Skalariak jsou už sice dávno minulostí ale i přesto jejich frontman Juantxo Skalari, nezahálí a v hudební kariéře pokračuje dál. Po rozpadu Skalariak na skapunkovou Vendetu a The Kluba, kteří kombinují ska s rockabilly a v kterých se angažoval právě Juantxo Skalari, založil spolu se svým bratrem novou kapelu Juantxo Skalari & La Rude Band. Letos je to právě 20 let od založení Skalariak, kteří byli jednou z nejznámějších španělských ska kapel a stejně tak, jako tenkrát i teď se pustil do nové kapely, opět se svým bratrem. Jejich práce přinesla první ovoce v listopadu letošního roku, kdy vydali desku Rude Station, která vyšla ve formě CD, na značce Altafonte a najdete na ní celkem 10 zářezů. Stylově jde o návrat ke Skalariak, takže s trochou nadsázky by se dalo říct, že jde o jejich další desku (poslední Luz Rebelde vyšla v roce 2005). Už při poslechu prvního tracku Sarrera VII Rude Station, bych řekl, že jde opravdu o původní Skalariak. Pokud hledáte nějaké odlišnosti oproti Skalariak, tak je opravdu nehledejte, jelikož Juantxo Skalari & La Rude Band jsou vlastně starý dobrý Skalariak pod novým názvem, což dokazují např. tracky Contigo Estaré Bien, Winnipeg Navega nebo Aquella Noche. Ovšem přeci jenom se tu najdou alespoň dva tracky, které se od tvorby Skalariak trochu liší. Prvním je song Romperé Cadenas, který má nádech tradičnějšího ska a tou druhou je pecka Nuestra Liberación, která naopak malinko koketuje s early reggae soundem. Celkem 31 minut muziky uzavírá živák s názvem La Rude Band. Jak bych hodnotil tuhle desku? Nedokážu se zbavit neustáleho přirovnávání ke Skalariak, protože tahle kapela (celkem logicky) je v soundu La Rude Band tak přítomná, že to ani jinak nejde, takže pokud máte rádi Skalariak, tak tahle dekska je přesně pro vás, protože tohle je jejich pokračování.
The Interrupters - self-titled
Opět jeden z mála skapunků,
který stojí za recenzi. I když jak je známo skapunk moc nemusím, čas od
času se najde kapela, která stojí za řeč a The Iterrupters jsou jednou z
nich. Tahle poměrně mladá kapela vznikla v roce 2012 v Los Angeles,
takže ani se není čemu divit, že si je pod svá křídla už od začátku vzal
Hellcat Records Tima Amstronga z Rancid. Tohle self-titled album je
jejich první deskou, ovšem ještě v roce 2013 stihli vydat EPčka Family a
Liberty. Album vyšlo tento rok, jak na CD tak i na vinylu, z kterého je
i tato recenze, celkově obsahuje 11 tracků a o produkci se postaral Tim
Amstrong. Kapela nepoužívá dechy a za mikrofonem jim huláká zpěvačka s
mírně "vychlastanym" hlasem (nebo alespoň tak zní), který tomu dodává ty
správný plusový body. Pojďme ale už k recenzi! A stranu otevírá track
Take Back The Power, což ještě není ska ale spíš klasická, americká
punkovka alá Rancid, následující White Noise a Can't Be Trusted, je už
sice ska ale mnohem zajímavější je až čtvrtý song Liberty, sice jde opět
o punk ale díky sborovým sing-alog refrénům, tentokrát v trochu
streetovym pojetí. Předposledním ze strany A je cover prvního singlu
Boba Marleyho Judge Not, jediný track z desky, kde je zakomponovaná i
trumpeta. Posledním songem je Thi Is The New Sound, výborná skapunkovka,
takhle si představuji skapunk, punková basa, kytara držící druhou dobu,
klávesy a místo dechů říznutí do strun a to je přesně ten recept,
kterého se ve většině tracků The Iterrupters drží. B strana začíná
songem Family, ke kterému mají dokonce i videoklip a ve kterém si
zazpíval i Tim Amstrong. To co jsem psal o tracku Thi Is The New Sound,
platí i u druhého zářezu Easy On You, takže bych se jen opakoval.
Předposlední Last Call je taková klasická třetí vlna alá 90. léta a
poslední Haven't Seen The Last Of Me plná song-alogů je takovou pěknou,
zakončující třešničkou na dortu. Tak a na řadě je celkové hodnocení....
The Iterrupters jsou přesně tou vyváženou formou skapunku, ani ne punkem
s dechovou sekcí (jak to bývá u některých kapel zvykem) ale ani ne ska s
občasnýma přechodama do punku, zkrátka přesně tou kombinací, kde se
tyto dva elementy dokonale překrývají. Za mě 8 z 10
Cardiff není domovem jenom oi! legendy The Oppressed ale i téhle bandy, která svým soundem určitě jen tak nezapadne do škatulek, jako je skapunk, 2tone nebo ska, i když zní mnohem víc "americky" (hlavně jejich první deska), než zbytek ostatních britských kapel. Dirty Revolution se daly dohromady v roce 2007 v jejich domovském Cardiffu, původně jako čtyřčlenná kapela kolem zpěvačky Reb, která se postupně rozšířila na šest členů. O rok později vydali na domácím labelu Do The Dog jejich prvotinu, pěti-trackové EP It's Gonna Get Dirty. V roce 2010 vydali svojí první řadovou desku Before The Fire, tentokrát na zančce Rebel Alliance Recordings, na které se podílel i Peter Miles z The Skints / Random Hand. Další deska The Heat vyšla v roce 2013 a produkoval jí opět Peter Miles. Pojďme si trochu přiblížit co Dirty Revolution vůbec hrají. Základem jejich soundu je ska, ovšem zbavené dechů, nakombinované punkem, reggae a díky melodice, tu a tam i trochu dubem. Přesně taková byla jejich první deska, rychlá a úderná, založená na ska riffech říznutými dubem, punkovou kytarou a reggae. Zatímco jejich druhé a zatím poslední album The Heat je přesný opak. Nese se v pomalejším tempu, ubylo punkových riffů a celkově i ska, naopak přibylo víc vyhrávek a experimentů v podobě tracků jako jsou např. Shame, Life's Too Short, Feel the Fear nebo Let Them Try.
Celkově se The Heat od jejich předchozí tvorby liší. V roce 2013 se také objevily na charitativní kompilaci Specialized II - Beat Teenage Cancer, kde se představily s trackem Two Swords (mimochodem na ní najdete i The Chancers se songem Czech Toast). Zatím poslední novinkou týkající se Dirty Revolution je jejich nové EP Burn After Listening, které vyšlo na začátku prosince (2014). Další důkaz, že "UK ska is back!", ostatně posuďte sami.
Španělští boss reggae matadoři Los Granadians Del Espacio Exterior, vydávají po dvou letech od poslední desky Reggalactico z roku 2012, nový počin v podobě self-titled EP, které obsahuje songy "Idolos De La Juventud Audaz" a "El Reggae A Go–Go". Nový 7" vyšel už tradičně u španělského Liquidator Records právě v těchto dnech. Jak nové EP zní, si můžete poslechnout zde.
Nová deska britských The Talks je venku!
The Talks z britského Hullu se za poslední dobu vryli do paměti nejdenomu fanouškovi. V červenci letošního roku vydali LP Hulligans, které je kompilací jejich EP singlů a koncem listopadu vydali svoje druhé, řadové album s názvem Commoners, Peers, Drunks & Thieves. Deska vyšla po třech letech na značce All Our Own Records a od jejich debutové desky Live Now Pay Later, která byla zároveň i jejich posledním řadovým počinem jí dělí tři roky. Album vyšlo jak na CD, tak i v mp3 podobě, kterou seženete na iTunes a Amazonu. Ukázky z nové desky si můžete poslechnout také zde.
Distemper jistě nemá cenu představovat, pravděpodobně nejznámější skapunk z Ruska, konkrétně z Moskvy. Koncem roku 2013 vydali na značce Sound Age Production svojí, v pořadí už 18tou desku, což je hodně slušný výkon za 25 let, co už jsou na scéně. Albu Gordosť Vera Lyubov předcházelo EP Ja Umiraju Dlja Tebja z roku 2011, z kterého se některé tracky objevily i na novém albu. Posledním řadovým albem byla deska Všo Lli Nichego, která vyšla před pěti lety. Gordosť Vera Lyubov je oproti předchozí tvorbě mnohem víc kytarová a punková deska, možná i melodičtější, i když dechy tu samozdřejmě nechybí ale chvílema je to víc punk s dechovou sekcí, než skapunk, nicméně fanoušky Distemperu tahle deska určitě nezklame. V podstatě i tak jde o klasický Distemper. Čtrnáct zářezů a 45 minut muziky začíná trackem Gordosť, což je pro kapelu dost typická záležitost, následující Kto ty? je naopak víc punková a klidně bych jí přiřadil k tomu lepšímu. Další silnou záležitostí je track My Noži Ně Nosim a proč silnou? Protože narozdíl od songů jako např. Za Pozitivnoje Mirovozzrenije nebo Polyčit Otvet (a vůbec zbytek tracků), nezní tak melodicky. Ne, že bych neměl melodický věci rád ale některý songy jsou na mě až moc měkký a zní to trochu jako "MTV Punk" nebo "Blink 182" a to zrovna není můj "cup of tea". Dalším povedeným zářezem je track Potustoronnij, hlavně díky kytarový vybrnkávačce v intru a vůbec celkově je to na Distemper dost netypická záležitost. Nět Nělegal'nych Ljuďej je naopak povedená punková pogovačka, která vás nenechá v klidu stát a Špiony, jak už název napovídá zase pojednává o fízlování systémem, WikiLeaks a dozoru vůbec. U Ja Zastavljaju Tebja Udivljat'sja jsem si uvědomil, že Distemper v kytarových pasážích celkem pokročily a možná to vůbec není na škodu, že se na téhle desce soustředili víc na kytary, než na ska. Konec desky patří trackům Moskva - Berlin a Ja Verju. První je povedená ska instrumentálka ve středním tempu, která patří dechový sekci a poslední je už jen takovou satisfakcí za tímhle albem. Upřímě řečeno, když jsem tuhle desku slyšel poprvý, tak jsem jí na recenzi nedával moc šancí. Určitě i vám příjde na první poslech moc "poppunková" nebo melodická a budete si říkat, že Distempeři trochu vyměkli ale stačí pár poslechů a nakonec zjistíte, že se od dalších alb zas tak razantě neliší. Na druhou stranu v kytarových pasážích na mě udělali celkem dobrý dojem a některý tracky bych od Distemperu vůbec nečekal (viz. Potustoronnij), to ale neznamená, že bych byl z desky Gordosť Vera Lyubov totálně na větvi, přecijenom skapunku zas tak moc neholduju ale u Distemperu udělám rád vyjímku. Výsledek? 7 z 10
