Baldies crew

Baldies jsou ne moc známou kapitolou z historie skinheadského kultu v USA. Tato crew se zformovala v polovině 80. let v Minneapolis a dalo by se říct, že byli obdobou SHARP skins, kteří vznikli ve stejné době v New Yorku. Rozdíl mezi SHARP a Baldies byl hlavně ten, že Baldies byli daleko političtější, než jejich newyorkští kolegové. Právě Baldies se na přelomu 80. a 90. let podíleli na vzniku Antirascist Action. Tento původní článek pochází ze začátku 90. let, kdy novinářka Meleah Maynard strávila pár dní se třemi členy Baldies crew aby nastínila postoje ale i pozadí této skupiny. Článek jsem objevil někdy před 6 lety, kdesi na netu, bohužel stránky už dnes nefungují ale díky tomu, že jsem si ho prozíravě stáhnul do počítače se o něj můžu podělit dál.


Ztracení hoši - antifašismus, bratrství a to správné násilí podle Baldies

Když chodil Max na střední, zašel do tetovacího salónu a nechal si dovnitř spodního rtu vytetovat slovo SKIN. „Jasně, bolelo to tenkrát jako čert“ ksichtí se. Bez vybídnutí odkládá svůj burger a roluje si ret, aby odkryl černá písmena uvnitř. „Udělal jsem to, protože to je něco v co věřím“, říká. „Jednou skin, skin napořád. Je to něco, co tam bude pořád. Je to věc cti“. Když dojí, vychloubání si trochu rozmyslí. „Mohla bys v článku změnit moje jméno?“ ptá se. „Bojím se, že by se mamka naštvala, kdyby se to dozvěděla“. Fajn, Max tedy není jeho pravé jméno. Když před pěti lety zorganizovali Baldies, crew antirasistických skinheadů, bylo Maxovým kámošům Joe Hawkinsovi a Gatorovi 16. Dnes, pár dnů po mém setkání s Maxem, nad večeří v Chi-Chi Joe, Gator a jejich kamarád Chops mluví o tom, co pro ně Baldies znamenají. „Myslím, že vědí, že bych za ně položil život“, říká Joe na adresu svých skinheadských kámošů, kterých je nyní v Twin Cities kolem stovky. „Vím, že by udělali to samé pro mě. Starám se o ně, jako by to byli mí bratři. Jsou jako moje náhradní rodina“. Směje se a kývá na Gatora. Ten mu to oplácí. Joe je rtuťovitý dvacetiletý chlapík s nakrátko ostříhanými blonďatými vlasy, světle modrýma očima a hlasitým, nervózním smíchem. Když mluví, dívá se vám upřeně do očí a působí ještě robustněji, než jakým jej činí podsaditá postava. Mluví o flámování i o politice, přechází z jednoho do druhého, od umírněného tónu k zaníceným výpadům proti sociální nespravedlnosti, na svůj věk působí starší. Oba, jak Joe, tak Gator, vypadají nejvíce doma, když mluví o politice. Mluví o změně rasistického, třídního systému do něhož byli uvrženi, jejich politická linie je ostrá (kombinují tradiční středozápadní populistickou nedůvěru v systém s vágně demokraticko-socialistickými myšlenkami, jak změnu zařídit) ale když mluví, dívají se jeden na druhého, zda jejich slova schvaluje. O svých rodinách a výchově mluví s menší horlivostí. Ostatní Baldies, to je rodina. Joe: „Když vidíš velkou skupinu skinheadů, všichni jsou oblečeni stejně, stejné účesy, prostě se cítíš tak v pohodě! Sakra, to je pro mě ta pravá láska, chlape, protože skinheadi drží daleko více, než jakákoli jiná skupina (nestarám se o to, kdo jsi ty), při sobě. Jen se na ně podíváš a víš, že budou s tebou. Jsem s nimi, oni jsou se mnou. Je to jako kdyby byli automaticky tvoji bratři. Staráme se o sebe navzájem. Je to hodně v pohodě“. „Nemyslím si, že by hodně lidí mohlo říci, že mají takový pocit bezpečí.