovými nebo oi! kapelami a odmítají hrát s kapelami jiných žánrů. Je to stupidní, já osobně poslouchám reggae, ska, oi!, punk stejně tak jako hardcore, crossover nebo dokonce i metal! Když pár mých kámošů po poslechu nejnovějšího alba Madballu řeklo, že je to sračka, tak jsem s nima nesouhlasil, protože podle mě tenhle neobvyklý mix hardcoru a reggae melodií je prostě brilantní. Můj šestiletý syn rád zpívá "Rev Up", track z téhle desky se skvělým reggae outrem a Madball jsou prostě pořád hardcore legenda. Srát na to, co tvrdí ostatní. Takže zpátky k tvojí otázce. Když se mě můj kámoš Igor z What We Feel zeptal co říkám na nápad natočit splitko, zabralo mi to jen pár minut na odpověď, protože jsem ještě musel zavolat našemu kytarystovi a ten byl okamžitě nadšeně pro. What We Feel jsou tu legendou a dělají spoustu skvělých věcí na podporu antifašismu a antirasismu ve východoevropské scéně, takže pro nás byla tahle kolaborace radost a čest, navíc s lidmi, kteří jsou naši skvělí kámoši a s kapelou, která v je post-sovětském undergroundu a DIY scéně milníkem.

V sestavě máte slepého kytaristu s celkem výstižnou přezdívkou Slepoi! Musím uznat, že naučit se hrát slepý na kytaru vyžaduje asi celkem talent a upřímě, "klobouk dolů"! Je slepý už od narození a tak mu nedělalo takový problém se naučit hrát, nebo musel těžce dřít aby dostal tu kytaru do rukou?

Slepoi!: Nejsem slepý od narození, o zrak jsem přišel, když mi bylo 14. Ale víš co, díky tomu jsem byl schopný naučit se celkem snadno, protože jsem byl zaměřený jen na hraní muziky a se zrakem jsem si nedělal starosti! Jediná věc, která mě sere je, že při koncertu nemůžu lítat po podiu. Cítim tu atmosféru tu flow a chci být součástí toho všeho kolem ale nemůžu se moc hýbat, protože prostě nevím kam se hnout :D

Můžeš vysvětlit jak jste dospěli ke jménu Mister X? Co to přesně znamená, pokud mám správné info, tak předtím jste hráli jako Oi!Bombers?

Mister X byla původně moje garážová kapela a Oi!Bombers byla zase garážová kapela našeho prvního kytarysty Boryi. Na začátku roku 2000 se obě kapely daly dohromady, takže když jsme se rozhodli, že budem hrát oi! bylo to spojením těhle dvou kapel. Když jsme pak přemýšleli, jak se bude naše kapela jmenovat, vzali jsme Mister X a pár starých songů od Oi!Bombers a v roce 2002 jsme začali zkoušet. Teď máme rok 2018 a stále jsme tu! Za tu dobu jsem viděl hodně změn uvnitř post-sovětské scény, spoustu kapel co se objevily a pak zase zanikly... Takže není to jméno kapely, co je důležité ale ten plamen v srdci, který tě žene dopředu a nikdy ti nedovolí přestat, bez ohledu na to co se děje kolem!

Nebál bych se tvrdit, že jste nejznámější běloruskou oi! kapelou. Mohl bys nám trochu přiblížit zbytek vaší domácí scény a jaká je současná běloruská skinheadská scéna?

O tom není pochyb, že jsme nejznámější bělorusko oi! kapelou. Pro někoho je to jen stupidní vtip ale tvrdě makáme a celých těch 15 let tomu dalo za své a jsme celkem hrdí, že jsme to dotáhli až sem, sereme na to co kdo tvrdí, jdeme stále dopředu! Buďte si jistý, že v následujících letech uděláme všechno proto aby jsme se stali součástí evropské scény, chceme hrát víc koncertů na západě aby si nás tady lidi dobře zapomatovali! O běloruské skinhead scéně ti toho moc nepovím. Bělorusko je malá země ovládaná autoritářským lídrem už 24 let, takže si asi umíš představit jak se tady žije... Kromě Mister X tu ještě máme jen jednu oi! kapelu Noizy Boys ze Schuchynu a The Goonzz od nás z města, kteří hrají skapunk, kde hraje i náš současný kytarysta a trumpetista je skinhead. A to je všechno... To je celá skinhead scéna v Bělorusku roku 2018, smutný ale pravda...

