Mango Wood se na těchto stránkách neobejvují poprvé, minulý rok jste se s touto skvělou early reggae kapelou z Madridu mohli setkat v krátkém rozhovoru a ještě předtím se tu objevil jejich profil, kterým jsem vám chtěl tuto bandu představit. V listopadu 2024 jim vyšla jejich druhá deska, kterou si opět vzal na starost španělský Liquidator Records. Novinka nese název The Sound of Now, najdete na ní celkem dvanáct zářezů a předcházela jí kompilace singlů In The Beginning - A Sides And B Sides, která vyšla o rok dříve, nicméně nepřinášela žádný nový materiál, ten tu máme až teď po čtyřech letech. Mango Wood si hodně zakládají na autentickém soundu z přelomu 60. a 70. let, což bylo ostatně hodně znát na jejich debutovém albu Stomp You Down, které znělo, jako kdyby bylo opravdu nahráno před více jak padesáti lety a tak jsem čekal, že i tady si udrží smysl pro detail ale příjde mi, že na této desce se jim tu autentickou atmosféru 60. let už zachitit nepodařilo. I přesto vás album The Sound of Now svým zvukem vrátí do doby, kdy bylo reggae žhavou novinkou a skinheadi v Británii, byli jeho nejvěrnějšími posluchači (samozřejmě mimo Jamajku). Nicméně už takto na začátek si dovolím malou sumarizaci, protože je podle mě zbytečné tu rozpitvávat, každý jednotlivý song. Deska The Sound of Now sice není vůbec špatná, hudebně si drží stále hodně vysoký level a je vidět, že cit pro early reggae mají muzikanti vrytý opravdu hodně hluboko pod kůží, každopádně ani po několika posleších se nemůžu zbavit pocitu, že tu v podstatě není jediný záchytný bod, který by nějak vyčníval z řady. Pokud ale nejste náročný posluchač a nepotrpíte si na nějak výrazné melodie a stačí vám k tanci a poslechu jednoduché klávesové formy zahrané na hamondy a typická rytmická offbeatová early reggae kytara, tak vás toto album určitě nezklame. Konec konců early reggae nikdy neaspirovalo na to být nějak složitou muzikou! Ale aby to nevypadalo, že chci desku The Sound of Now shazovat, přece jenom je tady pár tracků, které mě docela baví. Mezi první z nich patří "Ram It All Night", skvělá houpavá věc ve stylu 54-46 Was My Number od The Maytals, kde mě baví hlavně vokál a jeho přízvuk, na kterém si zpěvák dává hodně záležet. Další takový song je "Hurts When I'm Gone", který tak trochu vyvrací moje tvrzení, že tu není nic s výraznou melodií, tady nechybí nic - krásný vokál alá rocksteady, přeskakující rytmická reggae kytara podkreslená vybrnkávající melodickou kytarou a krásná medová melodie, kterou drží klávesy. Hned v zápětí navazuje titulní track alba "The Sound of Now", který má rovnou i videoklip. Naprosto ukázková skinhead reggae pecka, která vás rozhoupe do stran a spálí podrážky vašich Martenů, hodně hutná věc, jak po stránce vokální, tak i rytmické. Poslední výraznější track, který mě zaujal je "The Colt From Manjatan", střednětempá instrumentálka ve stylu ranných Upsetters, kde asi největší roli hrají hamondy, které drží celý song, pod nimi jede lehce přeskakující offbeat rytmika, pod kterou si vybrnkává melodická kytara v pravidelných krátkých figurách - geniální věc, nebál bych se tvrdit, že to je asi nejzajímavější track z celého alba. Jak vydíte z celkových dvanácti songů jsem dokázal vypíchnout alespoň třetinu, což není úplně špatná bilance a možná to desce "The Sound of Now" hodí ještě nějaké ty body navíc! Pojďme to tedy rozlousknout, pokud bych měl hodnotit jen tyto čtyři tracky, tak bych dal bez váhání 9 z 10, protože Mango Wood jsou opravdu skvělí muzikanti, pokud bych ale měl hodnotit album jako celek, stále si stojím za tím, co jsem psal v úvodu, chtělo by to víc výraznějších melodií a obecně víc prostoru pro melodie, možná trochu upozadit klávesová sola a hned bych byl spokojenější :-) Takto je to pouze celkem dobrá skinhead reggae deska ale určině ne ta, která by ve mě vzbudila to nutkání si jí koupit. Mango Wood mám sice ale rád ale tady musím dát slabších 7 z 10.
Osoba Neila Adersona je neodmyslitelně spajatá s labelem Original Gravity, který je na evropské ska & reggae scéně stále ještě poměrně novým a vycházejícím pojmem, který má šanci se pohodlně usadit vedle takových zavedených vydavatelství jako je např. Liquidator, Grover, Pork Pie, či Jump Up Records. Nicméně je tu jeden podstatný rozdíl, Original Gravity nevydává tvorbu jiných kapel, je to v podstatě prostředek pro realizaci vlastní tvorby Neila Adersona, který jako majitel labelu, autor a multi-instrumentalista, stojí za většinou vydaných singlů. O Neilově práci a aktivitách okolo Original Gravity jste se mohli dočíst už v sekci profil, čili nemá cenu zacházet do detailů, pokud přece jenom tápete, zde je odkaz na článek. Neil také stojí za jednou vycházející hvězdou na poli současného ska & early reggae a to mladým jamajským zpěvákem Juniorem Dellem, který si díky Neilovým kontaktům odbyl svojí první živou premiéru v září 2024 na pražské Sedmičce, kde ho kromě Neila doprovázeli i naši přední (nejen) ska muzikanti. Kdo jste tenkrát koncert nestihli, budete mít šanci 18. dubna v Malostranské besedě, kde se opět objeví v doprovodu našich domácích muzikantů a předskakujících Green Smatroll. Jak se dělá instrumentalní muzika, aniž byste měli kapelu, jak se pak člověk musí vypořádat s tím, když musí hrát živě, zkrátka o tom, co vše obnáší práce na Original Gravity se můžete dočíst v následujícím rozhovoru se samotným Neilem Andersonem.
Zdar Neile, předem chci říct, že je to pro mě velká čest, že mám příležitost s tebou udělat rozhovor a díky tomu tak představit tvojí práci okolo Original Gravity Records a dozvědět se tak něco víc, než jen to, co jsem zatím o tobě napsal. Takže hned na úvod bych se zeptal, co bylo důvodem k založení Original Gravity? To už si měl tolik hudebního materiálu, že zkrátka bylo potřeba ho někde vydat, nebo je za tím úplně jiná story?
K založení labelu došlo právě proto, že jsem měl spoustu nápadů, na kterých jsem pracoval a nahrával je několik let. Chvíli jsem se pokoušel (i když musím přiznat, že zas tak moc jsem se nesnažil), zaujmout jiné labely, ale nakonec jsem se rozhodl, že nejrychlejší cesta, jak se dostat tam, kde jsem chtěl být, bude podstoupit nějaké finanční riziko, zkusit založit vlastní label a vydat si desky sám.
O tobě je známo, že jsi celkem multi-instrumentalista a ve valné většině tvých songů hraješ na skoro všechny nástroje ty sám. Jak vzniká takový song, jak to pak dáváš celé dohromady a na které nástroje naopak hrát neumíš? Můžeš popsat tu techniku, jak se rodí songy ze stáje Original Gravity?
Original Gravity bych popsal jako do značné míry můj osobní tvůrčí způsob vyjádření. Hraji asi 80 % toho, co můžete na deskách slyšet. Vždy jsou to bicí, perkuse, basa a kytary, někdy klávesy, harmonika, doprovodné vokály a někdy, když je potřeba i hlavní vokál, jako např. na nahrávkách Labrats nebo Curtis Baker & The Bravehearts. A občas zpívám i ve španělštině, když jsou potřeba vokály pro nahrávky s Néstorem Álvarezem. Vlastně žádnou pracovní "metodu" pro nahrávání jako takovou nemám, ale většinou ta myšlenka začíná basovou linkou nebo kytarovým partem, hlavně pokud jde o instrumentální track. Pokud to má být vokální skladba, dostanu nápad na nějaký refrén nebo to může být jen část textu jako výchozí bod. Pak nahraji hrubý nástin toho, jak by mohla znít basa nebo kytara, napíšu si jaké by přibližně měly být aranže (kde by mohly být sloky, sbory, spojky a instrumentální party), pak si udělám nástřel dalších nástrojů. To se liší v závislosti na žánru, na kterém zrovna dělám a dost často se ten "nástřel" dostane do finální podoby skladby. Když vím, že ve skladbě bude zpěvák (což nebývám já), nahraji si doprovodné vokály, protože díky nim poznám, kde se v písni nacházím, když nahrávám bicí a perkuse. Jakmile jsou nahrány bicí, vše ostatní se už začne rýsovat.
Projdu si znovu všechny "nastřelené" části a opětovně je nahraji, když je potřeba vylepším je, ale dost často (hlavně u basy a kytary) je prostě nechám tak jak jsou. V tomto okamžiku se spojím s dalšími muzikanty, které potřebuji pro skladbu a nechám je pracovat na svých partech a pokud vím, že půjde o vokální track, promluvím si se zpěvákem a pošlu mu nahrávku s mým doprovodným vokálem, aby se mohl se skladbou seznámit. Po každé se snažím pracovat rychle a myslím si, že díky tomu, že se nesnažím mít každý singl "dokonalý", nejenže to urychluje pracovní proces, ale pomáhá to přidat i na pocitu ze skladby, který hledám. Chci, aby hudba, kterou dělám, zněla jako by byla přibližně z let 1962 - 1970. V té době v nahrávacích studiích platilo známé pořekadlo "čas jsou peníze", když bylo vše na nahrávce v pořádku (nebo relativně v pořádku) a někdo udělal menší chybu, prostě se jelo dál s celkově nejlepší nahrávkou a přešlo se na další track. Toto se při práci snažím mít vždy na paměti. To, že můžu něco někde opravit, neznamená, že to nutně opravovat musím. Spousta mých oblíbených nahrávek má drobné "nedostatky". Schválně si poslechněte track "Killing Floor" od Howlin' Wolfa a v pozadí uslyšíte Willieho Dixona, jak Wolfovi říká, jaký bude další text těsně předtím, než ho zazpívá!
Já bych ještě zůstal u předchozí otázky, proč jsi vůbec začal nahrávat věci pro Original Gravity skoro sám, většina lidí by si řekla, že to musí zabrat víc času, než nahrávání s kapelou? A jen tak mimochodem, proč vlastně nemáš kapelu alespoň kvůli koncertům?
