"No future!" realitou?

Punk je tady s námi již padesát let, za tu dobu prošel mnoha proměnami, mnoha vzestupy a pády a přinesl mnoho subžánrů, které dokazovali, že má stále sílu a potenciál se posouvat  dál. Nikdy ale nečelil tomu s čím se musí potýkat právě v posledních letech. Vždy byl spíše okrajovým žánrem ale dlouhá léta měl sílu oslovovat kids po celém světě a nabalovat na sebe další a další generace, nicméně mi příjde, že to se teď pomalu mění. Zhruba tak od roku 2017 pozoruji (a jak je vidět, nejenom já) jistou generační stagnaci, kdy razantně ubylo nově příchozí mladší generace, která nejen, že by byla pasivním "konzumentem" scény ale také by do ní začala přispívat svým dílem, aby s nadsázkou řečeno: těm starším "nakopala prdel", převzala otěže a ukázala jak se to dělá! Bohužel, až na pár výjímek k tomu nedochází. Právě nastala situace, kdy paradoxně máme možná ještě větší množství kapel, než kdykoliv předtím, mraky koncertů každý víkend po celý rok ale velkou většinu z těch kapel a návštěvníků tvoří především třicátníci, kteří dnes tvoří to nejmaldší jádro scény. Nechci samozřejmě generalizovat, vycházím jen z toho co vidím kolem sebe, ne všude to musí být tak, jak popisuji a i já občas narazím na pár výjimek. Navíc nemám pochyb, že na koncertech kapel typu Vision Days, S.P.S, The Fialky, nebo N.V.Ú, těch mladších bude stále poměrně dost, ale uteklo mnoho let na to, aby prošli sítem klasických pogo punkovek a začali objevovat tu hlubší stránku punku a stejně tak, jako mnozí z nás se postupně dostávali ke crustu, hardcoru, anarcho-punku nebo oi! Snažím se už několik let pochopit, co se stalo, že punk "ztratil" na atraktivitě, co se stalo, že dnešní kids netáhnou subkultury a kytarová muzika. Nemohl se přece vyčerpat jen proto, že je mu 50 let, hiphop je jen o něco málo let mladší žánr a stále táhne neuvěřitelné množství děcek, tak proč zrovna punk? Co se stalo, že najednou jakoby mu došel dech a na svých bedrech ho drží těch pár šílenců, kterým se vryl tak hluboko pod kůži, že se toho nadšení nemohou zbavit ani ve svých třiceti / čtyřiceti nebo možná i padesáti letech, kdy už dávno mají děti, rodinu a hypotéku? Není punk v kontextu dnešní doby zkostnatělí a příliš rigidní i přesto, že je znát určitý hudební vývoj a nabízí širokou paletu subžánrů? Otázka ale je, co je tedy ta zkostnatělost a rigidnost, to že nechce ustoupit ze svých principů a postojů, které mnohdy nesouzní s pravidly dnešního umělého digitálního on-line světa? Když to udělá, bude to stále ještě punk? Na druhou stranu právě toto by mu mělo stejně tak, jako v 70. letech dávat energii k protestu a důvod pranýřovat neduhy dnešní digitální společnosti, čili v tomto ohledu si nemyslím, že by ztratil něco ze své relevantnosti, pokud bereme punk jako hudební protest. A jak vidím u dnešní mládeže, ne všichni z nich jsou apatičtí a k fungování dnešního světa lhostejní, hodně z nich uvažuje kriticky, což je vidět na mnoha demonstracích, čili logicky si člověk říká, že i pro ně by mohl být punk přitažlivou formou vzdoru (všichni ten pocit známe, když nám bylo sedmnáct), nebo něčím z čeho se ten vzdor probudí. 

Ale jak je vidět není tomu tak, jako kdyby subkulturní vymezování bylo něco, co patří do 20. století, maximálně ještě tak do nultých let. Přiznejme si fakt, že žijeme v době, která je naprosto odlišná od analogového světa, do kterého jsme se narodili, internet vše převrátil o 180 stupňů, vše ovládl, změnil kanály komunikace ale bohužel s tím i určité návyky, které platily po desítky let do příchodu digitální revoluce (nebo snad degradace?). Mnoho děcek negativně ovlivnil a připoutal jejich pozornost ke stupidním bezobsažným videům na Tik Tiku, Instagramu a vyprádzdněné egoistické verzi hiphopu, kde se oslavují hlavně prachy, zahltil je neuvěřitelným množstvím obsahu, který ani nejsou schopní vstřebat. Vše jim naservíroval pod nos, včetně muziky, kterou do určité míry pokřivují na algoritmech založené aplikace typu Spotify, čili už se nemusíte ani zaobírat hlednáním muziky, umělá inteligence vám jí naservíruje sama (což je něco tak strašně děsivého, že se mi nechce věřit, že je to realita). Kam mají pak dnešní kids soustředit svojí pozornost, když žijí v naprostém digitálním smogu a v iluzi zdánlivého dostatku všeho? Mají vůbec za těchto podmínek možnost se dostat k něčmu hlubšímu, pro něco se nadchnout a je jedno jestli je to zrovna punk nebo třeba metal, však si sami odpovězte, proč dnešní kids nezakládají kapely? Mají vůbec možnost odejmout tu masku iluze, která jim dává pocit, že dnešní svět je "prostě skvělý", tak proč se bouřit, proč se vymezovat? Je jasné, že v takovém světě má punk snad nejvíce stíženou pozici, kterou, kdy ve své historii měl, pokud má být stále hlasem rebelující mládeže a možná to je důvodem jeho generační krize. Pak ale vyvstává otázka, jak jeho pozici změnit, aniž bysme ho oběsili na oprátce on-line světa a Spotify algoritmů ve kterých se dnes vše odehrává? Na druhou stranu to o čem se tu zmiňuji se týká především našeho západního prostoru, potažmo Evropy a Severní Ameriky. Mládež v zemích globálního jihu, která žije v mnohem těžších podmínkách, než my, trápí úplně jiné problémy a jak je vidět možná právě do zemí jako je Indonésie, Barma, Malajsie a na předměstí latinsko-amerických měst jako je Lima, Quito, Bogota, Mexico City, či Sao Paulo bysme měli občas upřít svoji pozornost, pokud máme pochyby o budoucnosti punku. Ale možná, že ještě ne vše je ztraceno. V poslední době vídám na některých koncertech mladší generaci punks & skins, kteří mají maximálně tak dvacet let a upřímně řečeno, je to po nějakých 9-10 letech, kdy se zase začínají (i když hodně minoritně, oproti minulým dekádám) objevovat mladší kids. Jak kdysi řekl Joe Strummer: "The Future is Unwritten" a možná, že za pár let bude myšlenka této úvahy už dávno neplatná! No a jelikož si myslím, že toto je téma víc, než aktuální, zajímal mě názor i ostatních lidí, kteří jsou nějakým způsobem zainteresováni ve scéně ať už v kapelách, či jako promotéři koncertů nebo vydavatelé fanzinů. Těm sem položil následující otázku, která v podstatě shrnuje, to o čem jsem psal.

Nemáte pocit, že za poslední dekádu scéna, bez ohledu na to jestli jde o punk, hardcore, oi! nebo ska celkem zestárla? Na koncertech potkáváme dokola jedny a ty samé tváře, nejmladší lidi ve scéně mají lehce pod třicet a i když máme poměrně velké množství nových kapel, většině členů je přes třicet. Jak kdyby časy, kdy k těm nejaktivnějším patřili davacátníci, kteří zakládali kapely, psali fanziny a organizovali koncerty, byly už dávno pryč. A když už se pár mladších kids objeví, člověk je vidí jen příležitostně, jak kdyby chodili jen na koncerty těch známějších kapel a ne na všechno, co se děje. Co myslíte, že je důvodem, že tahle muzika a subkultura s ní spojená už není pro dnešní Evropskou a Americkou mládež tak atraktivní? Nestojí za tím i sociální média jako Tik Tok nebo Instagram a všechen ten umělý prefabrikovaný moderní internetový svět, který představuje všechno, proti čemu se punk vždycky vymezoval? A právě proto, že se punková subkultura stále z velké části drží mimo sračky sociálních sítí (Facebook berme jako náhražku za kapelní stránky), tak je pro mladé jaksi neviditelná? Nebo možná centra těchto subkultur už nějakou dobu neleží tady na západě ale přestěhovali se někam do jihovýchodní Asie a latinské Ameriky a jenom náš zakořeněný "západní egocentrismus" nám to neumožňuje vidět.

Šoty / Zeměžluč

Je to přesně tak, jak již píšeš ve své otázce. Ano, svět je úplně jinde než před čtyřiceti lety když jsme začali hrát. Nejen, že je jinde, ale strašně rychle se mění a s ním i lidé. Všechny mladší generace se již rodí do něčeho zcela jiného než ty před nimi. Mládež v Evropě i Severní Americe se rodí do neskutečného blahobytu. Potřeba revolty a angažovanosti je u drtivé většiny mládeže nulová a nebo minimální. Jak jinak, když je vše dosažitelné, když jsou obklopeni vším nač si vzpomenou a v ničem v tomto globálním blázinci nestrádají. Bavíme se o většině, ne o extrémech nebo procentuální menšině populace konkrétně na těchto dvou kontinentech. Tito mladí jsou ve své většině zkrátka zcela jinde a tím pádem i jejich zájmy. Podívejme se na to spíš tak, že je zázrakem existence těchto subkultur v tom rozsahu v jakém dnes vůbec jsou. Není to tedy jen otázka poslední dekády, ale jde o dlouhodobý trend. Toto se přece nakonec týká veškeré živě hrané muziky a s ní spojených aktivit. Mladí lidé jsou dnes v zajetí všech těch technických vymožeností jež jmenuješ. Ono jim to sice umožňuje spoustu jiného, ale daleko více jim to v životě bere - tedy dle názoru mne šedesátníka.

Kozel / Thalidomide

Ahoj, nesnadné otázky kladeš. O tom vycházejí celé knihy a pojednání. Zkusím jen telegraficky. Tahle anketa (díky za ní!), si už ve svém základu i v zásadě sama odpovídá. Trendy v kultuře se sice mění, ale ano, v konečném důsledku jsou tzv. sociální sítě (jaký to eufemismus pro turbokapitalistickou a autoritářskou metlu lidstva) zodpovědné, kromě jiného i za zmrtvění městských, lokálních, potažmo celosvětových (kontra)kulturních proudů. Ovšem pozor, samy o sobě by na to přesto nestačily, nebýt "lidské" lenosti (všimněte si že je na prvním místě), tuposti a stádnosti. To jsou tři soupeři, které ostrůvky pozitivní deviace nikdy nemohou porazit, ale mohou se o to stále pokoušet. A to je ta rozdílová, klíčová činnost, kde je na vás, čím jí učiníte náplň. Mně je kupříkladu vlastně jedno jestli je scéně a (kontra)kultuře v průměru třináct nebo sedmdesát tři, nebo jestli se její potenciální konzumenti dobrovolně podvolují brainrottingu nebo brainwashingu a na základě toho seděj ustrašeně doma; jádro socializace, rezistence a networkingu zabít nelze. A pokud k tomu chcete být náhodou soundtrackem, ano, je to čím dál těžší, musíte být dobří, komunikativní, zábavní, odolní, političtí, výtvarní a hlavně, relevantní. Otázka, lze to dělat poctivě a svědomitě jinak, i když na vás ve zkušebně kouká jeden člověk? Rather.... taqwacore then mediocore. Příhoda s ponaučením na závěr. Starší půlka kapely naprosto pohrdá "sociálními" médii a je připravena nést riziko autentické "neviditelnosti", avšak čistoty, mladší polovina si to bez nich ne zcela dokáže představit, byť jsou obřími kritiky tech bros. atd. Co zvítězí? Vnitropodnikové autoritářství, nebo pluralitní demokracie? V konečném zúčtování pouze většinový BOJKOT. Znič, co tě může zničit. Díky za prostor.

