Současná offbeat scéna zrovna nezažívá svoje nejproduktivnější období, proto potěší každý nový objev. Jedním z nich je i mladá boss reggae kapela z dánské Kodaně - The Chains, kteří jsou na scéně něco málo přes dva roky. S kapelou jste se tady na stránkách mohli setkat už v recenzích, kdy jsme si rozebrali jejich debut z roku 2024 "Crying On The Dancefloor". Nový svěží severský vítr v rytmech dirty reggae & 2tonem ovlivněného ska, nám formou rozhovoru představí zpěvák Pato Siebenhaar a kytarista Kevin Leo.
Zdar pánové, jelikož si myslím, že jste stále poměrně nová kapela na evropské scéně, mohli byste na začátek trochu představit vaší kapelu? Jak dlouho hrajete, odkud jste a na kterých festivalech po Evropě jsme vás už mohli potkat?
Pato: Původně jsme se dali dohromady, protože náš oblíbený klub Loppen, chtěl v únoru 2023 uspořádat tribute show na počest zesnulého Terryho Halla (The Specials). Náš kytarista Lasse Elmer byl tehdy (a stále je) promotérem Copenhagen Ska Convention, což je dlouholetý festival a centrum dánské ska scény, to on dal dohromady all-star band, který zahrál na závěr večera. Dal dohromady pár lidí, kteří spolu v této sestavě ještě nikdy nehráli. Po tomto večeru plném klasik od The Specials, jsme se sešli s Davidem (basa) a rozhodli se, že by nebylo špatné zkusit z toho vytvořit opravdovou kapelu a napsat vlastní songy, protože to společné hraní byla opravdu skvělá zábava. No a během čtyř-pěti měsíců byla většina "Crying On The Dacefloor" napsaná a nahraná a tak se zrodili The Chains.
Vím, že The Chains mají personálně kořeny v další dánské boss reggae kapele Leo & The Lineup, která se rozpadla, pokud se nemýlím, před více jak sedmi lety. Co bylo důvodem rozpadu kapely, protože po vydání alba "Hit the Streets", které bylo naprosto fenomenální to vypadalo, že má kapela před sebou ještě zářnou a bohatou budoucnost? Objevil se v The Chains ještě někdo další z Leo & The Lineup, nebo The Chains jsou personálně už úplně jiná kapela?
Kevin: No pokud si dobře vzpomínám, oficiálně jsme se nikdy nerozpadli, prostě to tak nějak ze dne na den vyprchalo. Hlavně proto, že mě už unavovaly neustálé změny v sestavě kapely, strávili jsme neuvěřitelné množství času seznamováním nových členů s naším starším materiálem a to mě opravdu vyčerpávalo. Navíc jsem začal cítit, že mě to silněji táhne k punkrockové scéně a bokem jsem psal i nějaké songy v tomto duchu a to bylo asi tak vše, najednou to prostě skončilo. Ale byly to fantastické roky a kluky z kapely "miluji" a nevyloučil bych, že v budoucnu bysme to mohli dát opět dohromady.
Vaše debutové album "Crying on the Dancefloor" vyšlo minulý rok na podzim, což není tak dlouho, nicméně nedávno jste vydali pár nových singlů - "California Sun" (cover z 60. let od Joe Jonese), "The Rent" a "Why", mimochodem singly mají už i video na youtube, takže se zdá, že na vavřínech určitě neusínáte a tvrdě v kapele makáte. Začali jste tedy pracovat na nové desce či EP, nebo je ještě brzo na to nazírat, jako na tvorbu nového materiálu?
Pato: Máme spoustu dalšího materiálu, druhé album se bude jmenovat "Be Careful What You Wish For", vyjít by mělo v dubnu 2026 a bude obsahovat původních 13 až 14 skladeb, včetně "Why" a "The Rent". Mimochodem, pracujeme na několika dalších cover verzích, pracovně tomu říkáme "Guilty Treasures". Jsou to naše oblíbené songy, které milujeme a zároveň v tom vidíme možnost jak oslovit naše přátelé na dánské i mezinárodní scéně a získat tak zajímavé a nečekané spolupráce. Už teď máme hotové covery pár velkých hitů a chystáme se cover verzím věnovat i nadále, vedle naší vlastní tvorby.
Podle vašeho soundu je jasné, že už za sebou máte roky muzikantských zkušeností. Můžete nám ale prozradit, jak dlouho to trvalo, než jste se jako muzikanti dostali na takovou úroveň, kdy jste si v hraní natolik jistí, že v podstatě po pár zkouškách, jste připraveni jít do studia a nahrávat? Kolik let to vůbec trvalo se dostat na takovou úroveň od momentu, kdy jste začali se svojí úplně první kapelou?
Pato: Všichni v kapele máme zkušenosti jako muzikanti už od puberty, kdy většina z nás začínala hrát a jelikož tuhle muziku opravdu milujeme, snažíme se jí hrát s respektem, který si zaslouží. David, náš basák a jeden z hlavních skladatelů, je v kapele "nejmladší", je mu 35 a náš klávesák Jakob začínal v Napoleon Solo, což byla druhá nejstarší ska kapela v Dánsku, která hrála od roku 1984, takže jak vidíš věkové rozpětí je celkem široké.
Předpokládám, že pro vás jako dirty reggae kapelu jsou hlavní inspirační zdroje především sound Jamajky 60. let, a hádám, že ani 2tone a další subžánry ska vám nebudou úplně cizí. Ale jamajská muzika přece není jen sound 60. let a někdy mám dojem, že fanoušci kapel, jako jste právě vy, jsou zaseklí v rude boy stylech, jako je ska, rocksteady a early reggae, ale na druhou stranu jsou "slepí" k roots reggae, osmdesátkovému rub-a-dubu a ranému dancehallu nebo k ragga. Což je škoda, protože všechny tyto formy jsou původní a krásná muzika, a ty rudies styly představují jen určitou dekádu vývoje jamajského offbeatu. Je to i váš případ, nebo posloucháte jamajskou muziku jako celek, bez ohledu na to, jestli jde o roots, dancehall nebo boss reggae?
Pato: V kapele posloucháme všechno možné, já mám např. za sebou celou kariéru jako hiphopový umělec a producent a živím se jako klubový DJ. Náš bubeník Bjorn, už má roky kapelu Von Dü, která hraje moderní roots reggae a dancehall s texty v dánštině. Kytarista Kevin, který dříve působil v Leo & The Lineup, má solový power-pop projekt. Lasse hraje v kapele Fall Back Down, což je skapunk s ženským vokálem. David je selector v Cry Tough Sound a pouští oldschool reggae a ska a do toho ještě jezdil na tour s Mod kapelou The Youth, zatímco Jakob je vášnivý tanečník salsy a miluje latino muziku. Zvolili jsme boss reggae sound založený na klávesách a tvrdší one drop ska inspirované 2tonem, protože právě tam jsme cítili, že se jako kapela dokážeme sejít a vytvořit něco vlastního. Původně jsme se dali dohromady jako The Specials Tribute band, odtud jsme vzešli a proto chceme zůstat věrni té původní myšlence. Pro nás je také důležité, aby hudba, kterou tvoříme a songy, které píšeme, vycházely ze současnosti z roku 2025 a z problémů a témat, která vídáme kolem sebe. Mohly by to být klidně i milostné písně, protože ty budou vždy aktuální ale stejně tak i songy o dnešní době, o tom jaká je a jak se v ní cítíme. Chceme být relevantní k současnému světu a ne být nostalgicky zaseklí v minulosti.
Nemáte také pocit, že globální offbeat scéna, ať už jde o ska, 2tone, boss reggae nebo rocksteady za posledních pět až sedm let, celkem stagnuje? Ve srovnání např. s lety 2010 - 2015 tu máme ročně méně vydaných desek, méně kapel a co si budem povídat, ani nové kapely se moc neobjevují.... Co myslíte, že je důvodem této stagnace?
Pato: Ska & reggae obecně v posledních šedesáti letech zaznamenávalo stoupající a klesající trend v popularitě ale je potřeba někoho, kdo ten žánr posune dál, aby neby brán jako nějaká kuriozita. Musí se to myslet vážně ale možná už spousta lidí prostě zestárla.
Ještě bych zůstal u předchozí otázky, pokud se tedy shodneme na tom, že offbeat celkově jako žánr stagnuje, co by podle vás jako muzikantů, ho mohlo znova dostat mezi lidi, mezi festivalové headlinery, do rádií nebo prostě jen tam, kde to bylo v nultých letech po roce 2000? Ani to, že se v posledních letech objevili na scéně The Interrupters, nezpůsobilo vznik dalších podobných ska / skapunkových kapel, nebo víte snad o nějakých?
Pato: Nejpodstatnější věc jsou songy, dobrá píseň si vždy najde svoje publikum. Ska je víc, než jen Vansky se šachovnicovým vzorem a je potřeba, aby jako žánr bylo bráno vážně. Potřebuje prostor a podporu v rádiích, stejně tak jako marketing a musí se testovat stejně jako jakýkoliv jiný hudební projekt, který chce být úspěšný. Chce to čas a energii. Chceme víc kapel, opravdu dobrých kapel se skvělými muzikanty, kteří zpívají o současnosti.
Většina lidí si neuvědomuje, jak důležitou roli hraje v životě kapely zkušebna. V podstatě je to základ pro to, mít kapelu... Důležitější, než samotné hraní koncertů, je to ta část kapely, kterou ostatní nevidí ale která je naprostou nezbytností. Zkušebna je to místo, kde to všechno vzniká, bez ní by nebyly žádné koncerty ani nahrávky. Jak jste na tom vy, bylo težké sehnat pořádnou zkušebnu, když jste zakládali The Chains, sdílíte jí ještě s někým jiným, kvůli ceně (jak to ostatně dělá spoustu kapel), jsou nájmy v Kodani za takové prostory drahé a jak velkou finanční část fungování The Chains, tvoří vaše zkušebna?
Pato: Zkoušíme ve studiu Subvert, které sdílím s naším zvukařem Adamem Schwartzem. Adam zvučil jako kapelní zvukař pro Pennywise, Flogging Molly a Hepcat a díky tomu procestoval celý svět. Používáme místnost pro živé hrání, je sice malá ale vejdeme se tam. Všichni už máme děti, takže si musíme termíny zkoušek plánovat. Snažíme se to vše sladit s koncerty ale vzhledem k rodinným povinnostem nemáme zkoušky v pravidelných termínech, ale když už se sejdem, je to zábava, která stojí za to.