“ Joeův a Gatorův kámoš Chops má na pažích, krku a po těle osm tetování se skinheadskými motivy: písmena ACAB vytetovaná na kotníku levé nohy znamenají All Coppers Are Bastards (všichni fízlové jsou kurvy). Teď se do debaty zapojí i on: „Kolik lidí může přijet do města, kde zná jednoho člověka a potkat další lidi, kteří tě ubytují a budou jako tví bratři? A tak to je v každým městě, kde jsem byl a kde jsou skuteční skinheadi, kteří jsou antifašisti. Dali mi bydlení a starali se o mě, než jsem se rozkoukal“. Co ale jejich rodiny, předtím, než se stali skinheady? Když je maličko popostrčíte, začnou mluvit o rodičích, kteří se rozvedli o životě na sociálních dávkách. Joe a Gator ale tvrdí, že jsou šťastnější, než většina děcek, která znají. „Moje máma je pro mě hrdinka“, říká Joe. „Je fakt úspěšná právnička“. Ne kvůli tomu, kolik peněz vydělává, dodává spěšně, ale proto, že pomáhá lidem. Jak? Nechce to rozvádět, jako téměř každý Baldie s nímž jsem mluvila se zdráhá prozradit tolik detailů, kvůli nimž by mohla být rodina identifikována. (Mnozí z nich nechtěli v článku vystupovat vůbec). Joe říká, že za jeho mlčením o jistých věcech jsou výhružky, kterých se jeho rodině dostalo od ultrapravičáckých skupin poté, co se v článku v Star Tribune objevilo jeho pravé jméno. „Lidé uvažují podle stereotypu, že skinheadi pocházejí z podřadných rodin“, pokračuje. „Většina těch rodin ale není špatná, jen chudá. Ta moje byla opravdu chudá. Otec od nás odešel, když mi byly dva roky a já s matkou jsme žili na dávkách pět let, než si vzala mého nevlastního otce. Snažila se to někam dotáhnout sama a zajistit lepší život pro nás oba. Pamatuju si na ty sračky tenkrát a jsem na ni skutečně hrdý. Přemohla ten systém a teď pomáhá lidem s právnímy problémy ať mají nebo nemají peníze“. Na rozdíl od Joea a Gatora Chops vlastně žádnou rodinu kromě Baldies nemá. Nejdřív o tom nechce mluvit. Nechce prozradit ani to, kolik mu je, ani odkud je... postupně se ale příběh odhaluje kousek po kousku. Jeho rodiče ho vyhodili z domu, když začal brát na základní škole drogy „Nechtěl jsem odejít. Pořád jsem chtěl zpátky domů, chápeš“ a strávil pár let mezi vězením, zvláštní školou a mnoha dočasnými zaměstnáními. „Tenkrát jsem měl kupu trablů s drogama“, říká o době, kdy jej rodiče vyhodili. „Šel jsem teda sám na léčení a pak jsem byl dva a půl roku čistý. Ale spadl jsem do toho znovu. Vždycky jsem byl ale pravdivý k tomu v co jsem věřil a k lidem kolem mě, i když jsem chyboval“. Nyní je na tom Chops fajn. Bydlí se spolunájemníkem, aby se dělili o náklady a nedávno měl štěstí a sehnal skrze pracovní agenturu práci v továrně. S tátou nemluvil několik let, s mámou mluvil od doby, kdy ho vyhodili z domu, jen čtyřikrát. „Fakt chci vidět sestru,“ říká. „I po tom, co jsem se odstěhoval, jsem se o ni pořád staral, jak jen jsem mohl. Teď jí je 17, pracuje a daří se jí. Má co na sebe, má jídlo a do školy bude jezdit autem, prodám jí své. Dodělává si střední a chce jít na vysokou. Ví, že bych jí vymlátil duši z těla, kdyby se začala s někým flákat nebo se vykašlala na školu“.

