Rozhovor - Mighty Mighty Bosstones

Po delší době tu máme převzatý rozhovor, tentokrát s legendou amerického 3rd wave ska Mighty Mighty Bosstones, kteří mají v těchto dnech venku svojí nejčerstvější novinku, album "When God Was Great". Bosstones patří, společně s Toasters a Bim Skala Bim k jedněm z nejstarších amerických ska kapel. První line-up začínal už v roce 1983. Ovšem největší úspěch přišel až v 90. letech s deskami "More Noise and Other Disturbances" (1992) a "Let's Face It" (1997), tedy v době, kdy v USA vrcholila třetí vlna. Původní interview (které jsem musel zkrátit) bylo pořízeno pro magazine.awayfromlife.com, po jejich vystoupení na festivalu Mission Ready v německém Giebelstadtu v roce 2019. Nejen o tom, jak se povedla tehdy aktuální deska "While We're at It" ale i o tom, jak se daří skloubit osobní život, práci, hraní v kapele a tour, si tamní redakce povídala s jedním ze zakládajících členů, basákem Joem Gittlemanem. 

Rád vás vidím panové, evropské tour se blíží ke konci ale vy byste se měli brzo vrátit domů, nemám pravdu? Nebo budeme čekat dalších pět let?

Už je to nějaký ten pátek, co jsme byli v Evropě. Naposledy jsme tu hráli před pár lety ale to byly jenom dva koncerty a z toho jsem moc nadšený nebyl. Aktivně se díváme po možnostech a příležitostech k hraní. Budeme se snažit vrátit, snad nejpozději příští rok. Teď v srpnu máme krátší desetidenní tour po Státech, až ho dokončíme, víkend na to se chystáme hrát na 30. výročí The Bouncing Soul's v New Jersey.

Jakým akcím dáváte přednost, velké festivaly nebo malé kluby?

Dávám přednost jakémukoliv místu, kde se lidé pod podiem dobře baví. Někdy je to velký festival, někdy je to malý klub. Pro mě osobně je to hlavně o energii, bez ohledu na to, jestli jde o velký dav nebo malé publikum. Dokud máme v nějakém směru kontakt s publikem, je mi jedno, kde hrajeme.

Minulý rok jste hráli benefiční koncert pro Jimmyho G z Murphy's Law v Thompson square parku v New Yorku (šlo o benefit na pokrytí výdajů spojených s několika operacemi, které podstoupil). Jak se mu teď daří a jak dlouho se znáte? Myslíš, že je nějaká možnost, že byste vzali Murphy's Law v budoucnu na společné tour?

Ok, vzpomínám na tour s Murphy's Law, protože už jsme jedno podnikli. Jedno z prvních tour, které jsme jeli po středozápadě, bylo právě jako předskokani Murphy's Law, to bylo někdy v roce 1989. Jimmy nás vzal do Chicaga a pak do Detroitu. Murphy's Law byla vlastně první kapela, která nás vytáhla ven z Bostonu a od té doby jsme kámoši. S Jimmym jsem se znal už z dob, kdy jsem hrál v Gang Green, protože jsme s nimi párkrát hráli. Jimmy se s námi zná už dlouho, hostoval dokonce i na našem prvním albu "Devils Night Out", kde se objevil společně s Dickem v songu "Little Bit Ugly". V New Yorku s ním dokonce máme i společnou show v rádiu. Nikdo z nás neváhal, když se naskytla příležitost mu pomoct. Pro nás to byla čest. Nevím jak se má právě teď, o jeho aktuálním zdravotním stavu nemám moc informací, ale podle toho co jsem slyšel, tak se věci ubírají správným směrem.

Minulý rok jste vydali, po nějakých šesti sedmi letech, vaší poslední desku "While We're at It". Naplnila vaše očekávání, co se týče odezvy fanoušků?

No my už v nějaký velký úspěch ani nedoufáme. Na umělecké úrovni je to naprosto dostačující. Chtěli jsme udělat trochu dobrodružnější nahrávku a myslím, že z toho vyšlo skvělé album! Pro mě osobně bude tahle deska patřit k třem nejlepším. Bylo skvělé, když jsme byli v Anglii a lidi poznávali nové songy. Takže i když díky Spotify a dalším streamovacím službám, prodeje nebyly zrovna nejlepší, nová deska měla dosah a to je úspěch.

Dosáhlo album "While We're at It" podobného úspěchu jako např. deska "Let's Face It"?

Bože ne! Děláš si srandu? Ani zdaleka se tomu nepřiblížila. Byli jsem tenkrát na vrcholu. Podívej se, hrajeme už 30 let a byl jen jeden rok, kdy jsme vydali "Let's Face It" a žádná z našich desek se tomu roku už nikdy nepřiblížila.

Co je pro tebe, jako basáka důležitější hudba (rytmus) nebo text?

Píseň vnímám jako kombinaci rytmu, textu, melodie a harmonie, je to prostě mix všeho. Jeden prvek sám o sobě ve skutečnosti neudělá to samé, co ti dá jejich kombinovaná energie. Pro mě je hlavně inspirativní způsob, jakým se věci kombinují. Řekl bych, že na albu "While We're at It" jsme na tom trochu zapracovali. Dick byl v L.A. a já v Cape Cod, komunikovali jsme každý den a posílali si po síti dema a tak. Dick dokáže napsat takové texty, které mě určitě inspirují k skládání muziky ale samotný text a sdělení, které je v něm obsažené má mnohem větší váhu, než samotný rytmus.

Dokážete vyžít z příjmů, které máte z kapely?

Pokud bysme se rozhodli, že budeme jezdit na tour tak často, jak jsme jezdívali, tak určitě. Ale aktuálně každý z kapely má v životě svoje povinnosti, díky kterým si musí od Bosstones držet trochu odstup. Zabírá to kus našich osobních životů. Tour nás baví a jsme z nich nadšení, byly doby, kdy jsme hráli 300 koncertů ročně, jenže při takovém počtu je těžké si to nadšení udržet. Líbí se mi jak to máme teď, kdy každý z nás má jak osobní, tak i profesní život a pořád dokážeme dělat kvalitní show. Zkusím odpovědět ve zkratce, určitě bysme dokázali z naší muziky vyžít, kdybysme se vrátili k takovému počtu tour a koncertů, které jsem hrávali dřív. Jenže potom by nezbyl čas na nic jiného a to teď opravdu není naším cílem.

Mají členové kapely nějakou další práci, nebo vedlejší projekty kromě Bosstones?

Ano, já jsem např. vysokoškolský profesor. Před deseti lety jsem začal svůj seminář hudebního biznisu na Vermont State Collage. A teď jsem předsedou katedry hudby a múzických umění, člen fakulty a stále učím. Dicky je hlasatelem show Jimmyho Kimmela v L.A. Náš saxofonista Tim pracuje ve filmovém průmyslu, jako koordinátor produkce, další saxofonista Leon hraje v doprovodné kapele Justina Timberlaka "Tennessee Kids". Mimochodem je vyhledávaným studiovým muzikantem a v L.A. je o něj velký zájem. V kapele máme širokou paletu povolání!

Je pro vás hodně složité opustit rodinu, práci, osobní život a vyrazit na tour? Stýská se vám někdy po domově?

Největší problém v dnešní době, je dát dohromady všech devět čenů kapely, kteří mají na starosti svoje další záležitosti. Předvídat dostatečně dopředu, plánovat, to je pořád stejné, věci se za ta léta zase tak moc nezměnily. Ale dnes je určitě mnohem jednodušší zůstat ve spojení s domovem a rodinou, než když jsem začínaly v 90. letech v době před mobilními telefony a internetem, takže to je jiné. Jinak pořád v autobuse a pořád starý dobrý joky, jenom desetiletí se mění.

Znáte kapelu Distemper? Nějaká možnost, že byste si zahráli společný koncert nebo tour?

Jasně, už nějakou dobu, co se objevilo jejich jméno. No určitá možnost tu vždycky je.

Který cover hrajete nejradši?

Na tomhle tour jsme hráli např. covery "I Can See Cleary Now" od Johnnyho Nashe a "Simmer Down" od Boba Marleyho, což je další track, který máme rádi. Za ty roky jsme zahráli mimo jiné i mraky punkových a hardcorových coverů.

Tak díky za interview, něco na závěr?

Ne, myslím, že jsme to shrnuli všechno. Díky a měj se!

Joe

ENGLISH

Great to see you guys. The European tour is coming to an end but you guys will be back soon, is that correct? Or will we have to wait another five years?

It's been a long time since we were last here in Europe. We were here five years ago but only played two shows. I'm not really positive when. We are actively looking at our options and opportunities. We will be looking to come back next year at the latest. We will have short U.S. tour something like ten days, in August. When we get back, we are going to be playing The Bouncing Souls's 30th anniversary bash in New Jersey the weekend after we get back.

What type of venue do you prefer, a large festival or small club?

I would prefer any kind of venue where people are down to have a good time. Sometimes it's a big festival and sometimes it's a small club. To me, it's largely about the energy, whether it's a small crowd or large. As long as we can connect with the audience in a meaningful way. Otherwise I don't care either way.

Last year you played at the benefit show for Jimmy G from the band Murphy's Law in Thompson square park in New York (It was benefit gig to cover his medical bills related to operations he had to undergo). First off all how is he doing? How long have you known him? Is there a possibility of taking Murphy's Law with you on tour in the future?

Well, I can think of a tour with Murphy's Law, because we've done that tour. The very first tour we ever did of the mid-west was opening up for Murphy's Law. That was back in 1989. Jimmy took us to Chicago and he took us to Detroit. Really the first band to take us out of Boston was Murphy's Law and we have been friends since then. I was friends with Jimmy when I was in Gang Green and we played with Murphy's Law quite a bit. The Bosstones and Jimmy go way back and he has always been a friend to us. He performed on our very first record . He sang a duet with Dick on that record (Little Bit Ugly - The Devils Night Out). And we've been close ever since. We have also in his radio show with him in New York. There was no hesitation from any of us when the opportunity arose to help Jimmy out. It was an honor. I don't know how he is right now I'm not up to date on his health issues, but from what I understand, things are heading in the right direction.

Last year you released your latest album "While We're At It" it's been six or seven years since the last release. Has it achieved the success that you hoped for?

Yeah, we don't hope for very much success anymore. It is completely satisfying on an artistic level. We set out to make an adventurous record and we made a great record! To me that record will always be among our top three. What's been nice is, that when we were in England, people knew the songs. So if people have been exposed to our music through Spotify or whatever, even if sales haven't been great, then that is success. The people know our music.

Has it reached the achievement level of your album "Let's Face It"?

God no! Are you kidding me? Not even remotely close. We were a number one band. Look we've been a band for 30 years. There was one year when we had that "Let's Face It" thing going on and none of our records have come close to that one year.

As the bassist, what's more important for you the music (beat) or the lyrics?

For me a song is a combination of the beat, lyrics and melody the way it harmonizes, it's a just combination. One element, on its own isn't really going to do the same as, the combined energy can deliver. What I find inspirational is the way things combine. I would say that on the album "While We're at It" we worked on it remotely. Dicky was in L.A. and I was in Cape Cod. We communicated daily and sent demos electronically and all that kind of stuff. He definitely writes the kind of lyrics that makes me excited to write songs. So the lyrics and the message behind the lyrics on their own have more weight than certainly just a beat.

