R.I.P Ivan (17.2. 1983 - 16.11. 2009)
1. část
Jsou 4 hodiny ráno jsme na vlnách rádia "Modern" a máme tu jako hosta v cyklu pořadů "Rozhovory o ničem" zasloužilého kulturního aktivistu Modesta Christoforoviče Kostopravova (pozn. pseudonym). Takže první dotaz... Jak jsi se dostal k punku? Jak to všechno začalo?
Všechno to začalo už hodně dávno. Někdy na začátku roku 1994. Mě bylo 11 let a mému bratranci 9. Zdálo by se, že jsou to jen takoví malí kluci, jenže oni se rozhodli, že se s velkou částí svých vrstevníků nebudou bavit, protože se rozcházeli v zálibách. Poslouchali určitou hudbu, přemýšleli jinak než ostatní. Tak bylo rozhodnuto. Ale přemýšleli, jakou subkulturou by bylo nejlepší se dát? A zvolili si punk. Přirozeně, že o punku jako takovém tehdy ještě neměli šajnu, a pokud měli, tak to byly představy jako u lidí kolem. No, jaké jsou děti, posuď sám. Ale časem jsme pod vlivem starších děcek začali dostávat víc informací. Jeden z nich už je na onom světě, druhej už od toho všeho odešel. Má rodinu, děcko. Začali nám poskytovat různé nahrávky. První nahrávky se nedají nazvat nějakým punkem. Všechno šlo podle standardního schématu: Sektor Gaza, Krasnaja pleseň. Všechny tyhlety hovadiny. Ale seznámení s punkrockem proběhlo právě někde, myslím, že v letech 1995 - 1997. Ze zahraničního punku jsme začali první poslouchat Sex Pistols, Exploited, NoFX, Offspring, Ramones a Clash. Tohle byly jistě první punk kapely, na kterých jsme začínali. Z ruských... No, bohužel byly v té době všeobecně dostupné profláklé kompilace "Pank revolucija", námi všemi nenáviděné společnosti KTR. Zdravím Pavouka mimochodem (směje se). Víc nic nebylo, žádné jiné kompilace nebyly. V té době se dalo na těchto sborníkách slyšet Distemper, Naiv, Tarakany, Purgen. Skupiny, které měly záporný vztah k fašismu, nacionalismu a rasismu. Ale i tím spíš jsme díky těmto sborníkům začali poslouchat alba již domácích skupin: Distemper, Naiv, Tarakany, Purgen... Mavzolej taky. Pak v 1997 jsem zašel na první punk koncerty. Byl to Sektor Gaza, Purgen a byla to i Graždanskaja Oborona. To byly první tři koncerty. V 98mym už to bylo častěji...
A jak se k tomu stavěla tvá rodina?
No, ze začátku nechápali co se děje. Copak se stalo! Takovej kluk, dobře se učí ve škole. A tak nenormálně vypadá. Ze začátku nic nechápali. Ale s mým přibývajícím dospíváním, s mou větší informovaností, jsem jim to začal vysvětlovat, co a jak. Časem se všechno usadilo zase zpátky na své místo. Máti se seznámila s velkým množstvím lidí z jiných měst, skupin. Sama si oblíbila ska, dřív se jí líbil jazz ale hardcore nemá ráda. Ale pop-punk si ještě poslechne. Táta to ze začátku taky nedával, ale pak bylo všechno v normě. Babička, tehdy brala negativně číra, prý je to hnůj na hlavě, různé bodliny. "V jednom autobuse s tebou nepojedu". Tak daleko to až šlo. Ale pak to šlo zase všechno normálně. Prostě jsem dal lidem možnost nechat si to všechno vysvětlit, přečíst si o tom. V roce 1999 se objevila taková knížka: punk-encyklopedie Olega Bočarova. První vydání bylo veliké, formát A4 v zeleném obalu s lebkou Exploited. Bylo tam popsáno hodně punk, hardcore, ska, oi kolektivů. Takže aspoň odtud, internet tehdy ještě jako takový nebyl a když byl, tak jen u vybraných jedinců, a navíc za šílený prachy, začali čerpat první