Když nejezdí na motorkách, neposlouchají muziku nebo nepáchají to správné násilí proti japíkům nebo malému kontingentu rasistických skinheadů z East St. Paul, Baldies se rádi poflakují po Uptownu. Jejich přísná image a odér machismu nahání mnoha obyvatelům Uptownu strach. To je v pořádku, protože, jak říká Joe: „Jsme armáda za správnou věc - a ta nejlepší věc, co může armáda dělat, je nahánět strach.“ Nesnášejí ale, když si je lidé pletou s rasistickými skinheady, menší skupinou, která však přitahuje větší pozornost médií. „Média vytvořila svého druhu hysterii z ničeho,“ vzteká se Joe. „Třeba News 11, ti debilové. Ukázali skupinu asi osmi z nás, dva z nás byli černí, jeden orientálec, další Indián a mluvili o nás jako o nacistických skinheadech. Chápeš, kam až může sahat hloupost?“ Skinheadské hnutí začalo v Británii koncem 60. let jako produkt multikulturního spojení mezi anglickými mods z dělnické třídy a černými, kteří si říkali rude boys. Rude boys měli ska, předchůdce reggae, který zfázoval s americkým R&B a karibskými rytmy. Mods měli R&B; jejich image byla čistá, úhledná ale drsná, ne moc odlišná od image Baldies poflakujících se po městě. Ať jste neonacista, nebo antirasista, oblečení vypadá asi následovně: džíny nebo pracovní kalhoty, občas s kšandami, tričko s knoflíky (obvykle Fred Perry), černé pracovní boty Doc Martens a nakonec je tady obchodní značka: krátké vlasy. Kromě toho, že vás krátký účes chrání, abyste nemohli být v bitce chyceni za vlasy, sloužil též k tomu, aby se skini odlišili od hippies. „Byl to téměř druh atihippies hnutí,“ vysvětluje Joe. „Neměli rádi ten styl, dlouhé vlasy. Krátké vlasy ukazovali, že jsou hrdí na to, jak vypadají. Hippie nebyli. Neříkám, že byli špatní nebo tak něco, ale prostě nebyli.“ Chápeš, chtěli změnu ale nakonec byli nuceni zjistit, že musejí pracovat uvnitř systému, aby způsobili jakoukoli reálnou změnu. To jejich "Ach, vždyť můžeme žít v míru a lásce a jít proti vlastní zemi a každý si může nechat růst vlasy a můžeme mít sexuální parties", to nefungovalo. V zásadě se pletli, když říkali, že Amerika je debilní, ona není. Systém je debilní. Prostě, já jsem proamerický do té míry, do níž mám rád svou zem a tak to dlouho bude. Ale musíme bojovat za to, abychom ji zlepšili.“ Sedmdesátá léta tradiční skinheadské hnutí v Británii rozdělila, protože ekonomické strasti té doby začaly hnutí rozkládat zevnitř. „Došlo k tomu, že bez práce bylo hrozně moc děcek z dělnické třídy a ta z toho byla velmi zklamaná. A tehdy pro ně bylo velmi snadné, aby začali ze svých problémů vinit imigrantské minority“, říká Joe. Do doby, než přišel koncem sedmdesátých let punk, měla skinheadská kultura na Ameriku jen malý dopad. Ale punks, kteří si holili hlavy nebyli skuteční skins, říká Gator. „Punk je jiný. Je víc protisystémový a tak. Skinheadi jsou hrdí na svou zem“, říká. Joe přikyvuje: „Skinheadi věří ve svou zem, ne v bohaté lidi. Proto mnoho skinheadů nosí vlajku; prostě to berou tak, že je jejich. Jsem hrdý na americkou dělnickou třídu, nemám