ENGLISH
Hello guys, I think that you are still quite a new band on the europian scene, so could you on the beginning little bit introduce the band? How long have you been playing, where are you from and at which festivals around the Europe we could see you so far?
Pato: We initially got together because our favorite venue, Loppen wanted to do tribute show for Terry Hall in February 2023. Our guitarist Lasse Elmer, has been the promoter for Copenhagen Ska Convention, a long running festival and the center of the danish ska scene, and he created an all star band to finish the night. He got some people together that hadn't played in that constellation before. After a great night of Specials classics, David and I got together and decided that it had been too much fun, so why not see if we could write some songs and make it a real band. Within four-five months the most of "Crying On The Dancefloor" was written and demoed and then we got everybody on board.
I know that The Chains has a roots in other great danish boss reggae band Leo & The Lineup, which split up more than 7 years ago I think. What was a reason to broke up the band, because after album "Hit the Streets", which were absolutely amazing it looked that band has a great future ahead of them? And who members from Leo & The Lineup are now playing in The Chains or it's a totally different band now?
Kevin: Well, if I remember correctly, we never actually officially broke up. It just kind of faded out from one day to the next. Mostly because I got tired of the constant lineup changes in the band. We spent an incredible amount of time getting new people up to speed with the old material, and that really wore me out. At the same time, I started feeling a stronger pull back toward the punkrock scene, and I'd been writing some songs in that direction on the side. And that was pretty much it, I guess, suddenly it was over. But we had a fantastic time and I love those guys. And I would never rule out the chance of a reunion somewhere down the line.
Your debut album "Crying on the Dancefloor" was released last year in the autumn, which is not so long ago, nevertheless recently you have released new singles including "California Sun" (1960's cover from Joe Jones), "The Rent" and "Why", both these tracks has also music videos on the youtube, so it looks that you work hard in the band. Did you start to work on the new album or EP or it's to early to take it as creating of new release?
Pato: We have a lot of material in the vault, the next album will be named "Be Careful What You Wish For" will be released in April 2026 about original 13 / 14 tracks. "Why?" and "The Rent" will be on this album. On the side we have also been working on some cover tunes, we call it "Guilty Treasures". It's just cool songs that we love, and it's also a possibility for us to reach out to our friends in the danish and the international scene, getting awesome features and creating unexpected collabs. We got some heavy hitters already and we will continue to release these covers alongside of our own material.
Just according to your sound I would say that you must have years of musician experience, but can you say how many years it took, than you like a musicians got to the level, when you are confident enough in the playing, that basically after some rehearsals you are ready to go recording? How many years it took to get to this level, since the moment when you started in your first band ever?
Pato: We are all experienced as band musicians, we all started in our teenage years and since we love this music and try to be as professional as we can be, we try to play this music with the respect it deserves. David, our bassist and one of the main songwriters, is the youngest in the band with 35 years and Jakob our organist started playing in Napoleon Solo, the second danish ska band ever in 1984, so we span pretty wide age-wise.
I assume that for you as a dirty reggae band your biggest sources of inspiration is mainly 1960's jamaican sound and I guess that also 2tone and other subgenres of ska are not stranger for you. But jamaican music is not just a 1960's sound and sometimes I have impression, that fans of bands like you are stucked in that rude boy styles like ska, rocksteady and early reggae, but blind for roots reggae, 1980's rub-a-dub and early dancehall or ragga, which is a pity, because all forms are just original and beautiful music and that rudies styles are just one decade from evolution of offbeat music. Is it also your case or you are listening jamaican music as whole thing, doesn't matter if it's roots, dancehall or boss sound?
Pato: We listen to everything in the band, I have had a whole career as a hip hop artist and producer and I am a nightclub DJ as my day job. Bjørn, our drummer, has a long running band called Von Dü, that plays updated roots reggae and dancehall with danish lyrics. Kevin, who plays guitar and sings and who used to be in Leo & The Lineup, has a solo power pop project, Lasse plays in Fall Back Down which is female fronted skapunk band, David is a selector for Cry Tough Sound, spinning old school reggae and ska and he has toured with the Mod band The Youth, while Jakob is avid salsa dancer and loves Latin music. We chose organ driven boss reggae and hard edge one drop 2tone inspired ska because that's where we felt we could find common ground as a band and it's a sound we could make our own. We initially got together as a The Special tribute act and that's where we started from. It has to be true to that original idea. It is important to us that the music we make and the songs we write should be based right now in 2025 and the problems and struggles we see around us. That could be love songs, because they will always be relevant, but also songs about the world right now and how we feel about it. We want to be relevant to the world around us, not a nostalgia act.
Don't you think that global offbeat scene including ska, 2tone, boss reggae or rocksteady have kind of stagnated as genre over the past five or seven years? Comparing for example with the years 2010 to 2015, there is less new releases in a year, less bands, not much new bands is appearing.... So what do you think could be a reason for this stagnation?
Pato: Ska and reggae in general has gone up and down in popularity the last 60 years, but it takes somebody willing to take the genre away from being a novelty thing. You have to mean it, maybe a lot of people just got old.
I would like to follow up on the previous question. If we can agree that offbeat stagnates worldwide, what do you think as a musicians, could help to get this genre again among the people, to the festival headliners, radios or just to the conditions how it was back in the 2000's? Even appearance of The Interrupters on the global ska scene in recent years, didn't cause the emergence of other similar ska / skapunk bands, or do you know some?
Pato: The single most important thing is the songs, good songs find their audience. Ska is so much more than mozzerella sticks and checkered Vans and it needs to be taken serious, it needs radio support, it's need marketing and it needs to be tested like any musical project that want success. Time and energy. We want more bands, cool bands with great musicians, singing cool songs about right now.
Most of the people don't realize how important for the band is to have rehearsal room, basically it's the foundation to have a band... more important than just play gigs, which mostly is not seen, rehearsal room is the place where all is creating, without that wouldn't be any gigs, any records. What about you, was it hard to get proper rehearsal place when you founded The Chains, do you share it because of the price (like lots of bands are doing), are rents for such a rooms an expensive in Copenhagen, and how big financial part of functioning of The Chains is your a rehearsal room?
Pato: We rehearse at Subvert, the studio that I share with our live sound guy Adam Schwartz. He has been FOH for Pennywise, Flogging Molly and Hepcat, and he has toured the world. We use the live room, it's small but we can fit in there. We all have kids so we have to plan when we can rehearse, we try to get tight for gigs, we don't have regular rehearsal dates, but when we rehearse it's always a lot of fun.
Když se v polovině 70. let objevil punk, nebyla to jen vzpoura hudební, která rozbourala do té doby zažité umělecké bariéry a schémata. Punk ukázal nejen to, že hudba se dá dělat bez producentů, manažerů, velkých peněz a hudebních vydavatelství ale díky DIY přístupu otevřel dveře všem bez ohledu na barvu pleti nebo pohlaví, tudíž i ženám. Byl to právě punk, který dal ženám snad ze všech hudebních žánrů největší prostor, mohly se tak konečně otevřeně vyjádřit o tématech, které mainstreamový hudební průmysl zcela ignoroval. Témata jako je sexualita, tělesnost, gendrové role a společnenská očekávání nebo násilí, bylo to, co punk dokázal protlačit do světa populární hudby. Punkrock popřel tradiční ideály, což se týkalo i ženského vzhledu, tím dal hudebnicím prostor, aby mohly vyjádřit sami sebe a svoje pohledy, nejen to, aby se líbily fanouškům a hezky vypadaly na plakátech v pokojích teenagerů. Dá se říct, že to byl punk, který jako první začal reflektovat feministická témata a právě na těchto základech začali později v 90. letech vznikat Riot Grrrl kolektivy, které na otevřeně feministických postojích stavěli svojí tvorbu. Vraťme se ale zpět do 70. let. Kdo byly tou první čistě dívčí punkovou kapelou, kdo byly ty, které ukázaly, že (punk)rock nemusí být jen doménou mužů? Těmi průkopnicemi byly londýnští The Slits, pravděpodobně první čistě dívčí punková kapela vůbec (pozn., které za oceánem sekundovaly The Bags). Za vznikem The Slits stojí známost jejich první bubenice Palomy "Pamlolive" Romero (původem ze Španělska), která v roce 1976 chodila s Joe Strummerem, který právě odcházel z pubrockových 101!ers, díky němu se později seznámila se Sidem Viciousem (basa) a Viv Albertine (kytara). V této setavě (Sid - basa, Viv - kytara, Palmolive - bicí) spolu začínají zkoušet, základ The Slits byl položen. Nicméně sestava projde ještě pár drobnými změnamy a ustálí se až v dubnu 1977, kdy se basy ujímá Tessa Pollitt a za mikrofon se postaví tehdy patnáctiletá, londýnským koncertem Patti Smith inspirovaná Ari Up. V tomto složení hrají do poloviny roku 1978, kdy stihnout nahrát dvě živá vystoupení v rámci Peel Session, první už v září 1977 a druhé v květnu 1978. To má pro kapelu v té době zásadní význam, jelikož radiová show Johna Peela na stanici BBC Radio 1, kde dává prostor novým nezávislým kapelám, je vstupenkou k širšímu publiku. Díky jejich úzkému navázání na osobu Joe Strummera se v roce 1977 dostávají k předskakování The Clash na jejich "White Riot Tour", kde hrají společně s Buzzcocks, The Jam, The Prefects a Subway Sect. V roce 1978 se objevují v dnes již legendárním dokumentu "Punkrock Movie" režiséra jamajského původu Dona Lettse, mediálního spolupracovníka The Clash, DJe a neúnavného propagátora britské kontrakultury, který byl součástí první punkové vlny.
