Report

Crim & Lions Law (13.12.2019) Chemnitz - AJZ Talschock (Německo)

Akce v Německu mám moc rád, už jenom kvůli tomu výletu co si člověk udělá, zatím vždycky vedly Drážďany ale tentokrát jsem zamířil do bývalého Karl Marx Stadtu, dnešního Chemnitzu. Letos to byla už druhá akce u našich západních sousedů a i tentokrát rozhodnutí padlo na poslední chvíli. V pondělí mi píše Andrej, jestli bych nevyrazil v pátek (13.12. čili na happy A.C.A.B day) na koncert Stomper 98, Crim a Lions Law, rozmýšlím se asi tak dva dny ale nakonec se rozhoduji, proč ne, lepší než sedět doma na prdeli. Poslední dobou se ukazuje, že na nikoho stejně moc spoleh není, nálada taky stojí za hovno a tak v pátek vyrážím směr Chomutov, kde mě Andrej, jakožto ostřílený severočech, vyrůstající mezi všemi těmi uhelnými lomy, elektrárnami a smogem nabírá. Do Chemnitzu je to asi hodina autem z Chomutova, takže co by kamenem dohodil. Zatímco na české straně kopečků je mlha a lehký poprašek sněhu, jakmile se objevíme na německé straně, sluníčko svítí, dohlednost je na několik desítek kilometrů, lidé jsou šťastnější (jelikož berou víc) a tak vůbec všechno je čistší, uspořádanější - prostě v Německu je vše lepší (dokonce i hnusné počasí)... ok tak jsme si zavtipkovali, jedeme dál. Do Chemnitzu dorazíme něco málo po obědě, takže přichází klasická prohlídka města. Jelikož jde o bývalý Karl Marx Stadt, tak první na co se chystáme je monumentální hlava Karla Marxe, kde proběhne pár fotek, kdy jsem při zvedání zaťaté pěsti napomenut ať "nehajluju", že by si to němci mohli vysvětlit trochu jinak :D Chemnitz neoplívá takovou

krásou jako Drážďany, dokonce bych řekl, že snad musel být bombardován stejně tak jako Drážďany, jelikož tu také chybí historické centrum, po městě se prohánějí přestavěné české tramvaje, lidi na kolech, na každém rohu najdete klasický doner kebab, Karl Marx tu má dokonce obchod se suvenýry Saint Karli (s podobným logem jako St. Pauli), v podstatě nic extra zajímavého, německá klasika. Ovšem nejzajímavější část města je její průmyslová zona kousek od centra. Jelikož jak já, tak i Andrej máme zálibu v prozkoumávání opuštěných fabrik, hotelů, bunkrů a jiných ruin, vydáváme se na průzkum jedné opuštěné textilky. Fabrika Textima, od roku 1996 nefungující oděvní závod byl pro mě zatím jedním z nejzajímavěších urbexů, narozdíl od Čech, kde ve většině objektů najdete jen bordel, zbytky kabelů, suť a hovna po bezďácích, toto bylo něco jiného. Budova je sice ve značně dezolátním stavu ale celá je pojatá jako otevřená streetartová galerie, kdy na každém patře, v každé místnosti můžete najít různé plastiky, grafiky, obrazy na stěnách apod. Nikde žádný bordel, dokonce některá díla jsou přímo z materiálů v budově se nacházejících. Obejdeme ještě okolí, protože podobných opuštěných objektů se tu nachází víc ale vzhledem k tomu, že už je stejně tma vyrážíme na místo konání dnešního koncertu. Bohužel Stomper 98 nedorazí a náhradu se nepodařilo sehnat, tak uvidíme jenom Crim a Lions Law, které tak uvidím letos už podruhé. Celá akce se koná ve squatu AJZ Talschock na severním konci města. Tady zapomeňte na to co známe z Čech. Toto autonomní komunitní centrum, je spíš místem na pořádání koncertů, je tu obrovská vnitřní hala, splachovací hajzly, velký bar, barák je stále připojený na síť a tak klasický squat připomíná jen fasádou. Venku se už pomalu začínají shromažďovat hloučky skinheadů a tak klepeme všichni kosu, než se otevřou dveře "klubu". V davu potkáváme další skupinku čechů a tak se dáváme hned do řeči, což je určitě příjemnější, než tam "čumákovat" ve dvou. První kapelou jsou španělští Crim z Tarragony, kteří se pohybují na scéně od roku 2011. Pro španělskou scénu mám hodně velkou slabost, takže jsem byl zvědavý a to co jsem slyšel na youtube neznělo vůbec špatně. Hudebně šlo o poctivý melodický řízný streetpunk. Bohužel celý dojem kazilo nazvučení, které stálo opravdu za hovno, jinak kapele to šlape moc pěkně,

nechyběli sing-alongy, melodické vyhrávky, zpěv samozřejmě ve španělštině, určitě doporučuji!!! Po zhruba 40 minutách končí a na řadu se chystají hlavní "hvězdy" večera. Lions Law beru už pomalu za mainstream v rámci oi! scény, jejich první album jsem v době, kdy to byla novinka poslouchal celkem často ale zájem pak jaksi upadl a tak další songy moc neznám. Osobně jsem měl radši jejich první kapelu Maraboots. Poprvé jsem je viděl letos v březnu v Praze, kde bych jejich výkon hodnotil jako průměr, ovšem to co předvedli tady v Chemnitzu se s jejich pražským koncertem nedá vůbec srovnávat. Naprosto nabušená show, zpěvák přebíhal z jedné strany podia na druhou (beztak byl určitě na koksu), nechyběl stage diving, jako vždy se ten nejtlustší upocený špekoun vydrápal na podium aby byl sředem pozornosti, pod podiem se mezitím rozjelo celkem solidní pogo (je vidět, že v Německu je to pořád trochu jiná liga, než u nás), došlo i k menší strkanici v kotli, prostě vše co patří k oi! :D Celkově i kapela hrála o něco agresivnějším stylem a tentokrát si zvukař dal záležet. Co se jednotlivých songů týče, tady nemůžu moc sloužit, poznal jsem jen ty z první desky ale nechyběly Antisocial, Laffayette, On The Terraces, One By One, 1789 a jako poslední samozřejmě For My Clan. Nakonec musím uznat, že to byla hodně povedená show... Lions Law prostě umí! A to byl konec, dáváme ještě poslední pivka (někdo birely), nasedáme do káry a přes kopečky zpátky do mlhy severních Čech. Jelikož druhý den je sobota a víkend nekončí, tak nás čeká ještě jedna akce ve Varech. Neparkovat vjezd společně s nadějnou punkrockovou partou The Smokers, kde jsem zjistil, že už opravdu nemám věk na to propogovat celou kapelu ale to už by byl tak dlouhý report, že byste to stejně nechtěli číst.

Rozhovor - Oxo 86

"Možná už jsme totálně přesyceni, můžeme vidět skoro každou kapelu, kdekoliv a kdykoliv chceme. Muzika téměř všech kapel je k dispozici na spotify, youtube nebo i-tunes. Vypadá to sice hezky ale možná tímto luxusem ztrácíme víc, než jsme získali!" Tak touto citací, která naprosto vystihuje povrchnost dnešní doby, bych chtěl představit německé Oxo 86, skapunk z města Bernau, nedaleko Berlína. Poprvé jsem tuto kapelu zaznamenal na festivalu This Is Ska v roce 2012, nicméně, když jsem je letos v létě viděl podruhé, naprosto jsem si je zamiloval a hned mi bylo jasné, s kým bude další rozhovor. Oxo 86 začínali v roce 1996 a jak je vidět, tak nejde o žádnou lokální zábavovku, na svém kontě mají téměř desítku alb a v Německu jsou poměrně dobře zaběhnutou kapelou. Nejen o muzice ale i o tom, jaké je to být "punkáčem", když máte na krku rodinu, barák a hypotéku jsem se bavil s Willim (zpěv).



Zdar Willi, takže na začátek, mohl bys trochu představit kapelu, odkud jste, něco k vaší diskografii a něco málo o vašich členech. Hrajete od roku 1996, takže se nabízí otázka, kolik v kapele zůstalo původních členů?

Ok, takže na začátek bych představil členy kapely, kdo na co hraje. Je tu Runkel na basu, Robert na bicí, Maik Jason na kytaru, Chris na trumpetu a v neposlední řadě já za mikrofonem. Hrajeme od roku 1996, kapelu jsme založili ve špinavé zkušebně jedné kapely z Bernau. 23 let je opravdu dlouhá doba a tak se tu vystřídalo spoustu lidí. V současné sestavě hrajeme už 8 let a chtěli bysme aby to už takto zůstalo. Z původní sestavy jsem už pouze já a Runkel ale Robert se k nám přidal v roce 1997 a nahrál s námi naše první demo, takže se dá říct, že původní členové, kdo zůstali jsem já, Runkel a Robert. Teď něco k naší diskografii. Na kontě máme osm alb, jedno splitko s Mona Reloaded (další punkrock z Bernau), dvě EPs, demo kazetu a účast na několika kompilacích. Pokud chcete zjistit víc, stačí se mrknout na discogs a podobné weby.

Oxo jsou trochu ska, trochu punk ale i skapunk. Co má na vás větší vliv, ska a jamajská muzika obecně, nebo punkrock a oi?

Těžko říct! Řekl bych, že to je spíš mix všeho, protože každý v kapele má trochu jiný hudební vkus. Máš tu vše od tradičního ska a reggae, různých stylů punku a soulu, až k několika písničkářům (jenom jich pár vyjmenovat...). Nebudu vyjmenovávat žádné konkrétní kapely a umělce, kteří na nás mají vliv, protože se to mění tak rychle, že už teď, když bych to měl sepsat by to nebyla pravda.

Hrajete už 23 let, což je poměrně dlouhá doba. Jak vám jde zkloubit hraní v kapele, zkoušky a koncerty s prací a rodinou? Myslíš, že je možný být pořád "punkáč", i když máš rodinu, děti, hypotéku, práci a je ti už dávno přes 30?

Já si myslím, že to jde dohromady, jenom to vše musíš opravdu milovat a hlavně je k tomu potřeba mít přítelkyni nebo ženu a rodinu, která tě v tom bude podporovat, jinak to fungovat nemůže a právě proto bych chtěl pozdravovat naše ženy, děti a poděkovat jim, protože víme, že to s náma není vždycky lehké, když jsme na tour. A k druhé části tvojí otázky, proč ne? Kolikrát od nás děti, rodina, zaměstnání vyžadují zaujmout postoj, aby jsme si stáli za svými názory, vyhodnocovali každodenní věci a snažili se na ně dívat z jiné perspektivy a snažili se najít řešení alternativními způsoby. Podle mě to má hodně společného s punkem a pokud to někomu nestačí, jeho problém. Kromě toho si myslím, že na věku fakt nezáleží, nebo to už týpci jako třeba TV-Smith nejsou punks, protože jsou staří? Nakonec pokud se nemýlím, vnitřní postoj je to jediné na čem záleží a co se počítá...

Na první pohled se zdáte jako apolitická ska kapela, ale alespoň co já vím, tak nejste úplně proti spojování "političtějších" témat s muzikou. Myslíte, že je potřeba zpívat i o vážnějších věcech? Můžeš ve zkratce popsat vaše texty?

