Na začátek, abysme se trochu zorientovali, kdy a kde jsi vyrůstal?
Tohle bude trochu složitější. Mám maďarské židovské kořeny, oba moji rodiče jsou Maďaři, jak se říká, pocházím z neúplné rodiny. Moji rodiče se rozešli velmi brzy, když mi byly čtyři roky. Vyrůstal jsem s matkou na východním předměstí Paříže. Můj otec byl malíř pokojů a žil ve 20. obvodu, na Boulevard de Ménilmontant. Já sám jsem vyrůstal hlavně na východním předměstí, ve Val de Fontenay. Někdy kolem deseti až dvanácti let se k nám otec znovu vrátil a koncem 70. let, jsem se už poflakoval většinou po Ménilmontant.
Kdy vlastně začalo období "lovců skinheadů" a kolik ti tehdy bylo?
To se nedá takto říct, kdy, přesné datum prostě není. Začínal jsem jako punkáč, bylo mi tak dvanáct, třináct let, to bylo někdy kolem roku 1980-81. V té době jsem se začal stýkat s kluky, kteří byli o něco starší, než já. Chodili jsme na koncerty, na squaty... Dost rychle a tvrdě jsme zjistili, že dominantním kmenem na ulici jsou skinheadi, kteří byli v té době vetšinou fašouni. Takže jsme si tím procházeli už od samých začátků, byla to taková dlouhá škola ulice, která nás srala čím dál tím víc. V roce 1985 nebo 1986, když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct, jsme toho měli až po krk, takže jsme se začali poflakovat ve větších skupinkách a těm hajzlům se bránit, ale přesné datum začátku se říct nedá. Pokud bych měl uvést datum vzniku Red Warriors, tak to bylo v prosinci 1986, což je tak trochu klíčový okamžik, protože jsme dali naší bandě konečně jméno, ale jako skupina, jsme už tou dobou existovali pár let. Šlo o to, že jsme si všimli, že, když je nás pět nebo šest a skinheadům neustoupíme, situace se začala pomalu měnit. Nikdo totiž není superman ani velký ožralý skinhead, pokud mu nasadíte pravý hák na zadní část lebky. Věci se začali rychle měnit. Čili přesné datum se říct nedá ale obecně, co se týká Red Warriors, oficiální začátek naší skupiny byl prosinec 1986. Ale jak jsem říkal, kořeny sahají mnohem dál, do doby, kdy nás už začali unavovat náckové.
V tom případě, proč ti dávali skinheadi tak zabrat, když jsi byl bílý týpek a punker, punk je přece kultura?
Skinheadi, se kterými jsme se dostávali do potyček, byli hlavně velcí tupí idioti, nic víc. Je jasné, že ve skutečnosti nebyli političtí. Definovali se sice jako fašisti, podle ozdob, co na sobě nosili ale ve skutečnsoti, to byli jen vypasení bitkaři, kteří za politickým diskurzem skrývali svoje násilné choutky. Ostatně vůdci tehdejších francouzských nazi-skinheadů, jako např. Ayoub... když trochu zapátráte v jeho kořenech, uvidíte, že je to prostě absolutní nesmysl... "cizinec", který tvrdí, že je hrdý na bílou rasu. Byli to většinou jen psychopati, alkoholici, ultranásilníci, kteří hasili žízeň po násilí a vydávali to za politický diskurz, který sám o sobě nemohl obstát. Nám tohle bylo u prdele, to jsme neřešili, my jsme tímto násilím trpěli a v určité chvíli jsme se proti němu postavili. Zpočátku to byla hlavně reakce "přežití". V té době jsem vůbec politiku neřešil, neměl jsem ponětí o ničem, to, co jsem v té době žil, byl skutečný kontakt s fyzickým násilím. Analyzovat začnete až postupem času, ale na začátku jsme o tom nepřemýšleli. Věděli jsme jen, že když se objeví skinheadi, které jsme díky jejich hadrům rychle poznali, že je to průser. Přešli jsme do režimu přežití!
Když jste dali dohormady Red Warriors a už nějakou chvíli předtím existovali, jak to fungovalo, než jste tomu dali jasnější kontury. Prostě jste vyrazili do města, například na Chatelet a hledali, kde by mohli být nějací skinheadi?