ale žádnou loajalitu k téhle vládě. Vůbec jí nevěřím“. Joe říká, že problém je, že se vůdci této země nestarají o to, co lidé potřebují. „Díval jsem se v televizi během voleb na Dana Quayle a George Bushe, jak říkali, že vědí co Amerika potřebuje. Jak to vědí? Nikdy tady kurva nebyli, chlape. Neví, co to je být chudý. Vůbec to netuší a vůbec se o to nestarají. Chápeš, vláda nás nenávidí. Nechce, abychom se sjednotili, protože to by znamenalo, že by dělnická třída měla moc a mohla by ohrozit systém, je to tak?“ Jo, reaguje Chops „To by znamenalo, že 5 procent lidí, kteří vlastní 50 procent světa by čelilo dělnické třídě, která by povstala aby po nich šla. To oni nechtějí, to oni vůbec nechtějí. Proto jdou policajti vždycky po nás, protože to jsou jen pěšáci bohatých. Jsou to jen lokajové. Jejich džobem je podrobení dělnické třídy, držet chudé v koutě. “Nejsou to jen policisti, opakuje Joe, je to systém. „Byl jsem čistý pět let. Důvod, proč jsem měl problém je ten, že drogy a alkohol nejsou v týhle zemi dobře kontrolovány. Proč? Protože to slouží kontrole o kterou vládě jde. Co je pro vládu lepší, než když si Joe Blow každou noc vyrazí a vyřeší si svou frustraci pár pivky? To zpracuje jeho smysl pro realitu, to ho utahá. Perfektní. Když dokážete, aby lidi neměli smysl pro realitu, nemusíte se jich bát“.

Násilí bylo jednou z nejviditelnějších věcí, která byla s Baldies, skupinou nerasistických levicových skinheadů z Minneapolis, spojována. Novinářka Meleah Maynard s nimi v roce 1990 mluvila i o tom. Nejčastější kritika se na Baldies snáší kvůli jejich sklonům k násilí. Zmlátili kupu lidí. Ale ne náhodně, na tom trvají: je to součást jejich programu. „Násilí ve správné chvíli a na správném místě a musí být oprávněné“, říká Joe a klopí oči na stůl, „Myslím tím, nejdu prostě zmlátit jen tak někoho. Udělali jsme chyby, ale... OK, udělali jsme moře chyb. Jsme jen lidi. Ale nechci, aby se mě báli normální lidi. Nemají se mě proč bát. Kromě nácků respektuju každýho, kdo respektuje mě. Když se ke mně budeš chovat dobře, budu i já. Chci s lidma vycházet v dobrým. Chápeš?“ Joe se odmlčí a řeči se chopí Gator: zdůrazňuje, že násilí je správné, když bojuješ za věc. „Bojovat proti fašismu je správný. Netolerujeme násilí, když není správný.“ Takže je správné mlátit nacisty, protože jsou rasisti. Joe a Gator souhlasí též s tím, že je OK mlátit drogové dealery, protože „podkopávají misi dělnické třídy tím, že ji tahají do drog“. A pokud jde o další násilí, Gator tvrdí se vší vážností: „Fakt se snažíme zastavit neoprávněný bitky. Nechceme mlátit nikoho jiného než nácky, fakt. “A taky tak trochu japíky. Oba vědí, že to se obhajuje hůře ale tažení Baldies za lepším postavením dělnicé třídy je únavné, skutečné výsledky se dostaví stěží. Jsou chvíle, kdy rána do obličeje nafoukaného a arogantního japíka zahřeje srdce člena Baldies crew. „Hele, nebudu ti lhát“, souhlasí Joe, „jsme děcka, někdy děláme chyby, chápeš. Ale to je prostě jen věc dospívání. Máš ty opilý svalovce, který chodějí z Figlia a protože slyšeli, jak drsný skinheadi jsou, myslí si, že si něco dokážou, když se s náma poperou. To samý s japíkama z města. A já před japíkem utíkat nebudu.