Recenze

Discoballs - Dance Like Nobody's Watching...

Po víc, jak třech letech od posledního alba Rise and Shine bylo třetí album "Diskokoulí" už opravdu na spadnutí a i na jejich koncertech bylo znát, že materiálu pro novou desku bude už celkem dost, takže bylo jen otázkou času, kdy se dočkáme třetího zářezu. A dočkali jsme se. Album Dance Like Nobody's Watching vyšlo letos na jaře a to nejen, jako klasický digipack ale i na LP, což jsem od Discoballs opravdu nečekal a udělali mi tím velkou radost. Deska vyšla vlastním nákladem a o produkci se postaral "ex-member" kapely a známá postavička tuzemské scény Mr. Krleesh (2v1, Flaming Cocks, Queens of Everything). Nicméně Discoballs opět jen potrvrdili to, že patří k to mu málu tuzemskýmu ska, který je vůbec možný nazývat ska, nebo spíš, který za něco stojí :-D Zpět k recenzi, CD je klasický digipack, který ilustrací na obalu, tak trochu navazuje na jejich první desku DiscoVery Chanel z roku 2008. Uvnitř najdete kromě děkovačky, foto kapely i všechny texty a celkem 13 tracků. Bylo by asi hodně obtížný rozebírat to song po songu, jak mám někdy ve (zlo)zvyku, protože mě nenapadá zkrátka nic co dodat k jednotlivým trackům. Nejsnadnější by asi bylo vyjmenovat ty nejlepší ale mě příjde dobrá prostě celá deska. Úvodní song je pecka Shake Your Ass, kterou jsme už nějakou dobu mohli slyšet na jejich koncertech, pro mě celkem stěžejní song tohohle alba. Dalším zajímavým zářezem je song TGIF, kde je slyšet i banjo, nechybí tu ani znovu předělaná Melody, ovšem tentokrát v akustickym podání, která se objeví ke konci alba. Co mě na Dance Like Nobody's Watching baví, je to, že se kapela nebála trochu přitvrdit a říznout do kytar, přitom jde pořád o ska (byť trochu obohacený) a ne o skapunk, jak je v našich končinách při takových "pokusech" většinou zvykem, našli byste tu i malý náznak popu. Jak už jsem říkal, celkově je tahle deska mnohem kytarovější, jak předešlá Rise and Shine, což je hodně znát v tracích, jako jsou třeba Confession, Call Me, Just One More Beer (podle mě asi nejpovedenější věc z desky) nebo Jesus He Knows..., což je cover od Genesis, nicméně stále jde o "starý dobrý" Diskokoule. Určitě bych neměl zapomenout na dechy, protože ty jsou hodně silnou stránkou kapely a tvoří pomyslnou druhou část desky, kde jsou právě mnohem víc vyraznější, viz. songy jako Modern Princess, do rocksteady hozená, zmiňovaná verze Melody, nebo Dance Like Nobody's Watching, koneckonců i v Just One More Beer jsou výborný dechy. Abych to nějak uzavřel, vzpomněl jsem si, když jsem někdy před čtyřmi lety psal recenzi na jejich druhou desku, tak jsem si tak trochu střílel z kapely, jestli do dalšího alba zase nevymění zpěvačku, nestalo se tak a to by bylo asi tak jediný co Discoball "nedodržely" :-D jinak jde opět o zdařilý album a doufám, že příště nezklamou. Zbytečný to okecávat dál, stačí si poslechnout a bude vám jasný, že známku 8 z 10 nedávám jen tak!

Real Enemy No. 15

Neuběhl ani rok a máme tu další číslo Real Enemy, tentokrát jde o jubilejní 15. číslo, takže jsem byl hodně zvědavej jestli bude v něčem speciální. Bohužel moje očekávání bylo trochu zbytečný, popravdě řečeno musím už předem konstatovat, že oproti 14. číslu mi příjde tohle vydání o něco slabší, nicméně stále jde o celkem kvalitní zin a vysokou úroveň (jak grafickou, tak i co se formy týká) si drží už pár let. V dnešní době prakticky jediný pravidelný oi! zin v Česko-Slovensku. Opět nechybí pěkně ilustrovaná obálka, kříďák a zhruba 76 stránek jsou už klasikou. Zpákty k obsahu, po pár úvodních slovech vydavatele a novinkách na vás čekají první rozhovory s Polskými Bachor, dále švédskou dívčí punkovou kapelou Korsbarsfettera, kanadskými Buddha Bulldozer z Quebecu (který v rozhovoru posílají do hajzlu Légitime Violence, který hrály zhruba před rokem v Praze), Knockout z Madridu, Outreau z předměstí Paříže, za domácí (slovenskou) scénu Extip a TPS Crew, také tu najdete rozhovor s majitelem francouzkého labelu UVPR Vinyles a jako nejzajímavější rozhovor hodnotím Rude Riot z Ukrajiny, protože se zde na rovinu vyjadřují k situaci v jejich zemi a vysvětlují, že důvodem k březnovým riotům na kyjevském Majdanu nebylo pouze odmítnutí podepsání asociační dohody s EU (jak se nám snaží vnutit mainstreamový media) ale hlavně celková frustrace a nasranost lidí na sociální situaci v zemi, nezaměstnanost a politickou elitu, která rozkrádá zem, hrabe do vlastních kapes a na lidi sere, čili to co známe i z našich poměrů. Recenze zinů mě poslední dobou začali bavit mnohem víc, jak muzika samotná.... takže tentokrát tu máme španělský Riot Kids, z Brazílie rovnou dva ziny a to, A Firma a Vondate&Luta (mimochodem, kvalita tamních zinů prej odpovídá asi tak podmínkám 90. let u nás), z Francie Polysons, za Rusko Made In Moscow, jehož vydavatel údajně v roce 2012 skončil ve vězení, protože byl shledán "antifašistickým extrémistou" a jako poslední tu je polský Nie Jestes Jednym Z Nas. Dále klasika  v podobě recenzí na CD i LP od celkem tří autorů i s anglickým překladem, opět nechybí reporty jak z domácích luhů a hájů ale i ze zahraničí (Polsko, Itálie, Německo a dokonce tu najdete i report z koncertu Mr. Symaripa v Riu de Janeiru, kde je i malá zmínka o argentinských Crabs Corporation). Stejně tak, jako u předešlýho čísla, určitě bych ubral trochu reportů, ne každej koncert je tak vyjímečnej a odlišnej od zbytku akcí, aby se dal napsat nějak originálně, navíc by se uvolnilo místo třeba pro dlaší články, bandprofily nebo story. Přichází na řadu moje nejoblíbenější část zinu a to jsou bandstory, scene reporty, články, různý profily a info navíc. Tentokrát tu najdete můj příspěvek v podobě bandstory legendárních Dead Kennedys a článek o počátcích ska v Česko-Slovensku, scene reporty z Chorvatska a severní Itálie a opět nechybí další přeložená kapitola z knihy Spirit of 69 (prakticky díky Real Enemy si můžu z týhle knížky taky něco přečíst :-), tentokrát o hadrech, který jsou nedílnou součástí kultu. Celkem zajímavý je Pickův report z underground tripu po vých. Evropě, konkrétně Polsku, Litvě a Bělorusku (dost jsem se divil, že v Minsku nejsou skoro žádný problémy s náckama, přitom perzekuce tamního režimu je silnější, jak v Rusku samotnym, kde je hnědě až až). To by bylo z obsahu 15. čísla Real Enemy téměř vše, sice jsem čekal trochu víc, když už jde o "jubilejní vydání" ale i tak jde pořád o informativní čtení, tak uvidíme co nám přinese další vydání.