informace, kupovat kazety. V těch časech byla rozšířená vydání Piggimot records, modré kazety s prasečím rypáčkem. Právě oni vydávali kazety Mighty Mighty Bosstones, Ramones, NoFX, Exploited, GBH a další. Potom, asi na konci roku 1999, počátku roku 2000, jsem začal chodit na ska-punk koncerty. A tehdy to všechno začalo. Tehdy jsem si uvědomil svou antifašistickou pozici. V těch časech ještě... tehdy všechno probíhalo takovým způsobem, ska-punk scéna byla malá: Distemper, Sojuz, Klopy, Spitfire, a to byla celá scéna, na koncert chodilo 300 - 400 lidí, z nich 15 - 20 fotbalových fanoušků, kteří byli přirozeně pravicovými, čert je vem! Mnozí z nich se mezitím dostali k drsným firmám jako Gladiators, Union atd. atd. A těchto 20 lidí vypouštěli všelijaké nazi hesla a dovedli pouštět hrůzu na všechny ostatní. Stáli v kruhu a kdo se k nim dostal toho zbili. Nebo jejich holčiny rvačky provokovaly. Takovým způsobem například byl zmlácen "Gruzín", basák skupiny Směch. Ale on na to zapomněl a začal s takovými skupinami (polopravičáckými nebo nemorálními) hrát. Očividně měl krátkou paměť. Přirozeně, že my jsme se s takovou situací nemohli vůbec smířit. Museli jsme něco udělat. A tak my, pár punkerů, 5 - 7, jsme se začali rvát s těmi fanoušky. Ach, jak ti nás nenáviděli. V Moskvě jsme byli jejich nejúhlavnější nepřátelé.
Jo. Jen samozřejmě nebyla akční, nevyjížděla na akce. Všechny bitky byly na koncertech. Přišli lidi, vyprovokovali rvačky. My jsme se za někoho postavili. Nebo provokovali nácci. Například poslali někoho malého nebo holku, začala se s někým hádat, do někoho šťouchat a pak se za ni (oni) postavili. Hodně případů bylo v "Točce" (pozn. klub), když byla ještě na starém místě. Tam jsem s mým kámošem, mistrem sportu ve vojenském boji zblízka, větší než já, skolili dva chuligány. No, takové pořádné kořeně... Tak ti se nám potom pomstili. Vrhlo se na nás asi 10 - 15 lidí s židlemi. Jak to, že nám nic nezlomili, a jak jsme se odtud zázrakem dostali si nepamatuju. Ale v zásadě jsem měl lehký otřes mozku. Ovlivnilo mě ještě chození do klubu "Estacada". Chodil jsem tam od roku 2000 do roku 2004. Já a moji kámoši jsme ten klub celým srdcem nenáviděli. Proč? Je to zaprvé fízlácký klub. Vedle je oddělení policie. Vedení klubu je s fízlovským oddělením jedna ruka. Třetina výdělku jde tam. Za druhé je to čtvrť kriminálníků. Každý, kdo tam byl jistě ví, jaké jsou tam problémy, počínaje zloději konče nácky. Samozřejmě jsme nehonili a nemlátili ty vagabundy a nácky v klubu, ale venku za jeho hranicemi. Taky nás bylo málo. Tuhle to byl dobrej případ. Asi rok 2003. Jedeme trolejbusem. Nepamatuju si z jakého koncertu. A na trolejbus nabíhá 30 těch zasraných ksichtů s řetězy a basebalkami. A nás bylo 5 bojovnejch punkerů a 2 fotbaloví chuligáni z CSKA Moskva - takže nás 7 se na ně vrhlo. A ti se posrali. Co trofejí jsme tehdy posbírali. Ale i nás honili kolem Estacady. I sám klub. Ta zkundyochranka, která mlátila nejen samotné návštěvníky ale i muzikanty na toaletách. Zaháněla je za stage diving. Bylo to hodně tvrdý všechno. Přirozeně že nás to všechno omrzelo. Nešlo se usmířit. Začali jsme to místo bojkotovat. Ale jiní mí přátelé nejsou tak důslední. Dál tam chodí.
To jsou všechno doby punkového mládí. Ale jak jsi přišel na téma skinheads a v podstatě k RASH skins?