“ Když ho japík vyprovokuje, „nechám je dát si první ránu, ale pak jdou k zemi fakt rychle. Jsou to sračky. Jasný, nemůžu to říct o nich všech ale jejich postoje jsou obecně vzato špatný. Všichni se starají o to, být bohatý, mít toho co nejvíc a dávat to najevo. Nestarají se o sexismus nebo rasismus, jen sami o sebe. Na to nemám čas. Jsou jako štěnice co se roztahujou“. Ne každý rozumí misi Baldies tak, jako oni sami. „Jeden chlápek za mnou jednou přišel s tím, že když zmlátím jiného, dá mi 100 dolarů,“ říká Joe, „říkal: Hele, co bys někomu udělal za sto dolarů? Zlomil bys mu třeba ruku? To je jako by ti někdo říkal: Hele, myslím, že jsi fakt blbec. Pracoval bys pro mě jako můj rváč? K tomu nejsme. To nechci být. K násilí mám respekt. Lidé se v tomhle městě bojí násilí ale skutečnost je taková, že se před ním dá jen krčit nebo s ním žít, protože ono nezmizí. My skinheadi jsme jen odrazem života vevnitř ve městě. Stvořila nás podtřída tady vevnitř ve městě a násilí, které na nás házíte, už tady bylo. Ale taky respekt a důstojnost. Chceme vycházet v dobrým, protože jsme v tom všichni spolu. Celá věc je být jednotní a silní. To znamená všichni. Ne jen černí a bílí, ale všichni chceme-li žít v pořádný společnosti.“ Ať je to tak dobře nebo ne, v očích policie jsou Baldies jen dalším v řadě gangů. „Můj základní dojem ze skinheadů je ten, že jsou všichni stejně násilní“, říká Mike Schoeben, důstojník z jednotky starající se o gangové násilí, „zdá se, že i tihle nerasističtí mají takovou životní filozofii, že když jste jaksi nad dělnickou třídou či součástí establishmentu, nemají vás rádi. To je jejich forma předsudků“. „Klasifikujeme je jako bílý gang ale je těžké uchopit co jsou vlastně zač. Naše kritéria ale splňují: stejné oblečení, stejná filozofie a vzájemné bitky. Dojde-li na slovo „gang“, hlas Joea stoupne. „Nejsme gang, nebereme drogy a neprodáváme je. Nenosíme zbraně a nepácháme zločiny. Když prodáváš drogy a jsi Baldie, skončil jsi u nás. Nebudeme tě tolerovat. Jediný zločiny, které tolerujeme, jsou akty správnýho násilí. To jsou nezbytný věci.“ „Náš vztah s policií je příkladem něčeho, co by se mohlo zatraceně zlepšit“, říká Gator a Joe tvrdí, že znají Baldies, kteří byli policisty chyceni nahoře ve městě a odvezeni k břehům Mississippi, kde na ně policisti řvali věci jako „milovníci negrů“ a „komunisti“ a vykopli je z auta. Joe říká: „Znám chlapíka, kterýmu policajt rozkopával nohy, zatímco jeho parťák mu kopal do hrudníku a řekli mu, že jestli se ještě někdy objeví nahoře ve městě, dostane ještě víc.“ Pár policistů, většinou ti z minorit, jim dává najevo něco sympatií kvůli tomu, za čím stojí. „Pár policistů z minorit nám dává víc prostoru, protože vědí, co jsme zač. Když je bitka mezi náma a náckama, řeknou OK, jsou tady nějací Baldies? a my řekneme jo, jsme a oni nás nechají odejít a zatknou nácky. To se ale nestává často“.