65 Mines Street - Fix the Clock!
V dubnu 2013 vyšla u Casual
Records druhá deska francouzských 65 Mines Street. Jelikož jsem si tuto
kapelu docela oblíbil, hlavně pro jejich nezaměnitelný styl, kde
kombinují dirty reggae, 2tone a trochu punky prvků, tak jsem byl na
jejich druhý počin celkem zvědavý. Bohužel deska Fix the Clock! je pro
mě zklamáním, oproti jejich debutu z roku 2010, kde se kapela předvedla v
plné síle. Fix the Clock! je naopak mnohem uhlazenější, ubylo kytar,
2tonu a vůbec i reggae tu zní tak nějak moc obyčejně. Z celkového počtu
11 tracků mě zaujali pouze čtyři, což znamená, že i konečné hodnocení
tohoto alba nebude moc vysoké. Už první song Stereo napovídá o čem tahle
deska bude a druhý That Dress to jen potvrzuje. Většina tracků se nesou
spíš ve středním a nebo pomalém reggae tempu a chybí jim to co dělalo
předešlé album tak zajímavé (i když hutný klávesový podklad nechybí snad
ani v jednom songu, desku už to stejně nezachrání). Většině tracků
chybí právě ten mix stylů, který byl na první desce. Jedny z mála songů,
který stojí za zmínku jsou Mrs Rosebury, For You My Friend, jeden z
mála ska tracků na desce, I Don't Want a pomalejší Lovers Lane ale ani
ty něčím moc nevyčnívají. Za ska tu najdeme ještě další dva zástupce v
podobě songů Anton a Jay, kde se přecijenom trochu vrací k tomu co
předváděli na první desce. Peter & Alice nebo Riding in the Dark
nemá ani cenu zmiňovat, protože to jsou přesně ty tracky na které platí
to co jsem psal v úvodu. Album uzavírá poslední počin s názvem After Job
Party, což je jediný track hozený do dirty reggae. Tím nám Fix the
Clock! končí a na mě je tedy závěrečný hodnocení. Nemůžu si pomoct ale
musím opět sáhnout ke srovnání s první deskou, protože ta dala kapele
určitou tvář, kterou na tomhle albu trochu ztrácí. Většina songů je
odrbaná na pouhý základ, jakoby se snažili striktně se držet škatulek a
to je to, co mi k 65 Mines Street vůbec nesedí, tak doufejme, že s další
deskou se vrátí do starých kolejí. Takže? 5 z 10
Deejaying... disciplína, která je součástí reggae už od jeho prvopočátků v 50. letech, kdy průkopníci jako Count Machuki, inspirováni komentářem a výkřiky hlasatelů amerických Rythym and Bluesových stanic, začali při produkcích sound systémů svým komentářem doplňovat právě přehrávané songy. Proto tomu, co zbytek světa nazývá MC se na Jamajce říká DJ. Ovšem do přelomu 60. a 70. let neměli producenti o dj's žádný zájem a šlo o hud. disciplínu, spjatou téměř jenom se sound systémy. Teprve s příchodem instrumentálních verzí a prvních pokusů o dub přišla ta správná chvíle i pro dj's a producenti si konečně uvědomily jejich potenciál. První a nejvýznamnější deejayskou hvězdou byl bezesporu U Roy, který využíval hlavně staré osvědčené rocksteady riddimy, další významnou ikonou byl i King Stitt. Ovšem teprve až v 70. letech se s dj's roztrhl pytel a právě I Roy byl jedním z těch, kteří se dokázali chytit příležitosti a udělat z deejayingu regulerní disciplínu, která později přetekla do USA a dala vzniknout rapu.
I Roy vlastním jménem Roy Reid se narodil v roce 1942 na Jamajce ve farnosti St. Thomas jako jedno ze sedmi dětí, v půli 50. let se s rodinou přestěhoval do Kingstonu, kde začal studovat na Dinthill Technical College, nicméně jeho nadšení pro muziku bylo stále silnější, než chuť studovat. Jeho hudební kariéra začala už v polovině 60. let v době nastupujícího rocksteady, kdy se na produkcích sound systémů příležitostně chopil mikrofonu, i když o deejaying ještě neměl vážný zájem. Později, povzbuzen oblíbeností deejayingu u návštěvníků produkcí sound systémů, zakládá vlastní sond system Turbo Sonic Sound, který hraje jednou týdně u Kingston Pier. Potom co se začal plně věnovat deejayingu se připojil k Stereo & Ruddy's Supreme, jednomu z nejvýznamnějších sound systémů ve Spanish Townu. Tady si ho všimnul jeden z místních producentů Harry Mudie se kterým nahrává své první tracky Let Me Tell You Boy, The Drifter, Heart Down Leap a Musical Pleasure.
V té době si dává přezdívku po svém velkém vzoru U Royovi, který byl v té době první deejayskou hvězdou. I Royův talent a popularita začíná pomalu růst a to nejen na Jamajce ale i v Anglii. Mudie dokonce plánoval tour po Britských ostrovech, které se nakonec, díky neshodám s přípravou nikdy neuskutečnilo, což vedlo k ukončení spolupráce s Harry Mudiem. I Roy Během let 1971 - 1973 nahrává a spolupracuje s mnoha dalšími producenty. Úspěch singlů Problems of Life, Musical Drum Sound, Mood for Love, Hot Bomb nebo Who Cares mu otevřel dveře ke spolupráci s dalším významným producentem Kingem Tubbym. Zkušenosti nabrané u Tubbyho labelu Hi-Fi vedli k jeho debutové desce Gussie Presenting I Roy z roku 1973, na které se podílel producent Gussie Clark a která vyšla u legendárního Trojan Records. Rok 1973 byl pro I Roye vůbec tím nejproduktivnějším, spolupracuje s více jak deseti producenty a ještě ten rok vydává druhé album Hell a Sorrow. Ten rok se také na osm měsíců odstěhoval do Anglie, kde vystupuje a navazuje další kontakty. V roce 1974 vydává svoje třetí album Many Moods Of I Roy, opět u Trojan Records a v červnu se vrací na Jamajku. Do února 1975 o něm není vůbec slyšet, až do doby kdy opět zaútočí na hitparády s tracky Rootsman, Dread In The West, Foward On, Welding, Padlock a Come Down Deh. V té době jeho popularita stále rostla, což někteří ostatní dj's nemohli únést a tak přibývalo verbálních útoků proti jeho osobě. Asi nejvýznamějším příkladem je song Straight To Jazzbo Head, namířený proti jinému deejayskému esu Princi Jazzbo. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a tak Prince Jazzbo nahrává singl Straight To I Roy Head.
Nevraživost mezi těmito dvěma deejayi byla srovnatelná s tou o dekádu dříve mezi Derrickem Morganem a Princem Busterem. Kdo ale z toho nakonec dokázal vytěžit nejvíc byl producent Bunny Lee, který posbíral tyto singly a vydal je na albu Step Foward Youth (1975), jako clash mezi I Royem a Princem Jazzbo. I Roy v roce 1976 rozjíždí spolupráci s producentem Tony Robinsonem, která ho přivádí ke smlouvě s major labelem Virgin Records u kterého vydává alba World on Fire, Heart of Lion, Crisis Time a Musical Shark Attack, kterého se v Anglii prodalo skoro 100 000 kopií. Konec 70. let se nese ve znamení změn, příchod mladší generace dj's a nástup dancehallu znamená pro mnoho dj's ze zlaté éry reggae konec kariéry i I Roy má počátkem 80. let problém držet krok s mladou generací dj's a už ve scéně nehraje tak prominentní roli. I přesto pokračoval v nahrávání. Jen mezi lety 1978 - 1993 vydal nejméně 16 alb na labelech jako Virgin, Justice, Joe Gibs, Micron a Umoja (label bývalého rivala Prince Jazzba). Na úspěch ze 70. let, kdy byl na pomyslném vrcholu už ale nikdy nenavázal. Hudební kariéru skončil v roce 1993 deskou Sound System Antology. V průběhu 90. let se ale začal zhoršovat jeho zdravotní stav, na podiu se už téměř neobjevoval a v listopadu 1999 umírá. Smutnou skutečností je, že jeden ze základních kamenů reggae, jakým I Roy bezpochyb byl (i když pravdou je, že někteří fans tvrdí, že jen úspěšně kopíroval U Roye), v té době žil jako bezdomovec bez střechy nad hlavou, odkázán na ostatní.