Chodíval jsi na zápasy Partizanu Minsk, když ještě hrál? Co se stalo po zkrachování klubu? Kde jsou dnes všichni ty fans a ultras, kteří v podstatě vytvořili nejznámější fotbalový klub s antifašisticky zaměřenou fanouškovskou základnou ve východní Evropě?

Na zápasy Partizanu Minsk jsem chodíval od doby, kdy byl klub založen (původně se jmenoval MTZ-RIPO), už od začátku nultých let. Jako kapela jsme hráli několik koncertů na podporu klubu. Byla to asi největší a nejznámější antifašistická ultras skupina ve východní Evropě. Poslední koncert jsme pro ně odehráli v roce 2013. Byla to nabušená show v Minsku, kdy přijeli What We Feel, Stage Bottles z Německa a další. Koncert navštívilo přes 1000 lidí, což byl rekord, nikdy předtím ani potom nezažila běloruská scéna něco takového, prostě čistý šílenství! A to byl vrchol naší scény a fanoušků Partizanu. Po válce na Ukrajině (2014) se východoevropská scéna začala rozcházet, kvůli všem těm politickým sračkám. Nevyhnulo se to ani Bělorusku, rozdělilo to nejen lidi v zemi ale i ultras Partizanu. Pár z posledních fanoušků Partizanu můžeš vídat na zápasech národního týmu ale většinou spíš jen na webu ale to je nová generace, lidi, kteří nikdy nenavštívili žádný ze zápasů Partizanu. Podle mě je to jen nějaká trendová záležitost a jsem docela přesvědčený, že se nám už znova nepodaří vybudovat další takovou ultras skupinu. Bohužel ztratili jsme všechno co se během minulých let udělalo.

Je něco co ti na současné oi!/punk scéně chybí, v porovnání s dobou, když jste s kapelou začínali? Mám na mysli hlavně věci týkající se třeba návštěvnosti koncertů, kapel, počtu lidí ve scéně a nadšení dělat cokoliv pro ní a být její součástí.

Slepoi!: Chybí mi lidi, kteří jsou scéně plně oddaní. Jsme už prostě starý a není moc lidí, kteří by ve scéně zůstali 10 nebo 15 let. Pro dnešní mládež je to jen sezoní trend. Byl jsem s takovýma lidma v kontaktu a ani nechodili na koncerty, hlavně, že nosili trika s cool potiskem, chlastali s kámošema v centru města a vůbec nic nedělali, žádná aktivita, prostě nic.

V oi! a punk scéně (a obecně undergroundové) nesnáším faleš, lidi, kteří nevědí vůbec nic o tom co to znamená být opravdový a jen předstírají jak jsou cool. Myslím, že za to můžou prachy! Když se vrátíme zpátky k originálnímu pojetí punku, nikdy nebyl na prodej. Jasně, někdo se snaží punkrock prodat, už od doby, kdy se objevil ale pro většinu punkáčů, skinheadů a dalších to byla jejich denní realita podle které chtějí žít. Teď vidíš v některých kapelách trendy punkáče, trendy skinheady a já si říkám: "Ok vypadají dobře, skládají dobré songy, vydělají peníze ale chci být jedním z nich?" A moje odpověď je NE! Chci zůstat REAL, i když pár kindrošů co nechápou, co to znamená "spirit" mě teď obviní, že jsem "starej kokot", miluju to tak a nezajímá mě, co kdo tvrdí. Je smutné uznat, že se většina dnešní mládeže stará víc o hadry a fotky na instagramu a o podobné sračky. Realný život je tam venku na ulici, ne na webu ale to asi moc mladých nechápe...

Vím, že jako kapela sympatizujete s různými anti-autoritářskými nebo anarchistickými spolky a iniciativami. Zrovna v Rusku nemájí tyto hnutí lehký život a jejich členové jsou neustále vystavováni represím a soudním procesům ze strany policie a státní moci. Jaká je v tomto ohledu situace v Bělorusku, jak to vypadá s mírou represí proti těmto hnutím a opozici proti Lukašenkovi obecně?

Samozřejmě, že situace v Bělorusku je hodně podobná ale Bělorusko je malá země a jak vždycky říkám, právě proto tu bylo jednodušší převzít kontrolu nad opozicí, než v Rusku. Teď tu nemáme jedinou legální opoziční stranu, poslední je malá a marginalizovaná Unie pracujících a to je tak všechno. Spoustu anarchistických iniciativ začalo fungovat v různých městech po celém Bělorusku ale jde hlavně o lokální aktivity, téměř bez návaznosti na další skupiny ve zbytku země, snad s vyjímkou Anarchistického černého kříže. Ale i když se někdo pokusí založit nějakou "organizaci" stále je to ilegální, protože tu máme paragrafy, jako např. ten o "chování v zájmu neregistrované organizace", za který si můžeš jít sednout. Takže je to pořád dost nebezpečné, i když zvenčí se může zdát, že Bělorusko je normální evropský stát, což opravdu není. Lukašenko tu vládne od roku 1994 a nic nenasvědčuje tomu, že by se chtěl svého postu někdy v budoucnu vzdát.