Nejčastějším protivníkem Baldies a obětí jejich násilí byli nacističtí skinheadi. Ti minneapolští se sdružovali ve skupině White Knights a původně se snažili stát součástí Baldies. Ostražitost Baldies směrem k nacistickým skins přitom nebyla od věci: koncem osmdesátých let se stávali nacističtí skins obecně základnou, z níž rekrutovaly své stoupence organizace jako Ku Klux Klan či White Aryan Resistence. Je ironií, že hodně z lidí po kterých teď Baldies jdou, byli kdysi součástí jejich party. Na začátku byli Baldies jen grupou adolescentních chlapíků snažících se stát někým; vítán byl téměř každý. „Na začátku tady nebyli žádný náckové“, říká Joe, “ale šest nebo sedm měsíců později si začala holit hlavu a chodit s námi spousta děcek. Byly to ale paka, věř mi. Nevěděli, o čem to je, takže jsme je vykopli. Tak vlastně vznikli White Knights (Bílí rytíři), první místní skupina neonacistických skinheadů“. Chvíli jsme k nim zkoušeli mluvit a něco je naučit ale oni kolem chodili ve skupinkách a napadali minority. Sedm chlapíků s baseballovými pálkami prostě napadlo samotného Indiána nebo černocha. Měli jsme toho dost, pokaždé, když jsme je viděli, jsme jim říkali, že jim nařežeme a pak jsme to udělali. Během dvou týdnů se dočista rozpustili“. Ale White Knights se brzy přeskupili dohromady, oblékali se stejně jako jejich protirasističtí protivníci ale oddali se bílé hrdosti a rasovému násilí. Joe odhaduje, že v Twin Cities je teď asi dvacet či třicet nacistických skinheadů ale jen asi deset z nich je aktivních. Ačkoli metro v Minneapolis / St. Paul se nedá se statistikou nenávistných útoků ve městech jako Los Angeles či Chicago srovnávat, má svůj podíl útoků, za nimiž stojí rasističtí skinheadi. Loni napadla skupin mladíků, kteří byli identifikováni jako nacističtí skinheadi, 14letého chlapce z jižního Minneapolis dřevěnými pálkami omotanými ostnatým drátem. Podle policejních zpráv hrál chlapec s několika svými přáteli basketbal, když si s jedním z podezřelých vyměnil několik slov. Ten se poté vrátil s pěti či šesti dalšími, za pokřikování rasistických nadávek. Jen o pár měsíců později byl 24letý muž naháněn přinejmenším čtyřmi nacistickými skinheady, kteří ho viděli jít do Williams Night Clubu v Uptownu. Sidney Payton řekl listu Star Tribune, že šel do klubu kolem jedenácté v sobotu večer, když jej skupina začala honit s kladivem a prknem a za pokřiku „Hej, koukejte na toho negra tam! Dostaňte ho!“ Neonacističtí skinheadi jsou nejrychleji rostoucí skupinou vyznávající nenávist v Americe, říká Morton Ryweck, výkonný ředitel Jewish Community Relations Council Anti-defamation League v Minnesotě a Dakotě. V listopadu 1987 odhadovala Liga počet neonacistických skinů na několik set. Od té doby se jejich počet zvýšil na tři tisíce, kteří jsou aktivní v 30 státech. Mnozí nacističtí skinheadi byli zrekrutováni skupinami jako Ku Klux Klan a White Aryan Resistance, jejichž členská základna během posledních deseti let zřídla. Jednou z nejdůležitějších postav, která stojí za revitalizací těchto skupin, je 50letý opravář televizí z kalifornského Fallbrooku Tom Metzger. Jako někdejší Grand Dragon kalifornského Ku Klux Klanu a vůdce White Aryan Resistence je jedním z nejviditelnějších štváčů kázajících nenávist. A také jedním z nejmocnějších, protože pokud jde o zdokonalení a kázání svého vlastního druhu fanatismu, Metzger ovládl rovněž umění rekrutování. Vybírá si své chlapce - pěšáky pečlivě, většina z nich sdílí obecnou nenávist ke světu a potřebu někam patřit. Své poselství vyjadřuje rétorikou hrdosti na bílou sílu a je schopen nalákat nejen jasné rasisty ale i mnohé mladé, kteří by stejně snadno podpořili skupinu jako Baldies. Ale namísto vystupování proti utlačovatelské vládě Metzger káže o světě, kde je bílá vládnoucí třída ohrožována rasovou integrací. Se svým synem Johnem svým stoupencům říkají, že násilí a fanatismus je na sebeobranu proti Židům a barevným, kteří se snaží získat kontrolu nad zemí.

