Bérurier Noir

Bérurier Noir patří k jedněm z předních francouzkých punkových kapel 80. let. Do povědomí většiny fanoušků se dostali hlavně díky jejich originálnímu soundu, protože jako jedna z mála kapel neměli basu a místo bubeníka používali bicí automat. Ovšem asi jejich necharakterističtějším poznávacím znamením byly jejich koncerty ve stylu cirkusového varieté s artisty, fire show, maskami a převleky, kterými se vryli do paměti nejednoho fanouška. Jejich pověst dosáhla koncem kariéry takových rozměrů, že dokázali vyprodat i sál o kapacitě 7000 lidí. Bérurier Noir se dali dohromady v roce 1980 v Paříži, ovšem z původní zakládající sestavy zůstal jenom zpěvák Francois Guillemont, později po příchodu kytaristy Lorana Katrakazose se sestava konečně ustálila. Třetím pomyslným členem kapely se stal Dédé, což byla přezdívka pro bicí automat, který se stal nejcharakterističtějším znakem kapely, která měla v podstatě jen dva členy a i přesto po sobě nechala nesmazatelnou stopu ve francouzském punku. V prvních třech letech jejich existence se kromě členů kapely, několikrát změnilo i jméno. Bérurier, což bylo jméno odvozené od postavy z novely Frederica Darda, sice bylo v názvu, už od začátku, ale než došlo na první koncert, několikrát se obměnilo, od Bérurier Rebelle, Bérurier Army, Bérurier Veriatible, po Bérurier Fighter, až se nakonec ustálilo na Bérurier Noir. Noir v překladu znamená černý, což mělo vyjadřovat nejen smutek, protože jejch první koncert v této sestavě měl být zároveň i poslední ale také to mělo odkazovat na jejich politický postoj, jelikož černá byla tradičně barvou anarchistů. 19. února 1983 tedy odehráli svůj první koncert, zároveň to bylo poprvé, kdy vystoupili v maskách a převlecích, což se později stalo typickým znakem této kapely. Tento koncert je nakonec nakopl k tomu v této sestavě dále pokračovat. Podepisují smlouvu s tehdy

malým DIY labelem Visa a brzy následuje druhý koncert. Jejich druhé vystoupení přitáhlo na tisícovku lidí, což způsobí to, že se správce sálu, kde měli hrát rozhodne kapelu přemístit do jiného improvizovaného prostoru, takže se nakonec rozhodnou odehrát koncert na ulici, což přiláká policii a tak jejich druhé vystoupení