Není pochyb o tom, že Lukašenkův režim, který je u moci už 24 let, je stejně totalitní shit, jako ten Putinův v Rusku. Měli jste někdy jako kapela problém se státní mocí nebo policií, kvůli vašim sympatiím s anti-autoritářským hnutím nebo kvůli účasti na nějaké akci, pořadané přímo anarchisty?

Během těch let se událo dost sraček. Hodně z našich koncertů přerušila policie, spoustu našich kámošů bylo už několikrát zatčeno a někteří z nich jsou stále ve vězení. Já osobně jsem byl zatčen už několikrát, kvůli mým sociálním aktivitám pro militantní antifašisty. V dubnu 2018 fízlové stopli náš koncert v Minsku s odůvodněním, že se bojí vzniku nepokojů. Hodně lidí je už z těchto sraček unavených a spousty mladých a nějakým způsobem aktivních lidí - i z antifašistické scény, ze země odešlo, protože už nevěří, že příjde nějaká změna. Ale my jsme tu pořád a jen tak jednoduše se nevzdáme. I já jsem měl čas od času pochybnosti ale nechci emigrovat, protože, když zmizí všichni chytřejší a schopnější lidi, začne docházet k negativní sociální selekci a nechci si představit scénář, kdy tahle země začne upadat, protože už tu nezbyde nikdo, kdo by se postavil a bojoval za naše občanská práva!

Na vašem profilu píšete, že podporujete squating, což je celkem netypické u oi! kapely, nicméně mě se to docela líbí! Takže se zeptám rovnou, jak to vypadá se squatingem v post-sovětských zemích, protože upřímě řečeno neznám ani jeden známý squat někde v Moskvě, Minsku nebo Petrohradě, jako nař. ty v Berlíně nebo Amsterdamu? 

Hraní na squatech milujeme, už od doby co jsme s Mister X začínali. Náš první zahraniční koncert jsme odehráli v DeCentru, což je squat v Bialystoku v Polsku. Jo máme rádi pobyty a hraní na squatech, protože pro nás to jsou "místa svobody" a něco co u nás nenajdeš. V Bělorusku, Rusku ani na Ukrajině žádné squaty nejsou! Několik let po rozpadu SSSR tu bylo v několika městech pár pokusů o založení squatů ale vždycky to skončilo bez výsledku. Smutný co?

ENGLISH



Hi Igor, I will start right with your latest news. On the beginning of this year you released split album with What We Feel from Moscow. Hardcore together with oi! is unusual combination breaking borders between scenes down, which is great! How did you get to colaboration with What We Feel and who came with idea for split album?

According to me, there is nothing strange in this kind of colaboration. Of course that right now in the western scene we can see this kind of invisible walls when punk bands don't want to play with hardcore bands or oi! bands, reject to play with bands from other music styles. It's so stupid. Me personally I am listening to reggae, ska, oi!, punk in the same way as hardcore, crossover or even some metal music too! When some friends of mine said after listening of the brand new Madball album that it's a shit I disagreed with them, because this great (unexpected!) mix of hardcore tunes and warm reggae tunes is brilliant in my opinion. And my 6 years old son love to sing "Rev Up" track from the album with great reggae outro! And Madball is still hardcore legend, doesn't matter what people say. So, back to your question, when friend of mine - Igor from What We Feel asked me what I'm thinking about this kind of cooperation, to do a split album with two bands from different music styles it took me just few minutes to give him the answer, because I had to call my guitarist to talk with him and he was totally into that shit. So... What We Feel are legends here in my area, they do a lot of great things to promote antifascist / antiracist attitude in eastern punkrock scene, so it was a pleasure and honour for us to do this kind of cooperation with the people who are our great friends and the band which is the milestone of ex-USSR underground / DIY scene!

In the line-up you have blind quitarist with apposite nickname Slepoi! I have to admit that to learn play blind on guitar requires huge talent and honestly I admire him. Is he blind since he was born and that's why he didn't have problem to learn play, or he had to hardly drudge in order to get guitar to hands?

