Recenze

Skinread No. 11

Takže poprvé se mi dostal do ruky tenhle fanzin, který znám už prakticky 4 roky ale zatím jsem měl možnost číst  jen jeho online verzi (kterou najdete v odkazech). Zin vychází od roku 2000 a toto číslo spatřilo světlo světa koncem roku 2012, prakticky po 3 letech od vydání posledního čísla. Co se týče vzhledu, je to klasika dnešních let, vše na křídovém papíře, včetně obálky, (jo jo, kde jsou ty časi vystřihování , vlepování a textů psanejch na stroji…hold i papírový ziny šly dopředu) počet stránek neznámí, vzhledem k tomu že nejsou očíslovaný, typoval bych to tak na 70. Obsahově, i když jde o oi! zine, musím uznat, že své si zde najde každý, od oi!skins, redskinů, skafans přes punks, HC kids, dokonce i metaláci a to je to co mě na tomhle časáku hodně baví a tak by to podle mě mělo bejt, proč se neustále uzavírat do vlastních škatulek, když všechny tyto subkultury k sobě mají tak blízko. První věc co nejde přehlédnout jsou všudypřítomné ero vsuvky :-D v podobě fotek snad na každý stránce, grafika taky na hodně slušný úrovni (socialistickej duch a trocha toho zdravýho vlastenectví se v autorovi hold nezapře :-D Na úvod tu je krom pár komentářů ke stavu dnešní scény, kde se autor obouvá (s čímž můžu jedině souhlasit) do sráčů, kteří nevědí kde stojí, afáka nebo levičáka vidí za každým, kdo se hlásí k SHARP ačkoliv oni sami se k tomu před lety hlásili taky ale najednou je pro ně sráč Ian Stuart Donaldson hrdinou no.1 a Roddy Moreno komoušem největšího kalibru, ačkoliv Oppressed se socialismem a antikapitalismem němeli nikdy nic společnýho. Na druhou stranu neopomijí všudypřítomné internetové „hrdiny“, kteří dostávají schízů ze všech těch 88% „apolitiků“ a vidí nácka i v Medvídkovi Pů a tak šíří lži a pomluvy všude kde můžou (hlavně na netu) ačkoliv oni sami by si nikdy netroufli to tomu dotyčnýmu říct do očí. Další úvaha se týká uniformity mezi dnešními skins ale na to si musí udělat názor už každý sám. Dalším zajímavým článkem jsou recenze filmů se skins tématikou, no co si budem nalhávat 99% těchto filmů se zabývá jen naziodpadem, snad kromě Skinhead Attitude a Dazlak Skinhead. Nechybí tu ani rozhovory se ska kapelami,  jako Hub City Stompers z USA, kteří byli pro mě do této chvíle naprosto neznámou kapelou, klasika z Britských ostrovů - The Hotknives a fanoušky soulu potěší historie další britské kapely The Housemartins, jejichž song Caravan of Love zná určitě každý. Za punx tu najdete rozhovory s pražskými S.P.S , slovenskou Zonou A, Bad.Co.Project (ex-Oxymoron) a Penetrations. Postojem jsou mi hodně sympatičtí skins z kapely Scharmuetzel, kteří dokazují, že pro-working class/antisystem postoj můžete mít aniž byste museli nosit rudou hvězdu nebo áčko. Z oi! tu ještě najdete rozhovor s Riomungstrupp, Pisstons a Ádou Vitáčkem, který bubnoval v Orlíku, Plexis a dalších kapelách. Dále tu najdete historii a následný rozhovor s německými Jesus Skins, kteří byli jedni z prvních skins, kteří se přihlásili ke křesťanské víře. Pro někoho možná trochu nepochopitelný bude rozhovor s frontmanem neonacistických Skullhead, kteří patřili ke staré generaci WP/RAC kapel. O co ale v tomto rozhovoru jde je, že mnozí z těchto „arijských“ hrdinů, jsou lidi,kteří jsou především nevyrovnaní sami se sebou a snaží se proto schovat za bariéru předsudků a poz, až nakonec zjistí, že to všechno byla velká sračka a daj se na duchovní cestu a jsou pak osvícený jak samotnej Budha….samozdřejmě  každej má právo na změnu ale aspoň je vidět, jak jsou jejich bílý postoje „silný“. Hardcoristi si příjdou na svý u rozhovoru s NYHC bandou Old York. Pro metloše tu jsou ještě rozhovory s Hail of Bullets, Sabaton a God Dethroned ale metal mi stejně nikdy nic moc neříkal, takže nevim? Samozdřejmě většina rozhovorů je přeložena do angličtiny, jen jeden tu je v němčině, takže ani na zahraniční čtenáře se nezapomělo. Konec zinu je věnován recenzím na CD/LP/EP, kde nechybí jak ska / reggae,  soul,  HC ale i punk a oi! jak z levicových, tak i apolitických pozic ale nějaký zasraný RAC tady nehledejte. Jediné co mi tu trochu chybí jsou reporty z koncertů, jinak bych hodnotil tohle dílo celkem pozitivně, jelikož se zde autor nezaměřuje jenom jednostranně na oi! scénu ale snaží se aby si zde na svý přišel zkrátka každý. Musím jedině, než smeknout. Tak doufám, že se dočkáme dalšího pokračování.

