Punk made in Yugoslavia

Punk se po své explozi v druhé polovině 70. let dostal do mnohých krajin, nejen těch západních, které nepodléhali cenzuře a nebyly sešněrovány vládou jedné strany a jedné ideologie. Punkrock "proboural" i železnou oponu a dostal se postupně do všech zemí východního bloku, i když asi v žádné zemi mu soudruzi nebyli úplně naklonění, ovšem ne všude mu šlapali na krk a snažili se ho zničit a diskreditovat. V Československu bylo vše západní považováno za ohrožení socialistických výdobytků a to platilo i pro kulturní vlivy, tudíž naše scéna fungovala pod neustálou represí, která opadla až koncem 80. let, do té doby jste si za číro na hlavě mohli vysloužit nakládačku na stanici VB a následné ostříhání, na vydání desky jste mohli rovnou zapomenout. Podobná paranoa ze strany režimu panovala i ve východním Německu, ovšem Polsko a především Jugoslávie na tom byli o poznání lépe, tady stál bolševik alespoň jednou nohou na zemi a tak tu měli kapely trochu volnější prostor, především v Jugoslávii panovala úplně jiná situace. Jugoslávie, i když byla socialistickým státem, totiž stála stranou zemí východního bloku, což sahalo už do dob Maršála Tita, který se v 50. letech odmítl podřídit Stalinovu diktátu a tak se Jugoslávie v podstatě vyloučila z vlivu SSSR. I když šlo o režim jedné strany a vše měl do své smrti v roce 1980 pod palcem Maršál Tito, panoval tu v porovnání s ČSSR nebo NDR o poznání volnější režim a to se samozřejmě odráželo i v kultuře, kterou se komunistická strana nesnažila za každou cenu kontrolovat. A tak tu vzniklo podhoubí pro jednu z největších (a pro mě stále exotických) punkových scén ve východním bloku, vždyť právě v Jugoslávii se dali v 80. letech koupit desky kapel ze západu, které bylo v Československu možné sehnat jen na ilegálních burzách a mezi nimi samozřejmě i ty punkové. Pojďme se tedy podívat na to, jak se punk rozšířil po celém Balkáně, jak k němu přistupoval režim a jak tamní scénu ovlivnila v 90. letech občanská válka.

Paraf

Díky o něco svobodnějším podmínkám, které v Jugoslávii panovali, mohli její občané cestovat na západ, navíc středoškolská a vysokoškolská mládež měla příležitost najít díky programu brigád a prací pro mládež, který byl podporovaný komunistickou stranou, množství pracovních příležitostí. Za vydělané peníze často cestovali na západ, především do blízkého Terstu v Itálii, Vídně, nebo dokonce i Londýna, kde byli svědky aktuálních "trendů" a novinek a to se týkalo samozřejmě i muziky. A tak si jugoslávská mládež z těchto výletů přivážela desky západních a kapel a mezi nimi i ty punkové, které v druhé polovině 70. let zažívali svojí explozi. Netrvalo dlouho a podle svých britských a amerických vzorů začali zakládat své vlastní kapely. Pravděpodobně první jugoslávskou punkrockovou kapelou byli chorvatští Paraf z Rjeky, kteří odehráli svůj první koncert už v březnu 1978 ale už na začátku 80. let se začali přiklánět spíš k nové vlně. Další byli např. slovinští Šund (kteří už tehdy míchali punk se ska prvky) a Buldozer, kteří byli první slovinskou punkovou kapelou, v Srbsku to byli Komuna. Paraf měl své následovníky v podobě kapely Termiti, taktéž z Rjeky a další slovinskou legendou byli Pankrti. To byla první generace jugoslávského punku, která byla inspirována punkrockem 70. let. Stejně tak, jako na západě i v Jugoslávii byl punk provokativní, šokující a punkeři se vysmývali téměř všemu, v co věřila generace jejich rodičů, na druhou stranu reagovali i na aktuální témata. I přesto, že za Tita si jugoslávská společnost užívala jistot, jako byla stabilní práce a relativně vysoká životní úroveň, Jugoslávie se v dalším průběhu 80. let musela vypořádávat s výrazným zahraničním dluhem a inflací, která zasáhla zemi, vzrostla i míra nezaměstnanosti, objevili se ekonomické problémi a nedostatek zboží. To vše se samozřejmě promítalo i do textů a postojů místních kapel, o čemž svědčí např. singl "Ujo Gasarbajter" (Strýček Gasarbaiter) kapely Termiti, ve kterém líčí důležitý aspekt tehdejší jugoslávské společnosti a to migraci za prací, především do západního Německa. Rozdíl oproti zbytku socialistických zemí byl v tom, že jugoslávský punk nechtěl režim zničit (ostatně Jugoslávie byla na počátku 80. let stabilní zemí užívající si téměř západní svobody), kapely si však byli vědomi problémů a chtěli změnu. I Električni Orgazam krytizují v písni "Zlatni Papagaj" sociální rozdíli ve zdánlivě spravedlivé socialistické společnosti. Na přelomu 70. a 80. let přišla druhá generace kapel, která se od té první nelišila ani tak hudebně (stále šlo o punkrock inspirovaný stylem 77) ale hlavně tím, že už nebyla spojována s novou vlnou, jako ta předchozí. K této generaci patří především kapely z Bělehradu, např. Defektno Efektni, Urbana Gerila, Radnička Kontrola, Električni Orgazam (kteří začínali jako punkrocková kapela), tyto kapely se objevili v roce 1981 na kompilačním