V roce 1978 vyráží s The Clash ještě na "Sor it Out Tour" ale to je naposledy, kdy si zahrají v této sestavě. Následující rok kapelu opouští bubenice "Palmolive", končí tak čistě punková a dívčí éra The Slits, protože s příchodem bubeníka Petera "Budgie" Clarka (který se později připojí k Siouxie and The Banshees), přichází i změny hudební, kdy kapela pomalu upouští od divoké punkové surovosti a chaosu a posouvá se více k experimentálnímu pojetí, do kterého zahrnuje dubové a reggae prvky a celkově staví svojí hudbu více na basových linkách a přidává i klávesy. Jejich punkové období zachycuje kompilace "In The Begginning" z roku 1997, která zaznamenává jejich živá vystoupení z let 1977-1981 a již zmiňovaná nahrávka z John Peel Session z roku 1977. V úvodu jsem zmiňoval, že punk dal prostor vnést do populární hudby feministická témata a jestliže The Slits stály na prahu toho všeho, navíc ve věku, kdy členkám kapely bylo mírně prěs dvacet, je víc, než na místě zmínit něco o jejich textech. Ty nebyly jen latentně politické (jak bylo pro mnoho tehdejších punkových kapel typické) ale často vyjadřovaly i ženskou perspektivu, zkušenost a sexualitu, zpochybňovaly tradiční roli žen, jako např. v songu "Typical Girls" nebo "So Tough", to vše zabalené s dávkou humoru a satiry. Nicméně ještě nešlo o radikální vyjádření jako v případě některých kapel pod hlavičkou Riot Grrrl, stojíme teprve u začátků toho všeho u základů, které až později začali nabývat jasnějších a přímých kontur. Po odchodu bubenice "Palmolive" a postupnému odklonu od čistého punku, přichází v roce 1979 jejich první debutové album "Cut". Není úplnou náhodou, že jeho produkce se ujal legendární britský dub/reggae producent, člen Matumbi a prominentní osobnost britské reggae scény Dennis Bovell, navíc to ukazuje tehdejší úzkou propojenost punkové a reggae scény, typickou pro britský punkrock 70. let. Proto ani nepřekpaví, že vydání se chopilo Island Records, label, který vydával např. Boba Marleyho nebo Toots and The Maytals. Obal jejich první desky zobrazuje členky kapely nahé a pomazané blátem, což se někdy uvádí jako důvod odchodu "Palmolive", která to brala jako zpronevěru ideálům kapely i když Viv Albertine tvrdí, že od The Slits odešla již několik měsíců před vydáním desky a že se na ní nijak hudebně nepodílela. Přichází začátek 80. let a The Slits se stále více ponořují do experimentálního a skoro až avangardního přístupu k muzice. S postpunkovými The Pop Group z Bristolu sdílejí bubeníka Bruce Smithe, který zaujal místo po "Budgie" Clarkovi, který odešel k Siouxsie and The Banshees. V roce 1981 vychází jejich druhé album "Return of The Giant Slits", které ještě více rozvijí postupy, které zvolily u první desky. Bohužel tento rok je také posledním rokem existence The Slits, pro některé fanoušky je jejich hudební experimentování stále méně a méně stravitelné a tak o ně začínají postupně přicházet, navíc sdílení bubeníka s The Pop Group oslabuje soudržnost kapely a tak je ukončení činnosti přirozeným a logickým krokem.
Ovšem není to konec práce jednotlivých členek, po rozpadu kapely se každá vydává trochu jiným směrem. Zpěvačka Ari Up se uchytila v reggae projektu New Age Steppers známého dubového producenta Adriana Sherwooda, Viv Albertine se začala věnovat filmu a televizní režii na BBC, Paloma "Palmolive" Romero, která The Slits opustila už v roce 1979 se připojila k The Raincoats se kterými nahrála jejich debut z roku 1979 a Tessa Pollitt po přestěhování do Afriky a návratu do Londýna se zaměřila na umělecké projekty s ženskou/feministickou tématikou. To byl na dlouhých čtyři a dvacet let konec The Slits, až v roce 2005 se Ari Up s Tess Pollitt rozhodnou kapelu znovu obnovit, Viv Albertine se k reunionu ale odmítá připojit a tak vznikají znovu obnovení The Slits s lehce pozměněnou sestavou. V roce 2006 vydávají EP "Revenge of The Killer Slits" na kterém spolupracoval např. i Paul Cook ze Sex Pistols. V tom samém roce se po dlouhých 25 letech znovu vydávají na tour při kterém zavítají do USA, Austrálie a Japonska. V následujících letech se aktivně věnují koncertování a nevrací se nostalgicky jen k jejich starším materiálům, neúnavně pracují i na nové tvorbě, která v roce 2009 vyustí v třetí album The Slits - "Trapped Animal". To se v duchu jejich předchozích desek také nese v experimentálnějším a nezávislém pojetí, žánrově ne zcela uchopitelné. Najdete tu jak prvky dubu, reggae, punku ale i elektroniku. Bohužel všechny další plány kapely v roce 2010 ukončuje smrt Ari Up, která ve 48 letech podléhá rakovině prsu a to je definitivní konec The Slits, první ženské punkové kapely vůbec!
Stage Bottles (20.9. 2025) - Riot Over River / Praha - Cross
Koncem září jsme měli opět možnost vidět v Praze stálici německé oi! scény Stage Bottles, kteří zahráli v rámci Riot Over River festivalu, který se tradičně koná ve venkovních a vnitřních prostorách klubu Cross. Vzhedem k tomu, že line-up je převážně plný crustu, power-voilencu a hardcoru, tak jsem většinu kapel vynechal a dorazil až na Stage Bottles. Jelikož mi je celý den blbě a piju hektolitry horkého čaje s medem a zobu brufen, abych se dal do večera dohromady, tak bych stejně nemohl dorazit dřív. Stage Bottles je srdcovka, kterou si prostě nemůžu nechat ujít i kdybych měl čtyřicítky horečky, takže dělám vše proto, abych se spravil. Naštěstí do podvečera se dávam dohromady a tak vyrážím směr Holešovice, na místě ještě stíhám část vystoupení slovenských hardcore-crustových Adacta, potkávám staré známé ksichty, prohazuji pár slov s kámoši, pivko, zkrátka klasické socializační rituály, tak jako na každém koncertě, znáte to :-) Kolem deváté se na podiu konečně chystají Stage Bottles, sestava je opět trochu jiná, než jak si je pomatuji z Berlína před dvěma lety, už dávno nejde o skinheadskou kapelu, jediný skinhead tu je v podstatě už jen Olaf a nebál bych se tvrdit, že je možná i posledním zakládajícím členem. Je nazvučeno, kapela odpaluje první songy, mezi kterými jsou tracky "She Hates the City" z poslední desky We Need Each Other, "I'll Live My Live", "May I Be Impolite" nebo "Come Together" ze starší tvorby. Festival jede už od oběda, takže publikum je značně rozhycované, kotel před podiem se mele v pogu už od prvních tonů, všímám si mladých skins v prvních řadách, zhruba tak ve věku 18-20, což mě hodně příjemně překvapuje. Jak je vidět, věci se asi začínají pomalu měnit, takhle mladý skinheady jsem viděl naposledy možná tak před deseti - třinácti lety. Pravdou je, že si za poslední rok a půl začínám všímat, že se opět začínají objevovat i mladý punks... jasně možná na koncertech N.V.Ú, Totálního nasazení, S.P.S a E!E nikdy nevymizeli ale na tyhle kapely nechodím už tak od osmnácti, takže fakt nevím. Každopádně je super, že tahle generace začíná objevovat i tu autentičtější podobu punku! Stage Bottles jedou dál... je vidět neuvěřitelná vyhranost, v podstatě to nemá žádnou chybu, je to namrdáno energií, která se převaluje do publika a zpět ke kapele. Olaf je nejen skvělý zpěvák a frontman ale i saxofonista a baví mě, jak přechází od vokálů k saxofonu. Znějí tracky jako "One World One Crew", "Sailing Close to the Win" (což je neuvěřitelná hymna) nebo "We Need Each Other", kdy přichází moment, kdy se Olaf vyjadřuje k proběhlé antifašistické demonstraci ve Frýdku-Místku, která byla napadena nácky, název songu je v tu chvíli víc, než výstižný.
Zazněla i moje oblíbená skvěle melodická "Milions of Stupid People" a jeden z jejich nejsilnějších válů "Russia", který složili před patnácti lety na počest ruským antifašistům, kteří měli v nultých a na začátku desátých let v Evropě asi nejtěžší pozici, nejen kvůli brutalitě místních nácků ale i represím ze strany Putinova režimu. Tady nezapoměl zmínit, že nejde o track, co by měl adorovat Rusko, což snad lidi v publiku pochopili. I když refrén "Russian antifascists keep the fight, Let's keep the fight all day all night" moc lidí nezpívalo... já ano, protože spoustu ruských antifas a anarchistů bojuje na straně Ukrajiny, proti režimu, který je dusí a pošlapává důstojnost každého, kdo s putino-fašismem nesouhlasí. Stejně tak, jako v Berlíně ani tady nechyběla další z jejich textově hodně silných věcí - "Too Young To Die", přes dvacet let stará pecka, kterou složili jako vzpomínku na Mattyho Blagga, zpěváka legendárních Blaggers ITA se kterými Olaf na začátku 90. let krátce vystupoval. Matty se v roce 2000 předávkoval heroinem a tento song byl věnován všem, kdo ztratili někoho blízkého. Tady se pomalu moje dojmy blíží ke konci, nechyběl cover od Angelic Upstarts - "Solidarity" a jako poslední song nemohlo zaznít samozřejmě nic jiného, než ta nejzásadnější hymna "Sometimes Antisocial But Always Antifascist". I když to člověk slyšel už milionkrát, pořád je to naživo neuvěřitelná bomba, která i tady způsobila čiré peklo! Trochu mě mrzí, že se nepočítalo s přídavkem. Možná, že už na kapelu tlačil čas ale myslím si, že to klasické hecování publika před koncem si to zasloužilo. Stage Bottles mám opravdu rád a i letos mi jejich koncert udělal radost, i když jsem ještě ráno byl chabruz (a ani večer jsem se necítil úplně ok) ale už nikdy ten zážitek nebude takový, jako, když jsem je viděl poprvé. Tu radost z okamžiku, to člověk zažije jen jednou a tomu koncertu před čtyřmi lety se už žádné jejich vystoupení prostě nevyrovná - oi!