The Bodysnatchers, legendární a jediná dívčí 2tone kapela v čele s Rhodou Dakar, by letos oslavily 35 let. Jako jediná kapela ze stáje 2tone Records nevydali ani jedinou dlouhohrající desku, jediné co po sobě zanechali byli singly Let's Do Rock Steady, Easy Life a Too Experienced z roku 1980. To se má ale brzo změnit, koncem října se Rhoda v rámci svého projektu PledgeMusic společně s dalšími muzikanty z předních britských kapel, zavřela do studia aby zde nahrála dosud nevydané songy z éry Bodysnatchers. Bude to tedy jedinečná příležitost pro ty z nás, kdo neměli tu možnost vidět Bodysnatchers v dobách, kdy brázdili podia. K nahrávání byli přizváni muzikanti z kapel Pama International, Sidewalk Doctors, Intensified, Phoenix City Allstars a v neposlední řadě Horace Panter a Lynval Golding z The Specials. Odtajněn je už dokonce i tracklist, ze kterého je jasné, že budou znovu nahrané i songy Easy Life, Too Experienced a Let's Do Rock Steady. Tento rok to ovšem není vyročí pouze pro The Bodysnatchers ale i pro celou éru 2tonu, která právě před 35 lety zaplavila Britské ostrovy černobílou ska horečkou. Nahrány by měli být tyto tracky:
"Easy Life" "The Ghost of the Vox Continental" "Happy Time Tune" "007" "Private Eye" "Too Experienced" "The Loser" "Mixed Feelings" "Hiawatha" "Let’s Do Rock Steady"
Opět tu máme další band z latinské Ameriky, tentokrát The Tempranos z Paraguaye, kteří brázdí vody skinhead reggae a rocksteady už víc jak pět let. Někomu se možná musí zdát můj zájem v kapelách z Jižní Ameriky evidentní, jelikož jde už o čtvrtou jihoamerickou kapelu, kterou jsem vyzpovídal, minule to byli Jamaica 69 z Mexika a červencový report měl taky co dočinění z latinskou Amerikou. Mimochodem o téhle kapele už byla zmínka v sekci profil. Jak se tedy daří early reggae v samotném srdci Jižní Ameriky se dočtete v následujícím rozhovoru.
Zdar, zdravim The Tempranos, začnu klasickou "nezbytnou" otázkou. Mohli byste představit kapelu, odkud jste a jak dlouho už hrajete? Začali jsme vystupovat přibližně v roce 2009. Chtěli jsme hrát klasický reggae sound šedesátých let, Tempranos začínali s Diego Benitezem na kytaru, Paco Villalba na basu a Pablo Gonzales za klávesama a pianem, potom jsme potkali Waltra Rodriguze a základ byl na světě. Pak jsme potkali ještě další muzikanty a teď je nás v kapele celkem sedm. Hugo Falcon se k nám přidal na saxofon, Fernando Rios hraje hlavní kytaru a Nelson Sosa flétnu. Slyšel jsem zatím jenom vaše první EP z roku 2009 ale mám pocit, že to není vaše jediná věc. Mohli byste prozradit co dalšího jste vydali, něco novýho?
Dali jsme volně ke stažení kopii našeho prvního alba z tohoto roku a v říjnu 2013 jsme vydali Horror Reggae EP s pěti melodiemi, který se vážou k hororům a známým, paraguayským duchařským povídkám na tohle téma.
Na vašem prvním EP je song na kterém jste spolupracovali s argentinskými Crabs Corporation. Jak jste se dostali ke spolupráci s Crabs Corporation, v čem spočívala tahle spolupráce, nahráli jste tenhle track dohromady jako jedna kapela?
Jasně, jsme s nima v kontaktu přes jednoho našeho kamaráda tady z Paraguaye, který je znal. Sdíleli jsme nějaký nápady na nový song a lidi z Crabs se mě zeptali a tehdejší zpěvák (Ruben) přidal klávesy a vokály. Poslali nám track a my akorát přidali pár částí, tady v Asuncionu. Riddim nahrály oni v Argentině.
Ok...jste z Paraguaye, znám pár early reggae kapel z Jižní Ameriky ale většina z nich jsou z Argentiny nebo Mexika. Je v Paraguayi nebo v Asuncionu vůbec nějaká scéna, je u vás boss sound tak "populární" jako třeba v Mexiku, Brazílii nebo Argentině?
Paraguay má hodně kapel a některý používají reggae riddimy ale přispůsobený víc latinu a popu. Tempranos je vlastně jediná kapela, která hraje jam. sound 60. let. Vycházíme od hamondek k 69 reggae stylu se saxofonem a flétnou ale máme i tracky s vokálama (většina vokálů jsou sice ve španělštině, i když teď jsme začali zpívat i v angličtině, vyhovuje nám obojí). Hrajeme taky rocksteady instrumentálky i s vokálama a taky pár verzí jamajských klasik a rarit, co máme rádi. Tempranos mají celkem dobrý ohlas od lidí tady v Asuncionu, hráli jsme na koncertech, který jsme si sami organizovali a roztancovali jsme spoustu lidí, který se přišli bavit. Nicméně tu není žádná skinhead, Mod nebo ska scéna. Lidi z celýho spektra se chodí na naše show bavit a poslechnout si muziku, nehrajeme jenom naše instrumentálky, pouštíme i vinyly z naší sbírky jako sound system.
Mám celkem rád jihoamerickou scénu, kapely jako Los Aggrotones, Jamaica 69, Crabs Corporation, The Elephants nebo Jurassic Sound System z Sao Paula ale otázka zní, odkud to přišlo, kdy se objevil tenhle zájem o starej jamajskej sound z 60. let, zrovna na kontinentu, jako je Jižní Amerika? Nebo to není tak velký jak se to zdá?
Myslím že reggae oldiesky se staly v Jižní Americe docela populární a hodně toho má co dočinění s internetem, sociálními sítěmi a blogem YouandMeonaJamboree z Brazílie. Neexistuje tak dlouho ale byla to iniciativa související s Jurassic Sound Systémem (týpek co začínal tenhle blog pak potkal Alexe Jurassica a začali pořádat sound system party v Sao Paulu). Všichni jsme díky němu poznali spoustu muziky, fakt díky za tenhle blog. Jenom pro představu o velikosti scény, během prvních měsíců, když jsme začali hrát, tak jsme jeli na show do Sao Paula společně s Jurrasic Sound Systémem a byla tam skoro tisícovka lidí, bylo to skvělý! Začalo to růst a dnes tu je "reggae brotherhood", mezi kapelama z Argentiny, Brazílie a taky Mexika. V Mexiku je taky spoustu dj's a akcí a pochází odtud jedna skvělá kapela jménem Travellers All Stars. Bavíme se i s lidma z Mexika a doufáme, že tam brzy budem moc udělat několik akcí. Dělali jsme akce i v Argentině společně s Los Aggrotones a oni u nás taky zahrály. I Jurrasic k nám přijeli a to celkem třikrát a taky náš kámoš Felix z Reggay 420 z Brazílie. Máme dobrý vztahy s reggae kapelama, fans a dj's, jak z této oblasti ale i ze zahraničí, stejně tak jako teď, když sdílíme myšlenky v tomhle interview s váma, přátelema z Čech.
Znáte nějaký český kapely? V roce 2012 byla na tour po Brazílii naše rocksteady kapelka Larika a před nima tam byli The Spankers a Fast Food Orchestra, což jsou spíš ska kapely. Slyšeli jste někdy o nich?
Moc ne, neznáme je ale rádi bysme ty kapely potkali a poslechli si je. Líbí se mi jméno Larika, myslím, že v portugalštině to znamená něco, jako když hulíš a dostaneš žravou. Big up Reggay 420!
Těhle pár otázek bude
tak trochu o vinylu, protože za několik posledních pár let je zase
zpátky a stále se drží. Takže... dáváte přednost radši CD jako formátu
nebo vinylu, protože je autentičtější a ne tak sterilní? A co máte na
vinylech rádi, v čem je lepší vydávat na vinylu, než na CD? Máte všechny
vaše věci jenom na vinylu?
Vinyl je nejlepší formát.
Doufáme, že na něm tenhle rok vydáme náš první singl, děláme na tom.
Doteď jsme vydali naší první desku jenom v digitální podobě, ke stažení
na webu a Horror Reggae EP v limitovaný CD edici ale rádi bysme měli
všechno na vinylu.
Ok tak to by bylo asi všechno, jinak dík za váš čas. Chcete ještě něco vzkázat ke konci, nebo někoho pozdravovat?
Koukněte
se na naší stránku a muziku na tempranos.com, facebook - The Tempranos,
Twitter - @LosTempranos. REGGAE SOUNDS ARE BOSS!!
ENGLISH
Hi I'm greeting Tempranos. I will start
by classic question. Could you introduce the band, where are you from
and how long have you been already playing?
We started
playing in 2009 aproximately. We wanted to play the classic reggae sound
of the sixties. Tempranos began with Diego Benitez on guitar, Paco
Villalba on bass and Paulo Gonzalez on the organ and piano. Later we met
Walter Rodriguez and we had the basic. Later we met other musicians and
friends and now Tempranos consist of 7 members. Hugo Falcon joined to
play the sax, Fernando Rios to play the lead guitar and Nelson Sosa to
play the flute.