Budeš se ditvit ale co se času týká je to právě naopak. Představ si, že bych trávil čas natáčením demo nahrávek, které bych později musel nazkoušet s kapelou a pak je znovu nahrát, to je v podstatě trojnásobné množství času a to nepočítám případné neshody a diskuze o tom, jak by jednotlivé části tracku měly znít. Jak jsem psal v předchozí otázce, často si určité části na nahrávce přehraji jen jednou nebo dvakrát a je hotovo. Nemám běžnou kapelu. Velká část vzniku labelu přišla během lockdownu, kdy jsem pracoval sám ve studiu (a s různými lidmi z celého světa), vytvářel jsem a vydával skladby. Strašně rád střídám mezi žánry, takže bych stejně potřeboval tři nebo čtyři kapely! Když jsem však poprvé začal vydávat desky, vůbec jsem nepočítal s tím, že bych začal někdy koncertovat. To je teď něco nového na čem postupně pracuji. Během roku 2024 jsem odehrál koncert v Malostranské besedě v Praze se skupinou českých muzikantů. Tento set byl zaměřen na některé r'n'b, blues, funky a latino materiály, které vydávám. Také se mi podařilo přivést z Jamajky Juniora Della a odehrát s ním v Evropě tři koncerty na "zkoušku", jeden v klubu 007 v Praze a dva v Německu. Junior Dell se vrátí teď na jaře 2025 s koncerty v Malostranské besedě (18. dubna), pak na Freedom Sounds Festivalu v Kolíně nad Rýnem (25. dubna), a v Noels Ballroom v Lipsku (26. dubna). Potom máme koncem června čtyři vystoupení v Německu, kde nás uvidíte např. na This Is Ska festivalu a na Reduit v Mainzu. Představení Juniora Della jako koncertového projektu je stále v rané fázi ale doufám, že se po letošních festivalových koncertech staneme v rámci živých show zase o něco známější. Juniora Della vidím jako začínající hvězdu na ska & reggae scéně o to neobvyklejší je, že tak mladý jamajský zpěvák vnáší svou energii do těchto oldschool stylů. Takže doufám, že jeho živá show budou přibírat postupně na popularitě.
Zkus popsat ten proces, když se rozhodneš někde v Evropě udělat koncert a potřebuješ sehnat muzikanty, kteří to s tebou odehrají? Podle čeho je vybíráš nebo dáváš přednost celým kapelám a hlavně, co bych rád věděl, kolik času pak potřebujete na nacvičení setu?
Před pár lety jsem dostal pozvání do Kolína nad Rýnem na Freedom Sounds Festival. V tu chvíli jsem ještě ale o živém hraní opravdu neuvažoval - věděl jsem, že na to bude potřeba alespoň sedm, možná dokonce devět nebo deset muzikantů, čili mi bylo jasné, že to bude náročné hlavně po finanční stránce (hlavně kdybych se pokusil přivést muzikanty z Británie). Začal jsem tedy pátrat a prozkoumávat jaké jsou možnosti. V dubnu 2024 jsem se vydal na takovou "průzkumnou" cestu po kontaktech, které jsem v Evropě navázal. Během asi 10 dní jsem navštívil Řím, Prahu a Berlín a zahrál si se třemi skupinami různých muzikantů. Setlist, který jsem rozeslal všem skupinám, obsahoval songy od všech žánrů, které vydávám. Potřeboval jsem zjistit, jestli je možné, že by jedna skupina hudebníků plynule přecházela mezi reggae, blues, latinem, ska a funkem. V Římě jsem hrál s muzikanty okolo trombonisty Michele Fortunato, který bydlí kousek za Římem. Za Prahu mě můj kamarád Robin Marhold (Second Shot) seznámil s Honzou Vedralem. Honza projevil o projekt velký zájem a dal dohromady skupinu osmi nebo devíti muzikantů. V Berlíně jsem se potkal s The Magic Touch, což jsou ostřílení ska & reggae muzikanti. Zajímavé na tom bylo to, že The Magic Touch, jako regulerní kapela spolu hrají pořád, kdežto muzikanti, se kterými jsem hrál v Praze a Římě, společně hrají mnohem méně a bylo by logičtější to odehrát se skupinou muzikantů, kteří spolu hrají pravidelně v kapele.
Jenže úrověň muzikantů a profesionality byla tak vysoká, že byli všichni velmi dobře připraveni. Každá z těch skupin měla svoje silné a slabé stránky ale ve výsledku se dokázali přizpůsobit každému stylu, který jsem po nich chtěl zahrát, takže to byla opravdu nedocenitelná zkušenost. Bohužel jenom s muzikanty z Říma jsem ještě neměl možnost si zahrát živě (doufám, že se tak brzy stane - jsou totiž opradu skvělí). Nicméně s kolegy z Berlína a Prahy jsem měl několik hodin zkoušek, už poprvé během mé cesty v dubnu (ale spíš, než zkouška, to byly "ukázky" z několika různých žánrů, takže se to za plnohodnotné zkoušení považovat ani nedá) a pak následovala ještě jedna 3 - 4 hodinová, před koncertem. To bylo možné jen díky poctivé přípravě předem a protože mám nahraný veškerý materiál, jsem schopný jednotlivé linky a party vyjmout tak, aby si každý z muzikantů mohl poslechnout to, co potřebuje zahrát jeho nástroj. Navíc pro dechovou sekci jsem schopen vytvořit schéma, podle kterého se můžou dechaři řídit. Schémata jsou opravdu velice užitečnou pomůckou. Během pražského koncertu Juniora Della jsme se dostali do situace, kdy nám onemocněl bariton saxofonista v den koncertu, naštěstí jsme byli schopní sehnat náhradníka, který odehrál show, bez jediné zkoušky.
Hodně songů z produkce Original Gravity jsou covery dobře známých hitů, předělány do ska nebo reggae. Potřebuješ svolení od autorů nebo držitele autorských práv k nahrávání a následnému vydání, nebo ne, protože jde v podstatě o předělávky do jiného hudebního žánru? A vůbec, jak jsi se dostal k myšlence dělat covery?
První deska, kterou jsem vydal byla Floyd James & The Gts. Na A straně byl původní originální track "The Switchback", potřeboval jsem tehdy dát něco na B stranu, vzpomněl jsem si, že mám starou nahrávku od "Green Onions", kterou jsem kdysi předělával, tak jsem se jí rozhodl dát na "béčko". Jakmile jsem singl vydal, uvědomil jsem si, že se prodává hlavně kvůli coveru na B straně (i když několik uznávaných britských klubových DJs hrálo i "áčko"). Tak jsem si to vzal k srdci. Pravdou ale je, že potom jsem nevydal cover verzi další tři nebo čtyři vydání ale uvědomil jsem si, že tvorba cover verzí by celkem pomohla prosadit původní materiál, takže jsem vydal ještě několik dalších coverů a pokračuji v tom do teď. I když musím přiznat, že jsem teď uzavřel období, kdy jsem vyprodukoval asi 30 originálních písní a ani jednu cover verzi. Nebyl to záměr, uvědomil jsem si to až tehdy, kdž jsem se před několika týdny díval na svůj seznam plánovaných vydání. Baví mě předělávat do jiných žánrů a myslím si, že při bilanci 60% vlastních a 40% cover verzí je můj tvůrčí výstup pořád v pohodě. A metodu nebo klíč k výběru coveru? Vůbec žádnou nemám, prostě někde něco zaslechnu, nebo mě třeba napadne, jestli by to mohlo fungovat v jiném žánru a ono to skoro vždy zafunguje! K vydání pak už jen stačí zaplatit licenční poplatek britské organizaci MCPC, jakmile je zaplacen, vyberou příslušný poplatek jménem držitele autorských práv a je to! Je to celkem přímočarý proces a není to ani tak drahé.
Kde jsi potkal Juniora Della? Pro hodně lidí je totiž zajímavé, že někdo poměrně tak mladý z Jamajky zpívá early reggae a 60' ska, což jsou styly, které většina jamajčanů v jeho věku vůbec neposlouchá, protože je ovlivňuje hlavně dancehall a většina z nich ani nikdy v životě neslyšela tak starý reggae sound ale on se zdá být naprostou vyjimkou?
Juniora Della jsem "potkal" během lockdownu, když jsem na internetu hledal zpěváka z Jamajky s kterým bych mohl spolupracovat na tvorbě autenticky znějícího ska & reggae, které by znělo, přesně tak jako v 60. letech. Od té doby jsme takto online na dálku spolupracovali na mnoha projektech. Po telefonu jsme spolu mluvili už několikrát, ale až při jeho pražské premiéře, kdy jsem ho vyzvedával z letiště, pár dní před koncertem, jsme se potkali poprvé osobně. Ano je pravda, že jamajčané v jeho věku se o tyto starší styly v podstatě nezajímají a i Junior je fanouškem dancehallu ale díky jeho studiím hudby má celkem dobré základní znalosti o žánrech jako ska, rocksteady a early reggae, navíc ho neustále seznamuji s dalším novým materiálem. Nemluvě o muzice od DJů s kterou se setkával na našich koncertech, které jsme spolu odehráli.
Kromě toho, že máš label, také se živíš jako učitel hudebních lekcí, takže muzika není jen koníčkem ale v podstatě také tvým zaměstnáním na plný úvazek. Dokážeš si představit, kdyby jsi neučil hudbu, že by ses dokázal uživil jako muzikant?
Kromě příležitostných záskoků za někoho z lektorů, který je kvůli nemoci zrovna doma, pravidelně neučím už od roku 2019, i když teď to vypadá, že se to během několik následujících týdnů změní, odchází nám totiž lektor, takže budu muset suplovat jeho hodiny, než se najde náhrada. Škola tedy běží většinou beze mě a hodiny vedou jiní muzikanti. Několik z nich jsem dokonce učil od raného mládí, což je z hlediska kontinuity opravdu pěkné. Takže v posledních letech se v tomto byznysu angažuji spíš už jako ředitel. Škola má také zkušebny, nahrávací studia a online obchod s hudebním příslušenstvím (Guitar Strings & Things). Čili jsou tu další aspekty byznysu, které musím hlídat ale většinou to všechno běží, aniž bych u toho musel být každý den. Určitě bych se uživil produkcí desek ale nemyslím si, že by to bylo udržitelné, kdybych se snažil si vydělávat koncertováním!
V rámci Original Gravity děláš také hodně do soulu, funky a latino věcí. Co propojuje tyto žánry s jamajskou muzikou, co podle tebe mají společného?
Všechny tyto žánry spojuje africká muzika, tradice afrických troubadorů a v další řadě i nemalý vliv blues. Já sám jsem velkým fanouškem blues, hlavně chicagského blues, zhruba tak od poloviny 50. do poloviny 60. let. Všechny styly, které zmiňuješ, jsou silně ovlivněné blues a mají v něm hluboké kořeny, které lze poměrně snadno vysledovat. Latino má také docela úzké vazby na jamajskou muziku, hlavně co se týče dechové sekce, mohl bys jí klidně zaměnit mezi latino skladbou a ska a sedlo by to oběma stylům.