Někdy na začátku roku 2004 jsem si uvědomoval, že punkové hnutí bohužel v mnohém v Moskvě degraduje. Tehdy jsem už toho taky dost věděl o skinheadech, četl odpovídající literaturu. Už se objevil internet, dalo se zajít na stránky. V podstatě jsme tehdy dělali akce malých měřítek. Chtěli jsme si najít kontakty na SHARPs a RASHs z Moskvy. Věděli jsme, že tu jsou. Ale ve výsledku jsme se s nima nemohli nijak sejít. Někdy v březnu 2004 jsem se stal straight edge, oholil si číro a začal se oblíkat jako skinhead. Tehdy víc podle New York skinhead stylu.
Pověz podrobněji, jak jsi přešel k straight edge?
Po velmi dlouhých úvahách. Přehodnotil jsem to a uviděl, kolik známých punkerů mi zemřelo kvůli alkoholismu a drogám. Měl jsem partu na ulici Pervomajskaja. Kolem kapely Toksičeskoe našestvije (Toxická invaze). Vystupovali s Purgeny na konci 90. let a počátkem nového tisíciletí. No, tak polovina z nich je na onom světě. Někdo se předávkoval heroinem. Někomu v opilosti heroin šlehli. Někdo skončil život sebevraždou. Celkově se tak dál žít nedalo. A skinheadské hnutí, skinhead subkultura, je něčím spolehlivějším, s jasnějším směřováním a uvažováním. Bez toho zamrdaného způsobu života. V podstatě mi to daleko víc vyhovovalo. Ačkoliv všechno nejlepší, co se dalo z punku vzít, jsem si vzal s sebou. A sXe jsem se stal tak, že jsem několik měsíců přemýšlel, díval se na svý chyby, co jsem dělal. S drogama jsem se nikdy neměl rád, kromě toho, když jsem kouřil marihuanu. Chemické měli u mě zákaz hned. Alkohol... Vzpomínám do jakých stavů jsem se dostával. Všechno jsem to přehodnotil a postupně se stal sXe. Přičemž ze začátku jsem si tak neříkal. Až pak... A k RASH skins... Od počátků se pořád potkávám se SHARPy, vzájemně se ovlivňujeme. Ale mívali jsme vlastní pohledy na společnost, na politiku.
Kdy se zformovala první militantní skupina?
První v roce 2000, která začala působit po Moskvě. Naše skupina se dala dohromady někdy na podzim 2004. Tam patřili všichni: hardcoristi, punkeři, SHARP, RASH i trad. skins, fotbaloví chuligáni. Nikdo nikomu nenadával. Všichni dělali společnou věc. Bylo nás 20 na celou Moskvu. Pořádali jsme menší akce, protože na větší nebyli prostě lidi. Právě v té době mě to vtáhlo do hnutí
Mluvils o přání poznat se s SHARPs a RASHs...
Na punk koncerty periodicky chodili skinheadi. Normální. A to byla taková skupina Elpiskas. Hrál tam Dima Niki-Viki. Měl dva kámoše, mladý skiny. Říkali si tehdy ještě tradicionálové. Feďa Barmalej a Viťok. Tak s nimi jsem se seznámil. Ještě občas s nima chodil klidný Feďaj. Pamatuju se, stál prostě bokem, poslouchal a díval se. Jednou na punk fesťáku v Sextonu jsem uviděl dva nácky se svastikama. No, napálil jsem mu ji z fleku. Ti ze skupiny tohle uviděli. Aaa... přišli, rozloučili jsme se, a seznámili se. Časem jsem se přes ně začal seznamovat se všemi ostatními. Tehdy to bylo strašně málo lidí. Byli to chuligáni z FK Mosenegro, který se pak rozpadl. Hardcore mládež. Chuligáni a skini. Tak když jsme se všichni poseznamovali, začali jsme už něco dělat, podnikat akce, rozvíjet své pozice, lákat lidi k nám. Všechno to bylo samozřejmě složité. Moskva v roce 2004 byla prostě ohromné nazi city. Dnes je většina nácků pravicovými chuligány. Módnější subkultura, míň nebezpečná. Dneska se vyskytuje v těch kruzích jakási apolitičnost ještě mezi dospělými. Ale je malá. Většina mladých fotbalových chuligánů je pravicová. Antifa fotbalové kluby v Rusku nejsou. Chtěli je založit, ale nějak to nedopadlo. Zato jsou antifa kluby v Minsku - MTZ-Ripo, v Kyjevě - Arsenál, které naši lidi aktivně podporují v rámci možností samozřejmě.
