The Beatdown z kanadského Montrealu, řadím k nejlepším dirty reggae kapelám vůbec a osobně je mám ze všech současných dirty / early reggae kapel nejradši, takže tahle recenze bude hodně zaujatá a neobjektivní :D Když se podívám na všechny jejich alba, nemůžu najít jedinou desku, která by nestála za poslech, naopak s každým novým albem jsou lepší a lepší a nejinak je tomu i v případě jejich třetí řadovky The Beatdown Meets Hugo Mudie. Jak už napovídá samotný název, celou desku (až na pár vyjímek) odzpíval Hugo Mudie, což je zpěvák punkových Miracles a Powernap a zakladatel Montrealského punk festu, Pouza Fest. Deska vyšla v květnu 2015, po necelých dvou letech od vydání EP Let's Go, na kanadském Stomp Records, které mimochodem tento rok slaví 20. výročí. V porovnání s předchozí tvorbou jde o menší změnu, protože Beatdown se tentokrát pustili do vod rocksteady, i když jejich styl se ani v tomto podání nezapřel. Celkem 11 tracků mi opět jako, každá jejich deska vyrazily dech a posadily na prdel. První věc co musím zmínit je hlas samotného Huga Mudieho, nemůžu si pomoct ale tyhle "vychlastaný" chrapláky se do dirty reggae a příbuzných stylů náramně hodí, dost mi to připomíná např. britské Ed Rome, kde má jejich zpěvák podobně "vyladěné" hlasivky. Když už byla řeč o rocksteady, nečekejte žádnou kopii 60's stylu, protože tahle deska je ukázkou toho, že i rocksteady se dá převléct do moderního kabátu. Z celkem 11 zářezů tu najdete dva ska tracky (Sweet Baby, I'm The War) a jeden dirty reggae song (Eeboo). Podle mě nejvydařenějším kouskem je svižnější South Central Represent, což je jediný track odzpívaný zpěvákem Beatdown, i když u téhle desky se nedá mluvit o nejlepším songu, protože prostě každý track má něco do sebe, ať už to je Crazy, The Night I Searched For You, None Of The Above nebo God is God, všechny mají spolenčného jmenovatele a to je jejich amosféra, protože, každý track ve vás vyvolá nějaký pocity a tohle umí málo kapel. Nesmím taky opomenout hud. umění samotné kapely, která se hodně vyžívá v kytarových solech a různých vyhrávkách, což je právě to co tak obohacuje jindy strohý rocksteady sound + kombinace jejich muzikantského umu a hlas Huga Mudie, je to co dělá tohle album naprosto dokonalým. Nemám už co dodat dál, prostě pecka. I když to nejsou zrovna Beatdown v jejich typickém podání, tahle deska je podle mě naprosto parádní a vydařenou věcí, která se vám vryje do paměti hodně hluboko a na hodně dlouho. Sice je to pomalejší album, než jsme od Beatdown zvyklý ale i přesto, že vsadili na jiný hudební recept, se trefili do černého. Dávám ("neobjektivně") 11 z 10.... zaslouženě! Ostatně sežeňte si tuhle desku a přesvědčte se sami, stojí za to.
Pro mě, až do nedávna nasprosto neznámá kapela z Drážďan. Rude & The Lickshots dal dohromady v roce 2012 Ital Luca Lombardo, který dříve působil v Rude Hi-Fi a aby to bylo ještě složitější, tak zpívá částečně anglicky a španělsky. Lickshots je jejich debutová deska, která vyšla v roce 2013 ve spolupráci labelů Mad Brutcher Records a italských One Step Records. Album je na debutovou desku celkem nabušené, najdete tu dohromady 15 tracků, z toho 3 covery. Celá deska se nese v "těžce hutnym" early reggae hávu, tu a tam proložená soulem a trochou ska. I když na mě osobně neudělala tak velký dojem, v porovnání se zbytkem early reggae kapel mi jejich muzika příjde tak trochu druhořadá a na můj vkus tu je až moc kláves, i když na druhou stranu, kdyby u nás v ČR hrála alespoň jedna jediná kapela, early reggae (což se sice nestane ani za 50 let) na podobné úrovni jako Rude & The Lickshots, tak bych je zbožňoval a nevynechal bych jediný koncert :D No... tolik k mému pokrytectví. Jejich silnější stránkou je určitě soul, který jim jde celkem od ruky, o čemž vás přesvědčí hned uvodní track Soul Hooligan, Work Together nebo Feccia. Škoda víc, než tyhle tři tracky tu bohužel nenajdete. I když trochu bych kapele křivdil, kdybych nezmínil song Mas Duro Vendran, což je cover od Jimmyho Cliffa - They Harder They Come, od originálu (nebýt španělštiny), téměř k nerozeznání. A to bych ještě zampoměl zmínit další covery, jako All Fascist Bound To Lose od Selecteru nebo I Fought The Law od Clash, který se dokonce objevil na výběrovce The Clash Goes Jamaican, která vyšla v roce 2013. Za zmínku stojí ještě tracky jako We No Bunga Bunga, jeden z mála ska songů s perfektním calypso intrem a nebo One Two... Organicate, možná ještě Preso De Tu Amor bych mohl zmínit ale tady můj výčet končí, protože i tohle považuju za slabší průměr. I když jsem si desku pustil několikrát abych nedal hned na první dojem, stejně jsem tu nenašel nic co by můj názor změnilo, co podle mě kazí dojem uplně nejvíc jsou klávesy, které tu napasovali opravdu do každé noty, že člověk kolikrát ani nevnímá kytaru a basovku. Pro mě je to prostě slabota! 6 z 10
Žádné komentáře:
Okomentovat