I have heard just your first EP from the year
2009 but I have feeling that it's not your only release. Could you tell
us what next did you publish, something new?
We released a
digital free copy of our first album this year 2014 and in October 2013
we launched an Horror Reggae EP with five reggae tunes related to horror
movies and Paraguay´s popular ghosts and stories about that theme.
On
your first EP is a song that you worked with argentinian Crabs
Corporation. How did you get to the colaboration with the Crabs
Corporation and did you record this track together like one band?
Yes,
we got in touch with them through a friend we have here in Paraguay
that knew them. We shared some thoughts about the tune and the guys from
Crabs asked me and the singer at that time (Ruben) to add organ and
voices. They sent us the track and we added the parts here in Asuncion.
They recorded the riddim in Argentina.
Ok you are from
Paraguay I know some early reggae bands form South America but most of
them are from Argentina or Mexico. Is there in the Paraguay or in
Asuncion some scene? Is there the boss sound so "popular" like in
Mexico, Brasil or in Argentina? Paraguay
has a lot of bands playing and some use reggae riddims but adapted to a
more latin and pop sound. Tempranos is actually the only band that
plays the sound of the sixties Jamaican music. We go from boss Hammond
instrumentals to reggae 69 inna sax and flute style, but also tunes with
vocals (most of the vocals are in Spanish now though we started singing
in English, we like both). We also play rocksteady instrumentals and
with vocals and do versions of Jamaican classic tunes and also rare
tunes that we like. Tempranos got a great response from the people in
our city Asuncion, and we are used to playing gigs that we organize
ourselves and we get a lot of people dancing and having a fun. Anyway
there is no skinhead or Mod or ska scene here. People from all
backgrounds come to our shows to have a fun and listen to music. We not
only play our instruments in our shows, we also play our vinyl record
collections like in sound systems.
I realy like southamerican
early reggae scene, bands like Los Aggrotones, Jamaica 69, Crabs
Corporation, The Elephants or Jurassic Sound System from Sao Paulo but
question is, where it came from, when did it appear this interest about
old jamaican sound from 60's just in Latin America? Or it's not to big
like it seems?
I think reggae oldies got very big in South
America and a lot has to do with the internet, social media and a blog
called YouandMeonaJamboree from Brazil. It no longer exists but this was
an initiative related to Jurassic Sound System (the guy who started the
blog then met Alex Jurassico and they started new sound system parties
in Sao Paulo). We all got to know a lot of music (I mean members of
bands like Tempranos, Aggrotones and other bands in latin america)
thanks to this blog. Just to let you know how big it is, on our first
months of playing as a band we went to do a show in Sao Paulo with
Jurassic Sound System. There were close to a thousand people at the
party. It was great! It all started growing and now there is "reggae
brotherhood" between bands from Argentina, Brasil and also Mexico.
Mexico has a lot of dj's and parties and there is also a very nice
sounding band called Travellers All Stars. We are always talking to
people in Mexico and hope we can do a couple shows there soon. We did
shows in Argentina with Los Aggrotones and they played here in our city
too. Jurassic also came to our city like 3 times, also a very good
friend called Felix from Reggay 420, Brazil. We have good relationships
with reggae bands, fans and dj's around this area and abroad too. Just
as we are now sharing thoughts in this interview with you, Czech
friends.
Do you know any Czech bands? In the year 2012 were in
the Brasil on tour our rocksteady band Larika and before them, The
Spankers and Fast Food Orchestra which are ska bands. Have you ever
heard about them?
We don't know much yet but we would like to
meet bands and hear their sound. I like the name Larika, in portugues I
think it means something like when you smoke and you get the munchies.
Big up Reggay 420!
This few questions will be little bit
about vinyl because in several last years is back and still alive. So...
do you prefer CD like a format for music or vinyl because is more
authentic and not so sterile? And what do you like on vinyls, for what
is better to publish on vinyl than on CD? Have you all your releases on
vinyl only?
Vinyl is the best format. We hope to release our
first single this year, we are working on it as we speak. Until now we
only released our first album digital for download on the web, and the
Horror Reggae in limited CD copies but we would like to have it all on
vinyl.
Ok that's all, thanks for your time. Do you want to tell something on the end or regards to someone?
Check our website and our music at tempranos.com, facebook - The Tempranos, Twitter - @LosTempranos. REGGAE SOUNDS ARE BOSS!!
Před nedávnem jsem objevil tuhle pro mě naprosto neznámou, americkou dirty reggae bandu ze San Diega, která jde přesně ve stopách kapel jako Aggrolites nebo Green Room Rockers, napadá mě ještě přirovnání k jejich sousedům ze San Diega - Ottly Mercer. I když jde o trochu méně aktuální věc, přesto stojí za recenzi. Album Reggae Mysteria vyšlo v roce 2012 vlastním nákladem, jako jejich druhá deska. Celkem na ní najdete 11 zářezů v rytmu dirty reggae, kde se míchá funky s původním reggae soundem. Platňa začíná úvodním trackem Reggae Mysteria, což je taková klasika, kterou by člověk v tomhle žánru čekal. První zajímavější počin přichází až s čtvrtým songem Shot in the Dark, kterej je možná víc funky, než reggae, nicméně hutná basová linka, kytara přeskakující v rytmu reggae a nezaměnitelnej soulovej zpěv a trocha dubu mi v tomhle tracku hodně imponujou. Deska Reggae Mysteria je zhruba z poloviny dost instrumentální, což je znát např. v tracích Tigger Uppercut, Rabo de Toro (což je podle mě čístý funky, každopádně moc povedená věc), Electric Pyramid (v trochu hororovějším pojetí), nebo předposlední Theme for Ambu, což je další dirty reggae klasika. Ze San Diega je to do Mexika co by kamenem dohodil a tak mě ani nepřekvapilo, že tu je zastoupena i španělština, kterou můžete slyšet v tracku Adónde Vamos. Jedním z nejsilnějších tracků je určitě Cleansing Sound, pěkně našlápnutý funkyreggae ve středním tempu, ovšem asi nejlepší song z celý desky bude How Long Will It Take? Tohle už ani není dirty reggae, tohle je naprosto autentický skinhead reggae, přesně v duchu kapel kolem Trojan records. Posledním zářezem je, hamondkama pěkně podbarvená oddychovka I'm Feeling Lonely, kterou bych taky klidně zařadil k těm lepším trackům. Celkově je slyšet, že 2000 Tons of TNT jsou doma v různejch funky prvcích, solech a improvizacích, který sice tu a tam převažujou ale reggae podklad úplně nemizí a pořád tam někde je, i když někdy víc, někdy míň. Těžko se mi tohle album hodnotí bodově, sice kvalitou nejde o druhořadou desku ale že bych měl nutkání jí řadit na špici žebříčku? To taky ne, takže kompromis......7-8 z 10
Skaos - More Fire
Němečtí veteráni Skaos, kteří brázdí scénu už od roku 1982, vydali na začátku roku svůj v pořadí už dvanáctý počin, album More Fire vyšlo u Porkpie records, kteří mají na svědomí nejednu německou kapelu. Deska vyšla po dlouhých osmi letech od posledního alba SKAOS Silver z roku 2006. CD obsahuje celkem dvanáct zářezů v klasickym moderním podání, který mi dost připomíná klasiku třetí vlny ska, tu a tam okořeněný o říznější kytary. Na druhou stranu mě tahle deska ale ničím moc nepřekvapila, určitě se tu najdou celkem povedený kousky jako je uháněčka Line On Fire, začínající westernovym intrem nebo pohodovější Sunshine, která se nese ve středním tempu, celkem i Got A Reason má něco do sebe (i když nejde o úplně typický ska ale to je možná právě to co mě na tomhle tracku baví), no a v neposlední řadě určitě ještě Cool Cat s výborným, klavesovým motivem, kterej jako bych už někde slyšel. Zbytek na mě působí dost nemastně neslaně, nějak moc "německy", jako taková říznější verze Yellow Cap. Sorry ale songy jako Corener Stomp, Johnny, Permanent Error nebo poslední I Don't Care mi příjdou jeden jak druhej, což občas způsobí, že si místy člověk myslí, že poslouchá jeden track. Nemám co víc dodat pro mě je to silně průměrná deska, která by mi hodně rychle zapadla v tom nepřebernym množství kapel. Kromě věcí, co jsem zmnínil o pár řádek výš, tu zkrátka není nic co by mě zaujalo. S čistým svědomím....5 z 10
Buster Shuffle, Kšandy Industry 9.10. 2014, Praha - Rock Cafe
Buster Shuffle jsou podle mě asi nejznámější (možná i nejoblíbeněnjší) současnou britskou ska kapelou, o tom není asi pochyb. U nás jsou už pomalu jako doma. Tohle byl jejich čtvrtej koncert v Čechách, stejně tak i pro mě šlo vpořadí už o čtvrtou akci s Buster Shuffle, i když pravda je, že v Čechách jsem je viděl teprve podruhý. Koncert byl naplánovanej na čtvrtek, což jak se pozdějc ukázalo, nemělo na účast vůbec žádnej vliv a lidí bylo celkem dost. Domlouvám se teda s Baffym a kolem půl devatý vyrážim do Rock Cafe, který už se začíná pěkně plnit. Jako předkapela hráli Kšandy Industry, což je mladá, pražská kapela, která se poslední dobou objevuje celkem často v roli předskokanů a tak nějak začínaj bej vidět a slyšet. Hudebně sice nejde o žádnej velkej zázrak ale klukům nechybí nadšení a jak je vidět o ska asi maj nějaký to hlubší povědomí, což mě osobně těší, protože těch míchanic ska s punkem, rockem, folkem a já nevim čim ještě, je u nás víc, než dost a rozhodně se mi nezdá, že by jejich zájem sahal dál, jak za kapely typu Ska-P. Svoje jméno berou doslova a tak celá kapela vystupuje v košilích, riflích a kšandách. Věkově jim nebude asi víc jak 18-19 ale na tom vlastně vůbec nesejde, jak je vidět vzorem pro ně bude stará dobrá klasika z období 2tonu nebo Trojan records (což bylo vidět i na triku, jednoho z členů kapely), což bych u tak mladý kapely nečekal, tak uvidíme jestli o nich ještě uslyšíme. Po Kšandách přichází hlavní tahouni večera Buster Shuffle z Londýna.