Několikrát jsi hrál i v Praze, poprvé jako DJ v Second Shotu, minulé léto v Malostranské besedě, v září s Juniorem Dellem na Sedmičce a v listopadu jsi se vrátil znovu do Malostranské besedy, aby ses připojil k Mr. Symaripovi. Máš nějaký speciální vztah k našemu hlavnímu městu nebo České republice, že se vracíš tak často?
Je pravda, že mezi zářím 2023 a listopadem 2024 jsem Prahu navštívil asi desetkrát během několika samostatných cest a celkem jsem tu strávil snad dva měsíce. Před lety, když jsem cestoval po Bolívii, jsem potkal jeden český pár - Danielu a Libora, od té doby jsme zůstali v kontaktu. Libor pochází ze Mšena (kde jsem teď také strávil nějaký čas), ale řadu let studoval a pracoval v Praze. Nakonec začal jezdit za prací na mnohá místa po celém světě ale většinu let se vrací na pár týdnů do Prahy. Čili moje původní cesta v září 2023 byla o setkání právě s Liborem a Danielou, nicméně pár měsíců před tím, než jsem do Prahy vyrazil mě kontaktovali Robin s Terezou ze Second Shotu (na Žižkově). Chtěli do prodeje nějaké moje desky od Original Gravity a tak jsme se dohodli. Zmínil jsem se, že se chystám do Prahy a tak mě pozvali k sobě do obchodu, kde jsme udělali takovou menší prezentaci labelu spojenou s diskuzí. Opravdu jsem si to užil a hlavně jsem díky tomu získal nové přátelé a kontakty. Následně v říjnu 2023 jsem byl pozván jako DJ na Prague Reggae Weekender, ale až pak jsem začal uvažovat nad možností hrát v Praze živě, hlavně potom, co jsem poznal Honzu Vedrala (Chancers, All Mad Here).
Zhruba v době, kdy jsem se seznámil s Honzou, jsem opět přiletěl do Prahy, tentokrát na koncert Mr. Symaripa v Malostranské besedě v listopadu 2023. Pár dní po koncertu jsme se sešli s Honzou a jen tak meziřečí jsem poukázal na to, kde si myslím, že by se dala zlepšit kapela, která Roye backovala. Ke kapele se mi nakonec podařilo připojit při dalším koncertu Roye Ellise v Praze v listopadu 2024. Takže ano, Praha se stala tak trochu mým "druhým domovem" (s tím, že Second Shot je místo, kde se můžu kdykoliv zastavit). Další výhodou je, že Praha je pro mě docela dobře dostupná, má nádhernou architekturu a kulturu, příjemnou uvolněnou atmosféru. Lídé jsou tu otevření a přátelští a poznal jsem jich tu, už celou řadu. Dost pomáhá i to, že hodně lidí mluví anglicky, protože moje čeština je opravdu příšerná :-) Měl jsem příležitost navštívit i několik národních parků a i přírodu máte velmi krásnou a samozřejmě pivo je vyníkající.
ENGLISH
Hi Neil it's big honor for me, that I have chance to make an interview with you and thanks to that introduce your work around Original Gravity Records and get know more, than what I wrote about you so far. So first of all, what was a reason to set up Original Gravity? Did you have to much music material which need to be released somewhere or there was different story behind?
The inception for the label came about because I had a lot of ideas that I had been working on and recording for several years. I tried for a while (although I admit that I didn't try that hard), to get existing labels interested, but in the end I decided that the fastest route to get to where I wanted to try to be, would be for me to take some financial risk, create a label and release the records myself.
About you is known, that you are quite multi-istrumentalist and most of the songs are from big part played by you. How do you create that songs, how do you put it all together and what instruments you can't play? Can you describe that technique, how your songs are born?
I would describe Original Gravity Records as being pretty much my personal creative outlet. I play about 80% of what you hear on the records. Always the drums, percussion, bass and guitars, sometimes keyboards, harmonica, backing vocals and sometimes, when it's appropriate, even lead vocals. For example on the Labrats or Curtis Baker & The Bravehearts releases. And occasionally in Spanish whenever there are vocals needed on a Néstor Álvarez recording. I don't really have a set "method" for recording as such, but most of the time the idea would start with a bass line or guitar part, especially if it's an instrumental track. If it's going to be a vocal track, I might get an idea for a chorus, or it could be just one line of lyric as the starting point. Then I would record a rough outline of what the bass or guitar might be, write down what the arrangement might be (where the verses, choruses, bridge and instrumental parts might be), then "sketch out" more of the instruments. This varies depending on the genre I'm working on and quite often, the "sketched out" parts make it onto the final track. If I'm going to have a vocalist on the track (that's not me), I might then record a rough "guide vocal" because it will help me remember where I am within the song when I come to record the drum and percussion parts. Once the drums are recorded, everything else starts to take shape.
I will go back through all of the "sketched" parts and record them again and improve them if I need to, but often (especially with the bass and rhythm guitar), I will just leave them. At this point, I will contact the session musicians that I need for the track and get them working on their parts and if it's a vocal track, speak to the vocalist and send them the guide vocal so that they can become familiar with the song. I am always trying to work fast and I think that because I don't try to have every single part "perfect", it not only speeds up the process, but helps to add to the feel that I'm looking for. I want the music that I make to sound like it was made between probably 1962 and 1970. In those days in the studio "time was money" and if everything else on the take was good (or pretty good), but someone made a small mistake, they would just go with the overall best take and move on to the next track. So I really try and keep this in mind when I'm working. Just because I can fix something, doesn't mean that I should fix it. A lot of my favourite records have "mistakes" on them. Listen to Howlin' Wolf's "Killing Floor" and you can hear Willie Dixon in the background, telling Wolf what the next lyric is just before he sings it!
I will stay yet by the previous question, why did you start make a songs for Original Gravity almost by yourself, most of the people would think, that it must take more time, than to do it with a band? And by the way, why you don't have a band, at least because of the concerts?
With regard to the time taken, it's quite the opposite actually. Imagine that I spent the time making demo recordings to later rehearse with a band and then record them again – it's kind of three times the amount of time and that's not including any potential disagreements and debate on how individual parts should sound. As I mentioned above, a lot of the time, I will only play certain parts on a recording once or twice and they are done. I don't have a regular band. The big part of the label's development came during the lockdown period, when I was quite happily working away on my own in the studio (and with various session people worldwide), creating and releasing tracks. I really like to switch between genres as well, so I would need three or four bands! However, when I first started releasing records, the intention was not geared at all towards playing the music live. This is now something that I've been working on though. During 2024 I played a live show at Malostranska Beseda in Prague with a group of Czech musicians. This set was geared around some of the R&B, blues, funk and latin material that I release. I also brought Junior Dell over from Jamaica and we played 3 "trial" shows in Europe – one at Klub 007 Strahov in Prague and two in Germany. Junior Dell is back in 2025 with appearances at Malostranska Beseda on 18th April, Freedom Sounds in Cologne, Germany (25th April), Noels Ballroom in Leipzig (26th April) and then in late June, we have four shows in Germany including This Is Ska Festival and Reduit (Mainz). It's still quite early stages in introducing Junior Dell as a live act, but I hope that we will become more well known on the live circuit after the festival shows this year. I see Junior Dell as an up and coming star on the ska and reggae scene and it's unusual to have a younger Jamaican vocalist bring his energy to these styles. So I'm hoping the live show will grow in popularity.
Can you explain that procedure, when you decide to make a gig somewhere in the Europe and you need get an musicians to play with you? According to what are you choosing them, or do you prefer bands and mainly, what I would like to know, how much time before gig do you need to practice with them?
A couple of years ago, I got invited to bring an act (or acts) to Freedom Sounds festival in Cologne. At that point, I hadn't really considered trying to play the music live – I knew I'd need at least seven musicians to do it, maybe even nine or ten, so I knew it would be difficult to do, especially from a financial perspective (especially if I tried to bring a group of musicians from the UK). So I started to "put out some feelers" and research possibilities. In April 2024 I embarked on a "research" trip of some of the contacts I had made in. Over the course of 10 days, I visited Rome, Prague and Berlin and played with three groups of musicians. The set list I gave all of the bands had songs from each of the genres that I release. I wanted to see if it was possible that one group of musicians could be versatile enough to switch between reggae, blues, latin, ska, funk etc. In Rome, I played with a group of musicians gathered together by my "first call" trombonist, Michele Fortunato who is based just outside of Rome. For Prague, my friend Robin Marhold (from Second Shot), introduced me to Honza Vedral. Honza expressed a lot of interest in the project and pulled together a group of eight or nine musicians. In Berlin, I met up and played with the band "The Magic Touch" who are seasoned ska and reggae players. It was interesting because The Magic Touch play together all the time, the guys in Prague and Rome play together less often and it would be logical to try and play with a band that play together often.
However the standard of musician and professionalism was such that they were all very well prepared. Each group of musicians had their strengths and weaknesses, but they were all capable of adapting to each style that I gave them to play. So, it was a very worthwhile trip. Unfortunately, I've not had the opportunity to play with the guys from Rome yet (I really hope to one day – they were excellent). But with the Berlin and Prague guys, we had a few hours rehearsal with each band when I first visited in April (but bear in mind that this was rehearsing a "sample" of quite a few different genres, so not really a full rehearsal), then one more (three or four hour) rehearsal ahead of the first show. This is made possible by a lot of preparation in advance. Because I have recorded all of the material, I am able to "bounce out" the individual parts, so that each musician can hear what they need to play, plus for the horn section, we are able to create charts for them to follow. The charts are really useful, we had the situation in Prague for the Junior Dell gig where the baritone saxophone player fell ill on the day of the show and we were able to contact a replacement musician who played the show without a rehearsal.
Lots of your songs from production of Original Gravity are covers of well known singles remade to ska or reggae. Do you need any permission from author or rights holder to record it and than to relaese it or not, becasue that songs are in different music genre? And by the way, how did you get it to the idea of making covers?
The first record I released was by Floyd James & The GTs. On the A-side was an original song called "The Switchback". I needed a B-side and remembered that I had an old recording I'd made of "Green Onions", so I decided to put it on the B-side. Once it was released, I realised that the record was mainly selling for the B-side cover version (although a few of well-respected UK club DJs were playing the A-side). I took note of that information. I didn't actually release another cover for about three or four more releases, but I caught onto the fact that producing covers could help expose the original material more, so I did a few more and continue to do so. Although I have just completed a period of time when I produced around 30 original tracks over the space of around three months without a single cover included. I didn't do this intentionally and didn't even realise until a few weeks ago when I was looking back over my recent release schedule. I enjoy covering tunes and "twisting them" into a new genre and I think it's cool that my output is around 60% originals and 40% covers. I don't have a method at all for picking covers – I will just hear something somewhere and I might get the idea of how it might work in a different style and almost everything will! To release a cover, I just have to pay a license fee to an organisation in the UK called MCPS. Once that's done, they collect the relevant royalties on behalf of the rightsholder. It's quite a straight forward process really and it's not too expensive to do either fortunately.