Slepoi!: I wasn't blind when I was born. I lost my sight when I was 14 years old. But you know what? Because of that I was able to learn the guitar more easily, because I've got no problems with my eyes, and I was focused only on playing music! Just one thing that pissed me off is the fact that I can't move freely on the stage during our show. I feel the flow and want to be a part of all what's happening around, but I can't move on, because I don't know where to run :-D

Can you explain how did you get to name Mister X, what it means? If I have right informations before you were playing as Oi!Bombers.

Mister X it was my garage band and Oi!Bombers it was garage band of our first guitar player Borya. In the beginning of 2000 both bands splitted, so when we decide to continue play oi! it was done by this way. When we should decide which name of the band we want to use, we just took Mister X and took some old Oi!Bombers songs and in 2002 we started with rehersals. Right now is 2018 and We're still alive and kicking! During this time I see so many changes in ex-USSR scene, I see so many bands which born and died... So it's not the name of the band what is important, but the flame inside your heart that push you forward and don't gives you to give up, doesn't matter what's happening around you!

I wouldn't afraid to claim that you are the most famous belorussian oi! band. Could you little bit introduce rest of your home scene and how is current belorussian skinhead scene?

That's sure we're the most famous belorussian oi! band. For some stupid people it's just a joke, but we work hard and all this 15 years to get this name and we're proud that we reached this point of our so-called career and we don't care about what haters says! We will move forward. Be sure, that in next years we will do our best to join the european scene. Definitely we will play more gigs in western Europe to be more recognized here! About belorussian skinhead scene I can't say too much. Belarus is a small country, ruled by authoritarian leader for 24 years, so you can imagine how looks life in here... For now in Belarus we've got besides Mister X just one more oi! band called Noizy Boys from Shchuchyn and skapunk band The Goonzz from our city, where is playing our current drummer and trumpetist is skinhead. And that's it... This is skinhead scene in Belarus in 2018. Sad but truth...

Did you used to go on the matches of Partizan Minsk when they were still playing? What happened after bankrupt of the team? Where are now all that fans, who basically created the most famous football team with antifascist supporters in the east Europe?

I used to visit matches of Partizan Minsk since the team was build (original name was MTZ-RIPO) in the early 2000's. Like a band during all this years we've played several shows to support this movement. Yeah, that was the biggest and most famous antifascist supporters movement in eastern Europe. Last gig was played for them in 2013, it was blasting show in Minsk with friends from What We Feel, Stage Bottles and others. Over 1000 people visited this show! That was a record! Never before and never after belorussian underground scene haven't seen something like that. The real madness happened that day. But it was top point of our scene and Partizan's ultras movement. After the war in Ukraine (2014) ex-USSR scene was splitted out and many shit happened here because of all this political crap. So it's also take place in belorussian scene, it also divided people in our country, in Partizan's movement as well... So now you can find just last of the Partizan's supporters at some national football team matches but mostly on the web and it's a new generation who's coming. These are people who have never visited any of Partizan's matches. So it's just some fancy trendy stuff in my opinion. And according to me we won't rebuild this movement anymore. Unfortunately we've lost everything that was done in past years.

Is there something what is missing to you in current oi!/punk scene, comparing with the years when you started with band? I mean things regarding to attendance of gigs, bands, amount of people in scene and enthusiams to do whatever and be part of it.

Slepoi!: I miss the people who are fully committed to the scene. We're so old and there is not lot of people like us, who will stay in scene for 10 or 15 years. For youth it's mainly just an seasonal trend. I was in touch with this kind of people. They don't even visited any of gigs, they just weared t-shirts with cool prints, drinking with friends in the city center and do nothing more, don't do any kind of activities.

In current oi! / punk scene (and wider - in underground scene) I hate fake people, who knows nothing about what it means to be REAL and just pretend to be a cool people. I think it's all because of money, yeah! Back to the original, punk never was a fashion thing to sell. Yeah somebody is trying to sell punkrock since this music was born, but for most of punks, skinheads and others it was their reality and they just live as they want to live. Nowdays I see the fashion punks, fashion skins from some big bands and I think to my self: Ok they looks great, they are composing nice songs, they earn good money but do I want to be one of them? And my answer is no! I want to stay truth, even if some youngsters who doesn't understand what the word "spirit" means will accuse me that I'm stupid old motherfucker. I love it like this and I don't care what people will say. For me is sad to recognize, that most of young generation cares about fashion about pics in instagram and shit like that. Real life is still on the streets, not on the web, but not many of young people understand that...

I know that you as a band sympathize with various anti-authoritarian or anarchist organizations and initiatives. Just in Russia these kind of movements has hard live and are always exposed by repressions from police and state power. Is it similar also in Belorussia? How it looks with measure of repressions against these kind of movements and oposition against Lukašenko generally?