Tak v první řadě jsme kapelou, která chce dělat muziku. Antirasismus, rovná práva pro všechny pohlaví, tolerování vztahů osob stejného pohlaví apod., jsou pro nás samozřejmostí. To je to, co si neseme v sobě, ne něco co musíme mít napsáno na čele. Každopádně se někdy může stát, že se budeš muset za své postoje postavit a obhájit si je. Jasně, že je potřeba zpívat i o vážných věcech ale mělo by se to dělat takovým způsobem aby se u toho dalo stále tancovat a smát se, protože pokud jseš zmatený z nějakého takového songu, tak je to akorát škoda pro všechny a míjí se účinkem. Obsah našich textů by se dal shrnout v pár slovech: párty, víkendy, festivaly, láska, fotbal, alkohol, každodenní problémy lidí jako jseš ty a já. Nic speciálního a nic co bys neznal.

Koncem roku 2009 přišli vaši fanoušci s kampaní "Oxo 86 fans gegen faschismus", co bylo důvodem k téhle iniciativě? Měli jste někdy problémy s provokacemi nácků nebo rasismem na vašich koncertech?

Naštěstí jsme na koncertech problémy s těmito idioty nikdy neměli a doufám, že to tak bude i dál. Co bylo impulsem k této kampani opravdu nevím, protože jsme na ní, jako kapela neměli žádný vliv.

O čem je singl "Rien ne va plus" z vaší poslední desky? Viděl jsem na youtube videoklip, vypadá to jako něco proti nacionalismu a předsudkům, jenže německy nemumím ani slovo, takže....?

Ten song miluji, protože má v sobě dva významy. Můžeš ho chápat jako lovesong, který vypráví o konci lásky, nebo o někom, kdo musel emigrovat a opustit svůj domov a rodinu. Týpek se v tom videu loučí se svojí rodnou zemí a znovu vidí ty situace, kvůli kterým se rozhodl odejít. V této situaci bylo spousty němců, hlavně v době, kdy se moci ujal Hitler. V dnešní době se mi zdá, že hodně lidí v Německu už zapomnělo.

Album "Kommen Seh'n und Singen" vyšlo na vaší vlastní značce Bernau Punkrock League, další bylo splitko s kapelou Mona Reloaded z roku 2010 ale od té doby se na vašem labelu nic neobjevilo, proč? A co vás vedlo k založení vlastního labelu?

To je jednoduché, bylo prostě složité s labelem pokračovat, neměli jsme čas, žádné zkušenosti ani strukturu, bohužel mix věcí, který je potřeba k provozování vlastního labelu.

Teď trochu odbočím. Tady v Čechách spoustu lidí vnímá Německo jako bohatou zemi, kde mají všichni vyšší životní úroveň, vydělávají víc peněz, v práci tráví méně času a všechno je prostě lepší (dokonce i počasí). Ale jak to vidíte vy, jakožto Němci, je sociální realita (dostupnost bydlení, životní náklady, pracovní právo apod.) opravdu tak růžová, nebo je to jenom naše zkreslená představa?

To je hodně komplexní otázka a odpovím jen částečně. V Čechách žádné přatelé nemám, takže nemám srovnání, navíc jsem tu byl jen na dovolené, takže nemám ani žádnou zpětnou vazbu ale řekl bych, že sociální standard je opravdu větší. Jeslti němci pracují více, či méně, netuším! Někteří opravdu dřou, jiní ne.

Když srovnáš vaše začátky v 90. letech s érou po roce 2000, která z dekád ti příjde opravdovější a originálnější? Nemůžu si pomoc ale když vidím fotky z devadesátek, ty punkáče a skinheady, hromady fanzinů, nadšení pro scénu, záznamy z koncertů, kterých si lidi vážili, nemůžu se zbavit pocitu, že ta doba musela mít něco navíc, nějaký "spirit", který v dnešní digitální éře chybí. Jak to vidíš ty?

Naprosto s tebou souhlasím, v 90. letech byli všichni hladoví po kapelách, koncertech a festivalech, byla taková optimistická nálada. Možná to souviselo se zánikem NDR, kdo ví? Lidé pořádali meetingy, informace o koncertech si předávali ústně nebo si sami vyráběli plakáty, všechno bez promotérských agentur, bez svolení úřadů. To bylo prostě úžasný! Netuším, proč je to dnes jinak. Možná už jsme totálně přesyceni, můžeme vidět skoro každou kapelu, kdekoliv a kdykoliv chceme. Muzika téměř všech kapel je k dispozici na spotify, youtube nebo i-tunes. Vypadá to sice hezky ale možná tímto luxusem ztrácíme víc, než jsme získali!

Německá scéná je, nebál bych se říct, jedna z největších v Evropě ale někdy mám pocit, že to okolo punku, oi! a ska prostě stárne. Nevím jak v Německu ale nevidím mladou generaci, nevidím přicházet lidi ve věku 16 - 18, asi jsme prostě "last generation". Jak jste na tom u vás?

Podle mě je to v Německu to samé. Trochu se obávám, že naše subkultura ztratila přitažlivost, jako kultura protestu, nebo možná jiné hudební žánry jako třeba hip hop, jsou pro dnešní mládež atraktivnější, nevím.

ENGLISH



Hi Willi, so on the beginning could you introduce your band, where are you from, something about your discography and members? You have been playing since 1996 so how much original members stayed in the band?

Ok first  of all let me to introduce the band members and let me tell you which instrument they are playing. These are Runkel on bass, Robert on drums, Maik Jason on guitar, Chris on trumpet and last but not least me on vocals. It's right we have been playing since 1996. And we founded the band in a small and dirty "rehearsal room" of another band in Bernau our hometown. 23 years is a long long time and therefore we had some changes on the line up. In the current band composition we play for eight years and want to continue like that. The original members of the band are Runkel and me. But Robert joined the band in 1997 and also recorded  with us our first demo, so we can say the original members who stayed in the band are Runkel, Robert and me. Now I want to tell you few words about our discography. Our discography now includes eight LPs, one split LP with Mona Reloaded (another punkrockband from Bernau), two EPs, a demotape and various sampler contributions. If you want to find out more, you just have to move on website discogs.com etc.

You are kind of ska, kind of punk but also skapunk. What influence you more, ska and jamaican music generally or punkrock and oi?

It's really difficult to say! I guess it's more a mix of everything. That's because everyone in the band has different musical preferences. There is everything from traditional ska and reggae, various kinds of punk, to soul and songwriters (just to count a few..). I'm not going to list any bands or artists who influence us, because that changes so fast, that it's not true anymore, when I would write it down.

Your band have been playing already for 23 years, which is long time. Is doing well to you, to combine playing in the band, rehearsals and gigs with work and especially family? Do you think that is possible still be "punk" even if you have family, kids, mortgage, job and you are long time after 30?

I feel to combine all these things together, you really have to love the whole thing and you need a wife or a girlfriend and a family to support you. Otherwise it will not work. For this reason I would like to say hello to our wives and children and say thank you! We know it's not always easy for you when we're on tour! I would like to answer the second part of your question as follows. Why not? Especially our kids, our families and our jobs too, demand of us daily that we position ourselves to represent our opinions, that we evaluate the things of everyday life and try to see this from a different perspective and try to find solutions to problems in an alternative way. In my point of view, this has a lot to do with punk and if that's not enough who cares? Furthermore I think the age doesn't matter, or are guys like TV-Smith no longer punks, because the are old? In the end, if I'm not misstaken, the inner attitude will be always the only thing that counts...

You seems on the first sight like apolitical ska band, but at least what I know you are not against politics in music. Do you think that is need to sing also about serious topics? Could you shortly describe your lyrics?

We are first and for the most a band that wants to make music. Antiracism, equal rights for woman and men and the acceptance of same-sex relationhips are understandable to us. That's what we carry in ourselves, we don't have to write slogans on our foreheads. Anyway, it can happen and you have to position yourself, then you should do that. Yes, I think it is necessary to also sing about serious things, but that should be done in a way that is still possible to dance to it and laugh about it, because if you are messed up whith a serious song of the evening, that would be a pity for everyone. The contents of our lyrics can be shortly summarized in the few following words: party, weekend, festivals, love, football, alcohol daily problems of guys like you and me. Nothing special and nothing you don't know.

On the end 2009 your fans began campaing "Oxo 86 fans gegen faschismus", what was impulse for this initiative? Have you ever had problems with provocation of nazis or racism on your gigs?

Fortunately, we have never had problems with such idiots at our concerts and that should be go on like this! We don't know what was the impulse for this initative, because we had no influence on this campaign.

What about is song "Rien ne va plus" from your last album? I saw video on the youtube, it seems that there is something against nationalism or prejudices, is it like that?

I love this song, because it contains two messages. The song can be a lovesong that tells about the end of a love affair or tells of a person who have to emigrate and have to leave their home and their family. The guy in the video says goodbye to his fatherland and sees all situations again, why he decided to leave. This is a situation in wich many germans were, for example once the takeover of power of Hitler. Today many people in Germany seems to have forgotten it.

In the year 2009 you released album "Kommen Seh'n und Singen" on your own label Bernau Punkrock League, next one was split with band Mona Reloaded in 2010, but since these two albums we didn't see anything else on this label, why? And what was a reason to set up own label?

The reason is simple. It was just too difficult for us to continue the label. We had no time, no experience and not enough structure, unfortunately mix of things needs to organize a own label.

This one will be little bit defferent question. Here in Czech lot of people see Germany like rich country where everybody has higher level of living, earn more money, spend less time at work and everything is just better (even weather). So how is reality for you as germans, is social reality (housing, cost of living, workers rights etc.) really like that, or it's harder than it seems to us?

The question is really very complex and I will only partially answer it. I have no friends in the Czech Republic who can tell me about their life and I was only there on vacation, so I don't have enough background knowledge. I guess the pay and the social standarts are really better. Whether Germans work more or less? No idea! There are ones who do it and those who don't.

When you compare your beginnings in the 90's with this era after 2000, which decade would you say was more real and original? You know when I see photos of punks and skins crews, paper fanzines, enthusiasm for scene, footage of gigs from 90's I have feeling that, that decade had something extra, some spirit which is little bit missing in 21st century. What do you think?

I am fully in your opinion! I felt like in the 90's everybody were hungry for bands, concerts and festivals. There was a mood of optimism. Maybe that was related to the end of the GDR? People organized meetings and concerts by "mouth to mouth" propagation or selfmade flyers without event company and without asking the authorities. That was exciting! No idea why this is different today. Maybe we are oversaturated, we can see almost every band anytime and everywhere we want. The music of almost all bands is always available for example on spotify, youtube or i-tunes etc. Maybe we have lost more than we won by this luxury!

German scene is, I would say one of the biggest in Europe, but seems to me that scene around punk, oi! and ska is getting old. I don't know how in Germany but I don't see to come young generation, people in the age 16 - 18. How is it in Germany?

In my opinion it's the same in Germany. I fear that our subculture has lost an appeal as a culture of protest, or that other musical genres such as hip hop, are more attractive to the youth of today.