Na začátku to takhle nefungovalo, nikoho jsme nevyhledávali, v té době jsme si spíš uvědomili, že když je nás víc, jsme méně zranitelní. Výsledkem bylo, že se z toho stala jednoduchá logika, kterou jsme používali, když jsme šli na koncert, kde by se něco mohlo semlít. Nikdy jsme nevěděli na koho narazíme, nebo, kdo se zrovna objeví. Nebylo to jen o skinheadech, bylo tam spoustu dalších jiných subkultur. Postupem času jsme začali zjišťovat a pochopili, že čím víc nás je, tím líp pro nás. Ta mentalita gangů nebyla něčím novým, existovalo to už v 50. letech, kdy např. "Butchers boys", chodili do tančíren jako "smečka". Nebylo to nic nového. V ten okamžik jsme si uvědomili, že pokud máte solidní skupinu lidí, jste méně zranitelní. To byla první reakce, pak jsme si začali uvědomovat, že takto je to efektivní, že takto to funguje. Nakonec jsme měli tak pevnou partu, že jsme si dali jméno a stali se pod tímto názvem známí. Až v tomto okamžiku jsme si uvědomili, že začínáme mít kolem sebe jakousi auru, která nám dává určitou zodpovědnost, za to, co děláme a kdo jsme. Zpočátku jsme nereprezentovali nic jiného, než jen sami sebe. Až pak to začalo představovat, něco, co jsme zatím vnímali dost vágně ale i přesto jsme si uvědomovali, že zastupujeme lidi, kteří se organizují proti určité vizi společnosti, proti bezdůvodnému násilí, proti principům, se kterými jsme nesouhlasili. Například přístup typu: "Tady jsme, je nás víc, jsme silnější, takže vám budeme vnucovat náš úhel pohledu". Proti tomu jsme se ohradili, takže zpolitizování přišlo hodně rychle. Postupem času jsme začali být v tomto ohledu uvědomělejší, ale na začátku jsme byli jen týpci z předměstí, kteří s tím vším neměli nic společného. Oni s námi vyjebávali, my jsme se bránili, tečka.
Říkáš, že už jste byli uvědomělejší, zpolitizovaní postupem času. Několikrát si také zopakoval, že jste byli jen parta kámošů, co reagovali na neudržitelnou situaci. Kdy jste si začali uvědomovat důležitost vaší reakce na skinheady?
To šlo úplně mimo nás, na začátku jsme se nedefinovali jako antifa. Říkali jsme si prostě "lovci skinů". Nebyla to žádná politicky definovaná akce, takže jsme si tyhle věci ještě neuvědomovali. Prostě jsme se rozhodli chovat se tak, abysme mohli chodit kudy chceme, aniž bysme se museli někoho bát. V praxi jsme to byli my, kdo mlátili nácky. Starší týpci, než my věděli moc dobře, že nejde jen o skinheady ale i neonacismus a věděli, že jsme to my, kdo jim jdou po krku. Viděli nás, v podstatě ještě "děcka", kterými jsme v té době byli, jak jim to vracíme a čistíme Paříž od nácků, kteří vládli ulicím deset let. Právě ti starší, kteří už byli zpolitizovaní, byli těmi, kdo za námi přišli a říkali, že si neuvědomujeme, co děláme. Přišli s tím, že: "Vy jste radikální antifašisti, vyklízíte to tu od nácků" a my na to: "Aha tímhle jsme?" Pro nás to nebylo o politice ale o bitkách a přežití na ulici. Mezi místa, kam jsme rádi chodili patřily squaty, koncerty, poflakovali jsme se po ulicích Paříže, v metru, všude tam nám hrozilo nějaké nebezpečí, takže jsme se bránili. Poprvé jsem na tyhle starší týpky narazil až tak v sedmnácti ve squaterské a alternativní scéně. Právě oni nám konkrétně vysvětlili, že náš přístup je politicky zajímavý. Přesněji řečeno, teoretizovali věc, kterou jsme dělali instinktivně. To shrnuje Red Warriors, něvěděli jsme, co chceme ale měli jsme jedno společné a to, že už jsme nemohli vystát fašouny, kteří nás terorizovali na denní bázi. V Red Warriors byli jak radikální levičáci, blízcí např. Action Directe ale i socialisti, kteří měli blíž k iniciativě SOS Racisme Juliena Draye a Harlema Désira v roce 1988. Jasně, bylo pár názorových rozepří a neshod ale to, co nás svedlo dohromady, byl přístup k radikálnímu antifašismu, být připraven se těm sráčům postavit, kdykoliv a kdekoliv. Proto říkám, že to bylo divoké, instinktivní, kompletně improvizované, vycházelo to z našich útrob.