For sure situation in Belorussia is very similar to Russia, but  Belorussia is the small country. Like I am always saying, to take control over the opostion was more easier than in Russia. Right now in Belorussia there is no any of legal oposition party, last one is small and marginalized Workers Union party and that's it. Various of anarchist initiatives took place in different cities of the Belorussia, but it's local activities almost unlinked with other groups in rest of the country, maybe except of Anarchist Black Cross. But even if people try to arrange some "organization" it's still illegal and we have got this kind of laws in Belorussia for example like: that you can go to jail if you will "behave in the name of unregistered organization". So it's so dangerous although from ouside Belorussia looks like usual european country which isn't. Lukašenko rules the country since 1994 and there is no evidence that he want to leave his post in near future.

There is no doubt that Lukašenko regime, which has been in power already for 24 years, is same repressive shit like that one in Russia. Have you ever had some problems with state power or police because of your sympathies with anti-authoritarian movement or participation on some event organized by anarchists?

A lot of shit happened all this years. That was situations when police broke the gigs. Many times many of our friends was arrested, some of them are still in prison. I was arrested several times because of my social activities, both for militant antifascist. April 2018 police broke the gig of Mister X in Minsk, because they "were affraid of riots". People are tired about this shit, and many of young active people - also from antifascist / antiracist scene just left the country, because they doesn't belive that changes will come. But we're still here and we won't give up easily. Of course from time to time I had some doubts, but I don't want to leave my country because when all clever people will dissapear it gonna be some kind of negative social selection then and I don't want to imagine this kind of scenario when my country will fall down because nobody left here who would stand and fight for the citizens rights!

On your profile you write, that you support squating, which is not typical for oi! band, however I like it! So I would like to aks how it looks with squating movement in ex-ussr countries, because to be honest I don't know any famous squats somewhere in Moscow, Minsk or Petrograd like that ones in Berlin or Amsterdam?

We love to play in squats, we support squats since our band was born. Our first gig outside of Belorussia was in DeCentrum Squat in Bialystok in Poland. So, yeah we love to be and play in squats, because they are "places of freedom" for us. Something what you will never find in our area! There is no squats in Belorussia, Russia or Ukraine! During all this years after break up of USSR there was several tries undertaken, to arrange squats in different cities, but it ended always without result. So, that's very sad story.... yeah!

Recenze

Alex Švamberk - Punk & Hardcore, co bylo, co zbylo

Po titulech "Nenech se zas oblbnout" z roku 2006 a "No Future" z roku 2011 vyšlo na začátku letošního srpna třetí pokračování, navazující na tituly věnující se americkému hardcoru a britskému punku. Dle slov samotného autora jde, nejen o pojednání o tom kam se punk dostal po 40 letech své existence ale i shrnutí toho co se do dvou předchozích titulů nevešlo, především kapely a osobnosti, které vynechal. Knížka je proto z velké části zaměřená hlavně na americkou scénu. Jak už jsem zmiňoval kniha se pokouší po čtyřech dekádách existence, reflektovat punk a hardcore a to, co za sebou tyto styly zanechaly a kam se za tu dobu celá scéna dostala. Oproti předchozím titulům Švamberk tentokrát zvolil trochu jinou metodu, už nejde jen o rozhovory s protagonisty kapel ale o ucelený text, prokládaný jednotlými odpovědmi, ze starších rozhovorů, vztahující se vždy k určitému tématu, které tvoří jednotlivé podkapitoly. Každá zmíněná kapela tu také má svůj krátký profil, ze kterého se dá vyčíst něco z její historie. Knížka je rozdělena do dvou částí. První se věnuje punku a setkáme se tu s členy kapel jako jsou kanadští D.O.A, britští GBH, Avengers, Poison Idea, Casualties, Bad Religion, Toy Dolls, Richie Ramone z Ramones, Strike Anywhere, TV Smith, Rancid, Abrasive Wheels, Slaughter and the Dogs, UK Subs, Vibrators, US Bombs, Pennywise nebo Leftover Crack a další. Nebudu se tu rozepisovat o jednotlivých podkapitolách, vypíchnu jen věci, které se vztaují k tématu knihy. Hned na začátku mě zaujala odpověď britských GBH, kteří potvrdili platnost punku i v dnešní době, protože dle jejich slov se od 80. let, kdy začínali svět v podstatě moc nezměnil. Další zajímavostí, hlavně oproti dnešnímu stavu je vyjádření zpěvačky Penelope Houston z kalifornských Avengers, kdy přiznává, že v počátcích punku, bylo ve scéně mnohem více holek, než dnes. Situace se ale začala pomalu měnit s příchodem oi! a agresivnějšího hardcoru. Duane Peters z US Bombs, je příkladem, že ani punk není tak čistý nevinný a uvědomělý, než jiné styly a i tady někteří lidé dokázali heslo No Future! a nihilismus, který byl punku vždy vlastní, dotáhnout hodně daleko. Proto není překvapující kolik lidí ze scény podlehlo drogám, i když pravdou je, že oproti 80. létům je situace o něco lepší. Hodně lidí přiznává, že punk už není oproti 70. a 80. létům pro společnost a media hrozbou. Hlavně ti co stály u jeho začátků v 70. letech v Anglii a zažili i jeho druhou vlnu v letech 80., přiznávají, že dnešní punk je mnohem uniformovanější a definovaný, než ve svých počátcích, kdy se jednotlivé kapely snažili být originálnější, než ty dnešní. Mnoho z nich také přiznává, že dnes je punk pro společnost mnohem akceptovatelný, oproti svým začátkům, kdy působil jako zjevení. Ovšem pravdou je, že až odejdou do věčných lovišť veteráni 70tkového punku a UK82, kteří sice koncertují dodnes, ale z původních členů byste v kapele našli kolikrát jen dva, punkrock v Anglii chcípne úplně! Nicméně se všichni shodují na tom, že punk je i dnes stále kritizující a politický, což dokazují nejen Dead Kennedys a Jello Biafra, který dotáhl svojí kritiku systému od hudby, až k neúspěšné kandidatuře na prezidenta za Zelené v roce 2000. Stejně tak zpěvák kanadských D.O.A, Joey Shithead, který poprvé kandidoval za Zelené už v 90. letech, což dokazuje to, co si myslím už delší dobu, že pokud chceme něco změnit, je účinější vykročit ze subkulturního gheta, než pokračovat v neustálém přesvědčování přesvědčených. 