Recenze

split Moral Hangover / Dis-K47

Dnešní recenze bude opravdu hodně daleko od toho, co tu běžně můžete najít. Crust a d-beat zrovna nepatří k mým nejoblíbenějším subžánrům punku ale jelikož mám blízko k hardcoru, tak mi nikdy nebyly zase tak vzdálené. K této desce jsem se dostal v podstatě díky rozhovoru s Rozruchem, který jsem publikoval v září, takže tímto pozdravuji do Brna Moral Hangover a doufám, že se zase někdy uvidíme. Ale dost keců, pojďme se konečně podívat na toto splitko. Deska vyšla v květnu 2019 ve spolupráci několika domácích labelů (PHR, Disšrot, Véva Records apod.) na klasickém černém 12" vinylu. Moral Hangover tu mají celkem 8 zářezů, na Dis-K47 vyšlo 6 songů. Nechybí ani booklet s texty a to dokonce i s anglickým překladem, pozornost si zalsouží i malovaný obal, kde jsou za hořící katedrálou vyobrazeny obě kapely, jak společně popíjejí u jednoho stolu. První strana kterou jsem si poslechl byli brněnští d-beatový/hardcore punkový Moral Hangover, kapela personálně propojená s Rozruchem. Zaujal mě hned první song Zlámaný zevnitř, kde nejde přeslechnout parádní intro alá punk ve stylu UK82, které přejde ve zběsilou hc-punkovou smršť, doprovázenou kulometem bicích. Celá strana Moral Hangover se pěkně šine v agresivní střelbě bicích, jednoduchých hardcorových rifech a uřvaném zpěvu.... ideální soundtrack např. při demolici baráku, riotu v ulicích nebo šrotování auta, či podobné bohulibé činnosti. Co mi tady trochu neladí je zpěv, kdy mi příjde, že se hodně slov ztrácí (jako např. v songu Zůstat naživu). V tracku Samozvaní spasitelé národa, kde v intru uslyšíte Olívii Žižkovou a její super hit "Já volím SPD"... se kapela pouští do obchodníků se strachem, populistů a všech těch vlastenců, kteří si pletou nenávist a předsudky s vlastenectvím. Hned následující Kde domov můj je další úderkou na toto téma, kde se kapela tentokrát vymezuje proti zadrátovaní hranic, nejen těch fyzických ale i těch v našich hlavách. Hodně velkou radost mi udělal track Chlapci a chlapi, což je cover od Kritické situace, pro kterou budu mít vždycky slabost. Celkově vzato, i když to není úplně můj šálek čaje (přecejenom hardcore, který poslouchám je opravdu spíš hardcore, než crust nebo d-beat), mě Moral Hangover celkem bavili. Další strana patří znojemským Dis-K47, které nevím jestli řadit ke crustu nebo d-beatu, nicméně vzhledem ke zpěvu a celkově temnější atmosféře mi příjdou spíš jako crust. Jejich stranu otvírá song Lež, pomalu se rozjíždějící crustová nakopávačka, která vám rozbije hlavu o zeď a o sluch vás připravý hluboký hrdelní zpěv jejich zpěvačky. Mimochodem zajímavostí je, že o druhý vokál se stará bubeník. Jak už jsem psal o pár řádků výše, Dis-K47 jsou oproti Moral Hangover mnohem temnější, bicí tu sypou v o něco "pomalejším" tempu, což dává prostor kytarám, které tu jsou mnohem zřetelnější. Nechci urazit chlapy z Moral Hangover ale Dis-K47 mají přecejenom o něco nadanější kytarysty a ucelenější styl hry, který mi vyhovuje víc. Co ale nedávám ani u "Diskáček" je zpěv, protože rozumím stěží každému druhému slovu. Celkově se mi líbí hutná "podladěná" basa, sypačka bicích, temnější atmosféra ale mezi jednotlivými songy nevidím zase tolik rozdílů, zkrátka ať se snažím jak chci, nejsem schopný vypíchnout nějaký, který by mi utkvěl v paměti, přesto se mi "diskáčka" líbili o něco víc, než jejich kolegové z Brna. Hodnocení dnes žádné nebude, vzhledem k tomu, že to je, jako kdyby posluchač jazzu měl psát recenzi na Napalm Death.

Steff Tej & Éjectés - Climates

Další deskou na recenzi, kterou se vrátíme do obvyklých kolejí je album Climats, pro mě naprosto neznámé francouzské kapely Steff Tej & Éjectés z města Limones. Kapela funguje od roku 1988 a na svém kontě mají celkem 13 desek, včetně posledního alba Climats, které vyšlo v listopadu 2018. Nevím do jaké míry souvisí název s dnešním klima hnutím, protože francouzsky umím úplný prd, nicméně jak to tak vypadá, ve své domovině to asi nebude kapela úplně lokálního významu. Steff Tej & Éjectés hrají směsici reggae, rocksteady a ska s rockovými prvky a v tomto crossover duchu se nese i tato deska, na které najdete celkem 14 zářezů. Album otevírá song s víc, než výstižným názvem Do the Reggae, netradiční reggae v rychlejším tempu, které vás krásně uvede do toho o čem tato kapela je. Následující Le climat, je klasické reggae, stejně tak jako Accroche coeur. Zajímavější část přichází s parádními tracky Non ne me chante pas, který se nese v duchu early reggae, do rocksteady hozený La grande évasion, rockovou část tu představují tracky Sous controle a další reggae/rock crossover v podobě songu N'attend pas. Hodně příjemnou chill-out záležitostí jsou tracky Iluminada s prvky early reggae a hned v zápětí následující Il se dit. Když se nad tím tak zamyslím, tak ska na této desce chybí úplně, v podstatě jediný singl blížící se ke ska, je La grande évasion ale tady jde, jak už jsem psal před tím spíš o rocksteady. Další čistě rocková záležitost je song Qu'est ce qu il faut faire, i když tady by se možná dalo mluvit i o punkrocku. Éjectés na této desce opravdu nehrají zrovna tradiční reggae, tak jak si ho většina z nás představí, stačí se zaposlouchat do tracků Aujourd'hui c'est soleil nebo No no no, kde bicí a rytmická kytara nedrží obvyklou druhou dobu, zatímco zbytek kapely jede v obvyklém reggae rytmu. Předposlední song je cover reggae klasiky Cherry Oh Babyod od Erica Donaldsona z roku 1971 a celé album uzavírá zkrácená verze tracku Le climat. Co dodat? Pro mě určitě zajímavé album, kapela s netradičním přístupem k reggae & ska. Sice nejde o něco z čeho bych se posadil na zadek ale za poslech tato deska určitě stojí. Za mě 8 z 10.

Rozhovor - Ivan Chutorskoj (R.I.P)

Letos v listopadu to bude přesně deset let od vraždy jedné z nejvíce prominentních postav ruské antifa scény minulých let, moskevského RASH skinheada Ivana Chutorskoje, přezdívaného "Kosťolom". Jak asi mnozí z vás víte, situace v Rusku mezi lety 2000 - 2010 nebyla žádný med. Tamní neonacisté mají od té doby na svědomí několik desítek obětí, nejen z řad imigrantů z Kavkazu a dalších postsovětských republik ale i lidskoprávních aktivistů, antifašistů a příslušníků subkultur. Stejně tak ale ani ruští antifas nejsou žádná ořezávátka, co by nechali na sobě dříví štípat. To platilo i pro Ivana, který si ne náhodou vysloužil přezdívku "Kosťolom". Nikdy nehrál v kapele, nikdy nevydával ani fanzin ale v hnutí byl známý jako ten, kdo neměl k přímé konfrontaci nácků nikdy daleko. Na mnoha koncertech zajišťoval ochranku, protože v Rusku v (stejně tak jako u nás v 90. letech) bylo naprosto běžné, že čas od času byla nějaká akce napadena nácky. Trénoval sebe i ostatní lidi z anarchistického a antifašistického hnutí v bojových sportech a sebeobraně. V Moskvě patřil k jedněm z nejdéle působících členů hnutí, ve kterém se pohyboval od roku 2003. Bohužel je jen z jednou z mnoha obětí ruských neonacistů, v roce 2008 byl zabit Fedor Filatov, další moskevský skinhead, v lednu 2009 byl zastřelen lidskoprávní aktivista Stanislav Markelov, společně se svojí spolupracovnicí Anastasiou Baburovou, členkou Autonomní akce, novinářkou a studentkou žurnalistiky. A takto bych mohl pokračovat dál, protože toto je jen špička ledovce. Sám Ivan přežil několik pokusů o vraždu, jako např. v roce 2005, kdy byl při střetu pořezán žiletkou, také byl pobodán nabroušeným šroubovákem ale vždy vyvázl živý, což jen dokazuje, že byl náckům trnem v oku už dlouhá léta. Bohužel 16. listopadu 2009, už tolik štěstí neměl, byl zastřelen ve vchodě svého domu, při návratu domů. Zpráva o jeho zabití obletěla celý svět a především mezi RASH skins vyvolala vlnu solidarity a řadu pietních akcí. Vzpomínka na jeho jméno se dodnes těší velké úctě, nejen v Rusku. V roce 2013 vyšla u labelu Street Influence benefiční kompilace "Tribute To What We Feel", na podporu Ivanovi rodiny a o dva roky později se na youtube objevil dokument "Sad But True - In Memory of our Friend", který můžete shlédnout v 1. části rozhovoru. V této části se můžete podívat na dokument Antifascist Attitude z roku 2008, který přibližuje situaci v Rusku nultých let. A právě při tomto smutném výročí jsem se rozhodl zprostředkovat tento deset let starý rozhovor, který byl pořízen v září 2009, tedy dva měsíce před Ivanovým zavražděním. Zdroj: punxunite.ru

R.I.P Ivan (17.2. 1983 - 16.11. 2009)



2. část

Abych udělal závěr z výše uvedeného, je potřeba myslet hlavou a ne prdelí. A nevypouštět např. na svobodu zvířata, pokud je to jejich jistá smrt.

Přirozeně. To je hloupé. U nás proběhly takové akce. Známí byli v ALF (Animal Liberation Front) a jednou je div nechytili skoro všechny. Je třeba chápat, že veganství a ALF v Rusku a USA jsou dvě různé věci. Udělat plnohodnotnou dietu u nás je velmi těžké. Jsou to jak podnebné podmínky, tak je to o potravinách v obchodech. Totéž se týká i ALF. Pokud jsi takový ochránce zvířat, vem si psa z ulice. Jsou jich tu tisíce. Aby je nestříleli a aby v zimě neumrzávali. V Německu například stát platí lidem, kteří se starají o zvířata bez přístřeší. Proto tam toulaví psi a kočky prakticky nejsou.

Jasně, to je Rusko, jedna velká zvláštnost. Pověz, co si myslíš o patriotismu v teorii a praxi?