Mnohé z těhle děcek, říká Gator, ani nechápali, že to co dělají je rasismus. „Hodně z nich se prostě ráno probudí, podívají se do zrcadla a řeknou: "jo, bílá hrdost" a jdou ven. Je zajímavý, jak moc z těchhle nacistických děcek bylo vykopnuto z domu  a tak. Bílý hnutí jako by tím, jak vystupuje, dávalo těmhle dětem, co potřebují. Vůdcové jim říkají, že je milují a starají se o ně a ta děcka jsou vcucnuta dovnitř. “Když mluví o rostoucích počtech svých stoupenců, Ryweck rychle poukazuje na to, že neonacisté nejsou v Minnesotě nijak důležitou silou. Dodává, že média vytvořila kolem hrozby rasistických skinheadů hysterickou atmosféru, protože nedokážou mezi dvěma skupinami skins rozlišovat. Sedíme v podniku ve městě a Chops mě zatahá za rukáv. Nevypadá, že by se tady cítil nejvíc sebevědomě. „Hele, jsem oblečenej dost dobře na to, abych tady mohl být? “Má džíny, černé triko a černou bundu. Joe se ho pokouší uklidnit vtipem. „Kurva, kámo, tady na židli jsou drobky. Dělá pohoršené gesto. Nezdá se, že by to na Chopse zabralo. „Kámo sedím kousek od nějaký zasraný fontány“, dává najevo, že se necítí ve svém prostředí. Poté co je Chops konečně ujištěn, že ho obslouží navzdory jeho oblečení, ptám se všech tří, co poslední roky dělali. Co přítelkyně, rodiny? „Měl jsem nějaký vážný vztahy“, ujímá se slova Joe, „Jeden trval rok a půl... úplně upřímně, nefungovalo to, protože jsem skinhead. Je to fakt velká část mýho života a ona to nechápala. “Gator se hihňá. „To samý se mnou“, říká, „Když si chci vyjít s holkou, je to sranda, když chci ale něco vážnýho, tak to... to je na dýl. Prostě chci se bavit. Být Baldie je jako zaměstnání. A těžký, protože nemáme žádný vůdce, takže se musíme o všechno starat sami. Chops tak vážný není. Jméno své dívky má vytetováno na hrudníku a rád chodí tancovat. „Pokud jde o mě, většinu času tvoří muzika a zábava“ popisuje svůj život Baldieho, „mám hrozně rád The Beat. Ska band, fakt skvělej 2tone sound. „Můžež mluvit o tom, že skinheadi jsou křižáci na křížovým tažení a tak ale když se sejdou, první věcí o který mluví, je muzika, na jakejch koncertech byli a tak. A vyměňují si věci, nahrávky... To, co bych řekl lidem o skinheadech, je, aby se jich nebáli, když je vidí. Měli by k nim prostě přijít a říct jim, kde je dobrá party. Joe ví, že život Baldieho nebude pořád takovýhle. „Chápu, že přijde čas, kdy budu starej a budu mít lidi, o který se budu starat a který se budou starat o mě a to riziko nebude stát za to. Chodím do školy a zajímá mě sociální práce. „Až budu starší, chci dělat pořád něco, co se týká boje proti fašismu. A i když nebudu třeba dělat v továrně a tak, pořád budu chtít dělat něco, co prospěje dělnický třídě, protože v ní jsou mý kořeny, odtud jsem vzešel.“