Rozhovor - Ivan Chutorskoj (R.I.P)

Letos v listopadu to bude přesně deset let od vraždy jedné z nejvíce prominentních postav ruské antifa scény minulých let, moskevského RASH skinheada Ivana Chutorskoje, přezdívaného "Kosťolom". Jak asi mnozí z vás víte, situace v Rusku mezi lety 2000 - 2010 nebyla žádný med. Tamní neonacisté mají od té doby na svědomí několik desítek obětí, nejen z řad imigrantů z Kavkazu a dalších postsovětských republik ale i lidskoprávních aktivistů, antifašistů a příslušníků subkultur. Stejně tak ale ani ruští antifas nejsou žádná ořezávátka, co by nechali na sobě dříví štípat. To platilo i pro Ivana, který si ne náhodou vysloužil přezdívku "Kosťolom". Nikdy nehrál v kapele, nikdy nevydával ani fanzin ale v hnutí byl známý jako ten, kdo neměl k přímé konfrontaci nácků nikdy daleko. Na mnoha koncertech zajišťoval ochranku, protože v Rusku v (stejně tak jako u nás v 90. letech) bylo naprosto běžné, že čas od času byla nějaká akce napadena nácky. Trénoval sebe i ostatní lidi z anarchistického a antifašistického hnutí v bojových sportech a sebeobraně. V Moskvě patřil k jedněm z nejdéle působících členů hnutí, ve kterém se pohyboval od roku 2003. Bohužel je jen z jednou z mnoha obětí ruských neonacistů, v roce 2008 byl zabit Fedor Filatov, další moskevský skinhead, v lednu 2009 byl zastřelen lidskoprávní aktivista Stanislav Markelov, společně se svojí spolupracovnicí Anastasiou Baburovou, členkou Autonomní akce, novinářkou a studentkou žurnalistiky. A takto bych mohl pokračovat dál, protože toto je jen špička ledovce. Sám Ivan přežil několik pokusů o vraždu, jako např. v roce 2005, kdy byl při střetu pořezán žiletkou, také byl pobodán nabroušeným šroubovákem ale vždy vyvázl živý, což jen dokazuje, že byl náckům trnem v oku už dlouhá léta. Bohužel 16. listopadu 2009, už tolik štěstí neměl, byl zastřelen ve vchodě svého domu, při návratu domů. Zpráva o jeho zabití obletěla celý svět a především mezi RASH skins vyvolala vlnu solidarity a řadu pietních akcí. Vzpomínka na jeho jméno se dodnes těší velké úctě, nejen v Rusku. V roce 2013 vyšla u labelu Street Influence benefiční kompilace "Tribute To What We Feel", na podporu Ivanovi rodiny a o dva roky později se na youtube objevil dokument "Sad But True - In Memory of our Friend", který můžete shlédnout v 1. části rozhovoru. V této části se můžete podívat na dokument Antifascist Attitude z roku 2008, který přibližuje situaci v Rusku nultých let. A právě při tomto smutném výročí jsem se rozhodl zprostředkovat tento deset let starý rozhovor, který byl pořízen v září 2009, tedy dva měsíce před Ivanovým zavražděním. Zdroj: punxunite.ru

R.I.P Ivan (17.2. 1983 - 16.11. 2009)



2. část

Abych udělal závěr z výše uvedeného, je potřeba myslet hlavou a ne prdelí. A nevypouštět např. na svobodu zvířata, pokud je to jejich jistá smrt.

Přirozeně. To je hloupé. U nás proběhly takové akce. Známí byli v ALF (Animal Liberation Front) a jednou je div nechytili skoro všechny. Je třeba chápat, že veganství a ALF v Rusku a USA jsou dvě různé věci. Udělat plnohodnotnou dietu u nás je velmi těžké. Jsou to jak podnebné podmínky, tak je to o potravinách v obchodech. Totéž se týká i ALF. Pokud jsi takový ochránce zvířat, vem si psa z ulice. Jsou jich tu tisíce. Aby je nestříleli a aby v zimě neumrzávali. V Německu například stát platí lidem, kteří se starají o zvířata bez přístřeší. Proto tam toulaví psi a kočky prakticky nejsou.