Travelers Allstars jsou v současné době asi jedna z nejvýraznějších early reggae kapel na světové offbeat scéně, asi jen málokterá kapela hrající tak okrajový žánr jakým je skinhead reggae a k tomu ještě pouze instrumentálně se může pochlubit pěti miliony shlédnutí na youtube. Přesně tolik má jejich stěžejní track "Don't Give Up", který nahráli před pěti lety a díky kterému si začali získávat pozornost fanoušků po celém světě. Přesto nejde o žádné nováčky, na scéně se pohybují od roku 2009 a od té doby za sebou nechali několik singlů a nespočet koncertů. Letos na konci léta se tato banda z mexické metropole Mexico City, vydala na evropské tour, kdy navštívili i Prahu, kde mimo jiné zahráli naprosto skvělý koncert, při kterém ještě stihli backovat Judge Dread Memorial show - ostatně přesvědčit se můžete ve videích pod článkem. Latinskoamerická scéna do sebe dokázala vstřebat zájem o ranné formy jamajské muziky už poměrně brzy potom, co vyrazili do světa Aggrolites se svým dirty reggae, příkladem mohou být La Sonora Brixton, Crabs Corporation a Los Aggrotones z Argentiny, Tempranos z Paraguaye nebo Jamaica 69 z Mexika. No a jelikož právě Mexiko má jednu z nejsilnějších scén v latinské americe, není divu, že právě zde vznikl takový hudební skvost jakým jsou Travelers Allstars. Kapela se dočkala svého prvního LP na začátku roku 2025, kdy vyšlo na značce Chez Nobody Records vynikající instrumentální album XV Anos de Reggae Gordo, které si postupně rozebereme v této recenzi. Desku otevírá song "Another Life", který už na začátku tak trochu napovídá v jakém duchu bude zbytek desky. Samozřejmě, že jde o instrumentálku, kde hrají hlavní roli hamond klávesy, které dostávají díky absenci vokálů prostor v podstatě na celé desce, nicméně nejde o nic rychlého blížící se ska tempu. Ano jde o early reggae ale jedeme pěkně zlehka pomalu s citem pro detail a práci kytar, pokud zrychlíme, tak maximálně do středního tempa, kam se posouváme hned s následujícím trackem "Desert Boots". Třetím v pořadí je stěžejní "pětimilionovka" "Don't Give Up", učebnicová skinhead reggae instrumentálka s příjemnou melodií, houpavým středním tempem, feelingem, kdy by člověk snad uvěřil, že jde o zapomenutý singl od Trojan Records z roku 1969.... ostatně mrkněte na video na youtube a přesvěčte se sami. Následuje track "Weekend Lover", který začíná zajímavou ostrou kytarovou zadrhávačkou, která to pěkně nakopne i přesto, že opět trochu zpomalíme. Dostáváme se do druhé třetiny desky, tady na rovinu přiznávám, že tuto část spíš přeskakuji, songy jako "All Fat Sound, do rocksteady hozený "Sweet Loneliness", kde i přesto musím uznat, že ta vybrnkávající kytara je opravdu dobrá, nebo "Maybe It's Too Late", patří spíš k tomu průměrnějšímu. Výjimkou je snad jen track "George's Haircut", kde jsou opět hodně výrazné kytary a prostor tu tentokrát dostává saxofon. Jak jste si asi mohli všimnout, hodně zmiňuji práci kytar, ta je tu dotáhnutá do posledního detailu, nicméně chce to hodně poslouchat a zaměřit se na to, co hraje v podkladu a na pozadí, pak mi dáte za pravdu. Různé vybrnkávačky alá rocksteady, dozvuky, krátké figury jako např. na konci songu "Love In The Streets", nebo naprosto geniální a přesto vlastně jednoduchý motiv v intru "Space Invaders" - o práci kláves se ani nemá cenu zmiňovat. Autentičnost je jednou z předních stránek Travelers Allstars, nejen na desce ale i na živo znějí přesně tak, jak znělo reggae v letech 1968-1971, pokud by byl sound na této nahrávce o něco špinavější, neměl bych problém uvěřit, že jde o nahrávku právě z těchto let. Je to jedna z mála kapel (snad ještě s výjimkou španělských Mango Wood), která má neuvěřitelný smysl pro detail a původní sound. Pokud snad budete mít ještě někdy možnost je vidět na živo, klidně podlehnete pocitu, že reggae snad muselo vzniknout v Mexiku, protože není možné, aby se někdo přiblížil tak věrně tomu, jak se hrálo před 55 lety. Dostáváme se pomalu ke konci, dvanáct zářezů toho nejlepšího mexického skinhead reggae uzavírají songy "Yellow Laces", který odpálí tři jednoduché údery kláves, které jsou ale nějakým způsobem zvláštní a geniální a poslední a svojí atmosférou trochu temnější track "Sabata", kde opět dostanou prostor hlavně hamondy. Chybí mi tu snad jen song "Victory", který nevím proč ale na album zařazen nebyl, protože to je další z těch věcí, která má v sobě vše, co jsem popisoval o pár řádků výše, když jsem mluvil o práci kytar, smyslu pro detail a krásných hřejivých melodií. A to je vše dámy a panové, podle mě jedna z nejlepších early reggae desek letošního roku a jedna z nejšpičkovějších kapel žánru, prostě nemám slov. Za mě je "XV Anos de Reggae Gordo" album, které bez debat zasluhuje 10 z 10. Ještě bych snad jen dodal, pokud máte pocit, že ska & early reggae je za poslední roky trochu ospalým žánrem a že se nic moc neděje, kapel je málo a moc toho nevychází, možná není na škodu se podívat jak se mu daří mimo Evropu a USA, někdy je člověk totiž příjemně překvapen, když vidí, že centra dění se přesunují do zemí, kde by to ještě před dvaceti lety nečekal!
Jižní Amerika možná na první pohled nevypadá jako kontinent, který si spojujeme s punkem, hardcorem a oi!, každopádně věřte, že místní scéna se může s klidem srovnávat s tou evropskou nebo americkou. A co víc, vzhledem k sociálním a politickým podmínkám, které jsou na míle vzdálené tomu, co zažíváme tady v Evropě, je tamní scéna možná i mnohem autentičtější, než ta naše. My tady nezažíváme nasilí kartelů a gangů, politické represe a sociální podmínky, které vyhání miliony lidí za hranice státu. A právě v tomto duchu se nese tento speciální split rozhovor se zástupci latinsko-americké scény. Konkrétně s hardcorovými Zikoticos Armados z Venezuely a ekvádorskými skinheady DAGA z Quita. Nebudeme plout po povrchu, kecy o tom "jak jste spokojeni s vaší poslední deskou?", nikoho stejně nebaví číst. Půjdeme pěkně do hloubky, nejen o scéně v Ekvádoru a Venezuele ale i o problémech, kterým lidé v těchto zemích čelí, ať už to je nasilí ze strany kartelů a drogového byznysu, který tu připravil o život nespočet lidí, zatímco si evropská a americká mládež protahuje frňáky koksem, nebo naprosto zdevastovaný stát nezdařeným pseudosocialistickým experimentem, založeném na příjmech z ropy, který vyhnal ze země už přes 7 milionů lidí v případě Venezuely. Takže pohodlně se usaďte, protože toto nebude čtení na pár minut!
Zikoticos Armados
Zdar Amigos! Můžete na začátek trochu představit vaší kapelu? Jak dlouho už hrajete, které kapely nejvíce inspirovali vaší muziku a možná i něco málo o tom čím se živíte, protože jak je známo, občas je docela složité skloubit kapelu s pracovním a rodinným životem?
Kapela vznikla na předměstí Caracasu v polovině roku 2005 a představuje hardcore ovlivněný starou školou. Naše songy jsou inspirovány každodenní realitou, kterou zažíváme v ulicích ale také sociálními problémy, kterým v současné době čelíme jak uvnitř, tak i za hranicemi Venezuely. Snažíme se těmto výzvám čelit tím, že se držíme hodnot jako je respekt, spravedlnost, rovnost, solidarita, odhodlání a pokora, to vše v duchu boje, odporu a vzdoru. Na začátku jsme hráli spíš punkrock ovlivněný kapelami jako Sham 69, The Business, La Polla Records, Non Servium, Dead Kennedys a nebo G.B.H. Původní zakládající sestavu tvořili: Héctor Briceno (zpěv), bývalý člen Los Vicios, Miguel Ramos (bicí), předtím člen Ursur, Denis Legon (basa), mimo jiné člen rock'n'rollových Los Callejeros, Emilio Osorio (kytara) a Marcos Vergara (kytara), bývalý člen deathmetalové kapely Post Mortem. V průběhu let kapela prošla několika změnami v sestavě, které vyústily v současnou podobu kapely, kterou tvoří: stále Héctor Briceno (zpěv), Luis Palencia (kytara), aktivní v Crimen HxC, Samuel Vivas (bicí), také člen Crimen HxC, a Daniela Esculpi (basa), bývalá členka kapely Cólera, která v současnosti vede projekt na ochranu toulavých koček s názvem Skullcat. Tyto změny postupně dotlačili kapelu k hardcoru. V roce 2006 jsme měli možnost hrát jako předskokani argentinské punkrock legendě Dos Minutos, v roce 2009 jsme si zahráli s brazilskou hardcore-punkovou legendou Ratos de Porao a v roce 2010 s americkými H2O z New Yorku a Terror z Los Angeles. Také jsme hodně vystupovali i mimo Caracas, hráli jsme v mnoha městech ať už to byla např. Valencia, Puerto La Cruz, Coro, Altos Mirandinos, Barquisimeto, Maracay a nebo Tuy Valleys.
Za zmínku ještě asi stojí, že hodně z nás je zapojeno v různých kulturních projektech se sociálním přesahem s cílem nějak ventilovat protest, rebelství, zkrátka to, co je obsaženo v naší muzice, která je pro nás prostředkem jak přenášet poselství do našich komunit. Kromě společných koncertů s různými místními kapelami, jako byly např. Legado, Omerta, NODS, DHD, Tus Eses, 7 Balazos, RecIclaje, Juan Peyote, Convoy, Bronkarmada, Todo DKE, Makondo 2.0, Kannabis, Delito, Tukuka Zakayama, Los Mubiles, Los Jubilaón Directa, Estado Critiico, Piolet, Frente de Ira, Tanketa 77 a mnoha mnoha dalšími, jsme se také objevili společně s dalšími kapelami na kompilaci "Latin America Moshpit" a na další kompilačce "Brutal Venezuela 2011", kde nás najdete po boku dalších místních kapel. V listopadu 2012 jsem natočili videoklip k našemu songu "Dando la Cara", což byl náš první počin. Doufám, že se brzy vrhneme na nahrávání druhé desky, i když současná ekonomická situace, která v zemi panuje nahrávání neustále zdržuje a oddaluje. Co se diskografie týká v současné době máme jedno studiové album - "Dando la Cara" (2013) a ještě 14trackové demo, což je v podstatě náš živák z roku 2005. Hudebně nás nejvíce ovlivnili kapely jako např. Agnostic Front, Madball, Non Servium, Soziedad Alkoholika, Proudz, Otra Salida, D.R.I, Sick of It All, Sepultura, Hatebreed, Death Before Dishonor, Municipal Waste, Ratos de Porao, S.O.D, Terror, Misfits, Biohazard, Blood for Blood, Everybody Gets Hurt, Total Chaos a spoustu dalších.
diskografie:
demo (live) - 2005 Dando la Cara - 2013
Vaše kapela letos oslavila 20 let existence, nicméně nenašel jsem žádné jiné album, než "Dando La Cara" z roku 2013, to máte opravdu za všechny ty roky jen jednu nahrávku? Nebo můžeme v blízké době očekávat nějaké nové album?
