"Vedli jsme úplně jiné životy, než ostatní. Lišili jsme se i zevnějškem. Kariéra nám byla u prdele, studium, vojna a práce zrovna tak. To nám přidávalo na sebevědomí a bezprostřednosti"
Robert Brylewski (1961-2018)
Tato kniha mě zaujala, nejen tímto nihilistickým citátem ale hlavně díky názvu, jelikož tyto dva styly mě provázejí už od puberty a mám k nim zatraceně blízko, stejně tak, jako má punk blízko k reggae, i když se to na první pohled nezdá. Poprvé jsem na tento titul narazil někdy v letech 2015/2016, ovšem vydán byl v českém překladu už v roce 2013 u vydavatelství Smršť. Kniha vypráví životní příběh Roberta Brylewskiho, známého polského muzikanta, který stál na začátku 80. let u zrodu jak polského punku, nové vlny ale i reggae, člověk který byl v 80. letech spojen nejen s kapelami Kryzys, Brygada Kryzys a nejznámější polskou reggae kapelou Izrael. Celá kniha je pojata jako rozhovor, který s Robertem vedl novinář a hudební kritik Rafal Ksiezyk. S osobou Roberta Brylewskiho jsem se poprvé setkal už někdy kolem roku 2012, kdy jsem na koncertě Toasters, dostal EP polských Zigge Piggie, kde v jednom songu hostoval právě Brylewski. Celý rozhovor začíná pěkně chronologicky vyprávěním o jeho dětství a dospívání v 70. letech, o jeho rodičích, kteří působili ve folklorních souborech, díky čemuž měl k hudbě vztah už od dětství. Nebudu vás zatěžovat detaily, jak se postupně dostal k hraní, kniha má celkem 295 stránek a byla by to asi ta nejdelší recenze, spíš se pokusím vypíchnout pár zajímavostí, které jsem z Brylewskiho vyprávění pochitil a které se např. týkají i srovnání s kulturní a politickou situací v tehdejším Československu. V první řadě co mě zaujalo je, jak bylo socialistické Polsko po kulturní stránce mnohem otevřenější a "svobodnější" zemí, než Československo, kde bolševik dusil lidi nejen politicky ale i kulturně a tak tu nemohla žádná punková ani undergroundová kapela vydávat alba, zkrátka pokud jste nebyl patolízal jako Michal David, tak jste si neškrtli. V Polsku byla v té době (konec 70. let a 80. léta) situace úplně jiná. Jak Brylewski popisuje, kapely také podléhali určité cenzuře a povinným přehrávkám (které se dali stejně obejít) a také tu působil určitý zřizovatel ale narozdíl od ČSSR neměl funkci mít kulturu politicky pod kontorolou ale kapelám poskytoval zázemí kulturní agentury. A tak v té době mohli i někteří polští muzikanti první punkové vlny (a nové vlny obecně) svobodně nahrávat a vydávat desky, jejich singly se objevovali i v radiu, což bylo něco o čemž jsme v ČSSR mohli jen snít. První Brilewskiho kapelou byli Kryzys, kteří začínali už koncem 70. let. Kryzys sice vystupovali s první generací polských punkových kapel ale hudebně byli punkovou kapelou jen z části, byli hodně ovlivněny tehdejší novou vlnou a v roce 1981 se transformovali v post-punkovou Brygadu Kryzys, která v roce 1982 vydala svoje první album.
Po vydání alba jim agentura dokonce zařídila oficiální turné po Jugoslávii, odkud se Robert vracel vlakem přes Itálii, kde byla zrovna jeho matka. Tady bych se také zastavil, hodně v knížce popisuje, jak byli jeho rodiče pracovně na západě (Francie, Itálie a jeho otec dokonce v USA a Anglii), což je něco co bylo běžnému občanovi ČSSR zapovězeno, až jsem se divil jak měli poláci volný výjezd na západ, i když na druhou stranu zmiňuje tu i hodně svých přátel, kteří jeli na výlet do západního Berlína ze kterého se už zpátky nevrátili, takže si nedělejme iluze, že v Polsku bylo lépe. Právě z těchto poznatků si člověk uvědomí, v jakém totálním gulagu v porovnání s ostaními zeměmi tehdejšího socialistického tábora se ČSSR nacházela. První půlka Brylewskiho vyprávění se odehrává na pozadí tehdejších událostí spojených se stávkou v gdaňských loděnicích a hnutím Solidarita, které stát začal potlačovat, až nakonec muselo skončit v ilegalitě. Hodně se tu zmiňuje následný vyjímečný stav, který byl po té vyhlášen a trval několik let. Právě v této souvislosti tu popisuje zatýkání na demonstracích, potyčky s policií, četná zadržení a přerušení koncertů ze strany fízlů (ať už za časů kdy působil Izrael nebo Brygada Kryzys) a následné nakládačky a "úpravy" obličeje na policejní stanici. Další věcí co mě zaujala a v čem bylo tehdejší Polsko jiné, je přístup k západní muzice, dost jsem se divil, co vše za kapely ze západu tvorbu Brylewskiho ovliňovalo, co vše poslouchal. Např. v dobách, kdy začal s Brygadou inklinovat k reggae a založení Izraele tak bylo na spadnutí, poslouchal desky U-Roye, Burning Speara, I-Roye, Rase Michaela, The Gladiators, Culture nebo Ethiopians, ne jen Boba Marleyho a Petera Toshe, který byl známý československému posluchači (a to ne zdaleka všem). Poláci měli daleko lepší přístup k západní muzice, jelikož tamní komunisté asi nebyli natolik paranoidní jako ti naši, aby si mysleli, že západní muzika může rozložit socialismus a tak mohli v Polsku svobodně koncerotvat kapely ze západu. Když Brylewski založil Izrael, odjeli tour po Polsku společně s britskými Misty In Roots. V 80. letech si v Polsku zahráli i legendární Madness a do Varšavy dorazili i baskyčtí Kortatu, kteří se objevili v polské televizi, zkrátka Polsko bylo kulturně mnohem méně sešněrováno. Ovšem i přístup k dorgám byl oproti ČSSR asi taky o něco snažší, jelikož je to v jeho vyprávění hodně zmiňované téma. To, že už za časů Kryzys a Brygady celá kapela hulila trávu o sto šest, mě nějak nepřekvapuje, co mě ale pekvapuje je, že stejně tak snadný přístup měli i k LSD, kterému také holdovali a také kolik jeho spolupracujících muzikantů bralo v té době heroin (kterému se v Polsku říkalo kompot) a to nejen ti, co hráli v Izraeli ale později i v Armii, což byla další kapela, kterou Brylewski spoluzakládal. Armia byla něco úplně jiného, než Kryzys a Brygada, byl to v podstatě hardcore punk a i přesto dál hrál s Izraelem, což jen ukazuje na tu propojenost reggae a punku, jak už ostatně ukázali The Clash a na Brylewskiho velký hudební talent, protože postupy, které se uplatňují při hraní z rocku vycházejících stylů u reggae vůbec neplatí.