Jasně, to je Rusko, jedna velká zvláštnost. Pověz, co si myslíš o patriotismu v teorii a praxi?

Óóó! Má oblíbená otázka. To je předmět mého sporu s nacionalisty a rasisty. Oni si představují, že nacionalismus znamená lásku ke své vlasti. A já se tomu začínám smát. Vy ani nechápete, o čem mluvíte, nacionalismus, to je ideologie, která sebe chápe jako nadřazenost jedné národnosti nad jinou, kterou nejrůzněji omezuje a diskriminuje. A patriotismus, to je láska k vlasti, ale zase teda je patriotismus a patriotismus. Já mám rád místo, kde jsem se narodil, miluju své rodiče, své přátele. V této oblasti mě můžou nazvat patriotem. Ale nenávidím stát, celý ten systém v tom mě můžete nazývat antipatriotem. Jsem kosmopolita, nenávidím proklaté hranice! Rád se bavím s lidmi různých národností. V tom pro sebe nevidím omezení. Ale v Rusku se patriotismem rozumí nacionál-patriotismus. Ruský člověk musí žít v ruském státě. Všichni ilegálové, cizinci musí být deportováni atd. A když mluvíš v diskusi s nacionalistou, a to je věc nevděčná a téměř smrtelná, protože bouchá do lavice. Je to k ničemu, ani s časem tu tupost nepřekonáš. Jemu vložili do hlavy jen jedno. Jiným způsobem přemýšlet nedovede. Nacionálie je nade vše. Milujeme vlast, milujeme cara. To je směšné poslouchat. Nacionál-patrioti dnes volaj: "Za víru, za cara, za otčinu." Jaký do hajzlu car? Žiješ ve 21. století. Ať se naučí dějepis. Vytahují tytéž císařské vlajky. Jo, byla to jedna z císařských vlajek, jenže teď, ať chceš nebo ne, je to symbol nacionalismu. A ty jejich ruské marše (pochody). Jdou tam tihle ti pitomí pravoslavní popi a vedle nich jdou pohani. Jak může jít jedno s druhým dohromady? Pravoslavné křesťanství bojovalo s projevy pohanství. U nás se to všechno pomíchalo. To je hrůza. Právě k patriotismu u nás v zemi mám teď záporný vztah, protože u nás jde o záměnu pojmů. A lidi si nedovedou spočítat, co je co. Tuhle taky. Jít sloužit do armády. Já jsem v armádě viděl jaksi málo nacionalistů. Všichni z jakéhosi důvodu se jí vyhýbají. Dávají přednost tomu, zbít radši gastarbeitera v oranžové vestě, ale ať jdou a oddělají nějakýho kriminálnickýho bossa? Na to jsou měkký! Ale vždyť jsou to takoví bojovníci proti drogám. Ale na mafii? Na tu jsou slabí! Co si pamatuju, kolikrát jsem byl v klubech, tolikrát tam nedošli, jen z jakéhosi důvodu pořád místní rusové chodili a vydělávali na drogách.

A Tvůj názor na armádu a válku?

Přirozeně, když patřím k antiautoritářům, tak záporný. Jak se to projevuje. Zase přenesme se do našich reálií, do Ruska. Náš stát vědomě nechce zřídit profesionální armádu, protože tu je možnost využití obrovského množství mladého mužského obyvatelstva jako otroky. Na stavbu chat generálů nebo jako kanónenfutr v kapitalistických válkách jako například v Čečensku. Navíc tam nejsou uspokojivé podmínky. Šikana, kdy lidi mrzačí jak psychicky, tak fyzicky. Do toho zbytečné marnění času. Tuhle mi položili otázku: "Kdyby zítra začala válka? Co budeš dělat?" Ano, vezmu do rukou zbraň, budu bránit ale svůj dům, svou rodinu, své přátele. Ale nechci bránit kapitalistické kriply, kteří na můj účet a mých blízkých, budou čerpat z vojny zisky, jako to dělají v USA. Viz. válka v Afghánistánu, Iráku. Možnost zkoušet nové druhy zbraní, získávat některé přírodní zdroje, rozšířit svou hegemonii na daný region. Je válka a válka. Pokud jde o obrannou válku, to je jedna věc. Jako separatistická válka Basků, kdy je Španělsko v podstatě okupuje. Ale kapitalistická válka, to je něco úplně jiného. V principu je válka v konečném výsledku špatná. To jsou vraždya  neštěstí pro lidi.

