Jelikož jsem zatvrzelý fanoušek The Clash, tak bude tato recenze silně neobjektivní. Na něco podobného jsem čekal už delší dobu a konečně je to tady! V červenci vydal španělský label Golden Single rec. kompilaci, skládající se z coverů The Clash ve ska, rocksteady, reggae a dub podání. Deska je celkem obsáhlá, najdete na ní 31 coverů od známých i méně známých kapel, snad z celého světa, jen námátkou: Red Soul Community, Green Room Rockers, Desorden Publico, Valkyrians, Chris Murray, Magic Touch nebo Smooth Beans. Pokusím se vypíchnout jen ty nejzajímavější tracky. Začal bych asi songem Ghetto Defendant v podání argentinských Crabs Corporation, který je téměř k nerozeznání od originálu, jedna z těch dubovější věcí od The Clash. Smocking Flamingo tady naopak předvedli výbornou instrumentální ska verzi Train In Vain. English Civil War z prvního alba, od The Crombies ve ska stylu s výbornym reggae intrem, spolu s do dubu hozenou Straight To Hell od Le Grand Miércoles, stojí určitě taky za zmínku. Magnificent Dance v podání The Lions je také téměř k nerozeznání, nebýt vokálů ale na druhou stranu bych si klidně troufnul říct, že možná předčili i originál. Jeden z mých nejoblíbenějších tracků z druhého alba Give 'Em Enough Rope, tu zahrály i Upsttemians z Madridu. Jejich rocksteady verze Stay Free, kde se ke konci stejně nezapře punková kytara mě docela uzemnila. Poslední z coverů který řadím k těm silnějším věcem z této kompilačky je singl Bank Robber v early reggae verzi od španělských Smooth Beans a dubová verze Revolution Rock od Mandievus, z legendárního alba London Calling. Ale to není z daleka všechno, tracků je tu clekem 31, takže nemá cenu vyjmenovávat úplně všechny a nedá se říct, že by tu byli vyloženě slabší nebo silnější věci. Tohle byla jen taková malá ochutnávka z toho co můžete čekat. Další zajímavostíí je, že mnohem lepší výkony tu podávají právě ty méně znamé kapely, kterých je tu většina, což beru jako velkou výhodu pro rozšíření obzorů. Navíc deska je braná dost komplexně, takže všechny offbeatové subžánry tu jsou rovnoměrně zastoupny. The Clash jsou, nejen pro punk naprosto zásadní kapelou, která viděla daleko dál jak za obzory punku a hudebně dokázali pojmout tak široké rozpětí od punku, dubu & reggae po rockabilly, folk nebo rhythm and blues a možná to je právě ten důvod proč se jejich tracky tak dobře dali předělat do ska, rocksteady nebo reggae. Navíc Clash byli první kdo hudebně propojili punk a reggae, což bylo jen otázkou času, protože po stránce politické má k sobě punk a reggae tak blízko, že tuhle kompilačku vnímám jako takový zadostiučinění této legendě. V roce 2011 to byli Valkyrians se svým albem Punkrocksteady, v roce 2012 Jimmy Cliff s albem Rebirth, kde se objevili covery Rancid ale i Clash. Letos Golden Single rec. s kompilačkou The Clash Goes Jamaican, tak uvidíme, jestli se něčeho podbného dočkáme i příští rok nebo jestli někdo naopak nepředělá nějakou reggae legendu do punku. Závěrem 9 z 10.