O!Kult

LP Artistička Radna Akcia, které vydal Jugoton, ze Sarajeva to byli Ozbilnjo Pitanje (hlavně ve svých začátcích, kdy se věnovali punku), Ševa nebo Zabranjeno Pušenje. Scéna začala vznikat i v Makedonii, kterou reprezentovali kapely Folk Jazik, kteří začínali už v roce 1978, Badmingtons nebo Saraceni. Dalo by se říct, že centra scény se ustálila v Bělehradu (Srbsko), Rjece a Záhřebu (Chorvatsko) a především v Ljublaně (Slovinsko), odkud vzešlo spoustu jugoslávských punkových legend. Jak už jsem psal v úvodu, jugoslávksý režim nebyl zprvu natolik paranoidní aby si myslel, že by západní kulturní vlivy mohli ohrozit jeho pozici a přispět ke zhroucení socialismu. Hodně z tehdejších kapel mohlo svobodně nahrávat a vydávat desky, což bylo pro punkové kapely např. v ČSSR a NDR nemyslitelné. Tamní režim sice hleděl na punk s určitým podezřením  (stejně tak jako na západě, protože vybočoval z řady) ale na záp. kulturní vlivy a na punk především se díval, spíš jako na odbytiště a zmírnění sociálního traumatu mládeže, která se musela vyrovnat s podmínkami, které panovali v Jugoslávii v 80. letech. O benevolenci režimu svědčí i vydání singlu "Poljska u mome srcu", kapely Azra ze Záhřebu, která chtěla tímto politickým komentářem vyjádřit podoporu polskému odborovému hnutí Solidarita, které se začátkem 80. let postavilo komunistické nadvládě. I přes námitky sovětského velvyslanectví v Bělehradě, které podalo oficiální protest se singl šířil po celé Jugoslávii, třešničkou na dortu může být i to, že byl vydán největší jugoslávskou nahrávací společností Jugoton. Dokonce i první generace kapel jako byli Pankrti, Paraf, Pekinška Patka, nebo Termiti se dočkali určitého (i když spíš okrajového) zájmu medií, objevovali se v televizi, nahrávali desky u velkých labelů jako byli Jugoton, Suzy Records, nebo ZKP RTL, ovšem ani punk ani kapely nové vlny se v Jugoslávii nikdy netěšili takovému zájmu aby se stali mainstreamem.