Can you live off the income that the band generates?

If we decided we want to tour like we used to, we could certainly. But we all currently have different things going on in our lives that take us away from Bosstones. It takes up a piece of our personal lives. When we tour, we are really excited to do it. There was a time when we played 300 gigs a year. It's hard to maintain enthusiasm touring like that. I like the way we do it now in that we get to have personal and professional lives. And still deliver high quality shows. The answer in short would be, we certainly could live off the music if we wanted to get back on the road and tour like we used to. But then there would be only time for that and nothing else. Right now that's not really our goal.

Do the band members have other jobs or musical projects outside of the Bosstones?

Yes, for instance I'm a college professor. I started the music business program at Vermont State Collage ten years ago. I am now the Chair of the Music and Performing Arts Department. A tenured faculty member and still teaching. Dicky is the announcer of the Jimmy Kimmel Show in L.A. Our sax player Tim works in the film business as a production coordinator. Our sax player Leon he's part of the "Tennessee Kids", the backing band, and tours with Justin Timberlake. He is also a sought after studio musician and on call for studios in L.A. There is a wide variety of professions in the band.

How difficult is it to leave your family, job, private life and go on tour? Do you get homesick?

The biggest difficulty these days is coordination of the nine band members who all have different things going on. Knowing far enough in advance and doing proper planning. It's still the same for us. Things haven't changed much over the years. It's certainly easier to maintain connections back home than when we first started early 90's pre cellphone and internet so it's different that way. Otherwise still on the bus and the same old jokes but a different decade.

Do you know the band Distemper? Any possibility of playing some shows or doing a tour with them?

Yes, and it's come up before. Their name has come up, there is a possibility sure.

What is your favorite cover song to play?

On this tour we've been playing the song "I Can See Clearly Now" by Johnny Nash, and "Simmer Down" by Bob Marley is another one that we really like. We have done so many over the years and lot of hardcore and punk covers.

Thanks for the interview, any last words?

No thanks, I think we covered it all. Good to meet you!

Joe

Buster Shuffle představují nový singl

Novodobá verze Madness, londýnští Buster Shuffle přišli na konci dubna s novým singlem. Novinka nese název "Sucker Punch Blues" a kapela s ní přišla po roce, kdy se objevilo EP "Unsung Heroes". K dostání je na 7" vinylu v několika barevných provedeních a verzích přebalu, které má na svědomí dánské Screaming Records. Téma singlu je víc, než aktuální. Ačkoliv by se zdálo, že se bude týkat Covidu-19, který většinu kulturních akcí na nějaký čas zazdil, je tomu naopak. Kapela se v songu "Sucker Punch Blues" vyjadřuje k situaci britských hudebníků, do které je dostala nečinnost vlády ve spojení s brexitem, díky kterému se stává hraní v ostatních státech EU nákladným a složitým byrokratickým procesem, spojeným s vízovou povinností, která prakticky znemožňuje jezdit na evropská tour. Novinka "Sucker Punch Blues" se singlem "Snake", který najdete na B straně, bude oficiálně k dostání od 28. května, buď přes web kapely nebo např. u berlínského Coretex Records. Mezitím si můžete jejich novinku vychutnat audiovizuálně v podobě videoklipu.

Srdeční záležitost

Minulý rok se tu objevil článek, kde jsem se snažil vypsat můj top ten punkových songů, které jsou pro mě z nějakého důvodu zásadní. Že se z top ten nakonec vyklube top patnáct, jsem tak nějak očekával, protože to množství muziky, co se ke mě za ty roky dostalo, je prostě nekonečné. Po pravdě řečeno, dalo mi hodně velkou práci a dost sil k zamyšlení, dát takový top list dohromady. Letos jsem se rozhodl, že mnohem jednodušší bude napsat rovnou o kapelách, které mám rád. A protože i tak by to byl zase seznam na několik stran, který by stejně nikdo nečetl, rozhodl jsem si to zjednodušit a napsat jen o těch, které pro mě mají nějaký speciální význam. Nakonec jsem dospěl k závěru, že jsou jen dvě kapely, pro které mám slabost a až zaslepený obdiv a dají se považovat za, jak se říká "srdeční záležitost". Obě dvě fungovaly v 80. letech a rozpadly se ve stejném roce, obě dvě jsou z Velké Británie a obě dvě se staly legendami. Jsou to The Clash a The Redskins! K té první není třeba cokoliv dodávat, ta druhá je pojmem spíš v subkulturním prostředí ale jedno mají společné, obě dvě byly naprosto brilantní hudební tělesa, geniální skladatelé a skvělí muzikanti. Nechci tady vyprávět žádnou zdlouhavou band story, ostatně v tomto duchu jsem o Clash a The Redskins, psal už před lety (viz. odkaz zde a zde). Spíš chci popsat, jak jsem si k těmto dvoum kapelám našel cestu, proč jsem si je zamiloval, co na nich vidím a co pro mě znamenají, prostě takový můj osobní příběh spojený se jmény The Clash a Redskins. No a pokud se mi podaří tímto článkem přesvědčit i někoho z vás a začnete se o ně také zajímat, bude to pro mě satisfakcí, protože dobrá muzika se musí šířit dál!!!

The Redskins

Začnu právě u The Redskins, protože tahle kapela, kterou jsem poprvé slyšel někdy v roce 2008 na střední, mě tenkrát naprosto ohromila a ohromuje mě svou originalitou dodnes a kdo čte moje moudra pravidelně, tak si mého obdivu k téhle kapele mohl už určitě všimnout, protože to nenápadně podsouvám dost často, pokud se to zrovna hodí. Ano je to tak, jsem fanatik!!! Miluju tu jejich kombinaci soulu se špetkou punkové syrovosti a naprosto geniálních melodií a textů, co mají co říct. Jen se zaposlouchejte do Kick Over The Statues a jejich největší pecky - Keep On Keepin' On a pochopíte o čem mluvím. Jasně, někomu se nemusí zamlouvat jejich angažovanost v řadách trockistické SWP (Socialist Workers Party), ve které byli zpěvák Chris Dean a basák Martin Hewes a upřímně ani já nejsem fanoušek podobných politických stran a bere mě hlavně jejich hudební stránka. Ale jejich postoj, pokud odfiltruji nános politiky SWP, mi nikdy nebyl zase tak cizí, protože proč by měla existovat spravedlnost jen pro ty, kdo vládnou penězi a ostatní musejí vždy plnit, vykonávat a hlavně držet krok? A jejich aktivní podpora v hornických stávkách v letech 1984 - 1985, v době vlády Margaret Thatcherové, která trvdila, že nic jako společnost a solidarita neexistuje, která vydláždila cestu systému co stvořil dnešní oligarchy (a kterou nesnášeli všichni od punkáčů až po 2tone kapely), je pro mě větším gestem proti systému, než nekonečné benefity pro zvířátka a útulky, pořádané hardcorovou scénou (teď mě neberte špatně, jasně, že je správný pomáhat němým tvářím ale jaksi se někdy zapomíná na to, že systém tvoří a mění hlavně lidi). Pro The Redskins nakonec nebylo důležité to slovo skins ale red a na rozdíl od některých dnešních RASH kapel, netrpěli přehnanou potřebou neustále ukazovat svoje antinazi postoje, protože ty braly jako samozřejmost a i přesto zůstávali striktně antifašistickou kapelou. A jak tahle moje obsese vůbec začala? Úplnou náhodou. Někdy v roce 2008, ještě na střední, kdy jsem byl lačný po všem co souviselo s Trojan reggae, ska, 2tone, skinheads, mods, rude boys... a každá nová informace pro mě měla cenu zlata. V té době jsem se soulovou muzikou teprve seznamoval, prakticky jediná věc co jsem měl k dispozici byla na CD vypálená kompilace "Northern Soul Generation" a díky jednomu z mnoha internetových for, které byli v dobách před facebookem klasickým komunikačním kanálem, jsem byl v jedné diskuzi o skinheads, poučen Papa Rejnokem (který už nějaký ten pátek roztáčí v Praze reggae a dancehall desky) o tom, že Redskins jsou tým amerického fotbalu z Washingtonu a The Redskins kapela z 80. let (nebo něco v tom smyslu). Samozřejmě mi to nedalo a začal jsem pátrat po netu.

Za chvíli už se mi v hi-fi věži roztáčelo vypálené CD jejich prvního a jediného alba "Neither Washington Nor Moscow" z roku 1986. Vůbec jsem tenkrát nechápal, byly tam dechy, které jsem měl rád ze ska ale ke ska to mělo sakra daleko, bylo tam něco ze soulu (hlavně basa) ale čistý soul to také nebyl, do té doby jsem nic podobného prostě neslyšel. Sám jsem si to tenkrát pro sebe pojmenoval street-soul. Když jsem to pustil kámošovi prohlásil: "Hmm takový jiný ska" :-D (jo jo byla to ta doba, kdy vše s dechy bylo ska). Až o něco později, opět díky pokecu na foru, jsem objevil další kapely, které z jejich odkazu čerpaly, jako např. Skin-deep a moje velké oblíbence z Francie Les Partisans. Upřímně moc neřeším a nikdy jsem neřešil, jestli The Redsksins byli opravdu skinheadi, nebo jenom levičáci co se za skinheady oblékali, aby vzali náckům vítr z plachet ale pravdou zůstává, že např. londýnský fanzin Hard As Nails (který byl v 80. letech v Anglii hlavním médiem nefašizujících tradičních skins), jim na svých stránkách vyjadřoval podporu a pokud se podíváme do dnešních dnů, jméno The Redskins dodnes rezonuje ve skinheadských kruzích, i přesto, že na ně v posledních letech jejich existence chodilo v podstatě mainstreamové publikum. Konec konců i já sám jsem na ně narazil právě při diskuzi o skinheadech. Ohromnou radost jsem si pak udělal v roce 2015, když jsem úplnou náhodou narazil na desku "Neither Washington Nor Moscow" během výletu do Drážďan. Mít ji na vinylu byla pro mě velká satisfakce a když tenhle rok na začátku dubna vyšla výběrovka "Rarites" (která vyšla původně v roce 1997 na kazetě), poprvé na limitovaném červeném vinylu, neváhal jsem ani minutu a hned jsem po ní sáhnul! Tady najdete nejen singl verze některých písní z "Neither Washington Nor Moscow" ale i ty co se na album nevešly, jako např. Unionize, kterou já osobně řadím k jejich top věcem, trochu kultem osobnosti smrdící ale přesto hudebně perfektní a udérnou Lev Bronstein, punkovku Peasant Army nebo Red Strike The Blues nebo Young And Proud. Mile překvapen jsem byl i v roce 2010, kdy kanadský label Insurgence Records vydal výběrovku "Epiloque", kde se objevily nikdy nevydané songy z dob, kdy ještě hráli oi!, říkali si No Swastikas a chodili na ně skinheadi. A víte co mám na nich rád asi nejvíc? Tu basu, protože to bylo to, co vytvářelo ten originální sound. Schválně se zaposlouchejte do nikdy nevydaného singlu Name Were Named, uznejte sami, Martin Hewes byl prostě basy bůh! Mimochodem právě Martin Hewes je jediný, kdo se po více jak 30 letech objevil a poskytl v roce 2018 rozhovor o jeho působení v The Redskins. Co dnes dělá Chris Dean nikdo neví, ví se jen to, že v 90. letech se odstěhoval do Paříže a od té doby se za ním zavřela voda. Každopádně pro mě osobně zůstávájí top kapelou, která měla potenciál vytvořit úplně nový sound, bohužel jen málo kapel se snažilo jít v jejich stopách. I když i v dnešní době se najdou výjmky v podobě Les Partisans, německých T-Killas, nebo Suzio 13 ze Španělska, kteří dokonce nahráli song "Redskins", jako poctu této britské legendě.

