úterý 22. července 2014

Recenze

Kmeny

Koncem roku 2011 se na pultech našich knihkupectví objevila kniha, zabývající se současnými, městskými subkulturami, za tímto projektem stojí autoři Vladimír 518 (PSH) a Karel Veselý. Po prvním vydání se okamžitě zaprášilo, naštěstí v polivině letošního roku jsme se konečně dočkali i druhého vydání, takže my kdo jsme si jí nestihli koupit před třemi lety, jsme dostali šanci tenhle rok. Navíc letos ještě vyšla další publikace Kmeny 0, zabývající se subkulturním prostředím v předlistopadovém Českolslovensku. Kmeny začínájí předmluvou, která se trochu zaobírá jak sociologockou stránkou věci, tak i tou lidskou. Kniha (nebo spíš bichle) má celkem 517 stran, na kterých se seznámíte se subkulturami (které zde autoři nazývají kmeny), jako jsou tetování, sprejeři, punk, hiphop, hooligans, neohippies, tekno, skate, skinheads, hardcore, sXe, ska, black metal, ghotic, emo, hipters, queer, tuning, motorkáři ale i takovými skupinami lidí, které bych se opravdu stěží odvážil zařadit mezi subkultury, jelikož zběratelé tenisek (sneakers), vyznavači japonských komiksů nebo hráči počítačových her či cirkusáci mi opravdu jako subkultura nepříjdou, to bych rovnou mohl tvrdit, že filatelisté jsou subkultura, že v podstatě každé zaměstnání je určitou subkulturou, herci jsou subkulturou, že airsofťáci jsou vpodstatě také subkultura a počítačové hry hraje snad většina společnosti, s tímto se podle mě autoři moc netrefili. Kniha je koncipovaná tak, že ke každé kapitole je několik úvodních stránek, které jsou většinou napsané vždy někým, kdo je součástí onoho "kmene", proto zde můžeme najít texty od, v podzemním prostředí celkem "známých" osobností. Jelikož mě nejvíce zajímaly hlavně kapitoly související s punx, skins, hardcorem a ska, tak tu můžeme najít příspěvky od lidí jako je Honza Vedral (The Chancers), Štěpán Málek a Jiří Franc (N.V.Ú), Banán (Balaclava, dnes Lahar), který tu ačkoliv je starej hardcorista psal o skinheads, Mc Bonus zase přispěl ke kapitole o sXe. Stejně tak to je s rozhovorama, které následují vždy na konci kapitoly, i když ne každý je nějak provařený, kolikrát jde jen o obyčejné příslušníky dané skupiny. U rozhovorů je také dost důležité, kdo klade otázky, proto jsou některé rozhovory dost povrchní, pokud otázky pokládal zrovna někdo kdo stojí úplně mimo danou subkulturu. Co se punku, HC, ska a skins týká, vyzpovídáni byli lidi jako Buquičák (Rudeboy Riddim) nebo Simon Ruffskank z Chancers, který tu v rozhovoru jasně poukazuje na politické pozadí 2tonu a že ska (jak je většinou vnímáno u nás), není jen hudbou pro zábavu a trochu osvětluje atmosféru v Anglii v letech 1979 - 1981, nebo Robert Vlček z dnes už legendární Kritické Situace, který se tu zrovna ne moc pozitivně vyjadřuje o emu. Kniha obsahuje také množství fotek, které na mě někdy působili až moc naaranžovaně a vynuceně, těch spontánnějších tu je o něco míň, navíc někdy mi příjde, že je jich tu u každé kapitoly až zbytečně moc, jako by se autoři snažli jen nafouknot objem. Spíš bych ocenil delší rozhovory nebo texty k jednotlivým kapitolám. Mimo rámec mého nejbližšího zájmu, mě tu zaujala kapitola o freetknu a paradoxně i neohippies. I když elektronickou hudbu nemusím, tekno je v podstatě punk 21. století a i DIY přístup a principy celé komunity jsou punku víc, než blízké. Akce jako byli Czechtek byli v podstatě "autonomními zonami", které fungovali na úplně jiných základech, než běžný festival, kde platíte vstup. Tím vpodstatě apolitické tekno dokázalo zrealizovat to, o čem anarchisti dokázali jen neustále kecat. Kapitola o Hooligans potěší určitě všechny fanoušky Bohemky, i když trochu mě mrzí, že se zde autoři věnují jen Bohemce a a už se tu moc nerozebírá chuligánská scéna v ČR a její vývoj, jako celek (teď bych chtěl opominut nazi blbečky ze Sparty a Baníku ale ne každý chuligán mimo Bohemku, musí být nutně nácek). Knih, které se zabývají městskými subkulturami už sice vyšlo hormady ale většinou jde vždy jen o nudné sociologiocké rozbory, jejich kontraspolečenského postavení, kdežto Kmeny i když tuto skutečnost určitě neopomíjí jsou možná mnohem lepším klíčem k seznámení se s danou tématikou, protože je psaná a jedná se zde přímo s těmi, kdo jsou toho součástí.



Cartoon Violence - Tit for Tat

Cartoon Violence je další ska/2tone band z Anglie, konkrétně z Walesu. Minulý rok vydali ve spolupráci rovnou tří labelů svojí (pokud jsem to z webu dobře pochopil) druhou desku. Album Tit for Tat vyšlo ve spolupráci labelů Do the Dog, Rocking Records a Megalith Records v roce 2013, celkem jde o deset tracků, troufl bych si říct v klasickym britskym podání ve stylu kapel Madness nebo Buster Shuffle s přidáním trochu 2tonovějších ingrediencí. Co určitě stojí za zmínku je, že kapela nepoužívá dechy, což bych osobně doporučoval většině českých kapel (teď nemyslím tu necelou desítku, těch lepších), protože ska neznamená nutně orchestr o deseti lidech. První věc je song Black Book, celkem povedená věc, mimochodem trochu podobná The Rifffs z Malty, nicméně co mě na Black Book hodně chytlo je to 2tone podání a trochu punkovější kytara v intru. Who You Know, stejně tak jako tracky Moscow nebo Pretty Penny jsou právě ty, který se asi nejvíc blíží ke stylu co hrají Madness nebo Buster Shuffle. Je tu hodně velký důraz na piáno, který je hodně vytažený dopředu a vůbec trochu "kabaretní" atmosféra ale mě to celkem baví. Sons & Daughters, je sice v celku obyčejný ska ale určitě vás (stejně tak, jako mě) dostanou klávesy v intru a v refrénech, sice zní tak stroze, až skoro amatérsky ale přesto tomu dávaj hroznou energii. Broken je z celý desky asi nejhůře zařaditelný track, vpodstatě vůbec nejde o ska ani něco podobnýho, přirovnal bych to spíš k non-ska songům od Sto Zvířat ale přesto bych si dovolil tvrdit, že je to jeden z nejlepších tracků na desce. To samý, až na to, že k nejlepším bych ho zrovna neřadil se dá říct i o songu Crap Car. Posledním zářezem, který určitě stojí za zmínku je Colourblind. Co říct, pecka plná energie a všeho toho, co ska nebo v tomhle případě spíš 2tone dělá 2tonem, žádný dechy, větší důraz na hru kytar, zkrátka žádný zbytečný přikrášlování. Vše důležitý už asi bylo řečeno, takže nemá cenu to dál nějak komentovat a jmenovat track za trackem. Album Tit for Tat je v celku dobře poslouchatelná deska, ne nějak náročná ani příliš dlouhá, prostě ukázka toho, že Anglie (co se ska týče) má stále co nabídnout. 8 z 10

Žádné komentáře:

Okomentovat