Boční projekt zpěváka holandských The Upsessions určitě už znáte, nebo jste o něm alespoň slyšeli. První deska vyšla v létě 2013 a ani ne po dvou letech tu máme další počin. Album vyšlo u německého Grover records, jak na CD tak i na vinylu začátkem roku 2015, ovšem tato recenze je psaná z CD verze. Deska vznikala během podzimu 2014 a jak se můžete dočíst v bookletu, nenahrávalo se v profi studiu ale u samotného Bosse, v jeho domácím studiu. Ovšem co je na tomto projektu to nejzajímavější je ta skutečnost, že na všechny instrumenty hraje jenom Boss a i o následný mix se stará sám, tudíž si dokážete představit, jak náročné nahrávaní muselo být v tomhle ultraDIY duchu. Album se v podstatě nese v podobném stylu jako předchozí Another 15 Dance Floor Crashers, celkem tu najdete 13 zářezů + jeden bonus v podobě tracku What a Grind. Mě nejvíc zaujaly songy Tight Spot, Eat My Candy Sweet a Funky Donkey a to proto, protože obsahují tu správnou early reggae formulku, která mě při poslechu hrozně nakopává. Mají uhánějící tempo, back vokály, vypracovaný klávesy a navíc Boss zapracoval na přízvuku, takže místama máte pocit, že za mikrofonem stojí Jamajčan, na skinhead reggae pouštěčku POVINOST! Pak tu najdeme spoustu dalších tracků, který i když taky nejsou k zahození, už se nedokážou vyrovnat prvním třem, tak např. Jesse Fox a Toughness Injection s westernovým nádechem nebo Why You Still Call Me (i když tenhle song bych možná řadil spíš k prvním třem), uvodní Capone Come Strike, která je perfektní ochutnávkou o čem tahle deska bude nebo rocksteady v podání tracku Cinderella. Co mě na téhle desce fascinuje jsou backvokály, skoro v každém songu jako např. v pomalejším Don't Love Me, kde jsou i pěkná hamond sola. Mix téhle desky musela být opravdu náročná práce, když vezmete v potaz, že vše je to jenom jeden muzikant a zpěvák zároveň. Mě album 69 Reggae Bonanza určitě potěšilo, i když to byla koupě naslepo ale co jsem očekával, to jsem taky dostal, kvalitní nálož early reggae ve stylu 1969. Opět se tu našly "party" pecky ve stylu Rivers of Tears nebo Pussy Corner :-) z předchozí desky, takže 8 z 10 je podle mě adekvátní hodnocení.
V roce 2009 se dali opět dohromady legendární The Specials (i když bez samotného kmotra 2tone Jerry Dammerse) a i když, jak to tak vypadá zatím se asi pravděpodobně nechystá žádná nová deska, jako v případě jejich kolegů The Selecter, přecijenom jsme se dočakli alespoň něčeho. To něco je solo album býv. člena The Specials Neville Stapla, který se k reunionu nepřipojil. Deska vyšla na značce Cleopatra rec. v květnu 2014 a najdete na ní celkem 10 tracků + 4 dub verze. Anglie a 2tone feeling se na této desce určitě nezapře, což je vidět i na samotném bookletu, i když ne všechny songy jsou striktně ska (najde se tu i dost reggae věcí), tak hrubší 2tone nádech má skoro každý track, bez ohledu na to jestli jde o ska nebo reggae. Asi největším hitem desky je song Roadblock, autentický reggae s nádechem 2tonu, kde nechybí ani raggamuffin o který se postaral hostující toaster Daddy Woody, který se objeví ještě v dalších tracích, mimochodem k tomuhle songu je i videoklip, takže můžete posoudit sami. Dalším povedeným zářezem je The Farmyard Connection, což je o něco rychlejší reggae věcička v podobném duchu jako předchozí Roadblock. Rude Boys Returns je naproti tomu trochu netradiční ska a soundem mi dost připomíná Specials. Girls je poslední z těch lepších tracků, pomalejší reggae, obohacený o ženský backvokály, který tomu dodávají trochu romantičtější nádech (ono asi i ten název tomu napovídá :-), navíc v tomhle tracku uslyšíte toasting od samotného Nevilla Stapla. Kromě vlastních songů tu najdete celkem i tři covery starých jam. klasik a to konkrétně Johny Too Bad (The Slickers), Wet Dream (Max Romeo) a Rub Up Push Up (Justin Hinds), v různých úpravách a co mě celkem překvapilo ani pop míchnutý se ska tu nechybí, o čemž vás přesvědčí song Hypocrite. Poslední část desky jsou dub verze tracků Roadblock, The Farmyard Connection, Girl a Play Song For Me a musím říct, že právě v případě Girl a nebo Farmyard Connection (kde můžete nachvíli slyšet i zakomponovaný drum'n'bass) tyhle verze předčily originál. Jak bych hodnotil tuhle desku? Určitě je super že po 35 letech od vypuknutí 2tone horečky na Britských ostrovech se vrací spousta kapel a to nejen jako reunion ale i s novým materiálem, stačí se podívat na The Selecter, dokonce i Rhoda Dakkar nahrála "nikdy nenahranou desku" a Neville Staple se může klidně přiřadit k nim. Ale i přesto, že se na desce Ska Crazy najdou kvalitní věci mě tohle album neposadilo úplně na zadek a je pro mě takovým lepším průměrem. 7 z 10
Žádné komentáře:
Okomentovat