Where did you meet Junior Dell? Because for lot of people is very interesting, that quite young guy from Jamaica is singing early reggae and 60's ska, which are the styles, that jamaicans in his age don't listen at all, because this generation is influenced mostly by dancehall and most of them have never heard such old kind of reggae music and he seems to be exception?
I "met" Junior Dell online during one of the lockdown periods. I was trawling the internet looking for a Jamaican singer who I could work with to make authentic sounding ska and reggae that sounded like it came from the original period. We worked together on many projects remotely ever since. I had spoken to him many times on the phone, but the first time I met him in person was when I picked him up from Prague airport a couple of days ahead of our first show! You are right about Jamaicans of his age being a bit disinterested in the older styles and Junior is definitely a dancehall fan too, but he already had a good basic knowledge of the ska, rocksteady and reggae genres (having spent time studying music in Kingston) and I am introducing him to new material all the time. Not to mention the exposure to the music that he is getting from the DJs who play at the shows we've done.
Beside, that you run record label, you are also teaching music lessons, so basically music is not only hobby, but your full time job. Can you imagine if you wouldn't be teaching music, that you could earn for living as musician?
Apart from the odd times where I need to cover a tutor who is off work due to sickness, I haven't taught regularly since 2019, although that looks set to change within the next few weeks we have a tutor leaving and I will need to cover his lessons until I find a replacement. So the school usually runs without me and the classes are run by other musicians. Several of whom I taught from an early age (which is really nice from the perspective of continuity). So in the past few years, my involvement in that business has been mainly as a director. We also have rehearsal rooms, a recording studios and an online business selling accessories (It's called Guitar Strings & Things). So there are other aspects of the business that I have to "keep an eye on", but most of the time, they all run without me being involved on a day to day basis. The majority of my time is spent on producing music. I could survive by only producing records, but I don't think it would be viable if I was trying to survive by playing live shows!
Within Original Gravity you are also doing lot of soul, funky or latino stuff. What do you think is connecting these genres with jamaican music, what has common according to you?
What connects all of these styles is african music, the traditions of african griots (troubadors) and subsequently, the influence of Blues. I am a big fan of Blues music, particularly the Chicago Blues of the mid 1950's to mid 1960's. All of the genres that you mention are heavily influenced and have deep roots in the blues that can be fairly easily traced. The latino music has quite close ties to jamaican music as well, particularly in the horn section for example, I could swap the horn parts around between a latin track and a ska track and they would fit both styles quite well.
You have played several times in Prague like a DJ in Second Shot, last summer in Malostranská beseda, in September with Junior Dell and you came back in November to join Mr. Symarip again in Malostranská beseda. Do you have some special relationship to our city or Czech republic, that you are returning so much?
Yes, that's true! Between September 2023 and November 2024, I visited Prague on ten separate trips and in total, I've maybe spent around two months there. I met a Czech couple Daniela & Libor a long time ago when I was travelling in Bolivia, we stayed in touch. Libor is originally from Mšeno (I have now also spent time there and the surrounding area), but he studied, worked and lived in Prague for many years. He ended up working in many locations around the world, but he returns most years to Prague for a few weeks. So the original trip in September 2023, was to meet up with Daniela and Libor. But a few months before that trip took place, I was contacted by Robin & Tereza at Second Shot (in Žižkov). They wanted to stock Original Gravity releases, so we made a deal. Later I mentioned that I would be in Prague and they invited me along to make a presentation evening and talk about the record label. I really enjoyed this and started to make new friends and contacts from there. Then I was invited to DJ at the Prague Reggae Weekender in October 2023 and then I started to think about the possibility of playing live shows in Prague, especially after I had been introduced to Honza Vedral.
Around the time that I was introduced to Honza, I also came to Prague to see the Roy Ellis show at Malostranská beseda in November 2023. A couple of days after the show, I had a meeting with Honza and during the meeting, I kind of pointed out where I thought he could improve the band that backed Roy and I managed to volunteer myself to be involved the next time that Roy came back to play his next show. So over the last eighteen months, Prague has become a bit of a "second home" to me (with Second Shot being somewhere I can always drop in on and hang out). Prague is quite easy for me to get to, it's got great architecture and culture, a nice "laid back" vibe. People are generally open and friendly and I've gotten to know quite a few people there. It also helps that many people speak English because my Czech is terrible (as I'm often told). I've also managed to visit a few national parks and the countryside is very beautiful. And of course, the beer is pretty good.
Bob Marley Tribute (8.2. 2025) - Lisabon / Portugalsko
Tak jako před třemi lety, jsem se letos v únoru opět vydal na jih Evropy se trochu ohřát v pro nás jarním počasí a hlavně navštívit moje kamarády a fanoušky fotbalového klubu C.F. Os Belenenses, který sídlí v lisabonské čtvrti Belém. Jak už jste jistě pochopili tento report bude z Portugalska, kde se mi tentokrát podařilo perfektní načasování mojí návštěvy, jelikož jsem měl možnost zúčastnit se famozní reggae party při příležitosti 80 let od narození Boba Marleyho, která byla pro mě natolik nezapomenutelným zážitkem, že se o ní s vámi musím podělit tímto článkem. Můj příjezd začal v turbolentním tempu hned po příletu, kdy po vyzvedntí mojí maličkosti z letiště, jedeme rovnou směr Belém a vyrážíme na páteční fotbalové utkání, které nakonec zakončujeme ve fanouškovské klubovně přímo v útrobách stadionu, kde se pije až do brzkých ranních hodin. Mimochodem, zde je mi představen jeden ze starých lisabonských skinheadů, který se koncem 80. let snažil šířit myšlenku SHARP, jelikož jak je známo, většina tehdejších skinheads byla těžce doprava. Diskutujeme i přes nedostatečný level angličtiny skoro hodinu a půl a já začínám cítit, že jsem v pravý čas na pravém místě. Druhý den po nezbytné prohlídce míst, kam jsem se při mé první návštěvě Lisabonu nedostal, vyrážíme opět na pivo do místního komunitního centra v Belému, kde se setkáváme s dalšími známými a po pár pivech vyrážíme do centra, kde se odehraje zmíněná reggae party. Jedeme autem asi v pěti lidech a tady musím udělat menší kulturní vsuvku, v Portugalsku je totiž tolerance alkoholu za volantem, kdy do určité míry dostanete pouze pokutu, navíc policie tu nečíhá na řidiče na každém rohu a tak to mají místní pěkně na háku a řídí bez ohledu na to, kolik toho už vypili nebo vyhulili, ano joint za volantem také není vyjímkou :-D Nechci generalizovat, možná to není praxí u všech ale moji portugalští přátelé to praktikují celkem často :-D A tak jedeme, včetně řidiče všichni s promilí v krvi směr centrum. Po asi 15 minutách jsme na místě, akce se odehrává v budově, která připomíná spíš školu a která dřív sloužila místním tiskařům. Samotný sál o něco větší, než naše Malostranská Beseda se nachází v jejím posledním patře. Je něco kolem 20:00, čili je ještě poloprázdo. Po stranách sálu jsou stolky s merchem pořádajícího sound systému Mindel Reggae Familia Soundsystem a další prodejci s různými etno proprietami a podobným zbožím, nechybí ani občerstvení v podobě pro nás středoevropany neznámých jídel původem z Kapverd a jiných částí Afriky. To, že Portugalsko stále neztratilo určité kulturní spojení se svými bývalými africkými koloniemi je znát i zde, kdy dobrá šestina návštěvníků jsou černoši a mezi nimi i dost rastamanů. Na začátek rozehřívá zatím prořídlý dav DJka (chcete-li při zachování správného reggae nazvosloví - selectorka) a musím říct, že má celkem zajímavý set a do určité míry je to i pohled na reggae z ženské perspektivy, pouští jemnější věci, někdy až na hranici lovers rocku (což, je subžánr reggae, který moc nemusím) ale ve výsledku to není vůbec špatné a vystihuje to, že večírek teprve začíná. Musím zmínit jednu zásadní věc a to je soundsystem jako takový, před podiem je stěna z repráků, pravý nefalšovaný soundsystem, tak jak to má na pořádné reggae party být. V Portugalsku totiž většina reggae kolektivů má svojí vlastní aparaturu tvořenou z více jak deseti repráků. Netvrdím, že u nás bysme na to nenarazili také ale na většině reggae akcí, co jsem navštil (snad kromě festivalů), soundsystem resp. stěna z repráků prostě chyběla. No a jelikož šlo o oslavu 80 let od narození krále reggae, byla tato akce naplánována do nejmenšího detailu, kdy se např. na stěně nad východem ze sálu promítaly záběry z koncertů Boba Marleyho a scény z dnes už zásadních reggae filmů, jako např. Rockers.