Óóó! Má oblíbená otázka. To je předmět mého sporu s nacionalisty a rasisty. Oni si představují, že nacionalismus znamená lásku ke své vlasti. A já se tomu začínám smát. Vy ani nechápete, o čem mluvíte, nacionalismus, to je ideologie, která sebe chápe jako nadřazenost jedné národnosti nad jinou, kterou nejrůzněji omezuje a diskriminuje. A patriotismus, to je láska k vlasti, ale zase teda je patriotismus a patriotismus. Já mám rád místo, kde jsem se narodil, miluju své rodiče, své přátele. V této oblasti mě můžou nazvat patriotem. Ale nenávidím stát, celý ten systém v tom mě můžete nazývat antipatriotem. Jsem kosmopolita, nenávidím proklaté hranice! Rád se bavím s lidmi různých národností. V tom pro sebe nevidím omezení. Ale v Rusku se patriotismem rozumí nacionál-patriotismus. Ruský člověk musí žít v ruském státě. Všichni ilegálové, cizinci musí být deportováni atd. A když mluvíš v diskusi s nacionalistou, a to je věc nevděčná a téměř smrtelná, protože bouchá do lavice. Je to k ničemu, ani s časem tu tupost nepřekonáš. Jemu vložili do hlavy jen jedno. Jiným způsobem přemýšlet nedovede. Nacionálie je nade vše. Milujeme vlast, milujeme cara. To je směšné poslouchat. Nacionál-patrioti dnes volaj: "Za víru, za cara, za otčinu." Jaký do hajzlu car? Žiješ ve 21. století. Ať se naučí dějepis. Vytahují tytéž císařské vlajky. Jo, byla to jedna z císařských vlajek, jenže teď, ať chceš nebo ne, je to symbol nacionalismu. A ty jejich ruské marše (pochody). Jdou tam tihle ti pitomí pravoslavní popi a vedle nich jdou pohani. Jak může jít jedno s druhým dohromady? Pravoslavné křesťanství bojovalo s projevy pohanství. U nás se to všechno pomíchalo. To je hrůza. Právě k patriotismu u nás v zemi mám teď záporný vztah, protože u nás jde o záměnu pojmů. A lidi si nedovedou spočítat, co je co. Tuhle taky. Jít sloužit do armády. Já jsem v armádě viděl jaksi málo nacionalistů. Všichni z jakéhosi důvodu se jí vyhýbají. Dávají přednost tomu, zbít radši gastarbeitera v oranžové vestě, ale ať jdou a oddělají nějakýho kriminálnickýho bossa? Na to jsou měkký! Ale vždyť jsou to takoví bojovníci proti drogám. Ale na mafii? Na tu jsou slabí! Co si pamatuju, kolikrát jsem byl v klubech, tolikrát tam nedošli, jen z jakéhosi důvodu pořád místní rusové chodili a vydělávali na drogách.

A Tvůj názor na armádu a válku?

Přirozeně, když patřím k antiautoritářům, tak záporný. Jak se to projevuje. Zase přenesme se do našich reálií, do Ruska. Náš stát vědomě nechce zřídit profesionální armádu, protože tu je možnost využití obrovského množství mladého mužského obyvatelstva jako otroky. Na stavbu chat generálů nebo jako kanónenfutr v kapitalistických válkách jako například v Čečensku. Navíc tam nejsou uspokojivé podmínky. Šikana, kdy lidi mrzačí jak psychicky, tak fyzicky. Do toho zbytečné marnění času. Tuhle mi položili otázku: "Kdyby zítra začala válka? Co budeš dělat?" Ano, vezmu do rukou zbraň, budu bránit ale svůj dům, svou rodinu, své přátele. Ale nechci bránit kapitalistické kriply, kteří na můj účet a mých blízkých, budou čerpat z vojny zisky, jako to dělají v USA. Viz. válka v Afghánistánu, Iráku. Možnost zkoušet nové druhy zbraní, získávat některé přírodní zdroje, rozšířit svou hegemonii na daný region. Je válka a válka. Pokud jde o obrannou válku, to je jedna věc. Jako separatistická válka Basků, kdy je Španělsko v podstatě okupuje. Ale kapitalistická válka, to je něco úplně jiného. V principu je válka v konečném výsledku špatná. To jsou vraždya  neštěstí pro lidi.

Jaký máš vztah k náboženství a víře?

Můj vztah je následující. Myslím si, že je to osobní právo každého člověka věřit v to, co chce. Ale hlavní je nevnucovat. Je to tvá osobní věc. Já jsem samozřejmě proti všem oficiálním institucím, které zabezpečují náboženství, tedy církvím. Vezměme si ruskou pravoslavnou církev, vidíme středověk. Je to obrovské množství zlatých okras. V podstatě jsou všichni ti popové prodejní, berou peníze za své služby a lidi se na to všechno chytaj. Klidně věř, nikdo ti to nezakazuje, ale nevnucuj to. A pak k tobě přijdou a říkají, že musíš chodit do kostela, dát mu tolik a tolik peněz, udělat to a to. To už je oficiální. Já jsem ateista, říkám hned, věřím v sebe, v lidské síly, v přátele, ve své příbuzné. Tečka!

Přejděme k Tobě osobně. Čeho bys chtěl dosáhnout v životě, něco možná ovlivnit?

No, ideální by bylo, chtěl bych, aby v Rusku dosáhly svého rozvoje punk, skinhead a HC subkultury. Nebo aby se aspoň přiblížili k úrovni USA, Japonska, Evropy apod., protože to je ještě hodně daleko. Jak to udělat? Jít a být mladým lidem příkladem, že to jde udělat i v naší totalitní zemi. Co by bylo zapotřebí udělat? Nemáme systém vlastních klubů. Stanovovat si vlastní cenovou politiku, vlastní ochranku, dovážet kapely, které chceme. Co dál? Chtělo by to, aby lidi, kteří jsou v punk, HC, skinhead subkulturách se tím dál zabývali. A ne jak u nás. Chce to, aby lidi přemýšleli vlastní hlavou, aby jen tupě nekopírovali, ale chápali co, jak a proč. Nesmíme se zastavit. Když řekněme přestaneme s antifašistickou činností, tak to může vést k řádění nácků. Teď máme možnost dělat koncerty bez přítomnosti nácků, bez možností napadení koncertů. Už toho nejsou schopni. Chtělo by to, aby děcka trávila míň času, který jde využít užitečněji, na internetu na fórech, ICQ atd. a zabývaly se přece jen reálnými věcmi.

A co konkrétně děláš ve volném čase?

Za prvé v rámci svých možností se vzdělávám fyzicky a duševně. Snažím se pomáhat obyčejným lidem, jako i zástupcům různých subkultur. Někdy píšu recenze do zinů, články. Šířím tuhle produkci, účastnil jsem se Food Not Bombs. Účastnil jsem se přímých akcí. Co se týče demonstrací, už jsem řekl svůj názor, jsem jen pro nepovolené. Zkušenost ukázala, že povolené končí pláčem. Kromě toho jsem se začal kontaktovat s lidmi z jiných zemí. Nechci sedět na jednom místě, chci se rozvíjet. Jezdit do jiných zemí, měst, v rámci možností. Rozšiřovat si obzor. Nezacyklit se na jedné věci. Pořádat víc koncertů a ska diskoték.

Souhlasím. Ale není faktem, že se díky tomu stane člověk lepším. Chodíš na koncerty, účastníš se přímých akcí. Vždyť byly případy, že zmlátili člověka jen za jeho hadry. Donedávna jsem nevěděl, že Thor Steinar je nazi firma.

Přirozeně existují takové problémy. Zase je potřeba mluvit s mladými kluky a holkami, vysvětlovat jim co a jak. Že nemusí skrytě mlátit lidi. I když tito skrytí lidi by si Thor Steinar v Rusku asi neoblíkli. Ale byli i takové případy. Čili nemusíme dělat hloupé akce, nepromyšlené, nepochopitelné. Na koncertech neodehrát jen tupě svůj set, ale vysvětlit lidem svůj postoj. Říct jim, aby zašli k distru, podívali se co se tam prodává. Koupili si něco ke čtení. Rozdávat letáky. Udělat vlastní ziny, v kterých budete popisovat vlastní věci a ne něco hloupě tahat z internetu a přepisovat jedno a to samé. Analyzovat problémy. Pokoušet se najít cestu k jejich řešení.

A světí účel prostředky přímých akcí?

Tady není odpověď jistě jednoduchá. Samozřejmě díky přímým akcím se začali mnozí lidi zamýšlet, mám na mysli punkery, skinheady, hardcoristy, nad tím, že to může vést k nějakým výsledkům. Například jsme své koncerty zabezpečili před napadáním fašisty. Ale problém jsme tím nevyřešili. Problém tu je a je třeba jít dál. Pak jsou demonstrace. No jo, přitahují pozornost. Ale zase se musí mladým vysvětlit, co má být výsledkem takové akce. K čemu to má nakonec vést. Chození do dětských domovů, pomoc bezdomovcům nebo pomoc zvířatům bez přístřeší. To by bylo taky dobré všechno dělat. Takže když je to promyšlené, směřuje-li to k cíli, tak cíl světí prostředky. Pokud je to blbost, nepromyšlené, tak to může vést k negativním následkům, kdy mohou trpět i nevinní lidé. A takové precedenty též existují.

Pověz nám o svém vztahu k sňatku, rození dětí.

Za prvé rození dětí je zodpovědný krok. Musí být velice uvážený. Jsme v zemi, kdy jeden den jsi za vodou a druhý na mizině. K rození dětí je nutný určitý materiální a duševní základ, protože porodit dítě je jedna věc, ale vychovat zdravě myslícího člověka je úplně jiná věc. Sňatek? Tady jsou samozřejmě složité vztahy. Na jednu stranu je to oficiální akt, zavazující lidi, je to samozřejmě vpád státu do regulování rodinných vztahů. Na druhou stranu je to pro mnoho lidí pocit zodpovědnosti za své činy, faktor, který vás nutí se brzdit. Jsem pro společné soužití.

Vím, že jsi pracoval jako advokát a studoval jsi to. Byl to promyšlený krok nebo jsi jednoduše musel někam jít?

To bylo ještě na škole. Chtěl jsem to dělat, vědět o všem co je pod povrchem. Vždyť když máš právní vzdělání, je pro tebe mnohem jednodušší se nedostat do nepříznivých situací. To hodně pomohlo ve styku s policií. Dovoluje ti to vyhnout se nemožnosti být podveden. Vystudoval jsem a mezitím jsem pracoval. A tam jsem reálně viděl, co představují ve své osobě úředníci. Celou jejich podstatu. Ne z venku, ale zevnitř. Viděl jsem jejich prodejnost, prodejnost soudců, jejich psychickou nevyrovnanost, jejich pocit beztrestnosti, pocit moci. Do života to hodně pomůže. Ale pokud jsi zástupce nějakých subkultur, tím spíš anarchisticky orientovaných, tak tam jistě nedokážeš pracovat. Bude tě to odvracet od toho systému a budeš mít jasnou představu, co ve skutečnosti představuje a jak s ním efektivně bojovat.

No, tak to je vše, co mě napadlo se tě zeptat. A na závěr tvá přání?

Dovést do konce námi započatou věc. Vydávat svůj zin aby vycházel pravidelně, aby to nebyla jednorázová akce, jak to u nás bohužel často bývá. Aby lidi neopouštěl zájem dělat důležité věci. Aby si rozvíjeli, rozšiřovali své obzory, bořili společenské stereotypy, dokázali se dívat z jiného pohledu na naši společnost. Méně slov a více skutků.

Scene news!

Babylove and The Van Dangos s novou deskou

Dánští Babylove and The Van Dangos přicházejí po čtyřech letech s dalším albem. Novinka nese název "The Golden Cage" a najdete na ní celkem 13 zářezů tradičního ska a rocksteady, tak jak to umí jenom  tahle parta z Kodaně. Pokud vám jméno Babylove and The Van Dangos nic neříká, tak vězte, že jde o poměrně zaběhnutou kapelku. Na evropské ska scéně se pohybují od roku 2004 a tato deska je v pořadí již jejich šestým počinem. Oficiální datum vydání připadá na 21. listopad ale už teď je k sehnání v předprodeji u německého Grover records. Malou ochutnávku z alba "The Golden Age" v podobě singlů Sledgehammer a Never Cry Again si můžete vychutnat zde a zde.