Stejně tak jako v roce 2013, když jsme nahráli album "Dando la Cara", tak se i teď připravujeme na nahrávání naší druhé desky. Nicméně, díky probíhající ekonomické situaci, spoustu členů kapely během těch let odešlo hledat lepší příležitosti do zahraničí. Přesto máme v plánu se brzy zavřít do studia a začít nahrávat nové album.
Můžete nám říct něco o historii hardcore, punk & oi! scény v Caracasu a dalších částech Venezuely? Kdy to vše začalo, kdo byli první punkovou kapelou v zemi, kdo první přišel s hardcorem, v kterých letech se začali na ulicích měst objevovat první punks, skinheads a hardcore kids? A zkusit nastínit, která scéna měla ve Venezuele větší vliv - ta americká, britská nebo snad španělská? Prostě stručný náhled do minulosti vaší scény z vašeho pohledu.
První punkovou kapelou ve Venezuele byli Seguridad Nacional, kteří se dali dohromady v roce 1979. Byli první punkovou kapelou, která prorazila na celonárodní úrovni, uznání si ale získali až někdy kolem roku 1983, kdy je znal už téměř každý. V tom roce se také objevili ještě Sentimento Muerto následovaní Cuarto Reich, což byli kapely, které patřili k první vlně v 80. letech. Druhá vlna přišla v 90. letech s kapelami jako Accion Directa, Crisis Política, Deskarriados, Orgasmo de María, Gladys Cordero, Época Recluta a Reciclaje, kteří jsou nejdéle fungující punkovou kapelou ve Venezuele. K explozi scény ale došlo hlavně po roce 2000 v nultých letech, což bylo desetiletí, které se vyznačovalo největším počtem nahrávek, koncertů, větším publikem a větší publicitou, která se domácímu punku dostávala. Kapely se v té době začali objevovat po celé zemi. Mezi nejikoničtější jména té doby patří 7 Balazos, Dona Maldad, Los Dólares, Más Quejas, Atte, Apatía No, La Revuelta, 10 MC, Todo DKE, Discordia Global, Sónica, Nada a Zikotikos Armados. V té době začal na obrátkách pomalu nabývat i hardcore a skinheadská scéna. V tom desetiletí se ještě objevili kapely Nods a Los Calvos, které stojí za zmínku. Venezuelská hardcore-punková scéna je v dnešní době stále živá a aktivní, a to jak v Caracasu, tak i v dalších městech jako je Valencie, Barquisimento nebo Maracay. A k otázce zahraničního vlivu - podle mě nejvíc naší domácí scénu ovlivnila ta španělská. Punx ve Venezuele mají španělský punk hodně rádi, ovšem významný vliv měla i americká scéna, především NYHC. Je důležité také zmínit, že mezi lety 2002-2013 zažívala Venezuela období hospodářského růstu, což se odráželo i na koncertech, kdy si promotéři mohli dovolit zvát i více zahraničních kapel. V té době tu hráli mimo jiné např. The Casualties, Agnostic Front, Ratos de Porao, Terror, H2O, The Adicts, NOFX, Marky Ramone, Misfits, Non Servium, Dos Minutos nebo Death by Stereo.
Nebál bych se tvrdit, že tady v Čechách, co se týká širší punkové scény (a je jedno jestli jde o oi!, hardcore nebo prostě punk), jsme tak trochu separovaní a málokdy vidíš pohromadě hrát hardcore kapely např. s punkrockem nebo oi! Další věc je ta, že tu není moc mladých ve věku okolo 18-20 let, kteří by byli nějak aktivní a v určitém smyslu naše scéna celkem stárne, průměrný věk máš kolem 27-35. Jak to funguje u vás, jste více namíchaní s dalšími punkovými subžánry a subscénami? Táhne hardcore & punk mladé lidi nebo se taky ve Venezuele potýkáte s problémem pomalého stárnutí scény?
Návštěvnost koncertů obecně kolísá, na punkových nebo hardcorových koncertech můžeš vidět i metalisty, kteří s respektem sdílejí i tuto scénu. V tomto smyslu tu máme celkem jednotné hnutí. V současnosti se na scéně podílí spoustu mladších ročníků a mládeže obecně, pořád je tu dost lidí ze staré školy, kteří jsou ve scéně pevně zakotvení už roky a zůstávají. Potkávají se tu dvě generace, které se vzájemně mísí, takže ano, hardcore a punk jsou v současné době pro venezuelskou mládež stále atraktivním žánrem. Jak jsem se již zmiňoval, emigrace měla na scénu dopad a mnoho lidí z Venezuely odešlo ale i přesto většina kocertů dokáže přilákat kolem 100 až 200 platících.
Caracas má reputaci města s jedním z nejvyšších počtů vražd na světě... opět jde jenom o statisku, která může vytvářet milný dojem, že jakmile vystoupíš z letiště "dostaneš kulku do hlavy" nebo tě hned okradou. Takže jak moc je Caracas nebezpečný? Musí si člověk dávat pozor např., když se vrací v noci po koncertě nebo z hospody domů, nebo to záleží na tom v jaké čtvrti se zrovna nacházíš? A vůbec, proč je ve městech latinské Ameriky tak vysoká kriminalita v porovnání se zbytkem světa, je příčinou chudoba nebo to snad souvisí s národní povahou?
Ne to je naprostá blbost, že někdo přiletí do Caracasu a hned dostane zbloudilou kulku do hlavy. Ty statistiky úplně neodrážejí realitu, toto se děje v zemích, kde je nějaký ozbrojený konflikt ale ne v Caracasu, to je prostě blbost. Ano je to nebezpečné město jako každé jiné v latinské Americe, Africe nebo jinde ve zbytku světa, je to místo se svými klady i zápory. Ale je to také domov přátelských, kreativních, čestných, laskavých a tvrdě pracujících lidí. Ne všechno je tak, jak to prezentují mezinárodní média. Z mého pohledu je příčinou asi chudoba a současná sociální, politická a ekonomická situace v naší zemi, která trvá už roky. A co se koncertů týká, tak hodně lidí zůstává až do svítání, kdy kluby začnou zavírat. Domu jezdíme klasicky metrem nebo jinou veřejnou dopravou. Logicky většina koncertů se odehrává večer, každopádně v současnosti je málo klubů, kde se dělají koncerty. Přesto tu jsou i další města ve vnitrozemí, která jsou důležitými centry scény, jako je Valencia, Maracay, Los Teques, Barquisimeto a Maracaibo.
Všichni si stále pomatujeme uprchlickou krizi a rioty na venezuelsko-kolumbijské hranici na začátku roku 2019, prezidentské volby v roce 2018, kdy západní země neuznali Madura jako vítěze voleb atd., atd., atd..... Mediální obraz o Venezuele, který máme tady v Evropě je v podstatě ten, že Venezuela je permanentně v politické a ekonomické krizi, stát, kde kolabuje bankovní systém, dodávky potravin, ropný průmysl je roky bez investic a inflace dosahuje nepředstavitelných výšek. Nicméně vy tu žijete a sami znáte místní situaci lépe, než my v Evropě. Jak ty sám hodnotíš život ve Venezuele, je opravdu tak těžký a složitý nebo je realita trochu jiná, než jak jí vykreslují média? A jak moc se situace změnila po smrti Cháveze v roce 2013, protože mám dojem, že za jeho éry to ještě nebylo v tak špatném stavu a měl možná větší podporu, než Maduro, není to tak?
Žijeme v komplikované zemi, která je ponořená hned do několika politických, sociálních a ekonomických krizí, přesně jak informují média v zahraničí. Přesně tak, všechno se výrazně zhoršilo od smrti Cháveze v roce 2013. Řekněme, že jeho osoba se objevila jako výsledek lidové nespokojenosti, která se hromadila už od počátku venezuelského demokratického procesu, který začal v roce 1958, tyto změny ale provázela korupce a politická demagogie. Když přišel Chávez jako - řekněme, takový populistický mstitel, který vše napraví, situace se trochu změnila, částečně hlavně díky výnosům z ropného průmyslu, který zažíval během jeho prezidentského období ekonomický vzestup. Nicméně zásadní problémy nikdy skutečně nezmizely a za současného prezidenta se jen prohloubily kvůli pokračující korupci, špatnému řízení, plýtvání a nedostatečnému plánování. Venezuelané, kteří v zemi i přesto zůstavají, dál odolávají. Obyčejní lidé hledají způsoby jak přežít, chodí do třech prací, učí se novým řemeslům, díky kterým si můžou přividělat, prostě zůstávají ve střehu a dělají všechno, co je třeba, aby mohli alespoň trochu důstojně žít. Jdeme dál a držíme se naděje, že se jednou věci změní. Navzdory všemu stále dýcháme, jdeme pořád dál a snažíme se tomu vzdorovat!
Zdar pánové, klasicky na úvod, mohli byste trochu představit vaší kapelu, jak dlouho už hrajete, odkud jste a jestli je DAGA vaše první kapela, nebo už máte nějaké zkušenosti z předchozích projektů?
Ok, my jsme DAGA z Quita v Ekvádoru (uprostřed světa). Hrajeme přibližně od roku 2019, žánrově oi!/punk. Než jsme založili kapelu už jsme měli zkušenosti z předchozích projektů a kapel, jmenovitě to byly: Stompers 77 a Exacerbados. DAGA je ovšem kapela, která vznikla s trochu jiným soundem, než jaký se obvykle hraje tady v Ekvádoru. DAGA jsou: Michael (zpěv/kytara), Axel(basa) a Jair (bicí).