Bylo vidět, že pořadatelé do toho dali úplně všechno a mysleli i na nejmenší detaily, jako např. natáhnutí červených, žlutých a zelených pruhů láky mezi ochozy, aby před prostorem soundsystému vytvořili dojem nízkého stropu a komornější vnímání samotného dancehallu. Minuty se pomalu blíží k desáté hodině a sál už začíná být celkem slušně zaplněný a pomalu se tvoří první hloučky tanečníků, které se do dalších minut zvětší natolik, až se vytvoří dav a tak se odvaží stále další a další návštěvníci a ledy studu povolují a všichni se začínají vlnit a hopsat v rytmech roots a dubu.... večírek začíná! Tady asi těžko popíšu každou jednotlivou hodinu a selectory ale dá se říct, že to byla jedna z nejlepších selekcí, jakou jsem za poslední dobu slyšel. Každý selector měl svůj vlastní osobitý styl. Na začátku zněl hodně rub-a-dub z 80. let a klasický dub ve sylu King Tubby nebo Scientist, pak už jsem si spíš užíval muziku, než to, kdo co konkrétně hraje. Sálem na začátku znělo hodně roots ze 70. let ale i britský dub ve stylu Brother Culture, Mungo's Hi-Fi nebo Zion Train. Někdy po půlnoci se toho chopili deejays (rozuměj MCs), většinou umělci původem z Afriky, potažmo býv. portugalských území a tak jsem měl možnost poprvé v životě slyšet raggamuffin v portugalštině. Deejays mohlo být zhruba tak 3 až 4 a diktovali celkem solidně. Samozřejmě nechyběly ani nezbytné vracečky na začátku songu a následné puštění desky znovu s davovým pokřikem "rewind!", prostě všechny nezbytnosti, které ke kultuře reggae soundsystémů patří. Zazněl prakticky průřez od 70. let, až po dnešní jamajskou produkci jako např. Chronixx, či Protoje, mimochodem tady jsem "objevil Ameriku" v podobě pecky "Spanish Town Rockin'", která mě dostala totálně do kolen. Čas od času nechyběl ani Bob Marley, což byla tak trochu povinnost. Velkou radost mi udělalo zahrání "54-46 Was My Number" od The Maytals, kdy týpek vedle mě s rovným kšiltem a kudrnatou řepou, při spatření mého pola Lonsdale, vyhrnul rukáv a ukazuje mi vytetovanou Trojan helmu :-D, nicméně to byl asi jediný song, který se blížil skinhead reggae. Naopak co nehráli skoro vůbec byl dancehall, malinko jsem čekal třeba něco z 90. let, kdy bylo ragga pro svět žhavou novinkou ale toto byla "strictly reggae party". Selectors promlouvali imporvizovaně i mezi jednotlivými tracky, nebo přímo do nich, nechybělo nezbytné pálení Babylonu :-D hesla proti fašismu a rasistům. Lidí v dancehallu neubývalo, naopak jsem měl pocit, že s každou další hodinou blížící se k ránu, jich snad i přibývá. Snad nikomu až na mě nedocházela energie a tak jsem někdy v 01:30 zůstal už jen na vodě :-D Asi je to temperamentem latinos z jižní Evropy ale sál byl narvaný tanečníky až do konce, žádné řídnutí davu se nekonalo a kdyby soundsystem hrál až do rozbřesku, tak věřím, že lidí bude pořád stejně. Jak se říká v Portugalsku zkrátka pořádná "padrada". Musím uznat, že dlouho sem neslyšel pohromadě tolik mých oblíbených pecek, což ještě mnohem víc umocňovalo samotný prožitek z téhle akce, buď už mám toho tolik naposloucháno, nebo se mi prostě jen trefili do vkusu. Něky v 5:00 ráno zazněl z repráků "Redeption Song" od krále reggae, kterým Mindel Reggae Familia Soundsystem, vzdali hold této legendě a krásným gestem ukončili celou akci. Na konec ještě přišlo společné focení všech zúčastněných před soundsystémem, což jsem např. u nás snad nikdy nezažil a pomalý rozhchod. Nechci se nikoho z domácí reggae scény dotknout ale myslím si, že z lisabonské scény si můžeme vzít hodně inspirace. Za mě nezapomenutelný zážitek a tímto bych chtěl poděkovat Francescovi a Afonsovi a všem z Belému a Furia Azul, jeslti to čtete (samozřejmě za pomoci překladače), že jste mě sem vzali.... Top padrada amigos, obrigado!!!!
The Offenders slaví letos 20 let existence a k tomuto výročí nám naservírují v pořadí již desáté album. Kapela vznikla v roce 2005 v italské Consenze, kde působila do konce roku 2008, kdy se její členové přestěhovali do Berlína, který se stal jejich novým domovem. Do té doby stihli ještě v Itálii vydat svoje ikonické první album Hooligan Reggae z roku 2007 se stejnojmenným hitem, díky kterému pomalu prorazili na evropská podia. Letošní novinka Storm Over The Mainland vyjde v půli února u německého Sunny Bastards Records a kapela o ní prozradila, že se bude jednat o jednu z jejich nejrozmanitějších desek, která má zachytit všechny jejich dosavadní polohy od ska, folkpunku, punkrocku a skapunku. The Offenders se od alb Class Of Nations z roku 2019 a zatím posledního Orthodoxy Of New Radicalism postupně začali přesouvat od jejich osobitého ska a 2tone, čím dál tím víc k punkrocku a překvapivě i folkpunku, díky zapojení mandolíny. Postupná přeměna k směrem k punkrocku vlastně ani není tak překvapivá, jelikož byla znát minimálně už od alba Generation Nowhere, kde se čím dál tím víc prosazovali prvky punku, nicméně ska hrálo u kapely stále hlavní roli, i když se postupně přesouvala víc ke kytarovějšímu soundu, který u ní v poslendích letech začal přirozeně převládat. Proto neberte jejich žánrovou změnu jako "zradu" pro všchny ortodoxní rude boy fans, protože jak už bylo vidět v předchozích letech kapela k tomuto pojetí postupně a pomalými krůčky směřovala sama. Nicméně, že i po letech stále umí zahrát perfektní ska nám dokázali ochutnávkou z nové desky v podobě songu Partizani in Budapest, kterou můžete shlédnout zde. Novinku Storm Over The Mainland seženete v distribuci německého Coretex Records, jak na vinylu, tak i klasicky na CD.
The Chains jsou nová krev z dánské Kodaně, která konečně po letech přináší na evropskou offbeat scénu dirty reggae sound s nádechem toho s čím, před více jak dvaceti lety začali Aggrolites. Upřímně řečeno early reggae kapel věrných původnímu boss soundu máme v Evropě a především ve Španělsku poměrně "dost" ale už dlouho tu chyběla kapela, která by se za každou cenu nesnažila o retro sound alá skinhead reggae 1969 a právě takovou kapelou jsou The Chains. Toto kombo tvoří celkem šest muzikantů různých generací, kteří prošli za posledních třicet let mnoha dánskými ska & reggae kapelami, ty nejstarší z nich jsou ve scéně aktivní dokonce už od 80. let a přináší do kapely mnoho vlivů a zkušeností, což je ostatně slyšet i na samotné desce. Novinka a zároveň jejich debutové album Crying On The Dancefloor vyšlo na podzim 2024 na značce Black Cheese Records a najdeme na něm celkem 12 tracků v moderním offbeat kábátě. Jak už jsem naznačil v úvodu, styl The Chains by se dal charakterizovat jako dirty reggae, nicméně ne tak úplně. Jejich sound v sobě zahrnuje i vlivy rocksteady a něco málo ska/2tone, přesto tím spojujícím prvkem, který se prolíná všemi těmito polohami, je především typicky hrubý špinavý reggae sound s punkovým nádechem, založeným na absenci dechů, které bravůrně nahrazují kytary a klávesy, které tomu dodávají určitý 2tone feeling. Opět se tak potvrzují moje slova o tom, že dobré ska, nebo reggae jde i bez dechů a u ska to platí dvojnásob. Nicméně The Chains nejsou jedinou dánskou dirty reggae kapelou, pokud vás tato recenze navnadí a já věřím, že ano, protože jde o opravdu dobrou kapelu, tak určitě zapátrejte po Leo & The Lineup, kteří jsou vznikem o víc jak dekádu starší kapelou ale za to stejně kvalitní. Tolik tedy k úvodu, pojďme teď rozpitvat ty nejsilnější věci z alba Crying On The Dacefloor! Prvním z nich bude otvírák celé desky "My Baby Is a Hooligan", typický dirty reggae track s příjemnou melodií na klávesách a charakteristickou "přeskakující" offbeatovou kytarou, přesně ta věc, která vás navnadí v poslechu pokračovat. S následující "Every Hour On The Hour" se rozhoupeme v rytmu rocksteady, i když i tady to chytá díky kytarám uričitý punkový feeling a místy mi to docela připomíná reggae & ska songy z tvorby Tima Amstronga (Rancid). Že dobré ska jde i bez dechů se můžete přesvědčit hned v zápětí v tracku "The Kid Got That Fire". Co si představit pod pojmem dirty reggae, pochopíte u songu "Daddy Got A Gun", hutná hrubě znějící melodická kytara, která je přesně tím "punkovým" prvkem, který se neohlíží na to, jestli to takhle znělo v londýnských tančírnách v roce 1969, výrazné hamond klávesy v podkresu a ještě výraznější v refrénech a basa co boří stěny, to už je více méně samozřejmost! Jak je pro kvalitní track důležitá práce back vokálů se přesvědčíte v rocksteady válu "Stone Cold Killer", který se díky tomu dostává z průměrnosti do mnohem vyšších sfér. Velice příjemnou a oddychovou věcí je song "Crying On The Dancefloor", stěžejní track celé desky a moc povedená reggae pecka, ostatně přesvědčit se můžete sami, protože tento singl má video na youtube. Ovšem můj nejoblíbenější track, který v sobě má všechno to, co jsem o The Chains napsal v úvodu je "Poison", bravůrní a učebnicová ukázka špinavého reggae, která v sobě skrývá samotné Rancid, jelikož jde o cover jednoho z jejich songů. Tady je prostě vše... hlasitý vokál a refrény, opět hrubá melodická punky kytara doprovázející reggae sound a pod tím vším hamond klávesy.... prostě music for rude boys! Nakonec vás opět odkážu na další video a to k songu "So Unkind", abyste mi dali za pravdu, že dobré ska/2tone nepotřebuje dechovou sekci. A tímto bych tuto pitvu asi ukončil, víc nemá cenu prozrazovat. Album Crying On The Dancefloor mi udělalo neuvěřitelnou radost, dlouho jsem čekal, kdy se někdo vytasí s kvalitní dirty reggae deskou a tahle dánská banda mě příjemně překvapila, protože už jsem začínal mít pocit, že tento subžánr je pod množstvím všech těch autenticky znějících trad. ska & early reggae kapel, pomalu na pokraji klinické smrti. Neváhejte a po desce Crying On The Dacefloor sáhněte, určitě nebudete litovat. Dávám 9 z 10 a to zcela zaslouženě!
