Koncem roku 2015, po dvou letech od vydání minialba My Bed is a Boat a pár měsíců od vydání EP Rare Breed Subscription, vypustili na světlo světa další album newyorkští The Slackers, kteří patří k mým velkým oblíbencům a to hlavně z toho důvodu, jak dokáží plynule přecházet od všech forem jam. muziky, přes ska, rocksteady, reggae až po dub a ještě to celé umí propojit s dalšími prvky. Jde sice o neoficiální vydání, protože deska má být vypuštěna na světlo světa v únoru ale už jí tu máme, takže recenze je nevyhnutelná. Slackers mají za těch 25 let na kontě, víc jak 17 alb, takže je asi zbytečné počítat, kolikátá už je to deska. Album tentokrát nenese žádný název a kapela si ho vydala na vlastní náklady. Celkem tu máme 12 songů + 3 bonusy, z toho jeden živák, který je zároveň coverem od Skatalites. Desku otevírá track The Boss, který ani nemá cenu někam škatulkovat, jestli je to rocksteady, nebo už jde o reggae, na tom asi už nesejde, každopádně jde o klasické Slackers se svým charakteristickým soundem a už po tomto songu budete vědět, že se při poslechu nudit nebudete. Následující trad. ska By the Time I Get To Sleep, je sice průměrnějším songem ale vše napraví Go Go Go!, ska song krapet míchnutý soulem. Na desce také najdeme early reggae v podobě tracku Working Overtime a co si budem povídat, téma songu bude blízké asi každému z nás, kdo se 40, někdy i více hodin týdně lopotí v práci, čekající na ty dva dny volna, kdy může být zase na chvíli člověkem. I Want To Be Your Girl, tak tohle je jedna z vypalovaček a věcí, které mě z celého alba baví nejvíc, ostřejší ska, skvělý dechy, kytary a vokál Vica Ruggieryho, který tomu dodává grády. Určitě jedna z věcí, která by neměla chybět na potencionálním Best of albu. Slackers na desce plynule přechází od ska, po rocksteady pasáže, až k reggae a do toho se ještě tu a tam prolíná pop a dokonce i soul, jako např. v tracku Run Till We Can't Outrun, který je dokonalým propojením rocksteady a soulu (hlavně když se zaposloucháte do těch kláves). Kompozičně hodně zajímavě pojatým reggae songem je Things I Can't Forget, pomalejšího tempa, který aniž by jste to zaregistorvali, najednou začne přecházet do akustické verze aby se ke konci opět vrátily všechny nástroje. Ovšem nejlepším trackem a absolutní No.1 z celé desky je, paradoxně popová Chewing On a Face, parádní, energií nabitá popovka se skvělou basovou linkou, zaspívaná v duetu, která vás chytne už při prvních tonech, prostě naprostá dokonalost a další adept do Best of alba! A tím se dostáváme ke konci, poslední tři zářezy jsou remix tracku The Boss, dubová verze Chewing On a Face (Chewing On Dub), což stojí za poslech, protože slyšet dubově upravený pop je celkem zážitek a poslední je, už zmiňovaný živák a zároveň cover od Skatalites Christine Keeler, který album uzavírá. Já k této desce nemám výhrady, jak je vidět u Slackers neplatí, že by s kvantitou šla dolu i kvalita a i po 25 letech dokáží stále něčím překvapit. Samozdřejmě, že se tu najdou slabší momenty jako např. tracky Spaceman 3104, Pockets of a Rich Man, nebo uspávající rocksteady Spin I'm In ale nezažil jsem, za těch pět let, co dělám tento e-zin, že bych recenzoval album, kde by byl každý song perfektní, takže 8 z 10 považuji za celkem slušné hodnocení.
Žádné komentáře:
Okomentovat