Váš song "Inmortales" je věnován původním obyvatelům Ekvádoru, má někdo z vás mezi nimi přímé kořeny? A jaká je jejich pozice v ekvádorské společnosti, je to podobné jako v severní Americe, kde byli historicky utlačováni příchozími Evropany nebo je původní obyvatestvo Evádoru více včleněno do společnosti s větší rovností, než je tomu na severu Ameriky?
Song "Inmortales" je věnován všem domorodým obyvatelům a národům Ekvádoru, kteří brání svá území, přírodu a vodu proti ropným a obecně těžebním společnostem. Cílem bylo upozornit na odpor těchto komunit, jelikož média se většinou zaměřují na problémy a na to, co se děje ve velkých městech a ignorují - nebo dokonce manipulují s informacemi o tom, co se děje v Amazonii a dalších regionech Ekvádoru. Existuje několik oblastí, které jsou již dlouho předmětem sporů, kvůli těžbě a ropě, jako např. Integ, Las Naves, Edén Yuturi a spoustu dalších. Ti, kdo se staví těžbě na odpor, jsou státem označováni za "teroristy", jsou pronásledováni, vězněni a v některých případech i zabíjeni. Lidi, kteří se staví proti těmto zájmům, jsou skuteční bojovníci bránící budoucnost a životy svých komunit a celé země. Peníze z těchto projektů nikdy v zemi nezůstanou, nikdy se nepoužily k zlepšení životních podmínek ekvádorského lidu, všechny jdou nadnárodním korporacím, zatímco nám tu zůstává znečištění půdy, vody, ovzduší a ničení megadiverzních regionů, které jsou svým ekosystémem na světě unikátní. Co se týče našich kořenů, jsme "mestici", potomci španělů a obyvatel domorodého původu, stejně tak, jako valná většina obyvatel Ekvádoru. V celé latinské Americe sdílíme podobnou historii, formovanou koloniální minulostí. Rasismus tu historicky vytvořil silné struktury diskriminace a odmítání domorodé identity, struktury, které existují dodnes a stojí u samých základů místního kapitalismu.
Zatímco severní Amerika byla svědkem masového vyhlazování původních obyvatel, v latinské Americe přežilo mnoho kultur, jazyků, etnických skupin a domorodých komunit díky staletím odporu. I dnes tyto národy odolávají tlakům kapitalismu, rasismu a přetrvávajícímu dědictví kolonizace. V rámci domorodých komunit existuje nepředstavitelně velká rozmanitost. Vůbec nejde o nějakou homogení skupinu, existuje spousty domorodých obyvatel a národností s vlastními zvyky, jazyky, jmény a kulturou. Slovo "indígena" má tendenci smazávat tuhle bohatou rozmanitost, na kterou se vztahuje. Každopádně, ne všichni uvažují stejným způsobem a ani nepřistupují k většinové společnosti stejně. Někteří vytvářejí politické aliance buď v opozici vůči vládě, nebo naopak na její podporu. Každá jednotlivá etnická skupina se organizuje jinak a řídí se odlišnými principy. Obecně ale platí, že když domorodí obyvatelé protestují proti vládě, jsou hned médii onálepkováni jako "teroristé". Na druhou stranu, světu jsou prezentováni jako něco exotického a "barevného", co se dobře prodává turistům, ale v okamžiku, kdy tito lidé zaujmou politický postoj, začnou se domáhat svých práv nebo protestují proti státu, narazí na rasismus a silnou stigmatizaci, hlavně ze strany médií a obyvatel měst odtržených od venkovského života a krajiny.
Nebál bych se tvrdit, že jste typický oi! band jak má být, dva skinheadi, jeden punkáč za bicími... Ale co podle vás nejvíce odlišuje skinheady od punkáčů a nemyslím teď zrovna vzhled a muziku, protože tam je také spousta společných znaků ale, kde vidíte ty největší rozdíly? Protože i když toho mají hodně společného, skinheadi prostě nejsou stejní jako punkáči.
Já si myslím, že si jsou tyhle subkultury dost podobné. Ale co možná odlišuje punkáče od skinheadů, je důraz na DIY etiku a politiku.
Můžete nám říct něco o skins & punks scéně v Quitu nebo obecně v Ekvádoru? Kolik je ve vašem městě punkáčů a skinheadů, máte nějaké oblíbené hospody a kluby, kde se všichni scházíte a kam chodíte na místní oi!, punk & hardcore kapely? Je vůbec tahle subkultura v Ekvádoru pro místní mládež nějak atraktivní, je u vás silná nebo jde stále o hodně minoritní proud? A v kterých latinsko-amerických zemích bysme podle vás našli největší punk, oi! & hardcore scénu?
Punk & skinhead scéna v Quitu stále roste. Dřív to bylo víc rozdělené, kvůli nedostatku informací, nedorozumění a osobním konfliktům ale teď vidíš party punkáčů & skinheadů pohromadě, skoro na každém koncertě nebo na baru. Není nás sice nějak moc ale lidí celkem přibývá. Potkáváme se na ulicích, na koncertech a v barech. Scéna tady je hodně DIY, takže je to trochu jiné, než ve větších zemích.... Nicméně nejsilnější scény v latinské Americe, jsou podle mě v Mexiku, Kolumbii, Chile a Brazílii.
Osobně mám hodně rád jihoamerickou scénu a nezáleží na tom, jestli jde zrovna o hardcore, punk nebo oi! Vlastně ani nevím proč, možná proto, že jako pro Evropana to voní určitou dávkou exotiky, ostatně jako všechno z této části světa, podobně jako např. oi! z jihovýchodní Asie. Ale co bych se rád dozvěděl, co je pro vás jako pro Ekvádorce z jižní Ameriky exotikou, co může být exotické pro někoho, kdo je ze země na rovníku?
Podle mě bysme za exotické mohli považovat např. kombinaci rytmů a nebo různé jiné nástroje v oi! a punku. Máme hodně rádi hlavně současnou oi!wave vlnu, která přichází z Francie, rádi máme i kapely se zpěvačkami nebo hudebnicemi, protože jich moc není, kapely z Asie a nebo arabských zemí.
Minulý rok jsme mohli číst v novinách a vidět v TV, že Ekvádor má v současné době velký problém s městskými gangy, drogovými kartely a vysokou mírou kriminality. Pomatuji si reportáž z TV, kdy se členové gangu dostali přímo do televizního vysílání a ohrožovali moderátory a zaměstnance... což je prostě něco naprosto šíleného! Otázka ale zní, jsou ulice Quita opravdu tak nebezpečné, jak vykreslují média nebo je to jako v ostatních latinsko-amerických městech? A co myslíte, že je důvodem tak vysoké kriminality ve městech jižní Ameriky v porovnání se zbytkem světa? Je to chudoba, kartely nebo to má snad něco společného s náturou lidí, protože např. v jihovýchodní Asii jsou také chudé země ale s výrazně menší mírou kriminality i přesto, že i v těchto zemích bují obchod s drogami (v tomto případě s opiem)?
Ekvádor je zkrátka a dobře narko-stát. Korupce je hluboce zakořeněná a neoliberální politika má za následek, že spoustu veřejných institucí přestalo správně fungovat, což přímo ovlivňuje společnost. Už roky dochází k systematickému snižování kvality veřejných služeb, jako je vzdělání, zdravotnictví, sociální zabezpečení atd. Např. díky uzavření dohod s MMF (Mezinárodní Měnový Fond) musí Ekvádor dodržovat určité podmínky, aby prokázal, že je schopen splácet půjčky, které jsou mimochodem úplně zbytečné. Mezi těmito podmínkami je veřejná politika a ekonomická agenda, jejímž cílem je přímo poškodit pracující třídu a zároveň zvýhodnit velký finanční a nadnárodní kapitál. Současná vláda prodala zemi MMF! A pokud neexistují žádné finanční prostředky ani prostor pro rozvoj, kulturu, vzdělávání, zdravotnictví atd. a neexistují žádné pracovní příležitosti, je přirozené, že začne narůstat kriminalita a nasílí v celé zemi. Současnou vlnu násilí a nejistoty mají na svědomí ekvádorští politici, kteří neslouží ani lidem, ani jejich rozvoji. Bohužel tento scénář je podobný po celé latinské Americe. Všichni punks & skins si to uvědomujeme a tak se tomu všemu snažíme bránit, vzájemnou jednotou napříč latinskou Amerikou.... protože.... !Somos pueblos hermanos con un mismo origen!
Pokud jde o to vniknutí gangů do televizního vysílání, celé to bylo jen divadlo zinscenované za účelem militarizace země a vyhlášení výjimečného stavu, protože, když vláda vyhlási výjimečný stav, může schválit jakýkoli zákon bez souhlasu parlamentu, což znamená, že se státní moc začne přesouvat do rukou moci výkonné, jinými slovy do rukou prezidenta. Navíc je pak legální násilně potlačovat jakoukoli politickou demonstraci, vstoupit k vám domů bez soudního příkazu a zakazovat společenská shromáždění, zároveň to policii a armádě zaručuje beztrestnost. Je to "skvělá" strategie jak může "demokracie" ukázat svojí nejfašističtější a nejautoritářštější tvář. V Ekvádoru teď máme víc výjimečných stavů, než nabídek práce! A pozor! Zločinnost nemá co dělat s charakterem obyvatel latinské Ameriky! Všechno se to točí kolem strukturálních problémů, které tu udržují nerovnost, chudobu, bídu, hlad a korupci. Nemálo lidí hlavně na "globálním severu" žije v luxusu, udržují si svoje spotřební návyky, svůj styl života a společenské postavení, jen díky tomu, že existuje protějšek v podobě "globálního jihu", na jehož úkor je to vše udržováno. Tím blokem "globálního jihu" jsme i my latinská Amerika, Afrika a část Asie. Porozumět pojmům jako je rasa, gender, třída a koloniální moc, znamená pochopit proč je latinská Amerika taková, jaká je. Obyvatelé "globálního jihu" mají mnohem víc společného, než si myslíme! Toho by si měli být vědomi i všich punks & skins a být jednotní napříč hranicemi a kontinenty!
ENGLISH
Zikoticos Armados
Hola Amigos! Can you at the beginning to introduce little bit your band? How long have you been already playing, what bands did inspire your music the most and maybe also something about what is band members job, becasue as we know sometimes is hard to connect band with working and family life?