Znáte to, někdy se člověk rozhodne vyrazit na festival i když zná z účinkujících kapel opravdu jen pár ale nakonec se z fesťáku vrací s várkou dalších nových jmen, které právě poznal a už se nemůže dočkat, až si je doma najde na netu, aby si je mohl znovu poslechnout. Tak přesně toto je případ polských FATE, které jsem poznal minulý rok v srpnu na Vzdor festu na Moravě. Možná někdo z vás kapelu zná a jsem to zase opět jen já, kdo "objevil Ameriku" ale byl jsem z jejich vystoupení a tvorby natolik nadšený, že se s vámi o tuto kapelu musím prostě podělit, protože dlouho jsem nebyl z něčeho tak perplex jako právě z FATE. A proč? Protože mám rád jak reggae & ska, tak i punk a FATE v sobě spojují přesně tyto dva elementy. Ano já vím, že toto dělá spoustu dalších kapel, ať už např. britští P.A.I.N a Inner Terrestrails, nebo v samotném Polsku Gaga Zielone Zabki, Paprika Korps, kteří naopak kombinovali reggae s punkem, či tvorba Roberta Brylewskiho, který v 80. letech hrál v mnoha punkových a postpunkových kapelách, aby nakonec založil jednu z nejstarších polských reggae kapel - legendární Izrael a později účinkoval v Swiat Czarownic, kteří se na albu Hokka Hey (1994) pouštěli také do reggae a dubu, i když šlo v podstatě o hardcore-punkovou desku. Ale i tak si myslím, že punk-reggae kapely jsou pořád tak trochu vzácností a tak má člověk radost za každou další, kterou objeví. Pojďme se tedy konečně podívat na FATE pod drobnohledem! Kapela vznikla v roce 1990 v polském Slezku v městečku Ziebice (dnes působí ve Wroclawi) pod názvem Smok Wafelski, krátce na to se přejmenovávají na Fly and The Revolution a aby těch změn názvů nebylo málo, název se konečně ustálí na FATE, což má být zkratka pro Fly and The Evolution. Už někdy během roku 1992 vydávají první demo kazetu, do vydání první regulerní desky vyjdou ještě další dvě, až v roce 1995 jim vychází debutové album Anake, kde už je i přes hrubý punkový zvuk jasný náběh i do sfér reggae. Kapela se rozhodně nebojí experimentovat a tak tu můžete zaslechnout i flétnu, která je na této desce dost často využívaným nástrojem. Nicméně až s druhou deskou Tworze i Niszcze z roku 1997 dostává jejich sound (hlavně ve ska & reggae pasážích) jasnější kontury, tu a tam se přidávají klávesy, punk je údernější a reggae čistší a vyhranější. Právě deska Tworze i Niszcze je podle mě nejlepším příkladem jejich tvorby, zde se totiž dají najít jedny z jejich nejvydařenějších reggae-punk tracků jako např. "Dread Mission", "Rzecz o Clowieku 2", nebo "Ladowanie na Marsie". Všechny v sobě spojují originální hudební postupy, aranže, bohaté nástrojové obsazení, kde nechybí např. melodika, či saxofon a především zajímavé kombinace, kdy v jeden okamžik dokážou spojit hutnou dubovou basu s nabustrovanou kytarou tak, že máte dojem, že kytarová kila jsou nedílnou součástí dubu. S ladností sobě vlastní přecházejí z houpavé reggae basy do punku a pak se opět vrací do rytmů na druhou, jako by o nic nešlo. Silnou stránkou nejsou jen kombinace reggae a punku, stejně tak dobře si umí poradit i se ska a tady bych chtěl podoktnout, že nejde o žadný prvoplánový skapunk.
Punk a ska se tu prolíná v kombinacích, které málokterou skapunkovu kapelu napadnou, jako příklad bych mohl uvést track "Radical", kde je výborná punková basa a nad ní jede rytmická kytara klasický offbeat na druhou dobu. V podstatě naprosto jednoduchý postup, který vytváří neuvěřitelně zajímavý sound ale přesto se k němu uchyluje málokterá skapunková kapela. Ten výčet je ve skutečnosti mnohem delší a samozřejmě není to jen o kombinacích s reggae & ska, kde by ještě určitě stály za zmínku tracky "Terrorysta", "Slovo", či "S.K.A". Za pozornost na této desce stojí i čistě punkový materiál, jako např. "Sam ze Soba", nebo "Odpowiedzialnosc". FATE vydali v roce 1997 ještě EP Cyrk Jest Smieszny... Nie Dla Zwierzat!, které jasně ukazuje, že kapele kromě přirozených antifašistických a antirasistických hodnot, nejsou cizí ani práva zvířat. Rok na to kapelu opouští zpěvačka Aga, která tvořila druhý vokál, mikrofon tak zůstává v rukou kytaristy Muchy. FATE si v roce 2004 dávají na dlouhých devět let pauzu, na podia se vrací až v roce 2013. Tři roky na to vydavají kompilaci 25 Lat i 25 Zim, která, jak z názvu vyplívá, dokumentuje jejich tvorbu za poslední čtvrtstoletí. Zatím poslední album Zawsze Twarza ku Ziemi z roku 2022 naznačuje určitý odklon od reggae & ska prvků k čistšímu punku, nicméně i tak se tu dají najít zajímavé kousky jako např. "Zwierze Nie Jest Rzecza", či "Dzien Za Dniem", reggae-punk v typickém FATE podání, nebo "Swiatla We Mgle", které bych také zařadil do této kategorie. Víc dodávat nemá cenu, mrkněte na bandcamp a přesvěčte se sami. Určitě mi dáte za pravdu, že kombinace punku a reggae v podání FATE je hudebně něco naprosto nevšedního a originálního.
Brigade Loco jsou mladá krev z Baskicka, kterou jste díky Knockout Booking & Records mohli vidět v říjnu 2023 na pražské Sedmičce, kde zahráli společně s kanadskými The Prowlers. Melodický punkrock/oi! ze samotného srdce Baskicka, kapela která má za sebou za více, jak sedm let existence už poměrně slušný seznam koncertů a velkých jmen, se kterými stáli na stejném podiu. Na kontě mají dvě alba, splitko s italskými Azione Dirretta a v současné chvíli pracují na nové desce. Jak si určitě všimnete v samotném rozhovoru, baskická identita je pro kapelu hodně důležitým pojítkem, které se prolíná celou jejich tvorbou. Přesto nezapomínají klást důraz na antifašistické postoje, které se v této části Evropy nevylučují s národní hrdostí. Nejen o tamní scéně ale i o historii Baskicka, místním jedinečném jazyku a iberském separatismu se dočtete v následujícím rozhovoru.
Zdar pánové, tak na začátek, mohli byste trochu představit kapelu, odkud jste, jak dlouho už hrajete a prozradit v jakých kapelách jste hráli předtím, protože hrajete kurva skvěle, takže pochybuji, že Brigade Loco je vaše první kapela?
Zdarec, my jsme Brigade Loco punkrock z Baskicka, autonomní oblasti vklíněnou mezi Španělsko a Francii, národ bez vlastního státu dalo by se říct. Dohromady jsme se dali v roce 2017 a někteří z nás už mají nějakou zkušenost s hraním v kapelách, když jsme bývali mladší. Jedny z našich prvních kapel byly např. "Cold Revenge" a "Strikers" (oboje můžete najít na youtube). Jsme z různých měst a vesnic ale poznali jsme se díky koncertům a fotbalovým zápasům, pohybovali jsme se ve stejném prostředí a na stejných místech. Roky jsme sdíleli společné undergroudové prostředí.
Nepochybuji o tom, že kapela ve vašich životech hraje velkou roli a je pro vás důležitá ale mě by spíš zajímala civilní role vašich členů, čím se živíte, co děláte za práci?
V současnosti jsme všichni zaměstnaní, pořád jsme celkem mladí ale už dost staří na to, abychom mohli makat (hahaha). Někteří z nás se živí jako učitelé, někdo zase řídí svůj vlastní bar, nebo se podílí na provozování dalšího baru a někdo maká ve fabrice. Někteří z nás byli také v minulosti politicky a sociálně aktivní v různých lidových a politických hnutích ve svých rodných městech.
V říjnu 2024 jsem vás viděl hrát v Berlíně s dalšími kapelami z Baskicka a Katalánska a byl jsem mile překvapen, kolik bylo v publiku lidí ve věku 20 - 25 let. Vypadá to, že vaše scéna asi zrovna netrpí stárnutím, jako ta naše, kde je spíš raritou narazit na skiny a punkáče ve věku kolem 20. Je to tak, má tahle muzika u vás pořád potenciál oslovit mladší generaci a přitáhnout k sobě mládež?
Jo, je to tak! O tomhle se v kapele bavíme celkem často, skoro pokaždé, když jedeme na tour po Evropě. Málokdy vídáme v publiku mladší ročníky, obvykle na naše show příjdou lidi kolem čtyřicítky, na druhou stranu, když k nám přijedou kapely z Evropy, jsou v úžasu z toho, jak mladé máme publikum. V Baskicku se nám podařilo uspět s generační obměnou a to je něco, na co můžeme být v dnešní době právem hrdí.
Baskitština je v porovnání s ostatními evropskými jazyky naprosto odlišná a ničemu není podobná, absolutně není možné porozumět alespoň jedinému slovu, proto byste mohli přiblížit o čem jsou vaše texty? O čem zpíváte?
Máme jeden z nejstarších jazyků na světě, je to náš národní poklad, proto zpíváme v baskičtině, náš jazyk tu nazýváme Euskera nebo Euskara. V textech bys našel různá témata, většina z nich souvisí s našimi životy, kulturou a historií naší země. V našich písních mluvíme o boji za osvobození Baskicka, o sociálních tématech, jako jsou duševní poruchy, závislosti o přátelství o antifašismu ale i o našich kulturních a historických kořenech...
Mohli byste popsat o čem je song "Gaztelu Beltza", který máte na youtube? Z videa se dá usuzovat, že je hlavně o vaší zemi ale je tam víc věcí, dokonce na konci i nějaký průvod s pochodněmi a maskami. Můžete prozradit víc o tomto tracku, protože těch odkazů na Baskicko je tam celkem dost?
"Gaztelu Beltza", vypráví příběh z dějin Baskicka. Před několika staletími bylo Baskicko suveréním státem se svými vlastními pravidly. Jenže přišla kastilská (španělská) armáda, aby Baskicko dobyla, svedlo se několik bitev, které měli obhájit naší suverenitu. Poslední z nich se udála na Amaiur Castle, což je to místo, kde se natáčel videoklip. A právě o tom vypráví tato píseň, vypráví o našich kořenech, identitě ale také o odporu. Ti muži a ženy v maskách jsou kulturní charaktery, které mají v klipu vyjadřovat baskickou identitu.
Co pro vás znamená skinhead, považujete se za skinheadskou kapelu? Je něco, co odlišuje skinheady z Baskicka, Katalánska nebo širšího Španělska od zbytku Evropy, něco čím se liší ať už v politickém či kulturním smyslu slova?
Někteří z nás bývali skinheadi, když jsem byli mladší. Později jsme začali přebírat casual styl, nebo šli víc do punku ale jak vždycky říkám, skinheadský a punkový duch v nás zůstal napořád. Jinak co se Baskicka a Katalánska nebo zbytku Španělska týká, skinheadi tu byli odjakživa spjati nějakým způsobem s politikou, ať už levicovou nebo pravicovou ale ten politický odkaz tam byl vždy přítomný. "Apolitických" skinheadů tu nikdy moc nebylo. V zemích jako je Baskicko a Katalánsko, kde byl národ a jeho identita utlačovanou skupinou, je totiž politika neustále přítomna v ulicích a okolí kolem tebe, prostě se tomu nevyhneš. Zažili jsme ozbrojený boj, naše rodiny, předci i my zakusili útlak španělského fašistického státu, od policie, až k soudcům, společnost tu byla vždy hodně zpolitizovaná a to samé platí pro skinheady a další mládežnická hnutí obecně.
