Rozhovor - Crazy Baldhead

New York City nebo-li také velké jablko, město které na hudební mapě světa zanechalo velkou stopu. Ale také centrum americké ska scény a domov skvělých kapel, mezi které patří i Crazy Baldhead, kteří se pohybují na pomezí early reggae, dubu, ska a rocksteady už od roku 1997. Kapela, kterou možná znáte podle názvu ale určitě jste neměli možnost jí vidět naživo a to ne proto, že by koncertovala jenom ve Státech, on jí totiž na živo neviděl ještě nikdo. A proč? To se dozvíte v následujícím rozhovoru. Za kapelu odpovídal kytarista a hlavní postava kapely Jay Nugent, kterého můžete znát např. z působení v The Slackers.






Zdar Jayi, tak na začátek můžeš krátce představit kapelu? Vím, že co se týče NYC ska scény je hodně propojená, takže jaké fragmenty newyorských kapel tvoří Crazybaldhead?

Crazy Baldhead vznikli jako studio projekt v roce 1997 ve Version City Studiu, které patří King Djangovi. Django sehnal muzikanty ze Stubborn All-Stars, Vica Ruggiera ze Slackers, Victora Rice ze Scofflaws & NYSJE a Eddieho Ocampa z Insteps, ty tvořili základ rytmické sekce. Já jsem už měl nějakou dobu pár nápadů, takže jsem se jich zeptal, jestli by jsme to nenahráli a nesehnali k tomu nějaké zpěváky a takhle to celé začalo.

Někde jsem četl, že Crazy Baldhead nehrají naživo? Proč jste se rozhodli funguvoat jenom jako studiová kapela, když už hrajete víc, než dvacet let a na kontě máte pět alb?

Já bych rád hrál živé show ale prostě to nejde, protože jádro kapely je hodně zaneprázdněno se svými vlastními kapelami, byldlí v jiných zemích nebo jim to neumožňuje jejich práce, rodiné povinnosti apod. Hráli jsme už několik show, i když jen jako backing jamajským legendám.

Teď na začátku dubna se chystá vydání vaší nejnovější desky "Go Oasis", co můžeme od této novinky čekat, co bys řekl o tomto albu?

Uvědomil jsem si, že na poslední desce "The Stereo Prophecy & Electric Hymns" nebylo žádné ska. Takže jsem se chtěl dostat zpátky ke svým ska kořenům ale se zaměřením na těžký rytmický "sound system" sound. Na této desce jsem chtěl přivést zpátky taneční aspekt ska, který se zdá být trochu upozaděn, díky jeho propojení s punkem.

Spoustu skvělých amerických ska & rocksteady kapel pochází právě z New Yorku, ať už to jsou Toasters, The Slackers, Stubborn All-stars, King Django, New York Skajazz Ensemble, The Rocksteady 7, nebo v dnešních dnech The Frightnrs, také nesmím zapomenout na Version City Studio, které se stalo základnou pro mnoho NYC kapel a label Moon Ska Records Roberta Hingleyho (Toasters), který byl aktivní v 90. letech. Kdy si myslíš, že byli ty nejlepší roky newyorské ska scény a myslíš, že by se to mohlo někdy vrátit zpět? Co zbylo v New Yorku a zbytku USA z té 90tkové ska horečky?

Řekl bych, že ty nejlepší léta jsou vždy, když jsme děcka, pak se stane člověk unavený a cynický. Ty roky pro mě byly právě v půli 90. let. S Vicem Ruggiero jsem se znal díky kapele Agent 99, Vic mě později dohodil King Djangovi do Stubborn All-stars. Když vyšla první nahrávka Stubborn All-stars měli jsme debutový koncert s Chrisem Dowdem z The Fishbone, který pro mě byl v mé pozdní pubertě velkým vzorem. Najednou jsem cítil, že jsem na úplně nové úrovni hraní. Na našem prvním tour po východním pobřeží, v březnu 1996 jsme dostali od agenta Rancid nabídku, jestli bysme s nimi nechtěli jet v květnu, jako support během jejich Evropského tour. To byl jeden z těch momentů, kdy si říkáte: "konečně přišla naše chvíle, konečně se to rozjíždí správným směrem". V USA se o ska v té době začalo hodně mluvit, Rancid byli na hudební scéně pojem a stále jsou. Nikdy jsem si nemyslel, že by se tradiční ska, které jsme hráli, dostalo do Top 40 ale lidi najednou věděli o co jde, bylo to jako soundtrack ve filmech, ska se dostalo i do televizních reklam, měli jsme dokonce velký plakát v okně Tower Records na Bordwayi, museli jsme si myslet, že jsme teď na chvíli prostě top! Další skvělé období bylo zhruba před deseti lety, v roce 2009, kdy začala vznikat nová vlna kapel, která vytvořila novou scénu, které se začalo říkat "Brooklyn Rocksteady" - sem patřili The Forthrights, Equalibrians, Hard Times, Reggay Lords, The Frightnrs atd. Slackers byli považováni za kmotry této scény, protože většina soundu těchto nových kapel měla pomalejší rocksteady a až dubové aranže, což byl trochu odklon od "hopsavého" ska klišé. Hodně muzikantů z těchto kapel se setkalo a dalo dohromady právě na koncertech The Slackers. Snažil jsem se věcem pomáhat tím, že jsem se spojil s East Rev kolektivem a pořádal v jejich prospěch sound system a live shows. Trvalo to asi tak šest let, kdy jsme měli mraky skvělých koncertů a parties. Vše se to začalo rozpadat někdy kolem roku 2015, když jsem se rozsekal na kole a nemohl jsem půl roku hrát na kytaru se Slackers ani organizovat koncerty. Pak diagnostikovali Brukkymu (frontmanovi The Frightnrs) ALS, což je velmi vzácné nervosvalové onemocnění, posledním hřebíčkem do rakve bylo zavření klubu The Swamp, což byla naše domovská základna a místo našich koncertů a parties. Brukky v červnu 2016 nemoci podlehl, paradoxně na konci léta toho roku se debutové LP Frightnrs dostalo na první místo v žebříčku Billboard Reggae.

Kapelu jsi rozjel v roce 1997 ale první album se objevilo venku až v roce 2006, tedy až po dlouhých 11 letech? Proč to trvalo tak dlouho, pokud je tedy pravda, že Crazy Baldhead fungovali pouze jako studiový projekt?

Měli jsme pár singlů na kompilacích, ale protože jsme studiová kapela bez publika nebylo moc poptávek po desce. A to bylo v době před stahováním a sociálními médii, které usnadnili kontakt s fanoušky z celého světa. První album "Has a Posse" je jen kompilace různých nahrávek z Version City a Jammyland studia, které jsme nahráli mezi lety 1997 - 2004. V roce 2004 jsem se rozhodl, že bych nahrál konečně regulerní album se stálou sestavou aby to mohlo pokračovat dál. Neměl jsem vůbec povědomí a znalosti o digitálním nahrávání a chtěl jsem sehnat muzikanty a zpěváky z celých Států ale i světa, takže mi bylo jasné, že to bude běh na dlouho trať ale byl jsem odhodlaný tomu věnovat čas a dotáhnout to do konce a tak vznikla i druhá deska "The Sound of 69", která vyšla na konci roku 2008.

Jste kapela z New Yorku, který co se týče muziky a kultury nám dal skvělé kapely jako byli Ramones, Agnostic Front, The Slackers, nebo legendární klub CBGB's ale některé z těchto věcí jsou už minulostí, CBGB's je od roku 2006 zavřené a co jsem četl v rozhovoru s Rogerem Mirretem z Agnostic Front (který se mimochodem z NYC odstěhoval), New York už dávno není tím, čím býval, dokonce i David Hillyard z The Slackers přiznal v rozhovoru pro můj fanzin, že se hodně klubů odstěhovalo z Manhattanu do Brooklynu, zdá se, jak kdyby NYC ztratilo něco ze svého "ducha"? Jak moc se New York změnil od doby, kdy si začínal s Crazybaldhead? Myslíš, že gentrifikace je pro toto město velký problém?

Žádné město nikdy není tím, čím bývalo. Skutečná města, centra kreativity, tmelící kotel lidí z celého světa se mění prostě neustále. Když přišel punk bítníci si zoufali nad ztrátou lidových kaváren, když přišel folk, byli jazzmani zmatení, že nikdo nechce tančit. Teď žijeme ve věku sociálních medií nebo-li v "uřvané" generaci, jak já to nazývám. Sousedstvím lidí jsou dnes jejich mobilní telefony, všichni mluví o podpoře a kupování lokálních produktů, řemeslných výrobků a o domácím kutilství ale ve skutečnosti většina lidí chce homogenizaci, sterilitu, bezpečnost a předvídatelnost. A tak to je i s městy, lidé chtějí žít tam, kde si představují, že je nějaká akce ale šitá na míru tomu co se jim líbí a nelíbí, takže žádné polorozpadlé domy, žádný hluk ve večerních hodinách, žádní bezdomovci a zevláci v ulicích, veganské jídlo, bezlepkové pečivo, bio produkty, fair trade obchody, eko věci, každý druhý ve své samolibosti, že to dodržuje, do toho předražené domácí pivo a salát quinoa kale. Ale do New Yorku se každý den stěhují chudí ale i kreativní a originální lidé. Každá generace o sobě tvrdí, že je tou poslední skutečnou, což není pravda. Musíme jít s proudem, nebo tím být smeteni. Tím neříkám, že je nutné následovat trendy ale zkuste někdy zvážit změnu vkusu a otevřít se novým možnostem. Nemůžeme stále vyprávět včerejší příběhy, včerejšímu publiku.

V roce 2012 jste společně s The Slackers vydali singl "Occupy!" jako benefit pro hnutí Occupy Wall Street. V této souvislosti se musím zeptat... USA je země, která je na jednu stranu díky korporacím a Wall Streetu jádrem kapitalismu ale na druhou stranu je zemí, kde vzniklo v 50. letech hnutí za občanská práva, v 60. letech velké protiválečné protesty a hnutí, radikální strana Černých Panterů a kultura založená na antisystémovém postoji, v 90. letech to bylo naopak anti-globalizační hnutí, které se později rozšířilo do zbytku světa a v poslední dekádě Occupy Wall Street. Kam zmizel všechen ten postoj, jak je možné, že se vším tím, co jsem vyjmenoval mají USA za prezidenta Trumpa nebo v minulosti Nixna?