Anarchismus. Za mnohé vděčím časopisu Autonom. Četl jsem určité knihy Kropotkina. Kamarádím se s mnohými anarchisty. Co mě přitahuje? Samozřejmě je to možnost osvobodit se od okovů kapitalistické společnosti, spotřební společnosti s vnucováním její psychologie. Možnost svého sebevyjádření určitým způsobem, stavět svůj život podle svých vlastních přesvědčení. Právě anarchistický způsob myšlení mě přitahuje. Bylo by ideální, aby se v rámci vlastní subkultury (punk, skinhead) nebudovaly vzájemné vztahy mezi lidmi na autoritářských základech. U lidí vznikl stereotyp, že anarchie je chaos. Samozřejmě to tak není. Oni nechápou smysl toho slova. Že je to společnost bez státní formy řízení, postavená na solidaritě, vzájemné pomoci a záchraně, podpoře, na základě svobody konec konců. Se socialismem je to trochu složitější. Jestli se na něj díváme jako na teorii, tak není v podstatě špatný. Ale jsem proti státní formě řízení. V celkovém měřítku ale musí dojít k průlomu v pohledu lidí na svět. Je třeba, aby se lidi k sobě chovali s úctou. Ale bohužel doposud i v punk, skinhead, hardcore scéně narážíte na velké množství lidí s předsudky, které se snaží vtáhnout do hnutí. Machismus taktéž, sexismus i homofobii nakonec.
Tak ještě bych si přál slyšet tvůj názor na kulturu v Rusku?
Začněme u punkového hnutí. Punkové hnutí dnes dospělo. Objevila se velká spousta mladých lidí, kteří žijí aktivismem. To je kladný faktor. Na druhou stranu, punkeři, kteří chodí třeba právě na Purgen nebo na Naiv, zase ne všichni, ale velká část z nich, jsou lidi, kteří jsou pro punk kulturu málo zanícení. Pro ně je to spíš o pubertě. Pak se stávají "normálními" lidmi: chodí do práce, vedou život obyčejného člověka. Ale dnes se objevily alternativy těmto velkým skupinám. Objevilo se hodně mladých punk, oi!, HC skupin. Se ska to u nás nic moc po pravdě není. A na tyhlety kapely chodí tihle mladí, kteří viděli, že se dá jinak stavět united, názory, principy, scéna. Jenže zase, je to vše jen takový ideál, fakticky je to tak, že v Moskvě je hodně autonomních part, kde na sebe navzájem hází jedna na druhou sračky. My se snažíme tato napadání zmírnit. Snažíme se, aby na koncertech nebyly rvačky, průsery, nerozbíjeli se hazly, chceme aby se lidi chovali normálně.
Pohovořme si teď o skinheadské subkultuře. Jak se u nás v Moskvě vyvíjela?
Hlavním impulsem je rok 2004, kdy se objevila skupina mladých, orientovaných k SHARP, kteří chtěli rozbořit společenský stereotyp o skinech jako nacistech. Chodili jsme na reggae do klubu "Forpost" na Spitfire, Distemper, právě v té době nahráli píseň "Nět rasizma, nět problem", na což doplatili v budoucnu ve Voroněži. Samozřejmě, že své koncerty pořádali uzavřeně (pozn. v Rusku se dodnes na koncert dostanou většinou jen pozvaní, přes mail, místo je sděleno často na poslední chvíli). Tehdy byla scéna velká: NoHeads, Klowns, Bukaneros. To byly první oi!, streetcore bandy. Jistě se dá vzpomenout skupina Učitěl truda, ale my k nim nemáme moc dobrý vztah. Paša byl sharpák, dostal po hubě od kindrošů a pak se stal apolitickým skinheadem. Jenže apolitičnost je na západě úplně něco jiného než apolitičnost v Rusku. Jestli jsi četl knihu Skinhead Bible a vůbec znáš původ subkultury, pak víš, že apolitický, ale antirasista! Na tohle se nesmí zapomínat ale u nás v podstatě "apolitičtí" mají mezi kámoši i nácky. Přirozeně, že vztah s nimi nebyl dobrý. Dál scéna začala pomalu růst. Začali se objevovat další kapely (M-16, Brigadir, Sudnyj děň, Facecontrol, Working Boys, O.S.V., Bystreet, Restlers, Dirty Sounds). Začali sem dojíždět Mister X. To taky sehrálo svou roli. Dneska je všechno mnohem lepší. Dají se otevřeně skoulet oi! koncerty a streetpunk s vlastní ochrankou, vlastní kontrolou, s normální situací na sále. Samozřejmě, že bývají opilecké potyčky, ale my je hned típneme. Z druhé strany se objevuje velké množství pozérů, kteří kupují drahé hadry, dělají si tetování za prachy rodičů, ale v podstatě sami nic nepředstavují.