The Beatdown - Walkin’Proud

Takže po rozhovoru s touhle kanadskou kapelou z Montrealu tu mám k recenzi jejich druhou desku Walkin’Proud, která vyšla koncem srpna 2012 u labelu Stomp rec. Album vydali jak na CD, tak i na vinylu, takže na své si příjdou i zběratelé desek. Jak bych charakterizoval tohle 13ti trackový album? Oproti první desce (2010), která byla určitě taky dobrá, to tahle deska dotahuje ještě o kus dál. Walkin’Proud na mě působí žánrově, hodně rozmanitým dojmem, základ je samozdřejmě dirty reggae ale najdete tu i ska, prvky rockabilly a country (v podobě foukací harmoniky) ale i soul. Další věc co se mi na této desce libí (i když to není otázka jenom tohoto alba ale stylu kapely, jako takovýho) je, že je tu ponechán hodně velký prostor solové kytaře a kytarovým motivům vůbec a nepoužívají dechy (viz. soul track Gone for Good), další věcí je zpěvákův nezaměnitelný chraplák, který je jedním z poznávacích znaků Beatdown. Desku otvírá song No Man, což je ukázkový dirty reggae v podání Beatdown, kde nepřeslechnete solovou kytaru, která jakoby nahrazovala, jak dechy tak i klávesy. Následuje track Long Road, jeden ze dvou ska tracků na téhle desce, kde to co by odvedli v jiných případech dechy, tak tady má na starosti harmonika. Stejnojmenný song Walkin’Proud začíná trochu přísnějším kytarovým intrem a je to snad jeden z mála tracků, kde se trochu víc projeví klávesy. Něco podobného by se dalo říct i o songu Get it Started. Další ska  je The Other Side , intro mi trochu připomíná styl Skatalites ale co mě tady nejvíce zaujalo je doprovodná rockabilly kytara (miluju tuhle kombinaci ska a rockabilly :-) V tracku Montreal, který začíná výborným intrem v podobě songu Back to Stay, kapela vzdává hold svému rodnému městu. K dalšímu songu Leave Me natočili na podzim 2012 dokonce i videoklip, který jsem zveřejňoval už někdy v lednu. Ovšem to nejlepší příjde až s trackem The River, který když jsem slyšel poprvé tak jsem zůstal stát s otevřenou hubou dokořán. Dirty reggae v pomalejším tempu s nádhernym refrénem ale tu hlavní práci tu odvádí foukací harmonika, která navozuje trochu melancholickou atmosféru celého songu a hlavně tu hraje naprosto dokonalý melodie v refrénech. Něco podobnýo jsem neslyšel hodně dlouho a s klidem bych řekl, že je to nejlepší track nejen této desky ale i Beatdown, jako takových. Tohle bude na koncertech asi hodně žádaná skladba. Následující Demain Jamais je jediný francouzky zpívaný song z celého alba, protože ačkoliv jsou Beatdown z Motrealu, který se nachází ve francouzky mluvící části Kanady, tak oni sami zpívají anglicky, i když v rozhovoru mi tvrdili, že těch francouzky zpívaných tracků mají víc, tak nevím? Předposlední Reggae Dance je už takovou klasikou, kde se rukopis kapely nezapře, takže rozebírat to tu moc nemá cenu. Desku Walkin’Proud uzavírá pomalá Runnig Around, což je hodně pohodová a oddychová věc. Závěrem - tahle deska dokazuje, že jsou Beatdown v plné síle a jenom bych se opakoval, když bych řekl, že tohle album to dotahuje opět o stupínek výš. Tohle je zkrátka povinností pro všechny, takže 10 z 10, nemá cenu to dál okecávat tohe se musí prostě slyšet.