Jaký máš vztah k náboženství a víře?

Můj vztah je následující. Myslím si, že je to osobní právo každého člověka věřit v to, co chce. Ale hlavní je nevnucovat. Je to tvá osobní věc. Já jsem samozřejmě proti všem oficiálním institucím, které zabezpečují náboženství, tedy církvím. Vezměme si ruskou pravoslavnou církev, vidíme středověk. Je to obrovské množství zlatých okras. V podstatě jsou všichni ti popové prodejní, berou peníze za své služby a lidi se na to všechno chytaj. Klidně věř, nikdo ti to nezakazuje, ale nevnucuj to. A pak k tobě přijdou a říkají, že musíš chodit do kostela, dát mu tolik a tolik peněz, udělat to a to. To už je oficiální. Já jsem ateista, říkám hned, věřím v sebe, v lidské síly, v přátele, ve své příbuzné. Tečka!

Přejděme k Tobě osobně. Čeho bys chtěl dosáhnout v životě, něco možná ovlivnit?

No, ideální by bylo, chtěl bych, aby v Rusku dosáhly svého rozvoje punk, skinhead a HC subkultury. Nebo aby se aspoň přiblížili k úrovni USA, Japonska, Evropy apod., protože to je ještě hodně daleko. Jak to udělat? Jít a být mladým lidem příkladem, že to jde udělat i v naší totalitní zemi. Co by bylo zapotřebí udělat? Nemáme systém vlastních klubů. Stanovovat si vlastní cenovou politiku, vlastní ochranku, dovážet kapely, které chceme. Co dál? Chtělo by to, aby lidi, kteří jsou v punk, HC, skinhead subkulturách se tím dál zabývali. A ne jak u nás. Chce to, aby lidi přemýšleli vlastní hlavou, aby jen tupě nekopírovali, ale chápali co, jak a proč. Nesmíme se zastavit. Když řekněme přestaneme s antifašistickou činností, tak to může vést k řádění nácků. Teď máme možnost dělat koncerty bez přítomnosti nácků, bez možností napadení koncertů. Už toho nejsou schopni. Chtělo by to, aby děcka trávila míň času, který jde využít užitečněji, na internetu na fórech, ICQ atd. a zabývaly se přece jen reálnými věcmi.

A co konkrétně děláš ve volném čase?

Za prvé v rámci svých možností se vzdělávám fyzicky a duševně. Snažím se pomáhat obyčejným lidem, jako i zástupcům různých subkultur. Někdy píšu recenze do zinů, články. Šířím tuhle produkci, účastnil jsem se Food Not Bombs. Účastnil jsem se přímých akcí. Co se týče demonstrací, už jsem řekl svůj názor, jsem jen pro nepovolené. Zkušenost ukázala, že povolené končí pláčem. Kromě toho jsem se začal kontaktovat s lidmi z jiných zemí. Nechci sedět na jednom místě, chci se rozvíjet. Jezdit do jiných zemí, měst, v rámci možností. Rozšiřovat si obzor. Nezacyklit se na jedné věci. Pořádat víc koncertů a ska diskoték.

Souhlasím. Ale není faktem, že se díky tomu stane člověk lepším. Chodíš na koncerty, účastníš se přímých akcí. Vždyť byly případy, že zmlátili člověka jen za jeho hadry. Donedávna jsem nevěděl, že Thor Steinar je nazi firma.