Karol / 29. August

Je to tak, ako píšeš. Aj keď v Bratislave sa stále častejšie objavujú na koncertoch partičky od pätnástich do osemnástich a v poslednom čase sa mi zdá, že ich je stale viac. Ale nie som si istý, či to je chyba len tých mladých, socialných sieti a moderného sveta. Kapely stratili, asi aj vekom svojich členov, trochu zo svojej údernosti, a samozrejme aj tie čo majú čo povedať, hovoria predsa len iným jazykom ako je jazyk mladých. A to naozaj nemyslím tie kapely čo si idu stále pivo, holky a rock'n'roll, to je ináč veľmi smiesne, keď toto zo seba dávajú ľudia okolo päťdesiatky. Takze tí mladí, ktorých baví hudba a majú nejaký názor na svet a revoltu v sebe, pozerajú na iných interpretov. A ti sa stavajú punkom súčasnosti (Kneecap, Berlin Manson u nás nebo Bob Vylan). A k tej Ázii, tam ma to aj osobne prekvapilo, ale tam je to veľmi politické, napríklad v Indonézii, kde tie punkové a oi! kapely sú naozaj hlasom protestu.

Martin / Jet8

Jo, vesměs souhlasíme, scéna stárne a my s ní. Po covidu sem začaly jezdit v mnohem větší míře velké kapely světového formátu a na takový koncert můžeš jít v podstatě každý týden. Tím se ta scéna vyčerpává. Může to být jeden z těch důvodů, na druhou stranu punk furt žije, jen má jinou formu. Mladý lidi furt choděj na koncerty, jen se chtějí definovat se "svojí" scénou. Stejně jako pro mě byli v devadesátkách Sex Pistols starý legendy, který jsem si rád občas pustil, tak jsem si ale chtěl jít svojí vlastní cestou a zajímaly mě víc současný mladý kapely. A to se asi děje i teď. Mladý lidi na undergroundový akce choděj, jen se to přesunulo k trošku jiným žánrům. Z naší zkušenosti se to ale liší i město od města, občas jsme příjemně překvapení. Je potřeba generace propojovat. O sociálních sítích si myslíme svoje, ale neobejdou se bez nich ani ty největší punkový kapely současnosti. Doba plakátů už je sice dávno pryč, ale je pravda, že díky negativnímu dopadu socek na celou společnost se jejich doba snad zase vrátí. Je to na každém z nás!

Bart / Proti směru

Osobně to vnímám jako přirozený vývoj. Tak jak se mění doba a svět kolem nás, mění se i punk, oi! a hardcore. To, že je méně lidí a scéna stárne je logické a popravdě mi až tak nevadí že se oi!, punk a HC stáva opět undergroundem, tak jak tomu bylo v počátcích. Každá generace má svou revoltu a je skvělé, že tahle subkultura obstála v čase a je stále aktivní. Když jsem byl před pár lety v Londýně na The Damned, byl jsem tam v 41 letech jeden z nejmladších a nebylo problém vidět skins a punks, kteří měli přes 70 let. O to víc si vážím každého mladého člověka, kterého punkrock chytne za srdce a nepodlehne trendům doby. Socialní sítě a rozškatulkování má negativní dopad na scénu a to ve smyslu, že dřív být punkerem, skinheadem chtělo mít koule na to postavit se většinové společnosti. Každodenní šarvátky s nácky atd., jsou toho důkazem. Dnes je za monitorem každý hrdina a každý snadno může sdělit svůj názor a může také snadno pomluvit, urazit a ublížit, aniž by došlo k očnímu, či jinému kontaktu. Dnes můžeš být punkerem, oi!, či HC za pět minut, stačí si pres eshop objednat oblečení a veškeré info ti přesně dohledá chat gpt. Rád vzpomínám na dobu, kdy jsme každou informaci, nebo hudbu hltali a těžko se k ní dostávali. Víc jsme si všeho vážili. Pokrok nezastavíš a tak jsem rád, že je tu pořád skvělá parta, která společně stárne a kde se čas od času objeví mladá krev.

Honza / Štamgasti

Ahoj, samozřejmě máš z velké části pravdu. Když budu mluvit za sebe, tak od doby, kdy jsem začal objevovat první punkový a oi! nahrávky, stejně jako i třeba metalové, což je někdy kolem roku 1993-94 se změnilo spousta věcí. A je to prostě a jednoduše vývoj. Dřív nebyl internet, telefony, s tím žádné sociální sítě a stejně všechny komunity fungovaly. Taky to byla doba porevoluční euforie, všechno bylo nový. Dýchal si nasával to. Kapel bylo hodně, ale taky spoustu s jepičím životem. Ty, co hrají dodnes jsou kultovní. Nicméně bych to neviděl tak černě. Myslím, že kdyby dnešní možnosti byly i před těmi třeba třiceti lety, využívaly by je lidi taky. On celkovej trend je dnes u mladé generace jinej. Nejde jen o sublkultury. Ty sociální sítě poměrně dost desocializují. Je to pro dnešní puberťáky jednodušší způsob komunikace. Nemají tak potřebu se slejzat v klubech, nebo hospodách. Z mainstreamové hudby se vytratila, jak to říct - hudba, opravdovost? Z TV zmizely hudební pořady, pitomý Eso a podobně. Ale zase, nedá se to globalizovat na všechny. Je pravda, že kamkoliv jedeme hrát, potkáváme cca zhruba stejně starý (vintage) lidi jako my. Ale víme i o mladší generaci. U nás v Brně se vylíhla parta okolo kapely Septum Šejdrem. Když jsme se potkali, bylo jim nějakých 15-16 let. Uplnej zázrak! A jsou strašně akční, mají kolem sebe podobně starý kámoše, kteří mají další kapely a co tak pozoruju jejich koncerty po Čechách i Slovensku, často hrajou s podobně mladýma pubošema, což je prostě super! Snažíme se je brát na koncerty, když je možnost, držíme tomu palce. Tik Tok třeba jde mimo mě osobně. Taky už "neumím všechno", ale kdo ví. Kdyby existoval v roce 1977, myslíš, že by tam třeba The Clash nebyli, těžko říct? Jde asi o obsah, ne o platformu. Za nás byly DIY ziny, byla jich naštěstí tuna. Ale kdyby se stejný obsah dal přenést v době zinové na Tik Tok, třeba by tam i byl. Ale můžu se plést. Uzavřel bych to bonmotem od The Fialky: "Každá generace má právo na svý Stouny."

Datra / Rozpor

Punk ako hudobný žáner má päťdesiat rokov, je za zenitom a je to hudba starších ľudí. Navyše je ešte aj väčšinou obsahovo dosť irelevantný a skostnatelý. To, že už toľko neoslovuje mladých je úplne normálne a prirodzené. Bolo by divné a nezdravé keby tomu bolo naopak. Je to prirodzený vývoj ako s každým žánrom. Neviem, či sa niekam presťahoval, lebo ma to ako "zakoreneného západného egocentrika" ani nezaujíma :-D Každopádne "Keep calm - Punk's not dead, vy volové!"

Trojka / DIY Pilsen Gigs, RAW Zine, ex-Vzteklec

Zdar, tady Trojka. Vím, že lehce jsme takhle debatovali již na koncertě v Panterovi. Nicméně tohle téma o "přestárlosti scény" je na přetřesu již nějaký ten pátek, bylo již leccos napsáno a taky jsem i něco vyslechl od různých lidí. Tahle otázka mě vlastně taky zajímá, ale na druhou stranu mám pocit, že se v tom my "pamětníci" utvrzujeme, že to tak je a možná chceme takhle remcat, že dřív ta tráva byla na koncertech přece jenom o něco zelenější. Já jsem začal chodit na koncerty asi před dvaceti lety a to už kurva nějakýho piva v knajpě proteklo a ta dnešní doba je prostě jinde, co platilo dřív, už prostě neplatí. V prvním čísle Trhaviny vyšla anketa "Hardcore nad 30", bavilo mě to číst, ale taky mi nepřišlo, že by to v tom srovnání bylo o tolik horší, protože já to předtím třeba nezažil, bylo to prostě jiné, úměrně době. Také si vybavuji zajímavý rozhovor s kamarádem Erikem, který je o něco starší, než já a psal článek ke mně do zinu o Plzeňském aktivismu. Když mi o tom před pár lety povídal, moc jsem tomu nerozuměl, ale teď už to naprosto chápu. Jde o to, že mladí punkáči se nemají kde potkávat s těma staršíma a obráceně, z toho vyplývá, že mladý nemají představu o tom co bylo před tím, protože ty starý jim to nemají kde říct a ze stejného důvodu si ty staří punkáči myslí, že to stojí za hovno, protože prostě nemají přehled o tom, že se něco aktuálně děje. S přibývajícím věkem totiž může přijít rodina, odklon jiným směrem, vyhoření apod. Netvrdím, že tohle musí být pravidlo, ale mám pocit, že se to děje a pokud ne, tak alespoň myšlenka je to zajímavá.

Dalším takovým zamyšlením by bylo zda tahle "naše scéna" je pro mladé lidi zajímavá, proč by to někoho mělo vlastně v roce 2026 bavit, co může "scéna" nabídnout? Nejsme přes hlásanou otevřenost všemu až moc zakonzervování a pro mladší generaci lehce vyprázdnění? Hodnoty, které zajímají nás, nemusí zajímat mladé? Na druhou stranu nemyslím si, že je úplně tak zle, například kluci v Plzni kolem Toutatis crew, kapely Hyacinth, LiliXElbe nebo nově Blisterer, jsou dost možná nejlepší kapely, které tady v Plzni byly a jsou to pořád mladý kluci. Myslím, že zrovna v Americe je ta scéna celkem zdravá, co se týče věku nebo respektive, záleží na lokaci a na aktuální vlně, která je zrovna trendy. Další zásadní bod by mohl být, jakási roztříštěnost scény. Dřív si pamatuji, že nebylo tolik koncertů a chodili jsme na kde co, hlavně, že je večírek a můžeme dělat bordel. Teď se spíš probíráš kam jít, víc si vybíráš a také neustálý boj s časem, kterého moc není. Nedílnou součástí "scény" býval vždy alkohol a bujaré večírky. Je ještě v dnešní době pro někoho zajímavé jít se vykropit na koncert a druhý den být jako zombie? Jasně, existuje sXe, ale víš jak to myslím, teď se daleko víc hledí na zdraví životní styl atd. Nová doba přináší nové možnosti a to jsme ještě nenakousli sociální sítě, ale o tom jindy. Nicméně si říkám jestli je přínosné se ankety účastnit, protože ono dost možná to takhle není, jen na to koukáme špatnou optikou nebo chodíme na špatné koncerty, kdo ví?