Aculeos zveřejnili song na podporu okupované Rojavy

Pražská oi! banda Aculeos v těchto dnech vypustila do světa nový singl na podporu Tureckem okupované Rojavy. Jak asi mnozí z vás víte, už víc jak měsíc probíhá v severní Syrii, převážně obývané Kurdy invaze tureckých vojsk, pod záminkou vytvoření bezpečné zony pro syrské uprchlíky v Turecku. Ve skutečnosti musí být každému jasné, že jde o etnickou čistku a Erdoganovu snahu s pomocí znovu se probouzejícího Islámského státu vyhnat Kurdy z jejich uzemí. Nebýt zrady USA, kteří Kurdy sprostě využili k porážce ISIS a tichého přihlížení Ruska, tak by nikdy k této špíně nemohlo dojít. Kurdská samospráva Rojavy představovala nejen symbol odporu a vítěztví nad ISIS ale i jedinečný sociální projekt, který nám dával naději, že jiný svět je možný. Syrští Kurdové si díky tomu získali sympatie mnoha lidí na západě, z nichž mnozí se zapojili do bojů přímo v Rojavě. A nejsou to jenom Aculeos, kdo vyjádřili Kurdům podporu. Koncem října se do solidární akce na podporu Rojavy zapojilo i několik vydavatelství, které se rozhodly věnovat 25 procent z prodeje v tomto období na podporu humanitárním organizacím Cadus a Jinwar Free Woman's Village. Z českých labelů byly do této akce zapojeni např. Phobia records. Singl s výstižným názvem "Rise Up For Rojava" si můžete poslechnout zde.

Rozhovor - Ivan Chutorskoj (R.I.P)

Letos v listopadu to bude přesně deset let od vraždy jedné z nejvíce prominentních postav ruské antifa scény minulých let, moskevského RASH skinheada Ivana Chutorskoje, přezdívaného "Kosťolom". Jak asi mnozí z vás víte, situace v Rusku mezi lety 2000 - 2010 nebyla žádný med. Tamní neonacisté mají od té doby na svědomí několik desítek obětí, nejen z řad imigrantů z Kavkazu a dalších postsovětských republik ale i lidskoprávních aktivistů, antifašistů a příslušníků subkultur. Stejně tak ale ani ruští antifas nejsou žádná ořezávátka, co by nechali na sobě dříví štípat. To platilo i pro Ivana, který si ne náhodou vysloužil přezdívku "Kosťolom". Nikdy nehrál v kapele, nikdy nevydával ani fanzin ale v hnutí byl známý jako ten, kdo neměl k přímé konfrontaci nácků nikdy daleko. Na mnoha koncertech zajišťoval ochranku, protože v Rusku v (stejně tak jako u nás v 90. letech) bylo naprosto běžné, že čas od času byla nějaká akce napadena nácky. Trénoval sebe i ostatní lidi z anarchistického a antifašistického hnutí v bojových sportech a sebeobraně. V Moskvě patřil k jedněm z nejdéle působících členů hnutí, ve kterém se pohyboval od roku 2003. Bohužel je jen z jednou z mnoha obětí ruských neonacistů, v roce 2008 byl zabit Fedor Filatov, další moskevský skinhead, v lednu 2009 byl zastřelen lidskoprávní aktivista Stanislav Markelov, společně se svojí spolupracovnicí Anastasiou Baburovou, členkou Autonomní akce, novinářkou a studentkou žurnalistiky. A takto bych mohl pokračovat dál, protože toto je jen špička ledovce. Sám Ivan přežil několik pokusů o vraždu, jako např. v roce 2005, kdy byl při střetu pořezán žiletkou, také byl pobodán nabroušeným šroubovákem ale vždy vyvázl živý, což jen dokazuje, že byl náckům trnem v oku už dlouhá léta. Bohužel 16. listopadu 2009, už tolik štěstí neměl, byl zastřelen ve vchodě svého domu, při návratu domů. Zpráva o jeho zabití obletěla celý svět a především mezi RASH skins vyvolala vlnu solidarity a řadu pietních akcí. Vzpomínka na jeho jméno se dodnes těší velké úctě, nejen v Rusku. V roce 2013 vyšla u labelu Street Influence benefiční kompilace "Tribute To What We Feel", na podporu Ivanovi rodiny a o dva roky později se na youtube objevil dokument "Sad But True - In Memory of our Friend", který můžete shlédnout v následujícím rozhovoru (s českými titulkami). A právě při tomto smutném výročí jsem se rozhodl zprostředkovat tento deset let starý rozhovor, který byl pořízen v září 2009, tedy dva měsíce před jeho zavražděním. Zdroj: punxunite.ru

R.I.P Ivan  (17.2. 1983 - 16.11. 2009)



1. část

Jsou 4 hodiny ráno jsme na vlnách rádia "Modern" a máme tu jako hosta v cyklu pořadů "Rozhovory o ničem" zasloužilého kulturního aktivistu Modesta Christoforoviče Kostopravova (pozn. pseudonym). Takže první dotaz... Jak jsi se dostal k punku? Jak to všechno začalo?

Všechno to začalo už hodně dávno. Někdy na začátku roku 1994. Mě bylo 11 let a mému bratranci 9. Zdálo by se, že jsou to jen takoví malí kluci, jenže oni se rozhodli, že se s velkou částí svých vrstevníků nebudou bavit, protože se rozcházeli v zálibách. Poslouchali určitou hudbu, přemýšleli jinak než ostatní. Tak bylo rozhodnuto. Ale přemýšleli, jakou subkulturou by bylo nejlepší se dát? A zvolili si punk. Přirozeně, že o punku jako takovém tehdy ještě neměli šajnu, a pokud měli, tak to byly představy jako u lidí kolem. No, jaké jsou děti, posuď sám. Ale časem jsme pod vlivem starších děcek začali dostávat víc informací. Jeden z nich už je na onom světě, druhej už od toho všeho odešel. Má rodinu, děcko. Začali nám poskytovat různé nahrávky. První nahrávky se nedají nazvat nějakým punkem. Všechno šlo podle standardního schématu: Sektor Gaza, Krasnaja pleseň. Všechny tyhlety hovadiny. Ale seznámení s punkrockem proběhlo právě někde, myslím, že v letech 1995 - 1997. Ze zahraničního punku jsme začali první poslouchat Sex Pistols, Exploited, NoFX, Offspring, Ramones a Clash. Tohle byly jistě první punk kapely, na kterých jsme začínali. Z ruských... No, bohužel byly v té době všeobecně dostupné profláklé kompilace "Pank revolucija", námi všemi nenáviděné společnosti KTR. Zdravím Pavouka mimochodem (směje se). Víc nic nebylo, žádné jiné kompilace nebyly. V té době se dalo na těchto sborníkách slyšet Distemper, Naiv, Tarakany, Purgen. Skupiny, které měly záporný vztah k fašismu, nacionalismu a rasismu. Ale i tím spíš jsme díky těmto sborníkům začali poslouchat alba již domácích skupin: Distemper, Naiv, Tarakany, Purgen... Mavzolej taky. Pak v 1997 jsem zašel na první punk koncerty. Byl to Sektor Gaza, Purgen a byla to i Graždanskaja Oborona. To byly první tři koncerty. V 98mym už to bylo častěji...

A jak se k tomu stavěla tvá rodina?

No, ze začátku nechápali co se děje. Copak se stalo! Takovej kluk, dobře se učí ve škole. A tak nenormálně vypadá. Ze začátku nic nechápali. Ale s mým přibývajícím dospíváním, s mou větší informovaností, jsem jim to začal vysvětlovat, co a jak. Časem se všechno usadilo zase zpátky na své místo. Máti se seznámila s velkým množstvím lidí z jiných měst, skupin. Sama si oblíbila ska, dřív se jí líbil jazz ale hardcore nemá ráda. Ale pop-punk si ještě poslechne. Táta to ze začátku taky nedával, ale pak bylo všechno v normě. Babička, tehdy brala negativně číra, prý je to hnůj na hlavě, různé bodliny. "V jednom autobuse s tebou nepojedu". Tak daleko to až šlo. Ale pak to šlo zase všechno normálně. Prostě jsem dal lidem možnost nechat si to všechno vysvětlit, přečíst si o tom. V roce 1999 se objevila taková knížka: punk-encyklopedie Olega Bočarova. První vydání bylo veliké, formát A4 v zeleném obalu s lebkou Exploited. Bylo tam popsáno hodně punk, hardcore, ska, oi kolektivů. Takže aspoň odtud, internet tehdy ještě jako takový nebyl a když byl, tak jen u vybraných jedinců, a navíc za šílený prachy, začali čerpat první informace, kupovat kazety. V těch časech byla rozšířená vydání Piggimot records, modré kazety s prasečím rypáčkem. Právě oni vydávali kazety Mighty Mighty Bosstones, Ramones, NoFX, Exploited, GBH a další. Potom, asi na konci roku 1999, počátku roku 2000, jsem začal chodit na ska-punk koncerty. A tehdy to všechno začalo. Tehdy jsem si uvědomil svou antifašistickou pozici. V těch časech ještě... tehdy všechno probíhalo takovým způsobem, ska-punk scéna byla malá: Distemper, Sojuz, Klopy, Spitfire, a to byla celá scéna, na koncert chodilo 300 - 400 lidí, z nich 15 - 20 fotbalových fanoušků, kteří byli přirozeně pravicovými, čert je vem! Mnozí z nich se mezitím dostali k drsným firmám jako Gladiators, Union atd. atd. A těchto 20 lidí vypouštěli všelijaké nazi hesla a dovedli pouštět hrůzu na všechny ostatní. Stáli v kruhu a kdo se k nim dostal toho zbili. Nebo jejich holčiny rvačky provokovaly. Takovým způsobem například byl zmlácen "Gruzín", basák skupiny Směch. Ale on na to zapomněl a začal s takovými skupinami (polopravičáckými nebo nemorálními) hrát. Očividně měl krátkou paměť. Přirozeně, že my jsme se s takovou situací nemohli vůbec smířit. Museli jsme něco udělat. A tak my, pár punkerů, 5 - 7, jsme se začali rvát s těmi fanoušky. Ach, jak ti nás nenáviděli. V Moskvě jsme byli jejich nejúhlavnější nepřátelé.

Čili se vytvořila už první militantní skupina?

Jo. Jen samozřejmě nebyla akční, nevyjížděla na akce. Všechny bitky byly na koncertech. Přišli lidi, vyprovokovali rvačky. My jsme se za někoho postavili. Nebo provokovali nácci. Například poslali někoho malého nebo holku, začala se s někým hádat, do někoho šťouchat a pak se za ni (oni) postavili. Hodně případů bylo v "Točce" (pozn. klub), když byla ještě na starém místě. Tam jsem s mým kámošem, mistrem sportu ve vojenském boji zblízka, větší než já, skolili dva chuligány. No, takové pořádné kořeně... Tak ti se nám potom pomstili. Vrhlo se na nás asi 10 - 15 lidí s židlemi. Jak to, že nám nic nezlomili, a jak jsme se odtud zázrakem dostali si nepamatuju. Ale v zásadě jsem měl lehký otřes mozku. Ovlivnilo mě ještě chození do klubu "Estacada". Chodil jsem tam od roku 2000 do roku 2004. Já a moji kámoši jsme ten klub celým srdcem nenáviděli. Proč? Je to zaprvé fízlácký klub. Vedle je oddělení policie. Vedení klubu je s fízlovským oddělením jedna ruka. Třetina výdělku jde tam. Za druhé je to čtvrť kriminálníků. Každý, kdo tam byl jistě ví, jaké jsou tam problémy, počínaje zloději konče nácky. Samozřejmě jsme nehonili a nemlátili ty vagabundy a nácky v klubu, ale venku za jeho hranicemi. Taky nás bylo málo. Tuhle to byl dobrej případ. Asi rok 2003. Jedeme trolejbusem. Nepamatuju si z jakého koncertu. A na trolejbus nabíhá 30 těch zasraných ksichtů s řetězy a basebalkami. A nás bylo 5 bojovnejch punkerů a 2 fotbaloví chuligáni z CSKA Moskva - takže nás 7 se na ně vrhlo. A ti se posrali. Co trofejí jsme tehdy posbírali. Ale i nás honili kolem Estacady. I sám klub. Ta zkundyochranka, která mlátila nejen samotné návštěvníky ale i muzikanty na toaletách. Zaháněla je za stage diving. Bylo to hodně tvrdý všechno. Přirozeně že nás to všechno omrzelo. Nešlo se usmířit. Začali jsme to místo bojkotovat. Ale jiní mí přátelé nejsou tak důslední. Dál tam chodí.