Duch odporu tady stále je ale peníze jsou mocnou zbraní. Nejlepším způsobem pro vládnoucí třídu, jak porazit všechna resistetní hnutí vždy bylo - koupit media, která proti nim začali zbrojit. Další způsob je udržovat potencionální disidenty, protestující a aktivisty aby byli až příliš zaneprázdněni prací a placením účtů aby zkrátka pod tlakem kapitalismu nebylo možné se organizovat a protestovat. A samozřejmě podporovat a udržovat rozdělení nižších tříd podle rasových, etnických a náboženských rozdílů, což je klasická strategie fašistů, nacionalistů a populistů už od pradávna. A také dále rozdělovat a štěpit třídy samotné, oklamávat lépe placené pracovníky (kteří jsou ve skutečnosti jen servisní třídou pozn. redakce) aby se spíše přikláněli k třídě vlastníků a byli tak proti těm méně placeným.

Ok poslední otázka. Co víš o České republice a o našich kapelách? Znáš nějaké české ska, punkové nebo hardcore kapely a festivaly?

V Čechách jsem byl už hodněkrát. Poprvé v roce 1998 s NYSJE a několikrát s The Slackers. Češi jsou pozoruhodně vřelý a přátělští k cizincům, když vezmu v potaz, jak jste byli utlačováni dvěma velkými impérii, jak z východu, tak i západu (a možná i jihu nevím, jak to chodilo za Rakouska-Uherska?). Naposledy jsem byl v Praze zrovna minulý rok na podzim se Slackers, kdy jsme hráli ve Futuru společně s Green Smatroll, také jsme vystupovali i na Mighty Sounds. Co musím uznat je, že máte skvělé jídlo a pravděpodobně nejlepší pivo na světě a Praha je opravdu nádherné město, vždycky to u vás stojí za to!

malá ochutnávka z nové desky

ENGLISH



Greetings Jay, please could you shortly introduce your band? We know that regards to NYC ska scene there is lots of musician connections, so what NYC bands create Crazybaldhead?

Crazy Baldhead was originally a studio project started in King Django's Version City Studio in New York in 1997. Django brought together a great band for the Stubborn All-Stars, Vic Ruggiero (Slackers), Victor Rice (Scofflaws & NYSJE), Eddie Ocampo (Insteps) were the core rhythm section. I had some ideas for tunes so I asked them if they wanted to record and find singers to front them. That was how it started.

Somewhere I've read, that Crazy Baldhead are not playing live gigs? Why did you decide to be only like studio project, when you have been playing more than twenty years and have released five albums?

I would love to play live shows but it's not really possible with the core band either being busy with other bands, living in other countries, or otherwise having day jobs, family responsibilities, etc. We've played a handful of shows, either with our originals and backing up foundation Jamaican artists.

You are going to release your latest album "Go Oasis" on April 10th, what can we expect from your new stuff, what would you say about this album?

I realized I didn't have any ska on my last album, "The Stereo Prophecy & Electric Hymns". I needed to get back to my ska roots but with a heavy bass and drums "sound system" sound. I wanted to bring back the dance music aspect of ska that seems to have been lost through it's association with punk.

Lots of great american ska & rocksteady bands is from New York City, it start with Toasters, The Slackers, Stubborn All-stars, continues with King Django, New York Skajazz Ensemble, The Rocksteady 7, or today The Frightnrs and I would forgot home of NYC bands Version City Studio and Robert Hingley's Moon Ska Records active in the 90's. When were the greatest years of the NYC ska scene and do you think, that it can return back? What left there in NYC and rest of USA, from the 90's ska boom?

The golden years always seem to be when we were kids and the sky's the limit, before we become jaded and cynical. The mid 90's were those years for me. Vic Ruggiero knew me from Agent 99 and recommended me to Django for guitar work in Stubborn All-Stars. When the first Stubborn All-Stars record came out we did our debut gig with Chris Dowd of Fishbone, whom I idolized in my late teens, sitting in. I suddenly felt I was on a whole new level of gigging. While on our first tour, an East Coast run, in March of 1996 we got a call from Rancid's booking agent asking if we wanted to come to Europe with them in May as support. That was one of those storybook moments when you think "we are on our way!" Ska was starting to be talked about in the US and Rancid was a big champion of the music, as they still are. I never thought the traditional ska we played would be Top 40, but people suddenly knew what it was, it was in movie soundtracks and commercials. We had a big poster in the window of Tower Records on Broadway and we got to think we were hot shit for a minute. Another great time happened ten years ago, 2009 or so, when a new wave of bands formed what came to be called the "Brooklyn Rocksteady" scene - The Forthrights, The Equalibrians, Hard Times, Reggay Lords, The Frightnrs, etc. The Slackers were seen as godfathers of this scene as much of the music had a slower, dubby rocksteady feel a deliberate departure from the "pick it up" ska cliches. Many of the bands met each other and formed at Slackers shows. I tried to help things along by teaming up with the East Rev collective to do DIY live sound system parties at their spaces. We had about a six year run of great shows and dances. Things fell apart around 2015 when, first, I had a bad cycling accident which rendered me unable to play guitar with The Slackers or organize any shows for six months, then Brukky (RIP) a frontman of The Frightnrs was diagnosed with ALS. The final nail in the coffin was the closure of The Swamp, our home base venue and party space. Brukky passed away in June of 2016. The Frightnrs debut LP hit number one on the Billboard Reggae charts in late summer. 

You started band in the year 1997 but first album was out in the 2006 after long eleven years. Why it took so long, if it's truth that Crazy Baldhead was always only studio project?

I had tunes on compilations, but being a studio band with no live following, there wasn't much call for a full-length album. And this was before social media made it easier to connect with fans around the world, and digital downloads without need of pressing a physical product, were possible. The first album, "Has a Posse" is just a collection of different studio recordings from Version City and Jammyland, between 1997 - 2004. In 2004 I decided I would make a proper album with a consistent band, recorded in one studio, etc. for continuity. I didn't have my own studio or any digital audio knowledge and I wanted to get singers and players from a bunch of bands all over the States and world, so I knew it would be a long process but I was determined to take my time and make it happen. That was "The Sound of 69" released in late 2008.

You are band from New York City, which regards to music and culture gave us great bands like Ramones, Agnostic Front, The Slackers or legendary club CBGB's, but some of these things are already past, CBGB's is closed since 2006 and what I read in one interview with Roger Mirret from Agnostic Front (who moved out from NYC), New York is not what it used to be, even David Hillyard from The Slackers said in the interview for my fanzine, that lots of clubs moved out from Manhattan to Brooklyn, it seems like NYC would lost some spirit. How much this city changed since the time when you started with Crazybaldhead? Do you think that gentrification is big problem for your city?

No city is ever "what it used to be". Real cities, focal points for creativity, centers of gravity for people from all over the world, are ever-changing. When punk happened the beatniks were lamenting the loss of the folk cafes, when folk happened jazz musicians were baffled that nobody wanted to dance etc. Now we live in the social media age, or the yelp generation, as I call it. People's neighborhoods are their phones. People talk a good game about buying local, artisanal, DIY, but most people really want homogenization, sterility, safety, predictability. So it goes with cities. People want to live where the action is in their imagination, but tailor-made to their likes and dislikes - no halfway houses, no noise after a certain hour, no "sketchy" (poor) people in their neighborhoods, gluten-free, vegan, organic, fair trade, green, and every other self-congratulatory, phony label on their overpriced craft beer and quinoa kale salad. But there are still hungry, creative, original people moving to New York every day. Every generation thinks they are the last "real" ones. Untrue! We must move with current or be swept away by it. Not simply follow fads and trends, but consider changing tastes newly opened doors. We can't continue to tell yesterday's stories to yesterday's audience.

In the 2012 you released together with The Slackers singl "Occupy!" like a benefit for Occupy Wall Street movement, related to this I have to ask... The USA, is the country which is, on the one side core of capitalist system, thanks to corporations and Wall Street but on the other side, country where started in the 50's Civil Rights movement, in the 60's big anti-war protests, radical Black Panther Party and culture with anti-establishment attitude, in the 90's it was anti-globalizing movement or in last decade Occupy Wall Street. Where all this, this attitude dissapeared? How is possible, that with all this what I named, USA have president like Donald Trump or in the past Richard Nixon?

The spirit of resistance is still here but money is a powerful weapon. The best way for the ruling class to defeat liberation movements was to buy up the media outlets that championed them. Keep potential dissidents, protesters, activists too busy working and paying bills under crushing capitalism to organize and protest is another. And, of course, encourage division within the working class along racial, ethnic, religious, ideological lines, which is a classic strategy of fascists, nationalists and populists. And class divisiveness - deceive higher paid workers into siding with the owner class against lower paid workers. 

Ok this one will be a last question. What do you know about Czech republic and what about our bands, do you know any CZ ska, punk or hardcore bands of festivals?

I've been in Czech many times. First in 1998 with NYSJE and a handful of times with The Slackers. Czechs are remarkably warm, friendly people that are welcoming to strangers. Especially so considering how you were mistreated by two large empires to your east and west (and maybe to the south, as well? How were things under the Austro-Hungary?). It had been a few years but I played in Prague just last year at Futurum with The Slackers and Green Smatroll. We've also played Mighty Sounds Fest out in the countryside. You guys have have great food and perhaps the best beer in the world. And Prague is such a beautiful city, always a great time!

Punk made in Yugoslavia

Punk se po své explozi v druhé polovině 70. let dostal do mnohých krajin, nejen těch západních, které nepodléhali cenzuře a nebyly sešněrovány vládou jedné strany a jedné ideologie. Punkrock "proboural" i železnou oponu a dostal se postupně do všech zemí východního bloku, i když asi v žádné zemi mu soudruzi nebyli úplně naklonění, ovšem ne všude mu šlapali na krk a snažili se ho zničit a diskreditovat. V Československu bylo vše západní považováno za ohrožení socialistických výdobytků a to platilo i pro kulturní vlivy, tudíž naše scéna fungovala pod neustálou represí, která opadla až koncem 80. let, do té doby jste si za číro na hlavě mohli vysloužit nakládačku na stanici VB a následné ostříhání, na vydání desky jste mohli rovnou zapomenout. Podobná paranoa ze strany režimu panovala i ve východním Německu, ovšem Polsko a především Jugoslávie na tom byli o poznání lépe, tady stál bolševik alespoň jednou nohou na zemi a tak tu měli kapely trochu volnější prostor, především v Jugoslávii panovala úplně jiná situace. Jugoslávie, i když byla socialistickým státem, totiž stála stranou zemí východního bloku, což sahalo už do dob Maršála Tita, který se v 50. letech odmítl podřídit Stalinovu diktátu a tak se Jugoslávie v podstatě vyloučila z vlivu SSSR. I když šlo o režim jedné strany a vše měl do své smrti v roce 1980 pod palcem Maršál Tito, panoval tu v porovnání s ČSSR nebo NDR o poznání volnější režim a to se samozřejmě odráželo i v kultuře, kterou se komunistická strana nesnažila za každou cenu kontrolovat. A tak tu vzniklo podhoubí pro jednu z největších (a pro mě stále exotických) punkových scén ve východním bloku, vždyť právě v Jugoslávii se dali v 80. letech koupit desky kapel ze západu, které bylo v Československu možné sehnat jen na ilegálních burzách a mezi nimi samozřejmě i ty punkové. Pojďme se tedy podívat na to, jak se punk rozšířil po celém Balkáně, jak k němu přistupoval režim a jak tamní scénu ovlivnila v 90. letech občanská válka.