Promluvme si o těch lidech. O tom, jak se stal crust módním, o "lidech s Fred Perry" o fintilech a pozéréch celkově!
V roce 2008 jsem si zajel do Německa na punk festival Punk and Disoderly, na němž hrála strašná spousta kapel. Bylo s tím spojeno několik situací. První právě kolem Paši z Učitěle truda. Když jsme ho chytili na jednom punk koncertě před festivalem a chtěli si s ním vyřídit účty. Přetrhla nám to ochranka. Ochranka začala říkat, že Berlín je multikulturní město a oni nepotřebují problémy na koncertech. A ještě jsme tam našli hňupa v Thor Steinerovi. Říkáme: "No, copak to jde! Tady jsou punkáči-antifašisti, kteří se s tímhle musí rvát." A pak jsme si promluvili se dvěma kluky (skinheady). Začali se bouřit, že žádný nepříjemnosti nechtějí, že je jim všechno jedno. Nakonec jsme jim "naplácali" a zahnali je. Pak jsme se bavili s opravdovými sharpy, ti nám řekli, že v Německu je hrozná spousta punkerů a skinheadů pozérů, jen jejich průměrný věk není 17 - 19 jak u nás, ale 25 - 27. Mají mnoho obchodů s cetkama, nechávají se tetovat ale o aktivismus se vůbec nezajímají a nepovažují za hanbu jít na koncert pravicových kapel. Vraťme se k našim reáliím. U nás je samozřejmě hodně punkerů, hardcore lidiček, mladých skinheadů, kteří pocházejí ze zabezpečených rodin. Někdy upadáš v údiv, jemu je 16 - 17 a je div ne celý oháknutý. A není to nic laciného. Celý je navlečený do drahých hader, a ty víš, že nepracuje. A když začnou dělat nějaké potíže, že v opilosti vyvádí nebo a co hůř, někoho pořežou, tak si ty následky neuvědomují. Nebo se začnou na koncertech chovat pateticky, nafouknou tváře a zkříží ruce. Jsou i takoví hardcoristi. Nedej Bůh, když se k nim dostane punker, do mosh pitu, který neumí tancovat mosh. Můžou ho dotlouct nebo dostane kopanec. Takový hnusný věci tam jsou taky. Když to vidíme, tak to samozřejmě típneme. Ale nemůžeme být všude. Teď jsoue in subkultury skinheadů a crustu. A mezi nimi je nevelký podíl lidí, co skutečně cítí že to je to jejich, že tím žijí. Ale většina jsou pozéři. Situace je u nás ve státě tak negativní: stát potlačuje subkultury, nacistů je hodně. Nad tím nejde mhouřit oči. Musíme uvažovat hlavou a to je znepokojuje. Oni si paří, pijí pivo, koupí si Fred Perryho za 2500 - 3000 rublů a myslí si, že jsou ti nejvíc true. To je směšné. A teď zvláštní pozornost crusterům. Zase ale, pokud bereme to, co vzniklo v Evropě, USA, Japonsku, tak se i mněi některé kolektivy líbí: Doom, Wolfbrigade. U nás se to stalo hodně rychle módou. V jednu chvíli bývalí punkeři například Unkind Revolt alá UK82, mají číra atd., a pak najednou hop a jsme crusteři. Na jednu stranu to není špatné, když člověk pro sebe objevuje něco nového, ale když se lidi odstřihávají od své minulosti, tak to v nás nevyvolává nic dobrého.