Skinheadi už v Paříži nevládli...
Prostě zmizely. Někdy na přelomu 90. let, řekněme v letech 1992-93, ti kteří ještě o pět, šet let dříve dominovali ulicím a byli to velcí skinheadi s vyhlenou hlavou, v bomberu, našité francouzské vlajky... tyhle týpci prostě vymizeli, už jsi je nepotkal. V té době už věděli, že je pro ně příliš nebezpečné chodit si jen tak po městě. Netvrdím, že náckové zmizeli ale důvod naší existence už prostě nebyl. A my jsme už nechtěli dál chodit po městě a lovit nácky, kteří se už nikde nevyskytovali. Pokud bysme v tom pokračovali, jenom bysme si vymýšleli imaginární nepřátelé, což se stalo ostatním skupinám, v jejichž řadách byli trochu temnější charaktery.
A co jsi v té době dělal, kam se nasměroval tvůj život?
Tou dobou jsem dodělal maturitu a šel jsem na vysokou. Studoval jsem historii, zůstal jsem u toho až do prvního ročníku, kdy jsem získal Ph.D. Po éře Red Warriors, jsme už měli nějaké zkušenosti a začali jsme se politizovat, ale spíš v tom smyslu, že jsme se začali zapojovat do různých organizací, což předtím nebylo. Pro představu, já sám jsem se v roce 1994 zapojil do francouzské sekce anarchosyndikalistických odborů C.N.T. Následujících patnáct let jsem v C.N.T dělal aktivistickou práci na "plný úvazek". Dva roky jsem byl dokonce konfederačním tajemníkem. Věnoval jsem se na plno militantnímu politickému boji. Právě po letech v Red Warriors jsem si uvědomil, že pokud existovali náckové, tak jen proto, že pro ně byla živná půda, na které se mohli objevit. A tak jsem začal přemýšlet, co to je za "půdu", co to je za podmínky? Zpolitizoval jsem se, rostl, hodně jsem četl a potkával jsem další lidi... roky po Red Warriors, to byly léta čistého militantního aktivismu.
Antifa dnes stále existuje, pořád můžeme najít mládež, která se deklaruje jako antifa, kdo jsou tedy ti proti kterým bojují, když skinheadi z ulic, už dávno zmizeli?
V ulicích už nácky nepotkáš, nebo alespoň ne skinheady, jak jsme na ně byli zvyklí, před dvaceti lety. Sice už dávno vymizeli, ale je tu nová generace pouličních aktivistů, kteří jsou stejní fašisté jako byli oni. Můžeme mezi ně zařadit Identitáře, Gabriacovi stoupence, býv. Nacionalistickou mládež - "Jeunesse nationaliste" (pozn. Alexander Gabriac, veřejně známá figura francouzské krajní pravice, byl hlavou Nacionalistické mládeže, dnes již nefunkční ultrapravicové organizace)... A takto bych mohl pokračovat dál a dál, prostě pořád tu jsou. Sice už nevypadají všichni stejně, jako tomu bylo u skinheadů ale stále existují. Jsou mladší, přizpůsobili se dnešní době, zvládají multimédia, komunikaci, sociální sítě, programování... Dnešní antifa hodně bojuje i na tomto poli ale podle mě trochu ztrácí spojení s děním na ulici, každopádně ne vše se dá srovnávat s 80. a 90. léty.
Julien Terzics
28.11. 1968 - 1.7. 2024
Rest in power!
ENGLISH
To get us situated, when and where did you grow up?