Paraf

Díky o něco svobodnějším podmínkám, které v Jugoslávii panovali, mohli její občané cestovat na západ, navíc středoškolská a vysokoškolská mládež měla příležitost najít díky programu brigád a prací pro mládež, který byl podporovaný komunistickou stranou, množství pracovních příležitostí. Za vydělané peníze často cestovali na západ, především do blízkého Terstu v Itálii, Vídně, nebo dokonce i Londýna, kde byli svědky aktuálních "trendů" a novinek a to se týkalo samozřejmě i muziky. A tak si jugoslávská mládež z těchto výletů přivážela desky západních a kapel a mezi nimi i ty punkové, které v druhé polovině 70. let zažívali svojí explozi. Netrvalo dlouho a podle svých britských a amerických vzorů začali zakládat své vlastní kapely. Pravděpodobně první jugoslávskou punkrockovou kapelou byli chorvatští Paraf z Rjeky, kteří odehráli svůj první koncert už v březnu 1978 ale už na začátku 80. let se začali přiklánět spíš k nové vlně. Další byli např. slovinští Šund (kteří už tehdy míchali punk se ska prvky) a Buldozer, kteří byli první slovinskou punkovou kapelou, v Srbsku to byli Komuna. Paraf měl své následovníky v podobě kapely Termiti, taktéž z Rjeky a další slovinskou legendou byli Pankrti. To byla první generace jugoslávského punku, která byla inspirována punkrockem 70. let. Stejně tak, jako na západě i v Jugoslávii byl punk provokativní, šokující a punkeři se vysmývali téměř všemu, v co věřila generace jejich rodičů, na druhou stranu reagovali i na aktuální témata. I přesto, že za Tita si jugoslávská společnost užívala jistot, jako byla stabilní práce a relativně vysoká životní úroveň, Jugoslávie se v dalším průběhu 80. let musela vypořádávat s výrazným zahraničním dluhem a inflací, která zasáhla zemi, vzrostla i míra nezaměstnanosti, objevili se ekonomické problémi a nedostatek zboží. To vše se samozřejmě promítalo i do textů a postojů místních kapel, o čemž svědčí např. singl "Ujo Gasarbajter" (Strýček Gasarbaiter) kapely Termiti, ve kterém líčí důležitý aspekt tehdejší jugoslávské společnosti a to migraci za prací, především do západního Německa. Rozdíl oproti zbytku socialistických zemí byl v tom, že jugoslávský punk nechtěl režim zničit (ostatně Jugoslávie byla na počátku 80. let stabilní zemí užívající si téměř západní svobody), kapely si však byli vědomi problémů a chtěli změnu. I Električni Orgazam krytizují v písni "Zlatni Papagaj" sociální rozdíli ve zdánlivě spravedlivé socialistické společnosti. Na přelomu 70. a 80. let přišla druhá generace kapel, která se od té první nelišila ani tak hudebně (stále šlo o punkrock inspirovaný stylem 77) ale hlavně tím, že už nebyla spojována s novou vlnou, jako ta předchozí. K této generaci patří především kapely z Bělehradu, např. Defektno Efektni, Urbana Gerila, Radnička Kontrola, Električni Orgazam (kteří začínali jako punkrocková kapela), tyto kapely se objevili v roce 1981 na kompilačním

O!Kult

LP Artistička Radna Akcia, které vydal Jugoton, ze Sarajeva to byli Ozbilnjo Pitanje (hlavně ve svých začátcích, kdy se věnovali punku), Ševa nebo Zabranjeno Pušenje. Scéna začala vznikat i v Makedonii, kterou reprezentovali kapely Folk Jazik, kteří začínali už v roce 1978, Badmingtons nebo Saraceni. Dalo by se říct, že centra scény se ustálila v Bělehradu (Srbsko), Rjece a Záhřebu (Chorvatsko) a především v Ljublaně (Slovinsko), odkud vzešlo spoustu jugoslávských punkových legend. Jak už jsem psal v úvodu, jugoslávksý režim nebyl zprvu natolik paranoidní aby si myslel, že by západní kulturní vlivy mohli ohrozit jeho pozici a přispět ke zhroucení socialismu. Hodně z tehdejších kapel mohlo svobodně nahrávat a vydávat desky, což bylo pro punkové kapely např. v ČSSR a NDR nemyslitelné. Tamní režim sice hleděl na punk s určitým podezřením  (stejně tak jako na západě, protože vybočoval z řady) ale na záp. kulturní vlivy a na punk především se díval, spíš jako na odbytiště a zmírnění sociálního traumatu mládeže, která se musela vyrovnat s podmínkami, které panovali v Jugoslávii v 80. letech. O benevolenci režimu svědčí i vydání singlu "Poljska u mome srcu", kapely Azra ze Záhřebu, která chtěla tímto politickým komentářem vyjádřit podoporu polskému odborovému hnutí Solidarita, které se začátkem 80. let postavilo komunistické nadvládě. I přes námitky sovětského velvyslanectví v Bělehradě, které podalo oficiální protest se singl šířil po celé Jugoslávii, třešničkou na dortu může být i to, že byl vydán největší jugoslávskou nahrávací společností Jugoton. Dokonce i první generace kapel jako byli Pankrti, Paraf, Pekinška Patka, nebo Termiti se dočkali určitého (i když spíš okrajového) zájmu medií, objevovali se v televizi, nahrávali desky u velkých labelů jako byli Jugoton, Suzy Records, nebo ZKP RTL, ovšem ani punk ani kapely nové vlny se v Jugoslávii nikdy netěšili takovému zájmu aby se stali mainstreamem.

Tito

Druhá generace kapel to už měla o něco těžší, jednak media začali punkrock považovat za modní výstřelek, který odezněl s první vlnou kapel v Anglii a USA, takže dalším kapelám a formám punku nevěnovali pozornost a dále se změnil i postoj režimu, potom co proběhlo v roce 1981 zatčení členů kapely Fourth Reich, pravděpodobně první jugoslávské nazipunk kapely, kterou tvořili nazi-skinheadi a punkáči. Tato kapela nikdy neodehrála jediný koncert ani nenahrála demo, nicméně se snažili prosadit i u manažera Pankrti Igora Vidmara, který kvůli jejich rasistickým textům odmítl s kapelou mít cokoliv společného. Díky této kauze se punk v očích režimu "zdiskreditoval". Problém byl v tom, že stejně tak jako např. v ČSSR ani jugoslávští komunisté nedokázali pochopit, že první punkové kapely (ať už to byli Sex Pistols, Dead Boys nebo Siouxsie and the Banshees) používali nacistickou symboliku, jako provokaci, proti zakonzervované generaci jejich rodičů, kteří bojovali v druhé světové válce, rozhodně nešlo o propagaci nacismu. Nicméně to se režimu hodilo aby začali punk označovat, jako podvratné hnutí s inklinací ke krajní pravici a fašismu, což bylo předzvěstí represí proti punkerům a skinheadům (kteří v té době ještě neměli s neonacismem nic společného). Např. i zmíněný Igor Vidmar byl zadržen policií, kvůli nošení trika Dead Kennedys se známým symbolem Nazipunks Fuck Off!, kde je vyobrazená svastika, i když je přeškrtnutá. Přitom asi nemá cenu připomínat, že 99,9% punks zastávalo antifašistické názory, (což se později nedá říct o skinheadech). Chorvatští Kud Idioti ale i Pankrti ze Slovinska měli ve svém repertoáru cover známé italské antifašistické písně z druhé sv. války Bandiera Rossa, to ale v atmosféře procesu se členy Fourth Reich nemělo na pohled režimu žádný vliv. Pro druhou generaci kapel bylo také typické to, že přišla v době, kdy další vznikající subžánry jako streetpunk/oi! a hardcore-punk zůstali mainstreamem nepovšimnuté a to platilo i pro Jugoslávskou scénu. Do druhé vlny jugoslávského punku patří právě i hc-punkové a streetpunkové kapely, které se objevili v první polovině 80. let. Slovinsko, které mělo hodně silnou scénu reprezentovali hardcore-punkové

Dva Minuta Mržnje

spolky jako Niet, Odpadki Civilizacije, Tožibabe, kteří byli první slovinskou dívčí kapelou, Epidemia, S.O.R, Ujetniki Sovobode, nebo U.B.R, asi nejlegendárnější kapelou ovšem byli O!Kult, kteří byli režimem nejsledovanější a nejangažovanější kapelou, dalo by se o nich s nadsázskou říct, že byli jugoslávskou obdobou Crass. Z Chorvatska to byli The Dissidents, kteří hráli syrový hc-punk, punkrockový Kud Idijoti, a první chorvatský anarcho-punk Apatridi. Silná scéná vznikla během 80. let i v Srbsku, které reprezentovali např. punkrockový Trula Koalicija, punkový Nide z Inkubatora, Process, Incest, K.B.O, hc-punkový Vrisak Generacije, Marseljeza, streetpunkový Dva Minuta Mržnje nebo Ritam Nereda. V této době režim vymýšlel různé metody, jak znepříjemnit kapelám existenci, i když mohli stále vydávat alba ale v porovnání se situací v Československu jde jen o slabý odvar represe. Komunistická strana např. zavedla "daň za díla pochybné kulturní hodnoty", což znamenalo, že se cena vaší desky mohla vyhoupnout na dvojnásobek, což by mělo zásadní vliv na její prodejnost. I přes volnější politický režim, který v Jugoslávii panoval, i tak podléhali místní kapely určitému tlaku, zejména po aféře s Fourth Reich, přerušování koncertů policií (což ale nebylo nic vyjímečného ani na západě), bylo celkem běžnou praxí a i tady panovala určitá snaha o cenzuru textů, jak ukazuje např. píseň Narodna Pjesma od Parafu, která byla ve skutečnosti songem namířeným proti policii, přesto nešlo o tak systematickou represi a snahu punk, jako subkulturu rozložit, tak jako se o to snažil režim v tehdejší ČSSR. Pokud měla nějaká kapela problém s vydáním desky např. v Záhřebu, jednoduše si jí nechali vydat v Bělehradě a nebo v zahraničí, tak jako např. slovinští O!Kult, kteří svůj první singl vydali v Německu na značce Dossier. O uvolněnějším přístupu svědčí i četná vystoupení západních kapel. V Jugoslávii v průběhu 80. let hráli taková jména jako např. Angelic Upstarts, kteří z tohoto koncertu vydali desku "Live in Yugoslavia" (1985), Siouxsie and the Banshees, The Ruts, Exploited, G.B.H, Youth Brigade, Discharge, Amebix, nebo Anti-Nowhere League, kteří tu také nahráli záznam z koncertu, pod stejným jménem jako Angelic Upstatrs (1983). 

