Report

London International Ska Festival 2013 (25th annivresary) 28. - 31. března

 
Takže kooonečně po půl roce se dostávám na koncert a to rovnou v centru dění. Jelikože jsem už přes pět měsíců, pracovně v Londýně, tak bych udělal opravdu velkou chybu, kdybych se na tuhle akci nepodíval. Shodou náhod přesně v den před startem festivalu končím v mojí dosavadní práci a můžu tak bez problémů jít na všechny 4 dny, bohužel moje finanční situace a následná nezaměstnanost mě značně brzdí, takže jsem se nakonec dostal jen na první dva dny ale i tak to stálo za to a opět mě to nabylo energií a motivací v tom co dělám, do dalších let. První den začíná v Camden Townu v klubu dost podobném pražské Lucerně, před sedmou vyrážím směr Camden Town. Před klubem mě docela zarazila fronta, která se zdála, že nebude mít konce ale po nějakých 10 minutách už stojím u baru a piju pivko, pozoruju příchozí…..Docela zajímavý bylo složení návštěvníků, většina starších skinheads okolo věku 40 - 45, byli angláni, mladší zase zahraniční. Španělé, potkal sem tam i Němce a pár Francouzů, dokonce i jedno Čecha odněkud z Hradce a Mexikánce, takže docela mezinárodní složení. Hned ze začátku se dávám do řeči s týpkem z Argentiny, který podobně jako já maká v Londýně za líný anglány, docela mě překvapuje přehledem o naší zemi, znal takový města jako Ústí nad Labem nebo Teplice, čímž jsem byl mile překvapen, kecáme o scéně u nás, u nich a tady v Anglii, znáte to…..až z něj nakonec vypadlo, že hraje v nějaký punkový kapele, která měla v ČR v rámci tour pár koncertů, samozřejmě nezapoměl pochválit ani naše pivo. To už se ale pomalu začíná klub plnit (nebo spíš přeplňovat) a na podium přichází první kapela. Angličtí Sidewalk Doctors, pro mě naprosto neznámé jméno ale hudebně naprostá pecka, jen škoda, že spoustu kvalitních anglických (pro nás neznámých) ska kapel nejezdí, až na pár vyjímek koncertovat do Evropy, nechápu proč, když za posledních pár let britský ska docela ožilo. Stylově šlo o rocksteady / ska a lidi na ně pařili už od začátku (ne jak u nás, kdy to maj předkapely, někdy jak za trest).

Nevydržel jsem to a začal jsem pařit taky, protože rocksteady se mi líbí čím dál, tím víc a jak je vidět lidem asi taky. Po asi 90 minutovym koncertě sklízí zasloužený ovace, já jen lituju, že jsem si nekoupil jejich EP, který bylo na koncertě k dostání. V Anglii se setkáte se spoustou naprosto stupidních pravidel, myslel jsem si, že jsem je za ten půl rok poznal snad už všechny ale jak je vidět tak asi ne. V UK je zákaz kouření v barech, hospodách a klubech, takže se chodí kouřit ven ale nepochopil jsem jednu věc, když securiťáci vyháněli kuřáky stojící před dveřma o dva metry dál vedle dveří, s tím, že: „Here is a smoking area!“. Jakej je v tom kurva rozdíl? No nic neřešim, prostě Anglie….To už se na podium chystá hlavní hvězda večera, legendární trombonista Rico Rodriguez, který hrál jak se Specials, tak i s Dandy Livingstonem a spoustou dalších interpretů. Hudebně to byla pecka, celý jeho vystoupení bylo čistě instrumentální, taková roots reggae verze Skatalites, takže hodně dechů a dunivejch bas, místama skoro až náběh na dub. Nicméně nemůžu si pomoct, za celou dobu jsem nemohl mezi těma dechama rozpoznat Ricův trombon a to i přesto, že nazvučení nemělo chybu. Po asi hoďku a půl trvajícím vystoupení koncert končí. I když jsem Rodriguze skoro vůbc neslyšel, musím uznat, že v 84 letech stále jezdit a koncertovat je fakt výkon hodnej obdivu. Takže přichází čas na after party, první večer jako DJ hraje samotný kmotr 2tone records, Jerry Dammers. Hrál hodně věcí z 60. let, takže hlavně starý rocksteady a ska, dokonce si neodpustil i legendární Ghost Town od Specials. Přibližně ve 2 ráno party končí a jde se domu, před klubem se ještě dávám do řeči s vokálistkou z Buster Shuffle, docela mě udivuje, když mi přiznala, že v Evropě mají větší úspěch, než u nich doma v Anglii, jo a taky znala z našich kapel Fast Food Orchestra ha…. Loučíme se, nasedám na nočku směr Walthamstow kde bydlím a jde se domu, odpočívat a pomalu se začít připravovat na druhej den. Ráno se samozdřejmě probouzím naprosto rozštípanej, tupej a v podstatě se z toho delíria, do večera nejsem schopen dostat, takže to jdu celý zopakovat. Odpoledne probíhají koncerty, ještě někde v centru Londýna (BB Seaton a Owen Gray) ale na to jsem neměl síly ani prachy. Navíc furt takhle přebíhat mezi klubama není nic pro mě.