The Clash

Tou další srdcovkou jsou Clash. Tady se vracíme do roku 2006, do doby, kdy jsem končil základku a punk byl pro mě ještě neprobádaná oblast muziky, kterou stejně ve třídě nechápal nikdo jiný, než já a tak jsem pátral po informacích o kapelách a samozřejmě, že po Sex Pistols a Ramones jsem se vrhl na Clash. Je to návrat do doby, kdy jsme vypalovali CD, navzájem si je půjčovali a každé dobré muziky jste si vážili, protože získat jí vám dalo nějakou práci, na rozdíl od dnešní doby, kdy jen kliknete na logo Spotify a hned můžete poslouchat téměř cokoliv. V těch dobách se celkem kvalitní muzika dala sehnat v jedné nejmenované půjčovně CD, která tenkrát sídlila v Praze kousek za Kotvou (hádám, že někteří z vás určitě budete vědět), kterou jsem tehdy dost často navštěvoval a přepaloval z jejich nabídky spoustu CDs (což byl, už v té době dost 90tkový způsob jak získávat muziku). A tak jsem si jednoho dne domu přinesl první dvě alba Clash v domění, že to bude podobný nářez jako Sex Pistols, které můj hudebně konzervativní otec nemohl vystát. Největší paradox je, že jsem byl spíš zklamaný a moc mě tenkrát nenadchli, měl jsem rád "White Riot" a pár věcí z první desky ale Give'Em Enough Rope mi přišla jako totální slabotina oproti Pistolím a Ramones ale i přesto jsem si postupem času k těmhle deskám našel cestu, i když pořád pro mě byli jen jednou z mnoha "77" kapel. Až po několika letech jsem pochopil, že byli mnohem nadanější muzikanti, než zfetovaný Sid Vicous a spol, a že jejich muzika daleko přesahovala punk, což se začalo projevovat už na EP Cost of Living z roku 1979, kde se kromě songů "I Fought The Law" a "Capital Radio", které ještě odkazovali k punku objevily i tracky "Groovy Times" a "Gates Of The West", které už pomalu naznačovali, že mají hudebně mnohem vyšší ambice, což se později ukázalo na legendárním albu London Calling. K tomu jsem se dostal až někdy v roce 2009 a dodnes ho považuji za jejich nejvydařenější desku. A právě to byl ten rok, kdy se můj zájem o Clash začal prohlubovat. Tou dobou vyšel na dnes už nefungujícím webu ska.sk, článek o jejich koketování s reggae a v tom okamžiku mě začali zajímat ještě víc. Právě tehdy jsem si uvědomil, proč se od punku hudebně posunuli někam jinam, což v jejich době muselo zapříčinit odklon mnoha, do té doby věrných fanoušků z řad punkáčů. Jenže, když se na to koukáte s odstupem 30 let, vnímáte to úplně jinak, a co si budem nalhávat, punk je přece jenom dost limitující a pokud cítili potřebu, že se v něm už nemůžou posunout dál, bylo celkem logické, že začali experimentovat. Clash se totiž nedají brát pouze jako punková kapela, i když na něm začínali. Na Clash se musíte dívat bez přívlastků a škatulek, oni se jich taky striktně nikdy nedrželi a nebáli se prozkoumávat i jiné hudební styly, ať už to bylo reggae, s kterým si začali už na první desce, kde se objevil cover "Police and Thieves", spolupráce s Mikey Dreadem na albu Sandinista, funky, dub, rockabilly, pop a spoustu dalších věcí, které se snad ani nedají hudebně někam zařadit. Když se nad tím tak zamyslím, tak asi právě ta rozmanitost a schopnost pohybovat se napříč žánry, je to, co mě na nich tak baví. Ale musím uznat, že ten hlavní důvod byla jejich záliba v reggae a dubu, nejen proto, že mám reggae hodně rád ale i proto, protože ze všech punkových kapel své doby se dokázali k originálnímu reggae soundu přiblížit nejvíc. Nehledě na to, že punk a reggae k sobě měly vždycky poměrně blízko, tedy alespoň v UK. Jejich koketování s Jamajkou neskončilo jen u spolupráce s Mikey Dreadem.

 

Věděli jste např., že na začátku 80. let se dali dohromady s Rankingem Rogerem z 2tonových The Beat, s kterým nahráli DJ verze "Rock The Casbah" a "Red Angel Dragnet", které dnes patří k raritkám? Další věc co mi vždycky imponovala, byly jejich postoje, protože mám rád kapely co nezpívají o hovně! S trochou nadsázky se dá říct, že společně s Crass (které inspirovali k jejich vzniku, jelikož Steve Ignorant byl fanouškem Clash), položili základy politického punku. A tak zatímco jedna část scény následovala Sex Pistols, pro které byla největší revolta vyfuckovat moderátora během jejich interview v televizi a nadávat vlastnímu publiku, Clash vystoupili společně, např. s Sham 69, Buzzkocks a Steel Pulse v lodnýnském Victoria Parku na koncertu Rock Against Racism, který byl manifestací proti vzrůstajícímu vlivu ultrapravicové National Front. A název jejich čtvrté desky - Sandinista z roku 1980, pojmenované po nikaraguiských Sandinistech (partyzánech FSLN), kteří se v roce 1979 zbavili diktatury rodiny Somozů, to jen stvrdil. Jasně, z pohledu našeho postkomunistického prostředí, možná byli naivní a dost si ten socialismus idealizovali, ale ruku na srdce, kdo z nás zažil reálie thatcherovské Británie 80. let a chápe důvody, proč tíhli doleva? Sběratelská satisfakce stvrzující můj vztah k The Clash, přišla v roce 2013 při mém pobytu v Londýně, kdy jsem je konečně sehnal i vinylu a nebyl to žádný repress ale původní vydání EP Cost of Living z roku 1979 a na 7" singl "(White Man) In Hammersmith Palais" z roku 1978, na které jsem dodnes patřičně hrdý! Koupě LP London Calling a dalších desek o pár let později, už byla zkrátka fanouškovskou poviností. Teď bych se chtěl na chvíli zastavit i u jednotlivých singlů. Nebudu vám tady vyjmenovávat klasiky co všichni dobře známe, spíš bych chtěl zmínit pár věcí, z kterých se nikdy nestaly hitovky, i když by si to podle mě určitě zasloužili. Jmenovitě např. skvělé kytarovky "Somebody Got Murdered" a "Up in Heaven" (Sandinista), "Inoculated City" (Combat Rock), moje oblíbená popárna "Lost In The Supermarket" (London Calling), punková balada "Stay Free" (Give'Em Enough Rope), v podobném duchu laděná "Groovy Times" (The Cost of Living EP), dubem ovlivněná "Straight to Hell" (Combat Rock), "Train in Vain" (London Calling), singl "Bankrobber", který produkoval Mikey Dread a v neposlední řadě i reggae míchnutá "The Call Up" (Sandinista). Těch písní bych dokázal určitě vyjmenovat mnohem víc ale o tom tenhle článek není, zaposlouchejte se do nich sami a pochopíte, proč jsem do Clash blázen. A že se postupem času stali součástí hudebního mainstreamu? Ani to jim nezazlívám. Hudebně se stále posouvali a tak rostla i jejich popularita a i když punkáče už dávno nezajímali, pořád dokázali oslovit spoustu dalších fanoušků. Je totiž velký rozdíl, když jste komerční, protože vás někam procpal váš manažer a label a nebo proto, protože jste prostě dobrá kapela, která se lidem líbí! A to byl příklad The Clash. Pro mě budou pořád punkovou kapelou, i když vyprodávali stadiony a hráli je v rádiu a punkrock byl jen jednou jejich etapou, na jejich kvalitách to nic nemění. Prostě Clash forever!!!!

Recenze

Alpheus - The Victory

Se jménem Alpheus se setkávám už poměrně dlouho ale až poslední rok jsem se o jeho tvorbu začal zajímat trochu víc a byl jsem příjemně překvapen, protože jsem čekal něco trochu jiného. Toto je návrat ke kořenům, k rocksteady, k tradičnímu ska a kvalitnímu autentickému early reggae, ke kterému se nevrací jen muzikanti v Evropě a Americe ale jak se ukazuje na příkladu Alpheuse i samotní jamajčani. I když tady by se slušelo trochu upřesnit Alpheusův původ, protože i přesto, že jeho rodiče pochází z Jamajky on sám se narodil v Londýně, kde začala vystupováním s různými místními sound systémy, jeho hudební kariéra. V 90. letech se během svého pobytu v USA setkal s Tony Brevettem členem rocksteady tria The Melodians, který ho představil zakladateli Studia One, legendárnímu Clementu Doddovi. Toto setkání vedlo k jeho debutovému albu "Quality Time", které vyšlo v roce 1998. Od desky "Good Prevalis" (2014) zakotvil u španělského Liquidator Records, kde vyšlo i jeho poslední album, na které se podíváme v dnešní recenzi. Deska "The Victory" vyšla na jaře 2020, jako šestý zářez v řadě (jak na CD, tak již tradičně i na vinylu) a zároveň jako třetí album na kterém Alpheus opět spolupracoval se španělským reggae producentem Robertem Sánchezem. Celkem tu najdete 11 tracků, převážně v early reggae ale nechybí ani ska a rocksteady. Album otevírá perfektní úvodní reggae track "The Victory", kde mě kromě skvělých autentických aranží zaujalo hlavně klávesové intro a výbroný Alpheusův pěvecký projev. Většinou jsem zvyklý, že to nejlepší se nechává na konec ale v případě songu "The Victory", je tomu přesně naopak. Krása střídá nádheru, hned v zápětí následuje skvělý rocksteady track "Hooray" začínající výborným intrem. Tady dostává Alpheus asi největší prostor ukázat svůj pěvecký talent. Dalším z top 5 tracků je "Valiant", uhánějící early reggae ponurejší atmosféry s perfektní doprovodnou melodickou kytarou, jako vystřiženou z roku 1969. Nechybí ani ska, které je na tomto albu zastoupeno celkem třikrát. Jeho nejpovedenějším zástupcem je podle mě song "Live It Up", pomalejší měkčí tradiční ska, lehce koketující s rocksteady. To tu naopak skvěle reprezentuje track "Rude Love" s dokonale přizvukující dechouvou sekcí, která mě zaujala hned od prvních tonů. Co je velkou předností nejen této desky ale všech alb, na kterých spolupracoval s Robertem Sánchzem je perfektní oldschoolová autenticita aranží, která nejvíc vyniká hlavně v early reggae pasážích. Tady kdyby nechybělo klasické "šumění" a "křupání" jehly v drážkách vinylu, tak bych věřil, že jde o album z konce 60. let. Ostatně není se čemu divit, přesně v tomto duchu hraje většina španělských early reggae / rocksteady kapel, které má pod svými křídly Liquidator a když ještě přihlédneme ke skutečnosti, že i samotné album se nahrávalo ve Španělsku, tak výsledek je jasný. Toto je recept na úspěšnou offbeatovou desku!!! Celková bilance alba je tedy pět silných early reggae tracků, tři rocksteady bonbonky a skanking, který tu má také po třech zářezech. Deska "The Victory" je tedy skvěle vyváženým albem pro všechny milovníky trad. oldchool soundu 60. let, který jak je vidět stále neztrácí na oblibě i v této futuristické sci-fi éře. Podle mě je to skvělé album, po kterém stojí za to sáhnout. Konec konců jeho poslech vám toho řekne mnohem víc, než tyto řádky. Za mě 8 z 10.