Do americké politiky se v rozhovorech strefují i členové Anti-flag, Strike Anywhere nebo newyorských Lefover Crack. Najdeme tu i pár slov o kapelách z druhé vlny britského punku, pořád koncertujících a vydávajících desky i po návratu po dvaceti letech, i když původních členů tu najdete už o něco méně, než před třiceti lety. Švamberk tu zmiňuje i "návrat" punku v 90. letech v USA, který působí skoro jako záchrana zájmu o něj a který přivedl na svět kapely jako Rancid, Anti-flag, Strike Anywhere, nebo Casualties ale i jeho částečné zkomercializování pod vlivem MTV. Produktem, který může být prodán se pak staly kapely jako Offspring nebo Sum41, které budu stěží kdy považovat za punk. Nakonec se většina kapel shoduje na tom, že i když punk od 90. let mainstream už dávno nezajímá, v undergroundu žije pořád čilým životem, což s trochou nadsázky potvrzuje platnost hesla "punks not dead!" Druhá část knížky, o poznání kratší, se věnuje hardcoru. Je trochu škoda, že je z velké části zaměřená hlavně na newyorskou scénu (NYHC) a jen okrajově jsou tu zahrnuté kapely z Washingtonu a Bostonu. Proto tu narazíme na kapely jako Cro-mags, Agnostic Front, Sick Of It All, Madball, Kill Your Idols ale i Slapshot, Bad Brains, Minor Threat, nebo Walls Of Jericho. Hardcore jako o něco mladší bratr vycházející z punku je mnohem agresivnější přímočarejší zásadovější věrný DIY principům ale hlavně političtější, proto jsem čekal trochu obsáhlejší kapitolu. Nicméně i tady se dá najít hodně zajímavostí. Pro mě celkem novinkou bylo konstatování, že HC byl v Americe 80. let hudbou dětí ulice a obecně z dělnické třídy, kdežto punk bral i děcka ze střední třídy. To je oproti Anglii zásadní rozdíl, protože tam byl punk a později hlavně oi!, vždy hudbou mládeže z dělnické třídy. Dalším faktem, na kterém se shodlo hodně protagonistů je, že oproti punku byl HC pro mainstream, díky své zásadovosti a DIY principům, vždy těžko uchopitelný a tak vlastně nikdy nepodlehl takové komerci, jako punk. Pevné postoje a kritika dění a společnosti kolem nás, ve spojení s agresivní hudbou, možná vede někoho k dojmu, že hardcore je negativně laděnou muzikou ale jak řekla zpěvačka Walls Of Jericho Candace Kucsulain, ve své podstatě jde o subkulturu, která v sobě nese pozitivní poselství a touhu po spravedlivějším světě, který bohužel takový není. Samozřejmě, že u mnoha vyzpovídaných členů kapel nechybí kritika současných (nejen politických) poměrů v dnešní Americe, což nejvíce zmiňuje Roger Miret z Agnostic Front v souvislosti se zavřením legendárního newyorského klubu CBGB's v roce 2006. Miret se nakonec kvůli vzrůstajícím životním nákladům, kultivaci starých newyorských čtvrtí, mizení tradičních míst a celkovému vytlačování bohatými, kteří mění město k obrazu svému (což dnes můžeme pozorovat i v mnoha evropských městech), odstěhoval i s rodinou do Arizony. 