Asta / DIY Pilsen Gigs, Sarayevo, ex-Kawakamiho rýže zine, ex-Vzteklec

Ahoj, díky za otázku, téma aktuální, i když tisíckrát omílané. Je pravda, že už třeba v roce 2015, když jsme jezdili na Ostrovy, jsme tam byli na akcích nejmladší punx (bylo mi lehce před třicítkou), jakoby kolébka punku tenkrát naprosto vyhořela. Situace ale hodně záleží na místním kontextu. Nové kapely vznikají, hrají třeba méně/více extrémní styly, ale stále punk. Taky nutno říct, co to ten punk je, co je ta scéna, někam chodíme my a někam jinam chodí posluchačstvo E!E, kde bude věkovej průměr například dvacet let. Ty geneze jsou pak různý, lidi toho nechaj nebo jsou líný, opustí je taková ta adolescentní revolta. Naprosto běžný a normální. Ty časy, o kterých píšeš jsou ale asi opravdu pryč, čest výjimkám. Přelévají se různé trendy, vytrácí se politika a množí se pokusy uchopit další a další hudební styly. Velmi aktivní jsou mladší ročníky například v grindcore, power violence, což jsou styly, které mají výchozí bod v metalu a punku a dávno ho překonaly. Jsem za ně rád, i když mě sere, že je dnes často důležitější forma (rychle a technicky zahrát blastbeat!), než obsah. Punk, ska, hardcore a další styly jsou také stále velmi alternativními žánry, vždycky byly na okraji a patří tam! I když třeba dříve táhly více lidí, vždycky jsme byli menšinou, nechtěli jsme být většinou! I přesto tahle "free" menšina až velmi často sklouzávala k exkluzivitě: punkáčstvo se povyšovalo nad zlatou mládež, hardcore kids zase pičovali na lidi, co žrali maso a nebo chlastali! Tahle určitá forma exkluzivity, nebojím se říct až povyšování, způsobovala rovněž uzavření týhle scény lidem z vnějšku, spolu s tím, že to je vlastně underground, neměla možnost oslovit v posledních letech mladší lidi a neměla dokonce možnost ani nic nového nabídnout. Z punku ale nevymizely jenom mladší ročníky, odešlo i spousta kamarádů a kamarádek, který s náma vyrůstali. Někteří a některé se dokonce vybarvili a jsou z nich otevření rasisti, politici, nebo prostě jen fotři a matky. Tím do jisté míry vymizely i aktivistický myšlenky, byť mnoho z nich hraje třeba v kapele, nijak se nevymezuje. Z druhý strany se ale taky zdá, že kdo dneska dělá nějakou formu aktivismu v tzv. punkový scéně je rovněž často terčem posměchu i uvnitř týhle scény. Terčem "starejch" dinosaurů, kteří ví, o čem je život, o čem je svět a vysmívají se problémům současný doby i problémům mládeže. Okrajem jen shrnu například duševní zdraví, sexualita, chudoba, bydlení v hajzlu apod. tohle jsou prostě relevantní témata. Je mi z těhle idiotů, kteří bagatelizujou problémy mladejch a problémy dnešní společnosti na pouhé: "INSTAGRAM je sračka, mladý nic o světě neví, my víme a oni jen tuší, nic není černobílý", vlastně smutno. Pokud jsi vyhořel táhni hrát vyumělkovanej metal, vole! Obdobně je to také v diskuzích a aktivitách ve virtuálním světě, o tom ale není tahle otázka. A tak tenhle rozklad spolu se stárnutím hudebního stylu, populace (demografie je zmrd!), změnou diskurzů a rétoriky podle mě stojí za tím, proč tady nová mladá punková scéna téměř není (opět čest výjimkám, např. kapela FOSGEN, ANTISTRESS, z jiného sudku třeba VČERA BYLO POZDĚ apod.). Ale není tak špatně, stále tu něco zůstává. To, co to všechno za mě drží pohromadě je agresivní a nasraná hudba, přátelství a touha po (sociální) spravedlnosti. Tohle může bejt pro lidi z venku dost náročný. 

Ne každej miluje agresivní, hlasitou hudbu, divný zjevy, číra, alkohol, drogy. Hodně mladších ročníků je dneska aktivních, nesou témata sociální, nebo třeba klimatický spravedlnosti, vymezují se proti politice, demonstrují za práva menšin, nebo utlačovaných skupin, bojují proti kožešinovým farmám. Dělaj to, co dřív punx! Nemají ale potřebu se zařadit do nějaké subkultury. Tohle je pro mládež, podle mě taky ten důvod: "Jsem víc individualistickej, nepotřebuju někam patřit!" Nakonec nositelem revolučních myšlenek dneska nejsou subkultury, ale zejména sdílenej virtuální prostor! Dobrý sluha zlý pán. V tomhle prostoru ve kterým chtě nechtě fungujeme už vlastně skoro všichni se utváří i myšlenky, diskurzy, sounáležitost. Pak stačí jít ven jednou za měsíc, potkat se, pomilovat, poklábosit a zase zalézt. Nemusíš číst ziny, mluvit s lidma, chodit na koncerty. Vše máš na dosah, sere Tě to? Dělej to jinak, stejně je to vždycky jenom na nás! Mladý za to nemůžou, prostě to je doba. Odpověď na poslední část otázky. Tvoje úvaha je tady dost zkratkovitá (sorry!), je taková evolucionistická, jakoby říkáš: "Tam v Orientu jsou ještě pravý punx a revoluce na denním pořádku a my jsme už tuhle fázi přešli a vyhořeli." Myslim si, že jinde ve světě punk žije svým vlastním životem, máme různé kulturní kontexty, všude se vymezujem, ale asi jinak radikálně. Např. punx v jižní, nebo střední Americe, nebo v jihovýchodní Asii vydávají skvělý desky, jsou živelný, divoký, po ulici běhá desítky lidí s číry, žijí na squatech, bojují s lokální administrativou, nemají co žrát v takových podmínkách ti nezbývá víc, než přitvrdit, žít to naplno! Je tam i jistej nádech toho nihilismu, podobně jako u nás v 80. letech. I tihle lidé migrujou a dostávají do Evropy tuhle určitou živelnost! Často se usadí např. ve Španělsku nebo Německu, dělaj ziny (např. PAPERCORE), jezdí po akcích v Evropě. Takovej meeting point je třeba IZERO HARDCORE FEST. Tam jsem neměl nikdy pocit, že "vymíráme". Jasně, že v Evropě, kde máš všechno na talíři, to tak prostě není, nechcípáme hlady, není tu absolutní extrémní chudoba, ale přesto jsou tu "naše krize", "naše problémy" – drahý bydlení, komercionalizace medií, monetizace revolty, apod. Vidím lidi, co proti tomu bojujou, ale ne pod vlajkou punku, no. A co dělají čeští punx? Jedni poslouchají VISION DAYS, lejou a fuck off všechno (odkaz právě těch 80. let) a druzí láteří, že tu není žádná mladá krev! Každýho volba.... Díky za prostor!

Darrel / Brigata Vendeta, ex-Harrington Saints (USA)

Myslím, že jsi vystihl spoustu podstatných věcí a ano, scéna určitě stárne. Řekl bych, že většina dnešních kapel jsou většinou třicátníci, čtyřicátníci a teď asi mluvíš s jedním z těch nejstarších, když nepočítám pár starých britských kapel. Každopádně si myslím, že je to kombinace mnoha faktorů. Dnešní mládež má mnohem víc možností, čemu se věnovat ať už si o tom, čemu se věnují myslíme cokoliv. Děje se toho strašně moc. Jsou prostě takový víc "hybridní", zajímají se o spoustu různých věcí, nejsou to jen punkeři, skinheadi nebo hardcore kids. Chodí třeba na úplně jiné koncerty, což nám může třeba znít divně ale podle mě je to prostě způsob, jakým to dnes chodí. Další věc je, že punk už možná dávno nepůsobí tak "cool", rebelsky nebo dokonce "nebezpečně přitažlivě". Víš co, když do toho člověk poprvé proniká, má to v sobě něco trochu "děsivého" a přitažlivého zároveň ale dnes to mladým může připadat spíš trapné nebo nezajímavé. A na druhé straně tu máš třeba oi! nebo skinheadskou scénu, kde většina mladých už vůbec netuší. Všechno, co o tom ví, je z televize a tam je to skoro vždycky zobrazené negativně. Tak proč by se chtěli přidávat k něčemu takovému? A pokud si o tom opravdu myslí to, co vidí v médiích, tak je vlastně dobře, že se nechtějí přidávat k žádným tupým a násilným boneheadům. Navíc u skinheads je to vidět nejméně, že by se k nim dnešní kids přidávali. Není to prostě jednoduchý, taky si myslím, že pro dnešní mládež je svět díky sociálním sítím až moc zjednodušený, nemusí chodit někam hledat kapely nebo se hrabat po obchodech v deskách ani objevovat scény, které by je zaujali, všechno mají na dosah ruky online.

Takže ano, je to kombinace několika faktorů. Na západě, konkrétně tady v Severní Americe, je to, jak stárnutí scény ale možná i fakt, že dnešní mládež nemá tak rebelského ducha, nebo možná jejich pojetí rebelství už nepotřebuje žádné škatulky a uniformy. Navíc mám pocit, že pokud se dnes nějací mladí přece jenom zapojují, často k tomu přišli přes rodiče nebo nějakého strýce, který je do toho zasvětil. Dnes mají prostě tolik jiných možností čemu všemu se věnovat. A hlavně nemůžu opomenout hip hop, který je po celém světě dominantním žánrem číslo jedna. A nakonec ještě k tvojí poznámce, že jde v podstatě o geosociální proměnu. Mám pocit, že právě v těch rozvojových zemích ten ethos punku rezonuje mnohem víc. Je tam mnohem víc mladých z dělnické třídy, která si je svého sociálního postavení vědoma. Naopak na západě se spousta mladých za working class ani nepovažují, i když do této třídy patří nebo jsou opravdu chudí ale tak nějak doufají, že jednou zbohatnou. Právě v těch rozvojových zemích pořád nevymizela nějaká hrdost na dělnickou třídu a její tradice a rezonují tam antiautoritářské postoje, takže ta subkultura, které jsme součástí je místním přirozeně daleko bližší. Naopak v Evropě nebo Severní Americe je to jinak, čas subkultur je dávno za zenitem, protože se změnil i pohled dnešní generace, který je úplně jiný, než u té předchozí. Co dodat, je to dobrá otázka, každopádně žádné nové mládežnické hnutí na obzoru nevidím ale co není, může být. Nicméně musím dodat, že např. scéna v Los Angeles je mnohem mladší, než ve spousty jiných městech USA a tvoří jí hlavně latinos, jelikož je tam velká dělnická a latino komunita. A to je podle mě důvod, proč L.A., latinská Amerika, jihovýchodní Asie a podobná místa představují budoucnost.

Krzychu / Skorupa (Polsko)

O tomhle můžu mluvit jen z perspektivy Polska, protože většinu koncertů, co jsem odehrál a zažil se odehrálo tady v Polsku. Jsem součástí punkové scény od 90. let, takže jsem viděl už hodně věcí a zažil jak dobré, tak i horší časy naší scény. Na rovinu - posledních deset let patřilo právě k těm horším, možná kvůli většímu vlivu internetu, možná kvůli odlišné kultuře dnešní mládeže, nevím. Jak sám poukazuješ, na koncertech potkáváme hlavně starší punks a kámoše, což mě také přinutilo přemýšlet a dospěl sem k závěru - smířit se s tím, možná je to konec subkultur, tak jak je známe. Dnešní mladí lidé se už asi nepotřebují vymezovat jako punker, metalista atd. a nechtějí chodit na koncerty ani zakládat vlastní kapely. Ale přece jenom vidím určité světlo na konci tunelu. Minulý rok byl o něco lepší, na koncertech jsem začal vídat čím dál tím víc mladých lidí, většině z nich ani nebylo ještě osmnáct. Všímám si toho jak u nás ve městě, tak i jinde, poslouchají staré kapely, zkoušejí zakládat vlastní kapely a díky tomu je i o něco lepší návštěvnost na koncertech. Dokonce jsem si všiml, že skoro každý punkový koncert má levnější vstup pro mládež, tak doufejme, že teď příjdou pro punkrock lepší časy. My jen můžeme pokračovat v hraní a ukazovat těm mladým jak na to, mluvit s nimi a pomáhat jim s čímkoliv budou chtít. Zbytek už nezáleží na nás.