Tito

Druhá generace kapel to už měla o něco těžší, jednak media začali punkrock považovat za modní výstřelek, který odezněl s první vlnou kapel v Anglii a USA, takže dalším kapelám a formám punku nevěnovali pozornost a dále se změnil i postoj režimu, potom co proběhlo v roce 1981 zatčení členů kapely Fourth Reich, pravděpodobně první jugoslávské nazipunk kapely, kterou tvořili nazi-skinheadi a punkáči. Tato kapela nikdy neodehrála jediný koncert ani nenahrála demo, nicméně se snažili prosadit i u manažera Pankrti Igora Vidmara, který kvůli jejich rasistickým textům odmítl s kapelou mít cokoliv společného. Díky této kauze se punk v očích režimu "zdiskreditoval". Problém byl v tom, že stejně tak jako např. v ČSSR ani jugoslávští komunisté nedokázali pochopit, že první punkové kapely (ať už to byli Sex Pistols, Dead Boys nebo Siouxsie and the Banshees) používali nacistickou symboliku, jako provokaci, proti zakonzervované generaci jejich rodičů, kteří bojovali v druhé světové válce, rozhodně nešlo o propagaci nacismu. Nicméně to se režimu hodilo aby začali punk označovat, jako podvratné hnutí s inklinací ke krajní pravici a fašismu, což bylo předzvěstí represí proti punkerům a skinheadům (kteří v té době ještě neměli s neonacismem nic společného). Např. i zmíněný Igor Vidmar byl zadržen policií, kvůli nošení trika Dead Kennedys se známým symbolem Nazipunks Fuck Off!, kde je vyobrazená svastika, i když je přeškrtnutá. Přitom asi nemá cenu připomínat, že 99,9% punks zastávalo antifašistické názory, (což se později nedá říct o skinheadech). Chorvatští Kud Idioti ale i Pankrti ze Slovinska měli ve svém repertoáru cover známé italské antifašistické písně z druhé sv. války Bandiera Rossa, to ale v atmosféře procesu se členy Fourth Reich nemělo na pohled režimu žádný vliv. Pro druhou generaci kapel bylo také typické to, že přišla v době, kdy další vznikající subžánry jako streetpunk/oi! a hardcore-punk zůstali mainstreamem nepovšimnuté a to platilo i pro Jugoslávskou scénu. Do druhé vlny jugoslávského punku patří právě i hc-punkové a streetpunkové kapely, které se objevili v první polovině 80. let. Slovinsko, které mělo hodně silnou scénu reprezentovali hardcore-punkové

Dva Minuta Mržnje

spolky jako Niet, Odpadki Civilizacije, Tožibabe, kteří byli první slovinskou dívčí kapelou, Epidemia, S.O.R, Ujetniki Sovobode, nebo U.B.R, asi nejlegendárnější kapelou ovšem byli O!Kult, kteří byli režimem nejsledovanější a nejangažovanější kapelou, dalo by se o nich s nadsázskou říct, že byli jugoslávskou obdobou Crass. Z Chorvatska to byli The Dissidents, kteří hráli syrový hc-punk, punkrockový Kud Idijoti, a první chorvatský anarcho-punk Apatridi. Silná scéná vznikla během 80. let i v Srbsku, které reprezentovali např. punkrockový Trula Koalicija, punkový Nide z Inkubatora, Process, Incest, K.B.O, hc-punkový Vrisak Generacije, Marseljeza, streetpunkový Dva Minuta Mržnje nebo Ritam Nereda. V této době režim vymýšlel různé metody, jak znepříjemnit kapelám existenci, i když mohli stále vydávat alba ale v porovnání se situací v Československu jde jen o slabý odvar represe. Komunistická strana např. zavedla "daň za díla pochybné kulturní hodnoty", což znamenalo, že se cena vaší desky mohla vyhoupnout na dvojnásobek, což by mělo zásadní vliv na její prodejnost. I přes volnější politický režim, který v Jugoslávii panoval, i tak podléhali místní kapely určitému tlaku, zejména po aféře s Fourth Reich, přerušování koncertů policií (což ale nebylo nic vyjímečného ani na západě), bylo celkem běžnou praxí a i tady panovala určitá snaha o cenzuru textů, jak ukazuje např. píseň Narodna Pjesma od Parafu, která byla ve skutečnosti songem namířeným proti policii, přesto nešlo o tak systematickou represi a snahu punk, jako subkulturu rozložit, tak jako se o to snažil režim v tehdejší ČSSR. Pokud měla nějaká kapela problém s vydáním desky např. v Záhřebu, jednoduše si jí nechali vydat v Bělehradě a nebo v zahraničí, tak jako např. slovinští O!Kult, kteří svůj první singl vydali v Německu na značce Dossier. O uvolněnějším přístupu svědčí i četná vystoupení západních kapel. V Jugoslávii v průběhu 80. let hráli taková jména jako např. Angelic Upstarts, kteří z tohoto koncertu vydali desku "Live in Yugoslavia" (1985), Siouxsie and the Banshees, The Ruts, Exploited, G.B.H, Youth Brigade, Discharge, Amebix, nebo Anti-Nowhere League, kteří tu také nahráli záznam z koncertu, pod stejným jménem jako Angelic Upstatrs (1983). 