Busteři přijeli do Prahy s novou deskou Naked, takže očekávání bylo, že většina tracků bude z novýho alba ale nezklamali a svůj set odpálili klasikou z první desky Our Night Out, plus dalších pár starších tracků jako např. Me, Myself and I, Brothers and Sisters, Talking Sweet nebo I'm into You, poprvý jsem taky od nich slyšel cover, konkrétně A Message To You Rudie od Dandy Livingstona, to už ale přicházeli na řadu věci z nový desky, na který se lidi chytali celkem dobře, protože jak je vidět i na nový desce to budou starý dobrý Buster Shuffle na který jsme zvyklí. Vůbec celkově mi přišlo, že hráli víc věcí z prvních dvou alb, než z Naked. Do Prahy přijeli sice s novou deskou ale bez druhý vokálistky, která kapelu před nedávnem opustila. Nezapoměli ani na track Out of Space (původně od Maxe Romea ale určitě víc lidí bude znát remix od Prodigy) z EP You Can Never Can Tell. Právě tuhle pecku zahráli sice ve ska podání ale s intrem vykradenym právě z remixu od Prodigy, což mělo u publika velkej úspěch. Třešničkou na dortu bylo, když druhej klávesák konec tracku "zarapoval" přesně tak, jak je to v "originále", čímž si získal hodně velký ovace. Na řadu přišli další starší vály na který přecijenom lidi čekali víc, takže zazněli ještě pecky jako např. You're Alright, další cover večera Monkey Man od Toots & Maytals a jak už je zpěvakovym zvykem, opět nechybělo ani hraní nohou na klávesy a jeden starej rock'n'rollovej cover, kterej bohužel nevim, jak se jmenuje. To už se ale pomalu blížil konec, padlo ještě pár songů a the end.... no ne tak úplně, Buster Shuffle jsme jen tak odejít nenechali a vyřvali si další přídavek. Nakonec těch přídavků bylo celkem asi pět, mezi nima i song Prince Buster z represu první desky a znovu zahráli hitovku Our Night Out, to už ale kapal pot nejen z lidí ale i ze stropu. Celkově vzato ani moc nevim co psát, Busteři odvedli skvělej výkon, ostatně jako vždy. Pro mě to bylo celkem standartní vystoupení a vzhledem k tomu co už jsem měl vypito, tak se mi celej ten večer slejvá tak nějak dohromady. Jelikož jsem ten večer dal přednost společenskýmu životu, před otročením v práci a po koncertě jsme šli chlastat dál, domu jsem dorazil někdy nad ránem (kdy normálně stávám na dení směnu) a do práce zaspal o čtyři hodiny, tak muselo jít o celkem povedenej večírek :-D Takže tímto zdravim Baffyho a Maykla z Melody Boys Sound Systemu....
Éra papírových fanzinů sice ještě úplně neodezněla, i dnes se tu a tam stále objeví nějaký ten plátek ale už zdaleka ne v takové míře, jako tomu bylo v 90. letech. V době kdy dostupnost internetu ještě nebyla taková jaká je dnes, byly fanziny vpodstatě jedinou možností, jak získat informace ze scény a na tehdejší S.H.A.R.P skinhead scéně jich nevycházelo zrovna málo. Od již zmíněného, tehdy asi nejlepšího skinzinu u nás - Bulldogu (o kterém se tu objevil článek minulý rok), přes brněnský Messenger a "levicovější" Riot News, jediný tehdejší skazin - Skattack až po Rytíře z Mostu, který se svojí kvalitou mohl srovnávat s Bulldogem. Právě nedávno se mi do ruk dostalo pár čísel mosteckého Rytíře, který vycházel od poloviny 90. let zhruba do roku 2000 (tuhle informaci ale nemám potvrzenou, takže se předem omlouvám pokud tomu bylo jinak). Samozdřejmě, že tu najdete rozhovory, články a recenze i o oi!, punkových nebo HC kapelách ale jelikož je porkpie-ezin přednostně zaměřený na ska a jemu příbuzné styly, tak jsem z obsahu Rytíře vytáhnul především to, co nějak souvisí se ska. Takže jen krátce k obsahu ze všech čísel. Najdete tu zmínku o Les Ejectes, rozhovory s Hypnotix, Dr. Raju, Švihadlem, vydavatelem fanzinu Oskar, reporty z koncertů Polemicu, společné akce švédských Skalatones, Skunk a Švihadla, ska&punk akce v PKO Bratislava, Skaos na Sedmičce a bandstory The Toasters a Podworkowých Chuligánů. Bohužel pár stránek chybí, takže ne každé číslo je úplné, nicméně berte tento článek, jako menší nostalgii a vzpomínku na dobu (kterou někteří z nás nepamatují), kdy vše bylo nové a možná i opravdovější, než dnes.
celkem 7 čísel v PDF formátu stahujte na tomto odkaze (heslo:knight)
Tuhle italsko-německou "2tone" partu snad ani není třeba představovat, původně kapela z Itálie, která už zhruba šest let funguje v Berlíně si za posledních několik let vybudovala u fanoušků takovou reputaci, že je musí znát snad každý komu není pojem ska úplně cizí. Na kontě mají, kromě několika singlů, pět studiových alb a za sebou nespočet koncertů, nejen v Čechách a zbytku Evropy ale např. i v Číně, kde byli v roce 2013 na tour. Za kapelu odpovídal Valerio, zpěvák kapely.
Zdravím Offenders, takže...první otázka bude o vaší poslední novince. V lednu jste vydali novou desku Generation Nowhere, co přesně má vyjadřovat ten název a jak jste spokojený s novým materiálem? Je tam nějaký rozdíl oporoti minulé desce Lucky Enough To Live?
Zdravím Porkpie-zine a všechny čtenáře! Název našeho pátého alba reflektuje, alespoň podle mě, podmínky společnosti tady v Evropě po "tzv." krizi. Moje "Generation Nowhere" je o všech mladých nebo těch kdo chtějí zůstat mladý, o těch, který zkouší jak jen můžou, nemarnit a neustále se vyhýbat problémům typu drogy, nebo v horším případě účastí v něčem, o čem nemají představu o co jde, jako pravicový extrémismus, náboženský fanatismus a podobné hovadiny. S novým materiálem jsme naprosto spokojený a myslím, že naši fanoušci taky, poněvadž deska dosáhla na druhé místo na Amazon Ska Chart a zůstala v prvních pozicích několik týdnů a ve spoustě mailorderech taky...takže fakt děkujeme vám všem! V porovnání s Lucky Enough to Live, je určitě trochu drsnější ale nakonec doba taky pěkně zdrsněla, tak proč bychom neměli my?
Dlouho jste spolupracovali s německým labelem Mad Butcher ale vaše poslední dvě desky vyšly na Destiny Records, proč jste změnili label? Jak se vám spolupracovalo s Mad Butcher records? Ve skutečnosti jsme s Mad Butcher spolupracovali dva roky, stejně tak jako teď s Destiny je to už dva roky, takže to fakt není zas tak "dlouhá" doba. Mad Butcher znovu-vydal některé z našich předchozích alb, to je pravda a taky se stále stará o náš merchandise, takže určitým způsobem s Mad Butcher pořád děláme ale ne jako label, pouze jde o merch. Destiny je bezpochyb "větší" label a taky kultovní booking agentura (Mad Caddies, Nofx, Lagwagon, Pennywise, Descendents, Hepcat....jen pár jmen pro představu). Takže, když jsme dostali šanci podepsat smlouvu s Destiny, tak jsme tuhle příležitost vzali aby jsme udělali dlaší krok.....naštěstí to klape skvěle!
Minulý rok jste byli na tour v Číně, řekněte nám něco o čínském tour, jakou sortu fanoušků jste měli na koncertech, znali Offenders a proč zrovna Čína, čí to byl nápad? Tour v Číně byla urputná a skvělá zkušenost zároveň...všechno pro nás bylo nové, zrovna ne moc kapel tam jezdí na tour a jasně, bylo to potěšení cestovat a hrát náš offbeat. Zavolali nám z Fortune Cookies, což je čínská booking agentura okolo týpka, který pracoval ve Státech pro Vans Varped Tour a byl bedňák u Real Big Fish / Big D and the Kids Table a tak...chtěl nás dostat do Číny a tak jsme souhlasili a asi taky proto, že jsme byli zvědavý na zemi tak vzdálenou našemu způsobu života. Jednou jsme se dostali do Pekingu, zjistili jsme, že naše show se vyprodala a hráli jsme před davem stovek lidí zpívajících singingalongy, máme to dokonce ve videích na youtube. Nemůžu moc říct o dalších koncertech, protože byli hodně anonymní, nic zajímavýho ale Peking a Wuhan vždycky zůstanou v mym srdci jako skvělý vystoupení a zasraně hlasitý fanoušci!