Marcos / Aggrotoxico (Brazílie)

Já si myslím, že jde hlavně o lokální problém. V některých scénách je patrná větší obměna, zatímco v jiných je znát stárnutí a jsou zaseklé v minulosti. To může mít několik různých vysvětlení a těžko dospět k jednoznačnému závěru. Jedna z hypotéz se týká samotného stárnutí rocku jako takového, který je kulturní scénou zahrnující různé subkultury. Vem si, že ubývá i velkých rockových kapel, protože mladí lidé se dnes zapojují do jiných kultur a aktivit, včetně těch online, což je faktor, který oslabil mezilidské vztahy. Dalším faktorem je klasická cykličnost. Subkultury vždy procházely svými vzestupy a pády, obdobími koncertů a aktivit s malým publikem a pak se najednou objevil nějaký impuls, který je znovu oživil, např. vznik nového subžánru nebo vlna nových kapel. Stručně řečeno, subkultury nikdy nezmizí, odolaly zkoužce času a jsem si jistý, že znovu porostou i přes změny, které přinesla digitální revoluce.

Disciples - Journey into Malysian Skinheads

Jihovýchodní Asie se postupně od 90. let stala domovem mnoha punks & skins. Tato subkultura etablovaná na západě si zde našla mnoho přívrženců z řad tamní mládeže a postupně tu vyrostly scény, které se mohou v mnohém rovnat těm na západě a možná vzhledem k tomu, že street subkultury mají pro tamní mládež stále určitou atraktivitu v nečem svoje západní vzory předčily, jelikož jim nechybí generační obměna. Jedním takovým příkladem je i Malajsie, původně britská kolonie ze které pochází jedna z nejvýznamějších asijských oi! kapel A.C.A.B, kteří vznikli už v roce 1994. Malajská skinheadská scéna má ale určité specifikum, které v okolních státech nenajdeme a to jsou ultrapravicový "nazi" skinheads, kteří stojí v opozici tamním SHARPs a tradičním skinheads. Právě dokument Disciples z roku 2021 režiséra Jesse Kohla, prostřednictvím čtrnáctiletého SHARP skinheada Martina a dvou členů "Malay Power" Ause a Hakeima, sleduje napětí mezi těmito dvěma frakcemi. Dokument zachycuje obě skupiny těsně před vypuknutím největšího malajského skinhead festivalu Maskad, který ve své apolitičnosti láká jak SHARPs a trads, tak i tamní verzi nácků, kteří se združují pod tzv. "Malay Power", což je z našeho pohledu obskurní asijská verze naziskinheadů z 80. let, slepě přebírající neonacistické prvky, mísící je s islámským kozervatismem (Malajsie je převážně muslimskou zemí) a šovinistickým nacionalismem. Dokument je především sondou do světa, který je stále pevně sešněrován náboženstvím a kde i tradiční skinhead navštěvuje mešitu a kde jsou i punks stále nedílnou součástí ulici tamních velkoměst.

Cold-oi!, aneb ledová smršť z Francie

Jak jste si mnozí za těch posledních pár let určitě všimli, hodně se tu zmiňuji o francouzských kapelách, které poslední roky vytváří něco nového, něco co tu předtím ještě nikdo nezkoušel, něco co bych se nebál nazvat novou vlnou a subžánrem punku. Jak se ukazuje, není to jen moje doměnka už i britský Guardian a mnozí punkový komentátoři na youtube si všímají, že nová vlna francouzského punku je v mnohém jiná a originální a právě v tomto bodě se dostáváme k definování žánru, pro který se postupně vžilo pojmenování cold-oi! Nicméně oi! v pojetí těchto kapel nemusí být nutně spjaté se skinheady, oi! je zde hlavně jako hudební prvek a základ ze kterého cold-oi! vychází. Ani ve svých začátcích na přelomu 70. a 80. let ve Velké Británii, nebyly všechny oi! kapely nutně skinheadské, stačí se podívat na Sham 69, Cockney Rejects, The Blitz nebo na Angelic Upstarts, kde se ani Mensi nutně nedržel skinheadské vizáže. Oi! bylo především punkem z prostředí dělnické třídy, reflektující to, co později experimentující kapely z první vlny punku 70. let dávno hodili za hlavu. V tomto ohledu je vlastně trochu paradoxní, že cold-oi! v sobě spojilo právě postpunk, coldwave a new wave z 80. let s hrubým oi!punkem, který vznikl částečně právě jako vymezení proti novátorství některých tehdejších punkových kapel, které šli od punkrocku ještě dál. Tímto jsem tak trochu napověděl, co definuje cold-oi!, je to právě temnější atmosféra, kytarové rify a postupy převzaté z postpunku a new wave počátku 80. let ve spojení s hrubostí a energií oi! Pojďme se ale podívat trochu do historie, francouzi nejsou úplně první, kdo se od oi! posunuli k experimentování s postpunkem. První vlaštovkou byli pravděpodobně britští The Blitz a jejich druhé album "Second Empire Justice" z roku 1983, kde se kapela pustila do postpunku, nicméně špetka oi! v jejich rukopisu se nedala popřít ani na této desce, stejně tak jako nádech postpunku a new wave v jejich nejznámějším singlu "New Age". Ve své době znamenalo toto album pro mnoho ortodoxních punx & skins asi velké zklamání, nicméně z dnešního pohledu jde o jeden ze základů z kterého cold-oi! čerpá. Pokud jde o samotnou Francii 80. let, tamní oi! kapely jako R.A.S, Snix, Tolbiac's Toads, Komintern Sect, nebo Camera Silens, hráli oproti svým britským protějškům jinak, zatímco oi! z Ostrovů bylo založeno spíš na melodičnosti a určité "rock'n'rollové" zpěvnosti a pubrockové atmosféře, francouzký oi! byl temnější a ponurejší, jako příklad stačí klasiky jako "Sonia", "Dernier Combat" nebo "Les Annees D'acier" od Komintern Sect, či první album "Réalité" od Camera Silens. Základem tedy není klasický britský oi!, pokud bereme v potaz, že většina cold-oi! kapel se inspiruje právě francouzským oi! 80. let, není překvapující chladnější atmosféra jejich alb a inklinace ke spojování s postpunkovou temností.

Toto vše ale nemůžeme ještě brát za pomyslný začátek subžánru, ani druhé album The Blitz nevedlo k dalšímu spojování oi! s postpunkem a i když se některé francouzské punkové kapely 80. let nebáli netradičních postupů jako např. Bérurier Noir, kteří používali místo bubeníka bicí automat, stále to nevedlo k vlně nových kapel, které by v tomto experimentování pokračovali. První krůček nastal až v roce 1994, kdy vznikl projekt Paris Violence, právě tato kapela v sobě spojovala oi! s temnější coldwave až postpunkovou atmosférou, místo bících využívali automat a nebáli se zapojit i klávesy. Na francouzské oi! scéně 90. let šlo o naprosto originální hudební spojení ale ani Paris Violence, kteří by se s určitou dávkou nadsázky dali považovat za první cold-oi!, nepřinesli novou vlnu kapel, které by se vydaly v jejich šlépějích. Zatím šlo vždy jen o pár jednotlivých příkladů, kterými chci ukázat, že spojování oi! s postpunkem možná není tak novou inovací, jak by se mohlo zdát a že tu určitá semínka, která vyklíčila až v posledních letech, byla zaseta dávno předtím, než vznikla většina dnešních kapel, které se dají zařadit pod škatulku cold-oi! Pojďme se ale přesunout do současnosti, vždy když něco nového vzniká v okamžiku samotného zrodu si nikdo moc neuvědomuje, že jsme svědkem něčeho nového. To procitnutí přichází až s odstupem několika let a to platí, nejen v umění, muzice ale např. i v politice a stejně tak to platí i pro tento subžánr. Nic ale nemá jasně dané kontury a tak i časové vymezení nové vlny francouzského punku asi nebude úplně přesné a ne jedna z těchto kapel o kterých bude řeč by s pojmenováním cold-oi! nesouhlasila. Navíc ne každá kapela musí nutně splňovat všechny definice žánru, některé jsou jen ponurejším oi!punkem s tu a tam postpunkovější kytarou, další jsou ukázkovým příkladem cold-oi!, pár z nich jsou už opravdu víc postpunkem, některé jsou v přístupu konzervativnější a drží se jen kytar, zatímco jiné se nebojí zapojit syntezátor a jiné elektronické prvky. Nicméně myslím si, že doba uzrála a pomalu můžeme tuto novou vlnu nějakým způsobem začít definovat, protože jak uvidíte dál, kapely podobného ražení se pomalu objevují i mimo Francii, což už je dobrým důvodem k zamyšlení, zda-li se nám tu nezrodil nový subžánr.