The band was formed in the suburbs of Caracas in the middle of 2005, presenting a hardcore influenced by the old school of the genre. Our songs are inspired by the daily realities we experience on the streets, as well as the social issues we currently face both within and beyond our borders. We confront these challenges by reaffirming values such as respect, justice, equality, solidarity, determination, humility, and conviction, all framed within a spirit of struggle, resistance, and defiance. In the beginning our sound leaned more towards old school punkrock, influenced by bands like Sham 69, The Business, La Polla Records, Non Servium, Dead Kennedys and G.B.H. The original lineup consisted of Héctor Briceno (vocals), former member of Los Vicios, Miguel Ramos (drums), former member of Ursur, Denis Legon (bass), also a member of Caracas rock'n'roll band Los Callejeros, Emilio Osorio (guitar), and Marcos Vergara (guitar), former member of the death metal band Post Mortem. Over the years the band has undergone several lineup changes, resulting in the current formation: Héctor Briceno (vocals), Luis Palencia (guitar) also plays in Crimen HxC, Samuel Vivas (drums), also in Crimen HxC, and Daniela Esculpi (bass), former member of Cólera and currently leads project for the protection of stray cats called Skullcat. These changes have influenced the band to lean further into a hardcore sound. In 2006 we had the opportunity to open for the Argentinian punkrock band Dos Minutos in Caracas. In 2009 we shared the stage with legendary Brazilian hardcore-punk band Ratos de Porao and in 2010 with H2O from New York and Terror from Los Angeles. We've performed extensively on the local scene in cities such as Caracas, Valencia, Puerto La Cruz, Coro, Altos Mirandinos, Barquisimeto, Maracay and the Tuy Valleys.
It's worth highlighting the band's collaboration in various cultural groups with social purposes with the aim of spreading our rebellious and protest sound as a musical contribution, taking our combative message to our communities. In addition to sharing the stage with various bands from the national scene such as: Legado, Omerta, NODS, DHD, Tus Eses, 7 Balazos, RecIclaje, Juan Peyote, Convoy, Bronkarmada, Todo DKE, Makondo 2.0, Kannabis, Delito, Tukuka Zakayama, Los Jubilados, La Mueka, Atte, Los Alkapones, Acción Directa, Estado Critiico, Piolet, Frente de Ira, Tanketa 77 and many many more. We were also featured in the compilation Latin America Moshpit, alongside other Latin American bands and in compilation Brutal Venezuela 2011 with other bands from the local scene. We independently released our first official video clip for the song "Giving the Face", recorded in November 2012. We hope to begin recording our second album soon, although the current economic situation in our country has delayed this process. Currently the band has one studio album titled "Dando la Cara" (2013), as well as a 14-track live demo from our early days in 2005. Our influences: Agnostic Front, Madball, Non Servium, Soziedad Alkoholika, Proudz, Otra Salida, D.R.I, Sick of It All, Sepultura, Hatebreed, Death Before Dishonor, Municipal Waste, Ratos de Porao, S.O.D, Terror, Misfits, Biohazard, Blood for Blood, Everybody Gets Hurt, Total Chaos and many others.
discography:
demo (live) - 2005 Dando la Cara - 2013
Your band has 20th anniversary this year, but I didn't find other album than "Dando La Cara" from year 2013, do you really have just one record for all that years? Or can we wait some new release in the near future?
Just like we did in 2013 when we recorded the album "Dando la Cara" we're now preparing to record our second album. However, due to the ongoing economic situation in the country and the resulting diaspora - many of our members have had to seek new opportunities abroad. Still, we're planning to enter the studio soon to begin recording the new album.
Can you tell us something about history of hardcore, punk & oi! scene in Caracas and other Venezuelan cities? When all that have started, who was first punk band in your country, who started with hardcore, in which years started to appear first punks, skinheads and hardcore kids on the streets of Venezuelan cities? Which scene has bigger influence in Venezuela - American, British or maybe Spanish one? Just the short look to the past of your scene, from your view.
The first punk band in Venezuela was Seguridad Nacional formed in 1979. They were the first band to break through nationally, gaining recognition around 1983. That same year, Sentimiento Muerto also emerged, followed by Cuarto Reich, all part of the first wave of punk in the 1980's. The second wave came in the 1990's with bands like Acción Directa, Crisis Política, Deskarriados, Orgasmo de María, Gladys Cordero, Época Recluta and Reciclaje, the longest-running Venezuelan punk band to date. The 2000's saw an explosion in the scene, particularly between 2000 and 2010 a decade that featured the most recordings, live shows, larger audiences and greater exposure for Venezuelan punk. Bands began emerging across the country with some of the most representative including 7 Balazos, Dona Maldad, Los Dólares, Más Quejas, Atte, Apatía No, La Revuelta, 10 MC, Todo DKE, Discordia Global, Sónica, Nada and Zikotikos Armados. During this time the hardcore and skinhead scenes also began to gain momentum. Bands like Nods and Los Calvos also appeared in this decade. Today, the Venezuelan hardcore-punk scene is still alive and active, both in Caracas and in other cities like Valencia, Barquisimeto and Maracay. From my perspective, the scene that has had the greatest influence here in Venezuela from abroad, has been the Spanish one. Venezuelan punks really likes Spanish punk. However, there has also been a notable influence from the American hardcore scene, especially NYHC. It's also worth noting that between 2002 and 2013 Venezuela experienced a period of economic growth. This made it possible for promoters to bring in more international bands. During that time we had the chance to see performances by The Casualties, Agnostic Front, Ratos de Porao, Terror, H2O, The Adicts, NOFX, Marky Ramone, Misfits, Non Servium, Dos Minutos and Death by Stereo among others.
Here in Czech republic I would say that within wider punk scene (doesn't matter if it's oi!, hardcore or just punk), we are quite separate and you can't see often to play together hardcore bands for example with punkrock or oi! Next thing, that there is not too much young people around age 18-20 somehow active and in some way, scene is getting older, containing mostly people around age 27-35. How it works in your scene, are you more mixed with other punk subgenres and subscenes? And is hardcore and punk still atractive for Venezuelan youth or do you have also problem with ageing of scene?
In general, concert attendance tends to vary. At a punkrock or hardcore shows you can see people from the metal scene always sharing respectfully. There's a united and representative movement. Currently, there are many young people who attend and participate in the scene. There are also many people from the old school who remain firmly in the scene. These new generations mix with older generations. So currently, hardcore and punk continue to be attractive for Venezuelan youth. As mentioned earlier, migration has had an impact on the scene with many people leaving the country. Even so, most concerts still draw around 100 to 200 attendees per show.
Caracas has a reputation as city with one of the highest murder rates in the world... again just statistic which can create picture about your city, that you will "get headshot immediately just after getting out of the airport". So how dangerous is Caracas? Do you have to be careful when your are returnig home at night after gig or from the pub, or it depends on part of the city? And could you explain why there is in the latino-american cities such hight criminality, comparing with rest of the world, is it all about the poverty or national character?
Well, it's completely false that someone arrives at the airport and gets shot in the head. Those statistics are wrong. That happens in countries facing armed conflicts but not in Caracas. That's completely false. It's a dangerous city like any other in Latin America, Africa or the rest of the world, with it's ups and downs. But it's also home of friendly, creative, honest, kind and hard-working people. Not everything is as portrayed in the international media. From my perspective let's say, it's due to poverty and the current social, political and economic situation in our country which has been going over the years. In the case of concerts, many people choose to stay at the venue until it closes at dawn. Here in Caracas they take public transportation or the subway to get home after a show. Most concerts take place at night. There are few places to hold concerts these days. Still, there are other cities in the interior of the country that are important hubs for the scene today, such as Valencia, Maracay, Los Teques, Barquisimeto and Maracaibo.
Everyboy remember refugee crisis and riots on Venezuelan / Colombian borders in the beginning of 2019, presidential election in 2018, when western countries didn't accept Maduro as a winner of election and so on, and so on.... Basically medial picture of Venezuela which we have here in Europe is like, this country is permanently in the political and economical crisis, bank system collapsing, food supply collapsing, oil industry without investments and inflation is in the insane heights. But you live there and you know it better than us. Can you tell us, is life in Venezuela such a hard and complicated or reality is little bit different? Or everything got worse since Chávez death in the 2013, because I have impression that during Chávez era it wasn't so bad and people maybe supported him more than Maduro, wasn't it like that?
As we live in a complicated country immersed in a several political, social and economic crisis as is reported in other parts of the world. Exactly everything got worse since the death of Chavez in 2013. Let's say that the appearance of his figure is the result of popular discontent generated since the birth of the Venezuelan democratic process since 1958, immersed in corruption and demagogy. When arrived Chavez as a kind of populist avenger, the situation changed a bit, fortunately due to the excess profits in the oil market that was perceived during his presidential term. However, the underlying problems never truly went away and under the current president, they have only intensified due to ongoing corruption, mismanagement, waste, and lack of planning. Today, Venezuelans who remain in the country continue to resist. Ordinary people find ways to survive, working three jobs, learning new trades, staying alert, doing whatever it takes to get by with dignity. We keep going, holding on to the hope that one day things will change. Despite everything, we continue to breathe, to push forward and to resist!
Hi guys, first of all, could you little bit introduce your band, how long have you been playing, where are you from and is Daga your first band or you have already played in some previous bands before?
We're Daga from Quito, Ecuador (the middle of the world). We've been playing punk/oi! since around 2019. Before starting the band, we played in other bands here and in different projects: Stompers 77 and Exacerbados. Daga is a project that was born with a different sound from what is usually done in Ecuador. The members are: Michael (vocals/guitar), Axel (bass) and Jair (drums).
Your song "Inmortales" is dedicated to indigenous people of Ecuador, dou you have somebody of you roots among the indigenous? And what is their position in Ecuadorian society, is it similar like in the North America where historically they were oppressed by the Europians or they are more part of the society and equal in Ecuador?
The song "Inmortales" is dedicated to all indigenous peoples and nationalities of Ecuador who defend their territories, nature and water against mining, oil and extractivist companies in general. This song aims to draw attention to the resistance of these communities, as most of the time, the media focuses on issues in the big cities, ignoring—or even manipulating the information about what's happening in the Amazon and other regions of our country. There are several areas that have long been under dispute, such as Intag (mining), Las Naves (mining), Edén Yuturi (oil extraction), among many others. Those who oppose extractivist projects are labeled as "terroristas" persecuted, imprisoned and even killed by the state and the police. The people who stand against these interests are true warriors defending the future and the lives of their communities and of the whole country. The money generated by these projects is never used to improve the living conditions of the Ecuadorian people. All of that money goes to international corporations, while we're left with soil, water and air pollution, along with the destruction of megadiverse regions that are unique in the world. As for our roots, we are "mestizos" of Spanish and indigenous ancestry like the vast majority of people in our country. Across Latin America, we share a similar history shaped by a colonial past. Historically, racism has created powerful structures of discrimination and rejection toward Indigenous identity, structures that still exist today and form the very foundations of capitalism in our region.