Přirozeně existují takové problémy. Zase je potřeba mluvit s mladými kluky a holkami, vysvětlovat jim co a jak. Že nemusí skrytě mlátit lidi. I když tito skrytí lidi by si Thor Steinar v Rusku asi neoblíkli. Ale byli i takové případy. Čili nemusíme dělat hloupé akce, nepromyšlené, nepochopitelné. Na koncertech neodehrát jen tupě svůj set, ale vysvětlit lidem svůj postoj. Říct jim, aby zašli k distru, podívali se co se tam prodává. Koupili si něco ke čtení. Rozdávat letáky. Udělat vlastní ziny, v kterých budete popisovat vlastní věci a ne něco hloupě tahat z internetu a přepisovat jedno a to samé. Analyzovat problémy. Pokoušet se najít cestu k jejich řešení.

A světí účel prostředky přímých akcí?

Tady není odpověď jistě jednoduchá. Samozřejmě díky přímým akcím se začali mnozí lidi zamýšlet, mám na mysli punkery, skinheady, hardcoristy, nad tím, že to může vést k nějakým výsledkům. Například jsme své koncerty zabezpečili před napadáním fašisty. Ale problém jsme tím nevyřešili. Problém tu je a je třeba jít dál. Pak jsou demonstrace. No jo, přitahují pozornost. Ale zase se musí mladým vysvětlit, co má být výsledkem takové akce. K čemu to má nakonec vést. Chození do dětských domovů, pomoc bezdomovcům nebo pomoc zvířatům bez přístřeší. To by bylo taky dobré všechno dělat. Takže když je to promyšlené, směřuje-li to k cíli, tak cíl světí prostředky. Pokud je to blbost, nepromyšlené, tak to může vést k negativním následkům, kdy mohou trpět i nevinní lidé. A takové precedenty též existují.

Pověz nám o svém vztahu k sňatku, rození dětí.

Za prvé rození dětí je zodpovědný krok. Musí být velice uvážený. Jsme v zemi, kdy jeden den jsi za vodou a druhý na mizině. K rození dětí je nutný určitý materiální a duševní základ, protože porodit dítě je jedna věc, ale vychovat zdravě myslícího člověka je úplně jiná věc. Sňatek? Tady jsou samozřejmě složité vztahy. Na jednu stranu je to oficiální akt, zavazující lidi, je to samozřejmě vpád státu do regulování rodinných vztahů. Na druhou stranu je to pro mnoho lidí pocit zodpovědnosti za své činy, faktor, který vás nutí se brzdit. Jsem pro společné soužití.

Vím, že jsi pracoval jako advokát a studoval jsi to. Byl to promyšlený krok nebo jsi jednoduše musel někam jít?

To bylo ještě na škole. Chtěl jsem to dělat, vědět o všem co je pod povrchem. Vždyť když máš právní vzdělání, je pro tebe mnohem jednodušší se nedostat do nepříznivých situací. To hodně pomohlo ve styku s policií. Dovoluje ti to vyhnout se nemožnosti být podveden. Vystudoval jsem a mezitím jsem pracoval. A tam jsem reálně viděl, co představují ve své osobě úředníci. Celou jejich podstatu. Ne z venku, ale zevnitř. Viděl jsem jejich prodejnost, prodejnost soudců, jejich psychickou nevyrovnanost, jejich pocit beztrestnosti, pocit moci. Do života to hodně pomůže. Ale pokud jsi zástupce nějakých subkultur, tím spíš anarchisticky orientovaných, tak tam jistě nedokážeš pracovat. Bude tě to odvracet od toho systému a budeš mít jasnou představu, co ve skutečnosti představuje a jak s ním efektivně bojovat.

No, tak to je vše, co mě napadlo se tě zeptat. A na závěr tvá přání?

Dovést do konce námi započatou věc. Vydávat svůj zin aby vycházel pravidelně, aby to nebyla jednorázová akce, jak to u nás bohužel často bývá. Aby lidi neopouštěl zájem dělat důležité věci. Aby si rozvíjeli, rozšiřovali své obzory, bořili společenské stereotypy, dokázali se dívat z jiného pohledu na naši společnost. Méně slov a více skutků.