Tožibabe

Koncem 80. a začátkem 90. let začínají ve společnosti vzrůstat nacionalistické nálady, které vedou na jedné straně k rozpadu Jugoslávie a k parlamentní demokracii ale jak všichni víme, to vše vyústí v brutální občanskou válku. Se začátkem války v Jugoslávii se scéna v podstatě rozpadá, nekteří z punkerů a především skinheadů a fotbalových chuligánů, podléhají rozšířené nacionalistické atmosféře, manipulaci a propagandě a tak se do válečného běsnění přidává spousty Bosňáků, Chorvatů a Srbů. Takovým příkladem by mohl být Ivica Čuljak (známý pod přezdívkou Satan Panonski), zpěvák kapely Pogreb X, který padl v chorvatských jednotkách v roce 1992, přitom před válkou byl zarytým odpůrcem nacionalismu. V Srbsku mnoho punkerů zastávalo protiválečné, antinacionalistické a antifašistické postoje, což ve vypjaté atmosféře vedlo k častému napadání ze strany nacionalistů. Příkladem odporu k nacionalistickým a valečným náladám ve společnosti bylo vydání singlu kapely, kterou dali dohromadi členové punkových Električni Orgazam, Ekaterina Velika a rockových Rimtutituki a Partibrejkrs. Singl nesl silné pacifistické poselství, ovšem úřady jim zakázali uspořádání koncertu k této příležitosti a tak ho odehráli na přívěsu náklaďáku projíždějícím ulicemi Bělehradu. Dalším příkladem k odporu proti válečnému a etnickému běsnění je Branislav Babič z kapely Urbana Gerila, který byl odveden do armády a poslán na chorvatskou frontu odkud dezertoval a pomáhal svým přátelům na chorvatské straně. V roce 1993 vyšla i kompilace protiválečných songů punkových kapel z bývalé Jugoslávie "Preko Zidova Nacionalisma i Rata". Válka asi nejméně zasáhla Slovinkso, kde se dnes nachází nejznámější squat na Balkáně - Metelkova v Ljublaně. Metelkova bývaly kasárnami jugoslávské armády, která se odtud musela po desetidenní válce a uznání samostatnosti Slovinka v září 1993 stáhnout a tak zůstali opuštěné. Brzy byl ovšem objekt obsazen a začali se sem stahovat anarchisté, punkeři, antifašisté a různí aktivisté, což na jednu stranu vedlo i k častým útokům ze strany nácků. I když scény v jednotlivých republikách po rozpadu Jugoslávie stále existovaly, díky ní byly značně zdecimované, mnoho členů kapel před válkou utekli, jiní ve

squat Metelkova

válce padli. Undergroundová scéna dokonce existovala i v obléhaném Sarajevu, kde v roce 1995 vyšla kompilace "Rock Under Siege" (Rock pod obléháním), na které se objevili punkový Protest. To ovšem neznamená, že by s válkou zmizel i jugoslávský punk, po stabilizaci Balkánu se začali scény jednotlivých zemí dávat znovu dohromady, začali vznikat nové kapely, vrátili se i některé staré legendy, jako např. Pankrti, kteří v roce 2007 uspořádali balkánské tour k 30 letům fungování kapely (v tom roce s nimi hrál kytarista Ivan Král, který v 70. letech vystupoval v CBGB s Patti Smith), v Makedonii se dali znovu dohromady Badmingtons. V roce 1997 se vrátili i britští Anti-Nowhere League, kteří nahráli druhý živák "Return to Yugoslavia", který vyšel o rok později. Po roce 2000 vzniklo i pár pozoruhodných dokumentárních filmů mapujících balkánskou scénu, za zmínku stojí "Stretno Dijete" z roku 2003, který je zaměřen především na první generaci kapel z 70. a 80. let a v podobném duchu je i o něco novější dokument "Bilo Jednom" z roku 2006, který je zaměřen na scénu v srbském Novim Sadu v první polovině 90. let. A co současná balkánská scéna? Je toho opravdu mraky ale bohužel tady budete muset zapátrat sami, protože to už by byl článek na jiné téma.... takže možná příště.

Recenze

Robert Brylewski - Punk a reggae v babylonu (autobiografie)

"Vedli jsme úplně jiné životy, než ostatní. Lišili jsme se i zevnějškem. Kariéra nám byla u prdele, studium, vojna a práce zrovna tak. To nám přidávalo na sebevědomí a bezprostřednosti"

Robert Brylewski (1961-2018)

Tato kniha mě zaujala, nejen tímto nihilistickým citátem ale hlavně díky názvu, jelikož tyto dva styly mě provázejí už od puberty a mám k nim zatraceně blízko, stejně tak, jako má punk blízko k reggae, i když se to na první pohled nezdá. Poprvé jsem na tento titul narazil někdy v letech 2015/2016, ovšem vydán byl v českém překladu už v roce 2013 u vydavatelství Smršť. Kniha vypráví životní příběh Roberta Brylewskiho, známého polského muzikanta, který stál na začátku 80. let u zrodu jak polského punku, nové vlny ale i reggae, člověk který byl v 80. letech spojen nejen s kapelami Kryzys, Brygada Kryzys a nejznámější polskou reggae kapelou Izrael. Celá kniha je pojata jako rozhovor, který s Robertem vedl novinář a hudební kritik Rafal Ksiezyk. S osobou Roberta Brylewskiho jsem se poprvé setkal už někdy kolem roku 2012, kdy jsem na koncertě Toasters, dostal EP polských Zigge Piggie, kde v jednom songu hostoval právě Brylewski. Celý rozhovor začíná pěkně chronologicky vyprávěním o jeho dětství a dospívání v 70. letech, o jeho rodičích, kteří působili ve folklorních souborech, díky čemuž měl k hudbě vztah už od dětství. Nebudu vás zatěžovat detaily, jak se postupně dostal k hraní, kniha má celkem 295 stránek a byla by to asi ta nejdelší recenze, spíš se pokusím vypíchnout pár zajímavostí, které jsem z Brylewskiho vyprávění pochitil a které se např. týkají i srovnání s kulturní a politickou situací v tehdejším Československu. V první řadě co mě zaujalo je, jak bylo socialistické Polsko po kulturní stránce mnohem otevřenější a "svobodnější" zemí, než Československo, kde bolševik dusil lidi nejen politicky ale i kulturně a tak tu nemohla žádná punková ani undergroundová kapela vydávat alba, zkrátka pokud jste nebyl patolízal jako Michal David, tak jste si neškrtli. V Polsku byla v té době (konec 70. let a 80. léta) situace úplně jiná. Jak Brylewski popisuje, kapely také podléhali určité cenzuře a povinným přehrávkám (které se dali stejně obejít) a také tu působil určitý zřizovatel ale narozdíl od ČSSR neměl funkci mít kulturu politicky pod kontorolou ale kapelám poskytoval zázemí kulturní agentury. A tak v té době mohli i někteří polští muzikanti první punkové vlny (a nové vlny obecně) svobodně nahrávat a vydávat desky, jejich singly se objevovali i v radiu, což bylo něco o čemž jsme v ČSSR mohli jen snít. První Brilewskiho kapelou byli Kryzys, kteří začínali už koncem 70. let. Kryzys sice vystupovali s první generací polských punkových kapel ale hudebně byli punkovou kapelou jen z části, byli hodně ovlivněny tehdejší novou vlnou a v roce 1981 se transformovali v post-punkovou Brygadu Kryzys, která v roce 1982 vydala svoje první album. 