No ale, zase nezapomínejme v jaké zemi žijeme. Když vzpomenu to Německo, tak tam můžeš klidně jít něco dělat. Nechat si schválit akci není problém. Obrovské množství videí to potvrzuje. Ano, byli tam dny bitek s policií a chaosu. Ale když u nás vyjdou s takovými transparenty, tak všichni vědí, jaký je u nás autoritářský režim, jak se policie chová k alternativcům. Když tě dřív za tvý číro, pamatuju si na konec 90. let, mohli odchytnout a ostříhat ti ho nůžkama do hola, tak je to dnes lepší. Ale i tak buďte připravení na zadržení policií a obdržení pokuty za účast v neschváleném mítinku. A na druhou stranu každý den proti něčemu protestovat... Řekl jsi takový názor, ale musíme chápat, že většina lidí v zemi jsou kreténi. A jen nevelká část je schopná něco přijímat. Musíme vysvětlovat. Ale jak je u nás prezentována představa o skinheadech, punkerech nebo HC v médiích. Bylo natočeno ohromné množství pořadů, ale vypadá to tak, že důležité informace, které vypovídají o zvláštnostech, o vlastních určitých názorech, vždycky vystřihnou. Nechají to z čeho se dá udělat senzace. Vzpomínám si na první pořad o sXe a skinheadech. Nechali tu část o sharpákovi, který říká něco jako: "mlátíme všechny, kdo se nám nelíbí a koho je důvod zmrzačit". Ale to, odkud se to vzalo, o tom, že ta kultura je od počátku multirasová, to neřeknou. O sXe taky prakticky nic, protože z toho senzaci neuděláš. V Moskvě a Petrohradě to je ještě jakž takž, ale na periferii je to při starém, jako je svět sám. Zlomit společenské stereotypy je problém. Zase když bys protestoval každý den... Já pokládám za víc účinné pomáhat právě dětem nebo bezdomovcům. Pokud jsi takový anarchista, že máš rád zvířata, zase je tu tolik koček a psů bez domova. Vem si jednoho domů a vychovávej ho. Jezdi do útulků a kupuj žrádlo. To je užitečnější, než když půjdeš s transparentem a budeš něco hulákat. Mrknou na tebe a možná řeknou: no jo no, možná má pravdu... Jo jasně, tenhle systém boje je taky důležitý, ale když to nenese žádné výsledky? Chápej, sázet můžeme u nás jen na mladé, kromě některých případů. I když výsledky boje proti husté zástavbě, proti stavbě průmyslových škodlivých zařízení ukázaly, že dospělí lidé se také účastní akcí a dávají najevo svůj postoj. Spoléhat se na starou generaci nemá význam. Jsou příliš ponoření do stereotypů a předsudků. A jen jednotlivci můžou adekvátně chápat realitu. U nás v zemi je hlavně všední rasismus. "Aaaah černí se sem zase nastěhovali". Jak se mi to zprotivilo slýchat, furt jedno a to samé. Začni u sebe! Nedávno se mi tuhle stala taková příhoda. Jeden mi říká: "Ty seš Rus, máš zdravé oči. V jiných národech je mají často špatné." Já říkám: "Seš debil. Začni u sebe, alespoň si zapni ten poklopec. Stojíš jak vyblitý zelí, jenom chlastáš od rána pivo, udělej něco užitečnýho". Zamyslel se. No, co to je, vždyť on má vlastně pravdu, říká si, když jsem na něj takhle udeřil. Je potřeba aktivismus různých forem. Na internetu jsou určité stránky, ne fóra, kde se baví žvatláním, ale naopak informační weby. Já jsem jen pro nepovolené mítinky a demonstrace, protože povolené - tam jsou vždy fízli, nahrávky pro služební účely. Díky, nám to už stačilo 1. května 2008. Když jsme vzali s sebou Němce, co přijeli se Stage Bottles, museli jsme se před nimi stydět. Jen co jsme přišli, už nás dokola obstoupili a přišili nám neschválený mítink. To je taková kravina. I s právního hlediska. Jak se pak ukázalo, tak fízlové si jen splnili svůj plán. Dnes, když se vrátím k HC a punku, tak se objevilo fakt dost dister. Kromě hudby se objevili ziny a různá literatura. Ale zase nekupuje je velké množství lidí. Mě se moc nelíbí to vedení živých časopisů, kdy jsi online. Je to módní, ale život je jedna věc a virtuální realita zase úplně jiná. Internet je nutný k tomu, abys získal informace, bavil se s lidmi z jiných měst nebo zemí.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ....
Žádné komentáře:
Okomentovat