Společně se Sick Of It All nešetří ignoraci americké společnosti ale ani zahraniční politiku USA a nedostatky v domácí politice, kdy v podstatě chybí bezplatná zdravotní péče, pojištění a obecně základy sociálního státu a vše podléhá tržním principům. Pro mě osobně bylo hodně zajímavou částí pojednání o vlivu hnutí Hare Krišna uvnitř hardcore scény (Cro-mags, Bloodclot), kdy se část lidí začala přiklánět, spíš, než k politizaci, ke spiritualitě a poznání sebe sama, protože jak říká hodně hardcorystů: "pokud chceš změnit společnost, musíš nejdřív začít u sebe". A nebyl by to HC, kdyby tu chyběla zmínka o sraight edge, které bylo v 80. letech, kdy ještě neexistovaly jasné hranice mezi punkem a hardcorem, odpovědí na množství drog, chlastu a sebedestrukce uvnitř scény. Pro hardcore platí vlastně to samé, co pro punk, i když zažíval období vzestupů a pádů, nikdy díky své rezistenci nezmizel a asi i jen tak nezmizí. Na závěr tu najdete dovětek napsaný Miroslavem Wankem z legendárních FPB, který ve své podstatě dává odpověď na téma této knížky, o co konkrétně jde vám ale nebudu prozrazovat. Co bych knize vytknul je její krátkost. Celkem 178 stran, kde ještě část tvoří fotografie přes celou stránku se mi podařilo přelouskat asi během čtyř dní. Téma je určitě zajímavé ale v podstatě nepřináší až tak zásadní informace a poznatky. Nicméně tím nechci tvrdit, že by nešlo o zajímavé rozhovory a texty, to určitě ne, jen už to pro mě, po těch letech, nejsou žádné novinky. A odpověď, co tedy zbylo? Punk už asi nikdy nedosáhne takové "popularity" jako v 70. a 80. letech, kdy dokázal oslovit mnohem více lidí, než kdykoliv potom a nebál bych se tvrdit, že scéna pomalu ale jistě stárne. Určitě nemá ambice změnit svět ale co se mu za těch 40 let podařilo a co se mu podle mě daří i dnes je, schonost měnit jedince a je jedno jestli se bavíme o punku nebo hardcoru. Přiznávají to i samotné kapely. Punk totiž není jen muzika a hadry, je to určitý pohled na svět, jistý druh myšlení a přístupu k věcem, které jsou pro zbytek společnosti samozřejmostí a o kterých se ani nesnaží přemýšlet. Pro mě osobně to je i o odmítání toho, co nám cpou média a politici o zpochybňování hodnot, které se nám systém snaží vnutit. Není to jen ta nihilistická podoba sebedestruktivního punkáče, který pod heslem No Future! dopijí krabicáka za vysomrovaný prachy a všechno má v píči, protože svět se stejně řítí do sraček. Čím déle v tom jste, tím více si začnete uvědomovat, že je to mnohem víc, než jen o řetězech, čírech a křivácích. Ta náctiletá představa o punku se začne měnit do úplně jiných rovin a právě např. v hardcoru je to vidět asi ze všeho nejvíc. Punk tedy rozhodně ještě mrtvý není a jak je vidět, pořád má co říct!