Po vydání alba jim agentura dokonce zařídila oficiální turné po Jugoslávii, odkud se Robert vracel vlakem přes Itálii, kde byla zrovna jeho matka. Tady bych se také zastavil, hodně v knížce popisuje, jak byli jeho rodiče pracovně na západě (Francie, Itálie a jeho otec dokonce v USA a Anglii), což je něco co bylo běžnému občanovi ČSSR zapovězeno, až jsem se divil jak měli poláci volný výjezd na západ, i když na druhou stranu zmiňuje tu i hodně svých přátel, kteří jeli na výlet do západního Berlína ze kterého se už zpátky nevrátili, takže si nedělejme iluze, že v Polsku bylo lépe. Právě z těchto poznatků si člověk uvědomí, v jakém totálním gulagu v porovnání s ostaními zeměmi tehdejšího socialistického tábora se ČSSR nacházela. První půlka Brylewskiho vyprávění se odehrává na pozadí tehdejších událostí spojených se stávkou v gdaňských loděnicích a hnutím Solidarita, které stát začal potlačovat, až nakonec muselo skončit v ilegalitě. Hodně se tu zmiňuje následný vyjímečný stav, který byl po té vyhlášen a trval několik let. Právě v této souvislosti tu popisuje zatýkání na demonstracích, potyčky s policií, četná zadržení a přerušení koncertů ze strany fízlů (ať už za časů kdy působil Izrael nebo Brygada Kryzys) a následné nakládačky a "úpravy" obličeje na policejní stanici. Další věcí co mě zaujala a v čem bylo tehdejší Polsko jiné, je přístup k západní muzice, dost jsem se divil, co vše za kapely ze západu tvorbu Brylewskiho ovliňovalo, co vše poslouchal. Např. v dobách, kdy začal s Brygadou inklinovat k reggae a založení Izraele tak bylo na spadnutí, poslouchal desky U-Roye, Burning Speara, I-Roye, Rase Michaela, The Gladiators, Culture nebo Ethiopians, ne jen Boba Marleyho a Petera Toshe, který byl známý československému posluchači (a to ne zdaleka všem). Poláci měli daleko lepší přístup k západní muzice, jelikož tamní komunisté asi nebyli natolik paranoidní jako ti naši, aby si mysleli, že západní muzika může rozložit socialismus a tak mohli v Polsku svobodně koncerotvat kapely ze západu. Když Brylewski založil Izrael, odjeli tour po Polsku společně s britskými Misty In Roots. V 80. letech si v Polsku zahráli i legendární Madness a do Varšavy dorazili i baskyčtí Kortatu, kteří se objevili v polské televizi, zkrátka Polsko bylo kulturně mnohem méně sešněrováno. Ovšem i přístup k dorgám byl oproti ČSSR asi taky o něco snažší, jelikož je to v jeho vyprávění hodně zmiňované téma. To, že už za časů Kryzys a Brygady celá kapela hulila trávu o sto šest, mě nějak nepřekvapuje, co mě ale pekvapuje je, že stejně tak snadný přístup měli i k LSD, kterému také holdovali a také kolik jeho spolupracujících muzikantů bralo v té době heroin (kterému se v Polsku  říkalo kompot) a to nejen ti, co hráli v Izraeli ale později i v Armii, což byla další kapela, kterou Brylewski spoluzakládal. Armia byla něco úplně jiného, než Kryzys a Brygada, byl to v podstatě hardcore punk a i přesto dál hrál s Izraelem, což jen ukazuje na tu propojenost reggae a punku, jak už ostatně ukázali The Clash a na Brylewskiho velký hudební talent, protože postupy, které se uplatňují při hraní z rocku vycházejících stylů u reggae vůbec neplatí. 

Hodně tu zmiňuje i vliv katolictví, které je silně prostoupeno napříč polskou společností a nevyhlo se ani členům Izraele, kde se ostatně hodně mísily náboženské filozofie, od těch východních, přes rastafariánství, až právě ke křesťanství, ostatně i Brylewski právě v době, kdy zakládal Izrael přiznává, že hodně četl Bibli, i když sám se k žádnému náboženství nehlásil. Mě překvapilo, že ke katolictví inklinovali i členové hardcore punkové Armie, což byl důvod, proč se později v 90. letech rozpadla. Další pro nás nepochopitelný poznatek, zatímco v Československu 80. let neexistovalo nic, co by nebylo pod kontrolou velkého bratra, tedy státu, v Polsku existovali soukromá nahrávací studia a dalo se jako muzikant uživit, aniž byste se museli stát estrádním "umělcem" typu Michal David. Brylewski se muzikou živil v podstatě už od časů Brygady Kryzys. A u srovnávání s ČSSR ještě zůstanu, kdo u nás mohl bez milionu papírů a doložek a potvrzení legálně vycestovat na západ? Nebo spíš komu byl výjezd povolen? Brylewski v roce 1988 odcestoval za prací do Londýna, aby už v roce 1989 mohl s Izraelem hrát v listopadu 1989 v Praze, kde právě probíhala revoluce. Pravdou ovšem je, že režim v Polsku začal povolovat šrouby o něco dřív, než u nás a tamní společnost přestala komunisty brát vážně mnohem dříve. Do Londýna se v roce 1990 vrátil i s Izraelem, kde ve studiu známého dubového producenta Mad Professora, nahráli novou desku. To už se v knížce dostáváme do začátku 90. let, do transofrmace post-socialistických zemí, do éry divokého kapitalismu. Brylewski přiznává, že paradoxně právě v této nové éře, jako muzikant vydělával mnohem méně, než v 80. letech. Polsko na tom bylo v té době úplně stejně jako my a tak i tady (jak popisuje) se o slovo začali hlásit tuneláři, začala bujet mafie a všichni se hnali za rychle vydělanými penězi, což se začalo projevovat i v kultuře. V této části začíná ztrácet vyprávění svojí svižnost a musím přiznat, že některé stránky jsem radši přeskočil, protože mi muzikantské vyprávění o milionech vedlejších projektů a rozplívání se nad kompozicemi a spoluprácí s tím, či oným muzikantem, nepříjde zrovna nejzáživnější. Pro mě ještě zajímavým poznatkem bylo, jak se v 90. letech začalo v Polsku rozmáhat katolictví, které komunistický režim, nikdy nedokázal potlačit, tak jako u nás. Až nakonec tento náboženský zápal vedl k rozpadu Armie, v které Brylewski působil. Poslední hodně silnou stránkou vyprávění bylo období přelomu milenia, kdy byl drogově závislý na amfetaminu, období depresí, rozpadu rodiny, totální psychycké a fyzické dno, ovšem to už je téměř konec celého vyprávění, které začne mít rychlý spád. Nakonec nejvíc se mi líbil Brylewskiho koment k současné době, kdy srovnával éru, kdy začínal s nahráváním a prací ve studiu, kdy vše byo kompatibilní a dalo se snadno opravit nebo vyměnit, zatímco dnes se kvůli zachování cyklu spotřeby, vše vyrábí s omezenou dobou trvanlivosti a může se to rovnou vyhodit - svatá pravda. I když vám hodně jmen a kapel o kterých se tu mluví nebude nic říkat, pokud nejste rodilý polák (navíc pro české vydání tu jsou na konci knihy vysvětlivky, aby se člověk lépe orientoval), i přesto mě toto vyprávění hodně bavilo, protože je to skvělá retrospektiva a srovnání života, poměrů a kultury v tehdejším východním bloku a náhled do muzikantského života, který není vždy takový med jak si mnozí představují. Takže pokud jste zapálenci do undergroundu, punku nebo reggae, určitě vám tuto knihu doporučuji. Robert Brylewski už bohužel také není mezi námi, v červnu 2018 podlehl rakovině tlustého střeva a tak je tako kniha v podstatě záznamem většiny jeho života.

Robert Brylewski (25.5. 1961 - 3.6. 2018)

krátký dokument o kapele Izrael, z roku 1983

Novinky

T-Killas připravují svojí druhou desku

Koncem března chystají vydat svoje druhé album T-Killas z německého Aschaffenburgu. Kapela sice nepatří k nejznámějším na německé ska scéně ale to vůbec nesnižuje jejich kvality, navíc tady na stránkách jste se s nimi mohli setkat před necelými třemi lety, kdy jsem s nimi dělal rozhovor. T-Killas se pohybují někde na pomezí ska, power soulu a early reggae, na kontě mají debutové album Its Up To You z roku 2014 a EP Kicking The Pressure, které vydali v roce 2017. Jejich druhou řadovku "Awareness" si vzali na starosti labely Fire and Flames společně s Grover Records, album bude obsahovat celkem 10 nových songů opět v klasickém mixu ska, mod soundu, power soulu a early reggae. Oficíální datum vydání je naplánováno na 28. března, novinka by měla být dostupná jak na vinylu, tak i klasicky na CD.

Les Partisans s novým singlem

Brzké vydání nového siglu hlásí i francouzští navrátilci na scénu Les Partisans z Lyonu. Novinka by měla vyjít jako picture disc na 7" EP a bude obsahovat celkem dva songy, jeden v jejich klasickém power soul stylu a druhý hozený do punkrocku. Singl by měl vyjít v kooperaci labelů Fire and Flames a francouzského General Strike v půlce března, tak uvidíme zda-li je to předzvěst nové desky!

Rozhovor - Začiatok Konca

Slovenští Začiatok Konca z Topolčian patří na československé streetpunk scéně k zavedeným pojmům. Kapela funguje už neuvěřitelných 30 let a zažila vzestupy i pády náší domácí scény. Prošli si nejen mnoha změnami v sestavě ale i po hudební stránce za ty roky pěkně vyzráli, o čemž svědčí jejich poslední mini-album Babylon A.D. V dobách, kdy vycházely kompilace Czechoslovak Street Kids, měla ještě většina z nás Začiatok Konca spojený s oi! a ortodoxním streetpunkem, ovšem od alba Zovretá Pasť se pánové pořádně vyšvihli a také přitvrdili, což je znát s každým jejich novým počinem. O současnosti i minulosti naší streetpunk scény, o beznaději v dnešním světě ale i o tom, co se u ZK chystá či nechystá se dočtete v následujícím rozhovoru.




Zdravím Začiatok Konca, vynecháme obligátní představování kapely, jelikož na československé scéně nejste žádní nováčci a rovnou se zeptám. Co v tomto roce vzhledem k vašemu výročí chystáte?

Ahoi! No, v podstate nechystáme nič, plánovali sme veľkú akciu, ale vôbec nemáme v Topoľčanoch vhodné priestory, tak to musíme odložiť na inokedy. Chceli sme pozvať kapely, ktoré s nami stáli po boku po celé tie dlhé roky ale nevadí, ak sa dožijeme, tak to  netradične oslávime na 31. výročie. Času dosť alebo to odložíme na 40. Chystáme ale aspoň zase niečo nové nahrať a snáď už aj ten videoklip sa nám konečne podarí spáchať. Uvidíme, hľadáme stále človeka, ktorý nám s tým pomôže a dokope nás k hereckým výkonom.

Minulý rok jste nahráli nové mini-album Babylon A.D., které je mimochodem naprostá pecka. Nicméně deska vyšla jen v digitální formě, neuvažovali jste o tom, jí někdy v budoucnu vydat na i vinylu, např. společně se songy co jste zveřejnily v roce 2015?

Ooouuu! Dik za pochvalu. Jasné, radi by sme to videli na vinyle, vlastné LP ešte doma v zbierke nemáme. Máme pripravené nové skladby do štúdia, radi by sme ich po nahratí nejak zvečnili aj spolu s inými, ktoré boli len digitálne vydané ale vydanie LP je zatiaľ pre nás dosť drahé a nedostupné. Väčšinu vecí si robíme DIY s pomocou kamarátov v štúdiu, grafikov a podobne. Keď budeme mať peniaze, bude aj LP.

Letos Začiatok Konca slaví 30 let, když se ohlédnete zpátky, která z těch tří dekád byla pro kapelu ale i československou oi!, punk a hardcore scénu, ta nejsilnější. Které z těch tří desetiletí mělo podle vás nějaký spirit?