To jsou všechno doby punkového mládí. Ale jak jsi přišel na téma skinheads a v podstatě k RASH skins?

Někdy na začátku roku 2004 jsem si uvědomoval, že punkové hnutí bohužel v mnohém v Moskvě degraduje. Tehdy jsem už toho taky dost věděl o skinheadech, četl odpovídající literaturu. Už se objevil internet, dalo se zajít na stránky. V podstatě jsme tehdy dělali akce malých měřítek. Chtěli jsme si najít kontakty na SHARPs a RASHs z Moskvy. Věděli jsme, že tu jsou. Ale ve výsledku jsme se s nima nemohli nijak sejít. Někdy v březnu 2004 jsem se stal straight edge, oholil si číro a začal se oblíkat jako skinhead. Tehdy víc podle New York skinhead stylu.

Pověz podrobněji, jak jsi přešel k straight edge?

Po velmi dlouhých úvahách. Přehodnotil jsem to a uviděl, kolik známých punkerů mi zemřelo kvůli alkoholismu a drogám. Měl jsem partu na ulici Pervomajskaja. Kolem kapely Toksičeskoe našestvije (Toxická invaze). Vystupovali s Purgeny na konci 90. let a počátkem nového tisíciletí. No, tak polovina z nich je na onom světě. Někdo se předávkoval heroinem. Někomu v opilosti heroin šlehli. Někdo skončil život sebevraždou. Celkově se tak dál žít nedalo. A skinheadské hnutí, skinhead subkultura, je něčím spolehlivějším, s jasnějším směřováním a uvažováním. Bez toho zamrdaného způsobu života. V podstatě mi to daleko víc vyhovovalo. Ačkoliv všechno nejlepší, co se dalo z punku vzít, jsem si vzal s sebou. A sXe jsem se stal tak, že jsem několik měsíců přemýšlel, díval se na svý chyby, co jsem dělal. S drogama jsem se nikdy neměl rád, kromě toho, když jsem kouřil marihuanu. Chemické měli u mě zákaz hned. Alkohol... Vzpomínám do jakých stavů jsem se dostával. Všechno jsem to přehodnotil a postupně se stal sXe. Přičemž ze začátku jsem si tak neříkal. Až pak... A k RASH skins... Od počátků se pořád potkávám se SHARPy, vzájemně se ovlivňujeme. Ale mívali jsme vlastní pohledy na společnost, na politiku.

Kdy se zformovala první militantní skupina?

První v roce 2000, která začala působit po Moskvě. Naše skupina se dala dohromady někdy na podzim 2004. Tam patřili všichni: hardcoristi, punkeři, SHARP, RASH i trad. skins, fotbaloví chuligáni. Nikdo nikomu nenadával. Všichni dělali společnou věc. Bylo nás 20 na celou Moskvu. Pořádali jsme menší akce, protože na větší nebyli prostě lidi. Právě v té době mě to vtáhlo do hnutí 

Mluvils o přání poznat se s SHARPs a RASHs...

Na punk koncerty periodicky chodili skinheadi. Normální. A to byla taková skupina Elpiskas. Hrál tam Dima Niki-Viki. Měl dva kámoše, mladý skiny. Říkali si tehdy ještě tradicionálové. Feďa Barmalej a Viťok. Tak s nimi jsem se seznámil. Ještě občas s nima chodil klidný Feďaj. Pamatuju se, stál prostě bokem, poslouchal a díval se. Jednou na punk fesťáku v Sextonu jsem uviděl dva nácky se svastikama. No, napálil jsem mu ji z fleku. Ti ze skupiny tohle uviděli. Aaa... přišli, rozloučili jsme se, a seznámili se. Časem jsem se přes ně začal seznamovat se všemi ostatními. Tehdy to bylo strašně málo lidí. Byli to chuligáni z FK Mosenegro, který se pak rozpadl. Hardcore mládež. Chuligáni a skini. Tak když jsme se všichni poseznamovali, začali jsme už něco dělat, podnikat akce, rozvíjet své pozice, lákat lidi k nám. Všechno to bylo samozřejmě složité. Moskva v roce 2004 byla prostě ohromné nazi city. Dnes je většina nácků pravicovými chuligány. Módnější subkultura, míň nebezpečná. Dneska se vyskytuje v těch kruzích jakási apolitičnost ještě mezi dospělými. Ale je malá. Většina mladých fotbalových chuligánů je pravicová. Antifa fotbalové kluby v Rusku nejsou. Chtěli je založit, ale nějak to nedopadlo. Zato jsou antifa kluby v Minsku -  MTZ-Ripo, v Kyjevě - Arsenál, které naši lidi aktivně podporují v rámci možností samozřejmě.

Pověz nám teď o svých názorech na anarchii, socialismus apod.?

Anarchismus. Za mnohé vděčím časopisu Autonom. Četl jsem určité knihy Kropotkina. Kamarádím se s mnohými anarchisty. Co mě přitahuje? Samozřejmě je to možnost osvobodit se od okovů kapitalistické společnosti, spotřební společnosti s vnucováním její psychologie. Možnost svého sebevyjádření určitým způsobem, stavět svůj život podle svých vlastních přesvědčení. Právě anarchistický způsob myšlení mě přitahuje. Bylo by ideální, aby se v rámci vlastní subkultury (punk, skinhead) nebudovaly vzájemné vztahy mezi lidmi na autoritářských základech. U lidí vznikl stereotyp, že anarchie je chaos. Samozřejmě to tak není. Oni nechápou smysl toho slova. Že je to společnost bez státní formy řízení, postavená na solidaritě, vzájemné pomoci a záchraně, podpoře, na základě svobody konec konců. Se socialismem je to trochu složitější. Jestli se na něj díváme jako na teorii, tak není v podstatě špatný. Ale jsem proti státní formě řízení. V celkovém měřítku ale musí dojít k průlomu v pohledu lidí na svět. Je třeba, aby se lidi k sobě chovali s úctou. Ale bohužel doposud i v punk, skinhead, hardcore scéně narážíte na velké množství lidí s předsudky, které se snaží vtáhnout do hnutí. Machismus taktéž, sexismus i homofobii nakonec.

Tak ještě bych si přál slyšet tvůj názor na kulturu v Rusku?

Začněme u punkového hnutí. Punkové hnutí dnes dospělo. Objevila se velká spousta mladých lidí, kteří žijí aktivismem. To je kladný faktor. Na druhou stranu, punkeři, kteří chodí třeba právě na Purgen nebo na Naiv, zase ne všichni, ale velká část z nich, jsou lidi, kteří jsou pro punk kulturu málo zanícení. Pro ně je to spíš o pubertě. Pak se stávají "normálními" lidmi: chodí do práce, vedou život obyčejného člověka. Ale dnes se objevily alternativy těmto velkým skupinám. Objevilo se hodně mladých punk, oi!, HC skupin. Se ska to u nás nic moc po pravdě není. A na tyhlety kapely chodí tihle mladí, kteří viděli, že se dá jinak stavět united, názory, principy, scéna. Jenže zase, je to vše jen takový ideál, fakticky je to tak, že v Moskvě je hodně autonomních part, kde na sebe navzájem hází jedna na druhou sračky. My se snažíme tato napadání zmírnit. Snažíme se, aby na koncertech nebyly rvačky, průsery, nerozbíjeli se hazly, chceme aby se lidi chovali normálně.

Pohovořme si teď o skinheadské subkultuře. Jak se u nás v Moskvě vyvíjela?

Hlavním impulsem je rok 2004, kdy se objevila skupina mladých, orientovaných k SHARP, kteří chtěli rozbořit společenský stereotyp o skinech jako nacistech. Chodili jsme na reggae do klubu "Forpost" na Spitfire, Distemper, právě v té době nahráli píseň "Nět rasizma, nět problem", na což doplatili v budoucnu ve Voroněži. Samozřejmě, že své koncerty pořádali uzavřeně (pozn. v Rusku se dodnes na koncert dostanou většinou jen pozvaní, přes mail, místo je sděleno často na poslední chvíli). Tehdy byla scéna velká: NoHeads, Klowns, Bukaneros. To byly první oi!, streetcore bandy. Jistě se dá vzpomenout skupina Učitěl truda, ale my k nim nemáme moc dobrý vztah. Paša byl sharpák, dostal po hubě od kindrošů a pak se stal apolitickým skinheadem. Jenže apolitičnost je na západě úplně něco jiného než apolitičnost v Rusku. Jestli jsi četl knihu Skinhead Bible a vůbec znáš původ subkultury, pak víš, že apolitický, ale antirasista! Na tohle se nesmí zapomínat ale u nás v podstatě "apolitičtí" mají mezi kámoši i nácky. Přirozeně, že vztah s nimi nebyl dobrý. Dál scéna začala pomalu růst. Začali se objevovat další kapely (M-16, Brigadir, Sudnyj děň, Facecontrol, Working Boys, O.S.V., Bystreet, Restlers, Dirty Sounds). Začali sem dojíždět Mister X. To taky sehrálo svou roli. Dneska je všechno mnohem lepší. Dají se otevřeně skoulet oi! koncerty a streetpunk s vlastní ochrankou, vlastní kontrolou, s normální situací na sále. Samozřejmě, že bývají opilecké potyčky, ale my je hned típneme. Z druhé strany se objevuje velké množství pozérů, kteří kupují drahé hadry, dělají si tetování za prachy rodičů, ale v podstatě sami nic nepředstavují.

Promluvme si o těch lidech. O tom, jak se stal crust módním, o "lidech s Fred Perry" o fintilech a pozéréch celkově!