Sto zvířat - Hraju na klavír v bordelu

Po ukrutně dlouhý době tu mám k recenzi opět českou kapelu. Ne, že bych tak zavrhoval českou ska scénu ale většina kapel (až na pár vyjímek) mi nepříjde moc originální nebo něčím zajímavá a ty který takový byli se už dávno rozpadli, proto jim nevěnuju takovou pozornost. Sto zvířat vydaly tuhle desku téměř po 3 letech od vydání jejich poslední studiovky Postelový scény z roku 2009, i když neměl bych opomenout ještě jejich Best ofku Sto dvacet z roku 2011. Co bych řekl o týhle desce? Hráčsky a kompozičně je to opět na hodně vysoký úrovni, ono se není ostatně ani čemu divit, po více jak dvaceti letech hraní a řadě alb. Taky tu přibylo trochu popových prvků jako např. v songu G.O.P nebo Krátkozraký Viktor. Jenže od desek jako byli Ty vole na základní škole a  Nikdy nic nebylo, jsem nezaznamenal nějakej další potencionální hit, nebo podobně silný alba. Jakoby se Zvířata začali už trochu vykrádat. A to samý můžu říct i o týhle desce z roku 2012. Je tu sice znát jejich rozpoznatelný rukopis ale nenapadá mě jediná skladba, která by mě něčím zaujala, snad až na, do „popu“ hozenou Hotel Bellevue, která působí trochu „depresivně“ ale je to asi jediná skladba, která trochu vybočuje z řady. Vůbec nevím co mám psát, skoro všech 14 tracků mi příjde jako jeden dlouhej set, sice musím uznat, že songy jako Baťůžek (který mě docela pobavil, co se týče textu), Noc s operní pěvkyní, do reggae hozený Pondělí nebo stejnojmenný track Hraju na klavír v bordelu (který mě zaujal halvně díky tomu oddychovýmu refrénu), jsou tím silnějším ale je to asi to jediný co mě napadá. Je to jako kdyby jste vzali ty slabší kusy z desek Ty vole na základní škole a  Nikdy nic nebylo a na jejich základě udělali novou desku. Ať se snažim sebevíc nevidím tu nic co by navazovalo na předchozí úspěšný vály. Asi už nemá cenu to dál omílat dokola. Album Hraju na klavír v bordelu řadím k těm slabším, i když musím uznat, že předchozí desky Postelový scény a Rozptýlení pro pozůstalé nemám až tak naposlouchaný, takže těžko to srovnávat ale ani v nich jsem nenašel (snad s výjimkou Alice se dala na pití) nějaký pecky, jako na předchozích deskách. Čili konečný hodnocení dávám 5-6 z 10.