"Daddy" U-Roy

Deejaying nebo také toasting je originální jamajskou vokální disciplínou, která je s reggae (a později i s dancehallem) spojena už od 60. let. Pokud někdo hledá kořeny rapu v USA, hledá na špatném místě. Právě toasting (čili recitovaný text na hudebním podkladu), který díky osobě DJe Kool Herce pronikl na začátků 70. let z Jamajky do Spojených států, byl inspirací pro vznik rapu a hiphopu. U-Roy patřil v té době k jednomu z nejpopulárnějších deejayů na Jamajce, a právě jeho skladby byly jedním z inspiračních zdrojů a tak se dá, s trochou nadsázky říct, že právě on (a mnozí další) byl jedním z předchůdců rapu. Ovšem nešlo jen o rap. U-Roy se stal opravdovou deejayskou legendou a na Jamajce se těšil velkému uznání od mnoha pozdějších interpretů (především v dancehallu), prakticky po celý svůj život. Mnohým z nich pomohl v hudební kariéře právě on. U-Roy, vlastním jménem Ewart Beckford se narodil 21.9. 1942 v hlavním městě Kingstonu. Hudební předpoklady měl již od mala, jelikož pocházel z hudební rodiny. Jeho matka hrála na varhany v místním kostele a tak byla otázka času, kdy se tyto vlohy projeví i u mladého U-Roye. Během 50. let ho hudebně začali ovlivňovat jména jako např. Fats Domino, Ruth Brown, Smiley Lewis, Rufus Thomas, pozdeji i James Brown a Louis Jordan, který ho inspiroval svým frázováním a možná právě tady začala jeho vášeň pro toasting. Svojí přezdívku si vysloužil od jednoho ze svých mladších sourozenců, který měl problém s výslovností jeho jména a nakonec se rozhodl ji používat jako svoje umělecké jméno. Na svojí premiéru, kde se mohl předvést pod svojí přezdívkou si ale musel ještě pár let počkat. Padesátá léta byla dobou formování jam. muziky, dobou prvních sound systémů a amerického rythm and blues, které se postupně mícháním místních vlivů začalo měnit ve ska. V té době se také objevil Count Matchuki, který byl první deejayskou hvězdou na ostrově a právě on byl pro tehdy devatenáctiletého U-Roye velkou inspirací. A tak to pod vlivem jeho tvorby zkouší od roku 1961, jako deejay i on. Začíná u sound systému Dickieho Wonga, kde se ohřeje jen chvíli, později se přesouvá k Atomic Sound System a nakonec se na nějakou dobu usidluje u soud systému Downbeat legendárního Sira Coxona Dodda, zakladatele Studia One. Tady po boku další deejayské legendy Kinga Stitta, který je u Downbeat číslem jedna, hraje pomyslné druhé housle. Koncem 60. let přechází k sound systému Hometown Hi-Fi, který provozuje pozdější průkopník dubu, legendární King Tubby, který tou dobou pracuje pro Duka Reida a jeho label Treasure Isle. Právě v této době se U-Roy poprvé dostává do studia, do kterého ho přivede producent Keith Hudson, výsledkem je jeho první singl "Dynamic Fashion Way" z roku 1969. V tom samém roce ho následuje "Earth's Rightful Ruler", který produkuje Lee "Scrach" Perry a úvodní slova na začátku odříkává v amharštině Peter Tosh. V tomto singlu se U-Roy konečně mohl naplno vyznat ze své rastafariánské víry. V roce 1970 navštívil jednu z produkcí Hometown Hi-Fi sound systému také John Holt (někdejší lídr rocksteady tria The Paragons), zaujal ho U-Royův toasting na podkladu jednoho z mnoha osvědčených rocksteady hitů ze stáje Treasure Isle, které se v dancehallech hrály ještě dlouho potom, co už byla éra rocksteady dávno pryč. Holt Reidovi doporučil U-Roye ke spolupráci, a tak si ho Reid za nedlouho pozval do studia. Výsledkem byly singly "Wake the Town" a "Wear You to the Ball", první ze singlů, které nahrál u Treasure Isle. Okamžitě se z nich staly hity, které na U-Roye obrátily pozornost a pomohly mu se prosadit jako jednomu z nejpopulárnějších deejayů na Jamajce. Jeho pozici ještě více upevnilo vydání prvního alba "Version Galore" z roku 1971, na kterém toastoval osvědčené rocksteady hity ze stáje Treasure Isle. Poté začal spolupracovat s dalšími známými producenty, jako např. Bunny Lee, Phil Pratt, King Tubby, Lee "Scrach" Perry nebo Rupie Edwards. Po úspěchu desky "Version Galore" se v roce 1972 společně s Maxem Romeem a Royem Shirleyem vydává na britské tour, které zajistil londýnský label R&B Records.

V roce 1974 vychází druhá deska self-titled album "U-Roy", které o rok později následuje úspešná deska "Dread in a Babylon", která vyšla nejen na Jamajce ale i v USA a Evropě, kde zaznamenala největší prodej ve Velké Británii. Úspěch alba Dread in a Babylon vedl ke spolupráci s producentem Tony Robinsnem. Výsledkem této kolaborace byly skvělé desky "Natty Rebel" (1976), "Rasta Ambassador" (1977) a "Jah Son of Africa" (1978). U-Royova popularita začala pomalu přesahovat hranice Jamajky, album Natty Rebel vyšlo díky labelu Virgin až v Nigérii, zatímco Polydor se postaral o jeho vydání ve Francii. Konec 70. let naznačuje další hudební změny, o slovo se začíná pomalu hlásit dancehall, který začíná vytlačovat uvědomělé roots reggae a dává prostor především deejayům. U-Roy v roce 1978 zakládá vlastní sound system Stur Gav, který se postupně stává školou a rodištěm budoucích talentů. Pod U-Royovým dohledem začínali takové legendy dancehallu jako např. Josey Wales, Charlie Chaplin, Early B, Super Cat, Tenor Saw ale i Shabba Ranks. V této době se jeho aktivita soustředí především na sound system a tak nahrávání ustupuje do pozadí, navíc nová dekáda přináší novou generaci DJs a střídání stráží na hudební scéně. Mnozí z těch kteří v 70. letech patřili k těm nejpopulárnějším DJs na ostrově (Dillinger, Prince Jazzbo, I-Roy, Big Youth, Dennis Alcapone) nedokázalo na přelomu 70. a 80. let pohotově zareagovat a obstát tak v konkurenci nových talentů. To platí i pro U-Roye, který ještě v roce 1980 vydává album "Love Is not a Gamble" ale po zbytek 80. let se ve studiu objeví jen zřídka. Další deska "Line up and Come" přichází až v roce 1986, o rok později ji následují ještě alba "The Seven Gold" a "Music Addict", které produkoval Prince Jazzbo a tím končí výčet jeho tvorby během 80. let. Žezlo už dávno převzala nová generace, které pomohl na výsluní mimo jiné i U-Roy a i když už není tím kdo udává trendy, je i během 80. let (ale i v dalších dekádách) stále uznávanou a respektovanou legendou, kterou jako svůj zdroj inspirace uvádí mnoho deejayů. V 90. letech se opět začíná více věnovat nahrávání, v této dekádě vydává celkem pět alb, z kterých asi největší úspěch zaznamenala deska "Serious Matter" z roku 1999. Také začíná znovu více koncertovat a objevuje se na podiích, jak doma na Jamajce ale i v Evropě, kde vystupuje jako jedna z legend reggae. To v podstatě platí i v dalších dekádách, kdy kromě živého vystupování se čas od času objeví nová deska. Z těch novějších počinů zaznamenaly dobré ohlasy alba "Now" (2001), "Pray Fi Di People" (2012) a jeho poslední "Talking Roots" z roku 2018, které produkoval Mad Professor, což ukazuje že byl ve vynikající formě i po 50 letech v hudebním průmyslu. Ovšem takové nasazení si jednou vyžádá svojí daň a ta přišla v únoru 2021, kdy musel být po léčení s cukrovkou a vysokým krevním tlakem hospitalizován. Bohužel potom, co byl 17. února, po prodělané operaci znovu přijat na operační sál v kingstonské West Indies Hospital, zemřel. Opustil nás tak jeden z největších inovátorů reggae a legenda, která se svým významem dá zařadit po boku takových průkopníků jakými byli např. Skatalites nebo samotný Bob Marley.

Scene news

All Mad Here představují další singl

I přes nekonečně dlouho trvající lockdown a neexistenci koncertů, mnoho kapel nestagnuje a tvoří. To platí i pro pohrobky The Chancers, All Mad Here, kteří si odbyli svojí premiéru minulý rok v létě singlem "Cops With Guns" a koncertem na strahovské Sedmičce. Právě před týdnem vypustili do světa další rocksteady singl, "Walk Away From Love", který je cover verzí stejnojmenného funky songu od Davida Ruffina. Tento singl provází kapelu už od dob The Chancers, kdy ho hráli při backování legendárním The Heptones. Jak uvádí samotná kapela na svém facebookovém profilu: "Tenhle song původně od Davida Ruffina jsme začali hrát s The Heptones. Nejdřív jsme je backovali na Mighty Sounds, pak jsme jeli do Mnichova, kde natřískanej klub zpíval celej koncert slovo od slova. A když The Heptones odcházeli z pódia za zpěvu "I'm leaving, yes, I'm", dva dvoumetrový německý rastamani si v první řadě navzájem ukazovali slzičky v očích. Byli smutní, že to končí, my jsme byli dojatí. Ta skladba s náma pak už nějak zůstala a když nám o pár let později zbylo ve studiu trochu času, natočili jsme jí. A když jsme pak mezi lockdowny nevěděli coby, udělali jsme k ní i tenhle spontánní klip". Novinku můžete shlédnout zde.