Chápu, že naše země mají odlišnou historickou zkušenost a proto asi i váš pohled bude jiný, ale i přesto se vás musím zeptat a zkusit pochopit váš úhel pohledu. Ve španělské, katalánské a baskické scéně se dají najít RASH kapely, jako např. Cor Fort, Nucleo Terco, RPG-7 nebo Mencer Vermello, které jsou otevřeně komunistické a jejichž členové obdivují masové vrahy typu Stalina nebo Moa Ce-Tunga, KGB a svět sovětského komunismu, kde ve skutečnosti nevinní lidé umírali v gulazích a věznicích, média byla cenzurována, hranice byly hlídané a zadrátované, nikdo nemohl otevřeně kritizovat vládu, lidé riskantně utíkali na západ a centrálně řízená ekonomika byla žalostně neefektivní.... Ve světle toho, co skutečně přinesly komunistické režimy, jaký je váš postoj k redskinům, kteří vykřikují "Viva Stalin"?
Přesně jak sám zmiňuješ, máme odlišné historické zkušenosti a ty utvářejí naše pohledy. Tady v Baskicku jsme trpěli pod přímým útlakem fašistů, nácků a celého španělského státu a víme moc dobře, že to byli právě komunisti, kdo se vzepřeli a bojovali proti fašistům, takže si myslím, že je celkem přirozené, že i antifašisté by mohli podporovat komunistické ideály a osobnosti. Na druhou stranu, toto je na opravdu dlouhou debatu, která by si zasloužila diskuzi z očí do očí, než jen pár řádků tady v interview. Nicméně jako kapela respektujeme všechny názory, které hájí rovná práva pro všechny a odmítáme jakékoliv netolerantní myšlenky a idee. Jen ve zkratce, respektujeme všechny proudy a myšlenky, které mají svoje místo v rámci antifašismu, protože jsme všichni na stejné straně barikády.
Jaký má dnes baskická společnost postoj k ETA, po všech těch letech, kdy složili zbraně a zřekli se veškerých radikálních aktivit. A možná ještě důležitější otázka, jaký byl postoj Basků v době, kdy byla ETA ještě aktivní, považovali je spíš za teroristy nebo bojovníky za svobodu?
V současnosti už ETA neexistuje, takže pro většinu baskické společnosti je toto období ozbrojeného boje dávno pryč. Baskové to přijali jako pozitivní zprávu. Nyní je čas, aby se rány z minulosti zacelily. Co se ozbrojeného boje jako takového týká, hodně záleží, kdo a jak o této kapitole mluví a taky koho se zrovna ptáš. Pro baskické nacionalisty a levicové independisty bude boj pokračovat do té chvíle, dokud nedosáhneme svého vlastního statusu a svobodného samostatného národa, nicméně dnes se boj odehrává pouze v mezích politiky jako takové. ETA v době svého působení společnost hodně rozdělovala, pro mnoho lidí to byli teroristé, pro ostatní naopak bojovníci za svobodu. Záleží koho se zeptáš.
Všichni si vybavujeme říjen 2017 a katalánské referendum za nezávislost, které bylo poměrně tvrdě potlačeno španělským státem. Katalánská snaha za nezávislost se za poslední roky zdá mnohem silnější, než v Baskicku. Jak to, že o Baskicku, co se týká jeho snahy o odtržení od Španělska, není za poslední roky skoro vůbec nic slyšet? Dokonce ani po katalánském referendu se v Baskicku v podstatě nic nedělo, jak to?
Řekl bych, že v porevolučních časech dochází k mezidobí, kdy společnost a masová hnutí nevědí jakým směrem se mají dál posunout. Události v Katalánsku přišli krátce potom, co se ETA rozpadla. ETA byli jako "průvodce" bojem za svobodu, ale ten zmizel. Takže když je "průvodce" pryč, je potřeba najít nový směr a dílčí strategické změny. Také je potřeba zmínit, že ekonomický neoliberalismus se tvrdě rozpíná po celém světě, "španělství" se vkrádá mezi Basky a nejmladší generace už nezažila roky bojů. V dnešní době žijeme pod zastřešujícím termínem DEMOKRACIE, která je hodně diskutabilní a není lehké se proti tomu postavit, nicméně v tom budeme pokračovat dál.
ENGLISH
Hi guys could you little bit introduce your band, where are you from, how long have you been already playing and have you played in other bands before Brigade Loco, because you play fucking great?
Hi there! We are Brigade Loco a punkrock band from Basque country, an autonomous country divided between Spain and France a nation without own state, could be said. We were formed in 2017 and some of us had a couple of groups when we were younger. Some of our first groups were "Cold Revenge" or "Strikers" (you can find them in youtube). We are from different villages but we knew each other, because we met thanks to music and football related enviroments, in gigs and matches I mean, we shared the same places and the same underground movement.
I have no doubt, that your band play big role in your life and it's an important thing for you, but I would like to know also civil roles of the band members, what is your jobs, what are you doing?
Nowadays all of us is working, we are quite young but we are old enough to be working hahaha. Some of us are school teachers, others are running his own bar and sharing another one and some of us have been working in different factories. Some of us have been politically and socially active as well, in our hometowns popular movements or political movements.
I have seen you playing in Berlin with other Basque and Catalan oi! bands in October 2024 and I was surprised, that in the audience was quite many young "kids" in the age 20 - 25 years. So it looks that your scene maybe don't have that problem with ageing, like ours where is hard to meet skins & punks in the age around 20. Is it like that, is this music in your country still atractive for the youth?
Yes fortunately it is! This issue you are talking about is something we talk a lot among us, when we go out for a gig in Europe we rarely see any young people in the show, it's usually people over 40 years old who are attending the show and on the contrary, when european bands come to the Basque, they get amazed with how young the people are in the shows. In the Basque country we have succeed with the generational change, and that is something to be proud of.
Basque language is totally different from other europian languages, absolutely not possible to understand it, that's why you could describe what about are your lyrics?
We are lucky to have one of the oldest languages of the world, that's our treasure and that's why we sing our songs in basque, we call it Euskera or Euskara. In our lyrics you could find different topics, all of them related with our lives or with our culture and history as a country. We talk about the liberation struggle of the Basque country, about social issues, such as mental ilness or adictions, about friendship, about antifascism, about our cultural and historical roots...
Can you describe what about is your song "Gaztelu Beltza", which we can check also on youtube? From video we can see that probably that song is about your country, but there is more things, also some march with torches and masks on the end. Can you tell us more about this track and links in it?
"Gaztelu Beltza" talks about the political story of the Basque country. Some centuries ago the Basques were sovereign, with our own state and our own rules. Castilian army (now Spanish) came to conquer us and there were different battles defending basque sovereignty. The last important battle was held in Amaiur Castle, the place where the video was recorded and this song talks about that event, it talks about our roots and identity and about resistance too. This masked men and women are some basque cultural characters that enforce basque identity in the clip.
What means for you skinheads, do you consider yourselves for the skinhead band? Is there something what makes skins from Basque, Catalan and rest of Spain different than others, doesn't matter in which way, if political or cultural?
Some of us were skinheads and punks when we were younger. Later we have become more casual or punkrock style but as we always say, the skinhead and punk spirit is still inside us. I would say that in the Basque, Catalan or in the rest of spanish state, skinhead movement has been very linked to politics. Left or right, but always linked. There have been few "apolitical" skinheads. In Basque or Catalan countries, as oppressed nations, the politics have always been on the streets. We have lived an armed struggle, our families and us have suffered oppression from the spanish fascist state, from the police and judges, the society has been very political, and same for the skinheads and other youth movements overall.
I know that our countries have different historical experiences (my one with nazis and communists) and therefore maybe your views will be also different, but anyway I have to ask this and try to understand your view. In Spain, Catalan and Basque scene there are bands like for example Cor Fort, Nucleo Terco, RPG-7 or Mencer Vermello who are openly communists, and who admire mass murderers like Stalin or Mao Tse-Tung, KGB and Soviet communist world - where in reality innocent people were dying in gulags and jails, media were censored, borders were guarded and closed by barbed wire, you couldn't openly say anything against government, people were risky emigrating out, becasue couldn't freely travel on the west and state controled economy was totaly noneffective.... In this reality what meant communist regime, what is your attitude to this bands and some redskins who shout "Viva Stalin"?
As you say in the question, we have different historical experiences and this experiences build our mindset. We have directly suffered fascist and nazi oppression here in the Basque and in all over spanish state, and we know that communists fought and defeated nazis and fascists, so I think it's natural that antifascist people could support communist ideas and communist figures. In fact, I think this is a long conversation that it's better speak and argue face to face rather than in an interview. Anyway, we as a band respect all opinions that defend the equal rights for all humans and reject intolerant ideas. In short, we respect every idea that has a place within antifascism. That means that we are on the same side of the barricade.
What stance has basque society to ETA today after that years, when they laid down it's guns and stoped all radical activities. And maybe more important question, what attitude had basque people to ETA when they were still active, does people considered them for terrorists of freedom fighters?
Nowadays ETA doesn't exist anymore so, for the Basque people overall that armed struggle period is gone. Basque society took this new as a good new. Now it's time to close wounds. The struggle is on the account of the story, who and how tells it, it changes a lot. For basque nationalst and the left independentists the struggle will never end until we reach our own status and a free nation, but the struggle nowadays it's only on political terms. When ETA was active for lots of people they were terrorist and for others, they were freedom fighters. The society was divided. It depends who you ask.
Everybody remeber October 2017 and catalan independence referendum, which was quite sorely suppressed by spanish state. Catalan effort for independence seems to be much bigger in last years, than in Basque. Why in Basque country regarding to independence in last years is almost nothing to hear? Even after catalan referendum we didn't see anything like that in Basque country, how come?
I would say that in post-revolutionary times there is always a time laps that people or mass movements don't know where and how to move. Catalan stuff came shortly after ETA laid down its existence. ETA was the guide for liberty but they weren't there anymore. So when the guide is gone sometimes it is needed time to find the path. Strategical changes. You have to add that neoliberalism is hitting so hard all over the world, "Spanishness" is hitting so hard in the Basque and the youngest generations have not lived under the struggle years. Nowadays we live under the heavy word DEMOCRACY and it's not an easy issue to fight against this. We shall continue.