Oi! Boys

Pokud tedy chceme tuto vlnu zařadit do nějakého období, začátek hledejme zhruba někde okolo roku 2015, kdy se objevují první alba, dema a EP těchto kapel, druhé vzedmutí by se dalo zařadit okolo roku 2020 a to podle mě trvá dodnes. A jak je možné, že se najednou ve Francii začalo rodit tolik kapel s podobným zvukem? Odpověď je jednoduchá, většina kapel pochází ze stejných měst severní Francie, jako jsou Lille, Brest, Rennes a částečně i Paříž. Toto jsou pomyslné centra scény, kde se jednotlivý členové prolínají ve více kapelách, což logicky vede k podobným hudebním postupům. Pojďme se ale tedy konečně podívat, které kapely lze považovat za cold-oi! O některých z nich jsem se tu již zmiňoval v samostatných profilech, takže se budu asi opakovat ale jde mi o to vytvořit nějaký ucelený seznam, i když jak je vám určitě jasné nebude kompletní, jelikož těch kapel je mnohem víc, než jsem zatím stihl poznat a některé z nich dnes už nefungují. Každopádně tyto kapely podle mě definují nový francouzský sound a jsou důkazem, že i když máme někdy pocit, že v 21. století se muzika už nemá moc kam posouvat, jelikož všechno už bylo vymyšleno v kulturně naprosto napěchované druhé polovině 20. století, není to pravda, hudba nemá hranice! Asi jednou z nejznámějších kapel nové francouzské vlny jsou Syndrome 81 z Brestu, jejich druhá deska "Prisons Imaginaires" je ukázkovým příkladem postpunkem okořeněného streetpunku, podobně jako jejich EP "Désert Urbain", kterým na sebe poprvé upoutali pozornost. Zajímavostí je, že většina členů Syndrome 81 vzešla z hardcorové scény a jak prozradil jejich zpěvák Fabrice, jelikož jejich bubeník dost často zkoušky vynechával, aby se sehráli, museli se naučit hrát pomaleji. Kapela v současnosti rozjíždí vedlejší projekt Grisaille, který také stojí za poslech, navíc nesmím opomenout solo projekt jejich basáka Jackyho - Prisonnier du Temps, který čerpá z podobných vlivů jako Syndrome 81. Další ikonickou kapelou jsou Rancoeur z Nancy, původně začínali jako klasická oi! kapela ale během covidu se ponořili do poslechu postpunku a cold-wave z 80. let, což se logicky po skončení lockdownu promítlo v jejich muzice. Právě oni přišli s názvem cold-oi!, kterým se pokusili charakterizovat svůj sound. Jejich druhé album "Fatalité" z roku 2025 je dalším hudebním skvostem ze země galského kohouta a učebnicovým příkladem cold-oi! Jedním z center nové vlny francouzského punku je město Lille u belgických hranic, právě to se stalo domovem hned několika kapel, které patří k těm, které formovaly nový sound. Jednou z nich jsou Kronstadt, jejichž druhá deska "Quai de l'ouest" z roku 2021, která spojuje melodičnost s celkovou temnější atmosférou, je také jedním z příkladů kam je možné punk ještě posunout. Dalším hudebním skovstem z Lille jsou postpunkový Douche Froide, kteří si mě získali svým self-titled albem z roku 2014. Za zmínku stojí i Traitre se svým self-titled EP z roku 2016 a naprosto skvělý Utopie, kteří dokázali do cold-oi! předělat i legendární "Ghost Town" od The Specials. Můj poslední objev z Lille jsou Chiaroscurou, kapela podobného ražení jako Kronstadt, nicméně s mnohem temnějším a nabasovaným soudem. Jejich EP "La Fange" z roku 2023 je dalším ikonickým počinem, navíc na kompilaci "Bats For Palestine" se předvedli "cold-punkovým" coverem The Cure - geniální! Ani Paříž nezůstává pozadu, Cran vykopli dveře skvělou deskou "Nate" z roku 2023, Tchernobyl sice nejsou čistě cold-oi! ale jejich oi! má hodně temnou a ponurou atmosféru, jak předvedli na EPs "Consumé par le feu" (2020) a "Face a mur" (2023). Ani RIXE, kde působí Wattie z Lion's Law a kteří jsou věrní estetice a soundu francouzského oi! 80. let se nebojí zapojit trochu elektroniky, jak předvedli na posledním EP "Tir Groupe", kde použili bicí automat. V Toulouse najdeme Nightwatchers, skvělou kapelu, která sice není čistý cold-oi! ale jejich zvuk v sobě rozhodně má prvky nově se rodícího žánru, za poslech stojí album "La Paix ou le sable" z roku 2019 a jejich poslední počin split s Accidente z roku 2024. Podobným příkladem jsou i Distance z Bordeaux, chladně melodický punk, který si svoje místo na scéně teprve buduje, na kontě mají zatím jen EP "Le Décor" z roku 2024, které je dalším hudebním skvostem.

Bullshit Detector

Pak tu máme tu část kapel, která se do inspirace postpunkem ponořila natolik, až u nich úplně převážil. Jednou z nich a podle mě i nejzajímavější jsou Litovsk z Brestu, jejich self-titled album z roku 2016 je odrazem postpunkové temnoty ve své nejsurovější podobě, druhá deska "Dispossessed" je o něco méně temnější, nicméně i ta si zachovává jejich specifický sound studený jako led. Oi! Boys z města Metz, jsou již bohužel minulostí, nicméně jejich depresivní synth-punk, využívající bicí automat a syntezátor doplňovaný kytarou, zanechal ve francouzské scéně hodně hlubokou stopu. Poslední kapelou z toho ranku jsou Hinin. Postpunkem inspirované trio z Tulle, které v roce 2019 vydalo skvělou melodickou desku "Hors-Jeu", která se hranic žánru opravdu nedrží. A jak jsem se již zmiňoval na začátku, nový zvuk začíná rezonovat i mimo Francii, nicméně tady je můj rozhled stále poměrně omezený, každopádně jakmile se tento sound dostal za hranice Francie, můžeme už bez pochybností mluvit o novém subžánru. Z Evropy se přesuneme do USA, kde jsou reprezentantem cold-oi! texaští Bullshit Detector, v Jižní Americe to jsou 1186 z Bogoty, kteří se dali dohromady v roce 2019 ze členů kapel Ataque Zero, Trampa a Fatal. V  roce 2024 debutovali albem "Histeria", které si troufám tvrdit, splňuje všechny atributy "francouzské vlny". Zatím poslední objevenou mimofrancouzskou kapelou tohoto ražení, jsou australští Brut z Melbourne, kde najdeme členy Marching Orders, kteří patří ke špičce australského oi! Kapela si mě získala především skvělým cold-oi! coverem singlu "Insight" od Joy Division a synth/postpunkovým mixem jejich singlů od Kallvarld. Budoucnost je ještě nenapsaná a ukáže jen čas, jestli jde jen o určitou vlnu, která se vyčerpá během několika let nebo jestli se z cold-oi! stane regulerní žánr, který se bude šířít dál mimo Francii.

kapely zmiňované v článku

Syndrome 81
Grisaille
Prisonnier du Temps
Rancoeur
Kronstadt
Douche Froide
Traitre
Utopie
Chiaroscurou
Cran
Tchernobyl
RIXE
Nightwatchers
Distance
Litovsk
Oi! Boys
Hinin
Bullshit Detector
1186
Brut

Bluekilla po letech představí nový materiál

Jedna ze zásadních kapel německého ska třetí vlny, mnichovští Bluekilla letos slaví čtyřicet let od svého založení, ke kterému si připravili dlouho očekávanou novinku. Od posledního alba "Never Was a Ska Band" z roku 2011 uplynulo dlouhých čtrnáct let, které byly konečně prolomeny až v letošním roce, kdy kapela oznámila, že se chystá nový materiál. Novinka - EP "They Call it Ska", které můžeme stejně tak považovat za minialbum, jelikož se na něm objeví celkem osm tracků, mezi které budou patřit i covery "Pogo in Togo" od německých United Balls, "Staring at the Rude Boys" od The Ruts, kde se jako host předvede Dr. Ring Ding se svým toastingem a nebo "Here I Come" od Barringtona Levyho, vyjde na začátku prosince. Dále tu najdete to, co dělá Bluekilla nejlépe - tradiční ska třetí vlny v podobě singlů jako jsou např. "The Big Red Kangaroo" nebo "Zeit unseres Lebens", kde se snoubí new wave a skinhead reggae. Jak je vidět novinka "They Call it Ska" nabídne jak tradiční sound tak i zajímavé kombinace, které osvěží poslední roky tak trochu pokulhávající žánr. Předprodej je již spuštěn, nicméně oficiální datum vydání je stanoveno na 5. prosince, zatím je k dispozici malá ochutnávka v podobě tracku "Pogo in Togo" na jejich bandcamp profilu zde.

Recenze

Socrates - The Skinhead: the life of russian antifascist

V září se mi dostala do ruk velice zajímavá a informačně hodně přínosná publikace, která díky příběhu jednoho z nejprominentnějších aktivistů ruské anarchistické a antifašistické scény, retrospektivně sleduje historii, politické klima a situaci na ulicích ruských (ale i ukrajinských měst) za posledních 25 let. Není to sice první kniha na toto téma, už před třemi roky jsem recenzoval "Exodus" od Petra Silajeva, který se také dotýká ruské pouliční scény, nicméně "Exodus" je spíš literárním nihilistickým punkem a osobním popisem dojmů ze života ve scéně v letech 2000 - 2010, než obrazem vývoje tamního hnutí. Kniha "Socrates - The Skinhead: the life of russian antifascist" sleduje život Alexeje Sutugy, RASH skinheada a jedné z nejvýznamějších tváří ruské aktivistické scény, který zemřel tragicky, leč úplně zbytečně v září roku 2020 po rvačce s obsluhou večerky, která ho napadla společně s jeho přáteli kvůli podezření, že měli večerku údajně vykrást. Od puberty byl přesvědčeným anarchistou a skinheadem, fanouškem dnes již nefugujícího fotbalového klubu Arsenal Kyjev, organizátorem mnohých akcí s politickým přesahem, přispěvatelem do anarchistických periodik, politickým vězněm, zpěvákem kapel Vegativ, Working Boys a také otcem syna Nestora. Alexej opustil tento svět ve věku pouhých 34 let. Kniha vyšla v anglickém překladu v roce 2024 o něco později, než v Rusku, kde muselo být její vydání částečně cenzurováno, protože zmiňuje i organizace, které ruský režim považuje za "teroristické", či za zahraniční "agenty". Necelá polovina knihy je složena z výpovědí a komentářů Alexejových přátel a dalších aktivistů, kteří se s ním potkali, zároveň je tato část asi nejvíce přínosná z hlediska popisu vývoje pouliční politické scény v Rusku zhruba od roku 2000 - 2014. Zajímavostí je, že mnoho z těchto lidí, kteří se v knize objevili po invazi na Ukrajinu z Ruska emigrovali, někteří díky perzekucím zemi opustili ještě dříve. Vpád ruských vojsk na Ukrajinu autoři berou v potaz hned na úvodních stránkách, kde jsou kromě přípomínky ruských antifašistů zabitých nácky (mezi nejznámější oběti patří např. Fiodor Filatov, Ivan Khutorskoi, Timur Kacharava, Stanislav Markelov nebo Anastasiia Baburova), připomenuti i ti, kteří zemřeli v zákopech války na Ukrajině, kde proti putinovskému Z-fašistickému režimu bojuje mnoho ruských anarchistů. Tímto davají do roviny boj ruských antifašistů nejen v kontextu ulice a bitek s nácky ale i s bojem proti režimu.

Vraťme se ale k osobě Alexeje Sutugy, který byl známý pod přezdívkou Sokrat. Ve výpovědích jeho přátel se podíváme na jeho začátky v punkové scéně v Irkutsku, první vážnější střet s nácky, kdy byl v roce 2007 napaden eko kemp nedaleko Angarsku, který spolupořádal a při kterém byl smrtelně pobodán jeho kamarád Ilia Borodaenko, první z obětí v Sokratově okolí. Dalé se dostaneme k jeho pozdějšímu přestěhování do Moskvy, kde se v polovině nultých let pomalu začínají formovat zárodky ruské antify. Zde se kniha hodně zabývá situací na ruských ulicích, kterým ještě první polovinu nultých let dominovali nácci, nicméně zhruba od roku 2006 se pomyslné misky vah začaly překlápět, ovšem neobešlo se to bez obětí. Ruští neonacisté byli asi ty nejbrutálnější z celé Evropy, naše 90. léta jsou v porovnání s tím co se dělo v Rusku nultých let procházka růžovou zahradou. Jedním z nejznámějších případů brutality ruských nácků byl případ, kdy si odchytli jednoho imigranta z Kavkazu, odtáhli ho do lesa a tam mu uřízli hlavu. To vše si natočili na video, které se dostalo na internet. Tento případ tehdy otřásl i samotnou ruskou společností, nicméně policie problému neonacismu ještě nevěnovala takovou pozornost a pokud ano, tak vše hodnotila optikou výtržnictví a běžného ublížení na zdraví a ne jako zločin z nenávisti a předsudků. Toto naprosto stačí pro vykreslení čemu museli ruští antifašisté čelit a proč mnoho z nich zaplatilo životem (viz. věnování v úvodu). Být ozbrojen nožem či pistolí se pro místní antifas stalo nezbytností, jelikož těmito zbraněmi disponovali právě náckové a tak bylo logické se také vyzbrojit. Jak se dále dočteme náckové dost často disponovali i adresami prominentních antifašistů, právníků hajících jejich oběti a dokonce i soudců, kteří proti nim vedli případ. To bylo částečně způsobeno díky tomu, že ruský stát zhruba tak od roku 2007 věnoval daleko větší pozornost právě anarchistům a antifě, než samotným náckům. Ty režim vnímal jako užitečné idioty, které může využívat k potlačení liberálně smýšlející opozice, proto nebylo výjimkou, občasná spolupráce (např. pod příslibem menšího trestu) mezi nácky a policií, či přímo udání konkrétních osob z anarchistického prostředí. Situace se začíná pro nácky měnit až po roce 2010, kdy jim protiextrémistické oddělení začíná věnovat o něco větší pozornost. Nicméně stále nejvíce jí je věnováno anarchistům a antifě. Tento tlak ze strany státu se ještě zesílí po roce 2010, kdy anarchisté napadnou po protestu proti kácení lesa, kvůli výstavbě dálnice v Chimky, místní radnici, kterou zasipají molotovy a kamením. To má za následek, kromě zatýkání i to, že mnoho aktivistů z Ruska uteče, stáhne se ze scény, či se začne skrývat. I přes represe, kterým náckové po roce 2010 musí čelit, mnoho z nich s policií spolupracuje a donáší na antifašisty. V nové dekádě fyzických střetů s nácky začíná postupně ubývat, zdá se, že hnutí dosáhlo jednoho ze svých cílů a podařilo se jim nácky z ulic vytlačit, nabízí se tak konečně prostor pro opravdovou politickou práci. Nicméně tato dekáda přináší ještě větší represe ze strany režimu, represe se zvětšují a ne každý to vydrží. Desátá léta přináší postupné řídnutí antifašistického hnutí, nejen kvůli represím ale i přirozeným jevům jako je generační výměna, kdy mnoho z aktivistů začíná mít rodiny, nebo jim širší aktivismus neumožňuje práce. Zhruba tak do roku 2013 - 2014 zažívá ruská antifašistická scéna období postupného útlumu. To vše je ještě završeno rokem 2017, kdy začíná kauza Síť, zinscenovaný proces proti sedmi ruským anarchistům, který stát v roce 2020 odsoudil za organizaci údajné teroristické skupiny od 6 do 18 let vězení.