It's kind of hard to situate myself in that way. I'm from a Hungarian Jewish background. My parents are both Hungarian. I come from a broken home, as they say. My parents separated very early, when I was four. I grew up with my mother in the eastern suburbs of Paris. My dad painted houses. He lived in the 20th arrondissement, on Boulevard de Ménilmontant. So I actually mostly grew up in the eastern suburbs, in Val de Fontenay. Around ten, twelve years old, my father got back in touch with us. So then I really started hanging around the Ménilmontant neighborhood on the end of 70's.
How did the skinhead hunter period start and how old were you then?
The skinhead hunter period can't really be defined. There is not a precise date. I started out as a punk, first off. I was twelve, thirteen years old, it was around 1980-81. At that time, I was starting to hang out with guys who were a little bit older than me. We were going to concerts, to squats.... We learned quickly and the hard way that the "dominant" tribe was the skinheads who were, at that time mainly fascist skinheads. So we were going through it from very early on. It was this long running school of sorts where we were getting more and more pissed off. In 1985 or 1986, when I was seventeen or eighteen, we'd had it up to here, so we started hanging out in groups and defending ourselves, but you can't give an exact date to the beginning of it. If you had to give a date to the beginning of the Red Warriors, it was in December of 1986. That's kind of the key date because it's the moment when we gave a name to our thing. But by that point we'd already been hanging out in a group for a few years. We noticed that when there were five or six of us and we didn't back down against the skinheads, the game changed, totally. Nobody is a superman. Anybody, even a big drunk skinhead, if you give him a right hook to the back of the skull, if you don't back down, things changed. So I can't really give you an exact date, but generally, it's the creation of the Red Warriors in December of 1986 that marks the official start of our project. Again, the roots go back much earlier, when we started getting tired of putting up with the nazis.
In that case, why were the skinheads giving you a hard time, a guy who is white and punk? Punk is a culture.
The skinheads, the ones we were confronted with, were more just big dumb idiots. Clearly, these guys were not political. They defined themselves as fascists by the trappings that they wore. In reality they were just these kinds of thick brutes concealing a violent pathology behind a political discourse, but which was actually nonexistent. For that matter, the big french skinhead leaders, like Ayoub for example... if you scratch at the surface a little, you'll see it's just absolute nonsense... "foreigners" who claim to be proud of the white race. It was mostly these kinds of psychopaths, drunkards, ultraviolent people, who were putting out this violent sickness behind a discourse that couldn't stand on its own. Us, we really didn't give a shit. We didn't feel like unpacking all that. We were suffering this violence. At a certain point, we organized ourselves against it. At first, it was a survival reaction. At that time, I wasn't politicized at all. I didn't have the slightest idea about anything at all. What I was living, it was just the real, physical, violent relationship of contact. Over time you analyze, but at the beginning we didn't give a fuck. We just knew that when the skinheads showed up, we identified them by the way they dressed, it was danger. We went into survival mode.
When you formed the Red Warriors, even if you'd existed for a while already, before having defined it, how did it work? You'd go down into Paris, I'm thinking of Châtelet for example, and you'd search for skinheads?
At the beginning, we weren't searching for anyone. At the beginning, we just realized that when there were more of us, we were less vulnerable. As a result, it became simple logic when we were going to a concert where shit might get crazy. We didn't know who we were gonna come across, or who was gonna show up. At the time, it wasn't only skinheads. There were a bunch of tribes. We quickly discovered and understood that the more of us there were, the better it was. This gang culture had always existed. In the 50's, the butchers boys going to dances, they went as a pack. It wasn't new. Us, we just realized that if you had a solid affinity group, you were less vulnerable. That was the first reaction. Little by little, we realized that it was really effective, that it was working. We ended up having such a solid affinity group that we gave ourselves a name and became known by that name. It wasn't until then that we realized that we were starting to have a sort of aura that gave us a certain responsibility, in terms of what we were and what we were doing. At first, we weren't representing anything but ourselves. Then we started to represent something else, something a bit vague, but we were aware of representing guys who were organizing against a certain vision of life, against a certain gratuitous violence, against certain principles that didn't work for us, like saying "here we are, there's more of us, so we are imposing our point of view". We were defending ourselves against that. Then it got politicized as it went along. We became conscientious as we went along, but at the outset, we were guys from the suburbs who had nothing to do with all that. You were giving us shit, we defended ourselves, end of story.