O čem jsou vaše texty, máte i nějaké politické songy? Na vašem posledním albu "Generation Nowhere" se objevili songy Berlin Will Resist (Riot 87 In SO36) a Heil Angela, o čem jsou konkrétně tyto dva tracky?
Co myslíš tím, "politický songy"? Mluvíme o lidech, zážitcích, životě... ve všech těhle rovinách můžeš najít "politiku". Odmítáme vlajky politických partají za zády, nikdy jsme žádnou neměli a nikdy žádnou mít nebudeme ale to neznamená, že nemáme jasný pohled na věc. Song, který zmiňuješ “Berlin Will Resist” je o prvomájových riotech, o prvním, který začal v Berlíně tradici riotů, právě na tohle datum, to bylo v roce 1987. Žiju v Kreuzbergu, v části města, kde se to před lety událo. Potkal jsem i lidi, který se toho tenkrát zúčastnili...bitek s policií v těch zasranejch dnech během studený války, kdy byl Berlín rozdělen zdí, checkpointy, vojáky a vojenskou policií....pocit útlaku byl tak velký, že už to lidi nemohli dál vydržet, hlavně lidi v subkulturách. V té době byl Berlín plný squatů, myslím, že snad první město v Evropě co se squatů týká. Song je vzpomínkou na ty dny, je pro všechny, kdo tam tenkrát byli a v neposlední řadě pro oběti tehdejší doby zabyté policií, nebo ty co nešťasně "spáchali sebevraždu" ve své cele.
"Hi Angela" je naopak song o dnešní evropské krizi a krocích Agely Merkelové, která zkouší vytřískat profit na dluzích ostatních států jejich skupováním, jak se to stalo v Řecku nebo ve Španělsku, teď oficiálně vlastněném Německem. Víš co... protože, když už koupíš dluh nějaké země, tak jí vpodstatě vlastníš. Myslel jsem, že tenhle styl je něco co už jsme mohli vidět před lety, jenže tenkrát používali tanky a vojenský nátlak, dneska používají diplomaty a "finanční teror"...Nevím co z toho je horší.
Když už jsem načal téma politiky, musím se zeptat. Podporujete nějakou kampaň, organizaci nebo se přímo angažujete v nějakém projektu (squaty, komunitní centra.....cokoliv)?
Oficiálně nejsme zapojeni v žádném projektu nebo politickém.....čemkoliv. Podporujeme a stojíme pevně proti jakýmkoliv formám rasismu a fašismu, bez vlajek na našich zádech, bez jakýchkoliv dalších definicí, nic takového nepotřebujeme. Být proti ultrapravici musí být společný smysl a občanské vzdělání, to prostě není politika.
Jste původně z Itálie ale žijete v Berlíně, z jakého důvodu a kdy jste se přestěhovali do Německa?
Jak jsem řekl v mnoha rozhovorech, přestěhovali jsme se do Německa po vydání "Hooligan Reggae" a singlu "Wake up Rebels" ještě v době, kdy byli Offenders považovány za novou kapelu na evropské ska scéně a reputace kapely a pověst v udergroundu rostly a rostly a to hlavně v Německu. Dostali jsme nabídku (ještě předtím, než jsme vydali u Grover Records naší druhou desku Action Reaction) a upsali jsme se u Muttis Booking, která je pořád naší booking agenturou až doteď. Nechali jsme naše životy co jsme vedli v Itálii a šli za tím co nás opravdu baví. Je těžký udělat takový rozhodnutí ale udělali jsme to. Bylo to někdy na přelomu let 2008 - 2009.
V Čechách vystupujete poměrně často, kde konkrétně jste už zahráli? Znáte nějaké naše ska/reggae/oi!/punk kapely?
Milujeme hraní v Čechách, oddaná základna fanoušků a pár kámošů co jsme si během let udělali, pořád skvělý a vždycky je to potěšení být zpátky. Hráli jsme v Praze, taky Plzni a Budějovicích a na festivalech jako Mighty Sounds a Pod Parou. Jasně, pár kapel známe, třeba Pipes and Pints, Prague Ska Conspiracy / Prague Conspiracy, Chancers nebo Green Smatroll....
A poslední... Chodíte na fotbal, fandíte nějakému týmu v Berlíně nebo Německu nebo v Itálii? Víc nás zajímá co se děje na tribunách (ultras), než fotbal jako takový. Například já se tak o fotbalové utkání nezajímám ale jsme vděčný za podporu, kterou máme od mnoha ultras po celém světě, a jasně taky dík Hooligans Reggae. V Německu některý z nás fandí Babelsberg 03, což je malý klub v oblasti Potsdamy, blízko Berlína. Samozdřejmě podporujeme a respektujeme všechny antirastistické / antifašistické fans, taky jsme několikrát hráli pro ultras St. Pauli v Hamburku, jen zmíním jedni z nejznámějších mezi mnoha dalšími, které jsme měli příležitost, během let potkat.
Díky za rozhovor a díky všem čtenářům....uvídíme se v mosh pitu!
Valerio - Offenders
ENGLISH
Hi Offenders so...firts question will be about your latest stuff. In January you have released new album Generation Nowhere, what exactly means that title and how do you satisfied with new material? Is there any difference compared to the previous album Lucky Enough To Live?
Hi Porkpie-zine and all readers! The title of our 5th full length reflects at least to my eyes the condition of society nowdays specially here in Europe after the so called “crisis”. My “Generation Nowhere” it's refeared to all the youngs or wanna be youngs that try to avoid problems getting wasted everytime they can, getting drugs, or worst being involved into something they have no idea about, like right wing exstremism, religious fanatism, bullshists like that, sadly. We are totally satisfied with new material, and I guess our fans aswell, since the album reached number 2 on Amazon Ska Chart and stayed in first positions for several weeks in many mailorder aswell...so really thanks to all of you! Compared to Lucky enough to live, it's surely bit more rough, but time's getting rougher aswell...so why shouldn't we?
Long time you co-operated with german label Mad Butcher but your last two albums were released on Destiny Records, why you have changed the label? How did you co-operate with Mad Butcher records?
We actually worked with Mad Butcher for 2 years, as well as we are working now with Destiny since 2 years, so isn't really “long time”. Mad Butcher re-released some of our previous albums, that's sure, as well as still taking care of our merchandise, so in a way we are still “working” with Mad Butcher, but not as label, just as merchandise producer. Destiny is without any doubt a “bigger” label, as well as an “iconic” booking agency (Mad Caddies, Nofx, Lagwagon, Pennywise, Descendents, Hepcat....just to name few) so when we got the chance to get signed on Destiny we took the opportunity to make our next step....fortunately worked out great!
Last year you were on tour in China, tell us something about chinese tour. What sort of fans were in gigs, did they know The Offenders and why just China, whose idea was it?
Touring China was a tough and nice experience at the same time...all was kind of new for us, not many bands went there touring and sure was a pleasure to travel around and deliver our rough offbeat. We got a call from Fortune Cookies, a Chinese booking agency runned by a guy who was working in the US for Vans Varped Tour and was roadie of Real Big Fish / Big D and the Kids Table and so on....he wanted to set us up in China and we agreed, also cause we were curious to check a new country so far from our way of life. Once we get in Bejing we found out that our show was sold out and we played in front of couple of hundreds people singingalong, we even have videos about it on youtube. I can't say much about many other gigs cause were pretty anonymous, nothing special, but sure Bejing and Wuhan will always stay in my heart as great gigs and fucking loud fans!
What about are your lyrics, do you have any political songs? On your last release "Generation Nowhere" appeared songs such Berlin Will Resist (Riot 87 In SO36) and Heil Angela what about are specifically these two tracks?
What do you mean with “political song”? We talk about people, experiences, life...in all those fields you can find “politic” cause still made by and for the people, at least in theory. We still refuse the political party flags behind our backs, we never had one and we will never have one, but doesn't mean we don't have a clear point of view. The song you mentioned “Berlin Will Resist” talks about the 1st of May riot, the real first one which signed a kind of “riot tradition” in Berlin on that date, that was in 1987. I live in Kreuzberg, the district where those facts happened back in the days, I met people who were involved into the fights with police, in fucking tough days during the so called “cold war” where Berlin was divided by a wall, check point controls, soldiers, militar police....the feeling of oppression I guess was kind of high, people couldn't stand anymore, specially into the subcultures, in that time West Berlin was full of squatted house, guess the first city in Europe about squats....the song is in memory of those days, for all the people who were there and the one that will follow, and last but not least to the victims of that time, killed by police or accidentely “suicided” in their cells.
Heil Angela is instead a song about nowdays european crisis and the action of Angela Merkel, trying to gain profit out of other states debts, buying them out as happened in Greece or Spain, official owned by Germany now, cause you know, when you “buy” the debt of a country, you OWN the country. I tought this kind of style was something already seen long time ago, just back then they used tanks and militar violence, now they use diplomats and “financial violence”...I don't know which one is worst.
When I opened the theme of politics I have to ask, do you support any campaign, oraganization or are you get involved in any project (squats, community center.....whatever)?
We are officialy not involved in any projects or political whatever. We support and stand clearly against any kind of racism and fascism, without flags on our back, without any other definitions, we don't need that. Being against right wing must be common sense and civil education, isn't politics.
You are originally from Italy but you're living in Berlin, why and when you have moved to Germany?