Co se týče Sokrata v této době, ten se poprvé dostává do vážnějšího střetu se státem, kdy končí ve vazbě za rvačku s nazi ochrankou v klubu, nicméně z vazby je později propuštěň, jelikož mu ublížení na zdraví není prokázáno. O dva roky později v roce 2014, kdy se mimo jiné zúčastnil protestů na Majdanu už takové štěstí němá. Končí ve vězení za zmlácení nácka, který jak se později ukázalo, byl informátorem protiextrémistického oddělení policie a donášel na antifašisty, zde spekuluje, že to celé na něho mohla narafičit samotná tajná služba. Sokrat, jelikož je policií považován za prominentního představitele a neformálního lídra anarchistického hnutí, je odsouzen na tři roky. První část trestu si odsedí v Moskvě a právě tady se dostáváme k další části knihy, která pojednává o jeho pobytu ve vězení. Jde o přepis z podcastových rozhovorů, které proběhly po jeho propuštění v roce 2017. Zde popisuje nejen, jak se musel vnitřně vyrovnat s rozsudkem ale i to, jak se postupně učil přizpůsobovat vězěňskému životu a jeho nepsaným pravidlům a zákonům. Tato část knihy je celkem dlouhá a logicky se až tak nedotýká politiky jako spíš vězeňského života, vztahy mezi vězni, bachaři, jak se do vězení propašovává kontraband, jak jednotlivé cely komunikují mezi sebou apod. Z hlediska poznání života ve vězení je tato kapitola hodně přínosná. Zde také poukazuje na fakt, kdy se ve vězení potkává s dalšími levicovými aktivisty, kteří zde skončili po protestech na Bolotném náměstí v roce 2011, což byla největší antiputinovská demonstrace, proti opětovnému vítěztví strany "Jednotné Rusko". Dle Sokratových slov se po této události zvýšil počet politických vězňů na takovou míru, že jich bylo víc, jak v době rozpadu SSSR. Z Moskevského vězení Butyrka je na vlastní žádost po nějaké době převezen do Irkustské oblasti, aby byl blíže své rodině. Zde se mu ale dostává toho nejpřísnějšího režimu, několikrát končí na samotce, dvakrát drží hladovku, občas ho navštíví někdo z FSB, která mu navíc dává sežrat jeho účast na Majdanu. Dostává se mu režimu politického vězně a tak se ho věznitelé snaží různými způsoby zlomit, např., když ho dají do společné cely s býv. členem ISIS. V Butyrce se dostával do "úsměvných" situací, kdy ho vedení věznice dalo jakožto skinheada do cely s Tádžiky, což mu samozřejmě jako redskinovi nějak nevadilo. Zde je zajímavé jeho pojednání o tom, jak ruský režim zavírá antifašistické aktivisty za v podstatě nepolitické delikty (ať už jde o výtržnictví, ublížení na zdraví - bitky s nácky - nebo podstrčené drogy) v daleko větší míře, než za přímá politická obvinění (to se ale po únoru 2022 mění). Další zajímavou stránkou jeho pobytu ve vězení byly dopisy, které dostával nejen od rodiny a přátel ale i od zcela neznámých lidí z širšího antifašistického hnutí. Zde popisuje jak je důležité pro vězněného dostávat korepondenci, která udržuje člověka v psychické kondici a s kontaktem s vnějsím světem. Nejde jen o solidární vyjádření od politicky spřízněných lidí, nebo spojení s rodinou, jde o pocit, že na vás nebylo zapomenuto, že pro vás stále existuje svět tam venku za mřížemi. To má na vaši psychickou kondici během trestu daleko větší pozitivní vliv, než si dokážeme představit. Nicméně je to něco tak osobního, že tuto skutečnost čtenář asi nedokáže pochopit v takovém rozsahu, pokud se nikdy nedostal za mříže. Každopádně to ukazuje na fakt, že solidární výzvy o korespondenci s vězněnými aktivistami by se neměly brát na lehkou váhou, protože to je něco, co opravdu pomáhá, i když se nám to možná nezdá. Sokrat na konec této části poznamenává, že ruský vězeňský systém se od časů gulagu v podstatě nezměnil, je nastaven tak, aby člověka, ať už je odsouzen za cokoliv zničil a ne aby ho napravil, otázka je jestli je to případ jen Ruska, protože obecně vězeňský systém vede spíš k recidivitě, než nápravě.

Blížíme se ke konci knihy. Sokrat je v roce 2017 propuštěn, nicméně svého aktivismu se nevzdává. Po jeho propuštění s ním vyšlo několik rozhovorů, kde rozebíral nejen svůj pobyt ve vězení ale i jiná témata jako např. subkulturu, situaci s neonácky, politckou atmosféru v zemi apod. Přepisy několika rozhovorů se nakonec objevily i v poslední části této knihy. Významnou kapitolou jeho života po propuštění, byla i jeho pravidelná účast v divadelním představení jisté umělecko-aktivistické skupiny, která formou divadla prezentovala reálie kauzy "Síť", která byla v té době asi největším útokem režimu na antifašisty. To jen dokazuje jeho silné odhodlání stavět se vůči režimu i po tom, co měl za sebou zkušenost s vězením, policií, FSB, výslechy a perzekucí obecně. Poslední stránky knihy psané dalšími ruskými aktivisty pojednávají o současném (z jejich pohledu před válkou na Ukrajině) směřování ruského anarchistického hnutí a budoucnosti místní antify, která je podobně jako u nás jen fragmentem toho, čím bývala. Kniha "Socrates - The Skinhead: the life of russian antifascist" je nejen detailní osobní sondou do situace v Rusku za posledních 25 let z pohledu anarchisty ale také příkladem neuvěřitelně silného ducha, odhodlání, odvahy a pevného přesvědčení, které nezlomilo ani vězení. V tomto kontextu se mi vryla do paměti jedna ze Sokratových odpovědí na otázku zda lituje pobytu ve vězení, jeho odpověď? "V historii snad každý revolucionář seděl ve vězení, vězení je neodmyslitelnou součástí života všech revolucionářů, je to součástí jejich osobnosti a něco s čím musí počítat, jinak není žádného revolucionáře, z toho důvodu ne, nelituji! Může snad být silnější důkaz tak pevného přesvědčení? Možná to někomu zní jako přehnaná poza ale vzhledem k tomu, že Rusko je totalitní stát, kde být anarchistou opravdu znamená, že jste v hledáčku státu, je to víc, než upřímné. Je tragédie, že odešel tak nešťastným způsobem, který navíc neměl nic společného s jeho politickým přesvědčením. V knize se obejví spekulace od jednoho přispěvatele, který vyjádřil doměnku, že je dost možné, že se Sokrat zapojil, krátce před svou smrtí do protestů proti Lukašenkovi v srpnu 2020. Já věřím, že kdyby byl Alexej Sutuga stále mezi námi, bojoval by dnes na Ukrajině proti fašizujícímu Rusku v řadách (nejen) ruských anarchistů, kteří na rozdíl od komoušů a nacionálních bolševiků, chápou na které straně zákopů je fašistická hydra, nebo by se možná přidal k těm, kteří sabotují režim uvnitř země, vypalují vojenské náborové kanceláře, či nechávají vykolejit vlaky s vojenským materiálem! R.I.P Alexej Sutuga (1986 - 2020). Kniha je stále k sehnání zde.

*Jako memento bych na konec dal song "The Fourth Rome" od Bystreet, protože naprosto vystihuje, jak je Rusko (potažmo tamní totalitní režim) zkurvenou zemí!

Rozhovor - The Chains

Současná offbeat scéna zrovna nezažívá svoje nejproduktivnější období, proto potěší každý nový objev. Jedním z nich je i mladá boss reggae kapela z dánské Kodaně - The Chains, kteří jsou na scéně něco málo přes dva roky. S kapelou jste se tady na stránkách mohli setkat už v recenzích, kdy jsme si rozebrali jejich debut z roku 2024 "Crying On The Dancefloor". Nový svěží severský vítr v rytmech dirty reggae & 2tonem ovlivněného ska, nám formou rozhovoru představí zpěvák Pato Siebenhaar a kytarista Kevin Leo.

Zdar pánové, jelikož si myslím, že jste stále poměrně nová kapela na evropské scéně, mohli byste na začátek trochu představit vaší kapelu? Jak dlouho hrajete, odkud jste a na kterých festivalech po Evropě jsme vás už mohli potkat?

Pato: Původně jsme se dali dohromady, protože náš oblíbený klub Loppen, chtěl v únoru 2023 uspořádat tribute show na počest zesnulého Terryho Halla (The Specials). Náš kytarista Lasse Elmer byl tehdy (a stále je) promotérem Copenhagen Ska Convention, což je dlouholetý festival a centrum dánské ska scény, to on dal dohromady all-star band, který zahrál na závěr večera. Dal dohromady pár lidí, kteří spolu v této sestavě ještě nikdy nehráli. Po tomto večeru plném klasik od The Specials, jsme se sešli s Davidem (basa) a rozhodli se, že by nebylo špatné zkusit z toho vytvořit opravdovou kapelu a napsat vlastní songy, protože to společné hraní byla opravdu skvělá zábava. No a během čtyř-pěti měsíců byla většina "Crying On The Dacefloor" napsaná a nahraná a tak se zrodili The Chains.

Vím, že The Chains mají personálně kořeny v další dánské boss reggae kapele Leo & The Lineup, která se rozpadla, pokud se nemýlím, před více jak sedmi lety. Co bylo důvodem rozpadu kapely, protože po vydání alba "Hit the Streets", které bylo naprosto fenomenální to vypadalo, že má kapela před sebou ještě zářnou a bohatou budoucnost? Objevil se v The Chains ještě někdo další z Leo & The Lineup, nebo The Chains jsou personálně už úplně jiná kapela?