Tak zrejme roky 2000 - 2004 boli najsilnejšie, čo sa týka spoločnej  hardcore, oi! a punk scény. Boli to silné roky, kedy sa vyrážalo vo veľkom na spoločné koncerty s DPH, Happy Cocks, Dr.Pako... A predovšetkým do Čiech, kde sa to upevňovalo a spájalo. Až sa to začalo spájať s niečím, čo už bolo za hranou a tak sme hodili spiatočku. A nielen my, ale aj iné kapely a ľudia okolo. To, čo sa vybudovalo zrazu spadlo a ľudia sa vytratili a zostali znechutení z toho všetkého. Je smutné, že to takto dopadlo. Ale všetko ide ďalej svojim životom a my sa držíme hesla "žiť a nechaj žiť", čo je zvlášť v dnešnej dobe veľmi dôležitý postoj. Do tej miery samozrejme, pokiaľ ťa priamo neohrozuje niekto druhý.

Ještě se vrátím k vašim začátkům, jaká byla scéna na Slovensku v 90. letech? V Čechách velkou osvětu udělaly fanziny jako Bulldog nebo Rytíř a celkově Bulldog Boot Boys z Prahy, měli jste něco takového i na Slovensku, nějakou crew nebo zin? Nebo to byla spíš nekonečná bitva s početnějšíma náckama?

V 90. rokoch to bolo asi najlepšie v tom, že bolo všade veľa kapiel, koncertov a kamarátov. Nebol internet, mobilné telefóny a aj tak sme sa vedeli stretnúť všetci v jednej krčme aj s kamošmi z iných miest. Hrali sa rôzne štýly punk, anarcho-punk, hardcore, sXe hardcore, crossover... Na Slovensku bolo veľa zinov, väčšinu názvov si ani nepamätáme, snáď len Oskar Uličník od nebohého Rasťa. A taktiež kopa ľavicových a sXe zinov, ktoré písali o právach zvierat, vegetariánstve, squatoch atď. Robili sme veľa rozhovorov do týchto zinov, ale to boli také polovážne rozhovory, sami sme nevedeli čo rozumné povedať. Všetko sa to točilo okolo piva a muziky, politika sa moc neriešila a to bolo na tom najlepšie. Bulldog zine a BBB sme spoznali až na prelome roku 2000, kedy sme robili spoločný koncert s The Protest v Topoľčanoch. Mimochodom ich jediný na Slovensku. Mali sme tu spoločnú TPS crew, ktorá sa doteraz ešte raz za čas stretáva. Takéto podobné partie okolo kapiel boli všade, ktoré spolu pijávali a chodili skoro na všetky koncerty na Slovenskua ale aj do Čiech. 

Hrajete od roku 1990, což už je slušná řádka let. Jak se Začiatok Konca vyvíjel, byli jste už od začátku oi! / skinheadská kapela, nebo to šlo postupně? A co současná setava, kolik je v ní původních členů? Předpokládám, že v dnešní době už asi na subkulturních škatulkách tak nelpíte!

Nie, nikdy sme neriešili oi! či hardocre alebo punk. Hrali sme čo nás napadlo a čo sa nám ľúbilo. Nebrali sme žiadny štýl nejako zvlášť ortodoxne. Žiadne škatuľky, máme radi keď sa to pekne mieša. Muzika musí byť pestrá. Samozrejme sme boli ovplyvnení všetkým možným, od Agnostic Front cez Spermbirds až po Napalm Death. Až keď sme trochu lepšie vedeli chytiť nástroje do rúk, tak to začalo dostávať lepšie tvary a nápady. Všetko sme sa učili za pochodu, nemal nám kto poradiť, ako hrať, ako skladať, ako pracovať v štúdiu. A vlastne sa stále učíme doteraz. Oi! vplyvy v našej hudbe má na svedomí už nejaký ten duch doby, kedy sme chceli zjednodušiť hranie a viac sa zabávať. Mali sme okolo seba veľa ľudí, ktorí frčali na oi!, tak nám to prišlo celkom prirodzené a bavilo nás vidieť, ako sa bavia všetci spolu, či už HC kids alebo oi!punx. Dnes hráme v zostave kde sme dvaja pôvodní členovia (Novko a Feďo) a pribudli k nám v roku 2019 dvaja mladí a skvelí muzikanti, ktorí nám dodávajú trochu toho rock and rollu na osvieženie. Rok 2020 pre nás ale začal ťažko, sme opäť bez jedného člena a máme pripravené veci len v trojke.

Od vydání alba Zovretá past z roku 2012 je znát posun k trochu hardcorovějšímu soundu. Vedly k tomu změny v sestavě, nebo vás už oi! a streetpunk začal hudebně omezovat?

No, hlavne sme sa vždy snažili hrať  tak, aby to bavilo každého jedného v kapele. To je základ. Nemyslíme si ale, že hráme nejak inak, je to len o troche alchýmie, ako to v štúdiu namiešaš, aký zvuk sa ti podarí. A každá skladba je len odraz nálady, kedy tá ktorá skladba vznikala. Babylon A.D. vznikal kvôli neustálim zmenám v kapele veľmi dlho ale sme radi, že sme tie skladby mohli nahrať a veľmi nám k tomu dopomohol aj náš vtedajší gitarista Mišo, ktorý prišiel čerstvo do kapely, vlastne rovno do štúdia a vylepšil konečný sound nahrávky. No a uvidíme, čo vylezie z nás tento rok. Streetpunk z nás určite nevymizol ale nedá sa hrať stále dokola to isté.

V songu "Na konci tma" z desky Zovretá Past se zpívá "Mám vo svojich očiach realný svět, že nebude tu nikdy ráj, že raz príde na konci tma". Opravdu vidíte vývoj ve světě ale i v našich krajinách tak beznadějně, že není šance, že bysme snad někdy v budoucnu mohli dospět k něčemu alespoň trochu lepšímu, než je to v čem jsme vyrůstali a v čem žijeme teď?

No ten refrén ako aj celý text je obraz našej doby, vlastne celej histórie odkedy je človek človekom. Ľudia sú na seba zlí a nič nám nepomôže. V tom texte sa spieva o modle, ktorú si ľudia pribili na kríž a o modle ktorá pomocou zaslepených ľudí zabila milióny ľudí, o modle ktorá v mene viery pácha vraždy a teror... moc optimizmu v tom texte nieje, keď vidíme, že aké zlé plemeno je človek. A ľudia čakajú na posmrtný raj, ako aj pozemský, ale sami preto nič nerobia a spoliehajú sa, že niekto iný za nich rozhodne. Či boh, politik alebo sused. To, v čom sme vyrastali sa samozrejme nevráti, v podstate sa máme teraz lepšie ale medziľudské vzťahy sa veľmi zhoršili. Aj vďaka internetu a antisociálnym sieťam. Máme až moc informácií, pravých či falošných a niektorým z toho pekne drbe.

U textů bych ještě zůstal, musím říct, že je v tom všechno, osobní a životní postoj, kritika systému a společnosti, víra v sebe sama, žádná klišé... podle mě hodně silná stránka Začiatok Konca. Kdo z vás píše tak perfektní texty?

Diky. Asi do roku 1999 písal texty väčšinou spevák Novko, ktorý otextoval aj album "Morskí vlci". Texty na "Another day" s trochu lámanou angličtinou urobil vtedajší spevák ale ostatné veci celý čas píše náš bubeník. Snažíme sa aby text zapadol aj do kontextu s hudbou, aby podtrhol náladu pesničky. Chceme v nich povedať niečo viac, nie len prvoplánové, povrchné a tuctové myšlienky. K tvrdej hudbe to už nejak patrí. Aj zábava aj vážne veci. Ale pravdu povediac, v poslednej dobe sa chceme trochu odľahčiť od vážnych a depresívnych tém. Niekedy sa to ale nedá. A keď už nenájdeme tému a svet dospeje konečne k rozumu, tak začneme spievať už len o láske.

ENGLISH



Greetings Začiatok Konca, I would skip obligatory introduce of the band, because on the czechoslovakian scene you aren't any novice and aks you directly. What's new are you planing this year regards to your anninversary?

Hi! Basically we don't plan anything, we wanted to do big event but in Topolčany we have no appropriate venue, so maybe later. We wanted invite bands which stood with us for all that long years, but never mind, when we still will be here we celebrate it unconventionally on the 31st anniversary, there is still enough time, or we will leave it for the 40th anniversary. We are going to record some new material and hopefully we could finally make that video. We will see, for now we are still looking for a someone who would help us with it and force us to be little bit like actors.

Last year you released new mini-album Babylon A.D., which is by the way absolutely perfect. However this album was released only on the web in digital form, have you ever thought to release it in future on the LP, for example together with non-published songs from the year 2015?

Thanks for praise. Of course, we would like to see it on the vinyl, truth is that in our collection we don't have LP yet. We have done some new songs which are ready for studio, we would like to to release them, together with other singles which were released only digitally. LP is right now for us to expensive and we can't afford it. Most of our things we are doing DIY with help of our friends in studio, graphics and so on. When we will have enough money, will be also LP.

This year Začiatok Konca celebrate 30 years, when you look back in the years, which one from that three decades was the strongest for the band and czechoslovakian oi!, punk and hardcore scene generally? Which one from that three decades had some spirit according to you?

I would say years 2000 - 2004 were the strongest, regards to hardcore, oi! and punk scene. It was strong years, when we were going on the gigs together with DPH, Happy Cocks and Dr. Pako... Mainly to Czech where it was puted together and got unite. Than it began to associate with something that was already enough for us, so we threw back. And not only us but also other bands and people around. What was built suddenly fell down, and people disappeared and remained disgusted from this. It's sad, that it finished like this. But everything goes further in our lives, and we stick to the slogan "live and let it live", which is a very important attitude especially these days. Of course only to that level if someone else is threatening you.

I would stay by your beginnings, how was the scene in Slovakia in the 90's? Here in Czech big raising of subculture awareness was made by the fanzines like Bulldog or Rytíř and Bulldog Boot Boys crew from Prague. Did you have something like that also in the Slovakia, some crew or fanzine? Or it was endless battle with numerous nazis?