The Valkyrians vypouští první ochutnávku z připravované desky

Novinky se chystají také u finských The Valkyrians, kteří v současnosti pracují na novém albu "Monsterpiece", z kterého právě před nedávnem předvedli první singl. Nová deska vzniká pod drobnohledem známého finského producenta Janne Haavista, který se v hudebním byznysu pohybuje od roku 1983. Bude to v pořadí již páté album. Zatím poslední počin, deska "Rock My Soul" vyšla před šesti lety ve spolupráci labelů Stupido a Grover Records. V roce 2018 se ještě objevilo EP "Poor Boy Reggae", které vyšlo také u německého Groveru ale od té doby tito matadoři severského ska, nepřišli s žádnou novinkou. To se změnilo 19. března, kdy vyslali první vlaštovku v podobě hororového singlu "The Monster", který si můžete poslechnout zde.

Rozhovor - Jednota Kolín

Jednota Kolín je kapela, která vystřelila před lety, jako šíp a rychle si vydobyla svoje místo, takže ne třeba je dlouze představovat. Jejich pouliční oi! rock'n'roll si podle koncertů, získal mnoho příznivců po celé republice. Někomu možná nevoní jejich vlastenečtější zaměření, na druhou stranu, právě Jednota je podle mě důkazem, že se dá vyjádřit bez šovinismu a s čistou upřímností, bez pachuti ideologie, "anti" postojů a nutnosti být za každou cenu kontroverzní a provokovat svoje ideologické oponenty. Já osobně s takovým pojetím nemám problém, i když sám za sebe, zase tak silné vlast. sentimenty necítím. Kapela v současnosti připravuje třetí album "Kuráž na život", které brzy spatří světlo světa a které v lednu uvedla stejnojemnným singlem. O tom co se u Jednoty chystá o tom kam celá ta naše "scéna" směřuje, a že ne vše je takové jak se zdá, jsem si "pokecal" s Visáčem, frontmanem kapely.

Zdar, tak na začátek klasika, mohl bys trochu představit kapelu, jak douho jste na světě a jaká hudební tělesa předcházela Jednotu Kolín?

Zdar! Nu, vlastně jakýsi první náznak Jednoty proběhl někdy kolem roku 2010, kdy jsme s Talpíkem a Honzou Bubnem ještě fungovali v kapele MVS, což byla naše stará HCcountry punk kapela. Tehdy jsme uvažovali nad tím, přejmenovat MVS na Jednotu Kolín, ale nakonec jsme od tohoto záměru upustili. Skutečný plamen byl zažehnut o pár let později, když mi Štoky, na, pro nás na tím pádem památném koncertě Sto zvířat, po xxx osvěžovačích pivních, prozradil svůj sen, naučit se hrát na kytaru. A tak jsem obvolal kluky a druhý den byla kapela. Abych moc nezdržoval, tak historie je na našich stránkách a bandzone. A po různých peripetiích, pivech a větrech jsme došli až k současné sestavě, již tvoří staří ostřílení, velmi šikovní harcovníci s letitou mnohastrunnou cestou po různých zvučných kapelách. Honska na kytaru, Jarmut na basu, nadějný bubnobijec Kalda, který už taky pár kapel za sebou má, a "otcové zakladatelé" rock'n'rollový muž Štoky na kytaru, mocným působením ve vodách metalu a MVS zocelený Talpík na kytaru a já, co by hlaholík. V současné době bych řekl a nerad bych to zakřikl, že prožíváme dobré období, v kapele je výborná atmosféra a s klukama do kapely přišel svěží a čerstvý vítr. A tak se i konečně podařilo udělat třetí album.

V současné době se chystá vydání vaší třetí desky, kterou tak trochu předznamenává v lednu publikovaný singl "Kuráž na život". Co můžeme od nového alba čekat, objeví se na něm i váš singl z roku 2018 "Bráníků věrnej syn" věnovaný k poctě Františka Sahuly? Půjde opět o vlastní náklad nebo do toho tentokrát zapojíte i nějaký label?

Co můžete čekat? My z něj máme radost. Baví nás a jsme zvědaví, jestli se bude líbit i někomu dalšímu. Samozřejmě člověk se nějak vyvíjí a kráčí po nějaké cestě a to se odráží i v tvorbě, takže i když některé písně byly složeny dřív, je to obraz současné sestavy a atmosféry v kapele a určitě je na ní hodně slyšet významný vliv nových členů dobrým směrem, řekl bych. Je to poměrně různorodá deska o životě se zdravou dávkou vlastenectví a začíná tam, kde končí minulá. Tak bych ji asi charakterizoval já. Píseň "Braníku věrnej syn" jsme zvažovali dát na fyzickou verzi alba jako bonus, ale nakonec jsme se rozhodli, že ji tam nedáme. Děláme si všechno sami, i když zajímavé nabídky jsme měli i na vydání minulých alb. Vážíme si jich a děkujeme za ně. Ale řekli jsme si, že to budeme dělat všechno podle sebe a sami za sebe. Sami si i rozhodovat, co jak má vypadat, jak to má znít, kde budeme hrát a kde ne.

Miluju song "Holka s tulipánem" z druhé desky, kde jsou kromě saxofonu slyšet i housle. Sice jde o trochu atypičtější věc ale právě proto jí mám tak rád, stejně tak třeba "Všichni spějem k svýmu cíli", z vaší prvotiny. Dočkáme se něčeho podobného i na připravovaném albu?

Holka s tulipánem je pro mě srdeční záležitost, taky ji mám opravdu velmi rád. Takže mě fakt těší Tvůj vztah k ní. Díky. Mám rád takovou tu "špinavou hořkosladkou romantiku života a noci". Tehdy jsem s tím textem váhal, jestli se k Jednotě hodí a kdyby Starý pušky, které máme hodně rádi, tedy zejména jistá část kapely (zdravíme tímto na Moravu), nekývli a neudělali nám tím velkou radost, možná by na albu ani nebyla. Ale takhle se tam pěkně hodí... i příběhem... I na novém albu je poslední píseň "trochu jiná se speciálním hostem". Tentokrát díky barevnosti alba bylo více adeptů, ale vyhrála píseň Poháry, kde bravurně nahrál party harmoniky Průža, čímž píseň velmi obohatil a nás hodně svou přítomností potěšil - zdravíme jeho, i kluky z kapel Arogants a Driák. Ono to bylo a je celkově super, když se sejde třeba i na zpěvy a sbory skvělá parta kámošů, jak v kapelách nepůsobících, tak i z kapel. Když Ti přijedou i kámoši z kapel co máš rád, třeba si na nich vyrůstal, Rosťa Řízek Cerman ze Synů Výčepu, Štěpán Málek z V.V.Ú / N.V.Ú, Petr Hebek z Proi!ektu, na zpěvy pak ještě Bart z Alkeholu, Torru a z Promilí... prostě paráda... co víc si přát... Vlastně jediná smůla byla ta, že byly kapacity omezené a tak nebylo možné pozvat všechny, koho bychom rádi a kdo by si to i zasloužil. Hodně z té atmosféry zachytil skvěle na svých fotografiích, které postupně zveřejňujeme na svém facebooku, mistr okamžiku Kevin V Ton. Díky všem a všechny zdravíme.

Jednota Kolín je poměrně nezvyklý název pro kapelu, co má vlastně znamenat, odkaz na vaše město je jasný ale je v tom i nějaký hlubší význam nebo jde zkrátka jen o jméno?

Název vymyslel kolem toho roku 2010 Talpík (viz. výše), ještě v MVS a vlastně písně "Jednota Kolín" a "Od Zborova k Bachmači" vznikly také v té době a pak jsme je převzali. Skládali jsme je my, pod hlavičkou MVS nikdy nevyšly, tak to ničemu nevadí. Nám se název líbí. Je to vlastně takový dvojsmysl. V někom to může evokovat takové to pěkné retro spojené s retro obchody, ale zároveň také Jednotu lidí. Takovou tu zdravou a slušnou Jednotu lidí, které je taky potřeba. A Kolín? Protože jsme z Kolína, i když to úplně už neplatí, neboť Honska je toho času z Heřmanova Městce a Kalda z Řečan nad Labem.

Na vaší druhé desce máte song věnovaný našim válečným letcům v řadách RAF, je asi jasné, co pro vás tito lidé a tato kapitola dějin, na kterou můžeme být právem hrdí, znamená ale spíš by mě zajímal tvůj názor na současnou podobu naší armády a její angažmá v řadách NATO, ve válkách v zájmu USA (viz. Afghánistán), kdy se z ní stala jen servisní složka sloužící zájmům někoho jiného. Myslíš, že zasluhuje nějakou úctu podobně jako naši veteráni z 2. sv. váky?

Na to se hůř odpovídá. Nevím, jak to přesně mají ostatní kluci, za sebe bych řekl, že ze současného "využívání a fungování" naší armády jsem místy minimálně v rozpacích, ale to nijak nesnižuje moji úctu k našim veteránům a vojákům, kteří jsou ochotni za naši zemi "s lvem na prosou " bojovat a položit život. Lidé dneska hodně věcí berou samozřejmě a zapomínají na historii, která jasně ukazuje, jak je mír a klid velmi relativní iluze, která se velmi lehce složí jako domeček z karet a pak jsou potřeba chlapi a ženský, co se dokážou postavit a udělat, co je třeba. Mám i rozepsanou píseň věnovanou veteránům, kterou bych rád dodělal. Tak třeba pokud nám bude přáno a bude se klukům líbit, tak na čtvrtém albu. Jinak taky ještě byla myšlenka na aktuální album jako bonus zařadit cover staré "hymny" "Duní stroje vzduchem", což jsme nakonec neudělali, ale zůstává to otevřené, tak uvidíme do budoucna... možná.

Jednotu jsem poprvé zaregistroval někdy v roce 2016, kdy se obejvila i vaše první deska "Každej je rád mezi svými", nicméně příjde mi, že jste ze strany některých domácích punkových medií (hlavně "dětí&hrdinů") už řadu let ignorováni, i když jak koncerty ukazují u fanoušků je tomu přesně naopak. Čím myslíš, že to je?

To je asi spíš myslím dotaz na ta některá domácí punková média. Možná se jim nelíbíme, nezajímáme je nebo se nehodíme do jejich vidění světa, a tak je asi vlastně v pořádku, že nás ignorují. Nás to ale nijak netrápí. Důležité je, že reakce od lidí jsou skvělé, podporují nás a chodí na nás. Že vidíme, že to, co děláme, má smysl. Je to krásný pocit, když lidi zpívaj s námi naše písničky a v jejich očích vidíš, že to tam je. A je paráda třeba i to, že jsme díky kapele potkali hromadu skvělejch lidí, který člověk pak opravdu rád potkává i třeba jinde než na koncertě. To je prostě super. Je to dar a pokorné díky za něj.

Nemůžu se zbavit pocitu, že pokud se v oi! scéně (obecně) objeví kapela, která se prohlašuje za patriotickou, vždy to tak trochu srmdí R.A.C, různými "anti" postoji, slepou averzí vůči levici (což je pojem, za který se dá dnes schovat cokoliv a kdokoliv), schovávání se za apolitiku i přes zjevnou propagaci vlastních pravicových názorů a skrytými předsudky v hlavách samotných interpretů. Proč je tak málo kapel, které dokážou svoje vlastenectví podat čistě bez ideologicky zabarvené politiky a předsudků vůči tomu co neznají a nechápou?