Kevin: No pokud si dobře vzpomínám, oficiálně jsme se nikdy nerozpadli, prostě to tak nějak ze dne na den vyprchalo. Hlavně proto, že mě už unavovaly neustálé změny v sestavě kapely, strávili jsme neuvěřitelné množství času seznamováním nových členů s naším starším materiálem a to mě opravdu vyčerpávalo. Navíc jsem začal cítit, že mě to silněji táhne k punkrockové scéně a bokem jsem psal i nějaké songy v tomto duchu a to bylo asi tak vše, najednou to prostě skončilo. Ale byly to fantastické roky a kluky z kapely "miluji" a nevyloučil bych, že v budoucnu bysme to mohli dát opět dohromady.

Vaše debutové album "Crying on the Dancefloor" vyšlo minulý rok na podzim, což není tak dlouho, nicméně nedávno jste vydali pár nových singlů - "California Sun" (cover z 60. let od Joe Jonese), "The Rent" a "Why", mimochodem singly mají už i video na youtube, takže se zdá, že na vavřínech určitě neusínáte a tvrdě v kapele makáte. Začali jste tedy pracovat na nové desce či EP, nebo je ještě brzo na to nazírat, jako na tvorbu nového materiálu?

Pato: Máme spoustu dalšího materiálu, druhé album se bude jmenovat "Be Careful What You Wish For", vyjít by mělo v dubnu 2026 a bude obsahovat původních 13 až 14 skladeb, včetně "Why" a "The Rent". Mimochodem, pracujeme na několika dalších cover verzích, pracovně tomu říkáme "Guilty Treasures". Jsou to naše oblíbené songy, které milujeme a zároveň v tom vidíme možnost jak oslovit naše přátelé na dánské i mezinárodní scéně a získat tak zajímavé a nečekané spolupráce. Už teď máme hotové covery pár velkých hitů a chystáme se cover verzím věnovat i nadále, vedle naší vlastní tvorby.

Podle vašeho soundu je jasné, že už za sebou máte roky muzikantských zkušeností. Můžete nám ale prozradit, jak dlouho to trvalo, než jste se jako muzikanti dostali na takovou úroveň, kdy jste si v hraní natolik jistí, že v podstatě po pár zkouškách, jste připraveni jít do studia a nahrávat? Kolik let to vůbec trvalo se dostat na takovou úroveň od momentu, kdy jste začali se svojí úplně první kapelou?

Pato: Všichni v kapele máme zkušenosti jako muzikanti už od puberty, kdy většina z nás začínala hrát a jelikož tuhle muziku opravdu milujeme, snažíme se jí hrát s respektem, který si zaslouží. David, náš basák a jeden z hlavních skladatelů, je v kapele "nejmladší", je mu 35 a náš klávesák Jakob začínal v Napoleon Solo, což byla druhá nejstarší ska kapela v Dánsku, která hrála od roku 1984, takže jak vidíš věkové rozpětí je celkem široké.

Předpokládám, že pro vás jako dirty reggae kapelu jsou hlavní inspirační zdroje především sound Jamajky 60. let, a hádám, že ani 2tone a další subžánry ska vám nebudou úplně cizí. Ale jamajská muzika přece není jen sound 60. let a někdy mám dojem, že fanoušci kapel, jako jste právě vy, jsou zaseklí v rude boy stylech, jako je ska, rocksteady a early reggae, ale na druhou stranu jsou "slepí" k roots reggae, osmdesátkovému rub-a-dubu a ranému dancehallu nebo k ragga. Což je škoda, protože všechny tyto formy jsou původní a krásná muzika, a ty rudies styly představují jen určitou dekádu vývoje jamajského offbeatu. Je to i váš případ, nebo posloucháte jamajskou muziku jako celek, bez ohledu na to, jestli jde o roots, dancehall nebo boss reggae?

Pato: V kapele posloucháme všechno možné, já mám např. za sebou celou kariéru jako hiphopový umělec a producent a živím se jako klubový DJ. Náš bubeník Bjorn, už má roky kapelu Von Dü, která hraje moderní roots reggae a dancehall s texty v dánštině. Kytarista Kevin, který dříve působil v Leo & The Lineup, má solový power-pop projekt. Lasse hraje v kapele Fall Back Down, což je skapunk s ženským vokálem. David je selector v Cry Tough Sound a pouští oldschool reggae a ska a do toho ještě jezdil na tour s Mod kapelou The Youth, zatímco Jakob je vášnivý tanečník salsy a miluje latino muziku. Zvolili jsme boss reggae sound založený na klávesách a tvrdší one drop ska inspirované 2tonem, protože právě tam jsme cítili, že se jako kapela dokážeme sejít a vytvořit něco vlastního. Původně jsme se dali dohromady jako The Specials Tribute band, odtud jsme vzešli a proto chceme zůstat věrni té původní myšlence. Pro nás je také důležité, aby hudba, kterou tvoříme a songy, které píšeme, vycházely ze současnosti z roku 2025 a z problémů a témat, která vídáme kolem sebe. Mohly by to být klidně i milostné písně, protože ty budou vždy aktuální ale stejně tak i songy o dnešní době, o tom jaká je a jak se v ní cítíme. Chceme být relevantní k současnému světu a ne být nostalgicky zaseklí v minulosti.

Nemáte také pocit, že globální offbeat scéna, ať už jde o ska, 2tone, boss reggae nebo rocksteady za posledních pět až sedm let, celkem stagnuje? Ve srovnání např. s lety 2010 - 2015 tu máme ročně méně vydaných desek, méně kapel a co si budem povídat, ani nové kapely se moc neobjevují.... Co myslíte, že je důvodem této stagnace?

Pato: Ska & reggae obecně v posledních šedesáti letech zaznamenávalo stoupající a klesající trend v popularitě ale je potřeba někoho, kdo ten žánr posune dál, aby neby brán jako nějaká kuriozita. Musí se to myslet vážně ale možná už spousta lidí prostě zestárla.

Ještě bych zůstal u předchozí otázky, pokud se tedy shodneme na tom, že offbeat celkově jako žánr stagnuje, co by podle vás jako muzikantů, ho mohlo znova dostat mezi lidi, mezi festivalové headlinery, do rádií nebo prostě jen tam, kde to bylo v nultých letech po roce 2000? Ani to, že se v posledních letech objevili na scéně The Interrupters, nezpůsobilo vznik dalších podobných ska / skapunkových kapel, nebo víte snad o nějakých?

Pato: Nejpodstatnější věc jsou songy, dobrá píseň si vždy najde svoje publikum. Ska je víc, než jen Vansky se šachovnicovým vzorem a je potřeba, aby jako žánr bylo bráno vážně. Potřebuje prostor a podporu v rádiích, stejně tak jako marketing a musí se testovat stejně jako jakýkoliv jiný hudební projekt, který chce být úspěšný. Chce to čas a energii. Chceme víc kapel, opravdu dobrých kapel se skvělými muzikanty, kteří zpívají o současnosti. 

Většina lidí si neuvědomuje, jak důležitou roli hraje v životě kapely zkušebna. V podstatě je to základ pro to, mít kapelu... Důležitější, než samotné hraní koncertů, je to ta část kapely, kterou ostatní nevidí ale která je naprostou nezbytností. Zkušebna je to místo, kde to všechno vzniká, bez ní by nebyly žádné koncerty ani nahrávky. Jak jste na tom vy, bylo težké sehnat pořádnou zkušebnu, když jste zakládali The Chains, sdílíte jí ještě s někým jiným, kvůli ceně (jak to ostatně dělá spoustu kapel), jsou nájmy v Kodani za takové prostory drahé a jak velkou finanční část fungování The Chains, tvoří vaše zkušebna?

Pato: Zkoušíme ve studiu Subvert, které sdílím s naším zvukařem Adamem Schwartzem. Adam zvučil jako kapelní zvukař pro Pennywise, Flogging Molly a Hepcat a díky tomu procestoval celý svět. Používáme místnost pro živé hrání, je sice malá ale vejdeme se tam. Všichni už máme děti, takže si musíme termíny zkoušek plánovat. Snažíme se to vše sladit s koncerty ale vzhledem k rodinným povinnostem nemáme zkoušky v pravidelných termínech, ale když už se sejdem, je to zábava, která stojí za to.

ENGLISH

Hello guys, I think that you are still quite a new band on the europian scene, so could you on the beginning little bit introduce the band? How long have you been playing, where are you from and at which festivals around the Europe we could see you so far?

Pato: We initially got together because our favorite venue, Loppen wanted to do tribute show for Terry Hall in February 2023. Our guitarist Lasse Elmer, has been the promoter for Copenhagen Ska Convention, a long running festival and the center of the danish ska scene, and he created an all star band to finish the night. He got some people together that hadn't played in that constellation before. After a great night of Specials classics, David and I got together and decided that it had been too much fun, so why not see if we could write some songs and make it a real band. Within four-five months the most of "Crying On The Dancefloor" was written and demoed and then we got everybody on board.

I know that The Chains has a roots in other great danish boss reggae band Leo & The Lineup, which split up more than 7 years ago I think. What was a reason to broke up the band, because after album "Hit the Streets", which were absolutely amazing it looked that band has a great future ahead of them? And who members from Leo & The Lineup are now playing in The Chains or it's a totally different band now? 

Kevin: Well, if I remember correctly, we never actually officially broke up. It just kind of faded out from one day to the next. Mostly because I got tired of the constant lineup changes in the band. We spent an incredible amount of time getting new people up to speed with the old material, and that really wore me out. At the same time, I started feeling a stronger pull back toward the punkrock scene, and I'd been writing some songs in that direction on the side. And that was pretty much it, I guess, suddenly it was over. But we had a fantastic time and I love those guys. And I would never rule out the chance of a reunion somewhere down the line.

Your debut album "Crying on the Dancefloor" was released last year in the autumn, which is not so long ago, nevertheless recently you have released new singles including "California Sun" (1960's cover from Joe Jones), "The Rent" and "Why", both these tracks has also music videos on the youtube, so it looks that you work hard in the band. Did you start to work on the new album or EP or it's to early to take it as creating of new release?

Pato: We have a lot of material in the vault, the next album will be named "Be Careful What You Wish For" will be released in April 2026 about original 13 / 14 tracks. "Why?" and "The Rent" will be on this album. On the side we have also been working on some cover tunes, we call it "Guilty Treasures". It's just cool songs that we love, and it's also a possibility for us to reach out to our friends in the danish and the international scene, getting awesome features and creating unexpected collabs. We got some heavy hitters already and we will continue to release these covers alongside of our own material. 

Just according to your sound I would say that you must have years of musician experience, but can you say how many years it took, than you like a musicians got to the level, when you are confident enough in the playing, that basically after some rehearsals you are ready to go recording? How many years it took to get to this level, since the moment when you started in your first band ever?

Pato: We are all experienced as band musicians, we all started in our teenage years and since we love this music and try to be as professional as we can be, we try to play this music with the respect it deserves. David, our bassist and one of the main songwriters, is the youngest in the band with 35 years and Jakob our organist started playing in Napoleon Solo, the second danish ska band ever in 1984, so we span pretty wide age-wise. 

I assume that for you as a dirty reggae band your biggest sources of inspiration is mainly 1960's jamaican sound and I guess that also 2tone and other subgenres of ska are not stranger for you. But jamaican music is not just a 1960's sound and sometimes I have impression, that fans of bands like you are stucked in that rude boy styles like ska, rocksteady and early reggae, but blind for roots reggae, 1980's rub-a-dub and early dancehall or ragga, which is a pity, because all forms are just original and beautiful music and that rudies styles are just one decade from evolution of offbeat music. Is it also your case or you are listening jamaican music as whole thing, doesn't matter if it's roots, dancehall or boss sound?