S tradičním odstupem jednoho roku tu opět máme nové číslo jednoho ze stěžejních fanzinů na CZ/SK oi! scéně. První co na zinu zaujme je pěkně tématicky malovaná barevná obálka, která se začala objevovat od 12. čísla a doufám, že bude i na dalších vydáních. Křídový papír, obsah okolo 80 stránek a na fanzin celkem vysoká úroveň grafiky je už u Real Enemy klasikou, takže to nebudu rozebírat. Po krátkém úvodu a pár novinkách následují rozhovory s francouzkými Survet Skins, což je boční street punkový projekt členů 8 6 Crew. V rozhovorech najdete ještě Prins Carl ze Švédska, Last Seen Laughing z Dánska, Razor Cut z Austrálie a jediný zástupce za ska/reggae Bobby Sixkiller z Francie, což je rozhovor, který najdete i tady na stránkách. V úvodu Picko píše, že jelikož je téma míchání RAC a oi! stále otevřené, tak dal tentokrát prostor i obhájcům tohodle podivnýho "trendu". Jedním z nich je i Nico provozovatel francouzkého labelu Bords de Seine, který otázku RAC v rychlosti odbyl, takže zase jsem se nic nedozvěděli, hold na to nemaj aby přiznali barvu. Vyjímkou je možná Peddy, který stojí za ezinem Backstreet Battalion, který aspoň přiznal, že má hranici tolerance posunutou, někde jinde. I když já osobně nesouhlasím a celý RAC posílám do hajzlu. Na opačné straně barikády stojí ruský oi! label Street Influence se kterým tu také najdete rozhovor. Další rozhovor je s promotérem koncertů v Pardubicích a okolí Kamilem Sobíškem, což beru jako velký plus, protože scénu netvoří jen kapely ale i lidi co stojí za jednotlivejma akcema i ty, který o tom všem píšou a kolikrát bych řekl, že jsou to zajímavější rozhovory, než s kapelama samotnýma, který odpovídaj skoro všechny jak přes kopírák. A to platí i o tomhle čísle, rozhovory s některejma kapelama mi tentokrát přišli dost slabý. Následuje hromada recenzí na nová i starší alba (většinou oi!, trochu punk a HC) od různých autorů. Dokonce tu najdete recenzi na ruský dokument Russian Anti-Fascist Skinheads z roku 2011 a recenzi na knížku Dance Craze - Rude Boys on the Road od Garryho Bushella, kterou jsem věnoval do tohoto čísla. Jediná škoda je, že tu tentokrát není tolik recenzí na ostatní fanziny. Celkově jen tři: I Belive in Myself no.10 (fr), Skinread no.11 (cz) a běloruský No Justice no.2. Samozdřejmě opět nechybí i anglický překlad všech recenzí. Co se týká reportů, tak myslím, že jich je tu až zbytečně moc a ubírají trochu na kvalitě, určitě oceňuju reporty ze zahraničí (Německo, Anglie, Itálie, Chorvatsko, Polsko) ale některý bych klidně vynechal. Nechybí ani report z letošního brněnského Streetkids festivalu, na kterém odmítli zahrát francoužští Maraboots a vyjádření jak kapely, tak i pořádající Operace Artaban. Ovšem co čtu v zinech nejradši jsou různý články, scene reporty, úvahy, band story apod. věci a No.14 tentokrát nezklamalo, v tomhle je jeho nevětší síla. Prvním je historie mojí srdcový kapely The Redskins, který jsem autorem a najdete jí i s anglickým předkaldem, za což dík Pickovi. Dalším skvělým článkem je historie londýnského klubu Roxy, který byl stěžejním místem pro britský punkrock a zevede nás do jeho počátků. Od Petra Hebka (Proi!ekt) tu najdete report z Prago Vespa 2012, srazu všech milovníků tohodle legendárního sůtru, který se stal symbolem Mods, Ska ale i skinheadský kultury. Opět nechybí další překlad kapitoly z knihy Spirit of 69, což považuju za tu nejkvalitnější věc z celýho Real Enemy. Tentokrát se podíváme do přelomu 70. a 80. let, do éry ska a 2tone rec., do dob černo-bílýho šílenství. Dalším skvělým článkem s víc, než výstižným názvem "Jak se Skinovalo za socíku aneb začátek holých hlav v Československu", který je pasný jako životní kapitola jednoho staršího skinheada. Konec je věnovám spíš zahraničním čtenářům v podobě anglicky psaného scene reportu na slovenskou scénu. Tohle číslo zachraňuje hlavně jeho druhá půlka v který je podle mě největší síla. Jednu věc bych ale přecijenom Real Enemy vytknul. Profiluje se jako oi!, punk & HardCore fanzin ale z obsahu je tu žalostně málo zastoupen punk nebo hardcore. Vždycky mě víc bavili ziny s širším záběrem jako byl např. Move your Ass apod. Každá jednotlivá scéna zaujímá určitý stanoviska a pohledy a když se na stránkách těch pohledů objevuje víc, tak to dělá zin mnohem zajímavějším.
Žádné komentáře:
Okomentovat