As I said in many interviews, we moved to Germany after the release of “Hooligan Reggae” and “Wake up Rebels” single, when Offenders were considered the “new thing” into the European ska scene and band reputation and underground fame was growing and growing, specially in Germany. We got a record deal (back then with Grover Record which released Action Reaction, our second full length) and we got signed into the roster of Muttis Booking which still our booking agency nowdays. We left our previous lifes we had in Italy to follow our passion, it's hard to make it, but we made it. Was the end of 2008, beginning 2009.
In Czech republic you are quite often, where specifically have you already played? Do you know any our ska/reggae/oi!/punk bands?
We love to play there, a loyal fan base and few friends we made during the years, still really cool and always a pleasure to be back! We played in Prague several times, then Pilsen, Budějovice....and on festivals like Mighty Sounds and Pod Parou. We know some bands sure, like Pipes and Pints, Prague Ska Conspiracy / Prague Conspiracy, Chancers or Green Smatroll....
And last one... do you go to football, do you support any team in Berlin or Germany or in Italy?
We are more interested about what happens on the terraces (ultras) then to football in itself. About me for example, I don't care that much about football matches but I'm thankfull of the support that many Ultras are giving us all over the world, sure also thanks to Hooligan Reggae. In Germany some of us support a small club called Babelsberg 03, a district of Potsdam, near Berlin. We surely support and respect all the antiracist / antifascist football fans and we played several times for ultras St. Pauli in Hamburg, just to mention the most known one, among many others we had pleasure to meet during those years.
Thanks for the interview and thanks to all the readers....see you in the mosh pit!
Sice
nejde o zrovna nejaktuálnější zprávu ale byla by věčná škoda se o ní
nepodělit. The Tempranos je jihoamerická early reggae / rocksteady
kapela z Paraguaye, konkrétně z hl. města Asuncionu. Na stránkách
porkpie-ezinu se ale neobjevují poprvé, už o nich byla zmínka před třemi
lety, kdy se tu objevil jejich profil. Letos v květnu vydali po
dlouhých šesti letech co se dali dohromady první dlouhohrající LP,
kterému kromě debutového EP Boss Sound z roku 2009, předcházelo Horror
EP, které vyšlo v roce 2013, navíc na vydání se nepodílel žádný label a
tak jde čistě o "DIY release". Podle slov samotné kapely se už nevyplatí
vydávat nový materiál na CD, jelikož nemá takovou sběratelskou hodnotu
jako vinyl a proto se rozhodli, kromě vydání ve formě 12" vinylu, dát
svoje nové self-titled album volně ke stažení. Deska obsahuje celkem 15
tracků a najdete na ní, kromě zbrusunového materiálu i přepracované
songy z debutového EP. Album si můžete stáhnout v odkazech dole.
01 - La Serpiente 02 - Mr Blanco 03 - Sangue de Boi 04 - Take me to the stars 05 - Still Happy 06 - Ambay 07 - El Mensaje 08 - Mon Amour 09 - Sere yo 10 - Carlota 11 - Sad Hill 12 - Perdido sin tu Amor 13 - Dame una Oportunidad 14 - Oreko la Orekoa 15 - La Ultima Bala
Buster Shuffle, dnes už notoricky známá londýnská kapela, pokračující ve stopách kapel jako jsou Madness nebo The Specials vydává v pořadí již třetí desku. Minulý rok sice vydali EP You Can Never Can Tell ale poslední řadové album Do Nothing vyšlo v polovině roku 2012. Deska nese název Naked a recenze v britském tisku na ní pějí chválu; nenucený mix ska a indie popu a autentický sound rock’n rollu vás dozajista zvednou ze židle. Album vyšlo v polovině září u labelu People Like You a najdete na něm celkem 13. tracků. Do České republiky se vrací už počtvrté, poprvé jsme je mohli vidět v roce 2011, kdy vystupovali na strahovské Sedmičce. Tentokrát vystoupí 9. října v pražském Rock Café s českými Kšandy Industry v roli předskokanů. Ukázky z nového alba a EP Can Never Can Tellsi můžete vychutnat zde.
Po dlouhé době tu máme převzatý rozhovor, tentokrát trochu staršího data, interview je ze srpna 2005, z webu rocksgodiva.tripod.com a jeho autorem je Pete Chambers. Na otázky odpovídal samotný kmotr 2tone Records a legendárních The Specials, Jerry Dammers. Vzhledem k tématu rozhovoru vpodstatě vůbec nezaleží na jeho stáří. Většina otázek se týkala rozpadu původních Specials a jejich prvního reunionu (tentokrát už bez Dammerse) v 90. letech, takže v té době ještě nikdo nemohl tušit, že se kapela za pár let dá už podruhé opět dohormady a zase, bez Jerryho.
Kolik ti bylo, když jsi se přestěhoval z Indie do Británie, máš nějaké silné vzpomínky na dětství v Coventry?
Odešli jsme z Indie, když mi byly 2 roky, pak jsme bydleli v Sheffieldu a odstěhovali se do Coventry, když mi bylo 10 (1965). Samozdřejmě mám spoustu vzpomínek, nevím ale z nějakýho důvodu se mi teď nejvíc vybavuje horní patro vícepodlažního parkoviště, což bylo dobrý místo pro poflakování, když jste znuděný teenager.
Jaký hudební podklad tě vlastně formoval, měli tvoje rodiče vůbec nějaký vliv?
Ani moc ne i když jsem jim vděčný, že mě poslali na lekce piana. Byl jsem flákač a nesnášel jsem cvičení, jediná věc, která mě zajímala bylo se sám učit hrát blues. Byli to hlavně The Who, The Small Faces a The Kinks, který mě inspirovali k tomu abych byl v kapele a taky jsem miloval soul, Otis Redding, Sam and Dave, Tamla Motown.
Jaký byl tvůj zájem o reggae, punk a ska, cítil jsi to vždycky přirozeně to splynutí punku a ska, nebo si o to usiloval vědomě?
Poprvé jsem se dostal k reggae, když jsem ho slyšel, někdy kolem roku 1969, Desmond Dekker a všechno to kolem. Zkoušel jsem v mojí tehdejší školní rockový kapele hrát reggae, to bylo už v roce 1971 ale v tý době v rockovejch kruzích, nikdo nebral reggae moc vážně. Jasně bylo to vědomý usilí kombinovat ska s punkem ale pořád se mi to zdálo, jako přirozenost. Vnesli jsme do toho trochu tý africký offbeat energie s kterou mohl nejvíce fungovat právě rock.
Rozpad The Specials byl jistě komplikovanou zaležitostí, jsi často citován, že jsi byl rád, že ostatní zůstali alespoň tak dlouho, dokud se nenatočil singl Ghost Town. Bylo tam z tvojí strany dost zklamání, neměl jsi pocit, že Specials utrpěli předčasnou smrt, nebo to byla naopak úleva pracovat s novýma muzikantama?
Některý lidi se zdá, že zapoměli...The Specials se ve skutečnosti nerozpadli, někteří z kapely odešli ale já jsem mohl pokračovat dál, což jsem vlastně udělal. Myslím, že na první pohled to možná vypadalo, jako úleva, protože s pár lidma z kapely se ke konci už pomalu nedalo pracovat ale v hlouby duše to bylo velký zklamání. Když šly Fun Boy Three dělat "pop" a odešli ze Specials, myslím, že asi nepochopily jedinečný postavení, ve kterym byly. To co udělaly možná zmenšilo šance na to, aby se protestní muzika dostala do popovejch hitparád, kde by dnes mohla bejt. Taky si myslím, že si neuvědomovali, co jsem prosazoval a že, jsem se snažil udržet při životě ten standard muziky, zkombinovaný s politickýma ideálama s kterým přišli The Specials. Byl jsem víc, než dost zklamanej z jejich odchodu, hlavně kvůli psaní a aranžování, dokonce tak, že ještě dlouho jsem měl dokonce odpor i k pár novejm členům. Byla to pravděpodobně chyba, čekat další dobrou kapelu z Coventry, tak brzo po Specials a The Selecter. Pořád jsme se snažili makat na deskách "The Bioler", "In the Studio a "Free Nelson Mandela", i když to trvalo věčně, až se z toho stala pomalu noční můra. Ke konci jsem už byl tak zadluženej u nahrávacích společností, že jsem musel přestat s nahráváním. Podílel jsem se pak na organizování Artists Against Apartheid, což vedlo k uspořádání koncertů na podporu Nelsona Mandely na stadionu ve Wembley, takže nekterý z toho nakonec vyšli docela dobře. Možná, že kdyby "Free Nelson Mandela" zpíval Terry Hall, tak by stejně asi nebyl tak přesvědčivej, jako Stan Campbell.
Tvůj pochopitelný postoj udržovat 2tone a The Specials, jako věci z minulosti si lidi často nesprávně vysvětlují, jako tvojí lhostejnost k nim. Jsem rád, že to tak není, jak si mi osobně řekl a že na všechno co si vytvořil jseš patřičně hrdý. Je to důvod, proč zůstáváš stále "mentorem" 2tonu a The Specials?
Nikdy jsem k tomu nepřistupoval tak, že bych nechával 2tone nebo The Specials, jako věci týkající se minulosti. Spíš Fun Boy Three měli tenhle postoj, když odešli ze Specials. Kdyby bylo po mém, The Specials by možná dělali muziku, ještě dodnes, kdo ví? Jsem celkem hrdej na muziku, kterou jsme dělali a pořád chci, stejně jako spoustu dalších, poslouchat pořádný Specials pecky. Každej kdo si opravdu trochu kapely cení by měl trochu ignorovat ty kdo jí zničili, nebo ne? Terry Hall teď říká, že neměli důvod pro odchod, další z nich, v rozhovorech pokračovali v pomluvách o The Specials nebo o mě, zatímco jiný tvrdili, že to oni založili Specials (přitom všichni ví, že jsem to byl já), pak tvrdili, že jsou stále The Specials, i když kapelu opustili už dřív. To nebylo fér vůči veřejnosti, použít znova stejnýho názvu. Ani nezavolali, aby zjistili, jestli bych neměl třeba zájem. Bylo těžký vidět, jak se něco, na čem jsem makal roky dostalo téměř na úroveň hospodský kapely. Myslím, že to je díky nim, že The Specials neberu vážně.