In the 90's it was the best in that way, that there was lot of bands and friends, internet didn't exist for us, same like mobile phones and wasn't problem to meet each other in one pub even with mates from other cities. There was lot of styles like punk, anarcho-punk, hardcore, sXe hardcore, corssover... In Slovakia there was many fanzines, we don't remember names of them, maybe only Oskar Uličník from Rasťo and also many leftwing and sXe fanzines, which wrote about animal rights, vegeterianism, squats and so on. We have done lot of interviews for these fanzines, but it wasn't serious interviews, we didn't know what to answer. Everything it was mostly about beer and music, nobody cares about politics in that time, which was the best. We got know Bulldog zine and BBB in the year 2000 when we had gig together with The Protest in Topolčany, by the way it was only one gig of The Protest in Slovakia. We had here our crew called TPS, which even in these days meet each other, time to time. Similar crews around the bands were in that days almost everywhere, bunch of people who drank and were going on the gigs around all Slovakia and Czech.

You have been playing since the 1990, which is quite lots of years. How was evolution of the band, have you been oi! / skinhead band since the beginning or did it go gradually? And what about current line-up, how much original members stay there? I guess that nowadays you are not attached to much on the subcultural boxes, right?

We never care too much if it's oi!, hardcore or punk. We played what we just liked. We didn't take any style somehow in orthodox way, just no limiting music boxes. We like when it's more mixed. Music should be diverse. Of course we were influenced by lot of things from Agnostic Front, Spermbirds to Napalm Death, than we finally knew how to "hold our instruments", we got better ideas, it got better overall. We learned everything on the go, there was nobody to tell us how to play, how to compose, how to work in the studio. And actually we are still learning. Oi! influence in our music has been taken because of the spirit of the time when we wanted play simple and have more fun. We had a lot of people around us who were listening oi! So we found it quite natural and we enjoyed seeing everybody together, HC kids or oi!punx. Today we play in line-up where we are two original members (Novko and Feďo) and since 2019 we have two young and great musicians who give us a little bit of rock and roll for refreshment. But year 2020 started difficult for us, we are again without one member and we have done some songs only in three members line-up.

Since release of the album Zovretá past (Clenched Fist) from the year 2012, we can hear little bit more hardcore influenced sound. Is it result of the line-up changes or oi! and streetpunk started to be musically limiting for you?

Well, we always played in the way which could enjoy each member of the band, it's our basis. We don't think that we would play somehow different right now, it's just about little bit of "alchemy" and how you mix it in the studio and what sound you will get from it. And each song is just mirror of the mood when you compose it. Babylon A.D. was ariseing for long time, because of changes in the line-up and we are glad that we could record that songs, especially thanks to our ex-guitarist Mišo who came right to studio and made better sound of the record. We will see what we will do this year, streetpunk didn't disappear inside us but is boring to play still same stuff.

In the song "Na konci tma" (On the End Darkness) from the album Zovretá Past you are singing "I have real world in my eyes, that here never be paradise, one day will come darkness on the end". Do you really see development in the world and in our countries such hopelessly, that there is no chance, we could possibly build something little bit better than the system we grew up in and that one we are living in these days?

That refrain same like all lyrics is just mirror of the era we are living in, it's about our all history since man is man. People are bad to each other and nothing will help us. In that song we sing about idol which people crucified on the cross, about idol which with help of the blind ones killed milions of people, about idol which in the name of the faith is murdering and terrorising... There is not much optimism in the lyrics when we see how bad human can be. And people are waiting for the heaven, waiting for the heaven right now, here in this time, but they do nothing for that and only rely on somebody else who will make a decision instead of them, doesn't matter if it's god, politician or neighbor. Of course that regime we were growing up (real-socialism) won't get back, basically we are living in better conditions than before, but interpersonal relationships got worse. Also thanks to internet and anti-social networks. We have too much informations, fake news contra right informations and some people go mad from all of this.

Regarding to your lyrics I have to say there is everything, perosnal and life attitude, critisism of the system and society, faith for yourself, just no cliches... according to me lyrics are very strong side of Začiatok Konca. Who from the members is writing such a good lyrics?

Thanks, approxiatelly since the year 1999 all lyrics were written by singer Novko, who wrote all lyrics for album "Morskí vlci". Lyrics on the "Another day" with little bit poor english, wrote our ex-singer but the rest is writing for all the time our drummer. We try write lyrics to be in the same mood like is mood of the song, for the best effect. We want to say something more, than superficial thoughts, it belongs to the hard music! Fun but even serious topics. But to be honest last time we would like to have a break from serious and depressive topics and be more relaxed. Sometimes it's hard. And when we will find right topic for the song and world finally get sense, we will start to sing only about love :D 

Crazy Baldhead

Jsou města, kde vždy vznikala skvělá muzika, města která na hudební mapě světa mají svoje nezaměnitelné místo a jedním takovým je i New York City. Kolébka punku, kde v legendárním klubu CBGB začínaly ty nejdůležitější kapely ale také místo, které bylo důležité i pro americkou ska scénu. Ať už to jsou Toasters, The Slackers, New York Ska-jazz Ensemble, King Django, Rocksteady 7 nebo Stubborn Allstars, z New Yorku vždy pocházely ty nejkvalitnější kapely. A právě jednou z nich jsou i Crazy Baldhead. Kapelu založil kytarysta Jay Nugent z The Slackers, jako svůj boční projekt v roce 1997 v legendárním studiu Version City, které bylo domovem pro mnoho newyorských ska & rocksteady kapel. Crazy Baldhead v podstatě nikdy nekoncertovali, pokud nepočítáme jejich backování takovým legendám jako Ken Boothe, Derrick Morgan nebo Starnger Cole. Kapela dodnes funguje pouze jako studiový projekt, což ale neznamená, že by za sebou nenechávali žádnou hudební stopu. První desku "Crazy Baldhead Has a Posse" vydali až po dlouhých 11 letech od svého vzniku v roce 2006. Deska vyšla jako kompilace singlů nahraných v letech 1997 - 2004. Na kontě mají zatím čtyři alba a pátá deska "Go Oasis" se na nás chystá v březnu tohoto roku. Pojďme se ale na Crazy Baldhead podívat z té hudební stránky. Zapomeňte na ska, Crazy Baldhead se pohybují hlavně ve vodách early reggae, rocksteady, reggae ale částečně i dubu a v těchto subžánrech dokážou naprosto bravůrně a plynule přecházet od jednoho k druhému. Osobně bych doporučil, kromě prvního alba, desky

"The Sound of 69" z roku 2008, kde převlékli nejznámější hity roku 1969 do early reggae & rocksteady kabátu a "Boots Embraces" z roku 2014, kde se pustili do šíršího žánrového rozpětí od ska, rocksteady, early reggae až po dub, navíc pokud jste fanatičtí fanoušci The Clash jako já, tak tu najdete jednu z nejpovedenějších cover verzí songu Revolution Rock, kterou jsem kdy slyšel. New York je co se offbeatové scény týče, relativně malé město a tak se např. na jejich první desce objevili další známe postavy newyorkské scény jako např. Vic Ruggiero z The Slackers, King Django, Rocker-T, na poslední desce "The Stereo Prophecy and Electric Hymns" hostoval dokonce i Jasse Wagner z Aggrolites a od alba "Boots Embraces" se ke kapele připojil i Dan Klein, zpěvák z The Frightnrs. To, čím mi Crazy Baldhead připadají zajímaví a proč jsem se rozhodl vám je představit, je jejich schopnost propojovat prvky různých subžánrů reggae, např. klasické reggae, na které dokažou naroubovat hamond klávesy, které jsou charakteristické pro early reggae, nebo propojit rocksteady s dubem, tak nenuceně, že vám na první poslech ani nedojde, že tu je něco netypického. Víc už vám ale napoví jejich bandcamp profil.

https://crazybaldhead.bandcamp.com/

Recenze

Skampararas - United

Polské Skampararas nemá cenu moc představovat, kapela hraje od roku 1997 a u nás si už zahráli nesčetněkrát. Minulý rok vydali po dlouhých 11 letech, svojí čtvrtou řadovku. Nová deska nese název United a je to první album, které vychází i na vinylu. Novinka vyšla na značce Lou & Rocked Boys a celkem na ní najdete 12 zářezů. Stručně řečeno, Skampararas navázali tam, kde skončili v roce 2008 s albem Street Ska, takže se můžete těšit na dávku klasického ska, trochu skapunku ale i pár pomalejších věcí a ani tentokrát nechybí ženský zpěv. Desku otevírá song United začínající reggae intrem, postupně přecházející do punku s dechovou sekcí. Mě osobně moc nepřesvědčil, stejně tak jako následující Jestesmy a Pech. Bohužel až příliš často se tu opakují stejné postupy a aranžmá songů. Světlá vyjímka přichází až s tracky Reset musi byc, což je sice klasika alá Skampararas, ale vše zachraňuje harmonika, která je skvělým oživením jinak průměrného songu. Dalším takovým počinem je track Krzycze, začínající dokonalými reggae rytmy, které postupně přechází do svižnějšího ska s údernou melodií a refrénem, gradující punkovou sypačkou. Hned po něm následuje song Heniek, což je zajímavě pojaté ska, kde bicí místo na druhou dobu hrají dobu třetí, navíc dechová sekce tu v refrénech hraje výbornou melodii. Robotnicze Ska je poslední z těch silnějších věcí, odpočinková záležitost ve středním tempu, někde na pomezí rocksteady a ska, příjemná pozitivní melodie, parádní vybrnkávačka na kytaru, jednoznačně nejlepší věc z celé desky. Ale opět musíme spadnout z výšin na zem, zbytek alba mi jaksi splývá v jeden celek, od tracku Zenek Swedera až k posednímu Nie robic nic, nevidím nic, co by mě nějak zásadně zaujalo. Tím netvrdím, že jde o špatné věci, většina songů jsou v podstatě dobře zahrané ska, místy okořeněné punkovými riffy ale v zásadě nejde o nic převratného, z čeho bych se posadil na zadek. Nicméně pořád jde o kvalitní ska, které má potenciál zaujmout, proto bych k desce United asi neměl být tak přísný. 7 z 10 mi příjde celkem fér!  