V roce 2008 jsem si zajel do Německa na punk festival Punk and Disoderly, na němž hrála strašná spousta kapel. Bylo s tím spojeno několik situací. První právě kolem Paši z Učitěle truda. Když jsme ho chytili na jednom punk koncertě před festivalem a chtěli si s ním vyřídit účty. Přetrhla nám to ochranka. Ochranka začala říkat, že Berlín je multikulturní město a oni nepotřebují problémy na koncertech. A ještě jsme tam našli hňupa v Thor Steinerovi. Říkáme: "No, copak to jde! Tady jsou punkáči-antifašisti, kteří se s tímhle musí rvát." A pak jsme si promluvili se dvěma kluky (skinheady). Začali se bouřit, že žádný nepříjemnosti nechtějí, že je jim všechno jedno. Nakonec jsme jim "naplácali" a zahnali je. Pak jsme se bavili s opravdovými sharpy, ti nám řekli, že v Německu je hrozná spousta punkerů a skinheadů pozérů, jen jejich průměrný věk není 17 - 19 jak u nás, ale 25 - 27. Mají mnoho obchodů s cetkama, nechávají se tetovat ale o aktivismus se vůbec nezajímají a nepovažují za hanbu jít na koncert pravicových kapel. Vraťme se k našim reáliím. U nás je samozřejmě hodně punkerů, hardcore lidiček, mladých skinheadů, kteří pocházejí ze zabezpečených rodin. Někdy upadáš v údiv, jemu je 16 - 17 a je div ne celý oháknutý. A není to nic laciného. Celý je navlečený do drahých hader, a ty víš, že nepracuje. A když začnou dělat nějaké potíže, že v opilosti vyvádí nebo a co hůř, někoho pořežou, tak si ty následky neuvědomují. Nebo se začnou na koncertech chovat pateticky, nafouknou tváře a zkříží ruce. Jsou i takoví hardcoristi. Nedej Bůh, když se k nim dostane punker, do mosh pitu, který neumí tancovat mosh. Můžou ho dotlouct nebo dostane kopanec. Takový hnusný věci tam jsou taky. Když to vidíme, tak to samozřejmě típneme. Ale nemůžeme být všude. Teď jsoue in subkultury skinheadů a crustu. A mezi nimi je nevelký podíl lidí, co skutečně cítí že to je to jejich, že tím žijí. Ale většina jsou pozéři. Situace je u nás ve státě tak negativní: stát potlačuje subkultury, nacistů je hodně. Nad tím nejde mhouřit oči. Musíme uvažovat hlavou a to je znepokojuje. Oni si paří, pijí pivo, koupí si Fred Perryho za 2500 - 3000 rublů a myslí si, že jsou ti nejvíc true. To je směšné. A teď zvláštní pozornost crusterům. Zase ale, pokud bereme to, co vzniklo v Evropě, USA, Japonsku, tak se i mněi některé kolektivy líbí: Doom, Wolfbrigade. U nás se to stalo hodně rychle módou. V jednu chvíli bývalí punkeři například Unkind Revolt alá UK82, mají číra atd., a pak najednou hop a jsme crusteři. Na jednu stranu to není špatné, když člověk pro sebe objevuje něco nového, ale když se lidi odstřihávají od své minulosti, tak to v nás nevyvolává nic dobrého.

A kde si myslíš, že je hranice mezi opravdovostí a pozérstvím? Vždyť je hodně lidí, kteří skoro denně potřebují nějakou demonstraci.

No ale, zase nezapomínejme v jaké zemi žijeme. Když vzpomenu to Německo, tak tam můžeš klidně jít něco dělat. Nechat si schválit akci není problém. Obrovské množství videí to potvrzuje. Ano, byli tam dny bitek s policií a chaosu. Ale když u nás vyjdou s takovými transparenty, tak všichni vědí, jaký je u nás autoritářský režim, jak se policie chová k alternativcům. Když tě dřív za tvý číro, pamatuju si na konec 90. let, mohli odchytnout a ostříhat ti ho nůžkama do hola, tak je to dnes lepší. Ale i tak buďte připravení na zadržení policií a obdržení pokuty za účast v neschváleném mítinku. A na druhou stranu každý den proti něčemu protestovat... Řekl jsi takový názor, ale musíme chápat, že většina lidí v zemi jsou kreténi. A jen nevelká část je schopná něco přijímat. Musíme vysvětlovat. Ale jak je u nás prezentována představa o skinheadech, punkerech nebo HC v médiích. Bylo natočeno ohromné množství pořadů, ale vypadá to tak, že důležité informace, které vypovídají o zvláštnostech, o vlastních určitých názorech, vždycky vystřihnou. Nechají to z čeho se dá udělat senzace. Vzpomínám si na první pořad o sXe a skinheadech. Nechali tu část o sharpákovi, který říká něco jako: "mlátíme všechny, kdo se nám nelíbí a koho je důvod zmrzačit". Ale to, odkud se to vzalo, o tom, že ta kultura je od počátku multirasová, to neřeknou. O sXe taky prakticky nic, protože z toho senzaci neuděláš. V Moskvě a Petrohradě to je ještě jakž takž, ale na periferii je to při starém, jako je svět sám. Zlomit společenské stereotypy je problém. Zase když bys protestoval každý den... Já pokládám za víc účinné pomáhat právě dětem nebo bezdomovcům. Pokud jsi takový anarchista, že máš rád zvířata, zase je tu tolik koček a psů bez domova. Vem si jednoho domů a vychovávej ho. Jezdi do útulků a kupuj žrádlo. To je užitečnější, než když půjdeš s transparentem a budeš něco hulákat. Mrknou na tebe a možná řeknou: no jo no, možná má pravdu... Jo jasně, tenhle systém boje je taky důležitý, ale když to nenese žádné výsledky? Chápej, sázet můžeme u nás jen na mladé, kromě některých případů. I když výsledky boje proti husté zástavbě, proti stavbě průmyslových škodlivých zařízení ukázaly, že dospělí lidé se také účastní akcí a dávají najevo svůj postoj. Spoléhat se na starou generaci nemá význam. Jsou příliš ponoření do stereotypů a předsudků. A jen jednotlivci můžou adekvátně chápat realitu. U nás v zemi je hlavně všední rasismus. "Aaaah černí se sem zase nastěhovali". Jak se mi to zprotivilo slýchat, furt jedno a to samé. Začni u sebe! Nedávno se mi tuhle stala taková příhoda. Jeden mi říká: "Ty seš Rus, máš zdravé oči. V jiných národech je mají často špatné." Já říkám: "Seš debil. Začni u sebe, alespoň si zapni ten poklopec. Stojíš jak vyblitý zelí, jenom chlastáš od rána pivo, udělej něco užitečnýho". Zamyslel se. No, co to je, vždyť on má vlastně pravdu, říká si, když jsem na něj takhle udeřil. Je potřeba aktivismus různých forem. Na internetu jsou určité stránky, ne fóra, kde se baví žvatláním, ale naopak informační weby. Já jsem jen pro nepovolené mítinky a demonstrace, protože povolené - tam jsou vždy fízli, nahrávky pro služební účely. Díky, nám to už stačilo 1. května 2008. Když jsme vzali s sebou Němce, co přijeli se Stage Bottles, museli jsme se před nimi stydět. Jen co jsme přišli, už nás dokola obstoupili a přišili nám neschválený mítink. To je taková kravina. I s právního hlediska. Jak se pak ukázalo, tak fízlové si jen splnili svůj plán. Dnes, když se vrátím k HC a punku, tak se objevilo fakt dost dister. Kromě hudby se objevili ziny a různá literatura. Ale zase nekupuje je velké množství lidí. Mě se moc nelíbí to vedení živých časopisů, kdy jsi online. Je to módní, ale život je jedna věc a virtuální realita zase úplně jiná. Internet je nutný k tomu, abys získal informace, bavil se s lidmi z jiných měst nebo zemí.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ....

Report

The Slackers & Green Smatroll (22.10.2019) Praha - Futurum

Newyorští Slackers jsou kapelou pro kterou mám hodně velkou slabost, takže když jsem se během srpna dozvěděl, že v říjnu zahrají v Čechách neváhal jsem ani minutu a hned, jak to bylo možné jsem koupil lupen. Pro Slackers to byla návštěva po skoro 10 letech, kdy hráli v Praze naposled. Pro mě to bylo poprvé, co jsem měl možnost je vidět naživo, takže se nedivte, že tento report bude značně neobjektivní a plný superlativů a chvály na konto kapely (i když to by byl, i kdybych je viděl už předtím, protože je prostě žeru). Konečně přichází den d, hážu na sebe (pozersky) ty nejlepší hadry :-D a vyražím na vlak (jo jo ceny bydlení v naší matičce Praze už i mě vyhnali za její hranice). Místo konání Futurum, takže v sále bude alespoň k hnutí. Jako předskokan hrají Green Smatroll. Přicházím zhruba v půlce jejich setu. Tady asi není co dodávat, standardní výkon, na který jsme u Skřítků zvyklí, prostě lety prověření profíci. Během pauzy se stíhám pozdravit s pár známými, vypít pár piv, mezitím přichází na stage hvězdy večera The Slackers. Tuhle kapelu jsem měl vždycky rád, hlavně pro jejich schopnost plynule přecházet ze ska přes rocksteady až k reggae a to celé ještě doplnit a propojit dalšími styly, jako např. soulem, proto je považuji společně s Aggrolites, ze všech US kapel za absolutní špičku! Hrají opět v klasické sestavě Vic Ruggiero na klávesách a za mikrofonem, David Hillyard na saxofon a asi nejvýraznější člen kapely, basák Luis Zuluaga, hrající na basovku opřenou o stoličku jako na kontrabas, takže jak je vidět jádro kapely zůstává stále neměné. Odpalují to songem "Nurse", následuje "Watch This", a jak tak nakukuji do playlistu poleženém na stagy, i když mám doma od Slackers asi 6 desek většinu songů ani neznám. Sice ska už dávno netáhne tak, jako před lety ale lidí je ten večer dost i přesto, že je úterý a jak je vidět, zdravé jádro scény zůstává ať se děje co se děje. Kapela střídá rychlejší ska s reggae, rocksteady a muzikanti dokazují, že jsou to profíci na svém místě. Nejvíc na prdel jsem se posadil z dechové sekce, hlavně z trombonu, který je v solech naprosto dokonalý (naše domácí kapely let minulých by si měly vzít příklad, že kvalitní ska se dá dělat i se dvěma dechy). Na řadu přišla i jejich novinka "Way Of Woman", která vyšla letos v září. V songu "And I Wonder" dokázali jak umí propojovat jednotlivé žánry, northern soulové intro pomalu přecházející do ska rytmu, prostě dokonalost, kterou umí jenom Slackers! Zhruba v půli koncertu se z podia klidí zbytek kapely a na stagy zůstávají jen saxofonista David Hillyard, zatímco Vic Ruggiero bere do ruky kytaru a předvádí vynikající duet v rytmu reggae, jen za doprovodu saxofonu. A show jede dál, do ska dostávájí lidi trackem "Sarah", řada přišla i na poctivý soul a reggae v podobě songů "What Went Wrong" a "Propaganda". Futurum praská ve švech, první řady před podiem skankují o stošest a všichni si vychutnávají to nejklvalitnější ska. Ovšem nejsilnější moment celého koncertu přišel ke konci, kdy se ke kapele přidalo téměř celé publikum a začalo sborově zpívat basovou linku v tracku "So This is The Night", basák přestal hrát a nechal to na publiku, zatímco zbytek kapely hrál dál - opravdu nezapomenutelný!!!! A jsme pomalu u konce. Lidi si ještě vyřvali asi čtyři další přídavky ale tady už mám jen mlhavý alkoholový opar. Samozřejmě nechybělo ani distro, kde byla k sehnání kromě triček, placek a dalších propriet i jejich poslední deska, kterou jsem si pro nedostatek peněz bohužel neodnesl. Trochu mě mrzí, že z posledního alba nezaznělo vůbec nic ale i tak to byl, po dlouhé době jeden z nejvydařenějších ska koncertů.

