Report

The Wailers (5.3. 2016) Calgary - Cowboys Casino

Bob Marley and The Wailers už je pro řadu ska & reggae fans dávno překonaná štafeta, za kterou se už posunulo spoustu z nás ale ruku na srdce, asi pro 99% lidí to bylo první setkání s reggae a proto, když jsem se dozvěděl, že v Calgary zahrají The Wailers (pochopitelně bez Marleyho ha ha :-), nedalo mi to a z nostalgie jsem tuhle akci musel navštívit. Přecijenom slyšet naživo songy, které pro mě byli prvním setkáním s reggae a které jsem neslyšel už hezkou řádku let se jen tak nepoštěstí. Navíc na Wailers a jejich ska, rocksteady a early reggae období nedám dopustit dodnes. Koncert se odehrával na dost netradičním místě v klubu místního Cowboys Casina, kde bylo evidentní, že ne všichni návštěvníci, přišli na Wailers. No a jelikož jsme v Kanadě, tak je tu přecijenom spoustu věcí jinak, než u nás. Jak jsem si všimnul dready tady tolik neletí, jako u nás a tak i mezi publikem byli dreadaři spíš v menšině, proto hádám, kdyby Wailers hráli u nás dreadi by tvořili alespoň polovinu osazenstva. Vzhledem k místu a jeho velikosti a hlavně kapele byl sál opravdu natřískaný a to hlavně po vystoupení předkapely. Jako support zahráli Wayne B and Vex Combo, místní reggae kapela z Calgary. Klasický roots reggae, podle mě spíš průměr, navíc klávesy jim hrál automat. Zajímavostí byl zpěvák, který místy zněl úplně stejně jako Mr. Symarip, nicméně účel splnili a publikum rozhycovali a připravili na hlavní hvězdu večera. Zhruba po jejich hodinovym setu a kratší pauze, kdy znělo z repráků ragga a dancehall, přicházejí legendární The Wailers v čele s Joshem Barretem, který obsadil post zpěváka. Z původních Wailers zbyl, už jen basák Aston "Family Man" Barret, takže jsou na tom dost podobně jako dnešní Skatalites, kde už z původní sestavy toho taky moc nezbylo. Místo doprovodného tria I Threes, které tvořily kromě Rity Marley, také Marcia Griffits a Judy Mowat mají dnešní Wailers jen jednu doprovodnou vokálistku a dechová sekce, tentokrát chyběla také, takže vše stálo na klávesách, nicméně na kvalitě vystoupení to vůbec neubíralo. První track, kterým odpálili koncert byla na Wailers dost netradičně, dubová instrumentálka, původně od Jackieho Mitoo (bohužel na název si nevzpomenu). Po následující Is This Love přišel na řadu song ze všech asi nejprovařenější a to No Woman No Cry, což bylo pro mě celkem s údivem, že ho zahráli už po prvních 30 minutách. Jak asi předpokládáte zazněly ty nejznámější tracky, které musí znát i ten největší reggae analfabet, jmenovitě Kinky Reggae, War, Conrete Jungle, One Love, Rastaman Vibration, Get Up Stand Up, I Shot The Sherif ale i

ty méně známé jako, Them Belly Full, Natural Mystic, Waiting In Wain nebo She's Gone. To jsou samozdřejmě jen ty které si teď vybavím, ono vzhledem k tomu množství piv a pár panákům, kdo si to má pomatovat :D Samozdřejmě bych měl zmínit i výkon samotného zpěváka Joshe Barreta. Sice už nikdo, nikdy nenahradí Marleyho tanečky a emoční vystoupení s projevem starozákoního proroka ale přesto dokázal Marleyho tracky zaspívat dost přesvědčivě a nijak se nesnažil napodobovat jeho vystoupení. K mému velkému překvapení zazněla i pecka ze všech největší a to Simmer Down, což bylo něco, co jsem fakt nečekal, protože bych neřekl, že vytáhnou tracky z 60. let, které přecijenom nejsou tak notoricky ohrané. Dokonce se dostalo i na jeden z jejich mála songů, z tvorby po Marleyho smrti, jen škoda, že jich do repertoáru nezahrnuli víc. Wailers oznámili posledních pár songů a blížící se konec, což ve mě vyvolalo obavy, že se nebude řvát o přídavek, protože, jak jsem si za těch 6 měsíců všimnul a i po několika koncertech, co jsem tu navštivil, tady v Kanadě není úplným pravidlem, že se publikum (i přes zjevnou spokojenost) začne hlásit o přídavek. Naštěstí to nebyl tento případ a po mohutném aplausu a řvaní se kapela vrací na podium. První z přídavků zazněl jeden z posledních songů Marleyho kariéry Redemption Song, notoricky známá balada zahraná na akustiku, kterou společně odzpíval celý sál, což byl docela zážitek. A samozdřejmě následovaly další hity, které ještě nepřišly na řadu, jako Buffalo Soldier, Could You Be Loved, Jammin', Three Little Birds a určitě pár dalších na které si už prostě nevzpomenu. No a to byl, po skoro dvou hodinách, za mohutného potlesku a skandování, definitivní konec. Pro mě byl tenhle koncert hodně nostalgickou záležitostí, skoro jako kdybych se vrátil do svých 14 let, kdy jsem tuhle muziku slyšel poprvé :D Přecijenom Marleyho songy bylo něco, co mě dostalo k reggae a později i ke ska a všemu, co s tím souvisí a možná právě díky tomu teď můžete číst tenhle zin. Nechat si ujít tuhle příležitost by byla neodpustitelná chyba, proto jestli se vám někdy naskytne příležitost určitě si na The Wailers zajděte. Tak doufejme, že snad někdy v budoucnu, budeme mít ještě to štěstí a uvidíme The Wailers i u nás v ČR a troufám si říct, že pražský Lucerna Music Bar, kde se pořádá většina větších reggae akcí by tentokrát, určitě nestačil.