Ledacos se dá dneska schovat za ledasco. Na jednu stranu je pravda, že mnohdy chvíli trvá, než se ten nebo onen pozná, jak to vlastně myslí, ale dřív nebo později se ukáže, kdo je kdo a kdo, kde vlastně opravdu stojí. Kdo je idiot a kdo ne. Kdo je nácek, kdo je komunista, kdo jenom vůl. Za mnohem horší považuji dlouhodobé tlaky, které se (poměrně úspěšně) snaží o vytvoření ovzduší, že co je vlastenecké, je "minimálně podezřelé, vesměs špatné a spíš to smrdí". A některé kapely a lidi se bojí vlastenecky projevit, aby je někdo nepovažoval za xenofoby a nácky. Aby se náhodou nedostali na černou listinu, aby si zahráli. Jako by Čech bylo sprosté slovo. Ale my jsme Češi, tady jsme se narodili a vyrostli a žijeme mimo jiné i z výdobytků lidí, co tu byli před námi a mnozí z nich si zaslouží, aby se na ně nezapomínalo. Dlužíme jim. Nejsme víc, než jiní ale nejsme ani míň. A pokud to tak člověk cítí, proč by se měl bát to projevit? Stejně tak, pokud to někdo tak necítí, je to přece jeho věc a není důvod ho proto třeba nenávidět. Každý si svůj štít neseme sami. A není přece pravda, že je jen černá a bílá. Samozřejmě jsou lidi a kapely, co stojí na krajích, pravém i levém a mnozí se i tváří, že ne ale mezi nimi přece není vakuum a území nikoho. Když třeba z 12 písní na albu jsou 3 - 4 s vlasteneckým podtextem, co je na tom špatně? Ale to je celkově problém dneška. Lidi dost přestali poslouchat, co ten druhý říká, nezamyslí se nad tím a hned dají druhému nálepku, hned druhého odsoudí. Staví hráze, kopou příkopy a pak se diví, že to tu vypadá jak vypadá. Přitom opravdová špína se vždycky pozná, ať už se tváří sebečistší. Když jsme kapelu zakládali, tak jedním z cílů bylo a je, zpívat i vlastenecké písničky, bez pachutí a skrytých vůní a toho se držíme.

Pokud mám dobré info, tak za texty jseš zodpověný ty. Mám rád ty metafory ale i silné refrény. Jako příklad bych vzal song "Braň svůj svět", o čem ten text vlastně pojednává, je to spíš subkulturní nebo osobní téma?

Ano, texty píšu já a jsem tedy zodpovědný za tuto stránku kapelní. Opravdu jsem velmi rád, že se líbí. To je pro autora nejlepší odměna."Braň svůj svět" jsem úmyslně postavil tak, že si v něm může najít každý ten svůj význam. Každý máme svůj svět nebo své světy a ty bychom si měli bránit. Když je ztratíme, zbyde temno, bolest a prázdnota. Ať už je tím světem rodina, domov, vlast, způsob života nebo třeba toulání po hvězdách.

Když si odmyslíme aktuální situaci spojenou s Covidem, jak hodnotíš současnou scénu, jakým směrem si myslíš, že se to bude ubírat? Ruku na srdce generaci narozenou po roce 2000 už subkultury dávno nezajímají. Nemáš pocit, že z punku & oi! se postupně stane subkultura šedesátníků, tak jako se stala z trempů?

To je možné, že se tak stane. Je jiná doba a dnešní mladé zajímá něco jiného. Navíc co si budem nalhávat, budem-li se bavit o naší současné oi! / punk scéně, tak je nepočetná a ještě k tomu rozhádaná. Ty nepřijedou na koncert támhle, ty zas támhle, protože tamten s tamtím a támhleten s támhletím, jedni koketujou s těmihle a druzí zase s tamtěma a k tomu nějak už zapomněli, že se třeba i dřív kamarádili a taky kde je to opravdu podstatné v životě. Moc se řeší právě ty, ne vždy podstatné věci a řeka teče a život s ní a co bude za zákrutou, nikdo neví. A teď nemám na mysli ani ty akce, které už prostě jsou až moc hnědý nebo moc rudý. Že se cesty lidí rozejdou, to už tak bývá. Ale tvářit se pak, že ten kus cesty, kdy šli spolu, nebyl, mi přijde minimálně hloupé. Samozřejmě se taky, jako na všem dnes, podepisují řady internetových hrdinů. Na druhou stranu, co jim umožníme, to bude. Takže je to jenom o lidech. Na druhou stranu jsou tu ale pořád dobrý lidi, kteří stojí při sobě a víš, že se o ně můžeš opřít a dobré akce, kde bývá skvělá, až rodinná atmosféra, pevný a mnohdy léty osvědčený držáci i pár mladých lidí, takže není tak zle myslím... Díky za to... Kam se to bude ubírat, těžko odhadnout. Některé vlny se vracejí... Hlavně ale člověk by měl dělat to, co má rád a jak věci cítí, snažit se, aby svůj pohár dobře naplnil a aby jeho štít zůstal čistý a nenechal se zatáhnout do bahna válek bez vítězů. Každopádně za nás díky Ti za zájem a rozhovor. Ať se Ti daří a pevné zdraví. A taky ať se dočkáš i dalšího tištěného čísla Tvého zinu. Internet je sice dobrej, ale papír je papír!

Visáč

Favela punks.... aneb punk v Brazílii (1978 - 2000)

Když se řekne Brazílie, každý z nás si většinou vybaví takové věci, jako je karneval v Riu, pláž Copacabana, Amazonka, Samba, ti větší hudební znalci snad ještě Bossa novu. Jenže Brazílie není jen "slůníčko, pláž a koktejly", je to také chudoba, favely ve kterých bují kriminalita, pouliční násilí, zkorumpovaná policie a také pátá největší země světa s bohatou hudební scénou, která se tu formovala už od poloviny 20. století. O tom, že nejenom kapely z Evropy a Severní Ameriky můžou být světové nás už v 90. letech přesvědčila právě brazilská Sepultura, která se v metalu stala legendou a pojmem. Upřímně řečeno i pro mě bylo tenkrát velkým překvapením, že kapela takového formátu pochází z Brazílie. A právě proto by nemělo být tak překvapující, že i punk, oi! a hardcore tady zapustily kořeny a daly vzniknout jedné z největších scén v Jižní Americe, na kterou se podíváme v následujícím článku. Kořeny brazilského punku můžeme hledat už v průběhu 70. let u glam a hardrockových kapel Jelho De Porco a Made In Brazil. Tyto dvě kapely jako jedny z prvních přinesly hudební elementy punku a alternativní přístup v porovnání s místním rockovým mainstreamem. Především texty Jelho De Porco měli velký vliv na formování scény v Sao Paulu, které se později stalo centrem brazilského punku. Hudební scéna v Sao Paulu byla už v první polovině 70. let silně ovlivněna americkými proto-punkovými kapelami jako např. MC5, New York Dolls nebo Stooges, tudíž bylo logické, že punková exploze, která přišla koncem 70. let z Anglie a USA vypukne právě tady. A tak když začali Sex Pistols šířit anarchii, The Clash chtěli změnit svět a Ramones řezat do kytar a nasrat co nejvíc lidí, ovlivnilo to, díky průsakům do mainstreamových médií, mnoho teenagerů po celém světě, nejen v Evropě a Severní Americe. Bylo tedy otázkou času, kdy hrábne do kytar i brazilská mládež a začnou vznikat kapely i v exotické Brazílii. Centrem se stalo Sao Paulo, které bylo do určité míry ovlivněno i méně známými kapelami první vlny punku, jako např. Speedtwins. I Brazílie měla svojí verzi Malcolma McLarena, byl jím muzikant, aktivista a spoluzakladatel pravděpodobně první brazil. punkové kapely Restos De Nada, Douglas Viscaino. Viscaino nebral punkrock jen jako nový hudební žánr, snažil se skrz něj strhnout místní mládež a politicky jí aktivizovat proti režimu vojenské junty, která vládla v Brazílii v letech 1964-1985 a za podpory CIA, se pod pláštěm operace Condor, zbavovala veškteré opozice (podobně jako ve většině Amerikou podporovaných jihoamerických státech). Právě z tohoto důvodu byli Restos De Nada silně politickou a protirežimně založenou kapelou. První sestava fungovala od roku 1978, po dvou letech se kapela rozpadá a na scénu se vrací až v polovině 80. let. Punkrock se začíná postupně šířit celou zemí, společně s Restos De Nada se v Sao Paulu objevují další kapely AI-5 a N.A.I (kteří se později přejmenovávají na Condutores De Cadáver). Sao Paulo sice stále zůstává centrem mladé scény, nicméně pozadu nezůstávají ani hl. město Brasília, které reprezentují např. Aborto Eléctrico a ani jih Brazílie nezůstává pozadu, zde působí Carne Podre z Curitiba, kteří vznikli v roce 1978. Začátek 80. let přináší druhou vlnu punku, na kterou reagují i brazilské kapely. Část z první vlny se začne s rozvíjejícím hráčským umem přiklánět k post-punku, zatímco ta druhá ortodoxnější část a nově příchozí generace, bere za své ostřejší formy v podobě UK82 a hardcore-punku, který se v té době začíná formovat (i když každý po svém) na obou stranách Atlantiku. Jednou z prvních brazilských hardcore-punkových kapel jsou Olho Seco ze Sao Paula, kteří vznikli už v roce 1979. Tato kapela hrála v šíření punku po Brazílii důležitou roli. Jejich zpěvák Fábio Sampaio zakládá první record shop s punkovými deskami. Obchod nese jednoduchý název "Punkrock Discos", později tak pojmenuje i vlastní label, který bude stát za mnoha místními kapelami 80. let. Obchod má vliv na formování scény nejen v samotném Sao Paulu, kde se stává centrem setkávání punks z jednotlivých čtvrtí města, ale i v celostátním měřítku. Sampaio má poměrně bohaté kontakty na zahraničí a tak je jeho obchod zásobován aktualní produkcí z Anglie, kterou reprezentují kapely ve stylu UK82 a britský hardcore-punk. 

Restos De Nada

Bohužel Brazílie je zemí globálního jihu a tak si většina místních punkerů, pocházející z předměstských dělnických čtvrtí a favel, desky z dovozu nemůže dovolit. Sampaio proto začne nahrávat levnější kazety s tím, co považuje za to nejlepší z aktuální scény, a právě proto je v té době mnoho brazilských kapel ovlivněno klasikami jako např. Discharge, Chaos UK, Disorder, nebo One Way System ale i švédským a finským hardcore-punkem. První polovina 80. let patří novému drsnějšímu a rychlejšímu soundu, hardcore-punk opanoval i brazilskou scénu. Sao Paulo v té době reprezentují kromě Olho Seco i Coléra a Inocentes. Tyto tři kapely se objevují na prvním punkovém sampleru v Brazílii a latinské Americe vůbec, LP Grito Suburbano, které vyšlo v roce 1982 na značce Punkrock Discos. Vydání Grito Suburbano spustilo lavinu prvních brazil. nahrávek, mezi ně patří EP Violencia & Sobrevivencia kapely Lixomania, která se datem vzniku v roce 1979, ještě dá počítat k první vlně brazilského punku. I toto EP vyšlo na Punkrock Discos. Následovala je další hardcore-punk legenda ze Sao Paula Ratos De Porao, kteří se dali dohromady v roce 1981. I oni vydali u Punkrock Discos svoje první LP Crucificados Pelo Sistema (1984), které bylo jedním z prvních hardcore-punkových alb z latinské Ameriky. V roce 1983 vychází další kompilace SUB, kde se kromě Ratos De Porao, Coléra, Fogo Cruzado, reprezentujících Sao Paulo objevují i Psykoze z hl. města Brasília. Druhá vlna punku sebou také přinesla streetpunk/oi! a skinheady.