Druhej den se odehrává opět blízko mýho bydliště, tentokrát jen pár zastávek metrem do Islingtonu. Klub hned před metrem a já přicházím asi zbytečně brzo, protože v 7 hodin je klub téměř poloprázdný. Se security zase řeším stupiditu skrz cigáro, kdy mi týpek říká, že ještě nemůžu jít kouřit ven, protože v klubu není ještě dostatek lidí?????? What? Chápete to, co na tom kurva záleží? Opět potkávám, mého argentinského kolegu a kolem 9. hodiny, kdy už je klub celkem narvanej (i lidí je víc jak první den), začíná hrát první kapela, tenhle večer jich bude o něco víc jak minule, takže o to víc se těším. První kapela mě naprosto uzemnila, Razika z Norska, maldá čistě dívčí 2tone ska kapela, těm holkám bych typoval tak 18 max. Nemohl jsem si pomoct, připomínaly mi hrozně Bodysnatchers, jak vzhledem, tak i stylem hry. Tohle byla asi první dívčí ska kapela, kterou jsem viděl na vlastní oči. Jediný co bych jim vytknul byl ten zpěv v Norštině, protože to je snad ještě horší jazyk, jak Němčina ale jinak naprosto pecková kapela (což bylo poznat i z reakcí publika). Jako druzý hráli skotští Bombskare (opět další, pro nás neznámá kapela z ostrovů). Stylově to bylo….prostě ska, něco ve stylu Mark Foggo, za sebou měli pověšenou skotskou vlajku, čímž si získali moje sympatie ale to čím mě tahle kapela zaujala byla hlavně ta show, co předváděli na podiu. Hotovej cirkus, všechny ty taneční kreakce, ksichty směrem na publikum, vůbec pojetím mi dost připomínaly Madness v jejich rannym období, fakt sranda je pozorovat, řekl bych že z toho vystoupení měli víc, jak publikum samotný. O pauzách mezi kapelama, kecám s lidma před klubem, docela radost mi udělalo, když jsem se bavil s nějakejma Španělama, protože znali jak Bohemians 1905, tak i dnes už nefungující, pražský skinhead pub - Resort a hlavně naší jedinou rocksteady kapelu, Lariku. Dokonce jsem potkal i nějakýho Skota, který znal Chancers, tak alespoň je vidět, že ta naše scéna, není zase tak marná.

Francouzů jsem se marně snažil zeptat, jestli znají Maraboots ale za boha jsem si nemohl vzpomenout na jejich název a oni do mě furt hučeli: „Skarface, Skarface“ No, no I mean young oi! band from Paris, No ska! No tak nic, po pěti minutách jsem to vzdal, pozdravil do Francie a šel dál. Další kapelou byla opět místní anglická sestava, která mi naprosto nic neříká, Ed Rome. Akustický ska, hraný jen se španělkou, melodikou a ságem, bez bicích a zbytečných elektronických spotřebičů. Pro mě asi nejzajímavější kapela večera, hold mám asi nějakou slabost pro tyhle hudební experimenty. Abych se vám přiznal, nepomatuju se, kdo hrál jako předposlední, jestli maďarští Pannonia Allstars Ska Orchestra (PASO) nebo londýnští Buster Shuffle…..nicméně, PASO jsem viděl naživo poprvé a musím uznat, že jejich koncert byl výbornej, stejně tak, jako jejich poslední deska, kterou jsem recenzoval někdy v zimě tohoto roku. Buster Shuffle zahráli snad všechno, jak z první, tak i z druhý desky a zaslechl jsem i pár pro mě neznámých počinů, nicméně, publikum na ně naprosto šílelo, lidi skankovali o stošet, ze stropu kapal pot, všichni zpívali s celou kapelou, takže atmosféra naprosto parádní. Zpěvák / klávesák opět zahrál pár válů nohou, tak jak už to má ve zvyku….Pro mě byli Busteři se svým mixem ska, popu a bůhví čeho ještě, kapelou číslo jedna. No a tím končí kapely a vše se chystá, podobně jako minulou noc na afterparty. Opět se hrálo mraky oldschoolů, ska z 60. let, rocksteady a skinhead reggae, to už ale lidí začalo ubejvat a v klubu začalo bejt konečně k hnutí. Musím uznat, že když jsem se vracel z Islingtonu zpátky domu do Walthamstow, tak jsem měl vůbec co dělat abych trefil, ani nevím v kolik jsem přišel.

Mezi publikem jsem viděl taky pár černejch skinheads, dokonce i jednoho asijskýho a pár starších rude boys, čili subkulturní složení docela odpovídalo, dokonce si vzpomínám, že první den festu běhal mezi publikem borec v bundě Redskins Inc. Co se týká třeba nazvučení, tak nemůžu mít jedinou výtku, v obou dvou klubech bylo bezchybný. Tak perfektní a čistý nazvučení jsem zažil na klubový akci málokdy. Abych to shrnul, jsem maximálně spokojenej, že jsem měl tu příležitost se podívat na London International Ska Festival, pro mě to byla asi jedna z nejsilnějších akcí za posledních pár let a to i přesto, že jsem se zúčastnil jen prvních dvou dnů festivalu. Málokterej koncert mi tak dobyl baterky jako LISF, kord když skoro půl roku dřete v práci jak koně, na nic nemáte čas a pak máte takovou příležitost.