Pato: We listen to everything in the band, I have had a whole career as a hip hop artist and producer and I am a nightclub DJ as my day job. Bjørn, our drummer, has a long running band called Von Dü, that plays updated roots reggae and dancehall with danish lyrics. Kevin, who plays guitar and sings and who used to be in Leo & The Lineup, has a solo power pop project, Lasse plays in Fall Back Down which is female fronted skapunk band, David is a selector for Cry Tough Sound, spinning old school reggae and ska and he has toured with the Mod band The Youth, while Jakob is avid salsa dancer and loves Latin music. We chose organ driven boss reggae and hard edge one drop 2tone inspired ska because that's where we felt we could find common ground as a band and it's a sound we could make our own. We initially got together as a The Special tribute act and that's where we started from. It has to be true to that original idea. It is important to us that the music we make and the songs we write should be based right now in 2025 and the problems and struggles we see around us. That could be love songs, because they will always be relevant, but also songs about the world right now and how we feel about it. We want to be relevant to the world around us, not a nostalgia act.

Don't you think that global offbeat scene including ska, 2tone, boss reggae or rocksteady have kind of stagnated as genre over the past five or seven years? Comparing for example with the years 2010 to 2015, there is less new releases in a year, less bands, not much new bands is appearing.... So what do you think could be a reason for this stagnation?

Pato: Ska and reggae in general has gone up and down in popularity the last 60 years, but it takes somebody willing to take the genre away from being a novelty thing. You have to mean it, maybe a lot of people just got old.

I would like to follow up on the previous question. If we can agree that offbeat stagnates worldwide, what do you think as a musicians, could help to get this genre again among the people, to the festival headliners, radios or just to the conditions how it was back in the 2000's? Even appearance of The Interrupters on the global ska scene in recent years, didn't cause the emergence of other similar ska / skapunk bands, or do you know some?

Pato: The single most important thing is the songs, good songs find their audience. Ska is so much more than mozzerella sticks and checkered Vans and it needs to be taken serious, it needs radio support, it's need marketing and it needs to be tested like any musical project that want success. Time and energy. We want more bands, cool bands with great musicians, singing cool songs about right now.

Most of the people don't realize how important for the band is to have rehearsal room, basically it's the foundation to have a band... more important than just play gigs, which mostly is not seen, rehearsal room is the place where all is creating, without that wouldn't be any gigs, any records. What about you, was it hard to get proper rehearsal place when you founded The Chains, do you share it because of the price (like lots of bands are doing), are rents for such a rooms an expensive in Copenhagen, and how big financial part of functioning of The Chains is your a rehearsal room?

Pato: We rehearse at Subvert, the studio that I share with our live sound guy Adam Schwartz. He has been FOH for Pennywise, Flogging Molly and Hepcat, and he has toured the world. We use the live room, it's small but we can fit in there. We all have kids so we have to plan when we can rehearse, we try to get tight for gigs, we don't have regular rehearsal dates, but when we rehearse it's always a lot of fun.

The Slits... girls just want to have punk!

Když se v polovině 70. let objevil punk, nebyla to jen vzpoura hudební, která rozbourala do té doby zažité umělecké bariéry a schémata. Punk ukázal nejen to, že hudba se dá dělat bez producentů, manažerů, velkých peněz a hudebních vydavatelství ale díky DIY přístupu otevřel dveře všem bez ohledu na barvu pleti nebo pohlaví, tudíž i ženám. Byl to právě punk, který dal ženám snad ze všech hudebních žánrů největší prostor, mohly se tak konečně otevřeně vyjádřit o tématech, které mainstreamový hudební průmysl zcela ignoroval. Témata jako je sexualita, tělesnost, gendrové role a společnenská očekávání nebo násilí, bylo to, co punk dokázal protlačit do světa populární hudby. Punkrock popřel tradiční ideály, což se týkalo i ženského vzhledu, tím dal hudebnicím prostor, aby mohly vyjádřit sami sebe a svoje pohledy, nejen to, aby se líbily fanouškům a hezky vypadaly na plakátech v pokojích teenagerů. Dá se říct, že to byl punk, který jako první začal reflektovat feministická témata a právě na těchto základech začali později v 90. letech vznikat Riot Grrrl kolektivy, které na otevřeně feministických postojích stavěli svojí tvorbu. Vraťme se ale zpět do 70. let. Kdo byly tou první čistě dívčí punkovou kapelou, kdo byly ty, které ukázaly, že (punk)rock nemusí být jen doménou mužů? Těmi průkopnicemi byly londýnští The Slits, pravděpodobně první čistě dívčí punková kapela vůbec (pozn., které za oceánem sekundovaly The Bags). Za vznikem The Slits stojí známost jejich první bubenice Palomy "Pamlolive" Romero (původem ze Španělska), která v roce 1976 chodila s Joe Strummerem, který právě odcházel z pubrockových 101!ers, díky němu se později seznámila se Sidem Viciousem (basa) a Viv Albertine (kytara). V této setavě (Sid - basa, Viv - kytara, Palmolive - bicí) spolu začínají zkoušet, základ The Slits byl položen. Nicméně sestava projde ještě pár drobnými změnamy a ustálí se až v dubnu 1977, kdy se basy ujímá Tessa Pollitt a za mikrofon se postaví tehdy patnáctiletá, londýnským koncertem Patti Smith inspirovaná Ari Up. V tomto složení hrají do poloviny roku 1978, kdy stihnout nahrát dvě živá vystoupení v rámci Peel Session, první už v září 1977 a druhé v květnu 1978. To má pro kapelu v té době zásadní význam, jelikož radiová show Johna Peela na stanici BBC Radio 1, kde dává prostor novým nezávislým kapelám, je vstupenkou k širšímu publiku. Díky jejich úzkému navázání na osobu Joe Strummera se v roce 1977 dostávají k předskakování The Clash na jejich "White Riot Tour", kde hrají společně s Buzzcocks, The Jam, The Prefects a Subway Sect. V roce 1978 se objevují v dnes již legendárním dokumentu "Punkrock Movie" režiséra jamajského původu Dona Lettse, mediálního spolupracovníka The Clash, DJe a neúnavného propagátora britské kontrakultury, který byl součástí první punkové vlny. 

V roce 1978 vyráží s The Clash ještě na "Sor it Out Tour" ale to je naposledy, kdy si zahrají v této sestavě. Následující rok kapelu opouští bubenice "Palmolive", končí tak čistě punková a dívčí éra The Slits, protože s příchodem bubeníka Petera "Budgie" Clarka (který se později připojí k Siouxie and The Banshees), přichází i změny hudební, kdy kapela pomalu upouští od divoké punkové surovosti a chaosu a posouvá se více k experimentálnímu pojetí, do kterého zahrnuje dubové a reggae prvky a celkově staví svojí hudbu více na basových linkách a přidává i klávesy. Jejich punkové období zachycuje kompilace "In The Begginning" z roku 1997, která zaznamenává jejich živá vystoupení z let 1977-1981 a již zmiňovaná nahrávka z John Peel Session z roku 1977. V úvodu jsem zmiňoval, že punk dal prostor vnést do populární hudby feministická témata a jestliže The Slits stály na prahu toho všeho, navíc ve věku, kdy členkám kapely bylo mírně prěs dvacet, je víc, než na místě zmínit něco o jejich textech. Ty nebyly jen latentně politické (jak bylo pro mnoho tehdejších punkových kapel typické) ale často vyjadřovaly i ženskou perspektivu, zkušenost a sexualitu, zpochybňovaly tradiční roli žen, jako např. v songu "Typical Girls" nebo "So Tough", to vše zabalené s dávkou humoru a satiry. Nicméně ještě nešlo o radikální vyjádření jako v případě některých kapel pod hlavičkou Riot Grrrl, stojíme teprve u začátků toho všeho u základů, které až později začali nabývat jasnějších a přímých kontur. Po odchodu bubenice "Palmolive" a postupnému odklonu od čistého punku, přichází v roce 1979 jejich první debutové album "Cut". Není úplnou náhodou, že jeho produkce se ujal legendární britský dub/reggae producent, člen Matumbi a prominentní osobnost britské reggae scény Dennis Bovell, navíc to ukazuje tehdejší úzkou propojenost punkové a reggae scény, typickou pro britský punkrock 70. let. Proto ani nepřekpaví, že vydání se chopilo Island Records, label, který vydával např. Boba Marleyho nebo Toots and The Maytals. Obal jejich první desky zobrazuje členky kapely nahé a pomazané blátem, což se někdy uvádí jako důvod odchodu "Palmolive", která to brala jako zpronevěru ideálům kapely i když Viv Albertine tvrdí, že od The Slits odešla již několik měsíců před vydáním desky a že se na ní nijak hudebně nepodílela. Přichází začátek 80. let a The Slits se stále více ponořují do experimentálního a skoro až avangardního přístupu k muzice. S postpunkovými The Pop Group z Bristolu sdílejí bubeníka Bruce Smithe, který zaujal místo po "Budgie" Clarkovi, který odešel k Siouxsie and The Banshees. V roce 1981 vychází jejich druhé album "Return of The Giant Slits", které ještě více rozvijí postupy, které zvolily u první desky. Bohužel tento rok je také posledním rokem existence The Slits, pro některé fanoušky je jejich hudební experimentování stále méně a méně stravitelné a tak o ně začínají postupně přicházet, navíc sdílení bubeníka s The Pop Group oslabuje soudržnost kapely a tak je ukončení činnosti přirozeným a logickým krokem. 

Ovšem není to konec práce jednotlivých členek, po rozpadu kapely se každá vydává trochu jiným směrem. Zpěvačka Ari Up se uchytila v reggae projektu New Age Steppers známého dubového producenta Adriana Sherwooda, Viv Albertine se začala věnovat filmu a televizní režii na BBC, Paloma "Palmolive" Romero, která The Slits opustila už v roce 1979 se připojila k The Raincoats se kterými nahrála jejich debut z roku 1979 a Tessa Pollitt po přestěhování do Afriky a návratu do Londýna se zaměřila na umělecké projekty s ženskou/feministickou tématikou. To byl na dlouhých čtyři a dvacet let konec The Slits, až v roce 2005 se Ari Up s Tess Pollitt rozhodnou kapelu znovu obnovit, Viv Albertine se k reunionu ale odmítá připojit a tak vznikají znovu obnovení The Slits s lehce pozměněnou sestavou. V roce 2006 vydávají EP "Revenge of The Killer Slits" na kterém spolupracoval např. i Paul Cook ze Sex Pistols. V tom samém roce se po dlouhých 25 letech znovu vydávají na tour při kterém zavítají do USA, Austrálie a Japonska. V následujících letech se aktivně věnují koncertování a nevrací se nostalgicky jen k jejich starším materiálům, neúnavně pracují i na nové tvorbě, která v roce 2009 vyustí v třetí album The Slits - "Trapped Animal". To se v duchu jejich předchozích desek také nese v experimentálnějším a nezávislém pojetí, žánrově ne zcela uchopitelné. Najdete tu jak prvky dubu, reggae, punku ale i elektroniku. Bohužel všechny další plány kapely v roce 2010 ukončuje smrt Ari Up, která ve 48 letech podléhá rakovině prsu a to je definitivní konec The Slits, první ženské punkové kapely vůbec!