První skinheads v Brazílii (a dost možná i v latinské Americe) se začali objevovat na předměstí Sao Paula kolem roku 1982, většinou šlo o odpadlíky z řad punks a na rozdíl od jejich zahraničních protějšků přijali místní pojmenování carecas. Carecas totiž v portugalštině znamená holohlavý. Pravděpodobně první crews byli Carecas De Suburbano ze Sao Paula, Carecas Do ABC (kteří byli spíš pravicově orientovaní) a Carecas Do Brazil. Ještě, než se podíváme na první oi! kapely, stálo by za vysvětlení pár specifik brazilských skinheads. Většina carecas byli (a dodnes jsou) politicky pravicově orientovaní, nicméně vzhledem k tomu, že Brazílie je multikulturní a multirasová země, jejich konzervativní postoje, patriotismus a nacionalismus, nespojují s rasismem ani dalšími ultrapravicovými ideologiemi a dají se mezi nimi najít i černoši. I když většina carecas nesnáší levici, stejně tak se staví i proti náckům. Nicméně ne vždy to musí být pravidlem, dají se najít (v menší míře) i carecas, kteří jsou přece jenom pravicovými radikály a rozdíl mezi nimi a nácky je čistě kosmetický. Během 80. let se ještě více vyprofilovaly rozdíly mezi punks a skinheady a tak většina punks začala přicházet do konfliktů s carecas, což platí v podstatě do dnešních dnů. Carecas byla kapitola hlavně 80. a 90. let, kdy se v Brazílii prakticky jiné proudy skinheads nenacházely. Pojďme se tedy konečně podívat na první brazilské oi! kapely. Pravděpodobně prvními byli Néuroticos a Histéria, další významnou kapelou byli Virus 27, kteří začínali jako punkeři, v 80. letech byli mezi carecas velmi oblíbení i Garotos Podres, kteří jsou takovou místní verzí Angelic Upstarts (čím víc se kapela profilovala doleva, tím víc jí carecas začali bojkotovat), Dose Brutal, kteří byli spíš punks ale i přesto na ně chodilo spoustu skinheads, v Salvadoru se v roce 1988 zformovali Bandiera De Combate, kteří reprezentují spíš tu pravicovější část carecas, kapela se v roce 1993 přemístila do Sao Paula, kde působí dodnes. Ideologické tření a mediální obraz skinheads zapříčinil, že i v Brazílii se začali objevovat naziskins, kteří se z řad carecas začali vyčleňovat koncem 80. let. V Brazílii, podobně jako v Argentině se po druhé sv. válce ukrývali prchající nacisté, v kombinaci s početnou německou a italskou emigrací žijící na jihu, není existence nácků v tak exotické zemi až tak překvapující. Zajímavostí také je, že tamní neonacisté "bojují" za odtržení jižních států od zbytku Brazílie, jelikož se domnívají, že je jih kulturně natolik odlišný a ekonomicky silnější, že nestojí za to aby táhl zbytek země s sebou. 

Olho Seco

Vraťme se ale k punku, v 80. letech se formují silné scény i v dalších městech. Hlavní město Brasílii reprezentují Aborto Elétrico, kteří se dali dohormady v roce 1980 a byli první místní punkovou kapelou, další jejich soukmenovci byli Blitx a v té době i Plebe Rude, nicméně většina těchto kapel během 80. let přesedlala na post-punk, nicméně i v Brasílii se dal najít ostřejší punk, ten tu reprezentovali Detrito Federal nebo BSBH. I nejznámějšímu městu Riu De Janeiru se nevyhla punková horečka, tu tady rozjížděli skejťáci ze čtvrti Grande District. K nejznámějším kapelám patří Eutanásia, Descarga Suburbana nebo Coquetel Molotov. Další silná scéna se formuje v Porto Alegre, hlavně po roce 1982, po vydání kompilace Grito Suburbano. Prvními průkopníky tu jsou Pupilas Dilatadas, kteří se pohybovali někde na pomezí post-punku a punku, hned v patách jim byli Os Replicantes, kteří vznikli v roce 1984 a zaznamenali širší úspěch i v braz. mainstreamu, kdy je hrála některá rádia a vydávali na major labelech, tu tvrdší část místní scény reprezentovali Atraque, kteří na rozdíl od zbytku braz. kapel, hráli kalifornskou scénou inspirovaný hardcore-punk a v neposlední řadě také Lixo Urbano, kteří ve svých počátcích řezali nekompromisní hardcore/trash-punk. Počínaje rokem 1984, který zároveň předznamenal pomalý konec vojenské diktatury, začíná scéna v Sao Paulu pomalu upadat. V té době vzrůstá násilí mezi punkery a skinheady, na které neustále reaguje policie a tak se většina koncertů neobejde bez problémů a policejních zátahů. Punkeři a skinheadi se stávají pro místní policii oblíbeným terčem, což vede k postupnému útlumu scény. Část kapel se díky tomu začne přiklánět k post-punku (jako např. Inocentes, As Mercenárias, Banda 365) ta další, kterou reprezentují např. Ratos De Porao nebo Lobotomia se začne přiklánět naopak k trash metalu a crossoveru. V roce 1985 vychází další kompilační LP Ataque Sonoro, které zahrnuje kromě punku a hardcoru i oi!. Na desce se objevují Virus 27, Desordieros, Espermogramix, Aushwitz ale i stálice jako Ratos De Porao, Coléra nebo Garotos Podres. Koncem 80. let procházela Brazílie hyperinflací a finanční krizí, což se začalo projevovat i ve scéně. V té době nastal útlum a kapely vydávali čím dál, tím méně nových singlů a desek. V Sao Paulu ale i dalších větších městech začíná být také problém

Garotos Podres

násilí mezi punks, skinheady a metalheads, které nezřídka končí těžkými zraněními, v některých případech i smrtí. I když byla brazilská scéna koncem 80. let poměrně neaktivní, násilí v ní se stalo její běžnou součástí, což zapříčinilo, že začalo ubývat i koncertů, protože ne každý majitel klubu chtěl riskovat zátah policií, nebo demolici zařízení. I přes tuto krizi se našly kapely, které byly aktivní a produkovaly nové nahrávky, jako příklad bych uvedl Offensor z Belo Horizonte, Lobotomia, nebo Psychic Possesor (kteří se v té době už věnovali spíš trash metalu). Konec 80. let je také obdobím, kdy se na brazil. scéně začal o slovo hlásit grindcore a cestu si sem našel i americký hardcore, jehož vliv se výrazněji projevil až v 90. letech. Po relativně neaktivním období konce 80. let, přichází oživení v první polovině 90. let. V té době, jak už byla řeč, sem výrazněji začal pronikat hardcore z USA, který sebou přinesl myšlenky sXe, objevují se politicky profilované anarcho-punkové kapely a na rozdíl od 80. let, hodně kapel zpívá v angličtině. V Sao Paulu se objevuje nová generace kapel, z kterých stojí za zmínku např. Abuso Sonoro (hardcore-punk), Execradores (anarcho-punk), čistě punkový Juventude Maldita, Safari Hamburgers, Nitrominds, street-punkový Blind Pigs, dívčí Dominatrix, které se inspirovaly hnutím riot grrrl, Calibre 12 (hardcore) nebo Point of No Return (sXe hardcore). Hlavní metropoli reprezentují hardcore-punkový D.F.C, pozadu nezůstávají ani další města, např. Recife odkud pochází sXe Devotos Do Ódio, Bosta Rala z Bahia, nebo hardcore-punkový Dead Fish z Vitoria. 90. léta jsou oživením a přibývá nových kapel, scéna se začíná opět stabilizovat a tak vzniká množství nových labelů a síť koncertů a festivalů. Násilí mezi punks a carecas sice stále pokračuje, nicméně ne v tak brutální míře, jak tomu bylo o dekádu dřív. Tím se opět dostáváme ke skinheads. Na oi! scéně stále vládnou kapely jako Virus 27, Histéria, Bandeira De Combate, Garotos Podres (jejich zpěvák se v 90. letech veřejně prohlásil za komunistu, což zapříčinilo bojkot ze strany carecas), vznikají i nové kapely, jako např. The Skulls z Vitoria, Contra Ataque, Carbonário, kteří nahráli v roce 2000 split s francouzskými The Herberts, nebo Puro Impacto. Bohužel většina brazilských skinheads se v 90. letech stále hlásí ke carecas a tak jsou skoro všechny oi! kapely více-méně doprava. První trads a SHARP skins se v Brazílii začínají objevovat až po roce 2000, přirozeně za svoje nepřátelé považují, kromě nácků i carecas. Je ale potřeba si uvědomit, že carecas jsou jen určitou podskupinou, stále se dají najít skinheads, kteří stojí mimo toto dělení. Zajímavostí je, že carecas opovrhují i trad skins uznávající původní podobu z roku 1969. Kromě SHARP se tu po roce 2000 začali objevovat v menší míře i redskins, kteří v Sao Paulu zakládají kapelu Veteranos de Guerra, která vzniká v první polovině nultých let, určitý vliv

Execradores 

redskins se dá vystopovat i u punkrockových Subversivos z Recife. Po roce 2000 opět vzrůstá násilí mezi carecas a nácky na jedné straně a punks společně s SHARPs na straně druhé. Po, v tomto ohledu relativně klidných 90. letech se subkulturní násilí stupňuje a podobně jako v 80. letech, opět dochází i k vraždám. Realita brazilských ulic spojená s chudobou ve favelách, vysokou kriminalitou a mentalitou mládeže vyrůstající na předměstí, je příčinou proč tu násilí graduje do takové míry, kterou z pohodlí střední Evropy asi těžko pochopíme. Tady má lidský život úplně jinou hodnotu, než na bohatém severu. V tomto ohledu je hodně vypovídající rozhovor s jedním z punks ze Sao Paula, který na svém webu publikovala antifa v roce 2014. Dostáváme se tak k přelomu milénia, kde bych tento článek ukončil, protože v této době je brazilská scéna hodně živým a zaběhnutým organismem, vzniká opět velké množství punkových a hardcorových kapel, které si získávají renomé, nejen po celé Jižní Americe ale i v zahraničí. Brazílie je už v té době, dávno zaběhnutou krajinou na hudební mapě světa a díky internetu se místní punk a hardcore šíří mnohem dál. Já jsem chtěl přiblížit hlavně jeho začátky, které se formovaly v 80. ale částečně ještě i v 90. letech a ukázat vám ty nejdůležitější kapely, které stály u jeho vzniku. Pokud vás brazilská scéna zaujala, stačí zapátrat na youtube, je toho opravdu hodně. Já osobně mám hodně rád např. Agrotoxico (hardcore-punk), Mosca Negra (hardcore) ze Sao Paula, hodně zajímavý jsou i C.V.O.D (hardcore) a nezapomínám ani na ska & reggae, z kterého určitě zapátrejte po kapele Firebug, kde hrál ex-člen The Slackers Victor Rice (poslední album vydali v roce 2010) a DJs z Jurassic Sound System ze Sao Paula, kteří stojí za projektem youandmeonajamboree.com, který hlavně v nultých letech přinášel spoustu zajímavých selekcí starého jamajského soundu let šedesátých.