You say that you were made conscious, politicized, as you went along. You also repeated several times that you were just a group of buddies that reacted to an untenable situation. At what point did you become aware of the magnitude of your reaction to the skinheads?
That was completely over our heads. At the beginning, we did not define ourselves as antifa. We called ourselves skinhead hunters. We weren't conscious of it because it wasn't a defined political action. We just decided to give ourselves the means to go wherever we wanted from there on out without being afraid of anyone. In practice, we became the ones who were bashing the nazis. There were some guys who were older than us who knew that those guys were nazis, and that we were these young guys coming up behind them. They saw us, kids that we were, give it back in their faces, clearing out nazis that had been making the law for ten years. It was the guys who were older than us, politicized, who told us that we didn't realize what we were doing. They told us, "You're radical antifascists, you're clearing out the nazis" and we were there like, "Oh, we are?!" For us it wasn't politics, it was street brawling and survival. The places we liked to go were squats, concerts, we were hanging out in the streets, we were hanging out in the metro, we were in danger in those places. So we decided to defend them.
Growing up, because I was seventeen the first time I went to the clink, we had been confronted by these older guys in the squat scene, in the alternative scene, etc. They explained to us, concretely, that the approach we had was politically interesting. They theorized with precise words a thing that we were doing in an instinctive way. That sums up the Red Warriors, we didn't know what we wanted but we all had one thing in common, we couldn’t stand the fash, because of what they were putting us through on a daily basis. In the Red Warriors, there were some guys from the far left, radical far left, close to Action Directe and you had other guys closer to the socialist party of Julien Dray and Harlem Désir, SOS Racisme in 1988.7 There were some arguments, but what brought us all together, it was a radical approach to antifascism, being ready to go all the way against those guys. That's why I'm telling you that it was instinctive, wild, completely improvised, it came from the gut.
Then the skinheads no longer made "the law" in Paris...
They just simply disappeared. At the turn of the 90's, let's say 1992-93, the ones who were the big dominant skinheads five, six years earlier, meaning the big shaved skull, khaki bomber jacket, French flags, those guys, they disappeared. You didn't see them anymore. They knew that it was becoming too physically dangerous for them to walk around town like that. I'm not telling you that the nazis has disappeared, but the reason for our existence didn't exist anymore. We weren't gonna keep on hanging around and hunting nazis that didn't exist anymore. If you do that you're starting to invent imaginary enemies, and that's kind of what happened with the groups with shadier characters in them.
At that point, what were you doing? What direction did you give to your life?
At that point, I got my high school diploma, I went to college. I studied history. I kept at it until the first year of a Ph.D. After that time (with the Red Warriors), we had gotten some experience and we had started to politicize ourselves, but in the etymological sense of the term, meaning getting involved with organizations, etc. That hadn't been the case before. Myself, to give you a bit of an idea, in 1994 I was involved with the CNT, a anarcho-syndicalist union. I did activist work like crazy for fifteen years in that libertarian union. I was even confederal secretary for two years. I devoted myself to a militant struggle, politics, pure politics. After the Red Warriors, I realized that if there were nazis, it was because there was fertile ground for them to appear in. What is that fertile ground? I got political, I grew, I read, I met people.... the years that followed the Red Warriors, those were years of pure militant activism.
Today, antifa still exists. Young people claim the label antifa. Who, what are they fighting against? There aren't nazi-skinheads in the streets anymore.
There aren't naziskins in the streets anymore, or at least skinheads the way we knew them twenty years ago. Of course they're not around anymore, but there's a new generation of street activists who are super-fascist all the same, clearly identified as the "identitarians", Gabriac's crews, the "Jeunesse nationaliste" (Alexandre Gabriac, a public figure in far-right French politics, was the head of the Nationalist Youth a now-defunct white nationalist organization).... I could go on and on. They're out there. They don't have the same look, but they still exist. They're younger, they've adapted to their times, they're mastering multimedia, they're mastering communications, programming, social media..... Today's antifa do a lot of fighting on that terrain. But in my opinion, they're losing sight of the streets a bit, but it's not at all comparable.