Juantxo Skalari & La Rude Band - Rudi Records


Španělští Skalariak jsou sice už dávno minulostí ale jejich zvuk žije dál. Jejich frontman Juantxo Skalari dal v roce 2014 dohromady kapelu La Rude Band, kterou tvoří z velké části právě bývalí členové Skalariak. Deska Rudi Records je tak už druhou studiovkou po EP London Studio Session z roku 2016 a debutu Rude Station, který vyšel v roce 2014. Album Rudi Records vyšlo letos v dubnu na zančce Panda Artist Management a najdete na něm celkem 10 zářezů, včetně singlů ze zmiňovaného EP. Srovnávání se Skalariak se asi určitě nevyhnu a nebál bych se tvrdit, že tu skoro žádný rozdíl nevidím. Desku otevírá úvodní singl Sarrera VIII, což je jen dalším důkazem návaznosti na Skalariak, protože přesně tak se jmenoval úvodní song na každém jejich albu, kdy se vždy přidala jen číslovka. Garantuji vám, že nepoznáte, že jde o jinou kapelu. Rudi Records je prostě typická deska v duchu starých Skalariak a tak se můžete těšit na poctivé ska třetí vlny, proložené libozvučnou španělštinou. Na albu se objeví i host v podobě Alexe Vendrella, zpěváka bývalých Inadaptats a crossoverových EINA (ve Španělsku celkem známé kapely), který hostuje v songu En Silencio. Velkou radost mi udělal cover Hooligan od Count Lashera, což je stará jamajská kalypso pecka, kterou zde uslyšíte ve ska verzi. Za pozornost stojí i další tracky, jako např. Partisana, Rudi Not Dead (ke kterému mají i videoklip), Fuego Negro, jako pocta starým jamajským ska & reggae legendám, nebo Puedo Olvidar. I když jde v podstatě o pokračování, malý rozdíl oproti Skalariak by se tu přece jenom našel, La Rude Band se nedrží jen striktního ska a nebojí se v některých pasážích zabrousit i do kytarovějších pasáží (viz. např. Nuevo Octobre nebo Puedo Olvidar). To je ale asi tak jediný rozdíl, takže klidně můžete o této kapele mluvit dál, jako o "Skalariak". Deska sice ubíhá pěkně v rytmu na druhou ale co mi tady chybí, je nějaká opravdová hitovka, která by se vám vryla do paměti. Většina tracků jsou si totiž podobné jako vejce vejci, až začnete mít dojem, že posloucháte jeden dlouhý set. Jde sice o kvalitní ska ale na druhou stranu, nejde o album, které by přinášelo něco nového a které bych musel nutně mít ve své sbírce. Je to přesně ta deska na kterou platí "neurazí ale ani nenadchne", prostě album, které hodně rychle zapadne. Za mě 6 z 10.

2tone news...

The Chancers po 20 letech končí!

Bohužel je to tak, jedna z našich nejlepších ska kapel, česko-britští The Chancers ohlásili svůj konec. "Řekli jsme si, že pokud chceme končit, tak stylově. A když se nám začal rýsovat festival Rude Boy Paradise, došlo nám, že lepší příležitost už nebude," říkají The Chancers. Jak jistě všichni víte v polovině září se bude konat v Praze na Střeleckém ostrově festival Rude Boy Paradise, kterým kapela oslaví svoje výročí a právě tady odehraje svůj poslední koncert. Po dvou letech se vrátí i dlouholetý frontman Simon Ruffskank, který ze zdravotních důvodů kapelu opustil a přestěhoval se zpět do Anglie. Bude to po dlouhé době první vystoupení se Simonem v čele ale zároveň i poslední. Kapele se za několik posledních let podařilo backovat známým legendám jako např. Rhodě Dakar z The Bodysnatchers a v prosinci minulého roku vystupovali v Praze společně s Mr. Symaripem. Právě na festivalu Rude Boy Paradise, který pořádají vystoupí, jak Mr. Symarip a Rhoda Dakar (pro kterou to bude v Čechách její premiéra) ale i Mr. T-Bone z Itálie a domácí Green Smatroll. "Museli jsme sice už odmítnout i nabídky na koncerty, které vypadaly skvěle, ale shodli jsme se, že nastal čas to utnout. Ale Marco chystá sólovou desku, s kterou mu rádi pomůžeme a část kapely už pracuje na novém projektu. Takže muzice konec není," říká kytarista Ondřej Horák.

The Specials připravují nové album

Ano je to tak! Legendární The Specials, kteří stáli u vzniku 2tone Records a druhé vlny ska chystají materiál na novou desku. Oznámil to koncem srpna na svém FB profilu basák Horace Panter, kdy se zmínil, že pracují společně se zpěvákem Terry Hallem a kytaristou Lynvalem Goldingem na nových skladbách. The Specials se tak konečně zařadí po boku dalších 2tone legend jako The Selecter, Madness, The Beat nebo Bodysnatchers v čele s Rhodou Dakar, které po svém reunionu po pár letech přišly i s novým albem. Podle zatím nepotvrzených informací by měla nová deska spatřit světlo světa v únoru 2019.