Dnešní recenze bude opravdu hodně daleko od toho, co tu běžně můžete najít. Crust a d-beat zrovna nepatří k mým nejoblíbenějším subžánrům punku ale jelikož mám blízko k hardcoru, tak mi nikdy nebyly zase tak vzdálené. K této desce jsem se dostal v podstatě díky rozhovoru s Rozruchem, který jsem publikoval v září, takže tímto pozdravuji do Brna Moral Hangover a doufám, že se zase někdy uvidíme. Ale dost keců, pojďme se konečně podívat na toto splitko. Deska vyšla v květnu 2019 ve spolupráci několika domácích labelů (PHR, Disšrot, Véva Records apod.) na klasickém černém 12" vinylu. Moral Hangover tu mají celkem 8 zářezů, na Dis-K47 vyšlo 6 songů. Nechybí ani booklet s texty a to dokonce i s anglickým překladem, pozornost si zalsouží i malovaný obal, kde jsou za hořící katedrálou vyobrazeny obě kapely, jak společně popíjejí u jednoho stolu. První strana kterou jsem si poslechl byli brněnští d-beatový/hardcore punkový Moral Hangover, kapela personálně propojená s Rozruchem. Zaujal mě hned první song Zlámaný zevnitř, kde nejde přeslechnout parádní intro alá punk ve stylu UK82, které přejde ve zběsilou hc-punkovou smršť, doprovázenou kulometem bicích. Celá strana Moral Hangover se pěkně šine v agresivní střelbě bicích, jednoduchých hardcorových rifech a uřvaném zpěvu.... ideální soundtrack např. při demolici baráku, riotu v ulicích nebo šrotování auta, či podobné bohulibé činnosti. Co mi tady trochu neladí je zpěv, kdy mi příjde, že se hodně slov ztrácí (jako např. v songu Zůstat naživu). V tracku Samozvaní spasitelé národa, kde v intru uslyšíte Olívii Žižkovou a její super hit "Já volím SPD"... se kapela pouští do obchodníků se strachem, populistů a všech těch vlastenců, kteří si pletou nenávist a předsudky s vlastenectvím. Hned následující Kde domov můj je další úderkou na toto téma, kde se kapela tentokrát vymezuje proti zadrátovaní hranic, nejen těch fyzických ale i těch v našich hlavách. Hodně velkou radost mi udělal track Chlapci a chlapi, což je cover od Kritické situace, pro kterou budu mít vždycky slabost. Celkově vzato, i když to není úplně můj šálek čaje (přecejenom hardcore, který poslouchám je opravdu spíš hardcore, než crust nebo d-beat), mě Moral Hangover celkem bavili. Další strana patří znojemským Dis-K47, které nevím jestli řadit ke crustu nebo d-beatu, nicméně vzhledem ke zpěvu a celkově temnější atmosféře mi příjdou spíš jako crust. Jejich stranu otvírá song Lež, pomalu se rozjíždějící crustová nakopávačka, která vám rozbije hlavu o zeď a o sluch vás připravý hluboký hrdelní zpěv jejich zpěvačky. Mimochodem zajímavostí je, že o druhý vokál se stará bubeník. Jak už jsem psal o pár řádků výše, Dis-K47 jsou oproti Moral Hangover mnohem temnější, bicí tu sypou v o něco "pomalejším" tempu, což dává prostor kytarám, které tu jsou mnohem zřetelnější. Nechci urazit chlapy z Moral Hangover ale Dis-K47 mají přecejenom o něco nadanější kytarysty a ucelenější styl hry, který mi vyhovuje víc. Co ale nedávám ani u "Diskáček" je zpěv, protože rozumím stěží každému druhému slovu. Celkově se mi líbí hutná "podladěná" basa, sypačka bicích, temnější atmosféra ale mezi jednotlivými songy nevidím zase tolik rozdílů, zkrátka ať se snažím jak chci, nejsem schopný vypíchnout nějaký, který by mi utkvěl v paměti, přesto se mi "diskáčka" líbili o něco víc, než jejich kolegové z Brna. Hodnocení dnes žádné nebude, vzhledem k tomu, že to je, jako kdyby posluchač jazzu měl psát recenzi na Napalm Death.
Další deskou na recenzi, kterou se vrátíme do obvyklých kolejí je album Climats, pro mě naprosto neznámé francouzské kapely Steff Tej & Éjectés z města Limones. Kapela funguje od roku 1988 a na svém kontě mají celkem 13 desek, včetně posledního alba Climats, které vyšlo v listopadu 2018. Nevím do jaké míry souvisí název s dnešním klima hnutím, protože francouzsky umím úplný prd, nicméně jak to tak vypadá, ve své domovině to asi nebude kapela úplně lokálního významu. Steff Tej & Éjectés hrají směsici reggae, rocksteady a ska s rockovými prvky a v tomto crossover duchu se nese i tato deska, na které najdete celkem 14 zářezů. Album otevírá song s víc, než výstižným názvem Do the Reggae, netradiční reggae v rychlejším tempu, které vás krásně uvede do toho o čem tato kapela je. Následující Le climat, je klasické reggae, stejně tak jako Accroche coeur. Zajímavější část přichází s parádními tracky Non ne me chante pas, který se nese v duchu early reggae, do rocksteady hozený La grande évasion, rockovou část tu představují tracky Sous controle a další reggae/rock crossover v podobě songu N'attend pas. Hodně příjemnou chill-out záležitostí jsou tracky Iluminada s prvky early reggae a hned v zápětí následující Il se dit. Když se nad tím tak zamyslím, tak ska na této desce chybí úplně, v podstatě jediný singl blížící se ke ska, je La grande évasion ale tady jde, jak už jsem psal před tím spíš o rocksteady. Další čistě rocková záležitost je song Qu'est ce qu il faut faire, i když tady by se možná dalo mluvit i o punkrocku. Éjectés na této desce opravdu nehrají zrovna tradiční reggae, tak jak si ho většina z nás představí, stačí se zaposlouchat do tracků Aujourd'hui c'est soleil nebo No no no, kde bicí a rytmická kytara nedrží obvyklou druhou dobu, zatímco zbytek kapely jede v obvyklém reggae rytmu. Předposlední song je cover reggae klasiky Cherry Oh Babyod od Erica Donaldsona z roku 1971 a celé album uzavírá zkrácená verze tracku Le climat. Co dodat? Pro mě určitě zajímavé album, kapela s netradičním přístupem k reggae & ska. Sice nejde o něco z čeho bych se posadil na zadek ale za poslech tato deska určitě stojí. Za mě 8 z 10.
Žádné komentáře:
Okomentovat