Hodně tu zmiňuje i vliv katolictví, které je silně prostoupeno napříč polskou společností a nevyhlo se ani členům Izraele, kde se ostatně hodně mísily náboženské filozofie, od těch východních, přes rastafariánství, až právě ke křesťanství, ostatně i Brylewski právě v době, kdy zakládal Izrael přiznává, že hodně četl Bibli, i když sám se k žádnému náboženství nehlásil. Mě překvapilo, že ke katolictví inklinovali i členové hardcore punkové Armie, což byl důvod, proč se později v 90. letech rozpadla. Další pro nás nepochopitelný poznatek, zatímco v Československu 80. let neexistovalo nic, co by nebylo pod kontrolou velkého bratra, tedy státu, v Polsku existovali soukromá nahrávací studia a dalo se jako muzikant uživit, aniž byste se museli stát estrádním "umělcem" typu Michal David. Brylewski se muzikou živil v podstatě už od časů Brygady Kryzys. A u srovnávání s ČSSR ještě zůstanu, kdo u nás mohl bez milionu papírů a doložek a potvrzení legálně vycestovat na západ? Nebo spíš komu byl výjezd povolen? Brylewski v roce 1988 odcestoval za prací do Londýna, aby už v roce 1989 mohl s Izraelem hrát v listopadu 1989 v Praze, kde právě probíhala revoluce. Pravdou ovšem je, že režim v Polsku začal povolovat šrouby o něco dřív, než u nás a tamní společnost přestala komunisty brát vážně mnohem dříve. Do Londýna se v roce 1990 vrátil i s Izraelem, kde ve studiu známého dubového producenta Mad Professora, nahráli novou desku. To už se v knížce dostáváme do začátku 90. let, do transofrmace post-socialistických zemí, do éry divokého kapitalismu. Brylewski přiznává, že paradoxně právě v této nové éře, jako muzikant vydělával mnohem méně, než v 80. letech. Polsko na tom bylo v té době úplně stejně jako my a tak i tady (jak popisuje) se o slovo začali hlásit tuneláři, začala bujet mafie a všichni se hnali za rychle vydělanými penězi, což se začalo projevovat i v kultuře. V této části začíná ztrácet vyprávění svojí svižnost a musím přiznat, že některé stránky jsem radši přeskočil, protože mi muzikantské vyprávění o milionech vedlejších projektů a rozplívání se nad kompozicemi a spoluprácí s tím, či oným muzikantem, nepříjde zrovna nejzáživnější. Pro mě ještě zajímavým poznatkem bylo, jak se v 90. letech začalo v Polsku rozmáhat katolictví, které komunistický režim, nikdy nedokázal potlačit, tak jako u nás. Až nakonec tento náboženský zápal vedl k rozpadu Armie, v které Brylewski působil. Poslední hodně silnou stránkou vyprávění bylo období přelomu milenia, kdy byl drogově závislý na amfetaminu, období depresí, rozpadu rodiny, totální psychycké a fyzické dno, ovšem to už je téměř konec celého vyprávění, které začne mít rychlý spád. Nakonec nejvíc se mi líbil Brylewskiho koment k současné době, kdy srovnával éru, kdy začínal s nahráváním a prací ve studiu, kdy vše byo kompatibilní a dalo se snadno opravit nebo vyměnit, zatímco dnes se kvůli zachování cyklu spotřeby, vše vyrábí s omezenou dobou trvanlivosti a může se to rovnou vyhodit - svatá pravda. I když vám hodně jmen a kapel o kterých se tu mluví nebude nic říkat, pokud nejste rodilý polák (navíc pro české vydání tu jsou na konci knihy vysvětlivky, aby se člověk lépe orientoval), i přesto mě toto vyprávění hodně bavilo, protože je to skvělá retrospektiva a srovnání života, poměrů a kultury v tehdejším východním bloku a náhled do muzikantského života, který není vždy takový med jak si mnozí představují. Takže pokud jste zapálenci do undergroundu, punku nebo reggae, určitě vám tuto knihu doporučuji. Robert Brylewski už bohužel také není mezi námi, v červnu 2018 podlehl rakovině tlustého střeva a tak je tako kniha v podstatě záznamem většiny jeho života.
Robert Brylewski (25.5. 1961 - 3.6. 2018)
krátký dokument o kapele Izrael, z roku 1983
Žádné komentáře:
Okomentovat