Brněnský subcultural beat Štamgasti představuje svojí prvotinu
Nová streetpunk smečka z Brna, kapela Štamgasti vydává v těchto dnech svojí první desku. Vznikli sice teprve v roce 2023 ale za ten necelý rok se s tím pánové z Brna vůbec nesrali a dokázali nastřádat dostatek materiálu na debutové album, které vychází právě v těchto dnech. Deska "Subcultural Beat" přináší směs oi!, melodického punku, punkrocku ale i rychlejších říznějších válů ve stylu UK82 či hardcore punku. Novinku má na svědomí domácí label G.O.B Records, který si připravil kormě klasické edice na černém LP i limitku v podobě bíločerného marble vinylu v červeném obalu v počtu 80 kusů. Desku seženete buď přímo u G.O.B Records nebo v distribuci u PHR. A pokud jste o Štamgastech ještě neslyšeli, seznamte se prostřednictvím videoklipu k jejich songu "Roadcrew".
Pilsner Oi!quell slaví 25 let novým albem
Další čerstvá zpráva přichází z hlavního města piva ze západočeské Plzně. Pislner Oi!quell vydávají po šesti letech páté album, které začalo vznikat po poslední změně sestavy v roce 2022, výsledek je 15 nových songů a deska "Vítejte do lepší společnosti", která vznikala ve studiu ExAvik. Nový materiál přináší kromě oi! i netradiční nástrojové obsazení v podobě banja, harmoniky, mandolíny a dudy, které se objevili už na desce "Svatá pravda". Obal alba je ručně malovaný, což v dnešní době plné AI shitů jen vyniká a na svědomí ho má zpěvák kapely Pežot. Novinka zároveň vychází jako upomínka k 25. výročí kapely. Desku "Vítejte do lepší společnosti" má na svědomí plzeňský label Avik, který se postaral o realizaci LP, kde najdete 13 zářezů a také o CD, které obsahuje 15 tracků. K dostání u Avik.cz či v plzeňském Tatto Rock Shopu.
Asi žádná jiná oděvní firma na světe se nestala tak jasným symbolem a rozpoznávacím znamením pro určitou subkulturu, jako britská boxerská značka Lonsdale. Určitě namítnete, že by se sem dal ještě zařadit např. i Fred Perry ale tuto značku nikdy neprovázely takové kontroverze, jako právě Lonsdale, který se ve své více, než šedesátileté historii, vůči tomu musel vymezit vlastní kampaní, aby obhájil své dobré jméno. Ano, určitě jste pochopili, že bude řeč o vztahu skinheads k jejich oblíbeným oděvním značkám, které hrají tak důležitou roli, až se z nich stává prvek, který definuje subkulturu jako takovou. Samozřejmě i u jiných městských kmenů lze najít vztah k určitému typu oblečení ale nikde jinde nenajdete tak silnou fixaci k určité značce, jakou lze vidět u skinheadů. Pokud je Lonsdale takovým symbolem, jehož jméno bylo v minulosti spjato s určitou kontroverzí, nebylo by na škodu se podívat na historii této ikonické značky podrobněji.
Kořeny značky Lonsdale sahají až daleko do 19. století, kdy v roce 1891 uspořádal Hugh Lowther 5. - hrabě z Lonsdalu, první boxerské klání s použitím rukavic. Do té doby se totiž běžně boxovalo na pěsti, což občas způsobovalo taková zranění, která vedli k umrtí boxera. Právě to byla Lowtherova motivace udělat boxerská klání taková, aby byla bezpečnější. Lowther sám byl velkým fanouškem a donátorem sportu, nejen boxu ale i např. fotbalu, byl zakladatelem National Sporting Clubu, boxerského svazu, který pro popularizaci toho sportu v tehdejší Británii udělal víc, než kterákoliv jiná organizace předtím. V roce 1909 přichází s boxerskou trofejí Lonsdalova pásu, která je jednou z nejstarších v historii britského profesionálního boxu a která navazovala na tradici boxerských pásů, které jsou doložené už na počátku 19. století. Prvním vítězem Lonsdalova pásu se stal v roce 1909 boxer Freddie Welsh. Hugh Lowther umírá v roce 1944 ve věku 87 let, on sám na založení značky jako takové žádný vliv něměl ale jeho jméno a práce, kterou vykonal pro (nejen) britský box se stala inspirací pro založení jedné z nejikoničtějších boxerských značek na světě, tento příběh se ale začal psát až o patnáct let později v roce 1959. V tom roce se rozhodne býv. profesionální boxer Bernard Hart založit svojí vlastní značku boxerského vybavení, kterou se rozhodne pojmenovat Lonsdale na počest jedné z nejvýznamějších postav britského boxu. Aby mohl toto jméno použít musel v první řadě dostat svolení od vnuka hraběte z Lonsdalu Jamese Lowthera 7. V roce 1960 tak otevírá svůj první obchod v londýnské Soho na adrese 21 Beak Street v blízkosti vyhlášené Carnaby Street. Londýn je počátkem 60. let neuvěřitelně pulzujícím městem, rodí se subkultura Mods v kinech běží první Bondovky s Seanem Connerym, na scénu se derou Beatles a rock'n'roll vstupuje do své další fáze, kterou definují hippies. Carnaby Street, jako jedno z center dění je toho všeho svědkem, díky tomuto strategickému umístění se Hartův obchod stal velice rychle populární a značka Lonsdale se během několika let stala natolik známou ve světe profesionálního boxu, že se v ní od roku 1963 začali pravidelně objevovat takové legendy, jako např. Muhammad Ali, Henry Cooper, nebo Sugar Ray Robinson, což její popularitu ještě zvýšilo a tak si Hart mohl dovolit otevřít další pobočky. Nejen vzrůstající obíbenost mezi boxery dopomohla k popularitě Lonsdalu i mezi širokou veřejností. V produktech značky se začali veřejně objevoat také tehdejší hvězdy showbyznysu, jako např. herci Gregory Peck, Anthony Quinn, Tony Curtis, nebo samotný Paul McCartney. Paradoxně první vlna Mods a skinheads z konce 60. let, Lonsdale úplně ignorovala, dnes už se můžeme jen domnívat, zda-li to bylo její cenou, kterou si tehdejší dělnická děcka nemohla dovolit, či důvod byl mnohem prozaičtější. V té době u skinheads vévodili úplně jiné značky ale to je kapitola o které toho bylo sepsáno už mraky a předpokládám, že tuto historii všichni jistě dobře znáte. Obrat nastal až s druhou vlnou skinheads, která přišla koncem 70. let s nástupem punku.
Lonsdale belt
V té době se styl začal oproti svému originálu z konce 60. let značně měnit, do obliby přišli bombery, různé variace military stylu (které se objevili hlavně s nástupem 80. let) a tou dobou si tehdejší britští oi! skins našli zálibu v nošení triček značky Lonsdale. Bohužel tato obliba zůstala i u těch, kteří se začali postupně přiklánět k National Front a tíhli k fašismu. Proč si oblíbili zrovna Lonsdale se můžeme dnes už jen dohadovat. Otázkou je, do jaké míry na rozšíření u skinheads měla vliv i ta skutečnost, že se Lonsdale stal oblíbenou značkou frontmana The Jam a jedné z nejvýznamějších postav druhé vlny Mods - Paula Wellera, který se v triku této značky objevoval celkem často a v roce 1979 v něm dokonce s The Jam odjel tour po Japonsku, což do určité míry dopomohlo rošířit značku i v zahraničí, nebo jestli šlo jen o to, že Lonsdale byla prostě boxerská značka, což mohlo mnohým skins, kteří neměli k nasilí zase tak daleko, nějakým způsobem imponovat. Největší rozšíření nošení Lonsdalu ale přichází až v 90. letech, kdy se z USA postupně šíří i nošení lehčí obuvy v podobě Adidas Samba a mnoho skinheadů obléká mikinu s kapucí, tak jako hardcore skins v USA. Bohužel mediální pozornost, která se v té době primárně zaměřuje hlavně na nácky, kteří stále nosí skinheadské atributy a značky, včetně Lonsdale a Fred Perry, má za následek, že se na značku jako takovou postupem let, stále více lidí dívá jako na produkt spojený s radikální pravicí a značku, podle které lehce identifikovat nácka. Oblibu si začíná získávat i u různé pravicové mládeže a fotbalových chuligánů, kteří jsou napojení na neonacistickou scénu. Veřejnost si sice uvědomuje, že Lonsdale jako takový není produktem neonacistů, tak jako např. dnes Thor Steinar, nicméně začíná v něm vidět jeden z jejich symbolů, což se ještě zhorší kolem roku 2000, kdy je obliba nošení produktů značky Lonsdale u radikální pravice asi největší.
The Jam
Firma si toho začne postupně všímat a rozhodne se proti tomu vymezit. Nejdříve začíná sponzorovat různé antirasistické kampaně, až v roce 2003 přichází s vlastní kampaní "Lonsdale Love All Colors", která má ukázat, že se s hodnotami rasistů a fašounů, kteří si jí oblíbili, neztotožňuje. Do obchodů se dostává merch "Lonsdale London Against Racism and Hate a do reklamních kampaní se snaží zapojit modely všech barev pleti. Kampaň začíná postupně sklízet svoje ovoce a do několika let se neonacisti a radikální pravice obecně, začne od nošení Lonsdale odvracet. Na scéně se objevuje Thor Steinar, který se postupem let stane novou symbolickou značkou ultrapravice. Lonsdalu se tak podařilo očistit svoje jméno a tak si značku oblíbilo i mnoho antifašistů, nicméně firma ve svém aktivismu ani potom nepolevila. Dalším krokem bylo zastavení distribuce produktů do obchodů, které byly jakýmkoliv způsobem spojené s neonacistickou scénou. Na základě zkušeností s kampaní "Lonsdale Love All Colors", firma pokračuje ve sponsoringu fotbalových klubů s antifašisticky zaměřenými fanoušky, ať už jde o ty profesionální, jako např. německý SV Babelsberg 03 a od roku 2011 St. Pauli, či amaterské, jako je Roter Stern Leipzig. Lonsdalu se tak po několika letech podařilo očistit svoje jméno natolik, že jen málokdo se v dnešní době na tuto značku dívá, jako na symbol ultrapravice. V nedávné době čelila podobnému zneužití ze strany radikální pravice další subkulturně symbolická značka a to Fred Perry, jehož legendární černé polo s žlutým lemováním si oblíbili členové amerických Proud Boys, kteří si dokonce vzali za své i typické vavříny. Fred Perry na to reagoval v roce 2020 zastavením prodeje tohoto typu pola na severoamerickém trhu a prohlášením, kdy se firma od hodnot a politiky Proud Boys jasně vymezila. Dnes už se ani o Lonsdale nedá říct, že by šlo čistě o skinheadskou značku, ačkoliv je u nich stále oblíbená o čemž svědčí i využívání typického zakřiveného fontu v názvech mnoha oi! kapel. Lonsdale se stal hlavně tím, čím byl od svého začátku a to sportovní značkou, která je dnes dostupná široké veřejnosti, která už ani nemá ponětí o její subkulturní symbolice.