While North America witnessed the mass extermination of it's native peoples, in Latin America many cultures, languages, ethnic groups, and Indigenous communities have survived thanks to centuries of resistance. To this day, these peoples and nationalities continue to resist the pressures of capitalism, racism, and the lingering legacy of colonization. Within indigenous communities there is a great deal of diversity. It's not a homogeneous group, there are many indigenous people and nationalities with their own customs, languages, names and cultures. The word "indígena" tends to erase the rich diversity of the cultures it refers to. They don't all think the same way or relate to society in the same way. Some form political alliances either in opposition to or in support of the government. Each group is organized differently and guided by distinct principles. But in general, when indigenous people protest against the government, they are labeled as "terroristas" by the media. They are presented to the world as something exotic and colorful to sell as part of Ecuador's tourism appeal but the moment they take a political stand, reclaim their rights or protest against the state in major cities, they are met with racism and heavy stigmatization, especially by the media and in cities disconnected from rural life and the countryside.
I wouldn't afraid to say that you are typical oi! band how it should be, two skinheads one punk behind the drums... But what do you think makes the difference between skins & punks and I don't mean a fashion, because there is also lot of common in the music, but where do you see that biggest differences? Becasue even they are very close, but skinheads are not the same like punks.
Actually, I think they are very similar subcultures. Perhaps what distinguishes punks from skinheads is DIY and politics.
Can you tell us something about skinheads & punks scene in Quito or in Ecuador generally. How much skins & punks is in your city, do you have there any favourite pubs and clubs where are you meeting each other and other oi!, punk & hardcore bands? Is this subculture in Ecuador somehow interesting for the youth? Is it still strong or it's very minority? And in which latino american countries would you say are the biggest punk, oi! & hardcore scenes?
In Quito, the skinhead & punk movement is growing more and more. Before it was divided due to misinformation and personal conflicts, but now you always see groups of punks and skins at any concert or bar. We aren't many, but there are more and more followers. We meet in the streets, at the concerts and in the bars. Here the scene is more DIY, so it's very different from that of larger countries. I think the strongest scenes in Latin America are in Mexico, Colombia, Chile and Brazil.
I really like south american scene, doesn't matter if it's hardcore, punk or oi!, don't know why, maybe becasue it's an exotic for me as Europian, like all from this part of the world, same for example like an oi! from Southeast Asia. But I would like to know what do you consider as Ecuadorians from South America to be exotic country, what can be exotic for someone from the country on the equator?
Actually, I think what we could consider exotic, when it would be the mix of rhythms or new instruments in the sound of punk and oi!. We like the boom of oi!wave (mix of post-punk and oi!), mainly French. We like bands with female singers or musicians, since there aren't many bands like that, bands from Asia, Arab countries, etc.
Last year we could see and read in the media, that Ecuador in recent time, has big problem with city gangs, cartels and high level of criminality. I remember footage from TV, when some gang members got right into the TV studio during the broadcasting... so insane! But question is, are the streets of Quito really so dangerous how media are saying, or is it like in the rest of latino american cities? What is the reason for so high criminality in the coutries of South America, comparing with rest of the world? Is it poverty, cartels or it has something common with national character of poeple, because for example in the Southeast Asia, you have also poor countries but with very low level of criminality and there is also drug business (but with opium)?
Ecuador is a narco-state. Corruption is deeply rooted and neoliberal policies have caused many public institutions to stop functioning properly, which directly affects the people and the working class. For years, there has been a systematic weakening of the quality of public services like education, healthcare, social security, etc. For example by making deals with the IMF, Ecuador is required to comply with certain "garantías" (conditions) to prove it can pay back a loan, one that, by the way, is completely unnecessary. Among those "garantías" is a public policy and economic agenda designed to directly harm the working class while benefiting big financial and international capital. The current government has sold the country to the IMF! So, when there are no funds or space for the development and enjoyment of culture, education, healthcare, etc., and there are no job opportunities, the natural consequence is an increase in violence and crime across the country. The current wave of violence and insecurity has been caused by Ecuadorian politics that serve neither the people nor their development. Sadly, this story is very similar across Latin America. We punks and skins are aware of this, and one of the ways we resist is through Latin American unity..... !Somos pueblos hermanos con un mismo origen!
As for the seizure of the TV station, it was staged in order to militarize the country and declare a state of emergency. When the government declares a state of emergency, it can pass any law without going through the national assembly, concentrating state power in the hands of the executive, in other words to the president. What's more, this makes it legal to violently repress any political demonstration, enter people's homes without a warrant and ban social gatherings, while also granting legal impunity to the police and military. It's a great strategy for democracy to show it's most fascist and authoritarian face. In Ecuador, there are more states of emergency than job offers these days! Lastly, crime has nothing to do with the character of Latin American people! It all comes down to structural reasons that perpetuate inequality, poverty, misery, hunger and corruption. In order for many people mostly in the "global North" to live in luxury and maintain their lifestyle, consumption habits and social status, there has to be a counterpart that makes it all possible: the "global South". Africa, Latin America and parts of Asia make up this bloc. The concepts of "raza, clase, género y colonialidad del poder" are really helpful to understand why Latin America is the way it is. People from the global South have way more in common than we think! Punks and skins need to be aware of this and unite beyond borders!
Je to neuvěřitelné ale po 15 letech jsme se dočkali čtvrté desky pražských Green Smatroll, která spatřila světlo světa v listopadu 2024. Za vznikem desky stála mimo jiné, jak prozradil sám Filip Kaňkovský v rozhovoru pro hudební magazín Headliner i jejich nová manažerka, která kapelu k nahrání nové desky tak trochu dotlačila. Nicméně abych Green Smatroll nekřivdil, během let 2009-2024 se objevilo pár nových singlů, které dávali vědět, že kapela neusnula na vavřínech a stále pracuje na nové tvorbě. V roce 2013 se objevili na kompilačce Our Music, Our Scene se songy "Movement" a "Dirty & Poor" a o čtyři roky později představili singly "Stolen Nigts" a "Clint Eastwood", druhý jmenovaný vyšel v roce 2022 na společném split singlu s pražskou reggae kapelou Priestly Meadows. Listopad 2024 přinesl novou desku Carousel of Pain, která jak už je zvykem posledních let, vyšla na klasickém 12" vinylu o který se postaral label BrainZone. Novinka obsahuje celkem osm nových tracků a dvě nově nahrané verze starších singlů "Stolen Nights" a "Clint Eastwood". Album otevírá velice příjemná věc v podobě songu "Train", ska ve středním tempu se zajímavě pojatým pianem v intru, uvolněnou melodií a doprovodnými ženskými vokály, které do ska přináší další netradiční rozměr. Za mě asi jedna z nejlepších věcí z celého alba! Následuje nová verze "Clint Eastwood", která tentokrát davá prostor i solové kytaře. Třetí zářez v pořadí "Carousel of Pain" jsou typičtí Green Smatroll, rukopis kapely je v tomto tracku tak silně propsaný, že jí tu poznáte téměř okamžitě, podle mě jeden z nejvýraznějších songů na celé desce vůbec. Co je opět společným jmenovatelem tohoto alba, je výrazná dechová sekce, která je jednou z nejsilnějších stránek Green Smatroll, dechové aranže jsou skoro až jazzově profesionální a přesné, což je další z poznávacích znamení kapely. Jedeme dál! Nově nahraná verze "Stolen Nights" mi příjde téměř identická s její první verzí, nicméně je to také jeden z těch výraznějších počinů. Green Smatroll nejsou jen ska ale i reggae, především jeho raná forma, kterou předvedli už na albu Rude Jazz v podobě tracků "Friendship" a "Victor". Na desce Carousel of Pain se v tomto duchu nesou songy "Ugly Hippie", instrumentálka někde na pomezí rocksteady a reggae a podle mě jeden z nejsilnějších válů alba, track "Lovely Princess". Naprosto skvělá pohodová věc s mírným nádechem early reggae, výbornou kytarovou vybrnkávačkou v podkladu, opět exceletními doprovodnými ženskými vokály a jako vždy špičkovými dechy, které tentokrát jen přizvukují. Dalším počinem v rytmech reggae je předposlední song "Transit", instrumentálka, kde dostávají prostor hlavně dechy a hutný klávesový reggae podklad, nicméně je tu hodně cítít určitý funky feeling, který nese především dechová sekce. Pak tu máme tu část alba, kterou sice vnímám hudebně jako zdařilou, nicméně ne nijak výraznou. Jde o tracky jako např. "Captain Hanukkah", "Bobby Sixkiller" nebo "Griefy Boys", což je většinou instrumentálně zdařilé ska ale v podstatě na můj vkus nic, co bych od Green Smatroll nečekal. A tím bych asi hudební pitvu alba "Carousel of Pain" ukončil a přesunul se k rekapitulaci. Můj první dojem z poslechu desky byl velice rozpačitý, v podstatě jsem si říkal, že nepřichází s ničím novým, že jsou to stále ti samý Green Smatroll jako na předchozích albech, ale tato deska chce čas a trochu větší pozornost. Nejsou to ti samý Green Smatroll jako před 20 lety, je tu znát větší náběh do vod reggae a rocksteady rytmů a myslím si, že tato poloha Smatrollům sedí velice dobře a bylo by zajímavé, kdyby jí začali rozvíjet dál, protože early reggae se v Čechách v podstatě nikdo nevěnuje. Carousel of Pain není sice deska, která by mi nedala spát, každopádně je tu pár velice zajímavých songů, které mě hodně překvapili a které si určitě budu pouštět opakovaně, což tomuto albu dává plusové body. Tentokrát se zdržím bodového hodnocení, jelikož některým trackům bych se nebál dát 10 z 10 ale u dalších by bylo moje hodnocení hodně vlažné, čili to tentokrát nechám na vás. Carousel of Pain je celkem dobrá deska, což si myslím, že mluví za vše!