Minulý rok se v našem lokálním tisku objevily spekulace o reunionu The Specials, jak frustrující je být v centru tak velké spekulace?
Jestli lidi slyšeli ty poslední nahrávky, pod jménem "The Specials", tak zjistí, jak moc jsem přispěl k původním Specials a jak velký usilí to bude vyžadovat aby to všichni, brali zase vážně. Existuje dokonce i webová stránka, kterou založili v době kdy jeli tour pod jménem "The Specials", ale řekl bych, že týpek, který stránky vytvořil tomu dal trochu falešnej dojem. Nevím jestli se tak moc spekuluje, je těžký říct, jak moc to veřejnosti nedává spát. Jasně, přál bych si stejně, jako kdokoliv jinej aby jsme byli mladý a Specials byli pořád pohromadě, prostě, jako za starejch, dobrejch časů v začátcích ale v týhle době už je trochu pozdě. Někdo buduje kariéru, někdo se hudebně úplně posunul jinam, někdo hrál sotva pár let, někdo má zdravotní problémy a mohl by si poškodit hlas a dokonce ani nebydlíme na stejnym kontinentě. Spoustu fanoušků, který milovali Specials ani nechtěj vidět náš návrat. Jestli se někdo mimo kapelu snaží nás dát znovu dohromady, možná to myslí dobře ale myslím, že to příspívá k tomu, že bude mnohem víc nepravděpodobný, že se to vůbec kdy stane. Tak moc starejch kapel využilo dobrý vůle fanoušků a nabrali druhou rychlost stylem koncertů: "seber prachy a spusť to". Ale lidi a i kapela by měli vědět, jestli to na čem společně makali dělaj, protože je to bavilo, nebo jen proto, že jim někdo nabídl prachy a navíc nemyslím si, že by to byli zase ty samý Specials. S ostaníma z původní sestavy jsem se připojil k prohlášení, že v dohledný době nejsou žádný plány na znovuzreformování kapely.
Poslední dobou se diskutuje o tom, že 2tone by zcela oprávněně měl být v Coventry nějakým způsobem připomínán, navrhuji pojmenovat nějakou ulici 2tone Way. Co bys rád viděl ty (tedy pokud si něco takového přeješ)?
No třeba, kdyby se přejmenovalo jedno z vícepodlažních parkovišť na "Ghost Town Park" ale vážně, kdyby někdo chtěl udělat něco ve smyslu, co jsi říkal by bylo to skvělý. Možná, protože 2tone byl proti rasismu, tak bych měl říct, že doufám, že bude ve městě něco co připomíná lidi, který byli zabiti v rasistickejch útocích, jako např. Satnam Singh Gil, kterýmu bylo teprve 20, když ho v roce 1981 zabili, Doktor Amal Dharri, kterýho pobodali ve fast foodu na Albany Rd. ve stejnym roce, to by bylo ale pravděpodobně na 50centovou sázku. Myslím, že si zaslouží připomínku víc, než my.
Já bych ti chtěl Jerry poděkovat, že si souhlasil s interview pro Pete Chamber’s Backbeat a všechny z Coventry... "good on ya Jerry!" Pete Chambers
ENGLISH
At what age were you when you moved from India to Britain, do you have any strong memories of growing up in Coventry?
I left India aged 2, then lived in Sheffield and came to Coventry aged ten (1965). Obviously I’ve got loads of memories. I don’t know, for some reason I can remember thinking the top floor of multi storey car parks was a good place to hang out when you’re a bored teenager.
How was your musical background formulated, were your parents any influence at all?
Not that much I don’t think, although I’m grateful they sent me for piano lessons. I was rubbish and hated practising, the only thing that interested me was teaching myself blues. It was The Who, The Small Faces, The Kinks, which made me want to be in a band, and I loved soul music, Otis Redding, Sam and Dave, Tamla Motown.
How was your interest in reggae, punk and ska nurtured, did it always feel natural to meld punk and ska together or was it a conscious effort?
I got into reggae from when I first heard it around 1969, Desmond Dekker and all that, I was trying to get my school rock band to play it as early as 1971, but no one took reggae seriously in rock circles in those days. Yes it was a conscious effort to combine ska with punk, but it still seemed natural to me. We injected a bit of that funky african offbeat energy, which most rock could do with I reckon.
The Specials break up was of course a messy affair, you are often quoted as saying you were just pleased that they stayed together long enough to record Ghost Town. Was there a lot of disappointment on your part, did you feel the Specials suffered a premature death, or was it a relief to work with a new set of musicians?
Some people seem to have forgotten that strictly speaking The Specials didn’t actually break up, some of the band left and said I could carry on the name, which is what happened. I suppose at first maybe it seemed like a bit of a relief, because a couple of the band had become impossible to work with by the end, but deep down it was very disappointing. When the Fun Boy Three went "pop" and left the Specials I don’t think they really understood the unique position they were in. What they did quite possibly reduced the chances of protest music getting into the pop charts right up to the present day. I also don’t think they realise what I was put through trying to keep alive that standard of music, combined with the political ideals, which the Specials had come to represent. I got more than enough grief from a couple of the original Specials for my song-writing and arranging, that resentment was even more crazy from a couple of the replacement members. It was probably a mistake to expect another good live band to come mainly from Coventry, so soon after The Specials and Selecter. We still managed to achieve "The Boiler", the "In the Studio" album, and "Free Nelson Mandela" though, but it took forever and all turned into a bit beyond a nightmare. By the end I was in so much debt to the record company I had to stop recording. I got involved in organising Artists Against Apartheid, which led to the Mandela concerts at Wembley Stadium, so some good did come out of it all in the end. Maybe Terry Hall wouldn’t have been as convincing as Stan Campbell singing "Free Nelson Mandela" anyway.
Your understandable stance to keep 2tone and the Specials as things of the past has often been misconstrued as your disregard towards them. I was personally gratified to hear you tell me that wasn’t the case, and that all you have created did indeed give you a great sense of pride. Is this why your remain so protective of the 2tone and Specials banners?
I’ve never had any stance to keep 2tone or The Specials as things of the past. The Fun Boy Three took that stance when they left the band. If I’d had my way The Specials might still be making music today, who knows? I’m very proud of the music we made and I still want as many people as possible to hear the proper Specials’ records. Anyone who really valued the band would be bound to have a little bit of disregard towards the people who demolished it wouldn’t they? Terry Hall now says they didn’t really have a reason for leaving. A couple of them went on to rubbish The Specials or me in interviews, then a couple claimed to have formed The Specials (when everyone knows it was me), then a couple claimed to still be The Specials even though they’d left years earlier. As I understood it they stopped being The Specials when they announced they’d left the band. For them to use the name like they did wasn’t fair on the public. They didn’t even phone me to see if I might be interested. It was hard to see the thing I’d worked towards for years being pulled back down almost to the level of a pub band. I think it’s them that disregarded The Specials, I never did.
The talk of a Specials reunion featured heavily in our local press last year, just how frustrating is it to be at the centre of such huge speculation?
If many people had actually heard those later records made under The Specials’ name they’d be able to work out how much I contributed to the real Specials, and what a massive effort it would take, from everyone, to get it back to anything which could really be taken seriously again. There’s a web site which was set up at the time they were doing the rounds as the Specials and I think the guy who set it up was given a bit of a false impression. I don’t know if there’s really been that much speculation, it’s hard to say how many of the public are really losing sleep over it. I wish, as much as anyone, that we were all young and The Specials were still together, just like the good old days at the start; but the practical reality is it’s quite late in the day. People have got new careers, some have moved on musically, some have hardly played for years, there are health problems, some voices may be damaged, some people’s memory never was that good, and we don’t even live on the same continent. A lot of fans who loved the Specials don’t want to see us reform. If anyone outside the band tries to push us back together, they might be well meaning, but I think it just makes it even more unlikely for anything at all to happen. Too many old bands take advantage of the public’s good will by doing second rate "take the money and run" type gigs. The public, and any band members, would need to know that whoever was working together was doing it because they really wanted to, for genuine musical reasons, not just because someone was offering money or whatever. Otherwise I don’t think it would be the real Specials. I put my name to the joint statement that there are no plans to reform in the foreseeable future, just like every other member from the original band did.
Lastly, talk is that 2tone should quite rightly be commemorated in some way in Coventry, I suggest a street named " 2tone Way". What would you like to see (if anything)?
Renaming one of the multi storey car parks "Ghost Town Park" would do me, but seriously, if it’s true anyone really wanted to do anything like your suggestion, it would be brilliant. Maybe because 2tone was against racism I should also really say I hope there’s something in the city to commemorate people who’ve been killed in racist attacks, like Satnam Singh Gil who was twenty when he got killed in 1981. Doctor Amal Dharri got stabbed in the chips shop off Albany Rd. in the same year, it was supposedly for a fifty pence bet . I think they deserve to be remembered more than we do really.
I would like to thank Jerry for agreeing to do this interview for Pete Chamber’s Backbeat and for the people of Coventry...good on ya Jerry!
%2B-%2Bfront.jpg)