Recenze

Elens no.6

Papírových fanzinů není v dnešní době nikdy dost a tak jsem rád za každý plátek, který se na scéně objeví. To platí samozřejmě i pro brněnský Elens, který má za sebou už šest čísel. Právě to poslední vyšlo v červnu 2018. Celkem 124 stran nabušených rozhovory, ilustracemi a články s barevnou křídovou obálkou, která je u dnešních fanzinů celkem standardem se mi dostalo do rukou až někdy před rokem. Elens je zaměřen hlavně na punk, crust a HC punk, i když najdete tu, stejně tak jako v předchozím čísle, menší přesah i do oi!. Začátek je po úvodním slovu autora, věnovám úvahám od několika přispěvatelů na téma "hranice, bariéry, limity", což je vzhledem k událostem několika posledních let, víc než auktuální téma, ať už na něj nahlížíme z jakéhokoliv hlediska. Následující článek "Stěžejní song", je opět příspěvkem několika autorů, který je navíc obohacen ilustrací od každého z nich. Jak už název napovídá, každý se zde rozepisuje o svém oblíbeném songu, o důvodech proč je právě tím stěžejním a co pro každého z nich symbolizuje. Navíc každý z nich dostal za úkol tento song ztvárnit i umělecky, takže tu najdete obrazy symbolizující daný song, což považuji za vynikajcí nápad. Jako u každého fanzinu páteří obsahu jsou rozhovory. V tomto čísle odpovídali na otázky brněnská Zeměžluč, punková Apolita, HC punkový Trauma 84 z Brna a brněnsko-znojemští Rozruch, kteří se pohybují někde na pomezí punku a oi! a dávají o sobě hodně vědět (mimochodem to byl důvod, proč jsem si tohle číslo pořídil). Hodně přínosná pro mě byla úvaha na téma "ženy a oi!" o mizivé účasti holek v oi! kapelách, o renees mezi skinheady a vůbec (ne)angažovanosti opačného pohlaví v punku obecně. Článek zakončuje výčet čistě nebo alespoň částečně dívčích oi! kapel, kde nechybí samozřejmě zmínka o Jenny Woo. Kdo jste četl předchozí číslo, určitě jste se nemohli dočkat pokračování komixu Punk's Undead s hormadou zombie punkerů co trhaj na kusy popové hvězdy (ale víc bych asi neměl prozrazovat). Parádní byla povídka "Předčasí" vsazená do prostředí upadajícího šedivého přístavního města, hlavně její ponurá místy až nihilistická atmosféra, kterou umí autor svým literárním stylem naprosto dokonale nabudit. Navíc je to na pokračování, takže dobrý tah jak si zajistit prodej dalšího čísla :-D Tradičně, poseldní stránky jsou věnovány recenzím. Většinou tu najdete spíš HC punk a crust ale našel jsem tu recenzi i na francouzské RIXE, takže i oi! se dostalo zadostiučinění. Co se mi na Elens líbí je, že nejde jen o kompilaci rozhovorů, recenzí a reportů z koncertů. Komix, povídka a články s orginálními náměty, spojené s hromadou ilustrací dělají z toho plátku celkem osobitý fanzine. Nechápu, že jsem  ho zachitil až od pátého čísla. Navíc jde o kolektivní dílo, takže tu máte několik pohledů, což je přínosem hlavně v úvahách a různých anketách. Brno je hold zlatá loď a platí to i o fanzinech! Autorům dávám palec hore a netrpělivě čekám na další číslo! Seženeš v distrech nebo na komiksmichael@seznam.cz.

Mikey Dread.... at the Controls!

Už v mnoha článcích jsem psal, že reggae a punk k sobě nikdy neměli tak daleko, jak by se mohlo na první pohled zdát. Především první vlna britského punku byla do určité míry ovlivněna reggae, čehož jsou největším důkazem The Ruts, The Stranglers (se svým singlem Nice'N'Sleazy) a hlavně The Clash, kteří došli v propojování punku a reggae nejdál. Nebyli to ovšem jenom britští punkeři, kteří si oblíbili reggae, i jamajčani žijící v Británii 70. let si všimli punkové exploze a oblíbenosti reggae u některých punkerů, příkladem může být Tonny Ellis se svým singlem "Punky Reggae", Bob Marley, který po návštěvě Británie nahrál společně s místními Aswad song "Punky Reggae Party" a nebo dokumentarista a selector Don Letts, autor dokumentů The Punkrock Movie a Punk Attitude. A právě The Clash jsou propojovacím můstkem k osobě Mikeyho Dreada, s kterým později začali vystupovat a nahráli i několik singlů, z nichž některé i produkoval. Mikey Dread byl jedním z nejvlivnějších interpretů a inovátorů v reggae muzice, jeho vášeň pro reggae vytvořila obrovskou sbírku vinylů, kterou později mohl využít ve své práci ve státní rozhlas. stanici JBC, kde začal pracovat jako DJ a poprvé tak pustil do jamajského éteru reggae. Jeho show "Dread at the Controls" se stala nejposlouchanějším pořadem na Jamajce. I když nejvíce ho proslavila právě spolupráce s The Clash na jejich desce "Sandinista". Mikey Dread vl. jménem Michael George Campbell se narodil 4.června 1954 v jamajském Port Antoniu. Už v mládí měl jisté technické nadání a tak jeho studium elektro-inženýra, bylo celkem logickým krokem a právě díky tomu se později dostal k práci v rozhlas. stanici JBC (Jamaica Broadcasting Corporation). JBC i přesto, že Jamajka v té době prožívala zlatou éru roots reggae, do svého repertoáru přebírala většinou zahraniční popové hity a reggae se vůbec nezabývala. Mikey se tedy rozhodl přesvědčit šéfa stanice ať mu dá prostor a nechá ho rozjet vlastní pořad, který bude primárně zaměřený na reggae. A tak v roce 1976 začal svojí pravidelnou radio show "Dread at the Controls", která se stala prvním reggae pořadem v jamajském éteru, byl tak prvním moderátorem, který pouštěl reggae do místního radia. Mohl tak konečně zužitkovat své zkušenosti z doby, kdy jako teenager vystupoval se sound systémem Safari and Sound. Jeho  show se brzo stala nejposlouchanějším pořadem na Jamajce a jeho hlas známý široko daleko po celém ostrově. A právě v té době začíná i jeho hudební kariéra, kdy začal vystupovat jako toaster. Postupně se tak dostal ke spolupráci se známými producenty jako byl např. Joe Gibbs nebo Lee "Scrach" Perry, který produkoval jeho dubutové album "Dread At The Controls" z roku 1979, také začal vystupovat se sound systémem Socialist Roots, který patřil v té době k jedněm z nejznámějších. Bohužel konzervativnímu vedení JBC se Dreadův novátorský přístup nezamlouval a tak na protest v roce 1978 z radia odchází a svojí show končí. Na nějakou chvíli se usadí v legendárním studiu Treasure Isle, kde pracuje jako zvukař, koncem 70. let rozjíždí vlastní label DATC (Dread At The Controls), na kterém kromě vlastní tvorby začíná vydávat a produkovat i další interprety, jako např. Sugar Minott nebo Earl Sixteen. 

Z vlastní tvorby zde vyšly např. alba "Evolutionary Rockers" nebo "World War III". Právě toto období bylo pro Mikeho kariéru zásadní. The Clash, kteří už od svého začátku koketovali s reggae byli velcí fanoušci Mikeyho Dreada a tak ho v roce 1980 pozvali na společné britské tour. Mikey do té doby o The Clash nikdy neslyšel a byla to pro něj prakticky neznámá kapela a tak, i když s nedůvěrou, pozvání nakonec přijal a s The Clash se později stali velcí přátelé. V tom samém roce jim dokonce produkoval singl "Bankrobber", který byl původně klasickým punkem, až právě Mikey z něj udělal reggae song. Celá spolupráce vyvrcholila deskou "Sandinista" (1980), kde se objevil Mikeyho hlas hned v několika tracích a kde se produkčně podílel na většině reggae a dub singlech. V době nahrávaní alba Sandinista se vydává s kapelou na Jamajku, kde chtějí nahrávat ve slavném studiu Channel One, pro co nejvěrohodnější zvuk ale vzhledem k nepokojům před nadcházejícími volbami, Jamajku po nahrání songu "Junko Partner" opouští a letí nahrávat do Spojených států. Od té doby se rozjela jeho spolupráce s The Clash naplno, začíná s nimi pravidelně jezdit na tour, nejen po Anglii ale i zbytku Evropy a USA. Jeho vystupovaní s The Clash začalo mít vliv i na prodejnost jeho vlastních desek ze strany fanoušků The Clash, jak se ukázalo na albu "World War III", které v té době právě vycházelo, a které se začalo objevovat i v distrech punkových labelů (např. Stiff Records, kteří prodávali i spoustu 2tone desek). Zajímavostí je, že i když se produkčně a autorsky podílel na albu Sandinista, nikdy mu nebyly přiznány autorská práva a v podstatě do své smrti z tohoto díla neviděl ani cent. Nakonec se na několik dlouhých let usazuje v Londýně, kde začíná studovat na National Broadcasting School of London, kde ještě více zdokonalil své dovednosti v mediální produkci. V Londýně také na nějaký čas navazuje spolupráci s labelem On-U-Sound dubového producenta Adriana Sherwooda. The Clash ovšem nebyla jediná slavná kapela se kterou spolupracoval. Po úspěchu s The Clash si ho na své tour v roce 1982 pozvali i UB40, kterým dokonce produkoval dub verze singlů "Red Red Wine" a "Cherry Oh Baby". Televizní stanice Channel 4 si ho v roce 1983 přizvala aby komentoval 6. díl dokumentární série "Deep Roots Music" zaměřené na mapování reggae. I přes spolupráci s The Clash a UB40 se Mikey stále stíhal věnovat i vlastní tvorbě, během 80. let vydal celkem šest alb z nichž k nejznámějším patří např. "World War III", "SWALK" nebo "Pave The Way". I když v té době určoval přicházející trendy z Jamajky dancehall, Mikeyho tvorba měla daleko větší záběr. Nejen, že byl vynikající toaster (což bylo nejvíce znát z jeho spolupráce s The Clash) ale i zdatný zpěvák, takže vlastně ani jedna z jeho desek, které vydal během 80. let není čistě rub-a-dub, roots nebo

lovers rock. V nadcházející dekádě je o Mikeym slyšet už o něco méně, v roce 1991 absolvuje tour s další reggae legendou Freddie McGregorem a tehdy nejlepší studiovou reggae kapelou 80. let Roots Radics. Následující rok hostuje na singlu "Can't Hear 'Em" bývalého kytaristy Guns'N'Roses Izzy Stradlina. Nové desky vydává i během 90. let ovšem už ne s takovou četností, jako v předchozí dekádě, která byla pro jeho kariéru pravděpodobně nejzásadnější. V půli 90. let po letech práce jako zvukař a producent se přestěhoval na Floridu, kde začal pracovat pro místní satelitní CSN TV. V té době se na několik let přestal muzice věnovat úplně, až později obnovil svůj label DATC a začal znovu vydávat svoje starší alba. Návrat na podia přišel až v roce 2002, kdy se objevil na Montreux Jazz festivalu ve Švýcarsku, v té době také vydal nové album "Rasta In Control" a o dva roky později vystupuje na slavném Glastonbury Festivalu v Anglii, kde zahraje i songy nahrané společně s The Clash. V roce 2004 se také účastní kompilační desky "Sandinista Project", která je tributem právě albu Sandinista, kde se objevil na singlu "Silicone on Sapphire", společně s kapelou The Blizzard of 78. V roce 2007 vychází jeho poslední album "Life Is A Stage", bohužel v tom samém roce prodělal léčbu mozkového nádoru, kterému po půl roce v březnu 2008 podlehl. Bohužel, reggae zpěváci se vysokého věku zpravidla nedožívají ale i tak po sobě dokážou zanechat nesmazatelnou stopu v hudební historii a to platí i pro Mikeyho Dreada, kterého nám stále budou připomínat nejen The Clash ale i jeho nezapomenutelný moderátorský projev na radiu JBC.