končí šarvátkou mezi policií a punx, kteří přišli na koncert. Bérurier Noir pak koncertují jak klasicky, tak i improvizovaně na ulici a v pařížském metru a nevynechávají ani pařížské squaty, kde tráví většinu času a dostávají se tak do kontaktu s Autonomním hnutím. Díky zinům začíná růst jejich pověst a tak se dostávají pod křídla malých začínajících labelů, jako Bondage Records nebo Visa, což jim přináší další koncerty. V roce 1984 se vydávají na své první zahraniční tour při kterém navštíví Holandsko, Irsko a Švýcarsko. Následující rok koncertují po celé Francii, dokonce uspořádají koncert pro nezaměstnané, který zahrají v jedoucím autobuse, který nakonec zastaví policie. V roce 1986 se poprvé objeví v rádiu v rámci show L'Empereur Tomato Ketchup, což jim přinese další fanoušky. Ten rok odehrají na 47 koncertů, které přitahují stále více lidí, nejen z řad punx a nejen díky hudbě a poselství (v textech naráželi na sociální otázky, kritiku politiků, Národní frontu apod.) ale i díky stylu jejich cirkusových vystoupení, kdy na podiu nechybělo např. i na 15 lidí a kdy nesměli samozdřejmě chybět masky, převleky nebo fire show. Také se účastní koncertů pořádaných iniciativou S.O.S Racisme, což zapříčiní, že jsou oblíbeným terčem nácků. Právě v té době se v Paříži formují Red Warriors, kteří se snaží vykopat nácky z ulic a tak se rozhodnou, využít je jako ochranku na koncertech, která by čelila jejich útokům. Následující rok (1987) se ke kapele přidává třetí člen Masto, který se ujímá saxofonu, ovšem pravdou je, že ten rok se přidávají i další, protože vzhledem k velikosti jejich vystoupení, je zapotřebí stále více lidí, kteří by zastupovali backvokály. V roce 1988 vyráží na své první zámořské tour, při kterém odehrají několik koncertů v kanadském Quebecu. Jejich reputace v rámci Francie v té době dosahuje už takových rozměrů, že na jejich koncert v pařížském Zénithu, ten rok dorazí skoro 7000 lidí, což ovšem neznamená, že by šlo o nějak předraženou akci. Právě tento koncert, který byl pořádán bez jakékoliv reklamy a větší propagace a za nízkou cenu, kdy lístek stál 50 franků, měl být vyjádřením jejich nesouhlasu ke komerčnímu přístupu ke koncertům a přemrštěným cenám. Rok 1989 byl pro Bérurier Noir nečekaně posledním rokem jejich kariéry. S koncem Bérurier Noir se také pojí incident, který se odehrál 17. dubna 1988, kdy byla skupinou Black War vyhozena do vzduchu kancelář předsedy kraj. komory soudních vykonavatelů. Policie obvinila několik členů Autonomního hnutí ve kterém se pohybovali i členové Bérurier Noir. Ti ovšem

neměli s tímto útokem nic společného, nicméně to na kapelu vrhlo špatné světlo a spoustu pořadatelů jim začalo rušit koncerty. Dalším důvodem byl i přístup labelu Bondage Records, který vyrostl společně s kapelou ale později se začal zásadně rozcházet s jejími postoji. V listopadu 1989 jsou tak naplánované tři poslední rozlučkové koncerty, které se odehrají v sále pařížské Omlympie. Na posledním z nich bylo dokonce tolik lidí, že se mnozí neměli šanci dostat dovnitř a tak kytarysta Loran vzkáže pořadatelům, že pokud nebudou dovnitř vpuštěni všichni, nebudou hrát. Tyto poslední tři koncerty byly nakonec nahrány a vydány jako živák Viva Bertaga, který vyšel v roce 1990, jako jejich poslední počin. To byl na dlouhých 14 let konec Bérurier Noir a asi nikdo netušil, že se po takové době dají znovu dohromady. V roce 2003 přišel jejich krátký reunion, který začal koncertem v Rennes, který se nesl v podobném duchu, jako ten poslední, před 14 lety. I tentokrát se několik tisíc lidí nedostalo dovnitř. Po tomto koncertě a nadšení fanoušků se rozhodnou v hraní dál pokračovat a tak následují další koncerty v kanadském Quebec City a Belgii, až nakonec v roce 2006, po dlouhých 17 letech, vydávají nové album Invisible a tím jejich tři roky trvající reunion končí. Po definitivním rozpadu Loran společně se saxofonistou Mastem ještě příležitostně vystupují, pod názvem Amputé Commando Bérurier (jelikož Francois, už s nimi nehraje) ale dlouhou dobu není o kapele slyšet, až se v listopadu 2015, po pařížských teror. útocích, na jejich webovkách objeví nová píseň Mourir A Paris, věnovaná obětem pařížských útoků. To je zatím poslední zpráva o této kultovní kapele francouzkého punku, o které se dá bez nadsázky říct, že si svoje místo na scéně vybudovala jedním z nejoriginálnějších přístupů k punku.

DISKOGRAFIE

Macadam massacre (1984)
Concerto pour détraqués (1985)
Abracadaboum (1987)
Souvent fauché, toujours marteau (1989)
Invisible (2006)