Brazil punk - 1983

Recenze

Crazy Baldhead - Go Oasis

Crazy Baldhead se na těchto stránkách neobjevují poprvé, už minulý rok na jaře jsem avizoval, že se chystá vydání jejich páté desky. Album nakonec vyšlo na jaře 2020 na značce Badasonic Records a nese název Go Oasis. Pokud stále tápete a nic vám jméno kapely neříká, můžete se spolehnout, že jde o hodně kvalitní hudební těleso, jelikož zakladatelem je Jay Nugent, kytarista The Slackers. Což napovídá, že se hudebně nacházíme za velkou louží v New Yorku. Crazy Baldhead mají za sebou více desek, než koncertů, protože kapela vznikla jako čistě studiový projekt, což je hodně znát na jejich do posledního detailu vyšperkovaném soundu, který si zakláda na čistých melodiích a spolupráci s různými vokálisty. Ne jinak je tomu i na albu Go Oasis. Nová deska přináší celkem deset zářezů, které se nenuceně přelévají ze ska, rocksteady až k reggae, takovým způsobem, že v podstatě přestanete vnímat rozdíly mezi těmito subžánry. Album otevírá perfektní ska "Wait for The Night", které je klasickým rukopisem Crazy Baldhead. Nečekejte žádný 2tone, ani 3rd wave ska, toto je čisté úmění! Tradiční ska sound naroubovaný zajímavými kytarovými motivy a až dubově utlumenými dechy, které dozvučují v pozadí. A málem bych zapoměl na líbezný hlas zpěvačky Maddie Ruthless, která na desce hostuje společně s Vicem Ruggierem (The Slackers) a L. Marie Cook. Následující "Hey Monday" nás přibrzdí do reggae tempa. Opět kombinace roots motivů, dubu a dokonale čistý, skoro až sterilní sound. "El Bang Bang" v pomalejším rocksteady tempu je poctou Skatalites, kterou nemá cenu nějak komentovat. Další klidnou a přesto svěží věcí je track "Stowaway", kde hostuje zpěvačka L. Marie Cook. Tady se přesvědčíte, že i ska dokáže být klidná a oddechová záležitost. Hlavní důvod proč mám Crazy Baldhead rád je, že se nedrží vymezených mantinelů a nesnaží se znít autenticky, tak, jako kapely, které jsou pro ně jistě inspirací. Jejich hudební výlety do vod ska, rocksteady a reggae sebou přináší originální přístup, kdy neváhají přidávat prvky, které tomu dávají úplně jiný nádech. Jako příklad bych mohl jmenovat songy "Aging Out", kde opravdu nejde o typické reggae a nebo utahanou "Soft Landing", kde skoro až dubovou atmosféru nabourává nabustrovaná kytara. Pomalu se blížíme ke konci a také k mému favoritu této desky, tracku "No Night for Magic", který je výborným pomalým reggae s libozvučným klávesovým motivem. Abysme neusnuli, na konec alba na nás čeká ska instrumentálka "Go Oasis Adventure Theme", která jen potvrzuje, že Crazy Baldhead jsou prostě top muzikanti a profíci, co nahrávají takové skvosty, jako je toto album. Pojďme si to shrnout! Go Oasis je skvěle vyvážená deska, máme tu jak instrumentálky, změny tempa, díky kterým album nepůsobí tak strnule a jednotvárně, hostující vokálisty, kombinace, které i ze ska vykouzlí rychlejší "dub" (jako např. v songu "Malatesta") a skvělé muzikantské výkony. Až po několikátém poslechu jsem si uvědomil, že vlastně celou deskou prostupuje (a to dost sofistikovaně a nenuceně) dub, který tomu celému dává uplně jiný rozměr. Možná toto je důvod, proč Crazy Baldhead zní tak jinak. Za mě nekompromisně 10 z 10, zkrátka povinost toto album zařadit do své fonotéky! 

French punk connection

Francouzská oi! / punk scéna mě nikdy nepřestane překvapovat. Musím přiznat, že pro kapely ze země baget, vína a nikdy nekončících stávek (které se staly národním sportem), mám slabost už pěknou řádku let a i když nejsem na tamní scénu zaměřen cíleně, když už narazím na něco, co mě totálně vyrazí dech, skoro pokaždé jde o kapelu z Francie. Člověk si pomalu říká, že nemůže jít o náhodu?! A ani tentokrát tomu není jinak. Poslední dobou jsem začal pátrat po kapelách, které něčím vybočují z řady, které jsou nějakým způsobem originální a zní jinak. Prostě už mě přestal bavit ten neustále se opakující kolovrátek kapel znějících stejně, držících se striktních hudebních postupů, nebo snažící se vykrádat nějakou z legend let minulých, což neznamená, že bych na tradiční oi! a punk zanevřel, jen to chce občas nějakou změnu. Hodně mě poseldní dobou začal bavit post-punk a kapely typu Joy Division nebo PIL a různé další variace na punk a právě následující tři kapely, i když nejde o post-punk v sobě tu jinakost tak nějak mají. Takže pokud chcete slyšet punkrock trochu jinak a přesvěčit neustále brblající metalisty, že i punk se dá posouvat dál, určitě doporučuji následující tři kapelky, z kterých jsem poslední dobou totálně perplex a vy budete určitě taky!

Sordid Ship

První z těchto tří objevů jsou Sordid Ship z města Lorient na západním pobřeží Francie. Kapela o sobě dala vědět poprvé v roce 2014, kdy jim na labelu Forty Tapes vyšly kazety "Tales Form The Beach" a "Salling Off". Jako jedna z mála kapel za poslední roky, mě jejich originální tvorba naprosto uchvátila. Sordid Ship jsou směsicí uřvaného 80tkového punku, surfových kytar, bravůrně zvládnutých úderných melodií a notné dávky hráčského umu. Já osobně doporučuji EP "Vague Digitale" z roku 2019, kde předvádí naprosto dokonalou směsici úderného temně melodického punku středního tempa, který je místy až atmosféricky post-punkový. Dalším počinem, který stojí za poslech, je zatím jejich jediné self-titled LP z roku 2018, kde naopak více propojují punk se surfem. Za mě jsou určitě jedním z nejzajímavěších objevů na současné francouzské scéně.

https://sordidship.bandcamp.com/

Nightwatchers

Dalším hudebním skvostem jsou Nightwatchers z Toulouse. V roce 2016 vyšla u místního labelu Coffe Doped jejich první kazeta "Good Kids Obey", kde se poprvé prezentovali sedmi tracky, které už pomalu naznačovaly kam se bude kapela ubírat. Opět tu máme melodičtější punk středního tempa uhánějící v perfektních kytarových vyhrávkách a silných basových linkách inspirovaných post-punkem. V tomto duchu nahráli jejich druhý počin, šesti singlové EP "Who's To Blame?" z roku 2017, kde už jejich tvorba začala dostávat jasné obrysy. Jejich poslední album "La Paix Ou Le Sable" z roku 2019, je podle mě jejich nejpodařenějším počinem. Kromě toho, že na této desce najdete ostře střižený ale přesto melodický punk / post-punk, který místy podbarvují i klávesy, celá deska je po textové stránce také protestem proti koloniální minulosti Francie a tak trochu reflexí francouzských dějin, která jak jistě všichni dobře víme, mnoha zaslepeným nacionalistům chybí. Navíc od většiny francouzských kapel, zpívají anglicky a je jim i docela dobře rozumět, což u francouzů nebývá zvykem. Nightwatchers jen potvrzují, že Francie je na punkové mapě Evropy pojem, i když trochu přehlížený.

https://nightwatcherspunk.bandcamp.com/

Short Days

Poslední z této trojce jsou Short Days z Liile poblíž belgických hranic. Kapela nahrála svoje první demo v roce 2012 a do vydání jejich prvního LP stihli nasekat, kromě druhé demo kazety (2014) celkem tři 7" EP. Opět tu máme anglicky zpívající kapelu, i když v tomhle případě s hodně silným francouzským přízvukem. Hudebně se pohybují na hranici středně rychlého punkrocku s esencí 70tkových kapel, kombinovaného s ostrými kytarovými indie motivy (podobně jako např. u švédských Rotten Mind). Příkladem může být jejich zatím jediné self-titled LP z roku 2017, kde bych jako příklad vybral songy "Antisocial", "Wasted Time", "Anguish" nebo "Sleepless Night". Takže pokud vás už nebaví neustále stejně znějící streetpunkové kapely a chcete slyšet něco originálního, sáhněte po Short Days! 

https://shortdays.bandcamp.com/

Pork Pie poprvé na papíře!

Tento měsíc je to přesně deset let co se na netu objevil Porkpie-ezin a tak je na čase toto kulaté výročí patřičně oslavit. A jelikož je naše redakce (čili já) velkorysá, připravila pro vás papírovou verzi, protože jak je vidět tištěný fanzin stále odolává tlaku moderní digitální éry a co si budem nalhávat papír má určité kouzlo, které jedničky a nuly nikdy mít nebudou. Pork Pie fanzin je takovou částečnou retrospektivou těch deseti let, proto tu najdete výběr z věcí, už dřívě publikovaných na netu. Nicméně pochybuji, že při tom množství článků je budete všechny zpětně poznávat, navíc skoro každý fanzin je tak trochu neaktuální už v okamžiku, kdy si ho autor vyzvedává z tiskárny. Hlavní motivací k vydání zinu bylo také, částečně zachovat tu desetiletou práci i v nějaké fyzické podobě a tak jsem na 81 stránkách sesmolil toto skromné dílo. A co v něm najdete? Rozhovory se Ska2tonics, Discoballs, Joe 67, Crabs Corporation, Tempranos, Toasters, The Movement, Les Partisans, Stage Bottles, Harrington Saints, Kaos Urbano, 210, Thalidomide, dále pak články o ska v Rusku, o legendárním skůtru Lambretta, levicovém odkazu v reggae, squatingu v Čechách, historii jugoslávského punku, o evropských antifa ultras, dále pak scene reporty, profily zajímavých kapel, band story, reporty z koncertů, recenze na muziku a knihy apod. Pokud máte o fanzin zájem pište na FB profil nebo na mail: prasecikolac@seznam.cz, cena je 120 kč + poštovné. Zin je také k sehnání v distru Emergency Recordstore na tom to odkaze.