Tožibabe

Koncem 80. a začátkem 90. let začínají ve společnosti vzrůstat nacionalistické nálady, které vedou na jedné straně k rozpadu Jugoslávie a k parlamentní demokracii ale jak všichni víme, to vše vyústí v brutální občanskou válku. Se začátkem války v Jugoslávii se scéna v podstatě rozpadá, nekteří z punkerů a především skinheadů a fotbalových chuligánů, podléhají rozšířené nacionalistické atmosféře, manipulaci a propagandě a tak se do válečného běsnění přidává spousty Bosňáků, Chorvatů a Srbů. Takovým příkladem by mohl být Ivica Čuljak (známý pod přezdívkou Satan Panonski), zpěvák kapely Pogreb X, který padl v chorvatských jednotkách v roce 1992, přitom před válkou byl zarytým odpůrcem nacionalismu. V Srbsku mnoho punkerů zastávalo protiválečné, antinacionalistické a antifašistické postoje, což ve vypjaté atmosféře vedlo k častému napadání ze strany nacionalistů. Příkladem odporu k nacionalistickým a valečným náladám ve společnosti bylo vydání singlu kapely, kterou dali dohromadi členové punkových Električni Orgazam, Ekaterina Velika a rockových Rimtutituki a Partibrejkrs. Singl nesl silné pacifistické poselství, ovšem úřady jim zakázali uspořádání koncertu k této příležitosti a tak ho odehráli na přívěsu náklaďáku projíždějícím ulicemi Bělehradu. Dalším příkladem k odporu proti válečnému a etnickému běsnění je Branislav Babič z kapely Urbana Gerila, který byl odveden do armády a poslán na chorvatskou frontu odkud dezertoval a pomáhal svým přátelům na chorvatské straně. V roce 1993 vyšla i kompilace protiválečných songů punkových kapel z bývalé Jugoslávie "Preko Zidova Nacionalisma i Rata". Válka asi nejméně zasáhla Slovinkso, kde se dnes nachází nejznámější squat na Balkáně - Metelkova v Ljublaně. Metelkova bývaly kasárnami jugoslávské armády, která se odtud musela po desetidenní válce a uznání samostatnosti Slovinka v září 1993 stáhnout a tak zůstali opuštěné. Brzy byl ovšem objekt obsazen a začali se sem stahovat anarchisté, punkeři, antifašisté a různí aktivisté, což na jednu stranu vedlo i k častým útokům ze strany nácků. I když scény v jednotlivých republikách po rozpadu Jugoslávie stále existovaly, díky ní byly značně zdecimované, mnoho členů kapel před válkou utekli, jiní ve

squat Metelkova

válce padli. Undergroundová scéna dokonce existovala i v obléhaném Sarajevu, kde v roce 1995 vyšla kompilace "Rock Under Siege" (Rock pod obléháním), na které se objevili punkový Protest. To ovšem neznamená, že by s válkou zmizel i jugoslávský punk, po stabilizaci Balkánu se začali scény jednotlivých zemí dávat znovu dohromady, začali vznikat nové kapely, vrátili se i některé staré legendy, jako např. Pankrti, kteří v roce 2007 uspořádali balkánské tour k 30 letům fungování kapely (v tom roce s nimi hrál kytarista Ivan Král, který v 70. letech vystupoval v CBGB s Patti Smith), v Makedonii se dali znovu dohromady Badmingtons. V roce 1997 se vrátili i britští Anti-Nowhere League, kteří nahráli druhý živák "Return to Yugoslavia", který vyšel o rok později. Po roce 2000 vzniklo i pár pozoruhodných dokumentárních filmů mapujících balkánskou scénu, za zmínku stojí "Stretno Dijete" z roku 2003, který je zaměřen především na první generaci kapel z 70. a 80. let a v podobném duchu je i o něco novější dokument "Bilo Jednom" z roku 2006, který je zaměřen na scénu v srbském Novim Sadu v první polovině 90. let. A co současná balkánská scéna? Je toho opravdu mraky ale bohužel tady budete muset zapátrat sami, protože to už by byl článek na jiné téma.... takže možná příště.