Ani blues ani country! CBGB (1973-2006)

Hilly Kristal před klubem

CBGB asi nemá cenu nějak blíže představovat, určitě každý z vás už někdy slyšel o tomto legendárním newyorském klubu, který stál v 70. letech u zrodu punku. Dnes už jde bohužel o součást hudební historie, jelikož od roku 2006 je klub zavřený. Nicméně i přesto, že to byl v podstatě jen zaplivaný špinavý bar, kde se nikdy od jeho otevření nemalovalo, protože stěny patřili nálepkám, plakátům a grafitti a nacházel se v ne zrovna výstavní čtvrti na dolním Manhattanu, symbolizoval přesně to čím punk je! Klub založil v prosinci 1973 Hilly Kristal, po té co kvůli stížnostem sousedů musel zavřít svůj předchozí bar, který provozoval v letech 1969 - 1972 v East Village. V době kdy Kristal zakládal CBGB o punku neměl ještě nikdo ani tušení, i když právě v té době se v USA začali objevovat kapely, které jeho příchod pomalu předznamenávaly. Kristalův původní záměr byl zaměřit klub hlavně na Country, Blue Grass a Blues. Právě kombinace těchto slov dala název i samotnému klubu, ve zkrtace CBGB. přívlastek OMFUG byl zkratkou Other Music For Uplifting Gormandizers, slovo gormandizers by se dalo volně přeložit jako "jedlík", v tomoto případě to Kristal myslel jako "jedlík" kvalitní muziky. Nicméně první jméno jeho nového podniku sídlícího v Bowery bylo Hilly's On The Bowery, ovšem tento název se moc neujal a tak byl po krátké době nahrazen právě CBGB. Paradoxně ani blues ani country se v CBGB nikdy nehrálo a klub se stal hudební kolébkou úplně jiného žánru. V regulerní hudební klub se CBGB vyvinul až po té, co dva místní obyvatelé Bowery, Billy Page a Rusty McKenna přesvědčili Kristala aby je nechal uspořádat pár koncertů. Kristal v únoru 1974 pozval místní kapelu The Squeeze a tím se přeorientoval výhradně na rock. K výšší náštěvnosti také pomohlo zavření klubu Mercer Arts Center, což spoustě kapelám zúžilo výběr, kde hrát a tak se postupně začali přesouvat do CBGB. V té době se tu také začaly objevovat kapely, které svým soundem a přístupem k muzice předznamenávali příchod punku. Mezi tyto kapely patřili Television, kteří tu v dubnu 1974 odehráli svůj třetí koncert, v únoru 1975 si tu svojí premiéru odbyli Patti Smith Group, CBGB se stalo domácím klubem pro Angel and The Snake, později známí jako Blondie, v srpnu 1974 se tu objevili legendární Ramones, hráli tu i Talking Heads a tak se klub stal nejen zázemím pro rodící se punkrock ale pozdější new wave. V klubu platila v podstatě jen dvě pravidla, kapela si musí přivést vlastní nástroje a nesmí hrát covery (i když toto pravidlo se moc dodržovat

nedařilo, jelikož skoro každá měla ve svém repertoáru alespoň dvě předělávky). V půli 70. let, kdy se začal pod vlivem kapel jako byli The Stooges, Velvet Underground, MC-5, New York Dolls, nebo The Dictators utvářet punkrock, začala reputace CBGB prudce stoupat i mimo New York. V roce 1977, kdy byla punková horečka v plném proudu jak v USA, tak i na Britských ostrovech tu odehráli svůj koncert i Damned, což bylo první vystoupení britské punkové kapely ve Spojených státech. V roce 1978 tu před koncertem The Voidoids předskakoval písničkář Elvis Costelo. CBGB se v té době stalo domovským klubem Newyorské punkové scény, svoje zázemí tu našly kapely jako Ramones, The Heartbreakers, Television, Misfits, Dead Boys, kteří se přesunuli do New Yorku z Ohaia a Kristal jim krátce dělal manažera ale i new wave spolky jako např. Blondie, hráli tu i Cramps ze Sacramenta, kteří patří společně s The Meteors k průkopníkům psychobilly, v roce 1978 tu odehrál svůj první americký koncert Sting s The Police. Právě díky těmto kapelám si klub získával stále větší a větší reputaci a popularitu. Za zmínku také stojí, že po dlouhou dobu hned vedle CBGB existoval také record store a kavárna CBGB's Record Canteen, kterou provozoval Kristal až do pozdních 80. let, kdy se z ní stala CB's 313 Gallery, klub se zaměřením na experimental rock, jazz, folk apod., zatímco v CBGB se pořád jel punk, hardcore, post-punk a metal. Na začátku 80. let se začal americký punk pomalu transformovat v jeho rychlejší a agresivnější verzi, později známou jako hardcore. Paradoxně newyorská punková scéna tyto změny zatím nezaznamenávala a tak tu bylo po první punkové vlně celkem ticho. To se ale brzy změnilo s příchodem kapel jako byli The Stimulators (kde bubnoval Harley Flanagan z pozdějších Cro-Mags), Agnostic Front (v té době čistě skinheadská kapela), Reagan Youth, Cro-Mags, Murphy's Law, Warzone, později Youth Of Today (kteří byli první sXe vegan kapelou), Judge či Sick Of It All. Právě s CBGB začala být spojována i newyorská hardcore scéna a tak se klub stal podobně jako v 70. letech domovskou základnou pro spoustu místních kapel. Každou neděli tu pořádal hardcorové koncerty Raybeez z Warzone, v roce 1982 tu odehráli koncert společně s Reagan Youth dokonce i legendární Beastie Boys, kteří začínali jako HC-punková kapela, než se dostali k hip hopu a tak si mohl klub do svého repertoáru zapsat další vznikající žánr, kterého byl součástí. Určitě

Ramones v CBGB

nebude na škodu trochu přiblížit lokalitu kde se CBGB nacházelo, nikdo z vás asi nečeká honosnou VIP čvrť někde uprostřed Manhattanu, ostatně to by nebyl přece punk! A přesně tak jako slovo punk vyjadřuje surovost, strohost a "prohnilost", tak přesně tak vypadala v 70. letech i čtvrť Bowery a nebližší okolí CBGB. Klub se nacházel v budově, která sloužila jako noclehárna pro bezdomovce, což mělo hned několik výhod, nájem byl relativně levný a většina lidí z okolí vypadala mnohem hůř, než punkový návštěvníci klubu. Bowery byla z části průmyslová čtvrť a tak nikomu z okolí nebyl malý rockový klub trnem v oku. Nevýhodou ovšem bylo, že těchto ubytoven bylo v okolí CBGB hned šest a tak se musel Kristal vypořádávat s neustálou koncetrací různých alkoholiků, bezdomovců, životních ztroskotanců a psychicky vyšinutých jedinců, kteří na sebe poutali pozornost různých zlodějíčků a snažili se dostat do klubu. Otázkou také zůstává proč chtěl Kristal zakládat zrovna klub zaměřený na blues a country? Podle jeho vlastních slov to nebyly jeho nejoblíbenější žánry ale většina jeho známých - muzikantů se těmto žánrům věnovala, stejně tak polovina amerických rádií hrála country a blues a tak šlo spíš o čistý podnikatelský pragmatismus. Osud rozdal Kristalovi karty nakonec úplně jinak a tak tu začali dostávat prostor kapely s určitou dávkou originality a nekonvenčním přístupem a možná právě proto se CBGB stalo kolébkou punku. V době, kdy klub začínal byla většina kapel ještě poměrně neznámá a tak dostávali zaplaceno jen na pokrytí výdajů spojených s koncertem, klub v prvních letech přežíval hlavně díky příjmům z baru, výdělečný začal být až v roce 1976. S příchodem 90. let se pro CBGB nic zásadního nezměnilo, klub byl už dávno zavedeným pojmem na poli alternativní kultury po celém světě, pro americkou scénu byl stejným symbolem jako např. londýnský 100 Club, který se stal kolébkou britského punku. Hrát v CBGB byla pocta pro každou kapelu. Problémy nastaly až v novém miléniu. V roce 2005 zažalovala společnost Bowery Residents Committee CBGB za dluh na nájmu ve výši 90 000 dolarů, Kristal odmítl tento dluh uhradit a začal se s BRC soudit. Kristal chtěl počkat na rozhodnutí soudu, zda uzná dluh za legitimní, odvolával se na to, že ho společnost BRC o zvýšení nájmu (trvající několik let) nikdy neinformovala. BRC měla dle zákona právo

Kristalovi neprodloužit nájemní smlouvu a to se také později stalo. Kristal sice souhlasil s navýšením nájmu ale na jeho konkrétní výši se s BRC nedokázal dohodnout, takže mu už nebyla prodloužena smlouva o pronájmu a do 30.9. 2006 měl klub vyklidit. Zpráva o plánovaném zavření klubu se rozletěla do světa rychlostí světla a tak mnoho punkových kapel začalo hrát benefity na podporu CBGB v naději, že se podaří klub zachránit. Promotérská agentura Rock Off organizovala v posledních týdnech, před plánovaným zavřením mnoho koncertů právě s těmi umělci a kapelami, které v CBGB začínali nebo byli s klubem nějak spjatí, ať už to byli ty z první generace klubu, nebo ty pozdější, jako např. Bad Brains. Poslední koncert v CBGB se tak odehrál 15.10. 2006 a nebyl to nikdo jiný, než Patti Smith, která tu měla před 31 lety premiéru. Po tomto koncertě se klub definitivně zavřel. Uzavřela se tak jedna kapitola místa, které mělo pro punk ale i alternativní kulturu obecně, zásadní význam. V roce 2013 byl do kin dokonce uveden i film "CBGB", popisující celou historii klubu. Zakladatel Hilly Kristal zemřel 28. srpna 2007 na rakovinu plic, svůj klub tak přežil o necelý rok. Po uzavření CBGB byl prostor klubu dva roky prázdný, až v roce 2008 si ho pronajal modní návrhář John Varvatos a otevřel si tu svůj obchod, což je vzhledem k tomu co tento prostor symbolizoval, jako když naserete punku a rock'n'rollu přímo do ksichtu! 

Hilly Kristal ve své kanceláři

Henry Rollins (Blag Flag)

gig of NYHC legends

NYC skinheads před CBGB

Damned v dubnu 1977

Dead Boys v CBGB

Crazy Baldhead představují první singl z chystané desky

New York to nejsou jenom The Slackers, King Django, Rocksteady 7 nebo svého času Toasters a Stubborn Allstars ale i Crazy Baldhead. Tato newyorská stálice ze stáje Version City, založena v roce 1997 kytaristou Jay Nugetem ze Slackers, jako jeho boční early reggae projekt má za sebou už čtyři alba a páté se na nás právě chystá. V prosinci představili, po třech letech od vydání zatím posledního alba "The Stereo Prophecy and Electric Hymns", singl "Wait For The Night", který je předzvěstí jejich nové desky. Nové album ponese název "Go Oasis" a jeho vydání je plánované na 20. března. Nový singl je k sehnání od prosince u labelu Badasonics Records, kde bude od prvního března v předprodeji i nová deska "Go Oasis". Ochutnávku z připravovaného alba si poslechněte zde.